Autor: Martin Stiller

Od poslední reportáže z přímořské Esperance uplynuly již 3 týdny. Mezitím jsme prožili mnoho zajímavého, našlapali stovky kilometrů a rozloučili se s největším australským svazovým státem Western Australia a překročili hranice do South Australia (Jižní Austrálie).

Na farmě u Moniky a Micka Liebeckových a neplánovaná zastávka na tři noci

Těsně za Esperance nás na silnici zastavilo auto a neznámá paní nám řekla, že má pro nás vzkaz od Moniky Liebeck. Jenže my žádnou Moniku neznali. Ona prý ale o nás ví a že máme dojet na blízké letiště kde pracuje. Tak jsme popojeli 5 km. Monika zrovna neměla službu. Její kolega se jí nejdřive nemohl dovolat. Na několikátý pokus se podařilo a Monika nás pozvala na návštěvu. Stmívalo se a začalo pršet a k Monice to byl ještě kus cesty. Neváhala a přijela pro nás džípem, kam jsme nacpali i kola. Z Monči se vyklubala příjemná mladá Česka, která v Austrálii trvale žije asi 18 let, je provdaná za australského farmáře Micka a mají dvě děti. Všichni byli tak přijemní a pohostinní, že se nám ani dál nechtělo. A protože následující den bylo velmi nevlídné počasí – lilo a byla vichřice, rozhodli jsme se zdržet. Nakonec jsme zůstali celkem tři noci. Nečekaně a neplánovaně jsme si tedy po mesíci a 2000 kilometrech udělali pár dní volno, během něhož nám hostitelé ukázali celou farmu – naháněli jsme ovce, ochutnali jsme pomeranč křížený s citrónem, servisovali kola. Také jsme se viděli jak se stříhají ovce, svezli se obrovským traktorem a zařádili si na terenních motorkách. Byly to úžasné dny, během kterých jsme měli možnost nahlédnout do běžného života australských farmářů na venkově. Navíc jsme zde přečkali hodně chladné dny. Dle Micka nejchladnější za posledních 20 let (bylo asi 10 stupňů) – dokonce studenější než v zimě. A jak že se o nás Monika dozvěděla? Od kamarádky Jackie Smith, u ktere jsme pobývali před pár dny.

Postelový týden

Ano, přesně tak. Skoro celý týden jsme spali v posteli. Nejdříve u Williamsových na farmě, dvě noci u Smithových v Esperance a hned nato tři noci u Moniky a Micka. Měli jsme se krásně – každý den teplá sprcha, mekká postel, domácí strava. Skoro se nám ani nechtělo odjíždět při představě konzervového jídla v ešusu, spaní ve stanu atd.

Nullarbor plain

Vstupní branou do této nehostinné vyprahlé polopouště je pro nás zlatokopecké městečko Norseman. Zde jsme museli nakoupit zasoby jídla na následující 2–3 týdny, sehnat kanystr na vodu. Budou nás totiž čekat až 190 km dlouhé úseky bez možnosti nabrat vodu. Cela Nullaborská plošina, dlouhá necelých 1300 km, je známá hlavně díky nekonečným úsekům s minimální vegetací, spalujícím horkem a velmi drsným klimatem. Proto je také téměř neobydlena. Záchytnými místy jsou zde tzv. roadhousy – benzinové stanice často spojené s motelem či caravan parkem. Vzdálené jsou od sebe kolem 120 km. Proto je důležité si vše vždy dobře naplánovat a mít dostatek pitné vody pro případné problémy spojené s prodloužením trasy. Naše zásoby činily na dvojici vždy kolem 20 litrů vody. Prvních několik dní jsme měli nečekaně příznivé počasí pro cyklistiku. Bylo kolem 15–20 stupňů, vítr moc nefoukal a občas nás osvěžila i nějaká ta přeháňka. Všichni po cestě nám říkali, že to je velmi neobvyklé počasí pro Nullarbor. Druhá třetina Nullarbor Plain pro nás byla hodně drsná a náročná. Celé dny jsme tvrdě šlapali proti silnému čelnímu větru. Dosahovaná rychlost byla kolem 10–12 km/h, při poryvech nás občas úplně zastavila. Byly to velmi vypjaté dny. Naopak cyklista jedoucí z opačné strany fičel průmerně 30 km/h a urazil denně 200 a více kilometrů. O tom se nám mohlo jen zdát! Poslední část Nullarboru nás překvapila razantní změnou počasí. Z přijemných 20 stupňů se během noci rázem oteplilo na 35 stupnu a další dny až na 37 stupňů! Rychlý nástup veder nám dával dost zabrat. Ale museli jsme se s danou situací poprat. A poprali! Úspešně! Po 12,5 dnech a odšlapaných 1250 kilometrech jsme dorazili do Ceduny, východní vstupní brány do Nullarbor plain. Průmerně jsme denně našlapali polopouští 100 kilometrů, s čímž jsme naprosto spokojeni. Tolik jsme ani nečekali.

A čím nás Nullarbor zaujal? Určitě svojí drsnou a nedotčenou přirodou, nádhernými, ničím nerušenymi západy slunce, parádním nocováním v divočině atd. Za zmínku také stojí nejdelší, absolutně rovná silnice na kontinentu, ktera je dlouhá 146,6 km. Během této vzdálenosti neuhne ani o centimetr. Jeli jsme po ní celý den a opravdu, stacilo by jen zamknout řidítka, strčit ruce do kapsy a šlapat!

V té době se na Nullarbor Plain pohybovalo vice nám podobných cyklistů. Věděli jsme o nich a obcas se s nimi potkávali. Byly to dva páry z Holandska, jeden Angličan, jeden Skot, dva Němci a v opačném směru i jeden Australan a dvě Australanky. Během zastávek na roadhousech jsme se seznámili s mnoha lidmi z různých končin světa, kteří také projížděli Nullarbor. Většina z nich nechápala, proč jsme na kole a k čemu se vlastně tak trápíme. Pro nás to ale ovšem byla velká výzva, dosažení další mety, poznání noveho… A o trápení nemohla být ani řeč. Od zaměstnance jednoho roadhousu jsme se dozvědeli o ješte větších bláznech, než jsme my kolaři. Prý nekteří “idioti” to chodí pešky, běhají, dva nezmaři to jeli na kolečkových bruslích a jeden Číňan pres tuto polopustinu tlačil dokonce popelnici, ve ktere zároveň přespával! Jojo, lidé jsou blázniví a mívají šílené nápady.

Flora a fauna na Nullarboru se liší úsek od úseku. Na okrajích jsou stromy, po nich už jen buš a uprostřed kromě vyprahlé trávy vůbec nic. Výstižný název “Nullarbor” má totiž původ z latinského “žádný strom”. Často jsou k vidění klokani, občas králíci a v jednom míste i orli požírající mršiny sražených klokanů u cesty. Těch je na Nullarboru mnoho. Byly úseky, kdy na každých 10–20 metrech ležel mrtvý klokan. Byly to smutné, ale bohužel reálné pohledy. Jednou jsme dokonce zahlédli i psa dingo. Po oteplení na Nullarboru znatelně přibylo much. Bez moskytiéry nelze být! Jakmile zastavíte, hned se na vás sesypou. Otravuje nás také bodavý hmyz, něo jako ovád hovězí.

Zhruba v polovině Nullarboru je hranice mezi Western a South Australia. Hraničním místem je osada Borser Village a předchází ji o několik km vzdálená Eucla, která je největší osadou na Nullarbor Plain s asi 40 obyvateli. Mají tu roadhouse, kemp, meteorologickou stanici, autoservis, muzeum a miniobchod. Zde jsme dokoupili chléb. Paráda. Ten nám uz totiž došel a následující týden bychom museli jíst už jen nudle a rýži.

V Border Village nám odmítli dát vodu. To se nám stalo prvně a byli jsme velmi překvapeni. Naopak v Eucle byl personál o hodně příjemnější a vodu nám dali bez problémů. Rozloučili jsme se tedy definitivně s Western Australia, kde jsme najeli 2995 km. Tato část země nás velmi zaujala a zanechala v nás plno krásných vzpomínek a zážitků. Byla divoká, málo osídlená, plná přírody a zajímavostí, velmi příjemná na cykloturistiku. Uvidíme, co nám prinese South Australia a dalši svazové republiky, které budou následovat.

Jižní Austrálie

Nás přivítala velmi horkým počasím, hladším a užším asfaltovým povrchem s nulovým odstavným pruhem. To znamená větší nebezpečí při projíždění roadtrainu. Krajina i vegetace podobná předchozí trase. Narazili jsme na několik barelů s vodou s upozorněním, že voda v nich je nespolehlivá a její pití je na vlastní riziko. Používali jsme ji tedy jen na mytí a schlazení našich rozpálených těl. Nádherné osvěžení uprostřed polopouště! Nullarbor jsme zakončili v přímořském, hezky upraveném městečku Ceduna. Zašli jsme na večeři, koupili si džus a další dobroty, o kterých jsme na Nullarboru jen snili. Na benzince jsme se byli pořádně osprchovat, vyprat, oholit – tedy udělat ze sebe opět lidi. Divočinu máme přece za sebou a jsme zase v civilizaci.

Někdy to jede, někdy ne!

Jojo, přesně tak to je. Zatím máme denní rekord 160 km, přičemž už kolem 13. hodiny jsme měli ujeto 91 km. Jindy jsou zase dny, že dřete a dřete a protivítr vas ne a ne pustit. A když máte večer najeto 70 km, býváte rádi. Denní dávky jsou závislé na mnoha faktorech – počasí (vítr, horko), reliéfu, kvalitě asfaltu, délce přestávek, defektech, časnosti ranního vstávání, chuti, fyzické i psychické kondici i počtu zajímavostí k navštívení. Proto jsou naše kilometrové výkony v itineráři tak rozlišné.

Ztráty a zisky

Už máme bohužel několik věcí na seznamu, které se s námi domů nevrátí. Nejdříve jsem záhadně přišel o své oblíbené digitálky Casio. Zda mi spadly z ruky či to bylo jinak, nevím. Pár dní nato přišla Renča o sluneční brýle. Zapomněla je v internetové kavárně a druhý den tam už nebyly. Naštěstí jsme ale s sebou brali do Austrálie dvoje nahradní. To byl velmi dobrý tah. Neboť před pár dny při pauze u silnice smetl silný poryv větru dalši Renčiny brýle ze stolu na silnici. Když jsme si to uvědomili, bylo pozdě. Rozjel je kamion! Takže už máme každý jen jedny brýle a musíme někde koupit rezervní. Bez slunečních brýlí tu nelze existovat! Do zisku by se daly započítat nálezy drobných mincí. A hlavně, našel jsem hodinky. Velké, střibrné, náramkové. Což tedy není můj styl…

Venkovské školy

Na venkově projíždíme okolo mnoha škol. Jedná se vetšinou o jednotřídky. Jak jsme se dozvěděli, ve výuce pedagogům pomáhají i rodiče, kteří se střídají a chodí učitelům asistovat. Systém australského školství, tedy alespoň toho v Západní Austrálii, do něhož jsme mohli malinko nahlédnout, je poměrně odlišný od českého. Jednotlivé předměty zde nejsou tak razantně rozděleny do hodin jako v Česku. Děti se zde učí více chápat souvislosti, návaznosti skutečností a dějů. Neučí se nazpamět. Výuka je zaměřena na porozumnění a pochopení daného problému, nikoli na jeho biflovani. Škola začíná vetšinou v 9:00, první přestávka je kolem 10:30 a pak kolem 12:00. Poté následuje odpolední vyučování. Děti již 4 let navštěvují tzv. předškoly, kde se formou her učí trošku počítat a číst. Mnoho Australanů si jako cizí jazyk volí japonštinu. To kvůli velkému přívalu asijských turistů, propojení obou ekonomik a velkému vzájemnému zahraničnímu obchodu. Děti jsou z jednotlivých farem ráno svážené do škol autobusy a odpoledne vozeny zpět domů. Lichý týden jede autobus jedním směrem, sudý týden opačným. Tedy jeden týden tráví určítí žáci v autobuse více času než jejich spolužáci z jiné oblasti, druhý týden naopak. Velmi fairové! Většina škol má své uniformy. Oblékání není striktní jako třeba v Anglii, ale jednobarevné kalhoty a tričko s límečkem a emblémem školy je povinností. Jedna škola má tedy modré oblečení, jiná zase červené atp., což je velmi praktické, neboť nedochází ke střetům mezi žáky, zda ten má Nike, Adidas nebo neznačkové oblečení.

Australština

Australská angličtina se nám nezdá příliš rozdílnou od britské. Určité odlišné místní výrazy tu pochopitelně jsou. Tak třeba Australan neřekne nikdy “kilometers”, ale použije vždy výraz “kejs” (foneticky přepsáno). Další nevšední výraz je “no worries”, znamenající “není, zač, v pohode, rádo se stalo”. Renču zaujal australský výraz “danny” označující toaletu. Pro “kolo-bicykl” mají Australané výraz “push-bike”. Pokud totiž použjete jen “bike”, mnozí si mohou myslet, ze mluvíte o motorce.

Síla slunce

Jak jsme si hlavně na Nullarboru vyzkoušeli, záření slunce tady v Austrálii nezabrání ani oblečení. Sluníčko opaluje i pod tričkem a kalhotama. Je nutné se mazat i pod oblečením a dávat si pozor. Při šlapání na kole jsou nejvíce náchylná ramena, krk, uši, horní části rukou, kolena a stehna, a pokud jezdíte v sandálech, tak nohy. Už jsme si na sluneční žár dost zvykli, ale je třeba se stále mazat a mazat krémem s vysokým UV faktorem. My zatím používáme 30. Když jednou ochranu podceníte, jako já už dvakrát, ihned poznáte sílu slunce. Projevy jsou poněkud jiné, než jsem znal z Evropy. Tady přismahnutí hodně svědí což kvůli neustále potřebě škrabání může způsobit například problémy s usínáním.

Kvůli horkům jsme museli take upravit denní harmonogram. Vstáváme brzy, šlapeme co nejvíce do 12–14 hodin a pak se někde ve stínu snažíme prečkat ta největší vedra. Znova vyrážíme zase až navečer kolem 16:30–18:00 hodin a šlapeme do tmy. Teploty se ted pohybují mezi 36 a 39 stupni Celsia. Prý ale během pár dní přijdou i čtyřicítky. To se máme tedy na co těšit!

Vozový park

V Austrálii je vidět nejvíce aut asijského původu. Hlavně značky Toyota, Nissan, Mitsubishi, Subaru atd. Z evropských značek tu jednoznačně vede Opel, prodávají se tu pod jménem Holden. Ostatní německá auta jako VW, Audi, Mercedes ci BMW tu téměř neuvidíte, pokud nejste ve velkomestě. Škodovku jsme tu ješte nezahlédli, zato ale dvě nebo tři Lady Niva. Tak aspoň neco slovanského! Typově tu jednoznačně vedou džípy, pick-upy a velké combi vozy. Malinká auta nám dobře známá z Evropy jako Clio, Peugeot 106, Toyota Yaris zde téměř nespatříte. Od místních jsme se dozvěděli, že velké terénní vozy jsou zde cca o 20–30% levnější než v Evropě, zato třeba za velike limuzíny Mercedes ci BMW tady zaplatíte mnohem více než na starém kontinentě.

Skalní útvary

U městečka Minnipa a Wuddina na severu poloostrova Eyre Penninsula se nachází několik zajímavých skalních útvarů. Všechny jsou z krásné načervenalé žuly. Nejvíce nás zaujala skála Pildappa Rock, ve tvaru zkamenělé vlny. Zajímavé útvary jsou také Tcharkulda Rock. Jedná se o kamenné balvanovité koule různě “poházené” na žulovém návrší. Zapomenout nesmíme na Mt. Wuddina, což je po slavném Ayers Rock (Uluru) druhý největší monolit v Austrálii. Na tento monolit se mi podařilo dostat kolo a sjet si ho dolů. Opravdu zážitek jet takový kus po jedné celistvé skále!

Závěrem

Z Ceduny pokračujeme Jižní Austrálií dále směrem do Port Augusty. V obci Kimba míjíme důležitý geografický bod. Jsme práve v polovine transkontinentální silniční trasy mezi Sydney a Perthem. Na konci Nullaboru tachometr ukázal 3500 km a teď před Port Augustou už 4000 km. Rychle to přibývá, ale hodně nás ještě čeká. Malinko upravujeme plány vzhledem k dobrým radám místních obyvatel. Každou chvilku nám někdo něco doporučí, poradí a navrhne. Původní plán jet na kole z Port Augusty 1300 km na sever na Ayers Rock asi nepodnikneme. Z více důvodů. Díky zajížďce 1500 km navíc po zajímavostech Západní Austrálie jsme tu časove později a ve vnitřní Austrálii budou šílená zdrcující vedra. Navíc celých 1300 km snad kromě Cooper Pedy není nic k vidění. Ušetříme raději čas i kilometry podíváme se někam jinam. Třeba neplánovaně do úžasného pohoří Flinders Ranges, na faunou přecpaný ostrov Kangaroo Island nebo na všemi opěvovanou Tasmánii. Ayers Rock (Uluru) ale úplne vzdát nechceme. Pokusíme se tam dostat busem či stopem a ušetřit si asi 2 týdny nezáživného šlapání. Zda se nám zadaří je zatím ve hvězdách. Už teď ale víme, že i bez Ayers Rocku na kole se do 6000 km nevejdeme. Nynější odhad i se všemi doporučenými odbočkami k zajímavostem je cca 7500 km. Je tedy třeba přestat psát a šlápnout do pedálů.

Postřehy a zajímavosti

1. V Austráli pračky perou převážně ve studené vodě
2. Farmáři nedostávají vůbec žádné dotace
3. Lidé jsou velmi pohostinní, nápomocní a přátelští
4. V poslední době se tu rozmáhá výnosné hornictví – zlato, nikl, uran, opaly, zirconium…

V rámci projektu je zřízen zcela nový web www.cyklocesto­vani.cz, na kterém bude možnost aktuálně sledovat, kde se naši cyklocestovatelé právě vyskytují, jak se jim daří, co zažívají atd.

Cyklocesto­vatelé Martin a Renáta děkují všem sponzorům, partnerům, kamarádům a dalším, kteří jakkoli přispívají ke zdárnému úspěchu celého projektu!

Od poslední písemně zprávy vedla naše cesta z eukalyptových lesů v okolí Pembertonu dále přes městečka Northcliffe, Walpole a Denmark až do přímořského letoviska Albany. Odtud jsme pokračovali na sever do vnitrozemí do pohoří Stirling Range a dále znova k pobřeží do Esperance. Zde se naše cesta otočí na sever do vnitrozemského Norsemanu, okraje pouště Nullarbor plain.

Profil trasy

Ač se to člověku nezdá, jízda na kole po Austrálii není zase až tak lehká. I kdyžtu v podstatě v západní části země žádné hory nejsou, cyklistů tu čekají nekonečné stovky kilometrů pořád nahoru a dolů, nahoru a dolů, nahoru a dolů… My tomu říkáme „hupy“. Jedna se vždy o tak 200–500 metrů dlouhá stoupání a hned zase klesání a tak se to mnohdy opakuje celé hodiny. Průměrná rychlost tu tedy je poměrně nízká. Když udržíme 15 km/h, býváme rádi. Vyskytují se tu ale občas i rovinky. Nejdelší absolutně rovný úsek bez sebemenší změny směru jsme zaznamenali u Perthu. Jednalo se o 15 km dlouhou rovinku, která končila kdesi v dái a my ji museli zdolat. Zatím si vůbec nedovedu představit Nullarbor plain. Tam je totiž jeden rovný úsek neuvěřitelných 155 kilometrů!!! Silnice prý za tu doby neuhne ani neklesne o centimetr! Jsme tedy zvědaví na tuto raritu.

Fauna

O klokanech už jsme psali. Vídáváme je v podstatě denně. Jsou to krásná roztomilá zvířátka. Narazili jsme už i na několik hadů různých druhu. Sami neútočí, ale i tak je třeba mít se na pozoru a při procházkách buší se dívat pod nohy. Viděli jsme také želvu se strašně dlouhým krkem. Vypadala hrozně srandovně. Z ptáci říše tu žijí různé druhý papoušků, kormoráni, pelikáni, bílí čápi, emu,… Z domácích zvířat jsou asi nejčastější ovce, dobytek a koně. Kozy nebo prasata jsme tu ještě neviděli. Při projíždění kolem jedné z farem se za námi rozběhl rozzuřený rotvajler. Měli jsme co dělat, abysme mu ujeli. Pořádně jsme se při tom zapotili. Bylo to taktak!

Tingle Tree

Tento fantastický strom, jeden z několika druhu eukalyptů, dorůstá obrovských rozměrů, hlavně co se kmene týče. Těchto stromů jsme viděli desítky a byly se podívat i na ten největší, jmenuje se Giant tingle tree („velikán, obr“). Jeho podstava, tedy dolní část kmene má obvod neuvěřitelných 20 metrů! Uvnitř je kmen vykotlaný, ale strom jinak žije. Dá útrob kmene se dalo zajet s kolama a postavit i stan. Jeho stáří se odhaduje na 400 let.

Tree Top Walk

Jedná se o australskou raritu, kdy máte možnost pohybovat se po kovových mostech v korunách vysokánských eukalyptů ve výškách 40 m nad zemí. Celá procházka v říši ptáků je dlouhá asi 600 metrů a můžete tak pozorovat život, který byste jinak nikdy že země neměli šanci vidět.

Zima, vítr, déšť a kroupy

Tak takovéto počasí nás teď provázelo několik posledních dní. Přišla velmi studená fronta od JV a znepříjemňovala nám tak šlapání. Bohužel jsme zrovna projížděli minimálně obydlenými oblastmi a tak nezbývalo nic jiného, než navléknout pláštěnku, zatnout zuby, opřít se do pedálu a šlapat. Některé dny jsme jeli mnoho hodin v dešti. V jedné chvíli, když jsem zrovna píchnul kolo a spravoval to, přišlo k tomu všemu ještě kroupy! Jak na potvoru! Ale co, i to k tomu patří. Vítr, to je kapitola sama pro sebe. Hodně se tu mění a bývá hodně silný. Jsou hodiny, kdy tvrdě šlapáte proti silnému větru a i když jste na rovince, jedete maximálně 10 km/h. No a někdy i z kopce musíte šlapat. A to už je opravdu maximálně nepříjemné.

Voda

Určitě jedna z nejdůležitějších věci, které tady cyklista a v podstatě kdejaký cestovatel potřebuje. Zatím jsme s obstaráváním tekutin problémy neměli. Byly sice úseky kolem 50 km, kde voda nebyla, ale na to jsme se vždy připravili a nějakou tu rezervu s sebou vozili. Ve všech městečkách je voda z vodovodu strašně moc chlorovaná. Jiná ale bohužel není. Na farmách to funguje jinak. Vodovod nikde nemají a tak sbírají dešťovou vodu do obrovských plechových či plastových nádrží. Prostě to, co steče že střechy domů, stáje či stodoly, je svedeno do nádrží a to se pak používá jako pitná voda. Nijak se to už chemický neošetřuje. Není ani proč. Průmysl tady v podstatě nikde nemají. Hustota obyvatelstva je minimální a tak i ovzduší a tím pádem i deště jsou čistě. Rádi si tedy od farmářů „dešťovku“ na pití bereme. Brzy nás čekají dlouhé úseky až 190 km bez vody. Bude to v poušti Nullabor plain a právě tady budeme muset tahat vodu i na více dní. Je nutné mít zde rezervu. Voda je to nejdůležitější. Počítáme tedy s dalším zatížením na osobu okolo 10–12 litrů určitě.

Komáři a mouchy

Na komáry jsme si už nějak zvyklí. Otravují hned po západu slunce. Někdy jich jsou tisíce a je to strašně nepříjemné, až utrpení. Je nutné se namazat repelentem, vzít moskytiéru nebo ještě lépe už před setměním postavit stan a úkryt se v něm. To se ale vždy nedaří. Mouchy nás začaly otravovat až na jižním pobřeží. Do té doby nebyly. Kolem nádherných bílých pláži u Esperance je much mraky. Lezou nám všude – do uši, nosu, oči atd. Jsou strašně dotěrné. Otravují i za jízdy, když jedeme pomaleji než 16 km/h. Nejhorší to je tedy při stoupání do kopce. Někdy nezbývá nic jiného než zase převléknout moskytiéru přes helmu.

Pláže na jižním pobřeží

V okolí městeček Denmark a hlavně Esperance se nacházejí úžasné pláže s bílým pískem, blankytně modrou vodou a krásnými kamennými útesy. Je to jak v pohádce. Nejvíce nás zaujala skaliska Elephants Rock. Voda tu je ale studená po celý rok a ani v létě se nepřehoupne přes 18–19 °C. I tak je to ráj pro surfaře. Vlny tu bývají pro ne ideální.

Setkání

Kousek od Denmark nás k sobě pozval farmář Charlie, jehož praděda se do Austrálie do Austrálie jako anglicky trestanec v řetězech za ukradení kusů látky. Bylo mu pouhých 13 let. Těžký to osud, ale taková byla doba. Charlie byl velmi milý chlapík a i ve svých 75 letech velmi aktivní. Staví si nový dům, maluje obrazy a ukázal nám i malé zlaté nugety, které hledá v písku. Další zajímavé setkání, vlastně pozvání bylo od farmářů Williamsových, ti nás vzali k sobě domů na noc, pohostili a obdarovali teplou sprchou. Podobně pohostinnosti se nám dostali i od Smithových z Esperance, u kterých jsme nakonec strávili dvě noci a udělali síť u den volná a prohlídli si tak nádherné okolí Esperance. Potkali jsme dalšího dálkového cyklistů. Tentokráte Angličana George, byl to velmi bujarý a zábavný chlapík kolem padesátky. Nevozí brašny na nosičích, ale nezvykle za sebou táhne místo toho vozík.

Stirling range and Dutch windmill

Pohoříčko Stirling range byly první hory, které jsme viděli. Jedna se o skalnaté hory vysoké kolem tisíce metro, ale přesto velmi dominantně vystupující nad okolní krajinou. Na okraji pohoří stojí replika nádherného holandského mlýnů, který je plně funkční.

Mořská akvárium v Esperance

Fantastická atrakce a koníček nadšence Markuse. Na ukázku zde jsou stovky ryb, korálů, mořských koníků a dalších živočichů že všech australských moři. Zlatým hřebem všeho je, že si můžete za Markusovy asistence pohladit žraloka, rejnoka, mořské ježky a další živočichy. Opravdový a velmi nevšední zážitek. Markus je odborník a nadšenec, který Vám s radosti vše předvede, vysvětlí a ukáže.

Závěrem

Nyní nás čeká 200 km dlouhý přesun z Esperance do Norseman a potom už dlouho očekávaná 1300 km dlouhá poušť Nullabor plain. Po dobu 2–3 týdnu budeme tedy mimo mobilní signál i internet. Čeká nás smažení se na absolutně rovných cestách, kde vůbec nic neroste a není tady žádný stín. Úseky bez vody tu měří až 190 km! Bude to zabiracka. Je to ale velká výzva. Držte nám palce, ať vše dopadne dobře.

Postřehy, zajímavosti, nevšednosti

1. Australané mají hodně pih, je to dáno silným zářením slunce
2. Pokladní Vám v obchodech vše automaticky naskládají do tašky – velmi příjemné!
3. Každý supermarket zaměstnává 1–3 sběrače nákupních košíku a ti pobíhají po parkovišti a koše hned uklízejí.
4. Když si chcete koupit jedno mýdlo, máte smůlu. Prodávají se jen balení po 3–5 kusech.
5. Velké množství aut tady má automatickou převodovku.
6. Právě v těchto dnech obnovuje po mnoha letech česká Škoda prodej svých vozů v Austrálii.

V rámci projektu je zřízen zcela nový web www.cyklocesto­vani.cz, na kterém bude možnost aktuálně sledovat, kde se naši cyklocestovatelé právě vyskytují, jak se jim daří, co zažívají atd.

Cyklocesto­vatelé Martin a Renáta děkují všem sponzorům, partnerům, kamarádům a dalším, kteří jakkoli přispívají ke zdárnému úspěchu celého projektu!

Z Perthu na jih

Od našich přátel z Perthu vyrážíme po 1,5 dnu volna směrem na jih. Nějakou dobu jsme váhali, kterým směrem se vydat, neboť z Perthu do Norsemanu Nullarbor vede cest několik. Nakonec zvitězila varianta podél pobřeží jihozápadní Austrálie na doporučení hned několika lidí (nejen Australanů). Sice podél pobřeží bude nutno ujet nějakých 1500 km než se dostaneme do zmiňovaného Norsemanu. Alternativou se nabízela 650 km dlouhá trasa vnitrozemím. Prý ta ale více než dvojnásobná vzdálenost bude stát za to – ujišťovali nás všichni. Tak se necháme překvapit.

Problémy s internetem a stahováním fotek

Již v Perthu jsme narazili na občasné komunikační problémy naší databanky, do které stahujeme fotky z SD karet s australskými počítači, které nám často hlásily přetížení elektrického napětí. Vyšší je zde cena internetového připojení. Když už někde je, cena se pohybuje kolem 80–100,– korun na hodinu. Snažíme se tedy využívat možnosti knihoven a škol. Jde to ale jen někdy. V Perthu jsme hledáním internetu a hlavně nemožností kopírovat fotky ztratili téměř celý den.

Počasí

Střídají se hezké dny s dešťovými. Když svítí sluníčko, bývá okolo 30°C. Když se ale zatáhne a prší, je kolem 15°C i méně. Noci bývají dost chladné, teplota je kolem 5°C! Dal jsem na doporučení “znalců” Austrálie a vzal si letní spacák. Příště se raději spolehnu na vlastni rozum a zabalím zimní. Přeháňky nebývají dlouhé, ale zato vydatně. Snažíme se je přečkat někde pod střechou což nás brzdí. S tím ale tady na JZ Austrálie musíme holt počítat.

Jaro

Zde v Austrálii máme teď jaro. Všechno krásně kvete a ožívá po zimě. Nádhera. Jindy, jinak suchá buš, září různými barvami všelijakých květin, keřů a stromů. Australské jaro opravdu stoji za to.

Jihozápadní cíp – Margaret River Region

Je vymezen dvěma mysy – ze severu Cape Naturaliste a z jihu Cape Leeuwin. Jedná se o krásný zelený region plný národních parků, vápencových jeskyní, farem, vinných sadů a sklípků. Zároveň je největším dovolenkovým rájem pro Západoaustralany.

Australská havěť

Mezi Perthem a Margaret River regionem nás obtěžovali nepříjemní komáři. Byla místa, kde nás při večeři a stavění stanu napadaly tisíce těchto otravných, nesnesitelných tvorů. Dozvěděli jsme se též o tzv. Ross-River viru, ktery je přenášen právě komáry a způsobuje dlouhodobou únavu. Snad nás nepotká! Už jsme oba také měli po jednom klíštěti, která jsou tady v Austrálii přenášena hlavně klokany. Tak snad z nich též nic nechytneme. Co se týče hadů a pavouků, tak těch jsme moc nevideli. Pár přejetých hadů a jen jednoho živého. Na něj jsme narazili při procházce buší. Byl asi metr dlouhý, ale hned zmizel. Z atlasu plazů jsme pak vyčetli, že se jedná o prudce jedovatého hada jménem Tiger Snake. Pavouky žádné kromě malinkých jsme neviděli. Zato jsme videli hodně různých ještěrů. Většinou se jedná o 20–30 velké ještěry jménem bobtails. Spatřili jsme jedenkrát obrovského, asi 1 metr dlouhého černého ještěra. Ležel ale mrtvý u silnice.

Narodní parky

Projeli jsme již na kole několika národními parky. Jsou nádherné. Ty v jihozápadní Austrálii jsou významné díky úžasným vysokým stromům Karri, které zde dorůstají do výšky 80 metrů a jsou třetími nejvyššími rostlinami planety. Nejrozsáhlejší lesy jsou v okolí Pembertonu, například v Karri Valley. Menší, ale stejně krásný les je u Busseltonu, v národním parku Ludlow Tuart Forest. Cykloturistika v těchto lesích pod těmito velikány je opravdovým zážitkem.

Zajímavosti a pozoruhodnosti na trase

Od té doby, co jsme opustili Perth máme na trase plno různých pozoruhodností a přírodních zajímavostí. A tak se místo šlapání seznamujeme blíže s australskou přirodou, historií a kulturou. Díky tomu jsme za poslední moc nenajeli (viz. itinerář). Ale nevadí, my to doženeme v jiných částech Austrálie, kde toho k vidění tolik nebude. Tady na jihozápadě je třeba kazdé moznosti využít. Nepřijeli jsme sem přece jen hltat kilometry, ale hlavně něco vidět!

Busselton Jetty – jedná se o druhé nejdelší dřevěné molo na světě, měřící 1841m. Na jeho konci je podvodní observatoř, odkud je možné pozorovat podmořský život. Tuto hodně drahou atrakci za 20 AUD (350 kč) jsme si údajně neměli nechat ujít. Nakonec nám ale tak super nepřipadala.

Canal Rocks – jsou růžové žulové útesy, podivuhodně zvlněné a tvarované neúnavným mořským přibojem. Tady se nám strasné moc líbilo. Úžasné místo.

Jewel Cave – jedna z asi 350 vápencových jeskyní v oblasti Margaret River. Údajně nejkrásnější jeskyně, významná hlavně díky svým více než 5m dlouhým křehkým útvarům zvaným heliktity,které jsou zde nejdelší na větě. Tyto formace připomínají stébla trávy. Tahle jeskyně byla opravdu správnou volbou pro návštěvu. K vidění zde bylo i plno stalaktitů, stalagmitů a stalagnátů. V minulosti se v ní našly i ostatky psa dingo, tasmánského vakovlka a possuma.

Maze – malé soukromé bludiště vytvořené z keřů. Tato malá aktrakce nám zpestřila šlapání nekonečnými lesy a zablbli jsme si tu jako malé děti.

Eagles Heritage – unikátní ukázka australských dravců. Po prohlédnutí voliér jsme měli štěstí účastnit se živé ptačí show. Chovatel dravců vypustil volně do prostoru několik orlů a my jsme byli svědky jejich krmení za letu, náletu dravců na kořist a dalších ukázek. Na závěr celé show byla možnost vzít si orla na ruku. Bohužel tohle nám nevyšlo, nedostala se na nás řada. Celá ukázka a vše s ní spojené je dílem ochránců dravců, jejichž nadšení pro tyto ptáky je téměř hmatatelné.

Cape Leeuwin – nádherný mys na jihozápadě Austrálie. Nachází se zde vysoký bílý maják, který leží geograficky přímo mezi rovníkem a Antarktidou. Zklamalo nás, že i do okolí majáku se vybírá vstupné. Na prohlídku interiéru samozřejmě ještě vyšší částka. I přesto jsme radi navštívili toto úžasné místo s nádhernými bílými plážemi v okolí.

Klokani – konečně se Renče splnil sen. Mohla si úplně zblízka prohlédnout australské chlupaté mazlíčky. Na jedné farmičce u Augusty mají tři klokany ochočené. A tak jsme je mohli dokonce i krmit z ruky. Pohladit se ale nenechali. Tak snad někdy příště.

Gloucester Tree – tento slavný strom rodu Karri stoji asi 3 km od dřevařského městečka Pemberton. Strom je nejvyšší živou rozhlednou na planetě. Vylézt nahoru a kochat se pohledy do dálek zde můžete z úctyhodných 61m! Už samotné lezení nahoru vyžaduje nemálo odvahy a člověk nesmí trpět závratěmi. Dle údajné statistiky jen asi ¼ lidí, co sem zavítá, vyšplhá až nahoru. My jsme samozřejmě vrcholové pozorovatelny dosáhli a výhled si nenechali ujít. V okolním lese je plno nádherných barevných papoušků, kteří jsou tak odrzlí, že vám klidně přistanou na hlavě, zobou vám z ruky atd. I my jsme se stali jejich cílem a nechtěli nás nechat na pokoji ani poté, co jsme je nakrmili.

Hygiena a koupání

Pro někoho možná životně důležitá věc, bez které se každodenně neobejde. Když je ale člověk na cestách, musí se holt teplé sprchy zřeknout a to někdy i na mnoho dní. A jak to dělame my? No asi jako většina cestovatelů. Koupeme se jak se dá. Obvykle tak jednou za 3–4 dny. Ale samozřejmě, že ne vždy teplou vodou. A proč taky?! Vzdyť stačí hadice se studenou vodou a “sprcha” je připravena. Nebo řeka či jezero a máte “vanu”. Člověk by si řekl: “Austrálie – teplo”. No ale když tu je 13°C a máte lézt do studené řeky, tak to zrovna ta teplá Austrálie není! Teoreticky máme možnost nocovat v kempech, kde teplá sprcha je, což by ale nabouralo naši expediční pokladnu. Za celou dobu naší dlouhé cesty by to znamenalo cca 30.000 kč jen za kempovné! Navíc každý den stejně na kemp nenarazíme zrovna navečer, když by to bylo třeba. A hlavně, naše cyklocesta by tak ztratila na dobrodružství, improvizaci, romantice a celkovém duchu našich cestovatelských povah.

Nocování

Stále nocujeme volně v přírodě. Kempy či hostely nevyužíváme. Není nad krásné noci v australské buši. Všude kolem je plno nočního života, různé zvuky, šustění a cvrlikání nočních ptáků. Prostě dobrodružství a nádhera. Nocovali jsme i u oceánu, jehož šumění nás krásně uspávalo. Fantazie.

Setkání

Potkali jsme další dva cyklocestovatele. Oba byli Němci, ale každý šlapal sám svou cestou. Jeden měl v plánu cestu kolem světa, asi 50.000 km. Za sebou už měl 19.000 km. Bohužel ho na jeho cestě přepadli ozbrojenci v Pakistánu. Přesto tenhle mladík šlape dál. Nic podobného doufám nečeká nás! Seznámili jsme se take se třemi Taiwankami, které zde pracují na vinici a pak mají v plánu procestovat Austrálii. Tyhle holky pak Renče zajistily u nich na ubytovně teplou sprchu. Já se těsně předtím stihl vykoupat ve studeném říčním koupališti plném raků.

Závěrem

Máme za sebou úžasný, přírodou naplněný jihozápad Austrálie. Dobře, že jsme tu byli. Za mnoho dní jsme sice najeli málo kilometrů, ale o to více jsme viděli, zažili a poznali. Nyní už jsme na jihu a budeme pokračovat přes Albany a Esperance do Norsemanu a odtud dále do pouště Nullarbor.

Zajímavosti, postřehy, nevšednosti

1. australské rodiny jsou celkem početné (3–4 děti)
2. vodovodní baterie (kohoutky) u umyvadel jsou tu tak krátké, že si sotva umyjete ruce
3. chlapi zde rádi nosí plnovous, často velmi neupravený
4. každé městečko mívá krásně vybavené informační centrum
5. obchody zde mají většinou otevřeno 7 dní v týdnu
6. australské silnice jsou v perfektním stavu a řidiči až na výjimky celkem ohleduplní
7. všude se staví domy a prodávají pozemky, až neuvěřitelně moc!
8. Lidé jsou tu přijemní a rádi si povídají a sami od sebe nás oslovují

V rámci projektu je zřízen zcela nový web www.cyklocesto­vani.cz, na kterém bude možnost aktuálně sledovat, kde se naši cyklocestovatelé právě vyskytují, jak se jim daří, co zažívají atd.

Cyklocesto­vatelé Martin a Renáta děkují všem sponzorům, partnerům, kamarádům a dalším, kteří jakkoli přispívají ke zdárnému úspěchu celého projektu!

Náš úplně původní záměr jet z Perthu hned dolů na jih jsme nahradili novým plánem a to zajet se podívat ještě severně nad Perth na velkou australskou zajímavost – geologické útvary Pinnacles. Ani jsme mapu nijak důkladně nestudovali, neboť plán byl jasný – chceme tuto raritu vidět. Naši hostitelé nám jen tak mezi řečí řekli, že je to od nich nějakých 150 km. A tak jsme tedy počítali celkem s 300 km a 3–4 dny jízdy. Realita byla ovsem jiná.

Cesta na sever

Směrem tam jsme se rozhodli pro pobřežní silnici Ocean Reef Road vedoucí z přístavu Fremantle podél oceánu směr Lancelin. Zpět jsme zvolili vnitrozemskou Brand Highway, abychom pokaždé nejeli to samé. Pobřežní cesta se různe klikatila přímořskými letovisky a my se cítili jako v botanické zahradě. Parky jsou totiž všude plné nádherných stromu a květin. První noc jsme nocovali v krásném jehličnatém lese na písečném podkladu. Spali jsme si jako v bavlnce. Další dny se již krajina mění, stromu ubývá a my projíždíme převážně nekonečnými úseky australské buše.

Počasí a klimatické poměry

Počasí se nám hned při startu umoudřilo a celý týden jsme měli v podstatě jen slunečno. Jen občas nějaké ty obláčky. I když je přes den jen nějakých 25°C, síla slunečních paprsku je tu u protinožců obrovská. Je nutné se stále mazat krémem a dávat si pozor. Jenže když celý den šlapete na kole a tělo je v podstatě jen v jedné poloze, nějaké tomu drobnému spálení se jen těžko uniknete. Některé partie jsou totiž celý den vystaveny bez hnutí přímému záření. Teplota přes noc ale hodně klesá a pohybuje se kolem 10°C, takže v mém slabém spacáku je občas zima a musím se řádně obléknout.

Denní harmonogram

Vstáváme kolem 5:30–6:30. Obvykle hodinku nám trvá, než se vždy sbalíme, složíme stan a naložíme vše na kolo. Poté se snažíme ujet vždy nějakých 10–30 km a pak teprve snídáme. Další pauzy jsou pak vždy po 15–30 km. Kolem 13.-15. hodiny si dáváme delší obědovou pauzu, při které kromě baštění a odpočívání sušíme také stan, který vždy přes noc navlhne hodně rosou. Vzhledem k tomu, že se tady v Austrálii stmívá už kolem 18:30 hodin, jsme nuceni už takto brzy končit jízdu. Spát chodíme tedy nejpozději kolem 19:30–20:00. Spánku máme tedy zatím až až. Radši bychom chodili spát později a ještě něco ujeli. Noční jízda na kole se tady zásadně nedoporučuje, neboť hrozí střety s kamióny, tzv. Road Trains. Nocujeme stále volně v přírodě. Zatím jsme neměli problém vždy nějaké vhodné místo najít. Denní plán 80 kilometrů překonáváme. Průměr nám zatím vychází přes 100 km denně, což při daných teplotách a váze plně naložených kol je celkem dost.

Potraviny a voda

Obchody s potravinami a místa s vodou tu nejsou tak běžnou věci jako u nás v Evropě. S tím se musí počítat a podle toho také plánovat kolik vody tahat s sebou na další úsek. Zatím jsme narazili na úseky, kde třeba na 150 km nebyla možnost žádného nákupu. Nejdelší úseky bez vody měly zatím max 50 km. To se ještě dá. Bude to ale horší – hlavně pak na jihu v poušti.

Převážně se stravujeme podobnými věcmi, na které jsme zvyklí od nás z domova nebo jiných cest po Evropě. Na jídelníčku máme tedy chléb (bohužel toustový, jiný tu nemají), sýry, salám, corn flakes, rýže či nudle s nějakou omáčkou, muesli, ovoce a samozřejmě nějaké ty sladkosti na dobytí energie.

První setkání s klokany

Než jsme prvně narazili na divoce žijící klokany, viděli jsme jedno stádo za ohradou nějaké farmy – asi je zde chovají na maso. Mimo to bohužel denně míjíme podél silnice plno přejetých klokanů a jiných zvířat. Jsou to opravdu smutné pohledy. Klokani se prý rádi v noci válí po vyhřátém asfaltu a pak to pro ně končívá takto tragicky.

V národním parku Nambung nocujeme volně v buši. Probouzíme se do krásného rána a když vylézáme ze stanu, nestíháme se divit. Kousíček za naším stanem „panáčkují“ 3 klokani a pozorují vetřelce (nás). Je to úžasný zážitek vidět tyto australské symboly takto volně v přírodě. Jsme nadšeni. Později nám dokonce několik klokanů přeskákalo přes cestu. Viděli jsme již také několik divokých emu, králíky a též asi 50 cm velké ještěry zvané bobtails.

Renča terčem agresivního útoku

Na jedné ze zastávek na benzínové pumpě byla Renča opakovaně napadána agresivním ptákem magpie vypadajícím trošku jako česká straka. Straka neustále nalétávala na její hlavu. Když už jsme odjížděli, byl jeden nálet tak silný, že Renča dokonce spadla z kola. Nic se ale naštěstí nestalo. Žádná újma na zdraví ani na vybavení. Později jsme se dozvěděli, že tito ptáci v době hnízdění takto hlídají své teritorium a je třeba mít se před nimi na pozoru.

Pinnacles

Tyto pozoruhodné a tajuplné vápencové útvary připomínající les vížek a sloupců se nacházejí asi 270 km severně nad Perthem poblíž městečka Cervantes. Pinnacles vznikly podpovrchovou erozí a vlivem stálých JZ větru se zbavily písku, který je pohřbíval. Největší z útvaru dosahují až 4 metrů na výšku. Mezi těmito útvary vede dokonce 3,5 km dlouhý okruh, kde se smí jezdit autem. To nás absolutně šokovalo. Ihned bychom to zakázali být správci parku. Taková geologická zajímavost a oni zde povolí v bezprostřední blízkosti dopravu. Bohužel lenivost a pohodlnost mají přednost před ochranou přírody. No ale když už tudy tedy vedla cesta, projeli jsme si to celé na kole, abychom mohli nafotit pár snímku i s našimi koly. Jako důkaz toho, že jsme tam opravdu dojeli. U Pinnacles jsme celkem strávili 3,5 hodiny. Byl to opravdu fascinující zážitek. Vůbec nelitujeme té dlouhé zajížďky sem.

Martin a Renata obětí tasmánského čerta

V parku Pinnacles jsme narazili na mladého Tasmánce a po kratším rozhovoru jsme se s ním domluvili, že nás i s koly vezme těch skoro 300 km do Perthu autem. Byli jsme moc rádi, neboť, tahleta neplánovaná zajížďka navíc nám sebrala hodně času a nechtěli jsme jet zpět tou samou trasou, kterou jsme již znali. Domluvili jsme se s ním, že si nezávisle prohlídneme Pinnacles a pak se setkáme na parkingu před parkem. Když jsme se ho ptali, v kolik tam máme být, tak furt jen odpovídal: „No stress, don’t worry“ (žádný stres, buďte v klidu). Jaké bylo ale naše zklamání, když jsme přijeli na parking a on tam nebyl. Byl to šok! Tak moc jsme se těšili, že si ušetříme 3 dny šlapání po nám již známé trase. Nezbývalo nám tedy nic jiného, než šlápnout do pedálů a vyrazit zpět na vlastní pohon. Po pár km jsme chytli navíc ještě defekt, takže nálada byla o to horší. Ve skrytu duše jsme doufali, že by na nás nás Tasmánec mohl ještě čekat v o 17 km vzdáleném Cervantes. Nestalo se. Nečekal. Čert jeden, Tasmánec!

Doprava

Hustota dopravy je celkem velká, neustále je třeba mít se na pozoru. Síť silnic tady není nijak velká. Nedá se tedy jednoduše jet po vedlejších, jak jsme tomu zvyklí z Evropy. Denně se setkáváme s kamióny „Road trains“ (silniční vlaky). Jedna se o tahače, které za sebou táhnou táhnou několik návěsů či vleků. Doposud jsme narazili na nejdelší, který měl celkem kolem 35 metrů. Jsou to obrovské kolosy, které se jen tak před něčím nezastaví a trvá jim několik set metrů než zabrzdí.

Příroda

Krajina je tu na západě zatím velmi různorodá. Jsou tu lesy, háje, pastviny, sady, ale hlavně nekonečné úseky australské buše. Je právě jaro a tak tu kvete plno nádherných rostlin. Ve dvou dolinách s potoky jsme objevili stovky květů podobných nám známým bílým kalám. Byla to nádhera. Velmi nás také zaujala kytička „Klokaní tlapka“ – takový zajímavý červenozelený chlupatý květ.

Setkání

V neděli jsme potkali první dálkové cyklisty jako jsme my. Byl to holandský pár okolo čtyřicítky. Jejich cílem cestování je objetí celé Austrálie na kole – asi 20.000 km! Mají na to ale celý rok. Oproti ním jsme tedy s našimi 6–7 tisíci km jako začátečníci. Holanďané prý už na své cestě potkali více „dálkoplazů“, ale Renča prý je první ženou. Ostatní byli vždy muži.

Nevysvětlitelné

Na jednom asi 1 km dlouhém úseku, který evidentně vedl mírně z kopce a ani nefoukal žádný vítr, jsme i při nejvyšším nasazení mohli jet maximálně 12 km/hod. Nedokážu si to vysvětlit. Vedlo to z kopce, vítr nebyl, asfalt se nelepil… Jako kdyby nás nějaká magnetická síla nechtěla pustit vpřed. Pak to najednou zničehonic zmizelo a už jsme šlapali rychlosti 25 km/hod.

Návrat do Perthu

Zpáteční cesta z Pinnacles vedla co nejrychleji do Perthu. Po trase nebylo už nic zajímavého, navíc většinu úseku jsme již znali z cesty na sever. Cesta dolů nám trvala 2 dny. Delší zastávku jsme udělali pouze v samotném centru hlavního města západní Austrálie. Tady jsme si prohlédli pár zajímavostí: „London Court“ – obdoba naší Zlaté uličky, mrakodrapy v centru Perthu, park se zajímavým kostelem atd. Pak už jsme frčeli k naším známým do Attadale, kde nás po týdnu „strádání“ čekala teplá sprcha, měkká postýlka a trošku civilizovaného života.

Máme za sebou tedy prvních 6 dní šlapání a ujeto 616 kilometrů. A tak si dnes dáváme volno a zítra vyrazíme na jih směr Bunbury.

V rámci projektu je zřízen zcela nový web www.cyklocesto­vani.cz, na kterém bude možnost aktuálně sledovat, kde se naši cyklocestovatelé právě vyskytují, jak se jim daří, co zažívají atd.

Cyklocestovatelé Martin a Renáta děkují všem sponzorům, partnerům, kamarádům a dalším, kteří jakkoli přispívají ke zdárnému úspěchu celého projektu!

Zajímavosti, postřehy, nevšednosti

1) směrové cedule podél silnici velmi často neukazují na města, ale na názvy hlavních silnic

2) směrové tabule většinou neobsahují údaj o kilometrové vzdálenosti do dalšího místa

3) automobily značky OPEL se zde prodávají pod jménem HOLDEN

4) v Austrálii jsou helmy pro cyklisty zákonnou povinností

5) příkopy podél silnic jsou hodně zaházené odpadky od projíždějících řidičů – stejný problém jako v Česku

6) jezdí tu velké množství velkých aut typu combi a pick-up

7) v západní Austrálii je plno lomu a dolů – těží se písek, titan, zircon atd.

V této spolkové zemi Německa jsem strávil celý rok a mnoho času tam projezdil na kole a tak mě napadlo něco málo o této krásné zemi napsat.

Hory i nížiny

Bavorsko je určeno všem cyklistům, jak těm co milují kopce, tak i takovým, co raději dávají přednost rovinám. Kdo má chuť trápit své tělo a dát zabrat i kolu, tak by si měl vyjet do Alp, někam do oblasti Garmisch Partenkirchenu či Füssenu, kde je velké množství cyklistických stezek jak pro silniční, tak i pro horská kola. I v oblasti Bavorského lesa se člověk zahřeje. Kdo upřednostňuje lehké vyjížďky, ten by se měl vypravit třeba někam do okolí Regensburgu, kde vede jistě všem již známá Dunajská cyklostezka. Jak jsem se již zmínil na začátku, Bavorsko je prostě pro všechny kolaře.

Cyklostezky

Ty najdete úplně všude, jak v horách, tak ve městech. Jejich síť je velice dobře vymyšlená a pořád se zvětšuje a vylepšuje. Značení je poměrně dobré, i když z vlastní zkušenosti vím, že jsou i místa, kde to není „pünktlich“. Cyklostezky jsou ve většině případech vedeny mimo hlavní tahy a tak člověk projíždí v klidu krásnou krajinou nikým a ničím neohrožován. V tomto případě se máme od Němců stále ještě co učit.

Bavoráci

Ti jsou velice milí a laskaví. Na mých cestách jsem se snad setkal jen s jedním člověkem, který nebyl ochoten pomoci! Často se ptají odkud člověk jede, jak se mu daří, zda něco nepotřebuje a popovídání stojí určitě zato.

Kulturní památky

Těch uvidíte všude plno. Mezi ty, co mě velice zaujaly, patří například nejkrásnější zámek Evropy Neuswanstein u Füssenu, dále Walhalla u Regensburgu, která je velice podobná Parthenonu na Akropoli, krásné je také náměstí v hlavní metropoli Bavorska, Mnichově, za navštívení stojí určitě také Befreiungshalle v Kelheimu či nejstarší klášterní pivovar světa Weltenburg, který se nachází v údolí Dunaje nedaleko Regensburgu. Kdo má rád kulturní památky a nebyl ještě v Bavorsku, měl by se tam určitě vypravit.

Po stopách Víti

I všem známý Víťa Dostál jel na své cestě kolem světa přes Bavorsko a to zrovna tou oblastí, kde jsem loni pobýval já a tak jsem na svých vyjížďkách projížděl místy, která byla na počátku velké cesty tohoto borce.

Obliba cyklistiky

Je myslím docela velká. Na kole zde jezdí děti, dospělí i důchodci. Jezdí se zde závodně i jen tak relaxačně. Já potkával obrovská množství cyklistů hlavně na Dunajské cyklostezce a v Alpách, tam jich byly „mraky“, ale mimo turisticky vyhledávané trasy jsem moc cyklistů nepotkával.

Byl jsem svědkem i několika cyklistických akcí, jak závodů horských kol v Olympijském centru v Mnichově, tak silničního etapového závodu týmů, který se jel přes celé Německo a dalších akcí.

Setkal jsem se i s jedním starým pánem, který již před více než šedesáti lety podnikl s několika přáteli velkou cestu po Německu na kolech! Jeho vyprávění bylo velice zajímavé.

Kolo se zde používá ale velmi zřídka jako dopravní prostředek, na rozdíl od nás, k tomu zde slouží auta. Bohužel či bohudík, to těžko posoudit, obojí má své pro a proti.

Všeobecně si myslím, že cyklistika v Bavorsku je velice oblíbená a stále více lidí se k ní obrací.

Co na závěr?

Bavorsko je krásná země a pro cyklisty jako stvořená, každý si zde přijde na své a nemusí mít strach, že bude smeten nějakým silničním pirátem. Ohleduplnost řidičů k cyklistům jakožto i německá síť cyklostezek by měla být pro nás inspirací. Snad se toho my cyklisté jednou i u nás dočkáme…