Autor: Valovi

Západ slunce obdivujeme u řeky Ebro a potom už pro dnešek: „Dobrou noc“. Další den začínáme brzy po ránu v hlavním městě provincie Aragonie, ve více než půlmilionové Zaragoze. Původ města sahá až k Iberům, tehdy se město jmenovalo Salduba. Jeho existence pokračovala i v pozdějších dobách, jen název se měnil. Za Římanů to byla Caesaraugusta, za Arabů Sarakusta. Římské město čítalo v 1. století 16 000 obyvatel, z hradeb dosud zbývají některé části. Za arabské nadvlády v 11. století byla Sarakusta hlavním městem táifského království a významným kulturním střediskem. Po dobytí králem Alfonsem I. Bojovníkem se Zaragoza stala sídlem dvora Aragonského království a těšila se mimořádným právům. I tady jako na mnoha jiných místech se stále bojovalo. Tak například sňatek Katolických králů vyvolal nevraživost mezi aragonskou šlechtou a Kastilií, která skončila právě zabezpečením zvláštních práv (fueros) pro Aragonii. Když se sekretář Filipa II. Antonio Pérez po roztržce s králem roku 1590 uchýlil do Zaragozy a pod ochranu jejích fueros, zatkla ho zde inkvizice. Lid se vzbouřil a odvážil se dokonce povstat proti 12 000 vojáků, které vyslal král. Povstání však bylo potlačeno a starosta Lanuza byl na náměstí sťat.

Za renesance byla Zaragoza rovněž významným kulturním střediskem. Za francouzské invaze v letech 1808 – 09 čelila statečně pod vedením Palafoxovým obléhání francouzským vojskem, proti němuž se postavili všichni obyvatelé. Jméno Zaragozy tak přešlo do širšího povědomí jako příklad odporu proti dobyvatelům. Francouzi pak dobyli město, když už bylo naprosto zničené.

Křesťanské legendy spojují Zaragozu se jménem svatého Jakuba, který roku 40 putoval zemí s apoštolským posláním. Unavený a znechucený misijním neúspěchem se uložil na břehu řeky Ebro k odpočinku. Ve snu se mu zjevila na sloupu (pilar) Panna Marie a dodávala mu odvahy. O pravdivosti této legendy lze vést spory, ale Pilar je ve Španělsku právě tak hojné dívčí jméno jako Carmen. Na břehu Ebra se tyčí bazilika El Pilar, která tuto příhodu připomíná a u níž také my začínáme prohlídku města.

Základní kámen této trojlodní baziliky byl položen v roce 1681 na místě staršího gotického kostela, kde se údajně právě Jakubovi zjevila Panna Marie. Obrovitou stavbu navrhli Francisco Sánchez a Francisco Herrera mladší. Klenby byly dokončeny v roce 1725, hlavní kupole až v roce 1860. Siluetu baziliky tvoří 4 nárožní věže – zčásti dostavěné až ve 20. století – a řada drobných kupolí, osvětlujících vnitřek. Soška Madony Pilar je umístěna ve Svaté kapli (la Santa Capilla), kterou postavil Ventura Rodríguez z mramoru, jaspisu, bronzu a stříbra. Soška je vysoká 38 cm a každý den se jí vyměňuje dlouhé roucho, aby budila patřičný dojem už z dálky. Poněkud více vzadu leží kámen, na který si Panna Marie údajně stoupla. Miliony rukou, jež se do během staletí dotkly, zanechaly na kameni hlubokou stopu.

Klenbu katedrály malovali takoví umělci jako Goya, González Velázquez a bratři Bayeu. Uvnitř se nachází i sousoší Příchod Panny Marie do Zaragozy, k vynikajícím uměleckým dílům patří hlavní oltář s goticko – platareskním oltářem z alabastru. Chórové lavice z vlámského dubu jsou dílem řezbářů G. Moreta, E. de Obraye a N. Lobata. Bohaté poklady jsou soustředěny i v sakristii chrámu.

Podle nejznámějšího městského chrámu se nazývá i náměstí, jehož jednu stranu chrám zdobí, Pilar. V jeho rohu se nachází druhá zaragozská katedrála, katedrála La Seo San Salvador. Kdysi byla vizigótským kostelem, potom mešitou a v roce 1118 zde byl založen dnešní chrám. Z původní románské stavby zbyla pouze apsida, dnešní stavba je převážně mudéjarsko – gotická. Během staletí se katedrála rozrostla na pět lodí a nese znaky všech stavebních stylů od zmíněné románské apsidy přes gotickou hlavní kapli a kapli San Augustín, mudéjarskou zeď de Luny, renesanční zadní stranu chóru a kapli San Bernardo až po barokní věž.

Hlavní oltář s krásnými alabastrovými reliéfy je dílem Pere Johana z roku 1431. Významné jsou i obrazy ze života Krista za chórem ze 16. století umístěné pod vznosným baldachýnem. Z kaplí vynikají La Parroquieta (Farnůstka) s krásnou goticko – mudéjarskou kupolí ze zlaceného dřeva a kaple sv. Bernarda, v níž jsou náhrobky příslušníků královského rodu Hernanda de Aragón a jeho matky, provedené v renesančním stylu místními umělci. Ve velké sakristii je Katedrální muzeum, v němž převažují zlatnické práce, z obrazů jsou to díla J. de Ribery, J. Gossaerta-Mabusse, z okruhu Rubense a vlámské tapiserie z 15. století.

V přilehlé budově kanovnictví je jedna z nejbohatších sbírek vlámských a francouzských tapiserií ve Španělsku. Je zde celkem 72 nástěnných koberců, nejstarší z nich pochází ze 14. století.

Zaragoza je dále proslulá pozoruhodným souborem mudéjarských kostelů s malebnými věžemi, zdobenými cihlovými vzory a keramickými obkladačkami. K nim patří třeba kostel svatého Pavla se skvělým interiérem a pozoruhodným oltářem od S. Damiána Formenta. Tento kostel je považován za třetí zaragozskou katedrálu. Dalšími kostely podobného charakteru jsou kostel Maří Magdaleny, sv. Jiljí poustevníka a sv. Michala. Z renesančních vyniká skvělým platareskním portálem kostel sv. Engrácie a klášter sv. Mikuláše z Bari, z barokních kostely sv. Isabely, sv. Filipa a Jakuba.

K souboru renesančních šlechtických paláců patří Torrero, hrabat Lunů, Santiago, Argillo a Fuenclara. Jediným pozůstatkem muslimské architektury je palác Aljafería z 11. století, zvenčí připomínající svou strohostí pevnost, uvnitř bohatě zdobený. Původně byl letohrádkem místních maurských panovníků, Katoličtí králové ho pak dali přestavět a v jeho druhém poschodí se zřídili přepychové obydlí. Maurské doby připomíná dochovaná malá mešita. V pozdější době se zde usadila neblaze proslulá inkvizice. Palác vstoupil také do dějin hudby, odehrává se zde část Verdiho opery Trubadúr, zkomponované podle díla romantického španělského autora Garcíi Gutiérreze.

Zaragoza je také moderní město. Jeho tvář poznáváme při výjezdu. Široké ulice, plné aut. Jedni směřují do města, jiní z města. Ráno, když jsme sem přijížděli, město ještě spalo. Teprve teď v jeho ulicích pulsuje život. Otevírají se restaurace, bistra, bary, ožívají městské parky. Přijíždějí turisté, aby letmo i důkladněji poznali a vychutnali atmosféru Zaragozy patřící k největším španělským městům.

Jedeme jen mírně zvlněnou krajinou a opět nevidíme lidská obydlí. Pouze nás v poli zdraví osamocený kostel. Se smíšenými pocity dojíždíme do Léridy, katalánsky Lleídy, správního města provincie na řece Serge. „Bedekr“praví, že se jedná o starobylé město, a tak jsme zvědaví na jeho památky. Brzy ale poznáváme, že skutečnost je úplně jiná.

Zastavili jsme v centru města a první, co nás upoutá, jsou jednak zanedbané domy a jednak po ulicích se „poflakující“ pochybné existence. A tak míříme přímo asi k tomu nejzajímavějšímu, co nám může město nabídnout. Vyjíždíme na kopec, ze kterého střeží město původně maurská citadela Azuda, v 12. – 13. století místo korunovace aragonských králů. Uprostřed pevnosti se tyčí stará katedrála Seo Antiqua ze 13. století. Ta je asi právě tou největší zajímavostí Léridy. Byla postavena v románském slohu s gotickými a mudéjarskými prvky, její křížová chodba přečnívá jako balkón z původní pevnosti. Z terasy pevnosti je pěkný pohled na město i na protější kopec s pevností Panny Marie z Gardeny z 12. století.

Město nás příliš nenadchlo a tak z něj rychle ujíždíme. Protože se nám stýská po moři a protože máme podle itineráře trochu „předstih“, rozhodneme se zajet do nám už známé Taragony, kde se můžeme ještě vykoupat. Odbočíme ještě ke klášteru Pobled, jenž má být jedním z největších španělských klášterů. Jeho základy byly položeny ve 12. století a patřil řeholi cisterciáků. Po jejím rozpuštění v letech 1820 – 23 zpustl, restaurován byl až v tomto století. Klášterní kostel zdobí renesanční oltář, najdeme v něm sarkofágy a náhrobky aragonských králů od roku 1196 do roku 1497. Klášterní nádvoří s křížovými chodbami zdobí mnoho fontán, soch a barevnost mu dodává i bohatá jižní květena.

Samotnou Taragonu už tentokrát objevovat nebudeme, protože tak jsme učinili již před dvěma roky. Dnes nám jde jen o to moře. Pláž nedaleko vlakového nádraží je stejně přívětivá, jako byla před dvěma roky, najdeme i neobsazený stín pod jednou z palem. Jen vlny jsou menší než ty tehdy. Ve vodě rozpouštíme všechen pot, únavu a starosti spojené s naší téměř čtyři tisíce kilometrů dlouhou cestou jen po španělském území. Můžeme tedy bilancovat. Shodujeme se na tom, že to bylo krásné, ale bylo toho dost. Ještě necelých dvě stě kilometrů a budeme se se Španělskem loučit. Projeli jsme oblasti různého charakteru, ty neobydlené i „přecpaná“ města, poznali jsme mnoho pamětihodností, výtvorů lidských rukou i matky přírody, nahlédli jsme i trochu do životních zvyklostí místních lidí. A zase jsme si potvrdili staré známé: „Jiný kraj, jiný mrav“.

Jen neradi se loučíme s chladivou koupelí, čas je ale neúprosný. Směřujeme k hranicím. Zastavujeme ještě v malém městečku s poněkud zvláštním názvem Jmenuje se totiž Montblanc, byť po nějaké hoře zde není ani památky. Zato se jedná o město, které jakoby bylo do dnešní doby přeneseno přímo ze středověku. Novodobé v něm je snad pouze zavedení elektrického proudu. Město – tedy alespoň jeho stará část – je sevřeno mohutnými neporušenými hradbami, jeho úzké uličky nebyly určitě stavěny pro automobilový provoz, nikdo je do dneška nerozšířil. Zrovna tak hrbolaté dláždění pamatuje nejspíš staletí. Domorodci vypadají spokojeně, snad celé město se s nastávajícím podvečerem stěhuje do ulic. Lidé „korsují“, vyprávějí si, posedávají v kavárničkách u sklenky vína či něčeho jiného. Všude vládne klid, jakoby byla spíše sobota či neděle a ne pracovní den uprostřed týdne.

Projíždíme kopcovitou krajinou, na mnoha vrcholcích se tísní osídlení. Dnešní noc strávíme v předhůří Pyrenejí a zítra Španělsko definitivně opustíme. Hory budou střežit náš klidný spánek a my, než usneme, můžeme ještě vstřebávat jejich neopakovatelné kouzlo. V tuto chvíli je zalévají poslední sluneční paprsky a dodávají jim zvláštní zbarvení.

Druhý den ráno jsou hory zase úplně jiné. Teprve se probírají k životu z ranního šedého oparu. Brzy nás zase uchvátí jejich mohutnost, očarují nás propasti a průzračná voda na jejich dně. Jenže tentokrát vše vnímáme jen ze sedadel auta. Vystoupíme pouze na vrcholku nad andorsko – francouzskou hranicí, abychom se najedli. Klid a pohodu „pikniku“ nám však ruší silný vítr, ten se snaží nám odnést ze stolečku vše, co nedržíme. V nekonečném sjezdu na francouzské území upoutá pak naši pozornost vrtulník 1. pomoci, který vpravo od nás neomylně dosedá na skálu.

Za andorsko – francouzskými hranicemi uhýbáme nejprve na Toulouse, po zhruba třiceti kilometrech sjíždíme na „okresku“ a okamžitě vyjíždíme prudkým stoupáním do průsmyku Col de Chioula ve výšce přes 1 400 metrů. Je zde mnoho turistů, protože vládne příznivé počasí. Většina z nich se však shromažďuje na jednom místě a jejich zraky směřují do údolí a na protější vrchol. Připojíme se k nim i my. A co vidíme? Na protější straně údolí se rozhořívá na několika místech požár. Přeběhne nám mráz po zádech, vzpomeneme si na svůj vjezd do Španělska. Několik možná i nostalgických pohledů k Pyrenejím, jeden snímek pro dokumentaci a pak rychle pryč. Co kdyby se situace opakovala?

Přes Quillan a Limoux, po dost mizerných silnicích, se dostáváme do „středověku v současnosti“, do města Carcassonne. Průvodce nám slibuje zážitek, jakému není rovno, a tak kdo by odolal? Brzy však zjišťujeme, že dostat se do městské části zvané „cité“ – to je právě ono středověké město – nebude zase tak jednoduché. Ale všechno po pořádku.

Název pevnosti pochází už z dob Římanů – jak také jinak. Už za dob Caesara zde bylo opevněné město. Později tady vládli západní Gótové a v roce 725 město dobyli Arabové, kteří si ho pak nechali ve vlastnictví 25 let. Ve válkách s albigenskými stál kníže z Carcassonne na straně kacířů. A potom už i tady období bojů střídala krátká období klidu, v nichž se často město ani nestačilo vzpamatovat z válečných ran. Nicméně je štěstím pro současnost, že nikdo z těch, kteří město dobývali, ho nestihl zničit úplně. Dnes vlastní Carcassonne leží na druhé straně řeky Aude a „cité“ se stalo jakýmsi pozůstatkem starých časů, lákadlem pro turisty.

Nejprve zastavujeme u hradeb „dolního“ města a projdeme se jeho ulicemi protínajícími se vždy v pravém úhlu. I tady na nás dýchne středověk. Ulice jsou úzké, domy pamatují asi i několik staletí. Ze 14. století pochází kostel Saint Vincent, katedrála Saint Michel sahá svými počátky do 13. století. Jen lidé jsou dnešní. S neuvěřitelnou obratností se nejen na motorkách, ale i v autech proplétají uličkami, postávají ve dvou či v početnějších skupinkách, aby si sdělili zážitky dnešního dne, hubují své neposlušné děti, nakupují.

Po letmé prohlídce následuje čas hledání „cité“. Ukazatelé nás úspěšně dovedou na velké parkoviště pod touto atrakcí. Staré časy nám připomene už starodávný kolotoč před městskými hradbami, jenž hraje stále stejnou melodii, ale stejně proti městu samotnému je příliš mladý. Nejprve nás upoutá nezvykle mohutné, hned dvojité městské opevnění. Hradby údajně doplňuje 54 obranných věží a celý obranný systém vznikal po několik staletí. Cihly a malé kameny jsou románské, velké kvádry gotické z počátku 13. století a otesané bloky z konce 13. století

Když se dost „vynadíváme“ na hradby, vstoupíme do samotného města. Učiníme tak mohutnou narbonnskou branou ze 13. století a rázem se ocitneme alespoň zčásti o několik staletí zpět. Proč jen zčásti? Vysvětlení je jednoduché. Stavby jsou staré, „byznys“ zcela současný. V nepřeberném množství obchůdků se sice nabízí zboží připomínající staré časy, je to však často spíše kýč. Restaurace a hospůdky chtějí také na turistickém ruchu vydělat a tak ceny jsou o více než polovinu vyšší než jinde. Dobově je oblečen i loutkář, který v jedné z ulic předvádí své umění. Ať chceme nebo ne, připadá nám vše až příliš podřízené snaze o co nejvyšší zisk z turistů.

Město samo je ale skutečně architektonickou perlou středověku. Nejen hradby a staré domy, ale také hrad a kostel. To všechno se zde zachovalo. Procházíme ulicemi a u každé stavby odhadujeme nejen její stáří, ale i její „chod staletími“. V mnohém nám situaci umožňují informační tabulky umístěné na domech. Dojdeme k „pevnosti v pevnosti“. Tak je totiž nazýván zámek Comtal nacházející se v samotném městě. Byl postaven jako knížecí hrad ve 12. století a dnes je v něm muzeum, v němž najde návštěvník přehled o dějinách města a o jeho zrestaurování. Nedaleko se nachází katedrála Saint Nazaire. Ta vznikla už v 11. století jako románský halový kostel, ve 14. století byl upraven goticky.

Projdeme branou ve vnitřním opevnění a vracíme se prostorem mezi vnitřním a vnějším opevněním. Teď opět vyniká jeho mohutnost. Je až neskutečné, že toto monstrum mohlo být někdy dobyto. Město opouštíme se zacházejícím sluncem. Ještě sjedeme do míst, odkud by se nám měl naskytnout krásný pohled na město, a potom už hledáme camp, v němž bychom měli strávit dnešní noc.

Ráno je uplakané, dnešní déšť byl už signalizován včerejším větrem. Z kopcovité krajiny, kterou projíždíme, bohužel moc nevidíme. Vše je přikryto nízkou oblačností. Jedeme úzkou silnicí, plnou zatáček, s minimálním okolním osídlením. Oblačnost se přece jen trochu zvedne a tak z průsmyku Roc Suzadou se nám otevře nad očekávání pěkná vyhlídka. Po poněkud lepší silnici dojedeme do Béziers a přes Pézenas a okrajem Montpellieru směřujeme do Nimes.

Nimes patří ke starobylým francouzským městům, dnes je průmyslovým městem s více než sto třiceti tisíci obyvatel. Bylo založeno jako město římských vojenských veteránů v 1. století před Kristem, název pochází ale asi z keltštiny. Ve středověku se zapletlo ve válce s albigenskými, v 16. století bylo baštou hugenotů. Jeho nový rozkvět přišel v 2. polovině 19. století spolu s rozvojem průmyslu a obchodu s vínem.

Auto zaparkujeme v podzemních garážích pod náměstím u justičního paláce a těšíme se na to, jak nás město uvítá. Pravdou je, že nás uvítá poněkud nefrancouzsky. Ocitáme se nejprve u krásné bronzové sochy toreadora. Když se rozhlédneme kolem, je nám hned jasné, proč je zde tato socha. Jednak ke španělským hranicím to není tak daleko a zvyky nakonec neznají politické hranice a jednak za zelení, přes ulici, je starověký amfiteátr, který je dnes nejznámější jihofrancouzskou býčí arénou. Než se právě jí stal, byl vším možným. Amfiteátr v Nimes je menší než v Arles, ale zato prý daleko hezčí. Celkem sto dvaceti čtyřmi vchody do něj mohlo vcházet 21 000 diváků gladiátorských her. V raném středověku sloužil jako pevnost, později i jako obydlí pro armádu. Právě proto, že každé období našlo pro tuto stavbu využití – pravda, někdy trochu svérázné – zůstala aréna zachována dodnes a neproměnila se v hromadu kamení.

Aréna není zdaleka jedinou antickou památkou ve městě, je však tou nejznámější. Při procházce objevíme asi všechny významnější z nich. Patří k nim Maison Carré, Castellum a Porte Auguste. Maison Carré je dobře zachovaný římský chrám z 1. století př. n. l., je 26 m dlouhý, 15 m široký, 17 m vysoký a je zdoben třiceti štíhlými sloupy s korintskými hlavicemi. Dnes je v něm výstavní síň pro antické nálezy z archeologických výzkumů ve městě samotném i v jeho nejbližším okolí. I on vděčí za své zachování tomu, že sloužil různým účelům. Byl radnicí, křesťanským kostelem i koňskou stájí.

Castellum je technickou památkou římské zručnosti. Jedná se o jakýsi rozdělovník vody přicházející do města velkým římským vodovodem. Voda se právě tady rozdělovala do deseti hlavních větví. A Porte Auguste je městská brána, zbytek římského městského opevnění z roku 15 př. n. l.

Nejen antickými památkami je Nimes proslulé. V jeho ulicích a na jeho náměstích najdeme otisky i dalších historických epoch. Srdcem starého města je katedrála, malá náměstí, ulice a uličky, do nichž okny jako očima hledí fasády starých patricijských domů. Katedrála Notre-Dame a Saint Castor byla budována od 11. století, v 19. století se dočkala rozsáhlé přestavby. Hodinová věž vznikla ve 14. století, cestou potkáme i několik kostelů postavených v různých stavebních stylech. Poněkud mimo historické centrum se nachází barokní zahrada Jardin de la Fontaine s mnoha stavbami. Návštěvník zde najde především klid a romantická zákoutí pro své rozjímání.

My moc času na rozjímání nemáme a tak pokračujeme v cestě. Míříme k další významné antické památce v tomto kraji, k mostu Pont du Gard. Ten se klene nad hlubokým údolím řeky Gardon a je asi nejslavnějším starořímským mostem na francouzském území. Byl součástí vodovodu, který přiváděl do Nimes pramenitou vodu z okolí Uzés, tedy ze vzdálenosti padesáti kilometrů. Výškový rozdíl mezi Nimes a pramenem byl pouhopouhých 17 metrů. Tento tříposchoďový most je 49 m vysoký, délka horního traktu dosahuje 275 m. Voda byla vedena ve třetím poschodí, na prvním poschodí byla zbudována cesta. Historie mostu byla pohnutá a málem nebyl zachován do současnosti. I on si zažil období ničení. Když skončila jeho základní funkce, stal se levným zdrojem kamene. Tak zmizelo 12 oblouků 3. mostního poschodí. Most byl také finančně výnosný, protože se u něho vybíralo nemalé mýto. Počátkem 18. století se započalo s jeho rekonstrukcí a tak zůstal zachován až do dneška. V roce 1986 ho dokonce UNESCO prohlásilo světovou památkou.

I dnes je most asi velkou turistickou atrakcí. Jen nám připadá, že pro mnohé turisty je to spíše snobství než touha uvidět unikátní historickou technickou památku. Vždyť si vzpomeňte, kolik lidí staví svou prestiž na tom, že může nad vašimi fotografiemi z cest říci: „Tady jsem také byl.“ Obvykle ale při tom dodají něco ve stylu: „A měli tam v restauraci výborně připraveného pstruha.“ To abyste si nemysleli, že jeho finanční prostředky by na něco takového nepostačovaly. V tu chvíli vám je jasné, že téma historických památek bude dotyčnému člověku značně vzdálené. My jsme však přece jen více zatíženi na ty historické památky než na pstruhy a tak oceníme technickou zdatnost Římanů a při té příležitosti nám hlavou proběhne hodně a ještě více myšlenek. Jen je máme poněkud neurovnané, takže se „nedají hodit na papír“. I tak odjíždíme spokojeni.

Spokojenost nám vydrží až do Avignonu, dalšího známého francouzského města. Že se na toto město těšíme, neboť má několik přídomků s „nej“, je celkem pochopitelné. A jak je typické pro naše cesty, nejprve si zopakujeme jeho historii a pak vyrazíme do jeho ulic. Ligurské sídliště se stalo v roce 48 n. l. římskou kolonií, v době římské však nemělo žádný větší význam. Ve středověku se stalo sporným objektem mezi hrabaty z Toulouse, hrabaty z Provence a biskupy z Avignonu. V roce 1309 se stalo sídlem papežů. Dnes jeho úspěch souvisí s hospodářskými výrobky kraje Provence.

Při procházce máme v těch všech historických stavbách poněkud zmatek. Nejprve zaparkujeme v uličce, jejíž jméno musíme pracně hledat na plánku města. Když se konečně zorientujeme, pátráme po cestě k dalším historickým památkám, především k papežskému paláci, katedrále a starému mostu. Vše se zdaří a tak můžeme vychutnávat krásu starobylé architektury.

Nejprve se propleteme uličkami k starému mostu. Vstup na něj je umožněn pouze z 1. patra budovy le Chatelet, v níž se také nachází kancelář turistických informací. Nicméně při vstupu na most se musí zaplatit dost vysoké vstupné a tak se rozhodneme, že jeho krásu vychutnáme z jiného úhlu, a to z nábřeží. Most se oficiálně nazývá Pont Saint-Bénézet. Byl postaven ve 12. století, byl opevněný, jeho stavba trvala údajně 11 let, byl 900 m dlouhý a sestával z devatenácti oblouků. Dnes stojí pouze čtyři z těchto oblouků a tyto byly zrestaurovány v 19. století. Zajímavá je na něm gotická mostní kaple.

Proti le Chatelet se rozkládá tzv. malý palác. Ten vznikl v roce 1317 a byl sídlem biskupů avignonských. Jan XXII. zde sídlil i jako papež. Později budova sloužila jako „hostinský dům“ papežství.

Vydáváme se k nejznámějším památkám. Nejprve se ale projdeme parkem v blízkosti dómu, pokocháme se pohledem na „druhobřežní“ část Avignonu a pak se vydáme ke katedrále. Její základ pochází z 12. století, později byla přestavěna. K jejím zajímavostem patří kaple, ve které návštěvník najde pozlacenou madonu z Blei ze 16. století, náhrobek Jana XXII. a biskupskou stolici z 12. století.

V těsné blízkosti katedrály se nachází papežský palác. Jedná se o mohutný komplex ze 14. století. Jeho základy položil Benedikt XII. v roce 1334. V protikladu k tomuto paláci stojí tzv. Nový palác, postavený Klementem VI. Oba paláce jsou vyzdobeny cennými uměleckými díly. Návštěvu paláce odkládáme na „později“, možná i na „nikdy“, zato kroužíme kolem dobově oblečených stráží, které nás po očku poctí krásným úsměvem. V duchu je ale litujeme. V tom parnu a tak důkladně navlečeni. No prostě, každý je za něco placen. Oni za to, že trpí v dobových kostýmech. Nejvíce se nám líbí jejich trojhranné, „péřaté“ klobouky.

Na náměstí před palácem zve „živý“ poutač na večerní dobové představení. Bohužel, tento požitek nám nebude dopřán, protože se nemůžeme zdržet, musíme jet dále. Ještě se projdeme ulicemi, zhlédneme několik dalších historických staveb, někdy nevíme, před kterou z nich se právě nacházíme, ale my vnímáme spíše celkovou atmosféru města. Pak ještě přejedeme most Pont Daladier, poněkud zabloudíme na ostrově uprostřed řeky Rhony, vrátíme se na tentýž most, na chvíli na něm zastavíme, byť je toto zakázáno, abychom si pořídili jeden či dva snímky, a potom odjíždíme nejprve po nábřeží, pak po výpadovce z města ve směru Apt a Digne po silnicích N 100 a N 85.

Před přejezdem přes řeku Durance dnes ještě jednou zastavujeme. Stane se tak u skalního města les Mées. Načervenalé skály tohoto přírodního útvaru se zvedají jako hradba ze zeleně stromů, jejich červenou barvu podtrhuje ještě nízké slunce pátečního podvečera. Neodoláme a alespoň na chvíli zastavujeme na přívětivém parkovišti pod touto přírodní zajímavostí. Je už pozdě, nemůžeme se vydat do skal, musíme spíše hledat nocleh. Několik snímků na památku a pak pro dnešní den dobrou noc.

Sobotní ráno je zase pěkně slunečné. Provensálské Alpy, do kterých jsme vjeli, se sice ještě skrývají v ranním oparu, jakoby se jejich vrcholkům nechtělo vystavit se intenzívním slunečním paprskům, ale i tak je skutečně na co se dívat. Ne nadarmo je silnice, po níž projíždíme, v autoatlase „opuntíkována“ a tak je dáno autoturistovi na srozuměnou, že to v těchto končinách skutečně „stojí zato.“ Rozeklané skály, bílý kámen, protkaný zelení nízkou i vyšší, modrá plocha jezera 24 Barrage de Castillon, rokle a na jejich dně hučící říčky a potoky, romanticky se vinoucí silnice, stejně romanticky vyhlížející železnice. Její zastávky jsou jako vystřižené z pohádky, k pohádkovým určitě alespoň celkovým dojmem nemají daleko i nepočetná osídlení. Z nich nás nejvíce zaujme Entrevaux.

Vykličkovali jsme totiž z horského masívu a údolí před námi se rozšířilo. V něm přitisknuté ke skále, se zachovaným opevněním se nám představilo toto seskupení lidských obydlí. Nejedná se o městečko, ani o vesnici, snad bychom ho mohli nazvat osadou. Mohutné hradby, ještě mohutnější strážní věže a navíc hluboké koryto řeky Var. Na předsunuté opevněné bráně se ve větru třepotá prapor, jakoby oznamoval, že pán tohoto kouzelného místa je doma a každý, kdo v dobrém přichází, je vítán. Hradby obepínají i kopec nad osadou a na kopci mohutná hradní zřícenina. Pouze ta nám říká, že nejsme ani ve středověku, ani v pohádce, protože tam i tam by na jejím místě stál ještě nedobytný hrad.

Podél řeky Var sjedeme k moři a přes nám už známé středisko Nice dojedeme do Monaka. Ne, tady už nechceme vyrazit do městských ulic, tady se chceme na nám už též známé pláži pod centrálním parkovištěm vykoupat. I když je pláž malá, nejsou zde téměř lidé a tak jsme spokojeni. Zkonstatujeme, že neteče sladká voda, která loni ze skály tekla (později ji přece jen odkudsi z „ústředí“ pustí), že stihli opravit žebřík, po němž se na pláž slézá, že tady jsou zase Češi v silné převaze, že tu jsme zase za přílivu. Dopřejeme si na naše poměry dlouhé sladké zahálení, a až když uvidíme, že přílivové vlny dosahují v pravidelných intervalech až na šestou příčku žebříku, rozhodneme se byť neradi pro odchod. Mořská voda si nás přece jen trochu „olízne“, nepodaří se nám před ní úplně utéci. Tentokrát se nelitujeme, že jsme mokří. Vždyť je to naše letošní poslední setkání se slanou vodou. Od této chvíle nás čeká už jen průjezd vnitrozemím. Takže: „Ahoj, Atlantiku, ahoj, Středozemní moře, prostě ahoj, všechna slaná vodo, která nás, suchozemce, dokážeš z nevysvětlitelných důvodů očarovat. Ahoj, někdy příště.“

Vyjedeme na parkoviště nad Mentonem a ve stínu stromů si zde při jídle posedíme. Hluboko pod námi se stříbřitě leskne mořská hladina, voní pryskyřice borovic a „řvou“ všude přítomné cikády. Mnohokrát jsme se nejen letos pokoušeli tyto tvorečky uvidět, ale zatím se nám to podařilo všeho všudy jedinkrát. S poněkud nostalgicky zasněným pohledem kamsi do dáli balíme a stoupáme dál a dál k francouzsko – italské hranici.

Před námi jsou zatáčky, propast Berghe nad řekou Roya, vysoko nad námi projede po elegantním novém mostě vlak, nevycházíme z údivu v tunelu de Tende a ani nevíme, že jsme přejeli hranice. Teprve za tunelem si tuto skutečnost uvědomíme. Jsme sevřeni horami a jejich síla zasahuje i nás. Už jsme zapomněli na smutek, který se nás zmocnil při odjezdu od moře, a plnými doušky vychutnáváme alespoň na chvíli kouzlo hor. Toto opojení netrvá však dlouho, protože několik set kilometrů pojedeme jen jednotvárnou italskou rovinou. Do hor se dostaneme až zase zítra.

Jenže“zítra“ nám počasí opět nepřeje. Ráno je mlhavé a mlha se jen těžko odlepuje od hladiny jezer Lecco a Como. Od jezera Como uhneme ve směru na Sóndrio. Kupodivu se počasí umoudřilo a tak neodoláme a narychlo se rozhodujeme pro výjezd do jednoho z méně známých průsmyků v italských Alpách, do průsmyku Chiaréggio na italsko – švýcarské hranici, pod masívem Bernina. Vyšplháme úzkou silničkou až na nejhornější parkoviště, cestou tajíme dech při pohledech do hlubokého údolí. A patníky nikde. Projedeme kolem lomu, kolem chudých stavení i pastýřských úkrytů a stojíme téměř v závěru údolí. Pohybuje se zde jen malá skupinka turistů, jinak tu není nikdo. Opravdu ještě zapomenutý kout v dnešní „přeturistizované“ době. Slibujeme si, že se sem někdy vydáme na delší dobu. Dnes to bylo jen letmé setkání, příště se možná spřátelíme.

Sjedeme do Sóndria a před Tiranem uhneme na italsko – švýcarskou hranici. Silniční odbočka je zde vedena společně s vlakovou úzkokolejkou, na švýcarské straně jedeme dokonce chvíli po kolejích. Výjezd do průsmyku Bernina ve výšce 2300 m n. m. je prudký, plný zatáček, ale také se z něho otevírají krásné pohledy. Nejprve sledujeme železnici, honíme se s vláčkem, který právě také stoupá do průsmyku a kterému dáváme několikrát přednost. Je půvabně červený a jeho okna jsou „obložena“ udivenými turisty. I my se dostáváme zcela do zajetí drsné krásy zdejších hor.

Protože je krásně – tedy když odmyslíme ten ostrý studený vítr – vyjíždíme do dalšího průsmyku, do průsmyku Livigno, a vracíme se kousek na italskou stranu. Otevře se nám krásný pohled na ledovcovou krajinu. Leč ledovcová zde asi není jen krajina, ale i švýcarští celníci. Při návratu do Švýcarska projdeme důkladnou zpovědí a neméně důkladnou prohlídkou. Celníky zajímá, zda nevezeme z Itálie víno, maso, salám, tvrdý alkohol. Když řekneme že ne, pro jistotu ještě prohlédnou některé tašky a pak nás s otráveným výrazem ve tváři pustí do země. Že by Italové měli závadné potraviny? Nevíme.

Na nepříjemnou kontrolu zapomeneme a věnujeme se dále přírodním krásám. I při sjezdu do St. Moritze několikrát zastavujeme. A je to nejen proto, že opět nám zkřížil cestu vlak. Den se chýlí k večeru, na oblohu vyplouvají zlověstně šedé mraky a my spěcháme přes Martinu na rakouské území, abychom poslední noc naší cesty strávili stejně jako první v blízkosti města Landecku, u řeky Inn.

„Naše“ poslední ráno je uplakané, kopečky se skryly v mracích, pomalu se z nebe snášejí dešťové kapky. Dnes nám to moc nevadí, protože máme před sebou jen drobné nákupy a především ještě zhruba 700 km. Neodoláme půvabům města Innsbrucku, jenže i to pláče ze střech a okapů. A navíc nevidíme ani slavnou „Zlatou stříšku“, ta se právě opravuje. I tak projdeme alespoň několika málo ulicemi v historickém centru, nahlédneme do obchodů a pak se vracíme na dálnici směr Linec a rakousko – české hranice. Několik zastávek na rakouské straně, hranice a něco málo přes 250 km domů. Potom už jen fotografie, vzpomínky na tu letošní dovolenou a plány pro dovolenou příští.

Letošních 20 dní bylo náročných. Projeli jsme osm zemí a cestu jsme absolvovali bez větších zdravotních i technických problémů. „Oktice“ nás dovezla na mořské pobřeží, do horských průsmyků i do městských ulic a uliček. Přitom „našlapala“ více než osm tisíc kilometrů. I tato cifra je úctyhodná. Jsme si vědomi toho, že některá místa, která jsme navštívili, by si zasloužila prohlídku důkladnější, ale i tak jsme bohatší o mnoho nových dojmů. A taková má být podle našich představ správná dovolená.

Další den až do města Noia ještě sledujeme pobřeží. Noia byla přístavem města Santiago de Compostela, dnes je však přístav zanesený pískem. I přesto jsou zde přece jen patrné stopy z dob, kdy sem na lodích připlouvali mořeplavci ze severních zemí. Nedělní ráno ale věnujeme přímo symbolicky návštěvě nejznámějšího poutního místa ve Španělsku, městu Santiago de Compostela. Toto korunovační město bývalého královstní Galicie a dnes sedmdesátitisícové město patří k nejstarším ve Španělsku. Podle legendy se po evangelizaci Judee vrátil svatý Jakub do Španělska a po smrti byl pochován na místě nynější katedrály. V 9. století se nad místem objevila hvězda, která přesně označila místo posledního odpočinku slavného apoštola. Z Campus Stellae se později stalo Santiago de Compostella.

Putování k svatému Jakubovi staršímu v hvězdném poli (Compostella – campus stellae) bylo v středověku jedním u mála důvodů, aby se člověk vydal na cesty. Vydat se na pouť znamenalo odpoutat se od pozemských statků, napodobit Krista, absolvovat svou životní cestu v pokoře. Středověcí poutníci nastupovali svou dlouhou, nejistou cestu jako pokání, aby si zaopatřili duševní blaho, nebo aby splnili složenou přísahu. Nebo také někdy byli na cestu posláni v okovech. Existovali však také placení poutníci, kteří za úplatu podstoupili časově náročnou a často i velice nebezpečnou pouť místo někoho, kdo se na tak dlouhou dobu nemohl uvolnit. Do Santiaga prý přicházelo až 200 000 poutníků ročně, mnozí z nich dorazili nemocní nebo zcela vyčerpaní. Mnoho kamenných svědků, v nichž často poutníci nacházeli nocleh nebo se zastavovali k modlitbě, se zachovalo dodnes a mnohé z nich jsme už také poznali. Když pominula vlna poutnického cestování, upadlo toto území v zapomnění. Nicméně svatojakubská cesta se stala velice důležitým komunikačním prostředkem pro kulturu i obchod.

Tato poutnická cesta byla tedy nejen spojnicí, po které proudilo do země bohatství, ale také stimulem pro zakládání nových měst. Na rozdíl od jiných měst tato nová města neměla opevnění ani nedobytné hrady a rozkládala se právě podél této poutní stezky. Kolem ní rozkvétala řemesla i obchod a cesta často vyústila na mosty přes říční toky. Mnoho z těchto měst založili frančtí přistěhovalci, kteří za to, že se v této krajině usadili, dostávali rozsáhlá privilegia. Kvetoucí obchod přitahoval křesťany i Židy. Už z historie Pamplony, města ležícího též na svatojakubské cestě, víme, že každá etnická skupina žila ve své čtvrti a že často mezi obyvateli docházelo k prudkým střetnutím. Přestože čtvrti byly od sebe odděleny zdmi, občanská válka mezi místním obyvatelstvem a privilegovanými přistěhovalci zuřila po staletí. Na osídlení měly zásluhu i rytířské řády. Zejména řád templářů, který se upsal ochraně poutníků do Svaté země i na cestě do Santiaga, obdržel rozsáhlé pozemky a za to měl povinnost střežit cestu. Rovněž řád svatého Jakuba staršího (Santiago) měl své osady podél cesty. Toto byl ale spíše bojovný řád a jeho poslání spočívalo v něčem úplně jiném.

Stavební formou velkého poutnického období byl románský styl. Setkáváme se s ním od Navarry až po Galicii v nejsevernější části poloostrova. Brzy poznáme, že románské kostely byly budovány z těžkých hrubých kamenů, jejich půdorys tvoří často latinský kříž, mají valenou klenbu, kopule nemají střešní krytinu, vše je pouze kámen. Ano, takové kostely jsme už viděli v několika městech a vesnicích, jimiž jsme projížděli. Okna těchto kostelů jsou velmi malá a tak jimi prochází jen nepatrný pruh světla. Okrouhlé apsidy sloužily nejčastěji k ubytování poutníků. Hlavní kapli za oltářem většinou zdobily malby, často s motivem pantokratora (Všemocného). Pro románské umění však byla určující síla skulptur. Najdeme zde portály, oltáře a hlavy krokví plné basreliéfů a skulptur, jejichž funkce nebyla ani tak dekorativní jako spíše informativní. Prvky, které měly pozorovatele zaujmout, byly dokonalost, často ironie a popis biblických příběhů. Obracely se k obyčejnému, pověrčivému divákovi, hledajícímu v kostele útěchu.

Dnes je tato poutnická cesta opět dobře značená. „Přátelé cesty“ pečují nejen o značky, ale zřizují i poutnické noclehárny. Jinde se o ubytování poutníků starají obce a kláštery. Dne 25. července je svátek svatého Jakuba. Roky, kdy toto datum připadne na neděli, se nazývají svaté roky a příliv poutníků v těchto letech stoupá. Tento den se každoročně v Santiagu koná slavnost a ohňostroj, který se v noci 24. července rozzáří nad katedrálou a stane se tak vrcholem cesty po stopách svatojakubských poutníků.

Poutníci vcházeli do města po Rúa de San Pedro branou Puerta del Camino. Procházeli kolem Casas Reales, kaple ubohých duší, přes Cervantesovo náměstí, po ulici Azabachería, kde se místní černé drahokamy zpracovávají na šperky. U severního portálu katedrály se poutníci mohli u kašny umýt a převléknout. Staré šaty se spálily na střeše kostela, na tzv. „hadrářském kříži“. A jak nás uvítá toto město údajně nádherných kamenných staveb, úzkých uliček a malebných náměstí, vyhlášené za městskou památkovou rezervaci?

Nejprve samozřejmě projedeme novými částmi města, z nich vystoupáme ke starému městu a hledáme místo k zaparkování. Za asistence policistů – ocitli jsme se v blízkosti policejní stanice – sjedeme do podzemních garáží. Už několikrát jsme se totiž přesvědčili, že podzemní garáže jsou hlídané a parkování v nich není o moc dražší než v městských ulicích. Ve zdejších garážích mají dokonce sami policisté zaparkována svá auta a motocykly. I tak provedeme naše tajná bezpečnostní opatření, prohlédneme plán města, ještě se posilníme a pak vyrážíme. Skutečně úzkými uličkami se ve chvíli dostaneme na náměstí Plaza del Obradoiro, v samém centru „svatého města“. A hned toto náměstí nám nabídne snad ty nejlepší architektonické lahůdky. Nejprve je zběžně přehlédneme, potom se jim začneme věnovat důkladněji.

Jestliže necháme za našimi zády katedrálu, pak po naší levé straně uzavírá plochu náměstí kolej svatého Jeronýma. Budova byla postavena v 16. století a byl do ní zakomponován románskogotický portál někdejšího špitálu. Sloužila jako kolej pro chudé studenty a umělce, kdežto palác Fonseca ze 16. století, kolem něhož jsme na náměstí přišli, byl rezervován pro bohatší adepty vědy. Naproti nám, na delší straně náměstí, se předvádí elegantní fasáda klasicistního paláce Rajoy, v němž dnes sídlí správa města a galicijská autonomní vláda. Průčelí paláce je zdobeno reliéfem znázorňujícím bitvu u Clavija a název mu dal arcibiskup Rajoy y Losada. Za budovou paláce, o „poschodí níž“, se vynořuje „churrigueristická“ fasáda kostela svatého Fructuosa. A odkud se vzal ten zvláštní přívlastek charakterizující podobu průčelí tohoto kostela? Churriguera je jméno tří bratrů – umělců: Josého Benita (1665 – 1725), Joaquína (1674 – 1724) a Alberta (1676 – 1750). Ti vytvořili churriguerský styl, který se vyznačuje ornamentální přesyceností a demonstrováním bohatství a nádhery. Uplatnil se nejen na kostele svatého Fructuosa, ale především na místní katedrále.

Ale rychle zpět na náměstí. Druhou kratší stranu náměstí zabírá Hostal de los Reyes Católicos, neboli špitál Katolických králů. Jedná se o bývalou královskou nemocnici a útulek pro poutníky. Dnes je z něj přepychový hotel, ale prý dosud poskytuje v souladu s ustanovením zakládací listiny opravdovým poutníkům zdarma jídlo. Projekt vypracoval architekt Enrique de Egas. Práce začaly v roce 1501 a během deseti let byla stavba dokončena. Dodnes se do ní vchází platareskním portálem mistrů Marina de Blase a Guilléna Coláse připomínajícím v mnohém oltář, dodnes má čtyři velká nádvoří a gotickou kapli uprostřed.

O katedrálu se jakoby opírá palác arcibiskupa Gelmíreze. Palác je důležitým příkladem civilní románské architektury z 12.století. Nechal ho postavit po roce 1120, po zničení dřívějšího arcibiskupského paláce, biskup Gelmírez. Dnešní fasáda se však na něm objevila až v 18. století. O kráse románských sálů uvnitř se bohužel přesvědčit nemůžeme.

Když nahlédneme do uličky Calle San Francisco, objevíme klášter svatého Martina Pinario. Tento starobylý benediktinský klášter byl založen v roce 1590. Ještě o kousek dál najdeme františkánský klášter s barokním kostelem.

Na programu prohlídky je konečně katedrála. Jenže kde s prohlídkou začít. Z Plaza del Obradoiro je výhled na barokní průčelí katedrály s oběma vysokými věžemi. Jinak je ale katedrála pokládána za jednu z nejkrásnějších románských památek. Byla postavena v letech 1060 až 1211 na místě kostela z 8. století. Byla několikrát přestavována a dostavována, z dalších uměleckých slohů ji nejvíce poznamenalo právě baroko. V něm bylo přebudováno i hlavní průčelí. První barokní přístavbou byla Hodinová věž z roku 1680, dílo A. D. de Andrade. Podle ní pak vznikly obě věže v průčelí, nejprve jižní, kterou postavil Peňa de Toro v letech 1670 – 76, pak severní z let 1738 – 50 od Fernanda Casas y Novoa. Druhý stavitel zvedl mezi oběma věžemi kamennou oponu, která je spojuje a sjednocuje. Dnes je katedrála 94 m dlouhá a 30 m vysoká a je obklopena čtyřmi náměstími, z nichž každé má svůj vlastní charakter.

Vnitřek katedrály je doslova přeplněn vším možným, co demonstruje bohatství a moc církve. I on je nepřekonatelnou směsicí nejrůznějších stylů, což odpovídá dlouhé stavební historii katedrály. Vstoupíme-li do kostela vchodem z Plazza del Obradoiro, zastavíme se určitě před Portálem slávy (Pórtorico de la Gloria) mistra Matea z roku 1188, románským mistrovským dílem, které si i v době překotného barokního přestavování nikdo netroufl strhnout, ať už z uměleckých nebo statických důvodů. I další portály jsou bohatě zdobené. Zlatnický portál (Fachada de Platerías) je důležitý sochařský soubor z 12. století. Otevírá přístup ze stejnojmenného náměstí, kde se tyčí Koňská kašna (Fuente de los Caballos). Další přístup do kostela zajišťují i tzv. Svatá brána (Puerta Santa) a brána Quintana z 18. století.

Uvnitř katedrály je množství kaplí. K nim patří především tzv. Relikviářová kaple. I my vystojíme dlouhou frontu, abychom se do ní úzkým průchodem dostali a zhlédli bohatě zdobenou relikviářovou skříňku. Ostatky sv. Jakuba tu jsou uloženy od roku 1884, kdy byly podruhé objeveny. Při prohlídce dalších pozoruhodností neustále pokukujeme po tom, co se zde chystá. Ve 12 hodin bude sloužena poutnická mše a tu asi bude přenášet televize. Všude lešení a na něm filmová technika. Mniši věnují také zvýšenou pozornost známé „kadidelnici“. Tato obrovská nádoba se svěcenou vodou zvaná botafumeiro je umístěna na speciální konstrukci v osmistěnné kupoli hlavní kaple. Při zvláštních příležitostech – tedy i při poutnických mších – projíždí příčnou lodí rychlostí budící úzkost. Říká se, že toto osvěžování vzduchu má svůj původ ještě v dobách, kdy se tu tisíce poutníků nejen modlily, ale kdy tu i spaly.

Z přítmí kostela vycházíme do zářivého dne. Nejprve bloudíme v bezprostřední blízkosti katedrály, pak zamíříme do dalších ulic. Kolem kláštera svatého Pelaya s překrásnými barokními oltáři dojdeme ke kostelu svatého Augustina z roku 1648. A pak se už jen bezcílně touláme. Ochutnáme místní sladké speciality a narazíme na další svědky minulosti. Zádušní kaple (Capilla de las Animas), kostel Panny Marie Cesty (La Vigren del Camino), kostel sv. Felixe (San Félix – Fiz de Solovio), univerzita z roku 1532, přestavěná v 18. století, kostelík Panny Marie Salomé z 12. století, kanovnický dům, děkanství, kapitula. A tak dále a tak dále. Pozorovací ostražitost nás už úplně opustila, prostě čeho je moc, toho je příliš. A těch kamenných monumentů bylo skutečně už příliš. Ještě chvíli nahlížíme do výloh především zlatnických obchodů – a že jich tady je neuvěřitelné množství, v každé ulici nejméně tři – a zavítáme i do dalších obchodů.

Je téměř poledne, slunce je už zase jižansky horké, vždyť také stále ještě jedeme k jihu, k portugalským hranicím. Než se vydáme na cestu napříč španělským vnitrozemím, naposledy se koupeme v Atlantiku. Tentokrát to je u Bueu. Voda je tak akorát, ani teplá, ani studená, vlnky příjemné. Tedy prozatím. Při tom sladkém zahálení a povalování se v písku pozorujeme, že se nasouvá fronta. Pevnina na druhé straně zálivu nám mizí z očí v šedém oparu, z vlnek se stávají vlny. A pořádně velké. Nestačíme se divit té proměně během jedné jediné hodiny. Sbalíme věci a hurá do ulic města Viga. Okresní silnici vyměníme za dálnici, abychom nemuseli objíždět celý záliv a mohli použít služeb ladně klenutého, 1558 metrů dlouhého mostu. 50,- peset za jeho přejezd není zase tolik. Stovkou profrčíme okrajovými, moderními městskými čtvrtěmi, z poutače stihneme zjistit, že zdejší letiště nese „zaoceánský“ název – jmenuje se Buenos Aires.

Vigo, kdysi římské Vicus espacorum a později rybářská vesnice, zažilo v 19. století neuvěřitelný rozkvět. Dnes je nejdůležitějším přístavem početné španělské flotily specializované na lov sardinek a centrem pro jejich průmyslové zpracování. Od vstupu Španělska do Evropského hospodářského společenství se tu rozvíjejí i jiná průmyslová odvětví, takže se Vigo stalo centrem průmyslové Galicie. Na tomto vzestupu mají svůj podíl i umělci, oděvní návrháři a také galicijská „galerka“ v přístavní čtvrti Barrio de Berbés. Tato čtvrť se jako jediná ze starého města dochovala a dnes je zde plno restaurací nabízejících speciality z těch nejrůznějších „darů moře“ a nechybí zde ani noční podniky často s pochybnou pověstí. Vše si zachovává sebevědomou domácí atmosféru.

Tentokrát jsme se rozhodli nevěnovat se duševní potravě – tedy „konzumaci“ krás historických památek – ale nasytit zcela reálnou potravou naše žaludky a to právě v některé z restaurací v Berbés. Kupodivu čtvrť najdeme bez velkého bloudění. A teď už jen si vybrat tu nejlepší restauraci a pak: „Dobrou chuť“.

Usedneme v rybářské restauraci – marisquerii s názvem El pescador – Rybář. Okamžitě je u nás číšník a my můžeme studovat jídelní lístek. Požádáme o jídelní lístek v němčině a tak alespoň něčemu porozumíme. Poručíme si tác pro tři se sedmi dary moře a k tomu tác zeleniny. Číšníkovi poněkud tvrdnou rysy, to ale ještě nevíme proč. Samozřejmě se rozhodneme ochutnat i zdejší prý velmi dobré víno. V tomto ohledu dáme na radu poněkud rozpačitého číšníka. Ten se usměje a dodá, že doporučuje ribeiro, které se rodí v tomto kraji. Než nám donesou jídlo, rozhlížíme se po hostech. Víme, že je neslušné koukat druhému do talíře, ale jsme pochopitelně zvědaví, co jedí ti ostatní. Pak se už před námi objeví tác zeleniny – je dost velký – a vzápětí ještě větší tác s dary moře. Teď zase tvrdnou rysy nám. Tak tolik jídla jsme si nepředstavovali. S přísahou, že není Čecha, aby od nezkonzumovaného jídla odcházel, se hrdě vrháme do boje s obsahem obou táců. Rozlupujeme a vyjídáme malé a velké kraby, čtyři druhy mušlí, krevety, langusty. Jíme pomalu. Ona to je i dost velká dřina, než se člověk probojuje přes tvrdé skořápky k té trošce masa uvnitř. Hora celých tvorů se pomalu mění v téměř stejně velkou horu odpadu. Vyjíme téměř vše, až na několik dlouhých, tzv. amerických mušlí, které nikomu z nás příliš nechutnají. A co si ještě dáme? Jednu kávu a jeden zákusek. Za chvíli se však číšník vrací s omluvou, že vybraný zákusek bohužel už není. Přichází s ním kuchař a nabízí jiné dva druhy. Dcera si nakonec vybere exoticky vypadající „cosi“ ve velké mušli. A obsah? Ve směru shora dolů šlehačka, puding, slabá vrstva třené buchty a kandované ovoce.

Zaplacenou sumu raději nepřepočítáváme a pomalu se suneme k autu. Jak dlouho jsme zde vlastně seděli? Určitě déle než dvě hodiny, protože máme v autě vynulovány všechny dnešní údaje. Mávneme rukou a s definitivní platností se vydáváme na východ. Od této chvíle se budeme jen přibližovat k domovu. Je neděle, 26. července, 18,45 hod, dvanáctý den našeho putování.

Projíždíme vinařským krajem proslaveného ribeira. Je skutečně lahodné, ještě teď cítíme jeho chuť na jazyku. Víno se pěstuje v závratných polohách na dlouhých, strmých stráních nad řekami Río Miňo a Río Avia. Projedeme kolem města Ribadavia, jehož staré jádro se tísní právě pod průjezdní silnicí. Po osmé hodině se rozhodneme ještě zabloudit do ulic města Orense. Orense bylo proslulé svými horkými prameny Las Burgas již v keltských a římských dobách. Ještě dnes prý mohou hospodyně přicházet k prameni pro horkou vodu. Musí se ale k němu vydat až na okraj města, kam byl pramen sveden.

Ve městě na nás okamžitě dýchne přátelská atmosféra. V ulicích a uličkách je mnoho lidí. Nikdo nikam nespěchá, nikdo se nerozčiluje, připadá nám, že většina lidí se usmívá. Lidé se jen tak procházejí, posedávají v cukrárnách a kavárnách vysunutých často na chodník. Vychutnávají víno, kávu, či diskutují u krásných zmrzlinových pohárů. I my se přesvědčíme o tom, že zmrzlinu tady připravují výtečnou.

Bez předem vytčeného cíle se touláme městem a zastavujeme se u některých významných staveb. Jimi jsou zase především kostely a těm kraluje katedrála San Martín. Byla zbudována na základech pozdně antické baziliky ve 12. a 13. století, v pozdějších dobách byla několikrát přestavována a rozšiřována. Proto také její nová fasáda zakrývá románské sloupořadí Pórtico del Paraíso, které figurou svatého Jakuba obklopeného proroky a čtyřiadvaceti mudrci z apokalypsy připomíná katedrálu v Santiagu. Centrum města tvoří Plaza Mayor ležící na prudkém svahu. Ale je zde nejen toto náměstí. Půvabná jsou i Plaza del Cid, Plaza del Hierro a Plaza de la Magdalena. Všude starobylé domy, tradiční hospůdky i moderní kavárny a bistra. Když Orense opouštíme, shodneme se na tom, že dvě hodiny strávené ve městě byly příjemným zakončením dne.

Pondělní ráno je podmračené, pravděpodobně nás dostihla fronta, které jsme včera úspěšně ujeli. Monforte nás vítá zvukem zvonů. Město se ještě nestihlo probudit, jen na stavbě se už pracuje a ženy jdou do kostela. V ulicích je liduprázdno. My vyjíždíme na vrcholek, odkud je prý krásný výhled na město a na němž se nachází klášter San Vicente del Pino ze 16. století a hrad. Z ptačí perspektivy se nám představí nové městské centrum, římský most a zlatě se lesknoucí mohutná budova koleje Colegio del Cardenal postavená v herrerovském stylu. Následuje krátká zastávka ve městě a po ní zase ukrajujeme další desítky kilometrů ze zbývající části cesty.

Silnice pomalu stoupá, projíždíme kopcovitou krajinou. Z tunelu nás občas pozdraví železnice, směrem k severu vystupují z ranního oparu jižní svahy Kantabrijských vrchů, spadajících do hlubokých kaňonů jednotlivých řek. V Ponferradě zajíždíme jen k obrovskému obchodnímu domu Continente, abychom doplnili zásoby. Nabídka všech druhů zboží je zde široká, údiv v nás vyvolá místní obsluha. K rychlému přesunu totiž využívá kolečkové brusle.

Za Ponferradou se ocitáme v centru stavebního ruchu. Staví se zde dálnice, která spojí Madrid s Atlantikem a odlehčí tak středomořskému pobřeží, dnes už přeplněnému turisty. Brzy po poledni jsme v Astorze, starém biskupském městě ležícím na úpatí leónských hor. Nad římskými hradbami se tyčí ze všech stran viditelná katedrála ze 16. století a modernistický biskupský palác od A. Gaudího v kuriózním novogotickém stylu. Dnes je v něm umístěno muzeum, jehož sbírky vypovídají o umění oblasti Leónu a o historii Svatojakubské cesty. Na radnici odbíjejí hodiny dvě maragatské figury, Colasa a Zancudo, oblečené do místních krojů. Maragatéria je chudý kraj na jih od Astorgy a táhnoucí se až k Monte Teleno. Jeho obyvatelé putovali zemí jako obchodníci s koňmi nebo potulní muzikanti. Jsou pokládáni za národní menšinu, která až do 19. století žila naprosto odloučeně a jejíž příslušníci uzavírali manželství jen mezi sebou. Jeden z nejroztodivnějších zvyků této menšiny byla „covada“: ženy rodily děti a muži s velkými bolestmi leželi v posteli. Mnoho vesnic ve zdejším kraji je napolo rozpadlých, v jiných se našli nadšenci, kteří dávají zdejší typické kamenné domy znovu do pořádku.

León je se svými asi sto dvaceti tisíci obyvatel správním městem provincie a leží na soutoku řek Bernesga a Torie, v úrodném lánu, obklopeném loukami, které se v samotném městě mění v zahrady. León byl hlavním městem starého království, které se pyšní tím, že mělo 24 panovníků už před tím, než vůbec vznikla Kastilie, oblast, odkud vyšel španělský sjednocovací proces. Název není motivován lvem ve znaku, ale pochází od sedmé římské legie, která si tu roku 70 po Kristu zřídila tvrz, jejíž hradby se zachovaly dodnes. Získala brzy na významu jako nejdůležitější opevněné sídliště na severu Hispánie.

Slunce už zase praží, plán města nemáme a tak není divu, že se nám ani příliš nechce do ulic. Pohodlnost ale přece jen překonáme a vydáváme se za architektonickými památkami. Nejprve míjíme dům Casa de los Botines, což je budova dnešní městské spořitelny, která byla před více než sto lety postavena podle plánů Antónia Gaudího. Kolem radnice dojdeme k renesančnímu paláci Guzmánů ze 16. století, v němž je umístěno sídlo provinční správy. Širokou ulicí plnou luxusních obchodů se dostaneme k nejvýznamnější památce, ke katedrále.

Katedrála, leónská kráska, la pulcra leonina, je dokonalou ukázkou gotického umění 12. až 14. století. Na rozdíl od jiných španělských katedrál byla stavěna ve francouzském duchu a tak připomíná katedrály v Remeši a Amiensu. Má půdorys latinského kříže a tři fasády. Hlavní je orientována na západ, její obdélníkové průčelí je zakončeno vimperkem mezi dvěma štíhlými věžemi. Hlavní průčelí s jemnými sochami apoštolů a znázorněním ráje a pekla v tympanonech je jednou z nejlepších ukázek středověkého umění na světě. Umělecky působivé vstupní portály tak vyprávějí v názorných kamenných obrazech o posledním soudu, příběh o Marii a Janu Křtitelovi i o svatém Pavlovi.

Také interiér se může pyšnit svou krásou. Katedrála má údajně nejkrásnější gotická okna na celé Svatojakubské cestě. Květinové vzory, ornamenty a části biblických příběhů na více než 1700 metrech čtverečních okenní plochy a tři veliké rozety vyvolávají v hlavní chrámové lodi kouzelnou hru světel, která se zvlášť působivě rozprostírá v prostoru oltáře s torzem starého gotického oltáře, který byl nalezen na půdě biskupského paláce. Barevně rozehrává i renesanční chór, kapli patronky Bílé Panny a bezprostředně vedle ní se nacházející kapli zřídka viděné těhotné Panny Marie. Počet růžic a výplní skleněných oken dosahuje 737, převážně původních, i když jsou tu k vidění ukázky všech období, od 13. až do 20. století. Tento soubor podle názoru odborníků představuje nejlepší a nejúplnější celek tohoto druhu nejen ve Španělsku, ale v celé Evropě. Ve stínu těchto krás si mnozí návštěvníci ani nevšimnou krásné gotické chórové lavice z 15. století a s očima zvednutýma k oknům projdou lhostejně kolem náhrobků zdobených neméně krásnými reliéfy a sochami.

Katedrála však není nejstarším městským chrámem. Tím je kostel svatého Isidora, pro změnu mistrovské dílo románského umění z 12. století. Právě tento kostel byl cílem poutníků, kteří měli namířeno do Santiaga. Ti, kteří pro nemoc nebo vyčerpání už neměli dostatek sil a obávali se, že by do Santiaga už nedošli, mohli dosáhnout úplného odpuštění už zde. Stačilo, když prošli branou odpuštění (Puerta del Perdón). Nad hlavním vchodem je zobrazen biskup Isidoro ze Sevilly jako maurobijce, ačkoliv zcela jistě nebyl válečník, ale jeden z nejvýznamnějších učenců vizigótského období. V kostele se uctívá schránka s jeho ostatky. Ty prý v daleké maurské zemi promluvily a prosily o přenesení na sever, který už byl v reconquistě osvobozen od maurského panství. Bazilika je trojlodní, v královském panteonu, také trojlodním, se dochovaly hrobky leónských králů a infantů. Klenby kostela jsou zdobeny skvělými malbami z 12. století. V jedné z věží je muzeum obsahující nepředstavitelně cenné předměty – zlatnické výrobky, smalty a řezby ve slonovině z 9.- 12. století.

O tom, že se zatím nacházíme v tzv. římské čtvrti, nás přesvědčí částečně zachované římské hradby. Teď naše kroky povedou do staré čtvrti San Martin, zvané „mokrá čtvrť“. V jejím středu je Plaza Mayor, náměstí založené v 17. století, na němž se konají trhy včetně blešího. Asi nejvýznamnější stavbou zde je Stará konzistoř též ze 17. století. Míjíme zřetelně neudržované domy i nesčetné malé hospůdky a bistra. Tak dojdeme k další církevní památce, ke kostelu Santa Maria del Mercado, trojlodnímu, postavenému ve 12. století v románském slohu.

I když se už neodbytně hlásí večer, horko neustává. Zpocení usedáme do auta, odjíždíme z města a hledáme nějakou říčku či potok, jejichž voda by nás osvěžila. Všude kolem nás až k obzoru se rozprostírá bezútěšně působící planina s nepatrným množstvím zeleně a s trávou uschlou „na stojačku“. Tak tady vodní ráj asi těžko najdeme. Vytouženou vodu nám může poskytnout pouze kemp.

Ráno je až příliš svěží, teploměr ukazuje pouhých 11 stupňů. A zimu doprovází navíc ostrý vítr. Málem by člověk hned zapomněl, že je ve Španělsku. Po co nejrychleji připravené a zkonzumované snídani a trochu „odfláknuté“ ranní hygieně pokračujeme v cestě k jihu, do Valladolidu. Jedeme krajinou, v níž se setkáváme s minimálním osídlením, zato s ohromnými lány obilí protkanými mohutnými buky. Pokud projíždíme osadami, pak se nestačíme divit velkému množství románských kostelů v této oblasti. Starou Kastilii totiž v době zvané repoblación – to byla doba po vyhnání Maurů a jednalo se o 11. století – osídlovali jednak křesťané přicházející ze severu a jednak křesťané žijící pod arabskou nadvládou, tzv. mozarabové. Tito noví obyvatelé vždy vybudovali ve své osadě nejprve kostel a odtud pramení to neuvěřitelné množství románských stavebních památek. Z tohoto období pocházejí i hrady rozeseté nejen kolem řeky Duera, která je tepnou kraje. Hrady sloužily k obraně proti Maurům i jako příbytky hrabat. Z mnoha těchto opevnění zbyly už jen trosky, ale duch této doby přežívá v básních, romancích a legendách.

Také pěstování obilí na těchto rovinách má své kořeny hluboko v minulosti. Když reconquista postoupila dále na jih, stal se tento kraj obilnicí Španělska. Ve 13. století už produkovala oblast kolem Valladolidu obilí na export. Přes Santander se rozvíjel obchod s vlnou, vínem a obilím, zejména s Vlámskem. Z této doby pochází i tradice pěstování vína a skvostné jídlo cordero asado, pečené jehně, které se dodnes připravuje v hliněných pecích, tzv. hornos.

Dnes téměř třistatisícový Valladolid je administrativním střediskem Staré Kastilie a leží v rozsáhlé nížině, zavlažované řekami Pisuerga a Egueva. Jeho původní arabský název zněl Vella Baled. V 11. století se stalo majetkem hraběte z Carriónu Pedra Ansúreze a poté nejdůležitějším kastilským městem. Koruně město připadlo ve 13. století. Právě v tomto městě došlo ke sňatku Ferdinanda Aragonského a Izabely Kastilské vedoucí k pozdějšímu sjednocení Španělského království. Ve Valladolidu také zemřel slavný mořeplavec Kryštof Kolumbus a část svého života zde prožil Cervantes. Ve 14. století se sem přestěhovala palencijská univerzita. Za vlády Filipa III. byl Valladolid na dvacet let hlavním městem Španělska. Bylo by tedy nelogické, kdyby tak bohatá historie nezanechala ve městě své doufejme ještě dlouho nesmazatelné stopy.

Ráno bez problémů zaparkujeme přímo v centru města a hned „za rohem“ můžeme začít s prohlídkou pamětihodností. Tou první je kostel Santa Maria la Antigua (Panny Marie Starší) z konce 11. století s vysokou věží, nádhernou ukázkou kastilské románské architektury. Venkovní opěrný systém je už gotický, kostel byl ve 13. století přestavěn.

Stavbou, v níž se odrážejí celé dějiny města, je katedrála. Stavba byla započata za krále Karla V., ale Filip II. přikázal svému architektovi Juanu de Herrerovi (jinak též staviteli proslulého Escorialu), aby plány pozměnil. Tuto obrovskou renesanční stavbu však Herrera nedokončil, nedokončili ji ani jeho bezprostřední nástupci. Když Herrera zemřel, práce se zastavily. Pokračoval v nich – už za Bourbonů – Churriguera a ten v roce 1729 dokončil fasádu. Jedna z věží byla dostavěna až v 19. století. Také vnitřní zařízení je cenné, nám však zůstává skryto. Dnes je ještě příliš brzy na to, aby už kostely byly otevřeny.

Hned za katedrálou se nachází univerzita, krásná barokní budova, dílo Narcisa Tomé, tvůrce slavné „průhledové“ kaple v toledské katedrále. Barokní základy mají i některé domy, kolem kterých procházíme při cestě na náměstí Plaza Mayor. Náměstí nechal zbudovat Filip II., ale zničil ho obrovský požár, jemuž padlo za oběť 440 domů. Ještě v 16. století se začalo se stavbou dnešního náměstí, které zdobí působivé arkády. Ty jsme obdivovali už v jedné z ulic. Na náměstí kromě jiného prohlížíme systém španělské výstavby. Jeden z domů strhli a teď ho dostavují. Nestačíme se divit tomu, jak slabé trámy ke stavbě používají.

Další zastávka patří kostelu San Benito. Jeho fotografii jsme viděli v propagačním materiálu a nemohli jsme uvěřit, že takto vypadá kostel. A tak se chceme přesvědčit, zda se skutečně jedná o kostel. Je to tak. Vyjdeme z jedné z ulic a naráz se před námi tyčí cosi, co připomíná spíše pevnost než kostel. Po stranách dvě několikaboké věže zakončené stroze rovnou střechou, prostor mezi nimi zaklenut ve dvou patrech. Portál se skrývá daleko uvnitř stavby.

Přímo protikladem ke strohosti kostela San Benito je podoba kostela při klášteře svatého Pavla. Klášter byl postaven ve 13. století a nejzajímavější je na něm právě zdobné pozdně gotické a platareskní průčelí. Na něm před námi defiluje nekonečné množství postav, celkový dojem dotváří typické gotické krajkoví dalších zdobných prvků.

V jeho blízkosti se nachází další klenot gotického umění, kolej svatého Řehoře. Byla založena Fray Alonsem de Burgos, biskupem z Palencie a zpovědníkem královny Izabely Kastilské, a postavili ji Juan Guas a Diego de Siloé. Ze strohé kamenné zdi je vytažen bohatě zdobený portál. Vnitřní dvůr koleje zdobený krajkovými kružbami údajně patří k nejkrásnějším výtvorům izabelské architektury ve Španělsku.

Při cestě za církevními památkami jsme nezapomněli ani na památky světské. Ve Valladolidu je hned několik zajímavých paláců. V Palaciu de los Vivero se konala tajná svatba Katolických králů, v Palaciu Pimentel se narodil Filip II., v Casa de Colón je dnes Kolumbobo muzeum, neboť tento objevitel zde roku 1506 v chudobě a osamění zemřel, v Casa de Cervantes žil jeden z nejznámějších španělských spisovatelů – i v tomto domě je dnes muzeum.

Opouštíme Valladolid a stáčíme svou cestu k východu. Slunce vystoupilo už vysoko a vysoko vyšplhala i rtuť teploměru. Je zase úmorné vedro a tak po asi šedesáti kilometrech zastavujeme, abychom si odpočinuli. Navíc nás upoutala už z dálky obec Peňafiel na úpatí hory s hradem. Nejprve se projdeme po městě, chybí nám totiž ještě známky na pohlednice. Když si na poště poručíme známky do České republiky, žena za přepážkou nás poněkud překvapí otázkou: „A je to v Evropě?“

Potom hledáme příjezdovou cestu k hradu. Hrad působí mimořádně mohutným dojmem a tak nám nedá se k němu nevyšplhat. Serpentinami se dostaneme až pod hradby a opět nevycházíme z překvapení. To, co zdola vypadalo mohutně, zblízka vůbec tak mohutné není. Hrad je postaven na skalnatém ostrohu připomínajícím lodní příď a tvoří ho vlastně pouze obranné zdi a jedna větší obytná věž. Zase jsme si potvrdili, že zdání může velice často klamat. Přemýšlíme, zda hrad v dávných dobách klamal své dobyvatele stejně úspěšně, jako oklamal nás.

Když opouštíme Peňafiel, zahlédneme velký podnik s názvem PROTOS. Je to stáčírna vína. S touto značkou jsme se už setkali v obchodech a nutno říci, že tato vína patřila k nejdražším. Vždyť prý vinice mezi Valladolidem a městečkem El Burgo de Osma jsou nejskvělejšími v celém povodí řeky Duero.

Teploměr ukazuje 33 stupňů ve stínu a tak zase v autě dlouho nevydržíme. Zastavujeme v již zmíněném El Burgo de Osma. Městečko je iberského původu a od 11. století je také obchodním centrem. Z této doby si do dnešního uspěchaného života přineslo romantické uličky a náměstíčka v typickém kastilském stylu. Jsme rádi, že i tady si oblíbili stavět domy s podloubími. Ta podloubí jsou ale jiná, než jaká známe od nás. Je to skutečně něco mezi naším podloubím a arkádami. Podloubí je podepřeno sloupy nejčastěji dórského stylu a v noci jeho osvětlení zajišťují stylové lampy. A k tomu všemu opět stylové krámky a nepřeberné množství hospůdek. A v tuto chvíli pro nás vytoužený stín.

Dojdeme na náměstí a zastavujeme před katedrálou. S její stavbou bylo započato ve 12. století a kromě gotiky se v její podobě odrazily i další umělecké směry. V 16. století ve městě fungovala i univerzita, jejíž renesanční budovy se zachovaly do dnešních dob. I jednotlivé domy by jistě mohly mnoho z historie vyprávět.

Pod stromy na náměstíčku před bývalým špitálem (dnes hotelem) posedávají místní obyvatelé i turisté. Těch druhých je zde málo, asi sem jen náhodně zavítali stejně jako my. Městečko v žádném případě nepatří k turisticky propagovaným cílům. Nám se ale moc líbí. Nakonec se rozhodneme v jedné z hospůdek posedět a ochutnat i něco z nabídky jejího jídelního lístku. Smažení kalamáři v bagetě, hranolky a plato combinado. Vše chutná perfektně, tři druhy masa na „platu combinadu“ se jen rozpadají. Proč bychom se divili, vždyť prý město je proslavené kulinářskými specialitami, jen vepřové maso tu údajně připravují na 32 způsobů.

Naše cesta pokračuje stále téměř k východu. Už neprojíždíme jen nekonečnou rovinou, krajina je oživena kopečky, silnice už není jednotvárná rovná linka až k obzoru, občas musíme točit volantem. V podvečeru zastavujeme v městě Soria. Ta je druhým nejmenším hlavním provinčním městem, má jen něco přes 30 000 obyvatel. Vznikla blízko iberské Numancie. Tu v roce 133 př.n.l. obyvatelé statečně bránili před římskými legiemi vedenými Scipionem Emilianem a nakonec město raději sami zničili. Dnes odkryté zbytky zdí pocházejí z města znovu postaveného Římany a archeologické nálezy keltoiberské kultury jsou uloženy v Muzeo Numantino v Sorii. Když Fernán Gonzáles osvobodil Sorii od Arabů, zažilo město za Alfonse III. ve 13. století období velkého rozkvětu. Stalo se hlavním městem tehdejší Extremadury (tak se nazývala frontová linie na Dueru). Dnes Soria není bohaté město, ale má svou atmosféru a své neopakovatelné kouzlo. Návštěvníka láká projít se parkem La Dehesa, vypít pivo na náměstí Tubo obklopeném bary, dát si v některé hospůdce grilované jehněčí kotlety, zvané tortilla espaňola, nebo se porozhlédnout po okolí, které ve svých básnických legendách o nešťastné lásce Hora neklidných duší nebo Měsíční paprsek zvěčnil španělský romantický básník Gustavo Adolfo Bécquer. Rovněž Gerardo Diego a Antonio Machado, dva významní básníci Generace 27, jsou svázáni s tímto krajem: Machado se narodil v Seville a dovedl mistrně a přitom střízlivě popsat duši krajiny. Jako gymnaziální profesor francouzštiny v Sorii, která tehdy, v roce 1911, čítala 7 000 obyvatel, se zamiloval do třináctileté dcery své bytné. Oženil se s ní, když jí bylo čtrnáct let, ale žena mu brzy poté zemřela. Památka na ni – jmenovala se Soledad – se objevuje ve všech spisovatelových dílech.

Machado také zcela ojediněle vylíčil promenádu na kraji města mezi San Polo a San Saturio, „kde Duero vykresluje svůj oblouk luku…“. Ještě dnes chodí milenecké páry po nábřeží Duera k San Saturio a do aleje topolů, které lemují cestu. Milenci vyrývají srdce, své iniciály a významná data svých vztahů. Nejstarší zápisy jsou už dávno nečitelné, povyrostly do výšky a vytvářejí kroniku lásek, které ve městě vzplály.

Sorijská slavnost v červnu na svatého Jana Křtitele už není typicky kastilská, spíše se podobá oslavám, jaké se konají v oblasti Rioja nebo Navarra. Těch pět slavnostních dnů má pevný a přesný rituál a vše se točí kolem býků. Ve čtvrtek „La Saca“ se přiženou býci z pastviska na okraj města, v pátek „de Toros“ se dopoledne i odpoledne konají býčí zápasy, v sobotu „Agés“ se občanům z dvanácti spolků „peňas“ rozdělí dobré kusy masa z dvanácti býků a méně hodnotné a poživatelné části jako uši, ocas a nohy se vydraží. V neděli zvané „Calderas“ (kotlářské) se pak koná průvod, v němž členové spolků „peňas“ nesou v průvodu své ozdobené kotle na vaření.

Ulice starého města jsou úzké a křivolaké stejně tak, jako byla často křivolaká cesta města dějinami. Nechybí zde ani náměstí se stromovím a pochopitelně kostely, kostely a zase kostely. Tím nejvýznačnějším je dóm svatého Petra s platareskním portálem z roku 1587, v interiéru dómu pak zaujmou vyřezávané barokní oltáře a nejkrásnější malířské dílo Sorie, vlámský triptych Ukřižování z roku 1559 v kapli svatého Saturnina. Nechybí zde ani románská křížová chodba.

Kostel svatého Dominika je národní kulturní památkou a byl postaven ve 12. století v nejčistším románském slohu. Jeho průčelí zdobí slepé arkády, překrásná růžice, portál a figurální výzdoba v tympanonu. Kulturní památkou je i kostel svatého Jana (San Juan de la Rabanera), velmi originální románská stavba pod byzantským vlivem. Portál svatého Mikuláše sem byl přenesen ze zničeného kostela. A do třetice – kulturní památkou je též křížová chodba svatého Jana na Dueru (San Juan del Duero), která náležela k bývalému templářskému klášteru. Její pozoruhodností je originální románsko – mudéjarský ambit.

Světské stavby i zde jsou reprezentovány především paláci. K nim patří Alcantarský palác, palác Ríosů, palác vévodů Gomarů a další. Často jsou zdobeny překrásně vypracovanými erby, jak bývá ve Španělsku zvykem.

V podvečer odjíždíme do města Tarazona. Ano, čtete skutečně dobře. Tarazona, nikoliv Taragona. Toto město leží na úpatí hory Moncayo, nejvyšší v iberském hraničním pohoří (2316 m). I tady je vliv maurských stavitelů, kteří působili v celé Aragonii, jasně patrný. Město bylo krátce i sídlem aragonských králů.

Zastavujeme u katedrály, nedaleko informační kanceláře. Přestože je už sedm hodin večer, informace jsou otevřeny. Ochotná slečna nám poskytne plán města, omlouvá se, že ho mají pouze ve španělštině. Na plánu nám ukáže nejzajímavější místa, doporučí jejich zhlédnutí. Prohlídku začneme tedy hned u katedrály. Ta je gotická, ve stylu mudéjar s cimbuřím z červených cihel a portálem, který zhotovil Juan de Talavera. Se stavbou bylo započato ve 12. století, k dalším úpravám došlo ve 14. století a potom i v 15. a 16. století. Není tedy divu, že zde objevíme i vliv renesance. Uvnitř je obzvlášť vzácná kaple rodu Calvillů s oltářem od Juana Leviho a renesanční křížová chodba se zřetelnými arabskými prvky.

Přejdeme přes vyschlé koryto řeky a ocitáme se v samotném středu starého města. Křivolakými uličkami vyšplháme do kopce, k církevním i světským stavebním skvostům středověkého umění. Strmé uličky jsou překlenuty oblouky, zachovala se i část městských hradeb. Domy ve městě jsou mimořádně vysoké. Kostely Svaté Magdaleny a Neposkvrněného početí (Concepción) mají krásné věže. Oba kostely jsou jednolodní a cihlové, nikoliv kamenné, s kachlovou výzdobou a představují stejně jako katedrála klasické příklady aragonského stylu mudéjar. Dnešní radnice je bývalá burza ze 16. století, překrásný výtvor renesance. Má bohatě zdobenou fasádu se znaky Tarazony, Aragonie a Karla V., který sem přivedl bankéře z rodiny Fuggerů. Ve městě nechybí ani biskupský palác, zvláštností je tzv. judérie a staré náměstí pro býčí zápasy. To má kuriózní tvar: je osmihranné a uzavírá jej třicet dva domů, které pocházejí většinou z 18. století.

Čtvrteční ráno je opět přímo ukázkově nádherné. Netopýři, kteří nás v noci obletovali, se už uložili ke spánku, my se naopak pomalu probouzíme. Po nezbytné ranní hygieně a snídani sjíždíme opět na pobřeží. Ale jen na chvíli, protože vzápětí odbočujeme na Guernicu. Kdo by toto jméno neznal! Nejprve tragédie – za občanské války r. 1937 ji německá legie Condor proměnila v hromadu sutin – potom světoznámý stejnojmenný Picassův obraz. A dnes? Nic moc zvláštního, prý jedno z center baskického nacionalismu. Symbolem svobody je tisíciletý dub, pod nímž španělští panovníci po staletí slibovali zachovávat práva Basků.

Bilbau se vyhýbáme a zastavujeme až zase na pobřeží. Jedeme po kantabrijském pobřeží s rybářskými vesnicemi a městečky a s nádhernými plážemi. Od 16. do 18. století se zdejším přístavům říkalo „moře Kastilie“. Nejdůležitějšími místy byly „Cuatro Villas de Mar – čtyři přímořská města. Castro-Urdiales, Laredo, Santoňa a Santander. Později vtiskovali této části pobřeží podobu tzv. indianos. A kdo jsou „indianos“? Koncem 19. století, kdy Španělsko ztratilo poslední kolonie na Kubě a Filipínách, se vystěhovalci vraceli do své původní vlasti, stavěli si přepychové vily a investovali kapitál do přístavů a loďstva. V té době byly rozšířeny přístavy v Castru-Urdiales a Laredu, aby sloužily jako odlehčovací přístavy pro Bilbao.

Z výše zmíněných se rozhodneme pro návštěvu Castra- Urdiales. Toto město je v současné době oblíbeným letním sídlem bilbaoských majetnějších vrstev. Jeho siluetu tvoří ruiny templářského hradu s majákem a opevněný kostel Santa María. Plány kostela pocházejí z 13. století, tedy z období ještě románského, později se však stavělo už ve slohu gotickém. Horní část města má středověké centrum, v dolní části je přístavní promenáda, obytné čtvrti bohatého měšťanstva z přelomu století a množství hotelů. A samozřejmě nádherné pláže. Tomuto lákadlu neodoláme a na jedné z nich vystavíme své tělo chladivým vlnám i horkému slunci. Zde poprvé poznáváme, že voda Atlantiku není tak studená, jak se traduje. Je sice chladná, ale příjemně osvěží.

Pláž opouštíme až se zvyšující se intenzitou slunečních paprsků. Při jízdě po pobřeží ještě několikrát zastavujeme. Naši pozornost upoutávají světlé skály a množství ostrůvků v moři. Krajina nám svým charakterem připomíná Dalmacii. Projedeme okrajem přístavního města Santander a zastavujeme na parkovišti v Santillaně del Mar. Tato vesnice či městečko zůstalo jako celek od 17. století nedotčeno a tak není divu, že láká množství turistů. Všechny zdejší budovy jsou ukázkami klasické architektury santanderské venkovské šlechty. Najdeme na nich daleko přesahující střechy, šlechtické erby na fasádě a zasklené balkony s bujnými převislými květy různého druhu. Světlý kámen staveb a zeleň a různobarevné květy působí zvláštně.

V městečku se nachází také jeden z významných církevních komplexů, komplex Santa Juliana, příklad románské architektury na severním pobřeží. Podle místní legendy byly zhruba v polovině 8. století, na počátku znovuosídlování území získaných po prvních porážkách Maurů, na toto místo přeneseny ostatky mučednice svaté Juliány, umučené na počátku 4. století, protože si chtěla zachovat svoji čistotu a křesťanskou víru. Její ostatky byly nepochybně uloženy nejprve v malé kapličce, ale zanedlouho zde byl postaven klášter. Svaté Julianě vděčí městečko i za svůj název – španělský název Santillana vznikl vlastně stažením slov Sancta Juliana. Do obce se postupně začaly stěhovat šlechtické rody. První písemné zmínky o klášteře a tedy i o celém sídlišti pocházejí z 9. století.

Klášter svaté Juliany se nachází na tzv. Svatojakubské cestě, přesněji řečeno na její pobřežní větvi, která procházela městy San Sebastian, Guernice, Castro-Urdiales, Santander, Llanes a Ribesella a po níž chodili ti, kdo se chtěli v Oviedu poklonit ostatkům svatých ve známé kapli zvané Cámara Santa. Skutečnost, že klášter stojí právě na Svatojakubské cestě, přispěla k bohatosti a vysoké umělecké úrovni jeho výzdoby. Slavné svatojakubské pouti totiž představovaly nepochybně impuls pro duchovní život i pro plodnou výměnu kulturních hodnot mezi středověkým Španělskem a ostatními oblastmi západního křesťanství.

Na počátku 12. století se klášter stal kolegiátní kapitulou. Mniši v této době opouštějí benediktinskou řeholi a přiklánějí se k řeholi augustiniánské. Protože zde není sídlo biskupství, nemůže být kostel katedrálou. Kapitula se však dále rozšiřovala a v roce 1209 předal kastilský král Alfonso VII. delas Navas pod opatovu správu celé sídliště. Tím však zavdal příčinu ke stálým střetům mezi civilní a církevní mocí. K úpadku kapituly dochází až po nástupu Habsburků na španělský trůn, mimo jiné také v souvislosti s vystěhovalectvím do Ameriky. Jen málo vystěhovalců se však do této oblasti vrátilo, ti nemnozí ale vtiskli městečku zejména v období baroka dnešní ráz. Zdá se až neuvěřitelné, jak se obyvatelům podařilo ráz 17. století zachovat až do dnešních dob. Není tedy divu, že v ulicích potkáme malíře, které přitahuje pochopitelně půvab města.

Okolí Santillany neuspokojuje jen milovníky mořských vln a architektonických památek minulých století, ale i milovníky umění mnohem, mnohem staršího. Nedaleko Santillany totiž leží proslavená Altamira, jeskyně s pravěkými malbami. Navštívit ji je pro obyčejného smrtelníka nemožné. Kdo se chce pokochat nádherou výzdoby Altamiry, musí podstoupit složitou proceduru objednání návštěvy a nevím čeho ještě nebo si zajet prohlédnout její přesnou repliku v madridské galerii Prado. V této oblasti je pro turistu přijatelnější navštívit jinou z několika zdejších jeskyň. Výzdoba v nich sice není tak bohatá a světoznámá, ale i to údajně stojí zato. My však i tuto možnost opouštíme, protože bychom museli dlouho čekat.

Pokračujeme příbřežní silnicí a opět obdivujeme krásu zdejších turistických center. V paměti nám asi nejvíce utkví městečka Comillas a San Vicente de la Barquera. Comillas proslavil hraběcí rod téhož jména, který se s velkým jměním vrátil z Kuby. Kromě paláce a rozverného letního zámečku Capricho navrženého Antoniem Gaudím je v městečku vysoká teologická škola, jejíž stavbu jezuité zadali Gaudího současníkovi Domenechu i Montaner. San Vicente de la Barquera je půvabné rybářské městečko, nad kterým ční trosky hradu. Ve městě je gotický opevněný kostel s románským portálem, zbytky městských hradeb, na náš vkus až příliš zvláštní náměstí a – překrásné rozložité palmy.

Odjíždíme od pobřeží do vnitrozemí, v plánu máme alespoň letmý průjezd jedním z nejhezčích španělských pohoří, pohořím Picos de Europa. Tušíme však, že počasí nám nebude příznivě nakloněno. Slunce se schovalo za mraky, vrcholky teď již nedalekého pohoří se skrývají v šedém oparu. A k tomu všemu od západu připlouvají další tmavé mraky. U obce Panes vjíždíme do údolí či spíše soutěsky řeky Cares. Silnice se zúží, „zklikatí“ do nejvyšší možné míry. V propasti hluboko pod námi se třpytí vody průzračné řeky. Představuje se nám příroda téměř nedotčená lidskou rukou. Bohužel ale zároveň na zemi dopadají první dešťové kapky. Nejvyšší horský masív severního Španělska se nám asi nepředstaví v celé své kouzelné kráse.

Projíždíme soutěskou a naše zraky míří spíše dolů než k horským vrcholům. Ty se nenávratně ztrácejí v mracích. Chtěli jsme dojet do centrální části pod nejvyšší horu Tore Cerredo (2648 m), do místa zvaného Fuente Dé, odkud stoupá lanovka do výšky 2000 m na vyhlídku Cable. Chtěli jsme k vysokohorským ledovcovým jezerům Enol a La Ercina. Chtěli jsme do poutního místa Covadonga s klášterem, k němuž tvoří kulisu horské štíty Picos de Europa. Zůstalo však jen u chtění. Racionalisticky rozhodujeme, že tyto naše představy odkážeme kvůli počasí do říše snů a zvolíme „náhradní program“. Ten ale nemáme připravený a tak improvizujeme.

Zcela náhodou se nám do rukou dostává prospekt zvoucí do městečka Cangas de Onís, prvního hlavního města asturského království. Jeho nabídka vypadá lákavě a tak proč bychom sem nezavítali. Půvabné náměstí, kostel pamatující určitě několik století a především slavný římský most, pod nímž visí ještě slavnější asturský kříž. Chtěl-li dříve někdo přejet s károu nebo s koňským povozem přes tento strmý most, bylo třeba připřáhnout volský potah, jinak na mostě uvízl. Dnes po něm procházejí turisté, na kamenech v řece pod ním posedávají další návštěvníci. Projdeme městečkem, zhodnotíme architektonické památky i nabídku zdejších obchodů a vracíme se k moři. Tam snad bude lepší počasí. Blíží se ale večer, takže nejdříve zdravý spánek a teprve potom další poznávání.

Druhý den ráno si zcela jasně uvědomujeme, že zde, daleko na západě, se rozednívá mnohem později než u nás, protože jsme vlastně v pásmu nultého poledníku, a přitom se řídíme středoevropským, a navíc letním časem. Posun činí 1,5 – 2 hodiny, rozednívá se zde tedy až kolem 7. hodiny ranní. Dnes pravděpodobně tzv. „půlíme“ naši dovolenou, začínáme její 10. den a náš plán zní: dovolené 20 dní, více je nad naše síly.

A pak už se zase na několik desítek kilometrů zdravíme s oceánem. Nejprve zastavujeme ve Villaviciose. Na jejím okraji zahlédneme zvláštní kostel. Je to kostel San Juan de Amandi, jehož základy sahají pravděpodobně do doby vlády románského slohu. Průčelí vlastního kostela je chráněno otevřenou krytou chodbou, která obepíná zhruba polovinu kostelní stavby. Nízká zídka, sloupy, které nesou střechu. Zvláštní. Něco podobného se nevidí často.

Čtvrtmiliónový Gijón, největší město celého kraje, průmyslové centrum a přístav, pouze projedeme a pokračujeme do města Avilés. Toto průmyslové a přístavní město patří také ke starým městům, byť knižní průvodci o něm téměř mlčí. O jeho starobylosti se přesvědčujeme i při letmé procházce. Starobylé kostely (ze 13.- 17. století), radnice ze 17. století, staré domy na náměstí i v přilehlých uličkách. Zasklené balkóny, tak typické pro tuto oblast. Tak tedy řečeno ve zkratce vypadá Avilés.

Opět se vracíme do vnitrozemí, do města Oviedo. Toto město se 160 000 obyvatel, správní město provincie v oblasti zvané Asturie, leží mezi řekou Nalón a jejím přítokem Nora, rozprostírá se v předhoří Kantábrijských vrchů a je obklopeno úrodnou nivou. Bylo založeno v 8. – 9. století jako hlavní město Asturského království, jediného území, které nepodlehlo na poloostrově maurskému panství. Soubor památek z tohoto raného období je zcela jedinečný i v celoevropském měřítku. Do novodobé historie se Oviedo zapsalo r. 1934, kdy stávkující horníci město drželi 10 dní ve své moci. Za občanské války v letech 1936 – 39 bylo město silně poškozeno.

Mezi kopci a kopečky vyčnívá nad střechy domů věž pozdně gotické katedrály, „básně z kamene“ (Clarín). V bezprostřední blízkosti katedrály najdeme ještě stopy minulosti: poněkud zašlé obchůdky, staromódní cukrárny, tichá náměstí ve stínu starých kostelů. Všude se tu shledáváme s hospůdkami chigres, které mají ještě dřevěné podlahy a kde se cidre – sidra (perlivé jablečné víno) dosud nalévá s nezvyklou obřadností. Hlavní náměstí a tržiště jsou typická náměstí lemovaná podloubími.

Oviedská katedrála nebo jinak bazilika del Salvador je v podstatě gotickou stavbou. Její výstavba začala v roce 1388 a trvala až do roku 1500. Teprve později k ní byla přistavena 82 m vysoká věž. Nejstarší částí katedrály je tzv. Cámara Santa, Svatá komora, která vznikla již v 9. století a pravděpodobně tvořila součást královského paláce Alfonsa II. jako kaple sv. Michala. Před Svatou komorou se na sloupcích nacházejí románské sochy apoštolů. V 12. století částečně přestavěná Svatá komora dnes slouží jako muzeum relikviářových předmětů. Do přístavku přimykajícího se ke Svaté komoře byl v době, kdy Maurové dobyli Toledo, uložen říšský poklad. Uvidíme tu pamětihodnosti jako achátovou truhlu a legendární andělský a vítězný kříž, který zdobí znak nejen Ovieda, ale i samotné Asturie. Obdivovat můžeme nejen jemně zdobené oltáře ze slonoviny, ale i velice kuriózní relikvie: sandál svatého Petra, několik vlasů Máří Magdaleny, kost svaté Eulalie a jeden z Jidášových stříbrňáků.

Hlavní oltář v chrámu pochází ze 16. století a je třetím největším a nejkrásnějším po oltářích v toledské a sevillské katedrále. Přilehlá křížová chodba má podobu získanou v 18. století. Ve spodní části komplexu se nachází krypta svaté Leokádie (Cripta de Santa Leocadia), jejíž klenba se zvedá přímo ze země.

S krásou katedrály i jejím stářím přímo ve městě soupeří i další kostely. K jedinečným předrománským kostelům patří kostel San Tirso s mozarabskou římsou kolem oken a kostel San Julian de los Prados či Santullano (kostel sv. Juliána na Louce). Ten druhý je jedním z nejstarších chrámů v Asturii vůbec a kupodivu se v něm zachovaly i zbytky starých fresek.

Svým stářím se mohou pochlubit i další církevní i světské stavby. Jejich výčet také není zrovna chudý. Biskupský palác pochází ze 16. století, stará univerzita s arkádovým nádvořím ze 17. století, ve stejném století vznikla i radnice. Kašna La Foncalada je jedinou středověkou kašnou z doby krále Alfonse III. zachovanou ve Španělsku, knížecí špitál vznikl v polovině 18. století, klášter sv. Pelaya byl zbudován na románských základech na přelomu 16. a 17. století, jeho fasáda pochází až z roku 1704. Klášter sv. Dominika byl v roce 1934 poničen, takže se z jeho původní stavby dochovala jen křížová chodba z roku 1518 a portikus z 18. století. Provinční archeologické muzeum se nachází v budově bývalého kláštera sv. Vavřince (San Vicente). U něho se zachovala křížová chodba z 15. století. Charakter města dokresluje řada starobylých paláců.

Po prohlídce historického městského centra a po údivu, který v nás vyvolá návštěva tržnice s neuvěřitelně různorodou nabídkou ryb, se vydáváme za dalšími předrománskými památkami v jeho těsném okolí. Chvíli bloudíme, snažíme se domluvit s „domorodci“, nakonec jsme přece jen v hledání úspěšní. A co že to hledáme? Dva předrománské kostely, kostel Santa Maria de Naranco a kostel San Miguel de Liňo. Oba se nacházejí na úpatí hory Naranco, asi 3 km severozápadně od města. Kostel Panny Marie pochází z poloviny 9. století a je zbytkem rezidence asturského krále Ramira II. Kostel sv. Michala pochází ze stejné doby, je trojlodní, s jemnou dekorací uvnitř a s typickými šňůrovými vzory. Původně byl královskou kaplí. Jeho klenba je považována za nejlepší ukázku předrománské klenby v Evropě. V blízkosti obou zachovaných staveb se nachází množství skromných pozůstatků dalších staveb.

Ještě letmé pohledy do údolí na poněkud zamžené Oviedo a je před námi opět několik desítek kilometrů, než dojedeme do dalšího místa, které chceme poznat. Vracíme se zpět na pobřeží. Kousek od silnice, na břehu hluboko zaříznuté zátoky, leží Cudillero s přístavem. Je to údajně jedno z nejkrásnějších rybářských míst v Asturii s řadou prý výtečných restaurací nabízejících rybí speciality. Odtud na západ se strmé pobřeží rozevírá k čistým písečným i oblázkovým plážím. Také další osada, Luarca, přezdívaná „bílá rybářská vesnice“, se rozrostla v malé městečko, které se tísní na úzkém prostoru u ústí řeky Río Negro. I Luarca má pěkný rybářský přístav a úzké uličky, jimiž se proplétají místní lidé i turisté mířící k moři. A tak i my v horkém podvečeru neodoláme a hledáme tu „svou“ pláž. V blízkosti Puerto de Vega sjíždíme k malé písečné, dalo by se říci „rodinné“, pláži a své tělo poroučíme chladivým vlnám. Hladina skutečně není nijak klidná.

Po nezbytném osvěžení nás stříbrná stužka silnice vede dále na západ. Silnice číslo 634 je rovná, táhne se až na obzor. Překvapí nás i poměrně vysoká povolená rychlost – 100 km/hod, pouze někde je rychlost snížena na 80 km/hod. Při jízdě nevíme, kam se máme dříve dívat. Vpravo skalnaté útesy, vlny bijící do rozeklaných skal, vlevo obzor uzavřený Kantabrijskými vrchy. A k tomu všemu krása dalších městeček a vesnic. Z centra městečka Navie vede eukalyptová alej až na pobřeží k otevřenému moři. Kousek nad městem jsou vidět základní zdi původního keltského sídliště Castro Coaňa. Jak se blížíme k městu Ribadeo, na silnici panuje čilejší dopravní ruch, i pláže jsou plnější. Mohutné vlnobití láká k surfování. Surfovat sice nebudeme, ale také zastavujeme na parkovišti před mohutným mostem nad řekou Eo, která se právě zde vlévá do moře. Z jedné i druhé strany silnice je skutečně se na co dívat. Za námi zůstalo město Figueras, před námi je Ribadeo a v místě, kde se na rozhraní říčního ústí a moře vytváří zátoka, se nachází Vegadeo. Města Ribadeo a Vegadeo – v doslovném překladu „břeh a louky Eo“ – dostala název právě podle řeky Eo.

Uhýbáme do vnitrozemí. Silnice nám zase mizí až v dálce na obzoru. Míjíme bohatší i chudší stavení, osídlením dominují výstavné kostely. Například město Mondoňedo bylo dlouhá léta biskupským sídlem a tak není divu, že zde stojí katedrála z období přechodu od románského ke gotickému slohu. Baroko jí pak dalo fasádu. I my nahlédneme do této poněkud zapomenuté katedrály, abychom uviděli fresky z 15. století. Pak ještě několikrát zpomalíme, to když se objeví další z typických asturských špejcharů. Ty jsou vždy na kamenných „nožičkách“, vzácněji na podezdívce, obrovnané těmi nejrůznějšími plody země. Nejčastěji však z jejich široko vysunutých říms visí hrozny zlaté kukuřice, popřípadě svazky cibule. Před Villalbou ještě něco upoutá naši pozornost. Proti nebi rudě se barvícímu od zapadajícího slunce ční změť křížů a jakýchsi minivěžiček. Až teprve přijdeme k onomu ohrazenému místu, poznáme, že se jedná o hřbitov, na naše poměry vskutku neobvyklý. Stejně tak, jako hřbitov vyvolal naši pozornost, vyvoláváme pro změnu pozornost zdejších obyvatel. „Čeko“ – tak to tu snad ještě neviděli. Místní staříci s fajfkami obcházejí auto, nechápavě kroutí hlavami. Škoda, přeškoda že neumíme španělsky. Domorodci by byli ochotni si popovídat.

Ručičky hodin ukazují deset večer a tak je zase čas myslet na spánek. Řídký borový les s jemnou trávou je přímo jako dělaný pro náš odpočinek. Rozbalíme vše potřebné, nasytíme žaludky a poohlédneme se v okolí auta. Než se skutečně setmí, věnujeme se sběru místních šišek. Jsou krásně velké, některé ještě zavité, plné smoly a semínek s křidélky. Když jich přineseme k autu hromadu, začne nutný výběr. Česká republika se stane druhým domovem jen těm nejlepším exemplářům. A protože se nezadržitelně blížíme k nejzápadnější výspě Španělska, mysu Finistere, začneme těmto překrásným šiškám říkat symbolicky šišky – finisterky. Když se uložíme k zaslouženému spánku, dojdeme k poznání, že jižanské vedro nás asi pro tuto noc opustí. Rtuť teploměru vytrvale klesá, v 11 hodin v noci teploměr ukazuje 12 stupňů. Ráno bude asi ještě chladněji.

Protože jsme šli pozdě spát, druhý den si „přispíme“. Naše zraky směřují nejprve k teploměru. No jasně – už večer bylo chladno. A teď? Je to neuvěřitelné, ale teploměr ve vrcholném létě ve slunném Španělsku ukazuje pouhých 10 stupňů. Ranní podmračenou oblohu jen letmo zahlédneme, protože když jsme konečně připraveni k další cestě, je už zase jasno. Ještě pár kilometrů a zastavujeme v dalším starobylém městě, ve městě Lugo, které je správním střediskem provincie. Průvodce praví, že vzhled starého města je v podstatě stejný, jaký mu dali staří Římané a že moderní výstavné město má široké ulice, náměstí a krásné zahrady. Nechybí zde ani termální lázně. Po dvou hodinách procházky a jízdy městem vyslovíme souhlas s těmito předloženými fakty.

Nejprve tedy to nejslavnější – hradby. Byly zbudovány Římany, jsou 10 až 13 m vysoké, 5 až 6 m silné a 2 km dlouhé. Obepínají celé staré město v neuvěřitelné zachovalosti. Nejprve je objedeme – netrefili jsme se totiž do správné brány – potom se po nich projdeme. Z této hradební perspektivy se nám staré město představí jako směsice především břidlicových střech, nové město je skutečně skryto z převážné části v zeleni parků. Ta je rušena jen přímými širokými ulicemi.

Potom přijde na řadu katedrála. Je opět pompézní, až trochu vyumělkovaná. S její stavbou se začalo ve 12. století, dokončena však byla až v 18. století, takže se na ní podepsaly všechny stylové epochy. Základ románský z roku 1129, gotická a barokní přístavba a novoklasicistní fasáda. Tak nějak by ve stručnosti zněla základní charakteristika její podoby. Interiér – zase na náš vkus příliš tmavý – nabízí též mnohé připomínky starých časů. Chórové lavice pocházejí ze 17. století a jsou dílem Galicijce Franciska Moure. Oba konce příčné lodi jsou vyzdobeny starým oltářním obrazem ze 16. století, který byl nejdříve rozřezán a potom na místě znovu pospojován a instalován. Patron a ochránce San Froilán je na něm vyobrazen s vlkem. Pověst vypráví, že vlk napadl na poli světcova osla, který nesl světci zavazadla, a sežral ho. Froilán vlkovi domluvil, toho jala lítost a nesl pak světcův náklad sám.

Po ranní, ještě poněkud ospalé prohlídce Luga, odjíždíme na pobřeží, do města La Coruňa. Správní, více než dvěstětisícové město se nachází na úzkém pruhu země, vybíhajícím do moře a oddělujícím dva zálivy. Jeho historie je – jak jinak – než starodávná. Keltské počátky, římská nadvláda, středověké doby rozkvětu i dočasné nepřízně osudu, střídající se doby míru a věčných válek. I do nich se město zapojilo. Vždyť například v roce 1588 zde více jak měsíc v důsledku nepříznivých plavebních podmínek musela čekat tzv. Nepřemožitelná armáda, největší flotila té doby, než se vydala k anglickým břehům.

Nás vítá město přívětivě. Podaří se nám zaparkovat v podzemních garážích v blízkosti pobřežní promenády a můžeme se vydat do městských ulic. Kolem přístavu směřujeme k hradu sv. Antonína. Než k němu dojdeme, opět se nestačíme divit. Příbřežní promenádu zdobí nejen stylové lampy a lavičky zvoucí k posezení, ale i odpadkové koše ve tvaru lodní „trubky“. Nutno říci, že nám chvíli trvalo, než jsme pochopili účel těchto „trub“. Chvíli postojíme u pevnosti sv. Antonína ze 16. století a pak se vydáme do městských ulic. Zatím vůbec netušíme, jaké překvapení nás v nich čeká.

A co nám tedy křivolaké uličky starobylého města nabídnou? Nejprve nefalšovaný středověký trh. V časném ránu se sice všechno teprve chystá, ale i tak je vskutku na co se dívat i co ochutnávat. Přes ulice jsou nataženy ozdoby z barevných papírů a látek. Stavějí se dobové stánky a v nich se nabízí všechno možné. A kdo by této nabídce odolal? Ani my nejsme tak silní a ochutnáváme. Tedy alespoň něco. Nejvíce nám chutná klobása zapečená v listovém těstě, místní podoba perníku a slisované fíky s ořechy a mandlemi. Ty si také odvážíme domů. Ach, těch chutí a vůní. Ale provázejí nás nejen vůně a chutě. Ve stáncích najdeme i lidovou keramiku, batikovaný textil, lidové malby a nádherné masky z kůže. Kličkujeme od jednoho stánku k druhému a dost dlouho nám trvá, než se vzájemně přesvědčíme o skutečnosti, že čas je pro nás až příliš drahý a že proto i na něj musíme brát ohled. Pokud rychle neopustíme všechna tato lákadla, nestihneme prohlídku místních pamětihodností.

Brzy zjišťujeme, že i toto město je především plné kostelů. Ať zamíříme do kterékoliv ulice, narazíme na kostel. Přestože máme podrobný plánek města, i při sebevětší snaze se v tom kostelním množství nedokážeme orientovat. Pouze některé dokážeme identifikovat. K těm identifikovaným tedy patří následující. Je to především kolegiátní kostel Panny Marie, postavený v románsko – gotickém stylu a skrývající umělecká díla z 12. – 15. století, dále pak kostel sv. Dominika postavený v barokním slohu, kapucínský kostel z 18. století, románský klášterní kostel Santa Maria del Campo, románský kostel Sv. Jakuba staršího, údajně nejstarší ve městě, a kostel San Jorge s barokním průčelím.

Ale nejen církevními stavbami se může toto město chlubit. Když pomineme pozoruhodnosti ukryté ve zdejších muzeích – bohužel nám na ně opět nezbyl čas – jsou tu ještě další krásy. Srdce města tepe na náměstí Plaza de María Pita vroubeném podloubím. Náměstí nese jméno hrdinky, která v boji proti Angličanům pod Drakeovým vedením dopomohla městu k vítězství. V té době však Angličané vypálili celé staré město i s přístavem. Svůj půvab mají i mnohé domy zdobené zasklenými balkóny. A co by to bylo za pobřežní město, kdyby se nemohlo pochlubit plážemi. Ty zdejší jsou krásné, písečné a nazývají se Riazor (500 m dlouhá, 30 m široká, se středně jemným pískem, bez chaluh), Orzán, Santa Cristina (1 km dlouhá, 30 m široká, s jemným pískem a též bez chaluh) a Bastiagueiro (7 km dlouhá od města, 400 m dlouhá, s jemným a pevným pískem, bez chaluh a příboje).

Staré město nejen projdeme, ale i projedeme, když míříme k nejznámější a nejstarší architektonické památce v La Coruni. Na nejzazší špici ostrova hlídá město maják Herkules zvaný též Herkulova věž. Byl postaven Římany na skále vysoké 56 m v 2. století našeho letopočtu, aby střežil bezpečnost lodí v této divoké oblasti. Aby se dobře uchoval, byl v roce 1791 obložen kamenem. Uvnitř věže je dodnes patrný pozůstatek původní římské stavby. A nejen to. Kromě prodejny suvenýrů je tu i malé muzeum věnované bezesporu těm, kteří zde po staletí bojovali s nepřízní přírodního živlu. Fotografie dokumentující ztroskotání jedné lodi na místních skaliskách jsou toho výmluvným dokladem. I nás od parkoviště k samotnému majáku nedoprovází jen nabídka prodavačů suvenýrů a pohlednic, ale i věčný ostrý vítr. Jsme rádi, když se můžeme před ním na chvíli schovat u zdi majáku. Jak to zde musí fičet v zimě, to nechceme raději ani domyslet. Život zde je plný dobrodružství, ale především neskonale nebezpečný a náročný. Do zdejšího větru nám jen poněkud nezapadají palmy, které spolu se zářivě červenými lampami pouličního osvětlení střeží komunikaci směřující z města až na tento cíp země.

A teď už nás skutečně čeká ten nejzápadnější výběžek španělské země. Neustále střídáme cestu vnitrozemím s občasnými zajížďkami k moři. Západně od La Coruni se rozprostírají nádherné pláže, na něž vyjíždějí lidé z měst. Jedním z turistických center zde je i Malpica de Bergantiňos. Městečko krčící se na úpatí nevysokého kopce, překrásná písečná pláž, mořská hladina, která zná snad všechny odstíny modré barvy. Za Malpikou se táhne tzv. Costa de Muerte (Pobřeží smrti). Jeho jméno připomíná nesčetná neštěstí, kdy na skalnatém pobřeží ztroskotaly lodi, a zároveň ukazuje na zakořeněnou pověrčivost místních obyvatel. Krajina kolem mysu Finistere, která byla až do konce 15. století pokládána za konec světa, je rozeklaná, těžko přístupná. Jsou v ní však krásné osamělé pláže, k nimž se dá často dojít jen dlouhými polními cestami. Až sem došlo v 15. století poselstvo českého krále Jiřího z Poděbrad, vedené Václavem Šaškem z Bířkova, známé z Jiráskova zpracování v knize Z Čech až na konec světa. Na zdejším pobřeží jsou prý k nalezení nejrozmanitější „plody moře“ a nejlepší krabi z celé Galicie.

Než ale dojedeme na onu nejzápadnější výspu, ještě několikrát zastavujeme. Navíc bychom se rádi i zde vykoupali. Pravdou je, že teplota vzduchu je nižší, než by mnozí turisté očekávali, a teplota bouřících vodních mas bude asi také dost hluboko pod dvaceti stupni. Nejpůvabnější z přímořských středisek nám připadá Laxe a tak tu chvíli zůstaneme. Okamžitě však zjistíme, že koupání je zde pouze pro otužilce – voda může mít tak 15 stupňů. S dlouho drkotajícími zuby si tedy začneme všímat jiných půvabů tohoto místa. Laxe je asi původně malá rybářská osada, která se v současnosti proměňuje v turistické středisko.Vzniká tady široká příbřežní promenáda, nové hotely, koutky pro děti. Očima bloudíme po rozrůstajícím se osídlení, odhadujeme, jak toto místo bude vypadat za 5 či 10 let. Bude stále tak panenské, nebo se promění v uniformní centrum cestovního ruchu se všemi svými zápory?

Podobně vypadá i Muxia. Jen těch turistů je zde už trochu více. Ale jinak stejně bouřící moře, krásná pláž, skaliska. A na té nejrozeklanější skále kostel jako důkaz existence lidského pokolení po mnoho generací i v těch nejzapadlejších končinách, i v těch nejdrsnějších podmínkách. Usedneme na jeden z kamenů – každý si vybere ten „svůj“ – a necháváme se unášet půvaby krajiny i svými poněkud zmatenými myšlenkami. Co všechno se nám prožene hlavou! Tam v dálce na obzoru za zálivem Cabo Vilán s majákem, zpěněné spousty vod, modř hladiny přecházející až do téměř černé barvy a pak už jen obloha. Ze slastného rozjímání nás vytrhne až štěbetající skupina Japonců.

Solidní silnice nás dovede až do městečka Corcubión. Tam se z ní vydělí silnička, či spíše širší cesta, a ta vede zaříznutá do travnatého svahu až na „konec světa“. Tak to je tedy Cabo Finistere. Travnatý a kamenitý kopec, maják, vyhlídková terasa, stánek se suvenýry, vítr prohánějící se ve sporadických křovinách. Až úplně nahoře na kopci vojenský prostor a – nechutná skládka. A rázem je po romantice.

Zpět přes Corcubión, zatím několik kilometrů na jih, kolem zálivů, nových i starých lidských sídel, travnatou i křovinatou krajinou, jen s minimálním množstvím stromů. A k tomu všemu slunce sklánějící se k obzoru tak dlouho, až se vykoupe v nekonečném oceánu a předá jeho hladině lesk svých paprsků. Že by se opět v nás probudila romantická duše? S touto nejistotou, příjemně unaveni, v tichém prostředí vesnice Carnota – v této vesnici je prý nejdelší špejchar v Galicii a jen tak mimochodem, galicijské špejchary jsou jiné než asturské, jsou především z kamene a nám připomínají spíše hrobky – usínáme.

3. část

Ráno se budíme velmi brzy a naše první pohledy patří obloze. Zdá se, že nás už přestala pronásledovat smůla. Nebe je čisté, nikde ani mráček, ani známky po požáru. Na autě ale ještě máme popel. Večer bylo auto čisté, popel se sem tedy musel dostat během noci. Teď je už krásně, nic neukazuje na včerejší katastrofu. I my jsme už klidnější. Po snídani si sedneme nad mapu a prstem po ní „projedeme“ naši cestu, která by měla vést severními oblastmi Španělska až na jeho úplný západ a zpět. Začínáme ji v kraji Katalánsko, pak přejedeme do Aragonie, budeme pokračovat přes Navarru, projedeme problematickým Baskickem, poznáme pobřeží Atlantiku v krajích Stará Kastilie a Asturie, na samém západě se podíváme do Galicie. Vracet se budeme vnitrozemím přes kraje León, Stará Kastilie, Aragonie a Španělsko opustíme opět v Katalánsku.Protože počasí se na nás dnes od rána doslova směje, spěcháme vstříc novým zážitkům. Dnešní den by měl být plně věnován krásám Pyrenejí, přesněji řečeno tzv. centrálním Pyrenejím.

Pyreneje tvoří přirozenou hranici mezi Pyrenejským poloostrovem a ostatní Evropou. Větší část tohoto horského masívu patří právě ke Španělsku, menší částí se pyšní Francie. Ve Španělsku se také nacházejí masívy s nejvyššími vrcholy, jako je např. Montes Malditos s horou Aneto (3404 m), Tres Sorores (3350 m) a Posets (3375 m). Pyreneje se táhnou od provincie Guipúzcua přes Navarru, Huescu a Lleidu až k provincii Girona, kde končí u Port Bou na středomořském pobřeží. Jejich délka činí více než 450 km, šířka od 5O do 15O km. Pyreneje jsou královstvím přírody, vody, skal, lesů, hor a údolí. Oblast Pyrenejí je královstvím přírody, vody, skal, lesů, hor a údolí. To vše s mnohotvárnou, bohatou vegetací dává kraji vysoce romantický charakter. Na úpatí hor leží louky, pole a lesy. Oblast nad 2200 m n.m. je královstvím mohutných skalních masívů. Toto doplňují toky bystrých potoků a říček a vysokohorská jezera.

Půvabnou a opět divokou soutěskou Congosto de Ventamillo dojíždíme do městečka Campo a za ním se vydáváme do Ainsy. Než do Ainsy dojedeme, odbočíme ještě k přehradní nádrži de El Grado a ke klášteru Torreciudad. Obojí, přehrada i klášter jsou mohutné. Pak už nás vítá Ainsa. Průvodce ji představuje jako živou vesnici pod Pyrenejemi, my ji vnímáme spíše jako městečko. Je půvabně rozloženo mezi řekami Cinca a Ara, které se tu vlévají do přehrady Mediano. Je obchodním střediskem pro celé široké okolí a základnou pro horolezce, turisty a rybáře. Dolní, nová část obce je doslova přeplněna hotely, restauracemi a obchody – nutno dodat, že v obchodech mají i pro nás příznivé ceny – a stará část je jako soubor románských staveb na náměstí i s kostelem z 12. století památkově chráněna. Hrad je maurského původu. Ještě dlouho po reconquistě tu žilo mnoho morisků, čili pokřestěných Maurů. Jejich existenci dodnes připomíná každé dva roky pořádané představení hry La Morisma, v níž vystupuje na 500 místních občanů převlečených za „moros y cristianos“, za Maury a křesťany. Město nás skutečně mile překvapí svým klidem i svým zvláštním rázem – dáme mu přídomek „kamenné“. Všechny stavby ve starém městě jsou totiž z kamene. Pouze v jedné jediné záležitosti nám zde nevyjdou vstříc. Chtěli jsme zde poobědvat, jenže jsme zapomněli, že ve Španělsku se obědvá nejdříve od půl jedné a teď právě je teprve půl dvanácté. Vracíme se tedy k autu a pokračujeme v cestě do jednoho z turistických center Pyrenejí, do Národního parku Ordesa.

Cestou se nám neustále připomíná venkov. Míjíme někdy až polorozpadlá obydlí, dáváme přednost ovcím. Příroda je přímo panenská. Dojíždíme až do výchozího místa do parku Ordesa, do města Torla. Projeli jsme údolím řek Ary, údolí stoupá až do výšky zhruba 700 m. Torla samotná připomíná při celkovém pohledu středověké město. Vévodí jí starý kostel, také domy mají středověký ráz. Po bližším seznámení se s městem ale měníme názor. Středověké ulice lemují hotely, penziony a restaurace. Prostě vše pro blaho návštěvníka konce 20. století.

Před pohodlím nabízeným všemi možnými institucemi dáváme přednost alespoň letmé prohlídce národního parku. Začneme pátrat po tom, jak se dostat co nejdále do jeho centra. Brzy zjistíme, že pro soukromé automobily je silnice uzavřena, ale že pravidelně jezdí autobusy. Do jednoho z nich nasedneme a stoupáme a stoupáme. Pohled nahoru – ty skály jsou úchvatné – pohled dolů – tak tam se raději nedívat. Dno rokle je téměř v nedohlednu. Za čtvrt hodiny jízdy jsme se vyšplhali do místa, odkud vycházejí základní turistické trasy.

Národní park Ordesa se nachází na jihu masívu Mont Perdu (3355 m), zaujímá se svými celkem čtyřmi údolími téměř 16 000 hektarů a byl založen roku 1918. Jeho jádrem je impozantní kaňon s 1000 m vysokými vápencovými stěnami. Turistické stezky vedou k vodopádům, jeskyním i za dalekými výhledy. Ten, kdo chce vystoupat právě k místům s výhledem, musí překonat strmé stěny, přes něž vedou exponované stezky. My však na takovouto procházku nemáme už dost času ani síly a tak se spokojíme s procházkou kolem typické horské říčky. I tato nenáročná trasa má něco do sebe. Ze skal vyletují orli, krouží nad námi, z lesního porostu se ozývají neidentifikovatelné zvuky. Množství přítomných lidí dokládá, že toto místo je oblíbené pro všechny věkové kategorie.

Vracíme se zpět až před Broto, a protože počasí slibuje krásné rozhledy, vyjíždíme do průsmyku Portalet do výšky 1794 m. Je to jeden z průsmyků, jimiž od pradávna lidé překonávali hřeben Pyrenejí. Vlevo i vpravo od silnice se zvedají vrcholky, v blízkosti silnice se tu a tam objeví vysokohorská louka, míjíme přehradu de Búbal. A za ní je opět opuštěná vesnice. Na parkovišti nad přehradou je překrásně. Ani se nám nechce pokračovat v cestě. Dojedeme až na španělsko – francouzské hranice, ještě několikrát se rozhlédneme a pak už sjíždíme zase zpět pod španělské Pyreneje.

Jedeme k jihu, aby se nám otevřel pohled na Pyreneje – teď už na západní Pyreneje – tak říkajíc z druhé strany. A skutečně. Když vystoupáme na Puerto de Monrepos, zastavíme. Hradba Pyrenejí na obzoru je monumentální, velkolepá. Nové a nové panoramatické pohledy se otevírají za každou další zatáčkou.

Potom nás čeká už jen pozvolné klesání a rovina před správním střediskem stejnojmenné provincie, před Huescou. Huesca byla nejprve maurskou pevností, potom hlavním městem Aragonie. O tom, že se jednalo o poměrně významné město, svědčí i fakt, že od 14. do 19. století město mělo univerzitu. Město jako mnohá jiná prožilo i své tragické chvíle. Odezvou jedné z nich je i hrůzostrašná legenda o zvonu. Za Ramira II. ve 12. století se šlechtici odmítali podrobit královské moci. Král je pozval na svěcení zvonu, který měl být údajně slyšet po celé zemi. Jak šlechtici vstupovali do sálu, kde se mělo svěcení konat, byli ihned stínáni a jejich hlavy rozvěšovány ve věži do kruhu symbolizujícího zvon a jedna do středu jako srdce zvonu.

Naše kroky vedou nejdříve k nejznámější městské stavbě, ke gotické katedrále. Ta byla původně obrannou stavbou, dodnes ji zdobí krásný portál, v jehož tympanonu je ztvárněna Panna Marie s dítětem a Klanění tří králů. Uvnitř můžeme obdivovat alabastrový oltář od Damiana Formenta, renesanční lavice a malby na skle. Naproti katedrále stojí renesanční radnice. Celé náměstí je bedlivě hlídáno policisty.

Dalšími kostely jsou Templo de San Pedro el Viejo (chrám sv. Petra Staršího) s křížovou chodbou, která je perlou románského umění, a kostel San Lorenzo (kostel sv. Vavřince). Se svátkem svatého Vavřince je ve městě spjata srpnová slavnost s tradičními tanci. V budově bývalé univerzity je dnes umístěno muzeum s prehistorickými a římskými nálezy a gotickými malbami. Stará část města však dnes působí opuštěným a zanedbaným dojmem. Jakoby zde kromě zmíněných staveb nic nepřipomínalo slavnou minulost města.

Bez problémů se dostaneme z ulic nového města a hned za ním se silnice narovná jako stříbrná stužka. Z letargie nás vyburcují skály Los Mallos de Riglos. V podvečerním slunci vystupují strmé, 200 m vysoké, červeného zabarvení ze svěže působící zeleně. Skály necháváme vlevo a vjíždíme do kaňonu. Není dlouhý, ale minimálně stejně působivý jako ty, kterými jsme už projeli. Úterní cestování tedy končíme se značným podílem romantiky.

Středeční ráno je chladné, ale prosluněné. Ze silnice vedoucí do města Jaca odbočíme a prudkými zatáčkami s příkrým stoupáním se dostaneme ke klášteru San Juan de la Peňa. Klášter sedí v kotlince hory Pano. Pověst vypráví, že lovec Voto tu v divokém loveckém zápasu pronásledoval jelena a jen zázrakem nespadl do hluboké strže, kde by se býval zabil. V blízké jeskyni našel pozůstatky zemřelého poustevníka a z vděčnosti tu v 8. století založil první klášter. Návštěvníci zde najdou raně románský dolní kostel z 10. století a zhruba o 150 let mladší horní kostel. Zadní stěna obou kostelů se opírá přímo o skalní stěnu. Z křížové chodby, kterou kolem roku 1140 vytesal kameník z Francie, se dochovaly části se zobrazeními scén z Písma svatého. Stará aragonská krypta dostala barokní vzhled a později bylo přistavěno ještě několik kaplí. Z tohoto místa ukrytého vysoko v horách na nás dýchne atmosféra z dob, kdy se sem dovlekli poutníci a našli v klášterních prostorách vytoužený nocleh.

I zdejší lesy pro nás skrývají mnohé záhady. Zajíždíme na jednu z lesních cest a co nevidíme. Přímo na cestě před našima očima roste kopeček hlíny. Ten se najednou otevře jako sopka a vyletí z něho hmyz připomínající naše „vosičky“. Než se vzpamatujeme z údivu, opakuje se stejné představení o pár centimetrů dál. Jsme tímto divadlem tak překvapeni, že rázem zapomínáme, že jsme chtěli svačit. Když vyjedeme z oblasti lesa do polí, dnes stejně jako včera si všimneme, že zde i ve výškách přes 1000 metrů se běžně pěstuje obilí.

Město Jaca, které obtéká řeka Río Aragón, bylo vždycky vojensky střeženým pyrenejským přechodem. Jaca byla v 11. století prvním hlavním městem Aragonie. V jejích ulicích zbylo dodnes mnoho připomínek slavné minulosti. A čím jiným začít než církevní stavbou, neboť v minulosti se celý život člověka řídil církevními předpisy. Jaca má jednu z nejstarších katedrál na tzv. Svatojakubské cestě, po níž se poutníci vydávali do Santiaga de Compostella k svatému Jakubovi staršímu v hvězdném poli (Compostella = campus stellae). Katedrála byla postavena na konci 11. století a silně ovlivnila ostatní církevní stavby, které podél cesty vznikaly.

Projdeme kolem dalších památek, z nichž asi nejvýznamnější je radnice ze 16. století. Další dominantou města je citadela postavená v podobě pěticípé hvězdy za Filipa II. Tu však jen dvakrát objedeme, než se „trefíme“ do té „správné“ ulice, v níž nakonec zaparkujeme.

Naše cesta vede dále na západ. Po silnici do Pamplony, místa naší další zastávky, jedeme kolem pevnosti Berdún, která trůní na tabulové hoře v dolní části údolí Ansó. Za sebou necháváme pohoří Sierra de Leire a vylidněnou vesnici na pravé straně silnice a přehradní jezero Yesa na levé straně. Této vodní ploše se dost nevýstižně říká „pyrenejské moře“. Proč nešťastně? V letech chudých na dešťové srážky jezero totiž téměř zcela vysychá. Řada opuštěných vesnic prozrazuje, kolik zkultivované země pohltila voda. Nad jezerem stojí pod strmou skálou klášter Leyre s turistickou cestou k prameni mnicha San Virila, jenž se proslavil tím, že tu podle pověsti strávil tři sta let, protože ho očaroval zpěv jakéhosi podivuhodného ptáčka. Podobně jako v San Juanu de la Peňa se i zdejší kostel skládá z dolní a horní budovy z 11. století. Alabastrovými okny sem proniká jen sporé světlo a nízké klenbové oblouky na krátkých sloupech představují jednu z nejkurióznějších stavebních památek raně románského období.

Dostali jsme se do kraje Navarra, do kraje, který býval samostatným královstvím založeným v r. 857 Garcíou Jimenézem. V roce 1512 byla Navarra připojena králem Ferdinandem Aragonským ke Španělsku. Správním střediskem této oblasti je město Pamplona. Jeho pozoruhodnostem chceme věnovat několik hodin.

Pamplona leží na levém břehu řeky Agra, v centru samotné Navarry, uprostřed široké pánve, lemované horskými masívy. Ve zdech jejího starého i nového města dnes žije kolem 170 000 obyvatel. Pamplona vznikla ze staré baskické osady, kterou Římané přestavěli na malou pevnost. Ta se později stala hlavním městem Navarrského království. Od 12. do 15 století město patřilo k francouzskému království. Po reconquistě se tu usídlili Frankové, Židé i Navařané. Všichni zde vytvořili samostatné čtvrti obehnané zdmi a byli zčásti vybaveni privilegii, která jim například dovolovala obchodovat s poutníky. Tato skutečnost však vyvolávala nepřetržité spory a rozmíšky. Teprve Karel Šlechetný dal koncem 15. století zdi strhnout a skoncoval se stále hrozícími občanskými válkami. Největší rozkvět město zaznamenalo ve 14. a 15. století. Po připojení Pamplony ke Španělsku se ji Francouzi pokusili získat zpět. Při těchto bojích utrpěl zranění baskický šlechtic Ignác z Loyoly, zakladatel jezuitského řádu. Dodnes dochované městské hradby dal postavit Karel V., pevnost pak v 16. století Filip II. Vypráví se, že roku 1808 Francouzi pevnost dobyli sněhovými koulemi.

Patronem a ochráncem města je San Fermín. Ten zavdává důvod k velkým červencovým slavnostem, které ve světě proslavil Ernest Hemingway svým románem Svátky. Slavnost začíná 7. července na svátek sv. Fermína hromovým vyzváněním a jejím programem jsou prastaré rituály kolem býčích zápasů. Přesně v osm hodin ráno začíná nahánění býků z ohrad do arény. Mladí muži, kteří pro slavení nezamhouřili celou noc oko, si zkoušejí svou odvahu tím, že běží kus před býky, ale velice brzy se pak vyšvihnou na bezpečné bariéry.

Každý rok dochází ke zraněním. Španělé tvrdí, že ta si ale většinou přivodí nezkušení zahraniční turisté. Po nahánění býků se může ten, kdo chce, procvičit v boji s mladými býčky, kteří však mají na ostrých rozích chrániče. Pak se město na několik hodin uloží ke spánku. Ve dvanáct hodin přicházejí obři obklopení dětmi a spáče vzbudí. Po obědě se lidé znovu vydají do ulic, v šest hodin začnou býčí zápasy a noc pak naplní tanec, zpěv a ohňostroj. Domorodci jen k tomu všemu dodávají, že v těchto dnech se počet obyvatel i ceny ve městě vždycky ztrojnásobí. Tyto slavnosti v Pamploně jsou považovány za nejslavnější z těch, jež se točí kolem býka. V údolích řek Duero a Ebro existují „peňas taurinas“, to jsou kluby mladých lidí, pro které jsou tyto slavnosti vším.

Nám v těchto dnech bohudík zranění býkem nehrozí, neprožijeme sice asi zvláštní atmosféru výše zmíněných slavností, ale toto vše nám nebrání v tom, abychom se vydali do poklidných ulic města. Vždyť má bohatou historii a z každého období zde zůstala jako odkaz budoucím generacím nějaká památka.

Nejprve podnikneme třikrát okružní jízdu kolem citadely, než se „strefíme“ do ulic starého města. Za pomoci pohledné policistky zaparkujeme pod arénou – pravda, že s jistými problémy – a vydáme se do ulic a uliček. Jsou úzké, lemované vysokými domy. Mnohé z těchto domů mají zajisté bohatou a možná i pohnutou historii. To ale jen tušíme, protože zase tak podrobného průvodce nevlastníme. I tak zhlédneme zajímavé stavby.

Naši zvýšenou pozornost si vyžádá především katedrála. Byla postavena v gotickém slohu nad svou předchůdkyní, katedrálou románskou, ve 14. – 15. století. Založil ji král Karel III. Vznešený v roce 1397. Jedná se o chrám přísného vzezření, postaven byl zcela zjevně pod francouzským vlivem, nese však i typické znaky navarrské gotiky. Za pozornost stojí také nejbližší okolí katedrály i její interiér. K tomu všemu patří kaple Barbazana, refektář a kuchyně ze 14. století, vynikající křížová chodba a uvnitř především chórové lavice J. de Anchiety ze 16. století a mauzoleum samotného krále Karla III. a jeho manželky Leonor de Trastamara, provedené v alabastru, jehož tvůrcem byl v 15. století Jehan de Lome. Do hlavní ulice je orientováno hlavní průčelí poněkud mladšího data. Zbudoval ho v klasicistním stylu v r. 1783 Ventura Rodríguez.

I v tomto městě se nacházejí další sakrální stavby. Kostel sv. Fermína byl postaven v gotickém slohu ve 13. století. Je jednolodní, zdobí ho dvě věže, z nichž jedna má na vrcholku korouhvičku s kohoutem (gallico), tak populární v celém městě. V kostelním tympanonu je ztvárněn námět Posledního soudu. Kostel sv. Mikuláše byl několikrát přestavován, i přesto nese stále rysy románského i gotického slohu. Více stavebních slohů se překrývá i v kostele San Saturnino. Zajímavé jsou i další kostely.

Také mnohé světské stavby pamatují staletí. Snad každého upoutá místní radnice se svým klasicistním průčelím z konce 18. století. Mnohem staršího data jsou hradby, i ony ale prošly mohutnou přestavbou právě v 18. století. Ve staré nemocnici s renesančním průčelím ze 16. století je dnes instalováno navarrské muzeum. Údajně obsahuje nejkrásnější sbírku nástěnné gotické malby ve Španělsku a cenné archeologické nálezy. Na procházku jeho sály nám však nezbývá čas.

Znaveni usedáme před restaurací pod podloubím na jednom z náměstí. Neodoláme vábivým vůním připravovaných jídel a i my se rozhodneme posilnit se. Každý ochutná něco jiného, nakonec řekneme, že vše bylo výborné. A je nám o něco lépe. Vydáváme se k autu, abychom pokračovali v cestě. Těšíme se jako snad každý „středozemec“ na mořské vlny. Tentokrát by to měly být vlny dosud nepoznaného Atlantského oceánu.

Vjíždíme do kraje Guipuzcoa, jenž je považován za vstupní bránu do tolik diskutovaného Baskicka. Hustotou osídlení patří k nejobydlenějším částem státu, jeho obyvatelé, Baskové, jsou potomky původního obyvatelstva Iberského poloostrova. I my se přesvědčujeme o tom, že mnozí si dodnes uchovávají znalost svého jazyka, jenž nemá v Evropě obdoby. O původu Basků existuje mnoho dohadů. Jsou snad kmenem z dob předindoevropských a v jejich jazyce se údajně objevují kavkazské a africké prvky? Jazykovědci hovoří zejména o příbuznosti se severoafrickými Berbery. Baskický jazyk a kultura však úspěšně dosud odolávají všem seriózním pokusům jazykovědců, historiků a etnografů o nalezení přesnějších příbuzenských vztahů. Na poloostrov přišli Baskové v době bronzové a zdá se, že svůj původ mají v kromaňonském člověku. V hornaté oblasti, v dnešním Baskicku, tento kmen přečkal a přežil veškeré invaze, zvláště invazi keltskou, která jinak poznamenala vše na tomto poloostrově.

Baskičtina dnes prodělává svou renesanci. Tento jazyk zakázal generál Franco, dnes se s ním ale docela běžně mluví. Aby vyhovoval potřebám moderního světa, musí však neustále tvořit nov a nová slova. problémem je však skutečnost, že vzhledem ke značné izolovanosti jednotlivých osad v horách je baskičtina jako jazyk natolik nářečně různorodá, že ani obyvatelé dvou sousedních vesnic se nemusí dostatečně rozumět.

Správním městem provincie Guipuzcoa je San Sebastian (Donostia). Průvodce nám slibuje, že uvidíme město v nádherném zálivu mezi mušlovitou zátokou moře zvanou La Concha s ostrůvkem Santa Clara a vrcholky Monte Urgull (135 m) a Monte Igueldo (184 m). Od roku 1845, kdy se díky Izabele II. San Sebastian stal známý a přitažlivý, až do roku 1923, kdy Primo de Rivera zakázal provozovat kasina, patřilo město k nejmondénnějším mořským lázním na pobřeží Atlantiku. Z těchto důvodů je městu často přezdíváno „Kantaberská perla“. Přestože pravděpodobně svůj vrchol ve výše zmíněné době „belle epoque“ má již za sebou, nepřestává soupeřit především s francouzským městem Biarritzem o nejvyhledávanější a nejkrásnější letovisko na pobřeží Atlantiku. Určitě k tomu přispívá i konání jednoho z nejprestižnějších filmových festivalů. Dnes má město kolem 250 000 obyvatel a patří k průmyslovým městům. Protože průvodce také praví, že San Sebastian je sice staré město, ale nenalezneme zde tolik památek, kolik bychom čekali, vyjíždíme nejprve na jeden z vrcholků, na Monte Igueldo, odkud se nám má město představit jako na dlani.

Je podvečer a pohled na město i zátoku je skutečně úchvatný. Méně úchvatně však působí mořská hladina. Proč? V několika místech se po ní táhnou pruhy bílé pěny. Ne, nejedná se o vodu zpěněnou nárazy o skálu, ale je to známka přítomnosti saponátu. Není to zrovna příjemný poznatek. I tady se podepisuje člověk neblaze na přírodě. Důsledky tohoto počínání je lepší nedomýšlet.

Z vyhlídkové terasy přehlédneme nejprve celé město, potom soustředíme pozornost na jednotlivé památky. Krásu starého náměstí, které údajně patří k nejtypičtějším ve Španělsku, nemůžeme na tu dálku ocenit, ale rozeznáme některé z těch nemnoha dochovaných staveb. I z té dálky poznáváme novogotickou katedrálu Dobrého pastýře a další kostely. Jen se nám nedaří určit, který je který. Ale co na tom záleží? Hlavní je působivost celku. Romantiku podtrhuje – alespoň pro nás – loď s označením A 31 vyplouvající právě z přístavu na širé moře.

Do města nezajíždíme, namíříme si to na atlantské pobřeží a po něm pokračujeme v cestě ve směru na Bilbao. Opět nevyužíváme dálnici, chceme si vychutnat pohledy na moře a pobřeží. Vjíždíme na tzv. Zelené pobřeží, jak je nazýváno celé pobřeží Atlantického oceánu až k portugalským hranicím. Dnes si ho už příliš neužijeme – pro pokročilou dobu se musíme porozhlédnout po místě na přespání – ale od zítřka ho budeme s menšími zajížďkami poznávat. Hned po několika ujetých kilometrech však už dnes zjišťujeme, že baskické pobřeží je divoce rozeklané, s kolmými skalnatými stěnami, zálivy bičovanými vlnami a jen malými a úzkými písečnými plážemi. Projedeme obcemi Zarautz a Getaria. U Getarie také znovu uvidíme loď A 31. Potom už uhýbáme do vnitrozemí, protože na pobřeží je v létě skutečně nemožné sehnat ubytování.

2. část

Příjemně naladěni se probouzíme do nedělního rána. Samo ráno však asi příjemně naladěno není. Obloha je zatažena poměrně souvislou oblačností. Pod vlivem této skutečnosti se i naše nálada stává brzy podmračenou. Navíc jsme na cestě už pátý den a to se mezi příslušníky naší rodiny začíná vkrádat „ponorková nemoc“. V naprostém mlčení ujíždíme dále silnicí směr Séte. Z mlčení nás vytrhne až moment, kdy v naprosté pustině, navíc v těsném sousedství věznice, spatříme další hotel Formule I. Srdečně se zasmějeme a rázem z nás spadne všechno napětí. Míjíme město Frontignan a dojíždíme do Séte. Toto město je údajně světoznámé nepřeberným množstvím restaurací nabízejících rybářské speciality. Této gurmánské nabídce se ovšem nemáme čas věnovat. Spěcháme, proti itineráři máme zpoždění. Navíc nás město uvítá objížďkou. A řiďte se dodatkovými tabulemi, když si nedokážete jejich rady přeložit. Jedeme doslova „podle čuchu“. I tak dáváme za pravdu průvodci Polyglott, který praví, že město se rozložilo na 182 m vysokém pahorku a že leží mezi lagunou a mořem. Séte je město na kanálech. Bylo skutečně založeno r. 1666 podle plánů stavitele kanálů Pierre-Paula Riqueta. Pro nás v této chvíli zůstává skryto v nízko se povalujících mracích. Protože objížďka vede někdy krkolomnými přístavními cestami, vidíme množství velkých zvedacích mostů, které mají umožnit obřím lodním kolosům vjíždět do překladišť zboží.

Ze Séte do Agde jedeme po úzké šíji mezi mořem a lagunou Bassin de Thau. Silnici po celé její délce v těchto místech lemuje překrásná pláž. Můžeme si jen říkat: „Kdyby svítilo slunce, to by bylo koupání“. Trochu smutní alespoň počítáme, kolik je českých automobilů mezi parkujícími, kteří zde určitě i přespávají. A opět je nutno konstatovat, že Čechy najdete všude. Se smíšenými pocity dojíždíme do města Béziers. Jsme zvědaví, jak asi vypadá město, které průvodci charakterizují následujícími slovy: „Stále ničené a opět stavěné“.

Béziers leží na řece Orb a na kanálu Du Midi, asi 15 km od mořského pobřeží a jeho počátky sahají do dob vlády starých Římanů. Římané zničili staré keltské oppidum a postavili na jeho místě nové město s forem. A tato situace se opakovala ještě několikrát. Někdo zničil, pak postavil. V 19. století se město stalo centrem obchodu s vínem. Dodnes město působí romantickým dojmem. Nese rysy středověkého města – křivolaké uličky – a zároveň chce být moderním městem.

Naše zastávka v tomto městě je krátká. Navštívíme pouze nejznámější a asi i nejvýznamnější památku, katedrálu Saint-Nazaire. Její počátky sahají do doby, kdy vládnoucím stavebním stylem byl styl románský. Její podoba byla pak dotvořena v době vlády gotiky. Tehdy vznikly překrásné gotické okenní růžice na západní fasádě. Samozřejmě se zastavíme u radnice z 18. stol. a u arény. Potom projdeme kolem dalších kostelů, jejichž zasvěcení nám zůstává bohužel utajeno. Procházku ukončíme v tržnici, která je doslova pastvou pro naše oči. Tu nejrůznější rybí speciality, tam maso už ochucené i neochucené, mnoho ovoce a zeleniny. Právě ovoce a zelenina nás zajímá. Předzásobíme se na nejméně tři dny za celkem přijatelné ceny a pokračujeme v cestě. Než město opustíme, zastavíme se ještě u starého mostu, od kterého se údajně naskýtá nejhezčí pohled na město. Postojíme v parčíku za mostem, vychutnáme pohledy na město a jedem dál.

Uhýbáme kousek do vnitrozemí. I tady je zajímavá krajina. Každé vesnici i městečku vévodí kostel, nad mnohými se vypínají více či méně zachovalé hrady. Téměř do nedohledna se táhnou vinice, silnice v okolí Capestangu jsou lemovány krásnými platany. Jízda po okresních silnicích má vskutku své kouzlo.

Naším dalším cílem je město Narbonne. Toto starobylé město bylo také kdysi přístavem, dnes leží ve vzdálenosti 16 km od moře, u jezera Etang de Bages. Přístup k moři ztratilo už ve 14. století. Počátky města sahají do doby vlády Římanů. Tehdy se město jmenovalo Narbo a sloužilo jako přístav pro část Galie. Později bylo hlavním městem Západogótské říše, potom sídlem arcibiskupství ovládajícího celý jih Francie až k řece Rhoně. Tato církevní moc městu zůstala i v době, kdy už upadl jeho význam jako přístavu. Plavecký kanál dělí město ještě dnes na „občanské“ město a na biskupské město.

Město nás vítá velkým zmatkem. Ulice zacpané, všude policisté, živě gestikulující. A co je příčinou tohoto zmatku? Co jiného než trh. Na obou březích kanálu de la Robine rozložili trhovci své stánky. Zastavujeme na velkém parkovišti poblíž ulice Rue de la Parerie a hned se vyskytnou komplikace. Turniket u vjezdu na parkoviště nám vydal lístek s udáním času, zvedla se závora. Ale co dělat, až budeme chtít odjet? S tímto systémem placení parkovného jsme se zatím nesetkali. A tak pozorujeme ostatní. Podaří se nám úspěšně odhalit systém platby a pak spokojeně vyrážíme do městských ulic. Na parkovišti je totiž jakási „automatická kasa“. Tam se zaplatí, kasa označí lístek a turniket na výjezdu vás pustí ven.

Po starém mostě, jehož počátky sahají do římské doby (mimochodem s odkazy Římanů se budeme ve značné míře setkávat po celém městě), přejdeme do té části města, v níž se nacházejí nejznámější památky. Sice ani tady neodoláme a prohlédneme nabídku na trhu, brzy se ale ocitneme na náměstí Place de l Hotel de Ville s nejpůsobivějšími památkami – se Starým palácem, Novým palácem a katedrálou. Tyto architektonické památky tvoří skutečně působivý celek.

Střed náměstí je zadán pro odkryté zbytky známé staré římské cesty Via Domitia. Tato cesta byla zbudována kolem roku 12O př. n. l. Její část byla zrestaurována v 90. letech tohoto století o od roku 1997 ji mohou obdivovat návštěvníci Narbonne. Přímo do náměstí se hrdě dívá původně arcibiskupský palác, který se později stal radnicí. Jeho prostor je ovládán třemi věžemi. Ve věži de la Madeleine z roku 1273 může návštěvník zhlédnout fresky ze 13. století, terasa věže Donjon de Gilles Aycelin pocházející z přelomu 13. a 14. století poskytuje návštěvníkům panoramatický pohled na město a jeho okolí, třetí věž, věž Saint Martial pochází ze 14. století. Mezi věžemi la Madeleine a St. Martial se otevírá Passagede l Ancre, jejímž úkolem je oddělit dvě části paláce. Vpravo se nachází tzv. Starý palác (pochází z 12. – 13. století) a vlevo stojí tzv. Nový palác (pochází ze 14. století). V obou palácích se v současnosti nacházejí muzea s mnoha záviděníhodnými exponáty. Ty nejvzácnější dokumentují i dobu pobytu Římanů na tomto území.

V těsné blízkosti těchto pozoruhodných světských staveb se vypíná i nejvýznamnější městská církevní stavba, katedrála Saint Just a Saint Pasteur. Základní kamen k této mohutné stavbě byl položen v roce 1272 a práce probíhaly souvisle až do roku 1340. Stavba vznikala na místě tří starších kostelů, konstantinské baziliky, latinské baziliky a katedrály z doby Karlovců. Na přelomu 13. a 14 století byla dokončena pouze část baziliky a to chór, ten je však dodnes vynikající ukázkou gotického umění této doby. Jeho rozměry jsou impozantní. Je 48 m široký, 55 m dlouhý, 40 m vysoký. Vyšší jsou pouze katedrály v Beauvais (48 m), v Amiensu (42 m) a v Metách (41 m). Se stavbou se pokračovalo od 16. do 18. století, část je ale dodnes nedokončena. K nebi ční pouze nezastřešené zdi.

Také vnitřní zařízení svědčí o téměř neomezené moci církve. Hlavní oltář tvoří šest korintských sloupů z červeného mramoru, které nesou baldachýn. Velké varhany jsou dílem Moucherela a pocházejí z roku 1741. Nahradily starší varhany, jež padly v roce 1721 za oběť ohni. K nejstarším památkám v kostele patří nádoba na svěcenou vodu. Ta pravděpodobně pamatuje 10. století. Alabastrová madona je o něco mladší, pochází ze 14. století a je umístěna v jedné z kaplí. V kaplích najdeme také mnoho cenných obrazů. Pozoruhodné jsou i náhrobky, nejkrásnější z nich je asi náhrobek kardinála a arcibiskupa Pierra de la Jugie z konce 14. století. Zvláštní atmosféru celého prostoru umocňuje světlo deroucí se dovnitř okny s malbami ze 14. – 16. století. Další cenné předměty jsou uloženy v katedrální klenotnici. V ní prohlížíme především práce ze zlata, dřevořezby a bruselské tapiserie.

Oslněni nádherou právě prohlédnutého prostoru i ostrým sluncem venku se vydáváme ještě na chvíli do městských ulic. Kromě jiného přejdeme na druhou stranu kanálu a tam se nám podaří najít baziliku Saint Paul Serge. Bazilika nese jméno prvního biskupa města, mučedníka z 3. století a je jakýmsi protějškem katedrály. Pochází z 12. – 13. století, svou podobu ale později změnila. Při vykopávkách v těchto místech byly objeveny sarkofágy z raně křesťanského období.

K pokračování na jih jsme opět dali přednost okresní silnici před dálnicí. Počasí nám zase přestalo přát. Celý dnešní den je střídavě polojasno a zataženo, občas spadne i pár kapek. Provázejí nás laguny i moře. Kouzlu jeho vln bychom neodolali, jen kdyby bylo lepší počasí. A tak nám nezbývá nic jiného, než že se vypravíme do městských ulic. Tentokrát jsme zvolili město Perpignan. „Bedekr“ tvrdí, že se setkáme se starobylým městem oblasti Rousillon.

Perpignan je pokračovatelem prvního hlavního města Rousillonu Ruscina, které bylo iberským městem. V dnešní době zde probíhají vykopávky. Perpignan byl ve 13. století hlavním městem království Mallorca, a k tomuto království tehdy patřily i Baleáry, Rousillon, Cerdagne a pobřeží až k Montpellieru. Toto království trvalo pouze 64 let. Perpignan změnil pána, ale vedle Barcelony i nadále zůstal centrem obchodu v Katalánsku. Katalánský charakter mu zůstal i v době, kdy byl přičleněn k Francii, a zdejší obyvatelé pěstují dodnes katalánský folklór. Dnes město žije z obchodu s vínem, ranou zeleninou a ovocem.

Do města přijíždíme před druhou hodinou odpolední. Navíc je neděle a tak je v městských ulicích poměrně klid. Přestože nemáme mapu a Perpignan je velké město – má kolem 120 000 obyvatel – zaparkujeme v ulici, z níž je do historického centra jen kousek cesty. Navíc objevíme i otevřenou informační kancelář a tak získáme mapu. Ta nám usnadní orientaci. A protože se zase počasí umoudřilo, chceme podniknout jen krátkou procházku a pak se vydat k moři. Dnes totiž od moře odjedeme na několik dní do francouzského a španělského vnitrozemí, proto bychom se rádi vykoupali.

Nejprve se vrátíme k památce, kterou jsme minuli těsně před zaparkováním. Tou je tzv. Castillet. Tato původní městská brána vznikla ve 14. století a stojí mezi starým městem a jeho novou zástavbou. Dnes je v ní umístěno muzeum lidového umění oblasti Rousillon. Potom se vydáváme na náměstí Gambetta, jehož kratší straně vévodí katedrála Saint Jean. Se stavbou katedrály se začalo už v roce 1324, dokončena byla až v 16. století. Zatím nemůžeme nahlédnout dovnitř, otevírají ji až ve 3 hodiny. Vydáváme se tedy k dalším památkám.

Do druhé, kratší strany náměstí nesměle nahlíží komplex domů „Loge de Mer“, „Hotel de Ville“ a „Palais de la Députation“, ve volném překladu „konzulát pro mořské záležitosti“, radnice a „palác návštěv“. První ze zmíněných staveb byla původně burzou (vznikla ve 14. století, k její úpravě došlo v 16. století), radnice nese rysy stavby ze 14. století i úprav ze 16. a 17. století, třetí budova vznikla v polovině 15. století. Značně staré základy mají i domy v nejbližším okolí tří zmíněných.

Pomalu se vracíme ke katedrále, celou ji obejdeme a konečně se dočkáme jejího otevření. Chvíli trvá, než naše oči přivyknou tmě uvnitř. Prostor působí až nezvykle tmavě. Teprve po chvíli, až naše oči přivyknou šeru, rozeznáváme výzdobu jednotlivých kaplí i hlavního oltáře. Jeho retabl z bílého mramoru je prací pozdní gotiky z počátku 17. století. V pravé kapli chóru stojí za pozornost velmi pěkný gotický oltář Panny Marie od Mangrany z Granady a obrazy na dřevě dvou různých umělců vzniklé kolem roku 1500. Z náhrobků je asi nejvýznamnější náhrobek prvního francouzského biskupa Louise de Montmort z bílého mramoru. I přes tyto skvosty na nás celý příliš tmavý prostor působí až deprimujícím dojmem. Možná i to bylo účelem. Člověk je malý, bezmocný, ztratí se ve tmě, církev je mocná.

Závěr naší prohlídky je věnován citadele, která je památkou na panství Mallorky. Stavba započala v roce 1276 a byla určena pro Jacquese I. z Mallorky. Poslední rozsáhlé práce proběhly za jeho následovníků, za králů aragonských. Stavba je typickou pro středověké umění jižní Francie.

Protože je stále docela pěkné počasí, jedeme k plážím. Jenže než dojedeme na pobřeží, počasí na nás opět zanevře. V Canet-Plage to ještě ujde, ale v St. Cyprien-Plage je obloha už úplně zatažená. I tak jdeme zkusit vodu, ale vzdáváme se přesvědčení, že se vykoupeme. Fouká studený vítr a v mořských vlnách vidíme jen ty nejotrlejší. My mezi ně určitě nepatříme.

Obracíme do vnitrozemí a teď už směřujeme do francouzských Pyrenejí. V Ille-sur-Tet najíždíme na hlavní silnici a ta nás má dovést až na hranice ministátečku Andorra. Zatím ještě několik desítek kilometrů vnímáme krásy Francie. A co jimi je? Především vinice, pomalu se zvedající kopečky a starobylá města. Několikrát ještě zastavíme, pak si ale uvědomíme, že čas pokročil a my bychom měli hledat nocleh.

I dnes chceme přespat mimo kemp, zdá se nám, že zdejší krajina nám v tomto směru vychází vstříc. Skutečně nám hledání noclehu nedá ani moc práce. Pod klášterem Saint Michel-de-Cuixa je to pravé místo. Než sjedeme k bystré říčce, prohlédneme si alespoň zpovzdálí předrománský klášterní kostel z 10. století a hodinovou věž postavenou v lombardském stylu a uvědomujme si, že tento klášter zde stojí už od konce 9. století. Potom sjíždíme k řece a nejprve využijeme jejích chladivých vod. Po namáhavém dni přijde ochlazení vhod. Pak následuje večeře a po ní se velice rádi ukládáme ke spánku. Ještě chvíli diskutujeme o tom, co dnes bylo a co zítra bude. Potom nás z relativního klidu vyruší pohyb venku. Co to kolem auta lítá? No ano, jsou to netopýři. Nejprve se na nás přiletěli podívat „netopýří rodiče“, a když tito došli k závěru, že jsme pravděpodobně neškodní, povolili i svému početnému potomstvu, aby se také podívalo. A že všichni mladí jsou zvědaví, dokazují i netopýři. Zatímco staří se drželi v uctivé vzdálenosti, mladí nalétávají na vzdálenost několika centimetrů k autu a doslova s námi laškují. Je to pro nás neobvyklá podívaná.

Pondělní ráno nás také nevítá příliš přívětivě. Pošmourné počasí přijímáme rezignovaně a tajně doufáme, že ve Španělsku bude lépe. Nicméně Francie si chce asi u nás vylepšit svou pověst – alespoň co se týče počasí – a tak se postupně vyjasňuje na obloze i v naší duši. Zastavujeme na parkovišti u malebného městečka Villefranche-de-Confluent. Kopce nad ním jsou ukryty v mracích. I tak vyrážíme brzy ráno do městských ulic, či spíše uliček. Toto město založené kolem roku 1090 nese dodnes všechny rysy středověkého sídla. Dochovaný souvislý pás hradeb, úzké uličky, domy se starými základy, kostel z 12. století, strážní hrady nad městem. To všechno přece patřilo do středověku.

Než se vrátíme na parkoviště, mraky odpluly kamsi do dáli a nám se představují kopce a kopečky v celé své kráse. Jsme rádi, protože víme, že za několik desítek kilometrů bychom měli spatřit vrcholky Pyrenejí. Zatím ještě sledujeme řeku Tét, silnice začíná však stoupat a řeka za Mont-Louis nám mizí z dohledu. Zato se začínáme přibližovat k vrcholkům Pyrenejí. Jejich majestátní krásu si chceme vychutnat, protože hory jsou naše slabost a navíc počasí je překrásné.

V Mont-Louis jsme se vyšplhali nejen na výšku téměř 1600 m n. m., ale také na závratnou průměrnou spotřebu. Oktavie si „baští“ 10 litrů na 100 km. Uznáváme, že musí odvést kus práce, tak ať se také „nají“. Zatím jí jsme vděční za bezchybné služby.

Čeká nás další stoupání a to výjezd do průsmyku Pas-de-la Casa do výšky přes 2000 m n. m. Nejedeme tunelem, který by nám asi cestu urychlil, ale starou silnicí, z níž se otevírají krásné pohledy na mnohé horské velikány. Turistická sezóna dosahuje svého vrcholu a tak stejný nápad jako my mělo mnoho dalších mototuristů. Výsledkem tohoto nápadu je „zácpa“ na silnici N 20. K vrcholu stoupání se suneme krokem, času na prohlížení krajiny máme tedy dost. Pohledy na horské velikány i do hlubokých údolí můžeme tedy prožívat dosti intenzívně.

Na hranice Francie s Andorrou přijíždíme něco málo po desáté hodině a zastavujeme na parkovišti za hranicemi. To jsme totiž vystoupali téměř na Port d Envalira ve výšce více než 2400 m n. m. Nejen pohledy zdola nahoru stojí za to, ale i pohledy shora dolů jsou úchvatné. Hluboko pod námi se kolem celnice choulí shluk sídel jménem Pas de la Casa – tvoří ho většinou hotely a obchodní domy – a do nich i od nich se vine stříbrná stužka silnice. Po ní se hlemýždí rychlostí posouvá množství aut. Tento stav je zde prý úplně normální.

A čím nás především překvapí Andorra? Nízkou cenou benzínu. Hned u první pumpy tankujeme a jsme mile překvapeni. Benzín stojí 92 peset, to je v přepočtu na náš poněkud dosti vyděračský kurz něco málo přes 20,- Kč. Toto zjištění je sice příjemné, ale není pro nás tím hlavním. Brzy dospějeme k názoru, že Andorra, i když je jedním z nejmenších evropských států, má své kouzlo i v jiných ohledech.

Nejprve jako vždy při vjezdu do státu, který jsme dosud nenavštívili, si zopakujeme základní informace o něm. Rozloha asi 462 km čtverečních, obyvatel nevíme kolik – každý průvodce udává jiný údaj (ten se pohybuje v rozmezí 30 000 – 60 000), poloha ve Východních Pyrenejích ve výšce nad 900m ve dvou horských údolích. Jednou nohou na francouzské a druhou na španělské straně Pyrenejí stojí Andorra už přes sedm set let. V roce 1278 získala omezenou suverenitu pod společnou správou biskupa z nedaleké španělské diecéze v Seu de Urgell a francouzského hraběte z Foix. Na jeho místo později nastoupil francouzský král a ještě později prezident. Unikátní institut spoluknížat jako hlav státu – sídlících navíc mimo jeho území – se udržel dodnes, byť v mnohem symboličtější podobě než kdysi. Je zakotven i v andorrské ústavě, která byla schválena v roce 1993. Tento rok se díky první psané ústavě v dějinách země stal převratným mezníkem. Společnost zakládající si na středověkých pravidlech se zřekla řady zvyklostí. I sem přišla lidská práva počínaje náboženskou svobodou a zrušením trestu smrti konče. Byly povoleny civilní sňatky a také vyznání jiné než katolické, zatím však neexistuje možnost rozvodu, natož pak potratu. Nedlouho po přijetí moderní ústavy byla Andorra přijata do OSN a následující rok jako 33. člen i do Rady Evropy.

Předpisy pro udělení státního občanství jsou ale stále přísné. Z celkového počtu obyvatel ho má pouze pětina. Základní podmínkou pro jeho získání je dvacetiletý trvalý pobyt nebo sňatek s Andořanem či Andořankou a složení zkoušek z dějin země a z katalánštiny. Proč právě z katalánštiny? Sice se v této zemi běžně domluvíte španělsky a francouzsky, úřední řečí je však katalánština. To souvisí s tím, že prapůvodním obyvatelstvem země byli katalánští pastevci.

Moc vykonává lid prostřednictvím parlamentu, 28členné Generální rady, do níž se v každé ze sedmi farností (čili okresů) volí po čtyřech zástupcích. Jednou měsíčně na půl dne se parlament spolu s devítičlennou vládou schází v Casa de la Vall, Údolním domě ze 16. století, který je nejvýznamnější památkou hlavního města.

V Port d Envalira potkáváme koně, živý důkaz toho, že pastevectví ještě stále zde hraje významnou úlohu. Koně mají zvonce jako krávy. Spolu s koňmi se i v této výšce pase stádo krav. Z průsmyku sjíždíme po prvních kilometrech hlavní silnice, která má údajně délku 45 km. A po prvních kilometrech dáváme za pravdu průvodci, který tvrdí, že v Andoře je množství historických památek především církevního rázu a navíc především románského slohu. Zastavujeme u románského kostela St. Joan de Caselles před Canillem. Tento kostel je právě jednou z typických románských staveb.

Přijíždíme do lázeňského střediska Les Escaldes, které tvoří téměř nerozpoznatelný celek s hlavním městem Andorra la Vella (Stará Andorra). Město bylo založeno r. 839 a leží v údolí řeky Valira v nadmořské výšce 1085 m n. m. Architektonických historických památek nemá město mnoho. Patří k nim už zmíněný dům Casa de la Vall a románský kostel, v jehož okolí je i několik křivolakých uliček, které jsou skromným pozůstatkem starého města. Kolem hlavní silnice jsou soustředěny především banky a obchodní domy. Už po prvním nahlédnutí do plných výkladů shledáváme, že ceny jsou zde příznivé i pro nás. Je to s podivem, ale je to tak. Kromě toho naši pozornost upoutávají policisté a především policistky ve slušivých červených sakách. Prý jich je zapotřebí, protože hlavní město je téměř stále ucpané.

Rozmýšlíme, zda se máme vydat do dalšího údolí, do center Ordino a El Serrat. Je totiž podivně zamženo a stav se ještě zhoršuje. Nakonec řekneme, že jsme tady třeba poprvé a naposledy a tak že pojedeme. Protože vrcholky hor se nám ukrývají v šedém oparu, věnujeme pozornost všemu, co se nachází v bezprostřední blízkosti silnice. Míjíme pole vysokohorského tabáku. Ten patří k největším překvapením Andorry. Na cigarety se prý moc nehodí, ale dělají se z něj vyhlášené doutníky. S pěstováním tabáku se začalo v 18. století, ale naplno se pěstování rozvinulo během posledních padesáti let. Rostliny se sázejí od poloviny května do poloviny června a už od poloviny srpna začíná sklizeň. Listy vyvěšené ve svazečcích se pak do prosince suší na slunci a v podkrovních sušárnách, které jsou takřka ve všech venkovských domech.

Zastavujeme ve vesnici Llorts. Tvoří ji kamenné domy téměř stejného typu, z kamene je i zdejší kostelík. Neoddělitelnou součástí domů jsou garáže. Jak by také ne. Vždyť v Andoře údajně na 1000 obyvatel připadá více než 500 aut. Také hotel, i když asi vznikl o mnoho let později než vesnické domy, se přizpůsobil jejich charakteru.

Vracíme se na hlavní silnici a kolem dalších supermarketů i ostatních obchodů – průvodce tvrdí, že Andorra je jedním velkým supermarketem, a asi v tom je kus pravdy – směřujeme ke španělským hranicím. Tam se tvoří dlouhá fronta. Odevzdaně se do ní zařazujeme. Fronta se jen pomaličku sune k celnímu prostoru a my máme čas na to, abychom zkonstatovali, že počasí je divné. Cosi je doslova cítit ve vzduchu. V první chvíli máme podezření na smog. Když vjedeme do kryté celnice, zjišťujeme, že auta jsou pokryta vrstvou šedého poprašku, který neumíme specifikovat. Brzy na jeho původ zapomeneme, protože se nestačíme divit důkladné španělské prohlídce. Musíme zajet do vyznačeného „chlívečku“ a pak to začne. Otevřít zavazadlový prostor, vypakovat zavazadla, na která „celní dáma“ ukáže, pak ještě prohlídka batohu a konečně můžeme odjet. Netušíme, co celníci hledají.

Jsme tedy na španělské půdě a můžeme zase věnovat pozornost nepřízni počasí. Nezastavujeme ani v prvním větším centru, v městečku Seo de Urgel, v němž bychom mohli vidět malebné uličky a nejstarší katalánskou katedrálu. Raději jedeme dále a doufáme, že zítra bude snad lépe. Zastavujeme na parkovišti, abychom se najedli. A v tu chvíli máme jasno v otázce počasí. To, co jsme pokládali za smog, je kouř. Někde hoří. A musí se jednat o rozsáhlý požár. Než se najíme (snažíme se tak učinit co nejrychleji), jsme plní sazí a jemného popela. Na východě se na obloze tvoří zlověstný mrak popela a sazí a postupuje k západu. Požár musel vypuknout někde na hranicích Španělska s Andorrou a Francií, vždyť při čekání na proclení kolem nás projela houkající hasičská auta. Teď si teprve dáváme všechny detaily dohromady.

Usedáme do auta a poněkud měníme plán naší cesty. Chceme totiž ujet požáru a zvětšujícímu se mraku. Z Adrallu uhýbáme na západ, do Sortu a neustále se otáčíme. Mrak nás však stále dohání. Jeho šeď přikrývá vše. V Sortu se vydáváme na jihozápad do Pobly de Segur. Jedeme podél řeky Noguera Pallaresa a ta před Poblou vytváří divoce působící soutěsku. Skály zbarvené do červena se příkře zvedají z říčního koryta, voda přeskakuje balvany, rozstřikuje se do všech stran. Až sem zatím mrak popela nedorazil a tak můžeme tento přírodní skvost plně „vychutnat“.

Před Poblou opět uhneme na západ a ocitáme se na jedné z vedlejších silnic. Tyto silnice údajně nejsou příliš kvalitní, často jsou ještě prašné a tak máme strach, protože nevíme, co nás čeká. Raději ale riskujeme problematický průjezd, chceme se dostat co nejdále od centra požáru. Silnice je skutečně mizerná, ale to ještě není všem nepříjemným překvapením pro dnešek konec. Za Senteradou vjíždíme do jednoho velkého staveniště. Občas ani nevíme, kudy projet, chybí i jen náznak silnice. „Driblujeme“ mezi vyčnívajícími kameny, výmoly, silniční technikou a dělníky a za námi zůstávají oblaka prachu. Máme strach z odletujícího kamení. Prostě cesta spíše pro terénní vůz.

Oddechneme si až u průsmyku Alt de Viu ve výšce 1385 m. Sem ještě přestavba silnice nepokročila a my s úlevou přijímáme starou silnici, byť je úzká a plná zatáček. Když se trochu vzpamatujeme, začínáme zase vnímat přírodu kolem sebe. První, co nás zaujme, je skutečnost, že i v těchto výškách je bujná vegetace včetně listnatých lesů. Vesničky jsou přitisknuté ke skalám, jakoby se bály, že je prudký vítr odfoukne. Působí velmi chudě, život zde je asi nelehký. Příroda je ale krásná.

Protože se už neodbytně hlásí večer a protože věříme, že jsme ujeli všem průvodním jevům doprovázejícím požár (ujeli jsme přes 150 km), začínáme se ohlížet po místě na přespání. Kempy v těchto zapadlých končinách asi nejsou a tak nám zase poslouží palouček nedaleko silnice. Protahujeme si ztuhlé údy a zhluboka se nadechujeme. Plni zděšení zjišťujeme, že stále cítíme kouř. Nevíme, zda nám načichlo auto, či zda až sem zanesl pach kouře vítr. Jsme neklidní, nejistí. I přes tento vnitřní neklid unaveni usínáme.

„Tak kam letos?“
„No, snad na sever, když na něj stále vzpomínáme.“
„Neblbněte. Řekli jsme, že se nebudeme dvakrát vracet do stejných míst, a tam jsme už byli dokonce dvakrát. To už snad stačilo.“
„Tak něco navrhni ty, když nesouhlasíš.“
„Já bych si dala říct třeba na Španělsko. Tam se mi líbilo a určitě si tam ohřeju své zimomřivé kosti.“

Nějak podobně vypadal rozhovor členů naší rodiny brzy po příchodu nového roku, neboť my myslíme jen na cestování.

Na nějaký čas tyto a podobné úvahy ustoupily do pozadí před návalem pracovních povinností, ale nezapadly úplně. Když jsme se doslechli o veletrhu cestovního ruchu, úvahy o dovolené opět vypluly na povrch. Tam by se přece daly sehnat materiály.

Od slov k činům u nás není daleko a tak se vypravím do bývalé „Fučíkárny“ a tam sbírám rozumy. Podaří se mi protlačit se davem k delegátovi jakési madridské turistické centrály a začínám: „Víte, chtěli bychom se v létě vydat do vaší země a tak bych byla ráda, kdybyste mi mohl poskytnout nějaké informační materiály.“ Než se zmůžu na pokračování, už přede mnou leží prospekty o pobřeží Středozemního moře. „Ne, tam my asi nepojedeme. My bychom chtěli do Pyrenejí a na pobřeží Atlantického oceánu.“ Onen muž chvíli zaváhá, pak sáhne pod pult a navrší přede mne kupu úplně jiných prospektů. Je očividně potěšen tím, že někdo má zájem také o další kouty Španělska než jen o místa, jejichž názvy jsou pro většinu lidí tím pravým synonymem pro rekreaci. Ptám se na vše, co mě momentálně napadne, a dostávám vyčerpávající odpovědi. A nutno dodat, že odpovědi jsou často zajímavé a že mně doslova vyrážejí dech. Dozvím se, že mnoho silnic – zvláště v Pyrenejích – je prašných, úzkých a plných zatáček, že nemusíme mít strach z Basků, že Atlantik není tak studený, jak se traduje a že na západě Španělska i v létě klesají noční teploty pod 10 stupňů a denní se často vyšplhají s bídou na 17 stupňů.

Nabita vědomostmi se vracím domů a postupně se k informacím vracím. Pak zase přijde období, kdy nikdo z nás nemá na dovolenou ani pomyšlení, a než se nadějeme, je tady červen a ten je přece jakousi bránou do období sladkého „nicnedělání“. A znovu je tady otázka, kam vyrazíme. Skeptici špitnou, že třeba i nikam, ale tato alternativa je okamžitě zavržena. Nezbývá tedy nic jiného, než učinit konečné rozhodnutí – v této rozhodující chvíli zvítězilo Španělsko – a rychle připravit itinerář cesty a nutný finanční rozpočet.

Než jsme schopni si to uvědomit, je 15. července. To je právě ten den, v němž máme na 20 dní opustit klid domova a vydat se po cestách necestách na prázdninové putování. „Oktice“ je připravena, stav jejího „sčítače kilometrů“ je 14 394. Až se vrátíme, měl by se zvednout o asi 8 000 km. Odjíždíme se smíšenými pocity. Jednak počasí v celé Evropě není zrovna letní a jednak přece jen máme před sebou dlouhou cestu a nejsme si tak docela jisti, jak nás bude po všech trablech Oktavie poslouchat. Jsme optimisté a věříme, že vše proběhne v pohodovém duchu.

Ráno vyjíždíme za slunečného počasí. Šumava se nám už ale halí do tmavých mraků a před německým Degendorfem spadne i pár kapek. Najíždíme na dálnici, chceme se dnes dostat co nejdále. Rychlost mezi 160 a 170 kilometry za hodinu je pro Oktavii hračkou. Kolem nás ubíhají vesnice, města, pole, louky, lesy. V rychlém sledu míjíme Pilsting, Landshut, Freising a záhy se ocitáme ve spleti dálnic a jejich křížení v okrajových částech Mnichova. Stejně rychle se dostaneme před Garmisch-Partenkirchen, kde dálnice končí. Po kvalitní silnici za neustálé asistence horských velikánů dojedeme do pohraničního Griesenu. Hranice jakoby neexistovala, přírodní scenérie jsou také stále stejně uchvacující, jen stát se změnil. Jsme v Rakousku. Směřujeme k jihozápadu. Neodoláme však přírodním krásám a zastavujeme alespoň na parkovišti nad jezerem Blindsee. Za Landekem, po ujetých více než sedmi stech kilometrech, se ukládáme ke spánku. Pod námi plynou vody řeky Inn, na kopcích nad ním se rozsvěcují okna roztroušených usedlostí.

Ve čtvrtek ráno je slunečno, ale chladno. O to se stará především řeka Inn, která nás ještě několik desítek kilometrů bude dnes provázet. Spolu s ní překračujeme rakousko – švýcarské hranice a hlubokým kaňonem se zalesněnými svahy dojíždíme do prvního švýcarského městečka Martiny. Oceňujeme dílo lidských rukou. Silnice se od rakouských hranic vine v mnoha zatáčkách, zaříznuta do skal. Na druhé straně kaňonu – tam je ještě Rakousko – jsme sledovali též silnici s mnoha tunely a galeriemi.

Za Martinou se údolí rozšiřuje a nám umožňuje stále nové a nové pohledy. Údolí je střeženo nejen horskými velikány, ale i mnoha hrady. Z nich do dnešního dne zbyly často jen tajuplné a hrdé zříceniny. I ty však vypovídají o moci tehdejších jejich pánů. Jen na nich kdysi záleželo, zda pocestným umožní průchod divokým údolím. Názvy mnoha vesnic a městeček v této části Švýcarska nám připomínají, že jsme v oblasti s početným italským obyvatelstvem. Tomu odpovídají i mnohé stavby. Ramosch, Bad Scuol, Susch, Zernez, Brail, Samedan. Různorodost názvů, různé osudy jejich obyvatel, všude však stejně krásná příroda. Slibujeme si, že do tohoto koutu se musíme někdy vypravit k podrobnějšímu „průzkumu“. Mondénní centrum turistiky St. Moritz nás neláká, zato dvě nedaleká jezera, jezero Silvaplaner See a Silser See, jsou i pro nás lákadlem nad jiné silným. Pobyt v půvabné Maloji nad jezerem Silser See by určitě nebyl k zahození. Dnes ale tímto městečkem jen projedeme a spěcháme k italským hranicím. Brzy je ale po spěchu. Sjezd průsmykem Malojapass je příšerný. Prudké klesání, zatáčka střídá zatáčku. Oči máme jen upřené na silnici a tak si ani nestihneme všimnout, že se nám opět zatáhlo.

Na švýcarsko – italských hranicích si chvíli počkáme, zastavíme v Chiavenně, městečku nad průzračnou řekou. Pokračujeme už známou trasou kolem jezer Lago di Como a Lago di Lecco. Jen občas je nám dovoleno zahlédnout vodní hladinu a zdejší turistická centra, protože jedeme objízdnou silnicí, která vede více v tunelech než po denním světle. Před Monzou vjíždíme na italskou dálnici, jejíchž výhod i nevýhod jsme zatím nikdy nevyužili. Placení mýtného na ní je nám zatím záhadou a nutno dodat, že nám trvá dost dlouho, než tento systém pochopíme. Po prožitých zmatcích zvládneme průjezd „tangenciálou vest“ a „tangenciálou ovest“ kolem Milána a podaří se nám najet na dálnici A 7 směřující k středomořskému pobřeží. Dlouhá jízda nás značně unavila a tak se rozhodujeme, že zastavíme ve starobylém městě Pavii. Z dálnice sjíždíme na odbočce na Binasco. Patrně všem našim „kopancům“ není ještě konec. Nevíme jak, nevíme kudy, ale sjeli jsme bez zaplacení mýtného. Notnou dobu strávíme více či méně úspěšnými „domluvami“ – tedy domlouvejte se, když neumíte italsky – s místními usedlíky, kteří nám velice ochotně radí, co máme udělat se stvrzenkou na 2 500 lir, jež jsme na jednom úseku nezaplatili, protože jsme vjeli do špatného „chlívečku“. Italové nám vysvětlují, že tyto stvrzenky se platí na poště, ale prý by se takovouto sumou vůbec nezabývali. A navíc neustále nechápavě kroutí hlavami nad tím, že jsme sjeli bez placení. To se jim prý ještě nepodařilo.

Téměř stotisícové staré lombardské město Pavia, hlavní město stejnojmenné provincie, leží v západní části severoitalské nížiny, nedaleko ústí řeky Ticino do Pádu. Splavným kanálem Naviglio di Pavia je město spojeno s Milánem. Jeho historie se začíná psát už od římských dob, kdy zde vzniklo město Ticinum. Potom bylo oblíbeným sídlem ostrogótského krále Teodoricha, po pádu Ravenny se na krátký čas stalo dokonce hlavním městem Ostrogótů. V letech 572 – 774 byla Pavia hlavním městem langobardského království, od 7. století bylo město známé pod názvem Popia. Až do 11. století bylo rezidenčním a korunovačním městem italských králů v rámci římsko – německé říše. Byli tu korunováni císaři Jindřich II. a Fridrich Barbarossa. Do města zavítal i císař Karel IV., ten ho v roce 1359 přenechal milánským Viscontiům.

Podaří se nám dobře zaparkovat – v blízkosti starobylého centra – a můžeme se vydat do rozpálených městských ulic. Prohlídku začínáme u zámku Castello Visconteo, obrovského stavebního komplexu z r. 1365. Jeho mohutnost nám doslova vyráží dech. Naše další kroky vedou na nejznámější náměstí, na Piazza della Vittoria, lemované domy ze 14. a 15. století. Nejvýznamnější stavbou je zde bezesporu stará městská radnice Broletto. Její zdi pamatují tak dávné 12. století, průčelí je o 4 století mladší.

V blízkosti náměstí se nachází poněkud ponuře působící dóm. Ten je údajně významným dílem lombardské renesance ze 16. století (průčelí a kupole dómu ale pocházejí až z 19. století). S jeho stavbou začal v r. 1488 Cristoforo Rocchi, dále se na ní podíleli mimo jiné Bramante a Leonardo da Vinci. Prostor kolem dómu je obehnán polorozpadlým plotem, v jeho blízkosti je množství sutin. Že by byly ještě připomínkou neštěstí z roku 1989? Vedle dómu totiž až do tohoto roku stála Torre Civica (městská věž), 78 m vysoká z pálených cihel, pocházející z 11. století. Ta byla původně zvonicí staršího kostela. Ráno 17. března 1989 se však zřítila a v jejích troskách našli smrt čtyři lidé.

Jako v ostatních městech i v Pavii se návštěvníkům nabízejí ke zhlédnutí především kostely. K nim patří hlavně románský kostel San Teodoro z 12. století s pěknými freskami uvnitř, z nichž nejznámější je obraz Pavie z roku 1522, dále korunovační kostel San Michele, románsko – lombardská stavba, dokončená v roce 1155, a konečně románský chrám S. Pietro in Ciel d Oro z 12. století, jehož strop byl původně zdoben zlatem. V posledně zmiňovaném chrámu je v chóru nad oltářem gotický náhrobek z roku 1362 z bílého mramoru, v němž jsou uloženy ostatky sv. Augustina. V kryptě jsou uloženy též pozůstatky římského filozofa Boetia, zavražděného v r. 524 z příkazu ostrogótského krále Theodoricha. Kroky návštěvníků města vedou také často ke krytému mostu Ponte Coperto z r. 1354. Zajímavostí je kaple sv. Jana Nepomuckého, umístěná v jeho středu. Pavia se také pyšní komplexem univerzitních budov. Univerzita zde vznikla v roce 1361 rozšířením právnické školy, pocházející z 11. století. Dnešní stavba univerzity je ze 14. – 15. století, konečnou podobu získala po rozšíření v 18. století. Na pěti nádvořích jsou památníky slavných profesorů a studentů, z jednoho z nádvoří se naskýtá pěkný pohled na tři staré věže z pálených cihel, pozůstatky šlechtických hradů. Nedaleko univerzity stojí další kostel, kostel Santa Maria del Carmine, raně gotická cihlová stavba s věncem kaplí z r. 1390.

Po silnici kolem kanálu se vracíme zhruba 10 km ve směru Miláno. Tam někde tušíme další významnou církevní stavbu, kartuziánský klášter Certosa di Pavia. Klášter založil v r. 1396 Gian Galeazzo Visconti jako mauzoleum rodu Viscontiů. V roce 1784 byl klášter zrušen, v letech 1843 – 1881 obnoven, pak znovu zrušen a k jeho konečnému obnovení došlo v r. 1968. Za průchodem se nám představí v celé své kráse klášterní kostel, jehož fotografii najdeme v mnoha uměleckých publikacích. S jeho stavbou v gotickém slohu se začalo v r. 1396, v r. 1453 byl kostel za vedení Guiniforta Solariho dostavěn. Proslulé mramorové průčelí, údajně nejskvělejší příklad severoitalské rané renesance, které navrhl Giovanni Antonio Amadeo, se začalo stavět v r. 1491, stavba pokračovala až do r. 1550, v letech 1500 – 1507 ji řídil proslulý Benedetto Briosco. Sokl zdobí medailonové podobizny římských císařů, dále je průčelí zdobeno množstvím soch. Bílý mramor je vykládán mramorem dalších barev.

Interiér hlavní lodi tohoto trojlodního chrámu si zachoval gotický ráz, v příčné lodi, chóru a kupoli nad křížením je už patrný vliv renesance. Oltářní malba a výzdoba bočních kaplí pochází většinou ze 17. století. Z bohaté umělecké výzdoby vynikají především ležící mramorové postavy Lodovica il Moro (Sforza, + 1508) a jeho manželky Beatrice d Este (+1496) od Christofora Solariho, v chóru je bohatě zdobený oltář z r. 1568 a lavice z let 1486 – 1498, které navrhl Bergognone. Vpravo od chóru je renesanční fontána z r. 1490, v pravé příčné lodi je překrásný náhrobek Giana Galeazza Viscontiho (+ 1402), na kterém pracovali od r. 1494 Gian Cristoforo Romano a b. Briosco, ale až v r. 1562 ho dokončil Galeazzo Alessi. V nové sakristii je Nanebevzetí Panny Marie od Andrea Solaria, ve staré sakristii polyptych ze slonoviny s výjevy ze Starého a Nového zákona.

Pravá příčná loď je pěkným raně renesančním portálem spojena s Přední křížovou chodbou s mramorovými sloupky a keramickými ozdobami z let 1462 – 1472. Ze západní strany je pěkný pohled na delší stranu kostela a jižní příčnou loď. U Velké křížové chodby stojí 24 mnišských domků. Teprve na zpáteční cestě si všimneme, že v předním nádvoří kláštera je stará lékárna, v níž se nabízejí všechny možné i nemožné bylinky a též zde vyráběný likér.

Po šesté hodině na večer odjíždíme. Tentokrát už bez problémů najedeme na dálnici a míříme k jihu. Dálnici A 7 zaměníme za A 26, z ní sjedeme u Ovada. Po úzkých silnicích, neustále stoupajících a klesajících a především se samými zatáčkami, pokračujeme směr Ácqui Terme. Opět se stáčíme k jihu a hledáme vhodné místo k přenocování. Kemp jsme nikde „nepotkali“ a tak budeme spát „nadivoko“. U řeky Erro objevíme to pravé místo. Pak už jen večeře, pohled na „palubní počítač“, který nám prozradí dnešní průměrnou spotřebu, pohled na mapu, abychom si oživili, kudy jsme dnes jeli, zopakování itineráře na zítřek a – spěte sladce. Usínáme se zapadajícím sluncem.

Ráno nás probudí šustění v křoví. Ne, nic se neděje. Jen se na nás přišel podívat místní ušák. Asi jsme vetřelci v jeho revíru. Když zjistí, že pro něj nejsme zajímaví, „odhopká“ o kus dál. Než se nasnídáme a připravíme k odjezdu, podívá se na nás ještě několikrát.

Po místních komunikacích sjíždíme k moři. Když řeknu, že to je jeden z nejkrkolomnějších sjezdů, jaké jsme kdy zažili, tak to stále nevystihuje situaci. Silnice je samá zatáčka, snad ani metr není rovný. Nejvíce nás vždy pobaví značka „konec padesátky“. Jedeme sotva třicítkou a i tak si v autě připadáme jak v přesýpacích hodinách a rychlost se nám zdá až příliš vysoká. Občas kolem nás profrčí s mohutným troubením domorodec a my se jen modlíme, aby někdo nejel v protisměru. Bez újmy se nám podaří dojet k moři. Nenajíždíme zatím na dálnici, chceme si vychutnat kouzlo probouzejícího se mořského pobřeží.

Albisolu Marinu jenom projedeme, zastavíme až ve větším středisku, v Savoně. jsme svědky otevírání krámků, ranní úpravy pláží, příchodu prvních rekreantů na pláže, křiku racků peroucích se o kořist, vplouvání lodí do savonského přístavu. Plnými doušky vychutnáváme tuto atmosféru, nám, středozemcům, tak vzdálenou a vzácnou. Smočíme nohy v teplé mořské vodě a pomalu pokračujeme k francouzským hranicím po silnici téměř věrně kopírující pobřeží. Projíždíme jedním centrem za druhým, každé z nich se může pochlubit něčím zajímavým a především neopakovatelnými přírodními scenériemi, v nichž hlavní roli hraje moře a příkře se zvedající skály.

Vado Ligure leží v místech, kde se spojovaly stará Via Aurelia a Via Julia Augusta. Státní silnice s přímo symbolickým číslem 1 odtud vede úsekem vysekaným ve skále kolem mysu Vado s majákem. Vlevo v moři je skalnatý ostrov Isola di Bergeggi s římskou věží na vrcholu. Přímořské lázně Spotorno mají – jak také jinak – překrásnou pláž. Při další cestě se nám otevírá pohled na mys Noli. K němu bychom se dostali ze stejnojmenné půvabné rybářské vesničky, která je též lázněmi. Projedeme 114 m dlouhým nolským tunelem a dále podél vysokých převislých stěn. Silnice zde se prý nazývá Malpasso. Obsah tohoto názvu nám zůstává utajen. Passo je průsmyk, co znamená první část slova, nevíme. Ostatně, na tom vůbec nezáleží, důležitá pro nás je krása krajiny.

Finale Ligure je opět vyhledávané lázeňské centrum s pěkným okolím. Nad městem se tyčí hrad Castelfranco z r. 1342, ve městě najde návštěvník i další historické památky. Pak následují lázně Pietra Ligure a Loano. Další cestu provázejí pohledy na Ligurské Alpy s vrcholem Monte Carmo (1389 m). Více než dvacetitisícová Albenga je starobylé město se zachovanými městskými hradbami a četnými věžemi starých šlechtických paláců. Pozoruhodná je románská katedrála z 11. – 14. století, na staré Via Aurelia je středověký most Ponte Lungo, pod nímž tekla kdysi říčka Centa.

V Albenze si uvědomujeme, že s naší dnešní dosavadní průměrnou rychlostí 38 km za hodinu bychom se daleko nedostali, a tak – byť neradi – se loučíme s příbřežní silnicí a najíždíme na dálnici. Pohledy z ní na mořské pobřeží nejsou také k zahození. Ty nás už ale nevyvádějí z míry, známe je z loňského zájezdu na Francouzskou Riviéru. Teď si všímáme spíše detailů, které nám loni unikly. Tak např. zjišťujeme, že dělící pás dálnice je hustě posázen oleandry, jejichž květy různých barev oživují strohost dálnice. Zase si přiznáváme, že návraty do míst, jimiž jsme už někdy projížděli, nám přinášejí vždy něco nového, zajímavého.

Na italsko – francouzské hranice přijíždíme téměř hluší. Dálnice tady stoupá a zase klesá a při vysoké rychlosti je především vjezd do tunelu a výjezd z něj – a že těch tunelů je zde nepočítaně – provázen praskáním v uších. Máme pocit, jakoby nám někdo dával rány do hlavy.

Chvíli nám zase trvá, než pochopíme systém placení na francouzských dálnicích. Nejzajímavější pro nás jsou koše – připomínají skutečně koše odpadkové – při vjezdu do „mýtných“ boxů. Do nich se hodí drobné – nad košem je vypsáno, které mince lze do něj házet – jakýsi přístroj si peníze „přebere“ a – zvedne se závora a my můžeme pokračovat v cestě. Pokud máme jen papírové peníze, musíme vždy zamířit k boxu, nad nímž je znázorněn „panáček“. Tam sedí obsluha v lidské podobě. Peníze nám rozmění a pak už se odehrává vše stejně. Závora jde nahoru a my jedeme dál.

Před Frejus sjíždíme z dálnice a pokračujeme silnicí po pobřeží. Děje se tak jednak z úsporných důvodů – mýtné na dálnicích je pro nás vysoké – a jednak se chceme někde vykoupat. U Port Grimaud uhýbáme do vnitrozemí a zastavujeme až v městě Hyéres. O městě téměř nic nevíme, chceme si ale odpočinout od únavného dlouhého jetí. Pomalu procházíme uličkami starého města, prohlížíme pohledy, na nich vždy najdeme vyfotografované největší zajímavosti. Pokusíme se sehnat plánek města, v tomto případě ale nejsme úspěšní. A tak se jen bezcílně touláme.

Opět se vyhneme dálnici a pokračujeme pobřežní silnicí. Chtěli jsme se ještě zastavit v Toulonu, na jeho návštěvu nám však nezbývá čas. Rádi bychom přespali v některém hotelu Formule. Víme, že ubytování máme naději sehnat jen tehdy, když budeme u hotelu v 17 hodin, kdy se tyto hotely otevírají. Zamíříme do Aubagne, města, které je jakýmsi předměstím Marseille a v němž se má nacházet právě jedna z Formulí. Přijíždíme něco málo po páté a máme štěstí. Mají ještě volné pokoje. Mladík, který nás ubytovává, zná dokonce i několik slov česky, jinak mluví dobře anglicky. Za deset minut už jsme v pokoji.

Navečeříme se, opláchneme a přemýšlíme, co s načatým večerem. Nakonec se dohodneme, že pojedeme ještě do Marseille. Vyrážíme. V mém mozku zahlodá na chvíli červíček nejistoty. Budeme vůbec trefit zpět? Jsem ale okamžitě umlčena. Tedy hurá do největšího francouzského přístavu a druhého největšího města Francie. V tomto okamžiku ještě vůbec netušíme, jaké horké chvilky nám osud připraví.

Marseille se honosí ještě jedním přídomkem s nej. Údajně je též nejstarším francouzským městem. Již kolem roku 600 př. n. l. založili Řekové z maloasijského města Phokaia v místě dnešního starého přístavu obchodní kolonii Massalia, která velmi dobře prosperovala. Stala se výchozím bodem pro kolonizaci oblasti kolem řeky Rhony zvané potom Gallia Graeca. Obyvatelé Massalie záhy podnikali plavby k africkým břehům i na Island. Když Římané ve 2. století př. n. l. obsadili téměř celé Středomoří a vytvořili Zaalpskou Galii, Massalia – po „římsku“ Massilia – zůstala svobodnou městskou republikou. V době bojů mezi Caesarem a Pompeiem ztrácela na významu, podřadnou roli hrála i v době vlády Merovejců a v karolinské době. Středověk přinesl městu období klidu i tragédií. Ty byly spjaty především s řáděním moru, na který vymírala většina obyvatelstva právě nedostatečně hygienicky zajištěných měst. Takový osud postihl i Marseille. Nové úkoly postavilo před Marseille obsazení Alžírska Francií v roce 1830. Tehdy se stala nejvýznamnějším středomořským přístavem. Její význam stoupl ještě ve chvíli, kdy byl prokopán Suezský průplav. V nedávné minulosti přinesla Marseille smutné chvíle 2. světová válka. Město bylo silně poškozeno bombardováním Němců i spojenců. Dnes má Marseille milion dvě stě tisíc obyvatel a je nazývána bránou do světa.

Na kopci Moulins vyrostla čtvrť zvaná Panier, dnes nejvěrnější podoba staré Marseille. Panier je čtvrtí přistěhovalců. Vedle sebe tady žijí Vietnamci, Katalánci, Arabové, přistěhovalci z různých koutů Afriky. Prý už dávno tato čtvrť není čtvrtí pašeráků a prodejců drog. O čem se ale my okamžitě po vjezdu do Marseille přesvědčíme, je fakt, že zde žije většina „nefrancouzského“ obyvatelstva a že se zde jezdí příšerně. Že se neustále troubí, to nás tolik nevzrušuje, ale kromě toho se běžně jezdí na červenou, v protisměru, i když v něm právě někdo jede, na přechodu, byť pro chodce svítí zelená, se nedává přednost. A praktiky při parkování? Když se Marseillan nemůže vejít mezi už parkující auta, tak do nich naráží nárazníkem tak dlouho, až se mu podaří na vyhlédnuté místo se vecpat. Při bližším pohledu zjišťujeme, že snad každé druhé auto je nabourané buď zpředu, zezadu nebo z boku.

Pod vlivem těchto prvních dojmů se nám ani nechce vjet do vnitřního města. Zastavíme pouze u prefektury a pak stoupáme ke 162 m vysokému vrcholu, na němž stojí chrám Notre Dame de la Garde. Byl postaven v románsko – byzantském slohu v polovině 19. století na místě staré kaple zdejších námořníků, na jeho štíhlé věži stojí zlacená socha Panny Marie. Tento symbol Marseille slouží i jako zdaleka viditelný maják a zároveň vyhledávaná vyhlídka, poskytující pohled na město z ptačí perspektivy.

Nejprve si prohlédneme interiér kostela, teprve potom se věnujeme vyhlídce. Vnitřek kostela je zvláštní. Dole se nachází jakási krypta, vlastní kostel je až o patro výše. Stěny jsou pokryty obrazy a malými destičkami se jménem, letopočtem a často jediným slůvkem: „Merci“. Bohužel neumíme francouzsky, neumíme si přeložit další text. Jen odhadujeme, že se jedná o poděkování za šťastný návrat námořníka z moře či za klid jeho duše.

Po prohlídce kostela se věnujeme pohledu na Marseille. Naši pozornost upoutá nejprve hustý les stěžňů jachet, škunerů, rybářských bárek i výletních lodí, zakotvených ve starém přístavu. A pak už se náš pohled zastavuje na dalších zajímavostech. Hned vedle přístavu se nachází pevnost Saint – Jean, která chránila přístup do přístavu. Za přístavem se majestátně tyčí katedrála de la Major. Ve 12. století zde byla postavena stará katedrála, ta byla v 15. a v 17. století rozšířena. Přehlédneme změť střech a dohlédneme až na obzor, kde město obepínají hřebeny bělavých vápencových hor. Z města odjíždíme v době, kdy se rozsvěcují lampy pouličního osvětlení.

Vracíme se do hotelu. Tedy přesněji, rádi bychom se vrátili. Bohužel mé pochybnosti o naší schopnosti bez problémů se vrátit se potvrdily. Absolvujeme anabázi hledání, necháváme si vysvětlovat od ochotných obyvatel cestu. Jenže – kdyby nebyla ta prokletá jazyková bariéra. Po dlouhém bloudění přece jen cestu najdeme a jsme rádi, když zajíždíme za bránu Formule. Večer ještě dlouho sedíme u okna, zjišťujeme, že brána se na noc zamyká a že ten, kdo chce vjet za ni po jejím uzavření, musí naklapat kód svého pokoje. Chytré zařízení. Nemůžeme dlouho usnout, začínají nás pálit některé části těla. Ramena a záda hnědnou, nos červená. Ach jo, to zase budou noci, než si naše těla zvyknou na přemíru slunečních paprsků.

V sobotu ráno proběhne rychle rituál „zcivilizování se“ a ani ne za hodinu následuje odjezd. Představa průjezdu Marseillí nás děsí. A průjezd také nedopadne nejlépe. Zabloudíme a tak si uděláme nechtěně okružní jízdu městem. Silnice nás zavede na pobřeží a nám se naskytne pohled na ostrovy v jeho blízkosti. Z nich je pochopitelně nejznámější ostrov If. Ve vězení na tomto ostrově se přece začal odvíjet příběh hrdiny románu Alexandra Dumase hraběte Monte Christa.

Ukazatelé konečně nabízejí směr na Arles, tam máme namířeno. Za sebou necháváme – a nutno dodat že rádi – Marseilles a za městem Martigues se ocitáme v nekonečné rovině jednoho z nejznámějších francouzských krajů, kraje Camargue. Nejprve míříme do starobylého města Arles, potom se chceme obrátit opět k jihu, do srdce tohoto zvláštního kraje.

Padesátitisícové Arles leží v místě, kde se Rhona rozděluje na tzv. Malou Rhonu a Velkou Rhonu. Po keltských a řeckých základech začalo město vzkvétat za vlády Římanů. Ve 4. století se Arles stalo hlavním městem Gallie a centrem pokřestění v této oblasti. Od r. 879 do roku 1032 zde vznikla královská říše Dolní Burgundsko. Potom bylo město městskou republikou, v roce 1239 přešlo pod panství Provence a v roce 1486 se připojilo k Francii. V polovině 19. století přispěl Fréderic Mistral s celou právě jím založenou básnickou školou k péči o provensálský jazyk a tím i k povznesení celé regionální kultury francouzského jihu. Arles je také neodmyslitelně spjato s působením malíře Vincenta van Gogha, který zde údajně namaloval více než 300 obrazů a jimiž se dnes pyšní mnohé galerie.

Zaparkujeme nedaleko řeky a vydáváme se do míst, kde tušíme historické centrum města. Než tam dorazíme, vychutnáme si ještě atmosféru pestrobarevného trhu po obou stranách jedné z hlavních ulic sledující okraj historického městského centra. Pod košatými stromy si své stánky rozložili obchodníci se vším možných. Nabízí se zde potraviny typické pro tuto oblast, oblečení, boty, výrobky lidových umělců, nechybí ani pro francouzská města tak typický „blešák“.

Když se dost „vynadíváme“ a „vynadivíme“, vydáme se do městského centra. Prohlídku začínáme na Náměstí republiky. Dominantami tohoto náměstí jsou obelisk, radnice a chrám Saint Trophine. Počátky stavby kostela sahají do doby karolínské. Karolínskou podobu pak ale setřela přestavba z 11. a 12. století, 12. století přidalo stavbě také známý hlavní portál. Ten jasně ukazuje, jak se románský sloh Provence nechával ovlivnit římskými vzory, především římskými triumfálními oblouky.

Zahneme za roh a opět se nám připomenou staří Římané. Římské divadlo vzniklo pravděpodobně v 1. století za vlády císaře Augusta a nabízelo místo pro 10 000 diváků. Jeho zbytky dodnes svědčí o jeho velikosti. Jen o kousek dál se nachází římská aréna. I ta pochází z 1. století a vzorem pro její stavbu se stala aréna v Nimes. Je 107 m široká, 136 m dlouhá a v této elipse se mohlo usadit 22 000 diváků. Nad původními dvěma arkádovými poschodími s 6O oblouky bylo později dostavěno ještě třetí patro. To ale bylo ve středověku strženo. Aréna potom také změnila své poslání. Uvnitř ní byla vybudována pevnost, byly zde vystavěny domy. Dnes aréna slouží pro býčí zápasy v provensálském stylu. Ještě o kousek dál se nachází prostor příznačně pojmenovaný Place du Forum. Název napovídá, že náměstí zde bylo už v římské době. Římany připomíná i další památka. Je jí tzv. Les Alyscamps, jakési starověké pohřebiště. Féničané, Keltové, Řekové a především Římané totiž pohřbívali své mrtvé před branami města. Raně křesťanské období tento zvyk pak zlikvidovalo. Část této památky padla v nové době za oběť stavbě železnice, mnohé hroby byly však zničeny už dříve.

Křivolakými uličkami se dostaneme na nábřeží Rhony. Pohled na její vodu není příliš vábný. Voda je špinavá, odnáší s sebou různý odpad. Ani domy nepůsobí upraveným dojmem, procházíme i kolem zřícených kostelů. Všude je mnoho psích exkrementů, takže procházka po ulicích se stává v tomto ohledu i dost nebezpečnou.

Vrátíme se k autu a za pár minut vjíždíme do centrální oblasti Camargue. Jedinečné přírodní prostředí unikátní bažinaté krajiny v deltě Rhony se vzácnými druhy flóry a fauny bylo již v roce 1927 prohlášeno národní rezervací a v roce 1970 oblastním přírodním parkem. Jeho nejpřísněji chráněná část, lagunové jezero Vaccares, je veřejnosti nepřístupná. Některé oblasti jsou však hospodářsky využívány, v mnoha kvete především turistický ruch. Parkem procházejí dvě několikakilometrové stezky s informačními tabulemi a maskovanými pozorovatelnami, všude se nabízí výlety na koních, projížďky terénními automobily, projížďky několika typy lodí. Toto a mnoho dalšího jsme se dověděli z propagačních materiálů a teď se na to vše těšíme.

Jedeme zase nekonečně rovnou krajinou a s netrpělivostí očekáváme, kdy se nám naskytne pohled na symboly Camargue, na polodivoké bílé koně a černé býky. Zatím vidíme jen osedlané bílé koně v ohradách. Tak tedy nevíme, jak to s tou jejich polodivokostí je. Jen občas zahlédneme bílá stavení s modrými okenicemi a dveřmi a rákosovými střechami, v nichž údajně žijí camarští pastevci nazývaní gardines.

Trochu zklamaní dojedeme do turistického centra na mořském pobřeží při ústí Malé Rhony, do Saintes-Maries-de-la-Mer. Nejprve vyzkoušíme kvalitu zdejšího moře a pak se rozhlédneme po městě. Všude mnoho lákadel pro turisty, především nepřeberné množství nabídek výletů na lodích do delty Rhony. Přemýšlíme, zda se i my necháme zlákat. Prohlédneme si opevněný kostel z 9. – 11. století, projdeme uličkami kolem nesčetných restaurací a nakonec přece jen neodoláme nabídce výletu lodí. O půl třetí nastupujeme na palubu lodi Les Quatre Maries a vydáváme se na hodinu a půl dlouhou projížďku.

Nejprve vyplujeme na moře, abychom mohli vychutnat romantický pohled na celé městečko, zároveň průvodce v pěti jazycích seznamuje s historií a přírodními zajímavostmi kraje. Asi za dvacet minut vplouváme do vod Malé Rhony, jejíž šířka zde podle průvodce dosahuje 80 až 15O m a hloubka 2 až 8 m. Posloucháme výčet vzácných zvířat, která zde žijí. Volavky, plameňáci, vodouši, rybáci, různé druhy racků a opět koně a býci. Podaří se nám zahlédnout volavku, racci jsou našimi křiklavými průvodci. A co se to bude dít? Loď se přibližuje ke břehu. No ne, to jsme nečekali. Z proutěné ohrady vyjíždí na koni pastevec a vyhání několik koní a býků, které láká na seno. Spouště fotoaparátů cvakají, jakoby návštěvníci tušili, že třeba tato zvířata vidí poprvé a naposled. Poněkud kýčovité, ale asi oblíbené a vynášející zisk.

Na řece panuje čilý dopravní ruch. Jedna loď tam, druhá zpět. Nejoriginálnější ze všech je asi kolesový parník TIKI III. Ten si dokonce veze i seno v balících pro koně a býky. Na příhodných místech ho pak přímo z prodlouženého můstku servíruje. A tak turisté snad uvidí býky i koně i mimo ohrady. Nutno přiznat, že na zpáteční cestě bylo toto potěšení dopřáno i nám.

V pozdním odpoledni, z pobytu na lodi spíše spáleni než opáleni projíždíme krajem směrem na sever a pak se stáčíme na západ. Chceme dnes ještě stihnout prohlídku opevněného města Aigues-Mortes. Najednou, až příliš neočekávaně, se před námi vynoří. A hned první dojem? Skutečně autor článku v časopise Lidé a země měl pravdu, když článek začínal slovy: „Jen málo míst dokáže vyvolat atmosféru středověku tak živě jako město Aigues-Mortes, schované za hradbami v kraji mokřin, jezer a salin.“ U zrodu města stál král Ludvík IX. Svatý. Ten dal v těchto místech stavět město – přístav, který měl v obchodě konkurovat flotilám Pisy a Janova. Zárodkem města se stala věž Constance (budovaná v letech 1241 – 1249) na dubových pylonech zapuštěných do močálu. Věž má podobu masivního kamenného válce, z něhož se ještě vypíná pozorovací věžička strážného. Moře bylo vzdáleno pouze 3 km a každý, kdo chtěl vjet do přístavu, musel řádně zaplatit poplatek.

Středověk připomínají především mohutné hradby. Jejich dobudování se však král už nedočkal. Zemřel před jejich stavbou na morovou nákazu, kterou onemocněl u tuniských břehů při křížové výpravě. Na konci 13. století doplnilo hradby dvacet mohutných věží chránících brány. Z historie těchto věží se nejčastěji připomíná krvavá příhoda z doby Stoleté války spjatá s historií věže Burgunďanů. V roce 1418 dobyli město Burgunďané. Po krvavé řeži se však žoldnéřům francouzského krále podařilo město dobýt zpět. Následovalo obvyklé vyvraždění nepřátel. Mrtvých těl však bylo tolik, že je vítězové nestačili pohřbívat. Protože se báli nákazy, naházeli mrtvé Burgunďany do věže a zasypali je solí, aby nedošlo k jejich rozkladu.

Do 14. století bylo Aigues-Mortes prosperujícím městem. Pak se ale začal kanál spojující město s mořem zanášet a moře ustupovalo.Spolu s ním opouštěla město i prosperita. Z věže Constance se stalo vězení, opevnění města pozbylo na významu, bylo však stále udržováno. A tak se dochovalo až do dnešních dnů. Uvnitř hradeb přežily staletí i středověké domky. Základy některých z nich sahají až do 16. století.

Znovu sjedeme na pobřeží a jedeme po šíji oddělující od sebe moře a četné laguny. Míjíme provozy na těžbu soli odpařováním mořské vody Salins de Midi. Na mnoha místech v blízkosti silnice se nabízí ve stáncích víno z kraje Camargue. Když potom objíždíme městečko Le Grau-du-Roi, uvidíme poprvé „létající květy Camargue“, neboli plameňáky. O několik kilometrů dále jsou plameňáci tak blízko vozovky, že je můžeme i bez problémů fotografovat. Jsou krásní, pohybují se lehce. Ani nám příliš nevěnují pozornost.

V okrajových částech města Montpellieru a v nedalekém Lattes hledáme nocleh v hotelu Formule. Všude ale slyšíme: „Bohužel, máme plno.“ Nakonec zamíříme do prvního kempu, který uvidíme. Jmenuje se Oasis a je označen čtyřmi hvězdičkami. Zaplatíme stejnou sumu jako ve Formuli, ale nelitujeme. Kemp je umístěn ve stínu stromů, každé místo pro auto a stan je obsázeno už poměrně vzrostlými stromky nebo keři a tím poskytuje i kus soukromí. Kemp nabízí i další příjemné služby. Nechybí zde samozřejmě restaurace, o kousek dál se prodávají hračky a další drobnosti pro zábavu dětí, dočasní obyvatelé si mohou pronajmout jeden z mnoha chladících boxů rozmístěných po celém kempu, v obchodě s potravinami je otevřeno ještě v 8 hodin večer. A co je vůbec v tomto kempu nejlepší? Je to bazén s krásně teplou vodou. Kdo by tomuto lákadlu po celodenní únavě odolal! A jak sladce se nám potom spí.

Rakousko po druhé

Rakousko po druhé se uskutečnilo pro nás v nezvyklém čase, v nadcházejícím podzimu. Po 20. září to vypadá, že vládu převzalo „svatováclavské“ neboli „babí“ léto, a tak neváháme a vydáváme se na další cestu do Rakouska. V 5 hodin ráno 23. září odjíždíme a do druhé hodiny odpolední absolvujeme kolem pěti set kilometrů po českých i rakouských silnicích na trase Česká Třebová – Brno – Mikulov – Vídeň – Graz – Wolfsberg. Počasí nám přeje a tak i když máme namířeno až do oblasti Villachu, rychle hledáme možnost alespoň krátké procházky ve zdejší oblasti.

Z jedné z ulic Wolfsbergu uvidíme v dálce vrchol a na něm jakousi stavbu. Usoudíme, že tam by se mohlo dojet a dojít. Využíváme svůj celkem dobrý orientační smysl a ačkoliv nevíme, v jakém směru se máme držet, jedeme neomylně za vytčeným cílem. Vše se zdaří a tak jízdu končíme na rozsáhlém parkovišti v blízkosti turistické chaty a množství vleků. Neklamný důkaz toho, že tady převažují především zimní turisté.

Z orientačního plánku u parkoviště se dozvíme, že se nacházíme v horské oblasti nazývané Koralpe a že vrchol, na který se chceme vydat, je Grober Speikkogel, jenž se zvedá do výšky 2 140 m. Neváháme, vezmeme si nejnutnější věci a hurá k vrcholu. Vede na něj silnička, my si cestu zkracujeme cestou po louce. Jak stoupáme výš a výš, otevírají se nám krásné pohledy, které máme tak rádi. Na chvíli usedneme u Koralpen Hütte, ani nám nevadí ostrý vítr. Díváme se na další vrcholek a hádáme, čemu nebo komu asi stavba s dvěma kopulemi slouží. Pak se ještě vyšplháme na samotný vrcholek, rozhlédneme se opět po kraji a vracíme se dolů. Potkáváme pár turistů, armádní auto a pak už nic. Je tu prostě mezisezónní klid.

V krásném podzimním podvečeru pokračujeme dále. Cesta rychle ubíhá, na dálnici směr Villach není už hustý provoz. Pouze v úseku nedostavěné dálnice před Klagenfurtem se jede trochu pomaleji, ale jakmile se dostaneme za Klagenfurt, než se nadějeme, už jedeme nad jezerem Wörther See a hledáme kemp na přenocování. Ne všechny jsou totiž v tuto roční dobu v provozu.

Sjíždíme k menšímu jezeru Faaker See, na jehož břehu by podle mapy měl být jeden kemp za druhým. Doufáme, že tady alespoň jeden bude ještě služby poskytovat. Na východním břehu, hned na začátku jezera, skutečně narazíme na kemp. Hned na první pohled vypadá dost přepychově, podle toho bude asi také cena. Nechceme ale riskovat další hledání a tak se ubytujeme. Paní v recepci je příjemná, vybaví nás informačními brožurkami o zdejších zajímavostech, poskytne nám igelitové pytlíky na odpadky, podá nám informace o tom, co kde v kempu najdeme, a za to vše zaplatíme jednou tolik, než kolik jsme obvykle zvyklí v rakouských kempech za jednu noc zaplatit.

V kempu je téměř prázdno, je zde pouze několik německých karavanů. Najdeme si místo na postavení stanu, připravíme vše potřebné a jdeme se projít po kempu. Dech nám vyráží nejen krásný pohled na zapadající slunce nad Villašskými Alpami, ale především vybavení kempu. Budova s „hygienickým zázemím“ není jen tak obyčejná. Nejdříve vstoupíme do prostorné chodby. Na nástěnkách je množství atraktivních nabídek toho, jak strávit volný čas. Nabízejí se zde koncerty, projížďky po jezeře, posezení v restauracích, nákupy v luxusních i méně luxusních obchodech nejen v blízkém Villachu, výlety do hor třeba i s horolezeckou instruktáží, zábavné programy pro děti. Prostě pro každého něco. Hned vlevo z chodby můžeme otevřít dveře a pohodlně se usadit při sledování televize. V koupelně nenajdeme jen umyvadla a sprchy, ale i mnoho dalších věcí. K použití zde jsou i sušáky na vlasy s pohodlnými křesly. Nejneobvyklejší, i když trochu kýčovitá, je koupelna pro rodiče s malými dětmi. Kachličky hýří barvami a zrovna tak i vše ostatní. Různá zvířátka mají upoutat pozornost „mrňousů“, kteří zatím neshledávají v koupání nic příjemného.

Zbytek večera strávíme „studiem“ obdržených materiálů. Máme sice základní představu o tom, kam bychom se chtěli podívat, ale brožurka o krásách Korutan by nám mohla nabídnout i lepší možnosti. Brožurka obsahuje přes stovku nabídek na poznání přírodních i kulturních krás. Nás zajímají především hory a jezera. Obojí podle brožury patří prý ke Korutanům jako guláš k pivu. Když listujeme knížečkou, s potěšením docházíme k závěru, že mnohá nej v této zemi jsme už poznali. Je toho ale stále ještě dost, co neznáme. Po přečtení se utvrdíme v tom, že místa, která chceme navštívit tentokrát, patří též k těm nej.

Páteční ráno nás vítá lehkým oparem nad jezerem a mraky napíchnutými na okolních horských velikánech. Není zcela jasné, jaký den se nám dnes „vyloupne“, a tak trochu měníme plán. Nejprve se jedeme podívat do Villachu, tedy i do jeho obchodů, a s výletem vyčkáme na pozdější dobu. Kolem jedenácté se oblačnost přece jen trochu zvedne a tak nasedáme do auta a vyrážíme k prvnímu cíli.

Objíždíme Faaker See a míříme k Arnoldsteinu. Kulturní památky Arnoldsteinu známe už ze svých dřívějších cest, vrcholky v jeho okolí ale nikoliv. Bez problémů dojedeme pod sedačkovou lanovku a necháme se během osmi minut vyvést do výšky 1 460 m. Ocitáme se na vyhlídkové terase u horní stanice lanovky a na cestě k hranici tří zemí. Z terasy se nám otevře překrásné panorama. Na severu dohlédneme do údolí korutanských jezer (Ossiacher See, Faaker See, Wörther See), k městu Villachu a též k Villašským Alpám s vrcholem Dobratsch – mimochodem, tam máme namířeno zítra. Na jihu se nám představují slovinské a italské vrcholy.

Vpravo od lanovky vede cesta k rozhraní tří zemí nazvanému Dreiländereck. Tam máme namířeno, neboť odtamtud budeme mít ještě lepší výhled na slovinskou a italskou stranu. Přes sjezdovku se během deseti minut dostaneme k chatě Dreiländereck Hütte a odsud dojdeme opět přes další sjezdovku až k vrcholu ve výšce 1 508 m. Kromě toho, že se zde stýkají tři státy (Rakousko, Itálie, Slovinsko), tři národy a tři kultury (německá, římská, slovanská), poskytne nám vrchol skutečně panorama v okruhu celých 360 stupňů. Na jihu leží západní a východní Julské Alpy nejen s nejvyššími vrcholy Mangart (2 678 m), Montasch (2 753 m) a Jof Fuart (2 666 m), ale i se známým údolím Planica. Na severozápadě přehlédneme italskou i rakouskou část Karnských Alp, Gailtalské Alpy na rakouské straně a údolí mezi Karnskými a Gailtalskými Alpami. A na severu vidíme opět Villašské Alpy a korutanská jezera.

Na vrcholku posedíme u dřevěného památníku zvaného Marterl, o něco níže se zastavíme u kamenného památníku. Ten je trojhranný a na všech plochách se nachází stejný text v němčině, italštině a slovinštině. Je zde konstatováno, že tato hora je symbolem míru a spokojenosti lidí a právě toto potřebuje lidstvo na své pouti ke světové harmonii. Na pomezí tří největších evropských kultur byl zde postaven památník na znamení rozumu a přátelství mezi národy. V tuto roční dobu zde není mnoho turistů, ale i tak slyšíme němčinu, italštinu i slovanskou řeč.

Projdeme se kousek na italskou, kousek na slovinskou stranu – to abychom mohli říci, že jsme zde byli skutečně ve třech zemích. Potom se pomalu vracíme k horní stanici lanovky, ještě tam se zastavíme a pak sjedeme lanovkou dolů. Trojmo si řekneme, že návštěva vrcholu Dreiländereck stála zato. Protože je něco před čtvrtou hodinou, nepojedeme ještě do kempu, ale vydáme se na další hraniční bod, tentokrát do průsmyku Wurzenpaß.

Sjedeme na silnici vedoucí do Villachu, brzy z ní však odbočíme k jihu a okamžitě začínáme stoupat. Vytáčíme jednu zatáčku za druhou, objevuje se před námi značka upozorňující na stoupání 18 %. Tak to bude chtít rychlostní stupeň „jedna“. Ze šesti set metrů nadmořské výšky v Arnoldsteinu vystoupáme na šestnáct set sedmdesát tři metry v průsmyku. Na chvíli zastavujeme. Čekali jsme, že nám průsmyk poskytne také pohled na okolní velikány. V tomto směru jsme se ale zklamali. Kolem dokola stromy a jen nad nimi se k nebi zvedají vrcholky.

Otáčíme a pomalu sjíždíme do údolí. Teprve teď si všímáme retardéry, které mají sloužit motoristům v nouzi nejvyšší. My bohudíky sjedeme bez problémů. Znovu objedeme Faaker See a věnujeme se hledání levnějšího kempu. Máme štěstí. V kempu Mittewald, asi 2 km nad Villachem, zaplatíme za noc polovic toho, co jsme zaplatili včera. Jsme unaveni a tak nás spánek přemůže velmi brzy.

V sobotu vstáváme do typické podzimní mlhy. Když sjedeme k silnici vedoucí do Villachu, nejen že nevidíme Villach, ale pochopitelně nevidíme ani Villašské Alpy, do nichž máme dnes namířeno. Projedeme okrajem Villachu, zaplatíme mýto u vjezdu na villašskou horskou silnici a můžeme jen doufat, že se počasí umoudří. Zastavujeme na prvním parkovišti a uznáváme, že počasí přece jen trochu rozumu pobralo. Viditelnost není sice ideální, ale přece jen alespoň obrysy hor vidíme. Pozornost věnujeme také propagačnímu letáčku, který jsme obdrželi při placení mýta. Z něj se dozvíme, že villašská silnice je 16,5 km dlouhá, 6 metrů široká, s maximálním stoupáním 10 %, že začíná v části Villachu zvané Möltschach ve výšce 550 m n. m. a vystoupá do výše 1 732 m. Krásy okolí můžeme ocenit, když využijeme k zastavení 11 parkovišť, neboť každé poskytne návštěvníkům něco zajímavého.

Z prvního parkoviště můžeme jako z ptačí perspektivy shlížet do údolí, kterému vévodí Villach. Ostružinové pole v blízkosti tohoto parkoviště je však už zbaveno plodů a tak si musíme nechat zajít chuť. Z třetího parkoviště dohlédneme k Faaker See a do Gailtalského údolí, čtvrté parkoviště nám nabídne dramatický pohled do propasti s množstvím suti, jež zde zbyla jako tichá připomínka zřícení skalního bloku v roce 1348, při němž bylo zničeno několik vesnic v údolí. Ze čtvrtého parkoviště bychom také měli ocenit mohutnost masívu Julských Alp. Z tohoto masívu vidíme ale pouze obrysy, detaily se nám skrývají v mlžném oparu. Také půvaby šestého parkoviště nemůžeme plně vychutnat. V jeho blízkosti, ve výšce téměř 1 500 m, na rozloze kolem 10 000 m2, se představuje více než devíti sty druhy rostlin flóra jižních Alp. V září je už ale tato alpská zahrada zavřena. A tak jen posedíme v závětří, nad stěnou „Rote Wand“, která vznikla při již zmíněném zřícení. Poslední, jedenácté parkoviště, dostalo příhodný název – Himmelsblick. Volně přeloženo – pohled k nebi.

Na tomto parkovišti i my odstavíme auto, najíme se, sbalíme potřebné věci – včetně rukavic, kulicha a pláštěnek, fouká zde ostrý vítr a počasí je nejisté – a zamíříme k informační tabuli. Fantastický pohled na rakouské, slovinské i italské Alpy se nám sice zatím neotevřel, jsme ale vděčni i za to, že zatím neprší, dokonce svítí slunce, byť pochybujeme, že tomu tak bude nadlouho. Na obloze se totiž kupí děsivě vyhlížející mraky, v nichž se ukrývá i náš dnešní cíl, vrchol Dobratsch. Uvědomujeme si, že vlastně včera, kdy jsme se z vrcholku Dreiländereck dívali i směrem k Dobratschi, se nám tento nejvyšší bod Villašských Alp ukázal pouze na chvilku.

Za slunného, i když větrného počasí se vydáváme na cestu. Nejprve projdeme kolem restaurace, pokračujeme po široké cestě až na rozcestí. Z něj doprava pokračuje široká cesta, po níž se dojde jednak k sedačkové lanovce jezdící na Höhenrain do výšky 1 957 m a jednak až na vrchol Dobratsch. Doleva uhýbá téměř neznatelná stezička, po které by měl poutník dojít též na Dobratsch. Ještě jednou se poradíme s mapou. V komentáři se dočteme, že stezička skutečně vede k cestě 294 A v tzv. medvědím příkopu, že ale není značená a je pouze pro zkušené turisty. Nad medvědím příkopem už pokračuje cesta k vrcholu. K odpovědi kudy dál se dobereme demokratickým hlasováním. V poměru 2 : 1 zvítězí varianta pokračování po neznačené cestě. Co se dá dělat, menšina se musí podřídit většině.

Stezička se ještě zúží ve chvíli, kdy vystoupí z lučního porostu a zmizí nejprve v jehličnatém lese a potom v kosodřevině. Navíc její zdolávání je ztíženo zátarasy z kulatiny. Ty mají asi překazit pohyb všude se pasoucímu skotu, pro který je nejspíše tato cesta příliš nebezpečná. Opatrnost při chůzi je bohatě vyvážena krásnými pohledy dolů i nahou. I když dohlednost není dobrá, v tuto chvíli nám to nevadí. Nad námi se neustále proměňuje úchvatné divadlo skalních scenérií, pod námi se střídá zeleň porostu s bílou a šedou barvou skal a kdesi daleko dole se vinou stříbrné stužky silnice a dálnice. Na tom podle našeho mínění nejhezčím místě si uděláme přestávku na občerstvení. Klid ale nemáme. Možnost občerstvení vycítili i místní stálí ptačí obyvatelé z rodu snad havranovitých. Nevíme, zda nálety na nás podniká havran, vrána nebo nějaký jiný jejich příbuzný. Tolik znalostí z této oblasti živočišné říše bohužel nemáme. Nejsme lakomí, a tak český rohlík s českou paštikou zmizí i v ptačím žaludku.

Ještě kousek cesty nás chrání lesní porost před náporem větru. Jakmile z něj vyjdeme na holé prostranství, vítr se do nás opře s plnou silou. Navlékáme na sebe vše, co máme. Stále více a více nám znepříjemňují pohyb nízko letící mraky. Ti, kteří šli před námi, se vracejí. My ale vytrváme. Vždyť k zážitkům z hor patří i toto nepříznivé počasí. Pokračujeme v cestě a jak stoupáme výš a výš, noříme se hlouběji a hlouběji do mraků. Několik stovek metrů, které nám ještě zbývají k vrcholu, už nevidíme vůbec nic. Pouze na chvíli se vždy clona mraků roztrhne a pak uvidíme nejen telekomunikační věž se stanicí nákladní lanovky, ale i turistickou chatu a tzv. německý kostel, jinak též kostel Panny Marie na kameni. Tento malý kostelík je údajně nejvýše položeným kostelem v Evropě a byl postaven v roce 1692 na paměť tragédie z roku 1348.

Turistická chata ve výšce 2 167 m n.m. nám poskytne příjemné teplo i typicky rakousky vydatnou gulášovou polévku s chlebem. Jako správní Češi však neodoláme pivu a tak při zpáteční cestě se nám budou poněkud plést nohy. To ale ještě v tuto chvíli netušíme, protože si vychutnáváme zasloužený odpočinek.

Pro návrat využijeme už širokou cestu. Stačí sestoupit o něco málo níže a opět nás pozdraví slunce. Prudký vítr je však naším vytrvalým průvodcem po celý zbytek cesty na parkoviště. Sjedeme do Villachu a nastoupíme zpáteční cestu. U jezera Ossiacher See se zastavíme na hradě, jehož jméno nám připomíná naši vlast. Ten hrad se jmenuje Landskron. Po silnici s mýtem vyjedeme na dolní parkoviště – semafor signalizuje, že horní je již obsazeno – a do hradní zříceniny dojdeme pěšky. Hrad nás však hluboce zklame. Část zříceniny je dostavěna, ovšem stalo se tak se značným nevkusem. Místní restaurace je ale pravděpodobně velice oblíbeným cílem turistů, snad ani místečko není volné. Nás v tomto místě upoutají pouze jiné dvě skutečnosti. Právě probíhá i zde vypouštění a krmení orlů za asistence mnoha diváků a z hradeb se otevírá pěkný rozhled po okolí.

Protože nejsme ještě unaveni, pokračujeme v cestě a dojedeme až do města St. Veit a.d. Glan. Mapa slibuje existenci kempu v tomto městě a tak v klidu zastavujeme a v podvečeru se vydáváme do městských ulic či spíše uliček. První stavba, před níž zůstaneme stát s ústy dokořán, je přepychový hotel Rogner Dorint Hotel Zodiac. Popsat ho je velice těžké. Snad na první pohled připomíná extravagantní stavby pana Hundertwassera, jen v jeho stavbě převládá barevné sklo. Stavba je to skutečně neobvyklá, ale ne podle našeho vkusu. Nám spíše učarují uličky historického centra, detaily starých domů, kostel s náhrobními kameny pamatujícími celá staletí.

Kemp najdeme lehce, potíž je pouze v tom, že nemůžeme najít správce. Když ho konečně objevíme a vyslovíme přání přespat, pouze mávne rukou na znamení souhlasu, zinkasuje od nás jen 100 šilinků, předá nám klíče k umývárnám a WC a popřeje dobrou noc. „A zítra dejte klíče tamhle do toho přívěsu“, dodá ještě a nedbale mávne rukou k přívěsu pod stromy. Tak tomu se říká důvěra.

Neděle je zamračenější než sobota. Tak co asi budeme s dnešním dnem dělat? Budeme se vracet a podle situace se vydáme do kopců nebo do měst. Brzy poznáme, že druhá varianta bude pravděpodobnější. Ráno se nejprve necháme unést historií. To ve chvíli, kdy doslova ze všech stran prohlížíme jeden z nejlépe zachovaných rakouských hradů, mohutný Hochosterwitz, jehož historie se začala psát už v 9. století. Změť hradeb, čtrnácti bran i obytných staveb se dodnes výstražně tyčí k nebi jako připomínka tragédií i radostí lidí mnoha minulých generací.

Naše cesta pokračuje do starobylého Althofenu. Jeho nejstarší část se usadila až na samém vrcholu kopce. Prokličkujeme úzkou uličkou, zaparkujeme u kostela a jdeme na terasu s vyhlídkou. Podle reliéfu na měděné desce může návštěvník určit, ke kterým alpským vrcholům při dobré viditelnosti dohlédne. My bohužel dnes štěstí nemáme.

Za Althofenem projíždíme zvlněnou krajinou. Stoupáme směr Guttaring, Mösel a Lölling a vyjedeme až na Klippitztörl do výšky 1 644. Silnička je úzká, klikatá, její okolí nám však zůstává skryto v nízko se povalujících mracích. Ještě si „odskočíme“ do Bad St. Leonhard i. Lavanttal, pak sjedeme na jižní dálnici a po ní pokračujeme až na odbočku na Vídeňské Nové Město. To ale tentokrát není naším cílem, není jím ani Eisenstadt či obce u jezera Neusiedler See. Zastavujeme až ve městě Hainburg an der Donau.

Toto město, i když leží jen kousek od Bratislavy, zatím unikalo naší pozornosti. V raném středověku zde vznikla hraniční pevnost a ta roku 1244 obdržela městská práva. Velkou slávu zažili obyvatelé města v roce 1252, kdy si zde budoucí český král Přemysl Otakar II. bral svou první manželku Markétu Babenberskou, poněkud starší dědičku rakouských zemí. Bez zajímavosti není ani to, že hrad je připomínán v slavném germánském eposu Píseň o Nibelunzích. Město však čekaly většinou jen méně radostné chvíle, protože bylo nárazníkovým bodem proti vpádům z Uher.

Slavnou i méně slavnou minulost připomíná ve městě mnoho staveb. Na kopci nad městem z minulosti přežila zřícenina hradu, z něhož se dochovala část paláce, obytné věže a kaple z 12. století. Od hradu k Dunaji se táhne opevnění, které pochází z velké části ze 13. století a které mělo poskytovat obyvatelům města i lidem ze širšího okolí bezpečí v neklidných dobách. Do města se dodnes vchází a vjíždí několika branami, jejichž názvy připomínají směry cest, které střežily. Vídeňská i Maďarská brána pocházejí ze 13. a počátku 14. století. Ve městě nechybí samozřejmě ani staré domy, farní, v jádře gotický kostel a mariánský sloup z roku 1749, jehož autorem je Martin Vogerl.

Podél Dunaje se vrátíme jen několik kilometrů na západ a zastavíme na okraji města Bad Deutsch-Altenburg. Jak už název dává tušit, město bude mít něco společného s lázněmi. Skutečně už staří Římané využívali zdejší jodové a sirné prameny s vodou teplou 25 stupňů. Nejstarším objektem ve městě je kostel na hřbitově, u něhož jsme právě zastavili. S jeho stavbou se začalo v době, kdy ještě uměleckou podobu staveb určoval románský sloh. Ve 14. století dali stavitelé kostelu gotickou podobu, především postavili nový, vysoký chór. Na hřbitově, v těsné blízkosti kostela, se nachází ještě druhá významná stavba. Je jí románský karner ze 13. století s krásným portálem.

Hned na hranicí města začíná areál vykopávek z římského období známý jako Carnuntum. Z původně nevelkého římského vojenského tábora vyrostlo město s 50 000 obyvatel a množstvím přepychových staveb se vším komfortem, který tehdejší doba mohla poskytnout jen někomu. Nechyběl zde rozvod teplé a studené vody, ani bohatá umělecká výzdoba. Z římských císařů se o rozvoj města nejvíce zasloužili filozof na trůně Marcus Aurelius a jeho syn Commodus, který zde kolem roku 200 n.l. nechal postavit amfiteátr pro 13 000 diváků. Při vykopávkách byly odkryty základy mnoha domů, z nichž mnohé měly mozaikové podlahy. Nejvzácnější nálezy jsou pak shromážděny v muzeu Carnuntinum v Deutsch-Altenburgu.

Po moderním mostě mezi Deutsch-Altenburgem a Hainburgem přejedeme na druhou stranu Dunaje. Ujíždíme typickou rovinou podél rakousko-slovenských hranic. Silnice je obyčejná, pouze její označení je romantické. Jedeme prý „cestou zámků“. A skutečně brzy se o této skutečnosti přesvědčíme. Některé zámky míjíme, na jiné nás upozorní ukazatelé. Tak dojedeme až za vesnici Dürnkruty a tam zastavíme u prostého pomníku. Na něm se nám v reliéfu představuje stylizovaný středověký rytíř na koni a s praporcem a pod ním text připomíná, že zde, mezi vesnicemi Dürnkruty a Jedenspeigenem, dne 26. 8. roku 1278 svedli bitvu český král „železný a zlatý“ Přemysl Otakar II. a německý král Rudolf I. Habsburský a že tato bitva připravila českého krále o život.

Hranice přejdeme na hraničním přechodu Břeclav a pak už nám domů zbývá tak kolem sto padesáti kilometrů. Co bude následovat po návratu domů, víme. Jako už tolikrát bude vypráno špinavé prádlo, budou vyvolány fotografie, uspořádány získané informační materiály a napsáno těchto pár stránek, které nám třeba někdy pomohou oživit vzpomínky na pěknou, i když krátkou dovolenou v Rakousku v roce 1999.

3. část

V úterý zase vyjíždíme v osm ráno a naše cesta vede 40 km na sever od Helsink, do Järvenpäi. Autobus tentokrát není stejný jako v předchozích dnech. V levé přední části je mezi sedadly stolek a celá zadní část je vyplněna velkým stolem a kolem něho jsou do podkovy uspořádána sedadla ve tvaru sedací soupravy. Je to pro nás neobvyklé. Jedeme zase krásnou krajinou a tak interiér autobusu přestává poutat naši pozornost. Sjíždíme z dálnice na úzkou silnici vinoucí se lesem, v němž občas probleskne vodní hladina. Pan Mika vede autobus tzv. pobřežní cestou, která je proslulá svou malebností. A tak není divu, že kolem ní mají chaty a vily významní představitelé finské kultury a vědy. Na okraji samotné Järvenpäi je i bývalé obydlí nám už známého hudebního skladatele Sibelia Villa Ainola. Je to dřevěná stavba z roku 1904, na niž vypracoval plány Lars Sonck. Dnes je změněna na skladatelovo muzeum. V parku je pak hrob Jeana Sibelia a jeho manželky i skladatelova socha. Vše za chvíli uvidíme alespoň z autobusu.

Zastavujeme před poněkud starodávně vyhlížejícím rozlehlým domem. Mezi stromy za ním je vidět vodní hladinu. Ano, škola pro řízení domácnosti /domácí ekonomiku a stravování/ – tak by asi volně zněl překlad názvu – leží na břehu typicky finského jezera. Vítá nás zástupkyně ředitele a studentka Kirsten. Ta nám také pouští video se základními informacemi o škole a o mezinárodních projektech. Budova školy je původním šlechtickým domem, po jeho zestátnění zde byla roku 1928 založena kolej pro další vzdělávání učitelů. V roce 1995 se stali členy konsorcia, jehož členem je i škola v Keravě, již jsme včera navštívili. Počet studentů v této škole je prý každý týden jiný – mění se podle toho, kolik kurzů právě ve škole probíhá – pohybuje se kolem 500 ve věku 16 – 50 let. Škola nemůže přibrat tolik studentů, kolik by chtěla, jejich počty jsou v základě stanoveny. Zároveň zde mají i další vzdělávání učitelů. To ale momentálně končí vzhledem k reformám, které probíhají ve školství. Co všechno se zde studuje? Je toho moc, nestačíme ani všechno zapsat. Především se zde učí vykonávání prací pro každodenní život. Patří mezi ně např. umět ekologickým způsobem uklízet domácnost, umět ekologicky prát, udržovat textilie, připravovat vyváženou stravu, ale i pečovat o nemocné. Náplň výuky připomíná naši rodinnou školu. Dále zde působí asi 50 učitelů, 35 externistů – odborníků v různých oborech a 15 členů dalšího personálu. Školní rok je rozdělen do pěti semestrů. První semestr trvá od 12. 8. do 2. 10., druhý od 3. 10. do 29. 11., třetí od 2. 12. do 3. 2., čtvrtý od 4. 2. do 4. 4. a pátý od 7. 4. do 31. 5. Prázdniny zde začínají už v červnu. Je to logické, červen a červenec jsou na severu nejkrásnější měsíce.

I tato škola si musí vydělávat. Nabízejí např. ubytování se snídaněmi, za pomoci dvou profesionálů studenti připravují i o víkendech různé party, diskotéky a dokonce i svatby, do prádelny si dávají prát lidé z města a samozřejmě za tuto službu platí. Škola nabízí kurzy i různým společnostem, kurzy pro retardované a handicapované, studenti mají svou kancelář pro administrativní práce a i tyto služby nabízejí. Často si takto právě vydělávají na výměnné pobyty v cizině. Pokud se chce student pouze jet do cizí země podívat, vše si platí sám, pokud jede do ciziny pracovat, škola mu přispívá na stravu a kapesné. Paní zástupkyně zároveň podotýká, že největší finanční prostředky se vynakládájí na studium jazyků, protože všem je jasné, že finštinou se nikde ve světě nedomluví. Pokud někdo chce studovat angličtinu, je běžné, že dostane zdarma učebnice a často i celý kurz má bezplatný. Kirsten ještě dodává, že ona studuje zhruba 30 % předmětů přímo v angličtině. Pochvaluje si tento systém a mluví o vlastních zkušenostech. Ona sama už byla na pracovním pobytu v Anglii a moc jí pomohlo, že už z Finska znala odbornou terminologii.

Peníze na studenty škola dostává od obce a státu. 20. 9. a 20. 6. se musí sečíst všichni studenti a podle jejich počtu je škola financována. A tak není nic neobvyklého na tom, že v září se snaží mít co nejvíce studentů. Fakt, že na studenta přispívá obec, vychází ze skutečnosti, že jeho rodiče platí daně právě obci a obec pak platí na studia jejich dítěte. Peníze jdou nejdříve do konsorcia, to oddělí na platy učitelů a zbytek dá na provoz školy. A platy učitelů? Paní zástupkyně se usměje a říká: „Platy nejsou veliké, ale podívejte se na to krásné prostředí, v kterém působíme. Příroda kolem je šlehačkou na našich platech“.

Důraz je zde také kladen na mezinárodní projekty. Jsou sice finančně náročné, ale pomáhají studentům poznávat cizí kulturu, ekonomiku a zvláštnosti života v dalších zemích. O financování pobytu v cizí zemi nás už informovali, teď ještě paní zástupkyně dodává, že i zde se vyskytují pochopitelně problémy. Z čeho například platit učitele, který studenty při výměně doprovází. Zatím se na jeho pobyt skládají studenti. Spolupráce se slibně rozvíjí s Anglií a Holandskem, ve spolupráci s nimi připravili např. studijní moduly. Do života jsou uváděny i projekty spolupráce s Ruskem a s pobaltskými republikami. Paní zástupkyně říká, že spolu s Kirsten se chystají do Prahy a mají zájem o navázání kontaktů i s některou českou hotelovou školou.

Zajímavá je i prohlídka školy. Velké kuchyně, místnosti, kde se studentky učí servírovat jídlo, vlastní jídelna – studenti dostávají obědy zdarma – supermoderní prádelna. Je vidět, že většina studentů se pohybuje v „provozech“, na samotných učebnách jich je jen málo. Vždyť nám už řekli, že velký důraz je zde kladen právě na praxi. Tu mohou žáci vykonávat i na jiné škole, tato škola si s jinými nevyměňuje jen žáky, ale i učitele. K nim zase přicházejí žáci z jiných škol. A navíc úterý a čtvrtek odpoledne mají vyhrazeny pro kurzy pro další zájemce. Navštívíme i školní knihovnu. Rozhlížíme se, všude sedí studenti a knihovnice nikde. Proč? Ředitelka nám říká, že knihovnici zaměstnávají jen na poloviční úvazek, protože zaměstnat ji na celý je pro ně příliš finančně náročné. A to se nic neztratí? Ne, téměř nic. A pokud se něco málo ztratí, škole vyjde levněji knížku znovu koupit, než platit knihovnici. Pokud by ale počet ztrát vzrostl, budou nuceni knihovnu uzavřít. Zatím prý vše založili na vzájemné důvěře. Jak by asi tento „bezdozorový“ systém fungoval u nás?

Druhá škola z našeho dnešního návštěvního programu je odlišného charakteru, jedná se o Vzdělávací centrum pro dospělé. Centrum, založené v roce 1972, je v majetku čtyř okolních oblastí – Järvenpäi, Keravy, Tuusuly a Mäntsäly. Škola nabízí i ubytování. Centrum má kolem 160 zaměstnanců, kteří se v letošním roce věnují téměř tisíci studujících /v roce 1993 to bylo jen 595 studujících/. Specializují se na vzdělávání v oborech elektronika, informatika, stavebnictví, strojírenství, hotelové a restaurační služby, obchod a studium cizích jazyků, poskytují navíc konzultační služby a poradenskou službu pro ty, kteří se rozhodují pro další studium v souvislosti se ztrátou zaměstnání. V jejich náplni jsou i kurzy finštiny pro imigranty. Kurzy probíhají celý rok, v denním i večerním studiu, jsou „prodávány“ odborům /asi 50 % všech kurzů/, oblastní vládě, společnostem i soukromým osobám. Při tom pochopitelně při přípravě kurzů musí reagovat na požadavky trhu a myslet i na finanční efekt. Od roku 1991 si škola musí na všechno vydělat. Za prioritu považují výuku obsluhy počítačů, studium cizích jazyků a studium kultury. Podle slov průvodce je i pro samotné Finy důležité poznat cizí kultury. Souvisí to s přibývajícím množstvím přistěhovalců, právě jim musí Finové na základě pochopení jejich kultury porozumět. Navíc je nutné i cizincům přiblížit finskou kulturu, kulturu země, která se možná stane jejich novým domovem. Nad touto vstřícností směrem k cizincům jen nechápavě kroutíme hlavou. Prostě vstřícnost až na půdu.

V mnohém překvapeni usedáme k obědu. A překvapením dnešního dne ještě není konec. Oběd totiž začíná na náš vkus poněkud netradičně. Studenou polévkou z avokáda. Konzumace tohoto chuťově blíže nedefinovatelného pokrmu – chuť mu dodává pouze česnek – se pro mnohé stává problémem. S pečivem se polévka dá sníst, většina však rezignuje a odevzdává se sklopenýma očima plný talíř. Náladu nám spraví hlavní jídlo. Hovězí maso s kousky sýra, zeleninou a brambory je chutné, většina z nás sní i závěrečný puding.

A opět následuje rychlé rozloučení, úprk do autobusu a zpět do Helsink. Tam se zastavujeme na Městském odboru školství. Po počátečních zmatcích – posílají nás z jednoho poschodí do druhého a Mika je už z toho pořádně nervózní – se dostáváme do té pravé místnosti. Co nás doslova šokuje, je fakt, že paní, která se nám má věnovat, se nejprve hrne k občerstvení. Že ho pak při svém výkladu nestačí ani zkonzumovat, je druhotný problém.

Zde se dozvíme o problematice školství v samotných Helsinkách. Ve městě je celkem 13 vyšších škol nabízejících odborné vzdělání v celkem 39 oborech. V odborných školách se vzdělává kolem 10 000 studentů, ve vyšších školách 6 000 studentů, což je 30 % všech studujících. Ostatních 70 % navštěvuje gymnázia. Největší problémy jsou s technickými obory, protože v těchto oborech je největší nezaměstnanost a studenti vědí, že budou zaměstnání shánět jen velmi těžko. Proto zájem o studium v těchto oborech klesá velmi výrazně. Ptáme se i na finanční politiku a paní – mimochodem nám není příliš sympatická – objasňuje, že 90 % všech finančních prostředků jde přímo na školy a 60 % z rozpočtu se dává na mzdy. Školy jsou prý velmi samostatné, dostávají jen rámcové pokyny pro rozpočet. Ten je určen počtem studentů. A ještě jedna zajímavost. I zde slyšíme, že je položen důraz na cizí jazyky a navíc i to, že Finové jsou prý na tom špatně se znalostmi v matematice a fyzice. Proto byl připraven národní projekt, který má posílit vzdělání právě v těchto vědách, aby Finsko nebylo na jednom z posledních míst, jak odhalil poslední průzkum znalostí.

Do hotelu se vracíme dnes mimořádně brzy, ve čtyři hodiny. Většina z nás ale opět vyráží do ulic. Stále sice fouká vítr, krásně ale svítí slunce. A tak zajásá srdce každého fotografa a hurá za lovem snímků. Procházím znovu už důvěrně známými místy a při fotografování si všímám dalších detailů. Třeba toho, že téměř nevidím bezdomovce – je pravda, že je zima, ale prošla jsem nádraží, svezla se metrem a to jsou přece místa pro bezdomovce nejvhodnější. Zároveň si také uvědomuji, že též velkou vzácností je vidět v městských ulicích policisty. Jejich přítomnost zde asi opravdu není nutností. Ještě večer se nabízí u stánků množství květin, na jejich platy za docela přijatelné ceny. Např. 15 tulipánů za 40 finských marek. Mé kroky provází zase ústřední melodie z filmu Evita Netruchli, Argentino. I zde hrají tento světový „trhák“. Trochu zamyšlená dojdu až ke skalnímu chrámu. A ejhle, mám štěstí. Právě zde zkouší symfonický orchestr. Usedám do lavice a vychutnávám překrásnou akustiku nekonvenčně pojatého chrámového prostoru. Když vyjdu opět na ulici, je už úplná tma. Mohu pokračovat ve fotografování, tentokrát se pokouším udělat několik nočních snímků.

Ještě se zkusím projet metrem. Je obyčejnější než pražské, má pouze jednu větev a na ní 13 stanic. Oproti pražskému má ale jednu zvláštnost obvyklou však u metra v cizině. Na okraji města je vytaženo místy na povrch a na povrchu jsou i některé stanice. Po návratu do centra se opět potkáváme s kolegy v ulicích. Jak jsou ty Helsinky malé. Jeden kolega s kolegyní se rozhodli zopakovat si plavbu na Suomenlinnu – loď prý „pendluje“ až do dvou do noci. Další kolegové zůstali věrni večernímu pivu, jiní prohlížejí osvětlené výlohy obchodů, popřípadě začínají nakupovat drobnosti domů. Obchodní domy jsou otevřené až dlouho do večera.

V hotelu pouštím televizi, chci se dovědět, jak bude zítra. Všichni toužíme po pěkném počasí, protože jedeme na celý den do druhého nejstaršího finského města Porvoo. Ve skrytu duše doufáme, že vedle pracovní náplně budeme moci nahlédnout i do městských ulic. Najednou zpozorním. Na jednom z televizních programů se právě vysílají různé krátké pohádky a mezi nimi i epizoda ze slovenského večerníčku – nám sice důvěrně známého, nemohu si však vzpomenout na jeho název. Hrdiny jsou dva dědové – popletové. Televize poutá mou pozornost ještě dále. Sleduji dva muže v kuchyni a rychle zapisuji recept na to, co právě vaří. Tedy do skleněné mísy dát párky a zeleninu – mrkev, hrášek, kukuřici, brokolici /na tu si Finové obzvlášť potrpí, zatím nám ji servírovali téměř ke všemu v podobě syrové i vařené/, vše posypat strouhaným sýrem a dát zapéct. K tomu se podává salát, jehož ingredience tvoří nakrájené čínské zelí, cibule, rajčata, paprika a okurek – ten se krájí na kostičky, nikoliv na kolečka, jak jsme zvyklí my.Vše se smíchá, trochu osolí a pokape octem. A pak se může už jen popřát: „Dobrou chuť“.

Ve středu se budíme opět do krásného slunečného jitra. Asi se splnilo naše včerejší tajné přání. Autobus nás unáší zase typickou finskou krajinou, v níž se střídají lesy, pár skal, jezery, mořské zálivy a to vše občas oživeno typickými dřevěnými domky. Dnes směřujeme téměř na východ, do druhého nejstaršího finského města, do Porvoo. Osídlení v těchto končinách začalo již ve 13. století, samo město bylo založeno v roce 1346 králem Magnusem Erikssonem. Žili zde především bohatí lidé, obchodníci, často Němci a právě oni vytvořili plán města. Těžkou dobu prožilo město v 16. století, kdy bylo dvakrát zničeno Dány a třikrát Rusy. Za pomoci krále Gustava Vasy bylo obnoveno a v roce 1579 byla opět potvrzena jeho městská privilegia. Tragickou dobou bylo i 18. století, kdy se o novou zkázu města postarala vojska soupeřící ve švédsko – ruské válce. V roce 1723, krátce potom, co Finsko ztratilo Vyborg, se Porvoo stalo sídlem biskupa. Ještě v tomto století jej však znovu zničil požár. Po roce 1760 začala nová výstavba, tentokrát již z kamene. Po získání autonomie pod ruskou nadvládou prosazoval car, aby v Porvoo působil parlament. Alexandrův nástupce Mikuláš I. se též zasloužil o rekonstrukci města. Byl povolán stavitel helsinského Senátního náměstí Engel, aby pomohl při rekonstrukci.

V minulém roce došlo k velké rekonstrukci celého města v souvislosti s výročím jeho založení, které se slavilo. Dnes žije v samotném Porvoo přes 20 000 obyvatel. Porvoo se ale právě loni domluvilo se sousedním malým městem Paris a obě města se spojila. Nově vytvořená koglomerace má 43 000 obyvatel.

Než se nadějeme, vjíždíme na most přes ještě zamrzlou řeku Porvoo. Nevíme, na kterou stranu se dříve dívat, nalevo i napravo se najednou otevřel překrásný výhled. Věnujeme se především pohledu „vlevo“, jak se později dozvíme, je to nejtypičtější pohled na starou část města, na červené staré dřevěné domky. A nad nimi se na mírném návrší zvedají další starší i novější stavby. Pohled jak z jiného světa. Dlouho se jím však nemůžeme kochat, protože volají povinnosti. Snad odpoledne nám bude alespoň chvilička zbývat na prohlídku tohoto půvabného města.

Prokličkujeme několika úzkými ulicemi a už stojíme před školou pro turismus a hotelové služby. Ujímá se nás mladičká členka pedagogického sboru – a ejhle, zase překvapení. Mluví česky. Představí se nám – jmenuje se Lepo Tuija, působí zde dva roky, je učitelkou ruštiny a přes ni se dostala i k češtině. Té se věnuje už 10 let, byla na stáži i v Praze. Zároveň nás seznámí i se zástupcem ředitele, panem Jürgenem Wollstenem. V tu chvíli mnozí z nás klopí zrak a v duchu si říkají: „Tohoto korpulentního muže jsme pokládali za školníka“. První pohled nás tedy totálně zklamal.

Potom se – pravděpodobně slečna – Tuija věnuje základním informacím o škole. Budova pochází z počátku 20. století, dříve zde byl pivovar, pak institut pro mladé ženy a současná škola tu působí asi 20 let. Studuje se tady vše, co souvisí s turistikou, jako jsou restaurační a hotelové služby, cizí jazyky apod. Studium trvá 2,5 roku, letos ale zahájili pokus o zavedení něčeho jako vysokoškolského studia. To by bylo zakončeno diplomovou prací a trvalo by 4 – 5 let. Zatím nevědí, jak se tento experiment bude dále vyvíjet. V současnosti zde studuje 450 studentů a 100 dospělých. Písemné přijímací zkoušky se nedělají, zájemci o studium ale musí podstoupit ústní pohovor. Učí se zde všechno možné, náplň osnov je dána studijním oborem. Ale především se pozornost věnuje cizím jazykům. Finština, švédština a angličtina jsou povinné a k nim si studenti přibírají ještě další cizí jazyky jako volitelné. Nad touto „jazykovou bombou“ jen kroutíme hlavami. Není nám jasné, jak lze studovat 5 jazyků dohromady. Tuija si povzdechne, že by ráda učila i češtinu – snad se někdy dá dohromady kurz zájemců /musí mít alespoň 15 účastníků/ a její sen se stane skutečností. Studenti musí také projít praxí, ta trvá celkem za dobu studia 18 měsíců a odehrává se v restauracích, hotelech, cestovních kancelářích. Studenti za svou práci nedostávají mzdu, ale často jim zaměstnavatel po skončení praxe dá třeba dárek. Studenti mohou pochopitelně pracovat i v cizině. Pokud v cizině i něco studují, pak doma už nemusí studovat totéž. Institut organizuje i kurzy pro další zájemce též v oblasti např. výuky cizích jazyků, práce s počítači apod. Často zde probíhají kurzy pro přistěhovalce.

Organizace školního roku vypadá takto. Na vyšší škole trvá školní rok od 15. srpna do 1. června, 5 – 6 x do roka jsou určeny zkouškové týdny. Na vysoké škole se učí od 30. srpna do 1. června a zkouškové týdny jsou čtyři. Další prázdniny jsou týden na podzim, pak v zimě na vánoce, dále na velikonoce a ještě týden v únoru. Studenti učí 35 – 40 hodin týdně, z toho často 20 hodin zabírá výuka jazyků. Výkony studentů jsou oceňovány známkami 1 – 5, přitom 5 je známka nejlepší /na finské základní škole má klasifikační stupnice 10 známek/. Jedenkrát za rok student skládá zkoušku z daného předmětu, počet zkoušek je různý podle studijního oboru. Zkoušku lze opakovat třikrát.

Tuijina běžná vyučovací hodina vypadá podobně jako naše. Vysvětluje novou látku, poslouchají se cizojazyčné texty, vedou se rozhovory v daném jazyce, zkouší se, procvičuje. Tato hodina trvá 45 minut. Kromě těchto hodin mají učitelé i „kontaktní“ hodiny, prostě něco jako konzultace pro zájemce. Jinak ona učí 9 hodin ruštiny, sama studuje a má na starosti styky s Ruskem. Opět slyšíme, že úvazek učitele je 16 hodin, všechno ostatní je klasifikováno jako přesčasová práce. Normálně učí kantoři 20 – 30 hodin týdně, někteří ale stíhají i 50 hodin týdně. To ale spíše podle nárazových požadavků. Po ukončení studia dostává student diplom, což je vlastně vysvědčení, protože má na něm vypsané absolvované předměty. Student může studovat, jak dlouho chce, studenti při studiu např. pracují. Je ale snaha, aby si studenti studium neprotahovali.

Prohlídka školy je také zajímavá. Učebna výpočetní techniky nás zase tak příliš neohromí, podivujeme se však šíři nabízených studijních možností. Nechybí zde totiž ani nabídka vyučit se službám holičským, kadeřnickým a gastronomickým. Škola provozuje kadeřnictví a restauraci. Kromě toho studenti mají svou jídelnu. Zájem o obojí služby mezi obyvateli města je prý velký i vzhledem k finanční zajímavosti této nabídky. Tak např. za kadeřnické služby zaplatí zákazník asi dvě třetiny sumy, kterou by zaplatil ve městě. Jedinou nevýhodou je dlouhá objednací doba – tři týdny – a to, že samotný výkon trvá déle než u profesionálů.

O kvalitách zdejší kuchyně se také přesvědčíme, máme zde připraven oběd. Předkrmem je tradiční rybí salát se zeleninou, pak následují pečené vepřové plátky s kopečkem čehosi z brambor – to cosi vzdáleně připomíná bramborový salát přizdobený malými smaženými hranolky a naplněný sýrem – a vše je završeno čokoládovým pudingem. Jídlo chutná výborně, jen nám k němu nějak „nesedí“ voda k pití. Už víme, že Finové jsou zvyklí zapíjet jídlo vodou, my ale už po několikáté toužíme spíše po pivu.

Po dvanácté hodině se loučíme, děkujeme za milé přijetí a odjíždíme na okraj Porva, do Institutu pro vzdělání dospělých. Jedná se o něco podobného, co jsme už viděli. Nicméně i zde jsou zvláštnosti. Že se soustředí na vzdělání dospělých, to je jasné z názvu, že si musí na sebe vydělat, je nám už po předchozí návštěvě v Järvenpäi také známo. V tomto institutu se v půměru vzdělává kolem 3 000 lidí, počty studentů se však mění podle období. V zimě zde např. studovalo 1 000 studentů denně. Škola nabízí kurzy v trvání od jednoho dne do tří let v následujících oborech: obchod, administrativa, informační technologie, zabezpečovací zařízení, chemie, ekologie domácnosti, sociální a zdravotní služby, strojírenství, průmysl plastů atd. Podněty pro nové obory berou z okolí, nabídka se pochopitelně mění podle požadavků jednotlivých objednatelů. Největší je zájem o informační technologie, pak o obchod a administrativu, úplně nové jsou kurzy zabezpečovací techniky. Ve škole působí přes 300 zaměstnanců, někteří na plný úvazek, jiní jen jako externí spolupracovníci. Menší část práce institutu tvoří poradenská služba pro organizace, novinkou jsou testy dovedností pro dospělé, které se stávají doslova „šlágrem“ posledního období. Mnoho pozornosti také věnují fiktivním firmám a spolupráci se zahraničím. Fiktivní firmy provozují obchody i s firmami v ostatní Evropě, jejich fiktivní kanceláře simulují, jak to vypadá v bankovnictví, pojišťovnách a podobných institucích. Od roku 1993 se podílejí i na mezinárodních projektech, jako je třeba LEONARDO.

A perličky na závěr. Kromě vyjmenovaného zde také pořádají masérské kurzy – normální masérský kurz trvá 9 měsíců a jeho absolventi pracují už během kurzu v různých masérských salónech. A co je ta perlička? Pořádají i masérské kurzy pro vězně. Ti pochopitelně nemohou na praxi „ven“, nedostávají certifikát, ale při tomto počínání prý vybijí nadbytečnou energii. I to může být chápáno jako pomoc společnosti. Dále i zde pořádají jednoroční kurzy pro uklízečky. Jsou velmi žádané, protože ženy ucházející se o toto zaměstnání, vědí, že bez certifikátu je nikdo nepřijme. Při vstupu do budovy nás navíc zaujala preparovaná dvojice mladých losů. Jak k nim škola přišla? Prý se narodili moc brzy v zimě, nedokázali se vyrovnat s přílišným chladem a zmrzli. Odborníci z této školy jejich mrtvá těla preparovali a dnes jsou vystavena ve vitríně u vchodu, aby poutala pozornost příchozích.

Autobus nás doveze do města, k nejvýznamnější městské stavbě, k dómu. Konečně máme možnost projít se tímto starodávným městem. Už sám dóm je zvláštní tím, že má zvonici zvlášť. Dnešní podobu dostal v 15. století, věž pochází až ze století 18. Při ní je tzv. finský kostel, dřevěná stavba z let 1739 – 47. A pak se nám otvírají městské ulice s mnoha dřevěnými domy a domky. Dostáváme se až dolů, k náměstí, a snažíme se najít cestu k těm krásným malebným domkům na břehu řeky. Podaří se a my – fotografičtí fandové – tady balancujeme na pokraji lávek před domky, nad zamrzlou hladinou, abychom je vyfotografovali z úhlu co nejpříznivějšího. Pak zpět do města. Ze světských staveb je třeba na prvním místě připomenout starou radnici, klasicistní budovu, jež je příkladem severského pojímání tohoto slohu. Postavil ji v letech 1758 – 59 Samuel Berner, městský architekt z Turku. Další významné stavby pocházejí z 19. – 20. století. Biskupská rezidence byla postavena v roce 1927 podle projektu W. Junga, nynější gymnázium postavil v 19. století E. B. Lohrman. Zajímavou stavbou je i tzv. dům básníků. V letech 1765 – 66 ho postavil G. Flensborg jako obytný dům, ale v roce 1921 v něm skladatel H. Schildt založil finsko – švédský spolek spisovatelů. Tak se dům stal přechodným bydlištěm mnoha básníků a literátů.

Zdželi bychom se tu ještě déle, město působí neobyčejně malebně a romanticky, nicméně musíme se vracet do Helsink. I přes zmatky při rozchodu – všichni jsme se totiž rozběhli, aniž jsme vyčkali pokynů paní vedoucí – se vzorně po půl hodině úprku městem scházíme. Někdo prohlédl městskou architekturu, jiný prošel obchody s moderním zbožím či starožitnostmi. Všichni jsou ale spokojeni a okouzleni starobylou krásou a zvláštní poezií tohoto města.

Do Helsink přijíždíme poměrně pozdě, až před šestou hodinou, nikdo z nás však nelituje. Bylo to krásné, ale bylo toho málo. Tedy té prohlídky Porva. A já? Mám poněkud naspěch. Mám na dnešek tolik vytoužené lístky do Opery na Borise Godunova. Rychle osprchovat, přestrojit a úprkem do opery. Za tři hodiny mohu říci, že ten spěch stál zato. Obsah opery znám, takže mi celkem nevadí, že řečí pěvců je finština. Vycházím do nočního klidu s pocitem vynikajícího kulturního zážitku a těším se, co mi přinese následující den. Doufám, že opět mnoho zajímavého.

Když ve čtvrtek vyhlédneme ráno z okna, máme opět po náladě. Vrátilo se nepříjemné počasí. Sice dnes máme v plánu návštěvu tří škol a večer večeři na rozloučenou, takže nebudeme mít asi vůbec volno, i tak by nám ale vyhovovalo včerejší krásné počasí. Po nástupu do autobusu nás nejdříve pobaví jeden z kolegů vyprávěním o tom, co se mu včera stalo. Pravdou ale je, že jemu určitě příhoda nepřipadá příliš zábavná. Včera večer, po návratu na pokoj, mu prý jeho spolubydlící hlásil, že viděl odlétat z jejich okna „pěkně velkou bestii“ – tedy řečeno normálním jazykem obyčejného mořského racka. Onen postižený se podíval za okno, kam si ve středu večer uložil koupený laponský sýr a rybu ve vakuovaném balení, a ejhle, ke svému nemilému překvapení zjistil, že po sýru už není ani památky a z ryby zbylo jen torzo. To postiženému člověku skutečně na dobré náladě nepřidá. Nicméně zbytek účastníků pobytu se náramně dobře baví.

Podmračenými Helsinkami ujíždíme do školy pro kadeřnice a kosmetičky. Většina žen z osazenstva se těší, protože zatím to zajímavé bylo spíše pro muže a ne pro ženy. Teď se nabízí zcela ženská záležitost. Paní ředitelka tuto školu charakterizuje jako ústav, který se stará o krásu, a podle slov je na ni velmi hrdá. Zdůrazňuje skutečnost, že škola je jedinou svého druhu ve Finsku a zároveň je i konzultačním střediskem pro Finsko. Právě na ní studuje přes 500 studentů, z toho 300 na denním studiu, 100 dospělých a 100 na rekvalifikaci. Z celkového počtu studujících je jen 10 chlapců, protože např. nevychovávají tradiční holiče. Mají zde něco, co by se v překladu dalo nazvat „ukrašlovatelem“. O tento obor ale chlapci nemají téměř zájem, protože krása se prý považuje za něco nemužského. Přitom škola je nová, budova stojí 4 roky, i když samotná škola má více než osmdesátiletou tradici. A koho zde vychovávají? Kadeřnice, maskéry pro televizi, divadlo film, kosmetičky, odborníky pro manikúru a pedikúru, odborníky ve speciální péči o tělo, čili maséry.

Dostat se na studium na této škole je velmi těžké, berou uchazeče v poměru asi 1 : 9. A jak se sem dostat? Zájemci se sem hlásí na formulářích po absolvování střední školy, vychází se z průměru na základní či střední škole, přitom základní pro posouzení jsou známky z mateřského jazyka, ručních prací a výtvarné výchovy. Paní ředitelka říká, že by tento systém chtěli změnit, protože potom při studiu narážejí na největší problémy v matematice. Jí samotné připadá, že matematika by byla pro studenty důležitější než třeba mateřský jazyk. Přitom ale dívky jsou většinou v matematice velice špatné, i když jinak jsou šikovné. A tak také nevědí, co s tím dělat. Po podání přihlášky jsou zájemci pozváni k pohovoru, samotné rozhodnutí o přijetí se nechává na škole. Pochopitelně jiné předpisy existují pro děti a jiné pro dospělé.

A kvalifikace učitelů? Musí vystudovat patřičnou odbornou školu, pak vyšší odbornou školu a to vše si musí doplnit ročním studiem pedagogiky. Tito učitelé pak učí 30 hodin týdně. Pochopitelně mají i učitele – absolventy univerzit, ti pak učí 25 hodin týdně. Ředitelka zde také neučí, se zástupcem se domlouvá, zda on bude či nebude učit. Pokud ano, pak jeho vyučovací povinnost je 6 hodin. Problémy v učitelském sboru jsou i zde. Za největší problém paní ředitelka považuje to, že starší učitelé se těžko přizpůsobují častým změnám a nestačí rychlému tempu rozvoje školy. Problémem je ale prý i velké množství nových učitelů, kterým naopak trvá velmi dlouho, než se zacvičí. Ona sama je inženýrkou, dříve vyučovala konstrukce. A jak se stala ředitelkou? Ředitel je jmenován na doživotí. Musí ale jednou ročně dokazovat školskému úřadu, co udělal ve škole nového, na co použil finanční prostředky, o které minulý rok požádal atd. Když je ředitel „nepružný“, může být odvolán. Odvolání ředitele je však především velká administrativa a tak se může tento akt protáhnout i na několik let.

Problémy v této škole jsou podobné jako v jiných finských školách, škola má ale i určité specifické problémy. K nim patří především častá těhotenství dívek. Paní ředitelka říká, že dívky jsou velice hezké, pečují o sebe a tak není pro ně příliš těžké dostat se do problémů. I zde tyto problémy řeší až příliš často potraty. Bohužel v poslední době i sem pronikly drogy a dívky jim často podléhají. Problém drog a způsob zásahu proti jejich uživatelům se právě řeší na městské úrovni. Existují zde dvě možnosti, jak se s problémem vypořádat. Buď nechat všemu volný průběh, nebo požívání a distribuci drog tvrdě postihovat. Která z variant řešení zvítězí, se zatím neví. O tom, jak studenti tráví volný čas, paní ředitelka nic neví.

Prohlídka školy je skutečně tou očekávanou lahůdkou pro ženy. Těch překrásných praktických učeben. Kosmetičky se jedna na druhé učí líčit různé typy obličeje, maskéři připravují různé „zrůdy“ pro ty nejfantastičtější scény, kadeřnice vytvářejí z vlasů hotová umělecká díla. Mnohé z výtvorů všech zdobí volné školní prostory. Hned ve vestibulu nás zaujaly postavy v překrásných starodávných šatech vyrobených z papíru, v učebnách kadeřnic pak překrásné účesy. A těch „šminek“ a dalších prostředků na „zkrášlování“.

Na druhou prohlídku dnešního dne jedeme do školy umístěné asi 10 km od centra Helsink, do Institutu odborného vzdělávání. Ujímá se nás ředitelka školy, paní Tuula Lapila a podává nám základní informace. Studuje zde 750 studentů z řad mladých zájemců i z řad dospělých, na škole studují především dívky a ženy, zaměstnáno mají 65 učitelů. Výuka probíhá ve třech odděleních. První oddělení je věnováno hotelu, restauraci a veřejnému stravování, v druhém oddělení se studenti učí připravovat stravu a ve třetím oddělení se studenti učí tajům oblékání. I zde mají problémy s pracovníky. Paní ředitelka říká, že proto změnili celou organizaci, lidé si prý přestali rozumět. Zavedli týmy expertů, čili menší pracovní skupiny, které by se měly dohodnout lépe než velké kolektivy. V týmu je vždy určen vedoucí a s ním pracuje 5 – 6 lidí. Tento tým si připravuje náplň své práce a koordinuje svou práci s ostatními týmy. A tak zde pracuje několik týmů v oddělení restaurací, několik v odívání, pak mají speciální tým pro cizí jazyky, dále pro všeobecné předměty, polytechnický tým atd. Paní ředitelka ke všemu dodává, že je skutečně velmi obtížné vést tým dospělých, obzvláště v případě, kdy většina členů týmu patří mezi autoritativní typ lidí. I tato škola si vylepšuje svou finanční situaci doplňkovými výdělky. Provozují restauraci, obchod se svými, především textilními výrobky, drogerii. A na závěr svého výkladu ředitelka opět potěší naše „česká“ srdce. I ona je přítelkyní České republiky. A jak se k tomu dostala? Její manžel umí česky a do České republiky často jezdí. Takže další místo, na němž určitě vědí, kde naše republika leží.

Procházíme jednotlivými odděleními, tam se nás ujímají obvykle vedoucí těchto oddělení. V kuchyni a pekárně ochutnáváme výrobky studentů, na konfekční dílně nás zaujme mistr nejen svým perfektně vypracovaným oděvem, ale i takovou drobností, jako je jeho jehlice v kravatě ve tvaru nůžek. A s čím jsme především spokojeni, to je oběd. Každý máme u svého místa na papíře vypsané menu. Výborně chutná předkrm – salát s laponským sýrem, hlavní jídlo je pro většinu z nás přímo zvláštnost, gratinovaný candát. Většina z nás jí candáta ve svém životě poprvé. Jen zákusek, dort s plody cloudberry – cloudberry jsou typické plody severských lesů, oranžové, něco mezi malinou, ostružinou, brusinkou, chutnají nakysle, český překlad názvu neexistuje – je jaksi obyčejný. Tedy až na ty „cloudberry“. Ale jinak také chutná výborně.

Po milém přijetí se nám ani nechce na dnešní třetí návštěvní místo. Jsme ale opět popoháněni našimi vedoucími, na to jsme si už zvykli. Přijíždíme k Vzdělávacímu odbornému institutu ve Vantě. A co nás vítá? Už z dálky nám vlaje vstříc naše vlajka. A ve vstupní hale kromě pracovníků školy nás vítají i na obrazovce monitoru. Docela nám to zase zvedne náladu. Pak už však musíme zasednout a poslouchat informace o škole. Studentů zde mají 550, z toho 450 chlapců a 100 dívek ve věku 16 – 17 let, pracuje zde 50 učitelů a 20 dalších pracovníků, všechny jejich obory nejsou soustředěny v této budově, asi 5 km odsud mají další budovu. Nabízejí studium celkem v pěti oblastech, ve strojírenství a zpracování kovů, v kartografii, v oboru hotely a strava, v technologii konstrukcí a v elektrotechnologii /automatizační technologie, slaboproud a silnoproud/. Mají velký zájem o spolupráci s podobnou školou u nás, několikrát při prohlídce školy slyšíme, že by byli rádi, kdybychom jim dali vědět o existenci některé naší podobné školy. I oni začali totiž navazovat spolupráci s cizinou, zatím tato činnost nemá dlouhého trvání a tak hledají další kontakty. Spolupráce se školami z Francie a Irska je prý výborná.

Do hotelu se dnes vracíme pozdě, až po páté hodině, a jsme značně unaveni. A to máme před sebou ještě jednu akci. Slavnostní večeři na rozloučenou v restauraci Lappi v laponském stylu. A venku zase nepříjemně prší. Mika proto říká, že pojedeme raději metrem. Jenže ta vzdálenost od metra k restauraci nám připadá delší, než by byla vzdálenost od hotelu. V průzoru ulic vidíme obchodní dům Stockmann a ten je jen několik minut chůze od hotelu. Do restaurace přicházíme mokří, vyfoukaní. Usedáme na dřevěné lavice, obsluhuje nás dívka či mladá žena v lidovém kroji. Před námi stojí „stopička“ finské vodky a pan Mika se loučí. Mluví dlouze a v metaforách. Vypráví o jakýchsi skleněných knihách a finských písních v nich skrytých. Někteří z nás – alespoň tedy já, ale podle výrazu obličeje i další – vůbec netuší, jaký je pravý význam Mikova proslovu, prostě „co tím chtěl básník říci“. Čekáme, co se bude dít dále. Mika po skončení proslovu každého obdaruje úhlednou krabičkou. V ní jsou prý skryty ty skleněné knihy. Po otevření a vysvětlení paní doktorky Kazeleové konečně chápeme. Krabička skrývá kromě velké čokolády ještě „placatičku“ tvrdého alkoholu. No samozřejmě. Po alkoholu se zpívají písně.

Připíjíme si na zdraví a na štěstí. Uznáváme, že máme za sebou pracovně náročný, ale zároveň příjemný týden. Pan Mika i paní Pirkko jsou také spokojeni, zhostili se své úlohy hostitelů skutečně na jedničku s hvězdičkou. Je servírována večeře. Předkrm – jikry se zeleninovou oblohou, hlavní jídlo – sobí maso s houbami, brusinkami a bramborem, to vše polito majonézou, zákusek – sladká omeleta se sýrem /poněkud neobvyklé spojení/, ozdobená opět oněmi cloudberry a politá sladkou omáčkou také se sýrem a skořicí. K tomu se podává červené víno z Chile. Jídlo je i na naše na leccos zvyklé žaludky až neúměrně syté, jsme ale rádi, že ochutnáváme další severské speciality, především sobí maso. To chutná podobně jako hovězí „střižené“ divočinou. Podivujeme se především nad jeho měkkostí. Povídáme si mezi sebou, hodnotíme pobyt a zajímavosti z finských škol, rozmlouváme i s Mikem, pro kterého není problémem přecházet z finštiny do švédštiny, angličtiny či němčiny. Tato jazyková „flexibilita“ je nám bohužel cizí a tak ji pochopitelně obdivujeme. Rozcházíme se po desáté hodině a i přes skutečně zase „psí“ počasí mnozí z nás absolvují poslední procházku nočními ulicemi Helsink.

V pátek, poslední den našeho pobytu, nás zdraví slunce a vymetená obloha. Sbalíme věci, někteří z nás se vydávají ještě do ulic za různými cíli – jeden jde fotografovat rychlovlak Pendolino, další utrácejí poslední marky – a pak odjíždíme na poslední návštěvu. Název školy slibuje zase něco zajímavého. Ve volném překladu Škola pro umění a řemesla či Institut pro umění s design. Sídlí ve Vantě. V autobuse nám paní Pirkko ještě vypráví o systému studia na univerzitách. Ty poskytují vzdělání mladým i dospělým v rámci celoživotního vzdělávání, pořádají i kurzy pro nezaměstnané. Pro vysokoškolsky vzdělané nezaměstnané vznikla dokonce speciální služda, centrum APAJA. Je prý v současnosti velmi oblíbené, většina zájemců v něm najde typ na svá další studia. Náklady zde hradí pochopitelně ministerstvo školství. Jinak ve Finsku existuje tzv. otevřená univerzita, tzn. že každý může studovat jakékoliv předměty.

Ve škole nás vítá ředitel a bez dlouhého úvodu – poví nám jen to nejdůležitější – nás provádí „provozem“. O školu je velký zájem, na konzervátorství např. berou 20 uchazečů z 500 přihlášených, na další obory např. 15 ze 100. Uchazeči skládají talentové zkoušky. Jeden ze studentů nám říká, že on při nich musel splnit dva úkoly. Navrhoval obálku knihy a kreslil vlka jednak v realistickém pohledu a jednak jako logo nějaké společnosti. Pak musel absolvovat ještě ústní pohovor. Studium trvá v základním studiu 3,5 roku a studenti musí zase dosáhnout 140 kreditních bodů, pokud chtějí certifikát. Studovat zde lze grafiku, design textilií a oděvů, konzervování a restaurování papíru, textilií, nábytku, starých objektů. Dnes studuje ve škole celkem 250 žáků. Co nás udiví, je to, že pan ředitel nám dokáže podat informaci o každém studentovi, s nímž se při prohlídce setkáme. V září se budou stěhovat do nové budovy, zde je to už prý velmi stísněné. Studenti už připravují návrhy na výzdobu nové budovy. Jako jiné školy i oni spolupracují s dalšími státy. V jedné třídě zastihneme dva studenty z Holandska, jejich studenti pojedou zase do Maďarska. Rozvíjí se spolupráce s Ruskem, studenti pomáhají restaurovat staré ruské ikony.

V každém oddělení, kterým projdeme, je mnoho zajímavého. V oddělení textilu nám ukazují návrhy vzorování tkanin, různé druhy pletenin, různé vazební techniky při tkaní, návrhy tisku apod. Zaujme nás učebna s mnoha malými tkalcovskými stavy. Jsou napojeny na počítač, na němž si student odzkouší vazbu a kombinaci barev, a pak se pustí do samotného výrobku. Jednotlivá oddělení také spolupracují. Pan ředitel nám ukazuje společný výrobek oddělení designu a oddělení materiálu – krásný kabát. Nad ním zaplesalo srdce mnohé z účastnic pobytu a byly i takové, které si rychle stihly návrh „obkreslit“. Krásné jsou i návrhy obuvi, klobouků a dalších drobností patřících neodmyslitelně k odívání. Zajímavé je i to, že např. celé oddělení textilu má první dva roky studia společné, pro specializaci se studenti rozhodují až pro posledního 1,5 roku studia.

V dalším oddělení nám předvádějí, jak studenti navrhují obaly pro různé druhy zboží, přijdeme do třídy, kde právě probíhá týdenní kurz kreslení, v další třídě vznikají grafické návrhy, dnes kreslí zářivé barvy, procházíme prostorem, v němž stěny jsou pokryty kresbami. I to jsou studentské návrhy. Pan ředitel ukazuje i ve zmenšenině místnost, jejíž zařízení navrhli také studenti. Už prý i přišel zákazník, který si z návrhů vybral pro svou potřebu.

Skutečnou lahůdkou je oddělení konzervátorství. Jedná se o jediné středisko tohoto charakteru v zemi, studuje zde 25 studentů, kteří právě připravují své závěrečné práce. Věkový průměr studentů v tomto oddělení je vyšší, asi 28 let, protože to jsou lidé přicházející už z praxe. Studenti si sami vybírají předměty, které budou restaurovat, předmět jim však může nabídnout i škola, práci dělají zdarma a pracují pro různé instituce /archívy, muzea/. Během studia není studentům dovoleno pracovat soukromě. Chvíli sledujeme konzervaci jakési papírové panenky, kterou prý potrhala kočka, zastavíme se u konzervace fotografií a starých tibetských rukopisů, sledujeme studenta, který restauruje dvě sochy žab pocházející původně z Ruska /tady prý je štěstím, že všechny úlomky se dochovaly, teď jde jen o to, dát vše správně dohromady/, další mladík sleduje změny, které proběhly na textiliích vyzdvižených z hrobů z 18. – 19. století. Nahlížíme do mikroskopu, registrujeme i vlasy mrtvé /jedná se totiž o zbytky dámské čapky/. Poněkud morbidní, ale zajímavé. A co to je v těch dřevěných bednách v rohu místnosti? Pan ředitel se směje a říká, že to je připravený materiál. Studenti do těchto beden dají ústřižky textilií, kousky dřeva, zlomky kovových předmětů, vše zahází hlínou a pískem, pak občas třeba něčím polijí. Další kurz bude tyto zbytky za 3 roky „vykopávat“ a bude se učit restaurovat. Tak to by nás skutečně nenapadlo. Je nám vysvětlena i logika tohoto počínání. Země ve Finsku je hodně dlouho zmrzlá, takže vykopávky mohou probíhat jen v krátkém časovém období, navíc nálezů je velmi málo a studenti se přece musí na něčem učit.

Jak v Jiříkově vidění opouštíme školu. Něco podobného skutečně většina z nás ještě neviděla. U oběda v restauraci v horním patře nedalekého obchodního domu máme o čem diskutovat. Vychutnáme si poslední oběd ve Finsku – krocana v omáčce – naposled nás čeká autobus, aby nás tentokrát dovezl na letiště. Loučíme se, děkujeme panu Mikovi i paní Pirkko. Po osmi dnech práce a splnění mnoha povinností i oni si budou moci vydechnout. A my máme mnoho námětů na různé drobnosti, které by se mohly přenést i do našich škol. Znovu si uvědomujeme srdečný přístup Finů k nám, jejich skutečný zájem o naši zemi – znají ji nejen přes naše výrobky, jako je pivo či Favority a Felicie jezdící i v drsných podmínkách severu. Mnohé problémy máme asi společné. Finové se nám často svěřovali s obavami o finštinu. Začínají prý pochybovat, že finština vůbec přežije jako jazyk. Proniká prý do ní ohromné množství anglických slov. Již dnes, když se přijde na úřad, se zjistí, že se tam mluví jakousi směsí angličtiny a finštiny. I my si uvědomujeme, že možná stejný problém postihne i nás. Vždyť už nenakupujeme v obchodech, ale v shopech, marketech či super a hypermarketech, obědváme ve „vajnkelerech“, pijeme v „bírštubách“, rychle se občerstvujeme v „imbisech“, oblékáme se do body apod. Zatím se třeba nad přehršlí německých a anglických slov jen pousmějeme, ale dokážeme odhadnout, co bude za 5, 10, 20 let? Nebudeme mít stejné obavy, jaké dnes mají Finové? Je to trochu smutné rozjímání pro nás, češtináře.

S velkým předstihem se necháme odbavit a z haly pozorujeme starty a přistání letadel všech možných velikostí i všech možných leteckých společností. Čekáme na přílet linky OK 480 z Prahy, aby tato se změnila na linku OK 481 a dopravila nás do Prahy. Přilétá o něco později, takže i náš dnešní let bude opožděn. Krásné počasí však slibuje přímo vyhlídkový let. A skutečně. Pohled z výšky více než 10 000 m je úchvatný. Letíme nad jižním pobřežím Finska – to množství ostrovů a ostrůvků – Balt přerazíme nejkratší cestou nad švédské pobřeží a nad ním letíme k jihozápadu. Jako na dlani se pod námi rýsuje největší švédský ostrov Öland. Řeším přímo hamletovskou otázku. Je to on, není to on? Vzpomínám na dovolenou roku 1991, kdy jsme zabloudili i sem. Uvidím most spojující ostrov s pevninou? Ano, i z té výšky je pozorovatelný. Pak přelétáme nad dánskou výspou, ostrovem Bornholmem a míříme směr Gdaňsk. Polská krajina pod námi je poněkud fádní, naše hranice si však nemůžeme splést. Jejich signálem jsou zasněžené vrcholky Krkonoš. Klesáme. Zdraví nás vesnice, vesničky, města, městečka, hrady -ano, je to Kokořín, ten obdivujeme z ptačí perspektivy těsně před přistáním. Měkce dosedáme na „ranvej“ ruzyňského letiště. Trochu déle čekáme na kufry, chvíli využijeme k loučení. Tedy ahoj a na shledanou na posledním školení v Brně – Šlapanicích. Každý z nás si veze domů nejen nějakou tu hmotnou maličkost jako vzpomínku na přívětivou zemi na severu, ale především množství zážitků, které musíme především „strávit“. Nebude to jednoduché, protože jich je mnoho na jednu lidskou bytost.