Výstup na Monte Cinto

Odchod je stanoven na 5:30 hodin. Délka návštěvy Monte Cinta se udává
na 10–11 hodin, je proto dobré vyrazit takto brzy z důvodu
dosažení vrcholu ještě před polednem a vyhnout se tak při výstupu
největšího žáru.

Monte Cinto (2706 m. n. m.) – nejvyšší vrchol Korsiky

Osmý den strávený na ostrově Korsika nás v rámci itineráře zájezdu cestovní kanceláře Alpina (www.alpina.cz) čekal výstup na nejvyšší horu již zmiňovaného ostrova – Monte Cinto (2706 m. n. m.). Přesto že tato hora není nejvíce navštěvovaná na ostrově, jelikož neleží na dálkové trase „GR 20“ každý však může tuto horu považovat za svůj „skalp“ zdolání nejvyšší hory v zemi.


Jako jeden z průvodců stanovuji odchod z kempu nad obcí „Lozzi – 1040 m. n. m.“ docela brzy, jelikož samotný výstup a sestup z předmětné hory je docela časově náročný. Odchod je stanoven na 5:30 hodin. Délka návštěvy Monte Cinta se udává na cca 10–11 hodin. Je dobré vyrazit takto brzy z důvodu dosažení vrcholu ještě před polednem a vyhnout se tak při výstupu největšího žáru. Na „Monte Cinto“ se rozhodlo vystoupit celkem 10 klientů.

A jde se na vrchol


Cesta vede hned ze začátku kolem ohrady, kde se pasou krávy. Dle mapy je to cca 8 km k chatě „Erco – 1650“. Čeká nás tedy na začátek cca 600 m převýšení, které postupně nabíráme po štěrkové cestě, která má nekonečný počet zatáček. Cestu si lze zkrátit pomocí spojnic nacházejících se mezi jednotlivými zatáčkami. V průběhu výstupu nás míjí dva offroady, které jsou plné klientů, kteří si zaplatili výjezd téměř až k chatě „ergo“. Po asi 30 minutách chůze se nám již v plné kráse ukazuje celý skalnatý masív vč. nejvyššího bodu – Monte Cinto. Hory nám velice připomínají charakter našich hodně dobře známých „Vysokých Tater“. Pomalu ale jistě svítá a my fotíme východ slunce.

Počasí nám však moc nepřeje, začíná se hned z rána trochu kazit. Je 7:30 hodin a my se ocitáme na naší první delší pauze u chaty „Erco – 1650“, která nabízí vše, na co si turista vzpomene. V chatě se nacházejí palandy na spaní pro cca 15 osob, lze si zde i zatopit a usušit tak případně mokré věci. Hned vedle chaty se nachází sociální zařízení, které mělo vysokou úroveň. Nachází se zde WC, na které jsme zvyklí v kempech a mnohdy i lepší, umývárna, ve které voda do umyvadla (umyvadlo má i sifon) teče stále…. Využívá se zde horského potůčku, který stále zurčí.


Dáváme si něco na posilnění, doplňujeme zásoby vody a po 30 minutách vyrážíme směr vrchol. Počasí se kazí více a více…:-( Hned nad chatou začíná výstupový chodník, který je veden v suti. Stoupání po něm je velice nepříjemné a zdlouhavé. Po hodině se dostáváme k prvním skalám. Pod námi jde vidět chata „Erco“ a začínají se nám otevírat pohledy směr jihovýchod až k našemu výchozímu místu – kempu. U skalního začátku si dáváme krátkou pauzu a z důvodu zhoršeného počasí vyrážíme co nejdříve nahoru. Na začátku skalních bloků se nám objevuje i první turistické značení, které bylo do tohoto místa obtížné hledat. Značení je však v dosti zuboženém stavu, místy vidíme nějaké ty mužíčky, ale více jak na značení se spoléháme na náš orientační smysl.

Nádherný výhled na okolní hory Korsiky

Během dalších dvou hodin po několika lehčích lezeckých partiích (stačí znalost tří základních bodů) se ocitáme na vrcholu, kterého zdobí podivný dřevěný kříž, který zde drží silou vůle. Hodinky nám ukazují 11:10 hodin. Počasí je v tuto chvíli průměrné, na chvíli se nám otevírají pohledy do okolí na sousední vrcholy, kterým dominuje velice známý a oblíbený vrchol Korsiky – Paglia Orba – 2525 m. n. m. Směrem na jih jde vidět i přehradní nádrž „Calacuccia“. Ještě pár fotek a pomalu směřujeme dolů.

Cesta dolů vede po stejné linii jako nahoru, člověk však musí být při jeho sestupu velice opatrný. Suť se v tomto případě stává velice nebezpečnou. U chaty „Erco“ nás zastihl již déšť, rozhodujeme se v tomto případě nějakou dobu počkat zda-li se počasí alespoň částečně umoudří. Po vynucené 40 minutové pauze vyrážíme směr kemp. Cesta dolů od chaty „Erco“ – kemp je velice příjemná a kolem 15:00 hodiny se ocitáme již v kempu plni zážitků a spokojenosti.


Závěrem bych chtěl podotknout, že výstup na „Monte Cinto“ nepatří určitě mezi ty jednoduché, už vzhledem k jeho délce výstupu a sestupu. Je nutné se také obrnit trpělivostí při hledání možné cesty výstupu při nedostatečně označeném úseku značení. Výhledy jsou však z vrcholu nádherné a za jasného počasí lze shlédnout východní i západní pobřeží krásného ostrova zvaného KORSIKA.

Monte Cinto (2706 m. n. m.) – nejvyšší vrchol Korsiky

Osmý den strávený na ostrově Korsika nás v rámci itineráře zájezdu cestovní kanceláře Alpina (www.alpina.cz) čekal výstup na nejvyšší horu již zmiňovaného ostrova – Monte Cinto (2706 m. n. m.). Přesto že tato hora není nejvíce navštěvovaná na ostrově, jelikož neleží na dálkové trase „GR 20“ každý však může tuto horu považovat za svůj „skalp“ zdolání nejvyšší hory v zemi.


Jako jeden z průvodců stanovuji odchod z kempu nad obcí „Lozzi – 1040 m. n. m.“ docela brzy, jelikož samotný výstup a sestup z předmětné hory je docela časově náročný. Odchod je stanoven na 5:30 hodin. Délka návštěvy Monte Cinta se udává na cca 10–11 hodin. Je dobré vyrazit takto brzy z důvodu dosažení vrcholu ještě před polednem a vyhnout se tak při výstupu největšího žáru. Na „Monte Cinto“ se rozhodlo vystoupit celkem 10 klientů.

A jde se na vrchol


Cesta vede hned ze začátku kolem ohrady, kde se pasou krávy. Dle mapy je to cca 8 km k chatě „Erco – 1650“. Čeká nás tedy na začátek cca 600 m převýšení, které postupně nabíráme po štěrkové cestě, která má nekonečný počet zatáček. Cestu si lze zkrátit pomocí spojnic nacházejících se mezi jednotlivými zatáčkami. V průběhu výstupu nás míjí dva offroady, které jsou plné klientů, kteří si zaplatili výjezd téměř až k chatě „ergo“. Po asi 30 minutách chůze se nám již v plné kráse ukazuje celý skalnatý masív vč. nejvyššího bodu – Monte Cinto. Hory nám velice připomínají charakter našich hodně dobře známých „Vysokých Tater“. Pomalu ale jistě svítá a my fotíme východ slunce.

Počasí nám však moc nepřeje, začíná se hned z rána trochu kazit. Je 7:30 hodin a my se ocitáme na naší první delší pauze u chaty „Erco – 1650“, která nabízí vše, na co si turista vzpomene. V chatě se nacházejí palandy na spaní pro cca 15 osob, lze si zde i zatopit a usušit tak případně mokré věci. Hned vedle chaty se nachází sociální zařízení, které mělo vysokou úroveň. Nachází se zde WC, na které jsme zvyklí v kempech a mnohdy i lepší, umývárna, ve které voda do umyvadla (umyvadlo má i sifon) teče stále…. Využívá se zde horského potůčku, který stále zurčí.


Dáváme si něco na posilnění, doplňujeme zásoby vody a po 30 minutách vyrážíme směr vrchol. Počasí se kazí více a více…:-( Hned nad chatou začíná výstupový chodník, který je veden v suti. Stoupání po něm je velice nepříjemné a zdlouhavé. Po hodině se dostáváme k prvním skalám. Pod námi jde vidět chata „Erco“ a začínají se nám otevírat pohledy směr jihovýchod až k našemu výchozímu místu – kempu. U skalního začátku si dáváme krátkou pauzu a z důvodu zhoršeného počasí vyrážíme co nejdříve nahoru. Na začátku skalních bloků se nám objevuje i první turistické značení, které bylo do tohoto místa obtížné hledat. Značení je však v dosti zuboženém stavu, místy vidíme nějaké ty mužíčky, ale více jak na značení se spoléháme na náš orientační smysl.

Nádherný výhled na okolní hory Korsiky

Během dalších dvou hodin po několika lehčích lezeckých partiích (stačí znalost tří základních bodů) se ocitáme na vrcholu, kterého zdobí podivný dřevěný kříž, který zde drží silou vůle. Hodinky nám ukazují 11:10 hodin. Počasí je v tuto chvíli průměrné, na chvíli se nám otevírají pohledy do okolí na sousední vrcholy, kterým dominuje velice známý a oblíbený vrchol Korsiky – Paglia Orba – 2525 m. n. m. Směrem na jih jde vidět i přehradní nádrž „Calacuccia“. Ještě pár fotek a pomalu směřujeme dolů.

Cesta dolů vede po stejné linii jako nahoru, člověk však musí být při jeho sestupu velice opatrný. Suť se v tomto případě stává velice nebezpečnou. U chaty „Erco“ nás zastihl již déšť, rozhodujeme se v tomto případě nějakou dobu počkat zda-li se počasí alespoň částečně umoudří. Po vynucené 40 minutové pauze vyrážíme směr kemp. Cesta dolů od chaty „Erco“ – kemp je velice příjemná a kolem 15:00 hodiny se ocitáme již v kempu plni zážitků a spokojenosti.


Závěrem bych chtěl podotknout, že výstup na „Monte Cinto“ nepatří určitě mezi ty jednoduché, už vzhledem k jeho délce výstupu a sestupu. Je nutné se také obrnit trpělivostí při hledání možné cesty výstupu při nedostatečně označeném úseku značení. Výhledy jsou však z vrcholu nádherné a za jasného počasí lze shlédnout východní i západní pobřeží krásného ostrova zvaného KORSIKA.

Dunajská stezka na Slovensku

Dunajská stezka – východní část je bezesporu jednou z lehčích
značených dálkových cyklostezek. Vede nížinou, převýšení je pouhých
250 m. Nabízí mnoho pozoruhodností, památek a krásné okolní
přírody. Počasí je v této části Evropy v létě docela
stálé.

Již začátkem školního roku 2008/2009 nám bylo jasné, že tentokrát se stane naším putováním na kolech oblast kolem Dunaje – dunajská stezka. Vzhledem k menší komerčnosti a levnějších nákladů jsme se rozhodli pro východní část této stezky, konkrétně proti proudu tohoto veletoku, tedy Budapešť – Bratislava – Břeclav. Této „výpravy“ se nakonec zúčastnilo 12 – 5 žen a 7 mužů.

Projeli jsme již maďarskou část našeho putování na kolech, v nohách máme 121 km a teď na nás čekají krásy Slovenska. Vyrážíme ze Štúrova, které leží na hranici Maďarska a Slovenska.


Podél Dunaje jihem Slovenska

Čtvrtý den: 3. 7. 2009

Trasa: Štúrovo – Komárno – Moča – Velký Lél – Velký Meder (kemp)

Čas jízdy: 7:30–18:00, AVS: 19,60, Km/den: 98,28 Km/celkem: 219,20

Budíček máme už v 6:30, dneska nás čeká nejdelší etapa, musíme ujet cca 90 km. Nastává klasický proces, hygiena, balení stanů a věcí, odjezd máme o hodinu později. Snídani si tentokrát dáváme na „náměstí“ ve Štúrovu. Ptáme se na cestu směr Komárno. Jsme nuceni díky povodním jet opět po hlavní cestě. Směrovka do Komárna ukazuje 42 km. Rozhodujeme se tuto vzdálenost ujet na jeden zátah. Nakonec si však dáváme malou přestávku v obci Moča, kde si všichni kupujeme zmrzliny a nanuky. Ptáme se místních, zda-li se dá jet po hrázi Dunaje, bohužel, prý až od Komárna. Nezbývá nám nic jiného než pokračovat zbývajících 23 km do Komárna.


V 11:00 jsme v Komárně. Na náměstí nacházíme pěknou restauraci, ve které si dáváme páteční menu za 2,80 eura. Na náměstí gen. Klapky se nachází místní radnice, ve které v časovém intervalu co 2 hodiny hraje voják na trubku – moc impozantní. Ptáme se majitelky restaurace na soutok Dunaje a Váhu, na který jsme se všichni moc těšili. O půl jedné opouštíme Komárno a jedeme k soutoku. Po prohlídce této přírodní pozoruhodnosti se vydáváme podél Dunaje směr obec Číčov. Napojili jsme se na cyklistickou stezku, která vede po náspu podél Dunaje krásnou krajinou kolem dunajských luhů. Cesta je však nezpevněná, jedeme po šotolině, po které se jede opravdu špatně. Po krátké době máme první defekt – Šárka. Neváháme, ihned měníme duši za duši, ostatní nás čekají opodál. Jedeme dále.


Cesta ubíhá pomalu, ale jistě, krajina je opravdu moc pěkná. V blízkosti malé vesničky Velký Lél má Terka na šotolině defekt. Máme tedy chvíli pauzu. Rozhodujeme se pro sjezd ze stezky a provedení přestávky ve vesnici Velký Lél. V této vesnici se nalézá jediná, ale za to o to lepší hospůdka, ve které se občerstvujeme. Ptám se dále na cestu směr město Velký Meder, kde nás čeká další noc v kempu. Dozvídáme se, že od obce Číčov až po Devín (hranice Maďarsko, Rakousko, Slovensko) vede cyklistická stezka již po kvalitním zpevněné ploše – asfaltu. Po dnešní zkušenosti ze šotoliny s plně naloženou bagáží na nosiči to byla velice dobrá zpráva. Pomalu se zvedáme, že vyrazíme dále a ejhle, Terka hlásí: „dejte si klidně ještě pivo…mám defekt“. Opět oprava a malé zdržení, ale některým to očividně nevadilo :-) Po 30 minutách v 16:15 hodin jedem směr cílový bod. Ve Velkém Mederu jsme v 17:45 hodin. Hledáme kemp, sdělují nám k našemu údivu, že díky nefunkčnosti soc. zařízení kemp nefunguje, jen termální koupaliště. Odkazuje nás na ubytování v soukromí. Nalézáme možnost roztažení stanu na soukromém pozemku, který má i občerstvení. Holky neváhají a jdou se okoupat do „termálek“, my si dáváme sprchu a jdeme na občerstvení. Plánujeme zde další den, domlouváme budíček. Ve 23:00 hodin všichni uléháme, máme za sebou „těžkou“ etapu…

Vodní dílo Gabčíkovo

Pátý den: 4. 7. 2009

Trasa: Velký Meder – Gabčíkovo – Šamorín – Bratislava – kemp (zlaté piesky)

Čas jízdy: 8:05–18:50, AVS: 19,90, Km/den: 85,71 Km/celkem: 304,91

Ráno nás budí sluníčko, budíček máme v 7 hodin, odjezd v 8 hodin. Vracíme se zpět do města pro snídani do místního nákupního centra. Snídáme v parku. Vydáváme se směrem k Dunaji, potřebujeme se napojit opět na cyklotrasu. V Medvědově jsme za slabou hodinku, dáváme si krátkou dopolední přestávku. Napojujeme se na stezku, která je už zpevněná. Paráda, jede se dobře. Nabíráme směr vodní dílo Gabčíkovo. V poledne jsme u vodního díla. Vidíme připlouvat první nákladní loď, po chvíli druhou, rozhodli jsme se tedy vyčkat, že se podíváme na celý proces funkce zdymadel. Po cca 20 minutách připlouvá další loď a my doufáme, že poslední loď, tentokrát výletní. Komora je naplněna, zavírají se vrata a začíná proces plnění komory vodou. Po 30 minutách je konec. Vidět toto byl pro nás nevšedním zážitkem. Sedáme na kolo a vyrážíme podél hráze směr Bratislava. Tato část úseku na kole byla asi z celé stezky nejhorší, cesta byla sice perfektně zpevněná, ale protivítr byl více jak nepříjemný. Navíc v těchto místech má defekt Ondra. Navíc zjišťuje, že plášť je díky díře na odpis. Vichi má naštěstí náhradní, měníme plášť i duši a jedeme dále. Sjíždíme ze stezky, abychom se dostali do obce Šamorín a z ní pak pomalu nabrali směr Bratislava, konkrétně kemp „zlaté písky“. V Šamoríně si dáváme pozdní oběd, jsme zde v 15:30 hodin. Po 2 hodinách odpočinku vč. oběda jsme rozhodnuti jet po hlavní cestě pře Dolní Lužnou, Rovinku do Bratislavy. V hlavním městě Slovenska se zastavujeme v Tescu, nakupujeme malou svačinku a jedeme téměř přes celé město k severo – východu města do kempu. Asi v 19:00 hodin si kupujeme vstupy do kempu „zlaté písky“. Rozbalujeme stany, stavíme „tábor“, holky jdou opět do vody. My klasicky sprcha a osvěžovna. Večerku máme kolem 22:30 hodin.


Bratislava – Devín – loučení s Dunajem

Šestý den: 5. 7. 2009

Trasa: Bratislava – Devín – Malacky – Velké Leváre – kemp (Malé Leváre)

Čas jízdy: 7:35–17:55, AVS: 18,40, Km/den: 79,93 Km/celkem: 384,84

Opouštíme kemp v 7:50 hodin, jedeme na Bratislavský hrad. Bohužel hrad je ve velké rekonstrukci, která má byt dokončena na podzim roku 2010. Nicméně fotíme se na ochozu hradu a kocháme se pohledy na Dunaj a Bratislavu. Sjíždíme z hradu k Dunaji a napojujeme se na stezku podél Dunaje směr Devín, což je poslední místo, kde nám „společníka“ bude dělat Dunaj. Místy je stezka neprůjezdná, Bratislava zde staví a dělá protipovodňové zdi. Chvílemi jsme nuceni jet po cestě. Za hodinku jsme u hradu Devín a soutoku Dunaje s Moravou. Provádíme prohlídku ostatků základů kostela, muničního skladu a samotného hradu, ze kterého jde vidět soutok dvou již zmiňovaných řek. Fotíme, počasí nám přeje. Z hradu jde pěkně vidět okolní kopec zvaný „Devinská kobyla – 541m“. Na dunajskou nížinu nezvykle vysoký. Fotíme se u soutoku a loučíme s Dunajem. Napojujeme se na stezku, které vede podél řeky Morava, a míříme směr obec Zohor a město Malacky. Cesta je asfaltová, Terka má opět defekt, je to už třetí za výpravu…:-) Měníme opět duši, tentokráte už jednu lepenou. V Zohoru jsme ve 13 hodin. Dáváme si pauzu na oběd v pěkné restauraci zvané „tykadýlko“. V 15:30 vyrážíme směr Malacky, následují Velké a Malé Leváre. Za Malými Leprami je náš cílový bod, poslední kemp výpravy zvaný „rudava“. V kempu je cca 5 stanů a my. Je narváno! Stavíme „tábor“ a jdeme na občerstvení, které je od kempu cca 300 m. Ve 22:30 hodin se vracíme do kempu a provádíme závěrečnou bilanci stezky, zítra už spíme doma. Kolem půlnoci všichni uléháme…


Poslední etapa…

Šestý den: 6.7. 2009

Trasa: Kemp (Malé Leváre) – Moravský Svatý Ján – Kúty – Lanžhot- Břeclav

Čas jízdy: 8:30–13:05, AVS: 22,80, Km/den: 44,99 Km/celkem: 429,83

Po tradičních ranních úkonech odjíždíme z kempu v 8:30. Ve Velkých Levárech si dáváme tradiční snídani a čeká nás dojezd do České republiky cca 40km, konkrétně do Břeclavi. Cesta utíká poměrně dobře, je pod mrakem v obci Moravský Svatý Ján nás opouští Šárka s Terkou (jedou za rodinou), do ČR dojíždíme tedy v deseti lidech. Dáváme si pauzu v hraničním městě Kúty. Pak už je to na hranice cca 7 km. Fotíme se na hranicích SR/ČR u řeky Dyje. Projíždíme Lanžhot a v Břeclavi jsme v 11 hodin. Zjišťujeme zpět vlak a kupujeme lístky. Vlak nám jede v 13:28. Máme tedy čas na obědovou pauzu. Máme doporučení na restauraci u koupaliště. Při opouštění restaurace zde přijíždí skupinka lidí, kteří jedou na kolech taky na těžko. Ptáme se, odkud jedou a sdělují nám, že jeli Dunajskou stezku (rakouská část). Sdělujeme si pocity a názory, ptají se nás na východní část stezky, dáváme doporučení. Cesta zpět probíhá bez větších komplikací, přestupujeme v Přerově a v hranicích, v Ostravě jsme kolem 16hodiny. Dáváme si rozlučkové pivo blízko nádraží, bilancujeme stezku a již teď se bavíme o možnostech příštího roku.

Zhodnocení na závěr

Dunajská stezka – východní část je bezesporu jednou z lehčích značených dálkových cyklostezek. Vede nížinou, převýšení je pouhých 250 m. Nabízí mnoho pozoruhodností, památek a krásné okolní přírody. Počasí je v této části Evropy v létě docela stálé. Je nutné taky připomenout dostupnost cen a tím i snížení nákladů na celou výpravu. Cyklotrasa je značená vcelku dobře a každý si na ni najde to své.

Závěrem bych chtěl touto cestou poděkovat svým kamarádům a přátelům za opětovný perfektní zážitek, který jsem s jejich přítomností mohl prožít! Díky a na příští výpravě ahojky!:-)

Dunajská stezka 2009 východní část aneb na kole podél Dunaje

Budapešť – Bratislava – Břeclav, 30. 6. – 6.7. 2009

Délka: 429,83 km

Doporučená mapa:

  • Maďarská část – Cycling map 1:550 000
  • Slovenská část – cykloturistický atlas Slovenska 1:100 000

Projeté oblasti: NP Visegrad, Národní park „Duna-Ipoly“, CHKO Dunajské luhy

Projetá města: Budapešť, Visegrád, Ostřihom, Štúrovo, Komárno, Bratislava

Již začátkem školního roku 2008/2009 nám bylo jasné, že tentokrát se stane naším putováním na kolech oblast kolem Dunaje – dunajská stezka. Vzhledem k menší komerčnosti a levnějších nákladů jsme se rozhodli pro východní část této stezky, konkrétně proti proudu tohoto veletoku, tedy Budapešť – Bratislava – Břeclav. Této „výpravy“ se nakonec zúčastnilo 12 – 5 žen a 7 mužů.

Projeli jsme již maďarskou část našeho putování na kolech, v nohách máme 121 km a teď na nás čekají krásy Slovenska. Vyrážíme ze Štúrova, které leží na hranici Maďarska a Slovenska.


Podél Dunaje jihem Slovenska

Čtvrtý den: 3. 7. 2009

Trasa: Štúrovo – Komárno – Moča – Velký Lél – Velký Meder (kemp)

Čas jízdy: 7:30–18:00, AVS: 19,60, Km/den: 98,28 Km/celkem: 219,20

Budíček máme už v 6:30, dneska nás čeká nejdelší etapa, musíme ujet cca 90 km. Nastává klasický proces, hygiena, balení stanů a věcí, odjezd máme o hodinu později. Snídani si tentokrát dáváme na „náměstí“ ve Štúrovu. Ptáme se na cestu směr Komárno. Jsme nuceni díky povodním jet opět po hlavní cestě. Směrovka do Komárna ukazuje 42 km. Rozhodujeme se tuto vzdálenost ujet na jeden zátah. Nakonec si však dáváme malou přestávku v obci Moča, kde si všichni kupujeme zmrzliny a nanuky. Ptáme se místních, zda-li se dá jet po hrázi Dunaje, bohužel, prý až od Komárna. Nezbývá nám nic jiného než pokračovat zbývajících 23 km do Komárna.


V 11:00 jsme v Komárně. Na náměstí nacházíme pěknou restauraci, ve které si dáváme páteční menu za 2,80 eura. Na náměstí gen. Klapky se nachází místní radnice, ve které v časovém intervalu co 2 hodiny hraje voják na trubku – moc impozantní. Ptáme se majitelky restaurace na soutok Dunaje a Váhu, na který jsme se všichni moc těšili. O půl jedné opouštíme Komárno a jedeme k soutoku. Po prohlídce této přírodní pozoruhodnosti se vydáváme podél Dunaje směr obec Číčov. Napojili jsme se na cyklistickou stezku, která vede po náspu podél Dunaje krásnou krajinou kolem dunajských luhů. Cesta je však nezpevněná, jedeme po šotolině, po které se jede opravdu špatně. Po krátké době máme první defekt – Šárka. Neváháme, ihned měníme duši za duši, ostatní nás čekají opodál. Jedeme dále.


Cesta ubíhá pomalu, ale jistě, krajina je opravdu moc pěkná. V blízkosti malé vesničky Velký Lél má Terka na šotolině defekt. Máme tedy chvíli pauzu. Rozhodujeme se pro sjezd ze stezky a provedení přestávky ve vesnici Velký Lél. V této vesnici se nalézá jediná, ale za to o to lepší hospůdka, ve které se občerstvujeme. Ptám se dále na cestu směr město Velký Meder, kde nás čeká další noc v kempu. Dozvídáme se, že od obce Číčov až po Devín (hranice Maďarsko, Rakousko, Slovensko) vede cyklistická stezka již po kvalitním zpevněné ploše – asfaltu. Po dnešní zkušenosti ze šotoliny s plně naloženou bagáží na nosiči to byla velice dobrá zpráva. Pomalu se zvedáme, že vyrazíme dále a ejhle, Terka hlásí: „dejte si klidně ještě pivo…mám defekt“. Opět oprava a malé zdržení, ale některým to očividně nevadilo :-) Po 30 minutách v 16:15 hodin jedem směr cílový bod. Ve Velkém Mederu jsme v 17:45 hodin. Hledáme kemp, sdělují nám k našemu údivu, že díky nefunkčnosti soc. zařízení kemp nefunguje, jen termální koupaliště. Odkazuje nás na ubytování v soukromí. Nalézáme možnost roztažení stanu na soukromém pozemku, který má i občerstvení. Holky neváhají a jdou se okoupat do „termálek“, my si dáváme sprchu a jdeme na občerstvení. Plánujeme zde další den, domlouváme budíček. Ve 23:00 hodin všichni uléháme, máme za sebou „těžkou“ etapu…

Vodní dílo Gabčíkovo

Pátý den: 4. 7. 2009

Trasa: Velký Meder – Gabčíkovo – Šamorín – Bratislava – kemp (zlaté piesky)

Čas jízdy: 8:05–18:50, AVS: 19,90, Km/den: 85,71 Km/celkem: 304,91

Ráno nás budí sluníčko, budíček máme v 7 hodin, odjezd v 8 hodin. Vracíme se zpět do města pro snídani do místního nákupního centra. Snídáme v parku. Vydáváme se směrem k Dunaji, potřebujeme se napojit opět na cyklotrasu. V Medvědově jsme za slabou hodinku, dáváme si krátkou dopolední přestávku. Napojujeme se na stezku, která je už zpevněná. Paráda, jede se dobře. Nabíráme směr vodní dílo Gabčíkovo. V poledne jsme u vodního díla. Vidíme připlouvat první nákladní loď, po chvíli druhou, rozhodli jsme se tedy vyčkat, že se podíváme na celý proces funkce zdymadel. Po cca 20 minutách připlouvá další loď a my doufáme, že poslední loď, tentokrát výletní. Komora je naplněna, zavírají se vrata a začíná proces plnění komory vodou. Po 30 minutách je konec. Vidět toto byl pro nás nevšedním zážitkem. Sedáme na kolo a vyrážíme podél hráze směr Bratislava. Tato část úseku na kole byla asi z celé stezky nejhorší, cesta byla sice perfektně zpevněná, ale protivítr byl více jak nepříjemný. Navíc v těchto místech má defekt Ondra. Navíc zjišťuje, že plášť je díky díře na odpis. Vichi má naštěstí náhradní, měníme plášť i duši a jedeme dále. Sjíždíme ze stezky, abychom se dostali do obce Šamorín a z ní pak pomalu nabrali směr Bratislava, konkrétně kemp „zlaté písky“. V Šamoríně si dáváme pozdní oběd, jsme zde v 15:30 hodin. Po 2 hodinách odpočinku vč. oběda jsme rozhodnuti jet po hlavní cestě pře Dolní Lužnou, Rovinku do Bratislavy. V hlavním městě Slovenska se zastavujeme v Tescu, nakupujeme malou svačinku a jedeme téměř přes celé město k severo – východu města do kempu. Asi v 19:00 hodin si kupujeme vstupy do kempu „zlaté písky“. Rozbalujeme stany, stavíme „tábor“, holky jdou opět do vody. My klasicky sprcha a osvěžovna. Večerku máme kolem 22:30 hodin.


Bratislava – Devín – loučení s Dunajem

Šestý den: 5. 7. 2009

Trasa: Bratislava – Devín – Malacky – Velké Leváre – kemp (Malé Leváre)

Čas jízdy: 7:35–17:55, AVS: 18,40, Km/den: 79,93 Km/celkem: 384,84

Opouštíme kemp v 7:50 hodin, jedeme na Bratislavský hrad. Bohužel hrad je ve velké rekonstrukci, která má byt dokončena na podzim roku 2010. Nicméně fotíme se na ochozu hradu a kocháme se pohledy na Dunaj a Bratislavu. Sjíždíme z hradu k Dunaji a napojujeme se na stezku podél Dunaje směr Devín, což je poslední místo, kde nám „společníka“ bude dělat Dunaj. Místy je stezka neprůjezdná, Bratislava zde staví a dělá protipovodňové zdi. Chvílemi jsme nuceni jet po cestě. Za hodinku jsme u hradu Devín a soutoku Dunaje s Moravou. Provádíme prohlídku ostatků základů kostela, muničního skladu a samotného hradu, ze kterého jde vidět soutok dvou již zmiňovaných řek. Fotíme, počasí nám přeje. Z hradu jde pěkně vidět okolní kopec zvaný „Devinská kobyla – 541m“. Na dunajskou nížinu nezvykle vysoký. Fotíme se u soutoku a loučíme s Dunajem. Napojujeme se na stezku, které vede podél řeky Morava, a míříme směr obec Zohor a město Malacky. Cesta je asfaltová, Terka má opět defekt, je to už třetí za výpravu…:-) Měníme opět duši, tentokráte už jednu lepenou. V Zohoru jsme ve 13 hodin. Dáváme si pauzu na oběd v pěkné restauraci zvané „tykadýlko“. V 15:30 vyrážíme směr Malacky, následují Velké a Malé Leváre. Za Malými Leprami je náš cílový bod, poslední kemp výpravy zvaný „rudava“. V kempu je cca 5 stanů a my. Je narváno! Stavíme „tábor“ a jdeme na občerstvení, které je od kempu cca 300 m. Ve 22:30 hodin se vracíme do kempu a provádíme závěrečnou bilanci stezky, zítra už spíme doma. Kolem půlnoci všichni uléháme…


Poslední etapa…

Šestý den: 6.7. 2009

Trasa: Kemp (Malé Leváre) – Moravský Svatý Ján – Kúty – Lanžhot- Břeclav

Čas jízdy: 8:30–13:05, AVS: 22,80, Km/den: 44,99 Km/celkem: 429,83

Po tradičních ranních úkonech odjíždíme z kempu v 8:30. Ve Velkých Levárech si dáváme tradiční snídani a čeká nás dojezd do České republiky cca 40km, konkrétně do Břeclavi. Cesta utíká poměrně dobře, je pod mrakem v obci Moravský Svatý Ján nás opouští Šárka s Terkou (jedou za rodinou), do ČR dojíždíme tedy v deseti lidech. Dáváme si pauzu v hraničním městě Kúty. Pak už je to na hranice cca 7 km. Fotíme se na hranicích SR/ČR u řeky Dyje. Projíždíme Lanžhot a v Břeclavi jsme v 11 hodin. Zjišťujeme zpět vlak a kupujeme lístky. Vlak nám jede v 13:28. Máme tedy čas na obědovou pauzu. Máme doporučení na restauraci u koupaliště. Při opouštění restaurace zde přijíždí skupinka lidí, kteří jedou na kolech taky na těžko. Ptáme se, odkud jedou a sdělují nám, že jeli Dunajskou stezku (rakouská část). Sdělujeme si pocity a názory, ptají se nás na východní část stezky, dáváme doporučení. Cesta zpět probíhá bez větších komplikací, přestupujeme v Přerově a v hranicích, v Ostravě jsme kolem 16hodiny. Dáváme si rozlučkové pivo blízko nádraží, bilancujeme stezku a již teď se bavíme o možnostech příštího roku.

Zhodnocení na závěr

Dunajská stezka – východní část je bezesporu jednou z lehčích značených dálkových cyklostezek. Vede nížinou, převýšení je pouhých 250 m. Nabízí mnoho pozoruhodností, památek a krásné okolní přírody. Počasí je v této části Evropy v létě docela stálé. Je nutné taky připomenout dostupnost cen a tím i snížení nákladů na celou výpravu. Cyklotrasa je značená vcelku dobře a každý si na ni najde to své.

Závěrem bych chtěl touto cestou poděkovat svým kamarádům a přátelům za opětovný perfektní zážitek, který jsem s jejich přítomností mohl prožít! Díky a na příští výpravě ahojky!:-)

Dunajská stezka 2009 východní část aneb na kole podél Dunaje

Budapešť – Bratislava – Břeclav, 30. 6. – 6.7. 2009

Délka: 429,83 km

Doporučená mapa:

  • Maďarská část – Cycling map 1:550 000
  • Slovenská část – cykloturistický atlas Slovenska 1:100 000

Projeté oblasti: NP Visegrad, Národní park „Duna-Ipoly“, CHKO Dunajské luhy

Projetá města: Budapešť, Visegrád, Ostřihom, Štúrovo, Komárno, Bratislava

Na kole po Maďarsku podél Dunaje

Sraz na nádraží jsme měli v dostatečném předstihu a to
v 16:15 hodin, což je o 100 minut dříve, než nám měl jet
vlak do Břeclavi. Všichni přijíždějí včas, jen Jirka měl problémy a
přijel o 15 minut později. Všichni máme dobrou náladu, Dolly nám
rozdává námi navržené speciální oranžová trička s logem a
nápisem „Dunajská stezka 2009“.

Již začátkem školního roku 2008/2009 nám bylo jasné, že tentokrát se stane naším putováním na kolech oblast kolem Dunaje – dunajská stezka. Vzhledem k menší komerčnosti a levnějších nákladů jsme se rozhodli pro východní část této stezky, konkrétně proti proudu tohoto veletoku, tedy Budapešť – Bratislava – Břeclav. Této „výpravy“ se nakonec zúčastnilo 12 – 5 žen a 7 mužů. A jak probíhaly jednotlivé dny, posuďte sami…

Přejezd do Budapešti

První den: 30. 6. 2009

Popis trasy: Břeclav – Budapešť (přejezd vlakem)

Čas jízdy: 16:15–2:30, AVS: 18,70, Km/den: 11,31, Km/celkem: 11,31


Sraz na nádraží jsme měli v dostatečném předstihu a to v 16:15 hodin, což je o 100 minut dříve, než nám měl jet vlak do Břeclavi. Všichni přijíždějí včas, jen Jirka měl problémy a přijel o 15 minut později. Všichni máme dobrou náladu, Dolly nám rozdává námi navržené speciální oranžová trička s logem a nápisem „Dunajská stezka 2009“. V tom zjišťuje Lukáš, že zapomněl doma zahraniční měnu, a proto byl nucen pro ni okamžitě vyrazit domů. Netrvalo dlouho a za 40 minut byl zpět i s dostatečným obnosem eura. Ještě, že jsme si dali dostatečnou časovou rezervu srazu. Jdu kupovat lístky a zjišťuji, že budeme min. 1× navíc přestupovat v Přerově díky právě probíhajícím komplikacím s povodněmi. Jedeme do Přerova náhradním spojem a to jsme ještě netušili, co nás čeká v Břeclavi… Cesta do Břeclavi i s přestupem se zdařila, ve vlaku jsme se mírně občerstvili a v 20:00 hodin se ocitáme na jižní Moravě, kde nás čekala delší pauza. Přestupová pauza na rychlík jedoucí do Budapešti činí 8 hodin. Rychlík nám jede ve 3:30 ráno, v 8:00 máme být v hlavním městě Maďarska. Hledáme proto azyl v podobě nějakého baru s možností úschovy kol. Nalézáme místní „Delta klub“, který funguje až do 3:00 hodin. Dáváme si nějaké pivka a jsme nuceni vyčkat. Únava postupně padala na všechny naše holky. Ve 2:40 vyrážíme na nádraží. Naše zjištění nebere údivu, náš vlak má zpoždění 60 min, po chvíli se cifra na tabuli přemění na 120 minut!! Jsme odkázáni přečkat tento čas ve výpravní budově. Nakonec nastupujeme do vlaku v 6:30 hodin ráno :-(. Znaveni z přečkané noci všichni ihned usínáme…

Budapešť a jeho okolí

Druhý den: 1. 7. 2009

Popis trasy: Budapešť – Szentendre

Čas jízdy: 11:46–19:30, AVS: 13,50, Km/den: 55,00, Km/celkem: 66,31


Do Budapešti přijíždíme v 11:00 hodin. Pomocí místních obyvatel nacházíme docela rychle cyklostezku, abychom se dostali k Dunaji. Za slabou půlhodinku jsme u Dunaje a i zde ve městě jdou poznat následky rozvodněného veletoku. Podél toku (místní komunikace) se místy nedá jet, ještě že máme kola a jsme v tomto ohledu perfektně přizpůsobiví a můžeme přejíždět ze strany na stranu. Nabíráme směr na kopec k Budínskému hradu a jeho blízkého okolí. Výjezd stál za to, první krásný pohled na téměř celé město s pohledem na protékající Dunaj. U hradu se nachází také socha svobody a citadela. Pořizujeme pár fotek, kocháme se pohledy na Budapešť a alou dolů směr Andrássyho třída. Je prý nejslavnější díky budovám, které se nacházejí v jejím blízkém okolí. Po několika rozhovorech s místními ulici nalézáme. Jsme však zklamaní, představovali jsme si, že je ulice podobná jako pražské Václavské náměstí, opak byl pravdou. Hustý provoz a spousta semaforů cílový prožitek pokazily.


Napojujeme se na stezku podél Dunaje, ještě pár fotek parlamentu a hradu, kde sídlí prezident a vyjíždíme pomalu k hranici města. Hledáme nějakou restauraci, abychom si dali pozdní oběd. V tomto ohledu jsme měli docela problém… Po asi 10km nalézáme na samotném kraji Budapešti nějakou restauraci. Objednáváme si místní pivo značky „Dester“ – hnus, někteří ho ani nedopili, navíc cena 1,60 eura za tak hnusné pivo byla přehnaná, ihned platíme a přesouváme se do blízkého okolí. Dáváme si špagety, kuřecí s brambory a k tomu už mnohem lepší pivko. Trochu se zatahuje. Kolem 15 hodiny se vydáváme směr malému městečku Szentendre. Hledáme kemp, který má být od Budapešti podél toku Dunaje max. do 12km. Omyl byl pravdou, kemp v daném městě nenalézáme, nezbývá nám, než jet dále podél veletoku k dalšímu kempu (cca dalších 15km). Po cestě míjíme dva kempy, bohužel, oba jsou díky rozvodněnému Dunaji zatopené. Dojíždíme až do obce Leányfalu, ve které se nachází kemp. K našemu údivu sice nebyl zatopen, nýbrž nebyl v provozu. Je dosti hodin, ptáme se v místním lokále,, zda-li je poblíž nějaký kemp – nic. Rozhodujeme se přespat již zde, nikam dále už nechceme jet. Hospodský nám ukazuje kousek místa, kde lze rozdělat stany a v klidu se vyspat. Je 19:00 hodin. Rozděláváme stany, večer jsme si zašli do hospůdky, kde mj. neměli čepované pivo. Ani lahvovým pivem jsme nepohrdli, za ten den jsme si ho zasloužili:o). Kolem 22 hodiny všichni uléháme vstříc dalšímu dni…


Krásný den kolem Dunaje v Maďarsku

Třetí den: 2. 7. 2009

Popis trasy: Visegrad – Domos – Rám – Ezstegrom – Štúrovo (kemp)

Čas jízdy: 8:40–17:10, AVS: 18,70, Km/den: 54,61, Km/celkem: 120,92


Vstáváme v 7:30, odjezd máme naplánovaný o hodinu později. Vracíme se kousek zpět do obce, abychom si v místní potravinové sítí „CBA“ koupili něco na snídani. Sedáme si na zítku a u snídaně užíváme dalšího pěkného dne. V 9:30 hodin vyrážíme směrem k městu Visegrád. Cyklostezka vede místy po hlavní silnici, v místech kde je však svedena blíže k Dunaji je bohužel zatopená, jsme nuceni jet po této silnici. Nicméně automobilní provoz jsme čekali větší. Za necelou hodinku jsme ve městě. Vstup do města od silnice je specifický, nachází se zde zděná brána, která je součásti opevnění. Jsme v bezprostředním kontaktu s Dunajem. Hledáme nějakou zahrádku, abychom si mohli dát pauzu. Po levé straně se na kopci na nás „dívá“ visegrádský hrad ze 4. století. Původně jsme chtěli hrad navštívit, vzhledem k času a cestě, která nás ještě čekala, jsme od tohoto záměru museli bohužel upustit. Musí nám postačit jen fotky. Po krátkém občerstvení pokračujeme do sousední obce zvané Dömös, u které se má nacházet v nedalekých lesích soutěska „Rám“. Za necelou hodinku jsme v obci a ptáme se na cestu k soutěsce. Cesta mírně stoupala, po 4 km jsme na výchozím místě při vstupu k soutěsce. Prohlídka vodopádů by měla být tzv. zokruhovaná. Vzhledem k tomu, že nás je hodně a někdo musí hlídat kola, rozdělili jsme na dvě skupinky. Jedna se vydala po žluté a následně zelené značně soutěskou a druhá hlídala na „parkovišti“ kola. První část okruhu po žluté značce byl neskutečně nudný, pomalu jsme stoupali, voda pomalu nikde…. Napojujeme se na zelenou značku a podél ní pomalu sestupujeme zpět na parkoviště. Zde je však část soutěsky to pravé ořechové, i když je stále málo vody. Po 90 minutách přicházíme parkovišti a měníme skupinky. Druhá skupina šla už jen po zelené značce tam i zpět. V 16 hodin vyrážíme k naší poslední větší zastávce a tou je Ostřihom. Ostřihom je hraniční město se Slovenskem. Města Ostřihom a Štúrovo dělí jen veletok Dunaj a velký spojovací most (Mária – Valéria), který byl teprve v roce 2001 za podpory EU znovu opraven a dán do provozního stavu (byl zničen v roce 1944 ve válce).


V Ostřihomi jsme v 18:00 hodin a míříme k jediné dominantě tohoto města – bazilice Sv. Štěpána postavenou roku 1822 a má největší křesťanský chrám v zemi. U baziliky fotíme a jedeme se podívat na vyhlídku za baziliku, kde se nám k našemu údivu naskýtají krásné pohledy na Dunaj, spojovací most se Štúrovem a celé Štúrovo. Opět pořizujeme pár snímků a jedeme směr spojovací most (Mária – Valéria). Ve Štúrovu jsme v 19:00 hodin. Nacházíme zde docela rychle kemp. V jeho ceně jsou i bazény s termální vodou. Bazény jsou však otevřeny do 20:00 hodin. Holky a Ondra s Lukášem neváhají a okamžitě se převlékají do plavek. Během okamžiku si už užívají teplé vody. My ostatní si dáváme pivko v místním bufetu a po 90 minutách hledáme místo na postavení stanu, následuje hromadná očista v podobě sprchy a pomalu uložení k spánku. Na mnoho členů výpravy jde vidět určité uvolnění, že jsme už na Slovensku. Ve 23 hodin je v našem „táboře“ už klid.

Východní část Dunajské stezky 2009 aneb na kole podél Dunaje

Budapešť – Bratislava – Břeclav, 30. 6. – 6.7. 2009

Délka: 429,83 km

Doporučená mapa:

– Maďarská část – Cycling map 1:550 000

– Slovenská část – cykloturistický atlas Slovenska 1:100 000

Projeté oblasti: NP Visegrad, Národní park „Duna-Ipoly“, CHKO Dunajské luhy

Projetá města: Budapešť, Visegrád, Ostřihom, Štúrovo, Komárno, Bratislava

Již začátkem školního roku 2008/2009 nám bylo jasné, že tentokrát se stane naším putováním na kolech oblast kolem Dunaje – dunajská stezka. Vzhledem k menší komerčnosti a levnějších nákladů jsme se rozhodli pro východní část této stezky, konkrétně proti proudu tohoto veletoku, tedy Budapešť – Bratislava – Břeclav. Této „výpravy“ se nakonec zúčastnilo 12 – 5 žen a 7 mužů. A jak probíhaly jednotlivé dny, posuďte sami…

Přejezd do Budapešti

První den: 30. 6. 2009

Popis trasy: Břeclav – Budapešť (přejezd vlakem)

Čas jízdy: 16:15–2:30, AVS: 18,70, Km/den: 11,31, Km/celkem: 11,31


Sraz na nádraží jsme měli v dostatečném předstihu a to v 16:15 hodin, což je o 100 minut dříve, než nám měl jet vlak do Břeclavi. Všichni přijíždějí včas, jen Jirka měl problémy a přijel o 15 minut později. Všichni máme dobrou náladu, Dolly nám rozdává námi navržené speciální oranžová trička s logem a nápisem „Dunajská stezka 2009“. V tom zjišťuje Lukáš, že zapomněl doma zahraniční měnu, a proto byl nucen pro ni okamžitě vyrazit domů. Netrvalo dlouho a za 40 minut byl zpět i s dostatečným obnosem eura. Ještě, že jsme si dali dostatečnou časovou rezervu srazu. Jdu kupovat lístky a zjišťuji, že budeme min. 1× navíc přestupovat v Přerově díky právě probíhajícím komplikacím s povodněmi. Jedeme do Přerova náhradním spojem a to jsme ještě netušili, co nás čeká v Břeclavi… Cesta do Břeclavi i s přestupem se zdařila, ve vlaku jsme se mírně občerstvili a v 20:00 hodin se ocitáme na jižní Moravě, kde nás čekala delší pauza. Přestupová pauza na rychlík jedoucí do Budapešti činí 8 hodin. Rychlík nám jede ve 3:30 ráno, v 8:00 máme být v hlavním městě Maďarska. Hledáme proto azyl v podobě nějakého baru s možností úschovy kol. Nalézáme místní „Delta klub“, který funguje až do 3:00 hodin. Dáváme si nějaké pivka a jsme nuceni vyčkat. Únava postupně padala na všechny naše holky. Ve 2:40 vyrážíme na nádraží. Naše zjištění nebere údivu, náš vlak má zpoždění 60 min, po chvíli se cifra na tabuli přemění na 120 minut!! Jsme odkázáni přečkat tento čas ve výpravní budově. Nakonec nastupujeme do vlaku v 6:30 hodin ráno :-(. Znaveni z přečkané noci všichni ihned usínáme…

Budapešť a jeho okolí

Druhý den: 1. 7. 2009

Popis trasy: Budapešť – Szentendre

Čas jízdy: 11:46–19:30, AVS: 13,50, Km/den: 55,00, Km/celkem: 66,31


Do Budapešti přijíždíme v 11:00 hodin. Pomocí místních obyvatel nacházíme docela rychle cyklostezku, abychom se dostali k Dunaji. Za slabou půlhodinku jsme u Dunaje a i zde ve městě jdou poznat následky rozvodněného veletoku. Podél toku (místní komunikace) se místy nedá jet, ještě že máme kola a jsme v tomto ohledu perfektně přizpůsobiví a můžeme přejíždět ze strany na stranu. Nabíráme směr na kopec k Budínskému hradu a jeho blízkého okolí. Výjezd stál za to, první krásný pohled na téměř celé město s pohledem na protékající Dunaj. U hradu se nachází také socha svobody a citadela. Pořizujeme pár fotek, kocháme se pohledy na Budapešť a alou dolů směr Andrássyho třída. Je prý nejslavnější díky budovám, které se nacházejí v jejím blízkém okolí. Po několika rozhovorech s místními ulici nalézáme. Jsme však zklamaní, představovali jsme si, že je ulice podobná jako pražské Václavské náměstí, opak byl pravdou. Hustý provoz a spousta semaforů cílový prožitek pokazily.


Napojujeme se na stezku podél Dunaje, ještě pár fotek parlamentu a hradu, kde sídlí prezident a vyjíždíme pomalu k hranici města. Hledáme nějakou restauraci, abychom si dali pozdní oběd. V tomto ohledu jsme měli docela problém… Po asi 10km nalézáme na samotném kraji Budapešti nějakou restauraci. Objednáváme si místní pivo značky „Dester“ – hnus, někteří ho ani nedopili, navíc cena 1,60 eura za tak hnusné pivo byla přehnaná, ihned platíme a přesouváme se do blízkého okolí. Dáváme si špagety, kuřecí s brambory a k tomu už mnohem lepší pivko. Trochu se zatahuje. Kolem 15 hodiny se vydáváme směr malému městečku Szentendre. Hledáme kemp, který má být od Budapešti podél toku Dunaje max. do 12km. Omyl byl pravdou, kemp v daném městě nenalézáme, nezbývá nám, než jet dále podél veletoku k dalšímu kempu (cca dalších 15km). Po cestě míjíme dva kempy, bohužel, oba jsou díky rozvodněnému Dunaji zatopené. Dojíždíme až do obce Leányfalu, ve které se nachází kemp. K našemu údivu sice nebyl zatopen, nýbrž nebyl v provozu. Je dosti hodin, ptáme se v místním lokále,, zda-li je poblíž nějaký kemp – nic. Rozhodujeme se přespat již zde, nikam dále už nechceme jet. Hospodský nám ukazuje kousek místa, kde lze rozdělat stany a v klidu se vyspat. Je 19:00 hodin. Rozděláváme stany, večer jsme si zašli do hospůdky, kde mj. neměli čepované pivo. Ani lahvovým pivem jsme nepohrdli, za ten den jsme si ho zasloužili:o). Kolem 22 hodiny všichni uléháme vstříc dalšímu dni…


Krásný den kolem Dunaje v Maďarsku

Třetí den: 2. 7. 2009

Popis trasy: Visegrad – Domos – Rám – Ezstegrom – Štúrovo (kemp)

Čas jízdy: 8:40–17:10, AVS: 18,70, Km/den: 54,61, Km/celkem: 120,92


Vstáváme v 7:30, odjezd máme naplánovaný o hodinu později. Vracíme se kousek zpět do obce, abychom si v místní potravinové sítí „CBA“ koupili něco na snídani. Sedáme si na zítku a u snídaně užíváme dalšího pěkného dne. V 9:30 hodin vyrážíme směrem k městu Visegrád. Cyklostezka vede místy po hlavní silnici, v místech kde je však svedena blíže k Dunaji je bohužel zatopená, jsme nuceni jet po této silnici. Nicméně automobilní provoz jsme čekali větší. Za necelou hodinku jsme ve městě. Vstup do města od silnice je specifický, nachází se zde zděná brána, která je součásti opevnění. Jsme v bezprostředním kontaktu s Dunajem. Hledáme nějakou zahrádku, abychom si mohli dát pauzu. Po levé straně se na kopci na nás „dívá“ visegrádský hrad ze 4. století. Původně jsme chtěli hrad navštívit, vzhledem k času a cestě, která nás ještě čekala, jsme od tohoto záměru museli bohužel upustit. Musí nám postačit jen fotky. Po krátkém občerstvení pokračujeme do sousední obce zvané Dömös, u které se má nacházet v nedalekých lesích soutěska „Rám“. Za necelou hodinku jsme v obci a ptáme se na cestu k soutěsce. Cesta mírně stoupala, po 4 km jsme na výchozím místě při vstupu k soutěsce. Prohlídka vodopádů by měla být tzv. zokruhovaná. Vzhledem k tomu, že nás je hodně a někdo musí hlídat kola, rozdělili jsme na dvě skupinky. Jedna se vydala po žluté a následně zelené značně soutěskou a druhá hlídala na „parkovišti“ kola. První část okruhu po žluté značce byl neskutečně nudný, pomalu jsme stoupali, voda pomalu nikde…. Napojujeme se na zelenou značku a podél ní pomalu sestupujeme zpět na parkoviště. Zde je však část soutěsky to pravé ořechové, i když je stále málo vody. Po 90 minutách přicházíme parkovišti a měníme skupinky. Druhá skupina šla už jen po zelené značce tam i zpět. V 16 hodin vyrážíme k naší poslední větší zastávce a tou je Ostřihom. Ostřihom je hraniční město se Slovenskem. Města Ostřihom a Štúrovo dělí jen veletok Dunaj a velký spojovací most (Mária – Valéria), který byl teprve v roce 2001 za podpory EU znovu opraven a dán do provozního stavu (byl zničen v roce 1944 ve válce).


V Ostřihomi jsme v 18:00 hodin a míříme k jediné dominantě tohoto města – bazilice Sv. Štěpána postavenou roku 1822 a má největší křesťanský chrám v zemi. U baziliky fotíme a jedeme se podívat na vyhlídku za baziliku, kde se nám k našemu údivu naskýtají krásné pohledy na Dunaj, spojovací most se Štúrovem a celé Štúrovo. Opět pořizujeme pár snímků a jedeme směr spojovací most (Mária – Valéria). Ve Štúrovu jsme v 19:00 hodin. Nacházíme zde docela rychle kemp. V jeho ceně jsou i bazény s termální vodou. Bazény jsou však otevřeny do 20:00 hodin. Holky a Ondra s Lukášem neváhají a okamžitě se převlékají do plavek. Během okamžiku si už užívají teplé vody. My ostatní si dáváme pivko v místním bufetu a po 90 minutách hledáme místo na postavení stanu, následuje hromadná očista v podobě sprchy a pomalu uložení k spánku. Na mnoho členů výpravy jde vidět určité uvolnění, že jsme už na Slovensku. Ve 23 hodin je v našem „táboře“ už klid.

Východní část Dunajské stezky 2009 aneb na kole podél Dunaje

Budapešť – Bratislava – Břeclav, 30. 6. – 6.7. 2009

Délka: 429,83 km

Doporučená mapa:

– Maďarská část – Cycling map 1:550 000

– Slovenská část – cykloturistický atlas Slovenska 1:100 000

Projeté oblasti: NP Visegrad, Národní park „Duna-Ipoly“, CHKO Dunajské luhy

Projetá města: Budapešť, Visegrád, Ostřihom, Štúrovo, Komárno, Bratislava

Ukrajina – Zakarpatská Rus na kole

Již začátkem školního roku 2007 nám bylo jasné, že
tentokráte se stane naším putováním na kolech Ukrajina, konkrétně oblast
„Zakarpatské Rusi“.

aneb na kole v Ukrajině od Užgorodu až po NP Siněvir

Již začátkem školního roku 2007 nám bylo jasné, že tentokráte se stane naším putováním na kolech Ukrajina, konkrétně oblast „Zakarpatské Rusi“. Této „expedice“ se chtělo zúčastnit cca 8 členů z toho dvě dívky. Bohužel nemoci nechodí po horách, ale po lidech, holky nám onemocněly, proto se na východ vydala skupina 6 lidí. A jak probíhaly jednotlivé dny posuďte sami..

Stále ještě na Slovensku…

První den: 28.7.2007
Popis trasy: Michalovce – Velké Kapušany

Základní cyklistické údaje:

Čas výjezdu Čas dojezdu Čas jízdy AVS Km/den Km/celkem
12:30 19:30 21,2 81,20 81,20 163,87


Probudili jsme se do krásného rána. Sbalili jsme stany, nastrojili kola a vyrazili k hranicím. U hraničního přechodu „Malé Slemence“ jsme byli ani ne za půl hodiny. Když jsme přijeli k přechodu byla tam docela dlouhá fronta. Jak nám bylo sděleno jednou místní paní, tak čekání je na dvě hodiny. Za tu dobu jsme se dozvěděli, jak probíhá přechod přes hranice, co nás může na Ukrajině potkat a taky místní poměry. Popíši vám jaký je postup přechodu přes hranice: První je pasová kontrola na Slovenské straně, ta proběhla bez problému. Pak dostanete od Ukrajinců tzv. Imigrační kartu, kterou vyplníte. Má dvě poloviny, jednu si nechávají při vstupu do země a druhou odevzdáváte při odchodu. Potom jdete k pasové kontrole, kde se ptají proč a kam jedete a pak teprve můžete vstoupit na ukrajinské území. Pro člověka zvyklého se pohybovat po území EU dost nezvyklý zážitek. Nakonec jsme tam strávili ty dvě avizované hodiny a mohli jsme se vydat do Užhorodu, našeho prvního cíle. Podle mapy nás čekalo 20 km. Cesty na Ukrajině nejsou zrovna moc kvalitní, proto doporučuji vzít si opravdu kvalitní kolo. Užhorod je stavbou hodně podobný našim městům, občas se tady dá narazit ještě na nápisy z doby, kdy Zakarpatská Rus patřila pod Československo. První co jsme v Užhorodě hledali, byla nějaká restaurace. Nakonec jsme zastavili v místní pizzerii. Po jídle a pivu jsme dále pokračovali k návštěvě místního hradu. Místní obyvatelé jsou velmi vstřícní a rádi nám ukázali cestu. K hradu to bylo celkem složité, tak jsme byli rádi, že nás tam místní člověk zavedl. Vstupné do hradu činilo 5 UAH, zamkli jsme si kola před kasou a šli na prohlídku. Průvodce jako u nás tady nefunguje, hrad je rozdělen na 3 částí.

Historie hradu, místní folklór a místní fauna a flora. Nejzajímavější byla asi expozice zvířectva. Hned pod hradem se nachází skanzen, proto ani ten neušel naší pozornosti. Nechyběl kostelík, kovárna a asi nejzajímavější byla škola. Po prohlídce jsme vyrazili zase kousek dál, další naší zastávkou měla být obec „Perečin“. Podle mapy nás čekalo 18 km, cesta ubíhala vcelku rychle. Pomalu se začal měnit ráz krajiny a začaly se nám ukazovat „kopečky“. V Perečinu jsme se zastavili na jedné zahrádce a vyzkoušeli koupi v místním obchodě. Milé překvapení bylo, že láhev kolkované vodky se dá koupit za 10 UAH. Další náš cíl byla „Poljana“ vzdálená cca 40 km. Řekli jsme si, že dojedeme co nejblíže, přece jen už bylo dosti pokročilá doba a chtěli jsme se ještě okoupat. Nakonec jsme vhodné místo našli u obce „Poroškovo“. Vykoupali jsme se a za obcí si našli odlehlé místo pro spaní.

Alpina – Cesty za dobrodružstvím


Tento článek vám přinášíme ve spolupráci s CK Alpina, která pořádá mnoho cyklistických, turistických a zimních zájezdů na Ukrajinu

Hranice a první návštěva „východu“

Druhý den: 29.7.2007
Popis trasy: Velké Kapušany – Poroškovo

Základní cyklistické údaje:

Čas výjezdu Čas dojezdu Čas jízdy AVS Km/den Km/celkem
7:30 20:00 19,8 82,67 163,87


Probudili jsme se do krásného rána. Sbalili jsme stany, nastrojili kola a vyrazili k hranicím. U hraničního přechodu „Malé Slemence“ jsme byli ani ne za půl hodiny. Když jsme přijeli k přechodu byla tam docela dlouhá fronta. Jak nám bylo sděleno jednou místní paní, tak čekání je na dvě hodiny. Za tu dobu jsme se dozvěděli, jak probíhá přechod přes hranice, co nás může na Ukrajině potkat a taky místní poměry. Popíši vám jaký je postup přechodu přes hranice: První je pasová kontrola na Slovenské straně, ta proběhla bez problému. Pak dostanete od Ukrajinců tzv. Imigrační kartu, kterou vyplníte. Má dvě poloviny, jednu si nechávají při vstupu do země a druhou odevzdáváte při odchodu. Potom jdete k pasové kontrole, kde se ptají proč a kam jedete a pak teprve můžete vstoupit na ukrajinské území. Pro člověka zvyklého se pohybovat po území EU dost nezvyklý zážitek. Nakonec jsme tam strávili ty dvě avizované hodiny a mohli jsme se vydat do Užhorodu, našeho prvního cíle. Podle mapy nás čekalo 20 km. Cesty na Ukrajině nejsou zrovna moc kvalitní, proto doporučuji vzít si opravdu kvalitní kolo. Užhorod je stavbou hodně podobný našim městům, občas se tady dá narazit ještě na nápisy z doby, kdy Zakarpatská Rus patřila pod Československo. První co jsme v Užhorodě hledali, byla nějaká restaurace. Nakonec jsme zastavili v místní pizzerii. Po jídle a pivu jsme dále pokračovali k návštěvě místního hradu. Místní obyvatelé jsou velmi vstřícní a rádi nám ukázali cestu. K hradu to bylo celkem složité, tak jsme byli rádi, že nás tam místní člověk zavedl. Vstupné do hradu činilo 5 UAH, zamkli jsme si kola před kasou a šli na prohlídku. Průvodce jako u nás tady nefunguje, hrad je rozdělen na 3 částí.

Historie hradu, místní folklór a místní fauna a flora. Nejzajímavější byla asi expozice zvířectva. Hned pod hradem se nachází skanzen, proto ani ten neušel naší pozornosti. Nechyběl kostelík, kovárna a asi nejzajímavější byla škola. Po prohlídce jsme vyrazili zase kousek dál, další naší zastávkou měla být obec „Perečin“. Podle mapy nás čekalo 18 km, cesta ubíhala vcelku rychle. Pomalu se začal měnit ráz krajiny a začaly se nám ukazovat „kopečky“. V Perečinu jsme se zastavili na jedné zahrádce a vyzkoušeli koupi v místním obchodě. Milé překvapení bylo, že láhev kolkované vodky se dá koupit za 10 UAH. Další náš cíl byla „Poljana“ vzdálená cca 40 km. Řekli jsme si, že dojedeme co nejblíže, přece jen už bylo dosti pokročilá doba a chtěli jsme se ještě okoupat. Nakonec jsme vhodné místo našli u obce „Poroškovo“. Vykoupali jsme se a za obcí si našli odlehlé místo pro spaní.

Začíná ta pravá „Ukrajina“…


Třetí den: 30.7.2007
Popis trasy: Poroškovo – Volovec

Základní cyklistické údaje:

Čas výjezdu Čas dojezdu Čas jízdy AVS Km/den Km/celkem
7:40 15:30 18,5 54,48 218,35

Ráno jsme se probudili do slunečného dne, první noc na Ukrajině proběhla v poklidu. Po ranní hygieně, sbalení věcí a rychlé snídani jsme vyrazili vstříc dalšímu dobrodružství. Po pár kilometrech začala silnice pozvolna stoupat. Po asi tří kilometrovém stoupání jsme dojeli na místo, kde se dělí „Perečinský rajón“ se „Slajavským rajónem“. Tady jsme si dali malou pauzu, vyřešili drobné technické problémy a vydali se z kopce dolů směr obec „Poljana“. Cesta vedla pořád mírně z kopce, vše rychle ubíhalo a během krátké doby jsme byli v „Poljaně“. Zde jsme si našli pěknou zahrádku a dali si delší pauzu na občerstvení. Odpočinek trval asi hodinu.

Cca 5 km za „Poljanou“ začíná silnice opět mírně stoupat. Po cestě potkáváme další cyklisty, jsou to naši „bratři slovenští“. Ptáme se na jejich trasu, vyměňujeme si pár informací a pokračujeme dál. Vrchol tohoto stoupání je „ozdoben“ netradiční růžovou autobusovou zastávkou. Tady nás na chvíli zdržel déšť. Po této přeháňce se vydáváme dolů směr „Nižná Bogota“. Cesta vede hlubokými údolími, několikrát míjíme stádo krav, které pasáčci vedou po silnici jako by jim celá cesta patřila. Při dojezdu do „Bogoty“ nám silně prší, proto začínáme rychle hledat restauraci. Naštěstí v téhle obci je začátek dálnice směr hlavní město Ukrajiny – Kyjev, o občerstvení tedy není nouze. Zamykáme kola a jdeme se ohřát. Na oběd si dáváme boršč a pivo.

Ptáme se místních, jak daleko je to do města „Volovec“. Jeden nám tvrdí 12 km, druhý 16 km a podle mapy to je nakonec 15 km. Takže nám nezbývá než si to změřit sami. Déšť pomalu ustal a vydáváme se dál. Posledních 5 km do Volovce je přes kopec. Když vyjedeme na kopec vidíme celé město pod námi. Dlouho se nezdržujeme, protože se opět slušně rozpršelo. Ve Volovci hledáme nějakou restauraci, kde by jsme se mohli ohřát a najíst. Nakonec jsme se rozhodli pro hotel. Dáváme si zde oběd a po krátké poradě hlasujeme o tom, zda v hotelu přespíme či nikoliv. Vyhrává varianta zůstat, usušit věci a dobře se vyspat. Noc v hotelu stála 50 hřiven (v přepočtu cca 200 Kč ). Hotel je ovšem luxusní, sprcha, televize se satelitem. A co bylo velice důležité, měli jsme kde usušit věci. Večer hrajeme kostky a těšíme se na další den. Snad už slunečný….


V „srdci“ Zakarpatské Rusi

Čtvrtý den: 31.7.2007
Popis trasy: Volovec – Siněvir

Základní cyklistické údaje:

Čas výjezdu Čas dojezdu Čas jízdy AVS Km/den Km/celkem
9:00 16:00 17,5 60,14 278,49

Ráno svítí sluníčko. Včerejší průtrž mračen připomínaly jen kaluže na cestě. Posnídali jsme, sbalili věci, nastrojili kola a vyrazili směr „Mižgirja“. Z počátku byla cesta hodně pohodová, jeli jsme krásným údolím kolem místní železniční trati. Asi po 5 km začala silnice mírně stoupat, konec stoupáni byl v sedle „Mižgirja“. V sedle je velká tabule popisující okolí. Po delší zastávce, vynucené defektem Vichiho, jsme se vydali krásným sjezdem dolů ze sedla. Silnice byla pořád mírně z kopce, kilometry nám proto ubíhaly velmi rychle. Jednotlivé obce nacházejíce se na naší trase jsme projížděli za pohledu zvědavých domorodců. V jedné takové obci jsme narazili na „Hospůdku u Potoku“. Nedalo nám to, a tak jsme se na chvilku zastavili.

I tady jsme se opět přesvědčili, že na Ukrajině se dá hodně často narazit na někoho, kdo umí česky nebo slovensky. Poptali jsme se na cestu, zjistili nové podrobnosti o NP Siněvir a pokračovali dále. Těsně před městem „Mižgirja“ v obci „Soňmi“ jsme se setkali s dalším kontrastem. Luxusní hotel nad obci vůbec nezapadal do rázu okolní krajiny.

Do Mižgirje jsme dorazili akorát na oběd. Proto naše první starost byla kde se najíme. Za pomoci místních obyvatel jsme našli celkem slušnou restauraci, kde vařili. Výběr menu byl téměř žádný, takže jsme měli hned jasno co budeme jíst. Boršč, dušené maso s rýži a k tomu pivo. Cena byla opět příjemná, 15 UAH. Po jídle jsme vyrazili dál k našemu dnešnímu cíli – obci „Siněvir“. Podle mapy to nemělo být více než 15 km. Více to sice opravdu nebylo, avšak po cca 5 kilometrech začala silnice prudce stoupat do hor. Na dalším 5 km úseku jsme nabrali značně výšku, ovšem za přítomnosti krásných výhledů do okolí. V sedle nás opět čekala velká dřevěná tabule a přivítání v „Siněvirském národním parku“. Zde jsme udělali pár společných fotek a vydali se na cestu dolů. Musím říct, že ta dřina nahoru stála za to, lepší sjezd jsme už později nejeli.

Další zastávka byla v Kolibě, kde nám udělali místní specialitu – šašlik. Je to vepřové maso na špejli, opékané na přírodním ohni. Když jsme vše spořádali, začali jsme hledat místo k přespání. Za „slušnou“ útratu, kterou jsme v Kolibě udělali, nám bylo nabídnuto, že si můžeme kola uschovat do podsklepení Koliby a stany rozložit v přilehlé zahrádce. Nikdo neprotestoval a po postavení stanů jsme si šli ještě jednou sednout do koliby. Byla velice útulná, uprostřed hořel oheň, na něm se dělal šašlik. Prostě pohoda.


Nejhezčí etapa….

Pátý den: 1.8.2007
Popis trasy: Siněvir – Sokirnica

Základní cyklistické údaje:

Čas výjezdu Čas dojezdu Čas jízdy AVS Km/den Km/celkem
7:00 18:30 21,0 102,04 380,53

Probudili jsme se do poněkud studeného rána, bylo poznat, že jsme v horách, navíc jsme se probouzeli v blízkosti místní říčky. Po sbalení stanů jsme vyrazili na sever k „Siněvirské Poljaně“. Čekalo nás podle informací místních asi 7 km do „Poljany“ a dalších 5 km k jezeru do kopce. Do Siněvirského NP se platí vstup 2 UAH na osobu. Dá se zaplatit buď pod Poljanou, nebo těsně pod jezerem, tam jsme platili i my. V dolní části vstupu do NP o nás nikdo nejevil zájem. Těsně za vjezdem do NP je kemp, byl z části zaplněn. Podél cesty jsou studánky a spousta pastvin. Ve vesnici jsme zastavili, abychom se nasnídali. Našli jsme si místo u řeky. Ráz místní krajiny kazil pohled na spoustu PET lahví a podobného odpadu, válející se u řeky a v blízkém okolí. Tohle nás však provázelo celým naším putováním. Po snídani jsme vyrazili dál, cca po půl hodině šlapání jsme dojeli k místu, které nám dalo tušit, že náš vytoužený cíl, „Siněvirské jezero“ už není daleko. Projeli jsme kolem pár kolib a penzionů a dojeli k bráně se závorou. Tam nás přišel přivítat chlap v uniformě a s cigaretou. Vybral od nás 2 hřivny na osobu a pustil nás dál. Posledních 700 metrů bylo dosti náročné stoupání. Nakonec jsme všichni dojeli na místo a ukázal se nám nádherný pohled na jednu z „perel Zakarpatí“ – „Siněvirské jezero“. Zde jsme pobyli asi hodinku, jezero jsme objeli a udělali nezbytné fotky u symbolu jezera – totemu, na kterém jsou vyobrazeny postavy „Sině“ a „Vira“. K těmto dvěma postavám se váže legenda o vzniku jezera.

Pak jsme se vydali na cestu dolů. V jedné z kolib jsme se posilnili a pokračovali zpátky směr obec „Kolčava“. Po cestě jsme se zdrželi opravou Jirkova defektu, ale jinak jsme jeli svižně až do Koločavy. 24 km nám trvalo necelou hodinku. Prvním naším plánovaným cílem byla hospůdka „Četnická stanice“. Je to objekt bývalé četnické stanice, ze které je teď restaurace a taky se tam dá přespat. Tohle místo je taky zajímavé tím, že se tam bez problému domluvíte česky a taky jsme tam spoustu Ćechů potkali. Dali jsme si zde místní specialitu „Tokáň po Kolčavsku“, ale není o co stát. Jde o kukuřičnou kaši se slaninou a brynzou. Po jídle jsme pokračovali dál do místní školy, kde má své muzeum spisovatel Ivan Olbracht, který zde určitou dobu pobýval. Měli jsme štěstí a natrefili jsme na český autobus, prohlídku jsme proto měli i s výkladem místní občanky. Řekla nám vše o působení pana Olbrachta v Koločavě. Jak to bylo s Nikolou Šuhajem a vysvětlila kudy se dostaneme k jeho hrobu. Že hrob poznáme tak, že u něj leží modrý kbelík. Moc práce nám to nedalo, ale dost jsme se pobavili, když jsme tam lezli přes ostnatý drát. Hrob jsme našli rychle. Vyfotili se a vydali se dál. Ještě bych se rád vrátil k městu Koločava jako takovému. Tato obec na mě působila dosti podivně… Je špinavá a taková nevzhledná. Přitom to je dosti navštěvovaná obec.

Další naše cesta pokračovala směrem na jih k vlaku. Sjížděli jsme z hor hlubokým údolím. Dosti nás překvapila kvalita silnice, je to hlavní tah a místy to byl jen hrubý kámen zalitý jen tak asfaltem, na naše poměry lepší polní cesta. Minuli jsme přehradu, pohled to byl zajímavý, ale smutný a hlavně opět ty PETky. Bylo to vlastně pořád z kopce, úseky, kde byla cesta dobrá, jsme jeli velmi rychle. K vlaku nám to trvalo zhruba 3 hodiny čisté jízdy. Spatřili jsme železnici. První naše starost byla, jestli se vůbec dostaneme do vlaku s koly. Nakonec nám jeden místní občan pomohl, dokonce jsme i věděli v kolik vlak jede apod. Jelikož jsme měli čas do zítře jšího rána, jeli jsme kousek dál podél trati. Našli si pěknou hospůdku, dali večeři a pivko. Pak už jen postavit stany a zalézt do spacáků…


Část trasy po železnici…

Šestý den: 2.8.2007
Popis trasy: Sokirnica – Vojany

Základní cyklistické údaje:

Čas výjezdu Čas dojezdu Čas jízdy AVS Km/den Km/celkem
6:55 20:00 18,0 29,81 410,34

Tohle ráno probíhalo klasicky, balení spacáků, stanů, oblečení a nastrojení kol. Raději jsme si dali pořádnou rezervu před odjezdem vlaku. U nádraží jsme byli za chvilinku, zastavili jsme se v „magazínu“. Nestihli jsme ani posnídat a přijížděl vlak! Naštěstí se na Ukrajině kola řeší jinak než u nás, no vlastně neřeší, jak se nastoupí, tak se jede. To znamená, že jsme nemuseli sundávat kapsy a kola dávat zvlášť. Kola jsme měli hezky u sebe. „Pojezd“ jak je správný název vlaku na Ukrajině je trošku větší než u nás, s polstrovanými sedačkami se tam nesetkáte, ty jsou dřevěné. Vlaky jsou v průměru 45 let staré. Za to cestování vlakem je velmi levné. I s koly jsme platili cca 5 UAH. A to jsme se cestovali přes železnici cca 150 km. Cesta železnicí byla rozdělena na tři etapy.

I.etapa – „Sokornice-Korolevo“ byla v poklidu, ve vlaku moc lidí nebylo. Další část z „Koroleva do Baťova“ už tak pohodová nebyla, vlak byl k prasknutí. Poslední část z „Baťova do Ratifu“ byla po elektrické dráze a ve vlaku jsme byli téměř sami. V „Ratifu“ jsme si ještě nakoupili a dali poslední „levné“ pivo a vyrazili na hranice se Slovenskem. Když jsme se blížili k hranici, potkali jsme další skupinu cyklistů z Čech, připadalo nám to, jako bychom se střídali. V příhraničních obchůdcích jsme směnili poslední hřivny na slovenské koruny a zařadili jsme se do fronty na přechodu. Se směněním nebyly žádné větší potíže. Na hranicích jsme strávili opět dvě hodiny, než jsme stanuli na slovenskou část. Nutno dodat, že přes hranice se může převést maximálně 1 litr tvrdého alkoholu, 2 litry vína a jeden karton cigaret. Jinak se musí platit daň. Pustili nás bez větších problémů a tak jsme se těšili na dobré jídlo v obci „kaplany“. Netrvalo nám to ani hodinu a už jsme si vybírali z jídelního lístku. Dávali jsme si samé klasiky, svíčkovou, guláš, vepřo – knedlo – zelo apod. Po dobré večeři jsme se vydali hledat místo na spaní. Našli jsme ho před obcí „Vojany“, kousek od cesty v polích. Noc byla teplá, proto poslední spaní na cestách bylo pod širým nebem.


Poslední etapa..

Šestý den: 3.8.2007
Popis trasy: Vojany – Košice

Základní cyklistické údaje:

Čas výjezdu Čas dojezdu Čas jízdy AVS Km/den Km/celkem
7:55 13:00 22,3 91,11 501,45

Poslední probuzení na cestách proběhlo jako obvykle, nacvičenými úkony jsme se rychle sbalili a vyrazili směr Košice. Samozřejmě naše první starost byla sehnat něco do žaludku a zjistit nejlepší cestu. Tenhle den nám šlo vlastně jen o kilometry, potřebovali jsme se dostat co nejdříve na vlak, který míří směr ČR a bere i kola. Takže 80 km jsme jeli téměř bez zastávky. Teda až na jednu větší v „Drábovském průsmyku“. Kde je mimo jiné památník sovětské armádě. Odtud ještě přes dva kopečky a byli jsme v Košicích. Nádraží jsme našli celkem v pohodě. Koupili jízdenky, a jelikož jsme měli ještě chvilku času, vyrazili jsme hledat nějakou zahrádku. Nádraží je však kousek od centra, takže najít zahrádku nebyl problém. Pak už jsme jen nasedli na vlak a hurá domů.

Zhodnocení na závěr

Mít možnost nahlédnout do zákulisí již „pravého“ východu byl nezapomenutelný zážitek. Ukrajina nabízí již mnohé nepoznané pro „našince“. Je zde možnost nahlédnout pod pokličku života místních lidí, kteří i přes to, že nemají nic, Vám vždy pomůžou, jsou přátelští a milí. Zde můžete shlédnout domečky, které připomínají skanzeny…O horách ani nemluvě…Poloniny mají svoje kouzlo a je škoda, že jsme se nahoru díky kolům nemohli dostat. Ukrajina je prostě něco neobvyklého, a pokud hledáte netradiční zážitky v netradiční a „zajímavé“ zemi, můžu jen doporučit!

Závěrem bych chtěl touto cestou poděkovat svým kamarádům a přátelům za opětovný perfektní zážitek, který jsem s jejich přítomností mohl prožít! Díky a na příští výpravě ahojky!:o)


Základní údaje:

Počáteční místo: Michalovce
Konečné místo: Košice
Délka: 501,45 km
Doporučená mapa: Zakarpatská Ukrajina 1:50 000
Projeté oblasti: NP Siněvir, Poloninský hřbet (Poloniny Runa, Krásná, Boržava), Verchovinské Karpaty (Užanský masív, Bukovská polonina, Verchovina), Horhany
Projeté hl.obce a města: Užgorod, Mižgirja, Volovec, Sobrance, Michalovce, Košice

GROSSVENEDIGER – 3666 m.n.m.

Na přelomu měsíce července a srpna jsem měl možnost se zúčastnit
pokusu o výstup na IV. nejvyšší horu Rakouska –
GROSSVENEDIGER (3666 m.n.m.). Grossvenediger se nachází
v pohoří „Vysoké Taury“ ve skupině pohoří „Venedigergruppe“.
Výstup na tento vrchol se považuje za obtížnou ledovcovou túru.

Na přelomu měsíce července a srpna jsem měl možnost se zúčastnit pokusu o výstup na IV. nejvyšší horu Rakouska – GROSSVENEDIGER (3666 m.n.m.). Grossvenediger se nachází v pohoří „Vysoké Taury“ ve skupině pohoří „Venedigergruppe“. Výstup na tento vrchol se považuje za obtížnou ledovcovou túru.


Den: 31.7.2008

Sraz všech účastníků byl stanoven v Brně u hl.nádraží na 17:00 hodinu. Autobus byl přesný, naložili jsme věci a vyrážíme směr Znojmo… Čeká nás přejezd do Vysokých Taur, příjezd je předpokládán na 6 – 7 hodinu ranní.

Den: 1.8.2005

Čas na hodinkách ukazuje 6:40 hodin a skupina „Grossvenediger“ vystupuje v osadě Tauer. Skupina „Grossglockner“ pokračuje ještě dále.. Skupinu „Grossvenediger“ tvoří celkem 12 účastníků. Začínáme si pomalu chystat věci na výstup k chatě, převlékáme se, snídáme… V 7:20 hodin začínáme vyrážet směr chata Alte Prager Hutte (2469 m.n.m.) respektive k chatě Neue Prager Hutte (2782 m.n.m.), která nám bude sloužit k uskutečnění noclehů a jako hlavní útočiště.

Cesta údolím vede ze začátku po asfaltové cestě kolem řeky Gschlossbach. Cestou míjíme i dva vodopády, které si fotíme. Počasí nám neukazuje zrovna vlídnou tvář, místy nám i jemně prší…:o( Procházíme kolem chatové oblasti Venedigerhaus. Na konci asfaltové cesty si dáváme větší pauzu a odpočinek. Nyní nás čeká prudká část výstupu (k chatě Alte Prager Hutte), při které však budeme nabírat rychle výšku…Vyrážíme směr chata. Stezka v těchto místech je dobře značená, jdeme proti vrstevnicím. Pohledy do údolí jsou krásné. U chaty Alte Prager Hutte jsme v 12:40 hodin. I zde odpočíváme delší dobu. Na této chatě se pouze vaří, nelze zde přespat! Od tohoto místa se nám již naskýtají vcelku krásné pohledy do okolí. Před námi je v plné své kráse ledovec Schlatenkees s vrcholy Kristalwand (3310 m.n.m.), Schwarze Wand (3505 m.n.m.) a Hoher Zaun (3451 m.n.m.). Chata Neue Prager Hutte je od Alte vzdálená cca hodinu chůze při převýšení 313m. Po cca 20 minutové přestávce se vydáváme k našemu dnešnímu cíli – k chatě Neue Prager Hutte.


Je 14 hodin a náš dnešní cíl se stal skutečností, jsme na chatě Neue. Jdeme objednat noclehy, domluvit podmínky apod. Cena jednoho noclehu bez žádných slev činila 20 euro. Správce chaty nás ubytoval do dvou pokojů ve II.patře chaty. Nutno přiznat, že chata je v perfektním stavu. Uvnitř je krásně vyzdobená, vše je čisté…Odpolední čas jsme chtěli využít k možnosti nácviku chůze a chování na ledovci. Pro tuto metodiku nám měl posloužit prostor za chatou, konkrétně sněhové pole. Počasí se nám však značně pokazilo, začíná se blýskat, akci musíme zrušit…Rychlokurz bude muset proběhnout ráno před samotným výstupem na Grossvenediger. Večer společně u občerstvení a večeře probíráme možnosti výstupu, přípravu na výstup apod. Cesta po ledovci je zdlouhavá, budíček stanovujeme na 5:30 hodin, odchod od chaty pak na 6:30hodin. Cca ve 22 hodin unaveni uléháme s vidinou lepšího počasí po dobu zítřejšího výstupu na vrchol…

Den: 2.8.2008

V pět hodin nám klepe správce na dveře a sděluje nám, že venku je zataženo a hodně prší, že musíme výstup časově posunout na pozdější hodinu, že snad se to umoudří. Značně rozladěni přetáčíme budíček na 6:30 hodin a na chvíli usínáme s velkým očekáváním, že při probuzení bude situace venku vypadat úplně jinak…. Hodinky pípají, my vstáváme, balíme, sraz před chatou je v 7:30 hodin. Při odchodu z chaty máme všichni na sobě již sedací úvazky, abychom se zbytečně nezdržovali na samotném ledovci při navazování.


Přesně o půl osmé vyrážíme směr vrchol. K nástupu na ledovec je to ještě cca 30 minut cesty. Tempo je docela rychlé na led.poli obouváme mačky a připravujeme si lana. S kolegou vysvětlujeme chůzi s cepínem a mačkami, ukazujeme brzdění cepínem apod. Pak následuje malá zkouška. Následně se rozdělujeme do dvou družstev po 6 lidech. Počasí je zatažené, vrchol nejde vidět, viditelnost je tak na 300 m. Rozhodujeme se zkusit vrchol zdolat. Samotný výstup na Grossvenediger je docela nezáživný, jedná se o stoupání přes ledovec Schlatenkees. Monotónní výstup nám „zpříjemňují“ trhliny, kterých je po cestě docela hodně. Naštěstí šly vidět. Počasí se mírně kazí, viditelnost je menší. V sedle Rainertorl (3421 m.n.m.) nás dochází skupina německých turistů, kteří nás předbíhají a razí nám takto stopu. Sníh je rozbředlý, stopa měkká. Ze sedla je to již kousek na vrchol. Chybí poslední výšvih na hřebínek nahoru, pak „malý a krátký vzdušný hřebínek“ a ocitáme se na vrcholu.

Hodinky ukazují čas 12:40 minut. Navzájem si gratulujeme, děláme společné fotky. Ani téměř žádná viditelnost nám nekazí poctivou radost z výstupu na tento vrchol. Doba strávená na tomto místě byla cca 15 minut a pak ihned míříme dolů. Cesta dolů již utíká mnohem „veseleji“, v nižší výšce se nám otevírají pohledy do okolí a začíná pokukovat sluníčko. Dáváme pozor na trhliny a už je tu konec ledovce… Jelikož je teprve 15:30 hodin rozhodli jsme se ukázat kolegům nácvik lezení v ledu pomocí lezeckých cepínů a následuje simulace vytahování kamaráda z trhliny. Počasí nám v tuto dobu již přeje, na chatu zpět to máme cca 45 minut cesty. Všem se tato metodika líbí…Na chatu přicházíme před sedmou hodinou. Následuje hygiena a posléze zasloužená odměna v podobě občerstvení v místní „restauraci“. Sdělujeme si dojmy, na mnohých jde vidět opravdový pocit radosti z výstupu. Pro mnohé je to doposud nejvyšší dosažená výška!!! Uleháme se zavírací dobou restaurace cca ve 23:00 hodin.

Den: 3.8.2008

Tento den lze nazvat „sestupový“. Čeká nás sestup do údolí do Osady Tauer, kde nás čeká autobus se skupinou „Grossglockner“. Sraz s busem byl stanoven na 11 hodinu.

Budíček máme v 6:30 hodin, v 7:30 hodin odchod od chaty směr Alte Prager Hutte. Zpáteční cestu však nevolíme jako výstupovou, odbočujeme těsně pod chatou na stezku Gletscher Schaupfad. Cesta vede pod samotným ledovcem. V blízkosti plesa Salzbodensee si dáváme delší pauzu. Sestupujeme značným tempem dolů do údolí. Cesta je pro nás zajímavá a příjemnější, jelikož nesestupujeme stejnou cestou. Poslední „asfaltový“ úsek nám již nemže pokazit celkový dojem ze skvělé výpravy. Počasí je navíc v tento den nejlepší. K autobusu dorážíme v 11:10 hodin. Nabalení zavazadel, nasednutí a během okamžiku se ztrácíme v Fellber-Tauern Tunelu a tímto se s námi loučí i velikán GROSSVENEDIGER (3666 m.n.m.). D Brna přijíždíme kolem 20 hodiny, loučíme se s pozdravem „tak zase někdy na horách AHÓÓJ“..:o)