Autor: Jirka Panek

Více informací o mě a mých cestách naleznete na www.JirkaPanek.cz případné dotazy piště na JirkaPanek@gmail.com

Zkušenost s mikropůjčkami v Africe

Když jsem se v roce 2009 vrátil z tříměsíční stáže
v Keni, kde jsem pracoval především s dětmi v chudinských
čtvrtích Nairobi, zaujal mě systém mikropůjček Kiva místním
obyvatelům.

RYCHLÁ REZERVACE LETU

Když jsem se v roce 2009 vrátil z tříměsíční stáže v Keni, kde jsem pracoval především s dětmi v chudinských čtvrtích Nairobi, zaujal mě systém mikropůjček Kiva. Po téměř pěti letech si myslím, že stojí za to se ohlédnout, jak celý můj sociální experiment skončil.


Nejdříve jsem půjčil 25 USD 38 leté ženě z Keni – Pasquelina Muthanje Mucira, která má obchod se dřevem. Pasquelina získala od 25 věřitelů celkem 550 USD, které chtěla použít na nákup surového dřeva před nadcházející sezónou. Vše šlo podle plánu a peníze jsem získal zpět podle plánu. A tak se také stalo a moje úvodní „investice“ se mi vrátila. Proto jsem se rozhodl s půjčkách s Kivou pokračovat a mým dalším „klientem“ byl Deya z Palestiny, který potřeboval půjčit 1000 USD (já opět dal 25 USD) na nákup rybářské lodě a nových sítí. I tuto půjčku jsem v předem domluvené době dostal zpět. Zatím poslední půjčkou na Kivě ja Naseem z Pakistánu, která má malý obchod se zvířaty a na jeho rozšíření potřebovala 250 USD. Tato 39 letá žena má nyní splaceno cca 50 % půjčky a vše jde podle plánu.


Když jsem hledal projekt fungující na stejném principu i u nás, nemusel jsem chodit daleko. Jedna taková neziskovka zaměřená na mikropůjčky, konkrétně pro pěstitele rýže v Tanzánii, vznikla přímo na mojí alma mater. Studenti oboru Mezinárodní rozvojová studia na Univerzitě Palackého dali hlavy dohromady a tak v roce 2011 vzniklo „Maendeleo“ tedy svahilsky „Rozvoj“. Rozvíjet se tahle iniciativa snaží lepší podmínky pro ty, kteří si v první řadě chtějí pomoci sami.


Prostřednictvím bezúročných půjček malého rozsahu pomohli už bezmála čtyřiceti rodinám přilepšit si díky zvýšení produkce na jejich políčkách. Proto vznikla v oblasti Usangu, kam finance putují, tréninková pole, na kterých si místní zemědělci zdokonalují své znalosti. Vybrat si toho nejsympatičtějšího, kterého byste rádi podpořili, můžete na maendeleo.cz nebo facebookovém profilu OS Maendeleo. Budete-li chtít svoji půjčku zpátky nebo se rozhodnete peníze darovat, záleží jen na Vás.

Autorem článku je Jirka Pánek // doktorand na Katedře rozvojových studií PřF UP Olomouc.

RYCHLÁ REZERVACE LETU

Pěšky z Německa až do Tibetu

Více než 10 000 km se během dvou let rozhodl ujít
devětadvacetiletý němec Stephan Meurisch. Myslíte si, že je to šílený
nápad? A to jste ještě neviděli jeho trasu – hodlá projít
například Iránem, či Pákistánem a v Číně propagovat svobodu
Tibetu.

Více než 10 000 km se během dvou let rozhodl ujít devětadvacetiletý Němec Stephan Meurisch. Myslíte si, že je to šílený nápad? A to jste ještě neviděli jeho trasu – hodlá projít například Iránem, či Pákistánem a v Číně propagovat svobodu Tibetu.

Koho by tohle napadlo?


Stephan sám říká, že má rád turistiku, a proto se také kdysi vydal na Svatojakubskou cestu z Francie do Santiago de Compostela. Po této zkušenosti se rozhodl, že potřebuje další výzvu, která by ho naplnila a zvolil si tedy o něco málo delší cestu a to rovnou až do Číny. Z Mnichova v Německu chce dojít až do Lhasy, hlavního města Tibetu. Podle jeho vlastních odhadů by měla cesta trvat asi dva roky s tím, že každých asi 400 km bude jeden odpočinkový den.

Stephan se rozhodl svoje dobrodružství sdílet se širokou veřejností, a proto si píše internetový deník, kde publikuje nejen svoje nápady, ale i mnoho dalších informací o Tibetu, různých kampaních za lidská práva, apod. Jeho blog je v angličtině, aby byl přístupný co nejvíce lidem. Mimo blog jej také můžete sledovat na Facebooku a Twitteru.

Kudy se vlastně Stephan chystá jít?

Při cestě po zemi do Tibetu existují vlastně dvě varianty, tzv. Severní stezka a Jižní stezka. Severní trasa znamená cestu přes Ukrajinu, Rusko a Kazachstán. Jižní varianta vede přes Irán, Pákistán, Indii a Nepál. Německý dobrodruh se rozhodl pro jižní variantu, která však skýtá několik problematických oblastí.

Během své pouti bohužel mine Českou republiku, ale pokud byste měli zájem, můžete se s ním potkat třeba v Bratislavě. Předběžný nástin cesty obsahuje tyto města: Linz, Vídeň, Bratislava, Budapešť, Bukurešť, Istanbul, Ankara, Teherán, Nové Dillí, Káthmándú, Darjeeling, Thimphu a Lhasa. Podrobnější trasu můžete vyčíst z mapky.


Co vše je potřeba před cestou?

Stephan přípravu nepodceňuje, je si velmi dobře vědom toho, že takto dlouhá výprava potřebuje 100 % nasazení. Mimo shánění sponzorů a partnerů se tedy vrhl i na osobní přípravu, ve které si vytyčil tři základní cíle.

  1. Víza a očkování – během své cesty bude potřebovat vízum do Číny, Indie, Nepálu, Iránu a Pákistánu. Očkování na základní choroby je samozřejmostí.
  2. Kurz přežití – Stephan se potřebuje naučit jak přežít sám v pustině, jak navigovat s kompasem, jak si vytvořit přístřešek, či jak se chovat v případě únosu.
  3. Kurz dokumentární fotografie – Skvělé fotky budou základem mediálního úspěchu, proto základní kurz fotografie určitě nebude na škodu.


„Most mezi Evropou a Asii“

Během plánování se naskytly již první potíže a to v překročení pomyslné hranice mezi Evropou a Asií – úžinu Bospor. Město Istanbul je rozděleno na dvě části, jedna leží na Evropském kontinentu a druhá již na Asijském. Istanbulu se často říká „Most mezi Evropou a Asii“ a právě v tom je problém. Ve městě existují pouze dva mosty spojující oba břehy a ani jeden z nich není pro pěší.

Stephan plánuje jít celou cestu pěšky a již zde naráží na první problém. Jak se dostat přes most, když je pouze pro automobily? Existují dvě řešení. Každý rok v říjnu se běží Istanbulský maraton, což je jediný den v roce, kdy jsou mosty otevřené pro pěší. To by však musel Stephan svůj výlet odložit o několik měsíců, protože podle nynějšího plánu bude v Turecku v březnu. V tuto chvíli se Stephan snaží s Tureckou ambasádou v Německu vyjednat výjimku, která by mu povolila přechod přes most.

Zde se Stephanovi jeho plány vydaří, můžeme sledovat na jeho blogu.

Více než 10 000 km se během dvou let rozhodl ujít devětadvacetiletý Němec Stephan Meurisch. Myslíte si, že je to šílený nápad? A to jste ještě neviděli jeho trasu – hodlá projít například Iránem, či Pákistánem a v Číně propagovat svobodu Tibetu.

Koho by tohle napadlo?


Stephan sám říká, že má rád turistiku, a proto se také kdysi vydal na Svatojakubskou cestu z Francie do Santiago de Compostela. Po této zkušenosti se rozhodl, že potřebuje další výzvu, která by ho naplnila a zvolil si tedy o něco málo delší cestu a to rovnou až do Číny. Z Mnichova v Německu chce dojít až do Lhasy, hlavního města Tibetu. Podle jeho vlastních odhadů by měla cesta trvat asi dva roky s tím, že každých asi 400 km bude jeden odpočinkový den.

Stephan se rozhodl svoje dobrodružství sdílet se širokou veřejností, a proto si píše internetový deník, kde publikuje nejen svoje nápady, ale i mnoho dalších informací o Tibetu, různých kampaních za lidská práva, apod. Jeho blog je v angličtině, aby byl přístupný co nejvíce lidem. Mimo blog jej také můžete sledovat na Facebooku a Twitteru.

Kudy se vlastně Stephan chystá jít?

Při cestě po zemi do Tibetu existují vlastně dvě varianty, tzv. Severní stezka a Jižní stezka. Severní trasa znamená cestu přes Ukrajinu, Rusko a Kazachstán. Jižní varianta vede přes Irán, Pákistán, Indii a Nepál. Německý dobrodruh se rozhodl pro jižní variantu, která však skýtá několik problematických oblastí.

Během své pouti bohužel mine Českou republiku, ale pokud byste měli zájem, můžete se s ním potkat třeba v Bratislavě. Předběžný nástin cesty obsahuje tyto města: Linz, Vídeň, Bratislava, Budapešť, Bukurešť, Istanbul, Ankara, Teherán, Nové Dillí, Káthmándú, Darjeeling, Thimphu a Lhasa. Podrobnější trasu můžete vyčíst z mapky.


Co vše je potřeba před cestou?

Stephan přípravu nepodceňuje, je si velmi dobře vědom toho, že takto dlouhá výprava potřebuje 100 % nasazení. Mimo shánění sponzorů a partnerů se tedy vrhl i na osobní přípravu, ve které si vytyčil tři základní cíle.

  1. Víza a očkování – během své cesty bude potřebovat vízum do Číny, Indie, Nepálu, Iránu a Pákistánu. Očkování na základní choroby je samozřejmostí.
  2. Kurz přežití – Stephan se potřebuje naučit jak přežít sám v pustině, jak navigovat s kompasem, jak si vytvořit přístřešek, či jak se chovat v případě únosu.
  3. Kurz dokumentární fotografie – Skvělé fotky budou základem mediálního úspěchu, proto základní kurz fotografie určitě nebude na škodu.


„Most mezi Evropou a Asii“

Během plánování se naskytly již první potíže a to v překročení pomyslné hranice mezi Evropou a Asií – úžinu Bospor. Město Istanbul je rozděleno na dvě části, jedna leží na Evropském kontinentu a druhá již na Asijském. Istanbulu se často říká „Most mezi Evropou a Asii“ a právě v tom je problém. Ve městě existují pouze dva mosty spojující oba břehy a ani jeden z nich není pro pěší.

Stephan plánuje jít celou cestu pěšky a již zde naráží na první problém. Jak se dostat přes most, když je pouze pro automobily? Existují dvě řešení. Každý rok v říjnu se běží Istanbulský maraton, což je jediný den v roce, kdy jsou mosty otevřené pro pěší. To by však musel Stephan svůj výlet odložit o několik měsíců, protože podle nynějšího plánu bude v Turecku v březnu. V tuto chvíli se Stephan snaží s Tureckou ambasádou v Německu vyjednat výjimku, která by mu povolila přechod přes most.

Zde se Stephanovi jeho plány vydaří, můžeme sledovat na jeho blogu.

Poznávání okolí Nairobi

„Měla jsem farmu v Africe na úpatí Ngong Hills…“, takto
začíná kniha Vzpomínky na Afriku od dánské spisovatelky Karen Blixen. Na
okraji Nairobi dodnes stojí dům, ve kterém strávila 18 let svého
života a kde se odehrává také příběh stejnojmenného oskarového filmu
s Meryl Streepovou a Robertem Redfordem v režii Sydnyho Pollacka.

„Měla jsem farmu v Africe na úpatí Ngong Hills…“, takto začíná kniha Vzpomínky na Afriku od dánské spisovatelky Karen Blixen. Na okraji Nairobi dodnes stojí dům, ve kterém strávila 18 let svého života a kde se odehrává také příběh stejnojmenného oskarového filmu s Meryl Streepovou a Robertem Redfordem v režii Sydnyho Pollacka.


Karen Blixen a její vztah k Nairobi

Baronka Karen von Blixen-Finecke (1885 – 1962) je dánská spisovatelka, která publikovala především pod pseudonymem Isak Dinesen. V roce 1913 se vdala za svého bratrance a švédského barona Bror von Blixen-Finecke a spolu s ním se odstěhovala do Nairobi, kde založili kávovou farmu. Život v africké divočině popisuje v několika knihách, z nichž nejznámější je „Vzpomínky na Afriku“.

Pokud jste již v Nairobi a nechystáte se rychle z města do některého z národních parků, nebo na pobřeží, tak byste návštěvu domu, ve kterém spisovatelka žila, neměli vynechat. Přestože je muzeum složené pouze z několika místností, jedná se o jednu z nejstarších a nejzajímavějších staveb v Nairobi a jeho okolí.


Kolem honosných vil až na konec Nairobi

K muzeu se dostanete pomocí matatu (mikrobusu) směrem čtvrť Karen, kde sídlí například i ministerský předseda. Když řidiči řeknete Karen Blixen Muzeum, tak Vám zastaví hned před vchodem. Cesta z centra trvá asi hodinu jízdy mikrobusem, pokud tedy nastoupíte do správného vozidla.

Návštěva muzea není na celý den, lze ji zvládnout prakticky do dvou hodin, takže pokud jste již na této straně Nairobi, můžete si výlet prodloužit o procházku v blízkých kopcích Ngong Hills, jejichž nejvyšší vrchol sahá do výše 2 460 m n. m., což není v Keni moc, ale pořád se jedná o pěkné kopečky.

Nejprve se musíte dostat do městečka Ngong Down vzdáleného asi 45 min jízdy v matatu z centra Nairobi. V Ngong town lze nakoupit zásoby a pokračovat ve výletu. Z městečka je možno podniknout asi 25 kilometrovou túru po okolních kopcích s výhledem na Riftové údolí, které tvoří přírodní rozdělení západní a jihovýchodní části Afriky. Cestou zpátky k matatu budete mít velkou šanci potkat paviány, kteří se zde prohánějí ve stádech o desítkách kusů.

Pokud se rozhodnete podnikat výlety z Nairobi, tak Ngong Hills je pěkná destinace pro jedno až dvou denní výlety.


Orientační ceny:

100 Ksh = 1€ = cca 26 Kč

  • Vstupné do muzea – 800 Ksh
  • Jízda v matatu z Nairobi 50 – 100 Ksh

„Měla jsem farmu v Africe na úpatí Ngong Hills…“, takto začíná kniha Vzpomínky na Afriku od dánské spisovatelky Karen Blixen. Na okraji Nairobi dodnes stojí dům, ve kterém strávila 18 let svého života a kde se odehrává také příběh stejnojmenného oskarového filmu s Meryl Streepovou a Robertem Redfordem v režii Sydnyho Pollacka.


Karen Blixen a její vztah k Nairobi

Baronka Karen von Blixen-Finecke (1885 – 1962) je dánská spisovatelka, která publikovala především pod pseudonymem Isak Dinesen. V roce 1913 se vdala za svého bratrance a švédského barona Bror von Blixen-Finecke a spolu s ním se odstěhovala do Nairobi, kde založili kávovou farmu. Život v africké divočině popisuje v několika knihách, z nichž nejznámější je „Vzpomínky na Afriku“.

Pokud jste již v Nairobi a nechystáte se rychle z města do některého z národních parků, nebo na pobřeží, tak byste návštěvu domu, ve kterém spisovatelka žila, neměli vynechat. Přestože je muzeum složené pouze z několika místností, jedná se o jednu z nejstarších a nejzajímavějších staveb v Nairobi a jeho okolí.


Kolem honosných vil až na konec Nairobi

K muzeu se dostanete pomocí matatu (mikrobusu) směrem čtvrť Karen, kde sídlí například i ministerský předseda. Když řidiči řeknete Karen Blixen Muzeum, tak Vám zastaví hned před vchodem. Cesta z centra trvá asi hodinu jízdy mikrobusem, pokud tedy nastoupíte do správného vozidla.

Návštěva muzea není na celý den, lze ji zvládnout prakticky do dvou hodin, takže pokud jste již na této straně Nairobi, můžete si výlet prodloužit o procházku v blízkých kopcích Ngong Hills, jejichž nejvyšší vrchol sahá do výše 2 460 m n. m., což není v Keni moc, ale pořád se jedná o pěkné kopečky.

Nejprve se musíte dostat do městečka Ngong Down vzdáleného asi 45 min jízdy v matatu z centra Nairobi. V Ngong town lze nakoupit zásoby a pokračovat ve výletu. Z městečka je možno podniknout asi 25 kilometrovou túru po okolních kopcích s výhledem na Riftové údolí, které tvoří přírodní rozdělení západní a jihovýchodní části Afriky. Cestou zpátky k matatu budete mít velkou šanci potkat paviány, kteří se zde prohánějí ve stádech o desítkách kusů.

Pokud se rozhodnete podnikat výlety z Nairobi, tak Ngong Hills je pěkná destinace pro jedno až dvou denní výlety.


Orientační ceny:

100 Ksh = 1€ = cca 26 Kč

  • Vstupné do muzea – 800 Ksh
  • Jízda v matatu z Nairobi 50 – 100 Ksh

Trek okolo Mt. Elgon, vyhaslé sopky na hranicích Keni a Ugandy

Mt. Elgon leží blízko rovníku severně od Viktoriina jezera a jedná se
o největší a nejstarší osamocený vulkán ve východní Africe.
V oblasti národního parku se nacházejí také známé solné jeskyně a
či oblasti na pozorování slonů. Mým cílem byl pohodový třídenní trek
v oblasti a hlavně odpočinek

Mt. Elgon leží blízko rovníku severně od Viktoriina jezera a jedná se o největší a nejstarší osamocený vulkán ve východní Africe. V oblasti národního parku se nacházejí také známé solné jeskyně a či oblasti na pozorování slonů. Mým cílem byl pohodový třídenní trek v oblasti a hlavně odpočinek.

Cestování na vlastní pěst

Před tímto výletem jsem se rozdělil se svými spolucestujícími a do národního parku Mt. Elgon jsem vyrazil na vlastní pěst. Asi jsem si úplně neuvědomoval, o jak velké riziko se jedná, což mi došlo až během výletu. Ke vstupní bráně do parku jsem dorazil na taximotorce okolo deváté hodiny ráno a začal jsem se shánět po takové maličkosti jakou je mapa. Za asi sto korun jsem si koupil mapu a na otázku jestli si chci najmout průvodce, jsem sebejistě řekl: „NE!“.


Podle mapy (vzdálenost na mapě a měřítko) jsem odhadl vzdálenost k vrcholu Koitobos (4 222 m) na necelých 30 km. O to více mě překvapila cedulka Koitobos 42 km po asi hodině chůze. Celkově lze říct, že jsem si tu mapu ani nemusel kupovat, protože s terénem vůbec neseděla a posledních asi 10 km už ani nebyla značená cestička. Přesto jsem se cítil bezpečněji s mapou v horní kapse mé krosny.


Opice, zebry, sloni a nekonečná cesta

V nižších oblastech kolem mě stále pobíhali paviáni a zebry a z dálky jsem slyšel slony a viděl všudypřítomné sloní exkrementy o velikosti malého batůžku. Jak jsem postupně stoupal výš, na vegetaci bohatý les se měnil na holé kopečky. Přestože jsem se pohyboval ve výšce okolo 3 500 m, měl jsem pocit, že jsem stále v Jeseníkách.

Během prvního dne jsem prakticky celou dobu jen stoupal, a protože bylo mírně pod mraky, tak jsem tížené vrcholy hledal v dálce marně. Když jsem se potřeboval dostat na druhou stranu asi 300 metrů hlubokého údolí, tak jsem špatně došlápl na kořen a už jsem se i s krosnou kutálel dolů. Když jsem se po několika metrech zastavil o křoví a zjistil, že kromě několika odřenin nemám nic zlomené, tak jsem si konečně uvědomil, jak jsem nehorázně podcenil situaci a fakt, že jsem se vydal sám do hor, byla úplná školácká chyba!


První nocování uprostřed divočiny

Po necelých deseti hodinách chůze stále do kopce a ujištění se, že vrchol již dneska neuvidím, jsem si začal hledat místo k přespání. V batohu jsem měl malý stan pro jednu osobu, takže jsem si vyhlídl pěknou plošinku na hřebenu v závětří menší skalky a začal jsem stavět.

Vzhledem k tomu, že všude kolem mě, byla jen mlha, takže jsem prakticky nevěděl, kde jsem a po celém dni jsem byl unavený, vzchopil jsem se jen na těstoviny s fazolemi a česnekem a šel jsem spát. Podle mapy jsem si spočítal, že nocuji někde pod hranicí 4 000 m a musím uznat, že tam byla fakt zima.

Nedosažitelný vrchol a solné jeskyně

Když jsem se ráno probudil a mraky zmizely, tak jsem mohl vidět, že jsem stanoval na dohled vrcholu, který se tyčil asi 3 km severně od místa, kde jsem usnul. Mt. Elgon má pět hlavní vrcholů, které leží v Keni a Ugandě. Nejvyššími jsou Wagagai (4 321 m) v Ugandě a Sudek (4 302 m) v Keni. Další vrcholy jsou Koitobos (4 222m) Mubiyi (4 211 m) a Masaba (4 161 m). Mým plánem bylo vystoupit na Koitobos, to jsem však ještě nevěděl, jak bláznivý nápad to byl.

Když jsem dorazil k úpatí čedičového masivu, uvědomil jsem si, že bez znalosti terénu se na vrchol nikdy nedostanu. Přestože jsem se skoro dvě hodiny snažil najít cestu k vrcholu, vždy jsem narazil na kolmou stěnu, či propast. Mé trápení jsem ukončil s vědomím, že ne každý vrchol je pro mě a rozhodl se pokračovat k solným jeskyním.

Dvě nejznámější jeskyně v parku jsou Kitum a Mackingenny. Jeskyně Kitum je přes 60 metrů široká a sahá do délky až 200 metrů. Na druhou stranu Mackingenny uchvátí monumentálním vstupem s vodopádem. Za zmínku jistě stojí i čedičový výchoz Endebess Bluff 2563 m, který poskytuje luxusní místo na výhled po velké části parku.


Druhá noc a cesta k bráně

Druhou noc jsem se rozhodl strávit již jen několik kilometrů od vstupní brány, abych stihl opustit park nejpozději 48 hodin po vstupu a nemusel si kupovat vstupné na další den. Stan jsem postavil na polní cestě pod stromy, kde se proháněly desítky opic. Jako předchozí večer jsem uvařil zbytek těstovin s fazolemi a usnul.

Ráno jsem se ještě chvíli kochal opicemi, které mi poskakovaly nad hlavou a pak rychle zamířil k hlavní bráně. Přestože jsem podcenil přípravu, tak se mi výlet naštěstí podařil a bez problémů jsem se dostal domů do Nairobi.


Orientační ceny

100 Ksh = 1€ = cca 26 Kč

  • Vstupné: 25 USD/den
  • Povolení ke kempování: 8 USD/noc
  • Mapa: 450 Ksh
  • Motorka k bráně do parku z nejbližšího města: cca 300 Ksh

Mt. Elgon leží blízko rovníku severně od Viktoriina jezera a jedná se o největší a nejstarší osamocený vulkán ve východní Africe. V oblasti národního parku se nacházejí také známé solné jeskyně a či oblasti na pozorování slonů. Mým cílem byl pohodový třídenní trek v oblasti a hlavně odpočinek.

Cestování na vlastní pěst

Před tímto výletem jsem se rozdělil se svými spolucestujícími a do národního parku Mt. Elgon jsem vyrazil na vlastní pěst. Asi jsem si úplně neuvědomoval, o jak velké riziko se jedná, což mi došlo až během výletu. Ke vstupní bráně do parku jsem dorazil na taximotorce okolo deváté hodiny ráno a začal jsem se shánět po takové maličkosti jakou je mapa. Za asi sto korun jsem si koupil mapu a na otázku jestli si chci najmout průvodce, jsem sebejistě řekl: „NE!“.


Podle mapy (vzdálenost na mapě a měřítko) jsem odhadl vzdálenost k vrcholu Koitobos (4 222 m) na necelých 30 km. O to více mě překvapila cedulka Koitobos 42 km po asi hodině chůze. Celkově lze říct, že jsem si tu mapu ani nemusel kupovat, protože s terénem vůbec neseděla a posledních asi 10 km už ani nebyla značená cestička. Přesto jsem se cítil bezpečněji s mapou v horní kapse mé krosny.


Opice, zebry, sloni a nekonečná cesta

V nižších oblastech kolem mě stále pobíhali paviáni a zebry a z dálky jsem slyšel slony a viděl všudypřítomné sloní exkrementy o velikosti malého batůžku. Jak jsem postupně stoupal výš, na vegetaci bohatý les se měnil na holé kopečky. Přestože jsem se pohyboval ve výšce okolo 3 500 m, měl jsem pocit, že jsem stále v Jeseníkách.

Během prvního dne jsem prakticky celou dobu jen stoupal, a protože bylo mírně pod mraky, tak jsem tížené vrcholy hledal v dálce marně. Když jsem se potřeboval dostat na druhou stranu asi 300 metrů hlubokého údolí, tak jsem špatně došlápl na kořen a už jsem se i s krosnou kutálel dolů. Když jsem se po několika metrech zastavil o křoví a zjistil, že kromě několika odřenin nemám nic zlomené, tak jsem si konečně uvědomil, jak jsem nehorázně podcenil situaci a fakt, že jsem se vydal sám do hor, byla úplná školácká chyba!


První nocování uprostřed divočiny

Po necelých deseti hodinách chůze stále do kopce a ujištění se, že vrchol již dneska neuvidím, jsem si začal hledat místo k přespání. V batohu jsem měl malý stan pro jednu osobu, takže jsem si vyhlídl pěknou plošinku na hřebenu v závětří menší skalky a začal jsem stavět.

Vzhledem k tomu, že všude kolem mě, byla jen mlha, takže jsem prakticky nevěděl, kde jsem a po celém dni jsem byl unavený, vzchopil jsem se jen na těstoviny s fazolemi a česnekem a šel jsem spát. Podle mapy jsem si spočítal, že nocuji někde pod hranicí 4 000 m a musím uznat, že tam byla fakt zima.

Nedosažitelný vrchol a solné jeskyně

Když jsem se ráno probudil a mraky zmizely, tak jsem mohl vidět, že jsem stanoval na dohled vrcholu, který se tyčil asi 3 km severně od místa, kde jsem usnul. Mt. Elgon má pět hlavní vrcholů, které leží v Keni a Ugandě. Nejvyššími jsou Wagagai (4 321 m) v Ugandě a Sudek (4 302 m) v Keni. Další vrcholy jsou Koitobos (4 222m) Mubiyi (4 211 m) a Masaba (4 161 m). Mým plánem bylo vystoupit na Koitobos, to jsem však ještě nevěděl, jak bláznivý nápad to byl.

Když jsem dorazil k úpatí čedičového masivu, uvědomil jsem si, že bez znalosti terénu se na vrchol nikdy nedostanu. Přestože jsem se skoro dvě hodiny snažil najít cestu k vrcholu, vždy jsem narazil na kolmou stěnu, či propast. Mé trápení jsem ukončil s vědomím, že ne každý vrchol je pro mě a rozhodl se pokračovat k solným jeskyním.

Dvě nejznámější jeskyně v parku jsou Kitum a Mackingenny. Jeskyně Kitum je přes 60 metrů široká a sahá do délky až 200 metrů. Na druhou stranu Mackingenny uchvátí monumentálním vstupem s vodopádem. Za zmínku jistě stojí i čedičový výchoz Endebess Bluff 2563 m, který poskytuje luxusní místo na výhled po velké části parku.


Druhá noc a cesta k bráně

Druhou noc jsem se rozhodl strávit již jen několik kilometrů od vstupní brány, abych stihl opustit park nejpozději 48 hodin po vstupu a nemusel si kupovat vstupné na další den. Stan jsem postavil na polní cestě pod stromy, kde se proháněly desítky opic. Jako předchozí večer jsem uvařil zbytek těstovin s fazolemi a usnul.

Ráno jsem se ještě chvíli kochal opicemi, které mi poskakovaly nad hlavou a pak rychle zamířil k hlavní bráně. Přestože jsem podcenil přípravu, tak se mi výlet naštěstí podařil a bez problémů jsem se dostal domů do Nairobi.


Orientační ceny

100 Ksh = 1€ = cca 26 Kč

  • Vstupné: 25 USD/den
  • Povolení ke kempování: 8 USD/noc
  • Mapa: 450 Ksh
  • Motorka k bráně do parku z nejbližšího města: cca 300 Ksh

Viktoriino jezero a deštný prales Kakamega forest

Viktoriino jezero a Kakamega forest, to byly dva hlavní cíle dalšího
výletu na západ Keni. Viktoriino jezero je největší africké jezero a
čtvrté na světě. Kakamega forest je rezervace, která uchovává poslední
zbytky deštného pralesa v Keni.

Viktoriino jezero a Kakamega forest, to byly dva hlavní cíle dalšího výletu na západ Keni. Viktoriino jezero je největší africké jezero a čtvrté na světě. Kakamega forest je rezervace, která uchovává poslední zbytky deštného pralesa v Keni.

Jezero velké jako celé Irsko


Viktoriino jezero s rozlohou téměř 70 tis km2 získalo svůj název od prvního Evropana, který jej spatřil, Johna Hanning Speke. Jezero leží na hranicích tří afrických států – Keni, Ugandy a Tanzánie. My jsme se k jezeru snažili dostat z keňské části, která však tvoří pouhých 6% celkové rozlohy.

Největším keňským městem na pobřeží jezera je Kisumu, které je s 350 tis. obyvateli třetí největší město této východoafrické země. Město nepřináší žádné velké zajímavosti pro turisty, proto bylo naším cílem především jezero a tradičně připravovaná ryba Tilapia.

Pokud máte zájem o projížďku motorovou loďkou po jezeře, musíte se obrnit trpělivostí při smlouvání ceny. Naše cena začínala na 120 € za hodinovou projížďku a po asi půlhodině smlouvání, odcházení od lodi a podobných technikách, jsme skončili na přijatelné ceně 3€ za osobu za hodinovou projížďku. Pravděpodobně se můžete dostat i na nižší cenu, ale nám už to stačilo a hlavně jsme se těšili na pozorování hrochů.


Hroši, ptáci, hadi a vyhubené ryby

Jezero je (bylo) domovem pro stovky druhů ryb, ptáků, ale i například hrochů, či hadů. Během naší projížďky jsme měli možnost pozorovat převážně skupinku hrochů, která si užívala vody kousek od nás.

Náš kapitán lodi a průvodce v jedné osobě nám však sdělil, že jezero bylo ještě před asi 60 lety plné ryb a to mnoha různých druhů. Pak ale v roce 1954 zde byl uměle vysazen druh Robalo nilský, sladkovodní predátor, který dorůstá váhy až 200 kg a způsobil zde ekologickou katastrofu – vyhynutí nebo téměř vyhubení několika stovek původních druhů ryb. Zpočátku byly výlovy Robala nilského ve Viktoriině jezeře malé, ale od počátku 80. let 20. století jeho výlov vzrostl až na 90 % ryb vylovených pomocí vlečných sítí.

Večer v Kisumu jsme si zpříjemnili místní specialitou, kterou však nyní již koupíte v celé Keni, a to rybou Tilapia s ugali. Ugali je bílá hmota, která vznikne uvařením mouky ve vodě. Sama o sobě je bez jakékoliv chuti, ale v Keni se hojně používá jako příloha k většině jídel.

Pokud budete v Kisumu trávit pár dní, určitě nezapomeňte využít služeb místních cyklo-taxíků. Kluci na kolech Vás svezou kdekoliv po městě za minimální cenu. Pokud se nebojíte jízdy na vzadu na nosiči, tak to pro Vás bude skvělý zážitek.



Orientační ceny

100 Ksh = 1 euro = cca 26 Kč

Spojení (stejné ceny platí pro cestu zpět)

Nairobi – Nakuru – 200 Ksh

Nakuru – Kisumu – 350 Ksh

Kisumu – Kakamega – 150 Ksh

Poslední zbytky deštného pralesa v Keni

Deštný prales Kakamega leží asi dvě hodiny jízdou matatu severně od Kisumu. Jeho rozloha je cca 230 km2 a jedná se o poslední pozůstatky původního Konžsko-Guinejského pralesa, který se kdysi táhl okolo rovníku od západního pobřeží Afriky až do Keni.

Přístup ke vstupní bráně je vzdálený od města Kakamega asi 12 km a neexistuje tam žádné autobusové spojení. Nejjednodušší variantou je zaplatit si motorku, která Vás tam doveze. Zároveň se jedná i o nejlevnější řešení, které mi přineslo další zajímavou zkušenost s jízdou na motorce s plnou krosnou na zádech :-).

Prales samotný nabízí asi největší krásy pro zájemce o ptactvo, jehož tu žijí stovky druhů různě pestrobarevných ptáků. Na své si však přijdou i milovníci květin, motýlů, hadů, či opic. Já jsem si raději najal průvodce, protože toulat se sám po pralese mi přišlo trošku nebezpečné. Můj průvodce byl zkušený, nebo se tak alespoň tvářil, podle zvuků, dokázal rozeznat různé druhy ptactva a opic.

Z tohoto velmi poutavého článku umístila odkaz na své webové stránky společnost Eso Travel. Dovolená Keňa – dejte se na cestu plnou zážitků.

Ráno jsme vyrazili na procházku spojenou s pozorováním východu slunce. Trvala asi 6 hodin a věřím, že je to dostatek, pokud nejste opravdu expert na faunu a flóru deštných pralesů, protože po šesti hodinách si toho opravdu už moc nepamatujete. Mně v hlavě uvízla jedna zajímavá informace. V rezervaci žije 35 druhů hadů z toho jich je 18 jedovatých. Takže takové 50 na 50…


Uvařit těstoviny, sbalit batoh a zase na cestu

V malém domku kousek od sídla správy rezervace, kde jsem přespal jednu noc, jsem si ráno ještě uvařil těstoviny s česnekem – poslední zásoby co jsem měl, sbalil batoh a opět na motorce vyrazil zpátky do městečka Kakamega. Zde následoval nákup jídla a už jsem si hledal autobus směr Kitale. Příští cíl – Mt. Elgon a solné jeskyně.

Orientační ceny


Motorkou z Kakamega do rezervace – 200 Ksh, Jízda na Cyklo-Taxi – 20–40 Ksh (záleží na vzdálenosti), Lodí po Viktoriině jezeře – 300 Ksh/osoba­/hodina, Ubytování v Kakamega forest rezervaci – 400 Ksh/noc, Vstupné do rezervace – 600 Ksh/den, Průvodce na dopolední 6-ti hodinovou procházku – 600 Ksh/osoba

Matatu = minibus, nejlevnější způsob hromadné dopravy. Jede, až když je plný, takže si občas můžete chvíli počkat.

Viktoriino jezero a Kakamega forest, to byly dva hlavní cíle dalšího výletu na západ Keni. Viktoriino jezero je největší africké jezero a čtvrté na světě. Kakamega forest je rezervace, která uchovává poslední zbytky deštného pralesa v Keni.

Jezero velké jako celé Irsko


Viktoriino jezero s rozlohou téměř 70 tis km2 získalo svůj název od prvního Evropana, který jej spatřil, Johna Hanning Speke. Jezero leží na hranicích tří afrických států – Keni, Ugandy a Tanzánie. My jsme se k jezeru snažili dostat z keňské části, která však tvoří pouhých 6% celkové rozlohy.

Největším keňským městem na pobřeží jezera je Kisumu, které je s 350 tis. obyvateli třetí největší město této východoafrické země. Město nepřináší žádné velké zajímavosti pro turisty, proto bylo naším cílem především jezero a tradičně připravovaná ryba Tilapia.

Pokud máte zájem o projížďku motorovou loďkou po jezeře, musíte se obrnit trpělivostí při smlouvání ceny. Naše cena začínala na 120 € za hodinovou projížďku a po asi půlhodině smlouvání, odcházení od lodi a podobných technikách, jsme skončili na přijatelné ceně 3€ za osobu za hodinovou projížďku. Pravděpodobně se můžete dostat i na nižší cenu, ale nám už to stačilo a hlavně jsme se těšili na pozorování hrochů.


Hroši, ptáci, hadi a vyhubené ryby

Jezero je (bylo) domovem pro stovky druhů ryb, ptáků, ale i například hrochů, či hadů. Během naší projížďky jsme měli možnost pozorovat převážně skupinku hrochů, která si užívala vody kousek od nás.

Náš kapitán lodi a průvodce v jedné osobě nám však sdělil, že jezero bylo ještě před asi 60 lety plné ryb a to mnoha různých druhů. Pak ale v roce 1954 zde byl uměle vysazen druh Robalo nilský, sladkovodní predátor, který dorůstá váhy až 200 kg a způsobil zde ekologickou katastrofu – vyhynutí nebo téměř vyhubení několika stovek původních druhů ryb. Zpočátku byly výlovy Robala nilského ve Viktoriině jezeře malé, ale od počátku 80. let 20. století jeho výlov vzrostl až na 90 % ryb vylovených pomocí vlečných sítí.

Večer v Kisumu jsme si zpříjemnili místní specialitou, kterou však nyní již koupíte v celé Keni, a to rybou Tilapia s ugali. Ugali je bílá hmota, která vznikne uvařením mouky ve vodě. Sama o sobě je bez jakékoliv chuti, ale v Keni se hojně používá jako příloha k většině jídel.

Pokud budete v Kisumu trávit pár dní, určitě nezapomeňte využít služeb místních cyklo-taxíků. Kluci na kolech Vás svezou kdekoliv po městě za minimální cenu. Pokud se nebojíte jízdy na vzadu na nosiči, tak to pro Vás bude skvělý zážitek.



Orientační ceny

100 Ksh = 1 euro = cca 26 Kč

Spojení (stejné ceny platí pro cestu zpět)

Nairobi – Nakuru – 200 Ksh

Nakuru – Kisumu – 350 Ksh

Kisumu – Kakamega – 150 Ksh

Poslední zbytky deštného pralesa v Keni

Deštný prales Kakamega leží asi dvě hodiny jízdou matatu severně od Kisumu. Jeho rozloha je cca 230 km2 a jedná se o poslední pozůstatky původního Konžsko-Guinejského pralesa, který se kdysi táhl okolo rovníku od západního pobřeží Afriky až do Keni.

Přístup ke vstupní bráně je vzdálený od města Kakamega asi 12 km a neexistuje tam žádné autobusové spojení. Nejjednodušší variantou je zaplatit si motorku, která Vás tam doveze. Zároveň se jedná i o nejlevnější řešení, které mi přineslo další zajímavou zkušenost s jízdou na motorce s plnou krosnou na zádech :-).

Prales samotný nabízí asi největší krásy pro zájemce o ptactvo, jehož tu žijí stovky druhů různě pestrobarevných ptáků. Na své si však přijdou i milovníci květin, motýlů, hadů, či opic. Já jsem si raději najal průvodce, protože toulat se sám po pralese mi přišlo trošku nebezpečné. Můj průvodce byl zkušený, nebo se tak alespoň tvářil, podle zvuků, dokázal rozeznat různé druhy ptactva a opic.

Z tohoto velmi poutavého článku umístila odkaz na své webové stránky společnost Eso Travel. Dovolená Keňa – dejte se na cestu plnou zážitků.

Ráno jsme vyrazili na procházku spojenou s pozorováním východu slunce. Trvala asi 6 hodin a věřím, že je to dostatek, pokud nejste opravdu expert na faunu a flóru deštných pralesů, protože po šesti hodinách si toho opravdu už moc nepamatujete. Mně v hlavě uvízla jedna zajímavá informace. V rezervaci žije 35 druhů hadů z toho jich je 18 jedovatých. Takže takové 50 na 50…


Uvařit těstoviny, sbalit batoh a zase na cestu

V malém domku kousek od sídla správy rezervace, kde jsem přespal jednu noc, jsem si ráno ještě uvařil těstoviny s česnekem – poslední zásoby co jsem měl, sbalil batoh a opět na motorce vyrazil zpátky do městečka Kakamega. Zde následoval nákup jídla a už jsem si hledal autobus směr Kitale. Příští cíl – Mt. Elgon a solné jeskyně.

Orientační ceny


Motorkou z Kakamega do rezervace – 200 Ksh, Jízda na Cyklo-Taxi – 20–40 Ksh (záleží na vzdálenosti), Lodí po Viktoriině jezeře – 300 Ksh/osoba­/hodina, Ubytování v Kakamega forest rezervaci – 400 Ksh/noc, Vstupné do rezervace – 600 Ksh/den, Průvodce na dopolední 6-ti hodinovou procházku – 600 Ksh/osoba

Matatu = minibus, nejlevnější způsob hromadné dopravy. Jede, až když je plný, takže si občas můžete chvíli počkat.

GeoKačer 2010 – tak trochu jiná geografická soutěž

Letos už třetí ročník soutěže, která nemá v ČR obdobu a její
popularita roste každým rokem. Kombinace zábavy, geocachingu, dobrodružství
a schopnosti bavit sebe i ostatní – to je GeoKačer! Soutěž pro
středoškoláky i pedagogy z Olomoucka.

Na začátku to byl odvážný nápad několika kamarádů ze školy, který se zrodil před třemi lety. Letos už třetí ročník soutěže, která nemá v ČR obdobu a její popularita roste každým rokem. Kombinace zábavy, geocachingu, dobrodružství a schopnosti bavit sebe i ostatní – to je GeoKačer! Soutěž pro středoškoláky i pedagogy z Olomoucka.

Historie GeoKačera v Olomouci


Občanské sdružení Buď Geo… letos již třetím rokem pořádá soutěž GeoKačer. GeoKačer 2010 je geografická soutěž pro středoškoláky a nově i jejich pedagogy. Hlavní náplní je outdoorová aktivita vycházející z geocachingu. Jedná se o hledání skrýší/pokladů pomocí GPS navigace (ale i bez ní) různě v krajině i městském prostoru. Součástí projektu jsou i přednášky na jednotlivých školách nejen o soutěži, ale také o geoinformatice. Členové občanského sdružení jsou totiž zároveň i studenti Katedry geoinformatiky PřF UP Olomouc.

V prvním ročníku se soutěže zúčastnilo okolo 60 studentů. V loňském roce jich bylo již téměř 170. Letos se organizátoři snaží především o rozšíření doprovodných aktivit, počtu skrýší i srazů účastníků.

GeoKačer 2010, letos již potřetí

Během čtyř měsíců budou středoškoláci v Olomouckém kraji plnit různé soutěžní úkoly: hledat ukryté schránky/poklady, plnit interaktivní úkoly, řešit geografické kvizy, poznávat místa z leteckých snímků, tvořit mapy, fotografovat, apod.

Ve třetím ročníku je pro soutěžící připraveno přibližně 15 skrýší, pro jejichž nalezení budou účastníci muset plnit úkoly buď z domu, nebo přímo v terénu. Stejně jako v minulých ročnících bude soutěž zaměřena na specifika různých míst Olomouckého kraje.

Většina skrýši je připravena tak, aby šly nalézt i bez přístroje GPS. Pro zájemce bez vlastního GPS přístroje je nachystáno několik kusů na zapůjčení zdarma!


Chcete se přidat?

Soutěž bude zahájena během března 2010 a její konec bude tradičně poslední týden v červnu. Na soutěžící čekají zajímavé ceny jako například: velkoformátové mapy, dárkové balíčky a předměty, čaje a kávy, knížky, atlasy, drobná elektronika a spoustu dalších. Jako hlavní cenu, stejně jako v minulých letech, plánujeme získat volnou jízdenku autobusem kamkoliv po Evropě!

Do soutěže se mohou hlásit týmy o 1 až 4 lidech složené ze studentů středních škol (povolen je i jeden nestředoškolák mladší 26 let). Letos se mohou nově hlásit také týmy učitelů, které budou plnit stejné úkoly jako studenti a budou také odměněni.

Do soutěže je možné se hlásit na stránkách www.budgeo.cz/ge­okacer. Případné dotazy zasílejte na info (at) bud­geo.cz.

Buď Geo…

Je nezisková organizace sdružující zájemce o geografii, geoinformatiku, kartografii a další geovědy. Cílem je podporovat rozvoj geoinformačních technologií a jejich následného využití během výuky na základních, středních a vysokých školách. Buď Geo… o.s. si klade za cíl zvyšovat geoinformatickou gramotnost na všech úrovních. V předešlých letech občanské sdružení Buď Geo… pořádalo soutěž GeoKačer 2008 a GeoKačer 2009 a jeho členové pod hlavičkou Katedry geoinformatiky UP Olomouc pořádali projekt BuďGeo…Vysočina. Více informací na www.budgeo.cz

Co je geocaching?


Geocaching je turistická, navigační a trochu i internetová hra. Spočívá v tom, že někdo na neznámé místo ukryje schránku, které se v angličtině říká cache. Na internetu zveřejní její souřadnice a různé doplňující informace umožňující její nalezení a informace o místě, kde se schránka nachází nebo proč byla založena. Ostatní potom tuto schránku pomocí navigačních přístrojů (nebo i bez nich) hledají. Při nalezení se zapíšou do listingu (seznamu nálezců) ve schránce, případně si vyberou něco z jejího obsahu a výměnou do ní vloží něco svého. Po návratu svůj nález anebo i neúspěch zapíší do svého hledačského profilu na speciální internetové stránce.

Na začátku to byl odvážný nápad několika kamarádů ze školy, který se zrodil před třemi lety. Letos už třetí ročník soutěže, která nemá v ČR obdobu a její popularita roste každým rokem. Kombinace zábavy, geocachingu, dobrodružství a schopnosti bavit sebe i ostatní – to je GeoKačer! Soutěž pro středoškoláky i pedagogy z Olomoucka.

Historie GeoKačera v Olomouci


Občanské sdružení Buď Geo… letos již třetím rokem pořádá soutěž GeoKačer. GeoKačer 2010 je geografická soutěž pro středoškoláky a nově i jejich pedagogy. Hlavní náplní je outdoorová aktivita vycházející z geocachingu. Jedná se o hledání skrýší/pokladů pomocí GPS navigace (ale i bez ní) různě v krajině i městském prostoru. Součástí projektu jsou i přednášky na jednotlivých školách nejen o soutěži, ale také o geoinformatice. Členové občanského sdružení jsou totiž zároveň i studenti Katedry geoinformatiky PřF UP Olomouc.

V prvním ročníku se soutěže zúčastnilo okolo 60 studentů. V loňském roce jich bylo již téměř 170. Letos se organizátoři snaží především o rozšíření doprovodných aktivit, počtu skrýší i srazů účastníků.

GeoKačer 2010, letos již potřetí

Během čtyř měsíců budou středoškoláci v Olomouckém kraji plnit různé soutěžní úkoly: hledat ukryté schránky/poklady, plnit interaktivní úkoly, řešit geografické kvizy, poznávat místa z leteckých snímků, tvořit mapy, fotografovat, apod.

Ve třetím ročníku je pro soutěžící připraveno přibližně 15 skrýší, pro jejichž nalezení budou účastníci muset plnit úkoly buď z domu, nebo přímo v terénu. Stejně jako v minulých ročnících bude soutěž zaměřena na specifika různých míst Olomouckého kraje.

Většina skrýši je připravena tak, aby šly nalézt i bez přístroje GPS. Pro zájemce bez vlastního GPS přístroje je nachystáno několik kusů na zapůjčení zdarma!


Chcete se přidat?

Soutěž bude zahájena během března 2010 a její konec bude tradičně poslední týden v červnu. Na soutěžící čekají zajímavé ceny jako například: velkoformátové mapy, dárkové balíčky a předměty, čaje a kávy, knížky, atlasy, drobná elektronika a spoustu dalších. Jako hlavní cenu, stejně jako v minulých letech, plánujeme získat volnou jízdenku autobusem kamkoliv po Evropě!

Do soutěže se mohou hlásit týmy o 1 až 4 lidech složené ze studentů středních škol (povolen je i jeden nestředoškolák mladší 26 let). Letos se mohou nově hlásit také týmy učitelů, které budou plnit stejné úkoly jako studenti a budou také odměněni.

Do soutěže je možné se hlásit na stránkách www.budgeo.cz/ge­okacer. Případné dotazy zasílejte na info (at) bud­geo.cz.

Buď Geo…

Je nezisková organizace sdružující zájemce o geografii, geoinformatiku, kartografii a další geovědy. Cílem je podporovat rozvoj geoinformačních technologií a jejich následného využití během výuky na základních, středních a vysokých školách. Buď Geo… o.s. si klade za cíl zvyšovat geoinformatickou gramotnost na všech úrovních. V předešlých letech občanské sdružení Buď Geo… pořádalo soutěž GeoKačer 2008 a GeoKačer 2009 a jeho členové pod hlavičkou Katedry geoinformatiky UP Olomouc pořádali projekt BuďGeo…Vysočina. Více informací na www.budgeo.cz

Co je geocaching?


Geocaching je turistická, navigační a trochu i internetová hra. Spočívá v tom, že někdo na neznámé místo ukryje schránku, které se v angličtině říká cache. Na internetu zveřejní její souřadnice a různé doplňující informace umožňující její nalezení a informace o místě, kde se schránka nachází nebo proč byla založena. Ostatní potom tuto schránku pomocí navigačních přístrojů (nebo i bez nich) hledají. Při nalezení se zapíšou do listingu (seznamu nálezců) ve schránce, případně si vyberou něco z jejího obsahu a výměnou do ní vloží něco svého. Po návratu svůj nález anebo i neúspěch zapíší do svého hledačského profilu na speciální internetové stránce.

Za plameňáky k jezeru Bogoria

Jezero Bogoria je známé především jako útočiště stovek tisíc
plameňáků. Přestože se nejedná o tak známou destinaci jako je
blízké jezero Nakuru i zde můžete bez problémů spatřit tyto
růžové krasavce, kteří okupují břehy jezera a tvoří místy až několik
desítek metrů široké růžové plochy.

Národní rezervace Lake Bogoria

Národní rezervace Lake Bogoria leží asi dvě hodiny severně od známějšího jezera Nakuru, a přestože jej mnoho turistů přehlíží, určitě stojí za minimálně jednodenní zastávku při Vaší cestě na západ Keni. Mimo populaci téměř dvou milionů plameňáků můžete obdivovat horké prameny a gejzíry, víc než 300 druhů ptactva, zebry, želvy, či stáda buvolů.


Velké riftové údolí

Jezero Bogoria o rozloze 34 km2 je součástí riftového údolí, které se táhne západní částí Keni. Z Nairobi se k jezeru dostanete cestou přes Nakuru, kde musíte změnit matatu směr Marigat. Z malého městečka Marigat je to již jen několik kilometrů k severní bráně rezervace, přesto je výhodnější zaplatit matatu, než jít tuto cestu pěšky. Matatu Vás zaveze až k bráně Loboi, což je hlavní vstup do rezervace.

Vstup na vlastní nebezpečí, aneb noční procházka parkem

K parku jsme přijeli okolo šesté hodiny večer a hned jsme se vydali směrem ke vstupní bráně. Jaké pak bylo naše zklamání, když nás z bezpečnostních důvodů do parku nepustili. Od letošního jara nedovolují stanovat v národní rezervaci a vstup bez vozidla je po setmění zakázaný. Prý kvůli lvům, ale že nás za 50 USD svezou k jezeru a zpátky. Takže jsme pochopili, že se jedná o klasický trik na západní turisty a začali smlouvat.

Mezi pravidly vstupu do parku je napsáno, že návštěvníci vstupují na vlastní nebezpečí, takže po asi hodinovém smlouvání, hádání se a zase smlouvání se nám podařilo vstoupit do národní rezervace Bogoria „na vlastní nebezpečí“. Bohužel se již blížila noc, takže jsme se jen trochu prošli po okolí a již za tmy jsme se vrátili k bráně, kde jsme postavili stany a šli spát.


Plameňáci, gejzíry a školní výlet

Jezero Bogoria je známé především jako útočiště stovek tisíc plameňáků. Přestože se nejedná o tak známou destinaci jako je blízké jezero Nakuru i zde můžete bez problémů spatřit tyto růžové krasavce, kteří okupují břehy jezera a tvoří místy až několik desítek metrů široké růžové plochy.

Mimo plameňáků jsou obrovským lákadlem jezera i horké prameny a gejzíry, jichž zde má být až 200. Jelikož jsem krátce před cestováním po Keni pobýval na Islandu, byl jsem velmi skeptický, ale po několika malých „bublaninách“ jsme objevili docela luxusní gejzíry, které dosahovaly výše několika metrů.


U jednoho z gejzírů jsme se potkali s autobusem školáků z nedaleké základky, kteří zde byli na exkurzi. Připojili jsme se k nim právě ve chvíli, když jim pan učitel vysvětloval, jak fungují horké prameny. Jako praktickou demonstraci si vybral vaření. Do igelitového pytlíku vložil několik vajec a poté je ponořil do bublající vody. Po asi deseti minutách vajíčka vytáhl a mohlo se svačit.

Pokud se budete pohybovat v této oblasti a nebude zrovna spěchat, za návštěvu stojí i jezero Baringo, které je jen několik kilometrů severně. Pokud budete mít štěstí, uvidíte hrochy, krokodýly a mnoho jiného. My jsme bohužel neměli času nazbyt, takže tuto lokalitu jsme museli vynechat.

Oběd, safari a pokračujeme v cestě

S učiteli jsme se domluvili, že nás vezmou autobusem zpátky k bráně, která byla od nás vzdálená asi 20 km, takže jsme si v klidu a stínu snědli nachystaný oběd a vyčkali konec přednášky o tektonice a zvířeně oblasti. Cestou zpátky jsme ještě navštívili zátoku, kde odpočívaly zebry, a už se na nás valily otázky typu: A jaké je to žít v Evropě? Máte tam taky zebry? A jaktože máš tak jemné vlasy? Cestu k bráně parku jsme tedy strávili ve společnosti velmi zvědavých školáků v přeplněném autobuse.

V kempu u parku rezervace jsme si dali zaslouženou chlazenou Coca-Colu, sbalili stany a vydali se do další destinace. Příští cíl – Viktoriino jezero!

Matatu = minibus, nejlevnější způsob hromadné dopravy. Jede, až když je plný, takže si občas můžete chvíli počkat.


Orientační ceny

100 Ksh=1 euro=cca 26 Kč

Spojení (stejné ceny platí pro cestu zpět)

Nairobi – Nakuru – 200 Ksh

Nakuru – Marigat – 200 Ksh

Marigat – Bogoria – 75 Ksh

Oběd v Marigat – 100 Ksh/osoba

Vstupné do rezervace – 2 000 Ksh/den

Povolení ke kempování – 500 Ksh/stan/noc

Národní rezervace Lake Bogoria

Národní rezervace Lake Bogoria leží asi dvě hodiny severně od známějšího jezera Nakuru, a přestože jej mnoho turistů přehlíží, určitě stojí za minimálně jednodenní zastávku při Vaší cestě na západ Keni. Mimo populaci téměř dvou milionů plameňáků můžete obdivovat horké prameny a gejzíry, víc než 300 druhů ptactva, zebry, želvy, či stáda buvolů.


Velké riftové údolí

Jezero Bogoria o rozloze 34 km2 je součástí riftového údolí, které se táhne západní částí Keni. Z Nairobi se k jezeru dostanete cestou přes Nakuru, kde musíte změnit matatu směr Marigat. Z malého městečka Marigat je to již jen několik kilometrů k severní bráně rezervace, přesto je výhodnější zaplatit matatu, než jít tuto cestu pěšky. Matatu Vás zaveze až k bráně Loboi, což je hlavní vstup do rezervace.

Vstup na vlastní nebezpečí, aneb noční procházka parkem

K parku jsme přijeli okolo šesté hodiny večer a hned jsme se vydali směrem ke vstupní bráně. Jaké pak bylo naše zklamání, když nás z bezpečnostních důvodů do parku nepustili. Od letošního jara nedovolují stanovat v národní rezervaci a vstup bez vozidla je po setmění zakázaný. Prý kvůli lvům, ale že nás za 50 USD svezou k jezeru a zpátky. Takže jsme pochopili, že se jedná o klasický trik na západní turisty a začali smlouvat.

Mezi pravidly vstupu do parku je napsáno, že návštěvníci vstupují na vlastní nebezpečí, takže po asi hodinovém smlouvání, hádání se a zase smlouvání se nám podařilo vstoupit do národní rezervace Bogoria „na vlastní nebezpečí“. Bohužel se již blížila noc, takže jsme se jen trochu prošli po okolí a již za tmy jsme se vrátili k bráně, kde jsme postavili stany a šli spát.


Plameňáci, gejzíry a školní výlet

Jezero Bogoria je známé především jako útočiště stovek tisíc plameňáků. Přestože se nejedná o tak známou destinaci jako je blízké jezero Nakuru i zde můžete bez problémů spatřit tyto růžové krasavce, kteří okupují břehy jezera a tvoří místy až několik desítek metrů široké růžové plochy.

Mimo plameňáků jsou obrovským lákadlem jezera i horké prameny a gejzíry, jichž zde má být až 200. Jelikož jsem krátce před cestováním po Keni pobýval na Islandu, byl jsem velmi skeptický, ale po několika malých „bublaninách“ jsme objevili docela luxusní gejzíry, které dosahovaly výše několika metrů.


U jednoho z gejzírů jsme se potkali s autobusem školáků z nedaleké základky, kteří zde byli na exkurzi. Připojili jsme se k nim právě ve chvíli, když jim pan učitel vysvětloval, jak fungují horké prameny. Jako praktickou demonstraci si vybral vaření. Do igelitového pytlíku vložil několik vajec a poté je ponořil do bublající vody. Po asi deseti minutách vajíčka vytáhl a mohlo se svačit.

Pokud se budete pohybovat v této oblasti a nebude zrovna spěchat, za návštěvu stojí i jezero Baringo, které je jen několik kilometrů severně. Pokud budete mít štěstí, uvidíte hrochy, krokodýly a mnoho jiného. My jsme bohužel neměli času nazbyt, takže tuto lokalitu jsme museli vynechat.

Oběd, safari a pokračujeme v cestě

S učiteli jsme se domluvili, že nás vezmou autobusem zpátky k bráně, která byla od nás vzdálená asi 20 km, takže jsme si v klidu a stínu snědli nachystaný oběd a vyčkali konec přednášky o tektonice a zvířeně oblasti. Cestou zpátky jsme ještě navštívili zátoku, kde odpočívaly zebry, a už se na nás valily otázky typu: A jaké je to žít v Evropě? Máte tam taky zebry? A jaktože máš tak jemné vlasy? Cestu k bráně parku jsme tedy strávili ve společnosti velmi zvědavých školáků v přeplněném autobuse.

V kempu u parku rezervace jsme si dali zaslouženou chlazenou Coca-Colu, sbalili stany a vydali se do další destinace. Příští cíl – Viktoriino jezero!

Matatu = minibus, nejlevnější způsob hromadné dopravy. Jede, až když je plný, takže si občas můžete chvíli počkat.


Orientační ceny

100 Ksh=1 euro=cca 26 Kč

Spojení (stejné ceny platí pro cestu zpět)

Nairobi – Nakuru – 200 Ksh

Nakuru – Marigat – 200 Ksh

Marigat – Bogoria – 75 Ksh

Oběd v Marigat – 100 Ksh/osoba

Vstupné do rezervace – 2 000 Ksh/den

Povolení ke kempování – 500 Ksh/stan/noc

Výstup na Mt. Kenya aneb Jak se kluci z města vydali na hory

Posledních několik měsíců, co pracujeme v Nairobi, se nám
sportovní aktivity vyhýbaly, takže jsme bohužel postrádali jakoukoliv
fyzičku, přesto jsme se rozhodli zdolat posvátnou horu kmene Kikuyu – Mount
Kenya. V Nairobi jsme koupili mapu národního parku Mt. Kenya, přečetli
několik rad z průvodců, nabalili krosny a přichystali se zážitky
možné i nemožné.

Masív Mt. Kenya, druhá nejvyšší hora Afriky, je na rovníku ležící vyhaslá sopka, která má tří hlavní vrcholy. Batian (5 199 m n. m.) a Nelion (5 188 m n. m.) lze zdolat pouze za použití horolezecké techniky, třetí vrchol – Point Lenana (4 985 m n. m.) je možný zdolat turistiky. Naším cílem byl tedy ten „nejsnadnější“ vrchol, který pro nás i tak přestavoval obrovskou výzvu, stále se totiž jedná o horu vyšší než Mt. Blanc.


Netrénovaní kluci z města

Posledních několik měsíců, co pracujeme v Nairobi, se nám sportovní aktivity vyhýbaly, takže jsme bohužel postrádali jakoukoliv fyzičku, přesto jsme se rozhodli zdolat posvátnou horu kmene Kikuyu – Mount Kenya. V Nairobi jsme koupili mapu národního parku Mt. Kenya, přečetli několik rad z průvodců, nabalili krosny a přichystali se zážitky možné i nemožné. Ráno před odjezdem jsme ještě dokoupili zásoby, rukavice (nějak mě nenapadlo, že bych si do Afriky měl vzít rukavice), karimatku (tu jsem zapomněl v Evropě) a mohli jsme vyrazit matatu směr Nanyuki, naše výchozí město pro cestu Sirimon.

Přestože jsme plánovali vyrazit brzo ráno, jak je již v Nairobi zvykem, vše trvá déle, než člověk plánuje, takže jsme vyrazili okolo druhé hodiny odpoledne. Cesta byla překvapivě kvalitní, takže jsme do Nanyuki dorazili okolo páté. V městečku jsme najali auto, které nás zavezlo až k bráně do parku (2 650 m n. m.), kde nás však zaskočila striktní odpověď rangera, že nás do parku nepustí, protože je už pozdě.

Stanování před branami parku


Po neúspěšném půlhodinovém přemlouvání jsme to vzdali a postavili stany před branou do parku, dali si první „turistickou“ večeři a šli spát. Druhý den jsme vstávali okolo šesté ráno, abychom mohli vyrazit co nejdříve. Kolem stanu se nám procházeli zebry a my jsme nevěděli co fotit dříve, jestli východ slunce, nebo divokou zvěř.

Třídenní vstupné do parku stojí pro turisty 150 USD. My jsme se sice pokoušeli usmlouvat nižší vstupné, ale ani fakt, že v Nairobi již několik měsíců pracujeme, nám nepomohl. Po zaplacení plné ceny jsme se tedy vydali směr vrchol. Po asi třech hodinách stoupání jsme dorazili k Old Moses Chatě ve výšce 3 300 m n. m., kde jsme si dali oběd (polívka ze sáčku a zbytky chleba). Old Moses se většinou doporučuje jako místo prvního spaní, my jsme však byli plní sil, takže jsme se rozhodli pokračoval dál..

Dalším záchytným bodem je Shipton´s Kemp (doporučovaný jako místo druhého přespání) ve výšce 4 200 m n. m., který je však vzdálený 25 km od brány. My, znaveni stoupáním s dvacetikilovými batohy na zádech, ve kterých jsme si nesli stan, jídlo, vodu, oblečení a vše možné, jsme ukončili první den v parku asi šest kilometrů před Shipton´s Kempem. Okolo páté hodiny večer jsme si našli takovou malou jeskyňku, ve které jsme postavili stan, uvařili večeři a s výhledem na údolí zaplavené mraky šli spát.


Finální přiblížení k vrcholu

Ráno jsme opět vstávali s východem slunce, sbalili stan, nasnídali se a pokračovali v cestě. Po asi třech hodinách jsme dorazili do Shipton´s Kempu, kde jsme chvíli spočinuli, dali si další polévku na oběd a za mírného deště a sněžení stoupali další výškové metry kamenitým svahem.

Z kempu vede sice přímá cesta na vrchol Point Lenana, ale my jsme se rozhodli si celý masív obejít do chaty Austian Hut, kde jsme plánovali přespat a na vrchol se vydat až třetí den. Austrian Hut je vzdálená od Shipton´s kempu jen několik kilometrů, ale leží ve výšce 4 790 m n. m., což již představuje pro těla nezkušených výletníků slušnou zátěž.

Jardovi se již cestou dělalo špatně, těžce dýchal a každý krok pro něj byl utrpením. Proto nebylo divu, že jakmile jsme dorazili do Austrian Hut, zalezl do spacáku a vylezl z něj až druhý den v 4:00 ráno, když jsme se s čelovkama vydali na vrchol Point Lenana. Naším cílem bylo dosáhnout vrcholu dostatečně brzy, abychom viděli východ slunce.


Nemoc z převýšení a východ slunce

Na vrchol Lenany to bylo jen 200 výškových metrů, což však stačilo, aby se nám výšková nemoc představila v plném světle. Jarda již po několika metrech zvracel, ale i přes naléhání, že bychom se měli vrátit, pokračoval v cestě. Za zhruba hodinu jsme tedy oba stáli na vrcholu Point Lenana a těšili se na východ slunce. Jediné co jsme však viděli, byly mraky a mlha.

Štěstí nám bohužel nepřálo a zrovna v den našeho výstupu byl vrchol zalit v mracích. Abychom měli alespoň nějaký důkaz, že jsme oba dosáhli vrcholu, udělali jsme nezbytné vrcholové foto, jako vyznavači geocachingu založili keš na vrcholu Pt. Lenana a razili zpátky k Austrian Hut. Vrchol byl místy pokryt sněhem a námrazou, takže výstup i sestup byl velmi pomalý.

Cesta domů

Od Austian Hut jsme se vydali, cestou Naro Moru, do stejnojmenného městečka. V průvodci je tato cesta popsaná jako nejčastěji používaná a mírně vlhká. Slovní spojení „mírně vlhká“ se stalo interním vtipem mezi mnou a Jardou, protože posledních cca 6 km před dosažením meteorologické stanice, jsme šli potokem, ve který se „mírně vlhká“ cesta změnila. Naši procházku potokem doprovázel pravidelný déšť, občas se přidaly i kroupy a silný vítr.


Organizovaná skupina sebevrahů

Cestou dolů jsme potkali asi 30 studentů z Nairobi, které jsme začali přezdívat „Organizovaná skupina sebevrahů“. Během jednoho dne plánovali dosáhnout vrchol Point Lenana a zpět, jejich vybavení se skládalo z botasek u kluků a letních botiček u holek, riflí a igelitových tašek s pitím. Přestože jsme se je snažili přemluvit, ať to otočí a jdou s námi zpátky, odvážně pokračovali potokem dál.

Naše skupina sebevrahů naštěstí později dostala rozum a my je potkali v meteorologické stanici, kde jsme se k nim přidali a společně razili k bráně parku. Asi šest kilometrů před branou na ně čekal autobus, do kterého jsme se, jako správní Češi, vecpali a svezli se až do městečka Naro Moru.


Závěr výletu

V Naro Moru jsme byli okolo páté hodiny odpoledne, ale neměli jsme dostatek sil cestovat ještě další tři až čtyři hodiny do Nairobi. Našli jsme si tedy levný hostel, pořádně se najedli v místní restauraci a do Nairobi vyrazili druhý den ráno.

Celkově jsme utratili 150 USD za vstup do parku a okolo 2 000 Ksh (asi 500 Kč) za ostatní služby (doprava z/do Nairobi, ubytování, jídlo, apod.), nafotili přes 500 fotek, nastoupali stovky výškových metrů, zvládli trek na 4 až 5 dní za 2,5 dne a zažili věci možné i nemožné. Oba jsme zdolali naši první „pětitisícovku“ (těch patnáct metrů, co chybí do pěti tisíc, mi snad odpustíte) a už teďka se těšíme na další zážitky na horách.

Masív Mt. Kenya, druhá nejvyšší hora Afriky, je na rovníku ležící vyhaslá sopka, která má tří hlavní vrcholy. Batian (5 199 m n. m.) a Nelion (5 188 m n. m.) lze zdolat pouze za použití horolezecké techniky, třetí vrchol – Point Lenana (4 985 m n. m.) je možný zdolat turistiky. Naším cílem byl tedy ten „nejsnadnější“ vrchol, který pro nás i tak přestavoval obrovskou výzvu, stále se totiž jedná o horu vyšší než Mt. Blanc.


Netrénovaní kluci z města

Posledních několik měsíců, co pracujeme v Nairobi, se nám sportovní aktivity vyhýbaly, takže jsme bohužel postrádali jakoukoliv fyzičku, přesto jsme se rozhodli zdolat posvátnou horu kmene Kikuyu – Mount Kenya. V Nairobi jsme koupili mapu národního parku Mt. Kenya, přečetli několik rad z průvodců, nabalili krosny a přichystali se zážitky možné i nemožné. Ráno před odjezdem jsme ještě dokoupili zásoby, rukavice (nějak mě nenapadlo, že bych si do Afriky měl vzít rukavice), karimatku (tu jsem zapomněl v Evropě) a mohli jsme vyrazit matatu směr Nanyuki, naše výchozí město pro cestu Sirimon.

Přestože jsme plánovali vyrazit brzo ráno, jak je již v Nairobi zvykem, vše trvá déle, než člověk plánuje, takže jsme vyrazili okolo druhé hodiny odpoledne. Cesta byla překvapivě kvalitní, takže jsme do Nanyuki dorazili okolo páté. V městečku jsme najali auto, které nás zavezlo až k bráně do parku (2 650 m n. m.), kde nás však zaskočila striktní odpověď rangera, že nás do parku nepustí, protože je už pozdě.

Stanování před branami parku


Po neúspěšném půlhodinovém přemlouvání jsme to vzdali a postavili stany před branou do parku, dali si první „turistickou“ večeři a šli spát. Druhý den jsme vstávali okolo šesté ráno, abychom mohli vyrazit co nejdříve. Kolem stanu se nám procházeli zebry a my jsme nevěděli co fotit dříve, jestli východ slunce, nebo divokou zvěř.

Třídenní vstupné do parku stojí pro turisty 150 USD. My jsme se sice pokoušeli usmlouvat nižší vstupné, ale ani fakt, že v Nairobi již několik měsíců pracujeme, nám nepomohl. Po zaplacení plné ceny jsme se tedy vydali směr vrchol. Po asi třech hodinách stoupání jsme dorazili k Old Moses Chatě ve výšce 3 300 m n. m., kde jsme si dali oběd (polívka ze sáčku a zbytky chleba). Old Moses se většinou doporučuje jako místo prvního spaní, my jsme však byli plní sil, takže jsme se rozhodli pokračoval dál..

Dalším záchytným bodem je Shipton´s Kemp (doporučovaný jako místo druhého přespání) ve výšce 4 200 m n. m., který je však vzdálený 25 km od brány. My, znaveni stoupáním s dvacetikilovými batohy na zádech, ve kterých jsme si nesli stan, jídlo, vodu, oblečení a vše možné, jsme ukončili první den v parku asi šest kilometrů před Shipton´s Kempem. Okolo páté hodiny večer jsme si našli takovou malou jeskyňku, ve které jsme postavili stan, uvařili večeři a s výhledem na údolí zaplavené mraky šli spát.


Finální přiblížení k vrcholu

Ráno jsme opět vstávali s východem slunce, sbalili stan, nasnídali se a pokračovali v cestě. Po asi třech hodinách jsme dorazili do Shipton´s Kempu, kde jsme chvíli spočinuli, dali si další polévku na oběd a za mírného deště a sněžení stoupali další výškové metry kamenitým svahem.

Z kempu vede sice přímá cesta na vrchol Point Lenana, ale my jsme se rozhodli si celý masív obejít do chaty Austian Hut, kde jsme plánovali přespat a na vrchol se vydat až třetí den. Austrian Hut je vzdálená od Shipton´s kempu jen několik kilometrů, ale leží ve výšce 4 790 m n. m., což již představuje pro těla nezkušených výletníků slušnou zátěž.

Jardovi se již cestou dělalo špatně, těžce dýchal a každý krok pro něj byl utrpením. Proto nebylo divu, že jakmile jsme dorazili do Austrian Hut, zalezl do spacáku a vylezl z něj až druhý den v 4:00 ráno, když jsme se s čelovkama vydali na vrchol Point Lenana. Naším cílem bylo dosáhnout vrcholu dostatečně brzy, abychom viděli východ slunce.


Nemoc z převýšení a východ slunce

Na vrchol Lenany to bylo jen 200 výškových metrů, což však stačilo, aby se nám výšková nemoc představila v plném světle. Jarda již po několika metrech zvracel, ale i přes naléhání, že bychom se měli vrátit, pokračoval v cestě. Za zhruba hodinu jsme tedy oba stáli na vrcholu Point Lenana a těšili se na východ slunce. Jediné co jsme však viděli, byly mraky a mlha.

Štěstí nám bohužel nepřálo a zrovna v den našeho výstupu byl vrchol zalit v mracích. Abychom měli alespoň nějaký důkaz, že jsme oba dosáhli vrcholu, udělali jsme nezbytné vrcholové foto, jako vyznavači geocachingu založili keš na vrcholu Pt. Lenana a razili zpátky k Austrian Hut. Vrchol byl místy pokryt sněhem a námrazou, takže výstup i sestup byl velmi pomalý.

Cesta domů

Od Austian Hut jsme se vydali, cestou Naro Moru, do stejnojmenného městečka. V průvodci je tato cesta popsaná jako nejčastěji používaná a mírně vlhká. Slovní spojení „mírně vlhká“ se stalo interním vtipem mezi mnou a Jardou, protože posledních cca 6 km před dosažením meteorologické stanice, jsme šli potokem, ve který se „mírně vlhká“ cesta změnila. Naši procházku potokem doprovázel pravidelný déšť, občas se přidaly i kroupy a silný vítr.


Organizovaná skupina sebevrahů

Cestou dolů jsme potkali asi 30 studentů z Nairobi, které jsme začali přezdívat „Organizovaná skupina sebevrahů“. Během jednoho dne plánovali dosáhnout vrchol Point Lenana a zpět, jejich vybavení se skládalo z botasek u kluků a letních botiček u holek, riflí a igelitových tašek s pitím. Přestože jsme se je snažili přemluvit, ať to otočí a jdou s námi zpátky, odvážně pokračovali potokem dál.

Naše skupina sebevrahů naštěstí později dostala rozum a my je potkali v meteorologické stanici, kde jsme se k nim přidali a společně razili k bráně parku. Asi šest kilometrů před branou na ně čekal autobus, do kterého jsme se, jako správní Češi, vecpali a svezli se až do městečka Naro Moru.


Závěr výletu

V Naro Moru jsme byli okolo páté hodiny odpoledne, ale neměli jsme dostatek sil cestovat ještě další tři až čtyři hodiny do Nairobi. Našli jsme si tedy levný hostel, pořádně se najedli v místní restauraci a do Nairobi vyrazili druhý den ráno.

Celkově jsme utratili 150 USD za vstup do parku a okolo 2 000 Ksh (asi 500 Kč) za ostatní služby (doprava z/do Nairobi, ubytování, jídlo, apod.), nafotili přes 500 fotek, nastoupali stovky výškových metrů, zvládli trek na 4 až 5 dní za 2,5 dne a zažili věci možné i nemožné. Oba jsme zdolali naši první „pětitisícovku“ (těch patnáct metrů, co chybí do pěti tisíc, mi snad odpustíte) a už teďka se těšíme na další zážitky na horách.

Východní Keňa s batůžkem

Když se řekne Keňa, Mombasa, východní pobřeží Afriky, většina
cestovatelů se jen zasní a řekne si, že je to destinace pro bohaté. Krásy
Afrického pobřeží ovlivněného arabskou kulturou lze však objevovat
i s nízkým rozpočtem. Pokud nemáte na čtyřhvězdičkové hotely,
soukromé safari a luxusní restaurace, zkuste objevovat krásy Afriky
s několika eury v kapse a malým batohem na zádech.

Východní pobřeží Keni s batůžkem aneb Jde to i s malým rozpočtem

Když se řekne Keňa, Mombasa, východní pobřeží Afriky, většina cestovatelů se jen zasní a řekne si, že je to destinace pro bohaté. Krásy Afrického pobřeží ovlivněného arabskou kulturou lze však objevovat i s nízkým rozpočtem. Pokud nemáte na čtyřhvězdičkové hotely, soukromé safari a luxusní restaurace, zkuste objevovat krásy Afriky s několika eury v kapse a malým batohem na zádech.


Kde začít?

Pokud cestujete po Keni, měli byste si rezervovat minimálně prodloužený víkend na návštěvu Mombasy a východního pobřeží. Nejdražší položka Vašeho rozpočtu, pokud se rozhodnete objevovat krásy Keni, je vždy letenka, jejíž cena se pohybuje od 13 do 25 tisíc, v závislosti na období a kvalitě letecké společnosti. Jestli máte v plánu cestovat po celé Keni, je výhodnější letět do Nairobi. Pokud je Vaším cílem jen pobřeží, můžete využít přímých letů do Mombasy. Víza lze vyřídit jak na letišti, tak i na britské ambasádě v Praze, první varianta je překvapivě o polovinu levnější.

Spojení mezi Nairobi a Mombasou zajišťuje několik autobusových linek, vlakové a také samozřejmě letecké spoje. Pokud chcete ušetřit za ubytování, můžete zvolit jeden z nočních autobusů, který při troše skromnosti poskytují dostatečné pohodlí i pro spánek, zároveň se jedná i o rychlejší variantu než je vlak, ten jede 15 hodin. Do autobusu nastoupíte v 22:00 v Nairobi a po osmi hodinách cesty se probudíte v úplně jiném světě – v Mombase.


Orientační ceny:

  • 100 Ksh = 1 euro = cca 26 Kč
  • Spojení Nairobi – Mombasa
  • Autobus: cca 8 hodin, 700 – 1 500 Ksh
  • Vlak: cca 15 hodin, 400 – 3 000 Ksh (v závislosti na vlakové třídě)
  • Letecky: od 5 500 Ksh

Pobřeží s arabskými vlivy

Mombasa je největším přístavem východní Afriky s historií sahající až do devátého století. V minulosti v Mombase působili Féničané, Řekové, Portugalci, Arabové, Němci a později Britové. Při procházkách historickou částí města na Vás z každého rohu dýchá arabská kultura mísící se s evropským vlivem. Patrně největším lákadlem Mombasy je Fort Jesus, historická přístavní pevnost z roku 1593. Za 8 Euro získáte vstupné do pevnosti, výstavních prostor a také unikátní výhled na staré město a přístav.

Nemáte-li zájem o prohlídku pevnosti, můžete se jen tak toulat v křivolakých uličkách starého města, navštívit místní trh, kde koupíte různé druhy ovoce, jejichž názvy pravděpodobně ani nebudete znát, popíjet tradiční Masala čaj s mlékem v některé ze stovek pouličních jídelen, nebo se nechat zlákat k nákupu v místním obchůdku s africkými suvenýry. „Skvělá cena jen pro Vás pane,“ tuto větu uslyšíte patrně v každém obchodě, ale ať už se rozhodnete pro kterýkoliv, nikdy nezapomeňte smlouvat. Smlouvání je totiž nejen součástí obchodu, ale jedná se i o zábavu pro všechny zúčastněné. Většinou se Vám podaří snížit cenu až o 50 %.


Staré město není tolik rozlehlé, takže za dopoledne jej prochodíte několikráte tam i zpět. Mimo staré město můžete navštívit hinduistický chrám zasvěcený bohu Shiva, či monumentální oblouk „Tusks“, který stojí na Moi Avenue a je tvořen z obrovských napodobenin sloních klů ve tvaru písmene M. Tusks byl postaven v 1956 na počest návštěvy britské princezny Margaret a jeho fotografii najdete patrně na však pohlednicích z Mombasy.

Pobřeží severně od Mombasy

Naším cílem byly především pláže na sever od Mombasy, takže jsme se rozhodli ve městě strávit pouze jeden den, přespat v levném hostelu a ráno se vydat autobusem do městečka Gede (asi dvě hodiny na sever od Mombasy). Z Gede to bylo již jen pár kilometrů do malé vesničky a pobřeží Watamu, která je známá svými písečnými plážemi, desítkami hotelů, davy italských turistů, ale také Watamu Marine NP.


Z Gede do Watamu jezdí tatuky (mini-motorkové taxi pro 3 osoby), či matatu (minibusy pro 14 osob). První nabídky odvozu začínají na cenách okolo 150 Keňských šilinků (asi 40 Kč), po několika minutách se však lze domluvit na ceně 30 Ksh (asi 8 Kč), což už je standardní cena pro místní a ne cena pro Muzungu (bílé turisty). Ceny ve Watamu jsou o poznání vyšší než v Mombase, či v Nairobi, takže i když budete cestovat s malým batohem a tenkou peněženkou budete zde muset obětovat o několik Euro více.

Přestože se jedná o malou vesničku, možností k ubytování je zde několik desítek. Můžete se ubytovat v jednoduchém pokoji bez toalety za 600–800 Ksh na noc (150 – 200 Kč), nebo také v luxusních plážových hotelech až za 25 000 Ksh na noc (6 250 Kč). My jsme zvolili ubytování v poklidné rodinné vile přestavěné na penzion. Každý návštěvník má k dispozici ložnici (1–2 postele), koupelnu, kuchyň a verandu s postelí a jídelním koutem. Cena začíná na 1 500 Ksh na noc, ale pokud smlouváte, můžete se dohodnout na ceně okolo 1 200 Ksh za noc (za dvě osoby).

Watamu a okolí

Watamu nabízí nádherně bílé písečné pláže, ale také možnosti k výletům do okolí. Nejbližší možností (cca 5 km) je městečko Gede, ve kterém se nacházejí středověké ruiny ze 13. století. Podle některých zdrojů se jedná o nejvýznamnější kulturní památku východního pobřeží Afriky. Jedná se o město, opuštěné okolo 18. století svahilskou elitou, které pohltil les a bylo znovuobjeveno až v po více než sto lety. Stejně jako v národních parcích je zde různé vstupné pro obyvatele Keni a turisty. Jako zahraniční turista zaplatíte 500 Ksh za vstup a za dalších 300 Ksh na skupinu si můžete najmout místního průvodce, který Vás provede celou oblastí. Vzhledem k tomu, že většina zřícenin není vůbec popsaná, je vhodné si průvodce najmout, ale samozřejmě můžete také zvolit variantu samostatné prohlídky.


Pokud se raději věnujete sportu, nabízí Vám Watamu široké možnosti vyžití od windsurfingu, přes potápění až po kiting. Levnou variantou potápění, která však stále přináší zajímavé zážitky a adrenalin je výlet lodí do Watamu Marine NP s možností šnorchlování v oblasti korálových útesů. Cena za dvou hodinový výlet včetně zapůjčení vybavení a vstupu do národního parku je opět velmi proměnlivá. První nabídky většinou začínají okolo 3 000 – 3 500 Ksh, avšak po chvíli smlouvání a ujišťování, že se jedná o skvělou cenu jen pro Vás, se lze dohodnout na ceně okolo 2 000 Ksh.

Návrat do Nairobi

Pláže na sever od Mombasy jsou příjemným místem pro výlet spojený s aktivním i pasivním odpočinkem na pobřeží. Za 4 dny naplněné cestováním, dobrodružstvím, dobrým jídlem i zábavou zaplatíte okolo 15 000 – 20 000 Ksh (3 750 – 5 000 Kč) včetně ubytování, dopravy, stravy i doprovodných aktivit a několika suvenýrů.


Výdaje během cestování:

  • Pokoj pro dvě osoby v Mombase: 500 Ksh
  • Autobus Nairobi – Mombasa: 900 Ksh
  • Autobus Mombasa – Gede: 200 Ksh
  • Pokoj pro dvě osoby ve Watamu: 1 200 Ksh
  • Doprava po okolí místními matatu (minibusy): 30 Ksh za jízdu
  • Vstupné do Gede zřícenin: 500 Ksh
  • Oběd v levnější restauraci: 400 – 1 000 Ksh
  • Autobus Gede – Mombasa: 200 Ksh
  • Autobus Mombasa – Nairobi: 700 Ksh

Východní pobřeží Keni s batůžkem aneb Jde to i s malým rozpočtem

Když se řekne Keňa, Mombasa, východní pobřeží Afriky, většina cestovatelů se jen zasní a řekne si, že je to destinace pro bohaté. Krásy Afrického pobřeží ovlivněného arabskou kulturou lze však objevovat i s nízkým rozpočtem. Pokud nemáte na čtyřhvězdičkové hotely, soukromé safari a luxusní restaurace, zkuste objevovat krásy Afriky s několika eury v kapse a malým batohem na zádech.


Kde začít?

Pokud cestujete po Keni, měli byste si rezervovat minimálně prodloužený víkend na návštěvu Mombasy a východního pobřeží. Nejdražší položka Vašeho rozpočtu, pokud se rozhodnete objevovat krásy Keni, je vždy letenka, jejíž cena se pohybuje od 13 do 25 tisíc, v závislosti na období a kvalitě letecké společnosti. Jestli máte v plánu cestovat po celé Keni, je výhodnější letět do Nairobi. Pokud je Vaším cílem jen pobřeží, můžete využít přímých letů do Mombasy. Víza lze vyřídit jak na letišti, tak i na britské ambasádě v Praze, první varianta je překvapivě o polovinu levnější.

Spojení mezi Nairobi a Mombasou zajišťuje několik autobusových linek, vlakové a také samozřejmě letecké spoje. Pokud chcete ušetřit za ubytování, můžete zvolit jeden z nočních autobusů, který při troše skromnosti poskytují dostatečné pohodlí i pro spánek, zároveň se jedná i o rychlejší variantu než je vlak, ten jede 15 hodin. Do autobusu nastoupíte v 22:00 v Nairobi a po osmi hodinách cesty se probudíte v úplně jiném světě – v Mombase.


Orientační ceny:

  • 100 Ksh = 1 euro = cca 26 Kč
  • Spojení Nairobi – Mombasa
  • Autobus: cca 8 hodin, 700 – 1 500 Ksh
  • Vlak: cca 15 hodin, 400 – 3 000 Ksh (v závislosti na vlakové třídě)
  • Letecky: od 5 500 Ksh

Pobřeží s arabskými vlivy

Mombasa je největším přístavem východní Afriky s historií sahající až do devátého století. V minulosti v Mombase působili Féničané, Řekové, Portugalci, Arabové, Němci a později Britové. Při procházkách historickou částí města na Vás z každého rohu dýchá arabská kultura mísící se s evropským vlivem. Patrně největším lákadlem Mombasy je Fort Jesus, historická přístavní pevnost z roku 1593. Za 8 Euro získáte vstupné do pevnosti, výstavních prostor a také unikátní výhled na staré město a přístav.

Nemáte-li zájem o prohlídku pevnosti, můžete se jen tak toulat v křivolakých uličkách starého města, navštívit místní trh, kde koupíte různé druhy ovoce, jejichž názvy pravděpodobně ani nebudete znát, popíjet tradiční Masala čaj s mlékem v některé ze stovek pouličních jídelen, nebo se nechat zlákat k nákupu v místním obchůdku s africkými suvenýry. „Skvělá cena jen pro Vás pane,“ tuto větu uslyšíte patrně v každém obchodě, ale ať už se rozhodnete pro kterýkoliv, nikdy nezapomeňte smlouvat. Smlouvání je totiž nejen součástí obchodu, ale jedná se i o zábavu pro všechny zúčastněné. Většinou se Vám podaří snížit cenu až o 50 %.


Staré město není tolik rozlehlé, takže za dopoledne jej prochodíte několikráte tam i zpět. Mimo staré město můžete navštívit hinduistický chrám zasvěcený bohu Shiva, či monumentální oblouk „Tusks“, který stojí na Moi Avenue a je tvořen z obrovských napodobenin sloních klů ve tvaru písmene M. Tusks byl postaven v 1956 na počest návštěvy britské princezny Margaret a jeho fotografii najdete patrně na však pohlednicích z Mombasy.

Pobřeží severně od Mombasy

Naším cílem byly především pláže na sever od Mombasy, takže jsme se rozhodli ve městě strávit pouze jeden den, přespat v levném hostelu a ráno se vydat autobusem do městečka Gede (asi dvě hodiny na sever od Mombasy). Z Gede to bylo již jen pár kilometrů do malé vesničky a pobřeží Watamu, která je známá svými písečnými plážemi, desítkami hotelů, davy italských turistů, ale také Watamu Marine NP.


Z Gede do Watamu jezdí tatuky (mini-motorkové taxi pro 3 osoby), či matatu (minibusy pro 14 osob). První nabídky odvozu začínají na cenách okolo 150 Keňských šilinků (asi 40 Kč), po několika minutách se však lze domluvit na ceně 30 Ksh (asi 8 Kč), což už je standardní cena pro místní a ne cena pro Muzungu (bílé turisty). Ceny ve Watamu jsou o poznání vyšší než v Mombase, či v Nairobi, takže i když budete cestovat s malým batohem a tenkou peněženkou budete zde muset obětovat o několik Euro více.

Přestože se jedná o malou vesničku, možností k ubytování je zde několik desítek. Můžete se ubytovat v jednoduchém pokoji bez toalety za 600–800 Ksh na noc (150 – 200 Kč), nebo také v luxusních plážových hotelech až za 25 000 Ksh na noc (6 250 Kč). My jsme zvolili ubytování v poklidné rodinné vile přestavěné na penzion. Každý návštěvník má k dispozici ložnici (1–2 postele), koupelnu, kuchyň a verandu s postelí a jídelním koutem. Cena začíná na 1 500 Ksh na noc, ale pokud smlouváte, můžete se dohodnout na ceně okolo 1 200 Ksh za noc (za dvě osoby).

Watamu a okolí

Watamu nabízí nádherně bílé písečné pláže, ale také možnosti k výletům do okolí. Nejbližší možností (cca 5 km) je městečko Gede, ve kterém se nacházejí středověké ruiny ze 13. století. Podle některých zdrojů se jedná o nejvýznamnější kulturní památku východního pobřeží Afriky. Jedná se o město, opuštěné okolo 18. století svahilskou elitou, které pohltil les a bylo znovuobjeveno až v po více než sto lety. Stejně jako v národních parcích je zde různé vstupné pro obyvatele Keni a turisty. Jako zahraniční turista zaplatíte 500 Ksh za vstup a za dalších 300 Ksh na skupinu si můžete najmout místního průvodce, který Vás provede celou oblastí. Vzhledem k tomu, že většina zřícenin není vůbec popsaná, je vhodné si průvodce najmout, ale samozřejmě můžete také zvolit variantu samostatné prohlídky.


Pokud se raději věnujete sportu, nabízí Vám Watamu široké možnosti vyžití od windsurfingu, přes potápění až po kiting. Levnou variantou potápění, která však stále přináší zajímavé zážitky a adrenalin je výlet lodí do Watamu Marine NP s možností šnorchlování v oblasti korálových útesů. Cena za dvou hodinový výlet včetně zapůjčení vybavení a vstupu do národního parku je opět velmi proměnlivá. První nabídky většinou začínají okolo 3 000 – 3 500 Ksh, avšak po chvíli smlouvání a ujišťování, že se jedná o skvělou cenu jen pro Vás, se lze dohodnout na ceně okolo 2 000 Ksh.

Návrat do Nairobi

Pláže na sever od Mombasy jsou příjemným místem pro výlet spojený s aktivním i pasivním odpočinkem na pobřeží. Za 4 dny naplněné cestováním, dobrodružstvím, dobrým jídlem i zábavou zaplatíte okolo 15 000 – 20 000 Ksh (3 750 – 5 000 Kč) včetně ubytování, dopravy, stravy i doprovodných aktivit a několika suvenýrů.


Výdaje během cestování:

  • Pokoj pro dvě osoby v Mombase: 500 Ksh
  • Autobus Nairobi – Mombasa: 900 Ksh
  • Autobus Mombasa – Gede: 200 Ksh
  • Pokoj pro dvě osoby ve Watamu: 1 200 Ksh
  • Doprava po okolí místními matatu (minibusy): 30 Ksh za jízdu
  • Vstupné do Gede zřícenin: 500 Ksh
  • Oběd v levnější restauraci: 400 – 1 000 Ksh
  • Autobus Gede – Mombasa: 200 Ksh
  • Autobus Mombasa – Nairobi: 700 Ksh