Autor: Topí Pigula

Český název: Pomněnka lesní

Latinský název: Myosotis sylvatica

čeleď: brutnákovité (Boraginaceae)

Co je malé, to je milé. To platí i o blankytně modré pomněnce, která vešla nejen do říkanec a herbářů, ale i do divadelní hry. Odkaz na zapomínání najdeme nejen v její slovenském názvu nezábudka (zabudnout – zapomenout), ale i „cimrmanovském“ Vyšetřování ztráty třídní knihy: „Po letech učitelského působení ve Struku udělal Cimrman namátkovou prověrku vědomostí svých bývalých žáků. Výsledek byl skličující. Zjistil, že si všichni pamatují jen asi jednu desetinu toho, čemu je ve škole učil. Devět desetin poznatků bylo průtokových – laicky řečeno: šly jedním uchem dovnitř a druhým ven. Cimrman se proto rozhodl udělat v procesech pamatování a zapomínání jednou provždy pořádek. Přímo určil, kterou látku si mají žáci zapamatovat a kterou zapomenout. Látka pro zapamatování zabírala 1/10 a látka pro zapomenutí 9/10 učební doby, přesně jak to odpovídalo statistickému průzkumu. Pro tyto dvě oblasti učiva zavedl Cimrman dva názvy: pomněnka a zapomněnka – v němčině Vergissmeinnicht und Nichtvergissme­innicht. Žáci se učili obojímu, ovšem jen pomněnku si směli pamatovat. Cimrman pak velice rafinovanými chytáky zkoušel, zda si nepamatují i zapomněnku.“ Pomněnka je tedy nejen krásné, v češtině bohatě využitelné slovo (což ostatně dvojice Smoljak – Svěrák ve své hře nádherně dokumentují), ale i krásná kytka.

Rod pomněnka – Myosotis – obsahuje celkem asi 80 druhů, takže je možná záměna s blízce příbuznými druhy. Pomněnka lesní je jedna z nejčastějších a už samotný název naznačuje, jakému prostředí bude dávat přednost. Dokáže vystoupat až do nadmořské výšky cca 1400 m n.m. Jedná se o druh poměrně horný a nemá žádný vliv na počasí. Existuje totiž pověra, že když kvetou pomněnky, přijde bouřka. Je to asi stejně pravděpodobné, jako že šumění vodopádu vyvolává potřebu močení. Stát se to může, ale rozhodně to není pravidlem. To by totiž louky s pomněnkami musely být neustále promáčené a okolí vodopádů promočené.

Český název: Lýkovec jedovatý

Latinský název: Daphne mezereum

čeleď: vrabečnicovité (Thymelaeaceae)

Lýkovec je z hlediska určení velmi příjemný druh. Zejména na jaře, kdy jeho silně vonící fialové květy vyrazí dříve, než listy, takže záměna s jiným keříkem je takřka nemožná. Jde o 30 – 150 cm vysoký keř rostoucí na lesních světlinách. Vyskytuje se od nížin až do výšky okolo 2000 m. n. m. a oblíbený je i v zahrádkách. To ale vzhledem k jedovatosti nemusí být dobrý nápad, protože je pak potřeba hlídat děti, které si z oblibou strkají do pusy kde co. Navíc lýkovcové plody připomínají rybíz, takže tím riziko roste. Uvádí se, že smrtelné může být požití 10 – 12 plodů. I přes jedovatost se šťáva z plodů používala k zostření chuti octa a hořčice. Krom toho se rostlina využívala k výrobě červeného barviva. Ptákům, na rozdíl od savců, pozření semen nevadí. Sezobnou, vykadí a tím přispívají k roznášení semen na další stanoviště.

Je jasné, že jakmile je rostlina pěkná a k tomu jedovatá (poškozuje ledviny a centrální nervový systém), nevyhnula se jí pozornost lidových léčitelů. Mimo jiné prý pomáhala při léčbě revmatismu. Keřík má hojně lidových názvů, z nichž mnohé naznačují jeho jedovatost (čertovo lejno, mordýř lidský). Mathioliho Herbář pod jménem čertovo lejno uvádí zcela jinou bylinu, která pochází z indického subkontinentu a používá se jako koření. Kořenit si čertovým lejnem… zní to zajímavě. Ale ani vědecká jména nejsou jednotná. Mezi lýkovcová synonyma patří Thymelaea mezereum či Mezereum officinarum. A v knize Průvodce přírodou: Keře, ho najdete pod českým jménem lýkovec obecný. Tento druh lýkovce není jediným lýkovcem, který se na našem území vyskytuje, ale jeho blízký příbuzný lýkovec vonný (Daphne cneorum) je tak vzácný, že setkání s ním je velmi nepravděpodobné.

Český název: Modřín opadavý

Latinský název: Larix decidua

čeleď: borovicovité (Pinaceae)

Pamatuju dobu, kdy šerif trampské osady ukázal na statný strom, evidentně jehličnan bez jehličí, a se slovy „tohle je souška, to bude dobře hořet“ ho porazil. Byl únor a slušný „jehličnan“ by jehličí mít měl. Ovšem to neplatí pro modřín. Tehdy poražený modřín hořel špatně, protože byl zcela živý a zdravý. Tato dřevina „klame tělem“, protože jí opadává všechno jehličí najednou. Ne že by borovici nebo smrku jehličí neopadávalo (kde by se pak ve smrkovém lese vzala ta vrstva jehličí na zemi), ale děje se tak v průběhu celého roku, takže jde o proces celkem nenápadný. Zato modřín na podzim krásně zežloutne, shodí jehličí a celou zimu se tváří „jako souška“, aby mu se na jaře svěže zazelenal. Tenhle strom se štíhlou korunou dorůstá výšky několika desítek metrů (různé zdroje udávají různé výšky, ale padesátimetrová výška je asi pro zdravý modřín ideální). A ještě dříve, než jehličí mu vyrazí malé fialové samičí šištice.

Ačkoli se vyskytuje ve většině pohoří střední Evropy, přece jen jsou Čechy ve vztahu k modřínům unikátní. První historické zmínky o pěstování modřínu jsou ze šestnáctého století a pocházejí z Krnovska. Ovšem jeho přirozený výskyt na našem území je zaznamenán už ve 14. století. Modřín je často popisován jako nepůvodní druh naší flóry, ale v analýze Ústavu lesnické a dřevařské ekonomiky a politiky se píše, že autochtonní (původní) je modřín v části Nízkého Jeseníku a Zlatohorské pahorkatiny. Tuhle informaci lze vzít jako tip na výlet s názvem „Putování za modřínem“, které může skončit například v Národní přírodní rezervaci Ptačí hora v katastrálním území obce Nové Heřminovy. Právě tady se chrání původní výskyt „našeho“ modřínu. Jiným tipem je Polžický modřín, který je chráněn jako památný strom, ovšem od původního přirozeného výskytu v Jeseníkách se dost zatoulal. Polžice jsou totiž v jihozápadních Čechách. A už za modříny vyrazíte kamkoli, nezapomeňte si vzít sebou knihu Josefa Motyčky Jesenický modřín: původní jeho výskyt a zavádění modřínu v českých zemích.

Jednodenní výlet, na kterém uvidíte kousek sopečné geologie, nenápadnou zříceninu dávno opuštěného hradu, krásnou rozhlednu a zámek – to je trasa z Těchlovic na Ústecku do Děčína. Stačí se držet červené značky.

Vrabinec

Na pravém břehu Labe hned za Těchlovicemi je nápadný skalní výchoz. V krajině hradů by bylo moc divné, kdyby zrovna tady, na extrémně nápadném místě žádný nebyl. Byl. Ale dnes už jsou z něj v podstatě nerozeznatelné zbytky. Nicméně i tak stojí za to Vrabinec navštívit a pak pokračovat dál směrem na Děčín.

Čedičová historie

Výrazný skalní útvar Vrabince je složený z několika čedičových sopouchů, což v krajině Českého středohoří není nic divného. V kraji je to jedna třetihorní sopka vedle druhé. Tedy správněji řečeno, jeden vypreparovaný sopouch vedle druhého, protože v minulosti byly zdejší sopky o stovky metrů vyšší. Nejvyšší horou zdejšího kraje Milešovkou počínaje a malým Vrabincem konče. Je dobré si uvědomit, že sopouchy jsou jen erozí vypreparovanou částí dávných vulkánů, které jen matně vykreslují žhavou minulost, jenž tady vládla před desítkami milionů let. Dnes je území chráněné jako přírodní památka, (vyhlášeno 30.6.1993, výměra 8,77 ha). Přístup je naprosto bezproblémový po červené turistické značce z Těchlovic, kde je železniční i autobusová zastávka. Nebo v opačném směru z Děčína po stejné červené, jen v protisměru. Na skalách a v bezprostředním okolí můžete narazit na tařici skalní, bělozářka liliovitou, modřenec tenkokvětý nebo lilii zlatohlavou. Byl tady provedený i průzkum fauny měkkýšů, který odhalil 25 druhů. Pro ty z nás, kteří poznají jen hlemýždě, to může být velké číslo, jenže fauna českých měkkýšů čítá stovky druhů. Vzhledem k tomu, že je okolo příjemný lesík a skály, hnízdí tady několik druhů dravců a sov. Občas nad hlavou proletí káně, nebo se ozve svým chraplavým hlasem dnes už čím dál běžnější krkavec. Vrabinec je opravdu nápadný skalní útvar. Proto není divu, že už od začátku 15. století tady stojí hrad. Nechal si jej vybudovat Jan z Těchlovic. Jenže měl smůlu, protože už v roce 1444 došlo k jeho vypálení. Podle listinných důkazů jej ještě k roku 1504 kdosi obýval, ale stačilo pouhých jedenáct let, aby byl prohlášený za pustý. A takovým i zůstal. Nicméně hospodářský statek u hradu fungoval až do poloviny 20. století. Některé zdroje udávají výstup na Vrabinec jako náročný. Z vlastní zkušenosti můžu říct, že vozíčkář se tam nedostane, ale běžný turista bez problémů. Tedy pokud neprší. To pak výstup vzhůru docela klouže.

Velký Chlum

Cesta na rozhlednu Velký Chlum, která se kamenně vypíná nad Děčínem je nenáročná a rozhledna sama o sobě velmi půvabná. Postavena byla v létech 1927 – 1929. V době okupace české republiky sovětskými vojsky, která začala v osudovém roce 1968, ji využívala sovětská armáda, která na něm měla umístěný vysílač. Pro turisty to znamenalo, že se dostali jen do prvního ochozu. Sověti odešli a rozhledna zase slouží svým návštěvníkům a původnímu účelu. A rozhled je, pokud to dovolí počasí, opravdu hezký. Zejména pohled k Děčínu odhalí, jak dlouhá, tedy vlastně krátká, cesta poutníka kráčejícího do města ještě čeká. K rozhledně, která stojí výšce 507 m.n.m. doporučuji vyrazit co nejdříve, protože bude trvat jen několik málo let a krásný výhled zastíní okolní stromy. Stavba z lomového kamene a tvárnic působí dojmem poctivé práce, což je dáno tím, že byla před lety nákladem zhruba 700 000 korun rekonstruována.

Děčín

Do Děčína už je to kousek. K prohlídce město mimo jiné nabízí zoologickou zahradu, muzeum s oddělením historie zdejší labské plavby a samozřejmě dominantu města – děčínský zámek. Vojáci s výložkami sovětské armády už odešli, což zámku jenom prospělo. Říct, že se k zámku chovali macešsky byl příliš velký eufemismus. Skoro by se chtělo napsat, že tam nebyli ubytováni, nýbrž ustájeni. Podle škod, které po sobě zanechali na historickém interiéru se k zámku chovali dost prasácky. V době svého pobytu to na kontrolu vysílače na Velikém Chlumu neměli daleko. Zámek se vypíná nad soutokem Labe a Ploučnice a na jeho nynějším místě existovalo už v 10. století dřevěné hradiště. Mě osobně zaujal Staroměstský most, který leží v Děčíně na cestě mezi Velkým Chlumem a centrem města. Své první hosty přivítal v roce 1524. Stačí porovnat „moderní“ překlenutí údolí a hned je každému jasné, jak moc se architektura posunula. Mnohem více k užitkovosti a mnohem dál od krásy. Milovníky Jaroslava Foglara potěší před muzeem vzrostlý jinan dvoulaločný (Ginkgo biloba). Ginga znají čtenáři foglarovek jako „tajemný strom Vontů“, ale i ty, kterým Foglar nic neříká, možná zaujme neobvyklý tvar listů. Jinan je popisován jako „žijící fosilie“, neboť jeho evoluční historie se začala psát v permu, tedy zhruba před 270 miliony lety. Z medicínského hlediska jsou mu připisovány silné léčivé účinky.

Trasa Vrabinec – Děčín je ideální na jednodenní výlet. Ústí nad Labem je coby krajské město snadno dostupné z mnoha míst republiky. Následně doporučuji sedmnáctiminutový přesun vlakem do Těchlovic. Až dorazíte do cíle, tak se z děčínského dopravního uzlu snadno přesunete, kam je potřeba. Třeba dál do Národního parku Českosaské Švýcarsko nebo na Děčín bezprostředně navazující CHKO Labské Pískovce. Jen si pečlivě naplánujte spoje. Vlaky Ústí nad Labem – Těchlovice jezdí jen několikrát denně. Doporučuji výlet někdy zjara, ideální období okolo velikonoc. Když „chytíte počasí“ tak je tam opravdu moc hezky.

autor je šéfredaktorem časopisu Travelfocus

Český název: Bledule jarní

Latinský název: Leucojum vernum

čeleď: amarylkovité (Amaryllidaceae)

Jedním ze symbolů jara jsou babičky postávající na nárožích a nabízející k prodeji sněženky a bledule. Byť tím porušují zákon (a to dokonce i v případě, že si je natrhaly na vlastní zahrádce) jsou bílé květy jasným důkazem, že jaro je tu. Občas dokonce vykoukne bledule zpod zbytků sněhu. Ostatně jak anglický název snowflake – sněhová vločka – naznačuje sněhobílou barvu a i možné sněžení během květu. Ostatně přesně to se stalo letošní jato, kdy bledule zmizely pod nenadálým sněhovým přídělem Květ (velmi vzácně dva květy) nese 10 – 30 cm vysoká lodyha. Právě počet květů je dobrým rozlišovacím znakem bledule jarní od bledule letní (Leucojum aestivalis), jejíž lodyha nese 3–7 květů. Ačkoli je celá rostlina jedovatá a při požití vyvolává zvracení a průjmy, otravy nebývají smrtelné. Prvním příznakem intoxikace je zvýšené slinění. Takže až se vám na něco budou sbíhat slinu, můžete říct, že „slintáte, jako byste snědli bleduli“. A když se vás někdo zeptá „proč bledule?“, máte po ruce zajímavou odpověď. Rostlina obsahuje celou plejádu toxinů, z nichž se v medicínské praxi mimo jiné ujal alkaloid galantamin. Bulharská medicína jej využívá při léčbě Alheimerovy a Parkinsonovy choroby, u nás je hydrobromid galantaminu používán mimo jiné při léčení svalových poruch. Tato látka byla původně izolovaná z příbuzné sněženky Galanthus woronowi a ve východní Evropě se k farmaceutickým účinkům používá od 60. let 20. století. Latinský název bledule jarní má původ v řečtině, kde „leukós“ znamená bílý a „ion“ fialka. Leckoho napadne leukémie ve spojitosti s bílými krvinkami. A má pravdu.

Na exkurse sem chodí studenti i poučení chtiví laici z řad botaniků, zoologů i geologů. Romantiku a krásné rozhledy na sluncem prohřátých skalách tady nalézají milenecké dvojice. Já osobně jsem se ke třem křížům vysápal s lahvinkou vína z místních vinohradů a foťákem. Porta Bohemica má totiž své kouzlo takřka pro každého.

… bohemica

Začněme něčím méně známým. Porta Bohemica, tedy Brána Čech, je místem, kde se nachází jeřáb český (Sorbus bohemica). Jeřáby obecně jsou dřeviny, jejichž některé druhy patří mezi velmi vzácné, byť ten nejběžnější z nich – jeřáb ptačí Sorbus aucuparia pozná skoro každý. Zrovna ten „český“ je špatně rozlišitelný od svých blízkých příbuzných. To znamená, že musíte být buď odborník nebo velmi dobře poučený laik. K tomu, abyste ho našli to chce mít v baťůžku přibalené trochu štěstí. Jedná se totiž o endemit Českého středohoří takže šance, že jej naleznete mimo tento region je v podstatě nulová. Jde o druh hybridogenní, tedy vzniklý křížením, kde rodiče jsou jeřáb dunajský (Sorbus danubialis) a jeřáb břek (Sorbus torminalis). K „českým“ druhům rostlin ještě přidejme žlutě kvetoucí křivatec český (Gagea bohemica). To jen na okraj, protože vždycky je zajímavé vědět o něco víc, než vám nabídne běžný průvodce. Možná to vypadá, že je tady příliš „českého“ na jednom místě. Ale to zdaleka není všechno. Jeden ze symbolů české státnosti, česká vlajka, neustále vlaje nad údolím Labe. Pokaždé, když jedu, tak se divím, že ji ještě nikdo neukradl. Asi se zlodějům a vandalům nechce lézt do kopců. Přitom Kalvárie není nijak vysoko – pouhých 239 m.n.m.

Žerno – seky

Žernoseky (Velké na pravé straně Labe a Malé na protějším břehu) mají sekání v názvu. Ale pointu pochopí jen ten, kdo ví, co jsou to žernovy. V okolí, zejména na druhé straně Labe u Malých Žernosek, se nachází kamenolomy s kvalitním tvrdým křemenný porfyrem (např. kamenolom Kubo). Ten se tady získával už v neolitu – mladší době kamenné. Vytěžený kámen byl zpracováván na žernovy, tedy mlýnské kameny. Jejich kvalita byla velmi vysoká a tak není divu, že se díky labské vodní cestě dostávaly zdejší žernovy dál do západní Evropy. A název obcí? Je jasné, že zpracování žernovů bylo záležitostí vysekávání, tedy žernov – seky. Zůstaňme ale na pravé straně Labe (na druhou stranu do Opárenského údolí se podíváme v jiném příspěvku), které v sobě ukrývá obrovský kus historie.

Keltové, Slované a jim podobní

Místo, dnes na mapách označované jako Hrádek, je zalesněným pahorkem s výškou 268 m. n. m. Jedná se o hradiště z mladší doby bronzové, později jej jako hradiště využili Keltové. Během několika století je vystřídali Slované. Ti tu fungovali v 8 – 12.stol. Dnes tady milovníci historie najdou zalesněné valy o výšce několika metrů. Čas od času se zde potulují i milovníci záhad a s pohledem skloněným k zemi tu hledají místa síly. Amatérští archeologové taky koukají do země. Co kdyby náhodou narazili na artefakt, jenž by dodal lesku jejich sbírkám. Já osobně bych doporučil zcela jiný typ poznání této oblasti. Bezprostředně na rulový skalní ostroh Kalvárie, jenž je „ozdobený“ třemi kříži, navazují vinice a ve Velkých Žernosekách nezaváhejte s ochutnávkou místního vynikajícího vína. Dopřejte si ho a uvidíte, že zdejší kraj má skutečně každému co nabídnout.

autor je šéfredaktorem magazínu Travelfocus