A je tu sobota a s ní začátek cesty do Polska!
Nakupování jídla a dalších zbytečností, průvodce stojí stejně jako jízdenka do Hajnovki, v knihovně jsou půjčený, tak na to kašlem a kupujem svýho; marné shánění reflexních pásek. Balení a vážení batohů – já se 16 kg a Tom s 23 kily – docela pohodička.
Půlnoční vlak do Varšavy, hodně dlouhý, přes celé nástupiště, a spousta vagónů, které se odpojovaly během cesty, ten náš byl až na konci perónu, je fakt dobré s tím počítat předem a vybrat si to správné místo.
Hajnówka idos zná jako Hajnovka, trochu složité vysvětlování paní za přepážkou na nádraží. Ve vlaku do Ostravy chodili zloději a nakukovali do každého kupéčka, je fajn se nezamykat a neusínat.
Cesta byla v pohodě, na hranicích jsme opět nabrali zpoždění, které nám dost zkomplikovalo další cestu. Ve Varšavě jsme měli půl hodiny na přestup na další rychlík jedoucí do Hajnovky, bohužel zpoždění se nezkrátilo. Přijeli jsme na nádraží Varšava centrala a dívali se na právě odjíždějící rychlík. Prý stačilo se domluvit s konduktorem, aby pozdržel náš vlak. No nic, čekali jsme hodinu ve Varšavě a jeli divnými spoji až do Hajnovky, v Siedlci čekali asi 6 hodin na šinobus – moderní vlakotramvaj, na polské poměry hodně moderní, napolské koleje docela absurdní. No cesta hadr.
V Hajnovce nás místní poslali na busík, který měl nějaké to zpoždění. Ještě štěstí, že se Tom otočil a doběhl zpět na zastávku, kde zrovna stál. Jinak bychom museli jít na náš první autostop. V Bialověži jsme natrefili na kemp, kde noc stála 16 zl (a to díky tomu, že jsme byli studenti z Čech, jinak cena byla 20 zl). To byl nejdražší kemp za celou dobu v Polsku. Je třeba dodat, že jsme jeli ve dvojici Tom a Monča, která polsky umí dobře už od narození.
Bialověža
V 10 hodin se před PTTK (český ČTK) schází skupinka turistů, která pak jde s průvodcem do parku. Čím více lidí, tím levněji vyjde průvodce. Polský průvodce stojí 114 zl, anglicky mluvící 160 zl (výklad je srozumitelný a názorný, lze porozumět i v polštině). Komentovaná prohlídka trvá asi tři hodiny. Bělověžský prales je rozdělený na císařský park a samotný prales, který vede jedna cestička pro turisty kolem nejzajímavějších jevů (staré stromy, borovice vejmutovka atd.). Výklad je dost odlehčený a rádoby vtipný (podle nálady průvodce).
Po překročení brány vedoucí do samotného pralesa, se nám naskytl jedinečný pohled na autentický pralesní porost, zelená tma, vzrostlé a silné stromy, kmeny porostlé mechem. Úplně jiný pohled než na českou monokulturu.
Cesta do Narevky
Naše cesta měla jeden cíl – navštívit Bělověžský prales a domluvit spolupráci s místním správcem, jehož sídlo se nacházelo v Narevce. Ráno jsme se sbalili, majitelka kempu nás ochotně hodila do rezervace zubrů, odkud jsme pěšky pokračovali do Narevky (17 km). Celou dobu nás míjeli cyklisté a ohromně se smáli, že jdeme pěšky. No není se čemu divit, v Polsku se pěší turistika pěstuje především na horách. Cestou jsme narazili na královské duby (staré stromy nesoucí jména polských králů a knížat), na starou a zasypanou úzkokolejku a dva studenty monitorující pohyb zubrů s anténou (to bylo zajímavé). Po celodenní túře jsme došli odpoledne do Narevky, prohlídli si pravoslavný kostel, kterých je v této oblasti hodně. V restauraci jsme ochutnali polskou raritu – pivo s malinovou štávou a bez pěny. Něco nepředstavitelného pro Čecha.
Setkání s Andrzejem Karczewskim a cesta do Gyžicka
Setkání s Andrzejem Karczewskim, správcem části BNP, domluva společného projektu, který pak zkrachoval. Z Narevky jsme se rozhodli stopovat do Bialystoku, protože autobus nejel žádný. Chvilku jsme postávali u silnice s řádnou cedulkou a pak přijela pohraniční stráž, která se nás dotazovala, odkud jdeme a kde jsme spali a napsala si nás do sešitku. Sice jsme mluvili polsky, v rozhovoru s pohraničníky jsme mluvili česky s výraznými gesty. A nechali nás být – ochránci hranic EU. Pak přijelo divné auto s divným tlustým mužem, který si nás dost významně prohlížel. Radši jsme zmizeli a šli stopovat jinam.
Zastavilo nám auto s civilním radiem – pro nás neznalé docela novinka. Z auta jsme si prohlídli centrum Bialegostoku – mešitu, staré ulice (taková autoturistika). Za chvilku nám jel bus do Gižycka. Venku lilo a my jeli busem, spali a koukali na stereotypní ráz krajiny. Polské autobusy nejsou příliš luxusní, ale aj tak to bylo docela pohodlné a bezpečné. Gyžicko je turistické centrum Mazur (relaxační centrum pro Varšaváky), velký kemp s opilou mládeží a placenou toaletou, lodě a plachetnice, kolotoče a hudba všude.
Frčíme dál do Malborku
Dopoledne jsme si prohlédli městečko, poslali pohledy, koukli na pevnost Toyen z vnějšku a šli zase na stopa směr středověký hrad Malbork. V Olsztynu jsme se vyhli dešti a zvolili pohodlnější cestu autobusem a vlakem. Z okna jsme pozorovali měnící se ráz krajiny. Už to nebyly malebné pastviny, lesy a jezera. Teď to bylo samé pole a pak zase pole. Zemědělská země. Malbork nás překvapil svou rozlehlostí. Původně jsme počítali, že to bude malá vesnička, která profituje z největšího polského hradu. Ve skutečnosti je Malbork docela velké město s rozvinutou infrastrukturou. Kemp jsme našli za chvilku (naproti hradu). Platilo se opět všechno – stan, jednotlivá osoba a také toaleta. Člověk díky svým fyziologickým potřebám utratí půlku výplaty. Vydělávat se dá na všem.
Polsko je město moderních kostelů, čápů, hubených a krásných holek.
Špatných silnic, řidičů-pirátů, řidičů-arogantů, řidičů-nebračů stopařů.
Polsko je země památek, krásné přírody, rozlehlých polí, lesů, čistých jezer.
Polsko je země vodky a dobrého piva s malinovou šťávou.
Polsko je země, kde teď pořád staví silnice a dálnice a pořád něco staví.
Polsko je platných toalet v kempech a všeho platného.
Zadarmo ani polské kuře nehrabe.
Malbork – perla polského středověku
Ráno jsme nelenili a brzy vyrazili na prohlídku hradu. Vstupenka pro studenta stála necelých 18 zl a prohlídka trvala skoro tři hodiny. Za málo peněz muziky až po krk. Prohlídka nás dost zmohla. Hrad byl úžasný, rozlehlý, výklad byl poutavý. K našemu úžasu je Malbork hrad s nějvětší koncentrací Čechů, potkali jsme celkem 5 krajanů za dopoledne.
Po skromném obědě jsme vyrazili na stopa. Bohužel jsme zpočátku stáli na špatné výpadovce, ale pak jsme se zorientovali, vytáhli cedulku a nechali se svézt až do Gdaňska. Tam jsme hned našli TIC a doptali se na známý kemp v Kamenném Potoku (kam jeli moji rodiče na svatební cestu, heč). V trojměstí jezdí tzv. SKM – szybka kolej miejska. Něco jako vlakové metro nad zemí, levné, rychlé a dostupné. Tak jsme tím jezdili furt sem a tam.
Moře, moře a zase moře
Na cestách po Polsku jsme už týden. A stále se nám tu líbí, až na to zachmuřené počasí. Na koupání v moři nebylo odpovědné počasí, tak jsme jeli prohédnout si trojměstí. V Gdaňsku jsme si prohlédli náměstí, okolní malé uličky, port, středověký jeřáb, památník Solidarity a hlavně jsme objevili geniální vegetariánskou jídelnu. Ta nám zvedla náladu a udělala průvan v peněžence. Stihli jsme ještě prohlídku Sopot, na poslední Gdyni už nezbyl čas.
Kaszuby a polské Švýcarsko
Původně jsme plánovali, že bychom se podívali do národního parku Łeba, kde jsou pohyblivé duny a je tam atypická středomořská fauna. Bohužel počasí bylo odporné, studené a na nějaké chození po dunách to nevypadalo. Tak jsme se vydali do centra Kašub – do města Kartuzy. K našemu překvapení jsme tam potkali skupinku malých dětí v krojích a pak jsme zjistili, že ve městě probíhá kašubský folklorní festival. Ale to nás moc nelákalo. Šli jsme po turistické značce, která celou dobu vedla po silnici, docela rušné komunikaci. K tomu počasí se dost pohoršilo, foukalo a vůbec to nevypadalo na příjemný vandr. Tak jsme se vrátili zpátky do města a šli na stopa, který byl dlouhý, ale nakonec úspěšný. Polský řidič nejedl, nespal, pouze kouřil a byl dost fajn. Na noc jsme zakempovali v lese a v noci si užili příhodu se smradlavým zvířetem, co nám občůralo stan.
Toruń a Gniezdno
Ráno jsme rychle sbalili naše krámy a vyrazili na stopa, cestou autem jsme si prohlídli město Grudziadz a dojeli až do Toruně – města Mikoláše Koperníka. Centrum je nádherné, staré domy, kašny se sochou žáby a voraře podle staré legendy, kdy vorař zachránil město od dotěrných žab (podobně jako krysař ve mestě Hammeln). Prohlédli jsme si město, které je v době poledního klidu liduprázdné. Holt oběd je oběd. Poté jsme dojeli busem do dalšího městečka, odkud jsme stopovali do Gniezdna. Tam jsme využili mládežnickou ubytovnu, která nebyla zas tak levná, ale zato docela komfortní.
Poznań a Slońsk
Ráno jsme si prohlédli Gniezdno, je to město, které se pojí s kultem sv. Vojtěcha. Mimo jiné jeho ostatky jsou v katedrále pod stříbrným sarkofágem. Jenže to stejně bylo houby vidět, protože vnitřek kostela byl v rekonstrukci. Opět jsme šli na stopa a vzal nás dobrý týpek, co byl dřív bandita, ale dobrá víra ho napravila. Na cestách člověk potká zvláštní lidi. Vyhodil nás v Poznani. Tam jsme narazili na neskutečně dobrou restauraci ve sklepě, kde vařili vegetariánsky. Napráskli jsme si pupky a vydali se na náměstí sejít se s přáteli (Bartek a Monika), kteří nás provedli městem a vyprávěli různé legendy a historky. Např. v Poznani mají kozly, kteří utekli kuchaři z pekáče a schovali se na věži radnice. Abychom nemuseli šlapat na výpadovku, svezli jsme se busem za město a šli na stopa. Čekali jsme dlouho, neboť v tomto kraji se obecně špatně stopuje, to nám potvrdili naši kamarádi. Nakonec nás vzal profesor medicíny v dosti drahém voze a pak si nás vyzvedla polská teta, která nás hostila pár dní u sebe.
A to pak začala tour de příbuzní, strýc a mamka v Trutnově. Do widzenia.
A je tu sobota a s ní začátek cesty do Polska!
Nakupování jídla a dalších zbytečností, průvodce stojí stejně jako jízdenka do Hajnovki, v knihovně jsou půjčený, tak na to kašlem a kupujem svýho; marné shánění reflexních pásek. Balení a vážení batohů – já se 16 kg a Tom s 23 kily – docela pohodička.
Půlnoční vlak do Varšavy, hodně dlouhý, přes celé nástupiště, a spousta vagónů, které se odpojovaly během cesty, ten náš byl až na konci perónu, je fakt dobré s tím počítat předem a vybrat si to správné místo.
Hajnówka idos zná jako Hajnovka, trochu složité vysvětlování paní za přepážkou na nádraží. Ve vlaku do Ostravy chodili zloději a nakukovali do každého kupéčka, je fajn se nezamykat a neusínat.
Cesta byla v pohodě, na hranicích jsme opět nabrali zpoždění, které nám dost zkomplikovalo další cestu. Ve Varšavě jsme měli půl hodiny na přestup na další rychlík jedoucí do Hajnovky, bohužel zpoždění se nezkrátilo. Přijeli jsme na nádraží Varšava centrala a dívali se na právě odjíždějící rychlík. Prý stačilo se domluvit s konduktorem, aby pozdržel náš vlak. No nic, čekali jsme hodinu ve Varšavě a jeli divnými spoji až do Hajnovky, v Siedlci čekali asi 6 hodin na šinobus – moderní vlakotramvaj, na polské poměry hodně moderní, napolské koleje docela absurdní. No cesta hadr.
V Hajnovce nás místní poslali na busík, který měl nějaké to zpoždění. Ještě štěstí, že se Tom otočil a doběhl zpět na zastávku, kde zrovna stál. Jinak bychom museli jít na náš první autostop. V Bialověži jsme natrefili na kemp, kde noc stála 16 zl (a to díky tomu, že jsme byli studenti z Čech, jinak cena byla 20 zl). To byl nejdražší kemp za celou dobu v Polsku. Je třeba dodat, že jsme jeli ve dvojici Tom a Monča, která polsky umí dobře už od narození.
Bialověža
V 10 hodin se před PTTK (český ČTK) schází skupinka turistů, která pak jde s průvodcem do parku. Čím více lidí, tím levněji vyjde průvodce. Polský průvodce stojí 114 zl, anglicky mluvící 160 zl (výklad je srozumitelný a názorný, lze porozumět i v polštině). Komentovaná prohlídka trvá asi tři hodiny. Bělověžský prales je rozdělený na císařský park a samotný prales, který vede jedna cestička pro turisty kolem nejzajímavějších jevů (staré stromy, borovice vejmutovka atd.). Výklad je dost odlehčený a rádoby vtipný (podle nálady průvodce).
Po překročení brány vedoucí do samotného pralesa, se nám naskytl jedinečný pohled na autentický pralesní porost, zelená tma, vzrostlé a silné stromy, kmeny porostlé mechem. Úplně jiný pohled než na českou monokulturu.
Cesta do Narevky
Naše cesta měla jeden cíl – navštívit Bělověžský prales a domluvit spolupráci s místním správcem, jehož sídlo se nacházelo v Narevce. Ráno jsme se sbalili, majitelka kempu nás ochotně hodila do rezervace zubrů, odkud jsme pěšky pokračovali do Narevky (17 km). Celou dobu nás míjeli cyklisté a ohromně se smáli, že jdeme pěšky. No není se čemu divit, v Polsku se pěší turistika pěstuje především na horách. Cestou jsme narazili na královské duby (staré stromy nesoucí jména polských králů a knížat), na starou a zasypanou úzkokolejku a dva studenty monitorující pohyb zubrů s anténou (to bylo zajímavé). Po celodenní túře jsme došli odpoledne do Narevky, prohlídli si pravoslavný kostel, kterých je v této oblasti hodně. V restauraci jsme ochutnali polskou raritu – pivo s malinovou štávou a bez pěny. Něco nepředstavitelného pro Čecha.
Setkání s Andrzejem Karczewskim a cesta do Gyžicka
Setkání s Andrzejem Karczewskim, správcem části BNP, domluva společného projektu, který pak zkrachoval. Z Narevky jsme se rozhodli stopovat do Bialystoku, protože autobus nejel žádný. Chvilku jsme postávali u silnice s řádnou cedulkou a pak přijela pohraniční stráž, která se nás dotazovala, odkud jdeme a kde jsme spali a napsala si nás do sešitku. Sice jsme mluvili polsky, v rozhovoru s pohraničníky jsme mluvili česky s výraznými gesty. A nechali nás být – ochránci hranic EU. Pak přijelo divné auto s divným tlustým mužem, který si nás dost významně prohlížel. Radši jsme zmizeli a šli stopovat jinam.
Zastavilo nám auto s civilním radiem – pro nás neznalé docela novinka. Z auta jsme si prohlídli centrum Bialegostoku – mešitu, staré ulice (taková autoturistika). Za chvilku nám jel bus do Gižycka. Venku lilo a my jeli busem, spali a koukali na stereotypní ráz krajiny. Polské autobusy nejsou příliš luxusní, ale aj tak to bylo docela pohodlné a bezpečné. Gyžicko je turistické centrum Mazur (relaxační centrum pro Varšaváky), velký kemp s opilou mládeží a placenou toaletou, lodě a plachetnice, kolotoče a hudba všude.
Frčíme dál do Malborku
Dopoledne jsme si prohlédli městečko, poslali pohledy, koukli na pevnost Toyen z vnějšku a šli zase na stopa směr středověký hrad Malbork. V Olsztynu jsme se vyhli dešti a zvolili pohodlnější cestu autobusem a vlakem. Z okna jsme pozorovali měnící se ráz krajiny. Už to nebyly malebné pastviny, lesy a jezera. Teď to bylo samé pole a pak zase pole. Zemědělská země. Malbork nás překvapil svou rozlehlostí. Původně jsme počítali, že to bude malá vesnička, která profituje z největšího polského hradu. Ve skutečnosti je Malbork docela velké město s rozvinutou infrastrukturou. Kemp jsme našli za chvilku (naproti hradu). Platilo se opět všechno – stan, jednotlivá osoba a také toaleta. Člověk díky svým fyziologickým potřebám utratí půlku výplaty. Vydělávat se dá na všem.
Polsko je město moderních kostelů, čápů, hubených a krásných holek.
Špatných silnic, řidičů-pirátů, řidičů-arogantů, řidičů-nebračů stopařů.
Polsko je země památek, krásné přírody, rozlehlých polí, lesů, čistých jezer.
Polsko je země vodky a dobrého piva s malinovou šťávou.
Polsko je země, kde teď pořád staví silnice a dálnice a pořád něco staví.
Polsko je platných toalet v kempech a všeho platného.
Zadarmo ani polské kuře nehrabe.
Malbork – perla polského středověku
Ráno jsme nelenili a brzy vyrazili na prohlídku hradu. Vstupenka pro studenta stála necelých 18 zl a prohlídka trvala skoro tři hodiny. Za málo peněz muziky až po krk. Prohlídka nás dost zmohla. Hrad byl úžasný, rozlehlý, výklad byl poutavý. K našemu úžasu je Malbork hrad s nějvětší koncentrací Čechů, potkali jsme celkem 5 krajanů za dopoledne.
Po skromném obědě jsme vyrazili na stopa. Bohužel jsme zpočátku stáli na špatné výpadovce, ale pak jsme se zorientovali, vytáhli cedulku a nechali se svézt až do Gdaňska. Tam jsme hned našli TIC a doptali se na známý kemp v Kamenném Potoku (kam jeli moji rodiče na svatební cestu, heč). V trojměstí jezdí tzv. SKM – szybka kolej miejska. Něco jako vlakové metro nad zemí, levné, rychlé a dostupné. Tak jsme tím jezdili furt sem a tam.
Moře, moře a zase moře
Na cestách po Polsku jsme už týden. A stále se nám tu líbí, až na to zachmuřené počasí. Na koupání v moři nebylo odpovědné počasí, tak jsme jeli prohédnout si trojměstí. V Gdaňsku jsme si prohlédli náměstí, okolní malé uličky, port, středověký jeřáb, památník Solidarity a hlavně jsme objevili geniální vegetariánskou jídelnu. Ta nám zvedla náladu a udělala průvan v peněžence. Stihli jsme ještě prohlídku Sopot, na poslední Gdyni už nezbyl čas.
Kaszuby a polské Švýcarsko
Původně jsme plánovali, že bychom se podívali do národního parku Łeba, kde jsou pohyblivé duny a je tam atypická středomořská fauna. Bohužel počasí bylo odporné, studené a na nějaké chození po dunách to nevypadalo. Tak jsme se vydali do centra Kašub – do města Kartuzy. K našemu překvapení jsme tam potkali skupinku malých dětí v krojích a pak jsme zjistili, že ve městě probíhá kašubský folklorní festival. Ale to nás moc nelákalo. Šli jsme po turistické značce, která celou dobu vedla po silnici, docela rušné komunikaci. K tomu počasí se dost pohoršilo, foukalo a vůbec to nevypadalo na příjemný vandr. Tak jsme se vrátili zpátky do města a šli na stopa, který byl dlouhý, ale nakonec úspěšný. Polský řidič nejedl, nespal, pouze kouřil a byl dost fajn. Na noc jsme zakempovali v lese a v noci si užili příhodu se smradlavým zvířetem, co nám občůralo stan.
Toruń a Gniezdno
Ráno jsme rychle sbalili naše krámy a vyrazili na stopa, cestou autem jsme si prohlídli město Grudziadz a dojeli až do Toruně – města Mikoláše Koperníka. Centrum je nádherné, staré domy, kašny se sochou žáby a voraře podle staré legendy, kdy vorař zachránil město od dotěrných žab (podobně jako krysař ve mestě Hammeln). Prohlédli jsme si město, které je v době poledního klidu liduprázdné. Holt oběd je oběd. Poté jsme dojeli busem do dalšího městečka, odkud jsme stopovali do Gniezdna. Tam jsme využili mládežnickou ubytovnu, která nebyla zas tak levná, ale zato docela komfortní.
Poznań a Slońsk
Ráno jsme si prohlédli Gniezdno, je to město, které se pojí s kultem sv. Vojtěcha. Mimo jiné jeho ostatky jsou v katedrále pod stříbrným sarkofágem. Jenže to stejně bylo houby vidět, protože vnitřek kostela byl v rekonstrukci. Opět jsme šli na stopa a vzal nás dobrý týpek, co byl dřív bandita, ale dobrá víra ho napravila. Na cestách člověk potká zvláštní lidi. Vyhodil nás v Poznani. Tam jsme narazili na neskutečně dobrou restauraci ve sklepě, kde vařili vegetariánsky. Napráskli jsme si pupky a vydali se na náměstí sejít se s přáteli (Bartek a Monika), kteří nás provedli městem a vyprávěli různé legendy a historky. Např. v Poznani mají kozly, kteří utekli kuchaři z pekáče a schovali se na věži radnice. Abychom nemuseli šlapat na výpadovku, svezli jsme se busem za město a šli na stopa. Čekali jsme dlouho, neboť v tomto kraji se obecně špatně stopuje, to nám potvrdili naši kamarádi. Nakonec nás vzal profesor medicíny v dosti drahém voze a pak si nás vyzvedla polská teta, která nás hostila pár dní u sebe.
A to pak začala tour de příbuzní, strýc a mamka v Trutnově. Do widzenia.
