Autor: administrator

Hledáme-li v Evropě místa, kde se dá bezmyšlenkovitě toulat po kopcích, lesích a zelených loukách, postavit stan, kde se zachce, užít si samotu a klid rozlehlých a liduprázdných hor, zamíříme na Balkán. Před nedávnem nás toulavé boty zavedly také do Makedonie, země neuvěřitelně pohostinných lidí, sladkých rajčat a řízné rakije. Jakožto milovníky hor, lákala nás především Šar planina, neboli „Pestré hory“. Osmdesát kilometrů dlouhý hřeben, který na celých šedesáti kilometrech nepadá pod 2.000 m.n.m. Nejrozlehlejší pastviny v Evropě, kde se vedle stád ovcí prohání i roztomilí pejsci Šarplaninci. Dvacet tři vrcholů přesahujících nadmořskou výšku 2.500 m a třicet devět jezer nejrůznějších tvarů a velikostí. Zkrátka dlouho jsme se nerozmýšleli a vyrazili.

Golem Korab – hora na hranici

Šar planinu jsme se rozhodli projít od jihu k severu, jako výchozí bod jsme zvolili místo zvané Pobeda – dnes již téměř opuštěnou stanici makedonských pohraničníků strategicky umístěnou na trojmezí Makedonie, Albánie a Kosova. Jen pár kilometrů od stanice se tyčí nejvyšší hora Makedonie i Albánie – Golem Korab 2.763 m patřící do pohoří Korab, které je stejně jako Šar planina součástí šarského horského systému. Do roku 2009 byly albánsko makedonské vztahy dost vyhrocené a z makedonské strany nebylo možné na horu vystoupit bez sáhodlouhých byrokratických procedur, úplatků, poplatků a doprovodu armády. Albánci na tom nebyli o mnoho lépe, za diktátorského režimu Envera Hodži bylo překročení hranice trestáno smrtí.

Dnes už je Golem Korab bez problému přístupný ze všech stran. Makedonci se zde dokonce vyřádili s červenou a bílou barvičkou a trasu na vrchol velice hustě vyznačili. Samotný výstup překvapí svou nenáročností. Samozřejmě, že vyžaduje jisté fyzické síly k překonání více jak 1.000 m převýšení, turistický chodník je však celou dobu vcelku příjemný. Žádné šplhání po čtyřech a balancování nad propastmi. Dokonce i těsně pod vrcholem se pasou stáda makedonských i albánských ovcí, malí drzí pasáčci natahují ruce po bonbonech a albánsky nadávají, že nemáme víc. Zkrátka hranice už dávno není takovým strašákem jako dřív.

Na Šar planinu jedině v doprovodu Šarplanince

Od zrušeného hraničního přechodu už vyrážíme přímo na několikadenní túru Pestrou planinou. Po značení se slehla zem, Makedonci zřejmě zbytkem barev vymalovali svá obydlí a na Šar planinu nezbylo. Nevadí, taháme staré jugoslávské mapy a míříme směr severozápad. Už od Pobedy nás doprovází chundelatá obluda, nic nepomáhá zahánění klackem, vrhání kamenů, ani výhružky. Krmit tě nebudeme, kamaráde, sami máme málo, dělej, jak myslíš. Hned první večer docházíme k salaši u potoka, pastýři jsou jako vždy vstřícní, ochutnáváme sýr, měníme makedonskou rakiju za našu slivovicu a jako dárek na cestu odnášíme dvě kila paprik. No nic, další dva dny budou paprikové. Méně vstřícní jsou místní pejskové, celou noc se s naší chundelatou obludou hádají o měsíc. Ráno se věrného Šarplanince snažíme nechat u salaše, ale bezúspěšně, chce se projít s námi a chránit nás před vlky a medvědy. Dostává jméno Jovanka a k večeři kolečko salámu.

Titov Vrv – nejvyšší hora Šar planiny

Na programu dalšího dne je krátká zacházka z hlavni trasy na Titov Vrv 2.748 m, dříve Velký Turek, který je nejvyšším vrcholem Šar planiny. Nejrozumnější cesta na špičatou horu s rozpadlou rozhlednou vede z lyžařského střediska Popova Šapka, my ovšem přicházíme z úplně opačného směru, a tak se škrábeme po čtyřech cestou necestou a ujíždějícím suťoviskem přes vrchol Turčin, až se nakonec doškrábeme k cíli. Rozhledna už nemá schody, ale i tak je odsud výhled krásný. Máváme do dálky Golem Korabu, není možné, že jsme tam byli teprve předevčírem. A taky koukáme kudy dál Šar planinou, skalnatý Treskavac a Kobylica vypadají strašidelně, bude to výživné.

Šar planinské pravidlo č.1 – každý vrchol se dá traverzovat

Nejsme žádní lovci vrcholů a tak nás traverzy velice těší, pár metrů pod kopcem vždy najdeme nezřetelnou ovčí stezku a pár metrů funění si odpustíme. Tu obcházíme zleva, tu zprava, takže ani ty kotníky nejsou večer vyhnuté na jednu stranu. V horách už jsme pár dnů a kromě prvního večera u salaše nikde ani živáčka. O to víc překvapí čtyřčlenná skupinka z bágly jdoucí z protisměru. To musí být Češi! Jsou to Češi, pozdravíme, rakiju nabídneme a pokračujeme každý po svém.

Albánské vesničky na konci světa

Pod Černým Vrvem nepěkně černá i obloha, váháme, zda to risknout a došplhat přes další sedlo k malému jezírku, jenže hlasitý hrom dělá v plánech jasno. Pláštěnky na batoh a hurá dolů do vesničky s poetickým názvem Vejce. V podhůří Šar planiny žije početná albánská menšina, čas jako by se zde zastavil někdy před sto lety. Staré chalupy, stará mešita a pohostinní starousedlíci. Malá hospůdka, kde si pochutnáváme na kávě z džezvy, jen to pivko chybí. Albánci jsou muslimové a zrovna tady na území Makedonie berou Alláhova přikázání dost vážně. Tak aspoň nakoupíme vejce na večeři, zatáboříme na fotbalovém plácku a ráno zpátky na hřeben.

Za dýmem jegunovských oceláren

Za Černým Vrvem se šarplaninský hřeben přiostřuje, přibývá skal a vzdušných výhledů, občas se i kolínka rozklepou. Postup je pomalejší a chvíle odjezdu se blíží. Nedá se nic dělat, posledních pár kilometrů pod osamělý vrch Ljuboten necháme na příště. Do údolí sestupujeme z Jezerského Vrvu více jak 2.000 výškových metrů, kolena tento počin kvitují s povděkem. Aspoň že dole ve vesnici Dobrošte nejsou Albánci, dneska už to pivo vážně potřebujeme. Poslední nocleh u malebné hospůdky ve stylu makedonského podnikatelského baroka. Úspěšně předstíráme, že ta chundelatá obluda, která žebrá u každého stolu, není naše. Ráno už jen pár kilometrů kukuřičným polem k nádraží v dědině Jegunovce s romantickou kulisou dýmu z místních oceláren a jede se domů. Jovance přejeme hodně štěstí, snad si najde novou skupinu a provede ji Šar planinou zpátky pod Korab.

Jaro je dávno za dveřmi, z hor konečně slézá sníh a jeho místo pomalu vyplňují pestrobarevné koberce květin. To je ten pravý čas sbalit batoh a vyrazit. Kam? Samozřejmě, že na Balkán! Třeba do Bosny a Hercegoviny.

Bosna a Hercegovina je hornatá země v jihovýchodní Evropě naneštěstí stále doprovázená puncem války, která se zde odehrála v devadesátých letech. Jenže dnes už je to dvacet let, co válka skončila a byla by škoda, tuto kulturně a přírodně rozmanitou zemi vyškrtnout ze svých cestovatelských plánů. Že se zde turisté příliš nehrnou? To je jen otázka času, mohu-li poradit, vypravte se do Bosny co nejdříve. Necelých třicet kilometrů od hlavního města Sarajeva leží hned dvě pohoří ideální pro několikadenní turistiku – Visoćica a Bjelašnica. Pohodově se sem dostanete autobusem ze sarajevského předměstí Ilidža anebo autostopem, který na Balkáně není žádný velký oříšek.

Visoćica, zelená kráska plná závrtů a ledových studánek

Vápencové štíty Visoćice byly do nedávna téměř neznámé. Před deseti lety začala v horském údolí poblíž vesničky Sinanovići fungovat turistická chata spravovaná místním turistickým klubem, který také vyznačil několik turistických tras. Takový ryze nebalkánský komfort člověka překvapí a bosenská káva a lahev Sarajevska piva před cestou do hor zase nemálo potěší. Při první návštěvě jsem odsud vyrazila na jeden z nejvyšších vrcholů Vrh Vito, odkud se dá po mírně exponovaném hřebínku dojít až na vrchol Drstva s úžasným výhledem na hluboký kaňon řeky Rakitnice. Mé další toulky Visoćicou vedly liduprázdnou krajinou krasových závrtů k nejvyššímu vrcholu Džamija a do hlubokého údolí řeky Neretvy. Výlet, který se dá krásně zvládnout za tři dny. Nikde žádní turisté, jen stopy zvěře ve zbytcích loňského sněhu a prázdné salaše poskytující noční útočiště.

Bjelašnica, bosenský skanzen a muslimské stařenky

Pohořím Bjelašnica nepěkně otřásla válka v letech devadesátých. Vedla tudy jediná zásobovací cesta do obléhaného Sarajeva, a aby byla ubráněna, proběhlo zde mnoho krutých bojů. Z původních jednadvaceti horských vesniček zůstaly jen čtyři, mezi nimi i nejvýše položená bosenská vesnice Lukomir. Do Lukomiru jsem se vydala úzkou stezkou po hraně kaňonu Rakitnice s nádhernými výhledy na sousední Visoćicu. Stezka je z velké části značená a vede z nedaleké vesničky Umoljani přes kouzelné sedlo Gradina a údolí meandrujícího Studeného potoka, které na jaře zaplaví tisíce narcisů. V Lukomiru jako by se zastavil čas. Mladí lidé odsud dávno zmizeli do nedalekých měst, starousedlíci pomalu vymírají, jen pár podnikavých stařenek v muslimských krojích nabízí ručně pletené ponožky, domácí rakiju a kávu z džezvy. K tomu pár starých domků, rozpadlých salaší a opět ten nádherný výhled do údolí Rakitnice. Výstup na nejvyšší vrchol Bjelašnica, po kterém je pohoří pojmenováno, je skoro za hubičku. Vede sem šotolinová cesta vyzívající spíš náročné cyklisty než horské poutníky. Na vrcholu se tyčí zbytky rakouskouherské meteorologické stanice, údajně nejstarší na Balkáně. Druhou stranu hory pokrývají sjezdovky, které svou největší slávu zažily při zimní olympiádě v roce 1984.

Rakitnica, jeden z nejhlubších kaňonů Evropy

Obě pohoří od sebe odděluje kaňon řeky Rakitnice dosahující hloubky až tisíc metrů. Kaňon je dlouhý pětadvacet kilometrů a na mnohých místech téměř neprůstupný, však se sem také první výprava odvážila až v druhé polovině dvacátého století. Pouhý metr úzké soutěsky, vodopády, modré laguny, ale také nebezpečí extrémně rychlého stoupání vodní hladiny a přemnožení zmije růžkaté. Zkrátka ideální nedělní procházka.

Na dohled od Sarajeva

Z Visoćice i Bjelašnice je to do Sarajeva, co by kamenem dohodil a zbytek dojel stopem. Když už do této oblasti zavítáte, byla by škoda, nechat si hlavní město Bosny a Hercegoviny nádherně položené v údolí řeky Miljacky ujít. Sarajevo založili doslova na zelené louce Osmané, po nich tu zůstaly nejstarší mešity, mosty a orientální tržnice. Za dob Rakouska – Uherska se město stalo působištěm významných českých architektů, kteří zde vystavěli ty nejdůležitější městské budovy, svatostánky katolíků, protestantů a ortodoxních křesťanů, ale i řadu obyčejných městských domů. Samozřejmě nepřehlédnete ani stopy války a nedávnou historii nejdéle obléhaného města v Evropě, svědkem jsou desítky hřbitovů zdobící svahy nad městem. Dnes je však válka minulostí a Sarajevo je opět příjemně živou metropolí s rušnými ulicemi i klidnými zákoutími. Věže kostelů, úzké minarety starých mešit, muzea, galerie a hlavně bosenské hospůdky a tržnice plné balkánských dobrot. Hezká tečka za horskými výlety.

O marockých horách už snad snil každý. Vysoké, pusté skály se zelenými údolími, protkané malými pevnůstkami, kasbami. Atlas, oddělující zelené pláně od nekonečných pustin Sahary, je Evropanům známý už od starověku. Málokdo ale slyšel o jeho menším a severnějším bratříčkovi, pohoří Ríf.

Ríf v arabštině znamená venkov. V Maroku toto slovo značí rozlehlý region na severozápadě země, protkaný vyššími a nižšími horami a kopci, a obestřený tajemnou aurou. Od sedmdesátých let Ríf upadl v zapomnění. Bývalý král, Hassan II., neměl tyto hory rád, a tak jej prostě vyříznul z pomyslné mapy království. V regionu, kde nebyla takřka žádná infrastruktura – počínaje kvalitními cestami a konče lékaři a školami, a kde nebyl ani král, chopili se moci ti druzí. Na třicet let si moc nad Rífem rozdělili narkobaroni, mafie a různé náboženské skupiny s rozdílnou mírou radikalizace. A tak každý kout pohoří, každé jeho údolí, kvetlo v jiném duchu. Zatímco někde se kázala náboženská čistota, jinde se pěstoval hašiš na vývoz do Španělska. Ostatně, dodnes právě Ríf produkuje kolem 40 % celosvětové produkce hašiše. Což je zároveň obrovské turistické lákadlo.

Starý král je už šestnáct let mrtev a nový král má konečně sever rád. Poslal peníze a povolil otěže režimu. A tak, když se procházíte malebnými uličkami Chefchaouenu, je vám nabízen nejen odkup libovolného množství kuřiva, ale také návštěva plantáží a míst na sušení a skladování materiálu. Nikoho z místních to nepohoršuje a návštěvníci jsou nadšeni. Ne každé zákoutí je ale uzpůsobeno návštěvníkům. Do středního Rífu není radno jezdit – kolem silnic stojí prodejci, kteří skáčou před auta a řidiče, s nožem u krku, nutí k nákupu zboží. Kraj je to stále chudý a místní dělají, co mohou.

Ríf může nabídnout mnohé i pro ty, které nezajímá nákup ani produkce omamných látek. Magicky modrý Chefchaouen byl turisty objeven teprve nedávno a kruhové vodopády Akchour v jeho blízkostí jsou čerstvě odkrytým marockým tajemstvím. Národní park Hoceïma nabízí rozlehlé cedrové háje a květinová údolí, vedoucí k pobřeží a okolí španělské Ceuty jakoby místy vypadlo z filmu Avatar, vynecháte-li ty plachtící skály. Mou oblíbenou ale zůstane Taza.

Šest hodin jízdy vlakem od hlavního města Rabat stráží údolí mezi Atlasem a Rífem město Taza. Na rozdíl od jiných marockých měst, nemůže nabídnout velkolepé stavby ani nádherné monumenty. Dlouhé a vysoko položené hradby svírají malou medínu, ve které se těžko hledá hotel. Nové město se rozléhá pod ní. Ze všech stran Tazu obklopují hory, do kterých vás za pár korun odvezou místní velké taxíky. Můžete projít vesničky, navštívit hluboké rokle, nebo sledovat toky divokých řek. Když se ale rozhodnete pro cestu na jih od města, dorazíte k největšímu klenotu regionu, jeskyním Friouato.

Podle Maročanů se jedná o nejhlubší jeskynní systém severní Afriky. Více než pět stovek schodů vám umožní sestup podél kruhové díry v zemi, až na její dno, kde zírá malá, černá štěrbina. Když si zaplatíte průvodce, místní speleologové vás obléknou do kombinézy, na hlavu posadí helmu s baterkou a vpustí vás do hlubin země. Pro návštěvníky jsou zpřístupněné první tři kilometry komplexu. Po úzkých lávkách a železných žebřících se budete prodírat titěrnými otvory, brodit se podzemními jezery a opatrně přecházet nad černými spády. Tato zábava ale není pro každého. Řada těch, kteří se odváží udělat první krok do hlubin, z nich okamžitě zase vystupuje. Úzké prostory a tma dokáží nahnat strach i těm otrlým, kterým pak nezbývá, než počkat na zbytek skupiny na dně propasti, nebo před vstupem do jeskyní, které jako cenu útěchy nabízí aspoň krásný výhled do krajiny, nabízející zvláštní klid. A pak se mohou pomalu všichni vydat zpátky, přes cedrové lesy, kolem vodopádů a po ostrých serpentýnách, vedoucích do Tazy.

Tajemný a zapomenutý kout země, ve kterém se stále ještě pasou koně, kvetou mandlové stromy a ženy sbírají magické bylinky, které prodávají při cestách. Takový je Ríf a takový, doufám, ještě zůstane.

Autor: Lenka Hrabalová, CK Mundo

Sedíme na barevných pokrývkách, které jsou ledabyle položené na širokých pohovkách. Na zemi leží ručně vyráběné koberce, které lemují chodby vedoucí do všech zdejších pokojů. Po kobercích se líně procházejí želvy a zkoumají všechny příchozí návštěvníky. Máme za sebou již několikadenní putování po Maroku, a tak si pohodlné lenošení v oblasti soutěsky Todra jaksepatří užíváme. Právě sedíme na malé terásce rodinného hotýlku, který patří našemu kamarádovi Hamouovi, kouříme vodní dýmku a pijeme mátový čaj.

Co je vlastně tak skvělé na Maroku? Především to, že si často připadáte jako uprostřed příběhů pohádek tisíce a jedné noci. Vůně orientu na vás dýchá skrz naleštěné konvice na čaj, tajemné oči místních žen, skrz hedvábné deky a šátky i skrz mohutné velbloudy, líně se procházející po dunách Sahary. Sama jsem v Maroku poněkolikáté a tuto atmosféru mám opravdu strašně ráda.

Doma u Maročanů

Sejdu dolů po točitých schodech, suterén hraje všemi barvami a na zdi naleznete fotky celé místní rodiny. Dveře hotelu vedou do malinké uličky, kde tak jako na mnoha místech Maroka dominuje krásně zbarvená oranžová zem, a kde s křikem běhají místní veselé děti. Zaslechnu řinčení hrnců a jdu se podívat do kuchyně na přípravu jídla. Marocká kuchyně patří bezesporu mezi nejlepší, co jsem během svých cest měla možnost ochutnat. Hamou obratně zadělává na placky, vytahuje čerstvě pečenou zeleninu a nakukuje pod nádobu tajinu (kameninový hrnec pro přípravu marockých pokrmů), zda už má kuřecí maso tu správnou medovou barvu. V tu chvíli celou místnost prostoupí nádherná vůně pomalu pečeného masa a čerstvé máty, která je vedle připravena na čaj. Mimochodem, tajin seženete i u nás a není tak problém si tento lahodný pokrm připravit i během našich dlouhých zim, což jedině doporučuji.

Nevěřícně koukám na všechny hrnce, nástroje a pomůcky na vaření. Možná si Maroko představujete jako nepříliš bohatou africkou zem … nicméně kuchyně Hamoua je několikrát větší než ta moje, přičemž množství hrnců, nádob, moderní lednička … mě nenechávají na pochybách, že lidé v Maroku jídlo milují a umějí si je vychutnat. Zanedlouho již sedíme na čerstvém vzduchu, rukou nabíráme kousky masa se šťávou a družně se bavíme.

Soutěsku uprostřed berberských vesnic

Během jídla plánujeme zítřejší výlet. Hotel stojí nedaleko vstupu do soutěsky Todra, a tak to máme do výchozího místa, co by kamenem dohodil. Samotnou soutěsku tvoří masivní puklina v náhorní plošině, kde vyvěrá křišťálově čistá řeka. V některých místech uvidíte až 300 metrů vysoké skalní stěny, které jsou také velmi oblíbené mezi horolezci. Ostatně, majestátností skal budete patrně ohromeni hned při vstupu do soutěsky. Todra však stojí za návštěvu také díky své poloze – je obklopena krajem palmárií a berberských vesnic. Když tedy vystoupáte na okolní plošiny, uvidíte pod sebou zelené oázy, děti jedoucí na oslíku či místní ženy nesoucí nůši na zádech.

I přes krásu místní krajiny je však na místě upozornění, které se týká paradoxně buď nedostatku, nebo nadbytku vody. Rada číslo 1. zní, nikdy se nevydávejte do okolních hor bez dostatečných zásob vody (toto pochybení by vás lehce mohlo stát život), a rada číslo 2. dejte si pozor na místní povodně. Po mohutném dešti se totiž občas stane, že se jejím dnem valí obrovské množství vody, s čímž mají místní bohaté zkušenosti. Jinak zde ale čas plyne krásně pomalu a bez starostí. Proto zde také mnoho cestovatelů končí tak, že se z plánovaného dne stane zastávka na týden.