Autor: Jan Krása

Dobrý den. Jsem vášnivý cestovatel a dokumentární fotograf. Navštívené země: Jižní Amerika: Brazílie - více oblastí. - Skandinávie: Švédsko - Norsko - Dánsko - více oblastí. Spojené Královsví (Velká Británie) - více oblastí Evropa: Slovensko, Maďarsko, Rumunsko, Bulharsko, Chorvatsko, Slovinsko, Srbsko, Itálie, Rakousko, Švýcarsko, Itálie, Španělsko, Francie, Holandsko, Belgie, Lucembursko, Německo, Polsko, Ukrajina - vesměs více oblastí atd... atd. - Abych se mohl dostat do všech zajímavých oblastí v Evropě, Skandinávii a pod. a psát o nich, nechával jsem se najímat jako řidič kamionu. Jen takto pro mne bylo možné finančně zvládnout detailní poznání těchto zemí, a mít dostatek příležitostí k fotografování míst, na která bych se jinak dostával těžko, ale hlavně velice nákladně.

Kristiansand a Søgne, chlouba jižního cípu Norska

V poslední kapitole mého povídání o severských zemích jsme
opustili jižní Norsko v Breviku. Dnes se přesuneme ještě níž, do
tzv. norského pytle, oblasti, ve které tráví většina Norů své dovolené.
Díky své poloze má tato krajina nejvíce slunných a teplých dnů
v celém Norsku.

RYCHLÁ REZERVACE LETU

V poslední kapitole mého povídání o severských zemích jsme opustili jižní Norsko v Breviku. Dnes se přesuneme ještě níž, do tzv. norského pytle, oblasti, ve které tráví většina Norů své dovolené. Díky své poloze má tato krajina nejvíce slunných a teplých dnů v celém Norsku. Místní obyvatelé si tajemství zdejší přírody a atmosféry se stabilním a krásným letním počasím nechávali dlouhá léta pro sebe. Až v posledních letech sem začínají jezdit i turisté ze zahraničí. Region nabízí písčité pláže, romantické ostrůvky, lodní vyjížďky, rybaření a další atrakce a místa, které v létě samy lákají k návštěvě.


Přístavní město Kristiansand

Hlavní a největší dominantou této oblasti je přístavní město Kristiansand. Leží skoro na samém jižním cípu Norska. (Nezaměňovat s podobně znějícím městem Kristiansund ležícím ve středním Norsku na západním pobřeží). Město bylo založeno v polovině 17. století a dnes v něm žije už okolo 80.000 obyvatel. Protože je to ale hlavní přístav, spojující lodní linkou společnosti Color Line Norsko s dánským přístavem Hirtshals a také anglickými a švédskými přístavy, je toto město většinou mnohem lidnatější. Hlavně v červenci. To se zde pořádá každoročně několikadenní největší norský festival svého druhu, Quart Festival. Je to událost, která se pyšní největší návštěvností v Norsku. Na tento hudební festival se sjíždějí muzikanti nejen z celého Norska, ale také mezinárodní umělci. Mimochodem – z Kristiansandu pochází také někteří slavní Norové, jako např. Henrik Wergeland, známý Norský básník a spisovatel (1808–1845), nebo Andreas Thorkildsen (*1982) atlet, dvojnásobný olympijský vítěz, mistr Evropy a mistr světa v hodu oštěpem.

Kristiansand má bohatou historii. Už ve 13. a 14. století se v místě dnešního Kristiansandu, u ústí řeky Otra nacházel rušný přístav a rybářská osada. V letech 1630 a 1635 místo navštívil dánský král Kristán IV a v roce v roce 1641 založil na protilehlém písečném břehu Otry (Sanden) město Kristiansand. Dostalo podobu obchodního střediska, aby podnítilo rozvoj této strategicky velice důležité oblasti. Král mu také udělil různá obchodní privilegia a na 10 let město osvobodil od placení daní. Centrum města se nazývá Kvadraturen podle původního přísně pravoúhlého uspořádání ulic. Nejstarší část města se jmenuje Posebyen. Další místo stojící za návštěvu je tradiční rybí trh s bohatým výběrem čerstvých mořských ryb a plodů, či poloostrov Oderrøya, jehož útesy nabízejí překrásné výhledy od širokého okolí. Směrem na východ je spousta dalších, zajímavých míst, jako např. největší ZOO v Norsku, ale tam dnes naše cesta nevede. Vydáme se opačným směrem, kde leží malebné městečko Søgne, jakási riviéra jižního pobřeží.


Měl jsem to štěstí, že jsem do tohoto malého městečka přijel obchodně v pátek odpoledne a tudíž jsem zde měl možnost strávit víkend a čekat do pondělka. Byl to každopádně jeden z nejhezčích víkendů, které jsem v Norsku strávil.

Focení vodopádů v Søgne

Søgne leží v hlubokém údolí na konci jednoho z oblíbených fjordů, protkaných ostrůvky. Po obou stranách se tyčí vysoké srázy a skaliska, ze kterých se dolů řítí menší i větší vodopády. V jedné z četných zatáček nad údolím je posazeno jako orlí hnízdo prostorné odpočívadlo, na kterém jsem mohl pohodlně zaparkovat. Betonové stolky a lavice nabízely posezení s krásným výhledem dolů, do fjordu. Při kuchtění večeře jsem tedy mohl sledovat loďky místních rybářů a plánovat focení na nadcházející sobotu a neděli.

Počasí už ani nemohlo být lepší a vzduch byl tak čistý a hustý, že by se dal krájet. Ještě večer jsem připravil fotobatoh s fototechnikou, stativ hodil na ramena a vyrazil do kopečků k vodopádům. Fjordy jsem záměrně nechal až na oba víkendové dny. Měl sem už vymyšlen plán a modlil se, aby vyšel. Bylo už poměrně pozdě a světelného času mi už mnoho nezbývalo. Přes to se mi ještě podařilo nafotit několik kouzelných splavů, kaskád a vodopádů. Nemáme na stránkách magazínu tolik místa, abych sem mohl umístit všechny. Až ale jednou dokončíme severské putování a vydáme se do jiných končin, slibuji odkaz na knížku, kde naleznete i zbývající snímky.


Když jsem se vrátil k autu, byla už tma. Poseděl jsem ještě chvilku nad příkrým srázem, pozoroval světýlka vracejících se lodiček, s chutí vypil jedno vychlazené pivko a ulehl ke spánku. Otevřenými okénky mi do auta profukoval čerstvý větřík od moře a já za chvilku usnul jako mimino.

Bárka za 20 EURO

Plán na víkend jsem musel trošku přeorganizovat. Nenařídil jsem si totiž večer budíka a po večerním běhání po kopcích, vypitém pivku a klidné noci na čerstvém vzduchu jsem se probudil až v 10 hodin dopoledne. Uvařil jsem si tedy jakousi obědosnídani, stáhnul z karty do počítače fotky z předešlého dne a vyrazil klikatou stezkou dolů, k soukromým molům v přístavu. Tam mě hnal můj plán, o kterém jsem snil celý předešlý večer.

Měl jsem totiž v úmyslu umluvit některého z domorodců, nebo chatařů, aby mi pronajal nějakou bárku, se kterou bych se mohl projet fjordem a pokusit se doplout až k ostrovům v jeho ústí. Podle mapy jich tam mělo být požehnaně. Moc peněz jsem na to neměl, ale byl jsem ochoten při smlouvání jít až do takových 50 EUR, což pro tuto zemi není zrovna závratná suma. Norsko je pro nás jednou z nejdražších zemí v Evropě. Pro ilustraci, chcete-li se občerstvit u pumpy, levné to nikdy nebude. Párek v rohlíku 10 EUR, bochník chleba 10 EUR, krabička cigaret 10 EUR atd.


Pomalu jsem procházel mezi chatkami a typickými dřevěnými skandinávskými domky a zjišťoval, že sny se velice lehce plánují, jejich realizace už je ale poněkud těžší. V chatičkách i domcích bylo totiž všude hrobové ticho. Místní obyvatelé v sobotu a v neděli zřídka kdy vstávají před polednem, pokud se neživí rybolovem a nejsou už od časného rána dávno někde na moři. Procházel jsem se tedy po březích fjordu, nakukoval do zahrádek domečků, občas něco vyfotil a dychtivě čekal, až se někdo probudí. Kolem poledne se skutečně začali lidé objevovat, ale nastal další problém. Jako naschvál jsem zpočátku narážel na samé ortodoxní Nory, kteří mimo svou rodnou řeč nerozuměli ani slovu a nedařilo se mi jim vysvětlit, co to od nich vlastně chci. Moje gestikulace jim byla spíš k smíchu a odkazovali mě stále na jiné sousedy, kde se však situace většinou opakovala.

„Jsi štír,“ říkal jsem si stále, „a ti se, jak známo, nikdy nevzdávají.“ A moje trpělivost nakonec slavila úspěch, jaký jsem ani neočekával. U jedné chaty jsem narazil na domorodce, který právě opravoval loď na vysoké stolici. Pozorně mě vyslechl, vytáhl mobil a chvilku cosi norsky probíral s druhou stranou. Pak mě vyzval, abych ½ hodiny počkal, že přijede jeho syn a ten mě vezme do fjordu svou vlastní lodí. Za půl hodiny skutečně přijel mladý kluk na motorce a dobrodružství mohlo začít. Když mě totiž zavedl ke své „lodi“, trochu jsem se zarazil. Na snímku můžete posoudit sami, že má počáteční nedůvěra byla trochu opodstatněná. Oprýskanou a otlučenou bárku musel nejprve zbavit všelijakého haraburdí (připomínala malé skladiště všeho nepotřebného). Potom odkryl dřevěnou bedýnku, pod kterou se skrýval prehistorický motor, napumpoval naftu a začal dlouze, trpělivě otáčet klikou. Nakonec motor přece jenom naskočil, vyfoukl kouř jako z dýmovnice a začal spokojeně klapat.

Nastoupil jsem, fotovýbavu ukryl před vlhkem do malé kajutky a odrazili jsme od mola. Čím dál jsme se vzdalovali od břehu, tím víc se má počáteční nedůvěra ztrácela a začínal jsem mít tu starou kocábku rád. Příjemně se pohupovala na vlnách a kilometry k ústí fjordu nám mizely za zády. Když jsem si představil, že jsem měl původně v úmyslu půjčit si v případě nutnosti i pramici a k ústí dopádlovat, musel jsem se v duchu usmát. Bylo to určitě dobrých 7 km daleko, možná i víc.

Projížděli jsme tedy mezi ostrovy a ostrůvky, pozorovali rybáře lovící tresky, rekreanty na závodních člunech a já měl pořád co fotit. Klučina se usadil na přídi a nechal mě beze všeho celou cestu sedět u kormidla. Když bylo něco zajímavého, sám mě upozornil, zaskočil u řízení a já si vylezl na palubu a cvakal a cvakal. Nemít rodinu, povinnosti doma a mít slušné konto v bance, dovedu si docela dobře představit, jak by se mi líbil takovýto život. Úžasný klid na psaní v útulné chatičce na břehu fjordu, lov tresek a lososů pro svou potřebu i na prodej v některé z přístavních rybích tržnic, příjem internetu a satelitu, abych měl kontakt se světem a spoustu pěkných knížek v regálech. Vím, že dnes bych si takto zcela vystačil a byl plně spokojen. Je to ale jenom sen stárnoucího dobrodruha a romantika.


Když jsme se vrátili ke břehu, byl jsem jako na trní, na jaké ceně se dohodneme. Po cestě jsem se snažil mladíkovi vysvětlit, z jaké země pocházím, jak je u nás těžké přijít poctivou cestou k penězům, o svých čtyřech dětech a čtyřech vnoučatech, kolik je u nás průměrný výdělek v přepočtu k norské koruně. Nakonec si řekl o 20 EUR, podal mi ruku a pozval mě na druhý den, že si zase vyjedeme. Hrozně rád na ten víkend i na ochotného mladíka vzpomínám. V neděli odpoledne jsem si tedy plavbu s klučinou zopakoval. Jen mě mrzelo, že jsem si tentokrát nevzal na cestu jako na potvoru žádné rybářské náčiní. Takovou příležitost na rybaření jsem zatím v Norsku nikdy neměl. S trochou lítosti jsem sledoval zakotvené loďky uprostřed ústí fjordu a Němce tahající tresky a platýze na palubu. Byl by to další, zajímavý námět na psaní. Snad někdy příště.

Pokud se někdy do těchto končin dostanete a budete mít čas, udělejte si tady pauzu. Je to jediné odpočívadlo nad Søgne směrem ke Kristiansandu a dolů, k vodě vede jenom jedna stezka.

Víkend skončil, v pondělí jsem složil náklad v jednom z nově vznikajících skladů v Søgne, naložil zpátečku tamtéž a vrátil se do přístavu v Kristiansandu. Po nabukování na loď jsem se setkal se starými známými a za krásného počasí jsme si měli po skvělé večeři o čem povídat na palubě. Večeře i kamarádi jsou na dvou z přiložených snímků. Snad si náš časopis koupí a poznají se.

V příštím čísle se podíváme víc na sever, do krásného městečka LOM s jedním z nejhezčích a nejzachovalejších vikinských kostelů z 12. století a dorazíme až do kraje Lofot.

Z Honzových cest vzniká několik cestopisných knih, které je možné získat na adrese http://www.pho­tojankrasa.com/

V poslední kapitole mého povídání o severských zemích jsme opustili jižní Norsko v Breviku. Dnes se přesuneme ještě níž, do tzv. norského pytle, oblasti, ve které tráví většina Norů své dovolené. Díky své poloze má tato krajina nejvíce slunných a teplých dnů v celém Norsku. Místní obyvatelé si tajemství zdejší přírody a atmosféry se stabilním a krásným letním počasím nechávali dlouhá léta pro sebe. Až v posledních letech sem začínají jezdit i turisté ze zahraničí. Region nabízí písčité pláže, romantické ostrůvky, lodní vyjížďky, rybaření a další atrakce a místa, které v létě samy lákají k návštěvě.


Přístavní město Kristiansand

Hlavní a největší dominantou této oblasti je přístavní město Kristiansand. Leží skoro na samém jižním cípu Norska. (Nezaměňovat s podobně znějícím městem Kristiansund ležícím ve středním Norsku na západním pobřeží). Město bylo založeno v polovině 17. století a dnes v něm žije už okolo 80.000 obyvatel. Protože je to ale hlavní přístav, spojující lodní linkou společnosti Color Line Norsko s dánským přístavem Hirtshals a také anglickými a švédskými přístavy, je toto město většinou mnohem lidnatější. Hlavně v červenci. To se zde pořádá každoročně několikadenní největší norský festival svého druhu, Quart Festival. Je to událost, která se pyšní největší návštěvností v Norsku. Na tento hudební festival se sjíždějí muzikanti nejen z celého Norska, ale také mezinárodní umělci. Mimochodem – z Kristiansandu pochází také někteří slavní Norové, jako např. Henrik Wergeland, známý Norský básník a spisovatel (1808–1845), nebo Andreas Thorkildsen (*1982) atlet, dvojnásobný olympijský vítěz, mistr Evropy a mistr světa v hodu oštěpem.

Kristiansand má bohatou historii. Už ve 13. a 14. století se v místě dnešního Kristiansandu, u ústí řeky Otra nacházel rušný přístav a rybářská osada. V letech 1630 a 1635 místo navštívil dánský král Kristán IV a v roce v roce 1641 založil na protilehlém písečném břehu Otry (Sanden) město Kristiansand. Dostalo podobu obchodního střediska, aby podnítilo rozvoj této strategicky velice důležité oblasti. Král mu také udělil různá obchodní privilegia a na 10 let město osvobodil od placení daní. Centrum města se nazývá Kvadraturen podle původního přísně pravoúhlého uspořádání ulic. Nejstarší část města se jmenuje Posebyen. Další místo stojící za návštěvu je tradiční rybí trh s bohatým výběrem čerstvých mořských ryb a plodů, či poloostrov Oderrøya, jehož útesy nabízejí překrásné výhledy od širokého okolí. Směrem na východ je spousta dalších, zajímavých míst, jako např. největší ZOO v Norsku, ale tam dnes naše cesta nevede. Vydáme se opačným směrem, kde leží malebné městečko Søgne, jakási riviéra jižního pobřeží.


Měl jsem to štěstí, že jsem do tohoto malého městečka přijel obchodně v pátek odpoledne a tudíž jsem zde měl možnost strávit víkend a čekat do pondělka. Byl to každopádně jeden z nejhezčích víkendů, které jsem v Norsku strávil.

Focení vodopádů v Søgne

Søgne leží v hlubokém údolí na konci jednoho z oblíbených fjordů, protkaných ostrůvky. Po obou stranách se tyčí vysoké srázy a skaliska, ze kterých se dolů řítí menší i větší vodopády. V jedné z četných zatáček nad údolím je posazeno jako orlí hnízdo prostorné odpočívadlo, na kterém jsem mohl pohodlně zaparkovat. Betonové stolky a lavice nabízely posezení s krásným výhledem dolů, do fjordu. Při kuchtění večeře jsem tedy mohl sledovat loďky místních rybářů a plánovat focení na nadcházející sobotu a neděli.

Počasí už ani nemohlo být lepší a vzduch byl tak čistý a hustý, že by se dal krájet. Ještě večer jsem připravil fotobatoh s fototechnikou, stativ hodil na ramena a vyrazil do kopečků k vodopádům. Fjordy jsem záměrně nechal až na oba víkendové dny. Měl sem už vymyšlen plán a modlil se, aby vyšel. Bylo už poměrně pozdě a světelného času mi už mnoho nezbývalo. Přes to se mi ještě podařilo nafotit několik kouzelných splavů, kaskád a vodopádů. Nemáme na stránkách magazínu tolik místa, abych sem mohl umístit všechny. Až ale jednou dokončíme severské putování a vydáme se do jiných končin, slibuji odkaz na knížku, kde naleznete i zbývající snímky.


Když jsem se vrátil k autu, byla už tma. Poseděl jsem ještě chvilku nad příkrým srázem, pozoroval světýlka vracejících se lodiček, s chutí vypil jedno vychlazené pivko a ulehl ke spánku. Otevřenými okénky mi do auta profukoval čerstvý větřík od moře a já za chvilku usnul jako mimino.

Bárka za 20 EURO

Plán na víkend jsem musel trošku přeorganizovat. Nenařídil jsem si totiž večer budíka a po večerním běhání po kopcích, vypitém pivku a klidné noci na čerstvém vzduchu jsem se probudil až v 10 hodin dopoledne. Uvařil jsem si tedy jakousi obědosnídani, stáhnul z karty do počítače fotky z předešlého dne a vyrazil klikatou stezkou dolů, k soukromým molům v přístavu. Tam mě hnal můj plán, o kterém jsem snil celý předešlý večer.

Měl jsem totiž v úmyslu umluvit některého z domorodců, nebo chatařů, aby mi pronajal nějakou bárku, se kterou bych se mohl projet fjordem a pokusit se doplout až k ostrovům v jeho ústí. Podle mapy jich tam mělo být požehnaně. Moc peněz jsem na to neměl, ale byl jsem ochoten při smlouvání jít až do takových 50 EUR, což pro tuto zemi není zrovna závratná suma. Norsko je pro nás jednou z nejdražších zemí v Evropě. Pro ilustraci, chcete-li se občerstvit u pumpy, levné to nikdy nebude. Párek v rohlíku 10 EUR, bochník chleba 10 EUR, krabička cigaret 10 EUR atd.


Pomalu jsem procházel mezi chatkami a typickými dřevěnými skandinávskými domky a zjišťoval, že sny se velice lehce plánují, jejich realizace už je ale poněkud těžší. V chatičkách i domcích bylo totiž všude hrobové ticho. Místní obyvatelé v sobotu a v neděli zřídka kdy vstávají před polednem, pokud se neživí rybolovem a nejsou už od časného rána dávno někde na moři. Procházel jsem se tedy po březích fjordu, nakukoval do zahrádek domečků, občas něco vyfotil a dychtivě čekal, až se někdo probudí. Kolem poledne se skutečně začali lidé objevovat, ale nastal další problém. Jako naschvál jsem zpočátku narážel na samé ortodoxní Nory, kteří mimo svou rodnou řeč nerozuměli ani slovu a nedařilo se mi jim vysvětlit, co to od nich vlastně chci. Moje gestikulace jim byla spíš k smíchu a odkazovali mě stále na jiné sousedy, kde se však situace většinou opakovala.

„Jsi štír,“ říkal jsem si stále, „a ti se, jak známo, nikdy nevzdávají.“ A moje trpělivost nakonec slavila úspěch, jaký jsem ani neočekával. U jedné chaty jsem narazil na domorodce, který právě opravoval loď na vysoké stolici. Pozorně mě vyslechl, vytáhl mobil a chvilku cosi norsky probíral s druhou stranou. Pak mě vyzval, abych ½ hodiny počkal, že přijede jeho syn a ten mě vezme do fjordu svou vlastní lodí. Za půl hodiny skutečně přijel mladý kluk na motorce a dobrodružství mohlo začít. Když mě totiž zavedl ke své „lodi“, trochu jsem se zarazil. Na snímku můžete posoudit sami, že má počáteční nedůvěra byla trochu opodstatněná. Oprýskanou a otlučenou bárku musel nejprve zbavit všelijakého haraburdí (připomínala malé skladiště všeho nepotřebného). Potom odkryl dřevěnou bedýnku, pod kterou se skrýval prehistorický motor, napumpoval naftu a začal dlouze, trpělivě otáčet klikou. Nakonec motor přece jenom naskočil, vyfoukl kouř jako z dýmovnice a začal spokojeně klapat.

Nastoupil jsem, fotovýbavu ukryl před vlhkem do malé kajutky a odrazili jsme od mola. Čím dál jsme se vzdalovali od břehu, tím víc se má počáteční nedůvěra ztrácela a začínal jsem mít tu starou kocábku rád. Příjemně se pohupovala na vlnách a kilometry k ústí fjordu nám mizely za zády. Když jsem si představil, že jsem měl původně v úmyslu půjčit si v případě nutnosti i pramici a k ústí dopádlovat, musel jsem se v duchu usmát. Bylo to určitě dobrých 7 km daleko, možná i víc.

Projížděli jsme tedy mezi ostrovy a ostrůvky, pozorovali rybáře lovící tresky, rekreanty na závodních člunech a já měl pořád co fotit. Klučina se usadil na přídi a nechal mě beze všeho celou cestu sedět u kormidla. Když bylo něco zajímavého, sám mě upozornil, zaskočil u řízení a já si vylezl na palubu a cvakal a cvakal. Nemít rodinu, povinnosti doma a mít slušné konto v bance, dovedu si docela dobře představit, jak by se mi líbil takovýto život. Úžasný klid na psaní v útulné chatičce na břehu fjordu, lov tresek a lososů pro svou potřebu i na prodej v některé z přístavních rybích tržnic, příjem internetu a satelitu, abych měl kontakt se světem a spoustu pěkných knížek v regálech. Vím, že dnes bych si takto zcela vystačil a byl plně spokojen. Je to ale jenom sen stárnoucího dobrodruha a romantika.


Když jsme se vrátili ke břehu, byl jsem jako na trní, na jaké ceně se dohodneme. Po cestě jsem se snažil mladíkovi vysvětlit, z jaké země pocházím, jak je u nás těžké přijít poctivou cestou k penězům, o svých čtyřech dětech a čtyřech vnoučatech, kolik je u nás průměrný výdělek v přepočtu k norské koruně. Nakonec si řekl o 20 EUR, podal mi ruku a pozval mě na druhý den, že si zase vyjedeme. Hrozně rád na ten víkend i na ochotného mladíka vzpomínám. V neděli odpoledne jsem si tedy plavbu s klučinou zopakoval. Jen mě mrzelo, že jsem si tentokrát nevzal na cestu jako na potvoru žádné rybářské náčiní. Takovou příležitost na rybaření jsem zatím v Norsku nikdy neměl. S trochou lítosti jsem sledoval zakotvené loďky uprostřed ústí fjordu a Němce tahající tresky a platýze na palubu. Byl by to další, zajímavý námět na psaní. Snad někdy příště.

Pokud se někdy do těchto končin dostanete a budete mít čas, udělejte si tady pauzu. Je to jediné odpočívadlo nad Søgne směrem ke Kristiansandu a dolů, k vodě vede jenom jedna stezka.

Víkend skončil, v pondělí jsem složil náklad v jednom z nově vznikajících skladů v Søgne, naložil zpátečku tamtéž a vrátil se do přístavu v Kristiansandu. Po nabukování na loď jsem se setkal se starými známými a za krásného počasí jsme si měli po skvělé večeři o čem povídat na palubě. Večeře i kamarádi jsou na dvou z přiložených snímků. Snad si náš časopis koupí a poznají se.

V příštím čísle se podíváme víc na sever, do krásného městečka LOM s jedním z nejhezčích a nejzachovalejších vikinských kostelů z 12. století a dorazíme až do kraje Lofot.

Z Honzových cest vzniká několik cestopisných knih, které je možné získat na adrese http://www.pho­tojankrasa.com/

RYCHLÁ REZERVACE LETU

Strömstad – město rybářů

Strömstad je krásné přístavní městečko v nejzápadnějším
cípu Švédska. Původně norská rybářská vesnička s názvem Strømen
byla v roce 1658 tzv. „Roskildskou“ smlouvou přidělena ke
Švédsku a začala rychle vzkvétat.

Po opuštění Varbergu a jeho festivalu porozumění mezi národy v minulé kapitole se tentokrát přesuneme až do 240km vzdáleného Strömstadu.


Strömstad je krásné přístavní městečko v nejzápadnějším cípu Švédska. Původně norská rybářská vesnička s názvem Strømen byla v roce 1658 tzv. „Roskildskou“ smlouvou přidělena ke Švédsku a začala rychle vzkvétat. V roce 1672 získala privilegia města. Celá oblast Bohuslän, ve které se Strömstad nachází, hrála v té době významnou úlohu ve švédsko/dánsko­/norských sporech a válkách. V dnešní době má přes 6000 obyvatel a pro svou polohu, lázně s vyhřívanou vodou a množství historických památek už od počátků doby železné, se stal Strömstad, nejzápadnější švédské město, jednou z nejnavštěvo­vanějších oblastí západní švédské riviéry.


Během cest do Norska bylo toto město jednou z mých nejmilejších zastávek a častým místem odpočinku. Leží přímo na pobřeží, jen pár kilometrů od hlavní silnice. Na malém předměstí s krásným a tichým zálivem je veliké parkoviště pro soukromé plachetnice a malé motorové lodě, kde se dá bez problému zaparkovat i s kamionem, nebo karavanem. Je tady také báječný klid na spaní, protože parkovací prostor je od silnice oddělen cca dvousetmetrovou plochou plnou trupů lodí, které tvoří dokonalou zvukovou zábranu.

Když se vám podaří na tomto místě zaparkovat, doporučuji vám jako první navštívit prodejnu soukromých jachet a motorových člunů. Stojí přímo u hlavní silnice a její prohlídka je pro našince velkým zážitkem. Vypadá vlastně úplně stejně jako běžné autosalony u nás, jen s tím rozdílem, že uvnitř nenajdete limuzíny, ale nablýskané lodě, které si můžete prohlédnout, dokonce se do nich i posadit.

Hned za tímto „Boat saloonem“ je příjezd k soukromým přístavním molům, kde stojí za to si chvilku počkat. Téměř denně a s určitou pravidelností sem totiž přijíždí nákladní automobil s rukou, přivážející lodě buď zrovna zakoupené ve zmiňovaném saloonu, nebo starší jachty ze zmíněného, tzv. „suchého“ parkoviště. I to je velice zajímavý pohled pro oči suchozemců. Nacvakal jsem tady hodně snímků při pokládání lodí na vodní hladinu a jeden přikládám.


Další cesta už vede do městského přístavu. Můžete jít přes perfektně udržovaný park a vystoupat na skalnatý útes nad městem s jedním z nejhezčích „karavanplaců“ jaké jsem kdy poznal, nebo sem dojet okolo po hlavní silnici. Z útesů nad karavany je nejmalebnější pohled na místní pobřeží a přilehlé i vzdálenější ostrovy.

Cesta od karavanů do centra města vede přímo kolem přístavu trajektů, jehož terminál a kotviště je přímo na městské kolonádě. Vejde se sem jen jeden, a tak tady vždycky nějaký kolos, chystající se k plavbě do norského Sandefjordu, nebo do Bamble potkáte. Tady máte potom také velký výběr přístavních krčem a hospůdek, od kterých vedou všemi směry mola se soukromými jachtami, nebo rybářskými loděmi všemožných tvarů i patvarů. Ty mají (alespoň pro mne) vždy to největší kouzlo. Už se mi na mých toulkách po světě několikrát podařilo vyplout s rybáři na otevřené moře. Ať už to bylo na Atlantiku v jihoamerické Brazílii, na chorvatském Jadranu, nebo tady, v pobřežních vodách Skandinávie. Zážitek je to po každé neopakovatelný. Napínavé čekání na to, co se objeví v sítích vytažených z tajemných hlubin, ranní východy a večerní západy slunce na otevřeném moři, křik racků, rybáků a kormoránů jsou chvíle, na které člověk s dobrodružnou a romanticky laděnou povahou nemůže nikdy zapomenout, a pokud je někdy pozná, vždycky bude toužit prožít je znovu.


Dalším exotickým zážitkem je burza, neboli aukce ryb, krevet, langust a dalších mořských produktů. Jednu takovou aukční tržnici vidíte na dalším z přiložených snímků. Bohužel, když jsem trávil v tomto městečku celý víkend a měl možnost focení, byly zrovna svátky a nikdo nikde nepracoval. V minulosti jsem už ale měl možnost se jako divák, nebo kupující několika takovýchto aukcí zůčastnit a je to vskutku zážitek. Majitelé restaurací, hotelů, penzionů, ale i městských kiosků se předhánějí a člověk jen žasne, kam až se dokáže cena kvalitních ryb, langust, nebo krevet vyšplhat. Ty nejlepší kousky pochopitelně shrábnou bohatí majitelé luxusních hotelů a jsou ochotni za ně zaplatit obrovské peníze. Ty se jim však vrátí z kapes bohaté klientely.

Vrátím se ale k oněm „krčmám a hospůdkám“, o kterých jsem se letmo zmínil o pár řádků výš. Na jednom z obrázků je jedna taková má oblíbená hospůdka přímo na přístavním molu. Při poslední návštěvě Strömstadu jsem neporušil tradici a využil pohostinnosti jejích příjemných a ochotných majitelů k posezení a chutnému obědu. Zajímavé je uspořádání těchto restaurací. Prostor pro hosty bývá často rozdělen do dvou částí. V té první jsou vitríny a pulty s nabídkou stále čerstvých mořských lahůdek a vy si můžete osobně vybrat, z čeho chcete svůj oběd, nebo večeři připravit. Za ní je pak výčep a vlastní restaurace. Protože jsem sám vášnivým rybářem a rybí maso patří k mým oblíbeným pochoutkám, mám vždycky chuť skoro na všecko. Můj poměr váhy cca 90kg vůči 172cm výšky tomu nasvědčuje.


Tentokrát jsem si tedy vybral dvě pěkné makrely a z nich mi kuchař nabídl udělat jeho specialitu, rybí karbanátky. Příjemně mě překvapilo, že je dělá úplně stejným způsobem, jakým je dělám sám doma z našich kaprů, nebo cejnů. Jako přílohu mi přinesli jakýsi druh bramborového salátu, chutný dressing a na samoobslužném pultu jsem si nandal ještě suché, křupavé kukuřičné placky a zeleninový salát. To jsou přílohy, které bývají volně k disposici, jako bonus. Náramně jsem si pochutnal, nacpal se k prasknutí a za odměnu jsem majiteli udělal pár reklamních fotografií.

Každému, kdo se rozhodne toto rybářské městečko navštívit, doporučuji procházku po městských molech plných lodí snad všech kategorií. Protkávají celé městské pobřeží jako úzké uličky na vodě. Setkáte se tady s jachtaři z Anglie, Dánska, Norska, ale i z mnohem vzdálenějších končin. Na samém konci nejzápadnějšího výběžku mola stojí na skalnatém útesu malé, zajímavé stavení. Je to soukromý, tzv. taxipřístav neustále obsazený turisty, čekajícími na převoz na nedaleké souostroví Nordkoster a Sydkoster, krajinu s absolutně čistým, mořským vzduchem a příjemnou pěší a cyklo turistikou. S auty se tady totiž setkáte jen zcela výjimečně. Zato tady není vůbec problém sehnat poměrně levná ubytování.


Nordkoster, menší z obou ostrovů nabízí krásné, oblázkové i pískové pláže, zátoky vhodné k plavání a výhled na oblíbený maják Ursholmen u nejvzdálenějšího útesu od pevniny. Má však mnohem méně zeleně než větší Sydkoster, kde roste i mnoho vzácných květin a rostlin. Oba ostrovy jsou velice dobře zásobeny, takže se tu dá strávit delší čas bez nutnosti návratu na pevninu. Celé souostroví bylo vyhlášeno rezervací a švédským národním parkem a tak tady není, tak jako na většině švédského území, povoleno kempování ve volné přírodě. Proto je vhodné, pokud by tu chtěl někdo strávit dovolenou v letních měsících, zajistit si ubytování dopředu. Ideálním dopravním prostředkem, pokud byste chtěli prozkoumat oba ostrovy, je kolo. Půjčovna kol i lodí v přístavu je velice dobře zásobena a tak není problém projet celou lokalitu jak po souši, tak po vodě.

Vraťme se ale na pevninu. Než se se Strömstadem rozloučíme, nesmím zapomenout ještě na jednu raritu malého městečka. Mají tady totiž přímo v centru vyhlášený bazén pro plavce se slanou vodou, vyhřívanou na 28˚C a pro děti až na 30˚C. Nechybí ani tobogán a skluzavky a přilehlá rozsáhlá tělocvična. Bez zajímavosti není ani zdejší muzeum s historickými nálezy od počátku doby železné až po technické zajímavosti z minulých století.

Tady prohlídku Strömstadu, nejzápadnějšího města Švédska ukončím. Na únor všem přeji mnoho kilometrů bez nehod a bez konfliktů s policií a celníky a šťastný návrat ze všech cest. Příště se podíváme na slavné mosty ve Svinesundu, oddělující švédské království od norského, zajedeme k nikdy nepokořené pevnosti v norském Haldenu a do přistavu v Mossu.

Z Honzových cest vzniká několik cestopisných knih, které je možné získat na adrese http://www.pho­tojankrasa.com/

Po opuštění Varbergu a jeho festivalu porozumění mezi národy v minulé kapitole se tentokrát přesuneme až do 240km vzdáleného Strömstadu.


Strömstad je krásné přístavní městečko v nejzápadnějším cípu Švédska. Původně norská rybářská vesnička s názvem Strømen byla v roce 1658 tzv. „Roskildskou“ smlouvou přidělena ke Švédsku a začala rychle vzkvétat. V roce 1672 získala privilegia města. Celá oblast Bohuslän, ve které se Strömstad nachází, hrála v té době významnou úlohu ve švédsko/dánsko­/norských sporech a válkách. V dnešní době má přes 6000 obyvatel a pro svou polohu, lázně s vyhřívanou vodou a množství historických památek už od počátků doby železné, se stal Strömstad, nejzápadnější švédské město, jednou z nejnavštěvo­vanějších oblastí západní švédské riviéry.


Během cest do Norska bylo toto město jednou z mých nejmilejších zastávek a častým místem odpočinku. Leží přímo na pobřeží, jen pár kilometrů od hlavní silnice. Na malém předměstí s krásným a tichým zálivem je veliké parkoviště pro soukromé plachetnice a malé motorové lodě, kde se dá bez problému zaparkovat i s kamionem, nebo karavanem. Je tady také báječný klid na spaní, protože parkovací prostor je od silnice oddělen cca dvousetmetrovou plochou plnou trupů lodí, které tvoří dokonalou zvukovou zábranu.

Když se vám podaří na tomto místě zaparkovat, doporučuji vám jako první navštívit prodejnu soukromých jachet a motorových člunů. Stojí přímo u hlavní silnice a její prohlídka je pro našince velkým zážitkem. Vypadá vlastně úplně stejně jako běžné autosalony u nás, jen s tím rozdílem, že uvnitř nenajdete limuzíny, ale nablýskané lodě, které si můžete prohlédnout, dokonce se do nich i posadit.

Hned za tímto „Boat saloonem“ je příjezd k soukromým přístavním molům, kde stojí za to si chvilku počkat. Téměř denně a s určitou pravidelností sem totiž přijíždí nákladní automobil s rukou, přivážející lodě buď zrovna zakoupené ve zmiňovaném saloonu, nebo starší jachty ze zmíněného, tzv. „suchého“ parkoviště. I to je velice zajímavý pohled pro oči suchozemců. Nacvakal jsem tady hodně snímků při pokládání lodí na vodní hladinu a jeden přikládám.


Další cesta už vede do městského přístavu. Můžete jít přes perfektně udržovaný park a vystoupat na skalnatý útes nad městem s jedním z nejhezčích „karavanplaců“ jaké jsem kdy poznal, nebo sem dojet okolo po hlavní silnici. Z útesů nad karavany je nejmalebnější pohled na místní pobřeží a přilehlé i vzdálenější ostrovy.

Cesta od karavanů do centra města vede přímo kolem přístavu trajektů, jehož terminál a kotviště je přímo na městské kolonádě. Vejde se sem jen jeden, a tak tady vždycky nějaký kolos, chystající se k plavbě do norského Sandefjordu, nebo do Bamble potkáte. Tady máte potom také velký výběr přístavních krčem a hospůdek, od kterých vedou všemi směry mola se soukromými jachtami, nebo rybářskými loděmi všemožných tvarů i patvarů. Ty mají (alespoň pro mne) vždy to největší kouzlo. Už se mi na mých toulkách po světě několikrát podařilo vyplout s rybáři na otevřené moře. Ať už to bylo na Atlantiku v jihoamerické Brazílii, na chorvatském Jadranu, nebo tady, v pobřežních vodách Skandinávie. Zážitek je to po každé neopakovatelný. Napínavé čekání na to, co se objeví v sítích vytažených z tajemných hlubin, ranní východy a večerní západy slunce na otevřeném moři, křik racků, rybáků a kormoránů jsou chvíle, na které člověk s dobrodružnou a romanticky laděnou povahou nemůže nikdy zapomenout, a pokud je někdy pozná, vždycky bude toužit prožít je znovu.


Dalším exotickým zážitkem je burza, neboli aukce ryb, krevet, langust a dalších mořských produktů. Jednu takovou aukční tržnici vidíte na dalším z přiložených snímků. Bohužel, když jsem trávil v tomto městečku celý víkend a měl možnost focení, byly zrovna svátky a nikdo nikde nepracoval. V minulosti jsem už ale měl možnost se jako divák, nebo kupující několika takovýchto aukcí zůčastnit a je to vskutku zážitek. Majitelé restaurací, hotelů, penzionů, ale i městských kiosků se předhánějí a člověk jen žasne, kam až se dokáže cena kvalitních ryb, langust, nebo krevet vyšplhat. Ty nejlepší kousky pochopitelně shrábnou bohatí majitelé luxusních hotelů a jsou ochotni za ně zaplatit obrovské peníze. Ty se jim však vrátí z kapes bohaté klientely.

Vrátím se ale k oněm „krčmám a hospůdkám“, o kterých jsem se letmo zmínil o pár řádků výš. Na jednom z obrázků je jedna taková má oblíbená hospůdka přímo na přístavním molu. Při poslední návštěvě Strömstadu jsem neporušil tradici a využil pohostinnosti jejích příjemných a ochotných majitelů k posezení a chutnému obědu. Zajímavé je uspořádání těchto restaurací. Prostor pro hosty bývá často rozdělen do dvou částí. V té první jsou vitríny a pulty s nabídkou stále čerstvých mořských lahůdek a vy si můžete osobně vybrat, z čeho chcete svůj oběd, nebo večeři připravit. Za ní je pak výčep a vlastní restaurace. Protože jsem sám vášnivým rybářem a rybí maso patří k mým oblíbeným pochoutkám, mám vždycky chuť skoro na všecko. Můj poměr váhy cca 90kg vůči 172cm výšky tomu nasvědčuje.


Tentokrát jsem si tedy vybral dvě pěkné makrely a z nich mi kuchař nabídl udělat jeho specialitu, rybí karbanátky. Příjemně mě překvapilo, že je dělá úplně stejným způsobem, jakým je dělám sám doma z našich kaprů, nebo cejnů. Jako přílohu mi přinesli jakýsi druh bramborového salátu, chutný dressing a na samoobslužném pultu jsem si nandal ještě suché, křupavé kukuřičné placky a zeleninový salát. To jsou přílohy, které bývají volně k disposici, jako bonus. Náramně jsem si pochutnal, nacpal se k prasknutí a za odměnu jsem majiteli udělal pár reklamních fotografií.

Každému, kdo se rozhodne toto rybářské městečko navštívit, doporučuji procházku po městských molech plných lodí snad všech kategorií. Protkávají celé městské pobřeží jako úzké uličky na vodě. Setkáte se tady s jachtaři z Anglie, Dánska, Norska, ale i z mnohem vzdálenějších končin. Na samém konci nejzápadnějšího výběžku mola stojí na skalnatém útesu malé, zajímavé stavení. Je to soukromý, tzv. taxipřístav neustále obsazený turisty, čekajícími na převoz na nedaleké souostroví Nordkoster a Sydkoster, krajinu s absolutně čistým, mořským vzduchem a příjemnou pěší a cyklo turistikou. S auty se tady totiž setkáte jen zcela výjimečně. Zato tady není vůbec problém sehnat poměrně levná ubytování.


Nordkoster, menší z obou ostrovů nabízí krásné, oblázkové i pískové pláže, zátoky vhodné k plavání a výhled na oblíbený maják Ursholmen u nejvzdálenějšího útesu od pevniny. Má však mnohem méně zeleně než větší Sydkoster, kde roste i mnoho vzácných květin a rostlin. Oba ostrovy jsou velice dobře zásobeny, takže se tu dá strávit delší čas bez nutnosti návratu na pevninu. Celé souostroví bylo vyhlášeno rezervací a švédským národním parkem a tak tady není, tak jako na většině švédského území, povoleno kempování ve volné přírodě. Proto je vhodné, pokud by tu chtěl někdo strávit dovolenou v letních měsících, zajistit si ubytování dopředu. Ideálním dopravním prostředkem, pokud byste chtěli prozkoumat oba ostrovy, je kolo. Půjčovna kol i lodí v přístavu je velice dobře zásobena a tak není problém projet celou lokalitu jak po souši, tak po vodě.

Vraťme se ale na pevninu. Než se se Strömstadem rozloučíme, nesmím zapomenout ještě na jednu raritu malého městečka. Mají tady totiž přímo v centru vyhlášený bazén pro plavce se slanou vodou, vyhřívanou na 28˚C a pro děti až na 30˚C. Nechybí ani tobogán a skluzavky a přilehlá rozsáhlá tělocvična. Bez zajímavosti není ani zdejší muzeum s historickými nálezy od počátku doby železné až po technické zajímavosti z minulých století.

Tady prohlídku Strömstadu, nejzápadnějšího města Švédska ukončím. Na únor všem přeji mnoho kilometrů bez nehod a bez konfliktů s policií a celníky a šťastný návrat ze všech cest. Příště se podíváme na slavné mosty ve Svinesundu, oddělující švédské království od norského, zajedeme k nikdy nepokořené pevnosti v norském Haldenu a do přistavu v Mossu.

Z Honzových cest vzniká několik cestopisných knih, které je možné získat na adrese http://www.pho­tojankrasa.com/

Po švédské diagonále: Helsingborg – Stockholm

Ve článku navštívíme oblast, kde žijí losi ve svém přirozeném
prostředí. Vlastním vozem se můžete projet 13 hektarovou losí oborou.
Podél tříkilometrové lesní cesty se Vám určitě naskytne příležitost
spatřit krále zdejšího lesa z bezprostřední blízkosti.

Naposledy jsme dojeli na severozápadní hranici Švédska s Norskem. Norsku necháme prostor v pozdějších kapitolách a budeme se ještě nějakou chvíli věnovat Švédsku. Převážně části jeho vnitrozemí a severovýchodnímu pobřeží.


Cestu na východ napříč Švédskem začneme v Hesilgborku a napojíme se na silnici E4 směrem k druhému největšímu jezeru ve Švédsku – Vätternu, s 15km dlouhým ostrovem Visingsö.

Nejdřív bych ale každému doporučil zastávku v losím safari v Markarydu, vzdáleném cca hodinu jízdy (80 km) od Helsingborgu.

Losí safari neboli švédsky „Älgsafari“ v Markarydu

Snadno dostupná oblast, kde žijí losi ve svém přirozeném prostředí. Vlastním vozem se můžete projet 13 hektarovou losí oborou. Podél tříkilometrové lesní cesty se Vám určitě naskytne příležitost spatřit krále zdejšího lesa z bezprostřední blízkosti. Můžete jej zastihnout při hašení žízně v jiskřivém potoce, nebo když se koupe v jezeře. Hlavně si nezapomeňte předem připravit a správně nastavit fotoaparát! Pozdější, dodatečné nastavování WB, času a clony by vás mohlo připravit o pár zajímavých záběrů. Já jsem si pro návštěvu tohoto místa vybral jaro, což není nejideálnější doba pro jejich pozorování a focení, ale jindy jsem, bohužel, neměl příležitost.


V této době čekají losice mláďata a dospělí losi ještě nemají po podzimním shazování narostlou tu správnou korunu paroží. Pár zajímavých snímků jsem tu však i přes nepřízeň období i počasí pořídil, dokonce i jeden nezapomenutelný zážitek.

Byl jsem dohodnut s průvodcem, že mě nechá projít za účelem reklamy v našich časopisech oborou pěšky s podmínkou, že mě bude sledovat v nevelké vzdálenosti autem. Jinak se tu pěšky chodit nesmí. Vše je možné sledovat pouze z bezpečí kabiny auta.


V jednom místě jsem opustil cestu a zašel trochu hlouběji do hustého porostu obory. Představte si krásné, ničím nerušené ticho, fotoaparát na krku připravený k akci. Napjatě poslouchám, co se kde šustne a nejednou vidím cca sedm metrů před sebou v houští ležet losici. Ale rozhodně ne nějakého drobečka. Úlek člověku vždy všecko trochu zveličí, ale mě v té chvilce překvapení připadala její hlava jako malý osobní automobil. Ležela však v klidu dál a tak jsem začal fotit. V tom slyším praskot a otočím hlavu doleva. Nějakých pět metrů ode mne vylézal z houštiny samec. Byl sice ještě bez paroží, ale to mě zrovna moc neuklidnilo. Uši sklopené dozadu (to nevěští u koní ani u vysoké zvěře nic dobrého) a upřeně mě pozoroval. Když tam tak přede mnou stál, vztyčený jako stodola, funěl a shlížel na mě ze své výšky, měl jsem okamžitě chuť vzít nohy na ramena. Jenomže ono vám to nedá. Fotograf s fotoaparátem je stejně jako každý lovec tak trochu blázen a touha po úlovku předčí i strachem rozklepané končetiny. Zaostřil jsem tedy mezi oči a snažil se co nejvíce uklidnit ruce. Tiskl jsem je k tělu, jak nejvíc to šlo, ale poměrně dlouhý čas, který si vynutilo šero v houštině, mi mnoho nadějí na slušný snímek nedával. Nakonec jsem to přece jen jakž takž ustál a mohu vám zde toho obra prezentovat. O kus dál jsem měl ten den ještě příležitost pozorovat zubry a bizony. Bylo už ale veliké šero a jejich fotografie nejsou natolik kvalitní, abych si je dovolil ukazovat. Snad se sem ještě někdy vrátím a nafotím vše trochu lépe.


Hororové probuzení

V mém vyprávění o Balkáně jsem slíbil, že budu přidávat také příběhy lidí a řidičů kamionů posbírané na cestách.

Dvě následující příhody, které mi vyprávěli šoféři při plavbě přes Baltské moře, sem rozhodně patří.

Hlavním aktérům se tímto zároveň omlouvám, jejich jména jsem už zapomněl. Prožité příhody mě ale tak pobavily, že se zapomenout nedají.

Autor první příhody se tehdy vracel ze severnějších oblastí na Örebem. V těch místech se projíždí dlouhými úseky, kde jedete často mnoho kilometrů lesem, bez známky civilizace. Proto jsou zde u silnice po cca pěti kilometrech umístěna odpočívadla, aby měli řidiči kamionů kde zastavit a udělat povinné pauzy. I to je jeden z důvodů, proč jsou švédské silnice považovány za nejbezpečnější a nejoblíbenější v Evropě.


Na takovéto silnici kolegu zastihl večer a rozhodl se na jednom z odpočívadel přenocovat. Záclonky ani nezatahoval. Jednak jsou tato odpočívadla mnohdy malá a vejde se na ně stejně jen jeden kamion a potom – proč také zatahovat uprostřed lesů. Moc aut tady nejezdí a v noci už skoro vůbec nic. Krásný, voňavý lesní vzduch ho brzy uspal a usnul „jako mimino“.

Ráno ho probudilo cosi neobvyklého, sám ještě nevěděl co. Otevřel jedno oko a… zase ho rychle zavřel. Zdálo se mu totiž, že ho skrz přední okno pozoruje obrovská nestvůra s rozevřenou tlamou a chystá se ho spolknout i s kamionem. Blbost, říká si a pomalu otevírá oči. Ještě jeden úlek, pak pozvolné poznávání a to už s ním začal na lůžku pomalu vibrovat smích.

Před kamionem stál totiž obrovský los, hlavu natočenou na stranu, aby mu nepřekáželo rozvětvené paroží a jazykem jako lopata olizoval z předního skla nalepené mouchy a rozpláclé medové skvrny od včel. Když si uvědomíte výšku, v jaké je umístěno přední sklo kamionu, dokážete si snadno představit, jakých rozměrů tito králové švédských lesů dorůstají.

Příhoda druhého řidiče je podobná. Projížděl také oblastí severovýchodního Švédska a měl domluveno se dvěma dalšími kolegy, že se sejdou na oblíbeném parkovišti u jednoho ze zdejších, nádherných jezer. Na smluveném místě byl první a tak se natáhl na lůžko a dal se do čtení knížky. Zatím se pomalu setmělo a unaven čtyřhodinovou jízdou pomalu usnul. Spal jako dudek, když ho probudilo lomcování autem. Pomalu otevíral oči, snažil se probudit a říkal si v duchu: „ Nojo, srandičky hoši. Snažíte se mě rozhoupat a vystrašit“ Potom si ale uvědomil, že má naložené auto a dva chlapi, byť sebesilnější, by neměli šanci rozhoupat takovou váhu. Pomalu tedy vstal a nakoukl do bočního zrcátka. Vedle kamionu stál obrovský los a drbal si boky o přezky na plachtě. Také krásný a nezapomenutelný zážitek.

Tím dnešní vyprávění zakončím a příště se posuneme dál, přes Ljungby, zastavíme se u Laganu, projedeme mezi jezery Flären a Vidöstern, kolem Vaggeridu, kde jsou velké dřevařské společnosti až k Jönköpingu (čti Jenčeping). Tam se zastavíme u druhého největšího jezera ve Švédsku jezera Vättern a u pozůstatků hradu a zámku „Brahehus“.

Z Honzových cest vzniká několik cestopisných knih, které je možné získat na adrese http://www.pho­tojankrasa.com/

Naposledy jsme dojeli na severozápadní hranici Švédska s Norskem. Norsku necháme prostor v pozdějších kapitolách a budeme se ještě nějakou chvíli věnovat Švédsku. Převážně části jeho vnitrozemí a severovýchodnímu pobřeží.


Cestu na východ napříč Švédskem začneme v Hesilgborku a napojíme se na silnici E4 směrem k druhému největšímu jezeru ve Švédsku – Vätternu, s 15km dlouhým ostrovem Visingsö.

Nejdřív bych ale každému doporučil zastávku v losím safari v Markarydu, vzdáleném cca hodinu jízdy (80 km) od Helsingborgu.

Losí safari neboli švédsky „Älgsafari“ v Markarydu

Snadno dostupná oblast, kde žijí losi ve svém přirozeném prostředí. Vlastním vozem se můžete projet 13 hektarovou losí oborou. Podél tříkilometrové lesní cesty se Vám určitě naskytne příležitost spatřit krále zdejšího lesa z bezprostřední blízkosti. Můžete jej zastihnout při hašení žízně v jiskřivém potoce, nebo když se koupe v jezeře. Hlavně si nezapomeňte předem připravit a správně nastavit fotoaparát! Pozdější, dodatečné nastavování WB, času a clony by vás mohlo připravit o pár zajímavých záběrů. Já jsem si pro návštěvu tohoto místa vybral jaro, což není nejideálnější doba pro jejich pozorování a focení, ale jindy jsem, bohužel, neměl příležitost.


V této době čekají losice mláďata a dospělí losi ještě nemají po podzimním shazování narostlou tu správnou korunu paroží. Pár zajímavých snímků jsem tu však i přes nepřízeň období i počasí pořídil, dokonce i jeden nezapomenutelný zážitek.

Byl jsem dohodnut s průvodcem, že mě nechá projít za účelem reklamy v našich časopisech oborou pěšky s podmínkou, že mě bude sledovat v nevelké vzdálenosti autem. Jinak se tu pěšky chodit nesmí. Vše je možné sledovat pouze z bezpečí kabiny auta.


V jednom místě jsem opustil cestu a zašel trochu hlouběji do hustého porostu obory. Představte si krásné, ničím nerušené ticho, fotoaparát na krku připravený k akci. Napjatě poslouchám, co se kde šustne a nejednou vidím cca sedm metrů před sebou v houští ležet losici. Ale rozhodně ne nějakého drobečka. Úlek člověku vždy všecko trochu zveličí, ale mě v té chvilce překvapení připadala její hlava jako malý osobní automobil. Ležela však v klidu dál a tak jsem začal fotit. V tom slyším praskot a otočím hlavu doleva. Nějakých pět metrů ode mne vylézal z houštiny samec. Byl sice ještě bez paroží, ale to mě zrovna moc neuklidnilo. Uši sklopené dozadu (to nevěští u koní ani u vysoké zvěře nic dobrého) a upřeně mě pozoroval. Když tam tak přede mnou stál, vztyčený jako stodola, funěl a shlížel na mě ze své výšky, měl jsem okamžitě chuť vzít nohy na ramena. Jenomže ono vám to nedá. Fotograf s fotoaparátem je stejně jako každý lovec tak trochu blázen a touha po úlovku předčí i strachem rozklepané končetiny. Zaostřil jsem tedy mezi oči a snažil se co nejvíce uklidnit ruce. Tiskl jsem je k tělu, jak nejvíc to šlo, ale poměrně dlouhý čas, který si vynutilo šero v houštině, mi mnoho nadějí na slušný snímek nedával. Nakonec jsem to přece jen jakž takž ustál a mohu vám zde toho obra prezentovat. O kus dál jsem měl ten den ještě příležitost pozorovat zubry a bizony. Bylo už ale veliké šero a jejich fotografie nejsou natolik kvalitní, abych si je dovolil ukazovat. Snad se sem ještě někdy vrátím a nafotím vše trochu lépe.


Hororové probuzení

V mém vyprávění o Balkáně jsem slíbil, že budu přidávat také příběhy lidí a řidičů kamionů posbírané na cestách.

Dvě následující příhody, které mi vyprávěli šoféři při plavbě přes Baltské moře, sem rozhodně patří.

Hlavním aktérům se tímto zároveň omlouvám, jejich jména jsem už zapomněl. Prožité příhody mě ale tak pobavily, že se zapomenout nedají.

Autor první příhody se tehdy vracel ze severnějších oblastí na Örebem. V těch místech se projíždí dlouhými úseky, kde jedete často mnoho kilometrů lesem, bez známky civilizace. Proto jsou zde u silnice po cca pěti kilometrech umístěna odpočívadla, aby měli řidiči kamionů kde zastavit a udělat povinné pauzy. I to je jeden z důvodů, proč jsou švédské silnice považovány za nejbezpečnější a nejoblíbenější v Evropě.


Na takovéto silnici kolegu zastihl večer a rozhodl se na jednom z odpočívadel přenocovat. Záclonky ani nezatahoval. Jednak jsou tato odpočívadla mnohdy malá a vejde se na ně stejně jen jeden kamion a potom – proč také zatahovat uprostřed lesů. Moc aut tady nejezdí a v noci už skoro vůbec nic. Krásný, voňavý lesní vzduch ho brzy uspal a usnul „jako mimino“.

Ráno ho probudilo cosi neobvyklého, sám ještě nevěděl co. Otevřel jedno oko a… zase ho rychle zavřel. Zdálo se mu totiž, že ho skrz přední okno pozoruje obrovská nestvůra s rozevřenou tlamou a chystá se ho spolknout i s kamionem. Blbost, říká si a pomalu otevírá oči. Ještě jeden úlek, pak pozvolné poznávání a to už s ním začal na lůžku pomalu vibrovat smích.

Před kamionem stál totiž obrovský los, hlavu natočenou na stranu, aby mu nepřekáželo rozvětvené paroží a jazykem jako lopata olizoval z předního skla nalepené mouchy a rozpláclé medové skvrny od včel. Když si uvědomíte výšku, v jaké je umístěno přední sklo kamionu, dokážete si snadno představit, jakých rozměrů tito králové švédských lesů dorůstají.

Příhoda druhého řidiče je podobná. Projížděl také oblastí severovýchodního Švédska a měl domluveno se dvěma dalšími kolegy, že se sejdou na oblíbeném parkovišti u jednoho ze zdejších, nádherných jezer. Na smluveném místě byl první a tak se natáhl na lůžko a dal se do čtení knížky. Zatím se pomalu setmělo a unaven čtyřhodinovou jízdou pomalu usnul. Spal jako dudek, když ho probudilo lomcování autem. Pomalu otevíral oči, snažil se probudit a říkal si v duchu: „ Nojo, srandičky hoši. Snažíte se mě rozhoupat a vystrašit“ Potom si ale uvědomil, že má naložené auto a dva chlapi, byť sebesilnější, by neměli šanci rozhoupat takovou váhu. Pomalu tedy vstal a nakoukl do bočního zrcátka. Vedle kamionu stál obrovský los a drbal si boky o přezky na plachtě. Také krásný a nezapomenutelný zážitek.

Tím dnešní vyprávění zakončím a příště se posuneme dál, přes Ljungby, zastavíme se u Laganu, projedeme mezi jezery Flären a Vidöstern, kolem Vaggeridu, kde jsou velké dřevařské společnosti až k Jönköpingu (čti Jenčeping). Tam se zastavíme u druhého největšího jezera ve Švédsku jezera Vättern a u pozůstatků hradu a zámku „Brahehus“.

Z Honzových cest vzniká několik cestopisných knih, které je možné získat na adrese http://www.pho­tojankrasa.com/

Landskrona – Město duchů

Byl jsem zde již několikrát, v různou roční i denní dobu,
ale pocit byl vždy stejný. Jako bych procházel městem duchů, nebo městem,
ve kterém všichni lidé podlehli jakési depresi. Snad je to dostatečně
patrné i ze snímků, které jsem z poslední návštěvy tohoto
města, plného krásné architektury ale zcela bez lidí a pohybu,
přivezl.


Ještě než opustíme západní pobřeží Švédska, rád bych vás pozval na prohlídku města, které se mělo stát v minulosti hlavní dominantou této oblasti a mělo pro to veškeré předpoklady.

Švédské město Landskrona má bohatou historii. V roce 1410 zde byl založen karmelitánský klášter, r. 1412 dostali královským rozhodnutím ve městě privilegia angličtí kupci a r. 1413 dostalo město královská práva.

Landskrona byla v době svého vzniku nejlepším přírodním přístavem na západním pobřeží Švédska. Král Eric Pomořanský ji využil jako město s protihanzovní politikou, jejímž cílem bylo konkurovat dánským městům pod kontrolou Hanzy. Když byla oblast Scania postoupena v roce 1658 Švédsku, stala se Landskrona díky strategickému umístění a své pevnosti obchodním centrem nabytých území a zahraničního obchodu. Samotný hrad, známý jako „Landskronská Citadela“ byl posílen baštami, obehnán vodními příkopy a vnitřní část byla rozšířena na 400×400m. Ve své době byl považován za nejmodernější pevnost ve Skandinávii.


Svých výhod si však toto město dlouho neužilo. Po krátkém obléhání 8. července až 2. srpna 1676 jej dobyli Dánové. Podle dochovaných zpráv měl na dobytí pevnosti největší vinu její velitel, plukovník Hieronymus Lindberg, který prý nepříteli brány pevnosti otevřel. Každopádně byl později odsouzen k trestu smrti jako vlastizrádce a popraven.

Jakékoliv další plány prosadit Landskronu nejdůležitějším městem jižního pobřeží Švédska se nenaplnily. Pro věčné půtky a pokračující švédsko-dánské války byla upřednostněna Karlskrona. Nacházela se v bezpečnější vzdálenosti od Dánska a nahradila Landskronu i jako hlavní vojenská základna. I když bylo opevnění Landskrony značně rozšířeno v letech 1747 – 1788, post nejdůležitějšího obchodního města získalo Malmö. Vojenská posádka zde byla definitivně zrušena r. 1869. Pevnost, opevnění, vodní příkopy i valy s kanóny jsou dodnes perfektně udržovány a využívány jako rekreační oblast, běžně známá jako „Lanndskronská Citadela“, mezi místními domorodci prostě „Citadelet“.


Město duchů

Snad je to znalostí výše uvedených faktů, ale na mne osobně vždy toto město působí velmi zvláštním, pochmurným dojmem. Byl jsem zde již několikrát, v různou roční i denní dobu, ale pocit byl vždy stejný. Jako bych procházel městem duchů, nebo městem, ve kterém všichni lidé podlehli jakési depresi. Snad je to dostatečně patrné i ze snímků, které jsem z poslední návštěvy tohoto města, plného krásné architektury, ale zcela bez lidí a pohybu, přivezl.


Procházel jsem zde ulicemi uprostřed města, přístavem, zašel jsem i na nádraží poslední den v únoru 2010 a to mezi 15. až 17. hodinou. Nafotil jsem tady desítky záběrů a všechny se stejným výsledkem. Ze všech čiší dojem mrtvého města bez života, bez pohybu, bez hluku. Ačkoliv je to město velice pěkné a jeho architektura včetně pevnosti zajímavá, byl jsem docela rád, když jsem jej se smíšenými pocity opouštěl.


Sbohem západnímu pobřeží

V následujících kapitolách opustíme západní pobřeží a vydáme se vnitrozemím Švédska směrem k jihovýchodnímu pobřeží. Nejprve se podíváme na losy v rezervaci u Halarydu, podél jedné z nejdelších řek, Lagan, dojedeme k druhému největšímu jezeru Vättern s 15 km dlouhým ostrovem Visingsö u města Jönköping a zakotvíme na chvilku u zříceniny tvrze Brahehus, která se nad tímto nádherným jezerem vypíná a ke které se váže také zajímavé vyprávění. Pak budeme pokračovat přes Linköping, Norrköping a Nyköping na večerní pobřeží u Oxelösundu, dál až do Stockholmu a k zajímavému překvapení u města Gävle, 170 km severně nad hlavním městem. Zde postavili Číňané věrnou kopii tzv. Dragon Gatte, kterou jsem měl také možnost navštívit a nafotit.

Z Honzových cest vzniká několik cestopisných knih, které je možné získat na adrese http://www.pho­tojankrasa.com/


Ještě než opustíme západní pobřeží Švédska, rád bych vás pozval na prohlídku města, které se mělo stát v minulosti hlavní dominantou této oblasti a mělo pro to veškeré předpoklady.

Švédské město Landskrona má bohatou historii. V roce 1410 zde byl založen karmelitánský klášter, r. 1412 dostali královským rozhodnutím ve městě privilegia angličtí kupci a r. 1413 dostalo město královská práva.

Landskrona byla v době svého vzniku nejlepším přírodním přístavem na západním pobřeží Švédska. Král Eric Pomořanský ji využil jako město s protihanzovní politikou, jejímž cílem bylo konkurovat dánským městům pod kontrolou Hanzy. Když byla oblast Scania postoupena v roce 1658 Švédsku, stala se Landskrona díky strategickému umístění a své pevnosti obchodním centrem nabytých území a zahraničního obchodu. Samotný hrad, známý jako „Landskronská Citadela“ byl posílen baštami, obehnán vodními příkopy a vnitřní část byla rozšířena na 400×400m. Ve své době byl považován za nejmodernější pevnost ve Skandinávii.


Svých výhod si však toto město dlouho neužilo. Po krátkém obléhání 8. července až 2. srpna 1676 jej dobyli Dánové. Podle dochovaných zpráv měl na dobytí pevnosti největší vinu její velitel, plukovník Hieronymus Lindberg, který prý nepříteli brány pevnosti otevřel. Každopádně byl později odsouzen k trestu smrti jako vlastizrádce a popraven.

Jakékoliv další plány prosadit Landskronu nejdůležitějším městem jižního pobřeží Švédska se nenaplnily. Pro věčné půtky a pokračující švédsko-dánské války byla upřednostněna Karlskrona. Nacházela se v bezpečnější vzdálenosti od Dánska a nahradila Landskronu i jako hlavní vojenská základna. I když bylo opevnění Landskrony značně rozšířeno v letech 1747 – 1788, post nejdůležitějšího obchodního města získalo Malmö. Vojenská posádka zde byla definitivně zrušena r. 1869. Pevnost, opevnění, vodní příkopy i valy s kanóny jsou dodnes perfektně udržovány a využívány jako rekreační oblast, běžně známá jako „Lanndskronská Citadela“, mezi místními domorodci prostě „Citadelet“.


Město duchů

Snad je to znalostí výše uvedených faktů, ale na mne osobně vždy toto město působí velmi zvláštním, pochmurným dojmem. Byl jsem zde již několikrát, v různou roční i denní dobu, ale pocit byl vždy stejný. Jako bych procházel městem duchů, nebo městem, ve kterém všichni lidé podlehli jakési depresi. Snad je to dostatečně patrné i ze snímků, které jsem z poslední návštěvy tohoto města, plného krásné architektury, ale zcela bez lidí a pohybu, přivezl.


Procházel jsem zde ulicemi uprostřed města, přístavem, zašel jsem i na nádraží poslední den v únoru 2010 a to mezi 15. až 17. hodinou. Nafotil jsem tady desítky záběrů a všechny se stejným výsledkem. Ze všech čiší dojem mrtvého města bez života, bez pohybu, bez hluku. Ačkoliv je to město velice pěkné a jeho architektura včetně pevnosti zajímavá, byl jsem docela rád, když jsem jej se smíšenými pocity opouštěl.


Sbohem západnímu pobřeží

V následujících kapitolách opustíme západní pobřeží a vydáme se vnitrozemím Švédska směrem k jihovýchodnímu pobřeží. Nejprve se podíváme na losy v rezervaci u Halarydu, podél jedné z nejdelších řek, Lagan, dojedeme k druhému největšímu jezeru Vättern s 15 km dlouhým ostrovem Visingsö u města Jönköping a zakotvíme na chvilku u zříceniny tvrze Brahehus, která se nad tímto nádherným jezerem vypíná a ke které se váže také zajímavé vyprávění. Pak budeme pokračovat přes Linköping, Norrköping a Nyköping na večerní pobřeží u Oxelösundu, dál až do Stockholmu a k zajímavému překvapení u města Gävle, 170 km severně nad hlavním městem. Zde postavili Číňané věrnou kopii tzv. Dragon Gatte, kterou jsem měl také možnost navštívit a nafotit.

Z Honzových cest vzniká několik cestopisných knih, které je možné získat na adrese http://www.pho­tojankrasa.com/

Most Svinesund, brána do země Trolů

Hranici mezi Švédskem a Norskem tvoří dva mosty u Svinesundu.
Překlenují ústí zálivu Idefjord. Starší, dvouproudový most z roku
1946 ještě krajinu stále zdobí a je funkční, ale pro současnou
dopravu po dálnici E6, spojující Göteborg ve Švédsku a Oslem v Norsku
se již stal nevyhovujícím. Proto zde byl 10. června 2005 uveden do
provozu další, největší jednoobloukový most na světě.

Hranici mezi Švédskem a Norskem tvoří dva mosty u Svinesundu. Překlenují ústí zálivu Idefjord. Starší, dvouproudový most z roku 1946 ještě krajinu stále zdobí a je funkční, ale pro současnou dopravu po dálnici E6, spojující Göteborg ve Švédsku a Oslem v Norsku se již stal nevyhovujícím. Proto zde byl 10. června 2005 uveden do provozu další, největší jednoobloukový most na světě. Byl otevřen při příležitosti oslav 100. výročí nezávislosti Norska na Švédsku.


Most je vzdálen 500 metrů od otevřeného moře, je dlouhý 704 m, 28 m široký a maximální výška nad hladinou je 92 m. Rozpětí oblouku je 247 m. Je postaven ze železobetonu a hmotnost ocelové konstrukce je přibližně 7600 tun. Mostovka se skládá ze dvou dutých ocelových nosníků, zavěšených po obou stranách nosného oblouku ve výšce 60 m nad hladinou. Profil pro průjezd lodí je tak 55×70 m. Na švédské straně bylo třeba pro příjezdovou část vybudovat čtyři pilíře, na norské straně je pouze jeden. Vzhledem k mimořádně velkému rozpětí působí konstrukce velmi štíhle a architektonicky odvážně.

Stavba mostu byla mimořádně náročná hlavně z důvodu neobyčejně velkého rozpětí oblouku. Trvala tři roky, celkové náklady činily přibližně 63 miliónů EUR a byla financována Švédskem i Norskem. Protože most leží z větší části na švédské straně, podílelo se Švédsko na investici 60 % a Norsko 40 %. Na realizaci projektu se účastnili i čeští specialisté – společnost Hutní montáže Ostrava. Přes most přejíždí přibližně 15 000 vozidel denně a pochopitelně se zde vybírá nemalé mýtné. V současné době činí cca 120 Sek za průjezd kamionu.


Norsko je celkově překrásná země. Jeho obyvatelé jsou si toho vědomi a jsou na svou vlast patřičně hrdi. Když jsou doma, vyvěšují například státní vlajku, tak jako se u nás oznamuje přítomnost prezidenta na hradě.

V říši zimní královny


Ačkoliv je Norsko nádherné ve všech ročních obdobích, já osobně jej mám nejraději v zimě. Silné mrazy a hromady sněhu mi k této zemi nějak přirozeně patří. Nemusíte při tom jezdit ani příliš daleko. Hned zde, poblíž Svinesundu, naleznete spoustu zajímavostí. Na snímku s vodotryskem je přístav v Mossu, který slouží k přepravě osob i nákladní dopravy do Hortenu, ležícího na druhém pobřeží fjordu.

Další fotografie jsou z přístavního města Halden. Leží již hlouběji ve vnitrozemí, a protože se sem již nedostanou ani teplé golfské proudy, ani vysoké vlny, za silných mrazů v zimě zcela zamrzá. V době pořizování obrázků jsem zde trávil víkend a bylo 25 stupňů pod nulou. V pátek rozbíjeli dělníci zamrzlý vjezd do přístavu ledoborci a protiledovou technikou, v sobotu ráno již bylo vše opět ve stavu, jaký vidíte na fotografiích. Nejhůře jsou na tom majitelé menších, rybářských lodí. Pokud jim lodě zamrznou u břehu, jsou většinou odsouzeni k čekání na jaro a musí si najít jinou, příležitostnou, práci. Lodě přes nekrutější období pouze temperují a nechávají běhat motory, aby jim mráz techniku zcela neroztrhal. Nad přístavem a nad městem se na kopci tyčí nikdy nedobitá pevnost „Fredriksten“. Je pro Norsko jakousi náhradou za pevnost „Bohus“ (mimochodem také nikdy nedobitou), o kterou Norové přišli v roce 1658 tzv. „Roskildskou smlouvou“, podle níž byla provincie Wiken – nebo též Bohusia postoupena Švédsku. Naproti pevnosti stojí pomník švédského krále Karla XII., který zde byl při obléhání pevnosti v r. 1718 zastřelen.


Fjordy – nefjordy

Další snímky jsou z oblasti Buskerud, cca 50 km nad Oslem, směrem na Bergen. Je na nich jezero Tyrifjorden. I zálivům těchto jezer se říká fjordy, i když nejsou s mořem propojeny. Naleznete zde nádherná jezera s obrovskou hloubkou (nejhlubším jezerem je Hornindalsvatnet – hl. 514m), nebo s velikou rozlehlostí a spoustou obydlených ostrovů.

Tyrifjorden má největší hloubku 330m a rozlohu přes 138 km2. I tady se mnoho ostrovanů, či domorodců, žijících na pobřeží živí rybařinou, dokud jezero nezamrzne. Pak jezdí za prací na sněžných skútrech až do vzdálených měst.


Život v těchto místech se může zdát nezávislému pozorovateli příliš drsný a těžký. Je to však otázka zvyku a priorit. Člověk, navyklý městskému ruchu by si zde zvykal asi opravdu těžko. Milovníky nezkažené a opravdu divoké, krásné přírody, musí tato místa uchvátit již při první návštěvě. Osobně si dovedu mnohem lépe představit život na březích těchto jezer, než v centru velkých, hlukem a smogem zamořených měst. Navíc jsem fotograf a večerní a ranní světlo v celé Skandinávii, obloha stále pokryta zajímavými mračny, přístavy plné lodí, to vše je pro tyto země charakteristické a proto jsem si je tak zamiloval.

Poslední záběry jsou opět z okolí jordu, mezi Mossem a Svinesundem. Je to místo nedaleko hlavního tahu z Osla do Göteborgu. Stačí zastavit na benzinové pumpě „Shell“, cca 6km za Mossem, obejít kopec, za kterým je záliv ukryt, a jste u vody.


Norsko, cesta Trolů, Lofoty, oblast Bergenu a další místa jsou natolik zajímavá, že stojí za samostatné povídání, které se pokusím shrnout v jiné knížce. Příště se však ještě vrátíme zpět do Švédska a podíváme se druhým směrem, od západního pobřeží směrem na východ.

Z Honzových cest vzniká několik cestopisných knih, které je možné získat na adrese http://www.pho­tojankrasa.com/

Hranici mezi Švédskem a Norskem tvoří dva mosty u Svinesundu. Překlenují ústí zálivu Idefjord. Starší, dvouproudový most z roku 1946 ještě krajinu stále zdobí a je funkční, ale pro současnou dopravu po dálnici E6, spojující Göteborg ve Švédsku a Oslem v Norsku se již stal nevyhovujícím. Proto zde byl 10. června 2005 uveden do provozu další, největší jednoobloukový most na světě. Byl otevřen při příležitosti oslav 100. výročí nezávislosti Norska na Švédsku.


Most je vzdálen 500 metrů od otevřeného moře, je dlouhý 704 m, 28 m široký a maximální výška nad hladinou je 92 m. Rozpětí oblouku je 247 m. Je postaven ze železobetonu a hmotnost ocelové konstrukce je přibližně 7600 tun. Mostovka se skládá ze dvou dutých ocelových nosníků, zavěšených po obou stranách nosného oblouku ve výšce 60 m nad hladinou. Profil pro průjezd lodí je tak 55×70 m. Na švédské straně bylo třeba pro příjezdovou část vybudovat čtyři pilíře, na norské straně je pouze jeden. Vzhledem k mimořádně velkému rozpětí působí konstrukce velmi štíhle a architektonicky odvážně.

Stavba mostu byla mimořádně náročná hlavně z důvodu neobyčejně velkého rozpětí oblouku. Trvala tři roky, celkové náklady činily přibližně 63 miliónů EUR a byla financována Švédskem i Norskem. Protože most leží z větší části na švédské straně, podílelo se Švédsko na investici 60 % a Norsko 40 %. Na realizaci projektu se účastnili i čeští specialisté – společnost Hutní montáže Ostrava. Přes most přejíždí přibližně 15 000 vozidel denně a pochopitelně se zde vybírá nemalé mýtné. V současné době činí cca 120 Sek za průjezd kamionu.


Norsko je celkově překrásná země. Jeho obyvatelé jsou si toho vědomi a jsou na svou vlast patřičně hrdi. Když jsou doma, vyvěšují například státní vlajku, tak jako se u nás oznamuje přítomnost prezidenta na hradě.

V říši zimní královny


Ačkoliv je Norsko nádherné ve všech ročních obdobích, já osobně jej mám nejraději v zimě. Silné mrazy a hromady sněhu mi k této zemi nějak přirozeně patří. Nemusíte při tom jezdit ani příliš daleko. Hned zde, poblíž Svinesundu, naleznete spoustu zajímavostí. Na snímku s vodotryskem je přístav v Mossu, který slouží k přepravě osob i nákladní dopravy do Hortenu, ležícího na druhém pobřeží fjordu.

Další fotografie jsou z přístavního města Halden. Leží již hlouběji ve vnitrozemí, a protože se sem již nedostanou ani teplé golfské proudy, ani vysoké vlny, za silných mrazů v zimě zcela zamrzá. V době pořizování obrázků jsem zde trávil víkend a bylo 25 stupňů pod nulou. V pátek rozbíjeli dělníci zamrzlý vjezd do přístavu ledoborci a protiledovou technikou, v sobotu ráno již bylo vše opět ve stavu, jaký vidíte na fotografiích. Nejhůře jsou na tom majitelé menších, rybářských lodí. Pokud jim lodě zamrznou u břehu, jsou většinou odsouzeni k čekání na jaro a musí si najít jinou, příležitostnou, práci. Lodě přes nekrutější období pouze temperují a nechávají běhat motory, aby jim mráz techniku zcela neroztrhal. Nad přístavem a nad městem se na kopci tyčí nikdy nedobitá pevnost „Fredriksten“. Je pro Norsko jakousi náhradou za pevnost „Bohus“ (mimochodem také nikdy nedobitou), o kterou Norové přišli v roce 1658 tzv. „Roskildskou smlouvou“, podle níž byla provincie Wiken – nebo též Bohusia postoupena Švédsku. Naproti pevnosti stojí pomník švédského krále Karla XII., který zde byl při obléhání pevnosti v r. 1718 zastřelen.


Fjordy – nefjordy

Další snímky jsou z oblasti Buskerud, cca 50 km nad Oslem, směrem na Bergen. Je na nich jezero Tyrifjorden. I zálivům těchto jezer se říká fjordy, i když nejsou s mořem propojeny. Naleznete zde nádherná jezera s obrovskou hloubkou (nejhlubším jezerem je Hornindalsvatnet – hl. 514m), nebo s velikou rozlehlostí a spoustou obydlených ostrovů.

Tyrifjorden má největší hloubku 330m a rozlohu přes 138 km2. I tady se mnoho ostrovanů, či domorodců, žijících na pobřeží živí rybařinou, dokud jezero nezamrzne. Pak jezdí za prací na sněžných skútrech až do vzdálených měst.


Život v těchto místech se může zdát nezávislému pozorovateli příliš drsný a těžký. Je to však otázka zvyku a priorit. Člověk, navyklý městskému ruchu by si zde zvykal asi opravdu těžko. Milovníky nezkažené a opravdu divoké, krásné přírody, musí tato místa uchvátit již při první návštěvě. Osobně si dovedu mnohem lépe představit život na březích těchto jezer, než v centru velkých, hlukem a smogem zamořených měst. Navíc jsem fotograf a večerní a ranní světlo v celé Skandinávii, obloha stále pokryta zajímavými mračny, přístavy plné lodí, to vše je pro tyto země charakteristické a proto jsem si je tak zamiloval.

Poslední záběry jsou opět z okolí jordu, mezi Mossem a Svinesundem. Je to místo nedaleko hlavního tahu z Osla do Göteborgu. Stačí zastavit na benzinové pumpě „Shell“, cca 6km za Mossem, obejít kopec, za kterým je záliv ukryt, a jste u vody.


Norsko, cesta Trolů, Lofoty, oblast Bergenu a další místa jsou natolik zajímavá, že stojí za samostatné povídání, které se pokusím shrnout v jiné knížce. Příště se však ještě vrátíme zpět do Švédska a podíváme se druhým směrem, od západního pobřeží směrem na východ.

Z Honzových cest vzniká několik cestopisných knih, které je možné získat na adrese http://www.pho­tojankrasa.com/

Kaňonem od Sibiu do Ramnicu Valcea

Jsou čtyři. Čtyři dospělí vlci, rozestavění v přesném kříži
okolo mne, ve vzdálenosti cca 20m. Hlavy skloněné k zemi, srst na
hřbetě neježená, horní pysky povytažené a odhalující hrozivé
špičáky. A stále to temné, hrdelní dunění.

Jeden z nejkrásnějších úseků na cestě z Aradu přes Devu, Sebes, Sibiu, R. Valcea, Pitesti atd., atd., až do hlavního města Bucuresti, popřípadě dál, přes hraniční přechod Giurgiu/Ruse – až do Bulharska.

Na této trase jsem zažil mnoho příhod a nafotil stovky snímků. Postupně se k nim dostanu také, ale nyní bych se chtěl věnovat zmíněnému kaňonu. Táhne se v délce cca 80km od Talmaciu k R. Valcea.

{{reklama()}}

Téměř celou cestu se nad vámi vlevo tyčí pohoří Padure Muntii Fägaräsuii s nejvyššími vrcholy Moldoveanu (2544m) a Negoiu (2535m), vpravo Muntii Cindrel ( Cindrel – 2244m), Muntii Lotrului (Vf. Steflesti – 2242m) a Muntii Capatanei (Mandra-2518m).


Hlubokým údolím kaňonu vás provází řeka Olt a vede tudy i oblíbená železniční trať. Pohled na majestátní svahy po obou stranách je opravdu úchvatný a kdo si jej alespoň jednou neprojede, nemůže tvrdit, že zná Rumunsko. Naleznete zde i spoustu historických památek. Kousek za vesnicí Boita se nad břehem Oltu hrdě vypíná ruina věže, ještě z dob prvního osídlení Římany př. n. l. Sloužila ještě dlouho v 16. Století jako mýtná věž na hranici mezi královstvím Transylvánským a Valašským.

O něco níže, pod hrází přehrady u Calimanesti, jsou zase poměrně dobře zachovalé pozůstatky římské legie. Legie strážily a kontrolovaly plavidla na Oltu. Obchodníci, plavící se po řece na svých lodích a vorech také tyto legie využívali k výměnnému obchodu.

Brezoi

Malé městečko v horní části kaňonu. Za pěkného počasí vhodné místo k zaparkování auta na některém z místních parkovišť, pochutnat si na místních specialitách na grilu, uzených sýrech, nebo rumunské specialitě – ovar z uzeného kolena s místními fazolemi. To je mé nejoblíbenější jídlo v Rumunsku a zdejší kuchaři jej umí opravdu skvěle. Často jsem zde parkoval a vydával se proti proudu řeky Lotru, směrem k náhornímu jezeru Lacul Vidra. Lotru je na rozdíl od Oltu velmi čistá řeka a několikrát jsem se v ní v horkém létě koupal. Tady, v kouzelném údolí, lemovaném vrcholky hor, jsem také potkal nádherné, polodivoké obyvatele těchto končin, nezkažených moderní civilizací.


Balada o divokých koních

Stojím u rumunské řeky Lotru, v hlubokém údolí, mezi horami Vf. Robului (1899m) a Preota (1954m). Kochám se divokou krásou karpatské přírody, batoh na zádech, fotoaparát připravený na krku, když slyším tiché, ostražité zaržání. Ohlédnu se, opatrně usedám na kámen a ani se nehnu. Z kopců přichází téměř neslyšně stádečko neokovaných koní. Vpředu hřebec, vůdce stáda, hodnotí situaci. Pak se ohlédne po ostatních a pomalu, stále mě sledujíc pohledem, přistupuje k řece. Ponoří svou krásnou hlavu do vody a začíná tichounce, jak to umí snad jen tito nádherní tvorové, pít. Potom odfrkne, pohodí hlavou směrem ke stádečku a to pomalu vchází do řeky za svým vůdcem. Pak už si mne nevšímají a neruší je ani cvakání spouště. Vychutnávají si v 37 stupňovém vedru chladivé účinky proudící řeky, cachtají se a dovádějí a dovolují mi tyto neopakovatelné zážitky zachytit obrazem. Vydržel bych tam sedět a dívat se na ně do nekonečna. Po cca hodině však stejně klidně, jak přišli, odcházejí zpět do kopců.


Seděl jsem ještě dlouho na břehu řeky a prožíval znova a znova ty úžasné chvilky klidu a přátelství a bylo mi hrozně dobře. Vezmi čert všechny problémy na rumunských silnicích, trápení s celními úředníky, zkorumpovanou rumunskou policií a podobně. Kdo jednou poznal krásu divoké přírody Karpat, vždy se sem bude chtít opět vrátit.

Království vlků

Kousek od Calimanesti je stará, dnes již opuštěná benzinová pumpa. Tady se dá dobře zaparkovat přímo u silnice a hrozí poměrně malé nebezpečí, že by člověk po návratu z výletu auto nenalezl. Je tady dosti silný provoz. Odtud vede lesní pěšina kolem prudce tekoucí řeky vzhůru, k horským vodopádům.


Do těchto končin se mi podařilo v minulosti zavítat pouze dvakrát a vyfotit jen jeden z vodopádů. Nazval jsem jej „Draculův pláč“. Za to jsem tady zažil nezapomenutelnou příhodu. Je to příběh o toleranci a vzájemné úctě, příběh, na který určitě nikdy nezapomenu.

Cestu k vodopádům znám a vím, že se prudké stoupání k vrcholům několikrát stáčí. Rozhodl jsem se tedy, že si ji tentokrát zkrátím lesem. Stativ s nasazeným fotoaparátem používám jako hůl a pomalu stoupám nahoru. I když je v hustém lese chladněji než na cestě, na kterou se opírá prudké slunce, brzy se mi batoh s fotovýbavou lepí na záda a pomalu začínám litovat, že jsem raději nešel okolo. Na cestu stále nemohu narazit a už jsem zpocený jako kůň. Pak se přede mnou otevře malá planina a mohu si konečně odpočinout.

Usedám na pařez a chystám se shodit batoh ze zad, když zpozoruji pohyb v blízkém houští. Sedí tam malé štěně a upřeně mě pozoruje. Opatrně, pomaličku se zvedám, roztahuji nohy stativu, sundávám krytku z objektivu a zaostřuji. Jsem tak zabrán do čtení dat v hledáčku, přípravou kompozice a expozice, že úplně zapomínám na své okolí. Najednou začínám mít divný pocit. Něco není v pořádku. Slyším tiché, varovné, hrdelní zvuky a pomalu zvedám hlavu od mušle aparátu.

Jsou čtyři. Čtyři dospělí vlci, rozestavění v přesném kříži okolo mne, ve vzdálenosti cca 20m. Hlavy skloněné k zemi, srst na hřbetě neježená, horní pysky povytažené a odhalující hrozivé špičáky. A stále to temné, hrdelní dunění.

Přiznám, že ve mně tehdy byla velice malá dušička. V duchu jsem se modlil a usilovně přemýšlel, jak se zachovat. Pokud by na mě všichni čtyři zaútočili, neměl bych nejmenší šanci. Pomalu, velice pomaličku, jako ve zpomaleném filmu jsem se narovnával a se stativem, připraveným před sebou k chabé obraně pomaličku couval zpět ke stráni, po které jsem sem, nahoru přišel.

Na svahu jsem se musel na chviličku otočit, abych zkontroloval cestu. Když jsem se ohlédl zpět, planina byla jako vymetená. Po vlcích a štěněti ani památky, nikde nic. Vrátil jsem se dolů na cestu a zpět do auta. Udělal jsem si kafe a dlouho přemýšlel, k čemu to tady vlastně došlo. Snad mi pomohlo mé klidné počínání, které nezavdalo šelmám pocit ohrožení, snad tady sehrálo svou roli něco zcela jiného. Každopádně to byl nezapomenutelný zážitek. Ono to s těmi vlky a Karkulkami asi nebude tak žhavé, jak se v pohádkách vypravuje.

Z Honzových cest vzniká několik cestopisných knih, které je možné získat na adrese http://www.pho­tojankrasa.com/

Jeden z nejkrásnějších úseků na cestě z Aradu přes Devu, Sebes, Sibiu, R. Valcea, Pitesti atd., atd., až do hlavního města Bucuresti, popřípadě dál, přes hraniční přechod Giurgiu/Ruse – až do Bulharska.

Na této trase jsem zažil mnoho příhod a nafotil stovky snímků. Postupně se k nim dostanu také, ale nyní bych se chtěl věnovat zmíněnému kaňonu. Táhne se v délce cca 80km od Talmaciu k R. Valcea.

{{reklama()}}

Téměř celou cestu se nad vámi vlevo tyčí pohoří Padure Muntii Fägaräsuii s nejvyššími vrcholy Moldoveanu (2544m) a Negoiu (2535m), vpravo Muntii Cindrel ( Cindrel – 2244m), Muntii Lotrului (Vf. Steflesti – 2242m) a Muntii Capatanei (Mandra-2518m).


Hlubokým údolím kaňonu vás provází řeka Olt a vede tudy i oblíbená železniční trať. Pohled na majestátní svahy po obou stranách je opravdu úchvatný a kdo si jej alespoň jednou neprojede, nemůže tvrdit, že zná Rumunsko. Naleznete zde i spoustu historických památek. Kousek za vesnicí Boita se nad břehem Oltu hrdě vypíná ruina věže, ještě z dob prvního osídlení Římany př. n. l. Sloužila ještě dlouho v 16. Století jako mýtná věž na hranici mezi královstvím Transylvánským a Valašským.

O něco níže, pod hrází přehrady u Calimanesti, jsou zase poměrně dobře zachovalé pozůstatky římské legie. Legie strážily a kontrolovaly plavidla na Oltu. Obchodníci, plavící se po řece na svých lodích a vorech také tyto legie využívali k výměnnému obchodu.

Brezoi

Malé městečko v horní části kaňonu. Za pěkného počasí vhodné místo k zaparkování auta na některém z místních parkovišť, pochutnat si na místních specialitách na grilu, uzených sýrech, nebo rumunské specialitě – ovar z uzeného kolena s místními fazolemi. To je mé nejoblíbenější jídlo v Rumunsku a zdejší kuchaři jej umí opravdu skvěle. Často jsem zde parkoval a vydával se proti proudu řeky Lotru, směrem k náhornímu jezeru Lacul Vidra. Lotru je na rozdíl od Oltu velmi čistá řeka a několikrát jsem se v ní v horkém létě koupal. Tady, v kouzelném údolí, lemovaném vrcholky hor, jsem také potkal nádherné, polodivoké obyvatele těchto končin, nezkažených moderní civilizací.


Balada o divokých koních

Stojím u rumunské řeky Lotru, v hlubokém údolí, mezi horami Vf. Robului (1899m) a Preota (1954m). Kochám se divokou krásou karpatské přírody, batoh na zádech, fotoaparát připravený na krku, když slyším tiché, ostražité zaržání. Ohlédnu se, opatrně usedám na kámen a ani se nehnu. Z kopců přichází téměř neslyšně stádečko neokovaných koní. Vpředu hřebec, vůdce stáda, hodnotí situaci. Pak se ohlédne po ostatních a pomalu, stále mě sledujíc pohledem, přistupuje k řece. Ponoří svou krásnou hlavu do vody a začíná tichounce, jak to umí snad jen tito nádherní tvorové, pít. Potom odfrkne, pohodí hlavou směrem ke stádečku a to pomalu vchází do řeky za svým vůdcem. Pak už si mne nevšímají a neruší je ani cvakání spouště. Vychutnávají si v 37 stupňovém vedru chladivé účinky proudící řeky, cachtají se a dovádějí a dovolují mi tyto neopakovatelné zážitky zachytit obrazem. Vydržel bych tam sedět a dívat se na ně do nekonečna. Po cca hodině však stejně klidně, jak přišli, odcházejí zpět do kopců.


Seděl jsem ještě dlouho na břehu řeky a prožíval znova a znova ty úžasné chvilky klidu a přátelství a bylo mi hrozně dobře. Vezmi čert všechny problémy na rumunských silnicích, trápení s celními úředníky, zkorumpovanou rumunskou policií a podobně. Kdo jednou poznal krásu divoké přírody Karpat, vždy se sem bude chtít opět vrátit.

Království vlků

Kousek od Calimanesti je stará, dnes již opuštěná benzinová pumpa. Tady se dá dobře zaparkovat přímo u silnice a hrozí poměrně malé nebezpečí, že by člověk po návratu z výletu auto nenalezl. Je tady dosti silný provoz. Odtud vede lesní pěšina kolem prudce tekoucí řeky vzhůru, k horským vodopádům.


Do těchto končin se mi podařilo v minulosti zavítat pouze dvakrát a vyfotit jen jeden z vodopádů. Nazval jsem jej „Draculův pláč“. Za to jsem tady zažil nezapomenutelnou příhodu. Je to příběh o toleranci a vzájemné úctě, příběh, na který určitě nikdy nezapomenu.

Cestu k vodopádům znám a vím, že se prudké stoupání k vrcholům několikrát stáčí. Rozhodl jsem se tedy, že si ji tentokrát zkrátím lesem. Stativ s nasazeným fotoaparátem používám jako hůl a pomalu stoupám nahoru. I když je v hustém lese chladněji než na cestě, na kterou se opírá prudké slunce, brzy se mi batoh s fotovýbavou lepí na záda a pomalu začínám litovat, že jsem raději nešel okolo. Na cestu stále nemohu narazit a už jsem zpocený jako kůň. Pak se přede mnou otevře malá planina a mohu si konečně odpočinout.

Usedám na pařez a chystám se shodit batoh ze zad, když zpozoruji pohyb v blízkém houští. Sedí tam malé štěně a upřeně mě pozoruje. Opatrně, pomaličku se zvedám, roztahuji nohy stativu, sundávám krytku z objektivu a zaostřuji. Jsem tak zabrán do čtení dat v hledáčku, přípravou kompozice a expozice, že úplně zapomínám na své okolí. Najednou začínám mít divný pocit. Něco není v pořádku. Slyším tiché, varovné, hrdelní zvuky a pomalu zvedám hlavu od mušle aparátu.

Jsou čtyři. Čtyři dospělí vlci, rozestavění v přesném kříži okolo mne, ve vzdálenosti cca 20m. Hlavy skloněné k zemi, srst na hřbetě neježená, horní pysky povytažené a odhalující hrozivé špičáky. A stále to temné, hrdelní dunění.

Přiznám, že ve mně tehdy byla velice malá dušička. V duchu jsem se modlil a usilovně přemýšlel, jak se zachovat. Pokud by na mě všichni čtyři zaútočili, neměl bych nejmenší šanci. Pomalu, velice pomaličku, jako ve zpomaleném filmu jsem se narovnával a se stativem, připraveným před sebou k chabé obraně pomaličku couval zpět ke stráni, po které jsem sem, nahoru přišel.

Na svahu jsem se musel na chviličku otočit, abych zkontroloval cestu. Když jsem se ohlédl zpět, planina byla jako vymetená. Po vlcích a štěněti ani památky, nikde nic. Vrátil jsem se dolů na cestu a zpět do auta. Udělal jsem si kafe a dlouho přemýšlel, k čemu to tady vlastně došlo. Snad mi pomohlo mé klidné počínání, které nezavdalo šelmám pocit ohrožení, snad tady sehrálo svou roli něco zcela jiného. Každopádně to byl nezapomenutelný zážitek. Ono to s těmi vlky a Karkulkami asi nebude tak žhavé, jak se v pohádkách vypravuje.

Z Honzových cest vzniká několik cestopisných knih, které je možné získat na adrese http://www.pho­tojankrasa.com/

Mocenské centrum Varberg

Varberg má nádherné, travnaté pláže (zdejší nudistické pláže mají
světovou popularitu) a je potěšitelné, jak je zde pamatováno i na
nejlepší přátele člověka. Psi zde nejsou nevítanými návštěvníky, jak
tomu bývá u našich přehrad, ale mají zde naopak všude modré cedule
„psům vstup povolen“. Mohou si tady volně pobíhat,
plavat a dovádět v přílivu a je radost se na ně dívat. Jsou zde
evidentně šťastni.


Při cestě na sever po západním pobřeží Švédska se přesuneme z Falkenbergu do 25 km vzdáleného Varbergu.

Přístavní město Varberg vzniklo kolem pevnosti, jejíž nejstarší část pochází ze 13. století. Leží v regionu Halland, 85 km jižně od Göteborgu. Má cca 53.000 obyvatel. Od poloviny 11. století byl Halland dánskou provincií. Hrabě z Hallandu zastupoval dánský stát.

{{reklama()}}

V průběhu staletí patřil Halland a s ním i Varberg střídavě Dánsku a Švédsku. Ve 14. století pevnost ve Varbergu přešla do rukou švédského krále Magnuse Erikssona, který ji přestavěl na královský hrad a vytvořil z Varbergu mocenské centrum. Od konce třicetileté války v roce 1645 patří provincie Halland Švédsku.

Průmyslová revoluce 19. století a v průběhu 20. století přinesla rozvoj průmyslu, ve Varbergu byl přístav, loděnice a železnice přispěly k velkému rozvoji obchodu. Vyvážely se odtud hutní výrobky, kámen, ale i obilí a produkty zemědělské výroby. Byla zde i malá textilní továrna, výroba nábytku, rozvíjela se řemesla. Lázeňství začalo svou tradici ve Varbergu již před 180 lety. První veřejné lázně byly vybudovány v blízkosti přístavu r. 1822.


Krize 90-tých let 20. století utlumila průmyslový rozvoj, loděnice zmizely. Město se přeorientovalo hlavně na služby, rozvíjí se dále lázeňství, cestovní ruch, informatika. Město Varberg vybudovalo univerzitu pro vzdělávání odborných manažerů v cestovním ruchu a lázeňství a otevřelo ji v září 2003.

Velikou raritou Varbergu je rádiová stanice Grimeton. Byla postavena v letech 1922–24, jako první bezdrátová vysílačka pro transatlantickou komunikaci. V podstatě se jedná o šest ocelových stožárů s Alexandersonovým alternátorem. Přestože nebyla dlouho používána, dodnes zůstává funkční. Její existence byla velice významná v procesu vyvíjení telekomunikace obecně. Je na seznamu UNESCO.

Dnes je vamberská pevnost přístupná veřejnosti. Je zde historické muzeum, kavárna a restaurace, pořádají se zde slavnosti a výstavy.


Slavný zmrzlý muž „Oetzi“

Celé jedno křídlo ve druhém patře je uvolněno pro maketu ledovce s kopií zamrzlého a velice dobře zachovalého těla tohoto lovce z doby bronzové v životní velikosti, plátnům a obrazovkám, na kterých jsou promítány pravděpodobné, poslední chvilky jeho života a vědecké polemiky o důvodu a způsobu jeho usmrcení. Byl zastřelen šípem do zad před cca 3500 lety. Najdeme zde i jeho voskovou figurínu v plné zbroji, oděnou ve zvířecích kožišinách.

Současnost

Varberg má nádherné, travnaté pláže (zdejší nudistické pláže mají světovou popularitu) a je potěšitelné, jak je zde pamatováno i na nejlepší přátele člověka. Psi zde nejsou nevítanými návštěvníky, jak tomu bývá u našich přehrad, ale mají zde naopak všude modré cedule „psům vstup povolen“. Mohou si tady volně pobíhat, plavat a dovádět v přílivu a je radost se na ně dívat. Jsou zde evidentně šťastni.

Mořské pobřeží ve Varbergu je pro své vynikající povětrnostní podmínky využíváno také jachtaři. Jsou tady velké jachtařské kluby a snad každá rodina zde vlastní loď stejně, jako u nás auto.


Festival porozumění mezi národy

Má poslední návštěva tohoto zajímavého města byla věnována především festivalu porozumění mezi národy, který se zde konal 29. srpna 2009.

Předpokládal jsem, že město bude zcela plné a najít místo na zaparkování zabere spoustu času. Proto jsem nechal auto na velkém, záchytném parkovišti u dálnice, vyndal kolo, velký fotobatoh se stativem usadil na záda a vyrazil na cca dvanáctikilome­trovou cestu.

Po ujetí asi osmi km nastaly první komplikace. Sjížděl jsem z mírného, ale dlouhého kopce, tudíž jsem nešlapal a jen se tak kochal okolní krajinou. Na konci sjezdu jsem potřeboval šlápnout do pedálů a ouha! Cestou z kopce se mi zcela rozsypala přehazovačka a bylo mi jasné, že i kdybych se pomalu vrátil, součástky už nemám šanci dohledat.

Zpět k autu to už bylo daleko, nezbývalo mi nic jiného, než kolo dostrkat zbývající 4 km do města a pokusit se najít prodejnu kol, nebo servis.

První, velká cykloprodejna s příslušenstvím byla hned na kraji města a já si oddechl, že mám nepříjemné lapálie za sebou. Má radost však byla poněkud předčasná. Personál v prodejně byl sice velice ochotný a rád by mi pomohl, ale v sobotu byla v provozu pouze prodejna. Dílna byla zavřena a mechanici měli volno.


Nechal jsem si tedy vysvětlit adresy dvou dalších prodejen ve městě a po jejich návštěvě pomalu ztrácel naději na úspěšnost této výpravy. V obou následujících případech se situace opakovala… prodejny fungovaly, servisní dílny nikoliv.

Už jsem se pomalu smiřoval se skutečností, že budu muset nalézt místo, kde bych mohl kolo zanechat do mé příští návštěvy a zpět k autu se nějak dostat taxíkem. Zkusil jsem ještě poslední možnost a na náměstí, kde již byly slavnosti festivalu v plném proudu se zeptal postaršího cyklisty, zda by neporadil. Dobře jsem udělal.

Stařík mne poslal na druhý konec města, kde byl malý, soukromý cykloservis a v něm dva mladí, ochotní Švédové. S úsměvem vyslechly mé nářky, jeden z nich mávl rukou, kolo si hodil na rameno, prohodil „No Problem“ a pozval mne do dílny v suterénu. Za půl hodinky jsem měl namontováno zcela nové schimano, kolo seřízené a mohl jsem pokračovat.

Nyní nastala chvilka napětí. Měl jsem u sebe pouze 150 SEK a nebyl jsem si jist, jestli budu schopen někde najít v době oslav otevřenou směnárnu. Mé obavy však byly zcela zbytečné. Mladík si řekl za novou přehazovačku včetně práce 100 SEK (cca 260 Kč). Zeptal jsem se raději ještě jednou v domnění, že jsem se musel přeslechnout. Mé zkušenosti z domácích servisů jsou přeci jen trochu jiné. U nás bych zaplatil víc už za samotnou práci. Mechanik mne ujistil, že jsem slyšel velice dobře, popřál mi šťastnou cestu a já se mohl s dobrým pocitem a dobrou náladou pustit do ulic, plných veselí. Hlavou mi táhla myšlenka, že už v tomto úvodu si naše dva národy porozuměly velice dobře a že pro mezinárodní festival bylo vybráno to správné město.


Varberg plný tance a hudby

Lapálie s rozbitým kolem a jeho opravou mi zabraly spoustu drahocenného času, část odpoledne jsem však přes to mohl věnovat focení souborů z různých částí světa. No a na pár „rozhovorů“, pokud se tomu tak dá při mých chabých, jazykových schopnostech říci, se také dostalo. Nemám bohužel tolik prostoru, abych zde mohl vyjádřit pocity lidí např. z thajského souboru „Thailändsk Dans“, albánských souborů „Kulturför. Marigona“, a „Kurdiska Folkdans“ středoamerického „El-Salvadoransk Dansgrupp“, severoamerického „Linesdance“ či domácích souborů v čele s partou mladých lidí z Göteborgu, vystupujících pod názvem „Grupptrummor“, tančících za rytmu svých obrovských bubnů ulicemi města a dalších a dalších. Nejspíš také dost komolím správné názvy souborů, ale záměrně je uvádím tak, jak byly uvedeny ve švédském programu.

Většina těchto lidí mi potvrdila mou domněnku. Jezdí po všech festivalech podobného zaměření, získávají nové kamarády a přátele po celém světě a je jim prostě dobře. I mně tady bylo moc dobře a přál bych každému, aby se mohl zúčastnit podobných setkání. Tužka, papír, popřípadě klacík a písek, mimika a gestikulace, to vše tvoří náznakovou řeč, která je mezi lidmi na celém světě stejná. Radost ze vzájemného porozumění a domluvy jsem zažil již před lety, když jsem se podobným způsobem domlouval s Indiány na brazilské řece Ceará. Rád jsem si tyto zkušenosti zopakoval

Vůdčím osobnostem všech světových mocností bych dal návštěvu takovýchto festivalů za naprostou povinnost.

Z Honzových cest vzniká několik cestopisných knih, které je možné získat na adrese http://www.pho­tojankrasa.com/


Při cestě na sever po západním pobřeží Švédska se přesuneme z Falkenbergu do 25 km vzdáleného Varbergu.

Přístavní město Varberg vzniklo kolem pevnosti, jejíž nejstarší část pochází ze 13. století. Leží v regionu Halland, 85 km jižně od Göteborgu. Má cca 53.000 obyvatel. Od poloviny 11. století byl Halland dánskou provincií. Hrabě z Hallandu zastupoval dánský stát.

{{reklama()}}

V průběhu staletí patřil Halland a s ním i Varberg střídavě Dánsku a Švédsku. Ve 14. století pevnost ve Varbergu přešla do rukou švédského krále Magnuse Erikssona, který ji přestavěl na královský hrad a vytvořil z Varbergu mocenské centrum. Od konce třicetileté války v roce 1645 patří provincie Halland Švédsku.

Průmyslová revoluce 19. století a v průběhu 20. století přinesla rozvoj průmyslu, ve Varbergu byl přístav, loděnice a železnice přispěly k velkému rozvoji obchodu. Vyvážely se odtud hutní výrobky, kámen, ale i obilí a produkty zemědělské výroby. Byla zde i malá textilní továrna, výroba nábytku, rozvíjela se řemesla. Lázeňství začalo svou tradici ve Varbergu již před 180 lety. První veřejné lázně byly vybudovány v blízkosti přístavu r. 1822.


Krize 90-tých let 20. století utlumila průmyslový rozvoj, loděnice zmizely. Město se přeorientovalo hlavně na služby, rozvíjí se dále lázeňství, cestovní ruch, informatika. Město Varberg vybudovalo univerzitu pro vzdělávání odborných manažerů v cestovním ruchu a lázeňství a otevřelo ji v září 2003.

Velikou raritou Varbergu je rádiová stanice Grimeton. Byla postavena v letech 1922–24, jako první bezdrátová vysílačka pro transatlantickou komunikaci. V podstatě se jedná o šest ocelových stožárů s Alexandersonovým alternátorem. Přestože nebyla dlouho používána, dodnes zůstává funkční. Její existence byla velice významná v procesu vyvíjení telekomunikace obecně. Je na seznamu UNESCO.

Dnes je vamberská pevnost přístupná veřejnosti. Je zde historické muzeum, kavárna a restaurace, pořádají se zde slavnosti a výstavy.


Slavný zmrzlý muž „Oetzi“

Celé jedno křídlo ve druhém patře je uvolněno pro maketu ledovce s kopií zamrzlého a velice dobře zachovalého těla tohoto lovce z doby bronzové v životní velikosti, plátnům a obrazovkám, na kterých jsou promítány pravděpodobné, poslední chvilky jeho života a vědecké polemiky o důvodu a způsobu jeho usmrcení. Byl zastřelen šípem do zad před cca 3500 lety. Najdeme zde i jeho voskovou figurínu v plné zbroji, oděnou ve zvířecích kožišinách.

Současnost

Varberg má nádherné, travnaté pláže (zdejší nudistické pláže mají světovou popularitu) a je potěšitelné, jak je zde pamatováno i na nejlepší přátele člověka. Psi zde nejsou nevítanými návštěvníky, jak tomu bývá u našich přehrad, ale mají zde naopak všude modré cedule „psům vstup povolen“. Mohou si tady volně pobíhat, plavat a dovádět v přílivu a je radost se na ně dívat. Jsou zde evidentně šťastni.

Mořské pobřeží ve Varbergu je pro své vynikající povětrnostní podmínky využíváno také jachtaři. Jsou tady velké jachtařské kluby a snad každá rodina zde vlastní loď stejně, jako u nás auto.


Festival porozumění mezi národy

Má poslední návštěva tohoto zajímavého města byla věnována především festivalu porozumění mezi národy, který se zde konal 29. srpna 2009.

Předpokládal jsem, že město bude zcela plné a najít místo na zaparkování zabere spoustu času. Proto jsem nechal auto na velkém, záchytném parkovišti u dálnice, vyndal kolo, velký fotobatoh se stativem usadil na záda a vyrazil na cca dvanáctikilome­trovou cestu.

Po ujetí asi osmi km nastaly první komplikace. Sjížděl jsem z mírného, ale dlouhého kopce, tudíž jsem nešlapal a jen se tak kochal okolní krajinou. Na konci sjezdu jsem potřeboval šlápnout do pedálů a ouha! Cestou z kopce se mi zcela rozsypala přehazovačka a bylo mi jasné, že i kdybych se pomalu vrátil, součástky už nemám šanci dohledat.

Zpět k autu to už bylo daleko, nezbývalo mi nic jiného, než kolo dostrkat zbývající 4 km do města a pokusit se najít prodejnu kol, nebo servis.

První, velká cykloprodejna s příslušenstvím byla hned na kraji města a já si oddechl, že mám nepříjemné lapálie za sebou. Má radost však byla poněkud předčasná. Personál v prodejně byl sice velice ochotný a rád by mi pomohl, ale v sobotu byla v provozu pouze prodejna. Dílna byla zavřena a mechanici měli volno.


Nechal jsem si tedy vysvětlit adresy dvou dalších prodejen ve městě a po jejich návštěvě pomalu ztrácel naději na úspěšnost této výpravy. V obou následujících případech se situace opakovala… prodejny fungovaly, servisní dílny nikoliv.

Už jsem se pomalu smiřoval se skutečností, že budu muset nalézt místo, kde bych mohl kolo zanechat do mé příští návštěvy a zpět k autu se nějak dostat taxíkem. Zkusil jsem ještě poslední možnost a na náměstí, kde již byly slavnosti festivalu v plném proudu se zeptal postaršího cyklisty, zda by neporadil. Dobře jsem udělal.

Stařík mne poslal na druhý konec města, kde byl malý, soukromý cykloservis a v něm dva mladí, ochotní Švédové. S úsměvem vyslechly mé nářky, jeden z nich mávl rukou, kolo si hodil na rameno, prohodil „No Problem“ a pozval mne do dílny v suterénu. Za půl hodinky jsem měl namontováno zcela nové schimano, kolo seřízené a mohl jsem pokračovat.

Nyní nastala chvilka napětí. Měl jsem u sebe pouze 150 SEK a nebyl jsem si jist, jestli budu schopen někde najít v době oslav otevřenou směnárnu. Mé obavy však byly zcela zbytečné. Mladík si řekl za novou přehazovačku včetně práce 100 SEK (cca 260 Kč). Zeptal jsem se raději ještě jednou v domnění, že jsem se musel přeslechnout. Mé zkušenosti z domácích servisů jsou přeci jen trochu jiné. U nás bych zaplatil víc už za samotnou práci. Mechanik mne ujistil, že jsem slyšel velice dobře, popřál mi šťastnou cestu a já se mohl s dobrým pocitem a dobrou náladou pustit do ulic, plných veselí. Hlavou mi táhla myšlenka, že už v tomto úvodu si naše dva národy porozuměly velice dobře a že pro mezinárodní festival bylo vybráno to správné město.


Varberg plný tance a hudby

Lapálie s rozbitým kolem a jeho opravou mi zabraly spoustu drahocenného času, část odpoledne jsem však přes to mohl věnovat focení souborů z různých částí světa. No a na pár „rozhovorů“, pokud se tomu tak dá při mých chabých, jazykových schopnostech říci, se také dostalo. Nemám bohužel tolik prostoru, abych zde mohl vyjádřit pocity lidí např. z thajského souboru „Thailändsk Dans“, albánských souborů „Kulturför. Marigona“, a „Kurdiska Folkdans“ středoamerického „El-Salvadoransk Dansgrupp“, severoamerického „Linesdance“ či domácích souborů v čele s partou mladých lidí z Göteborgu, vystupujících pod názvem „Grupptrummor“, tančících za rytmu svých obrovských bubnů ulicemi města a dalších a dalších. Nejspíš také dost komolím správné názvy souborů, ale záměrně je uvádím tak, jak byly uvedeny ve švédském programu.

Většina těchto lidí mi potvrdila mou domněnku. Jezdí po všech festivalech podobného zaměření, získávají nové kamarády a přátele po celém světě a je jim prostě dobře. I mně tady bylo moc dobře a přál bych každému, aby se mohl zúčastnit podobných setkání. Tužka, papír, popřípadě klacík a písek, mimika a gestikulace, to vše tvoří náznakovou řeč, která je mezi lidmi na celém světě stejná. Radost ze vzájemného porozumění a domluvy jsem zažil již před lety, když jsem se podobným způsobem domlouval s Indiány na brazilské řece Ceará. Rád jsem si tyto zkušenosti zopakoval

Vůdčím osobnostem všech světových mocností bych dal návštěvu takovýchto festivalů za naprostou povinnost.

Z Honzových cest vzniká několik cestopisných knih, které je možné získat na adrese http://www.pho­tojankrasa.com/

Okouzlující Falkenberg

Falkenberg je malé, okouzlující městečko na bohuslänském pobřeží,
mezi městy Halmstad a Varberg. Každého návštěvníka upoutá svým
středověkým rázem, romantickými zákoutími s dlážděnými uličkami
a jako téměř všude ve Švédsku, pořádkem a čistotou. V minulosti
jej hojně navštěvovala anglická vyšší třída a její vliv je zde dodnes
patrný. Leží v jihozápadní části Švédska, při Kattegatu,
v oblasti Halland o rozloze 4 786 kilometrů čtverečních.


Oblast Halland

Falkenberg je malé, okouzlující městečko na bohuslänském pobřeží, mezi městy Halmstad a Varberg. Každého návštěvníka upoutá svým středověkým rázem, romantickými zákoutími s dlážděnými uličkami a jako téměř všude ve Švédsku, pořádkem a čistotou. V minulosti jej hojně navštěvovala anglická vyšší třída a její vliv je zde dodnes patrný. Leží v jihozápadní části Švédska, při Kattegatu, v oblasti Halland o rozloze 4 786 kilometrů čtverečních.

{{reklama()}}

Celá oblast zahrnuje části území čtyř správních krajů (Goteborg, Buhus, Hallands, Kristianstads l.) a žije v ní cca 251 000 obyvatel. Pět letovisek (Halmstad, Laholm, Falkenberg, Varberg a Kungsbacka) sehrálo důležitou roli ve švédsko-dánské historii. Zachovalo se zde mnoho středověkých památek s charakteris­tickými znaky velmocenského postavení. Je to v podstatě nížinná krajina (nejvyšší bod Hallandsas 226 m) se čtyřmi řekami, patřícími mezi nejčistší v Evropě (Lagan, Nissan, Ätran, Viskan)a hojně vyhledávanými rybáři.

Kultura

Stejně jako ve většině švédských měst naleznete i ve Falkenbergu zajímavá muzea i historické pamětihodnosti. V centru města stojí malebný kostel St. Laurentii kyrka s poutavou historií. Postaven byl již ve 12. století, jeho interiér zdobí zajímavé malby ze 17. a 18. století. Během dlouhé doby své existence však sloužil nejen církevním účelům – byla zde tělocvična, biograf a dokonce střelnice.


Jako fotograf nemohu ve výčtu zajímavostí tohoto města opomenout „Muzeum fotografie“ s rozsáhlou sbírkou historických fotoaparátů a fotografií (např. práce Selmy Lagerlöfové, držitelky Nobelovy ceny za literaturu). Návštěvníci se zde mohou seznámit také s činností prvního městského kina z r. 1907.


Navštívil jsem toto město již mnohokrát a nikdy si nenechám ujít procházku po překrásné, dlouhé pláži Skrea Strand s velice dlouhým dřevěným molem, vybíhajícím kolmo do moře. Na konci této pláže je velice pěkný sportovně-zábavný areál Klitterbadhuset, určený zejména pro tenisty a plavce. Pokud ještě někdo nevyzkoušel pravou skandinávskou saunu, tady k tomu má příležitost.


Místní speciality

Ve Falkenbergu je několik restaurací, hospůdek a cukráren, které by si návštěvník rozhodně neměl nechat ujít. Některé vynikají chutí a svou tajemnou jedinečností, jiné zase zvláštní atmosférou. Mezi ty nejzajímavější patří například restaurace Gustav Bratt, umístěná v bývalém skladišti obilí z poloviny 19. století. Velký výběr jídel si můžete dopřát v restauraci „D.D.“ a kdo by hledal levnější stravování, může využít nabídku Strandkrogen Restaurant blízko pláže. Milovníkům sladkostí zde každý doporučí kavárnu a cukrárnu Slottshagens Glass Café poblíž Falkenberg Museum. Proslulá zmrzlina Sia Glass je tu vyráběna rodinnou firmou již přes 400 let. Dáváte-li naopak přednost poctivým, domácím koláčům, zajděte si na ně pochutnat do Falkmanska Cafféet. Interiér této kavárny ve stylu „U roztomilé stařenky“ ve vás jistě nechá velice příjemný pocit.


Ráj rybářů

Ältran ve Falkenbergu je klasickou lososí řekou na západním pobřeží Švédska. Díky důsledné ochraně povodí se zde daří nejen udržet současné přírodní stavy lososů, ale dokonce je i pozvolna zvyšovat. Lososi se loví na dva kilometry dlouhém úseku řeky v centru městečka Falkenberg. Jde přirozeně i o turistickou atrakci. Asi 2,5 km dlouhý úsek řeky mezi mosty Laxbron a Tullbron. V dolní části revíru, která je vyhrazena muškařům leží peřej Garvareforsen. V horní části revíru jsou povoleny i ostatní způsoby rybolovu. Celý revír je snadno dostupný, po obou březích řeky vede chodník, z jedné strany se rozkládá městský park. Přímo na lososím mostě (Laxbron) se nachází rybářský domek. Zde se také musí registrovat každý úlovek, je zde možnost nechat zamrazit úlovek a dokoupit rybářské vybavení. Ältran je především lososí řekou s přirozenou populací silných a bojovných ryb, které se loví od 1. 4. do 30. 9. V květnu se loví lososi o hmotnosti až 15 kg, v létě hmotnost úlovku zřídka překračuje 4 kg. Březen, duben a září jsou vhodné měsíce pro lov mořských pstruhů.


Na konec něco pro pobavení

Ve Falkenbergu jsem zažil hororovou příhodu, která mě po čase samotného nutí k úsměvu.

Tehdy jsem vezl do místního pivovaru Carlsberg zásilku piva z pražského Staropramenu. Bylo to v létě, krásné teplo, ale pršelo. Po vyložení zboží na rampu místního skladu jsem si nechal v kanceláři potvrdit tzv. „Camrák“ (CMR – mezinárodní dodací list). Jediný a velice důležitý doklad k pozdější fakturaci za převoz zboží jsem si zastrčil vzadu za gumu kraťasů a přikryl tričkem, abych jej při zavírání mokrého a špinavého auta nepoškodil.

Odjíždím od rampy a v tom přijíždí kolega z Čech s tou samou zásilkou. Zamknu tedy auto a jdu mu pomoci. Máme spoustu času, vaříme si na plynovém vařiči oběd a kafe a plánujeme společný návrat. Na doklad zastrčený v zadní části kalhot jsem dávno zapomněl.

Jak si tak povídáme, přišla na mne náhlá, akutní potřeba. Toalety zavřeny, personál již odešel domů, musím tedy někam do přírody. Naštěstí kousek dál, u plotu vidím dva kontejnery na odpad, mezi nimiž se mohu schovat. Dobíhám právě včas, rychle stahuji kalhoty, dřepnu na bobek a je vyhráno. Nebo není?? Určitě každý zná ten zvláštní pocit. Něco je špatně, ale zatím ještě nevíte co. A pak mi to došlo. CAMRÁK!!

Na čele mi vystupují kapičky studeného potu jako kuličky hrachu a bojím se podívat dolů. V duchu si představuji, jak budu asi vysvětlovat dispečerce to podivné zabarvení a aroma úředního dokladu a pomaličku si dodávám odvahy ke sklopení zraku dolů, pod sebe. Zahlédnu jen růžek bílého papíru. Pomalu, pomaličku posunuji hlavu vpřed, až jej vidím celý. Tak obrovský pocit úlevy jako tehdy jsem dlouho nezažil. Doklad ležel necelých pět centimetrů od mého výtvoru zcela neposkvrněný a v dokonalém pořádku.

Když jsem se vrátil k autu a vyprávěl příteli, co se mi právě přihodilo, ještě jsem se celý klepal. Jeho upřímný smích mne uklidnil. O tři hodiny později jsem příhodou pobavil partu Čechů v trelleborském přístavu a snad trochu pobaví i vás.

Z Honzových cest vzniká několik cestopisných knih, které je možné získat na adrese http://www.pho­tojankrasa.com/


Oblast Halland

Falkenberg je malé, okouzlující městečko na bohuslänském pobřeží, mezi městy Halmstad a Varberg. Každého návštěvníka upoutá svým středověkým rázem, romantickými zákoutími s dlážděnými uličkami a jako téměř všude ve Švédsku, pořádkem a čistotou. V minulosti jej hojně navštěvovala anglická vyšší třída a její vliv je zde dodnes patrný. Leží v jihozápadní části Švédska, při Kattegatu, v oblasti Halland o rozloze 4 786 kilometrů čtverečních.

{{reklama()}}

Celá oblast zahrnuje části území čtyř správních krajů (Goteborg, Buhus, Hallands, Kristianstads l.) a žije v ní cca 251 000 obyvatel. Pět letovisek (Halmstad, Laholm, Falkenberg, Varberg a Kungsbacka) sehrálo důležitou roli ve švédsko-dánské historii. Zachovalo se zde mnoho středověkých památek s charakteris­tickými znaky velmocenského postavení. Je to v podstatě nížinná krajina (nejvyšší bod Hallandsas 226 m) se čtyřmi řekami, patřícími mezi nejčistší v Evropě (Lagan, Nissan, Ätran, Viskan)a hojně vyhledávanými rybáři.

Kultura

Stejně jako ve většině švédských měst naleznete i ve Falkenbergu zajímavá muzea i historické pamětihodnosti. V centru města stojí malebný kostel St. Laurentii kyrka s poutavou historií. Postaven byl již ve 12. století, jeho interiér zdobí zajímavé malby ze 17. a 18. století. Během dlouhé doby své existence však sloužil nejen církevním účelům – byla zde tělocvična, biograf a dokonce střelnice.


Jako fotograf nemohu ve výčtu zajímavostí tohoto města opomenout „Muzeum fotografie“ s rozsáhlou sbírkou historických fotoaparátů a fotografií (např. práce Selmy Lagerlöfové, držitelky Nobelovy ceny za literaturu). Návštěvníci se zde mohou seznámit také s činností prvního městského kina z r. 1907.


Navštívil jsem toto město již mnohokrát a nikdy si nenechám ujít procházku po překrásné, dlouhé pláži Skrea Strand s velice dlouhým dřevěným molem, vybíhajícím kolmo do moře. Na konci této pláže je velice pěkný sportovně-zábavný areál Klitterbadhuset, určený zejména pro tenisty a plavce. Pokud ještě někdo nevyzkoušel pravou skandinávskou saunu, tady k tomu má příležitost.


Místní speciality

Ve Falkenbergu je několik restaurací, hospůdek a cukráren, které by si návštěvník rozhodně neměl nechat ujít. Některé vynikají chutí a svou tajemnou jedinečností, jiné zase zvláštní atmosférou. Mezi ty nejzajímavější patří například restaurace Gustav Bratt, umístěná v bývalém skladišti obilí z poloviny 19. století. Velký výběr jídel si můžete dopřát v restauraci „D.D.“ a kdo by hledal levnější stravování, může využít nabídku Strandkrogen Restaurant blízko pláže. Milovníkům sladkostí zde každý doporučí kavárnu a cukrárnu Slottshagens Glass Café poblíž Falkenberg Museum. Proslulá zmrzlina Sia Glass je tu vyráběna rodinnou firmou již přes 400 let. Dáváte-li naopak přednost poctivým, domácím koláčům, zajděte si na ně pochutnat do Falkmanska Cafféet. Interiér této kavárny ve stylu „U roztomilé stařenky“ ve vás jistě nechá velice příjemný pocit.


Ráj rybářů

Ältran ve Falkenbergu je klasickou lososí řekou na západním pobřeží Švédska. Díky důsledné ochraně povodí se zde daří nejen udržet současné přírodní stavy lososů, ale dokonce je i pozvolna zvyšovat. Lososi se loví na dva kilometry dlouhém úseku řeky v centru městečka Falkenberg. Jde přirozeně i o turistickou atrakci. Asi 2,5 km dlouhý úsek řeky mezi mosty Laxbron a Tullbron. V dolní části revíru, která je vyhrazena muškařům leží peřej Garvareforsen. V horní části revíru jsou povoleny i ostatní způsoby rybolovu. Celý revír je snadno dostupný, po obou březích řeky vede chodník, z jedné strany se rozkládá městský park. Přímo na lososím mostě (Laxbron) se nachází rybářský domek. Zde se také musí registrovat každý úlovek, je zde možnost nechat zamrazit úlovek a dokoupit rybářské vybavení. Ältran je především lososí řekou s přirozenou populací silných a bojovných ryb, které se loví od 1. 4. do 30. 9. V květnu se loví lososi o hmotnosti až 15 kg, v létě hmotnost úlovku zřídka překračuje 4 kg. Březen, duben a září jsou vhodné měsíce pro lov mořských pstruhů.


Na konec něco pro pobavení

Ve Falkenbergu jsem zažil hororovou příhodu, která mě po čase samotného nutí k úsměvu.

Tehdy jsem vezl do místního pivovaru Carlsberg zásilku piva z pražského Staropramenu. Bylo to v létě, krásné teplo, ale pršelo. Po vyložení zboží na rampu místního skladu jsem si nechal v kanceláři potvrdit tzv. „Camrák“ (CMR – mezinárodní dodací list). Jediný a velice důležitý doklad k pozdější fakturaci za převoz zboží jsem si zastrčil vzadu za gumu kraťasů a přikryl tričkem, abych jej při zavírání mokrého a špinavého auta nepoškodil.

Odjíždím od rampy a v tom přijíždí kolega z Čech s tou samou zásilkou. Zamknu tedy auto a jdu mu pomoci. Máme spoustu času, vaříme si na plynovém vařiči oběd a kafe a plánujeme společný návrat. Na doklad zastrčený v zadní části kalhot jsem dávno zapomněl.

Jak si tak povídáme, přišla na mne náhlá, akutní potřeba. Toalety zavřeny, personál již odešel domů, musím tedy někam do přírody. Naštěstí kousek dál, u plotu vidím dva kontejnery na odpad, mezi nimiž se mohu schovat. Dobíhám právě včas, rychle stahuji kalhoty, dřepnu na bobek a je vyhráno. Nebo není?? Určitě každý zná ten zvláštní pocit. Něco je špatně, ale zatím ještě nevíte co. A pak mi to došlo. CAMRÁK!!

Na čele mi vystupují kapičky studeného potu jako kuličky hrachu a bojím se podívat dolů. V duchu si představuji, jak budu asi vysvětlovat dispečerce to podivné zabarvení a aroma úředního dokladu a pomaličku si dodávám odvahy ke sklopení zraku dolů, pod sebe. Zahlédnu jen růžek bílého papíru. Pomalu, pomaličku posunuji hlavu vpřed, až jej vidím celý. Tak obrovský pocit úlevy jako tehdy jsem dlouho nezažil. Doklad ležel necelých pět centimetrů od mého výtvoru zcela neposkvrněný a v dokonalém pořádku.

Když jsem se vrátil k autu a vyprávěl příteli, co se mi právě přihodilo, ještě jsem se celý klepal. Jeho upřímný smích mne uklidnil. O tři hodiny později jsem příhodou pobavil partu Čechů v trelleborském přístavu a snad trochu pobaví i vás.

Z Honzových cest vzniká několik cestopisných knih, které je možné získat na adrese http://www.pho­tojankrasa.com/

Kamionem divokým Balkánem

Pokusím se vám vyprávět o cestování po Balkánu trošku jinak,
z pohledu řidiče kamionu. Poznal jsem už za svůj život mnoho
pracovních odvětví, ale nikdy a nikde jsem se nesetkal s takovým
porozuměním, kamarádstvím a ochotou pomoci kolegovi v nesnázích, jako
právě zde. Jsou pochopitelně i výjimky. Ty však nejsou tak časté a
nemohou ovlivnit můj kladný pohled na lidi, kteří této náročné a velice
nebezpečné práci zasvětili celý svůj život.

Pokusím se vám vyprávět o cestování po Balkánu trošku jinak, z pohledu řidiče kamionu. Vždy jsem toužil poznávat svět, za minulého režimu mi to však, bohužel, nebylo souzeno.


Po revoluci jsem sjezdil s rodinou dostupná místa v Evropě, snažil se vstřebávat krásu cizích krajin a zvyky jejich obyvatel. Začal jsem též podnikat, neměl jsem však v sobě dostatek patřičné tvrdosti, abych mohl být úspěšný. Spíš naopak. Propadal jsem se do stále větších dluhů a neměl jsem vůbec čas věnovat se psaní a focení.

V roce 2004 jsem byl rozhodnut s podnikáním skoncovat a věnovat fotografii, které se věnuji s určitými přestávkami 40 let a psaní veškerý svůj volný čas.

Vycestovali jsme se ženou do Brazílie, tam jsem absolvoval denně cca 100 až 300 km, poznával život v příměstských oblastech i v části Amazonie a v roce 2006 dopsal o této krásné zemi knížku s obrazovou publikací, která však čeká do dnes u vydavatele na vydání. Je prý zalomena a připravena k publikaci, ale stále není čas na dokončení pro zával brožur typu Život politiků a jejich manželek, story o celebritách apod.

{{reklama()}}

Lákaly mne i další oblasti, jako např. Kanada, Indonésie a další, nejvíce však Balkán, jeho historie, kouzlo rumunských Karpat, či bulharských Rodop a Pirinu a pochopitelně život tamějších obyvatel. Začal jsem hledat sponzory, to je dnes však čím dál, tím složitější. A pak jsem dostal spásný nápad. Celý totalitní režim jsem se živil jako řidič, tak jsem se rozhodl spojit příjemné s užitečným.

Nechal jsem se najmout jako řidič kamionu u firmy, která provozuje dopravu právě v oblastech Balkánu a veškeré povinné pauzy, které nařizuje „aetr“, věnuji poznávání těchto krásných, mnohdy divokých končin, doposud nepříliš zkažených výdobytky civilizace.


Své vyprávění začnu Rumunskem. Projedeme spolu určité trasy a povíme si něco o jejich historii a kulturních zajímavostech. Budu vám vyprávět i o příhodách, které mne na těchto cestách potkaly, o zvycích místních obyvatel, i o osudech a kolegialitě řidičů, se kterými jsem měl tu čest se setkat a kterých si velice vážím.

Poznal jsem už za svůj život mnoho pracovních odvětví, ale nikdy a nikde jsem se nesetkal s takovým porozuměním, kamarádstvím a ochotou pomoci kolegovi v nesnázích, jako právě zde. Jsou pochopitelně i výjimky. Ty však nejsou tak časté a nemohou ovlivnit můj kladný pohled na lidi, kteří této náročné a velice nebezpečné práci zasvětili celý svůj život.

Novodobí loupežníci a lapkové aneb reportáž psaná na vyplátce

Než se pustím do popisování přírodních krás, které mě na Balkánu tak uchvátily, rád bych poukázal na nešvary a státy trpěnou, či spíše podporovanou korupci. Na maďarských, rumunských i bulharských hranicích se s tímto problémem setkáváme dnes a denně. Jednou z místních specialit jsou váhy.


Projdete dvěma vahami bez problému a na třetích vám klidně naváží o tunu více na druhé nápravě. Pak vám celní úředník sdělí nehoráznou sumu jako pokutu a čeká, co nabídnete. Pokud máte nízkou váhu a chce z vás dostat nějaké to Euro, vždy si něco najde. Třeba digitálním metrem naměří o 2 cm větší výšku, či délku a situace se opakuje.

Jednou mi maďarský celník nemohl nic najít. Asi dvacet minut se mi tehdy hrabal v dokladech, až objevil chybějící razítko na jedné ze tří kopií CMR (mezinárodní nákladový list). Ačkoliv jsem mu za pomoci překladatelky, kterou jsem si k tomu nechal přivézt tvrdil, že to není žádný přestupek, ale nedostatek, který mohu na místě odstranit, nebylo mi to nic platné. Pokračovat v jízdě jsem mohl až po zaplacení 200 Euro pokuty.

Nejotřesnější případ jsem zaznamenal na hraniční váze při vjezdu do Rumunska, 1. Června 2009. Váhu pomalu přejíždím a jdu k okénku zakoupit silniční známku. Pokládám na pultík CMR, pas s vloženým TP, 55 EURO a žádám o silniční známku na týden. Celní úřednice nejprve sbalila mé peníze a povídá: „ Máte na druhé nápravě o 10.230 kg, což je 230 kg přes povolenou mez. Zaplatíte 230 EURO pokuty, nebo nám dáte 100 EURO bez dokladu. „Nesmysl“ povídám. „Mám na celém autě 18 tun, pravidelně rozložených po celé ploše a vpředu navíc dvě palety sólo. Nemohu mít ani 5 tun na nápravě. Ukažte mi vážní lístek“.


Celní úřednice v nažehlené uniformě s ledovým klidem před mýma očima vážní lístek zmačkala, hodila do koše a mých 55 EURO si s úsměškem zastrčila do kapsy. Za okénko mi vystrčila CMR a pas a spolu s dalšími třemi spolupracovníky gestikulují, abych okamžitě opustil vážní prostor.

Jsem znám svou klidnou povahou, ale tohle bylo už i na mne moc. Rozčílil jsem se a rezolutně požadoval své peníze zpět, nebo že zavolám policii. „Zavolejte“ povídá představitelka zákona. „My na vás podáme žalobu za urážku úřední osoby a necháme vás zavřít“.

Za mým autem už byla veliká fronta, řidiči troubili, nezbylo mi nic jiného, než odjet. Za dalších 60 EURO jsem zakoupil známku u stánku a teprve cca 150 km za hranicemi mne napadlo podívat se do pasu. Technický průkaz k vozidlu v něm nebyl, ten si nechala Rumunka také.

Samozřejmě, že mne cestou přes Bulharsko zastavila policejní kontrola. Když zjistila, že jedu bez technického průkazu, našla další závady, jako např. nedostačující vzorek na pneu, špatně nastavený tachograf při přejezdu lodí přes Dunaj apod. Napočítali to na 980 EURO pokuty, které prý musím zaplatit na nejbližší poště. Řekl jsem, že je nemám a policajt se jen usmál.

„To předpokládám. Dejte 100 EUR, napíšu vám doklad na dojetí a nechám vás odjet“. Měl jsem plné auto autobaterií a dojet jsem musel. Nezbývalo mi nic jiného, než opět zaplatit.


Nejsou to ale jen celníci, kteří si takto přivydělávají. Policie zde jedná obdobně. Jedu například z bulharského Slivenu na hraniční přechod Ruse a silniční hlídka mne navádí na odstavnou plochu. Vím předem, co bude následovat. Papíry mám v pořádku, malou výšku i váhu.

Policista obchází auto, vše v pořádku. Jak ze mne dostat peníze? S úsměvem mi sdělí, že na jedné z pneumatik mám sjetý vzorek a že to bude stát 200 Euro. Krčím rameny a zkroušeně říkám, že je nemám. „Problém“ praví policista. „Dejte mi váš pas!“ Podávám mu pas, prohlíží jej a se slovy „ne tak“, mi ho vrací zpět.

Vkládám tedy do pasu obvyklou, desetieurovou bankovku. Policista znovu nahlédne, opět mi doklad vrací zpátky a na prstech ukazuje známé véčko. To ovšem neznamená, že bych měl vyhráno. Dává mi tím najevo, že jsou dva. Přidávám tedy ještě 10 euro a čekám. Obchází znovu auto, vrací mi prázdný pas a se slovy “ OK, vše v pořádku „, mě s úsměvem na tváři nechává odjet. Na hraničních přechodech s Bulharskem je zcela běžné, že si celník bezostyšně řekne o 2 euro na kafe. Nemusíte mu je dát, ale hrozí vám, že vás třeba na hodinu odstaví a budete čekat, až vás pustí dál.

Rumunští kamikadze

Velkým nebezpečím na rumunských silnicích jsou zdejší řidiči. V osobních vozidlech zde stále převládají cca v 70% staré Dacie, sotva držící po hromadě a díky palivu (snad nějaká směs petroleje), kterým je Rumuni napájejí, neuvěřitelně páchnoucí.


Motory v těchto „hrobkách“ mají dávno odslouženo, málokdy dosáhnou vyšší rychlosti než 60 km/h a tak se za nimi tvoří až několikakilometrové kolony. Ještě hůře je na tom vozový park nákladních aut. Staré Romany, Zily a podobně, jezdí ještě pomaleji. Dlouhé kolony pak řidiči rychlejších aut předjíždějí i v těch nejnemožnějších místech.

Nepřehledné zatáčky, dvojitá, nepřerušovaná čára, zákazy předjíždění – nic z toho nebrání zdejším pirátům předvést sílu svého stroje. A to nemluvím o množství koňských potahů, stádech ovcí a dobytka, či volně pobíhajících koních. To vše potkáte na rumunských i bulharských silnicích zcela běžně. Nejnebezpečnější je zde však jízda v noci a doporučuji každému, ať se jí pokud může, raději vyhne. Mohl uvést mnoho příkladů z vlastní zkušenosti, i z vyprávění kolegů.

V průběhu dalších kapitol se s vámi o některé zajímavé příběhy podělím, jednu povím hned.

Na prahu života a smrti.

Březen 2008

Vracel jsem se tehdy z rumunského města Ploiesti přes krásné pohoří transylvánských Alp směrem na Brašov.

Přes den se tyto hory dají přejet, a když máte štěstí na počasí je to úchvatná podívaná. V této roční době jsou vrcholky zasněžené a při ranním, nebo podvečerním světle přecházejí ze stříbrné, až do zlatavé barvy. Stromy v nižších oblastech jsou tmavě hnědé a dole v nížinách už se zelená čerstvá tráva. Právě v takový podvečer jsem tehdy jel a kochal se krásnou krajinou, jako pan Hrušínský, ve „Vesničce Střediskové“. Občas jsem zastavil, střídal objektivy a fotil.


V těchto končinách se rychle stmívá. Uklidil jsem tedy batoh s fotovýbavou, najedl se a připravil na dlouhý, poměrně rovinatý úsek z Brašova do Sibiu. Jedu v příjemné pohodě, pln dojmů a radosti z dobrého, fotografického lovu. CD přehrávač v rádiu mi náladu ještě vylepšuje písničkami Michala Tučného a já si v duchu promýšlím úpravy fotografií z dnešního dne.

Dívám se na hodinky, je půl jedenácté. V jednu hodinu po půlnoci bych chtěl být na parkovišti za Sibiu a zalehnout ke spánku. Nebude mi to však souzeno.

Přijíždím k levotočivé zatáčce, světla na černém, nerovném asfaltu kopírují dvojitou, plnou čáru. Podvědomě zapínám motorovou brzdu, když v tom se ze zatáčky vyřítí dva rumunské kamiony vedle sebe. Krve by se ve mně v té chvíli nedořezal. Mám jenom několik zlomků vteřin na rozmyšlenou. Často jsem slýchal, co vše se člověku dokáže v několika momentech před smrtí prohnat hlavou. Mohu to potvrdit.

Musel jsem ale rychle vešit situaci. Vlevo mám prudký kopec, hustě porostlý vzrostlými stromy, stejně bych tam ale dlouhý kamion před rychle se blížícími monstry nestihl protáhnout. Dobrzdit téměř čtyřicetitunové kolosy nemáme šanci, byli bychom na placku všichni tři. Strhávám tedy volant prudce doprava a vylétávám ze silnice ve směru, kde předtím světla mého vozu prořezávala jen černočernou, ničím nepřerušovanou tmu.

Světla dvou kamionů mizí v dálce (jejich řidiče ani nenapadlo zastavit a podívat se co způsobili), a já kodrcám po čemsi hrbolatém, ale bohudík, rovném. Dobrzďuji, zatahuji ruční brzdu, vypínám motor a vytřeštěně zírám před sebe. Srdce mi buší jako zvon z prožité hrůzy, ruce i nohy vypovídají poslušnost. Před autem rozeznávám jakési hnědé vlny a až po chvíli mi dochází, kde to vlastně jsem.

Ten den při mně museli stát všichni svatí. Vylézám z auta a stojím na poli, hned vedle polní cesty, která v těch místech navazuje na hlavní silnici. Dál už jsem tu noc nepokračoval. Chvíli jsem jen tak chodil po poli a snažil se rozchodit šok. Pak jsem se vrátil k autu, na třesoucích se nohách vylezl do kabiny, zatáhl záclonky a natáhl se na lůžko. Hlavou mi táhly tisíce myšlenek.


Myslel jsem na vnoučata, kterých jsem si doposud pro samou práci moc neužil a která toho ze mne – jako dědy – také zatím moc neměla. Na své čtyři děti, kterým bych toho chtěl ještě tolik říct. Na svou skvělou manželku, která se mnou dokázala statečně snášet všechny trable a životní nezdary i tolerovat mé náročné hobby.

Kdyby zde dnes nebylo pole, ale jeden z pověstných, až metr hlubokých pangejtů, které lemují rumunské silnice skoro všude, nebo stromy, či skály, neměl bych už šanci tyto řádky psát. Nakonec jsem k ránu přece jen usnul.

Probudily mne něčí hlasy. Odhrnul jsem závěsy a vylezl z kamionu, kolem kterého stálo pět Rumunů a opodál traktor. Vysvětlil jsem jim, co se mi stalo a obdaroval je cigaretami. S pomocí jejich traktoru jsem se pak dostal zpět na silnici a pomalu pokračoval v cestě domů.

Byl to jeden z dnů, na které do smrti nezapomenu.

Bulharské „přesné“ vážení

Uprostřed parného léta 2008 jsem byl vyslán do bulharského, horského městečka SATOVČA, pro černý mramor, určený stavební firmě na Slovensko. S obvyklými peripetiemi jsem přejel Maďarsko, Rumunsko a část Bulharska až do Sofie. Tady jsem strávil víkend a čerpal informace pro nejschůdnější cestu pro kamion, vysoko do horské oblasti v Rodopech.


Místní obyvatelé mi poradili cestu sice asi nejkratší, ale jak jsem měl později možnost zjistit, pro kamion vysoký čtyři metry zcela nevhodnou. Dostal jsem se do míst se dvěma mosty se světlou výškou tak tři metry šedesát! Musel jsem u každého vypustit všechny měchy i pneumatiky, ale projel jsem. Než jsem vždy za mosty vše znovu nafoukal, vytvořila se za mnou úctyhodná fronta. Pak jsem jel ale za odměnu nádhernou krajinou, až do výšky dvou tisíc metrů.

Trapná příhoda mne potkala kousek od řeckých hranic. Přijel jsem na křižovatku horských cest, kde jsem si nebyl jist, kterou z nich se dát. Navigace zde nefungovala. V tom projíždělo kolem policejní auto. Zastavil jsem jej a ptám se řidiče „Můžete mi poradit, jak se dostanu na Satovču?“ „Na právo“ povídá a jede dál. Byl jsem už dost unaven a vůbec mi v té chvíli nedošlo, že jsem v Bulharsku, kde ano znamená ne, ne znamená ano a na právo je rovně. Jel jsem tedy doprava a byl jsem v Řecku. Naštěstí to byla jen cca 10km zajížďka a nic moc se nestalo.

Městečko Satovča leží vysoko v Rodopech, u stejnojmenného, 15km dlouhého jezera. Strávil jsem noc uprostřed obce s obavou o krádež nafty. Nádrže mi do rána nikdo nevypáčil, za to mi odborně a v tichosti odmontovali zdejší šikulové žebřík, uzamčený pod návěsem.


Ráno pro mne přijel majitel těžby. Následoval jsem jej sedm kilometrů prudkými zatáčkami z kopce na jakousi odstavnou plochu vedle cesty, kde již byly připraveny europalety a hromada mramoru. Jinak nikde nikdo, ani žádná váha a já byl zvědav, jak se tady asi bude nakládka vážit… Asi v devět hodin místního času přišly tři babky a začali rovnat pláty na palety. Když měly mramor asi tak po prsa (nebo po pupek – to bylo stejné), usoudily, že to by měla být ta správná váha a vše omotaly lepící fólií.

Takto „navážily“ 36 palet, majitel kamsi zavolal mobilem a přijel traktor, s vidlicemi místo radlice. Ten mi naložil palety na kamion, dostal jsem CMR s napsanou váhou 2192 kg, zakurtoval jsem a zaplachtoval a vyrazil z kopce k domovu.

Už po prvních pár metrech mi bylo jasné, že se babky ve svých výpočtech poněkud sekly. Jel jsem z kopce na nízký převodový stupeň, motorová brzda řvala a já začal tušit problémy na lodi a na hranicích. Do kopců jsem sotva vyjel na dvojku.


První potíže začaly při nájezdu na trajekt. Prasknul mi jeden ze zadních měchů. Musel jsem pod auto a zaslepit hadici, aby se vzduch dostal ke zbylým. Modlil jsem se, aby nepraskl další. Na rumunských hranicích jsem tehdy měl štěstí, měly porouchanou váhu. Horší už to bylo na hranicích z Rumunska do Maďarska. Tam mi navážili 26.800 kg, což se lišilo o více než 5 tun s váhou napsanou v CMR a navíc jsem měl o 1800kg víc, než bylo povoleno. Co s tím? Odložit to nebylo kde a jak, zpátky jsem nemohl. Celník našel opět řešení, tentokrát oprávněně. Bylo to opět velice drahé, ale nakonec jsem s nákladem šťastně dorazil až na Slovensko, do Zlatých Zámků.

Posbíráno na cestách

Někdy z jara r. 2008 jsem byl fotit krásně renovované centrum Caransebese. Rekonstruovaná katedrála a zachované základy původní, která kdysi vyhořela, patří ke skvostům rumunské architektury.

Na cestě jsem se vysílačkou spojil s řidičem kamionu, jedoucího stejným směrem. To je dobrý zvyk v celé Evropě – cesta je tak bezpečnější a ubíhá mnohem rychleji. Povídali jsme o všem možném. Když se kolega s přezdívkou „Baron“ dozvěděl, že tuto práci dělám kvůli focení a psaní knížky o Balkánu, nabídl mi některé vlastní příběhy z těchto končin. Nejvíce se mi líbil následující: Jel tehdy plně naložen směrem na přívoz přes Dunaj někam do Bulharska v cikánských oblastech mezi Craiovou a Sadovou se v kopci dostal za naložený koňský povoz. Chudák koník nemohl těžký náklad do prudkého stoupání vytáhnout a neurvalý, cikánský vozka jej třískal bičem hlava nehlava. Před vrcholem kopce, už ve vesnici plné přihlížejících domorodců podklesly koníkovi přední nohy a klesl na kolena.


Brunátný cikán seskočil z kozlíku a hnal se s bičem k hlavě nebohého zvířete. No a to už „Baron“, ač sám vyučen řezníkem nevydržel. Vypnul motor, zatáhl ruční brzdu, vyskočil z kamionu a stačil doběhnout ještě včas. Vytrhl surovci bič z ruky a pořádně mu s ním nařezal. Tím ho ale přešel vztek a pomalu si začal uvědomovat, kde vlastně je a že si v Rumunsku, v cikánské vesnici, dovolil asi trochu víc, než bylo záhodno.

To už se ze všech stran začali sbíhat domorodci, včetně jednoho, v jakési uniformě. „Budou problémy“, říkal si v té chvíli Baron a rychle přemýšlel o možnostech obrany, či útěku, přesto však ještě pomohl utýranému a potem splavenému koni na nohy.

Vše ale dopadlo na štěstí zcela jinak, než předpokládal. Sbíhající se lidé se postavili za povoz a pomohli jej vytlačit na kopec. Pak teprve udělali kolem Barona kruh. Uniformovaný muž k němu přistoupil, chvilku mu upřeně hleděl do očí, pak mu položil levou ruku na rameno a pravou mu podával.

Lidé v kruhu začali cosi provolávat, smáli se na něj a z posunků, které směřovali k zamračenému vozkovi, bylo jasné, co si o něm myslí a že ho zde asi nikdo v lásce nemá.

Tenhle Baronův příběh mne velice zaujal. Často se totiž setkávám s názory lidí, že do Rumunska by je nikdo nedostal, protože je to tam samý lump a zloděj. Není to tak docela pravda.

Z Honzových cest vzniká několik cestopisných knih, které je možné získat na adrese http://www.pho­tojankrasa.com/

Pokusím se vám vyprávět o cestování po Balkánu trošku jinak, z pohledu řidiče kamionu. Vždy jsem toužil poznávat svět, za minulého režimu mi to však, bohužel, nebylo souzeno.


Po revoluci jsem sjezdil s rodinou dostupná místa v Evropě, snažil se vstřebávat krásu cizích krajin a zvyky jejich obyvatel. Začal jsem též podnikat, neměl jsem však v sobě dostatek patřičné tvrdosti, abych mohl být úspěšný. Spíš naopak. Propadal jsem se do stále větších dluhů a neměl jsem vůbec čas věnovat se psaní a focení.

V roce 2004 jsem byl rozhodnut s podnikáním skoncovat a věnovat fotografii, které se věnuji s určitými přestávkami 40 let a psaní veškerý svůj volný čas.

Vycestovali jsme se ženou do Brazílie, tam jsem absolvoval denně cca 100 až 300 km, poznával život v příměstských oblastech i v části Amazonie a v roce 2006 dopsal o této krásné zemi knížku s obrazovou publikací, která však čeká do dnes u vydavatele na vydání. Je prý zalomena a připravena k publikaci, ale stále není čas na dokončení pro zával brožur typu Život politiků a jejich manželek, story o celebritách apod.

{{reklama()}}

Lákaly mne i další oblasti, jako např. Kanada, Indonésie a další, nejvíce však Balkán, jeho historie, kouzlo rumunských Karpat, či bulharských Rodop a Pirinu a pochopitelně život tamějších obyvatel. Začal jsem hledat sponzory, to je dnes však čím dál, tím složitější. A pak jsem dostal spásný nápad. Celý totalitní režim jsem se živil jako řidič, tak jsem se rozhodl spojit příjemné s užitečným.

Nechal jsem se najmout jako řidič kamionu u firmy, která provozuje dopravu právě v oblastech Balkánu a veškeré povinné pauzy, které nařizuje „aetr“, věnuji poznávání těchto krásných, mnohdy divokých končin, doposud nepříliš zkažených výdobytky civilizace.


Své vyprávění začnu Rumunskem. Projedeme spolu určité trasy a povíme si něco o jejich historii a kulturních zajímavostech. Budu vám vyprávět i o příhodách, které mne na těchto cestách potkaly, o zvycích místních obyvatel, i o osudech a kolegialitě řidičů, se kterými jsem měl tu čest se setkat a kterých si velice vážím.

Poznal jsem už za svůj život mnoho pracovních odvětví, ale nikdy a nikde jsem se nesetkal s takovým porozuměním, kamarádstvím a ochotou pomoci kolegovi v nesnázích, jako právě zde. Jsou pochopitelně i výjimky. Ty však nejsou tak časté a nemohou ovlivnit můj kladný pohled na lidi, kteří této náročné a velice nebezpečné práci zasvětili celý svůj život.

Novodobí loupežníci a lapkové aneb reportáž psaná na vyplátce

Než se pustím do popisování přírodních krás, které mě na Balkánu tak uchvátily, rád bych poukázal na nešvary a státy trpěnou, či spíše podporovanou korupci. Na maďarských, rumunských i bulharských hranicích se s tímto problémem setkáváme dnes a denně. Jednou z místních specialit jsou váhy.


Projdete dvěma vahami bez problému a na třetích vám klidně naváží o tunu více na druhé nápravě. Pak vám celní úředník sdělí nehoráznou sumu jako pokutu a čeká, co nabídnete. Pokud máte nízkou váhu a chce z vás dostat nějaké to Euro, vždy si něco najde. Třeba digitálním metrem naměří o 2 cm větší výšku, či délku a situace se opakuje.

Jednou mi maďarský celník nemohl nic najít. Asi dvacet minut se mi tehdy hrabal v dokladech, až objevil chybějící razítko na jedné ze tří kopií CMR (mezinárodní nákladový list). Ačkoliv jsem mu za pomoci překladatelky, kterou jsem si k tomu nechal přivézt tvrdil, že to není žádný přestupek, ale nedostatek, který mohu na místě odstranit, nebylo mi to nic platné. Pokračovat v jízdě jsem mohl až po zaplacení 200 Euro pokuty.

Nejotřesnější případ jsem zaznamenal na hraniční váze při vjezdu do Rumunska, 1. Června 2009. Váhu pomalu přejíždím a jdu k okénku zakoupit silniční známku. Pokládám na pultík CMR, pas s vloženým TP, 55 EURO a žádám o silniční známku na týden. Celní úřednice nejprve sbalila mé peníze a povídá: „ Máte na druhé nápravě o 10.230 kg, což je 230 kg přes povolenou mez. Zaplatíte 230 EURO pokuty, nebo nám dáte 100 EURO bez dokladu. „Nesmysl“ povídám. „Mám na celém autě 18 tun, pravidelně rozložených po celé ploše a vpředu navíc dvě palety sólo. Nemohu mít ani 5 tun na nápravě. Ukažte mi vážní lístek“.


Celní úřednice v nažehlené uniformě s ledovým klidem před mýma očima vážní lístek zmačkala, hodila do koše a mých 55 EURO si s úsměškem zastrčila do kapsy. Za okénko mi vystrčila CMR a pas a spolu s dalšími třemi spolupracovníky gestikulují, abych okamžitě opustil vážní prostor.

Jsem znám svou klidnou povahou, ale tohle bylo už i na mne moc. Rozčílil jsem se a rezolutně požadoval své peníze zpět, nebo že zavolám policii. „Zavolejte“ povídá představitelka zákona. „My na vás podáme žalobu za urážku úřední osoby a necháme vás zavřít“.

Za mým autem už byla veliká fronta, řidiči troubili, nezbylo mi nic jiného, než odjet. Za dalších 60 EURO jsem zakoupil známku u stánku a teprve cca 150 km za hranicemi mne napadlo podívat se do pasu. Technický průkaz k vozidlu v něm nebyl, ten si nechala Rumunka také.

Samozřejmě, že mne cestou přes Bulharsko zastavila policejní kontrola. Když zjistila, že jedu bez technického průkazu, našla další závady, jako např. nedostačující vzorek na pneu, špatně nastavený tachograf při přejezdu lodí přes Dunaj apod. Napočítali to na 980 EURO pokuty, které prý musím zaplatit na nejbližší poště. Řekl jsem, že je nemám a policajt se jen usmál.

„To předpokládám. Dejte 100 EUR, napíšu vám doklad na dojetí a nechám vás odjet“. Měl jsem plné auto autobaterií a dojet jsem musel. Nezbývalo mi nic jiného, než opět zaplatit.


Nejsou to ale jen celníci, kteří si takto přivydělávají. Policie zde jedná obdobně. Jedu například z bulharského Slivenu na hraniční přechod Ruse a silniční hlídka mne navádí na odstavnou plochu. Vím předem, co bude následovat. Papíry mám v pořádku, malou výšku i váhu.

Policista obchází auto, vše v pořádku. Jak ze mne dostat peníze? S úsměvem mi sdělí, že na jedné z pneumatik mám sjetý vzorek a že to bude stát 200 Euro. Krčím rameny a zkroušeně říkám, že je nemám. „Problém“ praví policista. „Dejte mi váš pas!“ Podávám mu pas, prohlíží jej a se slovy „ne tak“, mi ho vrací zpět.

Vkládám tedy do pasu obvyklou, desetieurovou bankovku. Policista znovu nahlédne, opět mi doklad vrací zpátky a na prstech ukazuje známé véčko. To ovšem neznamená, že bych měl vyhráno. Dává mi tím najevo, že jsou dva. Přidávám tedy ještě 10 euro a čekám. Obchází znovu auto, vrací mi prázdný pas a se slovy “ OK, vše v pořádku „, mě s úsměvem na tváři nechává odjet. Na hraničních přechodech s Bulharskem je zcela běžné, že si celník bezostyšně řekne o 2 euro na kafe. Nemusíte mu je dát, ale hrozí vám, že vás třeba na hodinu odstaví a budete čekat, až vás pustí dál.

Rumunští kamikadze

Velkým nebezpečím na rumunských silnicích jsou zdejší řidiči. V osobních vozidlech zde stále převládají cca v 70% staré Dacie, sotva držící po hromadě a díky palivu (snad nějaká směs petroleje), kterým je Rumuni napájejí, neuvěřitelně páchnoucí.


Motory v těchto „hrobkách“ mají dávno odslouženo, málokdy dosáhnou vyšší rychlosti než 60 km/h a tak se za nimi tvoří až několikakilometrové kolony. Ještě hůře je na tom vozový park nákladních aut. Staré Romany, Zily a podobně, jezdí ještě pomaleji. Dlouhé kolony pak řidiči rychlejších aut předjíždějí i v těch nejnemožnějších místech.

Nepřehledné zatáčky, dvojitá, nepřerušovaná čára, zákazy předjíždění – nic z toho nebrání zdejším pirátům předvést sílu svého stroje. A to nemluvím o množství koňských potahů, stádech ovcí a dobytka, či volně pobíhajících koních. To vše potkáte na rumunských i bulharských silnicích zcela běžně. Nejnebezpečnější je zde však jízda v noci a doporučuji každému, ať se jí pokud může, raději vyhne. Mohl uvést mnoho příkladů z vlastní zkušenosti, i z vyprávění kolegů.

V průběhu dalších kapitol se s vámi o některé zajímavé příběhy podělím, jednu povím hned.

Na prahu života a smrti.

Březen 2008

Vracel jsem se tehdy z rumunského města Ploiesti přes krásné pohoří transylvánských Alp směrem na Brašov.

Přes den se tyto hory dají přejet, a když máte štěstí na počasí je to úchvatná podívaná. V této roční době jsou vrcholky zasněžené a při ranním, nebo podvečerním světle přecházejí ze stříbrné, až do zlatavé barvy. Stromy v nižších oblastech jsou tmavě hnědé a dole v nížinách už se zelená čerstvá tráva. Právě v takový podvečer jsem tehdy jel a kochal se krásnou krajinou, jako pan Hrušínský, ve „Vesničce Střediskové“. Občas jsem zastavil, střídal objektivy a fotil.


V těchto končinách se rychle stmívá. Uklidil jsem tedy batoh s fotovýbavou, najedl se a připravil na dlouhý, poměrně rovinatý úsek z Brašova do Sibiu. Jedu v příjemné pohodě, pln dojmů a radosti z dobrého, fotografického lovu. CD přehrávač v rádiu mi náladu ještě vylepšuje písničkami Michala Tučného a já si v duchu promýšlím úpravy fotografií z dnešního dne.

Dívám se na hodinky, je půl jedenácté. V jednu hodinu po půlnoci bych chtěl být na parkovišti za Sibiu a zalehnout ke spánku. Nebude mi to však souzeno.

Přijíždím k levotočivé zatáčce, světla na černém, nerovném asfaltu kopírují dvojitou, plnou čáru. Podvědomě zapínám motorovou brzdu, když v tom se ze zatáčky vyřítí dva rumunské kamiony vedle sebe. Krve by se ve mně v té chvíli nedořezal. Mám jenom několik zlomků vteřin na rozmyšlenou. Často jsem slýchal, co vše se člověku dokáže v několika momentech před smrtí prohnat hlavou. Mohu to potvrdit.

Musel jsem ale rychle vešit situaci. Vlevo mám prudký kopec, hustě porostlý vzrostlými stromy, stejně bych tam ale dlouhý kamion před rychle se blížícími monstry nestihl protáhnout. Dobrzdit téměř čtyřicetitunové kolosy nemáme šanci, byli bychom na placku všichni tři. Strhávám tedy volant prudce doprava a vylétávám ze silnice ve směru, kde předtím světla mého vozu prořezávala jen černočernou, ničím nepřerušovanou tmu.

Světla dvou kamionů mizí v dálce (jejich řidiče ani nenapadlo zastavit a podívat se co způsobili), a já kodrcám po čemsi hrbolatém, ale bohudík, rovném. Dobrzďuji, zatahuji ruční brzdu, vypínám motor a vytřeštěně zírám před sebe. Srdce mi buší jako zvon z prožité hrůzy, ruce i nohy vypovídají poslušnost. Před autem rozeznávám jakési hnědé vlny a až po chvíli mi dochází, kde to vlastně jsem.

Ten den při mně museli stát všichni svatí. Vylézám z auta a stojím na poli, hned vedle polní cesty, která v těch místech navazuje na hlavní silnici. Dál už jsem tu noc nepokračoval. Chvíli jsem jen tak chodil po poli a snažil se rozchodit šok. Pak jsem se vrátil k autu, na třesoucích se nohách vylezl do kabiny, zatáhl záclonky a natáhl se na lůžko. Hlavou mi táhly tisíce myšlenek.


Myslel jsem na vnoučata, kterých jsem si doposud pro samou práci moc neužil a která toho ze mne – jako dědy – také zatím moc neměla. Na své čtyři děti, kterým bych toho chtěl ještě tolik říct. Na svou skvělou manželku, která se mnou dokázala statečně snášet všechny trable a životní nezdary i tolerovat mé náročné hobby.

Kdyby zde dnes nebylo pole, ale jeden z pověstných, až metr hlubokých pangejtů, které lemují rumunské silnice skoro všude, nebo stromy, či skály, neměl bych už šanci tyto řádky psát. Nakonec jsem k ránu přece jen usnul.

Probudily mne něčí hlasy. Odhrnul jsem závěsy a vylezl z kamionu, kolem kterého stálo pět Rumunů a opodál traktor. Vysvětlil jsem jim, co se mi stalo a obdaroval je cigaretami. S pomocí jejich traktoru jsem se pak dostal zpět na silnici a pomalu pokračoval v cestě domů.

Byl to jeden z dnů, na které do smrti nezapomenu.

Bulharské „přesné“ vážení

Uprostřed parného léta 2008 jsem byl vyslán do bulharského, horského městečka SATOVČA, pro černý mramor, určený stavební firmě na Slovensko. S obvyklými peripetiemi jsem přejel Maďarsko, Rumunsko a část Bulharska až do Sofie. Tady jsem strávil víkend a čerpal informace pro nejschůdnější cestu pro kamion, vysoko do horské oblasti v Rodopech.


Místní obyvatelé mi poradili cestu sice asi nejkratší, ale jak jsem měl později možnost zjistit, pro kamion vysoký čtyři metry zcela nevhodnou. Dostal jsem se do míst se dvěma mosty se světlou výškou tak tři metry šedesát! Musel jsem u každého vypustit všechny měchy i pneumatiky, ale projel jsem. Než jsem vždy za mosty vše znovu nafoukal, vytvořila se za mnou úctyhodná fronta. Pak jsem jel ale za odměnu nádhernou krajinou, až do výšky dvou tisíc metrů.

Trapná příhoda mne potkala kousek od řeckých hranic. Přijel jsem na křižovatku horských cest, kde jsem si nebyl jist, kterou z nich se dát. Navigace zde nefungovala. V tom projíždělo kolem policejní auto. Zastavil jsem jej a ptám se řidiče „Můžete mi poradit, jak se dostanu na Satovču?“ „Na právo“ povídá a jede dál. Byl jsem už dost unaven a vůbec mi v té chvíli nedošlo, že jsem v Bulharsku, kde ano znamená ne, ne znamená ano a na právo je rovně. Jel jsem tedy doprava a byl jsem v Řecku. Naštěstí to byla jen cca 10km zajížďka a nic moc se nestalo.

Městečko Satovča leží vysoko v Rodopech, u stejnojmenného, 15km dlouhého jezera. Strávil jsem noc uprostřed obce s obavou o krádež nafty. Nádrže mi do rána nikdo nevypáčil, za to mi odborně a v tichosti odmontovali zdejší šikulové žebřík, uzamčený pod návěsem.


Ráno pro mne přijel majitel těžby. Následoval jsem jej sedm kilometrů prudkými zatáčkami z kopce na jakousi odstavnou plochu vedle cesty, kde již byly připraveny europalety a hromada mramoru. Jinak nikde nikdo, ani žádná váha a já byl zvědav, jak se tady asi bude nakládka vážit… Asi v devět hodin místního času přišly tři babky a začali rovnat pláty na palety. Když měly mramor asi tak po prsa (nebo po pupek – to bylo stejné), usoudily, že to by měla být ta správná váha a vše omotaly lepící fólií.

Takto „navážily“ 36 palet, majitel kamsi zavolal mobilem a přijel traktor, s vidlicemi místo radlice. Ten mi naložil palety na kamion, dostal jsem CMR s napsanou váhou 2192 kg, zakurtoval jsem a zaplachtoval a vyrazil z kopce k domovu.

Už po prvních pár metrech mi bylo jasné, že se babky ve svých výpočtech poněkud sekly. Jel jsem z kopce na nízký převodový stupeň, motorová brzda řvala a já začal tušit problémy na lodi a na hranicích. Do kopců jsem sotva vyjel na dvojku.


První potíže začaly při nájezdu na trajekt. Prasknul mi jeden ze zadních měchů. Musel jsem pod auto a zaslepit hadici, aby se vzduch dostal ke zbylým. Modlil jsem se, aby nepraskl další. Na rumunských hranicích jsem tehdy měl štěstí, měly porouchanou váhu. Horší už to bylo na hranicích z Rumunska do Maďarska. Tam mi navážili 26.800 kg, což se lišilo o více než 5 tun s váhou napsanou v CMR a navíc jsem měl o 1800kg víc, než bylo povoleno. Co s tím? Odložit to nebylo kde a jak, zpátky jsem nemohl. Celník našel opět řešení, tentokrát oprávněně. Bylo to opět velice drahé, ale nakonec jsem s nákladem šťastně dorazil až na Slovensko, do Zlatých Zámků.

Posbíráno na cestách

Někdy z jara r. 2008 jsem byl fotit krásně renovované centrum Caransebese. Rekonstruovaná katedrála a zachované základy původní, která kdysi vyhořela, patří ke skvostům rumunské architektury.

Na cestě jsem se vysílačkou spojil s řidičem kamionu, jedoucího stejným směrem. To je dobrý zvyk v celé Evropě – cesta je tak bezpečnější a ubíhá mnohem rychleji. Povídali jsme o všem možném. Když se kolega s přezdívkou „Baron“ dozvěděl, že tuto práci dělám kvůli focení a psaní knížky o Balkánu, nabídl mi některé vlastní příběhy z těchto končin. Nejvíce se mi líbil následující: Jel tehdy plně naložen směrem na přívoz přes Dunaj někam do Bulharska v cikánských oblastech mezi Craiovou a Sadovou se v kopci dostal za naložený koňský povoz. Chudák koník nemohl těžký náklad do prudkého stoupání vytáhnout a neurvalý, cikánský vozka jej třískal bičem hlava nehlava. Před vrcholem kopce, už ve vesnici plné přihlížejících domorodců podklesly koníkovi přední nohy a klesl na kolena.


Brunátný cikán seskočil z kozlíku a hnal se s bičem k hlavě nebohého zvířete. No a to už „Baron“, ač sám vyučen řezníkem nevydržel. Vypnul motor, zatáhl ruční brzdu, vyskočil z kamionu a stačil doběhnout ještě včas. Vytrhl surovci bič z ruky a pořádně mu s ním nařezal. Tím ho ale přešel vztek a pomalu si začal uvědomovat, kde vlastně je a že si v Rumunsku, v cikánské vesnici, dovolil asi trochu víc, než bylo záhodno.

To už se ze všech stran začali sbíhat domorodci, včetně jednoho, v jakési uniformě. „Budou problémy“, říkal si v té chvíli Baron a rychle přemýšlel o možnostech obrany, či útěku, přesto však ještě pomohl utýranému a potem splavenému koni na nohy.

Vše ale dopadlo na štěstí zcela jinak, než předpokládal. Sbíhající se lidé se postavili za povoz a pomohli jej vytlačit na kopec. Pak teprve udělali kolem Barona kruh. Uniformovaný muž k němu přistoupil, chvilku mu upřeně hleděl do očí, pak mu položil levou ruku na rameno a pravou mu podával.

Lidé v kruhu začali cosi provolávat, smáli se na něj a z posunků, které směřovali k zamračenému vozkovi, bylo jasné, co si o něm myslí a že ho zde asi nikdo v lásce nemá.

Tenhle Baronův příběh mne velice zaujal. Často se totiž setkávám s názory lidí, že do Rumunska by je nikdo nedostal, protože je to tam samý lump a zloděj. Není to tak docela pravda.

Z Honzových cest vzniká několik cestopisných knih, které je možné získat na adrese http://www.pho­tojankrasa.com/

Přístavní město Helsingborg

Po prohlídce Trelleborgu přeskočím několik velice zajímavých měst,
jako je např. Malmö, Lanskrona apod. (k těm se vrátím později) a
podíváme se do dalšího, krásného a historicky zajímavého, přístavního
města Helsingborg.

Po prohlídce Trelleborgu přeskočím několik velice zajímavých měst, jako je např. Malmö, Lanskrona apod. (k těm se vrátím později) a podíváme se do dalšího, krásného a historicky zajímavého, přístavního města Helsingborg.


Historie

Helsingborg je jedno z nejstarších Švédských měst. Oficiálně se datuje k 21. květnu 1085. Leží v nejužším místě Sund, pouhé 4 km od Dánského ostrova Sjælland. Dlouho byl klíčovým místem pro Dánsko, které kontrolovalo až do roku 1658 oba břehy průlivu. Od roku 1429 Dánsko vybíralo poplatek od všech lodí, které tudy projížděly. Peníze pocházející z mýtného tvořily důležitou část příjmů Dánské Koruny.

Při švédsko-dánské válce v letech 1657–1658 vyhrál jih skandinávského poloostrova Charles X Gustav. Dánové se však ještě toto strategické území několikrát snažili dobýt. Naposledy v roce 1710. Až do poloviny 19. století byl Helsingborg jen malé městečko s maximálně 4.000 obyvatel. Od roku 1850 se však stal jedním z nejrychleji rostoucích měst ve Švédsku. V roce 1890 měl již 20.000 obyvatel a v roce 1930 to bylo téměř 56.000. Dnes má město již přes 100.000 obyvatel. Od roku 1892 spojují Švédsko s Dánskem trajekty.


U poslední války a švédského, konečného vítězství u Helsingborgu, bych rád připomenul velké zásluhy hraběte Magnuse Stenbocka. Jeho socha na koni v nadživotní velikosti stojí před zdejší, neogotickou radnicí Rådhuset. Na přiloženém snímku s restaurovanými pozůstatky původního hradu a věží pevnosti KÄRNAN v pozadí.

Hrabě Magnus Stenbock (*1664-†1717)

Magnus Stenbock vstoupil v roce 1688 do nizozemského vojska a bojoval pod markrabětem Ludvíkem Badenským proti Francouzům.


R. 1697 přešel jako plukovník do švédské armády, vyznamenal se pod Karlem XII. u Narvy (1700) a zúčastnil se výpravy proti Augustu Saskému. R. 1706 byl jmenován guvernérem ve Skane.

Po porážce Karla XII. u Poltavy napadl Skane (jižní region, kam patří i Helsingborg), dánský král Bedřich IV.

Stenbock měl za úkol chránit zemi s vojskem chatrně oděným i vyzbrojeným, v pevnostech bez jakéhokoliv spojení a zcela bez zásob. Povolal tehdy do zbraně 16.000 sedláků a u Helsingborgu Dány r. 1710 porazil a donutil je opustit Švédsko.

V roce 1712 vtrhl do Německa, osvobodil obležený Stralsund, porazil Dány u Gadebusche, vypudil je z Brém i Verdenu, spálil Altonu a přezimoval v Holštýnsku. Tady byl Dány, Rusy a Sasy roku 1713 obklíčen, sevřen v pevnosti Töningen a donucen vzdát se s celým svým vojskem. Jako zajatec byl odvezen do Kodaně, kde r. 1717 zemřel. Později byl jmenován polním maršálem In memoriam.


Stál jsem dlouho před jeho sochou a nechával se ve fantazii přenést do doby před téměř třemi sty lety. Historicky bezpochyby zajímavá éra, ale žít bych v ní nechtěl.

KÄRNAN

Chystám se vystoupit po schodech k dalšímu klenotu Helsingborgu, věži Kärnan, která se dochovala jako jediný pozůstatek středověkého hradu, který jinak švédsko-dánským válečným výbojům padl zcela za oběť.


Pod krásnými, dominantně se tyčícími hradbami, je řada stojanů na kola. Nechávám zde tedy svou oprýskanou, ale velice praktickou skládačku a hledám zámek. Musel jsem se však trošku zastydět za své uvažování cizince, zvyklého ze své země na skutečnost, že to co nezamknu, bude mi nepochybně ukradeno. Směrem ke schodům stojí celá řada dalších stojanů, v nichž čekalo na své majitele cca 50 kol různých typů a kvalit, ale ani jedno nebylo zamčeno. Švédové nekradou, tudíž ani nepředpokládají, že mohou krást druzí. Kdo zná Švédsko a mentalitu jeho obyvatelstva delší dobu, ví dobře, že ještě před pár lety jste zde mohli opravdu klidně nechat ležet batoh, či peněženku třeba na lavičce. Když jste se vrátili druhý den, bylo vše na svém místě.

Poslední dobou, vlivem otevření hranic a velkého přílivu obyvatel bulharské, rumunské, polské a bohužel i české národnosti, se tato situace velice mění. I zde již dochází k prořezání plachet nákladních automobilů, odcizení zboží atd. Nikdy to však není práce domácích obyvatel.


Nechávám tedy kolo ve stojanu neuzamčené a stoupám nahoru, na hradby. Pohled na město a na přístav je nezapomenutelným zážitkem a každému jej doporučuji. Trajekty, pomalu vplouvající do přístavu, barevně pestré, probleskující majáky, udržované střechy domů i pěkně řešené náměstí Stortorget, to vše ve vás nechává příjemný pocit z pohledu na město, postavené s velkým citem a smyslem pro pořádek.


Samotná věž KÄRNAN ve středu hradního opevnění z r. 1310, tvořila nedobytnou pevnost. Tvoří ji pět obranných podlaží + vrchní terasa, které jsou propojeny úzkým, točitým schodištěm se 146 schody. Tyčí se 71m nad přístavem a je z ní nádherný pohled na město a široké okolí. Její interiér od té doby nedoznal větších změn. Nachází se tu středověká kuchyně a kaple a před věží terasa krále Oscara II. Za pěkného počasí je krásně udržovaný park, obklopující věž a sahající až k okraji vysokého opevnění přímo stvořen pro relaxaci a příjemný odpočinek s panoramatickým výhledem na celé město. Strávil jsem zde focením a sbíráním informací celé dopoledne.

Původně jsem chtěl ještě zajet nafotit zámek Sofiero s jeho nádherným parkem a oranžerií. Emocionální zážitek z těchto míst byl však tak silný, že jsem zde raději zůstal až do večera a přejezd k zámku, ležícím na druhém konci města nechal až na příští den.

SOFIERO

Další, krásný podvečer v Helsigborgu. Sedám na kolo a vyrážím spáchat reportáž na zámku Sofiero, cca 7 km severně od švédského Helsingborgu, na pobřeží Oresundu. Nechal jej vybudovat v r. 1864 Oscar II. a později ho předal jako svatební dar Gustavu VI. Adolfovi. Dlouho sloužil jako královské letní sídlo švédským panovníkům.


Dorazil jsem sem k zámecké bráně v 18 hod. a právě zavírali nádherný park, přístupný veřejnosti za 60 SK. To se mi přesně hodilo. Ochotný vrátný mě po předložení novinářského průkazu opět vpustil dovnitř, ukázal mi dotykové čidlo, abych se později mohl dostat ven a já měl celou, nádhernou zahradu a oranžerii k dispozici jen pro sebe.

Byl to zvláštní, velice příjemný pocit. Absolutní ticho, jen štěbetání ptactva a zurčení fontán. Procházím nikým nerušen s fotoaparátem a stativem přes rameno celým parkem vzrostlých stromů, oranžerií s rozkvetlými záhony a stromky obsypanými plody a večerní slunce mi dopřává krásné světlo a stíny pro focení. Vdechuji zhluboka vůni květin a fantazie pracuje na plné obrátky. Vidím krásně oblečené komtesy se slunečníky, posedávající na lavičkách a děti v dobových šatičkách, hrající si u udržovaných jezírek. Opodál si zase představuji pány z „vyšších kruhů“, procházející se po upravených cestách a zasvěceně hovořící o politické situaci, či o obchodu. A mezi tím vším zahradníky a jejich mistrovskou práci.


To už ale zabočuji do nitra své romantické duše snílka a fantasty, daleko od současné reality. Dnes již zámek královská rodina nevyužívá. Je plně k dispozici veřejnosti a každému, kdo tuto část Švédska navštíví jeho prohlídku, vřele doporučuji.

Turistické zajímavosti v centru

Dalším skvostem historické tváře Helsingborgu je cihlový kostel Mariakyrkan z 15. století (původně stavba z 12. století, dnešní podobu získala v r. 1450) s impozantním interiérem. Moderní architekturu naopak reprezentuje budova domu kultury Dunkers Kulturhaus. V tomto kulturním domě, fungujícím teprve šestým rokem, lze navštívit muzea, posedět v restauraci nebo zajít na koncert. Jednotlivé budovy ve středu města jsou ze 14. –17.stolletí, jako např. v ulici Norra Storgatan Gamlegård (č. 9), Henckelska gård (č. 12, starý kupecký dům se dvorem), dům Jacob-Hansena z r. 1641, před nímž je studna, připomínající slavného astronoma Tycho de Brahe, který tu po určitou dobu žil.


K pozoruhodnostem města patří i Sjofartsmonu­mentet (pomník plavby) od švédského sochaře Carl Millese, postavený bezprostředně u moře na náměstí Hamntorg, (původně stavba z 12. stol., dnešní podoba z r. 1450). Městské muzeum (Stadsmuseum) zahrnuje kulturně historické sbírky. Řada parků (Slottshagen, Pålsjoskog, městský park s osvětlenou fontánou), rekreační místo Fredriksdal s divadlem. Na jihu ve vilové čtvrti léčivé zřídlo Ramlosa halsobrunn objevené r. 1707

Průmysl

Helsingborg je hlavní centrum obchodu a dopravy. Tři přepravní společnosti dopravují osoby a náklad ze Švédska od Dánska 24 hodin denně. Společnost IKEA má mezinárodní korporační ředitelství v Helsingborgu. Vyrábí se zde nikotinové žvýkačky Nicorette. Plní se zde také minerální voda Ramlösa v Ramlösa Brunn, což je jižní předměstí města.

Tolik o Helsingborgu, příště se přesuneme na této trase, kterou bych vás chtěl postupně zavést až k hranicím s Norskem do města Falkenberg.

Z Honzových cest vzniká několik cestopisných knih, které je možné získat na adrese http://www.pho­tojankrasa.com/

Po prohlídce Trelleborgu přeskočím několik velice zajímavých měst, jako je např. Malmö, Lanskrona apod. (k těm se vrátím později) a podíváme se do dalšího, krásného a historicky zajímavého, přístavního města Helsingborg.


Historie

Helsingborg je jedno z nejstarších Švédských měst. Oficiálně se datuje k 21. květnu 1085. Leží v nejužším místě Sund, pouhé 4 km od Dánského ostrova Sjælland. Dlouho byl klíčovým místem pro Dánsko, které kontrolovalo až do roku 1658 oba břehy průlivu. Od roku 1429 Dánsko vybíralo poplatek od všech lodí, které tudy projížděly. Peníze pocházející z mýtného tvořily důležitou část příjmů Dánské Koruny.

Při švédsko-dánské válce v letech 1657–1658 vyhrál jih skandinávského poloostrova Charles X Gustav. Dánové se však ještě toto strategické území několikrát snažili dobýt. Naposledy v roce 1710. Až do poloviny 19. století byl Helsingborg jen malé městečko s maximálně 4.000 obyvatel. Od roku 1850 se však stal jedním z nejrychleji rostoucích měst ve Švédsku. V roce 1890 měl již 20.000 obyvatel a v roce 1930 to bylo téměř 56.000. Dnes má město již přes 100.000 obyvatel. Od roku 1892 spojují Švédsko s Dánskem trajekty.


U poslední války a švédského, konečného vítězství u Helsingborgu, bych rád připomenul velké zásluhy hraběte Magnuse Stenbocka. Jeho socha na koni v nadživotní velikosti stojí před zdejší, neogotickou radnicí Rådhuset. Na přiloženém snímku s restaurovanými pozůstatky původního hradu a věží pevnosti KÄRNAN v pozadí.

Hrabě Magnus Stenbock (*1664-†1717)

Magnus Stenbock vstoupil v roce 1688 do nizozemského vojska a bojoval pod markrabětem Ludvíkem Badenským proti Francouzům.


R. 1697 přešel jako plukovník do švédské armády, vyznamenal se pod Karlem XII. u Narvy (1700) a zúčastnil se výpravy proti Augustu Saskému. R. 1706 byl jmenován guvernérem ve Skane.

Po porážce Karla XII. u Poltavy napadl Skane (jižní region, kam patří i Helsingborg), dánský král Bedřich IV.

Stenbock měl za úkol chránit zemi s vojskem chatrně oděným i vyzbrojeným, v pevnostech bez jakéhokoliv spojení a zcela bez zásob. Povolal tehdy do zbraně 16.000 sedláků a u Helsingborgu Dány r. 1710 porazil a donutil je opustit Švédsko.

V roce 1712 vtrhl do Německa, osvobodil obležený Stralsund, porazil Dány u Gadebusche, vypudil je z Brém i Verdenu, spálil Altonu a přezimoval v Holštýnsku. Tady byl Dány, Rusy a Sasy roku 1713 obklíčen, sevřen v pevnosti Töningen a donucen vzdát se s celým svým vojskem. Jako zajatec byl odvezen do Kodaně, kde r. 1717 zemřel. Později byl jmenován polním maršálem In memoriam.


Stál jsem dlouho před jeho sochou a nechával se ve fantazii přenést do doby před téměř třemi sty lety. Historicky bezpochyby zajímavá éra, ale žít bych v ní nechtěl.

KÄRNAN

Chystám se vystoupit po schodech k dalšímu klenotu Helsingborgu, věži Kärnan, která se dochovala jako jediný pozůstatek středověkého hradu, který jinak švédsko-dánským válečným výbojům padl zcela za oběť.


Pod krásnými, dominantně se tyčícími hradbami, je řada stojanů na kola. Nechávám zde tedy svou oprýskanou, ale velice praktickou skládačku a hledám zámek. Musel jsem se však trošku zastydět za své uvažování cizince, zvyklého ze své země na skutečnost, že to co nezamknu, bude mi nepochybně ukradeno. Směrem ke schodům stojí celá řada dalších stojanů, v nichž čekalo na své majitele cca 50 kol různých typů a kvalit, ale ani jedno nebylo zamčeno. Švédové nekradou, tudíž ani nepředpokládají, že mohou krást druzí. Kdo zná Švédsko a mentalitu jeho obyvatelstva delší dobu, ví dobře, že ještě před pár lety jste zde mohli opravdu klidně nechat ležet batoh, či peněženku třeba na lavičce. Když jste se vrátili druhý den, bylo vše na svém místě.

Poslední dobou, vlivem otevření hranic a velkého přílivu obyvatel bulharské, rumunské, polské a bohužel i české národnosti, se tato situace velice mění. I zde již dochází k prořezání plachet nákladních automobilů, odcizení zboží atd. Nikdy to však není práce domácích obyvatel.


Nechávám tedy kolo ve stojanu neuzamčené a stoupám nahoru, na hradby. Pohled na město a na přístav je nezapomenutelným zážitkem a každému jej doporučuji. Trajekty, pomalu vplouvající do přístavu, barevně pestré, probleskující majáky, udržované střechy domů i pěkně řešené náměstí Stortorget, to vše ve vás nechává příjemný pocit z pohledu na město, postavené s velkým citem a smyslem pro pořádek.


Samotná věž KÄRNAN ve středu hradního opevnění z r. 1310, tvořila nedobytnou pevnost. Tvoří ji pět obranných podlaží + vrchní terasa, které jsou propojeny úzkým, točitým schodištěm se 146 schody. Tyčí se 71m nad přístavem a je z ní nádherný pohled na město a široké okolí. Její interiér od té doby nedoznal větších změn. Nachází se tu středověká kuchyně a kaple a před věží terasa krále Oscara II. Za pěkného počasí je krásně udržovaný park, obklopující věž a sahající až k okraji vysokého opevnění přímo stvořen pro relaxaci a příjemný odpočinek s panoramatickým výhledem na celé město. Strávil jsem zde focením a sbíráním informací celé dopoledne.

Původně jsem chtěl ještě zajet nafotit zámek Sofiero s jeho nádherným parkem a oranžerií. Emocionální zážitek z těchto míst byl však tak silný, že jsem zde raději zůstal až do večera a přejezd k zámku, ležícím na druhém konci města nechal až na příští den.

SOFIERO

Další, krásný podvečer v Helsigborgu. Sedám na kolo a vyrážím spáchat reportáž na zámku Sofiero, cca 7 km severně od švédského Helsingborgu, na pobřeží Oresundu. Nechal jej vybudovat v r. 1864 Oscar II. a později ho předal jako svatební dar Gustavu VI. Adolfovi. Dlouho sloužil jako královské letní sídlo švédským panovníkům.


Dorazil jsem sem k zámecké bráně v 18 hod. a právě zavírali nádherný park, přístupný veřejnosti za 60 SK. To se mi přesně hodilo. Ochotný vrátný mě po předložení novinářského průkazu opět vpustil dovnitř, ukázal mi dotykové čidlo, abych se později mohl dostat ven a já měl celou, nádhernou zahradu a oranžerii k dispozici jen pro sebe.

Byl to zvláštní, velice příjemný pocit. Absolutní ticho, jen štěbetání ptactva a zurčení fontán. Procházím nikým nerušen s fotoaparátem a stativem přes rameno celým parkem vzrostlých stromů, oranžerií s rozkvetlými záhony a stromky obsypanými plody a večerní slunce mi dopřává krásné světlo a stíny pro focení. Vdechuji zhluboka vůni květin a fantazie pracuje na plné obrátky. Vidím krásně oblečené komtesy se slunečníky, posedávající na lavičkách a děti v dobových šatičkách, hrající si u udržovaných jezírek. Opodál si zase představuji pány z „vyšších kruhů“, procházející se po upravených cestách a zasvěceně hovořící o politické situaci, či o obchodu. A mezi tím vším zahradníky a jejich mistrovskou práci.


To už ale zabočuji do nitra své romantické duše snílka a fantasty, daleko od současné reality. Dnes již zámek královská rodina nevyužívá. Je plně k dispozici veřejnosti a každému, kdo tuto část Švédska navštíví jeho prohlídku, vřele doporučuji.

Turistické zajímavosti v centru

Dalším skvostem historické tváře Helsingborgu je cihlový kostel Mariakyrkan z 15. století (původně stavba z 12. století, dnešní podobu získala v r. 1450) s impozantním interiérem. Moderní architekturu naopak reprezentuje budova domu kultury Dunkers Kulturhaus. V tomto kulturním domě, fungujícím teprve šestým rokem, lze navštívit muzea, posedět v restauraci nebo zajít na koncert. Jednotlivé budovy ve středu města jsou ze 14. –17.stolletí, jako např. v ulici Norra Storgatan Gamlegård (č. 9), Henckelska gård (č. 12, starý kupecký dům se dvorem), dům Jacob-Hansena z r. 1641, před nímž je studna, připomínající slavného astronoma Tycho de Brahe, který tu po určitou dobu žil.


K pozoruhodnostem města patří i Sjofartsmonu­mentet (pomník plavby) od švédského sochaře Carl Millese, postavený bezprostředně u moře na náměstí Hamntorg, (původně stavba z 12. stol., dnešní podoba z r. 1450). Městské muzeum (Stadsmuseum) zahrnuje kulturně historické sbírky. Řada parků (Slottshagen, Pålsjoskog, městský park s osvětlenou fontánou), rekreační místo Fredriksdal s divadlem. Na jihu ve vilové čtvrti léčivé zřídlo Ramlosa halsobrunn objevené r. 1707

Průmysl

Helsingborg je hlavní centrum obchodu a dopravy. Tři přepravní společnosti dopravují osoby a náklad ze Švédska od Dánska 24 hodin denně. Společnost IKEA má mezinárodní korporační ředitelství v Helsingborgu. Vyrábí se zde nikotinové žvýkačky Nicorette. Plní se zde také minerální voda Ramlösa v Ramlösa Brunn, což je jižní předměstí města.

Tolik o Helsingborgu, příště se přesuneme na této trase, kterou bych vás chtěl postupně zavést až k hranicím s Norskem do města Falkenberg.

Z Honzových cest vzniká několik cestopisných knih, které je možné získat na adrese http://www.pho­tojankrasa.com/