Autor: Irena Martincová

Co nevynechat na Kokořínsku

Oblast Kokořínska je velmi atraktivní pro všechny turisty a cestovatele,
protože zde najdou hustou síť turistických i cyklistických tras. Na co
nezapomenout při toulkách po tomto kraji připomíná Irena.

RYCHLÁ REZERVACE LETU

CHKO Kokořínsko


Tato chráněná krajinná oblast, vyhlášená v roce 1976 a rozprostírající se mezi Českou Lípou a Mělníkem, má rozlohu 272 km2. Budete nadšeni malebnou krajinou, jejíž romantická zákoutí obdivoval ve svých básních K. H. Mácha. Jméno tohoto velikána nese vodní dominanta kraje – Máchovo jezero. Oblast je velmi atraktivní pro všechny turisty a cestovatele, protože zde najdete hustou síť turistických i cyklistických tras. V lesnatém Kokořínsku tak můžete objevovat nejen několik hradů a zámků, původní lidovou architekturu, ale hlavně rozličné pískovcové skalní útvary. Tyto jsou pro zdejší přírodu charakteristické, proto má CHKO jednu z nich ve svém znaku (Pokličky). Jedinečnost tohoto regionu spočívá ve specifické geomorfologii. Je zde převaha kvádrových pískovců, na jejichž hranách se utvořily skalní útvary nebývalých forem a rozsahů.

Hrad Kokořín


Centrem a pravděpodobně nejnavštěvovanějším cílem chráněné krajinné oblasti je hrad Kokořín. První písemné zmínky pochází z poloviny 14. Století, kdy kokořínský statek získal Hynek Berka z Dubé a nechal zde vybudovat hrad. Během dalších staletí byl Kokořín majetkem mnoha významných šlechticů. Nebyl však dostatečně udržován a opravován, proto chátral. V 16. stol. přestal být obýván, a tak dále pustl, až nakonec v 19. století z něj byla zřícenina. Záchranou hradu se stal Václav Špaček, který jej v roce 1896 koupil a na začátku 20.stol. nechal zrekonstruovat, následován po své smrti svým synem Janem. Na komplexní přestavbě se podíleli svými návrhy architekt E. Sochor, historici A. Sedláček a Č. Zíbrt a spisovatel Z. Winter. Hrad tak získal novogotickou podobu s romantickými prvky. Komunisté hrad v roce 1950 vyvlastnili, zpět do rukou rodu Špačků se vrací po dlouhém soudním sporu v roce 2006. Ti navazují na rodinnou tradici a nechávají hrad zpřístupněn veřejnosti.

Návštěvníci mohou zvolit ze dvou prohlídkových tras. Oba okruhy zahrnují samostatnou vyhlídku z věže, v prvním okruhu navíc absolvujete prohlídku starého paláce s průvodcem. Ve sklepení hradu se nachází výstava fotografií a dobových tiskovin dokumentující Kokořínsko v letech 1888–1972.

Máchovo jezero


Máchovo jezero se svou okolní romantickou krajinou inspirovalo K. H. Máchu k napsání několika děl, z nichž je nejznámější tragická báseň o milostném trojúhelníku – Máj. Máchovo jezero je ve skutečnosti rybník, založený Karlem IV. v roce 1366 s původním názvem Velký rybník. O změnu jména se zasadil turistický spolek v Doksech, jež s touto myšlenkou přišel ve 30.letech. Název jezera rozděloval národ na dvě názorové skupiny, až se vyhrotil v roce 1936, kdy Názvoslovná komise odmítla změnu jména uznat. Mezi lidmi se však jméno rozšířilo po druhé světové válce, oficiálně se používá od 60. let minulého století. Král si prý z nedaleké skalky často prohlížel vodní hladinu, toto místo je po něm pojmenováno Králův stolec.

Průměrná hloubka jezera se pohybuje kolem dvou metrů, se svojí rozlohou 296 ha je osmou největší vodní plochou v ČR. Slouží převážně k rekreačním účelům, je dějištěm mnoha kulturních a sportovních akcí. Návštěvníci mohou využít bohaté nabídky poskytovaných služeb – koupání, vodní atrakce, adrenalinové sporty, tobogán, půjčovna loděk, šlapadel, vyhlídkové plavby atd.

Jezero má však také nezastupitelnou funkci v ekosystému. Díky svému objemu slouží jako protipovodňová zábrana, pojme až 6,5 mil m3 vody. Na jeho dvou malých ostrůvcích, pojmenovaných Myší a Kachní, se nachází ornitologické rezervace, jsou proto veřejnosti nepřístupné. Máchovo jezero v současnosti spravuje Agentura ochrany přírody a krajiny ČR.


Skalní útvar a vyhlídka Čap

Už kvůli nádhernému výhledu do okolní krajiny si udělejte procházku a navštivte vyhlídku Čap. Vrchol kopce zdobí Čapská palice – bizarní skalní útvar, připomínající kyj. Dále se zde nachází nepatrné zbytky skalního hradu, založeném na sklonu 14.stol. Jindřichem Berkou z Dubé. Na vrchol vede příjemná cesta jehličnatým lesem, kratší trasa 1,5km z Pavliček nebo delší trasa 4km z Dubé.

Čertovy hlavy

Uprostřed kokořínských lesů v obci Želízy u Mělníka se nachází unikátní dílo sochaře Václava Levého. Vede k němu 500m prudšího stoupání lesem, ale výšlap stojí za to. Čertovy hlavy jsou monumentální pískovcové plastiky, vytesané do obrovského skalního bloku. Václav Levý (1820–1870) byl významný český sochař, pozdější učitel J. V. Myslbeka.


Hrad Houska

Hrad Houska je opředen několika legendami. Nejznámější z nich tvrdí, že je hrad postaven na skále, kterou vedla brána do pekla. Nad touto průrvou prý stojí hradní kaple. Podle jiné pověsti se na Housce zjevuje postava v černé mnišské kápi, která nemá obličej a sleduje noční návštěvníky.

Mezi nejpozoruhodnější místa patří hradní kaple, vyzdobená nástěnnými malbami s biblickými výjevy ze 14. století. Zajímavostí je fakt, že její zdi jsou neustále vlhké a porostlé lišejníkem, zatímco ty okolní jsou naprosto suché. Nejkrásnější místnost na hradě je Zelená komnata, jejíž stěny zdobí náboženské a lovecké fresky z 16. Století.


Původně gotický hrad byl založen Přemyslem Otakarem II. ve 13. století. Vyrostl z kamenného hradiště založeného v 9.století vévodou Slaviborem pro jeho syna Houseka. Na hradě se vystřídala řada panovníků a šlechticů, za jejichž panování docházelo k mnoha stavebním úpravám. Nyní má Houska podobu renesančního zámku s prvky gotického hradu. V roce 1924 jej koupil prezident závodů Škoda Josef Šimonek. Později byl hrad využíván německou armádou a po válce státem jako archiv Státní knihovny v Klementinu. V 90.letech vrácen v restituci původním majitelům, kteří jej v roce 1999 zpřístupnili veřejnosti, což se stalo poprvé v celé historii hradu Houska.

Kokořínsko má spoustu dalších zajímavých turistických cílů, o kterých se však dočtete v jiném článku, například Hrad Bezděz, skalní útvar Pokličky, Skalní hrad a poustevnu ve Sloupu.


Informace k článku čerpány a další zajímavosti naleznete zde:

CHKO Kokořínsko


Tato chráněná krajinná oblast, vyhlášená v roce 1976 a rozprostírající se mezi Českou Lípou a Mělníkem, má rozlohu 272 km2. Budete nadšeni malebnou krajinou, jejíž romantická zákoutí obdivoval ve svých básních K. H. Mácha. Jméno tohoto velikána nese vodní dominanta kraje – Máchovo jezero. Oblast je velmi atraktivní pro všechny turisty a cestovatele, protože zde najdete hustou síť turistických i cyklistických tras. V lesnatém Kokořínsku tak můžete objevovat nejen několik hradů a zámků, původní lidovou architekturu, ale hlavně rozličné pískovcové skalní útvary. Tyto jsou pro zdejší přírodu charakteristické, proto má CHKO jednu z nich ve svém znaku (Pokličky). Jedinečnost tohoto regionu spočívá ve specifické geomorfologii. Je zde převaha kvádrových pískovců, na jejichž hranách se utvořily skalní útvary nebývalých forem a rozsahů.

Hrad Kokořín


Centrem a pravděpodobně nejnavštěvovanějším cílem chráněné krajinné oblasti je hrad Kokořín. První písemné zmínky pochází z poloviny 14. Století, kdy kokořínský statek získal Hynek Berka z Dubé a nechal zde vybudovat hrad. Během dalších staletí byl Kokořín majetkem mnoha významných šlechticů. Nebyl však dostatečně udržován a opravován, proto chátral. V 16. stol. přestal být obýván, a tak dále pustl, až nakonec v 19. století z něj byla zřícenina. Záchranou hradu se stal Václav Špaček, který jej v roce 1896 koupil a na začátku 20.stol. nechal zrekonstruovat, následován po své smrti svým synem Janem. Na komplexní přestavbě se podíleli svými návrhy architekt E. Sochor, historici A. Sedláček a Č. Zíbrt a spisovatel Z. Winter. Hrad tak získal novogotickou podobu s romantickými prvky. Komunisté hrad v roce 1950 vyvlastnili, zpět do rukou rodu Špačků se vrací po dlouhém soudním sporu v roce 2006. Ti navazují na rodinnou tradici a nechávají hrad zpřístupněn veřejnosti.

Návštěvníci mohou zvolit ze dvou prohlídkových tras. Oba okruhy zahrnují samostatnou vyhlídku z věže, v prvním okruhu navíc absolvujete prohlídku starého paláce s průvodcem. Ve sklepení hradu se nachází výstava fotografií a dobových tiskovin dokumentující Kokořínsko v letech 1888–1972.

Máchovo jezero


Máchovo jezero se svou okolní romantickou krajinou inspirovalo K. H. Máchu k napsání několika děl, z nichž je nejznámější tragická báseň o milostném trojúhelníku – Máj. Máchovo jezero je ve skutečnosti rybník, založený Karlem IV. v roce 1366 s původním názvem Velký rybník. O změnu jména se zasadil turistický spolek v Doksech, jež s touto myšlenkou přišel ve 30.letech. Název jezera rozděloval národ na dvě názorové skupiny, až se vyhrotil v roce 1936, kdy Názvoslovná komise odmítla změnu jména uznat. Mezi lidmi se však jméno rozšířilo po druhé světové válce, oficiálně se používá od 60. let minulého století. Král si prý z nedaleké skalky často prohlížel vodní hladinu, toto místo je po něm pojmenováno Králův stolec.

Průměrná hloubka jezera se pohybuje kolem dvou metrů, se svojí rozlohou 296 ha je osmou největší vodní plochou v ČR. Slouží převážně k rekreačním účelům, je dějištěm mnoha kulturních a sportovních akcí. Návštěvníci mohou využít bohaté nabídky poskytovaných služeb – koupání, vodní atrakce, adrenalinové sporty, tobogán, půjčovna loděk, šlapadel, vyhlídkové plavby atd.

Jezero má však také nezastupitelnou funkci v ekosystému. Díky svému objemu slouží jako protipovodňová zábrana, pojme až 6,5 mil m3 vody. Na jeho dvou malých ostrůvcích, pojmenovaných Myší a Kachní, se nachází ornitologické rezervace, jsou proto veřejnosti nepřístupné. Máchovo jezero v současnosti spravuje Agentura ochrany přírody a krajiny ČR.


Skalní útvar a vyhlídka Čap

Už kvůli nádhernému výhledu do okolní krajiny si udělejte procházku a navštivte vyhlídku Čap. Vrchol kopce zdobí Čapská palice – bizarní skalní útvar, připomínající kyj. Dále se zde nachází nepatrné zbytky skalního hradu, založeném na sklonu 14.stol. Jindřichem Berkou z Dubé. Na vrchol vede příjemná cesta jehličnatým lesem, kratší trasa 1,5km z Pavliček nebo delší trasa 4km z Dubé.

Čertovy hlavy

Uprostřed kokořínských lesů v obci Želízy u Mělníka se nachází unikátní dílo sochaře Václava Levého. Vede k němu 500m prudšího stoupání lesem, ale výšlap stojí za to. Čertovy hlavy jsou monumentální pískovcové plastiky, vytesané do obrovského skalního bloku. Václav Levý (1820–1870) byl významný český sochař, pozdější učitel J. V. Myslbeka.


Hrad Houska

Hrad Houska je opředen několika legendami. Nejznámější z nich tvrdí, že je hrad postaven na skále, kterou vedla brána do pekla. Nad touto průrvou prý stojí hradní kaple. Podle jiné pověsti se na Housce zjevuje postava v černé mnišské kápi, která nemá obličej a sleduje noční návštěvníky.

Mezi nejpozoruhodnější místa patří hradní kaple, vyzdobená nástěnnými malbami s biblickými výjevy ze 14. století. Zajímavostí je fakt, že její zdi jsou neustále vlhké a porostlé lišejníkem, zatímco ty okolní jsou naprosto suché. Nejkrásnější místnost na hradě je Zelená komnata, jejíž stěny zdobí náboženské a lovecké fresky z 16. Století.


Původně gotický hrad byl založen Přemyslem Otakarem II. ve 13. století. Vyrostl z kamenného hradiště založeného v 9.století vévodou Slaviborem pro jeho syna Houseka. Na hradě se vystřídala řada panovníků a šlechticů, za jejichž panování docházelo k mnoha stavebním úpravám. Nyní má Houska podobu renesančního zámku s prvky gotického hradu. V roce 1924 jej koupil prezident závodů Škoda Josef Šimonek. Později byl hrad využíván německou armádou a po válce státem jako archiv Státní knihovny v Klementinu. V 90.letech vrácen v restituci původním majitelům, kteří jej v roce 1999 zpřístupnili veřejnosti, což se stalo poprvé v celé historii hradu Houska.

Kokořínsko má spoustu dalších zajímavých turistických cílů, o kterých se však dočtete v jiném článku, například Hrad Bezděz, skalní útvar Pokličky, Skalní hrad a poustevnu ve Sloupu.


Informace k článku čerpány a další zajímavosti naleznete zde:

RYCHLÁ REZERVACE LETU

Poutní místo – Hostýn

Ať už jste člověk věřící, zarytý ateista, či něco mezi tím,
doporučuji Vám navštívit jedno z nejvýznamnějších poutních míst
na Moravě – Svatý Hostýn. Najdete zde spoustu zajímavých objektů, a to
církevních i světských. Hora Hostýn, jenž dala jméno Hostýnským
vrchům, je tvořena dvěma vrcholy – severním a západním.

Ať už jste člověk věřící, zarytý ateista, či něco mezi tím, doporučuji Vám navštívit jedno z nejvýznamnějších poutních míst na Moravě – Svatý Hostýn. Najdete zde spoustu zajímavých objektů, a to církevních i světských. Hora Hostýn, jenž dala jméno Hostýnským vrchům, je tvořena dvěma vrcholy. Severnímu vrcholu (736m) dominuje patnáctimetrová rozhledna a větrná elektrárna, západnímu (718m) pak poutní chrám, viditelný již z velké dálky.

Historie Hostýna


Nálezy ukazují, že první osídlení uskutečnili naši předci v mladší době bronzové, kolem roku 1000 př. n. l. Založili zde opevněné keltské hradiště městského typu tzv. oppidum. Val, obepínající vrchol Hostýna, je zhotoven převážně z hlíny a kamení. Je dlouhý 1800 m, místy vysoký až 10 m. Byla tak vytvořena a ohrazena plocha o velikosti 20 ha. Hradiště nebylo trvale osídleno, dokazují to pouze sporé nálezy. Sloužil ke kontrole a ochraně tzv. Jantarové stezky. Tato prastará obchodní trasa, pojmenovaná podle nejvýznamnějšího zboží po ní přepravovaného, spojovala sever a jih Evropy, od pobřeží Baltu po Řecko a dále Egypt. Původ jména Hostýn je dosud neznámý, první zápis pochází z roku 1544, kdy se poprvé připomíná Bystřice pod Hostýnem.

Poutní chrám – bazilika Nanebevzetí Panny Marie

Nejvýznamnější církevní stavba byla dokončena r. 1748, podle plánu J. I.Cyraniho, v panství F. A. Rottala. Stavitelem byl Tomáš Šturm, vysvětil ji olomoucký biskup Troyer. Již o čtyřicet let později ji císař Josef II. označil jako zbytečnou a po snesení střechy s krovem byla zanechána svému osudu. Později byly povoleny menší opravy a nové posvěcení, kompletní rekonstrukce chrámu i přilehlých staveb však čekala celých sto let. Až v r. 1891 byly práce dokončeny a stavba slavnostně vysvěcena brněnským biskupem F. S. Bauerem.


Bazilika je barokní jednolodní stavba, má elipsovitý tvar. Do kostela se vchází masivními vraty, pokryty bronzovou výzdobou od sochaře J. Axmana, jenž byl žákem J. V. Myslbeka. Nad nimi se nachází velký mozaikový obraz od V. Foestera, složený z 260 000 barevných kaménků. Pochází z r. 1912. Na ploše 26 m2 je vyobrazena místní mariánská legenda. Mimo hlavní oltář z r. 1935, za kterým je místo obvyklého oltářního obrazu umístěna postava Hostýnské Madony a reliéf porážky Tatarů (obě díla Benedikta Edeleho), zde stojí ještě 6 bočních oltářů. Po obvodu chrámové lodi jsou čtyři kaple, nesoucí jména sv. Josefa, sv. Valentýna, sv. Anny a sv. Šebestiána. Vybavení pochází z poloviny 19. století. Z původní rotallovské výzdoby se nic nedochovalo, proto při rekonstrukci v 19. století byl chrám vyzdoben nově. Na všech jeho stěnách je vyobrazeno přibližně 900 postav a obličejů, znázorňujících významné události a lidové kroje. To vše je dílem malíře a restaurátora Jana Zapletala a jezuitského bratra Obdržálka.

Při návštěvě papeže Jana Pavla II. v roce 1982 byl chrámu udělen titul bazilika minor. Je to čestný titul kostela, jenž je pod přímou patronací papeže. Zpravidla se jedná o významné kostely – věhlasná poutní místa, národní svatyně, historické kostely apod.


Jurkovičova křížová cesta

Dušan Jurkovič, slavný slovenský architekt, v roce 1904 předložil plány na stavbu nové křížové cesty. Tato cesta sestává ze třinácti kapliček, tzv. zastavení, umístěných severovýchodně od kostela. Tři typy kapliček tvoří kamenná stěna, na níž je umístěn mozaikový obraz s tématikou mariánského kultu a přístřešek. Původní obrazy všech zastavení vypracoval Joža Úprka. Ty však neodolaly zubu času a nepřízni počasí, vyjma zastavní č. XIII, byly proto nahrazeny mozaikou Jano Köhlera. Křížová cesta byla ukončena I. zastavením (postupovalo se od konce) v roce 1933.

Schodiště

Pískovcové schodiště k bazilice má délku 242 m, je tvořeno 221 schody z nedalekého lomu a rozděleno dvěma cestami na tři části. Projekt pochází od bystřického stavitele O. Zemana, stavbu pak provedla dílna mistra Korábečného z Rajnochovic. Přímo ke kostelu vede 29 žulových schodů a kamenné zábradlí. Na schodech si můžeme přečíst jména mecenášů, kteří stavbu finančně podporovali. Toto dílo vytvořil stavitel Holeček z Olomouce na návrh architekta Sochora z Prahy.

Vysvěcení proběhlo po roční výstavbě, v roce 1910. V létě roku 2000 se uskutečnila generální oprava schodiště. Jména nových dárců, jež umožnili tuto rekonstrukci, jsou opět vytesána na schodech.


Rozhledna s kaplí Svatého Kříže

Na vrcholu hory byl v roce 1897 položen základní kámen císařem Fr. Josefem I., který zde byl na návštěvě a podepsal zakládající listinu. Svolil také, aby rozhledna byla po něm pojmenována. Návrh na dílo vypracoval P. Cibulka, stavbu pak řídil Ing. Václav Wittner.

Půdorys tvoří dva kruhy hostýnského kamene, větší půdorys má průměr 7 m, menší pak 3 m. Tloušťka zdiva dosahuje místy až 1 m. Do rozhledny se vchází vchodem ze severní strany a dále se stoupá po železném točitém schodišti až na vyhlídku.

Dříve měla rozhledna jinou podobu, prodělala však mnoho oprav, poslední rekonstrukce byla provedena v roce 2003. Rozhledna nyní měří 15 m. Z jižní strany je vchod do kaple sv. Kříže, ve které se nachází oltář, pískovcová socha Panny Marie a mramorový kříž. Vše pochází z dílny F. Neumanna z Kroměříže. V současnosti však kaple není otevřená pro veřejnost.

Větrná elektrárna

Hned pod rozhlednou se do nebe tyčí 30m vysoký stožár větrné elektrárny. Její činnost je nepřetržitá od uvedení do provozu v roce 1994. Celou elektrárnu řídí počítač. Vyhodnocuje informace z čidel a na jejich základě rotor spouští, nebo zpomaluje, nastavuje jej do směru větru apod. Vyrobena byla v Dánsku firmou VESTAS.


Technické informace:

  • Výkon zařízení: 225 kW
  • Pracovní rychlost větru: 3,5 m/s
  • Jmenovitá mez rychlosti větru: 14,4m/s
  • Rotor průměr: 27 m
  • 3 listy z polyesterového sklolaminátu
  • Výška osy rotoru nad terénem: 31,5 m
  • Výška ocelového stožáru: 30,0 m
  • Délka lopatky: 13,5 m
  • Generátor asynchronní: 225kW/400A
  • Celková hmotnost zařízení: 22,8 t

Na Hostýně je toho však k vidění mnohem více a proto všem doporučuji jeho návštěvu.

Informace čerpány z www.hostyn.cz.

Ať už jste člověk věřící, zarytý ateista, či něco mezi tím, doporučuji Vám navštívit jedno z nejvýznamnějších poutních míst na Moravě – Svatý Hostýn. Najdete zde spoustu zajímavých objektů, a to církevních i světských. Hora Hostýn, jenž dala jméno Hostýnským vrchům, je tvořena dvěma vrcholy. Severnímu vrcholu (736m) dominuje patnáctimetrová rozhledna a větrná elektrárna, západnímu (718m) pak poutní chrám, viditelný již z velké dálky.

Historie Hostýna


Nálezy ukazují, že první osídlení uskutečnili naši předci v mladší době bronzové, kolem roku 1000 př. n. l. Založili zde opevněné keltské hradiště městského typu tzv. oppidum. Val, obepínající vrchol Hostýna, je zhotoven převážně z hlíny a kamení. Je dlouhý 1800 m, místy vysoký až 10 m. Byla tak vytvořena a ohrazena plocha o velikosti 20 ha. Hradiště nebylo trvale osídleno, dokazují to pouze sporé nálezy. Sloužil ke kontrole a ochraně tzv. Jantarové stezky. Tato prastará obchodní trasa, pojmenovaná podle nejvýznamnějšího zboží po ní přepravovaného, spojovala sever a jih Evropy, od pobřeží Baltu po Řecko a dále Egypt. Původ jména Hostýn je dosud neznámý, první zápis pochází z roku 1544, kdy se poprvé připomíná Bystřice pod Hostýnem.

Poutní chrám – bazilika Nanebevzetí Panny Marie

Nejvýznamnější církevní stavba byla dokončena r. 1748, podle plánu J. I.Cyraniho, v panství F. A. Rottala. Stavitelem byl Tomáš Šturm, vysvětil ji olomoucký biskup Troyer. Již o čtyřicet let později ji císař Josef II. označil jako zbytečnou a po snesení střechy s krovem byla zanechána svému osudu. Později byly povoleny menší opravy a nové posvěcení, kompletní rekonstrukce chrámu i přilehlých staveb však čekala celých sto let. Až v r. 1891 byly práce dokončeny a stavba slavnostně vysvěcena brněnským biskupem F. S. Bauerem.


Bazilika je barokní jednolodní stavba, má elipsovitý tvar. Do kostela se vchází masivními vraty, pokryty bronzovou výzdobou od sochaře J. Axmana, jenž byl žákem J. V. Myslbeka. Nad nimi se nachází velký mozaikový obraz od V. Foestera, složený z 260 000 barevných kaménků. Pochází z r. 1912. Na ploše 26 m2 je vyobrazena místní mariánská legenda. Mimo hlavní oltář z r. 1935, za kterým je místo obvyklého oltářního obrazu umístěna postava Hostýnské Madony a reliéf porážky Tatarů (obě díla Benedikta Edeleho), zde stojí ještě 6 bočních oltářů. Po obvodu chrámové lodi jsou čtyři kaple, nesoucí jména sv. Josefa, sv. Valentýna, sv. Anny a sv. Šebestiána. Vybavení pochází z poloviny 19. století. Z původní rotallovské výzdoby se nic nedochovalo, proto při rekonstrukci v 19. století byl chrám vyzdoben nově. Na všech jeho stěnách je vyobrazeno přibližně 900 postav a obličejů, znázorňujících významné události a lidové kroje. To vše je dílem malíře a restaurátora Jana Zapletala a jezuitského bratra Obdržálka.

Při návštěvě papeže Jana Pavla II. v roce 1982 byl chrámu udělen titul bazilika minor. Je to čestný titul kostela, jenž je pod přímou patronací papeže. Zpravidla se jedná o významné kostely – věhlasná poutní místa, národní svatyně, historické kostely apod.


Jurkovičova křížová cesta

Dušan Jurkovič, slavný slovenský architekt, v roce 1904 předložil plány na stavbu nové křížové cesty. Tato cesta sestává ze třinácti kapliček, tzv. zastavení, umístěných severovýchodně od kostela. Tři typy kapliček tvoří kamenná stěna, na níž je umístěn mozaikový obraz s tématikou mariánského kultu a přístřešek. Původní obrazy všech zastavení vypracoval Joža Úprka. Ty však neodolaly zubu času a nepřízni počasí, vyjma zastavní č. XIII, byly proto nahrazeny mozaikou Jano Köhlera. Křížová cesta byla ukončena I. zastavením (postupovalo se od konce) v roce 1933.

Schodiště

Pískovcové schodiště k bazilice má délku 242 m, je tvořeno 221 schody z nedalekého lomu a rozděleno dvěma cestami na tři části. Projekt pochází od bystřického stavitele O. Zemana, stavbu pak provedla dílna mistra Korábečného z Rajnochovic. Přímo ke kostelu vede 29 žulových schodů a kamenné zábradlí. Na schodech si můžeme přečíst jména mecenášů, kteří stavbu finančně podporovali. Toto dílo vytvořil stavitel Holeček z Olomouce na návrh architekta Sochora z Prahy.

Vysvěcení proběhlo po roční výstavbě, v roce 1910. V létě roku 2000 se uskutečnila generální oprava schodiště. Jména nových dárců, jež umožnili tuto rekonstrukci, jsou opět vytesána na schodech.


Rozhledna s kaplí Svatého Kříže

Na vrcholu hory byl v roce 1897 položen základní kámen císařem Fr. Josefem I., který zde byl na návštěvě a podepsal zakládající listinu. Svolil také, aby rozhledna byla po něm pojmenována. Návrh na dílo vypracoval P. Cibulka, stavbu pak řídil Ing. Václav Wittner.

Půdorys tvoří dva kruhy hostýnského kamene, větší půdorys má průměr 7 m, menší pak 3 m. Tloušťka zdiva dosahuje místy až 1 m. Do rozhledny se vchází vchodem ze severní strany a dále se stoupá po železném točitém schodišti až na vyhlídku.

Dříve měla rozhledna jinou podobu, prodělala však mnoho oprav, poslední rekonstrukce byla provedena v roce 2003. Rozhledna nyní měří 15 m. Z jižní strany je vchod do kaple sv. Kříže, ve které se nachází oltář, pískovcová socha Panny Marie a mramorový kříž. Vše pochází z dílny F. Neumanna z Kroměříže. V současnosti však kaple není otevřená pro veřejnost.

Větrná elektrárna

Hned pod rozhlednou se do nebe tyčí 30m vysoký stožár větrné elektrárny. Její činnost je nepřetržitá od uvedení do provozu v roce 1994. Celou elektrárnu řídí počítač. Vyhodnocuje informace z čidel a na jejich základě rotor spouští, nebo zpomaluje, nastavuje jej do směru větru apod. Vyrobena byla v Dánsku firmou VESTAS.


Technické informace:

  • Výkon zařízení: 225 kW
  • Pracovní rychlost větru: 3,5 m/s
  • Jmenovitá mez rychlosti větru: 14,4m/s
  • Rotor průměr: 27 m
  • 3 listy z polyesterového sklolaminátu
  • Výška osy rotoru nad terénem: 31,5 m
  • Výška ocelového stožáru: 30,0 m
  • Délka lopatky: 13,5 m
  • Generátor asynchronní: 225kW/400A
  • Celková hmotnost zařízení: 22,8 t

Na Hostýně je toho však k vidění mnohem více a proto všem doporučuji jeho návštěvu.

Informace čerpány z www.hostyn.cz.

Celodenní výlet: Pustevny – Radegast – Radhošť

Vydejte se na 4 km dlouhou procházku, na které uvidíte krásné
Jurkovičovy stavby na Pustevnách, vyfotíte se u sochy pohanského boha
Radegasta a rozhlédnete se po kraji z vrcholu hory Radhoště. Pak vás
ovšem čekají opět 4 km zpátky na parkoviště.

Vydejte se na 4 km dlouhou procházku, na které uvidíte krásné Jurkovičovy stavby na Pustevnách, vyfotíte se u sochy pohanského boha Radegasta a rozhlédnete se po kraji z vrcholu hory Radhoště. Pak vás ovšem čekají opět 4 km zpátky na parkoviště.

{{reklama()}}

Pustevny

Horské sídlo Pustevny (1018 m) patří mezi nejoblíbenější turistické cíle Beskyd. Dříve zde žili poustevníci, z nichž poslední zemřel v roce 1874. O pár let později zde členové frenštátského spolku Pohorská jednota Radhošť postavili dvě útulny Pústevňu a Šumnou. V roce 1899 byly otevřeny další dvě útulny: Maměnka a Libušín. Jejich projektantem byl slovenský architekt Dušan Jurkovič. Na výzdobě interiéru se podílel také Mikoláš Aleš.

Další rozvoj Pustevny zaznamenaly po 1. světové válce, kdy byl postaven horský hotel Tanečnica (1926) a přibyl také skokanský můstek. Během 2. světové války byly na Pustevnách ubytovávány německé jednotky Hitlerjugend a maďarské asistenční oddíly. Také proto se stavby rychle dostávaly do havarijního stavu, až fungoval pouze hotel Tanečnica.

Útulnám hrozil zánik, téměř osmdesátiletý Jurkovič se však přimluvil za jejich zachování, i když se měl vyjádřit, že by takto již nestavěl. Valašské muzeum v přírodě začalo útulny v roce 1995 rekonstruovat. Při rekonstrukci se dodržovaly původní stavební technologie, přednost měla ruční práce. Veškeré vybavení bylo opraveno nebo vyrobeno podle původních vzorů. Libušín, postaven v secesním stylu, byl slavnostně znovuotevřen v roce 1999 a nyní funguje jako restaurace. Maměnka byla zpřístupněna v roce 2003 a slouží jako hotel. Areál Pusteven se v roce 1995 stal Národní kulturní památkou.


Socha Radegast

Radegast byl uctíván jako pohanský bůh hojnosti a úrody. Autorem původní sochy byl Albín Polášek, rodák z Frenštátu pod Radhoštěm, působící v USA. Nynější podobu díla vytvořil Novákův ateliér v Praze – mužské tělo, na lví hlavě je přilbice s podobou býčí hlavy s rohy, pravá ruka svírá roh hojnosti s kačenou, levá sekeru. Jeho zjev je velmi majestátní. Radegasta Polášek dokončil v roce 1930 a věnoval jej místním lidem. Socha byla vyrobena z umělého kamene, měřila 320 cm, vážila 2 tuny a byla v roce 1931 instalována do výšky 1100 m nad mořem, zády k přicházejícím.

Zde však během následujících let utrpěla vlivem počasí a vandalů četná poškození. V roce 1982 byla částečně rekonstruována, pouze však s dočasným efektem. Když už téměř hrozilo její zhroucení, bylo rozhodnuto o výrobě kopie. Zakázku dostali v roce 1996 Jan Sobek a Miroslav Zubíček z Leskovce u Vsetína. Na práci dohlížel akademický sochař Miroslav Machala. Jejich Radegast je vytesán z přírodní žuly, která bude výborně odolávat extrémním klimatickým podmínkám. Váha se zvýšila na sedm tun. Originál nyní stojí ve vstupní hale frenštátské radnice. Kopie Radegasta byla slavnostně odhalena na původním místě 4. července 1998.

Radhošť


Staré legendy říkají, že hora Radhošť (1129 m) je sídlem pohanského boha Radegasta. Na vrcholu hory byla prý jeho modla, kterou však nechali odstranit soluňští věrozvěstové Cyril a Metoděj v 9. století, kdy sem údajně zavítali. Při cestě z Pusteven na vrchol Radhoště se můžete z deseti informačních cedulí dozvědět více o zajímavostech na této stezce, např. o životě poustevníků, jež zde kdysi žili, nebo o pseudokrasových vápencových jeskyních, jimiž je tento horský masív protkán. Z historických pramenů je patrné, že místní lidé hojně oslavovali období letního slunovratu. V nynější době se zde v červenci konají cyrilometodějské poutě, které navštěvuje několik tisíc lidí.

Na vrcholu Rahoště příchozí vítá další sochařské dílo Albína Poláška: sousoší sv. Cyrila a Metoděje. Je duté, měří 260 cm, váží 800 kg a je ulito z bronzu. Stojí na žulovém podstavci, měřícím 160 cm, jež je zdoben zlatým citátem z Bible: Spravedliví budou na věky živi (Kniha moudrosti). Sousoší symbolizuje bratrství a sjednocení. Ležící pohanský bůžek u jejich nohou znázorňuje poražené pohanství. Sv. Cyril se soustředěním drží rozevřenou knihu, ve které je v hlaholici napsáno: „Na počátku bylo Slovo a to Slovo bylo u Boha a to Slovo byl Bůh,“ (Evangelium sv. Jana). Sv. Metoděj ukazuje na písmo a zdvihá trojramenný byzantský kříž.

Historické zápisy a mapy ukazují, že první kaple na vrcholu Radhoště stála už ve 2. polovině 18. století. Ví se jen, že byla dřevěná, ale není známa ani její podoba, ani data vzniku a zániku.

Dominantou Radhoště je ovšem kaple sv. Cyrila a Metoděje. Byla navržena ve stylu byzantských staveb architektem Skibinským, a vysvěcena 11. 9. 1898 olomouckým arcibiskupem Theodorem Kohnem. Byla poloviční než dnes a celá kamenná, s kupolí v byzantském stylu. Stavba byla částečně financována z veřejné sbírky, na jednom z trámů je vytesán nápis: Valaši sobě.

Uvnitř kaple je několik uměleckých děl, např. mramorový cyrilometodějský oltář sochaře Neumanna z Kroměříže, nebo obraz Piety (zobrazení truchlící Panny Marie s tělem Ježíše Krista). Osm oken kaple zdobí mozaiky, zobrazující výjevy ze života svatých (Cyrila a Metoděje, Hedviky, Ludmily, Václava, Jana Nepomuckého).


Jelikož do stavby stále zatékalo a špatně se udržovala, byla v letech 1924 - 1926 provedena rekonstrukce. Kaple byla omítnuta a obložena šindelem, aby lépe odolávala místnímu klimatu. Přibyla také zvonice v řecko-unitářském stylu, která se dočkala rekonstrukce v roce 2000. Všechny opravy řídil spolek Matice radhošťská, v jejíž správě je kaple od svého vysvěcení.

Zajímavým faktem je, že kaplí prochází hranice Zlínského a Moravskoslezského kraje. Stavba tedy částí stojí v Trojanovicích a částí v Dolní Bečvě.

Odborné informace jsou čerpány z internetových stránek Pustevny.cz a Beskydy.org. Stránky jsou vhodné také pro naplánování vašeho výletu a pro získání podrobnějších a aktuálních informací.

Vydejte se na 4 km dlouhou procházku, na které uvidíte krásné Jurkovičovy stavby na Pustevnách, vyfotíte se u sochy pohanského boha Radegasta a rozhlédnete se po kraji z vrcholu hory Radhoště. Pak vás ovšem čekají opět 4 km zpátky na parkoviště.

{{reklama()}}

Pustevny

Horské sídlo Pustevny (1018 m) patří mezi nejoblíbenější turistické cíle Beskyd. Dříve zde žili poustevníci, z nichž poslední zemřel v roce 1874. O pár let později zde členové frenštátského spolku Pohorská jednota Radhošť postavili dvě útulny Pústevňu a Šumnou. V roce 1899 byly otevřeny další dvě útulny: Maměnka a Libušín. Jejich projektantem byl slovenský architekt Dušan Jurkovič. Na výzdobě interiéru se podílel také Mikoláš Aleš.

Další rozvoj Pustevny zaznamenaly po 1. světové válce, kdy byl postaven horský hotel Tanečnica (1926) a přibyl také skokanský můstek. Během 2. světové války byly na Pustevnách ubytovávány německé jednotky Hitlerjugend a maďarské asistenční oddíly. Také proto se stavby rychle dostávaly do havarijního stavu, až fungoval pouze hotel Tanečnica.

Útulnám hrozil zánik, téměř osmdesátiletý Jurkovič se však přimluvil za jejich zachování, i když se měl vyjádřit, že by takto již nestavěl. Valašské muzeum v přírodě začalo útulny v roce 1995 rekonstruovat. Při rekonstrukci se dodržovaly původní stavební technologie, přednost měla ruční práce. Veškeré vybavení bylo opraveno nebo vyrobeno podle původních vzorů. Libušín, postaven v secesním stylu, byl slavnostně znovuotevřen v roce 1999 a nyní funguje jako restaurace. Maměnka byla zpřístupněna v roce 2003 a slouží jako hotel. Areál Pusteven se v roce 1995 stal Národní kulturní památkou.


Socha Radegast

Radegast byl uctíván jako pohanský bůh hojnosti a úrody. Autorem původní sochy byl Albín Polášek, rodák z Frenštátu pod Radhoštěm, působící v USA. Nynější podobu díla vytvořil Novákův ateliér v Praze – mužské tělo, na lví hlavě je přilbice s podobou býčí hlavy s rohy, pravá ruka svírá roh hojnosti s kačenou, levá sekeru. Jeho zjev je velmi majestátní. Radegasta Polášek dokončil v roce 1930 a věnoval jej místním lidem. Socha byla vyrobena z umělého kamene, měřila 320 cm, vážila 2 tuny a byla v roce 1931 instalována do výšky 1100 m nad mořem, zády k přicházejícím.

Zde však během následujících let utrpěla vlivem počasí a vandalů četná poškození. V roce 1982 byla částečně rekonstruována, pouze však s dočasným efektem. Když už téměř hrozilo její zhroucení, bylo rozhodnuto o výrobě kopie. Zakázku dostali v roce 1996 Jan Sobek a Miroslav Zubíček z Leskovce u Vsetína. Na práci dohlížel akademický sochař Miroslav Machala. Jejich Radegast je vytesán z přírodní žuly, která bude výborně odolávat extrémním klimatickým podmínkám. Váha se zvýšila na sedm tun. Originál nyní stojí ve vstupní hale frenštátské radnice. Kopie Radegasta byla slavnostně odhalena na původním místě 4. července 1998.

Radhošť


Staré legendy říkají, že hora Radhošť (1129 m) je sídlem pohanského boha Radegasta. Na vrcholu hory byla prý jeho modla, kterou však nechali odstranit soluňští věrozvěstové Cyril a Metoděj v 9. století, kdy sem údajně zavítali. Při cestě z Pusteven na vrchol Radhoště se můžete z deseti informačních cedulí dozvědět více o zajímavostech na této stezce, např. o životě poustevníků, jež zde kdysi žili, nebo o pseudokrasových vápencových jeskyních, jimiž je tento horský masív protkán. Z historických pramenů je patrné, že místní lidé hojně oslavovali období letního slunovratu. V nynější době se zde v červenci konají cyrilometodějské poutě, které navštěvuje několik tisíc lidí.

Na vrcholu Rahoště příchozí vítá další sochařské dílo Albína Poláška: sousoší sv. Cyrila a Metoděje. Je duté, měří 260 cm, váží 800 kg a je ulito z bronzu. Stojí na žulovém podstavci, měřícím 160 cm, jež je zdoben zlatým citátem z Bible: Spravedliví budou na věky živi (Kniha moudrosti). Sousoší symbolizuje bratrství a sjednocení. Ležící pohanský bůžek u jejich nohou znázorňuje poražené pohanství. Sv. Cyril se soustředěním drží rozevřenou knihu, ve které je v hlaholici napsáno: „Na počátku bylo Slovo a to Slovo bylo u Boha a to Slovo byl Bůh,“ (Evangelium sv. Jana). Sv. Metoděj ukazuje na písmo a zdvihá trojramenný byzantský kříž.

Historické zápisy a mapy ukazují, že první kaple na vrcholu Radhoště stála už ve 2. polovině 18. století. Ví se jen, že byla dřevěná, ale není známa ani její podoba, ani data vzniku a zániku.

Dominantou Radhoště je ovšem kaple sv. Cyrila a Metoděje. Byla navržena ve stylu byzantských staveb architektem Skibinským, a vysvěcena 11. 9. 1898 olomouckým arcibiskupem Theodorem Kohnem. Byla poloviční než dnes a celá kamenná, s kupolí v byzantském stylu. Stavba byla částečně financována z veřejné sbírky, na jednom z trámů je vytesán nápis: Valaši sobě.

Uvnitř kaple je několik uměleckých děl, např. mramorový cyrilometodějský oltář sochaře Neumanna z Kroměříže, nebo obraz Piety (zobrazení truchlící Panny Marie s tělem Ježíše Krista). Osm oken kaple zdobí mozaiky, zobrazující výjevy ze života svatých (Cyrila a Metoděje, Hedviky, Ludmily, Václava, Jana Nepomuckého).


Jelikož do stavby stále zatékalo a špatně se udržovala, byla v letech 1924 - 1926 provedena rekonstrukce. Kaple byla omítnuta a obložena šindelem, aby lépe odolávala místnímu klimatu. Přibyla také zvonice v řecko-unitářském stylu, která se dočkala rekonstrukce v roce 2000. Všechny opravy řídil spolek Matice radhošťská, v jejíž správě je kaple od svého vysvěcení.

Zajímavým faktem je, že kaplí prochází hranice Zlínského a Moravskoslezského kraje. Stavba tedy částí stojí v Trojanovicích a částí v Dolní Bečvě.

Odborné informace jsou čerpány z internetových stránek Pustevny.cz a Beskydy.org. Stránky jsou vhodné také pro naplánování vašeho výletu a pro získání podrobnějších a aktuálních informací.

Termální koupaliště Podhájská

Tomu, kdo se nechce vzdát koupání ani v zimě, doporučuji
návštěvu termálního koupaliště Podhájská na Slovensku.

Tomu, kdo se nechce vzdát koupání ani v zimě, doporučuji návštěvu termálního koupaliště Podhájská na Slovensku. Nachází se v okrese Nové Zámky v Nitranském kraji.

Pro svou slanou vodu s léčivými účinky bývá Podhájská srovnávána s Mrtvým mořem. Ostatně, nemá k němu příliš daleko. Při vrtu se zde našly zuby třetihorních ryb a zrnka pylu ze stejného období. Voda se ohřívá díky podloží pocházejícímu z tektonické oblasti, která byla aktivní ještě v minulém století.


Bazény

Po celý rok zde můžete využívat osm různých bazénů s rozdílnou teplotou vody. Čtyři z nich jsou napuštěny geotermálním pramenem 28–38°C (jeden z nich je pro děti-32°C), ostatní slouží k zábavě: aquabazén s tobogánem (27°C), plavecký (26°C) a neplavecký bazén (28°C), dětský bazén se skluzavkami (30°C). Do všech bazénů však z hygienických důvodů nesmí děti do tří let.

Léčebné účinky vody

Slaná voda zabraňuje množení bakterií i plísní, takže se nikdo nemusí obávat přenosu infekce. Pramen působí příznivě na onemocnění kloubů, cév, dýchacích cest. Štítnou žlázu stimulují jodidy. Ekzematikům a psoriatikům jistě prospějí sírany spolu s kyselinou křemičitou a boritou, lidem trpícím dnou zase lithium. Voda má též příznivé účinky na oči.

Kde se převléknout?

Zázemí pro návštěvníky koupaliště poskytuje rekondičně-relaxační komplex, kde najdete šatny, sociální zařízení, občerstvení a doplňkové služby – masáže, vodoléčbu, solárium, kadeřnictví atd. Vstupné do areálu se platí na celý den, přičemž nemůžete návštěvu přerušit např. odchodem na oběd. Můžete však využít řadu stánků s občerstvením, posezením, suvenýry apod. V chladnějším počasí je nezbytný teplý dlouhý župan a několik osušek. Počítejte s tím, že je po každé návštěvě budete muset prát, protože od soli ztvrdnou a budou škrábat. I tyto věci však můžete zakoupit přímo v areálu.


Historie koupaliště

První vrt v obci Podhájská se uskutečnil v roce 1973 pracovníky Geologického ústavu L. Štúra v Bratislavě. Vrt byl součástí výzkumu, jehož cílem bylo vyhledávání termálních vod, což se také podařilo. Když vrt dosáhl hloubky 1900 metrů, vytryskla z něj přibližně 80°C horká voda, hnědě zbarvená jodidy. Místní obyvatelé nelenili a v několika příštích měsících vybudovali první dva bazény. Rekreační zařízení převzala Okresní správa rekreačních služeb a cestovního ruchu v Nových Zámcích. V příštím roce zde byly zřízeny převlékárny, sociální zařízení a sprchy. Postupně vznikaly další bazény, restaurace a bufety. Na konci devadesátých let započala rekonstrukce areálu opravou bazénů, dále byl zřízen autokemp a vybudován rekondičně-relaxační komplex. Práce byly dokončeny v roce 2003, kdy se uskutečnila generální oprava vrtu včetně celkové přestavby jeho nadzemní části.

Okolní krajina a lesy přímo vybízí k romantickým procházkám, cykloturistice. Turistické stezky vás dovedou k historickým památkám např. ke zřícenině Paulínského kláštera na Mariánskej Čeladi.

Peniscola a Aquarama

Jedním z nejpoutavějších pobřeží Španělska je Costa del Azahar
– pobřeží pomerančovníkového květu. Celý kraj je každé jaro ozdoben
záplavou bílých vonících květů nejen pomerančovníků, ale
i dalších citrusů.

Jedním z nejpoutavějších pobřeží Španělska je Costa del Azahar – pobřeží pomerančovníkového květu. Celý kraj je každé jaro ozdoben záplavou bílých vonících květů nejen pomerančovníků, ale i dalších citrusů.


Peniscole, ležící téměř 200 km jižně od Barcelony, se přezdívá město nad mořem. Její historické centrum leží na skalnatém poloostrově, vysokém 54 metrů, který býval dříve ostrovem a během několika tisíciletí se spojil s pevninou. Dominantou je středověký hrad ze 13. století, postavený templáři. Tuto impozantní stavbu přeměnil do nynější podoby v 15. století papež Benedikt XIII. – ve Španělsku zvaný Papa Luna. Zdejší obyvatelé jej velmi obdivují a jsou na něj hrdí. V noci nádherně nasvícený hrad jakoby přímo vystupoval z černých vln. Pokud stojíte na hradbách, ukáže se vám celá krása zdejšího pobřeží, ať už na severu přibližně 6 km dlouhá písčitá pláž s přilehlou promenádou, nebo na jihu staré městečko a krátké oblázkové pláže lemované skalisky.

Pokud vás již ze samých procházek bolí nohy, můžete využít kyvadlovou dopravu, která pravidelně jezdí mezi Peniscolou a městečkem Benicarlo, které na severu tuto oblast uzavírá.

Aktivnější turisté mají stovky možností, jak zde strávit zajímavou dovolenou. Můžete vyzkoušet téměř všechny vodní i plážové sporty, motokáry, golf, nebo ochutnat zdejší gastronomii v některé ze sta restaurací. Kdo netrpí mořskou nemocí, jistě si zakoupí lístek na hodinovou jízdu na lodi podél celého pobřeží při Peniscole. Začátkem září se konají dvoutýdenní slavnosti, opěvující patronku města Ermitanu. Pořádají se koncerty, průvody, ohňostroje a vše je zakončeno slavnostním přátelským pochodem maurů a křesťanů.

Z Peniscoly můžete také vyrazit na spoustu výletů, například asi hodinu cesty odtud se nachází moderní městečko Benicassim (v překladu „synové Casimu), které je pověstné svými plážemi, měřícími šest kilometrů. Nejvýznamnějšími památkami jsou farní kostel z 18.století, nebo nedaleko stojící karmelitánský klášter.


Nás však nejvíce zajímal místní aquapark Aquarama. Zábavu zde najdou návštěvníci všech věkových kategorií. Možností, jak se vyřádit, je zde spousta. Můžete sjet otevřený i zavřený tobogán, skočit z lana za jízdy jako Tarzan, s parťákem projet Black Hole na nafukovacím kole, zaskotačit si v několika bazénech, včetně toho s umělými vlnami, nebo se nechat masírovat různými vodopády.

Kdo má odvahu, vyšlape pár schodů a sjede Kamikaze. Je nejprudšší a nejvyšší z místních skluzavek. Když jsme stáli nahoře, tak se nám do toho ani nechtělo. Ale jízda byla super! Několikrát jsme si to zopákli a vydali se na největší adrenalinovou atrakci – Space Shot. Je to 60 m vysoká věž, dole jsou po obvodu 4×3 sedačky. Připoutáte se a po odpočítání jste vystřeleni nahoru. Na vrcholu jsme byli za 3 vteřiny! Chvíli jsme pak viseli a rozhlíželi se. Nohy nám trnuly, napětím jsme sotva dýchali, ale ten rozhled byl nádherný. Následoval volný pád do poloviny věže, kde jsme se mohli opět pár vteřin kochat okolím a pak už jsme pomalu sjížděli dolů. Všem vřele doporučuji. Byli jsme tak uneseni, že jsme si znova vystáli frontu a absolvovali to znovu. Podruhé to bylo snad ještě horší!

Vstup do aquaparku stál přibližně 15 euro na celý den. Jednotlivé atrakce se už neplatí, i Space Shot je v ceně. Kdo umí španělsky, může si přečíst podrobnější informace zde: www.aquarama.net

Informace čerpány z www.benicasim­.org a turistického průvodce.

Zámek Lednice

Lednicko-valtický areál je od roku 1996 zapsán do seznamu Světového
kulturního a přírodního dědictví UNESCO. Rozkládá se na jižní Moravě,
na pravém břehu řeky Dyje. Jeho největší dominantou je bezesporu
novogotický zámek Lednice.

Lednicko-valtický areál je od roku 1996 zapsán do seznamu Světového kulturního a přírodního dědictví UNESCO. Rozkládá se na jižní Moravě, na pravém břehu řeky Dyje. Jeho největší dominantou je bezesporu novogotický zámek Lednice.


Trocha historie

Původní tvrz založili ve 13. století místní vladykové Adamar a Lipert z Lednice. Dalším vlastníkem byl významný rakouský rod Sirotků, který však své rodinné bohatství prohýřil. Pánem se stal rod Lichtenštejnů a mimo pětileté přestávky v 16. století jím zůstal až do roku 1945. V 16. století byla tvrz přestavena v renesanční zámek. Po celé 17. století byl zvelebován jako reprezentativní letní sídlo, kam přijížděli Lichtenštejnové z Valtic. Karel Eusebius z Lichtenštejna měl významný podíl na rozkvětu Lednicko-valtického panství. Zval a také štědře platil spoustu velkých umělců té doby. Vzniká komplex hospodářských budov, kašna, také barokní jízdárna a konírna podle návrhu Jana Bernhardta Fischera z Erlachu. K posledním velkým úpravám dochází v 19. století, kdy je zámek přestaven v anglickém novogotickém slohu, na východní straně je přistaven skleník, změnou procházejí také interiéry. Projektantem byl Jiří Wingelmüller, rakouský architekt, po jehož smrti dílo dokončil jeho asistent Jan Heidrich. Výsledkem je impozantní komplex budov o osmi křídlech se čtyřmi dvory, dvěma věžemi a skleníkem, ozdoben zámeckým parkem, nazývaným „zahrada Evropy“.


Interiéry

V reprezentačních místnostech zámku vás určitě zaujme řezbářské dílo zdobící podlahy, obložení zdí i kazetové stropy. Pozoruhodné je dřevěné schodiště ve vstupní hale, kde můžete vidět také velký mosazný lustr, který se svými 116 rameny na svíčky váží téměř 700kg. Prohlídka zahrnuje mimo jiné čínský kabinet s ručně malovanými tapetami, letní jídelnu či zámeckou knihovnu, kde můžete obdivovat nádherně vyřezávané schodiště vyrobené z jednoho kusu dřeva.

Zámecký park

Také zámecký park prošel několika úpravami. Založen byl v 16. století, postupně měnil svou podobu přes barokní, klasicistní až při své nejvýznamnější přeměně v začátku 19. století, kterou provedl zahradní architekt Fanti, dostal podobu romantickou. Byl přetvořen do tvaru hvězdy, vznikla zde řada romantických objektů a byl vybudován zámecký rybník s 15 ostrovy. Velká přestavba zámku v 19. století si vyžádala také změny v okolí. Park byl rozšířen a přebudován na francouzskou zahradu. Nachází se zde bohatá sbírka rostlin a dřevin.


Zámecký skleník je 92 m dlouhý, 13 m široký a 10 m vysoký. Jeho litinovou konstrukci podpírají sloupy ve tvaru bambusu ozdobeny dekoračními listy. Mezi původní mobiliář patří lavičky, keramická sedátka a čínská ohřívadla. Vodu do skleníku přivádí Maurská vodárna už od dob renesance. Teplotu zajišťuje staré parní topení, na které je napojena automatizovaná kotelna. Největší teplota je v části u zámku 18–25°C, uprostřed je 15–18°C a na druhém konci klesá až na 7–14°C. Mezi nejvzácnější sbírky rostlin patří cykasovité, nejstarší zástupce je 300 let starý. Uvidíte tropické kapradiny, palmy, spoustu kvetoucích rostlin atd.

Odpočinout si můžete při sledování letových ukázek dravců. Probíhají v určené hodiny, kdy se posadíte na tribunu a pak už se jen díváte, jak ptáci útočí na makety zvířat.

Jako dopravní prostředek v zámeckém parku můžete zvolit kočár, který jezdí po čtyřech trasách, nebo loďky na řece Dyji, jezdící od zámku k Minaretu a dále k Janovu hradu. V zámeckém parku je zakázáno jezdit na kole, můžete jej pouze vést vedle sebe.

Minaret

Minaret, tyčící se do výšky 60 m, stojí cca 1,5 km od zámku. Byl dokončen roku 1804. Na rozhledně jsou tři vyhlídkové ochozy, ze kterých je nádherný rozhled po okolí. Při cestě na ten nejvyšší musíte vystoupat 302 schodů. Základna rozhledny má tvar hranolu s arkádami, uvnitř je osm místností s orientální výzdobou, které však nejsou veřejnosti přístupné. Stavitelem minaretu byl Josef Hardtmuth, kterého jistě znáte jako vynálezce tužky a zakladatele firmy Koh-i-noor.

Informace čerpány z www.zamek-lednice.info , www.hrady.cz , www.breclav.info .

Osvětim – Továrna na smrt

Jen těžko se hledají vhodná slova, kterými lze vyjádřit hrůzy
páchané v největším nacistickém vyhlazovacím táboře. Statistiky
pracují s milionovými čísly a to má za následek jakési otupění ve
vnímání jednotlivce. Je však nutné si uvědomit, že v každém
statistickém milionu se skrývá milion skutečných osob, které měly rodiny,
pracovaly, cítily, toužily…

Jen těžko se hledají vhodná slova, kterými lze vyjádřit hrůzy páchané v největším nacistickém vyhlazovacím táboře. Statistiky pracují s milionovými čísly a to má za následek jakési otupění ve vnímání jednotlivce. Je však nutné si uvědomit, že v každém statistickém milionu se skrývá milion skutečných osob, které měly rodiny, pracovaly, cítily, toužily…

Tématika koncentračních táborů mě vždy zajímala, přečetla jsem o nich spoustu knih. Jako završení mého soukromého „vzdělávání“ jsem se rozhodla navštívit Osvětim. Myslela jsem, že mě zde nemůže nic překvapit. To byl ale hluboký omyl! Něco jiného je o tom číst knihu, něco jiného pak stát vlastníma nohama na místě, kde vylétlo komínem milion a půl lidských duší.



Koncentrační tábor Osvětim-Březinka leží v jižním Polsku, asi 60km západně od Krakowa. Název dostal podle přilehlého města Osvětim (německy Auschwitz) a vesnice Březinka (německy Birkenau). Oba tábory jsou jako památková rezervace zpřístupněny návštěvníkům. Většina objektů se dochovala, některé objekty zničené příslušníky SS byly rekonstruovány z původních dílů, např. pece v krematoriu. Některé objekty byly však zničeny nenávratně ve snaze zamést stopy zločinů. Státní muzeum v Osvětimi, jenž má tábor ve správě, několik z nich rekonstruovalo a umístilo tam, kde se nacházely v době existence. Jedná se o tzv.popravčí zeď a hromadnou šibenici na shromaždišti.

Vstup do táborů je zdarma, připlatíte si za průvodce. V muzeu můžete v kinosále shlédnout dobový dokument o táboře. Ručím vám za to, že už na něho nikdy nezapomenete.

KL Auschwitz I /Konzentration­slager-pozn.aut./

Nad vstupní branou do tábora vás uvítá nápis: Arbeit mach frei. Práce osvobozuje. Tento cynický výsměch vyčerpaným vězňům, kteří jej denně četli při návratu z práce, je typickým příkladem nacistické zvrhlosti.


Tábor v Osvětimi byl založen r.1940 na Himmlerův rozkaz. Velitelem tábora se stal Rudolf Höss. Po rozšíření bývalých kasáren a přístavbách celkem tábor čítal 28 poschoďových obytných budov plus hospodářské budovy a kuchyně. Průměrně zde bylo vězněno asi 16 000 osob. Vězni, převážně muži, byli ubytovaní v blocích. V nich je umístěna stálá expozice představující dějiny koncentračního tábora. Vedle spousty fotografií a dokumentů se zde nachází velmi působivé expozice původních předmětů zabavených transportovaným lidem. Uvnitř bloků se samozřejmě nesmí fotografovat, ale ty hromady kufrů, bot, kartáčků apod. si budu pamatovat do smrti. Uvidíte zde také kolekci děl vytvořenou bývalými vězni, která ukazuje různé scény z táborového života. Velmi mě zasáhly expozice přibližující denní život vězňů – kde a jak spali, co a jak jedli, tzv.lékařskou péči, způsoby trestů…Nachází se zde také modely plynové komory a krematoria II.

Blok 11– blok smrti, je izolován od zbytku tábora. Dvůr mezi bloky 10 a 11 je obehnán vysokou zdí. Uprostřed je popravčí zeď, kde nalezly smrt tisíce vězňů. V expozici zde uvidíte původní nástroje k mučení a popravám. V podzemí se nacházela táborová věznice. Zde lze vidět tři druhy kobek, jedna děsivější než druhá. V první z nich se umíralo vyhladověním, v druhé – temnici – udušením. Třetí cela se dělí na 4kobky o rozměrech 90×90cm, kde si vězni odpykávali zvláštní tresty.

Táborové shromaždiště – apelplac. Během apelů se zjišťoval početní stav vězňů.Trvaly několik hodin, během kterých museli všichni nehybně stát. Při trestných apelech museli celou dobu třeba klečet, dřepět apod. Na apelplacu stála také hromadná šibenice. Prováděly se zde také veřejné popravy.

Krematorium a plynová komora byly v provozu v letech 1940–1943. V plynové komoře, vytvořené z bývalé márnice, byli vražděni sovětští váleční zajatci a Židé z ghett v Horním Slezsku. V krematoriu se nacházejí dvě pece, původně zde byly tři. Denně v nich bylo spáleno přibližně 350 těl. Spravedlnost alespoň jednou nebyla slepá, na šibenici před vchodem zde byl v roce 1947 oběšen sám Rudolf Höss.



KL Auschwitz II -Birkenau Přesunuli jsme se asi 3 km a stanuli před hlavní branou do koncentračního tábora Březinka. Jeho budování začalo v roce 1941. Rozloha činila asi 175ha, na kterých bylo postaveno na 300 baráků pro 100000 lidí. Dochovalo se však jen 45 zděných a 22 dřevěných baráků. Z ostatních zbyly jen komíny nebo obrysy rozvalin. Území bylo rozděleno na několik sektorů, které tvořily samostatné tábory.

Hned na začátku tábora je železniční rampa, kam přijížděly transporty a kde se konaly tzv.selekce. O tom, kdo bude dále živořit, a kdo půjde rovnou do plynu, rozhodoval často Dr.Mengele. Tento lékař se také „proslavil“ svými nelidskými pokusy na dětech, těhotných ženách apod.

Tábor v Březince byl vybudován jako vyhlazovací. Proto zde byla postavena zařízení pro hromadné vraždění – čtyři krematoria s plynovými komorami (na konci rampy), další dvě plynové komory v bývalých selských domech, spalovací jámy a hranice. V plynových komorách se vraždilo Cyklonem B. Ze dvou krematorií jsou sice trosky, lze v nich však zřetelně rozlišit plynové komory i kremační pece. Nepodařilo se tak nacistům zlikvidovat důkazy, přestože krematoria vyhodili do povětří a baráky s vězni zapálili. Krematorium IV bylo poničeno vězni během vzpoury v roce 1944.

Mezi krematorii č. II a III stojí Mezinárodní pomník obětem nacismu v Osvětimi. Slavnostně byl odhalen v roce 1967.

Zděné baráky byly vystavěny bez základů přímo na bahnité půdě. Uvnitř byly třípatrové palandy se shnilou slámou. Na každém poschodí spalo asi 8 osob. Údiv i odpor budí pohled na toalety a umývárny. Dřevěné baráky byly původně stáje pro 52 koní. Nyní zde žilo až 1000 vězňů. Celý barák vytápěl pouze rozvod komínu, kterým procházel kouř. To bylo samozřejmě naprosto nedostačující a tak vězni krutě trpěli zimou.

Životní podmínky v koncentračním táboře byly nelidské. Kdo přežil otřesný transport do tábora a měl štěstí při selekci, toho čekalo jen utrpení, hladovění, vyčerpávající práce a mučení. V Osvětimi-Březince zahynulo celkem asi 1,1 – 1,5 milionu osob. Dodnes není přesné číslo známo. Tábor byl osvobozen Rudou armádou 27.ledna 1945. Našli zde asi 2800 zubožených vyhladovělých osob, hromady mrtvol, balíky vlasů…


Říká se, že kdo Osvětim-Březinku jednou navštíví, je navždy poznamenán. Můžu to jen potvrdit. Tato místa jsou prosycena atmosférou smrti. Myslím si ale, že by to měl každý vidět na vlastní oči. Neboť: „Národ, který nezná svou minulost, je odsouzen ji prožít znovu.“

Informace čerpány z tištěného průvodce Auswitz-Birkenau a z www.holocau­st.cz.

Javoříčské jeskyně

Javoříčské jeskyně leží u obce Javoříčko v okrese
Olomouc. Je to komplex mnoha chodeb, dómů a propastí v různých
výškových úrovních. Velké dómy vznikly pravděpodobně při
zemětřeseních. To způsobilo zřícení stropů a stěn. Celková délka
dosud objevených chodeb je přibližně 4 km, čímž se tyto jeskyně
řadí mezi nejdelší v České republice.

Javoříčské jeskyně leží u obce Javoříčko v okrese Olomouc. Je to komplex mnoha chodeb, dómů a propastí v různých výškových úrovních. Velké dómy vznikly pravděpodobně při zemětřeseních. To způsobilo zřícení stropů a stěn. Nad jeskyněmi se tyčí kopec Špraněk a blízko protékají potoky Špraněk a Javořička, které se významně podílely na jejich vývoji. Celková délka dosud objevených chodeb je přibližně 4 km, čímž se tyto jeskyně řadí mezi nejdelší v České republice. Vybrat si můžete ze dvou prohlídkových tras. Delší měří 800m a trvá 60 minut, kratší pak 450m a trvá 40 minut. Stálá teplota je 8°C při relativní vlhkosti 99%. Jeskyně jsou tvořeny několika patry spojenými různými propastmi. Největší je horní patro. Střední patro je o 30 metrů níže, jeho největší částí je tzv.Objevná cesta a Hlinité jeskyně. Největším vchodem do podzemí je tzv. Svěcená díra a kruhová propast Zátvořice.


Vznik a vývoj jeskyní

Většina jeskyní vzniká ve vápenci, který pomalu a dlouhodobě rozpouští voda obsahující kyselý uhličitan vápenatý. Ta proniká trhlinami v hornině a postupně je rozšiřuje. Po mnoha tisících letech tak vzniká mnoho komínů, chodeb a propastí. Na stropech se voda odpařuje a vysrážením uhličitanu vápenatého vznikají krápníky různého tvaru a velikosti. Ty visící ze stropu označujeme jako stalaktity. Pokud voda skapává a odpařuje se na zemi, vznikají tak stalagmity. Pokud se stalaktit a stalagmit spojí, vzniká stalagnát. Specifikou Javoříčských jeskyní jsou heliktity – excentrické krápníky. Rostou proti zákonům gravitace. Na jejich vzniku se podílí několik činitelů, např. nečistoty v kalcitu, nebo silní proudění vzduchu aj.

Objevování Javoříčských jeskyní


O části jeskyní nazývané Svěcená díra a propasti Zátvořice věděli lidé odedávna. Podzemní prostory však zůstávaly dlouho utajeny. V roce 1936 zahájil výkopové práce ve Svěcené díře místní lesní správce Vilém Švec. Jeho tzv. Objevná cesta byl úctyhodný výkon. I s moderním vybavením a znalostí terénu je pro dnešní speleology velmi náročná. Skupina Viléma Švece musela i přes nedostatek vybavení zdolat několik propastí, komínů a puklin, až v roce 1938 objevila mohutný Dóm gigantů a následně celé horní patro Javoříčských jeskyní.

V 50. letech byly objeveny velké části spodních pater. Dodnes občas dochází k objevům nových jeskynních prostor zásluhou různých výzkumných skupin. V roce 1983 byla objevena největší prostora – Olomoucký dóm, 130 metrů dlouhý tunel. Končí však obrovským závalem a proto není veřejnosti přístupný, tak jako spousta jiných částí jeskyní. Jsou to různé pukliny a chodby, které nebyly zatím zmapovány.

Veřejnosti jsou Javoříčské jeskyně přístupné od roku 1939. Můžete je navštívit od dubna do října všechny dny mimo pondělí. Za dlouhou trasu zaplatíte 100Kč, za krátkou 80Kč. Připlatíte si 30Kč za fotoaparát a 100Kč za videokameru. Nejlepší přístup je autem. Přijedete na parkoviště v Javoříčku. Půjdete k památníku a pak po značené lesní cestě cca 1km k jeskyním.

V okolí můžete navštívit krásný hrad Bouzov, o kterém jsem již zde psala: http://www.ces­tovatel.cz/…hrad-bouzov/ .

Informace čerpány převážně z http://www.ca­ves.cz/

Jak jsme sjížděli Salzu

Salza patří k nejkrásnějším řekám v Rakousku. Protéká
hlubokým údolím pod Hochschwabem, což je vápencové pohoří ve Štýrsku.
Na řece se střídají široká údolí, kdy si můžete prohlédnout majestát
okolních kopců, a úzké soutěsky, kde téměř nemáte čas zdvihnout oči
od divoké vody.

Salza patří k nejkrásnějším řekám v Rakousku. Protéká hlubokým údolím pod Hochschwabem, což je vápencové pohoří ve Štýrsku. Na řece se střídají široká údolí, kdy si můžete prohlédnout majestát okolních kopců, a úzké soutěsky, kde téměř nemáte čas zdvihnout oči od divoké vody.


Když mi přítel navrhl jízdu na divoké vodě, byla jsem nadšená. Že budu háček a tím pádem budu na vodě makat jak šroub, mi oznámil raději až v autobuse. On má již zkušenosti, jak řídit loď, a tudíž budu motorem já. Háček se však těšil na svůj křest ohněm /nebo vodou?/.

Ze Zlína jsme vyjeli večer a snažili se v autobuse dobře vyspat. Nad ránem přijíždíme do kempu ve Wildalpenu. Všude se vznáší lehký opar a taky je nám zima. Rozespalí rozbíjíme stany a honem ještě na tři hodiny do spacáků! V osm hodin nás probudí ruch a hlasitý hovor. Instruktoři nás popohání, za chvilku je odjezd na start. Právě zde skončilo období dešťů, takže hladina řeky je zvýšená a to slibuje zajímavou jízdu. Mě se již zmocňuje nervozita. Říká se, že sjíždění vody buď pár stmelí, nebo rozdělí. Viděli jste přece český film Svatební cesta do Jiljí, že?

Po dvaceti minutách jízdy proti proudu nás autobus vysadí a my fasujeme neopreny, přilby, nafukovací loď Pálavu a pádla. No mám teda ránu! Na suchu jsme vyslechli instruktáž a jdeme na to! Na mělké vodě si zkoušíme nasedání do lodi. Řeknu vám, není to žádná sranda. Celé je to vratké, jedna noha vevnitř, druhá venku, loď uhýbá od břehu a kýve se, pádlo padá do vody, do toho na mě křičí přítel… Ale nebyla jsem v tom sama, začátečníků nás bylo víc. Takže jsme se nakonec naší neobratnosti zasmáli a začali pádlovat.


Já, jakožto naprostý vodácký nováček, jsem byla ze začátku dost zmatená ze všech příkazů, co se na mě valily od zadáka. „Zaber!“ střídalo „Přestaň!“ a já nevěděla, co dělat dříve. Naštěstí začátek sjezdu byl celkem jednoduchý, obtížnost I-II, takže jsme měli dost času se spolu navzájem sžít a taky si vychutnat okolní kopce. Nedotknutá alpská příroda podél křišťálově čisté řeky nás uchvacovala. Kochali jsme se tak dlouho, až jsme málem přehlédli, že v korytu začíná přibývat balvanů a řeka nabírá spád. Sotva jsme se vzpamatovali, už téměř najíždíme na kámen. „Kontruj!“, křičí přítel. „A co to sakra je?!“ začínám hystericky řvát já na něj. To mi jaksi zapoměl vysvětlit! Situaci jsme naštěstí zvládli, ale jakmile jsme v mírnějším úseku zastavili a čekali na zbytek vodáků, začala ostrá hádka. Jeden z instruktorů nás slyšel, připlul k nám a říká: „Klid, než dojedeme do cíle, ještě se párkrát pohádáte, to je normální.“ No, to nás tedy uklidnil. Ale světe div se, za chvíli jsme se sehráli a šlo to docela dobře. Z nezvyklého pokleku v neoprenu mě však začala bolet kolena, takže se ráda protáhuju při každé zastávce, kdy vyléváme vodu z lodi.

Kemp ve Wildalpenu se blížil a s ním nás čekaly nejtěžší chvíle tohoto dne. Zde je totiž závěrečná peřej, obtížnost III. Proud je velice silný a s lodí to pořádně hází. V jednu chvíli jsme se tak naklonili na stranu, že převrácení se zdá být nevyhnutelným. Silou vůle se to snažíme vyrovnat a povedlo se! Nadšeni dojíždíme, přirážíme ke břehu a taháme loď z vody. Večer jdeme do nejbližší hospůdky ochutnat šnaps a sdělujeme si své dojmy. Jdeme raději brzy spát, čeká nás náročný den.


Ráno balíme stany a nasedáme do lodi přímo u kempu. Dnes nás čeká přibližně dvacet kilometrů peřejnaté vody se soutěskou na konci. Řeka zde má obtížnost III. Každou chvíli musíme vylévat vodu z lodi, ale zatím projíždíme „bez ztráty kytičky“. Ruce mě bolí, ale prostor k odpočinku není žádný. Blížíme se k dalšímu úseku plnému balvanů. Poslední z nich výhružně trčí z vody. Někteří jej objíždí zprava, jiní zleva. Před sebou vidíme dvě lodě dnem vzhůru. Moc povzbuzující to není. Ale už se blíží naše chvíle. Proud nás hodil doleva, nemáme na vybranou. Tentokrát se nám to srovnat nepodařilo. Za pár vteřin jsme se poprvé cvakli. Narážím rukou na balvan, hlava jde pod vodu, lokám si. Kotrmelec, už jsem nad vodou. Přítel chytá loď, já jedno pádlo, to druhé rychle odnáší proud. Naštěstí poblíž dohlíží instruktoři a rychle nám pomáhají. No, jednou se to stát muselo, říkáme si. Nasedáme do lodi a jedeme dál.

Následuje přestávka, musíme se posilnit. Čeká nás velmi atraktivní, ale také technicky náročný úsek cesty. Je to pět kilometrů dlouhý průjezd romantickou soutěskou. Řeka je zde široká 3–5metrů, peřeje skrývají nepravidelné proudy, válce a víry. Okolí vnímáme jen letmo, sjezd je náročný. Adrenalin stoupá! Jsem přesvědčená, že se musíme rozmlátit o kameny. Už chápu, proč jsou na Salze přilby povinné a pokud je nemáte, můžete dostat tučnou pokutu. V trochu klidnějších místech zdviháme hlavy a jsme unešeni. Po stranách se vypínají skály, mezi nimi se modrá tenký pruh oblohy. Jízda je rychlá a těžká, ale daří se nám mít loď pod kontrolou. Za soutěskou se uklidňujeme my i voda, naše jízda končí. Balíme, nasedáme do autobusu a hurá domů! S ostatními musíme konstatovat, že Salza je nádherná. Sjezd byl super, všem můžeme tento zážitek vřele doporučit!

Na hrad Bouzov

Hrad Bouzov byl založen na počátku 14.století. Postupně jej vlastnilo
mnoho českých a moravských rodů. Na konci 17.století jej kupuje Řád
německých rytířů, kterým je po druhé světové válce zkonfiskován.

Jarní sluníčko nás tentokrát vytáhlo na hrad Bouzov. Trochu nás překvapuje, že hrad nestojí osamoceně na vrcholu kopce a není zdálky vidět. Vynořuje se z lesíka uprostřed obce Bouzov, ale to nijak nezmenšuje jeho krásu. Po cestě plné výmolů, na kterých jsme mimochodem ztratili poklici z kola auta, jsme byli na místě. Placené parkoviště je kousek od hradu, takže stačí pár desítek metrů a jsme u pokladny. Tady si každý může vybrat z několika prohlídek. My volíme základní okruh /100kč/os./ a tzv.hrad z ptačí perspektivy /50kč/os./. Procházíme na nádvoří a všichni musíme konstatovat, že zvenčí je to nejhezčí hrad, na kterém jsme byli. A že jsme jich už pár viděli! Máme asi dvacet minut čas a tak si prohlížíme výstavu všech dosud vydaných turistických známek. Pak už se nás ujímá milá průvodkyně a vyrážíme na prohlídku.


Hrad Bouzov byl založen na počátku 14.století. Postupně jej vlastnilo mnoho českých a moravských rodů. Na konci 17.století jej kupuje Řád německých rytířů, kterým je po druhé světové válce zkonfiskován. V jeho architektuře se prolíná několik slohů, zejména gotika a renesance.

Podrobné informace: http://www.hrad-bouzov.cz/

Hrad je velice hezký i uvnitř. Shodujeme se na tom, že by se v něm dalo hned bydlet. Je vybaven krásným nábytkem, vše je čisté, upravené, každému z pokojů dominují barevná kachlová kamna, ovšem pokaždé jinak zdobená, žádný vzor se neopakuje. Všichni se společně zasmějeme pokaždé, když si musíme povinně obout nazouváky, určené do místností s parketami. Boty jsou totiž velké, takže všem padají. Stoupat s nimi do schodů je nadlidský úkol. Velmi se nám také líbí bohatě zdobená studna, u které si vyslechneme seznam pohádek, které se na hradě Bouzov natáčely.

Po hodině prohlídka končí, přidává se k nám jiný průvodce, tentokrát je to nerudný mladík, a už stoupáme nahoru po točitých schodech v hlavní věži. V každém patře je zastávka, kde můžeme shlédnout např. soudní síň nebo výstavu sádrových odlitků. Všichni se už ale těšíme na ochoz, kde se natáčela pohádka O princezně Jasněnce a létajícím ševci. A už jsme tady!


Sice je trochu pod mrakem, ale výhled je přesto krásný. Pobíháme kolem dokola za veselého povolávání Jíro! Jasněnko! Když se celá skupina vydováděla a nafotila spoustu snímků, sestupujeme dolů a prohlídka hradu končí.

Po pár minutách pěší chůze pod hradem objevujeme dřevěnou napodobeninu trójského koně vysokého 15 metrů. Samozřejmě se jdeme všichni podívat dovnitř. Sice začíná pršet, přesto ještě shlédneme výstavu středověkých válečných zbraní a vyslechneme si zajímavý výklad od střelmistra i s praktickou ukázkou střelby. Nyní sice plní dojmů ale s prázdným žaludkem utíkáme v dešti do nejbližší hospody na oběd.

Musíme se totiž posilnit, než vyrazíme vyzkoušet minikáry, pro něž je na nedalekém kopečku upravena dráha. Než jsme poobědvali, vysvitlo sluníčko, takže hurá na to! Závod všichni přežili, tak můžeme vyrazit na cestu.