Autor: Michael Novotný

Prvním cílem našeho íránského putování se stal Koh-e-Sabalan. Osamocený horský masiv vulkanického původu, jenž byl aktivní ještě před 10000 lety, ležící na severozápadě Íránu v provincii Ardabil (pojmenované po stejnojmenném městě). Nejvyšší z jeho několika vrcholů měří přesně jako evropský velikán Mt. Blanc – tedy 4811m. Původní vrcholový kráter naplnila průzračná tmavě azurová voda, tvořící stálé ledovcové jezero. Svahy vulkánu v létě obývají početné skupiny pastevců žijících v jurtách – v nižších polohách totiž v letních měsících travnatý porost vysychá a není pro ovce a kozy dostatečně výživný.

Prvním krokem k výstupu je cesta pod horu – ta zpravidla začíná v Tabrízu, téměř dvoumilionové metropoli severního Íránu. Odtud autobusem do Meshkin Shar a taxíkem do Shaviloo, horského střediska na úpatí hory. Dle libosti (či spíše lenosti) odtud lze ještě džípem vyjet do samotného basecampu. Tuto variantu volíme i my.

Po příjezdu do Shaviloo zůstáváme stát jako zmražení – parkoviště plní desítky a desítky aut. Je totiž čtvrtek večer, což zde znamená začátek víkendu (ten je jednodenní v pátek), navíc za pár dní začíná ramadán, konec pikniků (Shaviloo je oblíbeným piknikovým místem). Do basecampu, ve výšce okolo 3500 m n.m., naštěstí míří jen část osazenstva těchto aut. I přesto je zde ale přeplněno a proto stanujeme raději opodál, schovaní za velkým monolitickým balvanem.

Druhý den ráno k vrcholu míří celé zástupy a se svítáním se z jejich řad ozývá mocnými hlasy provolávané: „Allah akbar!“ Věta v našich končinách známá jako poslední pokřik sebevražedného atentátníka pár chvil před tím, než se rozmetá na kusy, neznamená nic prostšího než uctění boha. Kdo by také chtěl téměř k pěti tisícům vystupovat opásán náloží.

My tento den věnujeme aklimatizaci, obhlídce terénu a návštěvě pastevců a prozřetelně se vyhýbáme davům na strmě stoupající vrcholové stezce. Kolem oběda se potkáváme s prvním pastevcem, ale komunikace se omezuje pouze na vzájemné potřesení rukou a „Čechoslovak“, tak aby nevázla řeč, dostáváme alespoň malé jehně. Po pokorném poděkování ovčí mládě vracíme a pokračujeme dále.

Odpoledne se nenápadně přibližujeme k jurtám, ale jejich návštěvu znemožňují všudypřítomní ovčáčtí psy odrážející nás svým ostrým štěkotem a nebezpečnými výpady. Když už se zdá, že s prohlídkou pasteveckých obydlí máme utrum, z jednoho z nich vylézají dva muži, zběsilými gesty nás zvou dovnitř a psy ukázňují.

Zvenčí nevelce vypadající jurta je vcelku prostorná. Kopulovitou konstrukci tvoří zohýbané, několik centimetrů silné, větve spojené provázky, pokryté pytlovinou a zvenčí ještě vrstvou ovčích usní. Skromné vybavení sestává ze samozřejmých perských koberců, samovaru a úložných prostorů pro jídlo a oblečení po stranách. Uvnitř sedí dvě rodiny s dětmi – obě na návštěvě a jedna postarší paní – „paní domu“. Naší přítomností jsou všichni nadšeni, okamžitě začínají připravovat čaj a po několikanásobném ujištění, že nevládneme ani perštinou ani turečtinou, začínají vyzvídat lámanou angličtinou. Otázky se týkají víry, našeho vztahu atd. Chápeme, že vysvětlovat ateismus je bezpředmětné, proto tvrdíme, že jsme katolíci a samozřejmě v manželském svazku. Na oplátku se dozvídáme povolání našich hostitelů – učitelka, prodavač koberců, pedolog (půdoznalec)… a dostáváme pozvání na večeři – tenký chleb připomínající tortilu, ovčí sýr a ještě něco ovčího v mističce (později k nelibosti mé a mého žaludku zjišťuji, že se jedná o tučný mléčný škraloup). Rozmluva pomalu začíná váznout, proto se loučíme a vydáváme ke stanu, kam nás ještě oba muži doprovázejí, lamentují něco o nebezpečí a přejí úspěšný zítřejší výstup.

Vystupuju sám, nikam nespěchám, ale vyrážím ještě za tmy kolem páté hodiny. V basecampu ještě doplňuju zásoby vody a vydávám se vstříc vrcholu. Vysoko nad sebou vidím jednu početnou skupinu a v patách mi je jedna asi tříčlenná. Samotný výstup není náročný na vybavení – v letních měsících díky takřka úplné absenci sněhu není potřeba jiná výzbroj než pevné pohorky a alespoň trochu zdatné nohy. S východem slunce předháním onu početnou, asi desetičlennou, skupinu mluvící směsicí jazyků, mezi nimiž nechybí ani ruština. Díky svižnému tempu mizí zanedlouho skupina z dohledu. Praporky pravidelně značená cesta se line všudypřítomným suťovištěm, značně zpomalujícím chůzi. Až na hranici 4200 m n.m., tedy ve výškách, kde v naší severní šířce je už dávno pusto, přestávají růst zbytky občasné vegetace v podobě trsů horských trav a začínají se objevovat první sněhová pole – zpočátku malá, později se rozšiřují a pochod po nich je příjemnou změnou oproti změti kamenů.

Posledních 400 výškových metrů se vyznačuje rostoucí svažitostí a sníženým obsahem kyslíku ve vzduchu. Plíce si začínají stěžovat a tempo klesá. I přesto docházím skupinu, která začínala o hodinu dříve a podřizuju se její rychlosti. Mladí Íránci touží po živém rozhovoru, čehož bohužel nejsem schopen. Asi po hodině společné chůze se blížíme pod vrchol, terén se narovnává a po křupavém firnu se pohodlně šlape. Nadmořská výška si začíná vybírat svou daň v podobě mírné nevolnosti a bolesti hlavy, ale po pěti hodinách téměř nepřetržitého pochodu se přede mnou otvírá pohled na dech beroucí jezero. Teploty kolem nuly a ledový vítr však ke koupeli příliš nevybízejí. Po vrcholovém fotu a menším občerstvení už sám skáču dolů.

Tam, kde předtím byly namáhány především lýtkové a stehenní svaly, teď trpí kolena. Sestup po kamenitém podkladu se podobá nekonečnému schodišti – pokud uvažujeme výšku schodu 20cm a rozdíl nadmořských výšek 1500m, dostaneme úctyhodných 7500 schodů (tedy +-450 pater). Dolů dorážím naprosto vyčerpán, usínám dříve, než stihnu dojíst zasloužený instantní oběd a jen s malými přestávkami načerpávám energii v podobě spánku až do rána. I přesto lze konstatovat, že kromě nadmořské výšky a spousty šlapání není Sabalan při zvolení klasické východní cesty náročnou horou, naopak v této výškové kategorii bude spíše jednou z těch nejlehčích.

V brzkých hodinách přes podsabalanské zelené pláně, údolíčka a vyprahlé říčky pomalu klesáme, kochaje se horskou přírodou. Během pauzy na polední polévku nás v malém schovaném údolí překvapuje svou přítomností muž středního věku. V teniskách, kalhotách s puky, košili, džínové bundě Lacoste a igelitovou taškou v ruce si vesele skáče naším směrem a vybízí nás, ať se přidáme. Komunikace se omezuje pouze na jednoduchou gestikulaci a smích, i tak si s tímto bezejmenným rozumíme lépe než s kdekým mluvícím naším jazykem. Velice svižným tempem se táhlými traverzy chytře vyhýbáme mnoha údolím, a když naznačujeme, že nestačíme, muž zastavuje a z kouzelné igelitky vytahuje bonboniéru plnou tureckého medu. Naše cesty se však zanedlouho rozdělují kousek nad Shaviloo.

Ve večerním světle nám Sabalan, pastevecké pláně s jurtami a okolní údolí plná bizarních skalních útvarů nabízejí neopakovatelné pohledy a piknikující Íránci nám za jeden zdvořilý pozdrav nabízejí dva skopové kebaby, které samozřejmě neodmítáme. Uvažujeme o mentalitě a pohostinství místních a srovnáváme – jak jsou cizinci přijímáni u nás a jak by byli přijati eventuální íránští turisti? Odpověď ani není třeba vyslovovat.

V noci kolem stanu pobíhá smečka polodivokých psů a na jeho rozích se zdviženou nohou libě provádí svou potřebu, ale kromě značkování naštěstí neútočí. Východ slunce nás vítá do prvního ramadánového dne, stavíme se k silnici a stopujeme vstříc dalším íránským dobrodružstvím.

Prvním cílem našeho íránského putování se stal Koh-e-Sabalan. Osamocený horský masiv vulkanického původu, jenž byl aktivní ještě před 10000 lety, ležící na severozápadě Íránu v provincii Ardabil (pojmenované po stejnojmenném městě). Nejvyšší z jeho několika vrcholů měří přesně jako evropský velikán Mt. Blanc – tedy 4811m. Původní vrcholový kráter naplnila průzračná tmavě azurová voda, tvořící stálé ledovcové jezero. Svahy vulkánu v létě obývají početné skupiny pastevců žijících v jurtách – v nižších polohách totiž v letních měsících travnatý porost vysychá a není pro ovce a kozy dostatečně výživný.

Prvním krokem k výstupu je cesta pod horu – ta zpravidla začíná v Tabrízu, téměř dvoumilionové metropoli severního Íránu. Odtud autobusem do Meshkin Shar a taxíkem do Shaviloo, horského střediska na úpatí hory. Dle libosti (či spíše lenosti) odtud lze ještě džípem vyjet do samotného basecampu. Tuto variantu volíme i my.

Po příjezdu do Shaviloo zůstáváme stát jako zmražení – parkoviště plní desítky a desítky aut. Je totiž čtvrtek večer, což zde znamená začátek víkendu (ten je jednodenní v pátek), navíc za pár dní začíná ramadán, konec pikniků (Shaviloo je oblíbeným piknikovým místem). Do basecampu, ve výšce okolo 3500 m n.m., naštěstí míří jen část osazenstva těchto aut. I přesto je zde ale přeplněno a proto stanujeme raději opodál, schovaní za velkým monolitickým balvanem.

Druhý den ráno k vrcholu míří celé zástupy a se svítáním se z jejich řad ozývá mocnými hlasy provolávané: „Allah akbar!“ Věta v našich končinách známá jako poslední pokřik sebevražedného atentátníka pár chvil před tím, než se rozmetá na kusy, neznamená nic prostšího než uctění boha. Kdo by také chtěl téměř k pěti tisícům vystupovat opásán náloží.

My tento den věnujeme aklimatizaci, obhlídce terénu a návštěvě pastevců a prozřetelně se vyhýbáme davům na strmě stoupající vrcholové stezce. Kolem oběda se potkáváme s prvním pastevcem, ale komunikace se omezuje pouze na vzájemné potřesení rukou a „Čechoslovak“, tak aby nevázla řeč, dostáváme alespoň malé jehně. Po pokorném poděkování ovčí mládě vracíme a pokračujeme dále.

Odpoledne se nenápadně přibližujeme k jurtám, ale jejich návštěvu znemožňují všudypřítomní ovčáčtí psy odrážející nás svým ostrým štěkotem a nebezpečnými výpady. Když už se zdá, že s prohlídkou pasteveckých obydlí máme utrum, z jednoho z nich vylézají dva muži, zběsilými gesty nás zvou dovnitř a psy ukázňují.

Zvenčí nevelce vypadající jurta je vcelku prostorná. Kopulovitou konstrukci tvoří zohýbané, několik centimetrů silné, větve spojené provázky, pokryté pytlovinou a zvenčí ještě vrstvou ovčích usní. Skromné vybavení sestává ze samozřejmých perských koberců, samovaru a úložných prostorů pro jídlo a oblečení po stranách. Uvnitř sedí dvě rodiny s dětmi – obě na návštěvě a jedna postarší paní – „paní domu“. Naší přítomností jsou všichni nadšeni, okamžitě začínají připravovat čaj a po několikanásobném ujištění, že nevládneme ani perštinou ani turečtinou, začínají vyzvídat lámanou angličtinou. Otázky se týkají víry, našeho vztahu atd. Chápeme, že vysvětlovat ateismus je bezpředmětné, proto tvrdíme, že jsme katolíci a samozřejmě v manželském svazku. Na oplátku se dozvídáme povolání našich hostitelů – učitelka, prodavač koberců, pedolog (půdoznalec)… a dostáváme pozvání na večeři – tenký chleb připomínající tortilu, ovčí sýr a ještě něco ovčího v mističce (později k nelibosti mé a mého žaludku zjišťuji, že se jedná o tučný mléčný škraloup). Rozmluva pomalu začíná váznout, proto se loučíme a vydáváme ke stanu, kam nás ještě oba muži doprovázejí, lamentují něco o nebezpečí a přejí úspěšný zítřejší výstup.

Vystupuju sám, nikam nespěchám, ale vyrážím ještě za tmy kolem páté hodiny. V basecampu ještě doplňuju zásoby vody a vydávám se vstříc vrcholu. Vysoko nad sebou vidím jednu početnou skupinu a v patách mi je jedna asi tříčlenná. Samotný výstup není náročný na vybavení – v letních měsících díky takřka úplné absenci sněhu není potřeba jiná výzbroj než pevné pohorky a alespoň trochu zdatné nohy. S východem slunce předháním onu početnou, asi desetičlennou, skupinu mluvící směsicí jazyků, mezi nimiž nechybí ani ruština. Díky svižnému tempu mizí zanedlouho skupina z dohledu. Praporky pravidelně značená cesta se line všudypřítomným suťovištěm, značně zpomalujícím chůzi. Až na hranici 4200 m n.m., tedy ve výškách, kde v naší severní šířce je už dávno pusto, přestávají růst zbytky občasné vegetace v podobě trsů horských trav a začínají se objevovat první sněhová pole – zpočátku malá, později se rozšiřují a pochod po nich je příjemnou změnou oproti změti kamenů.

Posledních 400 výškových metrů se vyznačuje rostoucí svažitostí a sníženým obsahem kyslíku ve vzduchu. Plíce si začínají stěžovat a tempo klesá. I přesto docházím skupinu, která začínala o hodinu dříve a podřizuju se její rychlosti. Mladí Íránci touží po živém rozhovoru, čehož bohužel nejsem schopen. Asi po hodině společné chůze se blížíme pod vrchol, terén se narovnává a po křupavém firnu se pohodlně šlape. Nadmořská výška si začíná vybírat svou daň v podobě mírné nevolnosti a bolesti hlavy, ale po pěti hodinách téměř nepřetržitého pochodu se přede mnou otvírá pohled na dech beroucí jezero. Teploty kolem nuly a ledový vítr však ke koupeli příliš nevybízejí. Po vrcholovém fotu a menším občerstvení už sám skáču dolů.

Tam, kde předtím byly namáhány především lýtkové a stehenní svaly, teď trpí kolena. Sestup po kamenitém podkladu se podobá nekonečnému schodišti – pokud uvažujeme výšku schodu 20cm a rozdíl nadmořských výšek 1500m, dostaneme úctyhodných 7500 schodů (tedy +-450 pater). Dolů dorážím naprosto vyčerpán, usínám dříve, než stihnu dojíst zasloužený instantní oběd a jen s malými přestávkami načerpávám energii v podobě spánku až do rána. I přesto lze konstatovat, že kromě nadmořské výšky a spousty šlapání není Sabalan při zvolení klasické východní cesty náročnou horou, naopak v této výškové kategorii bude spíše jednou z těch nejlehčích.

V brzkých hodinách přes podsabalanské zelené pláně, údolíčka a vyprahlé říčky pomalu klesáme, kochaje se horskou přírodou. Během pauzy na polední polévku nás v malém schovaném údolí překvapuje svou přítomností muž středního věku. V teniskách, kalhotách s puky, košili, džínové bundě Lacoste a igelitovou taškou v ruce si vesele skáče naším směrem a vybízí nás, ať se přidáme. Komunikace se omezuje pouze na jednoduchou gestikulaci a smích, i tak si s tímto bezejmenným rozumíme lépe než s kdekým mluvícím naším jazykem. Velice svižným tempem se táhlými traverzy chytře vyhýbáme mnoha údolím, a když naznačujeme, že nestačíme, muž zastavuje a z kouzelné igelitky vytahuje bonboniéru plnou tureckého medu. Naše cesty se však zanedlouho rozdělují kousek nad Shaviloo.

Ve večerním světle nám Sabalan, pastevecké pláně s jurtami a okolní údolí plná bizarních skalních útvarů nabízejí neopakovatelné pohledy a piknikující Íránci nám za jeden zdvořilý pozdrav nabízejí dva skopové kebaby, které samozřejmě neodmítáme. Uvažujeme o mentalitě a pohostinství místních a srovnáváme – jak jsou cizinci přijímáni u nás a jak by byli přijati eventuální íránští turisti? Odpověď ani není třeba vyslovovat.

V noci kolem stanu pobíhá smečka polodivokých psů a na jeho rozích se zdviženou nohou libě provádí svou potřebu, ale kromě značkování naštěstí neútočí. Východ slunce nás vítá do prvního ramadánového dne, stavíme se k silnici a stopujeme vstříc dalším íránským dobrodružstvím.

Cesta do Gruzie, především pak na Velký Kavkaz, byla více či méně plánována téměř rok dopředu. Hlavně z důvodu mé cestovatelské nedočkavosti neunikly googlovacímu sítu téměř žádné podrobnosti o nejatraktiv­nějších oblastech těchto euroasijských hor. Logicky se pak do hledáčku zájmu jako první dostal Mt. Kazbeg (v gruzínštině Mkinvartsveri), majestátní hora, ležící nedaleko od hlavního města Tbilisi, jejíž vrchol lehce přesahuje pětitisícovou hranici. Oficiální údaje se liší, některé udávají 5033m, jiné pak 5047m.

Jakožto horolezečtí analfabeti byli jsme nalákáni vidinou netradičního dobrodružství a otestováním sil našich atrofujících svalů dolních končetin. V obavách o neúspěch vznikl ambiciózní tréninkový plán (dvakrát týdně vybíhání 10×100 schodů), jenž se nakonec z důvodu nedostatku času a vůle úplně rozplynul. Pro nohy ochablé téměř roční nečinností byl tedy výstup zajímavou a nemalou výzvou.

Oťukávačka terénu

Přichází začátek července a nám se již blíží odlet. Skládáme do krosen své chabé horské vybavení a z Ruzyně vyrážíme vstříc velehorám. Ve Tbilisi se zdržujeme jen krátce. Nekřesťanské teploty v metropoli křesťanské země, zvané též „Paříž východu“, ani delší pobyt neumožňují. Přespáváme v jednom ze zdejších hostelů, tuším u Iriny, a ráno se se zápisníkem plným adres vydáváme do horkých a rušných ulic hledat plynové bobmy nezbytné pro pobyt v horách. Bez nich by stravování, s našimi převážně instantními zásobami, nebylo jednoduchou záležitostí. Martyrium trvá několik upocených hodin – bomby díkybohu nacházíme ve čtvrtém obchodě. Poté se již metrem vydáváme na autovagzal Didube, odkud pravidelně odjíždějí maršrutky do Kazbegi za konstantní cenu 10 lari (zhruba 110Kč za 150km). Do jedné nasedáme a osvěženi jízdou a vzduchem z otevřených okýnek směřujeme do podkazbeckého městečka.

Dorážíme navečer a bydlení na sebe nenechává dlouho čekat – přibíhá k nám žena popřechodového věku, jejíž jméno, jak později zjištujeme, je Nunu, a nabízí nám ubytování za vcelku přijatelnou cenu. Navíc, k naší radosti, její dcera (mimochodem velice pěkná mladá gruzínka) pracuje v česko-polském mountainhousu, odkud jsme měli v plánu vypůjčit si vybavení ke zdolání hory. Ještě tentýž den se vybavujeme horským materiálem – tedy mačkami, cepíny, sedáky a lanem; a uspáni několika půllitry místního gruzínského pitelného piva si užíváme poslední noc v postelích s matracemi nevalné kvality.

V basecampu

Po ránu již s krosnami obtěžkanými horolezeckým náčiním začínáme stoupat k basecampu v podobě bývalé meteorologické stanice Betlemi hut. Postupujeme kolem, z fotografií Kazbeku notoricky známého, kostela Svaté trojice a dál již jen přírodními, ovšem od turistů solidně vychozenými, stezkami.

Výstup, původně plánovaný jako jednodenní, se ukazuje být nelehkým soustem a za jeden den ho díky slabšímu tempu některých členů, respektive členek, výpravy nestíháme. Sestupující Izraelci, jež po cestě vzhůru potkáváme, nám potvrzují, že vycházet až na meteo za jeden den je šílenost. Vzdálenost z Kazbegi do basecampu není závratná (kolem 13km), ovšem převýšení se pohybuje okolo 2000 výškových metrů. Možná právě proto je po cestě vytvořeno menší provizorní tábořiště, ve výšce kolem 3000m n. m. Po přebrodění ledovcové řeky, v níž člověk během několika sekund dostává křeče (mimochodem údajně oblíbený způsob mučení ve starověké Číně), se zde rozhodujeme přenocovat.

Za slunečného rána se vydáváme překonat zbývající metry převýšení a vzdálenostní kilometry. Odpoutáváme se od běžné cesty, několikrát brodící další ledovcové říčky a motáme se ve spleti suťoviště. Pochodem provázeným polemikami o správnosti cesty se dostáváme na ledovec. Po přeskočení několika menších trhlinek se napojujeme na běžnou cestu a zanedlouho přicházíme pod Betlemi hut. Mezitím nás svižným tempem dobíhá místní guide a jedné ze s námi vystupujících ženštin bere krosnu a nekompromisně s ní stejnou rychlostí pokračuje vzhůru. Pomáhat slečnám je prý místní tradice.

Vyčerpáni, ale spokojeni dorážíme v brzkých odpoledních hodinách na polorozpadlou-poloopravenou meteorologickou stanici. Nakrmeni pak ještě na nedalekém sněhovém splazu testujeme postup v mačkách, s cepíny a navázáni na laně do necelých 4000m n.m. a tuto praktickou přípravu považujeme i za jakousi menší aklimatizaci. Druhý den nás čeká výstup. K naší neblahosti se dozvídáme, že na večer se chystá oslava (včetně nočního ohňostroje) nového majitele, jenž Betlemi hut zakoupil a chystá se z něj vytvořit komerční horolezecké centrum. Pozvání neodmítáme, ale pijeme jen střídmě a brzo uleháme, jelikož nás čeká náročný den.

Poznámka autora: Záměr komercializovat nejvyšší budovu gruzínské části Kavkazu plně chápu, ale dopad na zdejší nedávnou nedotčenost přírody je nepopiratelný, což zde člověk může spatřit i v dnešní době.

Jdeme na to!

Budíme se podle domluvy kolem druhé, s vyprázdněnou bagáží, připravenou pouze na výstup, teple oblečeni, nevyspalí díky vysokým decibelům v noci probíhajícího ohňostroje a popíjení, s čelovkami na hlavě vycházíme vstříc temnému neznámu. Jsme tři, dámská část osazenstva naší expedice dříme dále ve stanech. Zjišťujeme, že neprojít si den předem alespoň začátek cesty, nebyl nejlepší nápad. Stojíce uprostřed ledovce bloudíme mezi trhlinami do nichž by se s přehledem vešel jakýkoliv mikrobus – několik metrů na šířku a svítilnami stěží možno dosvítit na dno. Několik desítek minut kroužíme po ledovci, když spatřujeme vysvobozující světla – čelovky dalších skupin mířících na vrch. Radostně je dobíháme a řadíme se do stáda navázaného na lanech.

Čtyřčlenná výprava před námi – Gruzínci s jednou Němkou a za námi Němec se svým guidem, jenž nás už včera nabádal, ať jdeme radši za nimi, abychom se neztratili. Postupujeme dále. Rozbřesk – slunce osvětluje první okolní vysoké pahorky neznámých názvů a podivných tvarů. Dokonalý pohled. Téměř roboticky, posunujíce levou nohu za pravou, ukrajujíc jeden výškový metr za druhým, bez přestání jdeme.

500m pod vrcholem mě přepadá hypoxie – vysokohorská nemoc. Hlava praská, popadnout dech se nedaří. Pochopitelně – aklimatizace téměř žádná neproběhla. Musím se posadit, po menší svačině a nevědomém dvouminutovém mikrospánku se stav organismu vrací k „normálu“ a po rozhodování, zda se neotočit, pokračujeme dále. Všechno již klape jak má a krátce po jedenácté hodině stojíme na špičce frekventované hory. Vrcholové foto je samozřejmostí. V jednu chvíli stojí všechny tři výpravy, zdolávající ten den Kazbeg, vedle sebe. 9 lidí. Údaj na GPS jednoho z vystoupivších říká 5041m. Počasí nadmíru přívětivé – téměř bezvětří, lehce pod nulou a jen několik cumulů pod námi. Vysoko nad okolím, nad krajinou, nad všemi problémy, nad lidskou zkažeností a zhýralostí.

Proti proudu komerce

Dolu jde již všechno relativně hladce. Unaveni výstupem si sedáme a po zledovatělých částech vsedě svištíme, občas pouze brzdíce cepíny. Zbylé dvě výpravy necháváme daleko za sebou. Utíkáme před kameny, jež se na nás řítí z rozpadajících se skal po levé straně, ztraceni v suťovišti se snažíme neubírat na tempu a zpátky v basecampu jsme kolem třetí hodiny. Následuje únavové koma trvající u každého z nás kolem tří hodin. I po probuzení únava neodchází a i večer usínáme stejně rychle jako opilec na záchytce.

Čeká nás již jen cesta dolů do civilizace. Tu zvládáme bez problémů. Na ledovci nás ale zaráží nekonečné průvody turistů, kteří se pravděpodobně jako my chystají zdolat Kazbek. Jsou jich desítky – odhadem mezi třiceti až čtyřiceti. Všichni v řadě. Nedotčenost tohoto překrásného kraje už se rozplývá a mizí kamsi v dál. A pravděpodobně bude hůř, je to jen otázka let.

Atrofované svaly dolních končetin nezklamaly. Vracíme výbavu, úspěch slavíme šašlikem (pro neznalé – špíz sestávající se pouze z masa), přespáváme znovu u Nunu a druhý den nás čeká trmácení do jiné části Gruzie.

Cesta do Gruzie, především pak na Velký Kavkaz, byla více či méně plánována téměř rok dopředu. Hlavně z důvodu mé cestovatelské nedočkavosti neunikly googlovacímu sítu téměř žádné podrobnosti o nejatraktiv­nějších oblastech těchto euroasijských hor. Logicky se pak do hledáčku zájmu jako první dostal Mt. Kazbeg (v gruzínštině Mkinvartsveri), majestátní hora, ležící nedaleko od hlavního města Tbilisi, jejíž vrchol lehce přesahuje pětitisícovou hranici. Oficiální údaje se liší, některé udávají 5033m, jiné pak 5047m.

Jakožto horolezečtí analfabeti byli jsme nalákáni vidinou netradičního dobrodružství a otestováním sil našich atrofujících svalů dolních končetin. V obavách o neúspěch vznikl ambiciózní tréninkový plán (dvakrát týdně vybíhání 10×100 schodů), jenž se nakonec z důvodu nedostatku času a vůle úplně rozplynul. Pro nohy ochablé téměř roční nečinností byl tedy výstup zajímavou a nemalou výzvou.

Oťukávačka terénu

Přichází začátek července a nám se již blíží odlet. Skládáme do krosen své chabé horské vybavení a z Ruzyně vyrážíme vstříc velehorám. Ve Tbilisi se zdržujeme jen krátce. Nekřesťanské teploty v metropoli křesťanské země, zvané též „Paříž východu“, ani delší pobyt neumožňují. Přespáváme v jednom ze zdejších hostelů, tuším u Iriny, a ráno se se zápisníkem plným adres vydáváme do horkých a rušných ulic hledat plynové bobmy nezbytné pro pobyt v horách. Bez nich by stravování, s našimi převážně instantními zásobami, nebylo jednoduchou záležitostí. Martyrium trvá několik upocených hodin – bomby díkybohu nacházíme ve čtvrtém obchodě. Poté se již metrem vydáváme na autovagzal Didube, odkud pravidelně odjíždějí maršrutky do Kazbegi za konstantní cenu 10 lari (zhruba 110Kč za 150km). Do jedné nasedáme a osvěženi jízdou a vzduchem z otevřených okýnek směřujeme do podkazbeckého městečka.

Dorážíme navečer a bydlení na sebe nenechává dlouho čekat – přibíhá k nám žena popřechodového věku, jejíž jméno, jak později zjištujeme, je Nunu, a nabízí nám ubytování za vcelku přijatelnou cenu. Navíc, k naší radosti, její dcera (mimochodem velice pěkná mladá gruzínka) pracuje v česko-polském mountainhousu, odkud jsme měli v plánu vypůjčit si vybavení ke zdolání hory. Ještě tentýž den se vybavujeme horským materiálem – tedy mačkami, cepíny, sedáky a lanem; a uspáni několika půllitry místního gruzínského pitelného piva si užíváme poslední noc v postelích s matracemi nevalné kvality.

V basecampu

Po ránu již s krosnami obtěžkanými horolezeckým náčiním začínáme stoupat k basecampu v podobě bývalé meteorologické stanice Betlemi hut. Postupujeme kolem, z fotografií Kazbeku notoricky známého, kostela Svaté trojice a dál již jen přírodními, ovšem od turistů solidně vychozenými, stezkami.

Výstup, původně plánovaný jako jednodenní, se ukazuje být nelehkým soustem a za jeden den ho díky slabšímu tempu některých členů, respektive členek, výpravy nestíháme. Sestupující Izraelci, jež po cestě vzhůru potkáváme, nám potvrzují, že vycházet až na meteo za jeden den je šílenost. Vzdálenost z Kazbegi do basecampu není závratná (kolem 13km), ovšem převýšení se pohybuje okolo 2000 výškových metrů. Možná právě proto je po cestě vytvořeno menší provizorní tábořiště, ve výšce kolem 3000m n. m. Po přebrodění ledovcové řeky, v níž člověk během několika sekund dostává křeče (mimochodem údajně oblíbený způsob mučení ve starověké Číně), se zde rozhodujeme přenocovat.

Za slunečného rána se vydáváme překonat zbývající metry převýšení a vzdálenostní kilometry. Odpoutáváme se od běžné cesty, několikrát brodící další ledovcové říčky a motáme se ve spleti suťoviště. Pochodem provázeným polemikami o správnosti cesty se dostáváme na ledovec. Po přeskočení několika menších trhlinek se napojujeme na běžnou cestu a zanedlouho přicházíme pod Betlemi hut. Mezitím nás svižným tempem dobíhá místní guide a jedné ze s námi vystupujících ženštin bere krosnu a nekompromisně s ní stejnou rychlostí pokračuje vzhůru. Pomáhat slečnám je prý místní tradice.

Vyčerpáni, ale spokojeni dorážíme v brzkých odpoledních hodinách na polorozpadlou-poloopravenou meteorologickou stanici. Nakrmeni pak ještě na nedalekém sněhovém splazu testujeme postup v mačkách, s cepíny a navázáni na laně do necelých 4000m n.m. a tuto praktickou přípravu považujeme i za jakousi menší aklimatizaci. Druhý den nás čeká výstup. K naší neblahosti se dozvídáme, že na večer se chystá oslava (včetně nočního ohňostroje) nového majitele, jenž Betlemi hut zakoupil a chystá se z něj vytvořit komerční horolezecké centrum. Pozvání neodmítáme, ale pijeme jen střídmě a brzo uleháme, jelikož nás čeká náročný den.

Poznámka autora: Záměr komercializovat nejvyšší budovu gruzínské části Kavkazu plně chápu, ale dopad na zdejší nedávnou nedotčenost přírody je nepopiratelný, což zde člověk může spatřit i v dnešní době.

Jdeme na to!

Budíme se podle domluvy kolem druhé, s vyprázdněnou bagáží, připravenou pouze na výstup, teple oblečeni, nevyspalí díky vysokým decibelům v noci probíhajícího ohňostroje a popíjení, s čelovkami na hlavě vycházíme vstříc temnému neznámu. Jsme tři, dámská část osazenstva naší expedice dříme dále ve stanech. Zjišťujeme, že neprojít si den předem alespoň začátek cesty, nebyl nejlepší nápad. Stojíce uprostřed ledovce bloudíme mezi trhlinami do nichž by se s přehledem vešel jakýkoliv mikrobus – několik metrů na šířku a svítilnami stěží možno dosvítit na dno. Několik desítek minut kroužíme po ledovci, když spatřujeme vysvobozující světla – čelovky dalších skupin mířících na vrch. Radostně je dobíháme a řadíme se do stáda navázaného na lanech.

Čtyřčlenná výprava před námi – Gruzínci s jednou Němkou a za námi Němec se svým guidem, jenž nás už včera nabádal, ať jdeme radši za nimi, abychom se neztratili. Postupujeme dále. Rozbřesk – slunce osvětluje první okolní vysoké pahorky neznámých názvů a podivných tvarů. Dokonalý pohled. Téměř roboticky, posunujíce levou nohu za pravou, ukrajujíc jeden výškový metr za druhým, bez přestání jdeme.

500m pod vrcholem mě přepadá hypoxie – vysokohorská nemoc. Hlava praská, popadnout dech se nedaří. Pochopitelně – aklimatizace téměř žádná neproběhla. Musím se posadit, po menší svačině a nevědomém dvouminutovém mikrospánku se stav organismu vrací k „normálu“ a po rozhodování, zda se neotočit, pokračujeme dále. Všechno již klape jak má a krátce po jedenácté hodině stojíme na špičce frekventované hory. Vrcholové foto je samozřejmostí. V jednu chvíli stojí všechny tři výpravy, zdolávající ten den Kazbeg, vedle sebe. 9 lidí. Údaj na GPS jednoho z vystoupivších říká 5041m. Počasí nadmíru přívětivé – téměř bezvětří, lehce pod nulou a jen několik cumulů pod námi. Vysoko nad okolím, nad krajinou, nad všemi problémy, nad lidskou zkažeností a zhýralostí.

Proti proudu komerce

Dolu jde již všechno relativně hladce. Unaveni výstupem si sedáme a po zledovatělých částech vsedě svištíme, občas pouze brzdíce cepíny. Zbylé dvě výpravy necháváme daleko za sebou. Utíkáme před kameny, jež se na nás řítí z rozpadajících se skal po levé straně, ztraceni v suťovišti se snažíme neubírat na tempu a zpátky v basecampu jsme kolem třetí hodiny. Následuje únavové koma trvající u každého z nás kolem tří hodin. I po probuzení únava neodchází a i večer usínáme stejně rychle jako opilec na záchytce.

Čeká nás již jen cesta dolů do civilizace. Tu zvládáme bez problémů. Na ledovci nás ale zaráží nekonečné průvody turistů, kteří se pravděpodobně jako my chystají zdolat Kazbek. Jsou jich desítky – odhadem mezi třiceti až čtyřiceti. Všichni v řadě. Nedotčenost tohoto překrásného kraje už se rozplývá a mizí kamsi v dál. A pravděpodobně bude hůř, je to jen otázka let.

Atrofované svaly dolních končetin nezklamaly. Vracíme výbavu, úspěch slavíme šašlikem (pro neznalé – špíz sestávající se pouze z masa), přespáváme znovu u Nunu a druhý den nás čeká trmácení do jiné části Gruzie.