Autor: Linda Vrátníčková

Doufám, že vám nebude vadit, když dnešní vyprávění začnu vzpomínkami na první návštěvu Jordánska, neboť ta druhá s ní tak trošku souvisela

Tenkrát jsme cestovaly s kamarádkou Martinou. Bylo to v říjnu 2003. I když jsme neměly dopředu vyřízená víza, přejezd ze Sýrie byl bez problémů. Bohužel nám ujel autobus z Damašku do Ammánu (Amman, عمان), ale hned na nádraží, když jsme se poptávaly po dalším autobuse, k nám přiskočil nějaký chlápek s nabídkou, že zrovna do Ammánu jede a za 500 SYP na osobu nás může do Ammánu dovézt. Jelikož se nám nechtělo čekat až do večera, nabídku jsme přijaly.

Na jordánských hranicích k nám přistoupil voják, který vypadal celkem přísně. Špatnou angličtinou se nás začal vyptávat, kam jedeme, jak dlouho chceme v Jordánsku zůstat, co tam budeme dělat apod. Začala jsem mu odpovídat plynulou spisovnou arabštinou, což muže opravdu zaskočilo. Se zděšeným výrazem se zeptal, kde jsem se tak dobře naučila arabsky. V tu chvíli jsem věděla, že máme vyhráno.

Se smíchem mě blízkým jsem mu odpověděla, že v České republice. Jeho o trošku zděšenější výraz v obličeji poté následoval otázkou, zda je normální, se učit v České republice arabsky. Opět jsem se začala smát a přiznala jsem se mu ke studiu na jazykové škole z důvodu koníčku a zálibě v arabském světě a kultuře. V tu ránu si oddechl a řekl: „Pojďte za mnou.“ Zavedl nás k okýnku pro VIP a víza jsme měly v pase během tří minut.

Myslím, že i bez znalosti arabštiny bychom víza pochopitelně dostali, jako ostatní cestovatelé, jen by to možná trvalo o něco déle a bylo více otázek. Minulý rok jsme již prošli bez těchto otázek. U jednoho okénka zaplatíte poplatek za výzum, u druhého dostanete razítko.

Jelikož jsme se na hranicích trošku zdrželi kvůli dvěma iráckým ženám, které s námi také cestovaly v autě, cesta do Ammánu trvala pět hodin. Dle plánu jsme hned sedly na první autobus do Aqaby (al-Aqaba, العقبة) a pokračovaly v cestě. Do přímořského městečka jsme dojely až v noci.

Hned po pár minutách, kdy jsme si ještě balily věci do baťohů na nádraží, k nám přišel muž v klasickém beduínském oblečení a zeptal se nás, zda nám může nějak pomoci. Řekla jsem mu, že hledáme nějaký levný hotel. A tak nám poradil hotel Green Oasis, který byl od nádraží možná ani ne pět minut cesty.

Cenu jsme usmlouvaly na 7 JD za dvoulůžkový pokoj (tenkrát byl kurz vyšší, ovšem v létě 2007 kurz vycházel po zaokrouhlení na 30 Kč/ 1 JD). Je pravda, že pokoj nebyl nic moc a zrovna čistý taky ne. Když jsem si sedla na postel, hned se pode mnou prolomila a do ruky se mi zabodly dva rezavé hřebíky. Když jsem viděla sprchový kout (pokoj byl i s koupelnou), rovnou jsem prohlásila, že do pokoje vlezu tak maximálně s potápěčskými ploutvemi, které jsem si nesla celý týdny na zádech včetně brýlí a šnorchlu. Ale Rudé moře jsem si natolik oblíbila, že mi to za to stálo.

Raději jsme vyrazily z hotelu něco sníst a po dlouhé době také vypít pár piv.

V hotelu nám bylo nabídnuto, že jestli budeme chtít, ráno kolem deváté objíždí místní mikrobus hotely a za 2 JD nás zaveze za město na nějakou pěknou pláž a večer nás zase přiveze zpět.

Ovšem ráno jsme trošku zaspaly a vzbudily se až po jedenácté. Tak jsme se oblékly, daly ploutve a šnorchl do igelitky a vyrazily do ulic, že si nějakou pláž najdeme samy.

Neušly jsme ani 200 m a při prvním pokusu o přejití silnice na druhou stranu před námi zastavilo auto. Z auta vykoukl usměvavý chlápek, který s překvapeným výrazem na nás koukal a zeptal se, odkud jsme. Rychle jsem odpověděla, že z České republiky a využili toho, že zastavil provoz na silnici a přeběhly na druhou stranu. Po pár minutách nás to stejné auto dojelo a ten stejný chlápek z auta vykoukl a s velkou omluvou a žádostí, že nás opravdu nechce obtěžovat, jen že se chce ubezpečit, že jsme opravdu z České republiky. Říkám, že ano, a on, že měl dlouholetou přítelkyni z Česka, která v Jordánsku studovala, a že od té doby jiné Čechy nepotkal. Poté se zakoukal na igelitku, kterou jsem držela v rukách, a zeptal se, kam že to nyní jdeme…? Říkám, no někam šnorchlovat. Jeho obličej se protáhl a nechápavě se zeptal, jestli jako tímto směrem, že kam? Že tam je jen velký přístav. Začaly jsme se smát a snažily jsme se mu vysvětlit, že jsme do Aqaby dojely teprve včera v noci, a že teprve hledáme nějaká místa. To jej zřejmě uklidnilo a nabídl nám, že o pěkném místě ví, a že nás tam rád doveze. Jelikož jsme byly na cestě již několik dní a neměly jsme doposud žádnou špatnou zkušenost, ani nás nenapadlo nabídku nepřijmout a po krátkém hovoru jsme klidně nasedly do auta k cizímu chlápkovi.

Khalid nás dovezl na vlastní pláž, kde měl postavený minikemp, kde žil se svými bratranci a živili se tím, že se potápěli s turisty nebo je jen vozili čluny s proskleněným dnem po moři. Byl to takový program, kdy jim dovezli skupinku, ta se v kempu naobědvala a poté se vyráželo na moře. Dali jsme si s Khalidem čaj a přijali jeho pozvání stát se jeho hosty a strávit s ním den.

Pláž byla krásná, bez lidí, korály 40 cm od břehu, miliony barevných ryb, malých, velkých, hejn – Rudé moře, prostě nádhera. Odpoledne nás vzal také se skupinkou maďarských turistů (kteří v té době výrazně převyšovali ostatní národnosti turistů) na člun, poté jsme šnorchlovali na širém moři, Khalid mně ukazoval nádherné korálové útesy, pomáhal s podvodním fotoaparátem na jedno použití, byl moc milý.

Když jsme se vrátili zpátky do kempu, Khalid nás seznámil s ostatními bratranci. Když se nás zeptali, kde že to v Aqabě bydlíme, po vyslovení názvu Green Oasis se všichni rozesmáli, včetně nás. Zeptala jsem se Khalida, zda bychom se s Marťou mohly na pár dní přestěhovat a spát na pláži. On hned souhlasil a hned jsme sedli do jeho auta a jeli si sbalit věci z hotelu. Nakonec jsme zůstaly na pláži místo tří naplánovaných dnů pět. Ale bylo to úžasné. Na jeden den jsme si také zajely do Wadi Rum (وادي رم), nádherné pouštní krajiny. Bylo mi hned jasné, že sem se musím jednou vrátit. Znala jsem egyptskou poušť jak na západní straně, tak i Sinai (سيناء), také syrskou poušť, ale tato krajina byla bezkonkurenční.

Nemít v Brně přítele, myslím, že bych tam zůstala. Natolik si mě tenkrát Aqaba a život s kluky získal.

Jelikož jsme ale chtěly vidět ještě Petru, zajet si k Mrtvému moři (البحر الميت) a projít se Ammánem, bylo na čase odjet. Khalid má v Petře (البتراء) dobrého kamaráda, který náhodou přijel do Aqaby, a tak jsme s Ahmadem odjeli k němu do hotelu do Petry – do hotelu Valentine Inn.

Hotel stojí na kopci a z místní terasy, kde se také podává večeře je krásný pohled na celou vesnici a údolí Musa (Wadi Musa). Z hotelu vás před vstup do Petry dovezou, pešky to může být tak 20 – 30 minut. To, že je Petra nádherná snad ani nemusím říkat. Tenkrát tam naštěstí ještě nebylo tolik turistů jako nyní v létě, kdy byla Petra vyhlášená dalším divem světa a kdy také byla turistická sezóna. Ale i tak udělat fotku bez turisty nebylo téměř možné.

Když jsme z Petry odjížděly, přišel Ahmad a říká, že nám může za stejné peníze, které bychom zaplatily za autobus do Ammánu, kdy by se ještě muselo jednou přesedat, zařídit auto, které nás do Ammánu doveze, neboť ještě jeden pár z Nového Zélandu se rozhodl odjet s námi. Jelikož jsme se s řidičem po cestě skamarádili, pomohl nám najít i pěkný hotel v blízkosti starého teatru za 8 JD za dvoulůžkový pokoj.

Prošly jsme si divadlo, vylezly na blízký kopec, kde jsou ještě ruiny a zbytky antických sloupů. A také nás zavezl k Mrtvému moři, kam s námi jel také ten párek, a kde jsme strávili příjemné odpoledne. Pokud vám vyjde čas, určitě návštěva Mrtvého moře stojí za to. Je opravdu legrační, jak tělo leží na vodě, kdy zcela neohrabanými pohyby se přetáčíte a snažíte plavat. A pak ta sametová kůže, když se naplácáte bahnem. Je to báječné.

A tak když jsme ve škole měly po zkouškovém období a poté měly pár dní volna, využily jsme těch dnů pro návštěvu Jordánska. Už dopředu jsme to měly v plánu, proto jsme si rovnou vyřídily vícevstupové vízum.

Kontakt na hotel Valentine Inn jsem si schovala, a tak již týden dopředu jim zkusila napsat, zda si mě pamatují a zda by měli místo pro šest lidí, jelikož ještě přijel přítel Filip od Veroniky. Odpověď přišla hned, že si mě samozřejmě pamatují, že budou moc rádi, když mě opět uvidí, a že místo pro nás zařídí. Cena za postel byla 4 JD. Za další 4 JD jste si mohli objednat i večeři ve formě švédských stolů.

S Ahmadem jsme poté ještě domlouvali detaily, kdy přesně přijedeme, a protože nás bylo poměrně dost, poslal pro nás do Ammánu na autobusové nádraží řidiče s vozem. Když jsme do Ammánu dorazili, řidič nás již čekal, a jelikož neměl autobus žádné zpoždění a bylo pár minut po půl jedné, řidič prohlásil, že do večeře času dost, a že jestli chceme, má pro nás celý den a můžeme si vymyslet

Při cestě v autobusu si Veronika pročítala informace z průvodce od Lonely Planet. Najednou se ptá: „Lindo, jak se jmenuje ten hotel v Petře, kde budeme?“ Odpověděla jsem: „Valentine Inn. Proč?“

Vykulila oči a přečetla nám varování v průvodci, kdy přímo tento hotel nedoporučují z důvodu stížností na obtěžování a snad i znásilnění.

Do Petry jsme dorazili trošku později, ale nějaká večeře na nás ještě zbyla. Po večeři si k nám přisedl správce hotelu, také Ahmad, kterého jsem si sice nepamatovala, ale on tvrdil, že on si mě pamatuje velice dobře a byl velmi přátelský. Myslím, že všichni jsme se chtěli zeptat na to varování v průvodci, ale bylo nám to blbý, nehledě že správce Ahmad se za chvíli prořekl sám, že občas někteří turisti jsou citlivky, když je chce přátelsky poplácat, obejmout.

Večer jsme strávili na terase, popíjeli pivko a těšili se na druhý den do Petry. V ten večer jsem začala ostatní přemlouvat, že jeden den v Petře v tom horku, bude dostatečný, a že by bylo lepší strávit další den v poušti. Chvilku to trvalo, než jsem ostatní přesvědčila. Ahmad nám nabídl, že to může zařídit za 20 JD – celodenní výlet po poušti i s přespáním.

Ráno se vstávalo brzy, Ahmad nás vezl do Petry, po cestě jsme se ještě stavili v obchodě, abychom si koupili nějaké jídlo a pití. Rozhodně množství tekutin sebou nepodceňujte. V Petře se sice voda dá koupit, ovšem, se značnou přirážkou.

Vstupné není také zrovna levné. Jednodenní vstupné je za 20 JD. Dvojdenní si kupovala pouze Pavlínka, která se rozhodla zůstat v Petře a nejet s námi do pouště. Doufám, že si správně pamatuji cenu 25 JD. Natálku nepustili na novinářskou průkazku, což by prý měli, tak jen pro ty, kteří také novinářskou průkazku mají, raději na to nespoléhejte. Nad ceníkem jsme se museli pousmát. Vstup pro místní je pouze za 1 JD.

Postupně jsme procházeli chrámovými komplexy, ale často jsme odpočívali z důvodu velkého horka. Také jsme si po cestě ke Klášteru ad-Dajr (ad-Deir, الدير) na chvilku zdřímli.

Nahoře u Klášteru je ve skále malá čajovna, kde bylo příjemně chladno. Tam jsme se seznámili se skupinkou beduínů ze Saudské Arábie a jedním, Sabáchem z Wadi Rum. Když jsme se zmínili o tom, že zítra do Wadi Rum jedeme, hned se nabídl, že můžeme s ním. Poděkovali jsme, neboť jsme již měli výlet zařízený z hotelu.

Jaké překvapení pro nás pak bylo, když jsme po celém dni stráveném ježděním po poušti dorazili do kempu, ve kterém jsme měli přespat, když se Sabách objevil. Majitel kempu Zedan byl Sabáchův bratranec.

Zdejší pouštní krajina je pro mě opravdu jako balzám na duši. To ticho a krása. I když Damašek opravdu miluji a stal se mým druhým domovem, ten klid a ticho bylo nezpomenutelné.

Po západu slunce se připravovala večeře klasickým způsobem, který jsem již viděla i při první návštěvě. V zemi je velká díra, do které se dá speciální kulatý rošt, na kterém je maso, brambory a zelenina, díra se zasype rozžhaveným uhlím a zavře se. Tak cca za dvě hodiny se díra otevře, vyndá se rošt a je uvařeno.

Po večeři jsme si sedli za kemp k ohni, hrálo se, zpívalo, tančilo. Nakonec jsme s Markétkou přijaly pozvání a zůstaly i další den, kdy se už ostatní museli vrátit do Damašku, neboť Filip musel odletět zpět do ČR.

S Marky jsem se jen tak na moment svezly na velbloudu a pak se Sabáchem odjeli do pouště, ukazoval nám jiná místa, údolí. Také jsme odpočívali, spali, nabírali sil a energii.

Markétce pak přijel další den přítel a já už měla hroznou chuť vrátit se zpět do Damašku. A tak jsem využila toho, že Sabách se nabídnul, že Markétku do Ammánu doveze, aby mohla Michala vyzvednout, jela jsem s nimi a chytla autobus do Damašku.

Jak krásný jsem měla pocit, když jsem z dálky uviděla pohoří Qásijůn (Mount Qasioun, جبل قاسيون), znáte takový ten vnitřní pocit štěstí – domov…zase jsem doma.

Ve svém vyprávění jsem opomenula některá místa, která jsem také navštívila, ať již dříve nebo nyní. Ať již je to překrásná barevná vesnice Maalula (معلولا), nebo krásné parky se sochami v Aleppu (Halab, حلب), obrovská aleppská citadela (قلعة حلب) či nádherné staré město s tržištěm. Pěkné vesnice v horách v okolí Damašku, jako je Zabadání (Zabadani, الزبداني) či Blůdán (Bludan, بلودان). Nelze opomenout také křižácké kamenné hrady, jako je např. Krak Des Chevaliers (Crac des Chevaliers, قلعة الحصن‎) .

V Sýrii je spousta míst, které stojí za vidění, za prožití. Měla jsem to štěstí zhlédnout pohřeb, svatbu, oslavu narození dětí.

Ráda bych vám všem poděkovala, že jste vydrželi a četli mé vyprávění až do konce. Chtěla bych vám všem popřát samé hezké zážitky z cest a hlavně mnoho výletů, ať je stále na co vzpomínat, o čem psát a také možnost těšit se na nová putování.

V komentářích v předešlém dílu mě bylo vyčteno, že nepíšu faktické informace. Nedělám to ze dvou důvodů. Za prvé mě redakce nežádala napsat seznam jízdních řádů a ceníků, a za druhé cestování po Sýrii je natolik jednoduché, že i nezkušený cestovatel se musí zorientovat během pár dní. Ale v případě velké potřeby číst pouze fakta a čísla, doporučuji zakoupit nějakého knižního průvodce, který je vším tímto přímo přeplněn.

Pravdou je, že z každého města vyrážejí autobusy na všechny strany každou hodinu, dá se domluvit i mikrobus, taxík. Možností je hodně. Všechny tyto možnosti jsou pro nás neskutečně levné. Např. cesta autobusem z Damašku do Aleppa (Halab, حلب) – trvá 6 hodin, stála 150 SYP. Většinou máte 3–4 autobusové firmy, které vyrážejí ve stejnou dobu a liší se malými částky. V létě 2007 byl kurz – za 40 Kč 100 SYP.

Jídlo je také levné, nemusíte se bát jíst na ulici, pít vodu z kašen. Voda v Sýrii je čistá a nezávadná, a když to večer a ráno vydezinfikujete slivovicí nebo místní kořalkou Araqem, nebudete mít problém. Pokud samo má někdo imunitu slabší, balená voda je k zakoupení v obchodě na každé ulici. Přeci jen to není severní Afrika a klima je blízké tomu našemu, tak žádné strachy.

Různé výborné placky, které jsou od masových, sýrových, zeleninových, stojí od 6 – 10 SYP. Miska chummusu (kaše z cizrny), fůlů (boby) s arabským chlebem a zeleninou stoji od 50 SYP.

Doporučuji pít hodně jejich výborný černý, silný čaj, většinou hodně sladký, který v horkém létě zažene lépe žízeň a tekutina vydrží v těle lépe než voda. Vodu hned vypotíte a můžete mít problém s dehydratací.

Prostě ve zkratce řečeno, největší náklad je cesta, letenky se v průměru pohybují kolem 16tis. Kč (zpáteční), přímý let z Prahy zatím není, ale myslím, že jej mají ČSA v plánu, let trvá kolem 4 hodin, autobusem nám to vyšlo na 5tis. Kč (zpáteční), cesta trvala 3 dny a přesedalo se v Sofii, Istanbulu a Antákii. A ostatní věci, jako ubytování, cestování, vstupy, strava je ve srovnání s cenami v ČR zanedbatelná. Jako v každém městě máte hotely levné, dražší a drahé. Pro levné ubytování je lepší hledat hotely ve staré části Damašku či ostatních měst. Ceny v létě díky sezóně mohou být vyšší než na podzim a na jaře. Také se dá domluvit v některých hotelích spaní na střeše za symbolickou cenu. Většinou se ubytování pohybuje od 240 SYP do 500 SYP za dvoulůžkový pokoj. Spaní na střeše bylo v roce 2004 za 80 SYP.

Jak už jsem několikrát naznačila, krásu země tvoří lidé. To by vás mělo zajímat více, než jen ceny a kolik co stálo. Proto jediná má rada je, otevřít mysl, sbalit se a vyrazit… Vše ostatní již pochopíte na místě.

Byla jsem požádána, abych napsala něco ze svých osobních zkušeností, které jsem doposud za 9 roků cestováním po Blízkém východě a severní Africe získala. A o to se také snažím. Chápu, že někoho mé povídání nemusí bavit, ale to je přeci to nejjednodušší, články prostě nečíst. Všichni víme, že zavděčit se všem prostě nejde.

Pochopitelně se mnou ani nemusí všichni souhlasit, např. o postavení žen v muslimské společnosti. To už je tak přeci dané, že každý máme svůj názor, svoji zkušenost. Já jsem jen chtěla poukázat na to, že nemůžeme soudit jejich kulturu a prastaré tradice dle našeho systému a úhlu pohledu, a že v mnohém je žena v muslimské společnosti více chráněná a má větší práva než žena v Evropě. O vzrůstajícím počtu domácího násilí například v České republice ani raději hovořit nebudu. Je potřeba dělat rozdíly rodiny od rodiny, země od země, neboť zde najdeme velké problémy. Já jsem jen chtěla poukázat na chybu, kterou se západ snaží dělat a to uměle nastolovat nějaké naše systémy. Každá země má svůj vývoj, svůj čas. V každém národě žijí lidé dobří a zlí a dle toho se odvíjí zbytek. Zkusme pootevřít nejen oči, ale i naši mysl a srdce, s větším pochopením a úctou k jiným zvykům a tradicím. A velkou dávkou tolerance, která dnešnímu světu tolik chybí. Chtěla jsem jen poukázat na to, že se globálně nelze dívat na islámský svět jako na odpůrce ženských práv, a že žena v Islámu je méně než pes, což se někteří lidé snaží tvrdit.

Teď bych vám ráda napsala pár řádků, jak jsme trávily volný čas po škole, a která místa byste rozhodně v Damašku neměli vynechat.

Jak jsem již uvedla v některém z předešlých dílů, škola nám končila v půl jedné. Ještě jsme stihly prohodit pár vět s novými kamarády a poté jsme jezdily do centra místním MHD – autobusem. Jízdenka stála 5 SYP a koupíte si jí přímo u řidiče. Je dobré mít u sebe nějaké drobné, připravené na cestování. V mikrobuse platíte tuto cenu také. Je to vždy na jednu cestu, bez přestupu, jedno, jak daleko cestujete. Poté jsme se šly většinou někam najíst, v blízkosti trhu Al-Hamidija (Al-Hamidiyah Souq, سوق الحميدية) je spousta malých restaurací, kde si můžete zakoupit již zmíněné placky, které vám vždy ohřejí, sednout si na chummus nebo si koupit do ruky faláfel sendvič – 20 SYP (karbenátky z cizrny, zabalené s dresinkem a zeleninou do arabského chleba). Na syrské jídlo se těšte. Syrská kuchyně je výborná.

Projít tržištěm Hamidijja není zrovna jednoduché, neboť je celodenně narvaný lidmi a vy si musíte zvyknout na to, že se prostě musíte cpát davem. Tržiště je jedno z prvních tržišť na světě a je opravdu veliké. Je rozděleno na několik části. Máte část s oblečením, jídlem, kořením, masem, domácími potřeby, oblečením pro děti atd. Na většině zboží jsou již dneska cenovky, na kterých je rovnou vyznačena 10–15% sleva. Smlouvání zde je již na ústupu, ale můžete to určitě zkusit. Ale většinou vám vyrazí dech již nízká cena. Arabská bavlna je velice kvalitní a dlouho vydrží, proto si rozhodně kupte pár triček či košilí nebo oblečení pro děti, které je oproti našemu výběru v obchodech nepoměrné.

Na trhu je k dostání také výborná zmrzlina z mléka plná oříšků. Porce stála 25 SYP.

Já, i když jsem Damašek již navštívila několikrát, jsem tento rok naprosto propadla kráse starého města, křivých uliček a domků. Nenechte si namluvit, že ve staré části stojí za vidění pouze trh Hamidijja a Umajjovská mešita. Méně známý je také Azem palác (Azem palace, قصر العظم), kde můžete vidět život v osmanském domě, výstavu miniaturních Koránů a sůr, osmanské lázně a ostatní záliby, kterým se v té době rodiny věnovaly.

Nebojte se procházet starými uličkami, kde můžete vidět krásu architektury. Pokud se večer vydáte do místních restaurací, téměř se stoprocentní jistotou si můžete být jistí, že uvidíte nějaký kulturní program. Syřané jsou velice kulturní a vzdělaný národ. Je zcela normální vidět v restauracích tančící derviše s živým zpěvem a kapelou, básníky recitující verše, živé kapely hrající na lidové nástroje staré písně. Je to neskutečný zážitek.

Jednou se nám také stalo, že za námi zpěvák přišel a zeptal se nás, odkud jsme. Krásnou spisovnou arabštinou jsme vykřikly, že zde studujeme arabštinu, a že jsme z České republiky. Lidé v restauraci nás přivítali velkým potleskem, poté jsme se představily, a jelikož pravé jméno Natálky je Jana, a oni mají krásnou píseň o Janě, už se zpívalo.

V Sýrii se vůbec nemusíte stydět, naopak, když se pokusíte si s místními zazpívat, zatančit, oplatí vám to neskutečným přátelstvím, radostí a pohostinností.

Využijte možnosti, když vás lidé budou zvát na návštěvu domů. Pokud u nás existuje rčení, že host do domu, Bůh do domu, v arabské společnosti toto platí trojnásobně. Pro ně je to velká pocta, přivítat cizince doma, pohostit je a mít možnosti si s nimi popovídat.

Umájovská mešita (Ummayad Mosque, جامع بني أمية الكبير) je opravdu překrásná. Je to jedna z nejstarších mešit na světě a je otevřena také pro nemuslimy. Turistky si za 120 SYP zapůjčí takový šedý dlouhý kabát s kapucí. Muži by měli mít dlouhé nohavice. Boty můžete nechat buďto u vchodu nebo je nést v rukách. Ale pokud bude mít žena šátek, dlouhý rukáv a nohavice, je možné projít i bez kabátu.

Mešita má krásné nádvoří, na kterém si můžete prohlídnout mozaiku a výzdobu na budovách, sluneční hodiny a překrásné lucerny. Z nádvoří pak vstupujete dovnitř mešity, kde můžete vidět modlící se lidi, sedící, rozjímající, učící se studenty. Je zde také pohřbena hlava Jana Křtitele. U vstupu do mešity pro turisty je také hrobka Saladina. Také tam se můžete jít podívat. V mešitě i na nádvoří se dá fotit, i když se doporučuje nefotit modlící se lidi, abyste neměli problém. Ale to záleží na štěstí. Může se vám stát jako nám, že se sami lidé stavěli před fotoaparáty. Nemusíte se bát, jelikož Sýrie není zkažená turismem, místní lidé nečekají finanční odměnu.

Rozhodně musíte navštívit náměstíčko vedle mešity s překrásnou kavárničkou Noufarou, kde jsme trávily několik večerů v týdnu. Je to neskutečně nádherné a příjemné místo.

Krásná také může být večeře v jedné z mnoha restaurací u řeky Barady, která Damaškem protéká. Večer je tam příjemné klima.

Rozhodně si nenechte ujít nejoblíbenější místo všech damašanů, pohoří Qásijůn (Mount Qasioun, جبل قاسيون). Před pěti roky tam byla pouze silnice a vysílač. Před čtyřmi tam byla první restaurace. Dnes je silnice obklopená jednou restaurací vedle druhé. Ale ten výhled stojí za to. Damašek jako na dlani. Určitě si tam zajeďte v noci, kdy je tam nejvíce živo. Lidé tančí, jedí, kouří dýmku. Můžete si domluvit taxíka, který vás tam přiveze, aby pro vás přijel v domluvený čas. Buďte si jistí, přijede a najde si vás.

V neposlední řadě můžete navštívit muzea, ať již historické, kaligrafické či novodobé kultury a umění. Výhodou je, že většina těchto míst je blízko sebe a v centru.

Většina taxíků má již v sobě tachometry, tudíž odpadá dohadování o ceně. Toto je také velké ulehčení pro turisty. Naše cesta do školy např. stála od 60–80 SYP, dle typu auta, trvala kolem 20ti minut. Škola byla až ve čtvrti al-Mazza (Mezzeh, المزة), což je od centra poměrně daleko.

V neposlední řadě můžu doporučit navštívit lázně. Ty jsou rozděleny na mužské a ženské. Jsou dodnes ve stylu, ve kterém vznikaly v osmanské době. Můžete si napařit kůži, nechat se namasírovat, nechat si odstranit starou kůži… Zde jsme platily za každou proceduru 80 SYP.

Tak doufám, že dnešní příspěvek, více informační, zahřeje na srdíčku ty, kterým ty faktické informace tolik chyběly.

A příště bude pokračování o našem výletě do Jordánska.

Dopoledne jsme tedy odjeli do Homsu, kde jsme počkali na řidiče, kterého pro nás Basám poslal, a který měl na starosti postarat se o českou delegaci a v pořádku ji dopravit do Palmyry.

Cesta z Homsu vede napříč pouští přímo do Palmyry. Cesta byla příjemná a pěkně utíkala. Najednou se však zvedl vítr a byli jsme v písečné bouři. Nebylo vidět téměř na krok. Řidič nám také ukazoval výmoly kolem silnice, které způsobila velká bouře, která se tu přehnala asi dva týdny před naším příjezdem.

Než jsme ovšem dojeli do Palmyry, už zase svítilo sluníčko a obloha byla modrá bez jediného mráčku.

Řidič nás dovezl přímo před muzeum, kde již karibský ministr s doprovodem procházeli jednotlivé sály. Skočily jsme před prvním shledáním ještě na záchod, pokusit se o nemožné – nějak se upravit. Přeci jen jsme s takovým shledáním nepočítaly a po víkendu u moře a s pár oblečením, které jsme si sebou vzaly (samozřejmě sportovním), se nedaly vymýšlet nějaké moc velké zázraky. Posadili jsme se všichni do kanceláře pana ředitele muzea, kde jsme se představili. Byly jsme představeni jako česká delegace, která je právě na návštěvě v Sýrii. Většina z nás měla vytahané kraťase nebo plátěné kalhoty, tričko… no rozhodně jako delegace, zastupující a reprezentující Českou republiku jsme musely vypadat opravdu legračně. Nevím, zda pan ministr ze slušnosti či lhostejnosti nedal na sobě nic znát, ale choval se k nám velice přátelsky a tvářil se, jako bychom byly ten nejlepší zástup, který mohl z České republiky přijet.

Z muzea jsme jeli přímo na prohlídku hrobek a poté na samotný chrám. Palmyra je opravdu krásná, obrovská a hlavně, bez turistů. V tomto je Sýrie prostě dokonalá.

Nevím, jestli znáte legendu, o královně Zenobii, která Palmyru nejvíce proslavila, která vzdorovala Římu a nakonec do něj byla přivedena v okovech, ale při návštěvě Sýrie mohu toto místo jen doporučit. A toho, koho antické památky až tak neberou, si najde třebas zalíbení v poušti a horách, které se za Palmyrou nacházejí. Dodnes v této poušti žijí beduínské rodiny starým, klasickým způsobem života. Nám se povedlo při mé druhé návštěvě Sýrie je navštívit a strávit s nimi celou noc. Bylo to opravdu moc příjemné.

Tenkrát jsme se ubytovaly s kamarádkou Martinou v jednom hotýlku, ve kterém byl také ubytován nějaký šejk ze Spojených arabských emirátů. To, že je v hotelu nějaká česka, mluvící arabsky se velice rychle rozneslo. Pozval nás k sobě do apartmánu a nabídl nám, abychom jej doprovodily na noční lov v poušti. Nakonec z lovu sešlo, ale noční výlet do pouště a večeře s beduínskou rodinou se uskutečnila. Bylo nám divné, proč je stan plný žen. A tak nám bylo vysvětleno, že beduínky jsou nejdražší nevěsty, neboť umějí žít ve tvrdých podmínkách, starat se o rodinu, stádo, jídlo. Proto po svatbě většina novopečených manželů musí odjet na pár let za prací do zahraničí (nejčastěji do Saudské Arábie nebo do Emirátů), kde vydělávají na manželčino věno. Ale musím uznat, že beduínky jsou opravdu krásné a prastaré zažité tradice a způsob života z nich dělají neskutečně zajímavé lidi. Ale zpět k naší cestě.

Po prohlídce chrámu jsme odjeli do nedaleké restaurace, kde jsme společně povečeřeli a měli možnost si s panem ministrem popovídat o všem možném. Ekologie, politika, způsob života,… témat bylo mnoho. Nás pan ministr jen trošku překvapil svou neskrývanou láskou a obdivem ke kubánskému prezidentovi Fidelu Castrovi. Přiznal, že jeho jeden z nejsilnějších okamžiků života bylo, když vůdci políbil ruku. Byl hrdý za něj na to, že Kubánci nejsou otroci USA. S tím jsme souhlasili, jen už jsme pro jistotu nerozebíraly náš pohled na „diktátorovi“ taktiky a systém, jestli i ten tak trošku kubánský lid neotročí…

Po několika hodinové večeři jsme se rozloučili, předali si kontakty a udělali pár společných fotografií. Doufám, že jestli pan ministr někdy zavítá do České republiky, nebude mu divné, že jej právě tato česká delegace nevítá.

Po rozloučení jsme ještě odjeli na arabský hrad, který byl postaven nedaleko chrámového komplexu, abychom udělaly pár fotek západu slunce nad chrámem a nad pouští.

Poté jsme se vydaly na cestu domů, do naší krásné staré damašské čtvrti, plné arabské kultury, mešit a minaretů.

Pokračování příště…

Bylo za námi pár perných dní ve škole, když jeden večer přišel Básim s výborným nápadem: „Mám kamaráda Basáma z Homsu, který může mít tento víkend volnou chatu na pobřeží Středozemního moře na Zlatých pískách, pár kilometrů za městem Tartůs (Tartous, طرطوس). Tak jsme jednohlasem zvolaly, že je to super, a že jedeme.

V arabských zemí je víkend v pátek a sobotu. Takže ve čtvrtek po škole, jsme utíkaly rovnou domů a začaly balit věci na víkend.

Anas s Básimem pro nás přijeli kolem osmé večer. Pochopitelně s hodinovým zpožděním. Kolem desáté hodiny jsme ještě nabrali v Homsu Basáma s jeho kamarádkou Samr a kolem jedenácté dorazili na Zlaté písky.

Zlaté písky je rekreační středisko v blízkosti města Tartůs, kde movitější lidé tráví v teplých měsících víkendy, mají na plážích postavené zděné chatky (o některých by se dalo říci domy), středisko je vybaveno obchody, zábavnými zařízeními a velkým počtem plážových restaurací. Vše je chráněno místní policií a i vjezd do střediska je povolen pouze majitelům chatek a jejich hostům.

Jelikož byla sezóna, chatky byly plně obsazeny, takže živo bylo vidět i slyšet odevšad. Až později nám bylo řečeno, že Basám pracuje pro vládu a chatku na víkend pronajal pro českou delegaci, která do Sýrie zavítala. Ano, tou českou delegací bylo nás pět. Chatka měla dvě velké místnosti, kuchyni, ale především zděnou předzahrádku, na kterou jsme nanosili stoly a židle a udělali si na ní příjemné posezení.

Poté jsme odešli nakoupit jídlo a pití na večeři a začala bujará večeře. Kolem třetí hodiny ranní nás nenapadlo nic lepšího, než, že se půjdeme vykoupat do moře. Nakonec jsem šla jen já, Basám a Natálka, ostatní šli spát.

Moře bylo teplé a díky větru byly docela i velké vlny. V Natálce se ukázal vodní živel, který si noční koupání značně užíval. Já, i když si myslím, že jsem dobrý plavec, mám přeci jen k nočnímu moři respekt, a tak jsem neplavala tak daleko jako Natálka s Basámem a po chvíli se vrátila na břeh. Za chvilku došel Anas a počkal se mnou, než se Natálka s Basámem vyrochtali. Nakonec jsme ještě v dobré náladě seděli na pláži a povídali o všem možném.

Pro mě byla příjemná změna nálady u Natálky, která najednou ožila a byl z ní úplně někdo jiný, než jak se doposud první dny v Sýrii projevovala, tedy spíše neprojevovala. Bylo vidět, že ji tento výlet sedl a pěkně si jej užívá. Možná díky i této rozparáděnosti se beze studu začala legračně převlíkat z plavek do oblečení, což způsobilo náhlý zájem místní poposedávající mládeže, která se najednou přiblížila hodně blízko k nám. Po chvilce jsme se rozhodli, že bude fajn jít taky spát a připravit se na následující dva dny.

Ráno nás čekala jako obvykle vydatná snídaně. Jen se mně stal osudným starší olivový olej, který jsme našli v chatce, a na který jsme zapomněli při nákupu potravin. Ale syrské jídlo bez olivového oleje? To by přeci nebylo ono.

Po snídani jsme se převlékli do plavek a utíkali na pláž. Moře bylo čisté, teplé. K poměru velikosti pláží a lidí téměř poloprázdné. Byla to opravdu idýlka i pro mě, kdy po pár návštěvách Rudého moře, mně už jiná moře připadala nudná.

Za chvilku Anas přijel se šlapací loďkou, a tak jsme jeli na výlet, chvilku šlapali, chvilku skákali z loďky do moře, chvilku se na loďce opalovali… no prostě pohoda.

Pak jsme si šli sednout do jedné z plážových restaurací. Měli jsme chuť na dýmku a na osvěžující ovocný džusík.

Celkem musím říct, že mě překvapil počet zahalených žen, sedících na židlích a pouze pozorujících moře. Střední oblast Sýrie je známá svojí otevřeností a liberalismem, na ulici zahlédnou jen ženu se šátkem je vzácné. Jestliže jsou někomu nepříjemné pohledy lidí na ulicích starého Damašku, zde si možná některé ženy budou stěžovat na nedostačující zájem místních.

Většina Syřanek zde sama chodí moderně „evropsky“ oblečena, není žádnou výjimkou vidět ženu v minisukni a tílku. Možná množství „černých hábitů“ je zvýšené v létě, kdy sem přijíždí mnoho rodin trávit mírnější léto ze Saudské Arábie, Arabským Emirátů a ostatních zemí Gulfu. Pochopitelně je v Sýrii i spousta uprchlíků z Iráqu, Palestiny a Libanonu.

Většinou jsou pláže rozdělené pro ty, kteří se chtějí koupat v plavkách, a kteří v tričku a šortkách. Ale Zlaté písky jsou známy svým moderním postojem k plavkám, a proto mě překvapilo, jak jsme tam byli všichni namixovaní. Z pochopitelných důvodů jsme si s tím lámaly hlavy asi více my, než ty ženy v černém, pro které je tento oděv přirozený a představa odhalit své tělo do plavek nepředstavitelná.

Já bych tuto kapitolu uzavřela tím, že bych každému dala právo být v čem chce a nesouhlasím s kritikou lidí, kteří hlásí, že žena v muslimské společnosti nemá žádná práva a je chudinka. Není to v žádném případě pravda. Muslimské společnosti jsou víceméně matriarchální a náš koncept typu života prostě nemůžeme nutit do zemí se stoletými vlastními a zcela odlišnými tradicemi, a prostě tam, kde o to lidé ani nestojí.

Podívejte se na jednoduchý příklad z Afghánistánu, kde po vpádu amerických vojsk a svržení Talibanu, nová vláda vyzvala ženy, aby odložily burky. Neudělalo to ani 1 % žen. Tamější společnost, kde po staletí není dovoleno ani vyslovit jméno manželky, matky, sestry před cizím člověkem, kdy ani vzdálenější členové rodiny neznají všechna jména žen v klanu, není možné najednou odhalovat tvář a postavu. Nechme jim právo na vlastní tradice a kulturu. Na vlastní rozhodnutí, co chtějí a co ne. Není právě nádhera cestování v tom, že jsou lidé a vše, co s nimi souvisí právě tak rozdílní? Copak by někoho z nás bavilo jezdit po světě a vidět všude to samé?

Odpoledne jsme se vydali do hor, které jsou plné krásných vesnic a obrovských zahradních restaurací na večeři. V restauraci bylo veselo, hrála tam živá skupina a lidé tancovali a zpívali. V této části Sýrie není také divné vidět, že lidé pijí alkohol. Domácí oblíbená pálenka Araq je snad ve všech domácnostech. Také je zde více typů ať už alkoholického či nealkoholického piva. Řekla bych, že je to dané mírnějším postojem k náboženství, které v této oblasti panuje. Vyskytuje se zde ve větší míře šíitský islám – tzv. Alavité (Alavi, Alvi, علوي). Svolávání k motlitbě téměř neslyšíte, nevidíte modlící se lidi, vznikají zde vepřové farmy, rodiny mají méně dětí, ženy studují, pracují atd. Ve srovnání s Damaškem je to úplně jiný svět.

Jako vždy, stoly se prohýbaly pod nátlakem jídla, které bylo pro českou delegaci objednáno. Mě již nebylo úplně dobře, začala jsem cítit tlak v břiše. A tak jsem tomu vyhlásila válku a na boj s mikroby jsem snědla čtyři feferonky. Večer jsem pak ještě vypila pár kmínových čajů a musím říct, že v noci jsem již spala klidně, a druhého dne jsem byla v pořádku úplně. Pochopitelně i s nemalou pomocí naší slivovice.

Večer jsme se vrátili na Zlaté písky, které nás odměnily nádherným pohledem na zapadající slunce. Západ i zbytek večera jsme strávili na pláži v restauraci, kouřili vodní dýmku a hráli oblíbenou hru – tawlu.

Druhý den ráno nás čekalo další překvapení. Basám musel kvůli práci odjet již dopoledne, přijel karibský ministr školství do Sýrie a měl na starost jeho návštěvu Palmýry. Tak co kdyby do Palmyry (Tadmur, تدمر) společně s ministrem zavítala také česká delegace?

A vše o tom, se dozvíte v příštím pokračování…

Do nového domova jsem dorazily až za tmy. Ale nadšení nás nabylo takovou energií, že jsme se hned daly do úklidu a vynášení harampádí z pokojů. Pan Nabíl nám ukázal volný pokoj v prvním poschodí, kam jsme mohly všechno nanést.

Jelikož jsme se na úzkých schodech do prvního patra všechny motaly, rozhodla jsem se jít prozkoumat cestu na nejbližší zastávku autobusů a mikrobusů, abych zjistila cestu do školy. Nechtěly jsme zahálet a začít chodit do školy co nejdříve.

Na průzkum se se mnou vydal Anas. Došli jsme k bráně „Báb Šarqí“ (Bab Sharqi, باب شرقي), kde byla nejbližší zastávka autobusů. Zjistili jsme, že žádný autobus odtud nejede přímo do čtvrti al-Mazza (Mezzeh, المزة) , kde byla naše škola. Sedli jsme si na zahrádku a já si dala konečně syrské pivo „Baradu“. Sice mě číšník pořád tvrdil, že má jen nealkoholické pivo, ale já se smála a opakovala, že chci jen Baradu. Nakonec se rozesmál taky, posunkem zavolal pomocníka a ten zřejmě skočil pro pivo do nejbližšího obchodu. Mezitím jsme se dali s číšníkem do řeči a on nám jen potvrdil, že ani z Báb Šarqí, ani z Báb Tůmy (Bab Tuma, بال توما) přímý autobus do Mezzeh nejede.

Vrátila jsme se domů a cestou jsem koupila první základní pomůcku do každé domácnosti – postřik proti švábům. Nepostradatelná toť věc! Samozřejmě nás jeden pěkný, velký přivítal v koupelně hned po nastěhování.

Anas se nabídl, že ráno pro nás přijede a do školy nás poprvé doveze, že se ještě zkusíme zastavit na univerzitu, kde se konají taktéž letní kurzy arabštiny a kde, dle něj, je výuka kvalitnější než v našem zvoleném Jazykovém institutu.

U Anase jsme si později zvykly, že když něco slíbil, vždy to splnil, jen jeho čas a náš čas byl rozdílný. Takže když řekl, že přijede v 08:00, věděly jsme, že přijede v 10:00. A to i tentokrát. Ale nakonec druhý den ráno, když už jsme byly celé netrpělivé a jeho mobil byl stále vypnutý, zavolal, řekl, že už je na cestě a s malým, dvouhodinovým zpožděním dorazil.

Na univerzitě opravdu letní kurz probíhal také, ovšem byl již plný a ani v jediné třídě nebylo místo. Pokračovali jsme tedy v cestě do Jazykového institutu v Mezzeh. Příjemným zjištěním bylo, že si mě v kanceláři pamatovali, když jsem domlouvala detaily a přihlášky z Brna. Dalším příjemným zjištěním bylo, že zrovna otevřeli nový kurz pro začátečníky, takže Veronika s Natálkou, nebudou muset dohánět již jedoucí kurz. Kurz začal na začátku června.

Vyplnily jsme přihlášku, dostaly složenku a žádost o vyšetření na AIDS do místní nemocnice. Díky této žádance ze školy bylo provedení krevního testu zdarma. Odjely jsme rovnou do nemocnice, abychom testy měly co nejdříve, a konečně mohly se studiem začít. Takový bezbolestný a rychlý odběr krve snad neměla nikdy žádná z nás. Poté jsme odjely do banky zaplatit školné, ale banka měla již zavřeno. Nehledě jsme neustále „vtipkovaly“, zda je vhodné platit školné bez výsledků testu…

Druhý den jsme se tedy dostavily pro výsledky, samozřejmě negativní a opět jely do banky, která byla opět zavřená. Takže dalšího dne brzy ráno, ještě před začátkem školy, jsme jely do banky, zaplatily a hurá do školy.

Tam nás nejdříve čekal rozřazovací test. Skládal se z gramatiky a nakonec krátké slohové úlohy o naší první noci v Damašku. Po tomto testu bylo nezbytné ještě mluvit osobně s ředitelem institutu, který nás pak dle svého rozvážení zařadil do vhodné třídy.

Ve škole bylo pět úrovní. První byla pro začátečníky, pátá pro nejlepší. Musím říct, že test těžký nebyl, s panem ředitelem se dalo mluvit o čem člověk tak nějak chtěl, zeptal se na práci, na školu, a jelikož jsem slovíčka o mé práci znala, mluvila jsem celkem plynule, i když jsem arabštinu studovala naposledy před třemi roky.

Veronika s Natálkou šly rovnou bez testu do začátečníků, Pavla s Markétkou šly do pátého ročníku a mě samotnou poslal do čtvrtého. Ovšem než se pan ředitel rozmyslel, bylo téměř půl vyučovacího dne za námi, takže jsme ve třídě první den strávily pouze hodinu a půl.

Když jsem si sedla do třídy, vzbudila jsem celkem pozornost, ještě aby ne, když jsem ve třídě byla jediná světlá dívka. Všimla jsem si jen zahalených Turkyň, ostatní jsem si nebyla jistá, kam zařadit. Četli zrovna nějaký článek o Islámu, o kterém poté živě diskutovali.

Já si dovolím říct, že o islámu něco vím, ale abych se o něm bavila v arabštině a opravdu o detailech, tak to jsem nezvládla. V článku jsem rozuměla možná z celé strany deseti slovíčkám, no vyloženě jsem se tam trápila. Jen jsem si opakovala, že začátky jsou prostě těžký. Byla jsem neskutečně šťastná, když zazvonilo. Někteří spolužáci mě přišli přivítat, představit se, mnozí z nich byli z Azerbajdžánu, Pakistánu a Turecka. Byli moc milí, ale jejich plynulá arabština a již dvouletý pobyt v Sýrii, plný pouze studiem arabštiny, mě nakonec přesvědčil, že půjdu za panem ředitelem a nechám se přeřadit do lehčí, třetí úrovně. U ředitelny jsme se srazily i s Pavlou a Markétou, které řešily stejný problém a šly žádat o přeřazení do úrovně čtvrté.

Druhého dne jsem tedy nastoupila opět do nové třídy. Byla menší. Místo 30 studentů tam bylo tak 12. Jediné místo bylo v první lavici u dveří. Přes uličku vedle mě seděli dva mladíci z Pákistánu, které můj příchod opravdu překvapil. Ten blíž ke mně, Nádir, ležel první hodinu na lavici, jen na mě koukal, jak na nějaký zázrak, a celou hodinu vydržel opakovat, Linda, Linda z České republiky. Musela jsem se tomu smát. Ostatní spolužáci byli z Turecka, Ázerbajdžánu, Německa, Rumunska a Itálie.

Dalšího dne, když jsem přišla do třídy, seděl Nádir v mé lavici. Řekla jsem mu: „Tady sedím já“, a on ukázal na místo vedle sebe a říká: „Však tady máš místo, můžeme sedět přeci spolu.“ Jeho krajan a kamarád si přesedl na Nádirovo místo, přišoupl si lavici blíž k té naší, a tak jsem po zbytek kurzu seděla mezi dvěmi, dvacetiletými mladíky z Pákistánu.

Škola v Sýrii je známá svou těžkostí, ale ani tak jsme netušily, co nás opravdu čeká. Začínalo se ráno, v 09:00. Vždy se začalo s novým článkem. Učitel, který mluvil pouze a jen arabsky, nám začal vysvětlovat nová slovíčka, co znamenají a vždy napsal na tabuli větu, ve které to nové slovíčko použil. Rychlost toho celého byla opravdu neskutečná a miniaturní škrabopis pana učitele nečitelný. V 10:30 zazvonilo na přestávku. V blízkosti naší školy byl malý obchůdek s čerstvými ovocnými džusíky a plackami se sýrem a zeleninou. O přestávce se tam sešla půlka školy.

V 11:00 zazvonilo opět na výuku, která končila v 12:30. V této hodině a půl jsme článek všichni museli přečíst, poté se zavřela učebnice a my se střídali před tabulí a z paměti odříkávali, co si pamatujeme z článku. Bylo to opravdu těžké, kór, když nových slov bylo každý den nepočítaje. Na konci hodiny, asi jen tak na odpočinek, učitel chodil mezi lavicemi a zkoušel nás z nových slov, na které jsme hned museli vytvořit nějakou větu.

Pokud jste se po škole nenaučili jak lekci toho dne, a alespoň velkou část z lekce na den druhý, nedalo se to víceméně zvládnout. Holky se opravdu učívaly poctivě až do noci, kolikrát ani nechtěly jít ven. Já to vzdala, řekla jsem si, že se zkusím učit tím, že budu chodit právě ven mezi místní a témata z článku procvičovat konverzací.

Do školy jsme nakonec ráno jezdívaly taxíkem. Jelikož nebyl problém vézt více lidí, než je sedadel, jak jsem již zmiňovala dříve, cena za taxi pro nás pět byla srovnatelná, jako jet autobusem se dvěmi přestupy. Nazpátek jsme již jezdívaly autobusem a z centra chodily pešky. Aspoň jsme se mohly stavit po cestě na oběd a na výbornou zmrzlinu na tržišti.

Pokračování příště…

Kolem jedenácté večer přijíždíme konečně do Damašku. Mohamed nás dovezl na místo, které jsme po telefonu domluvili s naším hostitelem pro další dny, Abú Ivanem.

Abú Ivan je blízký kamarád mých známých žijících v Tartusu. Poprosila jsem je před naším odjezdem, zda by nám nepomohli s hledáním bytu v Damašku. Přes rok najít byt není žádný problém, ale v létě, kdy do Sýrie utíká většina lidí z Gulfu kvůli horku, je složité. Navíc se Syřané vrací na prázdniny domů. Samozřejmě s touto situací úzce souvisí i ceny za pronájem. Informace, že bychom si mohly pronajmout jen pokoj, který by měl být do 150 USD, byla pro léto zcela mylná.

A jelikož Abú Ivan nemohl za nás vybrat jen tak nějaké bydlení, odvezl si nás všech pět k sobě domů, kde jsme strávily následující dvě noci, než jsme konečně „bydlely ve svém“.

Jeho byt se nachází na severu Damašku, daleko od centra, mezi pískovcovými kopci. Jak překvapující byla jeho zahrádka s kulatým posezením, která byla jako oáza v poušti, zelená, plná rozkvetlých květin.

Daly jsme si rychlou sprchu a už jsme utíkaly na zahrádku, kam nás přišli přivítat sousedé a rodina od Abú Ivana. Popíjeli jsme čaj, kouřili vodní dýmku a užívaly si první chvilky v Damašku. Také jsme se dozvěděly, že jeho kamarád pronajímá kousek od centra dvoupokojový byt. Tedy se na něj pojedeme druhý den podívat.

Rozdělily jsme se do dvou pokojíčků, syn i dcera od Abú Ivana šli spát k rodině a po 4 dnech strávených na cestě jsme konečně usnuly v posteli.

Ráno jsme samozřejmě zaspaly. Abů chtěl vyjet už kolem deváté ráno, ale nechal nás spát. Takže už nebylo kam pospíchat, kamarád, na jehož byt jsme se měly jít podívat odjel z města a bude zpátky až večer.

Snídaně už byla nachystaná, a tak jsme se šly nacpat.

Po snídani jsme vyjeli na prohlídku centra. Prošli jsme si Azem palác (Azem palace, قصر العظم), trh Al-Hamidija (Al-Hamidiyah Souq, سوق الحميدية), kde si určitě dejte výbornou zmrzlinu z mléka, plnou oříšků a pistácií. Ani vody v kašnách na ulicích se nemusíte bát. Ráno a večer lok slivovice a nemusíte mít strach. Také jízda autem, kde je více lidí než sedadel není žádný problém. Jen řidič musí být na sedadle sám a být připásán.

Po tomto krátkém výletě chtěl jet Abů zase k němu domů, kde prý budeme čekat na jeho kamaráda. My jsme už začaly být nedočkavé, neboť představa, že budeme zabírat místo opět Abuovým dětem, pro nás nebyla úplně příjemná. A taky jsme už prostě chtěly být ve svém. Jenže znáte poklidné Araby. Všechno v klidu, na všechno je času dost a hlavně, žádný stres a shon.

Takže když už bylo osm večer a kamarád Abú Ivana stále nebral telefon, bylo nám jasné, že i druhou noc strávíme u Abú Ivana. Zřejmě nám to vadilo víc než jemu a jeho rodině. Přeci jen proslulá arabská pohostinnost funguje a v Sýrii stoprocentně.

Vrátily jsme se tedy zpět k Abú Ivanovi a šly odpočívat. Za světla jsme uviděly obrovskou díru, která začínala asi metr od plotu. Abú nám vysvětlil, že se tam bude stavět obrovský supermarket, a že málem přišel i o svou zahradu. Ovšem portrét syrského prezidenta Bašára al-Asada na altánku stavební dělníky zastavil. Přeci by si nedovolili zbourat altán s jeho obrazem. A tak díky tomu Abú nepřišel o svou oázu.

Večer nás přijel navštívit „můj známý“. Jelikož jsme odjely na 6 týdnů a v práci pochopitelně nemám tak dlouhou dovolenou, slíbila jsem, že se pokusím v Sýrii pro firmu najít nějaké zajímavé kontakty. Předem jsem si domluvila pár schůzek. Anas, majitel jedné společnosti, zavolal, jestli jsme již v pořádku v Damašku a zda nás může pozvat na večeři. Jelikož jsme chtěli poskytnout chvilku klidu našim hostitelům, pozvání jsme přijaly.

Vzal nás do nedaleké restaurace, kterou vlastní jeho kamarádi. Způsobil vcelku rozruch, s kým, že to přišel. Zanedlouho přijel ještě Anasův kamarád Bassem. Oba dva byli moc milí a stali se našimi blízkými přáteli, se kterými jsme trávily většinu volného času. Probírali jsme s nimi také problematiku hledání bytu. Sami se nabídli, že nám druhý den pomůžou něco najít.

Jedna z možností, které Bassem vyslovil, nás velice pobavila. Prý má kamaráda kněze a mohl by nám domluvit ubytování v místním klášteře, které bude „za babku“. Hned jsme se rozesmály, že v tom případě by klášter asi do druhého dne spadl. Ale především přísný řád, že dveře kláštera se zamykají v jedenáct hodin večer, byl jeden z důvodů, proč jsme tuto nabídku odmítly.

Druhého dne ráno jsme již netrpělivě vstávaly kolem deváté ráno a hned uhodily na Abú Ivana, že musíme vyjet co nejdříve, že rozhodně dnes již musíme najít vlastní bydlení. Syřané jsou sice strašně milí a přátelští, ale samo jejich rychlost pro nás Evropany je občas a v jistých situací pomalá.

Druhého dne ráno jsme netrpělivě vstávaly kolem deváté ráno a hned uhodily na Abú Ivana, že musíme vyjet co nejdříve, že rozhodně dnes již musíme najít vlastní bydlení. Syřané jsou sice velmi milí a přátelští, ale jejich rychlost pro nás Evropany je v jistých situací nedostatečná.

Naštěstí Abú nezklamal a opravdu měl již domluvené nějaké prohlídky. Spával jen pár hodin denně, a tak od časného rána zjišťoval možnosti.

Náš požadavek byl jednoznačný, chceme bydlet ve staré části Damašku. Nevadilo nám, že budeme dojíždět daleko do školy. Chtěly jsme především být v centru dění. A nejlépe najít byt přímo v části Báb Tumá (křesťanská čtvrť) (Bab Tuma, باب توما) nebo u Báb Šarqí (Bab Sharqi, باب شرقي), kde bude pro nás život jednodušší a budeme si moci dát i nějaké to pivko.

A tak jsme vyjely. První pokoj byl v rodinném domku, byl ve staré části, kousek od Báb Tumy, ale na mě moc nezapůsobil. Pokoj byl malý a poměrně špinavý. Paní domu vzhledem k létu a velké poptávce ještě namítla, že nás všech pět nemůže bydlet v jednom pokojíku, a že nám tedy dá k dispozici dva a cena se začala pohybovat kolem 850 USD. Což se mě zdálo tedy opravdu hodně, vzhledem k tomu, jak to tam vypadalo.

Další prohlídka byla již kus od centra, byt pěkný, ale zase bez možnosti sezení venku. Ale jak říkám, celkem daleko od centra. Tak jsme jej zavrhly hned.

A tak jsme vyjely. První pokoj byl v rodinném domku, byl ve staré části, kousek od Báb Tumy, ale na mě moc nezapůsobil. Pokoj byl malý a poměrně špinavý. Paní domu vzhledem k létu a velké poptávce ještě namítla, že nás všech pět nemůže bydlet v jednom pokojíku, a že nám tedy dá k dispozici dva a cena se začala pohybovat kolem 850 USD. Což se mě zdálo tedy opravdu hodně, vzhledem k tomu, jak to tam vypadalo.

Další prohlídka byla již kus od centra, byt pěkný, ale zase bez možnosti sezení venku. Ale jak říkám, celkem daleko od centra. Tak jsme jej zavrhly hned.

Nakonec jsme navštívíly realitku. Tedy spíš než kancelář to byli prostě dva mladí kluci, kteří shánějí pro cizince byty k pronajmutí. Karím nás vedl křivými, nádhernými uličkami staré části, až jsme najednou zcela bez orientace stanuli před velkými vraty. Uvítal nás příjemný majitel domu Nabíl a ukázal nám celé druhé patro jejich rodinného domku, s velkou terasou a tím nejúžasnějším výhledem, který jsem kdy viděla. Celé staré město jak na dlani a také výhled na pohoří Qásíjůn (Mount Qasioun, جبل قاسيون).

Oba pokoje byly sice zaskládány krámy, ale ta terasa… a vše nově vymalované, čisťounké. Byly jsme téměř rozhodnuté. Jen jsme ještě Anasovi a Bassemovi slíbili, že s nimi ještě odpoledne projdeme další nabídky, které pro nás našli. Majiteli jsme poděkovaly s tím, že mu do večera dáme vědět. Cena se dohodla na 600 USD + 100 USD realitce.

S Anasem a Bassemem jsme jeli do již zmíněného kláštera. Ovšem být v Damašku, kde se žije převážně v noci a muset se vracet do určité hodiny za zamčená vrata, bylo nemyslitelné. Další byt byl obrovský, dokonce s internetem. Ale daleko od centra, a také bez možnosti sezení venku.

Takže bylo jasno. Vrátily jsme se do bytu k Abů Ivanovi, rychle naházely vše do baťohů a kufrů a s pomocí Anase a Abů Ivana ujížděli co nejrychleji do realitky, vyzvednout si klíče a zaplatit. Nemohly jsme se už dočkat na vlastní bydlení, na terasu, pohodu, kterou si tam vytvoříme, na atmosféru, která na nás promlouvala z každé uličky, starého domu, z každé polorozpadlé střechy se satelitem…

Daly jsme si kufry a batohy ke Gurenovi domů, rychlou sprchu a rovnou do oblíbené čtvrti Taksim plné klubů, restaurací, obchodů, hotelů, a tedy rušného nočního života. Mrkli jsme do pár klubů, najedli se, vypili pár piv, a protože některé z nás byly unavené z cesty, šlo se domů.

Ráno jsme se vydali navštívit některé ze slavných míst Istanbulu. Nejdříve jsme vešli do Modré mešity. U vchodu je možné vypůjčit si modrý šátek, pokud není ženy vhodně oblečena. Dokonce focení uvnitř bylo možné. Návštěvu této mešity mohu opravdu doporučit. Je obrovská, nádherná. Snad jen všudypřítomní turisté narušují atmosféru, kterou můžete na takových místech vnímat (snad nikdy nezapomenu na atmosféru v mešitě Sultána Hasana v Káhiře).

O to hůř bylo před Hagií Sofií. Když jsme venku viděly tu frontu na lístky, udělaly jsme jen pár snímků zvenčí a šli pryč.

Kousek od mešit – na nábřeží – je pár stánků z pečenými rybami. Holky neodolaly a při zpáteční cestě se na tuto lahůdku opět utíkalo. Na nábřeží je pěkně. Příjemný vzduch i větřík, můžete si odpočinout na některé z restauračních zahrádek přímo u vody, dát si pečenou rybu, koukat přímo na rybáře a jejich práci, k tomu lahodné studené pivko,…a hlavně, žádné davy turistů, jste mezi místními, mezi jejich běžným životem.

Bylo na čase vrátit se pro zavazadla domů. Jako většina velkých měst, také Istanbul má problémy s dopravou. Autobusové nádraží je navíc docela daleko od Gurenova bytu. Využily jsme tedy městské dopravní lodi. Cesta z jedné části Istanbulu do druhé, přes moře, trvá sice max. 15 minut, ale je to zážitek.

Na autobusovém nádraží nastaly opět zmatky. Miliarda lidí a prodejců lístků, kteří mají za úkol venku odchytávat zákazníky. Takže vás pořád někdo otravuje, nabízí, snaží se táhnout do té své kanceláře, která je přeci nejlevnější, má nejlepší servis,… a v neposlední řadě prodavači nápojů.

Náš autobus dlouho nepřijížděl. Kvůli zácpě v centru měl skoro hodinové zpoždění. Dalším problémem byla zavazadla cestujících. Každý jich měl tolik, jakoby se stěhoval. Než řidič s pomocníkem naskládali do nákladového prostoru všechna zavazadla, utekla další hodina. Já měla smůlu, můj kufr zůstal venku pro nedostatek místa

Byl umístěn do uličky. Během pauzy lidé vystupovali z autobusu, tak jej stěhovali ven a při odjezdu zase dovnitř. Musím říct, že jsem z této situace byla celkem nervózní. Při představě, že se někde ztratí, a já strávím měsíc v Sýrii s tím, co mám na sobě, jsem zrovna nejásala. Také všechny učebnice, slovníky, sešity… Bylo v něm vše, co jsem potřebovala. A tak jsem jen ostražitě hlídala svůj kufr.

Ale to nebylo zdaleka vše. Dva z našich lístků byly prodány dvakrát. Takže na další zastávce přistoupil mladý manželský pár a obsadil naše sedadla. Nás pět posadily na různá místa – na sedadlo s dalšími dvěmi dětmi, ostatní mezi ostatní spolucestující. Jediné, co se hlídá, aby cizí žena neseděla vedle muže.

Vřelá atmosféra v autobuse nebyla. Lidé se k nám chovali nepřátelsky, až na jednu syrskou rodinu, se kterou jsme se daly po cestě do řeči. Nevím, zda to bylo jejich neznalostí řečí, či opravdu neochota k cizincům, ale pokud něco chtěli řešit, např. špatný zvuk ve sluchátkách, když se chtějí dívat na film během cesty, zavolali si pomocníka řidiče, který nám 3 anglickými slovy přikazoval, že mobily musí být během cesty vypnuty. A bylo samozřejmé, že za to neseme vinu my, a taktéž zákaz mobilních telefonů směřoval pouze nám.

No a aby nebyla nuda, muselo být něco do třetice. Když jsme dorazily do Antákie, kde jsme měly pouze přesednout na jiný autobus a pokračovat v cestě, po výstupu z autobusu k nám přišel jeden chlápek, a kam že to chceme jet? Říkám, jedeme do Damašku a ukázala jsem mu lístek. Chlápek se jen usmál a říká: „Šám? Mafi bus.“ Jen jsem na něj koukala a opakovala: „Mafi bus?“ (V Turecku se častěji používá pro Damašek název aš-Šám, „mafi bus“ znamená v arabštině – žádný autobus).

Takže nastalo asi dvouhodinové hádání se zaměstnanci firmy JET, že nám přeci prodali lístek z Istanbulu do Damašku, a že nám najednou teď nemohou říct, že autobus nejede. A že možná, ale opravdu jen možná, pojede zítra. Během tohoto dohadování k nám přišli ještě policisté a upozornili nás, ať si bedlivě hlídáme zavazadla, že se zde hodně krade. Další důvod, proč zde nezůstávat déle, než je nezbytně nutné. Nakonec se nám podařilo vyhádat alespoň část peněz zpět a jediným řešení bylo jet do Damašku taxíkem. Stačilo sice dojet do Aleppa (arabs. Halab)na severu Sýrie a odtud jet autobusem do Damašku. Autobusy mezi Aleppem a Damaškem jezdí každou hodinu za opravdu „směšnou“ částku 150 SYP. Toto jsme ovšem nevěděly, a jelikož jsme byly na cestě již čtvrtý den, zvolily jsme nejrychlejší a nejsnazší možnost, i když ne nejlevnější.

Přijel taxikář, jak jinak než Mohamed. První co nám řekl bylo, že bude taxík vybaven klimatizací. Ne, že bychom ji zrovna požadovaly. Ukázalo se, že klimatizace znamená okna bez skel se záclonkou. Řidič si jel vyřídit povolení k cestě, pak nás zavezl k rodině, kde umyl auto a my si mezitím poprvé pochutnávaly na pravé arabské kávě s kardamonem a k ní křoupaly bezr (slunečnicová a dýňová semínka).

Konečně bylo vše nachystané a mohli jsme vyjet. Cesta na hranice byla krátká a docela pěkná. Kopcovitá krajina, zelená díky olivovníkům. Na hranicích byla neskutečná fronta kamiónů, kterou jsme naštěstí mohli předjet. Přijeli jsme před hraniční budovu. Mohamed řekl, že bude lepší, když zůstaneme v autě a on vše zařídí. Asi věděl, proč to říká. Jenže i když jsme měli záclonky v oknech, vzbudily jsme pozornost ostatních čekatelů, a jakmile odešel, naše auto obstoupila skupinka asi tak 20 řidičů – Indové, Pakistánci, Turci… Stáli kolem auta, pořád něco jeden přes druhého volali, usmívali se a smáli. Já z toho měla nejdříve srandu, avšak když už se jeden odvážil a chtěl auto nastartovat, tak jsem jej z auta pěkně hnala. Čekaly jsme nekonečně dlouho, než se Mohamed vrátil. Skoro se přes skupinku nemohl k autu prodrat.

Přejeli jsme hranici, vjeli do Sýrie, kde najednou byla cítit pohoda, mohly jsme vylézt z auta, vyřídit si vízum, vidět usměvavé celníky, slyšet tolik častou odpověď na všechno: „Mafí muškíla a ahlan wa sahlan “ (žádný problém, ahoj a vítej) a neskutečný klid po uřvaných a zmatených Turcích.

Jsme tu, naše syrské dobrodružství začíná a proč jej nezačít v restauraci, konečně zase jíst chlebem, výborný hommos, faláfely, fetuš, tabule, fúly…

Možná neznámý, nezvyklý, ale krásný jazyk. Jiné písmo, pro většinu „rozsypaný čaj“, složitá gramatika, léta dřiny, a přesto nás nic z toho neodradilo a vydáváme se dál na „cestu studií“. Ano, mluvím o arabštině, o řeči u nás málo známé.

Mnoho lidí se mě za ty roky ptalo: „K čemu ti to bude? Proč se raději neučíš anglicky, německy,…?“

A i kdyby mě znalost arabštiny nepřinášela výhody, ať již osobní, či profesní, stejně bych nemohla studia zanechat. Stala se pro mě životním koníčkem. A nejenom pro mě, jak je patrné z našich sobot a nedělí strávených výukou v pronajaté třídě.

Já, Pavla a Markétka jsme se poznaly vloni v lednu. Spojila nás náhoda. Navštívila jsem v Praze dr. Bahbouha, dříve mě učil arabštinu na dálkovém studiu v Praze. Dal mi kontakt na Markétku, že dohromady připravují již zmíněné víkendové vyučování v Brně. Markétce jsem zavolala, vyměnily jsme si pár mailů a přátelství bylo na světě.

A když se pan Bahbouh zmínil o možnosti studia letního kurzu arabštiny v Damašku v místním jazykovém institutu, neváhaly jsme ani chvilku.

Zařizování bylo snadné. Stačilo pár telefonátů a mailů do jazykového institutu. Stačilo jen naplánovat cestu do Damašku. Jelikož Pavla i Markétka jsou studentky, rozhodování bylo rychlé. „Pojedeme autobusem!“ – zněla jasná odpověď od holek. A protože se přesedá v Istanbulu, který jsem chtěla již dlouho navštívit, nijak jsem se tomuto nápadu nebránila.

Na výběr byly dvě společnosti, které nabízejí pravidelné denní linky Brno – Istanbul, ceny i podmínky jsou podobné. Jedna z těchto společností nemá nejlepší ohlasy týkající se spolehlivosti, zašly jsme do kanceláře druhé a lístky koupily tam.

S vízem problém není. Pro žádost jen vyplníte formulář (možné stáhnout na internetových stránkách Syrské ambasády ), k němu přidáte své fotografie, doklad o studiu či zaměstnání. Vízum obdržíte do tří pracovních dnů.

V té době se k nám přidaly další dvě kamarádky – Veronika a Natálka – které se rozhodly s arabštinou začít. Tak a bylo nás pět.

Je pondělí, 25. června, půl hodiny před polednem. Pomalu se scházíme na Zvonařce. Odjezd neproběhl beze zmatků. Na dotaz, ze kterého nástupiště jede náš autobus, nám paní na informacích sděluje, že jediný autobus do Sofie odjel již před hodinou. Lehce jsme znervózněly. Zavolala jsem proto do kanceláře autobusové společnosti, a tam mě paní ujistila, že autobus vyjel ráno z Prahy a určitě je na cestě a míří rovnou do Brna. A opravdu, asi za půl hodiny přijel.

Takže se vydáváme na cestu, vybaveny nějakým tím vínkem, pivkem a samozřejmě nezbytně nutnou slivovicí. Když začala večer po autobuse kolovat, bulharští spolucestovatelé s obdivem koukali a pokyvovali hlavami, jaké silné a dobré pití jsme schopné pít. Ráno se pak smáli, když jsme spaly, … nechápali, že jsme si povídaly do brzkého rána, zatímco oni dřímali již od večera. Slivovice s tím neměla pranic společného.

Vzbudily jsme se v Srbsku. Musím říci, že po Maďarsku už bylo na co koukat. Tamější hory a příroda vůbec opravdu stojí za vidění. Přestávka v Sofii a vyzvednutí jízdenek do Istanbulu proběhla hladce, dokonce jsme stihly i kafe v místní restauraci.

Spolucestující se vystřídali, z Bulharů se stali Turci. Různorodost lidí a kultur po cestě v autobuse byla příjemná. Jak se měnila krajina a příroda, tím víc si člověk uvědomoval blížící se zážitky.

Na hranici s Tureckem začaly peripetie. Prohledávání autobusu a zavazadel zabralo více než dvě hodiny nesmyslného čekání. Tři mladíci z UK dokonce se stejným pasem EU jako byly ty naše, si museli koupit vízum do Turecka. Proč nikdo neví, ale možná je zbytečné se ptát a řešit to.

Konečně v osm hodin večer druhého dne jsme dorazily do Istanbulu. Chtěly jsme si rovnou koupit lístky do Damašku, zjistit vůbec možnosti a časy odjezdů a naplánovat návštěvu Istanbulu.

Na nádraží nás čekali „naši kamarádi“ – Guren a Barish. Tedy kamarádi… S Gurenem jsem v kontaktu díky své práci poměrně často. Pozvání k němu domů bylo tedy přijato bez problémů.

Kluci se nabídli, že nám pomohou najít nějakou kancelář, kde si budeme moci koupit zmíněné lístky do Damašku. V tuto večerní hodinu jsme však našli otevřenou pouze jednu – společnosti JET. Nastalo asi půl hodinové dohadování v turečtině, kterému jsme samozřejmě nerozuměly.

Nakonec vypadla nějaká částka a nabídka, že autobusy jedou dva, jeden v sedm večer, druhý v devět večer, a že by nám radili, abychom jely tím dřívějším a měly větší jistotu, že stihneme navazující autobus v Antakyi do Damašku.

Tak fajn, lístky máme, tak hurá do víru dění, vždyť je celý večer před námi. A můj první večer v Istanbulu.