Autor: Kateřina Minková

Píše se léto r. 2006. Tři bicykly, jedno závěsné kolo a jeden vozík se valí českými a slovenskými horami a směřují do Polska. Jejich posádka ve složení táta, máma a tři děti ve věku od 4 do 9 let během dvou měsíců nakonec urazí 1901 km. A zažijí i mnohá dobrodružství.

{{reklama()}}

Jsme na cestách už více jak měsíc. Ukazatel tachometru našich kol se překulil přes tisícovku a my máme ve sbírce zatím jen trochu lezení na Ostaši, bouřkový výšlap na Jizeru, velkou jízdu na Velkou Deštnou a průchod hustou hradbou mraků na uslzenou Križnu (Velká Fatra). Počasí nám při našich výstupech doposud moc nepřálo a na výrazné zlepšení to v nejbližší době nevypadá. Náladu si tím ale v žádném případě kazit nenecháme. A když už se náhodou schyluje k náznakům trudnomyslnosti, naše tři děti chmury brzy zase zaplaší. Když je vidíte vískat a dovádět v potůčcích, které se zčistajasna hrnou dolů z hor tam, kde ještě před pár minutami zely smutné prašné jizvy, způsobené předchozími lijáky, všechny černé myšlenky rychle získají zpět barvy duhy. Už vás ani nenapadne myslet na to, kdy a kde to všechno zase usušíte a jestli cestu nezabalit, když vás vede od lijáku k lijáku.

Dnes to ale, zdá se, vypadá slibně. Dokonce se ukázalo sluníčko. Kola odpočívají, s laskavým svolením kluků a holek, kteří přijeli na dobrovolnou výpomoc do poničených Tater, pod dřevěným přístřeškem za plotem u paty hor. Podařilo se nám vstát a vyrazit brzy. Aspoň na naše poměry. Kolem deváté jsme po snídani a nalehko, jen s batůžkem s větrovkami a trochou jídla a pití, stoupáme po nejbližší turistické značce příkře vzhůru. Cestou sbíráme borůvky, což je příjemné, a odpadky, z čehož je nám smutno. Igelitce roste břicho o poznání rychleji než mě. (Zmínila jsem se, že budeme mít v zimě miminko?) Trochu jednotvárný postup vzhůru se těmito činnostmi výrazně zpestřuje a po dvou krátkých odpočinkových pauzách na svačinu už vidíme vrchol Barance (2185 m n. m.) – cíl naší dnešní etapy. Děti skotačí vpředu, za nimi Aleš, kochá se a fotí a hned v závěsu funím já. Posledních pár set metrů je náročnějších. Vítr nám strhává kšiltovky z hlavy a na řadu přišly větrovky. Čtyřletý Daník – zatím nejmladší člen „expedice“ – mi přichází oznámit: „Mami, jestli chceš, tak já bych ti dal ruku.“ Což já rozhodně vítám, neboť se mi dětské balancování po úzkém hřebeni v tak silném větru příliš nezamlouvá a nejradši bych k sobě připoutala i straší kluky. To jim ale nemohu udělat. A když vidím jejich hrdé zápisy ve vrcholové knize, jsem pyšná i já. Tak ještě společné foto a rychle dolů. Teploměr ve skříňce na betonovém rozcestníku ukazuje 11 stupňů, na to, že je srpen – nic moc. Tak ať tady nenastydneme.

Zpátky to bereme oklikou ještě kus po hřebeni. Fascinující horské výhledy si nemůžeme nechat ujít. Proti nám se vynořuje slovenský pár ve středním věku. Paní je očividně udivená přítomností dětí a ptá se: „A teho malého ako ste sem vytrepali?“ Pobaveně odpovídáme, že přeci vyšel sám a těšíme se do závětří kamenného bloku, kde chystáme ovesnou kaši. Už jsme měli pořádný hlad. Pod námi svítí v odpoledním slunci malá horská oka a šumí potůčky ubíhající do údolí. Je nám fajn.

Cesta ale ještě není u konce a čas utíká rychleji než bychom si přáli, takže po chvilce odpočinku opět zvedáme kotvy a zanedlouho už přeskakujeme po kamenech v suťovém poli a osvěžujeme se čerstvou vodou z pramínků a stružek, které teď máme přímo pod našimi nohami. Začínám se cítit opotřebovaně a zdá se mi až neskutečné, že děti si stále udržují značný náskok, bez sebemenší známky únavy. A když se konečně dostáváme z horské pěšinky na asfaltku, rozhodují se starší „chlapi“ Matěj a Šimon, že na nás už nebudou čekat. Nechali si vysvětlit cestu, která je dovede k našemu stanu a mizí v nedohlednu. Zbytek výpravy, díky mě, postupuje výrazně pomaleji, takže oproti dětskému předvoji ztrácíme a shledáváme se všichni opět až za hodinu a půl. Poslední dva kilometry zmohly i Daníka, takže jej Aleš nese na ramenou. Na základnu dorážíme s osmou hodinou večerní. Rychle chystám vydatnou polévku a společně s dětmi brzy zalézám do spacáku. Spánek na sebe nenechá dlouho čekat, jedenáctihodinová túra vykonala své. Aleš neodolal a ještě nějakou dobu zůstává vzhůru a baví se s ostatními při ohni pod hvězdami. Byl to nádherný den.

A ráno zas na kola, vstříc novým zážitkům. Naše putování pokračuje.

Píše se léto r. 2006. Tři bicykly, jedno závěsné kolo a jeden vozík se valí českými a slovenskými horami a směřují do Polska. Jejich posádka ve složení táta, máma a tři děti ve věku od 4 do 9 let během dvou měsíců nakonec urazí 1901 km. A zažijí i mnohá dobrodružství.

{{reklama()}}

Jsme na cestách už více jak měsíc. Ukazatel tachometru našich kol se překulil přes tisícovku a my máme ve sbírce zatím jen trochu lezení na Ostaši, bouřkový výšlap na Jizeru, velkou jízdu na Velkou Deštnou a průchod hustou hradbou mraků na uslzenou Križnu (Velká Fatra). Počasí nám při našich výstupech doposud moc nepřálo a na výrazné zlepšení to v nejbližší době nevypadá. Náladu si tím ale v žádném případě kazit nenecháme. A když už se náhodou schyluje k náznakům trudnomyslnosti, naše tři děti chmury brzy zase zaplaší. Když je vidíte vískat a dovádět v potůčcích, které se zčistajasna hrnou dolů z hor tam, kde ještě před pár minutami zely smutné prašné jizvy, způsobené předchozími lijáky, všechny černé myšlenky rychle získají zpět barvy duhy. Už vás ani nenapadne myslet na to, kdy a kde to všechno zase usušíte a jestli cestu nezabalit, když vás vede od lijáku k lijáku.

Dnes to ale, zdá se, vypadá slibně. Dokonce se ukázalo sluníčko. Kola odpočívají, s laskavým svolením kluků a holek, kteří přijeli na dobrovolnou výpomoc do poničených Tater, pod dřevěným přístřeškem za plotem u paty hor. Podařilo se nám vstát a vyrazit brzy. Aspoň na naše poměry. Kolem deváté jsme po snídani a nalehko, jen s batůžkem s větrovkami a trochou jídla a pití, stoupáme po nejbližší turistické značce příkře vzhůru. Cestou sbíráme borůvky, což je příjemné, a odpadky, z čehož je nám smutno. Igelitce roste břicho o poznání rychleji než mě. (Zmínila jsem se, že budeme mít v zimě miminko?) Trochu jednotvárný postup vzhůru se těmito činnostmi výrazně zpestřuje a po dvou krátkých odpočinkových pauzách na svačinu už vidíme vrchol Barance (2185 m n. m.) – cíl naší dnešní etapy. Děti skotačí vpředu, za nimi Aleš, kochá se a fotí a hned v závěsu funím já. Posledních pár set metrů je náročnějších. Vítr nám strhává kšiltovky z hlavy a na řadu přišly větrovky. Čtyřletý Daník – zatím nejmladší člen „expedice“ – mi přichází oznámit: „Mami, jestli chceš, tak já bych ti dal ruku.“ Což já rozhodně vítám, neboť se mi dětské balancování po úzkém hřebeni v tak silném větru příliš nezamlouvá a nejradši bych k sobě připoutala i straší kluky. To jim ale nemohu udělat. A když vidím jejich hrdé zápisy ve vrcholové knize, jsem pyšná i já. Tak ještě společné foto a rychle dolů. Teploměr ve skříňce na betonovém rozcestníku ukazuje 11 stupňů, na to, že je srpen – nic moc. Tak ať tady nenastydneme.

Zpátky to bereme oklikou ještě kus po hřebeni. Fascinující horské výhledy si nemůžeme nechat ujít. Proti nám se vynořuje slovenský pár ve středním věku. Paní je očividně udivená přítomností dětí a ptá se: „A teho malého ako ste sem vytrepali?“ Pobaveně odpovídáme, že přeci vyšel sám a těšíme se do závětří kamenného bloku, kde chystáme ovesnou kaši. Už jsme měli pořádný hlad. Pod námi svítí v odpoledním slunci malá horská oka a šumí potůčky ubíhající do údolí. Je nám fajn.

Cesta ale ještě není u konce a čas utíká rychleji než bychom si přáli, takže po chvilce odpočinku opět zvedáme kotvy a zanedlouho už přeskakujeme po kamenech v suťovém poli a osvěžujeme se čerstvou vodou z pramínků a stružek, které teď máme přímo pod našimi nohami. Začínám se cítit opotřebovaně a zdá se mi až neskutečné, že děti si stále udržují značný náskok, bez sebemenší známky únavy. A když se konečně dostáváme z horské pěšinky na asfaltku, rozhodují se starší „chlapi“ Matěj a Šimon, že na nás už nebudou čekat. Nechali si vysvětlit cestu, která je dovede k našemu stanu a mizí v nedohlednu. Zbytek výpravy, díky mě, postupuje výrazně pomaleji, takže oproti dětskému předvoji ztrácíme a shledáváme se všichni opět až za hodinu a půl. Poslední dva kilometry zmohly i Daníka, takže jej Aleš nese na ramenou. Na základnu dorážíme s osmou hodinou večerní. Rychle chystám vydatnou polévku a společně s dětmi brzy zalézám do spacáku. Spánek na sebe nenechá dlouho čekat, jedenáctihodinová túra vykonala své. Aleš neodolal a ještě nějakou dobu zůstává vzhůru a baví se s ostatními při ohni pod hvězdami. Byl to nádherný den.

A ráno zas na kola, vstříc novým zážitkům. Naše putování pokračuje.

Jistě jste také v dětství rádi hráli hru Čím bych chtěl být, kdybych nebyl člověkem? Znáte ty dívčí či chlapecké představy a sny. Ptákem, abych mohl létat. Medvědem, co může celou zimu spát. Nebo hadem, protože ten když jde, tak u toho leží.

Chtěla bych být řekou

Pramenem, jenž osvěžuje a dává lidem pít. Dovádivým potůčkem, uhánějícím průrvami skal, ženoucím se bezhlavě přes balvany i do propastí. Nespoutanou řekou valící se divokou krajinou. A nakonec i mohutným poklidným tokem, osedlaným přehradami s elektrárnami, cestou kudy plují lodě. V době zralosti se připojit k silnějšímu toku, třeba se o něj i trochu opřít. Doběhnout spolu s ním do stříbrné delty života a tam se rozplynout v nekonečném moři.

A přesně takový je Inn. Vydáte-li se na kole stezkou ze švýcarské Maloji do německorakouského Passova, můžete toto 530 km dlouhé vodní dobrodružství okusit na vlastní kůži, neřku-li nohy.

Od alpských velikánů k Dunaji

Bude to jistě nádherný zážitek. Začnete v úzkém průsmyku v klínu dvou až třítisícových alpských velikánů a postupně vyklesáte stále se rozšiřujícím údolím, plným kukuřičných polí, až k soutoku tří mohutných řek Innu, Ilzu a Dunaje. Innská cyklotrasa téměř v celé délce toku věrně kopíruje některý z břehů řeky. Jen tam, kde to opravdu není možné, se občas na chvíli odkloní, aby vám představila i vzdálenější okolí. Jízda po ní je příjemná. Často vede po asfaltových cyklostezkách nebo úzkých silničkách, kde projede jen pár aut za den. Na skutečnou silnici se dostanete jen výjimečně, třeba při průjezdu většími městy. A někdy zase uhání upravenou štěrkovou cestou po přímočaré, zdánlivě nekončící, hrázi. I po té se ale jede dobře. Jediným zádrhelem je, že na některých místech přechází do jednostopé, (resp. dvoustopé, ale automobilově), a pokud po ní šlapete natěžko s naloženým dvoukolovým vozíkem, jako jsme vyrazili my, pěkně si jej na trávě vydrncáte a trochu vám to zpomalí rychlost postupu.

Ptačí ráj

Tuto nepříjemnost vám ale hravě vynahradí pohled na nesčetná mokřadní společenstva plná vodního ptactva a orchideí, která tady již bezmála 30 let chrání podle Ramsarské dohody a zůstávají tak zachována v jejich divoké dokonalosti a kráse. Někde jsou zbudované i dřevěné pozorovatelny s dalekohledem nebo třeba mostky, kde máte mokřad přímo pod nohama a nádherné volavky jako na dlani. V některých úsecích si můžete dokonce vybrat, po kterém břehu řeky chcete jet. Ve svém dolním toku tvoří řeka hranici mezi Německem a Rakouskem, takže můžete třeba přejíždět střídavě mezi oběma zeměmi, jak vás napadne. Doporučuji ale nevynechat německý Wasserburg, město obkroužené řekou jako širokou pentlí, a také rakouský Schörding, barevné barokní sídlo na kopci nad vodou. Pro všestranně založené bude jistě zajímavá i venkovní lezecká stěna Kufstein Wand nedaleko Rosenheimu, ale už na rakouské straně, na které si užijí jak dospělí, tak i děti.

Komfort pro cyklisty

Protože v civilizované Evropě se na cyklisty opravdu myslí, na cestě vás doprovází spousta specializovaných infocenter, kde si můžete zdarma vyzvednout reklamní mapu s vyznačenou trasou pro kola, třeba i s variantami a nabídkou dalších výletů a povyražení. Samozřejmostí jsou také toalety a pitná voda, často i schránka s nářadím pro nejnutnější opravy a údržbu vašich kol. Aby nebylo vše až zas tak úplně jednoduché, cyklotrasa vás v pozornosti udržuje hned třemi typy značení. Startujete na Radroute n.6, tu později střídají zelené značky Inntal-Radweg a označení Naturerlebnisweg Unterer Inn se zeleným cyklistou na bílém podkladu, podle toho v které zemi se zrovna nacházíte. A protože tento výlet rozhodně není jednodenní záležitostí, kolem celé trasy naleznete nespočet různých penzionků a restaurací či občerstvení. Kempů už je méně, pokud jste ale dobrodružnější povahy, můžete klidně nocovat přímo podél stezky a stravování zajišťovat samostatným vařením ze zásob zakoupených v supermarketech na okrajích větších měst.

V létě, a hlavně o víkendech, je na stezce dost rušno, proto je možná vhodnějším obdobím pro poklidný výlet pozdější jaro nebo barevnější babí léto.

Chtěla bych být řekou

My jsme vyrazili v druhé polovině září a velikou řeku jsme si vychutnali v celé její kráse. S ranními mlhami, rudě zbarvenými západy slunce či vlahým podzimním deštěm. Tentokrát jsme to vzali proti proudu a jen do Innsbrucku, tam jsme se oddělili a vystoupali vzhůru do Brennerského průsmyku a odtud hurá na jih k moři. Směřujeme do Maroka za zimním sluncem. I ostatní řeky se k moři dostanou. Chtěla bych být řekou.