Baranec pro malé horaly

Píše se léto r. 2006. Tři bicykly, jedno závěsné kolo a jeden vozík
se valí českými a slovenskými horami a směřují do Polska. Jejich posádka
ve složení táta, máma a tři děti ve věku od 4 do 9 let během
dvou měsíců nakonec urazí 1901 km. A zažijí i mnohá
dobrodružství.

Píše se léto r. 2006. Tři bicykly, jedno závěsné kolo a jeden vozík se valí českými a slovenskými horami a směřují do Polska. Jejich posádka ve složení táta, máma a tři děti ve věku od 4 do 9 let během dvou měsíců nakonec urazí 1901 km. A zažijí i mnohá dobrodružství.

{{reklama()}}

Jsme na cestách už více jak měsíc. Ukazatel tachometru našich kol se překulil přes tisícovku a my máme ve sbírce zatím jen trochu lezení na Ostaši, bouřkový výšlap na Jizeru, velkou jízdu na Velkou Deštnou a průchod hustou hradbou mraků na uslzenou Križnu (Velká Fatra). Počasí nám při našich výstupech doposud moc nepřálo a na výrazné zlepšení to v nejbližší době nevypadá. Náladu si tím ale v žádném případě kazit nenecháme. A když už se náhodou schyluje k náznakům trudnomyslnosti, naše tři děti chmury brzy zase zaplaší. Když je vidíte vískat a dovádět v potůčcích, které se zčistajasna hrnou dolů z hor tam, kde ještě před pár minutami zely smutné prašné jizvy, způsobené předchozími lijáky, všechny černé myšlenky rychle získají zpět barvy duhy. Už vás ani nenapadne myslet na to, kdy a kde to všechno zase usušíte a jestli cestu nezabalit, když vás vede od lijáku k lijáku.


Dnes to ale, zdá se, vypadá slibně. Dokonce se ukázalo sluníčko. Kola odpočívají, s laskavým svolením kluků a holek, kteří přijeli na dobrovolnou výpomoc do poničených Tater, pod dřevěným přístřeškem za plotem u paty hor. Podařilo se nám vstát a vyrazit brzy. Aspoň na naše poměry. Kolem deváté jsme po snídani a nalehko, jen s batůžkem s větrovkami a trochou jídla a pití, stoupáme po nejbližší turistické značce příkře vzhůru. Cestou sbíráme borůvky, což je příjemné, a odpadky, z čehož je nám smutno. Igelitce roste břicho o poznání rychleji než mě. (Zmínila jsem se, že budeme mít v zimě miminko?) Trochu jednotvárný postup vzhůru se těmito činnostmi výrazně zpestřuje a po dvou krátkých odpočinkových pauzách na svačinu už vidíme vrchol Barance (2185 m n. m.) – cíl naší dnešní etapy. Děti skotačí vpředu, za nimi Aleš, kochá se a fotí a hned v závěsu funím já. Posledních pár set metrů je náročnějších. Vítr nám strhává kšiltovky z hlavy a na řadu přišly větrovky. Čtyřletý Daník – zatím nejmladší člen „expedice“ – mi přichází oznámit: „Mami, jestli chceš, tak já bych ti dal ruku.“ Což já rozhodně vítám, neboť se mi dětské balancování po úzkém hřebeni v tak silném větru příliš nezamlouvá a nejradši bych k sobě připoutala i straší kluky. To jim ale nemohu udělat. A když vidím jejich hrdé zápisy ve vrcholové knize, jsem pyšná i já. Tak ještě společné foto a rychle dolů. Teploměr ve skříňce na betonovém rozcestníku ukazuje 11 stupňů, na to, že je srpen – nic moc. Tak ať tady nenastydneme.

Zpátky to bereme oklikou ještě kus po hřebeni. Fascinující horské výhledy si nemůžeme nechat ujít. Proti nám se vynořuje slovenský pár ve středním věku. Paní je očividně udivená přítomností dětí a ptá se: „A teho malého ako ste sem vytrepali?“ Pobaveně odpovídáme, že přeci vyšel sám a těšíme se do závětří kamenného bloku, kde chystáme ovesnou kaši. Už jsme měli pořádný hlad. Pod námi svítí v odpoledním slunci malá horská oka a šumí potůčky ubíhající do údolí. Je nám fajn.


Cesta ale ještě není u konce a čas utíká rychleji než bychom si přáli, takže po chvilce odpočinku opět zvedáme kotvy a zanedlouho už přeskakujeme po kamenech v suťovém poli a osvěžujeme se čerstvou vodou z pramínků a stružek, které teď máme přímo pod našimi nohami. Začínám se cítit opotřebovaně a zdá se mi až neskutečné, že děti si stále udržují značný náskok, bez sebemenší známky únavy. A když se konečně dostáváme z horské pěšinky na asfaltku, rozhodují se starší „chlapi“ Matěj a Šimon, že na nás už nebudou čekat. Nechali si vysvětlit cestu, která je dovede k našemu stanu a mizí v nedohlednu. Zbytek výpravy, díky mě, postupuje výrazně pomaleji, takže oproti dětskému předvoji ztrácíme a shledáváme se všichni opět až za hodinu a půl. Poslední dva kilometry zmohly i Daníka, takže jej Aleš nese na ramenou. Na základnu dorážíme s osmou hodinou večerní. Rychle chystám vydatnou polévku a společně s dětmi brzy zalézám do spacáku. Spánek na sebe nenechá dlouho čekat, jedenáctihodinová túra vykonala své. Aleš neodolal a ještě nějakou dobu zůstává vzhůru a baví se s ostatními při ohni pod hvězdami. Byl to nádherný den.

A ráno zas na kola, vstříc novým zážitkům. Naše putování pokračuje.

Tento článek připomíná Mezinárodní den dětí.

Společně s uskupením webů 1.Outdoorova.eu jsme připravili velké téma Děti.


Ostatní články:

www.Hiking.skUž sa začína to pravé dobrodružstvo Nesprístupnená jaskyňa dáva človeku zažiť nádherný pocit skutočného objavovania. Objavovania niečoho, čo neuvidí drvivá väčšina ostatných ľudí. Niečoho, kde nie je aspoň na chvíľku súčasťou sivej masy, niečoho, čo dá človeku len v skutočne absolútnej tme s kulisou padajúcich kvapiek pocit jedinečnosti, skutočného okamihu a dôkaz jeho bezvýznamnosti. A pokore. To hlavne. Toto všetko som chcel dopriať našej dcére v tom správnom veku, ktorý práve má.

www.SvetOutdo­oru.czRostou outdoorové děti Současná generace dětí má jako vůbec první možnost těšit se větší pozornosti outdoorových výrobců. Od roku 2007, kdy se dětské vybavení stalo ústředním tématem předního evropského veletrhu OutDoor, přibývají každým rokem další a další oblasti outdooru, které zahrnují speciální dětské výrobky. Připravili jsme přehled možností, které dnešním dětem outdoorové vybavení nabízí

www.Hydromaga­zin.czJak pustit děti k vodě? Říká se, že začátky jsou vždycky těžké. Jak to tedy udělat, aby se dětem na vodě líbilo, vybudovaly si k ní pozitivní vztah a jednou třeba samy, dobrovolně a rády, rozšířily vodáckou rodinu? Co radí vodácké kapacity

www.Hydromaga­zin.czNa vodě s dětmi Kdo jiný by patřil na vodu víc, než děti? Alespoň na tu nerozzlobenou vodu. Děti a voda jsou živly, které se shodnou. Vodáctví přináší spolupráci, zvládnutelné dobrodružství, soužití s přírodou, akceptování nepohodlí a přírodních rozmarů, schopnost se o sebe postarat. To jsou zkušenosti a návyky, které by se měly vyvažovat zlatem. A co se v mládí naučíš…

www.Hydromaga­zin.czYoungsters Camp České Vrbné 2010 České Vrbné se stalo o minulém víkendu dějištěm již třetího Youngsters Campu rodea na divoké vodě. Účastníků se tady sešlo přes tři desítky a pod svá křídla si je rozdělilo podle jejich dovedností několik zkušených padlerů a pádlerek.

A na Cestovateli si v tomto týdnu ještě připomeneme články:

S batoletem ve Zbrašovských aragonitových jeskyních

Štrádování po Štramberku

Baranec pro malé horaly

S miminkem na otočku na výlet k Baltu (z našich blogů)

Píše se léto r. 2006. Tři bicykly, jedno závěsné kolo a jeden vozík se valí českými a slovenskými horami a směřují do Polska. Jejich posádka ve složení táta, máma a tři děti ve věku od 4 do 9 let během dvou měsíců nakonec urazí 1901 km. A zažijí i mnohá dobrodružství.

{{reklama()}}

Jsme na cestách už více jak měsíc. Ukazatel tachometru našich kol se překulil přes tisícovku a my máme ve sbírce zatím jen trochu lezení na Ostaši, bouřkový výšlap na Jizeru, velkou jízdu na Velkou Deštnou a průchod hustou hradbou mraků na uslzenou Križnu (Velká Fatra). Počasí nám při našich výstupech doposud moc nepřálo a na výrazné zlepšení to v nejbližší době nevypadá. Náladu si tím ale v žádném případě kazit nenecháme. A když už se náhodou schyluje k náznakům trudnomyslnosti, naše tři děti chmury brzy zase zaplaší. Když je vidíte vískat a dovádět v potůčcích, které se zčistajasna hrnou dolů z hor tam, kde ještě před pár minutami zely smutné prašné jizvy, způsobené předchozími lijáky, všechny černé myšlenky rychle získají zpět barvy duhy. Už vás ani nenapadne myslet na to, kdy a kde to všechno zase usušíte a jestli cestu nezabalit, když vás vede od lijáku k lijáku.


Dnes to ale, zdá se, vypadá slibně. Dokonce se ukázalo sluníčko. Kola odpočívají, s laskavým svolením kluků a holek, kteří přijeli na dobrovolnou výpomoc do poničených Tater, pod dřevěným přístřeškem za plotem u paty hor. Podařilo se nám vstát a vyrazit brzy. Aspoň na naše poměry. Kolem deváté jsme po snídani a nalehko, jen s batůžkem s větrovkami a trochou jídla a pití, stoupáme po nejbližší turistické značce příkře vzhůru. Cestou sbíráme borůvky, což je příjemné, a odpadky, z čehož je nám smutno. Igelitce roste břicho o poznání rychleji než mě. (Zmínila jsem se, že budeme mít v zimě miminko?) Trochu jednotvárný postup vzhůru se těmito činnostmi výrazně zpestřuje a po dvou krátkých odpočinkových pauzách na svačinu už vidíme vrchol Barance (2185 m n. m.) – cíl naší dnešní etapy. Děti skotačí vpředu, za nimi Aleš, kochá se a fotí a hned v závěsu funím já. Posledních pár set metrů je náročnějších. Vítr nám strhává kšiltovky z hlavy a na řadu přišly větrovky. Čtyřletý Daník – zatím nejmladší člen „expedice“ – mi přichází oznámit: „Mami, jestli chceš, tak já bych ti dal ruku.“ Což já rozhodně vítám, neboť se mi dětské balancování po úzkém hřebeni v tak silném větru příliš nezamlouvá a nejradši bych k sobě připoutala i straší kluky. To jim ale nemohu udělat. A když vidím jejich hrdé zápisy ve vrcholové knize, jsem pyšná i já. Tak ještě společné foto a rychle dolů. Teploměr ve skříňce na betonovém rozcestníku ukazuje 11 stupňů, na to, že je srpen – nic moc. Tak ať tady nenastydneme.

Zpátky to bereme oklikou ještě kus po hřebeni. Fascinující horské výhledy si nemůžeme nechat ujít. Proti nám se vynořuje slovenský pár ve středním věku. Paní je očividně udivená přítomností dětí a ptá se: „A teho malého ako ste sem vytrepali?“ Pobaveně odpovídáme, že přeci vyšel sám a těšíme se do závětří kamenného bloku, kde chystáme ovesnou kaši. Už jsme měli pořádný hlad. Pod námi svítí v odpoledním slunci malá horská oka a šumí potůčky ubíhající do údolí. Je nám fajn.


Cesta ale ještě není u konce a čas utíká rychleji než bychom si přáli, takže po chvilce odpočinku opět zvedáme kotvy a zanedlouho už přeskakujeme po kamenech v suťovém poli a osvěžujeme se čerstvou vodou z pramínků a stružek, které teď máme přímo pod našimi nohami. Začínám se cítit opotřebovaně a zdá se mi až neskutečné, že děti si stále udržují značný náskok, bez sebemenší známky únavy. A když se konečně dostáváme z horské pěšinky na asfaltku, rozhodují se starší „chlapi“ Matěj a Šimon, že na nás už nebudou čekat. Nechali si vysvětlit cestu, která je dovede k našemu stanu a mizí v nedohlednu. Zbytek výpravy, díky mě, postupuje výrazně pomaleji, takže oproti dětskému předvoji ztrácíme a shledáváme se všichni opět až za hodinu a půl. Poslední dva kilometry zmohly i Daníka, takže jej Aleš nese na ramenou. Na základnu dorážíme s osmou hodinou večerní. Rychle chystám vydatnou polévku a společně s dětmi brzy zalézám do spacáku. Spánek na sebe nenechá dlouho čekat, jedenáctihodinová túra vykonala své. Aleš neodolal a ještě nějakou dobu zůstává vzhůru a baví se s ostatními při ohni pod hvězdami. Byl to nádherný den.

A ráno zas na kola, vstříc novým zážitkům. Naše putování pokračuje.

Tento článek připomíná Mezinárodní den dětí.

Společně s uskupením webů 1.Outdoorova.eu jsme připravili velké téma Děti.


Ostatní články:

www.Hiking.skUž sa začína to pravé dobrodružstvo Nesprístupnená jaskyňa dáva človeku zažiť nádherný pocit skutočného objavovania. Objavovania niečoho, čo neuvidí drvivá väčšina ostatných ľudí. Niečoho, kde nie je aspoň na chvíľku súčasťou sivej masy, niečoho, čo dá človeku len v skutočne absolútnej tme s kulisou padajúcich kvapiek pocit jedinečnosti, skutočného okamihu a dôkaz jeho bezvýznamnosti. A pokore. To hlavne. Toto všetko som chcel dopriať našej dcére v tom správnom veku, ktorý práve má.

www.SvetOutdo­oru.czRostou outdoorové děti Současná generace dětí má jako vůbec první možnost těšit se větší pozornosti outdoorových výrobců. Od roku 2007, kdy se dětské vybavení stalo ústředním tématem předního evropského veletrhu OutDoor, přibývají každým rokem další a další oblasti outdooru, které zahrnují speciální dětské výrobky. Připravili jsme přehled možností, které dnešním dětem outdoorové vybavení nabízí

www.Hydromaga­zin.czJak pustit děti k vodě? Říká se, že začátky jsou vždycky těžké. Jak to tedy udělat, aby se dětem na vodě líbilo, vybudovaly si k ní pozitivní vztah a jednou třeba samy, dobrovolně a rády, rozšířily vodáckou rodinu? Co radí vodácké kapacity

www.Hydromaga­zin.czNa vodě s dětmi Kdo jiný by patřil na vodu víc, než děti? Alespoň na tu nerozzlobenou vodu. Děti a voda jsou živly, které se shodnou. Vodáctví přináší spolupráci, zvládnutelné dobrodružství, soužití s přírodou, akceptování nepohodlí a přírodních rozmarů, schopnost se o sebe postarat. To jsou zkušenosti a návyky, které by se měly vyvažovat zlatem. A co se v mládí naučíš…

www.Hydromaga­zin.czYoungsters Camp České Vrbné 2010 České Vrbné se stalo o minulém víkendu dějištěm již třetího Youngsters Campu rodea na divoké vodě. Účastníků se tady sešlo přes tři desítky a pod svá křídla si je rozdělilo podle jejich dovedností několik zkušených padlerů a pádlerek.

A na Cestovateli si v tomto týdnu ještě připomeneme články:

S batoletem ve Zbrašovských aragonitových jeskyních

Štrádování po Štramberku

Baranec pro malé horaly

S miminkem na otočku na výlet k Baltu (z našich blogů)

Být tak řekou aneb podél Innu na kole

Jistě jste také v dětství rádi hráli hru Čím bych chtěl být,
kdybych nebyl člověkem? Znáte ty dívčí či chlapecké představy a sny.
Ptákem, abych mohl létat. Medvědem, co může celou zimu spát. Nebo hadem,
protože ten když jde, tak u toho leží.

Jistě jste také v dětství rádi hráli hru Čím bych chtěl být, kdybych nebyl člověkem? Znáte ty dívčí či chlapecké představy a sny. Ptákem, abych mohl létat. Medvědem, co může celou zimu spát. Nebo hadem, protože ten když jde, tak u toho leží.

Chtěla bych být řekou

Pramenem, jenž osvěžuje a dává lidem pít. Dovádivým potůčkem, uhánějícím průrvami skal, ženoucím se bezhlavě přes balvany i do propastí. Nespoutanou řekou valící se divokou krajinou. A nakonec i mohutným poklidným tokem, osedlaným přehradami s elektrárnami, cestou kudy plují lodě. V době zralosti se připojit k silnějšímu toku, třeba se o něj i trochu opřít. Doběhnout spolu s ním do stříbrné delty života a tam se rozplynout v nekonečném moři.


A přesně takový je Inn. Vydáte-li se na kole stezkou ze švýcarské Maloji do německorakouského Passova, můžete toto 530 km dlouhé vodní dobrodružství okusit na vlastní kůži, neřku-li nohy.

Od alpských velikánů k Dunaji

Bude to jistě nádherný zážitek. Začnete v úzkém průsmyku v klínu dvou až třítisícových alpských velikánů a postupně vyklesáte stále se rozšiřujícím údolím, plným kukuřičných polí, až k soutoku tří mohutných řek Innu, Ilzu a Dunaje. Innská cyklotrasa téměř v celé délce toku věrně kopíruje některý z břehů řeky. Jen tam, kde to opravdu není možné, se občas na chvíli odkloní, aby vám představila i vzdálenější okolí. Jízda po ní je příjemná. Často vede po asfaltových cyklostezkách nebo úzkých silničkách, kde projede jen pár aut za den. Na skutečnou silnici se dostanete jen výjimečně, třeba při průjezdu většími městy. A někdy zase uhání upravenou štěrkovou cestou po přímočaré, zdánlivě nekončící, hrázi. I po té se ale jede dobře. Jediným zádrhelem je, že na některých místech přechází do jednostopé, (resp. dvoustopé, ale automobilově), a pokud po ní šlapete natěžko s naloženým dvoukolovým vozíkem, jako jsme vyrazili my, pěkně si jej na trávě vydrncáte a trochu vám to zpomalí rychlost postupu.

Ptačí ráj

Tuto nepříjemnost vám ale hravě vynahradí pohled na nesčetná mokřadní společenstva plná vodního ptactva a orchideí, která tady již bezmála 30 let chrání podle Ramsarské dohody a zůstávají tak zachována v jejich divoké dokonalosti a kráse. Někde jsou zbudované i dřevěné pozorovatelny s dalekohledem nebo třeba mostky, kde máte mokřad přímo pod nohama a nádherné volavky jako na dlani. V některých úsecích si můžete dokonce vybrat, po kterém břehu řeky chcete jet. Ve svém dolním toku tvoří řeka hranici mezi Německem a Rakouskem, takže můžete třeba přejíždět střídavě mezi oběma zeměmi, jak vás napadne. Doporučuji ale nevynechat německý Wasserburg, město obkroužené řekou jako širokou pentlí, a také rakouský Schörding, barevné barokní sídlo na kopci nad vodou. Pro všestranně založené bude jistě zajímavá i venkovní lezecká stěna Kufstein Wand nedaleko Rosenheimu, ale už na rakouské straně, na které si užijí jak dospělí, tak i děti.


Komfort pro cyklisty

Protože v civilizované Evropě se na cyklisty opravdu myslí, na cestě vás doprovází spousta specializovaných infocenter, kde si můžete zdarma vyzvednout reklamní mapu s vyznačenou trasou pro kola, třeba i s variantami a nabídkou dalších výletů a povyražení. Samozřejmostí jsou také toalety a pitná voda, často i schránka s nářadím pro nejnutnější opravy a údržbu vašich kol. Aby nebylo vše až zas tak úplně jednoduché, cyklotrasa vás v pozornosti udržuje hned třemi typy značení. Startujete na Radroute n.6, tu později střídají zelené značky Inntal-Radweg a označení Naturerlebnisweg Unterer Inn se zeleným cyklistou na bílém podkladu, podle toho v které zemi se zrovna nacházíte. A protože tento výlet rozhodně není jednodenní záležitostí, kolem celé trasy naleznete nespočet různých penzionků a restaurací či občerstvení. Kempů už je méně, pokud jste ale dobrodružnější povahy, můžete klidně nocovat přímo podél stezky a stravování zajišťovat samostatným vařením ze zásob zakoupených v supermarketech na okrajích větších měst.

V létě, a hlavně o víkendech, je na stezce dost rušno, proto je možná vhodnějším obdobím pro poklidný výlet pozdější jaro nebo barevnější babí léto.

Chtěla bych být řekou

My jsme vyrazili v druhé polovině září a velikou řeku jsme si vychutnali v celé její kráse. S ranními mlhami, rudě zbarvenými západy slunce či vlahým podzimním deštěm. Tentokrát jsme to vzali proti proudu a jen do Innsbrucku, tam jsme se oddělili a vystoupali vzhůru do Brennerského průsmyku a odtud hurá na jih k moři. Směřujeme do Maroka za zimním sluncem. I ostatní řeky se k moři dostanou. Chtěla bych být řekou.

Voňavé vzpomínky aneb něco ry(i)ze o čaji

Čaj Rize – medová barva, hořkosladká chuť i vůně, široký
úsměv. Kolik podob v sobě asi tento nápoj skrývá? Podařilo se nám
poznat alespoň některé?

Když se řekne Turecko, snad každému vytane na mysli turecký med a
turecká káva. Historie čaje je o mnoho mladší. Ve velkém se začal
pěstovat vlastně až po druhé světové válce, a přesto pití čaje oblibu
kávy téměř vytlačilo. Snídaně se sice turecky řekne kahvalti, název
tudíž dost pravděpodobně vychází z tradice pití kávy, ale Turka
usrkávajícího voňavý hnědočerný nápoj, aby pohledal. Zato prý dnes
průměrný turecký občan vyprázdní denně 20 sklenek čaje.

Čaj Rize – medová barva, hořkosladká chuť i vůně, široký úsměv. Kolik podob v sobě asi tento nápoj skrývá? Podařilo se nám poznat alespoň některé?


Vystupujeme z dolmuše (minibusu) v městečku Dalamán na jihu Turecka. V mžiku je tu pán, ochotný zajistit nám ubytování, odvoz, udělat cokoli. Turista voní penězi a podnikavý domorodec jej vyčenichá na 100 honů. U nás se ale netrefil. Jsme už třetí měsíc na cestě a náš měšec už má pěkně splasklé bříško. Také se nepočítáme mezi turisty. Nenavštěvujeme muzea, zajímá nás život. Pokoušíme se rychle zorientovat a vydáváme se ven z města silnicí, kde tušíme náš směr. Netrvá dlouho a je tu první pozvání. Nádherně znějící turečtině zatím ani trochu nerozumíme, ale slovo čaj poznáváme. Rádi odkládáme těžké batohy a milá stařenka už chystá sezení na koberci před skromným příbytkem. Brzy shledáváme, že nejenom jazyk, ale také gestikulace místních lidí je pro nás jen velmi těžko pochopitelná. I přes tuto zdánlivou bariéru se ale u čaje cítíme velmi příjemně a cinkání sklenek – istikan o malé talířky doprovází veselý smích stařenky i našich dětí. I dále se při našem putování jižním pobřežím s tímto nápojem setkáváme na každém kroku. Čaj je tu skutečně velmi oblíben a pije se od rána do večera během všech každodenních činností a je také s nevšední štědrostí nabízen. Vždy a všude. Čaj je bez hranic, je nezávislý, čaj je.

Ulicemi Fethie, města pulsujícího zrychleným životem moderního člověka, se valí potoky vody. Kanalizace chybí nebo nestíhá. Lidé se brodí po kotníky ve vodě, přebíhají rušné silnice, nakupují, telefonují, dohadují se, spěchají. Alespoň první dojem je takový. Něco je ale jiné. Chvíli se zastavím a přemýšlím co asi. A už to mám. Ten čaj. Je tu stále. I v takovém nečase. Voní z rozsvícených pasáží, láká a uklidňuje. Nutí uspěchaného člověka alespoň na malou chvilku spočinout. Zastavit krok i mysl. Má dar prozářit svět.

Když se řekne Turecko, snad každému vytane na mysli turecký med a turecká káva. Historie čaje je o mnoho mladší. Ve velkém se začal pěstovat vlastně až po druhé světové válce, a přesto pití čaje oblibu kávy téměř vytlačilo. Snídaně se sice turecky řekne kahvalti, název tudíž dost pravděpodobně vychází z tradice pití kávy, ale Turka usrkávajícího voňavý hnědočerný nápoj, aby pohledal. Zato prý dnes průměrný turecký občan vyprázdní denně 20 sklenek čaje. A není divu, stačí se kolem sebe rozhlédnout. Všude uvidíte muže se speciálně upravenými podnosy, na kterých zvoní a voní dole baňaté v pase štíhlé sklenky. Dokonce i na nádraží je hned vedle čekárny chodba, upravená jako skromná čajovna s nízkými stolky a sedátky. Také nakupujete-li v obchodě, velice často vám prodavač nabídne po skleničce a rád se napije s vámi a prohodí pár přátelských slov. Zajímavé je, že téměř nikdy Turci nenalijí Rize čaj dětem. Pro ty jsou určené čaje bylinkové nebo ovocné, připravené z různobarevného granulátu. A nebo Coca Cola.

Text vznikl během čtyřměsíční cesty vlakem po jihovýchodní Evropě, které se účastnili máma, táta a čtyři děti ve věku od 9 měsíců do 10 let. Více nejen o podobných cestách se dočtete na LivePla.net Pokud cestujete, nebo chcete cestovat s dětmi, mohlo by vás zajímat setkání s lidmi, kteří bývají S dětmi na cestách


Samotná příprava čaje je malým svátkem. V domácnostech vám čaj přichystají ve dvou na sebe postavených konvicích. Samovar jsme viděli už jen na obrázku. Nadrcené lístky tmavé, téměř černé barvy, se vloží do vrchní menší konvičky, do spodní se nalije voda. Během toho, co se voda vaří, čaj v horní konvičce se prohřívá a nádherně se rozvoní. Potom se vroucí vodou zalije a voda do dolní konvičky se doplní a opět přivede k varu. Při podávání se do sklenky nejprve nalije trochu koncentrovaného čaje z horní konvice a doplní se vodou z dolní. Každému v poměru podle jeho chuti a zvyku. Zahlédli jsme také specielní ohřívače s dřevěným uhlím, vyrobené z plechovek od stolního oleje, do jejichž vršku se soustava konviček usadí jako do hnízda a čaj zůstává stále teplý. V některých „restauracích“ se můžete dokonce setkat s dalším zajímavým zařízením. Představte si brutar, ve kterém si naše babičky ohřívaly vodu do vany. Vidíte ho? Takže. Dole je zatopeno a na vrchu, tam kde u nás bývá velký poklop, trůní tři vyšší kovové konvice, kde se opět hřeje čaj a dolévá se horkou vodou z kohoutku dolní nádrže.

V obchodech se čaj prodává ve velkých baleních od půlkilových po pětikilové, a protože se pije převážně důkladně oslazený, také cukr koupíte pouze dvoukilový nebo krabičku malinkých kostiček po 3/4 kile. A odkud se čaj do obchodu vlastně dostane? No přece z Rize. Z oblasti na severovýchodním pobřeží Turecka, kde se nízké, okolo metru vysoké keříky táhnou v dlouhých řadách až do výše asi 800 m n. m.. Vlhké černomořské klima jim zde zajišťuje ideální podmínky k růstu a tato svěže zelená rostlina tu dává až tři úrody ročně. Ručně sklízené lístky se nechávají zavadnout, rolují se a fermentují, suší, třídí a balí, aby posléze zaplnily dlouhatánské regály všech potravinových obchodů.

Šedesát dní v Turecku uteklo jako voda. Držím v ruce pět mezinárodních jízdenek na vlak domů, rozhlížím se po rozlehlé čekárně istanbulského nádraží a je mi trochu smutno. Naše děti dovádí a pobíhají sem a tam. Komunikují s dalšími čekajícími lidmi, kteří se tu za tu dobu, co tu trávíme my, střídají. Náš vlak odjíždí až za několik hodin, ale venku zuří vánice, a tak na courání městem není ani pomyšlení. Navíc zavazadlové boxy jsou mimo provoz a prodírat se s velkými těžkými batohy rušnými ulicemi není žádný turecký med. A tak si užíváme posledních sklenek voňavého nápoje, namačkáni k vlažným radiátorům ústředního topení. A jak jinak, než, že jsme na ně byli opět pozváni. Dokonce hned dvakrát. První pozvání přišlo od chlapíka v kožené bundě, který si oblíbil našeho ročního Jakuba. A vlastně i Jakub jeho. Ani se s ním nechtěl rozloučit. No a podruhé nám čaj objednal sympatický pán středního věku, který s námi plynně rozprávěl naší mateřštinou, ač byl rodilý istanbulan. Pak se dostavila turecká boxerská reprezentace a zájezd legračně vymóděných Japonců, k tomu několik veselých mladíků, vyzbrojených mobily s fotoaparáty. Spojoval nás čaj.