Autor: Miloš Hotař

Večer pak přišlo to, co se muselo jednoho dne stát. Opouštíme Banda Aceh. Rozloučíme se s Fitri, u které nás ubytoval „Strýček“, muž, který si tak sám říká a je snad největším dealerem marihuany a piva v Banda Acehu, kde vládne prohibice, a slibujeme jí, že pokud se do Banda Acehu opět někdy vrátíme, tak ji budeme kontaktovat. Ujdeme s batohy asi dvě stě metrů na křižovatku, kde máme v plánu mávnout na labi labi, ale aniž bychom nějak mávali či dávali najevo, že potřebujeme rychle někam jet, zastaví nám Rahmat a ptá se, kam potřebujme. Když mu povíme o směru naší jízdy, tedy autobusovém nádraží a důvodu, proč tam jedeme, nabídne nám, že nás odveze. Někdy mám z takových nabídek nepříjemný pocit, protože stále čekám, co za to onen dobrodinec bude chtít, ale v tomto případě mám opravdový pocit, že nám chce pouze pomoci. Na nádraží jsme ani ne za pět minut. Má intuice nezklamala. Rahmat nám chtěl opravdu jen pomoci a jako by říci: „Vzpomínejte na Banda Aceh jen v dobrém.“ A to my budeme.

Půl hodiny poté už vyráží náš bus do Medanu, který jsme si tak nějak neoblíbili. Jsme v něm deset hodin nato. Ve městě je ještě stále tma. No bodejť by ne, v šest hodin ráno. Rychle se ztrácíme z dosahu malého autobusového nádraží. Řidiči rikš by nám nedali vůbec čas na to, abychom se zorientovali v mapě a vydali se směr jiné nádraží, odkud ještě dnes pojedeme do Bukit Lawang, ležící asi sto kilometrů od Medanu, pozorovat orangutany v centru, které jim pomáhá s návratem do volné přírody poté, co je jako své domácí mazlíčky opustili jejich majitelé. To ještě netušíme, že namísto nich pak budeme každý den z terasy našeho hostelu sledovat dělníky, jak na protějším svahu staví novou vesnici. Přes tu původní se totiž 2. listopadu 2003 přehnala rozvodněná řeka a ves zničila. Lidé říkají, že to byla největší přírodní katastrofa na Sumatře před tsunami za poslední desítky let, zahynulo při ní několik stovek obyvatel. Na to, aby všichni nalezli nový domov, je potřeba postavit tři sta padesát čtyři domů. Zatím jich stojí něco přes polovinu. A kde se postaví ty ostatní, zatím nikdo neví. Ani indonéská vláda, která dle místních stále jen slibuje a skutek utek. A dokud nebudou stát všechny domy, nebude se losovat o to, kdo který dostane, takže zatím bydlet v novém nebude nikdo. Všichni říkají, že je to tím, že se na Bukit Lawang zapomnělo. A to už mnohem dříve, než postihla Aceh prosincová katastrofa. Co se týče jí, tak v nápravě škod po ničivých vlnách se naštěstí neangažuje pouze indonéská vláda, ale též nespočet organizací z celého světa. Však jde o mnohem více než „pouze“ postavit tři sta padesát čtyři domů. Nicméně pravdou zůstává, že i v tomto případě je osud provincie v rukou indonéské vlády, protože devatenáct měsíců před tsunami zde bylo vyhlášené stanné právo. Takže nejen zahraniční pracovníci, ale i místní obyvatelé čekají, co vláda udělá s tím, že se v území, které měla ještě nedávno zcela pod kontrolou, pohybuje nespočet pro ni neznámých lidí.

O tom, co jsme zažili a viděli v Bukit Lawang, jsem pak napsal reportáž do časopisu Koktejl. Nebyla však nikdy otištěna, takže ji přikládám alespoň tady, ať se dozvíte něco více o tom, že

Není nad vlastnoručně vyřezané sošky

Do Bukit Lawang na indonéském ostrově Sumatra jsme přijeli obdivovat orangutany. Dostali jsme tu spoustu nabídek na vícedenní výlety do džungle s pozorováním volně žijících orangutanů i s raftingem na duších z náklaďáku po řece při cestě zpátky. Tyto nabídky jsme všechny odmítli. Ale ne tak tu, kterou nám nabídla Siti. Jen tak jako mimochodem se při prodeji talismanů zmínila o tom, že by nás její muž mohl naučit vyřezávat dřevěné sošky.

Tomu jsme neodolali a navečer přišli navštívit Siti a jejího muže Jansena k nim domů. Při pomalém popíjení čaje nám Jansen dává přednášku o poslání a historii dřevěných sošek. S tím souvisí i vědní obory jako je historie a geografie. Jansen je člověk sečtělý a scestovalý a je zřejmé, že musí být skvělý učitel. A to nejenom řezbářství, kterému se dle jeho slov učil sám, pouze základy odkoukal od svého otce. Bereme si den na rozmyšlenou, protože kurz není pro naši kapsu zrovna nejlevnější a navíc jsme chtěli Bukit Lawang co nevidět opustit. Ale kdo by si nechal ujít takovou příležitost? V pondělí ráno Jansenovi oznamujeme, že má dva nové žáky. Druhý den se s ním potkáváme před naším guesthousem, ze kterého to máme do naší nové „třídy“, staré dřevěné chatrče, jen sto metrů. Na dřevěné terásce, kde se budeme učit, člověk nesmí dojít až na kraj, jelikož by se mohl zřítit dírou do řeky. Po krátké ukázce broušení nožů nařežeme pětadvacet centimetrů dlouhé hranoly dřeva, ze kterých co nevidět vznikne pár sošek v batackém stylu. Hanka bude vyřezávat muže, já ženu. Teprve později se ukáže, jak je pracné vyřezat ony partie, co odlišují ženskou hruď od mužské.

Místa budoucího podstavce, kolen a brady nařežeme pilkou. „Tuk, tuk, tuk, tuk, tuk,“ napodobuje Jansen zvuk klepání dřevěnou paličkou, když nám ukazuje, jak rychle jí máme klepat, aby se nůž zaryl do dřeva tak, jak potřebujeme. K dlabání používáme speciální ostré nože, žádná dláta. Při tom se nám svěřuje s tím, jak vypadala jeho první soška. Prý příšerně. Teprve když vyřezal pátou, věděl, že je to ono. Až časem, kdy už dokázal vyřezat přesně to, co si přál, začal sám navrhovat a vyřezávat vlastní sošky v batackém stylu. Dělá to doteď před spaním. Zavře oči a někdy vidí tvary nové sošky. Potom usne. A pokud je do rána nezapomene, tak ví, že má jít a vyřezat ji.

Vyřezáváme z akašije, v Indonésii poměrně rozšířené dřeviny. Mohli bychom i z mahagonu, který roste všude okolo naší „třídy“, ale nevyřezáváme, protože je na začátek moc tvrdý. Hůř by se s ním nám, začátečníkům, pracovalo. Na druhou stranu více vydrží, takže je soška mnohem déle krásnou a nepoškodí ji jen tak nějaké škrábnutí nehtem, jak je tomu u měkké akašije. Jansen se pobaveně směje, když mu říkáme o tom, jak to vypadá s mahagonem u nás doma a že by to byly opravdu drahé sošky, kdybychom z něj chtěli po návratu domů vyřezávat. Tam budeme muset použít jiný materiál, třeba lípu. Když ten večer odcházíme nadšeni celodenní prací, Hanka drží v ruce její z půli rozpracovanou sošku a říká jí: „Jsi sice ještě škaredej, ale jsi můj.“

S Jansenem jsme se domluvili, že by naše sošky měly být dokončené po třech dnech práce. To, co nám zabere tři dny, on zvládne za jeden. Dalo by se tedy říci, že za měsíc vyřeže třicet sošek. Ale tak tomu není. Vyřezává totiž i složitější dvoudílné sošky s bambusovou schránkou na medicínu s namalovaným kalendářem, aby každý věděl, který den je pro něj nejlepší k jejímu užití. To se liší dle dne narození. Zvláštností je, že tento kalendář má sice pro nás obvyklých dvanáct měsíců, ale každý z nich má pouze třicet dnů. Tato soška mu zabere dva až tři dny práce dle velikosti. Orangutaní maska pak naopak spatří světlo světa za jedno odpoledne. Drobné talismany na krk nevyrábí. To dělají mladší kluci.

Původně jsme si mysleli, že je ve vesnici více řezbářů, protože nám byly sošky nabízeny od více lidí. Ale ukázalo se, že vše, co je tu k mání, vyřezával Jansen. A kolik toho za měsíc doopravdy vyřeže, nakonec záleží i na turistech. A těch je tu málo od výbuchu bomb na Bali. A od prosincové tsunami je to ještě horší. Lidé se teď bojí Sumatru navštěvovat. Takže vyřezává jen, když se sošek nedostává. Říká, že když ráno vidí do vesničky přijíždět nové turisty, kteří vypadají jako jeho budoucí zákazníci, vydá se do starého guesthouse a s radostí tam celý den vyřezává, protože tuší, že tentokráte něco prodá. Ale bohužel jsou i měsíce, kdy neprodá takřka nic. V lednu tohoto roku prodal jen jednu sošku za sto padesát tisíc rupií. To je zhruba tři sta devadesát korun.

Třetí den byly sošky opravdu vyřezané. S některými detaily nám Jansen pomohl trochu více. Nakonec i on sám chtěl, abychom měli ze sošek opravdovou radost a prvotní neúspěch nás neodradil od dalšího vyřezávání. A myslím, že není lepší školy než se dívat našemu učiteli pod ruky na jeho techniku. Veškerou práci dělá ručně speciálními ostrými noži. Už když jsme jej byli poprvé navštívit, řekl nám, že je tato práce uměním a k tomu nelze v žádném případě používat práci ulehčující nářadí, jakým je například malý soustruh. Na závěr jsme sošky zabarvili. Nejdříve jsme je naimpregnovali hypermanganem rozpuštěným ve vodě a po zaschnutí naleštili krémem na boty, který se dá i v Indonésii koupit v několika barvách. Postup je to velice jednoduchý a levný. I když pravdou je, že moje představy o přírodních barvivech byly trošku romantičtější. Ale na druhou stranu nemusí mít nikdo z turistů strach, že by se nějak poničily, kdyby se jim do batohů dostalo něco málo vody.

Při opouštění Indonésie zjišťujeme, že je opravdu velký rozdíl v kvalitě sošek. Hanka se totiž rozhodla, že si koupí ještě dvě jako dárek pro její příbuzné. Stavili jsme se pro ně na ostrově Samosir, uprostřed jezera Toba, domova lidí Toba Batak. Z tohoto kraje pochází i Jansen a jeho styl sošek. Ve vesničce Tuk Tuk jsme prošli na patnáct obchůdků se soškami. Nabízeli nám je za směšné ceny, ale my je nemohli koupit, protože když jsme srovnali jejich kvalitu s těmi, co vyrábí Jansen, byly na tom opravdu špatně. Poloviny těl nebyly asymetrické, místy měly nepovedené hluboké záseky od nože, nebyly řádně dobroušené. Bylo těžké najít ty, které by nás zaujaly. Ale povedlo se. I když jejich cena byla podstatně vyšší než těch se špatnou kvalitou a také vyšší než Jansenova. A to i přes to, že jsme tvrdě smlouvali. Inu za kvalitu se platí a není nad dobrého učitele.

A pár dnů nato jsme Indonésii opustili. Skoro jsme se do Malajsie i těšili. Trošku pokrytecky na jídlo. V Indonésii je totiž s jídlem pro vegetariány problém. Základem indonéských jídel jsou ryby a ty já nejím. Hanča sice vegetariánka není, ale na rybě si taky zrovna moc nepošmákne. Já to mám ale postavené tak, že když mě někdo, komu nedokážu říci kvůli problémům s jazykem, proč nejím maso, pozve na jídlo, ve kterém je i maso, nebo tak udělá někdo, kdo by vzhledem ke své chudobě nepochopil, jak může být někdo vybíravý v jídle, když je ho přeci tak málo, neodmítnu jej a pozvání přijmu. Pak se i snažím dávat najevo, že mi to chutná. Nechci lidem kazit jejich radost. Tak to bylo například i u Tiny a Imrama, když jsme jim bílili halu v jejich domě. Imram zašel na nákup a donesl kuře s rýží. Neprotestoval jsem.

Ale je pravdou, že byly v Indonésii chvilky, kdy jsme vzpomínali na malajské jídlo a lehce se přitom gurmánsky poplácávali po pupících. Malajské indické jídlo je totiž naprosto úžasné. V Georgetownu na ostrově Penang, kam se připlouvá lodí z Indonésie, jsme ho jídávali nejčastěji u našich kamarádů Maníků, na které jsme se při návratu už moc těšili. Moc dobře si nás pamatovali. Když jsme byli v Penangu poprvé a žádali tam o víza, tak jsme tam strávili deset dnů, po které jsme chodili minimálně na jedno jídlo denně do jejich restaurace. Udělali jsme tam s nimi i několik fotek a jednu jim darovali. Nejvíce si nás oblíbili dva z nich – Mini Mani a Maxi Mani.

Pravdou je, že Mini Mani si oblíbil hlavně Hanču, takže když nám dával jídlo na banánový list on, nejdříve vždy dostala ona. Bylo nám s nimi moc dobře, bylo fajn vědět, že někde ve světě máme místo, kde na nás každý den někdo čeká, a to nejen kvůli tomu, že za jídlo zaplatíme. Nakonec se nám později i stávalo, že po nás Maxi Mani, který vždy účtoval, chtěl o poznání méně, než jsme měli platit. Na rozloučenou jsme jim ještě před naším odjezdem do Indonésie věnovali fotky na památku. Holt, to je výhoda digitálního foťáku. A k fotkám jsme přidali slib, že se opět uvidíme. A ten se nám povedlo splnit. Vážně jsme se na ně moc těšili a skoro se i báli, když jsme šli poprvé po návratu do Malajsie k nim na jídlo, že už třeba budou pracovat jinde. Ale nepracovali, byli stále na stejném místě, takže jsme k nim mohli opět začít chodit každý den na jídlo. Stal se z toho pak vlastně takový náš malý rituál.

Po tom všem, co jsme v Asii za ty takřka tři měsíce zažili, se tu už cítíme naprosto bezpečně. Dalo by se říci, že už si tu připadáme jako doma. To je ale chyba. Druhý den po tom, co jsme se vrátili zpátky do Malajsie na ostrov Penang, jsme potkali Shorneho z Austrálie, kterého jsme viděli již před dvěma měsíci na lodi cestou do Indonésie. V Malajsii je nyní proto, že tu musí opět žádat o vízum, ostatně tak jako každý měsíc.

Další den navečer jej opět potkáváme a on nám s velkou radostí sděluje, že tentokráte již dostal vízum dvouměsíční. Jdeme s ním na večeři, trošku to oslavit a zapít indickým čajem k Maníkům do restaurace. To se protáhne, máme si toho tolik co povídat. Zrovna když nám vykládá o jeho plánu, jak získat nějaké peníze pro lidi v Acehu za pomoci malování a prodeje obrazů, se odkudsi vynoří někdo v motocyklové helmě a v mžiku bere Hančinu kabelu, co jí visela na židli. Uběhne pár kroků a sedá na nastartovanou motorku, na které sedí jeho komplic, a bleskově mizí. Odkopávám indonéské sandály, ve kterých se nedá utíkat, a ačkoli je mně i Shornemu jasné, že nemáme šanci je chytnout, tak se za nimi rozbíháme. Naděje umírá poslední. Co kdyby jim třeba zrovna došel benzín. Takové štěstí ale bohužel nemáme.

Hanča měla v brašně úplně všechny důležité věci – pas, peníze, kreditní kartu, digitální foťák, který koupila na začátku cesty v Kuala Lumpur, mobil a taky klíč od pokoje. Udělala velkou chybu, že neměla doklady a peníze v kapse na krku nebo v malé kapse schované pod oblečením, a ještě k tomu pověsila kabelu na židli. Teď za to musíme zaplatit. Vracíme se do hotýlku. Shornemu dáváme do ruky Alchymistu od Paula Coelho, aby si měl co číst, během čehož nám pohlídá pokoj, než se vrátíme. To pro jistotu, neb ti dva zlodějíčci mají i klíč od něj. Jdeme na policii nahlásit ztrátu. Ještě před tím ale zablokujeme kreditní kartu. Je kolem půlnoci, ale policisté nevypadají nějak nešťastně z toho, že je rušíme. Rovnou nám ale sdělují, že nám nemohou nijak pomoci. S tím jsme počítali, jen potřebujeme papír pro naši ambasádu, kam budeme muset volat druhý den ráno.

Nakonec vše dopadlo docela dobře. Ukázalo se, že jediná nenahraditelná ztráta jsou fotky, které byly uložené na kartě ve foťáku. Kartu jsme naposled zálohovali, když jsme opouštěli Banda Aceh. A to už je měsíc zpátky. Den nato, ve čtvrtek ráno, Hanka zavolala na ambasádu, kde se s naším konzulem Milanem Toušem domluvila, že zašle faxem kopii svého pasu a v neděli se v Kuala Lumpur, které leží na přímé trase do Singapuru, odkud oba odlétáme, staví pro cestovní průkaz, který jí poslouží při cestě domů jako náhrada za ukradený pas. Měli jsme velkou radost, že jí pan Touš takto vyšel vstříc, neboť si mohla ještě pár dní užít v Penangu, místě snílků a umělců, a nemusela hned spěchat do hlavního města Malajsie. V úterý nato už totiž odlétala domů. A já pak o dva dny později.

V singapurském hostelu jsem pak neváhal utratit půl jejich dolaru za zvážení mé tělesné schránky. Zhubla o dvanáct kilo. A sakra, doufám, že to mamka nepozná, jinak už mě nikdy nikam nepustí…

stránky autora

Druhý den jsme navštívili centrum Spojených národů a pozeptali se na let zdarma do Medanu. Ale ještě před tím padlo naše rozhodnutí, že se před odletem do Medanu podíváme na ostrov Weh, kde bude možná naší pomoci také potřeba. Nic moc jsme o tom ostrovu nevěděli, koneckonců ani lidé z UN. V jejich středisku se dalo na nástěnce pouze dočíst, že ostrov s nádhernými plážemi doporučují všem, co v Banda Acehu pracují a chtějí z něj na pár dnů vypadnout někam relaxovat. Také tam bylo napsáno, že s jídlem tam může být problém a s bydlením jakbysmet. Jenže tam nenapsali, že za to může vyhlášení stanného práva v provincii Ach, nikoliv tsunami. To jsme se měli dozvědět až o pár dnů později, když jsme na ostrov dopluli.

Předtím jsme se ale ještě museli rozloučit se všemi, které jsme za ten krásný čas ve městě poznali. A loučení já nemám rád. Ostatně asi jako každý. Rozloučili jsme se s Tinou, Imramem a jejich malým synkem Rendym, kterým jsme věnovali část peněz, díky nimž se jim podařilo po necelých pěti měsících po tsunami opět nastěhovat do vlastního domku. Než se tak stalo, bydlelo jich v jednom stanu osm i s jejich stoletou babičkou. Za peníze mimo jiné nakoupili barvu a my jsme jim pak chodili pomáhat malovat jejich dům, ve kterém voda dosahovala téměř až ke stropu. Jednou nám došla barva, a tak zašel Imram koupit další kbelík. Jenomže koupil jiný odstín. Nevadilo, malovali jsme dál. Naši noví známí se nad konečným výsledkem jenom krásně usmívali. Byli tak šťastní, že bude mít Rendy opět svůj pokojík, že je vůbec nemohlo rozházet to, že je každá stěna jiná. Oni se koneckonců stále pěkně usmívají.

S Rosdianou, která se mě jednou při výuce angličtiny, když jsme se zrovna bavili o studiu a práci, zeptala, proč vlastně cestuji, a já jí odpověděl: „Dalo by se říci, že cestování je něco jako vysoká škola s každodenním studiem. Vždy, když se člověk probudí, tak ví, že se ten den něčemu novému naučí, nebo že se prostě dozví něco, co už možná věděl hodně dlouho, ale vůbec si to neuvědomoval. Přednášejících člověk potkává na cestách spousty. V levných restauracích, kde si dávají třeba jen rýži s mlékem, protože chtějí ušetřit, aby se nemuseli brzy vracet „domů“. Na nádražích, kde už čekají od pozdního odpoledne na noční vlak, aby nemuseli platit další setrvání v hotýlku. Na střešních terasách starých a špinavých hotýlků, kde třeba pouští s dětmi draky. Dávají se s nimi do řeči a zjišťují, že mnohé mají společné a v něčem jsou si přeci rozdílní. A tuto výuku mám moc rád…“

S mužem jménem Hanafiah. Před tsunami měl čtyři děti. Tři syny do dnešního dne pohřešuje. Dceru našel po třinácti dnech. Bohužel již nepatřila mezi živé. Svoji ženu již také nikdy neviděl. Od té doby špatně spí, protože když usne, zdá se mu, že na něj děti volají: „Táto, kde jsi? Pomoz nám!“ Když se přiřítila vlna, nebyl doma. Pracoval mimo město. Už si to asi nikdy neodpustí. Hanafiahovi stačila moje společnost a občasné přátelské poplácání po zádech. Tak jak nemám rád televizi, s ním jsem se na ni koukal. Já mluvil špatně indonésky, on vůbec anglicky, takže ta bedýnka, co stála v hale a běhaly v ní obrázky, byla pro nás pojítkem v čase, který jsme trávili společně. Bohužel jsem mu mohl pomoci pouze svojí společností.

Se všemi Filipínci, se kterými jsme strávili pod jednou střechou čtyři týdny našeho času stráveného v Banda Acehu. Těžké loučení bylo hlavně se Sharon a Raffym, díky nimž jsme se do centra dostali. Vždy když se s někým loučím, říkám si, že jej ještě někdy uvidím. V tomto případě bylo ale víceméně jasné, že už tomu tak nikdy nebude, a o to bylo loučení těžší…

Třetí den po mém rozhovoru s Raffym jsme opustili Banda Aceh. V labi labi jsme dojeli na hlavní náměstí k největší mešitě v tomto městě s názvem Mesjid Raya. A odtud pak jiným labi labi do přístaviště v Malahayati. Měli jsme zjištěno, kolik by nás měla cesta asi stát. Trošku nás tedy překvapilo, že chtěli o čtyři tisíce rupií na osobu více, než je běžná cena pro místní. Ale protože už v tomto hromadném taxíku nebyl dostatek místa a musel jsem jet až do přístavu ve stoje na zadní stupačce, dostali jsme moji jízdu za polovinu. Troška dobrodružství a sleva není nikdy k zahození.

Mohli jsme taky počkat na další labi labi a cenu více ukecat, ale nevěděli jsme, kdy přesně loď odplouvá, takže jsme nechtěli riskovat, že by tak učinila bez nás. Nakonec se ale ukázalo, že jsme tam asi o dvě hodinky dříve. Nevadí, už kdysi mi řekl jeden kluk, co jsem ho potkal v Mumbai na letišti: „Traveling is waiting.“ A to je svatá pravda. Zašel jsem koupit lístky a Hanka čekala u batohů. Mezi tím ji stihl kdosi pozvat k nim do stánku s občerstvením i s příjemným posezením ve stínu. Stáváme se středem pozornosti nejenom vojáků zde sedících. Ale to nám vůbec nevadí. Nejdříve si jen tak nezávazně povídáme a potom, nevím ani jak, máme najednou já a Rudi svoje ruce na stole a zkoušíme klasickou páku. Naštěstí jsou Indonésané opravdu slabší. A druhé štěstí je, že když prohrají v páce, tak nechtějí svoji sílu dokazovat jiným způsobem. Rvát bych se s nimi opravdu nechtěl, to už by nemuselo dopadnout dobře. Páka je vlastně jen taková hra. V okamžiku, kdy pokládám pravou ruku soupeře, objevuje se další voják a další ruka. „Vyměníme si ruky, pravačka potřebuje oddych,“ říkám mu a nastavuji svoji levou ruku. Chytáme se a za chvíli je i jeho levačka dole. Říkám si, že už snad bude klid a dál se budeme bavit, co nám naše slovíčka angličtiny dovolí. Ale kdepak.

Vojáci začnou někoho volat a během chvilky přichází týpek, co má asi o třicet kilo více než já, a těžko říci, jestli svalů nebo toho druhého, čím může člověk nabrat na hmotnosti. To už nevypadá dobře. Ale co, jedna prohra mi neuškodí, alespoň z toho nezpychnu. Tady sice zatím všechny porážím, ale u nás doma bych si ani neškrtl. Rambo dává svoji ruku na stůl. Sakra, má ji větší než já, tak s ním bych se vážně rvát nechtěl. A naštěstí ani nemusím. V okamžiku, kdy jej porážím, se jen usměje a spokojeně odchází. Sice nevím, proč se tak usmívá, když před kamarády prohrál, ale jsem rád, že tomu tak je. Netušíme, čím jsme si to zasloužili, dva z nich nám dělají doprovod až na loď. Zase mám ten divný pocit, že za to po nás budou něco chtít. Nevím, kde se to ve mně pořád bere, vždyť tady bylo zatím vše v naprosté pohodě. Asi zkušenosti z míst, kde je turista považován za chodící pokladničku. A samozřejmě, že po nás za doprovod nic nechtěli. Indonésané jsou prostě fakt jen tak báječně přátelští.

Cesta lodí na ostrov Weh je už narozdíl od cesty z Malajsie do Indonésie vyhlídkovou plavbou, takže si ji užívá i Hanča bez příznaků mořské nemoci. Na ostrově vládne naprostá pohoda, a protože tu není místa, kde bychom byli potřeba s naší pomocí a zbytkem peněz dovezených od skautů, které jsme ještě všechny v Banda Acehu neutratili, necháváme se do té pohody vlákat. Po čtyři dny strávené na ostrově se tedy věnujeme relaxování, plavání, šnorchlování, dopisování deníku a psaní reportu, o který nás požádali kamarádi z Filipín. Chtěli vědět, jak se nám to s nimi líbilo a co si myslíme o jejich práci. Ten report se nám podařilo odeslat až po našem návratu domů, ale myslíme, že i s odstupem času jim udělal velkou radost. Měli jsme je totiž opravdu rádi. Občas sice nebylo vše tak, jak bychom si představovali, ale co v životě tak je?

Poslední večer před návratem do Banda Acehu, odkud bychom chtěli pokračovat přímo do Medanu a odtamtud někam dál již jako turisté, se ptám Hanky, co si o tom všem myslí. O tom, co jsme v Banda Acehu dělali a penězích, které nám ještě zbyly. Máme několik možností, jak s nimi naložit. Už několik dní přemýšlíme nad tím, která z nich je nejlepší. Ale zatím v tom ještě stále nemáme jasno. Dát zbylé peníze Rosdiane a jejím kamarádkám s tím, ať za ně nakoupí věci pro některé své známé, kteří to potřebují? Nebo je odvézt do Posko Kasih Global, ať tam za ně nakoupí matrace pro děti, které ještě stále i po několika měsících od tsunami spí na holé zemi? Možná by bylo fajn ty peníze dát Honzovi Vašíčkovi z České katolické charity, ať s nimi naloží tak, jak sám nejlépe uzná za vhodné. Vždyť se možná někdy dostane do kontaktu s lidmi, jimž by moc rád pomohl, ale z peněz, které charita vybrala v České republice to nepůjde, a svých nebude mít dostatek.

„Co kdybychom se v Banda Acehu ještě na pár dnů zastavili, udělali s těmi penězi něco sami a pak jeli dál?“ ptám se jeden večer Hanky. Nevypadá, že bych ji s tímto nápadem nějak zaskočil. Myslím, že už si i docela dost zvykla na to, že ne vždy je všechno tak, jak jsem řekl den předtím. A to ne proto, že bych neplnil to, co řeknu, ale proto, že mě prostě jen napadne něco, o čem si myslím, že je to mnohem lepší nápad než ten, který jsme měli předchozí den. „Máš nějakej nápad?“ ptá se na oplátku Hanča a mně je jasné, že nebude proti tomu. „Ještě přesně nevím. Ale něco mě napadlo. Pamatuješ, jak jsme seděli předposlední odpoledne v Banda Acehu v restauraci vedle Jumbo internetu? Ještě než jsi tam došla, tak v televizi ukazovali záběry z města. Mimo jiné i to, jak jeden stařík zatlouká hřebík na stavbě svého nového obydlí kamenem přivázaným na kusu klacku. Napadlo mě, že bychom mohli nakoupit nářadí, co by se lidem při takových stavbách hodilo, a pak jim je rozdat. Trošku to souvisí i s tím, že jsme sem jeli stavět podobné domečky. To se nestalo, sami dobře víme proč, a tak mě napadlo, že bychom jim mohli k tomu dopomoci alespoň takto. Co si o tom myslíš?“ ukončil jsem otázkou svůj krátký monolog. Teď bylo na Hance, aby rozhodla co dál. „Myslím, že bychom měli dotáhnout do konce to, co jsme začali,“ byla její odpověď.

Vrátili jsme se do Banda Acehu, sešli se s Honzou z Charity, strávili s ním pěkný večer a utvrdili se v tom, že nakoupit nářadí a poté je rozdat, není zas tak špatný nápad. Na druhý den večer poté, co jsme splnili úkol, ke kterému jsme se rozhodli poslední večer na ostrově Weh, jsem napsal do deníku článek s názvem „Palu, gergaji, pahat, uaz, pensil“, který jsem později poslal skautům a skautkám na web: Ve čtvrtek ráno vstáváme docela pozdě, ale i přesto jsme řádně nevyspalí. Už včera ráno vypadla elektrika a dosud se ji nepodařilo znovu nahodit. Takže jsme spali v pokoji bez větráku, díky němuž nemůžou lítat komáři a i při teplotě přes třicet stupňů je tam díky jeho vrtuli alespoň nějaký ten vánek. Zítra večer už budeme opouštět Banda Aceh natrvalo, takže dnes máme v plánu utratit poslední peníze, co jsme sem přivezli. A to za sady nářadí určené pro stavby dřevěných domků, které pak odpoledne rozdáme těm, kteří už ve zničené zóně začínají nějaký ten provizorní či trvalý domeček stavět.

Nakupujeme asi až v pátém obchodě, kde mají to, co hledáme, a jsou navíc ochotni s námi o ceně smlouvat. Za stejné peníze, za jaké bychom u nás na Moravě nakoupili deset kladiv stejné kvality jako tu v Banda Acehu, se nám na pultě pomalu kupí deset sad nářadí. Každá sada obsahuje pilu, kladivo, dláto, malou a velkou štětku a tužku. Nejhorší to bylo s velkými dláty. Ta měli v obchodě pouze tři. A přestože prodavačův pomocník oběhl celou ulici s dalšími podobnými obchody, stále ještě jedno chybělo. Nedá se nic dělat, budeme muset koupit jedno menší.

Hodinku po nákupu už vystupujeme z labi labi, místního dopravního prostředku pro tolik lidí, kolik se vejde, co nás dovezlo na okraj zničené zóny. K moři je to přímou cestou ještě nějaký ten kilometr. Hanča nese pět rámových pil v ruce, zbytek včetně pěti menších je v batohu. Díky tomu, že jsou vidět, nás k sobě hnedle volají dva chlapíci středních let, kteří budují kostru domku pro jednoho z nich. Že prý mají jen starou pilu a hodila by se jim nová. To je fakt, na té jejich už chybí několik zubů. Když jim dáváme celou jednu sadu nářadí, neskrývají své díky. Přejeme jim hodně štěstí se stavbou a jdeme dál. Snaží se nás ještě požádat o plechy na střechu, ale s tím už jim bohužel nemůžeme pomoci. Jako druhé místo, kde věnujeme další sadu nářadí, si vybíráme tři chlapíky, co staví kostru domu ze starých prken, co kdesi našli. Tady je vidět, že na stavbu nemají asi téměř žádné peníze, takže jim nářadí, které by si jinak zřejmě nekoupili, přijde jistojistě vhod. Když rozdáváme osmou sadu, přichází pravidelný příval deště. Schováváme se v domě, který sice zemětřesení a tsunami zatím přežil, ale určitě ne na dlouho, protože má podlomené nosné sloupy.

Po dešti je venku nějak moc vylidněno. Míjíme spousty malých rozestavěných dřevěných domků, ale nikdo na nich momentálně nepracuje. Navíc už se začíná stmívat, takže to vypadá, že poslední dvě sady budeme muset rozdat druhý den. Ale vtom jdeme kolem dřepícího postaršího pána, který tam cosi tluče na zemi. No jo, on tam čepuje sloupek do vaznice. Vedle něj leží další část kostry malého domečku. Dozvídáme se od něj, že při tsunami přišel o celou rodinu, zbyl úplně sám. Když mu dáváme nářadí, sbíhají se jeho kamarádi kutící cosi opodál se starým železem. Nevěřícně na to koukají a vůbec nechápou, co se to tu děje. To nevadí, hlavně že pán nové nářadí využije. Poslední sadu pak věnujeme dvěma dělníkům stavějícím sociální příslušenství pro prozatímní stanovou vesničku. Než všichni tito lidé žijící momentálně ve stanech postaví své nové domky, bude už nářadí zřejmě nadobro zničené. Ale do té doby si jistě ještě mnohokrát, když s ním budou něco tvořit, vzpomenou na skauty z České republiky, kteří jim k němu dopomohli.

Cestou z rozdávání nářadí jsme se stavili na autobusovém nádraží pro lístky zpátky směr Medan. Bylo rozhodnuto. Ale ještě předtím jsme se chtěli zajít ještě jednou a naposledy podívat do Posko Kasih Global. Když se tam vracíme po necelém týdnu, tentokrát již pouze jako návštěvníci, děti si zrovna na terásce před vstupem do domu zpívají píseň, kterou máme tak rádi:

Aku anak Aceh Engkau anak Aceh Kita semua anak Aceh Aku cinta Aceh Engkau cinta Aceh Kita semua cinta Aceh Anak Aceh, ceria Anak Aceh, ceria Anak Aceh, ceria Cinta Aceh Disini senang Disana senang Dimana – mana hatiku senang o … o … Disini senang Disana senang Dimana – mana hatiku senang o … o … Kaki dihentak – hentak Tangan dilambai – lambai Pinggul digoyang – goyang Putar badan Happy ye… ye… ye… Happy ya… ya… ya… Aku senang jadi anak Aceh Siang jadi kenangan Malam jadi impian Cintaku semakin mendalam

Ale nedozpívají ji. Začnou křičet nadšením, že jsme opět zpátky. Taky je moc rádi vidíme. Opět se začínají vracet ty myšlenky, jestli bychom tu neměli ještě zůstat. Ale ne, už máme koupené lístky, a přece jsme si už řekli všechna pro i proti. V centru se zrovna slaví Maclinovy narozeniny, všude vládne pohoda. Všichni nás rádi vidí a my je také. Posedíme, pokecáme, uděláme ještě nějaké poslední fotky na památku a slíbíme si, že se opět někdy uvidíme. Těžko říci, jestli se to někdy stane, ale nutné je věřit a strašně moc chtít. Tedy alespoň tak se to zpívá v jedné písničce.

stránky autora

„Co uděláš, až se vrátíš domů?“ zeptal se mě Raffy, už když jsem za sebou zavíral dveře od domu. Šel jsem si postavit na terasu vnitřek stanu s moskytiérou, abych se v klidu vyspal. Ostatně tak, jako jsem to dělával po několik posledních nocí, kdy nešla v této čtvrti elektřina. „Budu psát o naší cestě. Hlavně o Acehu, aby se na něj nezapomnělo. A taky o tobě, Raffy. Dobrou noc.“ „Selamat tidur,“ popřál mi dobrou noc Raffy indonésky, ač je sám z Filipín a za nějaký měsíc, až tu skončí svoji práci, se tam opět vrátí. „Selamat tidur juga,“ odpověděl jsem také indonésky, přestože jsme spolu běžně komunikovali v angličtině.

V době tohoto rozhovoru s Raffym jsme byli v Asii druhým měsícem, čtvrtým týdnem v Banda Acehu. S Hankou jsme se potkali v Singapuru. Každý jsme tam přiletěli z jiného časového pásma, takže zatímco jí se chtělo několik prvních dní spát už v šest odpoledne, já jsem koukal do stropu ještě ve dvě ráno. Ale po týdnu jsme se aklimatizovali a časy denních rytmů si sjednotili. Tou dobou už jsme byli na cestě do Georgetownu na ostrově Penang, kde jsme žádali o víza do Indonésie. Než jsme však sedli v Kuala Lumpur do autobusu směr Penang i s novým Hančiným foťákem, stihli jsme ještě navštívit nejvyšší dvojčata – mrakodrapy – na světě. V jejich suterénu jsme prošli pečlivou bezpečnostní kontrolou a pak se nechali rychlovýtahem vyvézt na lávku ve čtyřicátém prvním patře, která spojuje obě věže. Poslouchali jsme řeč paní průvodkyně v šátku a docela nás překvapilo, jak se lehce usmála, když prohlásila, že jsou to momentálně nejvyšší dvojčata na světě.

I přes menší nedorozumění s otevíracími hodinami na indonéském velvyslanectví v Penangu jsme nakonec dostali do našich pasů indonéská víza. Cesta z malajského Penangu do indonéského Medanu trvala čtyři a půl hodiny lodí a pak ještě dvacet minut autobusem. Myslím, že asi tak polovině cestujícím bylo na palubě špatně. Loď je sice moderní, ale je malá a pluje opravdu rychle, takže na vlnách nadskakuje stále nahoru a dolů. Hanča by vám mohla vyprávět… Do Banda Acehu jsme si na doporučení našich nových přátel Sharon a Raffyho z Filipín koupili letenky na 26.března. Jak jsme se totiž dozvěděli později, tak nejen zaměstnanci humanitárních organizací, ale i dobrovolníci z celého světa, se tam nejčastěji dopravují letecky, a to většinou z Medanu. To bylo i pro nás lepší než cestovat po zemi autobusem, neboť by nás zřejmě přes přísně vojensky střeženou hranici provincie bez řádných povolení nepustili. Nutno říci, že letenka je neuvěřitelně levná a letadlo není žádná rachotina, čehož se Hanča docela bála. Ani se jí nedivím, pravdou totiž je, že v Indonésii jsou letecká neštěstí poměrně častým jevem.

Ale ještě než jsme odletěli, tak jsme si vzali necelý týden na rozkoukání se v místním prostředí. A to na ostrově Samosir uprostřed jezera Toba, největšího jezera v Jihovýchodní Asii, které leží v kráteru sopky a je domovem přátelských lidí Toba Batak. Ubytovali jsme se tam v hotýlku za směšných dvacet tisíc rupií, což je zhruba padesát dva korun. Za tyto peníze jsme měli pokoj i s koupelnou a moskytiérou přes postele, což byl docela velký rozdíl v porovnání se sousední Malajsií, kde jsme měli nejlevnější pokoj takřka za dvojnásobek a ještě k tomu bez koupelny a v hotelu, který byl večer plný takzvaných „krátkodobých návštěvníků a návštěvnic“.

Náš hotýlek je centrem noční zábavy ve vesničce Tuk Tuk. To je milé, protože jsme díky tomu mohli strávit mimo jiné i jeden večer batackých tanců s místními indonéskými dívkami. Shodou okolností jsme se na tomto večírku potkali s Aničkou a Vláďou, dvojicí z Trutnova, se kterými jsme si neuvěřitelně podobní, tedy alespoň pro místní obyvatele, kteří měli velký problém nás rozeznat, díky čemuž vznikaly pro nás dosti komické situace. Stále platí ono známé „Svět je malý a o náhody v něm není nouze“. S našimi „dvojčátky“ jsme pak sice strávili už jen jeden den a další večer, ale i tak setkání s nimi patřilo k těm nezapomenutelným. Celou dobu jsme se pak těšili, že je ještě někdy někde na naší cestě potkáme. Bohužel se tak nestalo, ale doma to jistě vyjde. Čeho jsem si ale na ostrově cenil mnohem více než zábavných a seznamovacích večerů, bylo molo přímo naproti břehu našeho hotýlku, které mi úplně učarovalo. Těm, co na něm pracovali, navíc ani nevadilo, že jsem je tam po celé jedno odpoledne fotil. Za tu dobu jsem na něm viděl nejen umývat nádobí z hotýlků a prát prádlo, ale i malé děti, které vždy, když připlula loď, na ni naběhly a pak z ní skákaly do vody. No spíše byly shazovány posádkou. Ale jim se ta hra očividně líbila. A když loď odplula, tak bylo vidět, jak se vzadu drží pneumatik, které slouží k šetrnému narážení lodi na mola, a plují s ní někam do daleka. Objevily se pak opět až tak za půl hodinky, když odněkud samy připlavaly nazpátek.

A pak jsme odletěli do Banda Acehu. Na jeho letišti jsme se opět setkali se Sharon a Raffym. Seznámili jsme se s nimi v autobuse, který odvážel pasažéry připlouvající lodí do Indonésie z přístavu do Medanu. Rozhodli jsme se připojit k jejich filipínskému týmu a pomáhat s nimi lidem v tomto tsunami poničeném městě. Jejich tým se stará o blaho padesáti devíti rodin, tedy asi tří set lidí, kterým zajišťují každý den jídlo, starají se o volný čas jejich dětí, učí je anglicky, a když je možnost, vypomůžou jim i jiným způsobem. Cestou do Banda Acehu jsme v letadle seděli na pravé straně, takže by nás, kdybychom to nevěděli, ani nenapadlo, že toto město bylo postiženo tak velkou přírodní katastrofou. Dívali jsme se totiž na stranu města odvrácenou od moře. Proto jsme byli moc rádi, když nás druhý den naložila Fauqiah i s dalšími třemi příbuznými, kteří zbyli jako jediní z velké, asi padesátičlenné rodiny, do jejich auta, jež také bylo poničeno při tsunami, chybí mu okna a zadní dveře, a provezli nás Banda Acehem. Cestou nám ukazovali základy domů, v nichž dříve žili jejich příbuzní. Myslím, že moc dobře věděli, že pokud to vše uvidíme na vlastní oči, tak se budeme snažit pomáhat ještě aktivněji.

Dle článku v místních novinách zemřelo v tomto městě, v němž před tsunami žilo dvě stě šedesát tři tisíc obyvatel, takřka osmdesát tisíc lidí. Tedy více jak čtvrtina obyvatel. A přibližně ze čtvrtiny města zůstaly pouze základy domů. Když jsme tím územím procházeli, tak jsme pouze podle nich a mramorových dlažeb mohli usuzovat, jací lidé tam žili. A pak ještě podle „mandi“, což je zděná či betonová nádrž na vodu přímo v koupelně, obložená kachličkami, o velikosti asi metr krát metr a podobné výšce, ze které lidé nabírají vodu plastovými nádobkami a polévají se jí při své očistě. Tyto nádrže přetrvaly řádění vody právě díky kvalitě betonu, ze kterého se dělají. V této naprosto zničené oblasti zbylo ještě spousta věcí, které kdysi někomu patřily. Viděli jsme na zemi ležet promočená vysvědčení, certifikáty a staré fotografie. Kusy oblečení zamotané do větví stromů. Trosky motorek a aut. Červenobílé indonéské vlajky vlající ve větru nad tím vším. A spousta nápisů na troskách zdí a domů, ve kterých lidé psali o svých ztracených nadějích a přáních.

Ale viděli jsme i optimistické věci. Lidi, kteří začínají v této zóně na základech starých domů stavět nové malé dřevěné domky. Je tu stále teplo, stěny domů jsou tenké, nepotřebují izolace, střechy jsou slabé konstrukce, nenesou v zimě sníh, koupelny jsou jednoduché pouze s mandi a studenou vodou, teplá by neochladila, okna s jedním sklem, takže postavit tady dům je naštěstí mnohem jednodušší a levnější než u nás. Náš původní záměr byl postavit jedné či dvěma rodinám takové malé dřevěné obydlí. Jsem vyučený tesař a Hanča šikovná dcérenka, takže bychom to zvládli. Ale pak jsme se z mnoha důvodů rozhodli naši energii směřovat k práci ve filipínském centru s názvem Posko Kasih Global. Jedním ze specifik provincie Aceh, kde indonéská vláda devatenáct měsíců před příchodem tsunami vyhlásila stanné právo, aby tak zabránila odtržení této provincie bohaté na ropu a plyn od Indonésie, byla totiž nemožnost svobodného pohybu cizinců. Život v centru má svá určitá pravidla. Běžně se pracuje pět dnů v týdnu a víkend je volný. Avšak někdy i o víkendu se dělá program pro ty starší, na jejichž zábavu se přes týden nedostává, protože se věnujeme převážně dětem. Na ty je „machr“ právě Raffy. Myslím, že nejenom já mu závidím, jak to s nimi umí. Je mu čtyřiatřicet a když se objeví někde, kde jsou děti, tak on i ony ožijí a najednou je odevšad slyšet smích a křik.

Přes týden byl program vždy takřka stejný. V sedm jsme vstávali a dopoledne věnovali přípravě programu na odpoledne nebo nějaké návštěvě u někoho, kdo nás požádal o nějakou pomoc. Nebo jsme rozváželi jídlo do chudších center, distribuovali olej či jeli nakupovat. Ve dvě odpoledne jsme ale museli být zpět, protože začínal odpolední program pro děti, kterých za námi přicházelo na čtyřicet.

O víkendu jsme byli často zváni do rodin, kde se něco slavilo. To byla vždy velká sláva se spoustou lidí. A těch otázek, co na nás měli. Naštěstí jsme měli v centru k dispozici Vintu, Budhio, Paula a Sauta, Indonésany, kteří nabídli tomuto centru pomoc tím, že mimo jiné tlumočí místním lidem, kteří mají s angličtinou velké problémy. Ale základní fráze indonéštiny jsme se naučili i my. A to se nám často, když jsme se pohybovali po Banda Acehu sami, hodilo. Když jsme o víkendu nedělali program pro lidi my, ani jsme nebyli nikam pozváni, našli jsme si nějakou práci u někoho, kdo potřeboval naši pomoc.

Již třetí den pobytu v Banda Acehu jsme měli možnost si sami vyzkoušet na vlastní kůži, jaké to je žít v místě, kde je zemětřesení něčím, co lidé zažívají v poslední době poměrně často. Odpoledne jsme byli na trhu a já si tam koupil nové batikované kalhoty. Když jsem je ukázal Sharon, smála se, že má úplně stejné a že v nich večer budeme spolu tancovat, abychom pobavili ostatní. Je pár minut po jedenácté večer a Sharon stojí v hale a tancuje. Ostatní se smějí, a tak se přidávám. Díky tomu ani necítíme, že se třese podlaha. Člověk si to ani neuvědomí, zvláště když to ještě nikdy nezažil.

Zemětřesení.

Jedno tu bylo před týdnem a netrvalo ani půl minuty. Tohle tak rychle nekončí a naopak zesiluje, takže vybíháme bosí z domu, kdyby náhodou jeho chatrná konstrukce nevydržela. Vše se třese jako v silném větru a půda se houpe pod nohama. Člověk si připadá jako na moři. Je to prý od prosince nejsilnější zemětřesení. V lidech je stále strach, že se vlna opět vrátí. Několik kilometrů od pobřeží, kde dříve stály domy a zbrzdily tak ničivou sílu vlny, už takřka nic nebraní tomu, aby vlna došla až sem, kam se v prosinci naštěstí nedostala. Nikdo nepanikaří. Ale protože si všichni dobře pamatují, co se stalo minule a jaká byla na silnicích zácpa, takže se všichni nedostali zavčas pryč, je nutné se odtud dostat co nejrychleji. Bereme boty, pasy a letenky, to nejdůležitější, co budeme potřebovat, kdyby se tu opět něco stalo, a míříme na letiště. Je tam bezpečné místo. Je daleko od pobřeží a dá se z něj v případě největší nouze rychle evakuovat.

Na letišti jsme mezi prvními. Po chvíli se ale cesta kolem něj zaplní a auta jezdí okolo nás tam a zpátky. Jsou jich nekonečné řady. Některá jsou přeplněná, v některých sedí lidé jen v nočních košilích, s dětmi v šátcích, jiným sedí lidé na střechách a v rukou drží malé tašky s věcmi. Přemýšlím nad tím, že kdyby z toho byl zase nějaký průšvih a všichni humanitární pracovníci a dobrovolníci odtud museli z bezpečnostních důvodů odejít, tak by to nebylo vůbec dobré, jelikož bychom jim tím vlastně ukázali, že se tu fakt nedá žít a veškerá pomoc tak stejně nemá smysl. Možná je i dobře, že tam na letišti stojíme s nimi. Neboť přestože si o nás myslí, když nás potkávají v ulicích, že jsme boháči, tak tady večer vidí, že když se začne třást zem, tak jsme na tom všichni stejně. Z rádia se dozvídáme, že zemětřesení mělo sílu 8,2 stupně a jeho epicentrum bylo kousek od ostrova Nias, čtyři sta kilometrů od nás. Po pár hodinách čekání začínají lidé pomalu odjíždět. My jedeme spát k Hasanovi, našemu řidiči. Vracíme se domů až ráno, abychom mohli za světla zkontrolovat, jestli je dům v pořádku.

Měli jsme tu za sebou i oslavu narozenin, i když pravdou je, že samotná párty se krapánek nepovedla. Tak jsme si užívali její přípravu, že se posunula večeře. A protože zrovna ten den přijela posila filipínskému týmu i s pastorem, chtěli se někteří trošku vytáhnout a ukázat, jak to tu chodí. To se jim díky naší zdlouhavé přípravě džusů moc nepovedlo. Ale jak jim pak chutnaly. Jako hlavní část večírku měly být hry. Když jsme je začali hrát, tak všichni, kdo se připojili, rázem ožili. Nejdříve jsme je rozdělili do dvou skupinek a měli se řadit dle výšky od největšího po nejmenšího. Dle délky kalhot a potom i vlasů. Dle věku a pak se seřadit podle abecedy v závislosti na prvním písmenu jejich jména.

Hra byla vyrovnaná, ale jak už to tak bývá, na konci každé hry se musí najít vítěz. A my ho měli, takže jsme se vrhli na hraní Twistra. Skvělá hra. Holky to po chvíli vylepšily tím, že začaly hrát všechny čtyři naprosto stejně oblečené. Zajímalo by mě, co se jim na tom tak líbilo. Co nám ostatním klukům, kteří jsme se na ně jen dívali, není třeba dodávat. Trička měly červená, přesně ta, co se dají koupit na marketu a je na nich mapka provincie Aceh i s nápisem. Kalhoty taktéž červené batikované ze stejného obchodu. Za třináct tisíc rupií, což je asi třicet korun, když se dobře smlouvá, je to výborný kup. Já bych jim mohl ve stejném modrém triku a modrých kalhotách, které jsem si koupil právě to odpoledne před naším prvním zemětřesením, dělat rozhodčího.

Bohužel na to už nedošlo, protože zrovna když jsme byli v nejlepším a fotili holky, kterým to úžasně seklo, opět vypadla elektrika. Holt, co se dá dělat, v nejlepším se má skončit, či jak se to říká. Všichni se rozprchli do pokojů spát. Zašel jsem si jako už tolikrát na zadní terasu, koukal na protější domek a přemýšlel nad lidmi žijícími v Banda Acehu a nad jejich úsměvem. Kde se v nich bere ten optimismus, který z nich vyzařuje? Někteří z nich přišli o všechno a o všechny, a přesto se stále smějí. Možná se mi to jen zdá. To si ale nemyslím. Možná věří tomu, že tsunami byla pro ně a jejich město zkouškou, ve které musí všichni obstát.

Za chvíli vrzly dveře a stín od světla petrolejky z haly, který jimi prošel jako první, byl Hančin. „Nad čímpak přemýšlíš, Molišku?“ zeptala se mě a přisedla si. „Tak nějak nad vším, co myslíš, líbila se jim ta oslava?“ „Asi jak kterým,“ řekla mi to, co jsem si také myslel. „Možná je na čase, abychom opět zvedli kotvy, co myslíš?“ zasadil jsem jí brouka do hlavy. „Taky bych řekla.“

stránky autora

„Měl jsi to místo opravdu rád,“ přerušil mě Raffy větou, která v sobě skrývala otázku, ale zároveň i odpověď. „Ano, to měl. A víš, že mně k němu dopomohla jedna velká náhoda?“ Bylo léto. Na Moravě nabylo zrovna moc teplé, takže tu s ním byla touha podívat se k moři a trošku se u něj ohřát. Peníze by byly, ale ne zas tak moc, kolik by stačilo na to, aby jsme mohli s Hankou vyrazit autem do Chorvatska. Přes internet a telefon jsme si díky inzerátu na webu domluvili, že vezmeme z Brna tři Pražáky, kteří nám přispějí na benzín.

„S Hankou?“ optal se Raffy. Bylo mi jasné, na co se mě ptá. „Ano, s tou Hankou, co právě prošla okolo nás s kartáčkem na zuby.“

Když jsme se s nimi setkali v pátek odpoledne na parkovišti u brněnského hotelu Grand, ukázalo se, že z hlavního města jsou jen dva a že ta třetí je moje kamarádka ze středoškolských let Ivča z úplně jiného města – Žďáru nad Sázavou. Bylo to zvláštní setkání po tolika letech. Skoro tak podivné jako naše první, kdy jsme se spolu seznámili na jedné skautské akci. Souboj o Neslovický nuget se jmenovala. V tomhle jsou náhody krásné. Kdysi jsme se potkali, prohodili spolu pár slov či spíše dlouhých vět, ale vážnějším tématům jsme se tenkrát vyhýbali. Na to jsme byli oba ještě moc mladí. A potom jsme se najednou potkali jako dva dospělí na parkovišti.

Uplynulo jedenáct hodin a byli jsme v Chorvatsku v přístavišti lodí v Primoštenu. Znavení jízdou jsme se tam jen tak procházeli a typovali, která z nich asi čeká na ty tři. O pár hodin později se tam ještě měli setkat s jejich novým kapitánem a kamarády, se kterými se na jednu z těch kocábek nalodí a stráví na ní společně jeden týden plný dobrodružství na vlnách. Je pravdou, že nám všechny připadaly hrozně malé a při pomyšlení, že bych měl strávit na něčem tak malém týden s tolika lidmi, mě chytala klaustrofobie. Možná to bude tím, že všichni lidé narození ve znamení Berana jsou tak trošku samotáři. Tedy alespoň dle mého názoru.

A právě o týden později při cestě zpátky z tohoto přístaviště, kdy jsme už vezli pouze Ivču a její novou kamarádku Bostonku, jsem poprvé slyšel o mezinárodní skautské základně s názvem Horní mlýn. Zrovna tam hledali civiláka a já byl toho času zrovna čekatelem na přidělení výkonu civilní služby. Jaká krásná náhoda. Slovo dalo slovo a měsíc nato jsem se tam byl podívat. Pak ještě jednou, aby si pro změnu prohlédli oni mě, jelikož šlo hlavně o to, aby byl civilák manuálně zručný. Pořezal jsem tam tedy nějaké dřevo na cirkulárce, zabetonoval díru v podlaze vodárny a odjel domů s tím, že mi brzy dají vědět.

Jak řekli, tak udělali. Domluvili jsme se na tom, že začnu prvního března roku dva tisíce dva. Nějaký měsíc nato to vypadalo, že z toho nic nebude, protože paní z magistrátu neměla pochopení pro člověka, který jí ulehčil práci tím, že si místo výkonu našel sám. Ale druhá návštěva s bonboniérou v ruce rozhodla. Zašel jsem na živnostenský úřad, abych přerušil provozování živnosti, která mě dosud živila. Tou byla práce na laně. Měl jsem ji rád, i když jsem věděl, že právě díky ní jsem v jakémsi podivném koloběhu peněz. V zimě žádné nemám a v létě, kdy je tomu přesně naopak, z nich splácím dluhy, co mi vznikly v měsících, kdy jsou střechy zapadané sněhem a o práci tak ani nezavadím.

„Civilka mě hodně změnila, proto ji nazývám začátkem této cesty. Během ní jsem se podíval i do Indie. A právě tam se odehrálo to nejdůležitější, co rozhodlo o mém dalším osudu, Raffy. A to je právě to, proč ti to celé vykládám…“ „V Indii jsem nikdy nebyl,“ povídá Raffy. „Pověz mi o ní něco.“ „Víš, Raffy, někde v Indii jsem si na účet z hotýlku, ve kterém jsem bydlel ve Váranásí, napsal: Indie je jako lehká holka, která chce za všechno prachy. Ale když s ní strávíš více času, tak zjistíš, že je to v jádru nádherná holka, která bohužel neumí dělat nic jiného, páč jenom tohle ji její rodiče naučili…“ A já si za tím stojím. Indie umí být někdy hodně drsná, ale možná, že i v tom je její krása. V tom, že si na nic nehraje. Je tak upřímná, až z toho člověka mrazí. O jednom setkání, které mě snad ovlivnilo ze všech nejvíce, jsem tam ve Váranásí na ghátech napsal jednu krátkou povídku: Pomalu se blížila půlnoc a to znamenalo, že se v tomto starém autobuse mířícím z Khadžuráha do posvátného města Banáras budu kodrcat už jen asi sedm hodin. Ale nemůžu si na nic stěžovat, protože jsem si tuto šestnáctihodinovou jízdu v tomto stále poskakujícím stroji vybral sám. Mohl jsem jím jet jen do Satny vzdálené pouhé čtyři hodiny a tam přestoupit na pohodlnější noční vlak, ve kterém se dá na celkem pohodlném lůžku i spát. Ale já chtěl poznávat život v Indii i z pohledu normálních lidí, kteří právě tímto autobusem cestují proto, že na vlak nemají dostatek peněz. Takže jsem vlastně dostával to, co jsem si přál. Byla celkem zima, vzal jsem si tedy na sebe druhou a zároveň i poslední mikinu, co jsem měl, a dál se zaobíral svými myšlenkami. Hodně jsem přemýšlel nad tím, jestli tu v Indii najdu to „něco“, pro co jsem sem vlastně přijel. Vtom mě z přemítání vyrušilo nastupování dalších spolucestujících. Vedle mne si přisedl postarší Ind a mezi nás posadil asi tříletou holčičku. Ta na mě vykulila svá krásná tmavá kukadla a zaculila se tak, že to vypadalo, jako by mnoho bílých cizinců ve svém kraťoučkém životě ještě neviděla.

A jelo se dál, ta malá princezna, která měla na sobě jen lehké šatičky, se zabalila do deky, aby jí nebyla zima. Ale nejspíše ji moc nezahřála, takže se po chvíli přitulila ke mně. Asi pochopila, že k zahřátí potřebuje víc než jen svou starou deku, a stále se usmívala. To už jsem se přestal zaobírat myšlenkami týkajícími se mne samotného a začal jsem přemýšlet nad tím, co ji asi v životě čeká. Pochází jistě z chudé rodiny, a tak před sebou nemá zrovna růžovou budoucnost. Navíc jako děvče nenajde zastání ani u svých vlastních rodičů, ti si více cení syna. Moc se tomu nedivím, to on se o ně bude starat, až zestárnou a nebudou moci tolik pracovat. Až ta malá dívenka dospěje, rodiče ji provdají za někoho, koho možná poprvé spatří teprve ve svatební den. Za někoho, koho možná bude více zajímat její veliké a dosud tolik v hinduistických rodinách žádané věno. Za někoho, koho možná nebude mít nikdy ráda… Po chvíli mi ta malá usnula na klíně a já si tolik přál jí nějak pomoci. Ale nevěděl jsem jak, dát peníze jejím rodičům nemělo smysl, koupili by boty svému synovi a ona by dál chodila bosá. Snad by mělo smysl si takové děvčátko adoptovat na dálku, zaplatit jí školu a věřit, že mu to zajistí lepší budoucnost. Ano, rozhodl jsem se, že až se vrátím domů, přesně toto udělám. A pak už jsem jen koukal z okna na tmavé nebe a pomalu usínal s myšlenkou, že možná díky tomu malému děvčátku jsem našel nový smysl svojí cesty do Indie.

Povídku jsem nazval „Jedné bezesné noci“. Byl jsem pevně rozhodnut, že až se vrátím domů, tak si takové malé děvčátko opravdu na dálku adoptuji. To jsem ale ještě netušil, že vše bude tak trošku jinak. Součástí mého rozhodnutí totiž bylo i to, že jsem si umínil, že až příště pojedu či poletím do Asie, tak tam budu půl času cestovat a tu druhou půlku pracovat tak, abych alespoň některým lidem, žijícím tam v pro nás nepředstavitelné bídě, pomohl.

A abych mohl tomuto svému slibu dostát, rozhodl jsem se, že bude nejlepší stát se novinářem. Začal jsem studovat roční kurz v časopise Koktejl, díky němuž jsem se rekvalifikoval na redaktora časopisu. Léto po skončení kurzu v Koktejlu uběhlo jak voda, a protože jsem slíbil, že kamarádovi Vilíkovi zrekonstruuji domeček, tak jsem na něm začal v září pracovat. A v rámci toho jsem dopisoval svoji první knihu, kterou jsem pojmenoval U krajnice aneb Malá kniha příběhů, které psala sama cesta. Těsně před Vánoci jsem pak vázal knížečky s Kráťou v knihařství jeho známých. Bylo jich sedmdesát sedm a každá měla jinou obálku. Malovaly je pro mě kamarádky a jednu mi namaloval i Kráťa. „Jednu bych ti také věnoval, ještě jich doma pár mám, ale bohužel bys jí nerozuměl, jsou napsané v mém jazyce. Byly to dárečky pro mé rodiče, příbuzné a kamarády.“ Spokojeně jsem je rozdával a užíval si Vánoc. Ale jen do šestadvacátého prosince…

„Sám víš moc dobře, co se stalo potom, Raffy.“

„Je ti jasné, že kdyby nepřišla tsunami, tak bychom se nikdy nepotkali? Ale nechci nad tím takto uvažovat, protože bych musel říci, že vše zlé je k něčemu dobré. A já si tím v tomto případě nejsem ale opravdu vůbec jistý… A právě proto jsme tady. Chtěli jsme se pokusit alespoň trošku pomoci. Nestát jen s rukama v kapsách. Sám víš, že těch peněz není mnoho. Taky znáš náš původní plán, takže víš, co jsme s nimi chtěli původně udělat. Mysleli jsme, že za ně postavíme někomu malý dřevěný domeček. Ale ukázalo se, že to by nebylo to nejlepší řešení, jak s těmi penězi naložit. Proto jsme se nakonec rozhodli pracovat s vámi ve vašem centru a pomoci tak více lidem.“

V hale jsme tou dobou seděli už jen my dva. Ostatní šli spát nebo se jen tak povalovali v pokojích a pokoušeli se i přes neustálé otravování komáry usnout. Co také dělat, když nešla elektřina? Navíc byla neděle a my ten den byli slavit Nurlailiny narozeniny mimo Banda Aceh. Cestou jsme navštívili snad celou její rodinu a v labi-labi strávili takřka pět hodin, takže jsme z toho byli všichni docela unavení. I když faktem je, že všude, kde jsme se cestou stavili, o nás bylo opravdu skvěle postaráno, hladem ani žízní jsme netrpěli. Cestou tam to vypadalo, že ani nedojedeme, protože jsme měli problém s motorem. Ale Indonésané jsou šikovní chlapíci a opraví snad cokoliv a kdekoliv jen tak na koleně. Dům, který tu v Banda Acehu obýváme spolu s našimi známými z Filipín, s nimiž jsme se seznámili cestou do Indonésie, je opravdu velký. Jen jeho hala je velká asi jako celý třípokojový byt v českém paneláku. Ale to my potřebujeme, protože když se sejde i jen část z padesáti devíti rodin, o které se tu staráme, což čítá asi tři sta lidí, tak do menšího domu bychom se nevešli. A v hale se také odehrává část pravidelného odpoledního programu pro děti. Ta hlavní část se děje na terase před vstupem, kde je přes odpoledne stín a kde já teď po pár posledních nocí spávám v postavené moskytiéře od stanu, protože v domě je večer, pokud nejde elektřina, opravdu hrozné vedro, neboť nejdou větráky. Na terase se mi spí výborně. Pod moskytiérou mě ani neotravují žádní komáři, takže jsem ráno krásně odpočatý. Ale je mi pak vždy moc líto Hanky, která musí spát v domě. Spolu ve stanu spát nemůžeme, to je tu z náboženských důvodů nemyslitelné, a spát sama tam taky nemůže.

Co se týče komárů, tak má dům jednu velkou nevýhodu. Jedná se totiž vlastně o domy dva, z nichž jeden byl postaven již dříve a ten druhý k němu později dostavěn. A z nějakého pro mě nepochopitelného důvodu nebyly všechny boční stěny dozděny až ke střeše, díky čemuž v domě vzniklo něco jako vnitřní otevřená terasa, což v praxi znamená, že do hlavní haly domu, kuchyně, vstupní místnosti, vrchního pokoje a skladu můžou volně lítat stovky či tisíce komárů, které tam naláká světlo. Také to znamená, že v domě musí stále někdo zůstávat, protože po zdolání tří výškových metrů do něj může kdokoliv vlézt. Naštěstí tu mají jednu skvělou věc. Vypadá to jako tenisová raketa, ale s tím rozdílem, že místo běžného výpletu je vypletena dvojitou kovovou sítí. Ta raketa se dá před použitím do zásuvky a po jejím nabití se zmáčkne tlačítko, čímž se vytvoří mezi kovovými vlákny napětí, a komárovi, který se mezi ně připlete, už není pomoci, shoří na popel. Večer se tedy obvykle kolem stolu, u něhož se večeřelo, pohyboval někdo s raketou a chránil tak ostatní před pokousáním. Když se s ní někdo vydal do místnůstky, v níž jsme měli uskladněný olej a která je také volně přístupná z haly, nebyl pro něj problém zničit během několika málo minut na stovku moskytů. Jeho úspěch byl pak často oceněn potleskem všech ostatních. Bylo nám ale jasné, že stačí pouze jeden jediný moskyt přenášející malárii, abychom na vlastní kůži poznali, jak dokáže tato zákeřná nemoc člověku znepříjemnit život. Kromě Hanky totiž nikdo z nás nepoužíval antimalarika.

stránky autora

Kobka. Přesně tak by se dala nazvat ta malá cimra bez oken o velikosti tři krát tři metry. V ní jedna postel potažená starým červeným už dlouho nepraným prostěradlem s několika dírami. Na něm dva polštáře.

Kdo si na ni lehne, uvidí strop, za který by se musel slušný řemeslník stydět, pokud by jej stvořil svýma rukama. Pár kusů nedbale upevněné staré dřevotřísky se spoustou děr, jednou tak velkou, že to vypadalo, jako by se jí někdy něco propadlo. Stěny se spoustou špinavých fleků. Naštěstí ne krvavých, takže se tam nikdo nemusí bát komárů.

V rohu stojí malý stůl. U něj jedna židle. Ta je asi tím nejhezčím v tom pokoji. Světlo z chodby sem přichází skulinou mezi větrákem a stěnou. Je vcelku malá, ale přesto by jí šla prostrčit ruka. To kdyby třeba někdo chtěl vzít něco z věcí sušících se na šňůře. Ale proč by to dělal?

Pak už jen odpadkový koš s modrým pytlíkem a vedle něj přenosný větrák. Bez něj by se tam baťůžkáři upekli.

Na něco málo, na jiné moc…

Těch několik prvních vět na této stránce jsem si napsal do deníku během jednoho z několika dnů, které jsme s Hankou strávili v hlavním městě Malajsie – Kuala Lumpur.

Trávili jsme tam ty dny mimo jiné i sháněním digitálního foťáku. Hanča si jej chtěla koupit již delší čas, a protože je v Asii takřka vše levnější než u nás v Evropě, řekla si, proč tak neučinit zrovna tady a teď, když jsme na naší cestě teprve pátým dnem, tedy na jejím úplném začátku.

Jak jsme tak ten foťák vybírali, Hanka dlouho přemýšlela, jestli má koupit levnější model od Nikonu, ale bez zvuku a s menším rozlišením fungující i na obyčejné tužkové baterie, anebo dražší, kvalitnější, ale také bohužel s jakousi podivnou baterkou, kterou nelze zaměnit za obyčejné tužkové baterky v případě, že by se jí vybila někde, kde není možné ji opět nabít. A že takových míst je při cestování spousta, není asi ani nutné vzpomínat.

Hanka dlouho váhala, ale nakonec se rozhodla. Koupila ten levnější s menším rozlišením, ale zato praktičtější. Jak moc udělala dobře nejen kvůli možnosti měnit baterie, ale i co se týče ušetřených peněz, se ukázalo až později. Tenkrát jsme totiž ještě nevěděli, že jej domů nakonec stejně nedoveze…

I když těžko říci, jak bychom se zachovali, kdybychom to věděli, protože i tak za ty necelé tři měsíce, co s ním Hanka fotila, nám „Mazlík“, jak jsme si hnedle po koupi nový foťák překřtili, po sobě zanechal mnoho krásných fotek na památku.

V onom pokoji a v okamžiku, kdy jsem si napsal těch několik prvních vět na této stránce do mého ještě novotou se lesknoucího deníku, mě napadlo, že napíšu příběh o naší cestě do Banda Acehu. Příběh, který měl v té době zatím jen začátek. Tedy vlastně i konec, ale ten zatím ještě ani jeden z nás netušil. Jedno bylo ale jisté. Měl končit darováním pětiset devadesáti pěti dolarů, které byly schovány v kapsičce, jež mi vždy, když cestuji, visí na krku pod tričkem.

Příběh začíná…

„Ve středu už odjíždíte, že?“ ptá se mě Raffy při večeři, která není romantickou při svíčkách z potěšení, ale z donucení, protože opět nejde v této části indonéského Banda Acehu elektřina.

Ostatně jako už několik posledních nocí, kdy se střídá večer, kdy máme elektřinu, s nocí, kdy ne, a tudíž nám nefunguje čerpadlo na vodu, takže se nemůžeme ani pořádně umýt vodou, co jsme přes den načerpali do zásoby. Musíme jí šetřit, protože nikdy nevíme, jak dlouho to potrvá. To by ale ještě nebylo tak zlé. Horší je, že nejdou přenosné větráky, díky nimž je v noci v místnostech vcelku snesitelně a dá se díky nim v klidu spát. Dělají totiž příjemný vánek a co víc, zabraňují moskytům v jejich letu, díky čemuž se člověk nerušeně vyspí, jak se říká, do růžova. Město má s elektřinou problémy od doby, co jeho část srovnala se zemí tsunami, která 26. prosince roku dva tisíce čtyři postihla jihovýchodní Asii.

„Jo, v pondělí už odjíždíme,“ odpovídám a nevím, jestli tomu mám být rád nebo ne.

„Však víš, jedeme na nedaleký ostrov Weh,“ dodávám k tomu. „Já vím,“ odpovídá Raffy. „Řekni mi o sobě něco. Proč jsi vlastně tady? Přece jsi sem nepřijel jenom proto, aby jsi dovezl ty peníze? Jste tady už skoro měsíc a ještě jsme neměli čas se trochu víc poznat.“ „To je pravda, ale dnes jej máme. Elektřina nejde, takže balit rýži jako obvykle nebudeme, můžeme si tedy o všem popovídat. Zajímá tě proč?“ „Zajímá.“

„Těch důvodů je moc, ale asi to bude cestou, na kterou jsem vykročil už před třemi roky.“

„Řekni mi něco o té cestě.“

„Byl jsi v armádě, Raffy?“ ptám se ho, protože si nejsem jist, zda pochopí, co je to civilní služba. Ale chápe to. Ví, co znamená nechtít jít do armády, ale muset. On neměl šanci na výběr. Já ji však měl a taky jsem si vybral.

„Víš, ta cesta začala už před třemi roky, aniž bych to nějak tušil, chápeš?“

„Já tomu rozumím. Každá velká cesta začíná, aniž bychom to tušili. Věděl jsi, že se narodíš? Myslím, že ne. A přesto to pro tebe bylo zatím to nejdůležitější…“

Ta cesta začala už před třemi roky

První březen onoho roku byl hodně teplý, takže už v osm hodin ráno o sobě dávalo sluníčko znát. Sjížděl jsem autem do údolí Říčky, kde jsem měl strávit následující rok a půl mého života výkonem civilní služby. Zdena Kaprálová v její knize Zítra bude líp o tomto nádherném místě píše: „Nikdy nezapomenu na okamžik, kdy jsem Říčky spatřila poprvé. Sjížděli jsme s Alešem autem z kopce dolů serpentinami po úzké silničce ve vysokém lese, když se před námi náhle otevřela vyhlídka. Aleš zastavil a vystoupili jsme z auta, abychom mohli obdivovat panoráma, které se před námi rozprostíralo. Byl to obrázek dokonalé pastorální krásy. Údolí bylo neširoké, kolem dokola lemované hlubokým lesem. Z východu do něj přitékala malá říčka, která se dělila do dvou ramen. Větší z nich pohánělo malebný mlýn, který stál v údolí jako památka na doby, kdy byl život plný poezie a půvabu. Druhé říční rameno se vinulo kolem usedlosti a na okraji velké, zářivě zelené louky se obě říčky opět spojovaly. Na březích rostly vysoké ztepilé břízy, vzduch voněl borovicemi, všechno bylo svěží, plné míru a pokoje.“

A podobný dojem zanechal příjezd do údolí i v mém srdci. V tom okamžiku jsem cítil, že to místo budu milovat. A to jsem o citované knize neměl v té době ještě ani ponětí.

Honza, správce Mlýna, už tam na mě čekal. Dostal jsem výkazy, do kterých jsem pak po rok a půl každý pracovní den psal, co a jak dlouho jsem tam ten den dělal. Hned ten první jsem měl v sadu předělat dvě ohniště, vykopat nějaké pařezy a pořezat dřevo na topení. To jsem také udělal a navečer po seznámení se s Kráťou, kterého jsem už v ten den začal přezdívat Mirkem Dušínem, jsem odjel domů a cestou přemýšlel nad tím, co mě tam asi čeká dál.

Někdo na civilce dělá s dětmi, stará se o jejich zábavu a růst. Jiný zase o blaho starších lidí v domově důchodců. A já se začal starat o starý mlýn. O to, aby nikomu jednoho dne nespadl na hlavu. Ale taky o sad, ve kterém děcka hrávají spousty her. O dřevo na topení v kamnech pro ty, kteří sem v zimě či v podzimním chladnějším počasí zavítají. V létě pak stavěl a boural tábor na louce za sadem. Někdy zajel nakoupit skupině ze zahraničí. A provedl spoustu skupin po okolních jeskyních, za což se mi většinou odvděčili tím, že mě zvali na jejich společné obědy a večeře.

Jeden se ani nenadál a přišel poslední den civilky. Skoro bych i řekl: „Bohužel…“ Seděl jsem na terásce a přemýšlel nad rokem a půl mého života, zády opřený o stěnu mého žlutého pokoje, který jsem si tam zbudoval z místnosti, jež do té doby sloužila jako sklad železa, protože jsem chtěl v údolí bydlet natrvalo a ne stále pendlovat mezi Brnem a Mlýnem. Věděl jsem, že mi civilka vzala svobodu. Ale také to, že mi dala mnohem víc. Vlastně bych možná měl vzít bonboniéru a donést ji s poděkováním na magistrát paní, která mně prvně nechtěla dovolit, abych tam svoji civilní službu vykonal, ale pak se po mé druhé návštěvě s bonboniérou v ruce rozhodla mě přeci jen na tu civilku ke skautům poslat. No nakonec byla myslím i ráda, protože si mohla napsat do výkazu další „bodík“ za přiděleného civiláka.

Dostal jsem totiž možnost strávit jeden a půl roku v poklidné oáze Horního mlýna, který, ač je opravdu hodně starý a rozlehlý, dokáže snad každému nabídnout to, co hledá. Opravdu dlouho se mi bude stýskat nejen po mém čajovém pokojíku, kam jsem večer zvával na čaj holky přijíždějící na Mlýn a hrával s nimi dámu na šachovém stolečku, kterému Kráťa uřízl nohy, aby bylo kam na pódiu stavět hrnky s čajem. Taky jsem poznal spoustu úžasných lidiček, kteří na Mlýně bydleli. Správce Honzu a jeho pohodovou ženu Hanku s dcérenkou Bárou, Kráťu, o kterém jsem už mluvil, Koumese, který tam dělal civilku přede mnou, Grizlyho, díky němuž jsem se málem dostal v rámci civilky i na Balkán. A pak ještě spoustu lidí, kteří tam přijeli třebas jen na víkend, ale kus svého kouzla tam zanechali na dlouhou dobu.

A hodně jsem se toho naučil. Vlastně jsem byl zedníkem, tesařem, truhlářem, malířem, klempířem, instalatérem a kdoví čím ještě. Taky jsem míval na starost skupiny, které přijely a chtěly udělat něco pro zvelebení mlýna. Takže když někdy někdo opovrhoval tím, že jsem na civilce, pouze jsem mu odvětil: „A kde jinde bys mohl skoro týden dohlížet na to, jak parta osmi spoře oděných dvacetiletých Belgičanek pracuje s krompáči a lopatami na zvelebení jednoho plácku?“

stránky autora