Soutěž Endurance: Trupíci v Rumunsku

Třetí soutěžní článek ze soutěže s nakladatelstvím DharmaGaia
o knihu Alfred Lansing: Endurance – neuvěřitelné
putování Shackletonovy Královské transantarktické expedice


Píše Jarda Kabrhel

Jistě si každý vzpomene na svůj první opravdový trek. Moje zkouška ohněm byla v Rumunsku na Paringu. Bylo nás několik nadšených bláznů, slovo dalo slovo a tak se jelo. Nevěděli jsme vůbec nic, snad jen to, že jedeme do Petrošani s přestupem v Simerii. Byli jsme omámeni různými cestopisy z webů a Karpatskými hrami. A to je asi tak všechno. A já ještě měl z webu barevně vytištěné mapy, tak jsem se jmenoval do pozice vůdce.

Všechno probíhalo hrozně rychle, najednou jsme byli před nádražím v Petrošani, ani jsme se nerozkoukali a už jsme seděli v minibusu, který jsme za chvíli vyměnili za lanovku. Na konečné přišlo první dilema. Oběd. Co se bude vařit. Aha. Tak vařit se nebude. A to asi v poledne vůbec nikdy. Hmm, co mám vlastně v batohu. No bylo toho tam tolik, že jsem ještě něco dovezl domů, však jsem také celou cestu na ten těžký batoh nadával.

Tento článek je ze soutěže o knihu:


Alfred Lansing: Endurance – neuvěřitelné putování Shackletonovy Královské transantarktické expedice

Loď Endurance zamrzla v lednu 1915 v ledových polích antarktického Weddellova moře, po deseti měsících ji ledové kry rozdrtily. Ernest Shackleton a jeho posádka 27 mužů zůstali 850 mil od nejbližší základny. Nastal čas tvrdých zkoušek a utrpení…

Brilantně napsaná kniha novináře Alfreda Lansinga je uznávaná jako naprosto úplný popis osudné plavby Endurance. Toto ohromující vyprávění o přežití Shackletona a všech dvaceti sedmi mužů více než rok na ledem pokrytých antarktických mořích označil Time za „definici hrdinství“. Český překlad vychází u příležitosti Mezinárodního polárního roku. Váz., asi 280 str., originální fotografie, mapy a ilustrace, asi 350 Kč.

„Shackleton se stal mým hrdinou.“ (Reinhold Messner)


I vy můžete soutěžit, zkuste to tady

První večer jsme tábořili kousek od jezírka, na druhé straně hřebenu. Bylo to bezva. Večerní koupání v křišťálové, leč děsně studené vodě. Jen ta děvčata překážela k sundání plavek. Nebo my překáželi jim? Asi jsme měli plavky zapomenout doma.


Konečně první teplé jídlo, první noc pod stanem a ráno. Ráno byly Pepovy boty v tahu. V noci to tu venku dost šustilo, asi medvěd. Vlastně ne medvěd, ale botožrout. Fakt nechápu, jak všichni v klidu hledali Pepovy boty, nikdo si nelámal hlavu s tím, jestli je najdeme nebo ne. Když tak půjde asi bos, no. Já jsem zabodoval a boty nakonec našel. Měly sice malý defekt, ale čert vem ztracené tkaničky, hlavně že jsou boty a v batohu někde provázek. Každou další noc už byly boty, i smrad, ve stanu.

Druhý den pršelo, mlha, že by se dala krájet a rybníček Brčálník nikde. Z hlavního hřebene jsme to po chvíli uhnuli dolů, k nějakým jezerům. Cesta byla znatelná i v mlze, značky vidět nebylo. Ale podle mapy jsme šli správně. Mlha se rozplynula a mi byli hluboko v údolí pod nejvyšší horou Paringu. Potůček, jezero, ohníček, pohoda.

Druhý den odpočíváme, necháváme stany u jezera, vracíme se nalehko stejnou cestou na hřeben, zdoláváme vrchol a z druhé strany se vracíme do tábora. Sluníčko svítí, pohoda. Další den se škrábat do kopce z báglem byl fakt vopruz. Zas se zkazilo počasí, vlevo mlha, vpravo mlha. Jsou čtyři odpoledne a my jsme na křižovatce. Dolů, doleva, tím držkopádem, vede značená cesta na naše dnešní tábořiště, Zanoagu. Prý perla Paringu. Potkali jsme Čecháčky, kteří tam tábořili a prý fakt nádhera, průzračná voda, cinkající ovečky. Nám se z hřebene nechce. Tak půjdeme ještě kousek k další značené cestě.

Jo, kousek. Jenže to bych musel rozumět mapě. Ne každá zakreslená cesta je značená. Značená je jen ta, co je na cestě nakreslen symbol. Ach jo, přijít na to, když se začne stmívat a pršet, je fakt hustý. Všichni už otrávení, slézáme pod hřeben do údolíčka. Teče tu potůček, tak aspoň že můžeme vařit. Kdesi dole pod námi, tušíme Zanoagu, onu perlu, jenž nespatříme.

Sponzorem této soutěže je nakladatelství DharmaGaia, které věnuje knihy autorům nejlepších článků. Zaujala-li vás kniha Endurance – neuvěřitelné putování Shackletonovy Královské transantarktické expedice, ale nechce se vám soutěžit, koupit si ji můžete třeba tady.

Potůček? Potok, postavit stany na bažině vedle potoka byl fakt geniální nápad. Ale Jurek naštěstí drží, takže jsme v suchu. V poledne se konečně vydáváme na cestu, už skoro neprší, ale ta mlha. Už se nemůžu dočkat, dnes dojdeme k silnici, která protíná Paring napříč. Asi si něco stopneme a svezeme se na nákup. Stopneme, a co? Silnice, a kde? Asi bych fakt měl prostudovat mapu. A když je tam silnice zakreslená jako drum nemodernizat, tak je bez asfaltu a sjízdná jen arem nebo dacii a provoz téměř nulový. Nic si nestopnem, nic si nekoupíme, ona je ostatně neděle.

Po silnici jsme nakonec dolezli do vesnice Ranca. Všude se staví milionářské chatky. Hezké, fuj! V penzionu Tara jsme se dobře navečeřeli, omyli na záchodě, omylem(?) za dveřmi zapomněli náš pytel s odpadky a vylezli na kopec uprostřed vesnice nad penzionem a přechrápali pod širákem. Nad Paringem se blejskalo a my čekali, kdy nás zakousne pes, nebo do nás uhodí hrom. Ráno bylo krásné, až moc. Jdeme po silnici nazpět, do kopce. U kříže nabíráme vodu a jdeme dál, zpět. Včera jsme potkali jen jednu odbočku, tak to je asi ta, co po ní chceme jít. Míříme do neznáma, do mlhy. Vítá nás sedlo Curmatura Oltetului, déšť, osli, prasata, ovce a sběrači borůvek. V sedle je salaš, tři chalupy, jedna je volná, pro nás. Provádíme směnu, za peníze a penicilin mlíko, sýr a tak. Prostě pohoda. Lepší to už být nemůže.

A když to nemůže být lepší, tak to bude horší. Capatinii, mlha, cesta žádná. Táboříme na louce, na které by se dalo poměrně dobře lyžovat. My tu musíme spát a vodu tahat z lesa, z údolí!

Další den jsou všude v lese houby. Po dlouhé cestě lesem jsme na lesní cestě. Ta je ještě delší a na jejím konci nekonečná vescnice Veideani. Aspoň tu mají skoro nonstop obchod. A kde spát? Těžko, těžko, ale ve tmě, v nějakém sadu. Ráno busem do Horezu a dál do kláštera Cozia. Zbytečná cesta, zvláště když v Horezu je vyhlášený klášter, ale my jej nevnímáme a ženeme se přes Ramnicu Vulcea na klášter Cozia.


Tip na dopravu:

Nejpohodlnější dopravou je asi vlak. Cesta ujde, ve vlaku se dá docela i spát a jízdenku stačí koupit tři dny před odjezdem. Klasickou jízdenkou se dá nazvat jízdenka se slevou CityStar, kde první jede za plné jízdné a druhý až pátý človíček za polovic. Vloni nám jeden rumunofil na pokladně ČD poradil kombinaci 3 jízdenek a vyšla levněji (letos se mi ji nepodařilo ověřit, na pokladně mě odbili, že je nejvýhodnější CityStar a ať neotravuji). Takže:

  1. jízdenka: odněkud – Kuty… sleva pro skupinu
  2. jízdenka: Kuty (Gr) – Curtici (Gr)… sleva CityStar
  3. jízdenka: Curtici – někam v Rumunsku… sleva mnohostranná dohoda.

Jízdenku je vhodné koupit do rumunské stanice, kde budete poprvé za bílého dne přesedat, a dál jet už na místní jízdenky. Osobák je za babku, rychlík má přibližně stejnou cenu na kilometr jako u nás. Na http://www.mer­sultrenurilor­cfr.ro/ je rumunský jízdní řád a obsahuje i ceny jízdenek.

Nič moč, dál jedem nějakým busem, co tam zastavil, když se mu poto motor. Jsme v perle Transylvánie, v Sibiu. Dál nic nejede, musíme tu strávit noc. Debilnější nápad, než internet kafé, restaurace a spaní na perónu fakt už bejt nemůže. To jsme nemohli jít na noční prohlídku města? Ne, nemohli, Sibiu nikdo z nás neznal, považovali jsme jej jen za díru, kde jsme uvízli. Popojetí osobákem do Mediaše na hlavní trať. Chybí nám docela dost peněz na jízdenky do Simerie. Takovej hnusnej vlak, a tak drahej, a ještě nám zas málem ujel. Jsou dvě ráno, jsme v Brně. Někdo vypadl z vlaku, jiní zůstali. Průvodčí nám prodává jízdenky. Bylo to fajne, nikdo nevěděl, kam jdeme, co kde můžeme vidět. Bylo to fajne, bylo to poprvé a už to takové nikdy nebude. Ale vynechaný klášter v Horezu a to Sibiu, mě fakt štve. To jsem si ten průvodce musel koupit až po návratu do Čech?

Soutěž Scoutdoor: Letní sníh v Retezatu (Jak jsme netábořili u Bucury, léto 2006)

Čtvrtý článek do soutěže s internetovým obchodem Scoutdoor.cz.
Přečtěte a jestli se vám líbí, zvyšte mu karmu. Tento článek je na
téma „Sníh, tichý nepřítel“.


Konečně zase v Rumunsku! Jenže jsme se s kamarádem špatně domluvili. V domnění, že podniknem Retezat od Cabany Gura Zlata, vystupujeme z vlaku už v Subcetate. V plánu je však začít od Cabany Pietrele, takže jsme měli jet ještě chvilku a vystoupit až v Ohaba de sub Piatră. Než se na nádraží dohodneme, co tedy vlastně chceme, obskakuje nás chlapík se stařičkou Dacií. Zbavit se jej, je stejně nemožné, jako se zbavit čokla, co jsme mu dali kousek salámu.

Za 200 lei nás všecky nadvakrát odveze pod Pietrela do vísky Nucşoara. Nejsme blbý a víc než stovku mu nehodláme dát. Abychom se zbavili toho čokla, dohodneme nakonec 150 a první parta odjíždí. Scházíme se na návsi, náš milovaný taxikář odjíždí a nechává nás napospas dešti. Až sem vedla asfaltka. K samotě Cârnic vede polní cesta. Bojujeme s deštěm 2 a půl hodiny, abychom si na dveřích Cabany Cârnic přečetli, že třikrát denně jezdí terénní autobus až sem z Ohaba de sub Piatră jen za 10 lei. Taxikář byl zloděj, nojo, jenže my se chtěli zbavit toho čokla :-)

V cabaně mají dobrý čajíček, nabízí k němu sejreček, míchaný vajíčka, mamaligu. Všecko asi za 2 lei, mňam, mňam. Jenže lei k lei a tak za tu trochu žvance nechávám 10 lei. Za stejnou cenu bychom se tady mohli i ubytovat, ale místní moc podnikatelé nejsou, ubytování nám nevnucují a nechají nás jít ven do deště. Na cestu nám však dávají dobrou radu. Prý tam nahoře v horách sněží. Nojo, léto,a ono tady bude sněžit. Ta troška snížku nám neuškodí, ale ten slejvák už docela, slušně řečeno, štve.


Tento článek vychází v rámci soutěže s internetovým obchodem http://www.scou­tdoor.cz/. Všechny články spojené se soutěží naleznete kliknutím na seriál Soutěž se Scoutdoorem.

Po jeden a půl hodince chůze, kdy jsme už ani nevnímali déšť se mačkáme na recepci Cabany Pietrele. Mají tu pro nás osmilůžkový pokoj, kde jsme v suchu a zimě. Prý nemají dřevo, topí se tu až od poloviny září. A teď je teprve konec srpna. Ale jsou na nás hodní a boty si můžeme vysušit pod pecí v kuchyni. Dokonce večer přibližně na hodinu šel elektrický proud. Jaký to luxus. Další den je počasí zas divné. Přespíme tedy opět na Pietrele a přes den si uděláme výlet k hlavnímu hřebeni. Kousek nad chatou leží v lese trošinka sněhu, takový jemný poprašek. Místní měli pravdu. Asi tu fakt chumelilo. Stoupáme pořád vzhůru, většinu času v mlze. V jednu chvíli koukáme před sebe, mezi stromy vidíme hřeben přikrytý sněhem. Ale moc ho není, šlápneš na něj, a on pod botou taje. Cestičku však křižuje nesčetné množství potůčků, začínám se obávat o sucho v našich botičkách.

Stojíme před metr dva širokým potokem. Cesta vede na druhý břeh, kamsi do mlhy. Navrhuji ústup zpět na cabanu, přeci jenom v ní je sucho a tady se mi dál máčet boty nechce. Ale ne, pokračujeme dál. Suchou nohou jsme překonali potok. Cesta už nevede lesem a je na ní stále více sněhu. Několikrát jsem zapadl až po kolena do závěje. Dyť je léto, tak proč je tady tolik sněhu?! Boříme se čím dál tím víc a po chvíli raději volíme ústup nazpět. K jezeru Stânişoara (1990 m) se fakt přes sníh nedostaneme. No napadlo by nás to tam dole v dešti, že tady nahoře fakt může sněžit? Na Cabaně Pietrele (1480 m) po sněhu ani památky, ale naše boty jsou mokré, a totálně! Fajn, já to říkal, otočíme to už před potokem, ale ne, my museli jít dál.

Další noci jsme strávili na Cabaně Pietrele a Cabaně Genţiana a přes den zkoumali okolí. Když bylo konečně hezky, žádný déšť, žádná mlha, ale modrá obloha a slunko, naší výpravě se podařilo vyšplhat až na hlavní hřeben, do sedla Curmatura Bucurei a přes vrchol Retezat se po bočním hřebení vrátit na chatu. Výprava viděla krásy Retezatu a všude zbytky sněhu. A já, já o to všecko přišel. První a poslední den krásného počasí jsem proležel v posteli a proseděl nad záchodem. K čemu mám tu dezinfekci v batohu, když ji nepoužívám?! Odteď nedezinfikovanou vodu nepiji. (To jsem ty potíže nemohl mít předešlý den jako všichni ostatní?)


Už nějak moc dlouho jsme se motali v tom prapodivném počasí stále na stejném místě – na severní straně Retezatu, takže nakonec jsme se rozhodli přejít přes sedlo v hlavním hřebeni, sestoupit kolem jezera Bucura do údolí, dotrmácet se na opačný konec Retezatu a usídlit se na Cabaně Buta.

K jezeru Bucura před námi vyhnala jedna česká cestovka plnej autobus turistů (plnej autobus = cca 40 lidí), takže tu nebylo skoro žádný volný místo na táboření. Původně jsme tu také chtěli tábořit a podnikat hvězdicové výlety do okolí. Jenže cestou jsme potkali skupinku Čechů, která od Bucury utíkala přes Pietrela z hor. Ti nám vyprávěli, jak v noci lehli do stanů a ráno se z nich ven prohrabávali přes dvacet čísel sněhu.

Hromada Čechů u jezera, silnej vítr odnášející stany kamsi do údolí a jěště možnost dalšího sněžení, ne, ne, my u Bucury letos tábořit nebudem. I když teď zrovna tady sníh už není. Ale počasí je divné, ošklivé a sníh se zas může vrátit. Na Cabaně Buta nám bude určitě líp!

Líp nám bylo, to jo, ale hlavně jsme měli fantastické výhledy na hlavní hřeben Retezatu a k jezeru Bucura – nad ním modrá obloha a zářící sluníčko. No, a nám vlastně také nic nechybělo. Na Cabaně Buta prodávají dobré pivo a Malý Retezat, ve kterém se Buta nachází, je úžasný. Všude samý vápenec, no přesně jako v Dolomitech. K tomu nádherné počasí, co víc, si přát. Asi určitě den navíc, abychom stihli i soutěsku Scorota a aby nám takřka před čumákem ze salaše neodvezli sýr k prodeji do města. Holt se sem musíme vrátit. A snad se s námi nevrátí i sníh, to bych se fakt už vážně zlobil.

Soutěž Scoutdoor: Červnová sněháňka v Krkonoších

První článek do soutěže s internetovým obchodem Scoutdoor.cz.
Přečtěte a jestli se vám líbí, zvyšte mu karmu. Tento článek je na
téma „Sníh, tichý nepřítel“.

Červnová sněháňka v Krkonoších

(Jak mě na Medarda převezlo počasí)

Je 8. června 2005 a já vstávám poměrně brzo ráno. Nedávno v televizi hlásali, že v Krkonoších cestu na Luční boudu lemují několikametrové závěje sněhu. A já to rozhodně musím vidět na vlastní oči. Nedávno jsem si koupil nové trekové botičky, takže to bude i bezva příležitost, jak si je otestovat.


Autobusy mě dovezly až do Pece pod Sněžkou. Vítá mě tady zamračená nevlídná obloha. Vypadá to, že dneska asi svítit slunko nebude, což je teda škoda. Pomalu vycházím do kopce, směrem na Výrovku. Před budkou Krnapu stojí zajímavá rolba, neodolám a okukuji ji. Koukám, koukám a on mě pozoruje krnapáckej dědeček. Dává se se mnou do řeči. Díví se, že v tomhle počasí vůbec někam jdu. Chvíli tlacháme o ničem a zas stoupám do vršku.

Začíná pršet, zatím mi to je v celku jedno. Schválně jdu korýtkem u cesty, ve kterém teče voda, abych vyzkoušel botičky, jak moc odolají vodě. V botičkách sucho, asi s nimi budu spokojený. Na sobě mám nepropo bundu i kalhoty, jako bych to hnusné počasí čekal. Prší, výš už drobounce chumelí a pod Výrovkou chumelí a všude je docela dost nového sněhu. To je teda ale ošklivé počasí. To z focení těch metrových závějí sněhu na mapě republiky asi nic nebude. Škoda. Na Výrovku jsem dorazil docela brzo, vypadá to, že bouda je asi ještě zavřená. Přemýšlím, co dál. Čekat se mi nechce, tak to tedy zkusím projít až na Luční. Hned za Výrovkou stojí podél silnice několik zasněžených aut. Jejich majitelé asi také nečekali sníh.


Tento článek vychází v rámci soutěže s internetovým obchodem http://www.scou­tdoor.cz/. Všechny články spojené se soutěží naleznete kliknutím na seriál Soutěž se Scoutdoorem. Zatím tam ale žádný není :-)

Přicházím do míst, kde by měli začínat ty ohromné závěje sněhu, ještě včera skrz ně prý vedla vyfrézovaná silnice, dnes ji však marně hledám. Je zavátá a zafoukaná novým sněhem. Najednou se všude kolem válí hustá mlha, nevidím na krok, nevím, kam vlastně jdu. Mám se vrátit, nemám se vrátit? A hele, lidi, nejsem sám cvok. To potěší! Aha, oni jsou od horský. Prý jestli to tu znám, kam jdu a jestli se nechci náhodou vrátit, abych prý nezabloudil. Nojo, nojo, to jsou řeči. Dyť východní Krkonoše znám jak svý boty. Ti dva mizí v mlze a co já. No, já to tu přeci znám, ale cesta není nějak vidět,… hm, tak se teda vrátím na Výrovku.

V restauraci si popíjím čajíček s rumíčkem, suším se a čekám, kdy se konečně ukáže sluníčko. O jednom čajíčku asi v hospůdce dvě hodiny být nemůžu, tak platím a venku zas přemýšlím, co dál. Proč jsem musel jet na výlet zrovna dneska ?! Když si pospíším, stihnu dřívější bus domů. Ale co doma, no, co vlastně tady v mlze, že jo? Takže hurá dolů. Chvíli jdu pomalu, chvíli zas utíkám a nějak ani nevnímám, že už neprší.


Opět mě zastavuje dědeček krnapáček a zve mě k sobě do budky. Má v ní teplíčko, čajíček (bez rumíčku), a tak si povídáme a povídáme. Po delší době se s ním loučím a mířím pár posledních kroků k busu. Samozřejmě, že mi ujel. Hnal jsem se na něj zbytečně. A jaká to změna na obloze?! Obloha je modrá a slunko svítí. Tady po sněhu ani památky, všude jen krásně kvetoucí zelená travička. Koukám směrem na hřeben. Taky je tam hezky, a jak hezky! Že já slézal dolů. Měl jsem zůstav v hospůdce na Výrovce ještě nějakou dobu a mohl jsem se tam teď slunit v závěji sněhu. Jaká škoda. Potvora počasí, zas mě dostalo. Ale já se tam nahoru vrátím!

Uplynulo deset dní a já jsem zpátky na Výrovce. Dneska se nebrodím korýtkem s vodou, žádná voda v něm totiž není. Neprší, ani nechumelí, zato slunko svítí na plné pecky. Marně hledám sníh, který při mé poslední návštěvě zavál auta zaparkovaná u cesty. Sníh už roztál, auta odjela. Snad tu ale ještě budou o kousek dále ty několikametrové závěje sněhu kolem cesty. Opravdu, jsou tu. Část cesty z Výrovky na Luční je lemována po obou stranách sněhovou hradbou. Takže televize měla pravdu. Užívám si sněhu, snažím se na něj vylézt. A nejsem jediný blázen. Tolik lidí tu je, všichni jsou těmi závějemi uneseni. Prostě senzace.

Jen je škoda, že se mi ten kousek sněhu nepovedlo zdolat na první pokus. Holt i Krkonoše jsou hory, kterým ani Trautenberk neporučí.