Promítání Indie – středa 21.3.2007

Buddhistické kláštery v Ladakhu, údolí řek Indus, Zanskar, Markha, Nubra a Shyok, jedenáctidenní trek Himalájemi s výstupem na Stok Kangri (6 123 m.n.m.). A taky povodně na poušti. A další….


Buddhistické kláštery v Ladakhu, údolí řek Indus, Zanskar, Markha, Nubra a Shyok, jedenáctidenní trek Himalájemi s výstupem na Stok Kangri (6 123 m.n.m.). A taky povodně na poušti. Neklidný Kašmír při pobytu na jezeře Dal ve Shrinagaru, Amritsar se Zlatým chrámem a sikhskou gurudvarou, Váránásí s gháty, Agra se slavným Taj Mahalem i jinými stavbami, přelidněné Dillí s rikšami i památkami. Země, na kterou nejde zapomenout.

Ze Špindlu do Špindlu

Courám se chvíli Polskem, chvíli Českem, najednou na mě křičí orgánové, co že to je za turistiku a ať ukážu občanku. Samozřejmě, občanka je na parkovišti v autě. Poté, co jsem jim vysvětlil, že jim uteču, kdy budu chtít, se se mnou dali do řeči. Prý by se jim ty prkýnka docela hodily…

Čekám na počasí, na horách stále sněží, na Labské je už skoro 3 metry sněhu. Tolik ho v Krkonoších nebylo ani nepamatuju. Na sněžnicích jsem od ledna pilně trénoval, postupně přidával kilometry. Naplánoval jsem si krásnou trasu, kterou znám z léta i z běžek. Ale na sněžnicích je to něco jiného. Cesta začíná na Špindlerovce a pokračuje přes Petrovku a Dívčí kameny na Vysoké kolo, Sněžné jámy a dále na Labskou, Vrbatovu boudu a Kotel. Pak už jen seběhnout (ano, seběhnout, na sněžnicích to nejede) dolu do Špindlu. Celková porce asi 21 km. Teď už jen to počasí… Jsem připraven, bágl sbalený, foťák připravený. Konečně přichází ten správný den, přestává sněžit, zítra bude sluníčko, sice trochu chladněji, na horách hlásí „až“ -15°C. Ale co, ruším schůzky v práci, beru si dovolenou, šéf má pochopení . Večer ještě vše zkontroluju, uvařím 2 litry čaje do termosky a už se nemůžu dočkat…


Ráno vyrážím z Prahy směr Špindl, v 8:30 musím stihnout autobus na Špindlerovku. Dole je -15°, přidávám jednu vrstvu, a už frčím nahoru. Na Špindlerovce to pěkně fouká, teploměr na chatě ukazuje -20. Tak to nám to pěkně začíná. Nikde nikdo, stopy zaváté, se mnou přijeli jen dva policajti, kteří se statečně vydávají na cestu na Petrovku. Tak přidám ještě jednu vrstvu – kamaše, flísku, druhé rukavice , foťák za bundu. Ještě namazat klasickým jelením lojem, ten v sobě nemá žádnou vodu, krásně ochrání před mrazem a větrem.

Připínám sněžnice, za tu chvilku mám ruce jak rampouch. Vyrážím vstříc sluníčku a záplavě sněhu. Courám se chvíli Polskem, chvíli Českem, najednou na mě křičí orgánové, co že to je za turistiku a ať ukážu občanku. To teda hoši moc daleko nedošli…. Samozřejmě, občanka je na parkovišti v autě. Poté, co jsem jim vysvětlil, že jim uteču, kdy budu chtít, se se mnou dali do řeči. Prý by se jim ty prkýnka docela hodily… No nic, pokračuju v cestě, mám lehké zpoždění, první zastávka bude až na Dívčích kamenech. Mrzne opravdu fest, nad Petrovkou docela fučí, ale stoupání mě rozehřeje. Je mi fajn, je krásně, takovou nádheru jsem fakt dlouho v Krkonoších neviděl. U Dívčích kamenů zalezu za šutry a dávám první občerstvení. Nikde v dohledu nikdo není, jsem na hřebenech úplně sám, jen vítr mi dělá kulisu a sem tam křupání sněhu pod nohama. Obloha je krásně čistá, světlo ještě příjemně měkké a stíny dlouhé. Poflakuju se kolem, fotím, co mi přijde pod ruku.

Vyrážím směrem k rozcestí na Martinovkou. Je tam taková budka, tam si dám znovu oraz a trochu toho čaje. Pít se musí – spíš víc než míň. Po cestě je krásně vidět Labský důl, Mužské kameny, při pohledu zpět je už vidět Sněžka a celé Kozí hřbety. Konečně se objevují i sněžné jámy. Od rozcestí nad Martinovkou se po odpočinku dávám mírně doprava na první cíl mé cesty – vrchol Smielec. Odtud je krásný výhled na Sněžné jámy. Pekelně tam fouká. Stativ nemá vůbec cenu vybalovat, tak vše z ruky…. Ale výhledy jsou to překrásné. Po chvíli začínám stoupat na Vysoké kolo (1.508 m.n.m.) – nejvyšší vrchol dnešní cesty. Stoupání opravdu zahřeje, sundávám vrchní rukavice, je fakt teplo…. V poledne jsem na Sněžných jámách, tam se opravdu zdržím…. Focení nemá konce, musím sebou trochu hodit, mám zpoždění. Čeká mě cesta na Labskou boudu – přes Labskou louku nebo Tabulovou pláň – není to přesně popsáno. Je to plochá pláň, není se kde schovat, trochu se oteplilo, tipuju to tak na -15°, ale vítr si tady fakt dává záležet. Probíjím se směrem k Labské, viditelnost je opravdu skvělá, i když se nad Kotlem začínají vytvářet lehké řasy. Ze Sněžných jam vyrážím asi ve ¾ na jednu, mám za sebou něco přes 1/3 cesty. Snažím se trochu přidat, ale proti větru to moc nejde. Bojuju s mrazem a větrem, zima mi není, ale musím kontrolovat uši, nos a tváře. Přece jen počasí přeje omrzlinám … Ve dvě jsem na Labské, 3 km mi trvaly 1 ¼ hodiny. To je teda rychlost….Ach to focení….


Na Labské je zasloužený odpočinek, svlékám vše, co můžu, abych se moc neprohřál. Foťák je hned orosený, jo, jo. Musím počkat… Ale mají slušnou svíčkovou, dávám si 2x kafe, trochu energetických bonbónů a ve 3 hodiny odpoledne vyrážím na zbytek cesty. Cestu si zase komplikuju pobíháním kolem Labského dolu a dalším focením. Ve čtyři dorážím ke Kotli. Je nad ním takové divné světlo, jsou tam takové divné řasy. Už se trochu smráká, ale viditelnost je perfektní. Nakonec jsem tu udělal nejhezčí fotky Kotle, co mám. Ale to zjistím až po čase….

Vrbatka je už zavřená, mají jen do 16 hod., ale není čas. Vítr se uklidňuje s tím, jak klesá nadmořská výška, ale zase přituhuje mráz. Nikonek už odmítá spolupráci, přece jen displej dostává zabrat. Ale jinak ještě fotí…. Před sebou mám posledních 8 km, 5 na Mísečky a 3 km do Špindlu na parkoviště. Zase je to z kopce. Už cítím únavu v nohou, mráz taky silám nepřidá. Za chvíli je tma, nasazuju čelovku a asi km na Mísečkama si dávám RedBull. Nikdy jsem to nepil, ale kluci tvrdí, že to zabírá… Za chvíli jsem fakt fit, už za úplné tmy scházím na Mísečky a za další ¾ hodiny do Špindlu. K autu přicházím o půl sedmé večer. Jsem unavený, ale šťastný. Za sebou mám 22 km cik-cak pochodu přes hřebeny v počasí, které bylo sice slunečné, ale přesto teplotně mírně extrémní. Na cestě jsem byl skoro 10 hodin.

Převlékám se do čistého a jedu domů. Fotky počkají až na víkend. Ráno sem jak po výprasku gumovou hadicí. Necítím nohy, pálí mě obličej, bolí lýtka a stehna. Za dva dny ale o ničem nevím, zůstaly perfektní vzpomínky. Byl to určitě vrchol sezóny, prostě to všechno klaplo a vyšlo. Dnes už je to pro mě úsměvná historka, trasa se dá zvládnout za 7 hodin, celou trasu jsem od té doby šel několikrát, ale takové jako poprvé to už nikdy nebylo. Kdo fotí, tak by neměl spěchat. Večerní vrcholky Krkonoš jsou nádherné.

Shrnutí: Klasická krkonošská túra, která vede spíš „dolu“. Přesto je agregované převýšení kolem 600m. Délkou trasy ale patří k těm delším, proto nepodceňovat. Za hezkého počasí nádherné výhledy na celé Krkonoše.

Zajímavá místa * „Mrtvý les“ od Špindlerovky na Petrovku – opravdu úchvatné * Dívčí a Mužské kameny * Smielec – od rozcestí nad Martinovkou se stočte mírně doprava směrem na malý vrcholek pod Vysokým kolem. Ze Smielce jsou nádherné výhledy na celé Krkonoše a do Sněžných jam * Vysoké kolo a Sněžné jámy – Vysoké kolo je nejvyšší bod na celé trase, zaslouží si vaši návštěvu, Sněžné jámy jsou nádherným fotogenickým místem. * Labský důl – od Labské boudy se můžete courat směrem na Zlaté návrší podél hrany Labského dolu – ale pozor, ať to nepřeženete!!! * Kotel – krásný je zejména navečer, kdy je osvětlen příjemně teplým světlem

Vybavení Na zimní turistiku – viz předchozí příspěvky – Začínáme na sněžnicích a Na nejvyšší vrcholy Krkonoš

Čas Ráno vyjeďte na Špindlerovku autobusem ze Špindlerova mlýna v 8:30. Ušetříte si mačkanici a nahoře budete alespoň chvíli sami. Opravdu loudavým krokem trvá túra max. 10 hod., standard by neměl přesáhnout 7 hodin.

Vhodná doba Od chvíle, kdy napadne sníh, optimální doba je první polovina března – už je dlouho vidět a je ještě hodně sněhu.

Martin Filip, * 1963, aktivně lyžuje od 6 let, na sněžnice se specializuje od roku 2005. V Krkonoších podnikl během dvou let kolem 20 tůr především do míst méně naštěvovaných nebo v zimě těměř pustých. Ke sněžnicím již přivedl řadu kamarádů a přátel.

Promítání Jeskyně 3 naháčů – solná jeskyně Írán

Jeskyně Tří naháčů je nejdelší známý systém solných jeskyní. O tom, co je zde k vidění nám přijde popovídat jeden z jejích objevitelů, Marek Audy.

Obrázkoví maniaci a fotografičtí mlsalové (správně česky fajnšmekři) se můžou už teď těšit na obrázky.


Jeskyně Tří naháčů je nejdelší známý systém solných jeskyní. O tom, co je zde k vidění nám přijde popovídat jeden z jejích objevitelů, Marek Audy.

Obrázkoví maniaci a fotografičtí mlsalové (správně česky fajnšmekři) se můžou už teď těšit na obrázky.

Nepál – Tibet 2006

Abych mohl napsat pár řádků o mé cestě do Nepálu a zejména do Tibetu, musím se vrátit k mé prvé cestě do Lhasy před 12 léty. Tenkrát se mně podařilo spatřit ještě část staré, původní Lhasy s uličkami, obydlenými jen Tibeťany, volně otevřený a zcela zaplněný poutníky hlavní templ Joknang a zbytky původní zástavby na úpatí Potaly. Mohu proto srovnávat a posoudit dnešní stav Lhasy a okolí se ztracenou minulostí.

Abych mohl napsat pár řádků o mé cestě do Nepálu a zejména do Tibetu, musím se vrátit k mé prvé cestě do Lhasy před 12 léty. Tenkrát se mně podařilo spatřit ještě část staré, původní Lhasy s uličkami, obydlenými jen Tibeťany, volně otevřený a zcela zaplněný poutníky hlavní templ Joknang a zbytky původní zástavby na úpatí Potaly. Tato zástavba pod náporem buldozerů nenávratně zmizela a nahradila ji uniformní zástavba s většinou čínskou populací. Mohu proto srovnávat a posoudit dnešní stav Lhasy a okolí se ztracenou minulostí.


K zásadní změně došlo v tom, jak se dnes do Tibetu vůbec dostat. Před 12 léty jsem na čínské ambasádě v Praze podal žádost a čínské vízum k cestě do centrální Činy, nikoli do Tibetu. Mimo uvedení míst, která chci navštívit jsem musel předložit výpis z devizového účtu svědčící o tom, že mám dostatek valut na úhradu cestovních výdajů. Vízum jsem dostal a odletěl do Nepálu. V Káthmandu jsem prostřednictvím recepčního v hotelu získal letenku do Lhasy. Na letišti Gonkar,vzdáleném asi 80 km od Lhasy jsem bez potíží prošel čínskou pasovou kontrolou. Žádný jiný doklad, turistické vízum a podobný požadován nebyl. Trochu komplikované tenkrát bylo jak se dostat do Lhasy. Podařilo se mně ale připojit se výpravě švýcarských turistů, aniž to zpozoroval čínský průvodce, který výpravu na letišti převzal.

V prvních minutách mého tehdejšího pobytu ve Lhase jsem se seznámil s Číňanem, učitelem angličtiny, který mně s pomocí jeho manželky ubytoval v ubytovně pro čínské stavební dělníky, To znamenalo, že jsem v žádném hotelu pro cizince nevyplnil přihlášku k pobytu a byl ve Lhase bez evidence čínských úřadů. Pří odletu jsem se na letišti připojil k výpravě německých turistů a kontrolou opět prošel bez potíží a odletěl. Poznatky a zážitky z této prvé cesty do Tibetu jsou ve zprávě z roku 1994.

V roce 2001 jsem navštívil Tibet s výpravou organizovanou a zabezpečenou cestovní kanceláří a po celou dobu pobytu doprovázenou čínským průvodcem. Předem bylo nutné obstarat v Káthmandu hromadné, turistické vízum.

Začátkem roku 2006 jsem začal uvažovat o pokusu dostat se do Tibetu podobně jako v roce 1994, jako držitel čínského víza, získaného pro fiktivní cestu do Činy. Vízum jsem dostal 5. června 2006 jsem před Frankfurt a Bankok odletěl do Káthmandu.

Příjemné bylo přivítání na letišti v Káthmandu při žádosti o vstupní vízum. S úmyslem navštívit Tibet znamenalo, že budu potřebovat 2 vstupní víza, druhé při návratu z Tibetu do Nepálu. Na radu pasové úřednice jsem zažádal o vízu jediné a to se nakonec ukázalo být výhodné.

V letištní směnárně vyměňuji prvých 50 US dolarů a opouštím letištní budovu. Venku, jako obvykle na mně zaútočí taxikáři a náhončí hotelů. Nejsem zde ale poprvé, vím že 300 rupií za dopravu do čtvrti Thamel, ve které je soustředěna většina turistických hotelů, je částka přehnaná a že za 150 – 200 rupií mne většina taxikářů dopraví.

Silnice z letiště je jako vždy překrvena, přecpána vozidly všeho druhu, od malých autobusů, přes osobní auta a taxíky a nespočet motocyklistů, až je mi občas úzko z toho, jak těsně se motocykly proplétají mezi jedoucími auty. Po jediném mostě přejíždíme posvátnou říčku Bagmati. Estét by řekl spíše stoka, než říčka, barva vody kalně hnědá, vyschlá část řečiště je skládkou odpadků a přesto je Bagmati posvátná. Několik kilometrů proti proudu je Pašupatinath, významná svatyně hinduistů s chrámem boha Šivy a na břehu říčky ghaty, na kterých se na hranicích spalují nebožtíci, jejichž popel se zbytky kostí jsou smeteny do proudu říčky, aby je voda odnesla kamsi daleko, kde se Bagmati vlévá do posvátné Gangy.

Nedaleko za mostem opouštím silnici a vjíždíme do spleti úzkých uliček, zřejmě zkracujících vzdálenost k cíli. Uličky bez chodníků tak úzké, že lze sotva předjet zastavené auto, navíc pro cestu nelze užít název silnice. Ta se již dávno změnila v soustavu výmolů, kterých se taxík ne vždy může vyhnout a z auta se co chvíli stává kostitřas. Jízda vyžaduje neustále řazení různých stupňů rychlostí a v duchu nechápu, jak může tento nápor rychlostní skříň vydržet, řidič se ale tváří normálně, je zřejmě na tento způsob jízdy zvyklý.

Konečně jsme v Thamelu, nedaleko „mého“ hotelu Polata. Ale kámen úrazu, můj hotel je mimo provoz, je v rekonstrukci. Vracím se do uliček Thamelu a nedaleko vstupuji do pouze obrazně řečeno „recepce“ jiného hotýlku. V ponuré místnosti dřímají 3 mladíci. Jeden z nich vstává a jde mi nahoru ukázat pokoj – cena 700 rupií – 10 US dolarů. Domlouvám pobyt pouze na l den (noc), na delší pobyt to nevyhlíží. Ráno platím a odcházím za majitelem cestovní kanceláře Green Horizont, panem Govindou, zjistit možnosti cesty do Tibetu. Pan Govinda mne vítá s úsměvem, dokonce si pamatuje i mé jméno, objednává černou kávu a začíná jednání. Letenku do Lhasy je schopen zajistit za 590 dolarů tam a zpět. Ale pro návštěvu Tibetu, i jen Lhasy je nutné míti turistické vízum, které zde vydává prostřednictvím cestovních kanceláří, čínská ambasáda, pro organizované zájezdy. Všechny zdejší cestovní kanceláře nabízí 4 denní zájezdy do Lhasy a okolí, pátý den odjezd. Moje čínské vízum je k ničemu. Cena za 4 denní zájezd 400 dolarů, za použití platební karty, provizi, obstarání víza dalších cca 80 dolarů, jiná možnost není.

Z návštěvy Tibetu či jenom Lhasy se stal pro Číňany výnosný byznys, cesty jen organizovaně, na letišti Hongat převezme do své péče čínský průvodce na celou dobu pobytu.

Lhasu chci naposled ještě jednou navštívit, odevzdávám panu Govindovi pas a jelikož nemám dostatečnou hotovost platím letenku Evinou kreditní kartou, zbytek hotově. Do Lhasy odletíme 2. Mým společníkem bude 71 letý Švýcar, se kterým se setkám až v den odletu, 13. června.

Počasí je trochu zamračené, o něco chladnější, známými ulicemi odcházím na Durbar Square, do srdce Káthmandu s více než 50 velkými a menšími temply. Durbar přeloženo z nepálštiny znamená král a mezi velkými chrámy stojí i někdejší královský palác. Procházím napříč mezi hlavními temply k paláci Kumar Bahal. Vchod hlídají dva barevně kolorovaní kamenní lvi, nad vchodem dvě větší okna zdobená dřevořezbou znázorňující páva, ukázkou vynikajícího řezbářského umění. Také všechna další okna jsou ozdobena dřevořezbami, na některých hinduistická božstva a symboly. Palác byl postaven v roce 1757 a po dobu posledních 200 let slouží jako příbytek živé bohyně Kumari, lidské převtělení bohyně Taleju, která je opět převtělením manželky boha Šivy, bohyně Parvati.

Vcházím do paláce, na nádvoří je malá stupa, podobná stupě Swayambunata, kterou navštívím v příštích dnech. Další výzdobou jsou dvě mandaly, symbolizující universum. Nemám ale štěstí, z žádného okna na mne neshlídne Kumari, mladá dívka, vyvolená žít zde od dětství (5let) do dospělosti, pak je vystřídána další. Veřejnosti se ukazuje jednou do roka v pestrém průvodu. Volba nové Kumari je podřízena řadě přísných podmínek.

Vracím se mezi temply, po příkrém schodišti vystupuji nahoru, kde chráněn přečnívající střechou přečkávám dlouho trvající, drobný déšť. Nikam nespěchám, pozoruji ruch na Durbar Square, snažím se přiblížít se atmosféře prostředí s vědomím, že tentokrát se opravdu s tímto místem loučím. Drobný déšť ustal, sestupuji dolů a usedám vedle vchodu do paláce Kumari Bahal. Sedím se skupinou mužů, jeden z nich cosi vášnivě vykládá, gestikuluje rukama, ale nikdo na jeho vodopád řečí nereaguje. Přede mnou se zastavuje žena a z šátku vybaluje svazek přívěsku, stejných, jaké jsem zde již jednou nakoupil pro všechny „mé ženy“ v roce 2001. Za chvíli další dívka, nenápadně nabízí taštičky, ale ani ona neuspěje, i toto jsem zde již kdysi nakoupil. Opodál, na velkém prostranství žena rozhazuje několik hrstí kukuřice, kterou zde lze nakoupit. Snad je to pro věřícího dobrý skutek, krmit zde mnoho desítek holubů.

Uplynulo několik hodin a mně nezbývá než se definitivně s Durbar Square rozloučit. Tentokrát zde nejsem proto, abych jako západní turista, a průvodce v ruce procházel od jednoho templu k druhému, pročítal kdo a k čí poctě chrám postavil. Dnes jsem zde proto, abych se pokusil vdechnout trochu toho, co vyzařuje z chrámů zasvětcených hinduistickým božstvům, Višnuovi, Ganešovi, bohyni Taleju, opičímu králi Hanumanovi či bohyni Parvati. Chrámy zakládané již ve 14., ale převážně v 17 a 18. století. Loučím se i s touto minulostí, s kdysi královským centrem Káthmandu.

Cestou do hotelu se snažím vyfotografovat scény ze všedního života obyvatel města, bohužel je oblačno a při fotografování dávám přednost slunečnímu počasí. Nedaleko hotelu si kupuji koláče a k večeři bude polévka ze sáčku.

Dne 8. června, dnes bude pozornost opakování dávné návštěvy starého města Bnaktapur, vzáleného asi 13 km od Káthmandu. V roce 1994 jsem do Bnaktapuru jel trolejbusem, který kdysi postavili Číňané. Již tenkrát byly vozy trolejbusu v desolátním stavu, přecpané cestujícími. Dnes již trolejbus neexistuje, nahradily je autobusy, jízdenka je velmi laciná, několik rupií. (Kurs 1 US dolar – 70.4 Rupií).

Autobus zastavuje na parkovišti, ze kterého je do středu města asi 10 minut chůze, širokou ulicí,v domech krámky se suvenýry, převážně sošky Budhů a jiných božstev. Za několik minut se v průhledu ulice objevuje prvá, věžovitá, historická budova, nelze zabloudit.

Ani dnes zde nejsem zvědavý turista, jsem pomalý poutník, hledající poklid do duše. Bnaktapur je staré město, postavené z cihel, jeho střed se do dneška zachoval téměř bez změn takový, jaký byl postaven v 17. století. Tam, kde zub času zapůsobil, jsou i nová okna zastíněna bohatě vyřezávanými okenicemi. Město má ještě jednu pozoruhodnost, tradiční hrnčířské dílny s ruční výrobou nádob všech velikostí, sušených na slunci, jako ve středověku. Historické jádro města začal před 300 lety budovat král Bupatnindra Malla, chrámy jsou i zde zasvětceny hinduistickým božstvům, Šivovi, Višnuovi, Branmovi apod. Vchod de chrámu Sun Smoka, nebo Zlaté bráně je mistrovským dílem z tepaného kovu, bezpochyby největším dílem tohoto druhu umění v Nepálu. Chrám, zasvěcený bohyni Taleju nechal vybudovat v polovině 18. století král Ranjit Malla. Tepané, bronzové ozdoby jsou zlacené, brána je ozdobena postavami bohyně Kali, nad kterou je bájná postava Gardy, napůl ptáka, napůl lidská postava.

Zůstávám ve středu města, usedám na schodiště jednoho chrámu, životní tempo se zde zdá být zpomalené, skupiny turistů se mezi chrámy neprochází. Asi za hodinu se loučím a stejnou třídou se vracím na parkoviště autobusů. Obchůdky, které byly ráno ještě zavřené již nabízí sošky, náramky, přívěsky, jen kupující zde chybí, snad se turisté později přece jen objeví. Já si odnáším několik záběrů z uliček města.

Pašupatinath a Boudhanath jsou cílem mé další cesty, hinduismus a buddhismus. Obě posvátná místa jsou příliš daleko a neprozřetelně volím k prvému místu dopravu cyklorikšou. Netušil jsem, že cesta vede místy do kopečka, který nelze šlapáním do pedálu zdolat. Slézám z rikši a pomáhám do kopce tlačit, potím se, jsem zadýchaný, uznávám, že takto vozit turisty, je práce pro útlé, chlapecké postavy zdejších mužů náročná a na konci cesty platím více, než bylo dohodnuto.

Poslání Pašupatinathu je dvojí. Stojí zde nejposvátnější hinduistický chrám v Nepálu. Kolem něj protéká posvátná říčka Bagmati a zde, na jejím břehu jsou ghaty, na kterých jsou spalovány těla zesnulých.

Chrám, zasvěcený bohu Šivovi, je nehinduistům nepřístupný, vstup hlídá stráž a jediné co lze spatřit je zadní část velké sochy býka, dopravního prostředku boha Šivy.

Uvnitř areálu je dvoustupňová pagoda, uvnitř jako předmět uctívání je obří lingham, symbolizující mimo jiné plodivou moc boha Šivy. Před vstupem do svatyně kupují věřící dlouhé řetězce z žlutých květů.

Větší pozornost věnují turisté kremačním ghátům, kam i já docházím. Dle množství převážně mužů je zřejmé, že se připravuje kremace významného zesnulého. Z jednoho ze dvou můstků přes řeku je vidět n ghát, kde leží na zemi tělo nebožtíka, zahalené do oranžové textilie, ozdobené mnoha řetězy žlutých květů a přikryto rudou vlajkou se žlutým srpem a kladivem, symbolů komunismu.

Odcházím ke ghátům méně bohatých nebožtíků. Na jedné hranici jsou vidět polospálené holení kosti a zčernalá lebka – oheň dohořívá. Pohřební bratrstvo rozdruží zbytky kostí a spolu s popelem hranice, vše končí ve vodě říčky Bagmati. Nikdo u zbytků tělesné schránky neprodlévá, žádný pozůstalý. Na sousedním ghátu se kremace připravuje, odkrývají nebožtíkovu hlavu a za okamžik z úst mrtvého plane ohýnek, jako kdyby duše opouštěla tělo.

Vracím se na můstek, dole již leží nebožtík, zahalený do rudé vlajky, na hranici, která začíná hořet.

Podobně jako před pěti léty se vydávám na cestu vzhůru, do opačného svahu, než jsem přišel. Ze svahu ještě fotografuji svatyni, kterou jsem nemohl navštívit. S přestávkami zdolávám kamenné schodiště, nahoře míjím větší počet malých svatyní. V některých je Šivův lingham zasazený do ženského symbolu joni. Další linghamy v joni stojí mezi svatyněmi. Cesta začíná klesat, na úpatí nahlížím do nádvoří menšího buddhistického kláštera, do kterého nemá vstoupit nikdo, kdo má cokoli z kůže, opasek, řemínek k fotoaparátu, obuv apod. Podél úpatí svahu opět protéká Bagmati, přes ni po kovovém mostě pro pěší přecházím na druhou stranu do roviny. V dáli je vidět vršek stupy Boudhanath, cíl mé cesty. Rozbitá polní cesta, místama kaluže, domky chudinské čtvrti, periferie.

Boudnanath je daleko, téměř hodinu chůze, občas se ptám na cestu, abych se zbytečně nezapletl do změti uliček.

Boudhanath, největší stupa v Nepálu. Dle legendy požádala stará žena krále, aby jí věnoval pozemek, na kterém by postavila Budhovu svatyni. Král souhlasil, ale pozemek neměl být větší, než jaký pokryje kůží vodního buvola. Žena rozřezala kůži buvola na tenké řemínky, navzájem je spojila a ohraničila jimi velký, kruhový pozemek, který se stal obvodem stavby stupy.

Okolní zástavba stupy je dnes obývána převážně Tibeťany, emigranty z Tibetu, ve většině domů jsoutibetské obchody s thankami, náboženskými předměty a suvenýry.


Stupa samotná je postavena ve formě mandaly, symbolu universa, který je často používán k buddhistickým meditacím. Stupa současně symbolizuje 5 prvků, zemi, vodu, oheň, světlo a etér. Dole kolem stupy jsou stovky modlitebních mlýnků, roztáčených tibetskými poutníky. Na stupu vystupuji barevně kolorovanou branou, roztáčím několik mlýnků, míjím několik soch bájných postav a nahoře se pokouším stupu obejít. Část stupy je ale v rekonstrukci, na zemi sedí snad 30 – 40 žen, v rukách mají dřevěné plácačky, kterými v rytmu zpěvu nesrozumitelné písně plácají do vlhké zeminy. Obvyklý způsob zpevňování zdiva.

Naproti výstupu byla dokončena stavba většího tibetského-buddhistického templu, další vznikly v okolí. Od doby čínské invaze do Tibetu v roce 1950 se Boudhanath stal důležitým centrem studia tibetského buddhismu.

Nakonec pomalu putuji dole kolem stupy, prohlížím si vystavené thanky a sošky, ale nejsem zákazníkem, je to mé putování pro potěch očí a duše, potěšení moci pozorovat poutníky, mnichy, těšit se tiše z toho, že mně bylo dopřáno doputovat ještě jednou až sem, kde přemítání neruší nic z toho, co se děje v tisíce kilometrů vzdálené Evropě.

Swayambunath. Dle staré pověsti bylo údolí Káthmandu zalito rozsáhlým jezerem ve kterém kvetl obrovský lotosový květ, zalitý božským světlem prvotního Budhy. Tibetský bůh Manjušri se doslechl o existenci tohoto Budhy, opustil Tibet, aby byl svědkem božského světla. Když dorazil na břeh jezera zjistil, že se nemůže přiblížit k lotosovému květu Budhy, protože ten byl daleko uprostřed jezera. Manjušri tasil svůj meč, uťal část hor na jižní straně , vysušil jezero a tak vzniklo údolí Kátmandu. Květ přistál v západní části údolí a na tom místě postavil Manjušri svatostánek k poctě Buddhy.

Základy dnešní stupy mají být dle nejstarších zpráv z 5. století i když archeologové věří, že na tomto místě byla svatyně již před 2 tisíci léty.

Z hotelu ke stupě je opět daleko. Před léty jsem se k ní nechal dovést rikšou. Ta ale dojede jen na prvé úpatí a dále je nutné stoupat pěšky tam, kam až vyjedou taxíky a kde začíná vlastní výstup. Jedu proto taxíkem, který je mnohdy i cenově výhodnější. Vlastní výstup ale odkládám, z pravé strany přichází skupiny poutníků a mnichů. Jdou podél stěny, opět s mnoha modlitebními mlýnky a několika mlýny velkých rozměrů, více než 2 vysokými, umístěné v jakýchsi kaplích, roztáčených pomocí kovové konstrukce. Teprve po vykonání této části poutí, kdy pravou rukou roztočili všechny mlýnky, vydávají se na cestu vzhůru ke stupě Swayambunath a dalším svatyním. Dole musí ještě projít kolem tří velkých soch Buddhů, pestře kolorovaných, mohou obdarovat několik prosebníků a vydat se po 360 schodech vzhůru, někteří věřící věří, že jich je 365.

Pomalu, zadýchán a s přestávkami, pomáhaje si rukama, využívaje kovové zábradlí blížím se k vrcholu, k obrovskému symbolu, vajre. Nahoře nikdo neunikne očím Buddhy, shlížející na poutníky z výše stupy. Míjím zmíněnou vajru, hromovládný klín, který ničí veškerou nevědomost a je důležitým symbolem tibetského buddhismu. Spolu s poutníky se vydávám na cestu kolem stupy, tyčící se k nebi do výše několika desítek metrů. Putuje se ve směru hodinových ručiček, posvátná místa vždy při pravé ruce. Každý detail stupy, od výklenků se sochami Buddhů až po zlaté disky a jakýsi deštník na vrcholu mají opět svůj hluboký, symbolický význam a smysl. V dalších kaplích se poutníci klaní dalším sochám Buddhů, prapůvodnímu Šakjamunovi i soše vlastního Buddhy, královskému synovi a zakladateli buddhismu. Poutníky je vždy obklopen malý chrám bohyně Hariti Devi, uctívané buddhisty i hinduisty. U vedlejší kaple sedí na zemi početná skupina žen, jediný muž předříkává jakýsi texr, který ženy sborově prozpěvují, další svatyně je zasvěcena bohyním indických řek Ganze a Jamuně. Míjím další symboly a kaple a zaskočen drobným ale vytrvalým deštěm ukrývám se do chrámu s pozlacenou sochou Buddhy. Zmiňuji se jen o zlomku staveb a symbolů jednoho z nejposvátnějších míst zdejších buddhistů. Jsem zde již potřetí a také zde spíše přemítám, než abych pátral po všem, co zde lze spatřit, jsem osamělým, pomalým poutníkem.

Swayambunath opouštím jinou cestou, sestupuji zalesněným svahem k silnici na úpatí. Skupinky poutníků přicházejí z pravé strany, z opačného konce, než bych se měl vracet. Jdu proto proti proudu putujících k místu, kde se buduje nová svatyně. S podporou sponzorů vzniká sousoší tří obřích Buddhů. Dokončen je jen prostřední, stojí již v celé své kráse, zlatožlutý, oba po jeho bocích jsou obklopeni lešením a ještě betonově šedí. Nejen stupa na vrcholu zůstává nejposvátnější, ale i kolem úpatí vzniká posvátný okruh, stálá renesance buddhismu, živého.

11. června, zbývá mně poslední pamětihodnost, staré královské město Patán.

Pokračující zastavba již spojila Káthamandu s okrajem Patánu. Od konečné stanice autobusu je střed Patánu, obvyklý Durbar Square vzdálen asi 15 minut chůze. Také zde jsem byl v roce 2001 a dle plánku v průvodci jsem tenkrát věnoval pozornost každé z 12. staveb ba Durbar Square, většinou zasvěcených hinduistickým božstvům a postaveným většinou v 17 a 18. století. Oslaven je zde bůh Krišna, Višnu, bohyně Taleju a další. Každá stavba má svoji bohatou historii, která by zabrala mnoho místa. Jen o jedné se zmíním, Zlatém templu, živém buddhistickém klášteru. Nad vchodem vítají z kamene vytesané božstva. Úzkým vchodem vstupuji do malého, skulpturami zaplněného nádvoří, uprostřed za nízkou mříží modlitební mlýn, v rozích sochy božstev, hromovládná vajra, malá svatyně se sochou Buddhy, socha opice držící ovocný plod, modlící se postavy, kovová, pozlacená žebra spadající ze střechy a další ukázky vynikajícího kovotepeckého umění. Svatostánek byl postaven již v 12. století, nejstarší zprávy jsou ale až ze století patnáctého.

Obnovil jsem si vzpomínky a pak již jen procházím uličkami Patánu, kolem vodních nádrží, pozorují pradleny, na lanech se sušící vlnu a kolem chrámů na Durbar Square se vracím k autobusu.

Je 12. června, po deváté hodině, kdy zde začíná pracovní den, odcházím do cestovní kanceláře Green Horizon, dojednat s panem Govindou podrobnosti cesty do Tibetu. K 600 US dolarů připojuji 400 US dolarů za organizaci cesty a další poplatek za turistické vízum, za použití platební karty a provizi. S partnerem, 71. letým Švýcarem se setkám zítra, před ráno, stejně tak všechny doklady dostanu až zítra, před odjezdem na letiště. Vše je definitivně dohodnuto, odlet 13.6. a návrat 17. 6. 2006

Přesnost je zde zřejmě relativní pojem a tak se skoro hodinovým zpožděním nás ráno pan Govindo vybavuje doklady a odjíždíme na letiště. Tam se bez úspěchu snažím dostat „palubenku“ na levé straně u okénka v letadle, ze kterého bude pohled na Mt. Everest.

Na letišti Gondar nás již očekává průvodkyně, mladá Číňanka Lili a řidič světlé limuzíny, kterou budeme míti po dobu pobytu k dispozici. Dvoulůžkový pokoj v hotelu Flora je na dobré úrovni, včetně TV, jídelna, kde budeme snídat v přízemí. Po ubytování se vydáváme k Joghangu a dále, novou, širokou třídou až na dohled Potaly.

Ani do Tibetu, do Lhasy jsem se tentokrát nevydal na objevenou cestu, poznat něco nového, dosud nevídaného. Mám v úmyslu pokusit se najít zbytky staré Lhasy, uličky kolem Joghangu a zachytit ještě něco z toho, co nenávratně mizí. Marná snaha, ze staré Lhasy, kterou jsem měl možnost poznat před 12. léty nezůstalo nic, vše je zbouráno a nahrazeno novou, pseudotibetskou, uniformní architekturou, na širokých bulvárech pompézní budovy obchodů, na velkém prostranství před Pomalou stojí nedávno odhalený jehlancový pomník. Zmizelo někdejší jezírko s barevným pavilonem. Vše je jiné, čínské, Lhasa je několika násobně větší, příliv Číňanů neustává, staví se stále nové bloky domů a počet obyvatel překročil 400 000. Obchod, podniky, banky, úřady, vše ovládají Číňané. Tibeťany, většinou poutníky, lze potkávat na posvátném okruhu kolem Joghabgu, nebo kolem Potaly. Potala je sice jako kulturní památka přístupná, ale dle informace naší průvodkyně, již jen bez fotoaparátu. Ukrýt by se dal jen malý, digitální fotoaparát, moje Minolta nikoliv. Navíc nejsou prý již přístupné horní terasy a střechy, které jsem kdysi navštívil.

Průvodkyně Lili nám oznamuje, že druhý den pro nás do hotelu přijede v 9 hodin 30 minut a odjedeme do kláštera Drepung, asi 8 km západně od centra Lhasy, do kdysi největšího kláštera na světě s 10 000 mnichy. Klášter byl založen v roce 1416 a za kulturní revoluce Rudými gardami značně poškozen. Za předchozí mé návštěvy jsem měl dostatek času projít většinu velkých svatyní, dnes jen jedinou.

Totéž se opakovalo při návštěvě kláštera Sera, ve které bývalo kolem 5 000 mnichů, dnes v obou klášterech snad několik set. Klášter Sera patří řádu Gelugpa, tj, řádu žlutých čepic. Po prohlídce hlavního objektu se sochami Buddhů, Šakjamuniho, Maitreji a Manjušri, všechny v nadživotní velikosti – fotografovat lze jako všude, pokud není zakázané, po zaplacení dalších 30 Juanů, (l US dolar – 7 Juanů) budovy opouštíme. S návštěvou dalších není počítáno, bohužel. Odcházíme s ostatními návštěvníky do ohraničené zahrady, kde se pod stromy schází ke každodenní disputaci mniši. Několik desítek jich ve trojicích či dvojicích začíná diskuse, doprovázené gestikulacemi a tleskáním do dlaní.

Ve stejném duchu je organizovaná omezená návštěva letního sídla dalajlamů Norbulinka. Přístupný je jen nový letní palác a palác 8. dalajlamy. V interieru je přísný zákaz fotografování. Z Nového letního paláce uprchl současný 14. dalajlama z obavy o svoji existenci do exilu v indické Dharamsale. Proč nemůžeme navštívit další paláce je mně řečeno, že jsou v rekonstrukci, což je očividně pouhá výmluva, jakou dostávám i jinde.

Nesmutnější je návštěva nejposvátnější svatyně uprostřed Lhasy, kláštera Jognangu, kolem kterého se soustřeďuje nejvíce poutníků.

Před dvanácti lety byl hlavní vchod do svatyně během dne trvale otevřen. Před vchodem, na kamenných deskách mnozí poutníci, převážně ženy i stařeny vykonávaly fyzicky nejnáročnější úkon, tzv. prostrace. Stojící postava, s rukama sepjatýma před obličejem si lehá tváří k zemi s rukama nataženýma vpřed, pak se vztyčuje a totéž až 108 krát opakuje, dle počtu kuliček v růženci.

Spolu s poutníky jsem tenkrát vstoupil do Joghangu a spolu s nimi postupně procházel 16 kaplemi v nichž uprostřed byly sochy Buddhů, opět Šakjamuniho, Maitreji, vlastního Buddhy, Avalokotešvary, socha Guru Rinpočeno, Tsongkapy, Manitabhy, Songtsen Gampy a dalších postav a osobností buddhismu. Před sochami nespočet světélek, hořících knůtků a peněžitých darů. Fotografie 14. dalajlamy již zmizenly.

Obdobný počet kaplí se procházel v prvém poschodí. Tentokrát po zaplacení značného vstupného je přístupná jen vstupní hala a po schodech nahoru na střechu s pohledem na Potalu. Vše ostatní, všechny kaple jsou uzavřené, prý opět v rekonstrukci. Jognangem neprochází zástupy tibetských poutníků, kteří přicestovali mnohdy ze vzdálených oblastí země a pro které je tato pouť životním zážitkem. Hlavní vchod je uzavřen, otvírá se jen po kratší dobu ráno. Vstup jinak jen postraním, malým vchodem, kde se vybírá vstupné.

Je to smutný pohled na prostředí kdysi plné poutníků, kteří sice i dnes putují kolem Joghangu po posvátném okruhu Banknot, ale nikoli někdejšími uličkami staré Lhasy, ale novou, čínskou zástavbou a mezi krámkami se suvenýry.

Kdysi jsem řekl, že zachrání-li něco tibetskou kulturu a tibetský národ, je to buddhismus. Jognang je smutným příkladem toho, jak Číňané omezují a potlačují i buddhismus tím, že jim znemožňují přístup do zbytků svatyň, které jim zůstaly po řádění Rudých gard za kulturní revoluce. Přes 6 000 klášterů bylo zničeno.

Dnešní návštěvník, turista z dalekých zemí, který nemá možnost srovnávat současnost s minulostí, může sice obdivovat vnější podobu staveb a vzhled některých zrekonstruovaných největších klášterů. Jejich duchovní život dnes živoří, pokud to Číňané dovolí.

Jen samotná historie Jognangu sahá až do období let 639 – 647, pokračuje v průběhu staletí a jen stručný popis by zabral mnoho prostoru.

I v novodobé historii Tibetu uplynulo mnoho času od doby kdy francouska David O. Neelová pronikla a putovala v přestrojení Tibetem. Několik desítek let uplynulo od doby, kdy do Lhasy dorazili horolezci Barter a Aufschneiter s popsali tuto dobrodružnou cestu v populární a zfilmované knize „Sedm let v Tibetu“.

Také já jsem do Tibetu třikrát zavítal, spíše jako poutník než zvědavý turista. Snažil jsem se přiblížit se duchu tibetského buddhismu, projít kláštery a svatyně, být nenápadný mezi tibetskými poutníky, zastavit se před sochami Buddhů, bodhisattvů, zakladatelů klášterů a sekt, postát před náhrobky dalajlamů a pancenlamů.

Snad jsem něco málo z buddhismu pochopil a z cest do Tibetu si do paměti uložil mnohá poznání.

Definitivní tečku za poslední cestou do Tibetu byl pohled z letadla na masiv Mt. Everestu a okolní himalájské velikány a několik posledních cvaknutí uzávěrky fotoaparátu.

Poslední volný den v Káthmandu bude věnován nákupu dvou thank, jedna kolo života, druhá mandala a pak již jen dlouhá cesta přes Bangkok a Frankfurt nad M. domů. S díky, že mně bylo dopřáno…

Dne 16. července 2006

Začínáme na sněžnicích

Když se pohybuju po horách, většina lidí po mě pokukuje jako bych spadl někde z Marsu. A já si pokaždé říkám, proč? Co je na mě divného? Nebo jen nevědí co to mám připnuté na na nohou a proč se pohybuju jako kachna? Za všechno můžou sněžnice.


Když se pohybuju po horách, většina lidí po mě pokukuje jako bych spadl někde z Marsu. A já si pokaždé říkám, proč? Co je na mě divného? Nebo jen nevědí co to mám připnuté na na nohou a proč se pohybuju jako kachna? Za všechno můžou sněžnice.

Se sněžnicemi jsem začal poté, co jsem sebou říznul na běžkách s foťákem na prsou a zrušil objektiv, na který jsem dost dlouho šetřil. Naštěstí jej dokázali opravit. Při pomyšlení, že buď budu trnout hrůzou nebo nebudu v zimě fotit jsem hledal způsob, jak se pohybovat i v neupravených terénech a nemuset se po pás brodit čerstvým sněhem. Moje volba padla na sněžnice. Sněžnice jsou lidstvu známy již po několik tisíciletí, mnohem dříve než lyže a všechna jiná zimní přibližovátka. Postupem času jejich sláva upadala a v běžném životě je používají jen domorodci někde na severu. Klasické sněžnice jsou vyrobeny z přírodních materiálů a zabraňují propadání do hlubšího sněhu. V moderní době samozřejmě tato konstrukce nemohla obstát a sněžnice tak nahradily především běžky a skialpy. Ale časy se mění, doba si žádá stále nové podněty, aby se kšefty hýbaly. Je mezi námi i mnoho lidí, kteří lyžovat neumí, bojí se toho pocitu, kdy se jim rozjedou lyže a nevědí jak zastavit. Hodně lidí, také nelyžuje ze zdravotních důvodů. Ti všichni jsou odkázáni pouze na zimní aktivity, kdy se mohou pohybovat po vlastních dolních končetinách – po upravených cestách. Proto přišli výrobci s inovovanými typy sněžnic, které zachovávají funkčnost dávných typů a navíc přinášejí nové vlastnosti – nízkou váhu, pevné uchycení bot, trvanlivé materiály apod.

Jaké jsou výhody sněžnic: * nemusíte se nic učit, chůze je přirozenou dovedností člověka * nízké pořizovací náklady ve srovnání např. s lyžemi * možnost pohybu i ve velmi nepřístupném terénu * skladnost – můžete je mít stále v kufru auta * relativní nezávislost na sněhové pokrývce – neodřete si skluznici

Jaké jsou nevýhody sněžnic: * nejedou z kopce – to je největší handicap * nižší rychlost pohybu – stejně zdatná osoba je na běžkách přece jen rychlejší * je nutno přivyknout odlišné chůzi, ale to není většinou problém

A jak tedy začít? Nejjednodušší je zajít někam do půjčovny lyžařského vybavení a tam si sněžnice vypůjčit na jeden den nebo i půlden. V žádném případě nedoporučuji sněžnice s kovovým rámem a řemínkovým vázáním – bohužel většinou to jsou sněžnice českých výrobců. Uchycení boty je velmi problematické, bota nedrží směr, sněžnice nejsou moc stabilní. Naopak velmi vhodné jsou sněžnice s plastovou konstrukcí a pevným deskovým vázáním. Takové sněžnice mají na spodní části hroty a velmi dobře drží i na zledovatělém terénu. Výrobců je celá řada, u nás jsou velmi rozšířené sněžnice od firmy TSL a MSR. Důležité je zvolit správný typ podle Vaší váhy. Většina výrobců vyrábí více rozměrů. Velmi důležitým prvkem jsou boty. V žádném případě nepoužívejte jakékoliv typy sněhulí, kozaček apod. Nejvhodnější jsou vysoké trekové boty s voděodolnou membránou (např. Goretex). Boty by měly být vhodné i do zimního prostředí. V nejhorším případě dobře poslouží i kanady (ale pozor – hodně kloužou na sněhu).

Výbava: Kromě sněžnic budete potřebovat ještě trekové hole – pomáhají držet stabilitu, snižují námahu dolních končetin a zároveň se i částečně zatěžujete horní část těla, dále lehké oblečení – nebojte se, na sněžnicích se určitě zahřejete, pokud možno dvouvrstvé rukavice, abyste si mohli tu horní sundat – dobré pro focení, nebo když se opravdu zahřejete při stoupání. Nezapomeňte na návleky, aby vám nepadal sníh do bot. A nakonec … nezapomeňte na fotoaparát, snímky ze sněžnic jsou velmi zajímavé.

První tůra Vyberte si vhodnou trasu, buďte sebekritičtí ke své fyzičce a pohybovým aktivitám. Pro začátek stačí pro méně trénované lehký výlet v délce 6-8 km, s menším převýšením, pro ty zdatnější by neměl přesáhnout 12 km. Z vlastní zkušenosti vím, že na sněžnicích je pohyb náročnější než při běžné chůzi – koeficient náročnosti bych odhadl asi na 1,3. Počasí si asi moc nevybereme, pokud ale nebude pršet a vítr vás nesfoukne do údolí není důvod, proč nevyrazit. Při pohybu na sněžnicích nepospíchejte, zažijte si trochu širší postavení nohou, zvykněte si na zátěž. Aktivně používejte trekové hole a choďte vzpřímeně – není důvod se hrbit. Ozkoušejte si pohyb na ušlapané cestě i ve volném terénu. Jestliže Vás sněžnice uchvátily, není problém zajít do některé ze specializovaných outdoorových prodejen, kde vám poradí s výběrem vhodného typu sněžnic.

Na horách nejsme sami V horách se pohybuje hodně lidí různým způsobem – pěšky, na běžkách, na skialpech a v poslední době i čím dál tím více i na sněžnicích. Všichni se musíme nějak vzájemně srovnat. Nechoďte po upravených běžeckých stopách, jestliže to není možné, snažte se jít po straně nebo v časti určené pro bruslaře. Pohyb na tvrdých ušlapaných cestách není tak příjemný jako mimo stopu, využijte příležitost a nechte cesty pro pěší a pro běžkaře. Nakonec, proč se trápit kličkováním mezi bořícími se „pěškochodci“ a uskakovat řítícím se běžkařům, kteří se jen tak tak drží na nohou….  Velkou výhodou sněžnic je schopnost se pohybovat i v méně přístupném terénu mimo běžné trasy. Při nedostatku sněhu je pohyb mimo trasy nevhodný – zejména v chráněných oblastech byste se měli pohybovat po vyznačených trasách – můžete udělat hodně škody.


Bezpečnost Většinou se na sněžnicích pohybujeme v horském prostředí, proto na výlety vyrážíme především zdraví a ve skupině – minimum 2 lidi jsou nepsaným pravidlem. Pro sněžnice platí stejné zásady jako pro jiné aktivity v horách – vhodné oblečení – prodyšné, vodě a větru odolné, náhradní prádlo, ochranné prostředky – krém s UV faktorem min. 20, jelení lůj, mobil, dostatek tekutin, nějaké energetické potraviny. Mapa, případě navigační přístroj. Při delších tůrách je vhodná i čelovka. Dejte vědět svým přátelům, kam jdete a do kdy se vrátíte. Dnes už na horských chatách není oznamovací povinnost trasy tůr, ani neexistuje zákaz vycházení, ale to neznamená, že je vhodné podnikat tůry i za velmi nepříznivého počasí. Nepřeceňujte své síly, volte trasu podle nejslabších z vás, dopřejte si čas na odpočinek a občerstvení. Pravidelně a dostatečně pijte.

Kam vyrazit v Krkonoších V České republice je možno vyrazit téměř kamkoliv, kde je sníh. Já osobně se specializuji na Krkonoše, kde je celá řada tras vhodných pro sněžnice. Krkonoše svádějí k návštěvě velmi okrajových míst, ale uvědomte si, že některé letní cesty jsou v zimě uzavřeny nebo vedou jinou trasou. Neustále je nutno mít na paměti, že lavinové svahy nejsou žádným výmyslem Horské služby, proto studujte podrobně mapy. Pro začátečníky – okolí Špindlerovky, Černá hora, okolí Zlatého návrší, Horní Mísečky (zde pozor na běžecké trasy), okolí Pomezních bud, Harachov apod. Pro pokročilé a fyzicky zdatné – nebojte se delších tras s delšími nástupy na nejvyšší vrcholy – Sněžku, Vysoké kolo, Lysou horu, Černou horu a odtud do Pece pod Sněžkou – zapomeňte na lanovky a autobus. Pro mazáky – navštivte Polsko na sněžnicích. Polská krajina je krásná a v zimě opravdu kouzelná. Trasy jsou to vesměs dlouhé, s velkým převýšením. Krásná místa jsou např. Maly, Velky Staw a Pielgrzymy kousek nad Karpaczem, Czarny kociol Jagniatkovski, skalní útvary okolo Špindlerovky – Hutniczy grzbiet – Bazynove skaly , vrchol Sucha gora a další. Zapomeňte – na zimní výstup na Sněžku Obřím dolem, na cestu ze Špindlerova mlýna na Kozí hřbety starou Bucharovou cestou, cestu údolím Bílého labe na Luční boudu, cestu Labským dolem na Labskou boudu, dále na Krakonošovu cestu Kotlem na Dvoračky. Všechny tyto trasy vedou lavinovými poli a na sněžnicích není šance úniku (jako by na lyžích byla o hodně větší…)

Výběr některých tras v Krkonoších: * Trasa_1 – Okolo Špindlerovky – ideální terén pro začátečníky. V zimě velmi krásná a fotogenická krajina, nejbližší zajímavosti- Dívčí a Mužské kameny, Ptačí kámen, skalní útvary na polské straně. Délka tůru 4 – 10 km, převýšení do 300m. * Trasa_2 – Z Míseček na Vrbatovu boudu a Kotel – nenáročná trasa dlouhá asi 12-14 km, převýšení cca 400m. Kotel je nádherný hlavně při západu slunce. * Trasa_3 – Medvědín – Špindlerovka – Krásná celodenní tůra od horní stanice lanovky na Medvědín přes Vrbatovu boudu, Labskou boudu, Sněžné jámy, Vysoké kolo, Petrovku na Špindlerovku. Doporučuju dorazit na Špindlerovku do 17 hod, dýl se dostanete do Špindlu jen taxíkem nebo stopem. Délka tůry asi 15-17 km, agregované převýšení cca 600m. Tato trasa se dá jít i obráceně, ale je nutno počíta s tím ,že se trasa asi prodlouží asi o 4 km o sestup do Špindlerova mlýna po svých. * Trasa_4 – Okolo Luční boudy – celá řada tras, možno vyjet na Sněžku lanovkou a potom např. na Maly staw (Polsko), Studniční horu, ke Kozím hřbetům a zase zpět na Sněžku nebo dolu do Pece Modrým dolem. Tůry od 12 do 20 km, převýšení kolem 600 m. * Trasa_5 – Cesta Tří vrcholů – tři nejvyšší vrcholy – popsáno v samostaném článku. Modrým dolem postupně na Luční horu, Studniční horu a Sněžku. Dolů lanovkou. Celkové převýšení do 1200m, délka tůry 16 – 20 km. Celodenní tůra, navigace a čelovka vřele doporučena. * Trasa_6 – Za východem slunce na Vysoké kolo – nádherná, ale ne zrovna lehká tůra, zvláště když je pojata jako jednodenní. Doporučuji přespat buď na Martinovce nebo Labské boudě. Ideální čas – polovina března. Z Martinovky nebo Labské vyrazit cca hodinu před východem slunce na Vysoké kolo nebo Smielec – ten doporučuji – velmi krásné výhledy a východ slunce je zde opravdu skvostný. Dále možno podniknout cestu ke Sněžným jamám po úbočí Vysokoho kola a dále Polskem do Černého kotle Jagniatkovskeho a zpět do Čech po úbočí severního hřebene na Petrovku. Pouze pro zkušené a Krkonoš znalé nebo v doprovu průvodce. V tomto případě navigace s dobře navrženou trasou téměř nutností. Polsko je v zimě pusté. Stopy občas vedou jen do Sněžných jam. Pozor na zvýšené lavinové nebezpečí. Jedná se o skutečně skvostnou tůru, kdy se dostanete do míst, které nevypadají ani jako Krkonoše. V případě, že vycházíte ze Špindlerova mlýna, počítejte s tím, že se jedná opravdu o dlouhou a poměrně těžkou tůru s agregovaným převýšením kolem 1200 m a délkou trasy až 22 km. Cesta na Vysoké kolo trvá cca 2.5 – 3 hod. Za nepříznivého počasí a velmi špatné viditelnosti zásadně nepodnikat.

Martin Filip, * 1963, aktivně lyžuje od 6 let, na sněžnice se specializuje od roku 2005. V Krkonoších podnikl během dvou let kolem 20 tůr především do míst méně naštěvovaných nebo v zimě těměř pustých. Ke sněžnicím již přivedl řadu kamarádů a přátel.

Chorvatsko – Plitvická jezera

Podle pověsti jezera vznikla v době velkého sucha, kdy se všichni obyvatelé modlili byť i o jedinou kapku vody. Nad lidem se tehdy slitovala Černá královna.. Informativní článek o Plitvických jezerách, hezkého to koutu chorvatské přírody, který si oblíbil i Vinnetou

V Chorvatsku se nachází jeden z nejkrásnějších a nejproslulejších národních parků – Plitvická jezera, součást světového dědictví UNESCA.


Pověst
Podle pověsti jezera vznikla v době velkého sucha, kdy se všichni obyvatelé modlili byť i o jedinou kapku vody. Nad lidem se tehdy slitovala Černá královna a spolu s větrem a hromy přivolala vytoužený déšť. Ten pak trval mnoho dní, dokud se nevytvořila jezera.

Park
Národním parkem bylo toto místo vyhlášeno již v roce 1949 a je také součástí světového dědictví UNESCO. Tato oblast jistě patří k nejkrásnějším místům Evropy. Rozkládá se v horské krajině v nadmořské výšce kolem 600 m obklopená hustými bukovými a jedlovými lesy, zčásti i pralesy a můžeme zde nalézt na 16 větších i menších jezer s křišťálově čistou vodou modrozelené barvy. Celý vodní systém je zásobován vodou z mnoha malých říček a potůčků a jezera jsou vzájemně provázána soustavou mnoha kaskád a vodopádů, které vznikly nárůstem krápníkové hmoty. V průběhu mnoha tisíciletí tak voda postupně utvářela tuto krajinu, omílala skály a vytvářela nádherné přírodní scenérie. Postupným usazováním vápence zde pak vznikaly překážky dotvářející celkový ráz krajiny. Tyto usazeniny pak postupně pokrývají i dna jezer a dávají vodě její jiskřivou krásu. Celý park se rozkládá na území téměř 30 000 hektarů a vyskytuje se zde velké množství různých druhů zvířat i rostlin, včetně hnědého medvěda a vlka.

Chorvatsko je tradiční a oblíbenou prázdninovou destinací českých turistů, odhaduje se, že letos tuto zemi navštíví opět kolem 850 000 Čechů. Chorvatsko však není jen nejoblíbenější destinací českých turistů, patří k celosvětově nejlepším místům pro dovolenou. Bylo nejen doporučeno jako cíl dovolenkových cest prestižním deníkem New York Times, vyhlášeno nejzajímavější destinací pro rok 2006 a také nejžádanější destinací National Geographic Adventure, navíc za svůj vztah k životnímu prostředí získalo ocenění Etický turista a dle uznávaného průvodce Lonely Planet patří mezi nejlepší destinace světového cestovního ruchu.


Výlet
V případě, že se rozhodnete park navštívit, je možné se tam dostat magistrálou spojující chorvatské hlavní město Záhřeb s Dalmácií a díky významnosti tohoto místa jsou příjezdové cesty velice dobře značené. Ubytování je možné v řadě soukromých objektů i hotelů. Park je možné navštívit v průběhu celého roku, přičemž v zimě se Vám naskytne jedinečný pohled na zamrzlá jezera a vodopády vytvářející poutavé ledové kreace. Pro návštěvníky jsou pořádány okružní jízdy ve speciálních vyhlídkových vozidlech a loďmi na elektrický pohon. Nejprve jste lodí přepraveni přes jezero a ocitnete se tak ve vodním království, kde přímo mezi stromy, ale i všude kolem Vás tečou zurčící potůčky. Po parku se pohybujete pěšky po upravených dřevěných chodníčcích a stezkách a ocitáte se tak přímo mezi říčkami a jezery. V případě, že už se budete cítit zmoženi, je možné dopravit se ke vchodu speciálními vyhlídkovými autobusy, které Vás zdarma odvezou od zastávek nacházejících se v blízkosti jezer. Délku prohlídky je možné upravit podle Vašich možností od několika hodin po i několik dní. Park je otevřený denně od 8 do 18 hodin a cena vstupného se pohybuje pro dospělého v závislosti na sezóně od 50 do 95 kun (1 kuna je zhruba 4 Kč). V okolí pak můžete navštívit například lyžařské sjezdovky (v zimě), jeskyně, starodávny mlýn, vyzkoušet si rafting a mnohé další.

Užitečné odkazy:
Oficiální stránka Národního parku Plitvická jezera (anglicky)
Článek poskytl provozovatel UBYTOVANIvCHORVATSKU.cz

Na nejvyšší vrcholy Krkonoš

Večer kontroluji předpověď, není to 100%, ale sluníčko by mělo být a mraky jsou na focení taky fajn. Už se těším na parádní fotky, balím stativ, moji D200 a tři objektivy, nějaké náhradní prádlo, do navigace zadávám trasy a orientační body, přece jen Krkonoše dokážou být tam nahoře prevít a chodit v mlze stále dokola není zas takový problém. Trochu jídla a pití, přibaluji sněžnice… no 16 kg není přece žádná váha.

Letošní zima je divná, je to spíš taková nezima, sněhu i na horách poskrovnu, o nějakém mrazu si můžeme nechat jen zdát. Když konečně trochu nasněžilo a i počasí se zdálo nakloněno výletům, rozhodl jsem se podniknout první letošní výlet na sněžnicích do Krkonoš. Volba nakonec padla na zajímavou tůru na tři nejvyšší vrcholy Krkonoš – Luční horu (1.547 m.n.m.), Studniční horu (1.554 m.n.m.) a Sněžku (1.603 m.n.m.) Tůra sama o sobě není nikterak náročná, za dobrého počasí a viditelnosti je vhodná i pro ty, kteří Krkonoše moc neznají a bojují s fyzičkou. Nicméně, zvolená trasa nabízela důstojnou porci jak kilometrů, tak i výškových metrů.
Já jsem se rozhodl, že půjdu spíše cestou, kde vychutnám ten krásný pocit ticha a samoty, kde je sníh panensky netknutý lidskou činností a nebo jen minimálně. Plánovaná trasa tedy vedla Obřím dolem do dolu Modrého na Výrovku, Luční horu a dále ke Kozím hřbetům, které jsou v zimě opravdu famózní, zpět na Luční boudu, trochu občerstvení a nahoru na Studniční a podél Úpské jámy na Sněžku a lanovkou dolu. Celková délka této trasy je asi 18 km, s připočtením různého pobíhání sem a tam to je většinou o trochu víc.


Večer kontroluji předpověď, není to 100%, ale sluníčko by mělo být a mraky jsou na focení taky fajn. Už se těším na parádní fotky, balím stativ, moji D200 a tři objektivy, nějaké náhradní prádlo, do navigace zadávám trasy a orientační body, přece jen Krkonoše dokážou být tam nahoře prevít a chodit v mlze stále dokola není zas takový problém. Trochu jídla a pití, přibaluji sněžnice… no 16 kg není přece žádná váha.
Ráno v 8 hod vyrážím z Pece, teplota lehce pod nulou, to zas bude pařák… Hory jsou zamračené, to je teda přivítání! Kde je to vytoužené sluníčko? Náladu si zkazit nenechám, svižně vykračuji směr Obří důl, zapínám navigaci, abych měl zaznamenanou trasu na příště. A přichází první problém, garminek nepřijímá signál, hm… kde udělali soudruzi z USA chybu? Že by popadaly všechny družice je dost nepravděpodobné, v takovém dolíku, aby byl signál nedostupný, taky nejsem….takže jdeme bez navigace, důkaz o „dobytí“ vrcholů nebude. Škoda. Za Boudou v Obřím dole uhýbám doleva a stoupám do Modrého dolu, cesta ubíhá poklidně, stezka je prošlapaná, v Modrém dolu nasazuji sněžnice, začíná probleskovat sluníčko, trable s navigací je zapomenuta. Stoupám vzhůru, míjím tabuli s upozorněním, že vstupuji do lavinového prostoru, ale sněhu málo, je umrzlý, obavy tentokrát nejsou na místě. Stop ubývá, pouze pár jich vede k chatě Děvín, která stojí v Modrém dole až na konci. Podél tyčového značení postupuji nahoru, nakonec nevydržím a uhýbám kolmo do kopce, je zbytečné vystoupat až k Výrovce. Sníh se sice neboří, ale kopec dostává grády, funím jak lokomotiva. „Hm, to máš za to Martine, že flákáš přípravu….“ Připadám si jako v Alpách, 20 kroků, odpočinek, 20 kroků…., fyzičko, kde si……tiše si zoufám. Začíná se zatahovat, mraky jdou rychle dolů, musím si pospíšit, abych byl co nejdříve na cestě z Výrovky na Luční boudu. Za 5 minut ještě vidím sice na krásných 30 m, ale kde jsem? … „Proč mi to děláš navigace!!!“ Nefunguje, jsem naštvaný, nesnáším, když mi něco nejde. Trasa je jasná, stále nahoru, dokud nenarazím na cestu. „Ne, tolik doprava se nestočím, abych vlezl až do laviňáku“, jsem v klidu, stoupám nahoru, funím, odpočívám. Dodávám tekutiny. Sklon svahu se narovnává a za chvíli jsem na cestě u Památníku obětem hor. „No, to ses teda Martine na leváka pěkně stočil doprava…“ říkám si. Jak jsem se mohl takto uhnout? Že by ta snaha stoupat kolmo vzhůru? Když ono je to nejlehčí, nebolí kolena, nekloužou sněžnice. Co teď?

Mám hodinu zpoždění, vidět sice je, ale stojí to za kulový. Z focení nic nebude, není co fotit. Zklamaně obracím směr Výrovka, to se to moc nepovedlo. Před Výrovkou dávám gáblík, sedím a tupě zírám do Modrého dolu. „Tak ses těšil Martine na fotky a zase nic“ Tak snad příště. Balím, okukuji okolí, od Liščí hory se to protrhává, že by….? Nakonec to přece jen obracím původním směrem, začíná svítit sluníčko, je krásně teplo. Mám sice zpoždění 2 hodiny, ale i tak se to dá dohnat, v nejhorším případě pojedu lanovkou dolu až v 18 hod. Těším se na závěr dne, jestli to vydrží, budou krásné fotky ze Sněžky. Jak je život krásný! „Dobývám“ první vrchol – Luční horu – je to placatý kopec, kde jen tušíte nejvyšší bod. Aby bylo něco vidět , je potřeba trochu popojít směrem k Dlouhému dolu. Postupně přecházím po celém hřebenu k Železné hoře, obloukem obcházím sedýlko Hrazeného dolu směrem ke Kozím hřbetům Čeká mě první fotografický vrchol dne. Ten hřeben je v zimě opravdu fantastický. Sice letos není tolik sněhu, ale i tak je vidět tu ostrou hranu, převěje, sluníčko jen prokresluje tu nádheru. Ještě mi zbývá tak 7-10 minut a konečně si to vyfotím. Přesto dělám pár zajišťovacích fotek, na horách jeden nikdy neví. Sbalím foťák, sluníčko mizí…. To je k vzteku… „To máš za to, žes to chtěl obrátit…“ řve na mě to moje druhý zlomyslný já. Byla to chyba, já vím. Počasí se s konečnou platností zhoršuje, přicházejí mraky, všechno je šedivý. V dáli vidím Luční boudu. Na Studniční horu už nemyslím, nemá cenu tam lézt, stejně bych nic neviděl. Míjím Luční boudu, ani se nezastavuji. Viditelnost se horší na nějakých 60 m, ale cesta ke Sněžce je dobře značená. Na polské boudě pod Sněžkou dělám druhou zastávku, balím sněžnice, ty už potřebovat nebudu, trochu se občerstvím a vyrážím na poslední porci kilometrů a výškových metrů. Stoupání je mizerné, je to hodně klouzavé. Skupina Poláků při cestě dolu názorně demonstruje, jak se do hor opravdu nemá chodit. V keckách nebo městských zimních botách padají jako švestky, jen díky řetězům se slaňují dolu jako lidi. Se divím, že je na tomto úseku tak málo úrazů… Za půl hodiny jsem opravdu couravým krokem nahoře. Počasí stále nepřeje, sice je teplo, ale viditelnost mizerná, hory šedivé, sluníčko nikde. Ani se nazastavuji na České poštovně na výbornou teplou medovinu a jedu rovnou dolů.

Mám radost z absolvované tůry, rozhodně nezklamala moje představy. Sice jsem nezdolal všechny tři vrcholy, nenafotil co jsem chtěl, ale i tak to stálo za to. Určitě tento trip podniknu ještě jednou, až bude jisté počasí a budou lepší podmínky pro focení. Stojí to za to.


Shrnutí: Trasa se vyhýbá pokud možno velmi frekventovaným místům: Pec pod Sněžkou – Obří důl – Modrý důl – (pouze přejít cestu na Luční boudu) – Luční hora – Kozí hřbety – Luční bouda – Studniční hora (při časovém skluzu možno vynechat) – Polská bouda pod Sněžkou – Sněžka – lanovkou do Pece. Délka 16-19 km, podle zvolené trasy. Převýšení 800 m, agregované převýšení cca 1200 m.

Občerstvení:
Chata na Výsluní v Modrém dole, Výrovka, Luční bouda, Polská bouda pod Sněžkou – pozor, za Zloté, českou měnu berou a ve zlodějském kurzu, Česká poštovna na Sněžce, bufet u lanovky a Polská bouda na Sněžce – za zloté.

Vybavení:
Kvalitní sněžnice, trekové hole, mapa, pokud možno navigační přístroj s vyznačenou trasou – do zhoršených podmínek – přece jen se pohybujeme na hranici lavinových pásem, dostatek pití – cca 2 l na osobu, náhradní prádlo a teplé oblečení, sluneční brýle, opalovací krém min. faktor 20.

Čas:
Celá tůra se dá pohodlně zvládnout za 8 hodin. Poslední lanovka ze Sněžky jede v 18 hodin, pokud vyjdete ráno po osmé hodině, je dostatek času jak na odpočinek, tak i na případné pokochání se zimními Krkonošemi a nějaké to pivečko na Luční boudě 🙂

Vhodná doba:
Leden – březen (duben) – podle stavu sněhové pokrývky. Je potřeba si uvědomit, že jak Luční tak i Studniční hora jsou porostlé klečí a jen dostatečná sněhová peřina zabrání poničení vegetace.

Horám zdar a sněžnicím zvlášť

Martin Filip, * 1963, aktivně lyžuje od 6 let, na sněžnice se specializuje od roku 2005. V Krkonoších podnikl během dvou let více kolem 20 tůr především do míst méně naštěvovaných nebo v zimě těměř pustých. Ke sněžnicím již přivedl řadu kamarádů a přátel.

Expedice VLAJAJAJI po Egyptě, druhý díl

Přinášíme druhý díl ze čtyřdílného seriálu o cestování po Egyptě. Pokud se do Egypta chystáte, určitě v něm najdete spoustu zajímavých tipů. Minimálně se při jeho četbě naučíte smlouvat…

Ale teď už nás konečně vítají obyvatelé bytu téměř evropského. Mr. El Bendary, zástupce několika evropských firem, jeho žena, lékařka imunoložka, která se teď jako maminka dvou dcerek věnuje pedagogické činnosti na univerzitě. Holčičky zhruba 4½ a 2½ roku. Ty nás udivují především obrovským nadšením z předaných dárků – plyšáků. Vypadá to, že na rozdíl od našich rodin, kde je hračkami přecpán celý byt, pro tyto holčičky, ač z velmi dobře situované rodiny, je takový dárek mimořádný.

Je zde přítomen i bratr a zároveň společník Mr. El Bendaryho a také 13 letý synek jejich setry.

V prostorném obývacím pokoji je běžné evropské zařízení, na rozdíl od našeho nájemního bytu, nikoli divadelně efektní, ale příjemné. Na stěnách jsou převážně rodinné fotografie, s mírou prostřídané zarámovanými citáty z koránu. Několik pěkných kousků českého broušeného skla, i váza, do které paní domu pěkně naaranžuje přinesené květiny. Ani nízké stolky, ani sklo a jiné ozdoby nejsou kupodivu nijak ohrožovány tak malými dětmi, které jsou na arabské poměry docela vychované.

Všechny díly:
První díl naleznete zde
Třetí díl naleznete zde
Čtvrtý díl naleznete zde

Jelikož pán domu a můj muž mají mnoho společných zážitků a známých a paní domu organizuje pohoštění, na Jarunku, vládnoucí slušnou angličtinou, se zaměřuje 13 letý Mohamed. Ten mluví anglicky nejen velmi dobře, ale i v širokých tématech. Mimo angličtiny má na gymnáziu, které navštěvuje, také francouzštinu, jízdu na koni a jiné efektní aktivity. Jsme jím nadšeni, ovšem jen do doby, kdy jsme pozváni ke stolu.

Na orientálním brokátovém ubruse je prostřen český porcelán a paní domu s pomocí fatimy (služka) servíruje „dary moře“. Několik druhů ryb, kalamary, „šrimsy“ …

Stolujeme společně s dětmi a jsme obsluhováni nejen hostitelkou ale i hostitelem, což je v muslimské rodině také mimořádné. Pak zažíváme u stolu překvapení – téměř šok. K našemu údivu vzdělaný a jinak velmi dospělý hošík vrší přímo na ubrus okolo sebe skořápky „šrimsů“, kosti z ryb a další odpadky. A jelikož zdaleka nejí skromně, je po večeři jeho místo naprosto zdevastované. Třebaže ostatní stolují disciplinovaně, chování zpovykaného chlapečka asi pohoršuje jenom nás…

Večer pokračuje kávou a velmi sladkými moučníky, nikoli domácími, a srdečnou atmosférou. Paní doktorka nám vypráví o cestách do Paříže, do Karlových Varů, zajímá ji naše další putování po Egyptě, obdivuje naši odvahu a samostatnost. Odcházíme k půlnoci a loučíme se i za samozřejmé přítomnosti obou holčiček, jak je to v arabských domácnostech zvykem.

Ještě se musím zmínit, že k jídlem bohaté tabuli byla podána jen jedna láhev balené vody jako aperitiv a k dalšímu jídlu už jen džbány nepříliš chladné vody, natočené v kuchyni. Alkohol v této, i v jiných muslimských domácnostech, nesmí přes práh.


Středa 8. června:

Dnes je na programu Sakkara, Memfis a Dašhúr.

Sakkara se zas tak příliš nezměnila od naší poslední návštěvy, i když zde již dlouho probíhají archeologické vykopávky pod záštitou Unesca. Týkají se hlavně rekonstrukce chrámu, který je postupně – velice pomalu – dostavován do původní podoby. Přestože jsme Podzimkům slibovali Serapeum – se sargofágy posvátných býků Apisů, jsme všichni zklamáni, protože je prý již několik let zavřené. Vzhledem k roční době tu všude panuje pěkné vedro. Ale Vláďa neustále opakuje, že kdo chce poznat Afriku, musí ji poznávat v létě!

V Memfisu všichni obdivují ležícího Ramsese, ale já hlavně kamenného baculatého trpaslíka, kterému sice chybí hlava, leč jiné části těla jsou podivuhodně zachovalé.

Alabastrová sfinga na nádvoří nám poskytuje po třinácti letech zase pozadí k manželské fotografii Vlaja.

Při pohledu na fotku si nemůžeme ujasnit, zda je po těch letech omšelejší sfinga nebo my.

Dašhúr byla oblast až do roku 2002 nepřístupná, protože se jednalo o vojenské pásmo. Tedy i my sem jedeme poprvé. Podle mapy i značení se nalézá za Sakkarou směrem k Memfisu. I policista na hlavním tahu nám směr potvrdil a my se dostali do ryze arabské vesnice. Podél velmi zanedbané silničky jsou natlačena roztodivná obydlí v arabském pojetí, rozuměj polorozpadlé kůlny, které kromě bydlení poskytují prostor ke všemožnému podnikání.

Od prodeje ovoce a potravin, přes krejčí a ševce, konče „autodílnami“. Ty jsou určitě velmi prosperující, protože cesta je plná ostrého kamení, slepic, hus a kachen a také školních dětí. Pokud jsme se jim chtěli (a museli) vyhnout, zajížděli jsme za okraje cesty, které, jak jsme později zjistili, byly plné hřebíků a ostrých šroubků. Cesta se klikatila vesnicí asi 3 kilometry a každým metrem situace houstla a nám se stále více rosila čela.

Zdálo se, že konec cesty je v nedohlednu a husí a dětí bylo čím dál víc. Dodnes podezíráme místní majitele pneuservisů, že si takto nechávají obstarávat zákazníky. Konečně jsme z toho romantického děsu a hrůzy vyjeli do volné krajiny, leč ani Červená ani Lomená pyramida, hlavní atrakce Dašhúru, nebyly v dohledu. Po kostrbatém rozhovoru se dvěma místními staříky se konečně dostáváme dost složitou objížďkou k Červené pyramidě.


Obhlížíme ji zvenku i zevnitř a to dost podrobně. Další pyramida – Lomená se nachází v terénu naším autem nesjízdném a tak se musíme spokojit s fotem. Příběh Lomené pyramidy je takový, že stavba byla zahájena v příliš ostrém úhlu, podloží se začalo propadat a tak v polovině museli stavbu přehodnotit, změnit úhel a pokračovat k mírnějšímu vrcholu. Tak vlastně chybou vzniklo dílo naprosto originální.

Večer pakujeme a jdeme brzy spát, protože zítra vyrážíme na dlouhou okružní cestu Egyptem přes Západní oázy.

Čtvrtek 9. června:


Chceme vyrazit hned ráno, ale po příchodu k autu zjišťujeme ušlé pneumatiky. A tak první zastávkou je pneuservis na výpadovce z Káhiry, kde nám bravurně spravují „americkou metodou“ pomocí jakýchsi provázků různé síly asi 11 děr, způsobených Dašhúrskými hřebíky. Po zaplacení 110 EL dostáváme hřebíky jako suvenir a jsme připraveni vyrazit do pouště.

Po dlouhé cestě hustě prošpikované policejními kontrolami a s jednou zastávkou na výborném čaji s mátou v první oáze – Baháryi, končíme den v maličké vesničce Faráfra, která znamená druhou oázu. Tu jsme vlastně projeli až k benzinové pumpě a odtud se teprve vracíme do hotýlku, kde nás už čekají, protože mají hlášku od policie.

Po deseti dnech v Orientu nás naleštěné dlaždice a nažehlená prostěradla uvádějí v úžas. A což teprve nádvoříčko s bazénem a bouganviliemi. Cena ovšem odpovídá luxusu. Děláme malý výlet k sirným pramenům, potom večeříme z vlastních zdrojů a naše z Káhiry přivezené pivo, které pijeme v bazénu, je vrcholem blaženosti.

Než padl večer, místní personál povečeřel míchaná vajíčka a věnuje se na terase modlitbám v předvečer pátečního svátku. Ještě před tím nás ale obsloužili kávou a rozsvítili večerní iluminaci bazénu. Sedíme s kávou na střeše hotýlku, obdivujeme orientálně ležatý měsíc a pak si jdeme ještě zaplavat. Zdá se to vše úžasné. Ovšem noc už tak úžasná není, protože přes snahu ventilátoru i naši snahu o průvan, toho pod moskytiérou moc nenaspíme.


Pátek 10. června:

Ráno opouštíme Faráfru kolem zvláštních skulptur, kterými místní sochař prý prorazil až do Paříže. No nevím … Charakter začátku cesty je – hrozná silnice, povozy, lidi.

Ale za čas se to zlepší a stále hustěji jsou policejní stanice „ … arbá czech ?“ Na první z nich za Faráfrou jsme museli podepsat prohlášení, že nepožadujeme policejní doprovod. Jak později zjistíme, udělali jsme velice dobře !

Kolem poledne přijíždíme do Dakhly, unavení a hladoví. Proto první poutač restaurace s internetem nás zastavuje a rádi se skládáme do relativního stínu ke dlouhému stolu u Abu Ahmeda, později přejmenovaného na „drahého dědka“. Má vychlazené pivo a vřelé přijetí. Zanedlouho se dlouhý stůl prohýbá pod několika chody dobrých arabských jídel – pečený lilek, orientální rýže, dobře upravené maso a dokonce moučník. Nasyceni a spokojeni se naši mužové odebírají k internetu. Lebedíme si až do chvíle, kdy nám „drahý dědek“ předloží účet. Škoda, že jsme jeho památníky, se zápisky turistů z celého světa, nemohli pročíst před jídlem. I my jsme tedy ve svém příspěvku varovali další návštěvníky před neuvěřitelnou drahotou jídla i internetu. Snad si to naši následovníci přečtou dříve než my.

Další dlouhá cesta pouští, která střídá barvy od bílé přes žlutou až k černé, uvádí Jirku v nadšení, a to nejen barvami, ale i skalními útvary. Neváhá opustit naše příjemně klimatizované autíčko a vyhledává i vzdálené kopečky, odkud pořizuje „žánrové fotografie“.


Stejně jako včera, po absolvování zhruba pětiset kilometrů, přijíždíme večer do poslední ze čtyř oáz – Khargy. I zde jsme očekáváni policejní eskortou, která je informována o našem příjezdu. Po nezbytném dotazu, zda jsme „čtyři Češi“, nás od posledního „check pointu“ doprovázejí policisté až před hotel.

Hotel značně připomíná naše socialistická léta a tak jen po nutném zrelaxování vyrážíme opět s policejním doprovodem na malý výlet. Policisté zůstávají, po našem ujištění, že se za chvíli vrátíme, na kontrolním stanovišti.

Když po levé straně vidíme krásnou zříceninu, opevněný chrám Ptolemájovců, jedeme na jeho prohlídku. Je už zavřeno, ale „špindíra“, když nás zdáli uviděl, přiklusal a dal se umluvit na poloviční vstupné. Chrám je velmi krásný a v opevnění zajímavý. Odtud jedeme ke zdejším sirným pramenům, kde Jirka okoupe své tělo a my ostatní jen nohy.

Výlet se protáhl, protože ještě projíždíme místními vesnicemi s krátkou zastávkou u jiných zřícenin. Čekající policisté už značně znervóznili a tak nás doprovázejí i na nákup Barak, které ve zdejším obchodě stojí 1,5 EL, kdežto v hotelu při příjezdu za ni Jaru zaplatila 10 EL. Když za námi zapadly dveře hotelu, policejní sbor si nahlas oddychl.

Spolupráca slovenských a českých jaskyniarov pri prieskume podzemia

Je málo míst, kde můžete zažívat pocity, které poznali Cook, Kolumbus a další. Překvapivě však taková místa nemusejí být příliš vzdálená od našich domovů. Je možné vydat se za nimi pod zem a začít odhalovat tajemství a skrytou krásu jeskyní.


Vo Vlastivednom múzeu v Šumperku sa od 16.2. do 31.3.2007 uskutoční výstava pripravená P. Holúbkom zo Slovenského múzea ochrany prírody a jaskyniarstva v Liptovskom Mikuláši v spolupráci s G. Lešinským, J. Sýkorom, M. Marušinom, T. Mátém, J. Novotnou, J. Kadlecom, P. Bosákom, M. Slukom a ďalšími členmi Českej a Slovenskej speleologickej spoločnosti.

Výstava približuje výsledky dlhoročnej spoločnej práce slovenských a českých jaskyniarov. Mapy, fotografie, správy, články či knihy tu prezentujú širokú oblasť spolupráce. Azda jej predzvesťou bol nápis na stene Jasovskej jaskyne z roku 1452, ktorý dokumentuje zrážku vojsk Jána Jiskru z Brandýsa a Jána Huňadyho. Básnik Ján Kollár, spisovateľka Božena Němcová, alebo kňaz Jan Nepomuk Soukup sú podpísaní pod prvými opismi jaskýň spájajúcimi české a slovenské jaskyniarstvo. V roku 1921 sa moravský učiteľ Alois Král zaslúžil o objav jednej z najkrajších slovenských jaskýň v Demänovskej doline. Toto bol významný počin majúci značný vplyv na praktický speleologický výskum. V histórii Važeckej jaskyne, Domice, Jasovskej jaskyne či najhlbšej slovenskej jaskyne, takmer 500 metrov hlbokého Starého hradu a mnohých ďalších sa prepletajú osudy mnohých výskumníkov z dvoch susedných krajín. Výstižne výstavu charakterizoval predseda Českej speleologickej spoločnosti M. Piškula, ktorý poslal pri jej otvorení v roku 2003 v Beroune zdravicu:

Vážení kolegové, velmi mne mrzí, že se nemohu zúčastnit akce tak významné pro československou speleologii, jako je zahájení výstavy „Spolupráce českých a slovenských jeskyňářů při výzkumu podzemí“. Chci alespoň touto cestou pozdravit všechny, kteří se na přípravě této výstavy podíleli a poděkovat jim jménem České speleologické společnosti za to, že tímto způsobem připomněli jeden z nejdůležitějších fenoménů naší i slovenské speleologie – vzájemnou spolupráci jeskyňářů při výzkumech jeskyní a krasu v Čechách, na Moravě a především na Slovensku. Tato výstava je nejen připomínkou toho, co se za mnoho let společně podařilo udělat, důkazem užitečnosti takové spolupráce, ale i výzvou do budoucnosti. Jsem přesvědčen, že jak naši tak i slovenští jeskyňáři budou v příštích letech „vytvářet“ nová a nová témata pro další prezentace naší vzájemné spolupráce. „Zdař Bůh“

Kniha pro inspiraci: SCULPTURAE NATURAE – Sochy přírody

Vydavatelství ZonerPress přineslo unikátní fotografickou publikaci Jiřího Tillera, zachycující přírodní kamenné sochy šumavského příhraničí od Slavonic/Fratres až po řeku Vydru a Bayerischer Wald. Kniha obsahuje 123 tajuplných fotografií, které textem doprovází PhDr. Luděk Jirásko, CSc.
Na přiloženém mapovém CD je ukázáno přesné umístění těchto „soch přírody“, cyklotrasy a turistické stezky česko-rakousko-německého příhraničí.

Vydavatelství ZonerPress přineslo unikátní fotografickou publikaci Jiřího Tillera, zachycující přírodní kamenné sochy šumavského příhraničí od Slavonic/Fratres až po řeku Vydru a Bayerischer Wald. Kniha obsahuje 123 tajuplných fotografií, které textem doprovází PhDr. Luděk Jirásko, CSc. Na přiloženém mapovém CD je ukázáno přesné umístění těchto „soch přírody“, cyklotrasy a turistické stezky česko-rakousko-německého příhraničí. S laskavým svolením vydavatele nabízíme našim čtenářům ukázku z úvodního slova a několik fotografií z této publikace, kterou ocení každý kdo rád cestuje po krásných a tajemných místech. Kniha je důkazem, že za krásnými přírodními scenériemi nemusíte jezdit na druhý konec světa, stačí se jen dívat kolem sebe a objevovat.

„…kamenům se klaní“


Hlubinné žulové vyvřeliny třetihor, hrátky přírody s tvárnou hmotou, nebo snad čertovy či boží kameny rozsypané po návrších, úbočích zalesněných kopců, v úžlabinách vodních toků i na otevřených rovinách. Množství kamenných sestav i obrovitých balvanů samotářů – „jezbin“, jak je nazývala starší romantická literatura, ať již jako přírodních menhirů a dolmenů – vysokých a stolových kamenných útvarů, či jako zbytnělá torza připomínající dávné megalitické svatyně, obětní stolce, umělé jeskyně a kamenné brány. Jedny jakoby zbloudilé, jiné co pozůstatky zvětralých výčnělků ztracených skal. Oblé i hranaté, hranoly, jehlany, plotny navršené v několika vrstvách, viklany i kotle s hlubokými prohlubněmi, mísami pravidelných tvarů i brázděné povrchovými žlábky, v pitoreskních formách i fantaskních seskupeních. Již od pradávna probouzejí lidskou představivost opřádající jejich sošné zjevy mýtickou rouškou dávných věků nebo přisuzující jim zvláštní magickou energii, ať již s funkcí blahodárnou nebo varující.

Setkáváme se s nimi na mnoha místech Evropy – v Anglii, Skotsku a Irsku, Francii, Švýcarsku i ve skandinávských zemích, od druhé poloviny 19. století se jako pravěké upomínky minulosti, zejména ty s prohlubněmi na povrchu, začaly popisovat i v Americe a Indii. Kameny víl, pohanské, obětní, oltářní, druidské, posvátné, čertovy i božské, ale i obří hrnce, strážci pokladů a ochránci cest, nebo významné orientační body a hraniční mezníky, jak je zaznamenávají písemnosti vrcholného středověku. Ty námi sledované od rozbřesku dějin jsou rozesety na území starého slovanského Doudlebska, dnes z větší části jižních Čech s přilehlou pomezní oblastí rakouského Waldviertlu a Mühlviertlu na jihu, na západě na rozhraní Šumavy a Bavorského lesa, na východě pak v okolí moravských Slavonic. Nacházíme je obvykle na místech méně dostupných, většinou jen zřídka navštěvovaných a až donedávna lidskou rukou téměř nedotčených, v přízračných krajinách nejrozmanitějších krás, obepnuté kulisami vrchů, zalesněných strání i prosvětlených údolí s mokřinami, modrými stuhami řek a oky jezírek. Po celá staletí den co den otevřená přírodní galerie nevšedních objemů i tvarů z říše rostlinné i živočišné. Tu homole cukru, přerostlý hřib, torzo dívčího těla, obří dělové koule, jinde lesní trpaslík, pyramida, chýše poustevníka. Probouzené v ranním úsvitu ptačím chórem a chladivou rosou, odpočívající přes horké poledne smáčené letní bouřkou až po konejšivé záblesky rudého slunce prodírajícího se z posledních sil dřímajícím stromovím, choulící se před nočním chladem v mechových pláštích.


Sochy přírody a lidská fantazie v odvěké symbióze. Co paměť sahá, měly své horlivé obdivovatele i příkré odpůrce oživující tak či onak jejich němé, leč výmluvné tváře. Kolik paměti se tají v jejich mlčenlivých siluetách, které dráždí nevědomé a odkrývají svou duši jen v rovině esoterické pouze zasvěceným? Co kámen to příběh. Jaký ten náš? Kdo ví… Snad pastevce, co vypásával svými stády trávu a z dlouhé chvíle tesal misku na dešťovou vodu k osvěžení, či pohanského kněze, jenž mísil vodu s krví pro usmíření bohů při obětním rituálu, nebo snad venkovana z blízké osady, kladoucího kus potravy a květy k patě kamenného oltáře za uzdravení dítěte, možná i příběh naděje zbožného poutníka, omývajícího nemocné oči v zázračné tekutině.

Luděk Jirásko

Informace a další ukázky z knihy naleznete v internetovém obchodě vydavatelství ZonerPress.cz