Se svými 119 500 obyvateli je Reykjavík nejrušnější město
Islandu. Dočtete se, co stojí za to vidět, jak je Reykjavík drahý, ale
popíšu vám i to, jací Islanďané jsou, neboť jsem v jedné
rodině strávila celý týden a nasbírala spoustu zkušeností.
Se svými 119 500 obyvateli je Reykjavík nejrušnější město Islandu. Dočtete se, co stojí za to vidět, jak je Reykjavík drahý, ale popíšu vám i to, jací Islanďané jsou, neboť jsem v jedné rodině strávila celý týden a nasbírala spoustu zkušeností.
První dojmy
První věc mě zarazila hned na začátku, když jsem se svou dvacetiletou hostitelkou Bárou Finnsdötir ubírala autem směrem k jejímu domovu na předměstí Reykjavíku. Městská doprava je tam tak řídká, že v jednom autobuse sedí v průměru jen dva lidé, všichni totiž jezdí auty. Cesta od hlavního autobusového nádraží nám trvala cca 10 minut, takže je vidět, že Reykjavík projedete coby dup. Byl srpen. Teplota se pohybovala kolem 9 stupňů, ale vítr foukající od oceánu způsoboval dojem, že bylo mnohem chladněji. V jejím řadovém domku jsem dostala vlastní pokoj s koupelnou. Pak jsme si sedli k opečenému toastu se slaným máslem – nejčastějším jídlem a povídali si o všem, co nás napadlo. A Bára mi ukázala křišťálový servis z Prahy, co její otec kdysi dovezl z dovolené.
Muzea a kultura
Během jednoho týdne jsme prošli snad všechny muzea, co se na islandu nacházejí. Národní muzeum, kde je vystaveno plno vykopávek po Vikinzích, Arbaer muzeum neboli skanzen, který se snaží připomenout dobovou architekturu, způsob středověkého života a tradiční domácí zvířata, muzeum Einara Jónssona, jednoho z nejslavnějších sochařů, nejstarší a nejmenší dům, nacházející se v centru. Saga muzeum, ve kterém se vypráví legendy o prvních obyvatelích Islandu a prohlédnout si tam můžete jejich voskové podobizny. Muzeum Sigurjóna Óláfssona, dalšího sochaře a umělce a nakonec Námořní muzeum, které vás zavede i do vnitřku lodi. Mimo to jsme navštívili i tamní botanickou zahradu a zoologickou zahradu, kde si za v přepočtu stokorunu můžete prohlédnout domácí zvířata. Na Islandu se staví i druhá opera, která ale kvůli krizi nemůže být dostavěna.
Zajímavost v tvorbě jmen
Islandská příjmení se tvoří stále starým způsobem. Vždy se použije otcovo křestní jméno a k němu se přidá koncovka son pro chlapce a nebo döttir pro holčičku. Zjistíme tedy, že Bářin otec se jmenuje Finn. Její bratr se jmenuje Hjálmar. Bratrovo jméno tedy bude Hjálmar Finnsson. Není to ale příjmení na jaké jsme zvyklí. Nikdy se nesmí použít samostatně bez křestního jména.
Náš projekt
V pondělí 24. 8. byl první školní den. Na středních a základních školách výuka začíná deset minut po osmé hodině. S Bárou jsem se vydala na její vyšší odbornou školu zaměřenou na estetickou výchovu. Tam nás přivítala skupina učitelek a už jsme se vrhli na tvorbu animací a zvukových doplňků, které měly být součástí našeho projektu – e-learningové učebnice anglického jazyka, za jejíž tvorbou jsme na Island vlastně jeli. Vybavená škola moc dobře nebyla a vůbec i její úroveň mi nepřipadala dostačující. Snad to tak ale není i s ostatními vysokými školami.
Tradiční jídlo, pití a islandské pivo
Nejobvyklejším jídlem na Islandu je jehněčí a to na všelijaké způsoby. V každém obchodě ho koupíte uzené. To ale chutná hodně po kouři. Více než jsme zvyklí u nás. Zato jehněčí steaky jsou delikátní. Měli jsme je grilované s opečenými brambory v alobalu, s rukolou, u příležitosti Bářiných jednadvacátých narozenin, kdy se k nám domů sjela celá její rodina. Dříve se z jehněčího využívalo všechno. Krev se pila a sušila, z jater se dělal puding, hlavy se opekly a největší pochoutkou byly beraní varlata.
Jako předkrm se podávaly langusty, což je taky jedna ze specialit. Dezert byla zmrzlina, přes to, jak bylo chladno. Zmrzlinu můžete koupit v obrovském papírovém kornoutu, k tomu si ještě můžete zakousnout lékořicové bonbony a horkou tekutou čokoládu. Lahůdka!
Hodně vyhledávané jsou také solené sušené ryby, které se nechávají odstát zhruba na 3 měsíce. Ale pozor na ten zápach! Pečivo je jinak žitné, pečlivě si přečtěte obal, ať nekoupíte sladký chléb místo obyčejného. K pití se podává často obyčejná voda, která je zadarmo k dispozici v každé kavárně a restauraci. Jinak jsou Islanďané velkými milovníky piva. Půllitr stojí v přepočtu 150 Kč, jejich pivo značky Viking mi ale příliš nechutnalo. Bylo hodně hořké a jakoby rozředěné. Dalším oblíbeným pitím je kořalka Brenivín přezdívaná „černá smrt“. Má kmínový nádech. A vodka Opal, která je, věřte tomu nebo ne, slaná! Od stejné značky jsou i lékořicové bonbony, také slané!
Islandský design a móda
Na Islandu stojí za povšimnutí móda. Známá je například outdoorová značka 66 º North face, která působí už od začátku minulého století, a pak hlavně obrovské množství designérských obchodů. Nakoupit můžete všelijaké módní výstřelky z ovčí vlny. Oblíbená je značka Varma. Ručně vyráběné šperky z lávy a obsidiánů. Keramika, doplňky do interiéru a plno dalšího. Islanďana od turisty rozeznáte na první pohled. Jsou to módní znalci. Dbají na svou postavu a na to, aby vypadali pěkně.
Noční život
Islanďané se rádi baví. V pátek večer je doslova risk jít do města do nějakého klubu. Je tam tak narváno, a to přesto, že klubů je na každém rohu několik. My jsme takhle vyrazili. Myslela jsem, že se každým okamžikem ztratím. Pořád mě někdo oslovoval, neboť v outdoorovém oblečení jsem vypadala jako cizinka na první pohled. Musím říct, že Islanďané si neberou žádné servítky. Jsou energičtí a nespoutaní. Tančí divoce. Noční život pro ně začíná až po půlnoci a končí v ranních hodinách. V jednom rockovém klubu jsme zahlédli Björk. Když jsme si ji chtěli vyfotit, začala se bránit.
Jací doopravdy jsou?
Můžou se vám zdát chladní, drsní, ne moc otevření, vlažní a neoblomní, ale když jim dáte čas, poznáte, že jsou vstřícní, citliví, poetičtí, loajální. Všemu se rádi naučí. Umějí perfektně anglicky. Rychle se přizpůsobí a rozvíjejí své schopnosti na co nejvyšší úroveň. I když se před vámi neukážou přesně v té pozici, jací jsou v přítomnosti svých přátel a blízkých, také před vámi nic nezatají. Klidně se s nimi dá přátelit.
Poslední den
Nastal pro mě poslední den v Bářině rodině. Ráno mě vzbudila, k snídani jsme si daly zas jeden toast. Vždycky se divila, když mi to nestačilo a brala jsem si druhý. Odpoledne jsme vyrazily na kolech podél oceánu, kde se nějací opilí odvážlivci koupali v ledové vodě. Jely jsme se podívat na hřbitov a později jsme šly sbírat borůvky. Tam jsem poprvé spatřila něco jako nízký smrkový les. Vrátily jsme se a Bára mi borůvky přenechala jako dárek. K večeři její strýc uvařil výbornou rybu a ještě dlouho do noci jsme si povídali. Pak jsem šla naposledy spát do své letadlové postele s vědomím, že je konec a že zítra touhle dobou už budu v Berlíně. Usínala jsem s vděčnými vzpomínkami a přemítala o všem krásném, co jsem zažila.
Se svými 119 500 obyvateli je Reykjavík nejrušnější město Islandu. Dočtete se, co stojí za to vidět, jak je Reykjavík drahý, ale popíšu vám i to, jací Islanďané jsou, neboť jsem v jedné rodině strávila celý týden a nasbírala spoustu zkušeností.
První dojmy
První věc mě zarazila hned na začátku, když jsem se svou dvacetiletou hostitelkou Bárou Finnsdötir ubírala autem směrem k jejímu domovu na předměstí Reykjavíku. Městská doprava je tam tak řídká, že v jednom autobuse sedí v průměru jen dva lidé, všichni totiž jezdí auty. Cesta od hlavního autobusového nádraží nám trvala cca 10 minut, takže je vidět, že Reykjavík projedete coby dup. Byl srpen. Teplota se pohybovala kolem 9 stupňů, ale vítr foukající od oceánu způsoboval dojem, že bylo mnohem chladněji. V jejím řadovém domku jsem dostala vlastní pokoj s koupelnou. Pak jsme si sedli k opečenému toastu se slaným máslem – nejčastějším jídlem a povídali si o všem, co nás napadlo. A Bára mi ukázala křišťálový servis z Prahy, co její otec kdysi dovezl z dovolené.
Muzea a kultura
Během jednoho týdne jsme prošli snad všechny muzea, co se na islandu nacházejí. Národní muzeum, kde je vystaveno plno vykopávek po Vikinzích, Arbaer muzeum neboli skanzen, který se snaží připomenout dobovou architekturu, způsob středověkého života a tradiční domácí zvířata, muzeum Einara Jónssona, jednoho z nejslavnějších sochařů, nejstarší a nejmenší dům, nacházející se v centru. Saga muzeum, ve kterém se vypráví legendy o prvních obyvatelích Islandu a prohlédnout si tam můžete jejich voskové podobizny. Muzeum Sigurjóna Óláfssona, dalšího sochaře a umělce a nakonec Námořní muzeum, které vás zavede i do vnitřku lodi. Mimo to jsme navštívili i tamní botanickou zahradu a zoologickou zahradu, kde si za v přepočtu stokorunu můžete prohlédnout domácí zvířata. Na Islandu se staví i druhá opera, která ale kvůli krizi nemůže být dostavěna.
Zajímavost v tvorbě jmen
Islandská příjmení se tvoří stále starým způsobem. Vždy se použije otcovo křestní jméno a k němu se přidá koncovka son pro chlapce a nebo döttir pro holčičku. Zjistíme tedy, že Bářin otec se jmenuje Finn. Její bratr se jmenuje Hjálmar. Bratrovo jméno tedy bude Hjálmar Finnsson. Není to ale příjmení na jaké jsme zvyklí. Nikdy se nesmí použít samostatně bez křestního jména.
Náš projekt
V pondělí 24. 8. byl první školní den. Na středních a základních školách výuka začíná deset minut po osmé hodině. S Bárou jsem se vydala na její vyšší odbornou školu zaměřenou na estetickou výchovu. Tam nás přivítala skupina učitelek a už jsme se vrhli na tvorbu animací a zvukových doplňků, které měly být součástí našeho projektu – e-learningové učebnice anglického jazyka, za jejíž tvorbou jsme na Island vlastně jeli. Vybavená škola moc dobře nebyla a vůbec i její úroveň mi nepřipadala dostačující. Snad to tak ale není i s ostatními vysokými školami.
Tradiční jídlo, pití a islandské pivo
Nejobvyklejším jídlem na Islandu je jehněčí a to na všelijaké způsoby. V každém obchodě ho koupíte uzené. To ale chutná hodně po kouři. Více než jsme zvyklí u nás. Zato jehněčí steaky jsou delikátní. Měli jsme je grilované s opečenými brambory v alobalu, s rukolou, u příležitosti Bářiných jednadvacátých narozenin, kdy se k nám domů sjela celá její rodina. Dříve se z jehněčího využívalo všechno. Krev se pila a sušila, z jater se dělal puding, hlavy se opekly a největší pochoutkou byly beraní varlata.
Jako předkrm se podávaly langusty, což je taky jedna ze specialit. Dezert byla zmrzlina, přes to, jak bylo chladno. Zmrzlinu můžete koupit v obrovském papírovém kornoutu, k tomu si ještě můžete zakousnout lékořicové bonbony a horkou tekutou čokoládu. Lahůdka!
Hodně vyhledávané jsou také solené sušené ryby, které se nechávají odstát zhruba na 3 měsíce. Ale pozor na ten zápach! Pečivo je jinak žitné, pečlivě si přečtěte obal, ať nekoupíte sladký chléb místo obyčejného. K pití se podává často obyčejná voda, která je zadarmo k dispozici v každé kavárně a restauraci. Jinak jsou Islanďané velkými milovníky piva. Půllitr stojí v přepočtu 150 Kč, jejich pivo značky Viking mi ale příliš nechutnalo. Bylo hodně hořké a jakoby rozředěné. Dalším oblíbeným pitím je kořalka Brenivín přezdívaná „černá smrt“. Má kmínový nádech. A vodka Opal, která je, věřte tomu nebo ne, slaná! Od stejné značky jsou i lékořicové bonbony, také slané!
Islandský design a móda
Na Islandu stojí za povšimnutí móda. Známá je například outdoorová značka 66 º North face, která působí už od začátku minulého století, a pak hlavně obrovské množství designérských obchodů. Nakoupit můžete všelijaké módní výstřelky z ovčí vlny. Oblíbená je značka Varma. Ručně vyráběné šperky z lávy a obsidiánů. Keramika, doplňky do interiéru a plno dalšího. Islanďana od turisty rozeznáte na první pohled. Jsou to módní znalci. Dbají na svou postavu a na to, aby vypadali pěkně.
Noční život
Islanďané se rádi baví. V pátek večer je doslova risk jít do města do nějakého klubu. Je tam tak narváno, a to přesto, že klubů je na každém rohu několik. My jsme takhle vyrazili. Myslela jsem, že se každým okamžikem ztratím. Pořád mě někdo oslovoval, neboť v outdoorovém oblečení jsem vypadala jako cizinka na první pohled. Musím říct, že Islanďané si neberou žádné servítky. Jsou energičtí a nespoutaní. Tančí divoce. Noční život pro ně začíná až po půlnoci a končí v ranních hodinách. V jednom rockovém klubu jsme zahlédli Björk. Když jsme si ji chtěli vyfotit, začala se bránit.
Jací doopravdy jsou?
Můžou se vám zdát chladní, drsní, ne moc otevření, vlažní a neoblomní, ale když jim dáte čas, poznáte, že jsou vstřícní, citliví, poetičtí, loajální. Všemu se rádi naučí. Umějí perfektně anglicky. Rychle se přizpůsobí a rozvíjejí své schopnosti na co nejvyšší úroveň. I když se před vámi neukážou přesně v té pozici, jací jsou v přítomnosti svých přátel a blízkých, také před vámi nic nezatají. Klidně se s nimi dá přátelit.
Poslední den
Nastal pro mě poslední den v Bářině rodině. Ráno mě vzbudila, k snídani jsme si daly zas jeden toast. Vždycky se divila, když mi to nestačilo a brala jsem si druhý. Odpoledne jsme vyrazily na kolech podél oceánu, kde se nějací opilí odvážlivci koupali v ledové vodě. Jely jsme se podívat na hřbitov a později jsme šly sbírat borůvky. Tam jsem poprvé spatřila něco jako nízký smrkový les. Vrátily jsme se a Bára mi borůvky přenechala jako dárek. K večeři její strýc uvařil výbornou rybu a ještě dlouho do noci jsme si povídali. Pak jsem šla naposledy spát do své letadlové postele s vědomím, že je konec a že zítra touhle dobou už budu v Berlíně. Usínala jsem s vděčnými vzpomínkami a přemítala o všem krásném, co jsem zažila.
Tady se dříve pralo prádlo v horkých pramenech (u botanické zahrady)
Island se v poslední době stal vyhledávaným místem turistů
z celého světa. Hojné zastoupení tvoří Němci, Francouzi, Dánové
ale i Češi, což mnohdy překvapí, ale z vlastní zkušenosti vím,
že je tomu tak. Má totiž hodně, co nabídnout. Úchvatná krajina,
příjemní lidé a specifická, i když drahá kuchyně, tak se dá
shrnout Island do tří bodů. Já jsem měla tu možnost Island procestovat a
po týdnu stráveném v přírodě se dostat ještě na jeden týden do
islandské rodiny, se kterou jsem zažila plno zajímavých okamžiků.
Island se v poslední době stal vyhledávaným místem turistů z celého světa. Hojné zastoupení tvoří Němci, Francouzi, Dánové ale i Češi, což mnohdy překvapí, ale z vlastní zkušenosti vím, že je tomu tak. Má totiž hodně, co nabídnout. Úchvatná krajina, příjemní lidé a specifická, i když drahá kuchyně, tak se dá shrnout Island do tří bodů. Já jsem měla tu možnost Island procestovat a po týdnu stráveném v přírodě se dostat ještě na jeden týden do islandské rodiny, se kterou jsem zažila plno zajímavých okamžiků.
Cesta tam
Jelikož z České republiky letadla na Island nelétají, jezdí se na letiště do berlínského Shoenefeldu, odkud let do Keflavíku (islandské letiště) trvá cca 3 hodiny a 20 minut. Pak se podél pobřeží vydáte autobusem na autobusové nádraží BSÍ v Reykjavíku. Tam se už můžete rozhodnout, co dál. Ubytovat se, jet do vnitrozemí, kempovat anebo si půjčit auto. Já jsem se rozhodla pro druhou možnost. Ale pozor, pokud chcete kempovat na Islandu, je důležité se správně vybavit. Spacák by měl být do nejméně –10°C, protože i v létě může mrznout, sněžit a podobně. Karimatka je nejlepší nafukovací – lépe izoluje a stan dvouplášťový. Mnohdy se výbava na Island hodně prodraží, ale je opravdu velice důležité ji nepodcenit.
První kemp, první zážitky a první túra
Z Reykjavíku, což v češtině znamená kouřící zátoka, se vydávám autobusem severovýchodně do kempu Hveravelir. Ten se rozkládá na rozsáhlé hrbolaté louce mezi dvěma ledovci – Langjökull a Hofsjökull. Cestou máme několik zastávek. První z nich je hned nejúchvatnější. Ze země erupuje až 30 m vysoký gejzír a to v asi šestiminutových intervalech. Lidé s připravenými fotoaparáty se snaží pořídit co možná nejdokonalejší fotografii, což je opravdu nadlidský výkon, jelikož výbuch trvá několik málo sekund. Od gejzíru pokračujeme dál přes vodopády Gulffos. Říká se jim zlaté vodopády. Jsou 31 metrů vysoké a skládají se ze dvou kaskád. Tady potkávám první japonské turisty s deštníky. Ano, prší.
Přijíždím do kempu, rozbaluji stan a vydávám se na túru lávovým polem ke kráteru. Začínám pociťovat nepříjemnou zimu, která mi leze za nehty, a tak se po dosažení cíle těším na první koupání v termálním jezírku, které se nachází přímo v prostranství kempu. V 7°C se svlékám do plavek a nořím se do čtyřicetistupňového jezírka. Pak už mě nic nerozhází a já spokojeně usínám zachumlaná ve svém spacáku.
Zvířecí budíček a návštěva města
Ráno mě probouzí bečení ovcí, které se procházejí mezi stany. Vždy chodí ve skupinách po třech. Matka a dvě mláďata. Není poznat, jestli jde o samce či samici, obě pohlaví mají rohy. Po pevnině se pohybují volně, až na podzim pastevci podnikají několikadenní treky a snaží se je nahnat do třídičky, kde si je pak s ostatními pastevci podle značek v uších rozeberou.
Rychle balím krosnu a vydávám se autobusem do města Akureyri, v překladu písečné louky. Se svými 17 500 obyvateli se udává jako hlavní město severu. První co mě praští do očí je dvouvěžový kostel. Jeho betonové věže mi svým vzhledem připomínají New York. Město nabízí mnoho způsobů, jak strávit volný čas. Od muzeí, přes operu až po teplý venkovní bazén. Islanďané ani krytý neznají. Rozhoduji se jinak a navštěvuji tamní proslulou cukrárnu. Od této doby jsem se stala závislá na horké čokoládě a každý den si jednu musím dopřát.
Líné ráno
Ani další ráno mne nemine zvířecí budíček. Tentokrát to jsou extrémně velké kachny, které chodí mezi stany. Navštěvuji první obchod. Jelikož mi došly zásoby z domova, tak objevuji kouzlo islandského tvarůžku jménem Skyr. Prodávají ho s různými příchutěmi a opravdu výborně nasytí. Dále kupuji slané máslo Smjör a islandský chléb Flatbraud.
Kouřící kopec – Reykjahlíd a 20 let mladá láva
Autobusem se dostáváme do Reykjahlídu. Cestou zastavujeme u vodopádů Godafoss, u kterých pobudeme déle při cestě na jih. Kempujeme u jezera Mývatn. Jde o rozsáhlé, čisté jezero zasazené do lávového pole, které nemá konce. Všude kolem je fascinující příroda. Vydávám se na výlet k ještě činné sopce Krafle. Odborníci předvídají erupci velice brzo. Naposledy vybuchla před asi 20 lety a tak se dá říct, že lávové pole je ještě mladé. Cesty přes něj vedou po vyznačených trasách a dřevěných můstcích, protože místy je láva ještě žhavá. Všude se z ní kouří, a proto není radno šlapat mimo vyznačená místa. Připadám si jak v Tolkienově Mordoru. Na dohled není nic než láva. Chybí už jen Sarumanovo oko.
Láva a zas jen láva
Vydávám se na 18 kilometrovou pěší túru. Cesta vede přes lávové pole, a tak je poněkud náročná. Bez pořádných pohorek bych ji nedoporučovala. Odkrývá se mi úžasná scenérie. Míjím několik metrů hlubokou díru, která je skoro po okraj zasněžená. Procházím parádními lávovými tunely, až se konečně dostávám na místo, kde se láva zastavila. Začíná pršet, nandávám si pláštěnku, která se za chvíli trhá. Stejně je ale k ničemu, protože na Islandu prší horizontálně, což zapříčiňuje silný mrazivý vítr. Cesta vede mnohdy přes pastevecké oblasti, a tak musím po pochybném žebříku překračovat ostnaté ploty. Konečně se přede mnou odkrývá město a navštěvuji tamní teplý venkovní bazén, abych se alespoň trochu ohřála před večerní projížďkou.
Den ještě nekončí
Opět nasedám do autobusu. Vystupujeme u skalních útvarů z lávy. Někdy připomínají obličej, jindy hrad. Před deštěm se schovávám v jeskyních, ale hned to vzdávám a déšť ne déšť vyrážím na okružní cestu mezi těmito úkazy.
Další zastávkou, která mě vyžene ze suchého autobusu, je místo, kde se stýkají dvě litosférické desky – euroasijská a severoamerická. Jednou nohou stojím na evropské a druhou na americké a připadám si vážně dobře.
Poslední, ale nejsilněji působící (hlavně na ten čichový smysl) zastávkou je místo zvané Dettifoss, kde ze země prýští silné páry se sirnatým zápachem. V bahnité zemi se rozkrývá několik bublajících jezírek, které mají přes 100°C. Všude kolem je tak neuvěřitelný puch jako z několika tisíců pukavců. Asi po hodině prohlížení opouštím toto „smradlavé“ místo a jedu zpět do kempu.
Askja
Druhý den se s dalšími cestovateli vydáváme ze stejného kempu na fascinující výlet k bývalé sopce Askja. Ta po erupci vytvořila obrovský masiv vzdálený 150 km od Severního ledového oceánu. Samotný kráter sopky má 50 km² a rozdělil se na dvě jezera. To větší – Oskjuvatna má 11 km², druhé – Viti (Peklo) není tak velké, ale musí se k němu sejít dosti prudká cesta. Pak se v něm můžete i vykoupat. Teplota vody je cca 22°C, ale pozor, zas je silně cítit sírou, což bez čisté vody ze sebe neodstraníte.
Cesta k ní
Cestou ke kráteru náš autobus brodí dvě islandské řeky. Jedna z nich ukrývá v sobě nejčerstvější vodu na Islandu a dá se z ní rovnou pít. Vidíme i třetí řeku, kterou ale nebrodíme, neboť by nás její neskutečně silný proud smetl jako nic.
Tento den je hezky a svítí sluníčko, takže se to výborně fotí. Celou cestu nám dělá společnost „královna Islandu“, hora Herdubreidarlindur s nadmořskou výškou 1682 m. Je to vyhledávané místo horolezců.
Zastavujeme se také na místě, známém pod pojmem měsíční krajina. To proto, že na ní Američané nacvičovali přistání na Měsíci. Obrovské šedé pole jen s občasným lávovým balvanem. Neuvěřitelné.
Cesta od ní
Když se vracíme zpět do Reykjahlídu, neodpoustíme si ještě zastávku v soutěsce Dreki, která je tvořena rozmanitými skálami. Ukrývá také malý vodopád. Teplota vzduchu se dokonce šplhá na 16°C, a tak svlékáme bundy a mikiny a opalujeme se v horském sluníčku. Jaké pak je překvapení, když se vedle mě ozývá čeština a posléze objevuje další a další mně neznámí Češi. Jsem zvídavá a dozvídám se od nich, že jich je tam celý autobus a že se na Island plavili lodí přes Faerské ostrovy, což trvá asi 2 dny. Po příjemném popovídání následuje cesta zpět do kempu. Během jízdy ještě míjíme hromady kamení nepříliš daleko vzdálené od sebe. Řidič vysvětluje, že jde o někdy i 200 let staré značky, jimiž si pastevci vyznačovali cesty za ovcemi.
Konečně na jih!
A je to tu, vyrážíme na jih do hor na místo zvané Landmannalaugar. Jen Češi těmto horám říkají duhové a je to více než přiléhavý název. Písek na horách je totiž barevně zbarven podle toho, jaký nerost zrovna obsahuje. Vidíme tedy téměř všechny barvy duhy a je to nádhera. Pokud se vám poštěstí, můžete nad horami vidět i duhu, protože toto místo je přeháňkami za svitu slunce proslulé. Cesta z Reykjahlídu tam trvá 8 hodin a 40 minut a jede se kolem vodopádu Aldeyjarfoss a pak kolem největšího islandského ledovce – Vatnajökul, který je nejrozsáhlejší v Evropě. Díky němu také Ledovce pokrývají 11 % Islandu.
Cesta autobusem je mrazivá, všude venku jsou obrovské nánosy sněhu a ledu. Mrzne a náš pan řidič ještě zapíná klimatizaci, a aby toho nebylo málo, tak na „čůracích“ zastávkách nechává otevřené dveře. Přestože mám na sobě asi šest vrstev, klepu se zimou. Utěšuji se tím, že jedu na jih a tam přeci musí být podle pravidel tepleji. A taky že je. V Landmannalaugar nás vítají duhové hory ozářené večerním sluncem. Hned je mi do zpěvu a pořizuji nekonečné množství fotek. Takovou nádheru jsem ještě nezažila.
Hory umějí být i zrádné!
O tom, že hory nejsou jen nádhera, se přesvědčuji následující den a vlastně už večer a ráno. Jelikož ve dne je krásně a jasno, večer je tak neuvěřitelná zima, že jsem i já ve svém extrémně teplém spacáku mrznu. Polární zář, na kterou čekám, se neukazuje a ráno mám na stanu neuvěřitelné množství jinovatky, až se divím, že nemám omrzliny. Nicméně se vzpamatovávám vklouznutím do horkého potoka opět v těsné blízkosti kempu a vyrážím na 30 kilometrovou túru po horách.
Cesta k cíli
Během túry se mi odkrývají neuvěřitelné pohledy na údolí lemované horami místy zasněženými. Připadá mi, jako kdyby hory byly namalované, jako by mi před oči někdo podstrčil obraz. Míjíme sněhové jazyky, stavíme sněhuláky, zastavujeme se u horkých sirnatých výparů, u kterých se ohříváme. Nedochází nám totiž, že pára zvlhčuje. Pokračujeme dál. Počasí se začíná kazit, fouká silný vítr a prší. Akorát dorážíme na obsidiánovou poušť. Poušť pokrytou sopečným sklem. Všude kolem nás jsou pomníčky horalů, kteří tuto cestu nezvládli. Náš 30 kilometrový úsek je totiž jen pětina normálního treku. Padá mlha a je vidět sotva od tyčky, vyznačující trasu, k tyčce. Dosáhli jsme ale cíle a spokojeně se vracíme do kempu. Když jsme na vrcholu poslední hory, která nás dělí od kýženého stanu, opravdu vidíme slabou duhu.
Počasí je proměnlivé
Na Islandu nikdy nevíte, jaké počasí vás překvapí. I když je ráno krásně, během několika málo okamžiků se může obloha zatáhnout a počasí se tak úplně změnit. Proto je důležité, když jdete někam na túru, vzít si do batůžku náhradní oblečení. Pokud se ale počasí změní během doby, co jste ve stanu, nic s tím nenaděláte. Ráno kolem 5 hodiny mě budí silný otřes a zvuk, připomínající jedoucí vlak. Je to neuvěřitelně silný vítr, který naráží do mého stanu a odfoukává jeho vrchní vrstvu. Vstávám a zjišťuji, že ležím v louži a že na mě prší. Okamžitě balím. Venku prší samozřejmě zas horizontálně a jen co přeběhnu do umýváren, jsem promoklá na kost. Hory, které ještě včera byly neuvěřitelně nádherné, se mění v šedé, zamlžené stíny. A místo na kterém jsme kempovali je samo o sobě také jedna velká louže.
Změna plánů
Poslední procházka přes hory se tedy už neuskuteční. Těší mě jen pohled na fotografie pořízené den předtím. Autobus do Reykjavíku jede v 15:00. Je 6:30. V umývárnách nechávám uschnout veškeré vybavení a jdu se občerstvit do předraženého jídelního autobusu, kde trávím co nejvíce času. Dozvídám se totiž od ostatních lidí, že to co nás postihlo, nebylo nic jiného než obávaný blizard.
Děkuji všem, že se mi tohle stalo poslední den a že mě už čeká jen sušení věcí v Reykjavíku, kde na mě čeká má hostitelská rodina.
Tento článek vychází v rámci tématu Do deště, společného tématu uskupení webů 1.Outdoorova.eu.
Ostatní články:
www.nakole.cz – Nepromokavé cyklobrašny Ať už jedete na cykloexpedici na druhý konec světa, nebo potřebujete jen o několik bloků dál na nákup, v dešti a plískanici to nikdy není příjemné. V takovém případě se vždy vyplatí, když máte věci bezpečně uložené v suchu. V následujícím článku najdete několik typů voděodolných brašen na kola, které jsou k dostání na českém trhu.
www.nakole.cz – Kamarád do deště: Podzimní Prahou na elektrokole Tento článek nebude o věrném přátelství Lukáše Vaculíka a Sagvana Tofiho, jak by se na první pohled mohlo zdát. Následující příběh dokazuje, že i v dešti a nepohodě se může jezdit po Praze příjemně a navíc elegantně.
www.nakole.cz – Jak se jezdí v dešti Čeští cyklocestovatelé vyprávějí, jak si obvykle na cestách poradí s deštěm a s nepřízní počasí vůbec.
www.svetoutdooru.cz – Když začne pršet Vybavení do deště tvoří samostatnou kategorii prolínající snad všemi druhy outdoorového vybavení. Proti deštivému počasí se můžeme chránit speciálními doplňky – od pláštěnky až po sofistikované pončo, pořídit si outdorové nepropro vybavení, případně vhodně zkombinovat různé varianty. Připravili jsme přehled, co všechno je v tomto směru k dispozici.
www.hiking.sk – Čo všetko (ne)viete o zrážkach Rozhodujúcim faktorom pri plánovaní potuliek prírodou je počasie. Najradšej máme, ak svieti slnko, no zrážková činnosť je najdôležitejším prvkom pri rozhodovaní. Podľa zrážok prispôsobujeme oblečenie a obutie. Ak máte občas problém porozumieť slovníku meteorológov, ich predpovediam, modelom, družicovým záberom a meteogramom, tak nielen vám sú určené nasledovné riadky.
www.hydromagazin.cz – Kam na vodu, když prší? Déšť většinou není vodákův nepřítel, spíš spojenec. Hlavně zjara a na podzim, kdy je ta pravá sezona skalních pádlistů, kteří v práci netrpělivě kontrolují vodočty a snaží se odhadnout, kde to o víkendu poteče. A tak snad ani pohled HYDRA na společné deštivé téma webů 1.outdoorova.eu nemůže být jiný, než veskrze pozitivní.
www.hydromagazin.cz – Naschvály deště Situace, která se stala poměrně nedávno nám opět jasně dokázala, že déšť prostě neumí pršet ve správnou chvíli a my, kteří ho sledujeme již delší dobu, začínáme mít téměř jistotu, že to dělá naschvál. Fantomas vám vysvětlí proč…
www.svetoutdooru.cz – O vybavení do deště na Světě outdooru Při pořizování vybavení do deště se může hodit informace o zkušenostech s konkrétním vybavením, proto přinášíme přehled testů Světa outdooru, které se dotýkají uvedené problematiky, nebo jsou přímo o věcech do deště určených. Kromě názoru autora najdete další zkušenosti o konkrétním vybavení v komentářích k uvedeným článkům.
Island se v poslední době stal vyhledávaným místem turistů z celého světa. Hojné zastoupení tvoří Němci, Francouzi, Dánové ale i Češi, což mnohdy překvapí, ale z vlastní zkušenosti vím, že je tomu tak. Má totiž hodně, co nabídnout. Úchvatná krajina, příjemní lidé a specifická, i když drahá kuchyně, tak se dá shrnout Island do tří bodů. Já jsem měla tu možnost Island procestovat a po týdnu stráveném v přírodě se dostat ještě na jeden týden do islandské rodiny, se kterou jsem zažila plno zajímavých okamžiků.
Cesta tam
Jelikož z České republiky letadla na Island nelétají, jezdí se na letiště do berlínského Shoenefeldu, odkud let do Keflavíku (islandské letiště) trvá cca 3 hodiny a 20 minut. Pak se podél pobřeží vydáte autobusem na autobusové nádraží BSÍ v Reykjavíku. Tam se už můžete rozhodnout, co dál. Ubytovat se, jet do vnitrozemí, kempovat anebo si půjčit auto. Já jsem se rozhodla pro druhou možnost. Ale pozor, pokud chcete kempovat na Islandu, je důležité se správně vybavit. Spacák by měl být do nejméně –10°C, protože i v létě může mrznout, sněžit a podobně. Karimatka je nejlepší nafukovací – lépe izoluje a stan dvouplášťový. Mnohdy se výbava na Island hodně prodraží, ale je opravdu velice důležité ji nepodcenit.
První kemp, první zážitky a první túra
Z Reykjavíku, což v češtině znamená kouřící zátoka, se vydávám autobusem severovýchodně do kempu Hveravelir. Ten se rozkládá na rozsáhlé hrbolaté louce mezi dvěma ledovci – Langjökull a Hofsjökull. Cestou máme několik zastávek. První z nich je hned nejúchvatnější. Ze země erupuje až 30 m vysoký gejzír a to v asi šestiminutových intervalech. Lidé s připravenými fotoaparáty se snaží pořídit co možná nejdokonalejší fotografii, což je opravdu nadlidský výkon, jelikož výbuch trvá několik málo sekund. Od gejzíru pokračujeme dál přes vodopády Gulffos. Říká se jim zlaté vodopády. Jsou 31 metrů vysoké a skládají se ze dvou kaskád. Tady potkávám první japonské turisty s deštníky. Ano, prší.
Přijíždím do kempu, rozbaluji stan a vydávám se na túru lávovým polem ke kráteru. Začínám pociťovat nepříjemnou zimu, která mi leze za nehty, a tak se po dosažení cíle těším na první koupání v termálním jezírku, které se nachází přímo v prostranství kempu. V 7°C se svlékám do plavek a nořím se do čtyřicetistupňového jezírka. Pak už mě nic nerozhází a já spokojeně usínám zachumlaná ve svém spacáku.
Zvířecí budíček a návštěva města
Ráno mě probouzí bečení ovcí, které se procházejí mezi stany. Vždy chodí ve skupinách po třech. Matka a dvě mláďata. Není poznat, jestli jde o samce či samici, obě pohlaví mají rohy. Po pevnině se pohybují volně, až na podzim pastevci podnikají několikadenní treky a snaží se je nahnat do třídičky, kde si je pak s ostatními pastevci podle značek v uších rozeberou.
Rychle balím krosnu a vydávám se autobusem do města Akureyri, v překladu písečné louky. Se svými 17 500 obyvateli se udává jako hlavní město severu. První co mě praští do očí je dvouvěžový kostel. Jeho betonové věže mi svým vzhledem připomínají New York. Město nabízí mnoho způsobů, jak strávit volný čas. Od muzeí, přes operu až po teplý venkovní bazén. Islanďané ani krytý neznají. Rozhoduji se jinak a navštěvuji tamní proslulou cukrárnu. Od této doby jsem se stala závislá na horké čokoládě a každý den si jednu musím dopřát.
Líné ráno
Ani další ráno mne nemine zvířecí budíček. Tentokrát to jsou extrémně velké kachny, které chodí mezi stany. Navštěvuji první obchod. Jelikož mi došly zásoby z domova, tak objevuji kouzlo islandského tvarůžku jménem Skyr. Prodávají ho s různými příchutěmi a opravdu výborně nasytí. Dále kupuji slané máslo Smjör a islandský chléb Flatbraud.
Kouřící kopec – Reykjahlíd a 20 let mladá láva
Autobusem se dostáváme do Reykjahlídu. Cestou zastavujeme u vodopádů Godafoss, u kterých pobudeme déle při cestě na jih. Kempujeme u jezera Mývatn. Jde o rozsáhlé, čisté jezero zasazené do lávového pole, které nemá konce. Všude kolem je fascinující příroda. Vydávám se na výlet k ještě činné sopce Krafle. Odborníci předvídají erupci velice brzo. Naposledy vybuchla před asi 20 lety a tak se dá říct, že lávové pole je ještě mladé. Cesty přes něj vedou po vyznačených trasách a dřevěných můstcích, protože místy je láva ještě žhavá. Všude se z ní kouří, a proto není radno šlapat mimo vyznačená místa. Připadám si jak v Tolkienově Mordoru. Na dohled není nic než láva. Chybí už jen Sarumanovo oko.
Láva a zas jen láva
Vydávám se na 18 kilometrovou pěší túru. Cesta vede přes lávové pole, a tak je poněkud náročná. Bez pořádných pohorek bych ji nedoporučovala. Odkrývá se mi úžasná scenérie. Míjím několik metrů hlubokou díru, která je skoro po okraj zasněžená. Procházím parádními lávovými tunely, až se konečně dostávám na místo, kde se láva zastavila. Začíná pršet, nandávám si pláštěnku, která se za chvíli trhá. Stejně je ale k ničemu, protože na Islandu prší horizontálně, což zapříčiňuje silný mrazivý vítr. Cesta vede mnohdy přes pastevecké oblasti, a tak musím po pochybném žebříku překračovat ostnaté ploty. Konečně se přede mnou odkrývá město a navštěvuji tamní teplý venkovní bazén, abych se alespoň trochu ohřála před večerní projížďkou.
Den ještě nekončí
Opět nasedám do autobusu. Vystupujeme u skalních útvarů z lávy. Někdy připomínají obličej, jindy hrad. Před deštěm se schovávám v jeskyních, ale hned to vzdávám a déšť ne déšť vyrážím na okružní cestu mezi těmito úkazy.
Další zastávkou, která mě vyžene ze suchého autobusu, je místo, kde se stýkají dvě litosférické desky – euroasijská a severoamerická. Jednou nohou stojím na evropské a druhou na americké a připadám si vážně dobře.
Poslední, ale nejsilněji působící (hlavně na ten čichový smysl) zastávkou je místo zvané Dettifoss, kde ze země prýští silné páry se sirnatým zápachem. V bahnité zemi se rozkrývá několik bublajících jezírek, které mají přes 100°C. Všude kolem je tak neuvěřitelný puch jako z několika tisíců pukavců. Asi po hodině prohlížení opouštím toto „smradlavé“ místo a jedu zpět do kempu.
Askja
Druhý den se s dalšími cestovateli vydáváme ze stejného kempu na fascinující výlet k bývalé sopce Askja. Ta po erupci vytvořila obrovský masiv vzdálený 150 km od Severního ledového oceánu. Samotný kráter sopky má 50 km² a rozdělil se na dvě jezera. To větší – Oskjuvatna má 11 km², druhé – Viti (Peklo) není tak velké, ale musí se k němu sejít dosti prudká cesta. Pak se v něm můžete i vykoupat. Teplota vody je cca 22°C, ale pozor, zas je silně cítit sírou, což bez čisté vody ze sebe neodstraníte.
Cesta k ní
Cestou ke kráteru náš autobus brodí dvě islandské řeky. Jedna z nich ukrývá v sobě nejčerstvější vodu na Islandu a dá se z ní rovnou pít. Vidíme i třetí řeku, kterou ale nebrodíme, neboť by nás její neskutečně silný proud smetl jako nic.
Tento den je hezky a svítí sluníčko, takže se to výborně fotí. Celou cestu nám dělá společnost „královna Islandu“, hora Herdubreidarlindur s nadmořskou výškou 1682 m. Je to vyhledávané místo horolezců.
Zastavujeme se také na místě, známém pod pojmem měsíční krajina. To proto, že na ní Američané nacvičovali přistání na Měsíci. Obrovské šedé pole jen s občasným lávovým balvanem. Neuvěřitelné.
Cesta od ní
Když se vracíme zpět do Reykjahlídu, neodpoustíme si ještě zastávku v soutěsce Dreki, která je tvořena rozmanitými skálami. Ukrývá také malý vodopád. Teplota vzduchu se dokonce šplhá na 16°C, a tak svlékáme bundy a mikiny a opalujeme se v horském sluníčku. Jaké pak je překvapení, když se vedle mě ozývá čeština a posléze objevuje další a další mně neznámí Češi. Jsem zvídavá a dozvídám se od nich, že jich je tam celý autobus a že se na Island plavili lodí přes Faerské ostrovy, což trvá asi 2 dny. Po příjemném popovídání následuje cesta zpět do kempu. Během jízdy ještě míjíme hromady kamení nepříliš daleko vzdálené od sebe. Řidič vysvětluje, že jde o někdy i 200 let staré značky, jimiž si pastevci vyznačovali cesty za ovcemi.
Konečně na jih!
A je to tu, vyrážíme na jih do hor na místo zvané Landmannalaugar. Jen Češi těmto horám říkají duhové a je to více než přiléhavý název. Písek na horách je totiž barevně zbarven podle toho, jaký nerost zrovna obsahuje. Vidíme tedy téměř všechny barvy duhy a je to nádhera. Pokud se vám poštěstí, můžete nad horami vidět i duhu, protože toto místo je přeháňkami za svitu slunce proslulé. Cesta z Reykjahlídu tam trvá 8 hodin a 40 minut a jede se kolem vodopádu Aldeyjarfoss a pak kolem největšího islandského ledovce – Vatnajökul, který je nejrozsáhlejší v Evropě. Díky němu také Ledovce pokrývají 11 % Islandu.
Cesta autobusem je mrazivá, všude venku jsou obrovské nánosy sněhu a ledu. Mrzne a náš pan řidič ještě zapíná klimatizaci, a aby toho nebylo málo, tak na „čůracích“ zastávkách nechává otevřené dveře. Přestože mám na sobě asi šest vrstev, klepu se zimou. Utěšuji se tím, že jedu na jih a tam přeci musí být podle pravidel tepleji. A taky že je. V Landmannalaugar nás vítají duhové hory ozářené večerním sluncem. Hned je mi do zpěvu a pořizuji nekonečné množství fotek. Takovou nádheru jsem ještě nezažila.
Hory umějí být i zrádné!
O tom, že hory nejsou jen nádhera, se přesvědčuji následující den a vlastně už večer a ráno. Jelikož ve dne je krásně a jasno, večer je tak neuvěřitelná zima, že jsem i já ve svém extrémně teplém spacáku mrznu. Polární zář, na kterou čekám, se neukazuje a ráno mám na stanu neuvěřitelné množství jinovatky, až se divím, že nemám omrzliny. Nicméně se vzpamatovávám vklouznutím do horkého potoka opět v těsné blízkosti kempu a vyrážím na 30 kilometrovou túru po horách.
Cesta k cíli
Během túry se mi odkrývají neuvěřitelné pohledy na údolí lemované horami místy zasněženými. Připadá mi, jako kdyby hory byly namalované, jako by mi před oči někdo podstrčil obraz. Míjíme sněhové jazyky, stavíme sněhuláky, zastavujeme se u horkých sirnatých výparů, u kterých se ohříváme. Nedochází nám totiž, že pára zvlhčuje. Pokračujeme dál. Počasí se začíná kazit, fouká silný vítr a prší. Akorát dorážíme na obsidiánovou poušť. Poušť pokrytou sopečným sklem. Všude kolem nás jsou pomníčky horalů, kteří tuto cestu nezvládli. Náš 30 kilometrový úsek je totiž jen pětina normálního treku. Padá mlha a je vidět sotva od tyčky, vyznačující trasu, k tyčce. Dosáhli jsme ale cíle a spokojeně se vracíme do kempu. Když jsme na vrcholu poslední hory, která nás dělí od kýženého stanu, opravdu vidíme slabou duhu.
Počasí je proměnlivé
Na Islandu nikdy nevíte, jaké počasí vás překvapí. I když je ráno krásně, během několika málo okamžiků se může obloha zatáhnout a počasí se tak úplně změnit. Proto je důležité, když jdete někam na túru, vzít si do batůžku náhradní oblečení. Pokud se ale počasí změní během doby, co jste ve stanu, nic s tím nenaděláte. Ráno kolem 5 hodiny mě budí silný otřes a zvuk, připomínající jedoucí vlak. Je to neuvěřitelně silný vítr, který naráží do mého stanu a odfoukává jeho vrchní vrstvu. Vstávám a zjišťuji, že ležím v louži a že na mě prší. Okamžitě balím. Venku prší samozřejmě zas horizontálně a jen co přeběhnu do umýváren, jsem promoklá na kost. Hory, které ještě včera byly neuvěřitelně nádherné, se mění v šedé, zamlžené stíny. A místo na kterém jsme kempovali je samo o sobě také jedna velká louže.
Změna plánů
Poslední procházka přes hory se tedy už neuskuteční. Těší mě jen pohled na fotografie pořízené den předtím. Autobus do Reykjavíku jede v 15:00. Je 6:30. V umývárnách nechávám uschnout veškeré vybavení a jdu se občerstvit do předraženého jídelního autobusu, kde trávím co nejvíce času. Dozvídám se totiž od ostatních lidí, že to co nás postihlo, nebylo nic jiného než obávaný blizard.
Děkuji všem, že se mi tohle stalo poslední den a že mě už čeká jen sušení věcí v Reykjavíku, kde na mě čeká má hostitelská rodina.
Tento článek vychází v rámci tématu Do deště, společného tématu uskupení webů 1.Outdoorova.eu.
Ostatní články:
www.nakole.cz – Nepromokavé cyklobrašny Ať už jedete na cykloexpedici na druhý konec světa, nebo potřebujete jen o několik bloků dál na nákup, v dešti a plískanici to nikdy není příjemné. V takovém případě se vždy vyplatí, když máte věci bezpečně uložené v suchu. V následujícím článku najdete několik typů voděodolných brašen na kola, které jsou k dostání na českém trhu.
www.nakole.cz – Kamarád do deště: Podzimní Prahou na elektrokole Tento článek nebude o věrném přátelství Lukáše Vaculíka a Sagvana Tofiho, jak by se na první pohled mohlo zdát. Následující příběh dokazuje, že i v dešti a nepohodě se může jezdit po Praze příjemně a navíc elegantně.
www.nakole.cz – Jak se jezdí v dešti Čeští cyklocestovatelé vyprávějí, jak si obvykle na cestách poradí s deštěm a s nepřízní počasí vůbec.
www.svetoutdooru.cz – Když začne pršet Vybavení do deště tvoří samostatnou kategorii prolínající snad všemi druhy outdoorového vybavení. Proti deštivému počasí se můžeme chránit speciálními doplňky – od pláštěnky až po sofistikované pončo, pořídit si outdorové nepropro vybavení, případně vhodně zkombinovat různé varianty. Připravili jsme přehled, co všechno je v tomto směru k dispozici.
www.hiking.sk – Čo všetko (ne)viete o zrážkach Rozhodujúcim faktorom pri plánovaní potuliek prírodou je počasie. Najradšej máme, ak svieti slnko, no zrážková činnosť je najdôležitejším prvkom pri rozhodovaní. Podľa zrážok prispôsobujeme oblečenie a obutie. Ak máte občas problém porozumieť slovníku meteorológov, ich predpovediam, modelom, družicovým záberom a meteogramom, tak nielen vám sú určené nasledovné riadky.
www.hydromagazin.cz – Kam na vodu, když prší? Déšť většinou není vodákův nepřítel, spíš spojenec. Hlavně zjara a na podzim, kdy je ta pravá sezona skalních pádlistů, kteří v práci netrpělivě kontrolují vodočty a snaží se odhadnout, kde to o víkendu poteče. A tak snad ani pohled HYDRA na společné deštivé téma webů 1.outdoorova.eu nemůže být jiný, než veskrze pozitivní.
www.hydromagazin.cz – Naschvály deště Situace, která se stala poměrně nedávno nám opět jasně dokázala, že déšť prostě neumí pršet ve správnou chvíli a my, kteří ho sledujeme již delší dobu, začínáme mít téměř jistotu, že to dělá naschvál. Fantomas vám vysvětlí proč…
www.svetoutdooru.cz – O vybavení do deště na Světě outdooru Při pořizování vybavení do deště se může hodit informace o zkušenostech s konkrétním vybavením, proto přinášíme přehled testů Světa outdooru, které se dotýkají uvedené problematiky, nebo jsou přímo o věcech do deště určených. Kromě názoru autora najdete další zkušenosti o konkrétním vybavení v komentářích k uvedeným článkům.
