Autor: Jitka Eberová

Za zvířaty národním parkem Etosha

Překvapilo nás chování jednotlivých druhů zvířat, jako by se tu
odehrávalo divadlo s přesně stanoveným scénářem. V jeden moment
utichly veškeré typické africké zvuky a po chvíli se znenadání na scéně
objevil mohutný lví samec a všechny žirafy otočily a nenápadně se
vytratily kdesi v přilehlém křoví.

RYCHLÁ REZERVACE LETU

Po několikaletém plánování, přemítání a nezbytných přípravách jsme se konečně rozhodli vypravit se na poznávací cestu do Afriky a to konkrétně do Namibie. Pro tuto cestu jsme vybrali říjnový termín, abychom se vyvarovali hlavní turistické sezoně a zároveň deštivému období. Po prozkoumání dostupných materiálů jako jsou internetové zdroje, průvodce a mapa zvolené oblasti, jsme si vytýčili několik nejzajímavějších bodů, které bychom rozhodně nechtěli minout. Mezi nimi i proslulý Národní park Etosha, známý českým posluchačům především z televizních pořadů o přírodě.


NP Etosha – svět zvířat

Národní park Etosha se rozkládá na severo-západě Namibie, na rozloze 22 000 km2. Patří k jedněm z nejstarších národních parků na světě, byl zřízen již v roce 1907. Tento park je snadno dostupný po asfaltové silnici, která vede z hlavního města Windhoek. Během jednodenní jízdy autem (450 km) se lze bez problému dopravit na dosah parku. V našem případě jsme zvolili variatu „to nejlepší nakonec“. V rámci závěrečné části cesty okolo namibijských přírodních a geografických skvostů jsme zamířili navštívit zmíněnou lokalitu, vyhlášenou rozmanitostí africké fauny.


Po příjezdu k jednomu z hlavních vstupů do parku – Namutoni, jsme zaplatili vstupné na dobu tří dnů a obdrželi informační leták a podrobnou mapu parku s jednotlivými trasami a hlavně napáječkami pro zvěř. Na první noc jsme neměli rezervaci ohledně ubytování, zjistili jsme, že státní kemp nacházející se přímo v srdci parku je již obsazen, a tak jsme si museli hledat náhradní řešení v soukromém kempu za hranicemi parku. Naštěstí jsme uspěli. Ještě ten den na večer jsme vyjeli zapůjčeným terénním vozem na podvečerní průzkum severo-východní části parku. Obecně večerní a brzké ranní hodiny, kdy teplota lehce poklesne, jsou ideální dobou pro pozorování zvířat. Téměř okamžitě jsme spatřili vzácné impaly černočelé, klátivě skotačící párek žiraf, stádo pakoní pasoucí se společně s elegantně pruhovanými zebrami. Z ptačí říše jsme zahlédli dropy a hrdě kráčejícího hadilova písaře pochodujícího vyschlým travním porostem a hledajícího potravu.

Vodní napajedla, místo mezidruhové komunikace

Na druhý den jsme si připravili větší přejezd z jedné strany národního parku na druhý. Cestu jsme si zpestřili několika výjezdy na tematicky laděné okruhy jako je například Dik-dik drive, Elephant drive, Rhino drive, atd. Trasa spojující Namutoni centrum s Okaukuejo měří asi 150 km a vede po dobře udržované cestě. V Okaukuejo centru jsme již měli vyřízenou rezervaci na kempovací místo, takže v tomto případě to bylo bez problému. Nicméně kemp je značně vytížený. Na druhou stranu jeho velkou předností je přítomnost napajedla s možností celodenního výhledu na žíznivá africká zvířata, která se přicházejí napojit z širokého okolí.


Využili jsme této příležitosti a chodili pravidelně „na díru“ v rozdílných denních dobách, abychom viděli, jak se mění druhová pestrost. Asi nejzajímavější výhledy nabízí díra v nočních hodinách, kdy je lehce nasvícena reflektory a návštěvníci kempu mají možnost pozorovat zvěř z přilehlých laviček a pozorovatelen. Měli jsme štěstí a spatřili jsme vzácná africká zvířata, jako je ohrožený nosorožec černý, nosorožec bílý, ohromné stádo slonů čítající asi 50 členů sloní rodiny, smečku lvů a překvapivě velmi nenápadného levharta.

Překvapilo nás zejména chování jednotlivých druhů zvířat, jako by se tu odehrávalo divadlo s přesně stanoveným scénářem. V jeden moment utichly veškeré typické africké zvuky a po chvíli se znenadání na scéně objevil mohutný lví samec. V tuto chvíli se všechny žirafy otočily a nenápadně se vytratily kdesi v přilehlém křoví. Nosorožčí samice přivolaly svá mláďata a schovaly je za svými baculatými těly, vyčkávajíc bez sebemenšího pohybu, co se bude dít v nadcházejících momentech. Lev jako by se snažil ukázat ostatním návštěvníkům napajedla svoji nezpochybnitelnou pozici v hierarchii živočišné říše. Po nezbytném napojení se začal nebezpečně přibližovat k jedné samici nosorožce a vyhrožoval napadením mláděte. Samice byla však velmi ostražitá a mládě chránila tělem tak, aby bylo vždy na vzdálenější straně těla matky. Po chvíli oba účastníci střetu „vychladli“ a pokračovali v každodenním rituálu napájení, krmení, jako by se nic nestalo. Unaveni pozorováním až do pozdních ranních hodin, jsme se s vděky zachumlali do spacáků a ponořili se do africké noci, nevšedně osvícené jižní oblohou plnou hvězd. K ránu nás ale vzbudil mohutný lví řev a šakalí vytí, rozléhající se po širokém okolí. Nic moc příjemného, přesto jsme se utěšovali tím, že kemp je oddělen od zbytku divoké přírody plotem.


Cesta rozlehlou solnou pánví Etosha

Další den, kdy už od časného rána pražilo slunce a bylo opravdu velké horko, jsme nasedli do auta vstříc dalším africkým zážitkům, plni očekávání, co nám tento výjezd přichystá. Toho dne jsme se vypravili směrem na centrum Halali, které leží asi ve středu parku v blízkosti samotné pánve. Halali kemp nabízí návštěvníkům příjemné koupání v bazénu, které jsme s nadšením uvítali. S odcházejícím poledním vedrem jsme se vydali na další pozorování vodních napajedel. Napajedla jsou v Etoshi oázou pro všudypřítomná zvířata, neboť celá pánev je po většinu roku vyprahlá, zejména na podzim, těsně před příchodem deštivého období.


U jednoho napajedla jsme zpozorovali ohromného sloního samce celého pokrytého bílým prachem, který je typický pro tuto suchou oblast. Roztržitě pobíhající perličky a frankolíni nás vždy mile rozesmáli svým legračním chováním a pískotem. Naši pozornost ale upoutala elegantně přicházející mladá samice hyeny. Budila u ostatních druhů zvířat, zvláště antilop a dalších přežvýkavců velký respekt. Bezprostředně po napití se vydala směrem k našemu autu. I my jsme zpozorněli, nicméně hyena prošla s úplným klidem okolo našeho auta a pokračovala dále kamsi do africké savany. Pro nás byl toto velký zážitek a příležitost spatřit obávaného predátora z očí do očí. Jen neradi jsme opouštěli pánev Etosha po třech dnech strávených v přírodě na dosah africkým zvířatům směřujíce nazpět do civilizace třetího tisíciletí…

Po několikaletém plánování, přemítání a nezbytných přípravách jsme se konečně rozhodli vypravit se na poznávací cestu do Afriky a to konkrétně do Namibie. Pro tuto cestu jsme vybrali říjnový termín, abychom se vyvarovali hlavní turistické sezoně a zároveň deštivému období. Po prozkoumání dostupných materiálů jako jsou internetové zdroje, průvodce a mapa zvolené oblasti, jsme si vytýčili několik nejzajímavějších bodů, které bychom rozhodně nechtěli minout. Mezi nimi i proslulý Národní park Etosha, známý českým posluchačům především z televizních pořadů o přírodě.


NP Etosha – svět zvířat

Národní park Etosha se rozkládá na severo-západě Namibie, na rozloze 22 000 km2. Patří k jedněm z nejstarších národních parků na světě, byl zřízen již v roce 1907. Tento park je snadno dostupný po asfaltové silnici, která vede z hlavního města Windhoek. Během jednodenní jízdy autem (450 km) se lze bez problému dopravit na dosah parku. V našem případě jsme zvolili variatu „to nejlepší nakonec“. V rámci závěrečné části cesty okolo namibijských přírodních a geografických skvostů jsme zamířili navštívit zmíněnou lokalitu, vyhlášenou rozmanitostí africké fauny.


Po příjezdu k jednomu z hlavních vstupů do parku – Namutoni, jsme zaplatili vstupné na dobu tří dnů a obdrželi informační leták a podrobnou mapu parku s jednotlivými trasami a hlavně napáječkami pro zvěř. Na první noc jsme neměli rezervaci ohledně ubytování, zjistili jsme, že státní kemp nacházející se přímo v srdci parku je již obsazen, a tak jsme si museli hledat náhradní řešení v soukromém kempu za hranicemi parku. Naštěstí jsme uspěli. Ještě ten den na večer jsme vyjeli zapůjčeným terénním vozem na podvečerní průzkum severo-východní části parku. Obecně večerní a brzké ranní hodiny, kdy teplota lehce poklesne, jsou ideální dobou pro pozorování zvířat. Téměř okamžitě jsme spatřili vzácné impaly černočelé, klátivě skotačící párek žiraf, stádo pakoní pasoucí se společně s elegantně pruhovanými zebrami. Z ptačí říše jsme zahlédli dropy a hrdě kráčejícího hadilova písaře pochodujícího vyschlým travním porostem a hledajícího potravu.

Vodní napajedla, místo mezidruhové komunikace

Na druhý den jsme si připravili větší přejezd z jedné strany národního parku na druhý. Cestu jsme si zpestřili několika výjezdy na tematicky laděné okruhy jako je například Dik-dik drive, Elephant drive, Rhino drive, atd. Trasa spojující Namutoni centrum s Okaukuejo měří asi 150 km a vede po dobře udržované cestě. V Okaukuejo centru jsme již měli vyřízenou rezervaci na kempovací místo, takže v tomto případě to bylo bez problému. Nicméně kemp je značně vytížený. Na druhou stranu jeho velkou předností je přítomnost napajedla s možností celodenního výhledu na žíznivá africká zvířata, která se přicházejí napojit z širokého okolí.


Využili jsme této příležitosti a chodili pravidelně „na díru“ v rozdílných denních dobách, abychom viděli, jak se mění druhová pestrost. Asi nejzajímavější výhledy nabízí díra v nočních hodinách, kdy je lehce nasvícena reflektory a návštěvníci kempu mají možnost pozorovat zvěř z přilehlých laviček a pozorovatelen. Měli jsme štěstí a spatřili jsme vzácná africká zvířata, jako je ohrožený nosorožec černý, nosorožec bílý, ohromné stádo slonů čítající asi 50 členů sloní rodiny, smečku lvů a překvapivě velmi nenápadného levharta.

Překvapilo nás zejména chování jednotlivých druhů zvířat, jako by se tu odehrávalo divadlo s přesně stanoveným scénářem. V jeden moment utichly veškeré typické africké zvuky a po chvíli se znenadání na scéně objevil mohutný lví samec. V tuto chvíli se všechny žirafy otočily a nenápadně se vytratily kdesi v přilehlém křoví. Nosorožčí samice přivolaly svá mláďata a schovaly je za svými baculatými těly, vyčkávajíc bez sebemenšího pohybu, co se bude dít v nadcházejících momentech. Lev jako by se snažil ukázat ostatním návštěvníkům napajedla svoji nezpochybnitelnou pozici v hierarchii živočišné říše. Po nezbytném napojení se začal nebezpečně přibližovat k jedné samici nosorožce a vyhrožoval napadením mláděte. Samice byla však velmi ostražitá a mládě chránila tělem tak, aby bylo vždy na vzdálenější straně těla matky. Po chvíli oba účastníci střetu „vychladli“ a pokračovali v každodenním rituálu napájení, krmení, jako by se nic nestalo. Unaveni pozorováním až do pozdních ranních hodin, jsme se s vděky zachumlali do spacáků a ponořili se do africké noci, nevšedně osvícené jižní oblohou plnou hvězd. K ránu nás ale vzbudil mohutný lví řev a šakalí vytí, rozléhající se po širokém okolí. Nic moc příjemného, přesto jsme se utěšovali tím, že kemp je oddělen od zbytku divoké přírody plotem.


Cesta rozlehlou solnou pánví Etosha

Další den, kdy už od časného rána pražilo slunce a bylo opravdu velké horko, jsme nasedli do auta vstříc dalším africkým zážitkům, plni očekávání, co nám tento výjezd přichystá. Toho dne jsme se vypravili směrem na centrum Halali, které leží asi ve středu parku v blízkosti samotné pánve. Halali kemp nabízí návštěvníkům příjemné koupání v bazénu, které jsme s nadšením uvítali. S odcházejícím poledním vedrem jsme se vydali na další pozorování vodních napajedel. Napajedla jsou v Etoshi oázou pro všudypřítomná zvířata, neboť celá pánev je po většinu roku vyprahlá, zejména na podzim, těsně před příchodem deštivého období.


U jednoho napajedla jsme zpozorovali ohromného sloního samce celého pokrytého bílým prachem, který je typický pro tuto suchou oblast. Roztržitě pobíhající perličky a frankolíni nás vždy mile rozesmáli svým legračním chováním a pískotem. Naši pozornost ale upoutala elegantně přicházející mladá samice hyeny. Budila u ostatních druhů zvířat, zvláště antilop a dalších přežvýkavců velký respekt. Bezprostředně po napití se vydala směrem k našemu autu. I my jsme zpozorněli, nicméně hyena prošla s úplným klidem okolo našeho auta a pokračovala dále kamsi do africké savany. Pro nás byl toto velký zážitek a příležitost spatřit obávaného predátora z očí do očí. Jen neradi jsme opouštěli pánev Etosha po třech dnech strávených v přírodě na dosah africkým zvířatům směřujíce nazpět do civilizace třetího tisíciletí…

RYCHLÁ REZERVACE LETU

Tortuguero: Unikátní ekosystém na pobřeží Karibského moře

Divoké mořské pobřeží, tmavé písečné pláže, ohrožené mořské
želvy, bujná tropická vegetace, komplikovaná síť zdánlivě nekonečných
vodních kanálů, říček, řek a lagun, nespočet druhů ptactva,
skotačící primáti, ukazující svůj denní rituál ve větvích stromů, to
vše a mnohé více je možné objevit v národním parku Tortuguero.

Divoké mořské pobřeží, tmavé písečné pláže, ohrožené mořské želvy, bujná tropická vegetace, komplikovaná síť zdánlivě nekonečných vodních kanálů, říček, řek a lagun, nespočet druhů ptactva, skotačící primáti, ukazující svůj denní rituál ve větvích stromů, to vše a mnohé více je možné objevit v národním parku Tortuguero.

Národní park Totuguero leží na karibském pobřeží Kostariky asi 100 km severovýchodně od hlavního města San José, v provincii Limón. Název je odvozen od španělského výrazu pro želvu „tortuga“. Park je proslulý především jako místo, kam každoročně připlouvají chráněné mořské želvy ze skupiny Chelonioidea, jmenovitě kareta obrovská Chelonia Midas a dále kareta pravá Eretmochelys imbricata, kareta obecná Caretta caretta a kožatka velká Dermochelys coriacea naklást vejce a dát tak život další generaci těchto úžasných želv.


Tortuguero, jakožto první národní park v Kostarice byl zřízen v roce 1970 z podnětu neziskové organizace Caribbean Conservation Corporation CCC (www.cccturtle­.org) a skupiny biologů zabývajících se ochranou mořských želv. V 50. letech minulého století byla situace ohledně lovu želv, sběru vajec a s ním spojeného i nezákonného obchodu nejkritičtější (zpracování na kosmetické přípravky, afrodiziaka, léky, apod.). Proto byl zahájen proces ochrany želví populace a jejich přirozeného prostředí. Celou akci velmi intenzivně vedl známý herpetolog a ochránce přírody, Američan doktor Archie Carr.

Nejdéle probíhající výzkum velkých mořských želv na světě

V současné době sídlí ve vesnici Tortuguero výzkumné pracoviště CCC. Právě zde probíhá výzkumný program záchrany jmenovaných druhů mořských želv. Centrum se již padesát let nepřetržitě zabývá monitoringem situace na pobřeží v Tortugueru. Hlavní pozorovací sezóna je mezi červencem až říjnem, kdy připlouvá více než 2600 samic karety obrovské za účelem snůšky vajec, posléze od března do května se objevuje okolo stovky jedinců kožatky velké, které připlouvají ze stejného důvodu. Vědci se zde zabývají sledováním chování mořských želv, vyhodnocováním stavu želví populace a jejich ochranou. Dobrovolníci společně s profesionálními biology počítají četnost snůšky vajec, měří délku krunýře jednotlivých exemplářů, pomáhají se záznamem a zpracováním dat. V některých případech se provádí odběr biologického materiálu za účelem DNA analýzy.


V roce 2000 byl zahájen projekt satelitního pozorování čtyř kusů karety obrovské a dvou karet pravých. Tento experiment si klade za cíl prozkoumat možné migrační tratě želv. Další z významných činností výzkumného centra je osvěta návštěvníků parku z hlediska biologie a etologie mořských želv prostřednictvím menší výstavy a filmového záznamu, jenž jsou dostupné v návštěvnickém centru. V neposlední řadě se středisko snaží propojit původní obyvatele a jejich zvyky s novými možnostmi, které nabízí ekoturismus. Ekoturismus je prostředkem, ve kterém se střetává ochrana přírodních zdrojů spolu s potřebami a zvyky místní komunity. Nyní je pro vesničany v Tortuguero evidentní, že existence živých žel je daleko přínosnější, než nesmyslné vybíjení a zpracování želvích produktů na výrobky, které nejsou k životu nezbytně nutné.

Systém vodních kanálů – klíč k biodiversitě v Tortugueru

Oblast Tortuguera je tvořena souostrovím vulkanického původu tvořeného sedimenty (naplaveninami) z hor. Dna řek jsou písčitá a říční toky vytvářejí bohatou vodní síť s četnými ostrůvky a mokřadními plochami. Charakterem se jedná o lokalitu nížinných oblastí s občasnými sopečnými vrcholy dosahujícími maximální nadmořské výšky 100 až 300 m. V tomto ekosystému dochází k mísení sladké vody z vnitrozemských řek a slané mořské vody, čímž vznikají unikátní podmínky brakických vod s mimořádnou biologickou rozmanitostí. Území parku se rozkládá při mořských pobřežních vodách, plážích, četných lagunách, bažinách, úchvatných vodních kanálů, spletitých porostů mangrove, ale hlavně tropických deštných lesů. Národní park je značně rozlehlý a zabírá plochu asi 20 ha na své pevninské části a přibližně 50 ha mořské plochy. Tento biotop patří k velmi teplým a zejména vlhkým, se značně vysokým ročním úhrnem srážek (6000 mm). I přesto, že se Kostarika nachází v tropickém pásmu s typickým střídáním suchého období s obdobím monzunů, můžete při návštěvě parku očekávat opravdu vydatný déšť téměř každým momentem.


Vodní dobrodružství uprostřed tropů

Jak je vidět, v Tortugueru není nejlepším způsobem poznání tamní přírodu procházka lesem, ani pozorování volně žijících zvířat z terénního vozu, jako je tomu například na safari v Africe. Ve skutečnosti je ideálním prostředkem pro prohlídku parku obyčejná kanoe na ruční pohon, eventuálně s tichým motorem. Z paluby lodi vás místní průvodce ochotně seznámí s nejčastěji se vyskytujícími druhy živočichů a rostlin. Do parku není možné se vydat takzvaně na vlastní pěst. Tak jako tak, průvodcem je člověk žijící v této lokalitě již od dětství, proto dokáže vypátrat i zvířata dobře ukrytá v husté trávě, houštinách, vysoko v korunách stromů a velmi bujné tropické vegetaci. Po chvíli plavby spletitou soustavou vodních toků se cesta stává nejenom dobrodružná, ale co víc, zjistíte, že jste se ocitli uprostřed divočiny, ze které vlastně nevíte kudy nazpět do vesnice. Kromě již zmíněné plavby loďkou, je další možností jak nejlépe poznat Tortuguero, výstup na horu zvanou Cerro Tortuguero. Vrchol hory se šplhá do výšky 119 m. n. m. a samotný výstup v sobě skýtá nejenom úžasný výhled na okolní laguny, tropické lesy, mořské pobřeží, ale i určitý sportovní výkon, protože teplota a vlhkost okolního prostředí není pro tento typ aktivity zrovna nejpříznivější.


Přírodní bohatství parku Tortuguero

Je známo, že se v národním parku vyskytuje okolo 2200 druhů rostlin a více než 400 druhů zvířat, čímž se řadí k místům s nejvyšší biodiverzitou nejenom v Kostarice, ale na světě vůbec. Všímavý návštěvník může po krátké chvilce zpozorovat nespočet ptačích druhů (okolo 350), jako jsou například elegantní volavky, zajímaví volavčíci člunozobí, tygrovaní bukači středoameričtí, pestrobarevní tukani a anhingy. Početní jsou taktéž rybaříci zelení a ledňáci obrovští. Samozřejmostí tropických pásem je přítomnost štěbetajících papoušků. V Tortugueru žije asi 25–30 párů velmi ohroženého ary zeleného (Ara ambiguus). Početní tyranovití ptáci, jako tyran velkozobý a tyran žlutobřichý, jsou charakteristickými obyvateli tohoto biotopu. V některých případech je těžké od sebe jednotlivé druhy tyranovitých odlišit, takže nejlepší způsob určení je na základě vokalizace. Svým vzhledem je obdivuhodná modro-bílá sojka modrokřídlá, jíž není možné díky výraznému hlasu přehlédnout.

Všude přítomní jsou neposední kolibříci vehementně opylující žluto-červené květy helikónií. V neposlední řadě vás může zaujmout pták, nazývající se ostnák trnitý Jacana spinosa. Tento typický zástupce ptačí říše ve Střední Americe se nejčastěji vyskytuje v oblastech s četnými bažinami a jezery. Ostnák patří se svou tělesnou délkou 17–23 cm mezi středně velké ptáky a je kromě výrazně žlutého čelního štítku a zobáku, charakteristický mimořádně dlouhými prsty na končetinách. Speciálně uzpůsobené končetiny mu umožňují se bez problému pohybovat po plovoucím rostlinstvu, kde vyhledává potravu. Hlavní součástí potravy jsou bezobratlí, především hmyz a semena rostlin. Ptáci ze skupiny Jacana obvykle staví hnízdo přímo na vodní hladině, do něhož samice snese dvě menší hnědá vejce. Na vejcích sedí výhradně samec. Naproti tomu samice, která je o něco větší než samec, brání hnízdo vůči rivalům.


Jak je možné si všimnout, Tortuguero je skvělé místo pro milovníky pozorování ptactva. Navíc se zde, nachází i značné množství korýšů a asi 30 druhů sladkovodních ryb. Pravděpodobně nejvzácnějším druhem z taxonomické skupiny ryb je až 1,5 m dlouhý gar tropický. Tento živočich je považován za živoucí fosílii. Kostarika je rovněž světově proslulá hojností obojživelníků, zejména žab. Z plazů je možné spatřit především hady (několik druhů chřestýšů), leguány, želvy žijící v říčním labyrintu, kajmany a krokodýly. Často se vyskytujícím ještěrem je elegantní bazilišek zelený Basiliscus plumifrons. Tento druh obvykle obývá vegetaci v blízkosti řek. Jeho typickým znakem je kromě výrazné zelené barvy s modrými skvrnami, vysoký hřeben na hlavě a hřbetě. Samci jsou velmi teritoriální a neváhají své teritorium hájit bojem vůči protivníkovi.

V této části centrální Ameriky není složité se z očí do očí setkat i s několika druhy velkých savců. Při troše štěstí lze zahlédnou kdesi ve větvích spícího stromového mravenečníka. Mravenečník dokáže výborně šplhat v korunách stromů a je spíše aktivní v nočních hodinách, kdy vyhledává termity, kteří jsou převažující složkou jeho jídelníčku. Další zajímavostí je kupříkladu pozorování lenochoda hnědokrkého z blízka, kdy vás může překvapit přítomnost řas rostoucích v jeho srsti. Zelené řasy lenochodovi umožňují zvýšit intenzitu maskování v korunách stromů. Na druhou stranu on je jako protislužbu vynáší do vyšších pater tropické vegetace, kde je intenzivnější sluneční záření, umožňující fotosyntetické pochody. V Tortugueru se bez problému můžete setkat s netopýry. Dosud ovšem není známo, kolik druhů v národním parku vlastně žije. Také vydra říční, pekari páskovaný nebo s 1 3 kg vážící hlodavec aguti jsou typickými zástupci místní fauny. Zahlédnout některé plaché savce jako jsou tapír středoamerický, medvídkovitá šelma kynkažu, ocelot a jaguár americký vyžaduje opravdu zkušeného pozorovatele a delší časové období.


Mimochodem rozsah populace jaguára v Tortugueru není přesně určen, nicméně pravděpodobně je zastoupení stále poměrně vysoké, neboť v období snůšky vajec želv mořských, je téměř každou noc ulovena jedna želva. V lesních porostech můžete dokonce zahlédnout tři ze čtyř známých druhů primátů, kteří žijí v Kostarice. Konkrétně se vysoko v korunách stromů vyskytuje vřešťan pláštíkový Alouatta palliata a ohrožený chápan středoamerický Ateles geoffroyi, který nikdy nesestupuje na zem. Třetím druhem primáta žijícím v místním tropickém lese je malpa kapucínská Cebus capucinus. Obzvláště kapucíny lze snadno zpozorovat, neboť tento druh je notně zvídavý, takže jakmile opice zpozorují připlouvající člun s turisty, rády přiběhnou příchozí návštěvníky lesa prozkoumat zblízka. V současné době je jedním z vůbec nejvzácnějších savců tohoto ekosystémů kapustňák indický Trichechus manatus. Tento mohutný vodní savec dosahuje délky 3 – 4 m a hmotnosti okolo 500 kg. Kapustňák je býložravec, proto převážnou část dne tráví pastvou v mělkých bahnitých vodách. Mezi potravu kapustňáků patří také plody stromu pachira Pachira aquatica, která je v Evropě známa jako pokojová rostlina. V minulosti byla často tato mírumilovná zvířata lovena pro maso. Momentálně je druh ohrožený vyhynutím a přísně chráněný.

Pro toho kdo hledá destinaci s divokou přírodou, hojnou tropickou faunou a flórou, navíc v kombinaci s poklidnou atmosférou přilehlé vesničky, je Tortuguero místem, kde může objevit nečekané zážitky a načerpat nové zkušenosti.

Divoké mořské pobřeží, tmavé písečné pláže, ohrožené mořské želvy, bujná tropická vegetace, komplikovaná síť zdánlivě nekonečných vodních kanálů, říček, řek a lagun, nespočet druhů ptactva, skotačící primáti, ukazující svůj denní rituál ve větvích stromů, to vše a mnohé více je možné objevit v národním parku Tortuguero.

Národní park Totuguero leží na karibském pobřeží Kostariky asi 100 km severovýchodně od hlavního města San José, v provincii Limón. Název je odvozen od španělského výrazu pro želvu „tortuga“. Park je proslulý především jako místo, kam každoročně připlouvají chráněné mořské želvy ze skupiny Chelonioidea, jmenovitě kareta obrovská Chelonia Midas a dále kareta pravá Eretmochelys imbricata, kareta obecná Caretta caretta a kožatka velká Dermochelys coriacea naklást vejce a dát tak život další generaci těchto úžasných želv.


Tortuguero, jakožto první národní park v Kostarice byl zřízen v roce 1970 z podnětu neziskové organizace Caribbean Conservation Corporation CCC (www.cccturtle­.org) a skupiny biologů zabývajících se ochranou mořských želv. V 50. letech minulého století byla situace ohledně lovu želv, sběru vajec a s ním spojeného i nezákonného obchodu nejkritičtější (zpracování na kosmetické přípravky, afrodiziaka, léky, apod.). Proto byl zahájen proces ochrany želví populace a jejich přirozeného prostředí. Celou akci velmi intenzivně vedl známý herpetolog a ochránce přírody, Američan doktor Archie Carr.

Nejdéle probíhající výzkum velkých mořských želv na světě

V současné době sídlí ve vesnici Tortuguero výzkumné pracoviště CCC. Právě zde probíhá výzkumný program záchrany jmenovaných druhů mořských želv. Centrum se již padesát let nepřetržitě zabývá monitoringem situace na pobřeží v Tortugueru. Hlavní pozorovací sezóna je mezi červencem až říjnem, kdy připlouvá více než 2600 samic karety obrovské za účelem snůšky vajec, posléze od března do května se objevuje okolo stovky jedinců kožatky velké, které připlouvají ze stejného důvodu. Vědci se zde zabývají sledováním chování mořských želv, vyhodnocováním stavu želví populace a jejich ochranou. Dobrovolníci společně s profesionálními biology počítají četnost snůšky vajec, měří délku krunýře jednotlivých exemplářů, pomáhají se záznamem a zpracováním dat. V některých případech se provádí odběr biologického materiálu za účelem DNA analýzy.


V roce 2000 byl zahájen projekt satelitního pozorování čtyř kusů karety obrovské a dvou karet pravých. Tento experiment si klade za cíl prozkoumat možné migrační tratě želv. Další z významných činností výzkumného centra je osvěta návštěvníků parku z hlediska biologie a etologie mořských želv prostřednictvím menší výstavy a filmového záznamu, jenž jsou dostupné v návštěvnickém centru. V neposlední řadě se středisko snaží propojit původní obyvatele a jejich zvyky s novými možnostmi, které nabízí ekoturismus. Ekoturismus je prostředkem, ve kterém se střetává ochrana přírodních zdrojů spolu s potřebami a zvyky místní komunity. Nyní je pro vesničany v Tortuguero evidentní, že existence živých žel je daleko přínosnější, než nesmyslné vybíjení a zpracování želvích produktů na výrobky, které nejsou k životu nezbytně nutné.

Systém vodních kanálů – klíč k biodiversitě v Tortugueru

Oblast Tortuguera je tvořena souostrovím vulkanického původu tvořeného sedimenty (naplaveninami) z hor. Dna řek jsou písčitá a říční toky vytvářejí bohatou vodní síť s četnými ostrůvky a mokřadními plochami. Charakterem se jedná o lokalitu nížinných oblastí s občasnými sopečnými vrcholy dosahujícími maximální nadmořské výšky 100 až 300 m. V tomto ekosystému dochází k mísení sladké vody z vnitrozemských řek a slané mořské vody, čímž vznikají unikátní podmínky brakických vod s mimořádnou biologickou rozmanitostí. Území parku se rozkládá při mořských pobřežních vodách, plážích, četných lagunách, bažinách, úchvatných vodních kanálů, spletitých porostů mangrove, ale hlavně tropických deštných lesů. Národní park je značně rozlehlý a zabírá plochu asi 20 ha na své pevninské části a přibližně 50 ha mořské plochy. Tento biotop patří k velmi teplým a zejména vlhkým, se značně vysokým ročním úhrnem srážek (6000 mm). I přesto, že se Kostarika nachází v tropickém pásmu s typickým střídáním suchého období s obdobím monzunů, můžete při návštěvě parku očekávat opravdu vydatný déšť téměř každým momentem.


Vodní dobrodružství uprostřed tropů

Jak je vidět, v Tortugueru není nejlepším způsobem poznání tamní přírodu procházka lesem, ani pozorování volně žijících zvířat z terénního vozu, jako je tomu například na safari v Africe. Ve skutečnosti je ideálním prostředkem pro prohlídku parku obyčejná kanoe na ruční pohon, eventuálně s tichým motorem. Z paluby lodi vás místní průvodce ochotně seznámí s nejčastěji se vyskytujícími druhy živočichů a rostlin. Do parku není možné se vydat takzvaně na vlastní pěst. Tak jako tak, průvodcem je člověk žijící v této lokalitě již od dětství, proto dokáže vypátrat i zvířata dobře ukrytá v husté trávě, houštinách, vysoko v korunách stromů a velmi bujné tropické vegetaci. Po chvíli plavby spletitou soustavou vodních toků se cesta stává nejenom dobrodružná, ale co víc, zjistíte, že jste se ocitli uprostřed divočiny, ze které vlastně nevíte kudy nazpět do vesnice. Kromě již zmíněné plavby loďkou, je další možností jak nejlépe poznat Tortuguero, výstup na horu zvanou Cerro Tortuguero. Vrchol hory se šplhá do výšky 119 m. n. m. a samotný výstup v sobě skýtá nejenom úžasný výhled na okolní laguny, tropické lesy, mořské pobřeží, ale i určitý sportovní výkon, protože teplota a vlhkost okolního prostředí není pro tento typ aktivity zrovna nejpříznivější.


Přírodní bohatství parku Tortuguero

Je známo, že se v národním parku vyskytuje okolo 2200 druhů rostlin a více než 400 druhů zvířat, čímž se řadí k místům s nejvyšší biodiverzitou nejenom v Kostarice, ale na světě vůbec. Všímavý návštěvník může po krátké chvilce zpozorovat nespočet ptačích druhů (okolo 350), jako jsou například elegantní volavky, zajímaví volavčíci člunozobí, tygrovaní bukači středoameričtí, pestrobarevní tukani a anhingy. Početní jsou taktéž rybaříci zelení a ledňáci obrovští. Samozřejmostí tropických pásem je přítomnost štěbetajících papoušků. V Tortugueru žije asi 25–30 párů velmi ohroženého ary zeleného (Ara ambiguus). Početní tyranovití ptáci, jako tyran velkozobý a tyran žlutobřichý, jsou charakteristickými obyvateli tohoto biotopu. V některých případech je těžké od sebe jednotlivé druhy tyranovitých odlišit, takže nejlepší způsob určení je na základě vokalizace. Svým vzhledem je obdivuhodná modro-bílá sojka modrokřídlá, jíž není možné díky výraznému hlasu přehlédnout.

Všude přítomní jsou neposední kolibříci vehementně opylující žluto-červené květy helikónií. V neposlední řadě vás může zaujmout pták, nazývající se ostnák trnitý Jacana spinosa. Tento typický zástupce ptačí říše ve Střední Americe se nejčastěji vyskytuje v oblastech s četnými bažinami a jezery. Ostnák patří se svou tělesnou délkou 17–23 cm mezi středně velké ptáky a je kromě výrazně žlutého čelního štítku a zobáku, charakteristický mimořádně dlouhými prsty na končetinách. Speciálně uzpůsobené končetiny mu umožňují se bez problému pohybovat po plovoucím rostlinstvu, kde vyhledává potravu. Hlavní součástí potravy jsou bezobratlí, především hmyz a semena rostlin. Ptáci ze skupiny Jacana obvykle staví hnízdo přímo na vodní hladině, do něhož samice snese dvě menší hnědá vejce. Na vejcích sedí výhradně samec. Naproti tomu samice, která je o něco větší než samec, brání hnízdo vůči rivalům.


Jak je možné si všimnout, Tortuguero je skvělé místo pro milovníky pozorování ptactva. Navíc se zde, nachází i značné množství korýšů a asi 30 druhů sladkovodních ryb. Pravděpodobně nejvzácnějším druhem z taxonomické skupiny ryb je až 1,5 m dlouhý gar tropický. Tento živočich je považován za živoucí fosílii. Kostarika je rovněž světově proslulá hojností obojživelníků, zejména žab. Z plazů je možné spatřit především hady (několik druhů chřestýšů), leguány, želvy žijící v říčním labyrintu, kajmany a krokodýly. Často se vyskytujícím ještěrem je elegantní bazilišek zelený Basiliscus plumifrons. Tento druh obvykle obývá vegetaci v blízkosti řek. Jeho typickým znakem je kromě výrazné zelené barvy s modrými skvrnami, vysoký hřeben na hlavě a hřbetě. Samci jsou velmi teritoriální a neváhají své teritorium hájit bojem vůči protivníkovi.

V této části centrální Ameriky není složité se z očí do očí setkat i s několika druhy velkých savců. Při troše štěstí lze zahlédnou kdesi ve větvích spícího stromového mravenečníka. Mravenečník dokáže výborně šplhat v korunách stromů a je spíše aktivní v nočních hodinách, kdy vyhledává termity, kteří jsou převažující složkou jeho jídelníčku. Další zajímavostí je kupříkladu pozorování lenochoda hnědokrkého z blízka, kdy vás může překvapit přítomnost řas rostoucích v jeho srsti. Zelené řasy lenochodovi umožňují zvýšit intenzitu maskování v korunách stromů. Na druhou stranu on je jako protislužbu vynáší do vyšších pater tropické vegetace, kde je intenzivnější sluneční záření, umožňující fotosyntetické pochody. V Tortugueru se bez problému můžete setkat s netopýry. Dosud ovšem není známo, kolik druhů v národním parku vlastně žije. Také vydra říční, pekari páskovaný nebo s 1 3 kg vážící hlodavec aguti jsou typickými zástupci místní fauny. Zahlédnout některé plaché savce jako jsou tapír středoamerický, medvídkovitá šelma kynkažu, ocelot a jaguár americký vyžaduje opravdu zkušeného pozorovatele a delší časové období.


Mimochodem rozsah populace jaguára v Tortugueru není přesně určen, nicméně pravděpodobně je zastoupení stále poměrně vysoké, neboť v období snůšky vajec želv mořských, je téměř každou noc ulovena jedna želva. V lesních porostech můžete dokonce zahlédnout tři ze čtyř známých druhů primátů, kteří žijí v Kostarice. Konkrétně se vysoko v korunách stromů vyskytuje vřešťan pláštíkový Alouatta palliata a ohrožený chápan středoamerický Ateles geoffroyi, který nikdy nesestupuje na zem. Třetím druhem primáta žijícím v místním tropickém lese je malpa kapucínská Cebus capucinus. Obzvláště kapucíny lze snadno zpozorovat, neboť tento druh je notně zvídavý, takže jakmile opice zpozorují připlouvající člun s turisty, rády přiběhnou příchozí návštěvníky lesa prozkoumat zblízka. V současné době je jedním z vůbec nejvzácnějších savců tohoto ekosystémů kapustňák indický Trichechus manatus. Tento mohutný vodní savec dosahuje délky 3 – 4 m a hmotnosti okolo 500 kg. Kapustňák je býložravec, proto převážnou část dne tráví pastvou v mělkých bahnitých vodách. Mezi potravu kapustňáků patří také plody stromu pachira Pachira aquatica, která je v Evropě známa jako pokojová rostlina. V minulosti byla často tato mírumilovná zvířata lovena pro maso. Momentálně je druh ohrožený vyhynutím a přísně chráněný.

Pro toho kdo hledá destinaci s divokou přírodou, hojnou tropickou faunou a flórou, navíc v kombinaci s poklidnou atmosférou přilehlé vesničky, je Tortuguero místem, kde může objevit nečekané zážitky a načerpat nové zkušenosti.

Malé lucemburské Švýcarsko

Malé lucemburské Švýcarsko se nalézá v kantonu Echternach, který
pokrývá celých 7% plochy Lucemburska. Tato část Lucemburska je velmi
populární, zejména pro kempery sjíždějící se z přilehlé Belgie,
Německa, Francie a Holandska. Oblast je rovněž velmi oblíbená mezi
evropskými motorkáři, kteří přijíždějí „provětrat“ své
nablýskané a úzkostlivě opečovávané stroje.


Malé, ale hezké, jak už se tak ve známém rčení traduje. Ano, i tak nějak jde bez nadsázky označit Lucemburské Švýcarsko, přírodní rezervaci ležící na severovýchodě Lucemburska v těsné blízkosti hranic s Německem. Petite Suisse Luxembourgeoise, Kleine Luxemburger Schweiz, Little Luxembourgish Switzerland, to vše jsou názvy v rozličných evropských jazycích označující místo, kam jsme se vydali na sklonku jara strávit několik dní prodlouženého víkendu. V našich krajích není tato lokalita příliš známa, nicméně naskýtá nevšední zážitky ne více než 500 km v dosahu od České Republiky.

Malé lucemburské Švýcarsko se nalézá v kantonu Echternach, který pokrývá celých 7% plochy Lucemburska. Tato část Lucemburska je velmi populární, zejména pro kempery sjíždějící se z přilehlé Belgie, Německa, Francie a Holandska. Oblast je rovněž velmi oblíbená mezi evropskými motorkáři, kteří přijíždějí „provětrat“ své nablýskané a úzkostlivě opečovávané stroje a užít správné outdoorové atmosféry.

Nejstarší město Lucemburska

Za zmínku stojí i samotné městečko Echternach, které je vůbec nejstarším městem Lucemburského království. V Echternachu trvale žije asi 5000 obyvatel, ale přechodně se počet výrazně zvyšuje, hlavně z důvodů turistického ruchu, ze kterého město hojně těží. Historické jádro je velmi atraktivní a nápaditě vyšperkované květinovou výzdobou. Jednou z nejpůvodnějších staveb ve městě je klášter, který byl založen již v roce 698 n. l. Okolo něj se posléze začala rozrůstat četná městská zástavba. V určitém období byla v bazilice provozována i tradiční výroba porcelánu. V současné době je areál klášterní katedrály přístupný veřejnosti a nabízí nevšední prohlídku vnitřní chorálové výzdoby. Na druhou stranu k ryze světskému lenošení vybízí nejedna kavárna nebo cukrárna situovaná na hlavní nákupní třídě Echternachu.


Vodácké radovánky na řece Suer

Řeka Suer tvoří přirozenou hranici mezi Lucemburskem a Německem. Hojně oblíbenou činností, stejně jako u nás, je zapůjčení kánoe a sjíždění jmenovaného toku. Podél řeky je možné bez problému najít celou řadu dobře vybavených kempů. Nicméně v letních měsících mohou být některé z nich dosti obsazené, zejména německou klientelou. Takže je lepší si předem udělat rezervaci.

Pískovcové skalní město

Přímo z města vede značená turistická cesta strmě do kopce. Po delším úseku stoupání se naskýtá zcela zasloužený výhled do kraje na malebný Echternach, meandrující řeku Suer a oblé kopce okolní krajiny.


Pokračujeme dále do nitra Lucemburského Švýcarska vstříc bizarním pískovcovým útvarům. Posléze míjíme první skalnaté útvary, až se dostáváme do úzké průrvy v pískovcovém labyrintu, mezi nimiž pociťujeme výrazný chlad. Čas od času míjíme dřevěné lávky či můstky, které usnadňují přechod vodních zdrojů anebo morfologických disproporcí v terénu. Procházíme kratšími kamennými tunely, které se tu vyskytují přirozeně po mnoho staletí. V některých místech vidíme, jak pramínky vody stékají přímo přes pískovcové skály a při bázi skalních masívů vytvářejí menší jezírka. Dále cesta vede okolo potoka až pod mírný sráz, na jehož vrcholku se nachází zajímavá jeskyně. Jedná se o prostorné zázemí, jakoby z dob člověka neandertálského. Na vnitřních stranách nemůžeme přehlédnout černý nános sazí od nepovolených ohňů. Samotný vstup do jeskyně je zajímavý a tvoří ho několik půlkruhovitých otvorů přerušovaných podpěrnými sloupy.


Po dostatečném průzkumu jeskyně a jejího okolí se vydáváme přes místní komunikaci do návštěvnicky méně vytížené části parku. Od této chvíle je procházka o to více zasvěcena lesnímu porostu, četným potůčkům a ornitologické vášni, avšak s menším výskytem pískovcových útvarů. Ovšem asi po hodině chůze se dostáváme nazpět do hlavní části parku. Využíváme příležitosti a stoupáme uzounkým pískovcovým schodištěm vzhůru k vyhlídce na vrcholu jedněch z vysokých skal připomínající Adršpašské skály. Opět máme možnost spatřit místní husté lesy a zvlněný terén, ne nepodobný švýcarské krajině, přímo z ptačí perspektivy.

Po celodenní túře pískovcovým labyrintem se rádi vracíme do „civilizace“ a s nadšením využíváme pohostinnosti jedné místní restaurace se skvělou nabídkou zmrzlinových pohárů. Pro akčnější povahy se pak nabízí možnost výstupu na nejvyšší vrchol tohoto bezpochyby zajímavého kantonu, nacházející se nedaleko města Beaufort a dosahující nadmořské výšky „neuvěřitelných“ 414 m.


Malé, ale hezké, jak už se tak ve známém rčení traduje. Ano, i tak nějak jde bez nadsázky označit Lucemburské Švýcarsko, přírodní rezervaci ležící na severovýchodě Lucemburska v těsné blízkosti hranic s Německem. Petite Suisse Luxembourgeoise, Kleine Luxemburger Schweiz, Little Luxembourgish Switzerland, to vše jsou názvy v rozličných evropských jazycích označující místo, kam jsme se vydali na sklonku jara strávit několik dní prodlouženého víkendu. V našich krajích není tato lokalita příliš známa, nicméně naskýtá nevšední zážitky ne více než 500 km v dosahu od České Republiky.

Malé lucemburské Švýcarsko se nalézá v kantonu Echternach, který pokrývá celých 7% plochy Lucemburska. Tato část Lucemburska je velmi populární, zejména pro kempery sjíždějící se z přilehlé Belgie, Německa, Francie a Holandska. Oblast je rovněž velmi oblíbená mezi evropskými motorkáři, kteří přijíždějí „provětrat“ své nablýskané a úzkostlivě opečovávané stroje a užít správné outdoorové atmosféry.

Nejstarší město Lucemburska

Za zmínku stojí i samotné městečko Echternach, které je vůbec nejstarším městem Lucemburského království. V Echternachu trvale žije asi 5000 obyvatel, ale přechodně se počet výrazně zvyšuje, hlavně z důvodů turistického ruchu, ze kterého město hojně těží. Historické jádro je velmi atraktivní a nápaditě vyšperkované květinovou výzdobou. Jednou z nejpůvodnějších staveb ve městě je klášter, který byl založen již v roce 698 n. l. Okolo něj se posléze začala rozrůstat četná městská zástavba. V určitém období byla v bazilice provozována i tradiční výroba porcelánu. V současné době je areál klášterní katedrály přístupný veřejnosti a nabízí nevšední prohlídku vnitřní chorálové výzdoby. Na druhou stranu k ryze světskému lenošení vybízí nejedna kavárna nebo cukrárna situovaná na hlavní nákupní třídě Echternachu.


Vodácké radovánky na řece Suer

Řeka Suer tvoří přirozenou hranici mezi Lucemburskem a Německem. Hojně oblíbenou činností, stejně jako u nás, je zapůjčení kánoe a sjíždění jmenovaného toku. Podél řeky je možné bez problému najít celou řadu dobře vybavených kempů. Nicméně v letních měsících mohou být některé z nich dosti obsazené, zejména německou klientelou. Takže je lepší si předem udělat rezervaci.

Pískovcové skalní město

Přímo z města vede značená turistická cesta strmě do kopce. Po delším úseku stoupání se naskýtá zcela zasloužený výhled do kraje na malebný Echternach, meandrující řeku Suer a oblé kopce okolní krajiny.


Pokračujeme dále do nitra Lucemburského Švýcarska vstříc bizarním pískovcovým útvarům. Posléze míjíme první skalnaté útvary, až se dostáváme do úzké průrvy v pískovcovém labyrintu, mezi nimiž pociťujeme výrazný chlad. Čas od času míjíme dřevěné lávky či můstky, které usnadňují přechod vodních zdrojů anebo morfologických disproporcí v terénu. Procházíme kratšími kamennými tunely, které se tu vyskytují přirozeně po mnoho staletí. V některých místech vidíme, jak pramínky vody stékají přímo přes pískovcové skály a při bázi skalních masívů vytvářejí menší jezírka. Dále cesta vede okolo potoka až pod mírný sráz, na jehož vrcholku se nachází zajímavá jeskyně. Jedná se o prostorné zázemí, jakoby z dob člověka neandertálského. Na vnitřních stranách nemůžeme přehlédnout černý nános sazí od nepovolených ohňů. Samotný vstup do jeskyně je zajímavý a tvoří ho několik půlkruhovitých otvorů přerušovaných podpěrnými sloupy.


Po dostatečném průzkumu jeskyně a jejího okolí se vydáváme přes místní komunikaci do návštěvnicky méně vytížené části parku. Od této chvíle je procházka o to více zasvěcena lesnímu porostu, četným potůčkům a ornitologické vášni, avšak s menším výskytem pískovcových útvarů. Ovšem asi po hodině chůze se dostáváme nazpět do hlavní části parku. Využíváme příležitosti a stoupáme uzounkým pískovcovým schodištěm vzhůru k vyhlídce na vrcholu jedněch z vysokých skal připomínající Adršpašské skály. Opět máme možnost spatřit místní husté lesy a zvlněný terén, ne nepodobný švýcarské krajině, přímo z ptačí perspektivy.

Po celodenní túře pískovcovým labyrintem se rádi vracíme do „civilizace“ a s nadšením využíváme pohostinnosti jedné místní restaurace se skvělou nabídkou zmrzlinových pohárů. Pro akčnější povahy se pak nabízí možnost výstupu na nejvyšší vrchol tohoto bezpochyby zajímavého kantonu, nacházející se nedaleko města Beaufort a dosahující nadmořské výšky „neuvěřitelných“ 414 m.

Sequoia park – když stromy milují oheň

Ve skutečnosti tyto stromy nejsou nejvyšší, nýbrž nejmohutnější
z hlediska množství dřevní hmoty. Sekvojovce byly v minulosti
káceny za účelem těžby dřeva, ale po určité době byl proces zastaven,
neboť kvalita dřeva nebyla pro zpracovatelské využití příliš
vhodná.


Máme před sebou celou jihozápadní část Spojených států amerických a tři týdny dovolené. Právě jsme na cestě horkou Kalifornií, míjíme sady s ovocnými stromy, vyprahlé pastviny s dobytkem a čas od času nějaký ranč nebo usedlost. Krajina se zdá pustá a nekonečně rozsáhlá, jen občas se dostaneme na křižovatku cest s nezbytným supermarketem a benzínkou. Z autorádia posloucháme příznačnou country muziku a těšíme se na dobrodružství, které nám tato rozlehlá země přichystala.

Stoupáme z horké kotliny do prudkého kopce a cítíme, jak se s přibývajícími metry nadmořské výšky výrazně ochlazuje. Právě míjíme hranice vytyčeného cíle Sequoia Kings Canyon National Parku. Tyto dva parky ležící v těsné blízkosti jeden vedle druhého, jsou vzdáleny přibližně 350 km od San Francisca a jižním směrem nedaleko od známého pohoří Sierra Nevada. Národní park má dlouholetou historii, neboť byl založen již v roce 1890. Rozkládá se na území 1600 km2.

Nejmohutnější stromy světa

Vysoké hory, hluboké kaňony, velké množství návštěvnicky nepříliš známých jeskyní s endemickým jeskyním životem a hlavně největší atrakce parku – nejmohutnější stromy světa. Dovolte, abych vám představila jeho veličenstvo sekvojovec obrovský Sequoiadendron giganteum neboli Giant sequoia patřící do rodiny cypřišovitých stromů.

Ve skutečnosti tyto stromy nejsou nejvyšší, nýbrž nejmohutnější z hlediska množství dřevní hmoty. Sekvojovce byly v minulosti káceny za účelem těžby dřeva, ale po určité době byl proces zastaven, neboť kvalita dřeva nebyla pro zpracovatelské využití příliš vhodná. Tento pozoruhodný druh roste přirozeně pouze v úzkém horském pásmu v rozmezí 1700 – 2500 m n. m. a to výhradně na západním úbočí pohoří Sierra Nevada. V muzeu zasvěceném fylogenezi a biologii sekvojovců se dozvídáme, že tito obři vyžadují velice zvláštní podmínky růstu, jako je vysoká vzdušná vlhkost a specifické složení půdy. Mnohé ze sekvojovců rostoucí v parku jsou i několik tisíc let staré.


Bizarní způsob rozmnožování sekvojovců obrovských

Samostatnou kapitolou je rozmnožování sekvojovců obrovských. Dospělý strom vyprodukuje až tisíce šišek a ještě více semen, která velmi dlouhou dobu dozrávají. V těchto horských končinách dochází poměrně často k silným bouřkám doprovázených blesky. Ty způsobují vznik četných požárů. V dřívějších dobách se přírodovědci snažili ohňům zabránit, aby uchránili vzácné stromy. Zmíněné opatření, však následně způsobilo pokles množství semenáčků. Posléze se zjistilo, že je oheň nebytný pro vyklíčení semen, jednak jako iniciační faktor klíčení a dále k likvidaci konkurence v okolí vlastních semen tak, aby se k nim dostalo co nejvíce světla, výživy a vody. Navíc sekvojovce produkují malá semena, která pokud nejsou v přímém kontaktu s půdním povrchem, tak nemohou vyklíčit. Oheň je tedy také důležitý k odstranění zaschlých rostlinných zbytků. Na druhou stranu se přišlo na to, že dospělým stromům oheň nevadí, protože jsou chráněny silnou vrstvou kůry. Zrzavě zbarvená borka je složena ze tří vrstev, které dokonale chrání strom nejen před požáry, ale i parazitickými houbami a škůdci. Díky chladným zimám, které v těchto končinách panují, jsou kmeny sekvojovců v některých částech lesa bohatě porostlé lišejníkama.


Pod gigantickými sekvojemi

Mezi nejmonumentálnější stromy v parku patří General Grant Tree, jenž je absolutně nejmohutnějším stromem světa. Jeho míry jsou následující: výška 84 m, objem dřeva 1500 m3, stáří úctyhodných 2500 let! Tento drobeček roste na planině Grant Grove v Kings Canyon Parku. V jeho blízkosti je vytvořeno ochranné pásmo, okolo něhož vede stezka. První setkání s těmito jedinečnými stromy pocházejícími už z druhohor, na nás zanechalo velký dojem. Pod jejich korunami jsme si připadali doslova jako mravenečci.


Po předešlé procházce v Grant Grove (Grantovém háji) jsme se vydali do nedalekého tábořiště. Jelikož v nadmořské výšce bezmála dvou tisíc metrů není až zas tak velké teplo, rozdělali jsme si oheň a při té příležitosti připravili skvělé barbecue v americkém stylu. V polovině května, kdy jsme celý výlet uskutečnili, jsou sice baribalové vzdáleni v méně přístupných končinách a probouzejí se ze zimního spánku, ale samo sebou jsme uložili veškeré potraviny, kosmetiku a další „voňavé“ záležitosti do kovové skříňky, k tomuto účelu speciálně nainstalované ke každému místu na stan.

Jelikož jsme se ještě vyrovnávali s časovým posunem, tak jsme následující den velmi časně ráno zamířili směrem k druhému nejmohutnějšímu stromu světa General Sherman Tree, sídlícímu v Giant Forest neboli Obřím lese. Obě lokality Grant Grove – Giant Forest jsou mezi sebou propojeny komfortní silnicí Generals Highway. V Giant Forest jsme následovali delší z turistických chodníků, který vede okolo význačných mamutích stromů. Příjemná lesní cesta vedoucí po úbočí svahu, nás přivedla až k Senátu. Takto je označeno husté seskupení několika desítek vzrostlých sekvojovců, připomínající politické seskupení mocných v horní sněmovně Parlamentu. Při troše fantazie, zajímavá to podívaná…


Přírodní rozmanitosti Sequoia parku

Kromě opěvovaných gigantů je v sekvojovém háji možné spatřit i jiné obdivuhodné dřeviny. Jedněmi z nich je borovice lambertova Pinus lambertiana v angličtině Sugar pine. Tento druh je považován za vůbec největší borovici, běžně dorůstající výšky 80 – 100 m. Borovice lambertova roste převážně v horských areálech Severní Ameriky. Je charakteristická velmi dlouhými šiškami okolo 30 cm a jedlými nasládlými semeny.

Ze zvířecí říše lze v Sequoia parku bez problémů spatřit mnohé bezobratlé živočichy, zejména roztodivné brouky, drobné ptactvo, neohrožené dravce, čiperné veverky, lišky a vysokou zvěř. Určité šance na setkání, takzvaně z očí do očí, se naskýtá i s medvědem baribalem Ursus americanus. Tento druh medvěda je v USA nejčastěji zastoupen. Jedná se o menšího, převážně býložravého medvěda černé barvy, dosahující živé hmotnosti až 150 kg.

Tunel napříč mamutím stromem


Tak jako mnozí, jsme neodolali populární atrakci nazvané Tunnel Log, což je strom položený přes silnici. K incidentu došlo již v roce 1937, kdy strom z přirozených příčin spadl a zatarasil cestu. Aby byla opět provozuschopná, byl posléze vybudován v kmeni otvor tak, že jím může bezproblémově projet osobní automobil.

Nedaleko tohoto místa se nachází i další zajímavé místo Crescent Meadow. Po zaparkování na přilehlém parkovišti jsme se vydali na průzkum louky nacházející se uprostřed gigantického háje. Louka je posetá rozličnými rostlinami včetně typicky horských kýchavic. Uprostřed palouku vede potok, kde jsme se zastavili, abychom obdivovali hbité pstruhy lovící poletující hmyz nad hladinou vody. Výhodou Crescent Meadow je, že odsud lze podniknout řadu pěších výletů do okolních sekvojových lesů. Taktéž jsme se tedy vydali vstříc štěstí trochu hlouběji do lesa, kam zavítá méně návštěvníků. Po chvíli chůze jsme spatřili typického savce žijícího v tomto biotopu – jelence ušatého. Samice se v poklidu pásla pod bezmála stometrovými sekvojovci a nenechala se příliš rušit naší přítomností. Místní zvěř je zjevně aklimatizována na každodenní nával turistů, zejména pak v letních měsících, kdy vrcholí turistická sezóna.

Pokračovali jsme v obhlídce centrální části Sequoia parku a zanedlouho dorazili na místo nazývající se Mono Rock. Jedná se o granitovou skálu, na jejíž vrchol vede nedlouhá cesta. Na nejvyšším bodě v nadmořské výšce 2050 m se našinci naskýtá úchvatné panorama jak na údolí San Joaquin, tak na pohoří Sierra Nevada s vrcholy dosahující výšky až 4000 m n. m., včetně nejvyššího bodu USA Mount Whitney 4417 m n. m. (počítáno bez území Aljašky).


Bezproblémové cestování po USA

Nespornou předností národních parků USA je fakt, že ke vstupu je možné použít celoročně platnou permanentku, jejíž cena v době našeho pobytu nepřesahovala 80 dolarů a je platná pro čtyři dospělé osoby a jedno auto.

Sequoia Kings Canyon National Park je místo, které by nemělo chybět v itineráři žádného cestovatele pohybujícího se po jihozápadních USA. Možná se zdá, že je tato lokalita příliš známá a často navštěvovaná, nicméně určitě se sem vyplatí zajet.


Máme před sebou celou jihozápadní část Spojených států amerických a tři týdny dovolené. Právě jsme na cestě horkou Kalifornií, míjíme sady s ovocnými stromy, vyprahlé pastviny s dobytkem a čas od času nějaký ranč nebo usedlost. Krajina se zdá pustá a nekonečně rozsáhlá, jen občas se dostaneme na křižovatku cest s nezbytným supermarketem a benzínkou. Z autorádia posloucháme příznačnou country muziku a těšíme se na dobrodružství, které nám tato rozlehlá země přichystala.

Stoupáme z horké kotliny do prudkého kopce a cítíme, jak se s přibývajícími metry nadmořské výšky výrazně ochlazuje. Právě míjíme hranice vytyčeného cíle Sequoia Kings Canyon National Parku. Tyto dva parky ležící v těsné blízkosti jeden vedle druhého, jsou vzdáleny přibližně 350 km od San Francisca a jižním směrem nedaleko od známého pohoří Sierra Nevada. Národní park má dlouholetou historii, neboť byl založen již v roce 1890. Rozkládá se na území 1600 km2.

Nejmohutnější stromy světa

Vysoké hory, hluboké kaňony, velké množství návštěvnicky nepříliš známých jeskyní s endemickým jeskyním životem a hlavně největší atrakce parku – nejmohutnější stromy světa. Dovolte, abych vám představila jeho veličenstvo sekvojovec obrovský Sequoiadendron giganteum neboli Giant sequoia patřící do rodiny cypřišovitých stromů.

Ve skutečnosti tyto stromy nejsou nejvyšší, nýbrž nejmohutnější z hlediska množství dřevní hmoty. Sekvojovce byly v minulosti káceny za účelem těžby dřeva, ale po určité době byl proces zastaven, neboť kvalita dřeva nebyla pro zpracovatelské využití příliš vhodná. Tento pozoruhodný druh roste přirozeně pouze v úzkém horském pásmu v rozmezí 1700 – 2500 m n. m. a to výhradně na západním úbočí pohoří Sierra Nevada. V muzeu zasvěceném fylogenezi a biologii sekvojovců se dozvídáme, že tito obři vyžadují velice zvláštní podmínky růstu, jako je vysoká vzdušná vlhkost a specifické složení půdy. Mnohé ze sekvojovců rostoucí v parku jsou i několik tisíc let staré.


Bizarní způsob rozmnožování sekvojovců obrovských

Samostatnou kapitolou je rozmnožování sekvojovců obrovských. Dospělý strom vyprodukuje až tisíce šišek a ještě více semen, která velmi dlouhou dobu dozrávají. V těchto horských končinách dochází poměrně často k silným bouřkám doprovázených blesky. Ty způsobují vznik četných požárů. V dřívějších dobách se přírodovědci snažili ohňům zabránit, aby uchránili vzácné stromy. Zmíněné opatření, však následně způsobilo pokles množství semenáčků. Posléze se zjistilo, že je oheň nebytný pro vyklíčení semen, jednak jako iniciační faktor klíčení a dále k likvidaci konkurence v okolí vlastních semen tak, aby se k nim dostalo co nejvíce světla, výživy a vody. Navíc sekvojovce produkují malá semena, která pokud nejsou v přímém kontaktu s půdním povrchem, tak nemohou vyklíčit. Oheň je tedy také důležitý k odstranění zaschlých rostlinných zbytků. Na druhou stranu se přišlo na to, že dospělým stromům oheň nevadí, protože jsou chráněny silnou vrstvou kůry. Zrzavě zbarvená borka je složena ze tří vrstev, které dokonale chrání strom nejen před požáry, ale i parazitickými houbami a škůdci. Díky chladným zimám, které v těchto končinách panují, jsou kmeny sekvojovců v některých částech lesa bohatě porostlé lišejníkama.


Pod gigantickými sekvojemi

Mezi nejmonumentálnější stromy v parku patří General Grant Tree, jenž je absolutně nejmohutnějším stromem světa. Jeho míry jsou následující: výška 84 m, objem dřeva 1500 m3, stáří úctyhodných 2500 let! Tento drobeček roste na planině Grant Grove v Kings Canyon Parku. V jeho blízkosti je vytvořeno ochranné pásmo, okolo něhož vede stezka. První setkání s těmito jedinečnými stromy pocházejícími už z druhohor, na nás zanechalo velký dojem. Pod jejich korunami jsme si připadali doslova jako mravenečci.


Po předešlé procházce v Grant Grove (Grantovém háji) jsme se vydali do nedalekého tábořiště. Jelikož v nadmořské výšce bezmála dvou tisíc metrů není až zas tak velké teplo, rozdělali jsme si oheň a při té příležitosti připravili skvělé barbecue v americkém stylu. V polovině května, kdy jsme celý výlet uskutečnili, jsou sice baribalové vzdáleni v méně přístupných končinách a probouzejí se ze zimního spánku, ale samo sebou jsme uložili veškeré potraviny, kosmetiku a další „voňavé“ záležitosti do kovové skříňky, k tomuto účelu speciálně nainstalované ke každému místu na stan.

Jelikož jsme se ještě vyrovnávali s časovým posunem, tak jsme následující den velmi časně ráno zamířili směrem k druhému nejmohutnějšímu stromu světa General Sherman Tree, sídlícímu v Giant Forest neboli Obřím lese. Obě lokality Grant Grove – Giant Forest jsou mezi sebou propojeny komfortní silnicí Generals Highway. V Giant Forest jsme následovali delší z turistických chodníků, který vede okolo význačných mamutích stromů. Příjemná lesní cesta vedoucí po úbočí svahu, nás přivedla až k Senátu. Takto je označeno husté seskupení několika desítek vzrostlých sekvojovců, připomínající politické seskupení mocných v horní sněmovně Parlamentu. Při troše fantazie, zajímavá to podívaná…


Přírodní rozmanitosti Sequoia parku

Kromě opěvovaných gigantů je v sekvojovém háji možné spatřit i jiné obdivuhodné dřeviny. Jedněmi z nich je borovice lambertova Pinus lambertiana v angličtině Sugar pine. Tento druh je považován za vůbec největší borovici, běžně dorůstající výšky 80 – 100 m. Borovice lambertova roste převážně v horských areálech Severní Ameriky. Je charakteristická velmi dlouhými šiškami okolo 30 cm a jedlými nasládlými semeny.

Ze zvířecí říše lze v Sequoia parku bez problémů spatřit mnohé bezobratlé živočichy, zejména roztodivné brouky, drobné ptactvo, neohrožené dravce, čiperné veverky, lišky a vysokou zvěř. Určité šance na setkání, takzvaně z očí do očí, se naskýtá i s medvědem baribalem Ursus americanus. Tento druh medvěda je v USA nejčastěji zastoupen. Jedná se o menšího, převážně býložravého medvěda černé barvy, dosahující živé hmotnosti až 150 kg.

Tunel napříč mamutím stromem


Tak jako mnozí, jsme neodolali populární atrakci nazvané Tunnel Log, což je strom položený přes silnici. K incidentu došlo již v roce 1937, kdy strom z přirozených příčin spadl a zatarasil cestu. Aby byla opět provozuschopná, byl posléze vybudován v kmeni otvor tak, že jím může bezproblémově projet osobní automobil.

Nedaleko tohoto místa se nachází i další zajímavé místo Crescent Meadow. Po zaparkování na přilehlém parkovišti jsme se vydali na průzkum louky nacházející se uprostřed gigantického háje. Louka je posetá rozličnými rostlinami včetně typicky horských kýchavic. Uprostřed palouku vede potok, kde jsme se zastavili, abychom obdivovali hbité pstruhy lovící poletující hmyz nad hladinou vody. Výhodou Crescent Meadow je, že odsud lze podniknout řadu pěších výletů do okolních sekvojových lesů. Taktéž jsme se tedy vydali vstříc štěstí trochu hlouběji do lesa, kam zavítá méně návštěvníků. Po chvíli chůze jsme spatřili typického savce žijícího v tomto biotopu – jelence ušatého. Samice se v poklidu pásla pod bezmála stometrovými sekvojovci a nenechala se příliš rušit naší přítomností. Místní zvěř je zjevně aklimatizována na každodenní nával turistů, zejména pak v letních měsících, kdy vrcholí turistická sezóna.

Pokračovali jsme v obhlídce centrální části Sequoia parku a zanedlouho dorazili na místo nazývající se Mono Rock. Jedná se o granitovou skálu, na jejíž vrchol vede nedlouhá cesta. Na nejvyšším bodě v nadmořské výšce 2050 m se našinci naskýtá úchvatné panorama jak na údolí San Joaquin, tak na pohoří Sierra Nevada s vrcholy dosahující výšky až 4000 m n. m., včetně nejvyššího bodu USA Mount Whitney 4417 m n. m. (počítáno bez území Aljašky).


Bezproblémové cestování po USA

Nespornou předností národních parků USA je fakt, že ke vstupu je možné použít celoročně platnou permanentku, jejíž cena v době našeho pobytu nepřesahovala 80 dolarů a je platná pro čtyři dospělé osoby a jedno auto.

Sequoia Kings Canyon National Park je místo, které by nemělo chybět v itineráři žádného cestovatele pohybujícího se po jihozápadních USA. Možná se zdá, že je tato lokalita příliš známá a často navštěvovaná, nicméně určitě se sem vyplatí zajet.

Kostarický NP Rincón de la Vieja

Všude okolo nás se nacházela poměrně hustá vegetace často tvořená
obrovskými stromy sahajícími do výšky až 50 m. Tropické stromy jsou
charakteristické mohutným kmenem, který je při bázi zesílen a formován do
všelijakých překladů a listů, umocňujících tak upevnění stromu ve
věčně vlhké půdě.

V kostarickém národním parku Rincón de la Vieja

Kostarika je malý stát ve Střední Americe, známý mimo jiné aktivní vulkanickou činností a četnými erupcemi. Země nabízí nespočet míst naskýtajících příležitost vystoupit až do bezprostřední vzdálenosti sopek. Mezi nejznámější lokality patří všeobecně známé Poás, Irazú a nebo Arenal.


Cestovali jsme po Kostarice po dobu jednoho měsíce, a tak jsme měli dostatek času prozkoumat i některá méně probádaná místa. Na základě doporučení průvodce jsme se jednoho dne rozhodli, že se vydáme na severozápad Kostariky do blízkosti hranic s Nikaraguou a navštívíme Rincón de la Vieja Volcano National Park. Název parku je překládán ze španělštiny jako „Kout staré dámy“. Pojmenování vychází z legendy, kdy mladá dívka byla zamilována do mladíka, avšak její otec vztahu nepřál a hocha shodil do sopečného kráteru…

Národní park se nachází ve vzdálenosti 25 km od provinčního města Libería a asi 250 km od hlavního města San José. Samotný park není dostupný veřejnou dopravou, ale pouze soukromým terénním vozem. Rozloha čítá 400 km2. Nejvyšším bodem oblasti není překvapivě Rincón de la Vieja (1895 m n. m.), ale sopka Santa María dosahující výšky 1916 m n. m. Ta je tvořena již neaktivním kráterem o průměru 500 m. Vulkán Rincón de la Vieja patří do skupiny sedmi aktivních kostarických sopek. Jeho poslední zaznamenaná erupce proběhla v únoru 1998.


Národní park byl zřízen v roce 1973. Jeho relativní nepřístupnost mu zajistila zachovalý ráz krajiny a neporušenou divokou přírodu. Jelikož velkou část území pokrývá deštný les, je díky rozmanitosti tohoto biotopu zajištěna nesmírná různorodost fauny a flóry s výskytem vzácných společenstev a přítomností četných endemických druhů. Na svazích sopek najdeme i unikátní místa dokládající vývoj kostarické přírody, z toho důvodu je park často navštěvován vědeckými expedicemi z různých koutů světa.

Zázemí parku


Po předchozí rezervaci lze v národním parku přespat v některém z poměrně finančně náročných ubytovacích zařízení. Proto jsme zvolili rodinný penzion v nedaleké vesnici mimo park. Výhodou byl krásný výhled na západ slunce nad sopečnými vrcholy. Další předností toho ubytování byl bezprostřední kontakt se skupinou vřešťanů, prohánějících se v korunách stromů přímo na pozemku penzionu. V podvečer, když zapadlo slunce, jsme zaznamenali několik nezvaných hostů v blízkosti venkovního posezení, kde jsme právě večeřeli. Jednalo se o 5 exemplářů ropuchy obrovské Bufo marinus. Každá z nich dosahovala v průměru asi 20 cm. Skupinku obojživelníků sem přilákalo rozsvícené světlo na chodbě a zejména pak přítomnost poletujícího hmyzu. Ropuchy se nenápadně krčili v tmavém koutu a při nejbližší příležitosti ulovit mouchu, startovali po vysněné kořisti.

V areálu národního parku je možné podniknout řadu aktivit, mezi něž patří výstup k některému ze sopečných kráterů. Nejznámější trek vede ke zmíněnému kráteru Rincón de la Vieja, jež v sobě díky vysoké vzdušné vlhkosti, skýtá poměrně namáhavý celodenní výlet. Naopak pro pohodlnější výletníky anebo jako relaxační den lze zařadit pěknou vycházku k horkým vřídlům. Z informačního centra vede k pramenům nedlouhý turistický chodník, přičemž předností této aktivity je možnost koupání v hřejivém vodním jezírku.

My jsme se z důvodu deštivého počasí vypravili na středně dlouhou variantu vycházky pří úpatí vulkánu. Po nezbytné registraci v návštěvnickém centru Las Pailas Ranger Station, jsme se podrobněji seznámili s poskytnutou mapou okolí a vydali se na průzkum geotermálních pochodů a tamního deštného lesa.


První setkání s divokými vřešťany

Když jsme procházeli podél turistické trasy, všimli jsme si jakési šustící šňůry táhnoucí se napříč lesní pěšinou. Po podrobnějším prozkoumání jsme rozpoznali nekonečnou řadu mravenců stříhačů Atta cephalotes, nesoucích kousky čerstvého zeleného listí. Zmíněný druh mravenců je asi 10 mm dlouhý a má velice silná kusadla, kterými dokáže nastříhat i silné listy. Na tomto živném materiálu mravenci pěstují určitý druh houby, která je hlavní složkou jejich potravy.

Všude okolo nás se nacházela poměrně hustá vegetace často tvořená obrovskými stromy sahajícími do výšky až 50 m. Tropické stromy jsou charakteristické mohutným kmenem, který je při bázi zesílen a formován do všelijakých překladů a listů, umocňujících tak upevnění stromu ve věčně vlhké půdě. Zanedlouho jsme se blátivou cestou dostali k řece, kterou jsme překonali s použitím závěsného lanového mostu. Odtud jsme pozorovali menší vodopádky nacházející se protiproudu řeky. V tom jsme z dáli zaslechli výrazný hlas samce vřešťana pláštíkového Alaouatta palliata, který je slyšitelný na vzdálenost několika kilometrů. Samci vřešťanů tímto způsobem upozorňují okolí na svou přítomnost a jejich typický skřek je vyjádřením teritoriality. Dalším důvodem, kdy se samci takto ozývají, je moment ohrožení nebo podrážděni nelibým hlukem z okolí, např. prolétajícím letadlem. Vřešťani jsou vybaveni rozšířenou jazylkou a speciálním rezonančním vakem, který vznikl jako vychlípenina jícnu. Tito primáti jsou přisní vegetariáni a živí se převážně listy, poupaty, nektarem, plody a ořechy stromů. Obvykle tvoří menší skupiny okolo deseti jedinců.


Geotermální jevy a volně žijící živočichové

Ve zdejším sopečném pásmu není problémem objevit mnoho kuriózních postvulkanických projevů spočívajících ve výronu par, plynů, horkých pramenů, bublajícího bahna, atd. Po pár ušlých kilometrech kluzkou cestou prodírajíce se hustou vegetací jsme se konečně přiblížili k místu, kde jsme spatřili doutnající kráter s horkými vřídly. V kráteru bublala voda a vycházelo z něho velké množství vodní páry a oxidu uhličitého. Nechali jsme tak trochu dramaticky vyhlížející zemskou díru vřít a vydali se na další průzkum okolí.


V průběhu trasy jsme zpozorovali jakýsi podezřelý zvuk. Mládě hlodavce zvaného aguti středoamerický Dasyprocta punctata se krmilo v přilehlém podrostu vegetace. Tento velký hlodavec vážící okolo 4 kg, se běžně vyskytuje ve Střední a Jižní Americe. Aguti se živí listy a plody rostlin, příležitostně vejci, někdy škodí na plantážích banánovníků a cukrové třtiny. Tato zvířata jsou známá tím, že putují krajinou společně s opicemi a sbírají spadané plody ze země. Ty si pak ukládají ve „spižírnách“ na období, kdy je dostupnost potravy horší. Občas ovšem zapomenou, kde si potravu uložili, a tak nastává šance semen k vyklíčení na místě notně vzdáleném od své původní mateřské rostliny. Aguti tvoří rodičovské páry na celý život. Pomocí análních žláz značí své teritorium o velikosti asi 1–2 ha. Při obraně území vydávají zvuky podobné štěkotu psů.

Na další z četných vyhlídek lze obdivovat jezírka s bublající tekutinou vypadající jako natavené stříbro. Bizarní to podívaná… I nadále jsme měli šanci pozorovat další z početných obyvatel tamního lesa, jako byli nejrůznější brouci, motýli a jiní bezobratlí, ještěrky, apod. Národní park je rovněž vhodnou oblastí pro pozorování ptáků, neboť se zde rozpoznává až 250 druhů, mezi nimiž jsou nejvýznamnějšími představiteli tukani, papoušci, kolibříci, sovy, dravci nebo takzvaný hoko z řádu hrabavých. Ze známých savců žijících v NP Rincón de la Vieja můžeme kromě zmíněných vřešťanů jmenovat například prasata pekari, pásovce, nosály, lenochody, tapíry, malou stromovou šelmu z čeledi medvídkovití kynkažu a několik druhů vysoké zvěře.


Na dosah činorodých fumarol

Po kmeni mohutného stromu ležícího přes proud řeky jsme se dostali do závěrečné třetiny okružní trasy okolo parku, v tu dobu už ale začínalo vydatně pršet. Nasadili jsme tedy pláštěnky a vydali se dál vstříc sopečným jevům. Po stoupání kamennou cestou do kopce jsme se konečně vyšplhali na vyvýšený plácek s četnými fumarolami a bahenními jezírky. Většina kráterů byla střídavě překryta kouřem a bylo cítit zápach sirovodíku. V určitých momentech byly výpary značně silné a tak nebylo radno zůstávat v těsném dosahu fumarol. Naopak bylo velice zajímavé pozorovat mnohé z drobných i poměrně větších jezírek s bublajícím světle-šedým viskózním bahnem dosahující teploty 100 až 200°C. Vroucí bahno vytvářelo neopakovatelné a neutuchající divadlo, stále se měnících kyprých tvarů.


Po Kostarice jsme cestovali v období dešťů, kdy se všeobecně geotermální aktivita zvyšuje a kdy stoupá množství vody, které se v sopečných útrobách ohřívá a následně dochází k její evaporaci. V tuto dobu je aktivita geotermálních jevů nejvyšší a tím pádem i atraktivní k pozorování. Sopečné krátery, horké prameny, dýmem zahalené fumaroly, bublající bahenní jezírka, to je jen krátký výčet geologických zajímavostí, které v sobě skýtá kostarický národní park Rincón de la Vieja. Magická atmosféra toho místa kombinovaná s pobytem v divoké, nenarušené přírodě z něj dělá ideální kombinaci pro lidi s dobrodružnou povahou.

V kostarickém národním parku Rincón de la Vieja

Kostarika je malý stát ve Střední Americe, známý mimo jiné aktivní vulkanickou činností a četnými erupcemi. Země nabízí nespočet míst naskýtajících příležitost vystoupit až do bezprostřední vzdálenosti sopek. Mezi nejznámější lokality patří všeobecně známé Poás, Irazú a nebo Arenal.


Cestovali jsme po Kostarice po dobu jednoho měsíce, a tak jsme měli dostatek času prozkoumat i některá méně probádaná místa. Na základě doporučení průvodce jsme se jednoho dne rozhodli, že se vydáme na severozápad Kostariky do blízkosti hranic s Nikaraguou a navštívíme Rincón de la Vieja Volcano National Park. Název parku je překládán ze španělštiny jako „Kout staré dámy“. Pojmenování vychází z legendy, kdy mladá dívka byla zamilována do mladíka, avšak její otec vztahu nepřál a hocha shodil do sopečného kráteru…

Národní park se nachází ve vzdálenosti 25 km od provinčního města Libería a asi 250 km od hlavního města San José. Samotný park není dostupný veřejnou dopravou, ale pouze soukromým terénním vozem. Rozloha čítá 400 km2. Nejvyšším bodem oblasti není překvapivě Rincón de la Vieja (1895 m n. m.), ale sopka Santa María dosahující výšky 1916 m n. m. Ta je tvořena již neaktivním kráterem o průměru 500 m. Vulkán Rincón de la Vieja patří do skupiny sedmi aktivních kostarických sopek. Jeho poslední zaznamenaná erupce proběhla v únoru 1998.


Národní park byl zřízen v roce 1973. Jeho relativní nepřístupnost mu zajistila zachovalý ráz krajiny a neporušenou divokou přírodu. Jelikož velkou část území pokrývá deštný les, je díky rozmanitosti tohoto biotopu zajištěna nesmírná různorodost fauny a flóry s výskytem vzácných společenstev a přítomností četných endemických druhů. Na svazích sopek najdeme i unikátní místa dokládající vývoj kostarické přírody, z toho důvodu je park často navštěvován vědeckými expedicemi z různých koutů světa.

Zázemí parku


Po předchozí rezervaci lze v národním parku přespat v některém z poměrně finančně náročných ubytovacích zařízení. Proto jsme zvolili rodinný penzion v nedaleké vesnici mimo park. Výhodou byl krásný výhled na západ slunce nad sopečnými vrcholy. Další předností toho ubytování byl bezprostřední kontakt se skupinou vřešťanů, prohánějících se v korunách stromů přímo na pozemku penzionu. V podvečer, když zapadlo slunce, jsme zaznamenali několik nezvaných hostů v blízkosti venkovního posezení, kde jsme právě večeřeli. Jednalo se o 5 exemplářů ropuchy obrovské Bufo marinus. Každá z nich dosahovala v průměru asi 20 cm. Skupinku obojživelníků sem přilákalo rozsvícené světlo na chodbě a zejména pak přítomnost poletujícího hmyzu. Ropuchy se nenápadně krčili v tmavém koutu a při nejbližší příležitosti ulovit mouchu, startovali po vysněné kořisti.

V areálu národního parku je možné podniknout řadu aktivit, mezi něž patří výstup k některému ze sopečných kráterů. Nejznámější trek vede ke zmíněnému kráteru Rincón de la Vieja, jež v sobě díky vysoké vzdušné vlhkosti, skýtá poměrně namáhavý celodenní výlet. Naopak pro pohodlnější výletníky anebo jako relaxační den lze zařadit pěknou vycházku k horkým vřídlům. Z informačního centra vede k pramenům nedlouhý turistický chodník, přičemž předností této aktivity je možnost koupání v hřejivém vodním jezírku.

My jsme se z důvodu deštivého počasí vypravili na středně dlouhou variantu vycházky pří úpatí vulkánu. Po nezbytné registraci v návštěvnickém centru Las Pailas Ranger Station, jsme se podrobněji seznámili s poskytnutou mapou okolí a vydali se na průzkum geotermálních pochodů a tamního deštného lesa.


První setkání s divokými vřešťany

Když jsme procházeli podél turistické trasy, všimli jsme si jakési šustící šňůry táhnoucí se napříč lesní pěšinou. Po podrobnějším prozkoumání jsme rozpoznali nekonečnou řadu mravenců stříhačů Atta cephalotes, nesoucích kousky čerstvého zeleného listí. Zmíněný druh mravenců je asi 10 mm dlouhý a má velice silná kusadla, kterými dokáže nastříhat i silné listy. Na tomto živném materiálu mravenci pěstují určitý druh houby, která je hlavní složkou jejich potravy.

Všude okolo nás se nacházela poměrně hustá vegetace často tvořená obrovskými stromy sahajícími do výšky až 50 m. Tropické stromy jsou charakteristické mohutným kmenem, který je při bázi zesílen a formován do všelijakých překladů a listů, umocňujících tak upevnění stromu ve věčně vlhké půdě. Zanedlouho jsme se blátivou cestou dostali k řece, kterou jsme překonali s použitím závěsného lanového mostu. Odtud jsme pozorovali menší vodopádky nacházející se protiproudu řeky. V tom jsme z dáli zaslechli výrazný hlas samce vřešťana pláštíkového Alaouatta palliata, který je slyšitelný na vzdálenost několika kilometrů. Samci vřešťanů tímto způsobem upozorňují okolí na svou přítomnost a jejich typický skřek je vyjádřením teritoriality. Dalším důvodem, kdy se samci takto ozývají, je moment ohrožení nebo podrážděni nelibým hlukem z okolí, např. prolétajícím letadlem. Vřešťani jsou vybaveni rozšířenou jazylkou a speciálním rezonančním vakem, který vznikl jako vychlípenina jícnu. Tito primáti jsou přisní vegetariáni a živí se převážně listy, poupaty, nektarem, plody a ořechy stromů. Obvykle tvoří menší skupiny okolo deseti jedinců.


Geotermální jevy a volně žijící živočichové

Ve zdejším sopečném pásmu není problémem objevit mnoho kuriózních postvulkanických projevů spočívajících ve výronu par, plynů, horkých pramenů, bublajícího bahna, atd. Po pár ušlých kilometrech kluzkou cestou prodírajíce se hustou vegetací jsme se konečně přiblížili k místu, kde jsme spatřili doutnající kráter s horkými vřídly. V kráteru bublala voda a vycházelo z něho velké množství vodní páry a oxidu uhličitého. Nechali jsme tak trochu dramaticky vyhlížející zemskou díru vřít a vydali se na další průzkum okolí.


V průběhu trasy jsme zpozorovali jakýsi podezřelý zvuk. Mládě hlodavce zvaného aguti středoamerický Dasyprocta punctata se krmilo v přilehlém podrostu vegetace. Tento velký hlodavec vážící okolo 4 kg, se běžně vyskytuje ve Střední a Jižní Americe. Aguti se živí listy a plody rostlin, příležitostně vejci, někdy škodí na plantážích banánovníků a cukrové třtiny. Tato zvířata jsou známá tím, že putují krajinou společně s opicemi a sbírají spadané plody ze země. Ty si pak ukládají ve „spižírnách“ na období, kdy je dostupnost potravy horší. Občas ovšem zapomenou, kde si potravu uložili, a tak nastává šance semen k vyklíčení na místě notně vzdáleném od své původní mateřské rostliny. Aguti tvoří rodičovské páry na celý život. Pomocí análních žláz značí své teritorium o velikosti asi 1–2 ha. Při obraně území vydávají zvuky podobné štěkotu psů.

Na další z četných vyhlídek lze obdivovat jezírka s bublající tekutinou vypadající jako natavené stříbro. Bizarní to podívaná… I nadále jsme měli šanci pozorovat další z početných obyvatel tamního lesa, jako byli nejrůznější brouci, motýli a jiní bezobratlí, ještěrky, apod. Národní park je rovněž vhodnou oblastí pro pozorování ptáků, neboť se zde rozpoznává až 250 druhů, mezi nimiž jsou nejvýznamnějšími představiteli tukani, papoušci, kolibříci, sovy, dravci nebo takzvaný hoko z řádu hrabavých. Ze známých savců žijících v NP Rincón de la Vieja můžeme kromě zmíněných vřešťanů jmenovat například prasata pekari, pásovce, nosály, lenochody, tapíry, malou stromovou šelmu z čeledi medvídkovití kynkažu a několik druhů vysoké zvěře.


Na dosah činorodých fumarol

Po kmeni mohutného stromu ležícího přes proud řeky jsme se dostali do závěrečné třetiny okružní trasy okolo parku, v tu dobu už ale začínalo vydatně pršet. Nasadili jsme tedy pláštěnky a vydali se dál vstříc sopečným jevům. Po stoupání kamennou cestou do kopce jsme se konečně vyšplhali na vyvýšený plácek s četnými fumarolami a bahenními jezírky. Většina kráterů byla střídavě překryta kouřem a bylo cítit zápach sirovodíku. V určitých momentech byly výpary značně silné a tak nebylo radno zůstávat v těsném dosahu fumarol. Naopak bylo velice zajímavé pozorovat mnohé z drobných i poměrně větších jezírek s bublajícím světle-šedým viskózním bahnem dosahující teploty 100 až 200°C. Vroucí bahno vytvářelo neopakovatelné a neutuchající divadlo, stále se měnících kyprých tvarů.


Po Kostarice jsme cestovali v období dešťů, kdy se všeobecně geotermální aktivita zvyšuje a kdy stoupá množství vody, které se v sopečných útrobách ohřívá a následně dochází k její evaporaci. V tuto dobu je aktivita geotermálních jevů nejvyšší a tím pádem i atraktivní k pozorování. Sopečné krátery, horké prameny, dýmem zahalené fumaroly, bublající bahenní jezírka, to je jen krátký výčet geologických zajímavostí, které v sobě skýtá kostarický národní park Rincón de la Vieja. Magická atmosféra toho místa kombinovaná s pobytem v divoké, nenarušené přírodě z něj dělá ideální kombinaci pro lidi s dobrodružnou povahou.

Normandie a její Alabastrové pobřeží

Všeobecně proslulé skalní útesy lokalizované v provincii zvané
Seine-Maritime, se nachází v dosahu dvou až tří hodinové jízdy autem
z pulzující metropole Paříže. Normandie se svým divokým mořským
pobřežím, byla vždy mekkou mnohých umělců hledajících inspiraci pro
svou tvůrčí uměleckou činnost. K věhlasným malířům, kteří zde
působili, se řadí Gustave Courbet nebo impresionista Claudie Monet.

Alabastrové pobřeží neboli La Cote d’Alabatre leží v Normandii na severo – západě Francie. Všeobecně proslulé skalní útesy lokalizované v provincii zvané Seine-Maritime, se nachází v dosahu dvou až tří hodinové jízdy autem z pulzující metropole Paříže.

Normandie se svým divokým mořským pobřežím, byla vždy mekkou mnohých umělců hledajících inspiraci pro svou tvůrčí uměleckou činnost. K věhlasným malířům, kteří zde působili, se řadí Gustave Courbet nebo impresionista Claudie Monet. Taktéž se zde kochali nekonečným výhledem přes azurové moře řady básníků a spisovatelů, z nich můžeme jmenovat například Guy de Maupassanta a Maurice Leblanca autora románu Dutá jehla (L’Aiguille creuse), jehož kniha se inspiruje ve reálné skalní jehle. Také hudební skladatel Jacques Offenbach zde strávil řadu let a dokonce si koupil dům na pobřeží, aby mohl pobývat na břehu moře delší dobu a tvořit věhlasné operety.


Skalní oblouky – vstup do mořské říše

Pro většinu návštěvníků, stejně jako pro nás, byly hlavním cílem cesty pitoreskní skalní útesy normandského pobřeží. Strmá skaliska se táhnou v pobřežním pásu v délce 140 km a jsou tvořena alabastrem neboli křídou. Křída je hornina sedimentárního původu, obecně vznikající v mělkých zálivech, vysrážením z mořské vody. Tento materiál dobře odolává sesunu, takže může vytvářet dlouhá pobřeží. Na druhou stranu je křída snadno rozpustná a podléhá chemickému zvětrávání. Známé skalní útvary vznikly, resp. kontinuálně se dotvářejí rozpouštěním zmíněné horniny za neustálého toku vody v podobě narážejících mořských vln.

Malebné přímořské městečko Étretat, zapadlé v údolí mezi útesy, je situované přímo na pobřeží průlivu v oblasti La Manche. Letovisko je věhlasné díky Falaise d’Etretat tvořené divokými křídovými útesy a dále romantickou oblázkovou pláží. Světově proslulé jsou zejména tři skalní brány, tunely a osamocená skalní jehla.

Ti řeknu, to jsou panoramata … aneb výhlídka od Falaise d’Aval


Hned poté co jsme se vydali z centra města směrem k pláži a po pár ušlých krocích místní promenádou, se nám naskytla nevšední podívaná. Po obou stranách jsme spatřili majestátní skalní formace. Falaise d’Aval, vypínající se jižně od města, je považován za největší oblouk Alabastrového pobřeží. Rozhodli jsme se vystoupit do jeho blízkosti příkrou pěšinou lemovanou, díky četným dešťům, intenzívně zeleným trávníkem.

Z vrcholu se nám otevřel neopakovatelný výhled na celou zátočinu a obec Étretat. Turistická trasa pokračuje dál okolo golfového hřiště, zvolna se klikatí přes místní pastviny až k masivnímu oblouku Manneporte. Z tohoto místa je možné spatřit neobyčejnou skalní jehlu čnící 90 m nad hladinou moře. L’Aiguille, jak je toto skalisko nazýváno, tak trochu připomíná běloskvoucí cukrovou homoli, zasazenou do neklidné vodní hladiny.

Falaise d’Amont a kulturní dědictví města Étretat


Na opačnou severní stranu vede stezka nejprve přes městskou pláž a posléze prudce stoupá do vrchu. Výstup je bezproblémový a zvládne ho každý běžný návštěvník. Pod vrcholem kopce je situován další z třetice známých oblouků – Falaise d’Amont. Tento oblouk nabývá menších rozměrů než předcházející dva giganti, avšak z půvabu nic nepostrádá. Naslouchajíce křiku poletujících racků jsme se kochali pohledem na vlny tříštící se o mohutná bílá skaliska a užívali si přímořskou atmosféru na sklonku podzimu.

V blízkosti hlavní vyhlídky se nachází veřejnosti přístupná kaple Notre-Dame de la Garde z 19. století, evokující dávné doby. Jak je ve Francii zvykem, všudypřítomné informační tabule popisují nejenom možný výhled, historii místního kraje, ale i známé osobnosti. A tak jsme se dozvěděli, že hned v sousedství sakrální stavby stojí památník postavený na počest vynikajícímu stíhacímu letci z 1. světové války Charlesi Nungesserovi. Ten se společně s druhým pilotem Francois Colim, poprvé pokusil o non-stop přelet Atlantiku. V květnu 1927 se tito letci vypravili se svým speciálně zkonstruovaným dvouplošníkem pojmenovaným ,,Bílý pták“ ve francouzštině ,,Le Oiseu Blanc“, z Paříže do téměř 6 000 kilometrů vzdáleného New Yorku. Bohužel, do cíle nikdy nedoletěli, záhadně zmizeli kdesi v oceánu. Zde v Normandii byli na území Francie spatřeni naposledy.


Ostatně od tohoto monumentu ve tvaru střely, pokračuje turistická cesta dále směrem k městu Fécamp, lemujíc fotogenické Alabastrové pobřeží. Při pohledu na jednu stranu se naskýtá efektní pohled na grandiózní útesy a na stranu druhou je možné pozorovat baculaté ovce ležérně popocházející okolo robustního skotu, který klidně odpočívá ve výběhu přímo nad rozbouřeným mořem.

Přírodní rozmanitost v oblasti La Manche

Procházka podél pobřeží v sobě skýtá nejenom atraktivní výhled na dlouhé pobřeží lemované alabastrovými útesy a oblouky, ale také seznámení se s mnoha chráněnými druhy rostlin a mořských ptáků.

Místní vegetace denně čelí poměrně tvrdým klimatickým podmínkám – chladu, silnému větru a hlavně slanému mořskému vzduchu. Jedněmi z rostlinných druhů, které se dokázaly adaptovat na tyto extrémní podmínky, je starček Senecio canus, katrán přímořský Crambe maritima a nebo hojně rozšířené kapradiny, jenž se na konci vegetačního období zbarvují do zrzava a vytvářejí tak atraktivní fotogenický kontrast vůči svěže zeleným trávníkům a tyrkysově – modrému odstínu moře.


Z nejčastěji vyskytujících se ptáků v oblasti La Manche, můžeme zmínit rozmanité druhy racků a věčně nenasytné kormorány. Bez problémů si lze vychutnat pohled na buřňáky, nechávající se unášet vzdušnými proudy. Naopak, při troše štěstí je možné spatřit elegantní sokoly.

Normandie, to je přímořská idylka kombinovaná s farmářsky laděnými výhledy na louky s pasoucím se statným normandským skotem a neutuchající atmosférou malebných cihlových domků staroanglického charakteru. Prostě nádhera, která se musí alespoň jednou za život vidět!

Alabastrové pobřeží neboli La Cote d’Alabatre leží v Normandii na severo – západě Francie. Všeobecně proslulé skalní útesy lokalizované v provincii zvané Seine-Maritime, se nachází v dosahu dvou až tří hodinové jízdy autem z pulzující metropole Paříže.

Normandie se svým divokým mořským pobřežím, byla vždy mekkou mnohých umělců hledajících inspiraci pro svou tvůrčí uměleckou činnost. K věhlasným malířům, kteří zde působili, se řadí Gustave Courbet nebo impresionista Claudie Monet. Taktéž se zde kochali nekonečným výhledem přes azurové moře řady básníků a spisovatelů, z nich můžeme jmenovat například Guy de Maupassanta a Maurice Leblanca autora románu Dutá jehla (L’Aiguille creuse), jehož kniha se inspiruje ve reálné skalní jehle. Také hudební skladatel Jacques Offenbach zde strávil řadu let a dokonce si koupil dům na pobřeží, aby mohl pobývat na břehu moře delší dobu a tvořit věhlasné operety.


Skalní oblouky – vstup do mořské říše

Pro většinu návštěvníků, stejně jako pro nás, byly hlavním cílem cesty pitoreskní skalní útesy normandského pobřeží. Strmá skaliska se táhnou v pobřežním pásu v délce 140 km a jsou tvořena alabastrem neboli křídou. Křída je hornina sedimentárního původu, obecně vznikající v mělkých zálivech, vysrážením z mořské vody. Tento materiál dobře odolává sesunu, takže může vytvářet dlouhá pobřeží. Na druhou stranu je křída snadno rozpustná a podléhá chemickému zvětrávání. Známé skalní útvary vznikly, resp. kontinuálně se dotvářejí rozpouštěním zmíněné horniny za neustálého toku vody v podobě narážejících mořských vln.

Malebné přímořské městečko Étretat, zapadlé v údolí mezi útesy, je situované přímo na pobřeží průlivu v oblasti La Manche. Letovisko je věhlasné díky Falaise d’Etretat tvořené divokými křídovými útesy a dále romantickou oblázkovou pláží. Světově proslulé jsou zejména tři skalní brány, tunely a osamocená skalní jehla.

Ti řeknu, to jsou panoramata … aneb výhlídka od Falaise d’Aval


Hned poté co jsme se vydali z centra města směrem k pláži a po pár ušlých krocích místní promenádou, se nám naskytla nevšední podívaná. Po obou stranách jsme spatřili majestátní skalní formace. Falaise d’Aval, vypínající se jižně od města, je považován za největší oblouk Alabastrového pobřeží. Rozhodli jsme se vystoupit do jeho blízkosti příkrou pěšinou lemovanou, díky četným dešťům, intenzívně zeleným trávníkem.

Z vrcholu se nám otevřel neopakovatelný výhled na celou zátočinu a obec Étretat. Turistická trasa pokračuje dál okolo golfového hřiště, zvolna se klikatí přes místní pastviny až k masivnímu oblouku Manneporte. Z tohoto místa je možné spatřit neobyčejnou skalní jehlu čnící 90 m nad hladinou moře. L’Aiguille, jak je toto skalisko nazýváno, tak trochu připomíná běloskvoucí cukrovou homoli, zasazenou do neklidné vodní hladiny.

Falaise d’Amont a kulturní dědictví města Étretat


Na opačnou severní stranu vede stezka nejprve přes městskou pláž a posléze prudce stoupá do vrchu. Výstup je bezproblémový a zvládne ho každý běžný návštěvník. Pod vrcholem kopce je situován další z třetice známých oblouků – Falaise d’Amont. Tento oblouk nabývá menších rozměrů než předcházející dva giganti, avšak z půvabu nic nepostrádá. Naslouchajíce křiku poletujících racků jsme se kochali pohledem na vlny tříštící se o mohutná bílá skaliska a užívali si přímořskou atmosféru na sklonku podzimu.

V blízkosti hlavní vyhlídky se nachází veřejnosti přístupná kaple Notre-Dame de la Garde z 19. století, evokující dávné doby. Jak je ve Francii zvykem, všudypřítomné informační tabule popisují nejenom možný výhled, historii místního kraje, ale i známé osobnosti. A tak jsme se dozvěděli, že hned v sousedství sakrální stavby stojí památník postavený na počest vynikajícímu stíhacímu letci z 1. světové války Charlesi Nungesserovi. Ten se společně s druhým pilotem Francois Colim, poprvé pokusil o non-stop přelet Atlantiku. V květnu 1927 se tito letci vypravili se svým speciálně zkonstruovaným dvouplošníkem pojmenovaným ,,Bílý pták“ ve francouzštině ,,Le Oiseu Blanc“, z Paříže do téměř 6 000 kilometrů vzdáleného New Yorku. Bohužel, do cíle nikdy nedoletěli, záhadně zmizeli kdesi v oceánu. Zde v Normandii byli na území Francie spatřeni naposledy.


Ostatně od tohoto monumentu ve tvaru střely, pokračuje turistická cesta dále směrem k městu Fécamp, lemujíc fotogenické Alabastrové pobřeží. Při pohledu na jednu stranu se naskýtá efektní pohled na grandiózní útesy a na stranu druhou je možné pozorovat baculaté ovce ležérně popocházející okolo robustního skotu, který klidně odpočívá ve výběhu přímo nad rozbouřeným mořem.

Přírodní rozmanitost v oblasti La Manche

Procházka podél pobřeží v sobě skýtá nejenom atraktivní výhled na dlouhé pobřeží lemované alabastrovými útesy a oblouky, ale také seznámení se s mnoha chráněnými druhy rostlin a mořských ptáků.

Místní vegetace denně čelí poměrně tvrdým klimatickým podmínkám – chladu, silnému větru a hlavně slanému mořskému vzduchu. Jedněmi z rostlinných druhů, které se dokázaly adaptovat na tyto extrémní podmínky, je starček Senecio canus, katrán přímořský Crambe maritima a nebo hojně rozšířené kapradiny, jenž se na konci vegetačního období zbarvují do zrzava a vytvářejí tak atraktivní fotogenický kontrast vůči svěže zeleným trávníkům a tyrkysově – modrému odstínu moře.


Z nejčastěji vyskytujících se ptáků v oblasti La Manche, můžeme zmínit rozmanité druhy racků a věčně nenasytné kormorány. Bez problémů si lze vychutnat pohled na buřňáky, nechávající se unášet vzdušnými proudy. Naopak, při troše štěstí je možné spatřit elegantní sokoly.

Normandie, to je přímořská idylka kombinovaná s farmářsky laděnými výhledy na louky s pasoucím se statným normandským skotem a neutuchající atmosférou malebných cihlových domků staroanglického charakteru. Prostě nádhera, která se musí alespoň jednou za život vidět!

Holandsko a jeho okouzlující skanzeny

Nizozemí je proslulé výrobou skvělých tvrdých sýrů, robustních
dřeváků, bohatou sítí vodních kanálů, všudypřítomnými stády ovcí a
černobílých krav a samozřejmě nekonečnými rovinami. Kromě těchto
fenoménů se v Holandsku, podobně jako v České republice,
nachází několik zajímavých skanzenů.

Nizozemí je proslulé výrobou skvělých tvrdých sýrů, robustních dřeváků, bohatou sítí vodních kanálů, všudypřítomnými stády ovcí a černobílých krav a samozřejmě nekonečnými rovinami. Kromě těchto fenoménů se v Holandsku, podobně jako v České republice, nachází několik zajímavých skanzenů. Tři největší a nejznámější muzea lidových staveb a umění jsou situována poblíž měst Arnhem, Amsterdam a Enkhuizen. Navíc se v ,,zemi tulipánů“ nachází i některá menší muzea regionálního významu.

Je libo projížďka historickou tramvají?


Pro tentokrát začněme návštěvou zmíněného národopisného muzea obyčejů a architektury nacházejícího se v rámci aglomerace Arnhem ve východní části Holandska. Muzeum bylo založeno v roce 1912 a posléze se v roce 1942 transformovalo na národní muzeum. Skanzen Openluchtmuseum bylo v roce 2005 oceněno jako Evropské muzeum roku. Areál velký 44 ha nabízí ke zhlédnutí asi 80 historických budov zemědělského rázu, ale i ryze městského charakteru, továrnu na zpracování mléka, rozličné dílny řemeslníků, starobylé obchůdky potravin se sladkým i slaným pečivem, původní sklady zboží, vlakové nádraží a samozřejmě nemohou chybět ani tolik příznačné větrné mlýny. Návštěvník se zde může seznámit nejenom se zmíněnými skvosty někdejší architektury, ale i se způsobem života v posledních 250 letech na území Nizozemského království.

Během jednoho dne je možno zhlédnout výrobu sýrů, domácího pečiva a sladkostí, práci kováře, nahlédnout do tajů vyhotovení jablečného sirupu, zpracovaní lněného semínka na olej za pomoci koňského zápřahu, apod. Skanzen je otevřen po celý rok, což umožňuje seznámení s typickými činnostmi v jednotlivých ročních obdobích. Například přes vánoční svátky je pro návštěvníky připraveno zpestření v podobě ledové plochy určené k otestovaní bruslařských dovedností. V teplejším období je pro změnu velice populární výroba dekorací nebo jednoduchých hraček z přírodního materiálu v podobě chundelatých oveček, jízda na jednokolce či v dřevěné motokáře.


Muzeum se mimo jiné snaží návštěvníky seznámit s plemeny domácích zvířat, která jsou pro Holandsko tolik typická, avšak v současné době již patří spíše ke zřídka kdy chovaným. Na mnoha místech se můžete setkat s několika vzácnými plemeny skotu, ovcí i staro-holandskými plemeny králíků a drůbeže. Tato aktivita je atraktivní zejména pro děti. Milovníky rostlinné říše zas zaujme důmyslně provedená bylinná zahrada, která představuje nejběžněji používané druhy koření jako je šalvěj, kmín, rozmarýn, levandule, tymián, atd.

Také pro muže je zde připraveno dostatečně účinné lákadlo v podobě muzea piva a pivovarnictví nazvané příznačně ,,Pivo je nápoj pro všechny“. Tato permanentní expozice byla otevřena v roce 1996 a kromě ukázky nástrojů a nádob spojených s výrobou piva, prezentuje historickou výrobu tohoto kvašeného moku v oblasti Brabantska, na jihu Holandska. Výstava je pojata lehce humorně, ale o tom vám už nebudu více prozrazovat, nechte se překvapit.

Vnitřní expozice muzea je zaměřena zejména na způsob odívání v jednotlivých dějinných obdobích a krajích. Například je možné spatřit kolekci originálních krajek, kovových ozdob a čepců, které bývaly běžně užívány na území někdejšího Holandska. Po vstupu do jednoho z moderněji vypadajících výstavních pavilonů je okamžitě patrné, jak kuriózní výstavu můžeme očekávat. Výstava soukromých sbírek zvaná ,,Sběratelův ráj“, nahlíží do duše každému z nás, takže můžete spatřit sbírku lístků na nákup, krucifixů, sádrových trpaslíků, plyšových medvídků, papírových pytlíků, které jsou užívány v případě nevolnosti v letadlech, apod.

Asi největší atrakcí Openluchtmusea je projížďka historickou tramvají z předválečné doby, která projíždí skanzenem na trase o délce 1750 m a míjí nejvýznamnější body areálu. Umožňuje tak prvotní seznámení s jednotlivými objekty muzea, stejně jako způsob pohybu po rozsáhlém prostoru.


Nekonečná řada mlýnů, výroba sýrů a klapajících dřeváků

Zaanse Schans muzeum dokumentuje historii jedné z nejstarších průmyslových oblastí Evropy v období mezi 17. až 18. stoletím. Jedná se o restaurovanou historickou vesnici obytných a hospodářských staveb v oblasti provincie Severní Holandsko v nepříliš velké vzdálenosti od Amsterdamu. Dříve byli lidé obývající tuto oblast nuceni žít z toho, co jim umožnil vítr, který v této rovinaté krajině fouká téměř neustále. V 18. století se konkrétně poblíž města Zaanstad vyskytovalo dokonce až 1000 větrných mlýnů, které sloužily ke zpracování zemědělských produktů, dřeva, nerostů a také k výrobě elektrické energie. Společně s rozmachem průmyslu začaly vznikat i rodinné obchodní podniky. Zaanský region si tak časem vysloužil přezdívku ,,Spižírna Holandska“. S obnovou Zaanse Schans se započalo po roce 1945.

V současné době je na břehu poklidně tekoucí řeky Zaan situováno 6 historických větrných mlýnů, které jsou přístupné veřejnosti. Unikátní větrné mlýny představují zvídavým návštěvníkům technologii zpracovaní olejnin na olej a pokrutiny, výrobu hořčice, pilu anebo také výrobu přírodních barviv. Navíc na sousedních pastvinách lze kromě všude přítomného domácího zvířectva, zahlednout několik menších větrných mlýnů sloužících k drenáži vodních kanálů. Pozoruhodností Zaanse Schans je jeden z větrných mlýnů sloužící k řezání dřeva, který byl dokončen v roce 2007 jako replika starodávné pily zhotovené na základě původních technických údajů a tradičních postupů. S detaily poměrně komplikované výstavby je možné se blíže seznámit v suterénu budovy samotného mlýna. Kromě mlýnů se ve vesničce vyskytuje nejenom soubor zelených dřevěných domů obyčejných venkovanů, ale i domů bohatých obchodníků všelijak propojených malými mosty a můstky a to vše doplněné okouzlujícími zahrádkami narcisů, hyacintů a tulipánu.


Výroba tradičních holandských produktů jako jsou tvrdé sýry, hořčice, dřeváky nebo cín je součástí každodenní demonstrační ukázky. Tak třeba výroba dřeváků je situována v domě z roku 1780 a vyjma samotného předvedení manufakturní výroby dřeváků z dřeva topolu, je možné spatřit značné množství historických dřeváků určených pro rozličné příležitosti každodenního života, počínaje prací na statku, svatbou a konče například velkou holandskou vášní bruslením. Dřeváky pro každodenní nošení bývaly obvykle pouze hladké dřevěné, naopak dřeváky určené pro slavnostní příležitosti bývaly bohatě malované přírodními vzory či motivy větrných mlýnů anebo dokonce ručně vyřezávané. Bezpochyby velkou výhodou dřeváků je to, že v teplých letních dnech dostatečně větrají a není v nich horko, na druhou stranu v zimě a ve vlhku chrání nohy před chladem a mokrem. To je i jeden z důvodů, proč je tato obuv u holanďanů stále populární.


Muzeum, do kterého vás odveze loď

Národopisné muzeum nazvané Zuiderzeemuseum je z přilehlého parkoviště přístupné sympatickou lodní vyjížďkou, vzdálené ne více jak 15 minut. Muzeum bylo založeno v poválečné době v roce 1948 a prezentuje holandské umění, kulturu a zvyky na pozadí severo-holandské krajiny s četnými vodními plochami a nezbytnými poldry. Nadto klade důraz na dobu před rokem 1932, kdy byla dovršena velkolepá stavba 32 km dlouhé hráze Afsluitdijk, která v současnosti rozděluje záliv Zuiderzee a vytváří jezero IJseelmeer.

Historické domy a interiéry, nábytek, keramika, sklo, obrazy, ozdoby, dobové fotografie, oblečení, textilie a mnohé další předměty si může návštěvník prohlédnout v tomto znamenitém skanzenu nedaleko města Enkhuizen. Muzeum dovoluje nahlédnout do dávných dob a seznamuje, jak lidé žili a pracovali v oblasti provincie Zuiderzee. Tak kupříkladu mnohé jistě zaujme dům bankéře, řeznictví, voňavý obchod pekaře, kovárna, fotografický ateliér, brusířství, dům holiče doplněný všemi potřebnými pomůckami nebo starobylá lékárna se soškami, které byly používány k zahnání zlých duchů. Celá expozice je podána velmi informativně v typicky holandském realistickém pojetí. Zuiderzeemuseum je živoucí vesnice, takže tu není opomenuto ani na školu, poštu či protestantský kostel.

Součástí skanzenu je dokonce i starý přístav Marken z 19. století. Rybáři tu přímo na místě zhotovují nejenom sušené či uzené rybí pochoutky, ale i rybářské sítě jako v časech dávno minulých. V muzeu je dán prostor i obyčejným lidem, kteří si mohou vyzkoušet svoje dovednosti v oblasti spřádání sítí nebo se jen tak obdivovat lodím a rybářským chatrčím z oblasti Markenu, Volendamu a Monnickendamu.


Děti najdou v Zuiderzeemuseu zalíbení v projížďce plachetnicí po areálu skanzenu nebo vlastnoruční stavbě pirátské lodičky. Pravděpodobně velkým zážitkem bude možnost obléknout se do původního holandského kroje. Pro děvčata je připravena červeno-modro-bílá proužkovaná sukně a bílá blůzka s bohatým zdobením, pro kluky pak černé vlněné kalhoty s vestičkou a pro všechny společné dřeváky neboli ,,Klompen“.

Návštěva tolikeré kultury může jednoho zdolat, a tak je pamatováno i na relaxaci v přilehlém přírodním parku nacházejícím se na blízkém poloostrově, kde je možná procházka lesní vegetací nebo dokonce uspořádání příjemného pikniku.

Projížďka historickou tramvají v Openluchtmuseu, nezapomenutelné panorama větrných mlýnů v Zaanse Schans nebo ukázka tradičních lidových dovedností v Zuiderseemuseu, to jsou jen tři namátkou vybrané zajímavosti, jenž v sobě skýtá letmý pohled do bohatého kulturního dědictví Nizozemského království. O těch dalších podrobněji zase třeba někdy příště.

Nizozemí je proslulé výrobou skvělých tvrdých sýrů, robustních dřeváků, bohatou sítí vodních kanálů, všudypřítomnými stády ovcí a černobílých krav a samozřejmě nekonečnými rovinami. Kromě těchto fenoménů se v Holandsku, podobně jako v České republice, nachází několik zajímavých skanzenů. Tři největší a nejznámější muzea lidových staveb a umění jsou situována poblíž měst Arnhem, Amsterdam a Enkhuizen. Navíc se v ,,zemi tulipánů“ nachází i některá menší muzea regionálního významu.

Je libo projížďka historickou tramvají?


Pro tentokrát začněme návštěvou zmíněného národopisného muzea obyčejů a architektury nacházejícího se v rámci aglomerace Arnhem ve východní části Holandska. Muzeum bylo založeno v roce 1912 a posléze se v roce 1942 transformovalo na národní muzeum. Skanzen Openluchtmuseum bylo v roce 2005 oceněno jako Evropské muzeum roku. Areál velký 44 ha nabízí ke zhlédnutí asi 80 historických budov zemědělského rázu, ale i ryze městského charakteru, továrnu na zpracování mléka, rozličné dílny řemeslníků, starobylé obchůdky potravin se sladkým i slaným pečivem, původní sklady zboží, vlakové nádraží a samozřejmě nemohou chybět ani tolik příznačné větrné mlýny. Návštěvník se zde může seznámit nejenom se zmíněnými skvosty někdejší architektury, ale i se způsobem života v posledních 250 letech na území Nizozemského království.

Během jednoho dne je možno zhlédnout výrobu sýrů, domácího pečiva a sladkostí, práci kováře, nahlédnout do tajů vyhotovení jablečného sirupu, zpracovaní lněného semínka na olej za pomoci koňského zápřahu, apod. Skanzen je otevřen po celý rok, což umožňuje seznámení s typickými činnostmi v jednotlivých ročních obdobích. Například přes vánoční svátky je pro návštěvníky připraveno zpestření v podobě ledové plochy určené k otestovaní bruslařských dovedností. V teplejším období je pro změnu velice populární výroba dekorací nebo jednoduchých hraček z přírodního materiálu v podobě chundelatých oveček, jízda na jednokolce či v dřevěné motokáře.


Muzeum se mimo jiné snaží návštěvníky seznámit s plemeny domácích zvířat, která jsou pro Holandsko tolik typická, avšak v současné době již patří spíše ke zřídka kdy chovaným. Na mnoha místech se můžete setkat s několika vzácnými plemeny skotu, ovcí i staro-holandskými plemeny králíků a drůbeže. Tato aktivita je atraktivní zejména pro děti. Milovníky rostlinné říše zas zaujme důmyslně provedená bylinná zahrada, která představuje nejběžněji používané druhy koření jako je šalvěj, kmín, rozmarýn, levandule, tymián, atd.

Také pro muže je zde připraveno dostatečně účinné lákadlo v podobě muzea piva a pivovarnictví nazvané příznačně ,,Pivo je nápoj pro všechny“. Tato permanentní expozice byla otevřena v roce 1996 a kromě ukázky nástrojů a nádob spojených s výrobou piva, prezentuje historickou výrobu tohoto kvašeného moku v oblasti Brabantska, na jihu Holandska. Výstava je pojata lehce humorně, ale o tom vám už nebudu více prozrazovat, nechte se překvapit.

Vnitřní expozice muzea je zaměřena zejména na způsob odívání v jednotlivých dějinných obdobích a krajích. Například je možné spatřit kolekci originálních krajek, kovových ozdob a čepců, které bývaly běžně užívány na území někdejšího Holandska. Po vstupu do jednoho z moderněji vypadajících výstavních pavilonů je okamžitě patrné, jak kuriózní výstavu můžeme očekávat. Výstava soukromých sbírek zvaná ,,Sběratelův ráj“, nahlíží do duše každému z nás, takže můžete spatřit sbírku lístků na nákup, krucifixů, sádrových trpaslíků, plyšových medvídků, papírových pytlíků, které jsou užívány v případě nevolnosti v letadlech, apod.

Asi největší atrakcí Openluchtmusea je projížďka historickou tramvají z předválečné doby, která projíždí skanzenem na trase o délce 1750 m a míjí nejvýznamnější body areálu. Umožňuje tak prvotní seznámení s jednotlivými objekty muzea, stejně jako způsob pohybu po rozsáhlém prostoru.


Nekonečná řada mlýnů, výroba sýrů a klapajících dřeváků

Zaanse Schans muzeum dokumentuje historii jedné z nejstarších průmyslových oblastí Evropy v období mezi 17. až 18. stoletím. Jedná se o restaurovanou historickou vesnici obytných a hospodářských staveb v oblasti provincie Severní Holandsko v nepříliš velké vzdálenosti od Amsterdamu. Dříve byli lidé obývající tuto oblast nuceni žít z toho, co jim umožnil vítr, který v této rovinaté krajině fouká téměř neustále. V 18. století se konkrétně poblíž města Zaanstad vyskytovalo dokonce až 1000 větrných mlýnů, které sloužily ke zpracování zemědělských produktů, dřeva, nerostů a také k výrobě elektrické energie. Společně s rozmachem průmyslu začaly vznikat i rodinné obchodní podniky. Zaanský region si tak časem vysloužil přezdívku ,,Spižírna Holandska“. S obnovou Zaanse Schans se započalo po roce 1945.

V současné době je na břehu poklidně tekoucí řeky Zaan situováno 6 historických větrných mlýnů, které jsou přístupné veřejnosti. Unikátní větrné mlýny představují zvídavým návštěvníkům technologii zpracovaní olejnin na olej a pokrutiny, výrobu hořčice, pilu anebo také výrobu přírodních barviv. Navíc na sousedních pastvinách lze kromě všude přítomného domácího zvířectva, zahlednout několik menších větrných mlýnů sloužících k drenáži vodních kanálů. Pozoruhodností Zaanse Schans je jeden z větrných mlýnů sloužící k řezání dřeva, který byl dokončen v roce 2007 jako replika starodávné pily zhotovené na základě původních technických údajů a tradičních postupů. S detaily poměrně komplikované výstavby je možné se blíže seznámit v suterénu budovy samotného mlýna. Kromě mlýnů se ve vesničce vyskytuje nejenom soubor zelených dřevěných domů obyčejných venkovanů, ale i domů bohatých obchodníků všelijak propojených malými mosty a můstky a to vše doplněné okouzlujícími zahrádkami narcisů, hyacintů a tulipánu.


Výroba tradičních holandských produktů jako jsou tvrdé sýry, hořčice, dřeváky nebo cín je součástí každodenní demonstrační ukázky. Tak třeba výroba dřeváků je situována v domě z roku 1780 a vyjma samotného předvedení manufakturní výroby dřeváků z dřeva topolu, je možné spatřit značné množství historických dřeváků určených pro rozličné příležitosti každodenního života, počínaje prací na statku, svatbou a konče například velkou holandskou vášní bruslením. Dřeváky pro každodenní nošení bývaly obvykle pouze hladké dřevěné, naopak dřeváky určené pro slavnostní příležitosti bývaly bohatě malované přírodními vzory či motivy větrných mlýnů anebo dokonce ručně vyřezávané. Bezpochyby velkou výhodou dřeváků je to, že v teplých letních dnech dostatečně větrají a není v nich horko, na druhou stranu v zimě a ve vlhku chrání nohy před chladem a mokrem. To je i jeden z důvodů, proč je tato obuv u holanďanů stále populární.


Muzeum, do kterého vás odveze loď

Národopisné muzeum nazvané Zuiderzeemuseum je z přilehlého parkoviště přístupné sympatickou lodní vyjížďkou, vzdálené ne více jak 15 minut. Muzeum bylo založeno v poválečné době v roce 1948 a prezentuje holandské umění, kulturu a zvyky na pozadí severo-holandské krajiny s četnými vodními plochami a nezbytnými poldry. Nadto klade důraz na dobu před rokem 1932, kdy byla dovršena velkolepá stavba 32 km dlouhé hráze Afsluitdijk, která v současnosti rozděluje záliv Zuiderzee a vytváří jezero IJseelmeer.

Historické domy a interiéry, nábytek, keramika, sklo, obrazy, ozdoby, dobové fotografie, oblečení, textilie a mnohé další předměty si může návštěvník prohlédnout v tomto znamenitém skanzenu nedaleko města Enkhuizen. Muzeum dovoluje nahlédnout do dávných dob a seznamuje, jak lidé žili a pracovali v oblasti provincie Zuiderzee. Tak kupříkladu mnohé jistě zaujme dům bankéře, řeznictví, voňavý obchod pekaře, kovárna, fotografický ateliér, brusířství, dům holiče doplněný všemi potřebnými pomůckami nebo starobylá lékárna se soškami, které byly používány k zahnání zlých duchů. Celá expozice je podána velmi informativně v typicky holandském realistickém pojetí. Zuiderzeemuseum je živoucí vesnice, takže tu není opomenuto ani na školu, poštu či protestantský kostel.

Součástí skanzenu je dokonce i starý přístav Marken z 19. století. Rybáři tu přímo na místě zhotovují nejenom sušené či uzené rybí pochoutky, ale i rybářské sítě jako v časech dávno minulých. V muzeu je dán prostor i obyčejným lidem, kteří si mohou vyzkoušet svoje dovednosti v oblasti spřádání sítí nebo se jen tak obdivovat lodím a rybářským chatrčím z oblasti Markenu, Volendamu a Monnickendamu.


Děti najdou v Zuiderzeemuseu zalíbení v projížďce plachetnicí po areálu skanzenu nebo vlastnoruční stavbě pirátské lodičky. Pravděpodobně velkým zážitkem bude možnost obléknout se do původního holandského kroje. Pro děvčata je připravena červeno-modro-bílá proužkovaná sukně a bílá blůzka s bohatým zdobením, pro kluky pak černé vlněné kalhoty s vestičkou a pro všechny společné dřeváky neboli ,,Klompen“.

Návštěva tolikeré kultury může jednoho zdolat, a tak je pamatováno i na relaxaci v přilehlém přírodním parku nacházejícím se na blízkém poloostrově, kde je možná procházka lesní vegetací nebo dokonce uspořádání příjemného pikniku.

Projížďka historickou tramvají v Openluchtmuseu, nezapomenutelné panorama větrných mlýnů v Zaanse Schans nebo ukázka tradičních lidových dovedností v Zuiderseemuseu, to jsou jen tři namátkou vybrané zajímavosti, jenž v sobě skýtá letmý pohled do bohatého kulturního dědictví Nizozemského království. O těch dalších podrobněji zase třeba někdy příště.

Nečekané scenérie La Foret de Fontainebleau

Člověk by ani neřekl, že tak blízko rušné metropole Paříže by mohl
nalézt hluboké lesy a četné skalní převisy. Asi po hodině jízdy autem
z centra Paříže jsme se dostali do oblasti zvané La Foret de
Fontainebleau, neboli do lesíka Fontainebleau. Přírodní park leží asi
50 km jihovýchodně od Paříže v regionu zvaném
Seine-de-Marne.


Člověk by ani neřekl, že tak blízko rušné metropole Paříže by mohl nalézt hluboké lesy a četné skalní převisy. Asi po hodině jízdy autem z centra Paříže jsme se dostali do oblasti zvané La Foret de Fontainebleau, neboli do lesíka Fontainebleau. Přírodní park leží asi 50 km jihovýchodně od Paříže v regionu zvaném Seine-de-Marne. Les byl založen cíleně před více než 500 lety francouzským králem Františkem I. jako královská lovecká obora. Pravděpodobně je toto místo mnohem známější díky přítomnosti proslulého stejnojmenného zámku, který se nachází v nedaleké stejnojmenné obci.

Nás ovšem zajímaly především přírodní krásy tamního kraje. Už během jízdy autem nás překvapilo, jak je oblast lesů ve Fontainebleau rozsáhlá a zachovalá. Celý park pokrývá území o velikosti 17 000 ha a patří k největším a nejkrásnějším ve Francii. Les je protkán bohatou sítí písčitých cest, jednoznačně vyzývající k celodenní túře po místních vršcích. Jelikož v den, kdy jsme výlet uskutečnili, bylo krásné podzimní odpoledne, byla na výchozím bodu turistické trasy přítomna dost početná skupina lidí. Navzdory tomuto faktu jsme se vydali vstříc jednomu z místních vrcholů tak, abychom měli dobrý rozhled do okolí. S přibývající vzdáleností začaly davy chtivých víkendových návštěvníků odpadat a my jsme si mohli lépe vychutnat půvabnou podzimní atmosféru. Cesty ve Fontainebleau jsou značené (celkem asi 300 km) anebo alespoň částečně značené, takže orientace byla poměrně jednoduchá.


Mezi lesními pěšinami

Po několika ušlých kilometrech jsme postupně začali objevovat krásy místní flóry. Typický lesní porost je zde nečastěji tvořen několika druhy dubů, borovicí lesní, bukem lesním a jalovcem obecným. Díky tomu, že jsme navštívili přírodní park na počátku října, bylo stále možné vidět všudypřítomné kvetoucí rostliny vřesu obecného. Na odpoledním slunci se keříky rozeseté všude na okolních stráních pěkně vyjímaly a honosily se početnými fialovo-růžovými kvítky.

Pokračovali jsme dále po lesní pěšině a po chvíli jsme prostoupili hlouběji do lesní vegetace, kam nedorazí tolik turistů a cyklistů. V této části parku se nám náhle naskytla šance zahlédnout osobité obyvatele tamních lesů. Na jedné z cest jsme si všimli velkého slepýše vyhřívajícího se na odpoledním slunci. Kromě tohoto zástupce třídy plazů, jsme při slézání mohutných balvanů spatřili strakapouda velkého hloubícího dutinu do jednoho z kmene toliko početných borovic a dobývajícího se tak potravy v podobě různých bezobratlých živočichů, nejčastěji pak larev hmyzu. Doufali jsme, že budeme mít více štěstí a spatříme i některé další ptáky, jako jsou budníček, pěnice nebo sýkora, ale toho dne už k tomu nedošlo. Zato výhled z námi dobytého vrcholu na okolní krajinu byl odměnou za několik desítek ušlých kilometrů. Široko daleko bylo možné spatřit pouze zelený lesní porost bez známek lidské činnosti.

Lezení v kamenném labyrintu


Lesní háje ve Fontainebleau jsou jednoznačně okouzlující svou jedinečnou přírodní scenérií, ale na druhou stranu mají mnohé co nabídnout i milovníkům kamenných útvarů. V blízkosti hlavního parkoviště jsme nalezli malé skalní město tvořené neobvykle formovanými pískovci. Některé balvany si díky svému charakteristickému vzhledu vysloužily pojmenování jako například slon, psí čumák, apod. Pískovcové valouny nejsou nikterak vysoké, a tak umožňují nácvik lezecké techniky – posilování prstů, práci nohou a udržování rovnováhy jak začínajícím, tak pokročilým milovníků horolezectví a boulderingu (lezení bez lana na nízkých skalních blocích). Mezi skalisky jsme zaslechli rozličné evropské jazyky, počínaje jak jinak francouzštinou, neboť valouny ve Fontainebleau jsou velmi populární u domácích obyvatel, ale slyšet bylo i angličtinu, holandštinu a němčinu. My jsme se po chvíli tichého pozorování krkolomných úchytů a všelijakých mistrovských hmatů, dali do hovoru s jednou skupinkou Holanďanů. Studenti tvrdili, že pro účely boulderingu je oblast Fontainebleau vůbec nejideálnější místo v Evropě, a proto se sem každoročně sjíždí poněkud mezinárodní komunita. Objasnili nám také, že v blízkém okolí lze najít celkem 4 významná místa zasvěcená tomuto rychle se rozvíjejícímu sportu. Lezecké stěny jsou pro jednodušší orientaci barevně označeny podle obtížnosti lezení. Žlutě značené lezecké trasy jsou určeny začínajícím lezcům, oranžové, modré a červené středně pokročilým a konečně bílé a černé trasy jsou dedikovány vrcholným boulderistům.


Rozmanitá krajina v okolí městečka Fontainebleau na nás zapůsobila velmi příjemně, toto místo je ideální jak pro všechny milovníky přírody, tak i jako relaxace po několika vyčerpávajících dnech strávených prohlídkou monumentálních pařížských kulturních pamětihodností.


Člověk by ani neřekl, že tak blízko rušné metropole Paříže by mohl nalézt hluboké lesy a četné skalní převisy. Asi po hodině jízdy autem z centra Paříže jsme se dostali do oblasti zvané La Foret de Fontainebleau, neboli do lesíka Fontainebleau. Přírodní park leží asi 50 km jihovýchodně od Paříže v regionu zvaném Seine-de-Marne. Les byl založen cíleně před více než 500 lety francouzským králem Františkem I. jako královská lovecká obora. Pravděpodobně je toto místo mnohem známější díky přítomnosti proslulého stejnojmenného zámku, který se nachází v nedaleké stejnojmenné obci.

Nás ovšem zajímaly především přírodní krásy tamního kraje. Už během jízdy autem nás překvapilo, jak je oblast lesů ve Fontainebleau rozsáhlá a zachovalá. Celý park pokrývá území o velikosti 17 000 ha a patří k největším a nejkrásnějším ve Francii. Les je protkán bohatou sítí písčitých cest, jednoznačně vyzývající k celodenní túře po místních vršcích. Jelikož v den, kdy jsme výlet uskutečnili, bylo krásné podzimní odpoledne, byla na výchozím bodu turistické trasy přítomna dost početná skupina lidí. Navzdory tomuto faktu jsme se vydali vstříc jednomu z místních vrcholů tak, abychom měli dobrý rozhled do okolí. S přibývající vzdáleností začaly davy chtivých víkendových návštěvníků odpadat a my jsme si mohli lépe vychutnat půvabnou podzimní atmosféru. Cesty ve Fontainebleau jsou značené (celkem asi 300 km) anebo alespoň částečně značené, takže orientace byla poměrně jednoduchá.


Mezi lesními pěšinami

Po několika ušlých kilometrech jsme postupně začali objevovat krásy místní flóry. Typický lesní porost je zde nečastěji tvořen několika druhy dubů, borovicí lesní, bukem lesním a jalovcem obecným. Díky tomu, že jsme navštívili přírodní park na počátku října, bylo stále možné vidět všudypřítomné kvetoucí rostliny vřesu obecného. Na odpoledním slunci se keříky rozeseté všude na okolních stráních pěkně vyjímaly a honosily se početnými fialovo-růžovými kvítky.

Pokračovali jsme dále po lesní pěšině a po chvíli jsme prostoupili hlouběji do lesní vegetace, kam nedorazí tolik turistů a cyklistů. V této části parku se nám náhle naskytla šance zahlédnout osobité obyvatele tamních lesů. Na jedné z cest jsme si všimli velkého slepýše vyhřívajícího se na odpoledním slunci. Kromě tohoto zástupce třídy plazů, jsme při slézání mohutných balvanů spatřili strakapouda velkého hloubícího dutinu do jednoho z kmene toliko početných borovic a dobývajícího se tak potravy v podobě různých bezobratlých živočichů, nejčastěji pak larev hmyzu. Doufali jsme, že budeme mít více štěstí a spatříme i některé další ptáky, jako jsou budníček, pěnice nebo sýkora, ale toho dne už k tomu nedošlo. Zato výhled z námi dobytého vrcholu na okolní krajinu byl odměnou za několik desítek ušlých kilometrů. Široko daleko bylo možné spatřit pouze zelený lesní porost bez známek lidské činnosti.

Lezení v kamenném labyrintu


Lesní háje ve Fontainebleau jsou jednoznačně okouzlující svou jedinečnou přírodní scenérií, ale na druhou stranu mají mnohé co nabídnout i milovníkům kamenných útvarů. V blízkosti hlavního parkoviště jsme nalezli malé skalní město tvořené neobvykle formovanými pískovci. Některé balvany si díky svému charakteristickému vzhledu vysloužily pojmenování jako například slon, psí čumák, apod. Pískovcové valouny nejsou nikterak vysoké, a tak umožňují nácvik lezecké techniky – posilování prstů, práci nohou a udržování rovnováhy jak začínajícím, tak pokročilým milovníků horolezectví a boulderingu (lezení bez lana na nízkých skalních blocích). Mezi skalisky jsme zaslechli rozličné evropské jazyky, počínaje jak jinak francouzštinou, neboť valouny ve Fontainebleau jsou velmi populární u domácích obyvatel, ale slyšet bylo i angličtinu, holandštinu a němčinu. My jsme se po chvíli tichého pozorování krkolomných úchytů a všelijakých mistrovských hmatů, dali do hovoru s jednou skupinkou Holanďanů. Studenti tvrdili, že pro účely boulderingu je oblast Fontainebleau vůbec nejideálnější místo v Evropě, a proto se sem každoročně sjíždí poněkud mezinárodní komunita. Objasnili nám také, že v blízkém okolí lze najít celkem 4 významná místa zasvěcená tomuto rychle se rozvíjejícímu sportu. Lezecké stěny jsou pro jednodušší orientaci barevně označeny podle obtížnosti lezení. Žlutě značené lezecké trasy jsou určeny začínajícím lezcům, oranžové, modré a červené středně pokročilým a konečně bílé a černé trasy jsou dedikovány vrcholným boulderistům.


Rozmanitá krajina v okolí městečka Fontainebleau na nás zapůsobila velmi příjemně, toto místo je ideální jak pro všechny milovníky přírody, tak i jako relaxace po několika vyčerpávajících dnech strávených prohlídkou monumentálních pařížských kulturních pamětihodností.