Chichén Itzá – jeden ze sedmi nových divů světa

Dne 7. 7. 2007 bylo v Lisabonu vyhlášeno sedm nových divů
světa a v Mexiku vypukla sláva. Jako jeden z nových divů světa
bylo totiž vyhlášeno mexické, nebo spíše přesněji řečeno
maysko-toltécké Chichén Itzá a především pak jeho hlavní a také
nejimpozantnější pyramida zvaná neformálně Castillo či Chrám
Kukulcána.


Dne 7. 7. 2007 bylo v Lisabonu vyhlášeno sedm nových divů světa a v Mexiku vypukla sláva. Jako jeden z nových divů světa bylo totiž vyhlášeno mexické, nebo spíše přesněji řečeno maysko-toltécké Chichén Itzá a především pak jeho hlavní a také nejimpozantnější pyramida zvaná neformálně Castillo či Chrám Kukulcána.

Přestože zastávám názor, že spíše než Chichén Itzá se takovým oceněním měl honosit Teotihuacán, ráda si zavzpomínám na naši kratičkou návštěvu Yucatánu, při které jsme měli možnost prohlédnout si celou archeologickou zónu Chichén Itzá, nebo spíš to, co je veřejnosti přístupné, což je většina. Jediné co nám bylo odepřeno je výstup na pyramidy, jako ostatně ve většině archeologických zón. Je to reakce na ničení těchto historicky cenných památek návštěvníky a myslím, že velmi oprávněná, neboť já jsem měla možnost vidět na Pyramidě měsíce v Teotihuacánu nemístné nápisy, které zanechávají na takových místech nezodpovědní a hlavně ignorantští turisté. Mimochodem Měsíční pyramida už je taky nepřístupná.

Zřejmě nejlepší je se do Chichén Itzá vypravit autobusem z Méridy, kouzelného hlavního města státu Yucatán, které je vzdálené asi 200 km. Je možné se tam vydat i z turistického velkoměsta Cancúnu, ale myslím, že když už budete tak blízko, rozhodně byste si neměli nechat Méridu utéct. Jedná se o nádherné a klidné koloniální město s užasnou historií a kouzlem. A když už tam budete nezapomeňte ochutnat speciálně kořeněné vepřové – Cochinita pibil. Jen pozor na pálivé omáčky. Yucatán je proslulý salsou z chile habanero, které je považováno za nejpálivější chili papričku Mexika. I pár kapiček změní jídlo v nepoživatelné a proto před přidáním salsy do čehokoliv raději nejdřív ochutnejte kapičku salsy, zda to vaše chuťové pohárky přežijí.

Ale zpět k Chichén Itzá. Jeho kulturní vývoj trval poměrně dlouhou dobu a to v letech 300 až 1220 našeho letopočtu. Za jeho rozkvět v klasickém období Mezoameriky se považuje doba mezi 750 a 900 našeho letopočtu, kdy bylo Chichén Itzá ještě pouze mayské. Právě přibližně po roce 900, už v ranně postklasickém období Mezoameriky se s příchodem Toltéků (významný válečnický kmen původem z Tula, centrální Mexiko) vytváří nová kultura, nazývaná maysko-toltécká (900 – 1200 našeho letopočtu).


Právě proto se dnešní Chichén Itzá dělí na Postclasické Chichén – maysko-toltécký styl a Starý Chichén – mayský styl Puuc, který můžeme vidět také například u Uxmalu (další z archeologických nalezišť v okolí). Rozdíl v architektuře pozná každý. Mayové byly zvyklí nádherně zdobit své stavby složitými mozaikami z kamene. Motivem byl často Chaac, bůh deště. Naopak přítomnost toltécké stroze válečnické kultury můžeme rozpoznat u staveb s mnoha sloupy, stejné jako má Spálený palác v Tule, sloupy znázorňující opeřeného hada Quetzalcoatla, reliéfy s motivem orlů a jaguárů požírajících srdce a především Tzompantli, aneb zeď z lidských lebek, která je příznačná pro kultury centrálního Mexika a samozřejmě ji můžete vidět i v Tule.

Kolem roku 1200 našeho letopočtu začíná Chichén Itzá upadat a nakonec je opuštěné. Jediná činnost, která byla registrována na jeho území bylo používání Cenote Sagrado (přírodní posvátné studny) na obětní rituály. Opuštění původního sídla, je velmi příznačné pro všechny Mezoamerické kultury a nevyhnulo se mu tedy ani impozantní Chichén Itzá.

Po vstupu do areálu vás nejdřív ohromí majestátný Castillo. Pokud odoláte nepřiblížit se k němu okamžitě můžete si nejdřív vychutnat Gran Juego de Pelota, velké hřiště na Pelotu – typickou hru mezoamerických kultur s velkým náboženským podtextem. Při hře bylo nutné prohodit „míč“ kruhovými otvory. Hráči se však „míče“ nesměli dotýkat jinak než boky. Družstvo jež vyhrálo bylo rituálně popraveno a obětováno bohům.. Gran Juego de Pelota v Chichén Itzá je největším v Mezoamerice. V blízkosti Gran Juego de Pelota můžete vidět několik chrámů jako například jižní a severní chrám, chrám jaguárů a různé vyvýšené stavby jako například zmiňovanou Tzompantli.

A teď už se nechte okouzlit jednou z nejúžasnějších pyramid světa. El castillo nebo taky Chrám Kukulcána je obrovská pyramidální stavba, jejíž hlavní schodiště je obrácené na sever. Hlavní stranu poznáte tak, že po stranách schodiště jakoby se plazili dva hadi, jejichž hlavy odpočívají až u země. Ten samý motiv se opakuje i u vchodu do chrámu, který se nachází na vrcholu pyramidy. Právě na hlavním schodišti se odehrává při jarní rovnodennosti neuvěřitelná hra světla a stínu. Pokud budete mít štěstí a budete 21. března v Chichén Itzá uvidíte, jak se po hlavním schodišti plazí směrem dolů had reprezentující boha Kukulcána. Jedná se o úžasný propočet ve kterém nás ohromují znova a znova znalosti astronomie, kterými disponovaly mezoamerické kultury a především pak Mayové.


Za Chrámem Kukulcána pak můžete vidět krom několika chrámů, jako je chrám stolů a chrám bojovníků spolu s chrámem Chac Molla, také Sloupové sály které každému, kdo navštívil Tulu okamžitě připomene Spálený palác. Ostatně i samotný Chrám bojovníků vám připomene Tulu a to především kamennými hady s hlavou u země a sochou Chac Molla, která narozdíl od té z Tuly má hlavu. Za Chrámem bojovníků a sloupovými síněmi můžete vidět několik dalších menších chrámů a také parní lázně.

Odsud se postupně přes další a mnohem menší hřiště na Pelotu a hrobku velkého kněze dostanete až do východní části směrem na Starého Chichén Itzá. Jako první velká stavba vás osloví Caracol – šnek nebo také formálněji zvaná Observatoř. Možná právě tady mayové pozorovali oblohu a vypočítávali jak docílit světelného efektu na pyramidě Kukulcána. Další a úžasně zdobená (ve stylu Puuc) stavba je Dům jeptišek. Jedná se o největší a nejlépe zachovanou stavbu z klasického období Chichén Itzá. Vzhledem k velkému počtu místností byla tato stavba přirovnána španělskými duchovními ke klášteru a proto byla nazvána Domem jeptišek. Její jméno nemá s její původní funkcí pravděpodobně nic společného.

Krom vyjmenovaných staveb můžete v Chichén Itzá navštívit další méně významné ale neméně krásné stavby, Staré Chichén Itzá i slavný Cenote sagrado (posvátná studna). Záleží jen na vás, kolik času a energie budete mít. V každém případě si ale najděte aspoň maličkou chvilku na usednutí na trávník před obrovským Chrámem Kukulcána. Budete si připadat strašně maličcí a přesto jeho součástí. Mezoamerické archeologické zóny mají právě tu moc vzbudit ve vás úžasný pocit sounáležitosti a Chichén Itzá není výjimkou.

Autorka trvale žije v Mexiku.

KITZBÜHEL v zimě i v létě

Každý dnes zná Kitzbühel jako nejznámější a proslulé středisko
Unterlandu díky tomu, že se zde každoročně pořádá prestižní Světový
pohár – sjezd na Hahnenkammu, nejslavnější sjezdovce v Evropě.
Kitzbühel ale nenabízí pouze zimní radovánky.

Každý dnes zná Kitzbühel jako nejznámější a proslulé středisko Unterlandu díky tomu, že se zde každoročně pořádá prestižní Světový pohár – sjezd na Hahnenkammu, nejslavnější sjezdovce v Evropě. Každý návštěvník místa jak v zimě tak v létě se snaží si známou sjezdovku prohlédnout na vlastní oči, od startu už ale díky výraznému sklonu krom počáteční pasáže mnoho vidět není, jízda kolmou stěnou je jen pro silné povahy.

Běžní lyžaři se spíše mohou věnovat aktivnímu pohybu na svazích Kitzbüheler Hornu. Nejen, že kopec je doslova protkán sjezdovkami všech obtížností, ale jsou zde i upravené běžecké a turistické trasy. Nejdelší sjezdovka je zde přímo Kitzbüheler Horn dlouhá 7,1 km, jejíž výškový rozdíl je 1195 metrů. Najdeme zde i sáňkařské dráhy.

Kitzbüheler Horn (1996 m n. m.), je celou zimu nejen plný lyžařů a turistů, ale i snowboardistů, to proto, že celá hora je obklopena lanovkami, protože její kuželovitý tvar je pro lyžování a snowboard ze všech stran ideální. Sportovci si pak mohou vybrat kdy ve kterém terénu jezdit a dopřát si tak dokonce vždy slunce v zádech. Pro vyznavače snowboardu je určen areál s halfpipe, boardercrossem, skoky a raily.


Město leží mezi Salcburgem a Insbruckem na úpatí masívu Kitzbüheler Alpen. Vyrostlo na řece Kitzbühler Ache v nadmořské výšce 762 metrů. Je situováno mezi známými horskými vrcholy Hahnenkamm s výškou 1712 metrů a Kitzbüheler Horn 1996 metrů. Patří k exkluzivním a prestižním střediskům Alp.

Zajímavá je historie místa. Už v období 11. až 8. stol. př.n.l. zde v okolních horách těžili llyrové měď. Po zániku západořímské říše se v oblasti kolem roku 800 usadil kmen Bavorů, vymýtil lesy. Od 12. stol. jméno Chizbuhel a osada v kopcích. Roku 1255 se místo stalo součástí Horního Bavorska a od roku 1271, kdy vévoda Ludvík II. Bavorský udělil místu městská práva stalo se městem a bylo obehnáno hradbami. Po pádu Napoleona připadlo město Tyrolsku.

Říká se, že milovníci firnových sjezdů volí teplý jižní svah a sjezdaři, kteří mají raději jízdu prašanem volí svah studený severní. Sportovní vyžití v regionu není ale pouze zimní, i když to zimní lokalitu proslavilo široko daleko. Místo je slavné ale i díky létu. To se zde pořádá turnaj ATP Generali Open a od roku 1988 se zde jezdí závody historických automobilů, tzv. Kitzbüheler Alpenrallye.

Z tohoto města pochází i několik známých osobností Peter AQufschnaiter, horolezec a geograf., Markus Gandler, běžec na lyžích ale i známí lyžaři Christl Haas, Ernst a Hansi Hinterseer, Hias Leitner, Anderl Molterer, Toni Sailer či Klaus Sulzenbacher.

I když se na Kitzbüheler Hornu v létě nelyžuje ( sezona bývá od začátku prosince do začátku března) sportovní vyžití existuje v regionu po celý rok. Lze zde využít tenisové haly, bazény, koupaliště a místní aquapark. V okolí Kitzbühelu jsou čtyři golfová hřiště. Je zde mnoho možností pěších výletů, nejvíce se doporučuje celodenní výlet přes vrcholky Hannenkammu, Hochbrunnu a cesta na Pengelstein. Cyklisté si mohou vyšlápnout celý Kitzbüheler Horn po krásné asfaltové cestě vedoucí stále do kopce mezi loukami plnými krav, okolo hospůdky a místního bílého kostela na vrcholku kopce a mohou dojet až pod vysílač a pokochat se odtud kouzelným výhledem do kraje. Totéž mohou zažít pěší turisté, kteří zvolí výstup bez lanovky pěšky až na samý vrcholek Kitzbüheler Hornu jako naše rodina.


Zajímavý na tom byl jen oční klam, kdy vysílač stále na dohled vypadal tak blízko, ale cesta se nám zdála pěšky naprosto nekonečná. A tak jsme si řekli, po té co jsme si přečetli, že k vysílači to pěšky trvá ještě dalších 40 minut ignorovat asfaltku a štrádovali jsme to rovnou za nosem podél dřevěného plotu vzhůru přímou čarou na vysílač. Cesta byla úchvatná, proplétali jsme se mezi stovkami kraviček a shlíželi dolů do údolí na překrásné scenérie a kilometry luk a klikatících se cest. Na výletě sem jsme byli v podvečer, takže nerušila ani žádná lanovka, bylo zde ticho, klid a mír, které občas porušilo jen to zabučení krav. Výstup mimo cesty byl sice strmý, občas to uklouzlo ale pohled vzhůru na vysílač a přímo do nebe byl povzbudivý. Vysílač se přibližoval mnohem rychleji než po obcházení asfaltkou. Na ní jsme občas zahlédli právě cykloturisty a když jsme se s nimi někde křižovali na asfaltce bylo vidět, že místo jim dalo se řádně zapotit, ale to nám také.

Odměnou pak byl vrcholek hory, kde byl od vysílače výhled do všech světových stran. Jen se tajil dech, jak se ve večerním oparu rýsovaly v dálce vrcholky hor a poslední večerní slunce ozařovalo ploché zelené kopce s lukami tak, že modelace krajiny na pohled docházela k vrcholu. Světla a stíny byly ostré, velmi kontrastní a maximálně modulární. Oblačnost byla vysoká a mraky svítily, hebce se vlnily a vytvářely desítky různých seskupení, která se rychle ztrácela pod silným větrem, který je hnal jak o závod. V dálce pod mraky se majestátně tyčí hory Wilde Kaiser, Steinplatte, Loferer Steingebirge, kde nepřehlédnete Mitterhorn (2506 metrů), Reifhorn (2488 metrů), Grosses Ochsenhorm (2511 metrů), Berchtesgadener Alpen (Hochkalter – 2607 metrů a Hocheisspitz – 2521 metrů) a Rettenstein, které poskytují svou majestátní a tisíciletou krásu nejvíce horolezcům s lezeckými možnostmi všech stupňů obtížnosti. Při sestupu dolů jsme prošli ještě Alpskou zahrádkou s desítkami místních skalniček perfektně popsaných na žlutých cedulkách. Povětšinou vzácná alpská květena. Nechybělo ani miniaturní malebné jezírko celé kolem dokola osázené právě kvetoucími květinami. Večerní slunce těsně před západem jim dodalo teplou něhu.

Milovníci turistiky prý mohou v této oblasti využít přes 500 km turistických stezek. Milovníci koupání se mohou ponořit do slatinné vody v jezeře Schwarzee – jedno z nejteplejších a nejhezčích jezer v Alpách ( hloubka až 8 metrů a rozloha 8 ha) nebo se vykoupat v nedalekém Gieringer Weiher nebo na lesním koupališti Waldschwimmbad Jochberg.

Nové blogy a blogeři na Cestovateli

Projekt cestovatelských zápisníků – blogů začali využívat
další cestovatelé. Radka Zounková v Cestovinách publikuje nejen
zápisky polárnické, fotografické, ale i obrázky čistě textové.
Skupinka SBP (Šárka, Bob a Peťa) v blogu Rusko 2007 velmi
živě popisuje zážitky z cesty po Kamčatce. Na scéně se už objevil
i první medvěd. Tímto vítáme nové blogery a přejeme hodně
zážitků na cestách!

Projekt cestovatelských zápisníků – blogů začali využívat další cestovatelé. Radka Zounková v Cestovinách publikuje nejen zápisky polárnické, fotografické, ale i obrázky čistě textové. Skupinka SBP (Šárka, Bob a Peťa) v blogu Rusko 2007 velmi živě popisuje zážitky z cesty po Kamčatce. Na scéně se už objevil i první medvěd. Tímto vítáme nové blogery a přejeme jim hodně zážitků na cestách!

Tolbacik


Vsude bylo nadherne. Zluta kvitka (evidentne pomatene blatouchy, ktere nevi, ze se nachazi v mistech bez vody a jine vegetace), uzasny vodopad… a pak jsme k veceru pred sebou uvideli krasne udolicko. Ihned jsem si vsimnul asi kilometru vzdaleneho medveda pasouciho se dole na louce… tedy ihned pote, co mi ho asi minutu ukazovala Sarka, ktere ho predtim ukazal BoB… a poridili prvni fotky onoho hunace.

Medved se po chvili odkolebal pomalou chuzi kousek dale. A protoze jsme si rekli, ze co je dobre pro medveda, bude dobre i pro nas, rozbili jsme svuj tabor na teto nadherne loucce v medvedim udoli. Komari zvolili evidentne podobnou strategii. Co je dobre pro medveda a pro turisty… Poprve za celou dobu jsme se vsichni nastrikali sprejem od hlavy az k pate a zalezli do moskytier.

Protoze nejsme zadni amateri, udelali jsme vecer poradna protimedvedi opatreni, varili 50 metru od tabora, veskere jidlo vyndali ze stanu a peclive schovali na mnoho ruznych mist a nakonec pripravili past na medveda z cepinu, vlasce a rolnicek. Kdyby se k ni medved priblizil, rolnicky by zcela jsite zacinkaly a on dostal z nasledneho cinkani infarkt (s trochou stesti drive nez my).

Rano jsem na okamzik vykoukl ze stanu a rychle se schoval pred armadou utocicich komaru. BoB vyzbrojeny moskytierou se dovazne vydal zachranovat odlozene jidlo z jejich dosahu. Kdyz v tom… Buch! Kamen se dovalil.

Nebyl to jen tak ledajaky kamen. Byl to kamen, pod kterym bylo ulozeno nase jidlo. A abych rekl pravdu, tak velky komar se jeste nenarodil, aby odvalil nas zajistovaci kamen.

Nebyl to komar :-) Byl to medved. Ne ten, ktereho jsme potkali vcera vcer, ale patrn jeho mladsi bracha. Odvalil sutr, rozdrapnul lezernim pohybem tasku se zasobami, prokousl petlahev s cukrem a zacal se jim ladovat. Nas bojovy pokrik a cinkani zvonecky povazoval patrne pouze za zpestreni gastronomickeho zazitku.

Jenze to se chlapec prepocital. Praaask! Vyletl k obloze a zkoprnelemu medvedovi prvni Signal Ochotnika ze slavne Medvedobijky. Praask! To byl druhy, ktery byl jiz prchajicimu medvedovi v patach, tentokrat z Prskometu. Nastala velka a rozhodujici bitva o jidlo…

Z blogu Rusko 2007, píší: SBP (Šárka, Bob a Peťa)


říjen 2006 – Kde jsou Špicberky?

Na jednom internetovém deníčku z cesty na Špicberky se píše cosi o tom, že když se zmínili paní pokladní v Tescu, že jedou na Špicberky, té prý jen ztuhnul úsměv na tváři a prohlásila něco o tom, že co tam proboha budou dělat, vždyť je tam strašná zima.

Paní pokladní asi byla nadprůměrně vzdělaná, co se týče zeměpisu. Ona totiž evidentně tušila, kde Špicberky jsou. Tuší to docela dost lidí, mnohem víc však o Špicberkách neví vůbec nic a jedna moje kamarádka dokonce opakovaně tvrdí, že jedu na Seychely. Já taky nejsem nijak nadprůměrně zeměpisně vzdělaná a zase netuším, kde jsou Seychely. Pod tímto slovem si představím akorát palmy, písek, želvy, moře a nechutné vedro. To na Špicberkách rozhodně nebude. I když, abychom se za pár let nedivili…

Bylo mi dopomoženo k pěkné mapě, tak ji sem dávám. Špicberky (norsky Svalbard) jsou asi tak 1000 km na sever od Norska (a asi tak 1200 km na jih od severního pólu).

Tak Špicberky jsou to nahoře, na severu, co se jmenuje Svalbard

No a Seychely, ty jsou východně od Afriky, hned nad Madagaskarem. Tak už to taky vím.

Z blogu Cestoviny Radky Zounkové

Pražské zahrady – zahrada vily Kinských na Petříně

Poslední vlastník, Ferdinand Kinský, chtěl zahradu rozparcelovat a
zastavět činžovními a vilovými domy. Smíchovská obec tuto žádost
zamítla a společně s pražskou obcí od Ferdinanda Kinského odkoupila a
dne 12.5. 1901 otevřela pro veřejnost.

Pro tuhle zahradu jsem si nechala trochu víc prostoru. Na celý jeden článek. Vyčlenila jsem ji nejen proto, že touto zahradou se příliš milenců netoulá, i když je rozprostřena na jižním a jihovýchodním svahu Petřína. Zahrada je tak trochu výjimečná. Jednak je dost velká, má výměru 21,72 ha a leží ve větším rozsahu nadmořských výšek, od 197 metrů až do 318 metrů. Hlavní vchod do zahrady je z náměstí Kinských, ale můžete se do ní dostat i z Šermířské ulice nebo z ulice na Hřebenkách.


Komu se nechce moc šlapat pěšky (a ještě k tomu do kopce), může vyjet lanovkou na stanici Nebozízek a odtud sem projít ze zahrady Nebozízek několika možnými průchody skrz Hladovou zeď. Navíc je o historii této zahrady známo poměrně hodně informací.

Do 12.století zde byly lesy, později prokazatelně vinice. Za éry krále Karla IV. se tato místa nazývala Ráj. Menší část dnešní plochy zahrady Kinských se tenkrát nazývala V Kartouzích (patřila klášteru kartuziánů) a táhla se až do Košíř. Vinice zde rodily víno až do třicetileté války. Na přelomu 18. a 19. století ale již byly tyto stráně pusté, sem tam byly zelinářské zahrady, ve výše položených částech se v obydlích vyrábělo kuchyňské nádobí. Tam byly pískovce holé a vyskytovala se tu občasně vřesoviště.

V roce 1828 pozemky koupila od Václava Novotného Růžena Kinská, matka zakladatele zahrady. Její syn, kníže Rudolf Kinský, v tomtéž roce započal s budováním velkolepé zahrady s letohrádkem. Nejdříve došlo k velmi obtížné a nákladné terénní úpravě, na které údajně pracovalo několik set dělníků. Byla prostorově vyrovnávána pata petřínského svahu. Letohrádek na ní byl dokončen roku 1831, ale modelace terénu pokračovaly dál až do roku 1836. V té době byly také založeny dva rybníky s vodopádem mezi nimi. Vše je zde dodnes.


Kníže Kinský ale svého blahobytného letohrádku příliš neužil. V roce 1836 zahynul po pádu s koně při závodech. Ovdovělá Vilemína Kinská ale našla dostatek síly, i když po delší době, a dílo svého manžela dokázala završit. Pomáhal jí Bedřich Wünscher, původně zahradnický pomocník, na sklonku své kariéry hospodářský ředitel, který sloužil rodině Kinských celých neuvěřitelných 62 let. Dokonce v letech 1848 a 1849 byla zahrada zvětšena o usedlosti Husinku a Štikovku, kterou Vilemína přikoupila.

Zajímavé ještě je, že poslední vlastník, Ferdinand Kinský, chtěl zahradu rozparcelovat a zastavět činžovními a vilovými domy.Smíchovská obec tuto žádost zamítla a společně s pražskou obcí od Ferdinanda Kinského odkoupila a dne 12.5. 1901 otevřela pro veřejnost.

Od té doby jsou v letohrádku sbírky národopisného oddělení zemského muzea. Hned za letohrádkem je umístěna dřevěná zvonička ze slováckých Dolních Bojanovic. Vedle letohrádku přibyla v roce 1914 socha herečky Hany Kvapilové od Jana Štursy. V roce 1929, při příležitosti 10. výročí připojení Podkarpatské Rusi k tehdy první československé republice, byl do zahrady přemístěn dřevěný kostel sv. Michala z Medvědovců u Mukačeva. Ve stejné době byla do spodního jezírka převezena socha Herkula z Kampy.

Další autorčiny fotky si můžete prohlédnout na stránkách www.ivanafili­pova.ic.cz


Při procházce zahradou zjistíte, že ji lze rozdělit do dvou částí. V menší rovinaté části byl při zakládání terén pracně upraven. Nyní trávníkový parter zakončený ve středové části umělým kruhovým jezírkem s vodotryskem obtáčí z jedné strany cesta. Větší část zahrady je svažitá. Dost úseků cest ve svažité části vede po vrstevnicích nebo šikmo na ně. Tím se celkem lehce překonávají výškové rozdíly.

Když se vydáte nad letohrádek Kinských dojdete mírně vpravo k dolnímu jezírku se sochou Herkula. Při dalším stoupání vzhůru opět mírně vpravo objevíte dřevěný kostel sv. Michala a uvidíte úplně rozpadlou a zdevastovanou budovu, bývalé stavení zaměstnanců. V dnešní době je obývána bezdomovci. Když se od kostelíku vydáte vlevo vzhůru, dojdete ke zbytkům původního empírového skleníku. Vpravo nad ním je dodnes horní jezírko se sochou lachtana. V západní části horního jezírka uvidíte Boží muka se slunečními hodinami. Od něj se dá projít buď rovně vzhůru, kde leží park Růžový sad nebo nahoru vlevo do ovocného sadu, za kterým je východ ze zahrady přímo do Šermířské ulice. Můžete, tak jako já, zvolit ještě třetí variantu a jít po vrstevnici stále vpravo. Nejdříve se pod Vámi ukáží pozůstatky zahradního stavení, restaurace a pak dojdete až na vyhlídku. Nedaleko za ní mírně vpravo narazíte na Hladovou zeď s bastionem. Tudy projdete do zahrady Nebozízek.


Zahrada vily Kinských je dost zarostlá, přírodní, romantická a svěží, plná vysokých vzrostlých dřevin. Nejvíce se zde setkáte s dubem letním, s lípami (malolisté, velkolisté i řapíkaté), není ojedinělý ani buk lesní nebo habr obecný. Všechny stromy jsou příliš vysoké a tím pádem brání výhledu na Prahu. První díky stromům stejně dost omezené výhledy jsou až z vyhlídky nebo bastionu.

Málem bych zapomněla na nejvýraznější strom z celé zahrady. Stojí právě u vchodu ve vstupním prostoru ze Smíchova z náměstí Kinských. Je to opravdu monumentální solitér, platan javorolistý. Dokonce se říkalo, že právě on je majordomem této rozlehlé a tajuplné zahrady.

Některá historická fakta čerpána z: Birnbaumová Alžběta: Petřín ve středověku, Vilímková Milada: Zahrada Kinských

Soutěž Endurance: Indiánské léto v Jizerkách

Další článek ze soutěže s nakladatelstvím DharmaGaia o knihu
Alfred Lansing: Endurance – neuvěřitelné putování
Shackletonovy Královské transantarktické expedice


Stalo se to o jednom netradičním podzimu, konkrétně
v roce 2005. Vše, co si dále přečtete, je pravda pravdoucí! Trochu
jsem si prodloužil podzimní prázdniny a nejprve odjíždím na poznávací
výlet po Anglii a Francii a poté – však čtěte dál…


Stalo se to o jednom netradičním podzimu, konkrétně v roce 2005. Vše, co si dále přečtete, je pravda pravdoucí! Trochu jsem si prodloužil podzimní prázdniny a nejprve odjíždím na poznávací výlet po Anglii a Francii a poté – však čtěte dál…

Přijíždím z týdenního poznávacího zájezdu po Anglii a Francii zpátky do Dobrušky. Přivítalo mě krásné počasí – bouřka, vítr a déšť nechybí. Společně s mými rodiči se dopravujeme až před práh našeho domu, na hodinkách mám zhruba osmou hodinu večerní. V rychlosti si vybaluji a přebaluji – s mými kamarády jsem se totiž dohodl, že pojedeme na podzimní čundr, v rámci našich školních prázdnin, do Jizerek, nejdeštivějších hor u nás, počasí nám hraje do karet. Oznamuji to (asi po páté ten den) rodičům a ti na mě jenom užasle koukají, zda jsem spadl z višně, či odkud. Věty jako: „Koukej, vždyť je venku strašně hnusně, zmoknete tam! Nejezdi“ jsem se snažil moc nevnímat, i přesto mi však zněly v hlavě ještě dlouho poté, co jsem šel spát. Budík si nastavuji na čtvrtou hodinu ranní, momentálně je asi půlnoc. Domácí postel je nejlepší věc na světě, po noci v autobuse si to náležitě užívám.


Tento článek je ze soutěže o knihu:

Alfred Lansing: Endurance – neuvěřitelné putování Shackletonovy Královské transantarktické expedice

Loď Endurance zamrzla v lednu 1915 v ledových polích antarktického Weddellova moře, po deseti měsících ji ledové kry rozdrtily. Ernest Shackleton a jeho posádka 27 mužů zůstali 850 mil od nejbližší základny. Nastal čas tvrdých zkoušek a utrpení…

„Shackleton se stal mým hrdinou.“ (Reinhold Messner)


I vy můžete soutěžit, zkuste to tady

Ráno nepříjemný zvuk budíku, ospalý a rozlámaný se za ranní tmy oblékám, loučím s rodiči, a nasazuji ultratěžký batoh s vestavěnou kytarou na záda, v obchodě cestou na vlak kupuji housky a nakonec čekám u stanice. Je tma a kolem fouká teplý podzimní vítr, po včerejším dešti ani památka. Ze tmy se pak vynořuje zbytek party, je nás dohromady 5 (jeden z nich byl se mnou také v Anglii, všechna čest, nezklamal!). Ve vlaku kupujeme jízdenku směr Oldřichov v Hájích a uháníme místními „pendolíny a jinými rychlíky“ honem do hor. Teprve ve vlaku mi dochází, že mám oficiální školní prázdniny – a že mi ta škola chyběla;-)! Přestupujeme, a to hned několikrát, a za necelých 4–5 hodin jízdy se dostáváme konečně na dohled Ještědu a celého Jizerského masivu. Venku se dělá moc hezky, je tedy pravda ještě trochu zataženo, ale místy už prosvítá modrá obloha.


Vystupujeme v Oldřichově a neváháme, rovnou si to mažeme do lesů – bohužel, podařilo se nám hned na úvodních sto metrech zabloudit, a tak si túru protahujeme asi o hodinu chůze. Kocháme se listnatými lesy, kterých je u nás v Orlických horách tak málo, procházíme přes kopce jako třeba Poledník a už už jsme na vršku, místními zvanými jako Holubník. Krásný západ slunce nás nutí přespat nedaleko v prostorném bivaku. V noci byla docela zima, rozladila se mi z toho dokonce kytara!

Následující den, ve čtvrtek, už je obloha tak modrá, že se nám ani nechce věřit. Zabalujeme spacáky, bundy a všechno oblečení do varianty „déšť“, a oblékáme trička i kraťasy. Jinak to prostě nejde. Napojujeme se na místní magistrálu, koupeme se v potůčcích, a ženeme si to okolo Jizery (na kterou samozřejmě vystoupáme) a pák prudce vlevo uhýbáme okolo Frýdlantského cimbuří dolů, do Hejnic. Netušili jsme, že si toto místo zamilujeme. Uvítaly nás krásné statné památné stromy a poté malebná hospůdky, ve které byly malebné otočené hodiny (jako když se kouknete do zrcadla na hodiny za vámi). Pivo za 15,–, Kofola za 12,–. Chce někdo z vás více? Dokonce se nám tam nabídl místní štamgast, že nám dohodí přespání, které jsme neměli. Odkázal nás na místního skauta, takže jsme byli skoro jako doma. Ten, ačkoli byl nemocný, nám nabídl takřka vše nutné k našemu trampskému životu – místo na spaní (bezpečné, velké, krásné, výborné,..), vodu, ohniště, prostě cokoli. Vyměnili jsme si pár názorů a věnoval nám dokonce knížku, kterou mám vystavenou dodnes v knihovně. Tímto ho na dálku zdravím a moc Ti děkujeme! Večer vaříme a usínáme sice ve stanu (kvůli strašné ranní rose), ale pod krásnou hvězdnou oblohou.

Sponzorem této soutěže je nakladatelství DharmaGaia, které věnuje knihy autorům nejlepších článků.

Zaujala-li vás kniha Endurance – neuvěřitelné putování Shackletonovy Královské transantarktické expedice, ale nechce se vám soutěžit, koupit si ji můžete třeba tady.

Opět den jako stvořený na čundr – teplo, na obloze ani mráček a všude pohoda. Dnes nás čeká ohromný výkon – vystoupáme z údolí, kam jsme si včera zašli, opět na hřeben, dále po Nebeském žebříku na Smrk a odtamtud? Kam až nás nohy ponesou. Na Smrk to byl opravdu „záhul“ a slovo „žebřík“ berte vy, kdo jste v Jizerkách nebyli, doslovně. Na vrcholku kopce krásně fouká, a tak sušíme mokré stanové plachty, obědváme a prostě jen tak lekujeme a užíváme života. Z vrchu místní rozhledy zdravíme modrou, vyfoukanou oblohu, od které se tím dozvídáme počasí na další den, a také zdravíme Krkonoše, které jsou v podzimním oparu Babího léta krásně vidět. Po odpočinku se vydáváme dolů po Nebeském žebříku a napojujeme se na asfaltku, po které si to brázdí tisíce cyklistů, kteří na nás nevěřícně valí oči a ptají se – „Kdo jste?“ i „Co to tu děláte?“. Hold, Jizerky jsou prostě více na tu cyklistiku. Naše další zastávka je místo zvané Pytlácké kameny. Cesta ubíhá neuvěřitelně rychle, neboť stále valíme po široké magistrále. Místy se nám ten asfalt trochu „přejedl“, to je pravda. Z Pytláckých kamenů míříme dolů k jednomu z nejhezčích míst na naší cestě – chata Jizerka a neuvěřitelně povedené okolí. Prostě nádhera (fotografie napoví). Času máme pořád dost, je lehké odpoledne, a tak se domlouváme, že půjdeme k nádrži Souš, kde přespíme. Nakonec však zjišťujeme, když už máme vodní rezervoár na dohled, že tam dolů k vodě sejít nelze a že musíme pokračovat dál v cestě. Ta nás zavádí do strašidelného koutu Jizerek, ke staré a rozpadlé Protržené přehradě. Atmosféra velice zajímavá, už je dost šero, takže monumentální zbytek kamenného čehosi působí opravdu monumentálně. Raději pokračujeme dál, než nás napadnou zlí duchové tamních hrázníků (nebo jak se nazývá člověk, který se stará o vodní nádrže, přehrady?). Nasazujeme čelovky (byl jsem jediný ) a klestíme si cestu vpřed malým, nevzrostlým lesíkem. Jsme rádi, že je cestička jakž takž vyšlapaná, protože bychom jinak určitě zabloudili. Dostáváme se na asfaltku a na mapě raději kontrolujeme naší pozici. Hurá, jsme v lokalitě zvané Mariánské boudy. Několik prosvícených chat nám dělá radost a před jednou se rozprostírá hezký palouk, usuzujeme, že čeká na naše přespání. Raději se ještě ptáme večerního osadníka chaty a ten nám zaručuje, že mu to nevadí. Podruhé hurá, neboť máme zase kde bezpečně spát. Rychle po tmě vaříme a vyprávíme si dojmy z celého dne, nohy nás z něj pěkně bolí. Okolo půlnoci balíme a jdeme spát, to však netušíme, že si to jenom myslíme – někdy okolo druhé v noci se z oné chaty vyvalilo snad deset (podle hluku a hlasů) přiopilých lidí, kteří ustavičně dráždili nejen nás, spící, ale hlavně velkého psa uvázaného právě před dveřmi domu. A on samozřejmě štěkal a štěkal a my jsme se vůbec nevyspali – a aspoň, že oni taky ne!


Ondrův tip

Pokud zrovna nejste typ člověka, který by rád chodil s plným kletrem po hřebeni, spal s liškami a užival si krás přírody naplno, můžete se v Jizerských horách „vyřádit“ ve směru kulturním, popř. duchovním – k navštívění rozhodně vybízí hejnický kostel, osada Lázně Libverda, Nové Město pod Smrkem a mnoho dalších měst a míst, která jenom na mapě zahlédnete. K dokonalosti pak myšlenku cesty po kulturních a duchovních památkách přivedl Míla Nevrlý ve své Knize o Jizerských horách, kde sepsal legendy liberecka (Jizerska) a těší se z navštěvování pomníčků, pomníků a monumentů, kterých je v těchto horách přemnoho a narazíte na ně doslova „na každém kroku“. A pokud opravdu naleznete nějaký starý hrob či pomník, nezapomeňte se mrknout na datum, které tam bude určitě vytesáno – možná, že budete velice překvapeni..

Ráno všichni rozlámaní chytáme první paprsky sluníčka na svá chladná těla a nohy si myjeme v ranní rose. Dnes nás čeká pohoda sama o sobě – dojít na vlak a rozloučit se s tímto krásným místem. V klidu snídáme, balíme, hygienujeme a odcházíme do Desné na vlak, který jede odpoledne s malým překvapením, ale o tom až za okamžik. Čekáme tedy asi 2 hodiny v místní stanici a jelikož jsme neměli pořádné jídlo za celou dobu, těší nás přítomnost místní „vlakové restaurace“, kde je levno a rychlo! Místnímu pánovi děláme asi celoživotní tržbu – piva a limonády ani nepočítám, dále všichni 1 hlavní jídlo, topinku jako zákusek a kdo měl hlad (a myslím, že jsme si pak dali nakonec všichni), tak ještě jedno hlavní jídlo. No, za 150,– na hlavu to docela ušlo! Vlak však nakonec neúprosně zahoukal na znamení odjezdu, a tak nastupujeme, máváme horám, děkujeme počasí a odjíždíme s nostalgickou náladou. Do Opočna přijíždíme asi v devět večer a k nám domů, do Dobrušky, už opravdu nic nejelo. Těch 5 km jsme tedy po kolejích museli dojít sami..

(kus party šlo stopovat a stoplo skoro mé rodiče, zbytek, včetně mě, došel asi za hodinu zcela rozlámaný domů, za svitu nočních lamp a teplého mírného větru jsme se rozloučili a teprve doma jsme si uvědomili, že jsme v Jizerkách zažili počasí, jako málokdo a už nikomu nevěříme, že se o Jizerkách říká, že jsou deštivé..)

Rešovské vodopády

Na jaře, když taje na horách sníh, je průtok vody opravdu velký a
o to větší je i dojem, kterým vodopády působí. V létě
zde zas najdete příjemné osvěžení v podobě chladné a čisté
vody.


Rešovské vodopády dostaly jméno podle nejbližšího lidského sídla, vsi Rešov. Tvoří je asi dvě sta metrů dlouhá, zhruba deset metrů široká kaňonovitá soutěska, jejíž stěny se tyčí do dvacetimetrové výšky. Voda říčky, či spíše potoka, Huntavy postupně padá z několika stupňů. z nichž ten nejvyšší má okolo deseti metrů. Nad horním vodopádem se soutěska rozšiřuje a mění se opět v obyčejné údolí. To se zakrátko rozděluje na dvě větve, protékané Huntavou a Tvrdkovským potokem.

Vodopády jsem navštívila ve všech ročních obdobích a v každém období mají své kouzlo. Na jaře, když taje na horách sníh, je průtok vody opravdu velký a o to větší je i dojem, kterým vodopády působí. V létě zde zas najdete příjemné osvěžení v podobě chladné a čisté vody. Fotografy okolí vodopádů láká i svojí květenou a zelení. Pro mě osobně ale mají vodopády největší kouzlo na podzim.Okolí hraje všemi barvami, ve vodě plují pestrobarevné lístky a není divu, že se to tam hemží fotografy, kteří se pokouší tuhle krásu zvěčnit. Zima je na vodopádech taky nádherná, ale poměrně nebezpečná, chodníčky a můstky bývají namrzlé, tak je potřeba být opatrný a mít pevnou a dobrou obuv, ale kdo má rád trošku adrenalinu určitě ho vodopády odmění svoji krásou. Zkrátka Rešovské vodopády vás rozhodně nikdy nezklamou.


K vodopádům se dá dostat buď od Rešova, asi 3 kilometry po zelené značce s kopce podél Huntavy, nebo z Tvrdkova po červené. Pokud máte dostatek času, tak můžete ještě vyšplhat na skalnatý ostroh nad soutokem obou potoků. Narazíte tam na příkop, valy a skromné zbytky hradeb dávno zaniklého středověkého hrádku Rešova.

Do Rešova se dostanete autem po silnici č. 370 z Rýmařova do Horního Města (směr Šumperk). Tam odbočíte vlevo. Přejet nemůžete, protože silnice tady končí. Parkovat se dá zdarma u hospody. Když v horním Městě zapomenete odbočit, nezoufejte a zastavte v Tvrdkově a vydejte se na cestu odtud. Autobusem na lince Šumperk – Rýmařov je lépe dostupný Tvrdkov. Přeci jen Rešov je malá víska, do které autobus zajíždí jen zřídka. Do Šumperka a Rýmařova se dostanete i vlakem.

Kuba, kousek Evropy v Karibiku – 2

I když Kubu jako destinaci pro studium španělštiny rozhodně
nedoporučuju, je to místo, kde rozhodně můžete strávit nádherné chvíle
dovolené. Kuba je kouzelná, magická, divoká, horká až spalující, ale
zároveň něžná, uklidňující a trošku líná. Je nádherná i když
uznávám, že pro její stálé obyvatele dokáže být i pěkně
ubíjející.

Vlastně už třetí den našeho pobytu na Kubě jsme ráno nasedli do autobusu směrem na Varadero. Asi je potřeba se zmínit, že vše, včetně odvozů, jsme měli zařízené již z Mexika. Je sice možné přijet na Kubu jako individuální turista, ale je s tím spojena nejdřív nervozita migrační policie a poté přehnané ceny za dopravu.


Během cesty, která trvá přibližně dvě hodiny jsme zastavili na odpočívadle, kde úžasně hrála skupinka rozdováděných hudebníků. Podle rad průvodce jsme si dali „Kubánskou viagru“ aneb tu nejúžasnější Piña Colada, kterou jsem kdy pila, čerstvě připravenou a s Havana Club rumem. Mezitím atmosféra dozrávala a bylo i pár odvážlivců, kteří tančili. My méně odvážní jsme se ale neubránili aspoň si podupávat do rytmu. Cestou na Varadero toho jinak není moc k vidění. Krom krásné přímořské přírody a chvílemi se ukazujícího moře se sem tam ukáží buď moderní stavby panelákového typu se spoustou prádla v oknech a nebo zašlá koloniální krása starých a bohužel značně zanedbaných budov.

Poloostrov Varadero je dlouhý a úzký kus Země, který z jedné strany omývá díky nádherně bílým plážím kouzelně tyrkysové moře a z druhé díky kamenitému dnu pak to samé moře, ale s daleko tmavším odstínem. Většina hotelů logicky nabízí výhled na tu tyrkysovou část tak příznačnou pro Karibik. Při pohledu na takovou pláž se Vám zastaví dech. Je dlouhá, čistá, bílá a téměř prázdná. Pod slunečníky se schovává pár šťastlivců a na přímém slunci jen ti nejotrlejší. Faktor UV 30 byl pro mou pokožku zvyklou z Mexika na silné slunce stejně nedostatečný a sluneční brýle jsem si nedokázala sundat ani v moři, přes to, že v Mexické části Karibiku, jsem tyhle problémy neměla. Ale všechny mé „útrapy“ jako sluneční vyrážka a téměř slepota vážně za ten zážitek stoji. Vejdete do moře a písek se téměř nezvíří a tak si můžete vychutnat ten pohled na křišťálově průzračnou vodu, která v dálce mění tóny ze světloučce tyrkysové, přes tmavší až na temně modrou, jenž přesně vystihuje tajemno, které aspoň ve mě každé moře vyvolává.


Většina hotelů na Varadero nabízí All Inclusive a jinou variantu je vlastně podle toho, co jsme viděli, těžké absolvovat. Na poloostrově totiž kromě hotelů nic není a pokud je, nachází se to poměrně daleko. Jedno odpoledne jsme vyrazili s vypůjčenou motorkou na projížďku poloostrovem. V podstatě jediné pro turistu zajímavé místo v blízkosti byl trh s ručními výrobky, na kterém jsme našli krásné výsledky práce se dřevem a kůží. Cestou jsme z výdobytků civilizace potkali akorát benzínku a zavřený zábavní park. Když jsme se po projížďce vrátili do hotelu, docela rádi jsme vychutnávali jeho pohostinnost.

Hotely na Varaderu organizují pro své návštěvníky večerní představení s hudbou a tanečníky. Nejsem schopna posoudit jeho kvalitu. Vzhledem k tomu, že se nikdy těchto hromadných akcí neúčastníme raději jsme vyrazili projít se večer po pláži. Bylo by to opravdu nádherné, kdybychom se předem natřeli repelentem. Kubánští komáři jsou neuvěřitelně drzí a agresivní. Navíc způsobují svědění, které přivádí k šílenství a jen tak neodeznívá. Už jsem téměř týden zpátky v Mexiku a ještě při tomhle psaní se škrábu na postižených místech. Takže: krom opalovacích krému s vysokým faktorem další nutnost vždy připraveného turisty je repelent!

Pokud bychom byli na Varaderu déle, než vymezené dva dny, určitě bychom se vydali na nějaký výlet do vzdálenějších míst, které v hotelu nabízí. S naším časovým limitem jsme ale absolvovali akorát ten výlet na motorce. Navíc při tom pohledu na tak nádhernou pláž, chtělo by se snad někomu cestovat jinam?

Každopádně čas utekl a odcestovat jsme museli. Zpět do Havany, kde nás dávila 100% vlhkost. Přesto jsme vyrazili do ulic, rozhodnuti najít místo, kde bychom se navečeřeli. Prošli jsme si nejdřív odpolední a po té i večerní Starou Havanu, kde se začali v uličkách pomalu formovat hudebníci. Ze spousty restaurací a barů se začala ozývat úžasná hudba plná bubnů, při které prostě musíte aspoň podupávat do rytmu. My, přestože jsme měli naplánováno večeřet ve Floriditě (jedné z nejznámějších havanských restaurací) nechali jsme se přemluvit rytmem a melodiemi, které se ozývaly z nádherně zrekonstruovaného náměstí. Stolečky restaurace byly venku, italská kuchyně lákala a hráli skvěle. Řekli jsme si tedy, že ryži s fazolema si uvaříme raději sami v Mexiku a usedli jsme ke stolku.


Postupně přibývali další hosté a nálada začínala nabírat na obrátkách. Nejdříve tančil jen dědeček, který šel kolem. Pak začali tancovat někteří z hostů a pak když šla okolo skupina asi padesáti venezuelských turistů, tak to teprve začal být šrumec. Zpěvák se mě sice snažil přemluvit ale neměla jsem odvahu. Hráli totiž zrovna cha-chu a já jediné co zvládám beze studu je salsa… tedy, když teď nad tím tak přemýšlím opravdu beze studu?

Náš poslední den jsme strávili ještě procházkou na rozloučenou a pak už čekáním na odvoz na letiště. Opět všechno probíhalo v naprostém pořádku. Vystáli jsme frontu na dokumentaci, pak jsme zaplatili 25 CUC za osobu, což je poplatek, který musí všichni hradit před odletem z Kuby, no a pak už jsme jen prošli do letištní haly a čekali.

Teď by to chtělo třeba něco konkrétnějšího o obyvatelích Kuby. Můžu mluvit jen velmi všeobecně, navíc, přestože znám blížeji pár Kubánců, tak jen jeden z nich na Kubě bydlí. Řekla bych, že Kubánci nejsou klasičtí latinoameričani. Jsou tak někde mezi Latinkou a Evropou. Z každého kontinentu mají něco a do toho se ještě míchá Afrika. Jaký by byl teda podle mě prototyp Kubánce? Hezký, vysoký míšenec, veselý, upovídaný a prostě „v pohodě“. Až na tu výšku by se tenhle popis dal použít i na jiné latinoameričany. Teď k té evropské části. Klasický Kubánec je nacionalista. Je přehnaně a občas i bezdůvodně hrdý až nafoukaný, vůči neznámým není zrovna otevřený, mezi známými a přáteli je pak naopak otevřený a vstřícný. Je téměř nemožné slyšet od Kubánce slovíčka typu: „děkuji, prosím, omlouvám se“. A co má z Afriky? Krom barvy a často úžasných těl (bez posilovny a bez chirurgie) taky nepřekonatelný rytmus a cit pro hudbu. Hrají tak, že roztančí i mrtvolu a tančí tak že byste přísahali, že nemají kosti. Každopádně je ale potřeba mít jasno v tom, že můj popis je pouze zevšeobecnění. Konkrétně všichni Kubánci, které znám osobně, o sobě prohlašují, že mají obě nohy levé…


A ještě malý dodatek. Všem, kteří dostanou po prvním kontaktu s Kubánci depresi z neznalosti španělštiny radím, aby to nebrali tak do slova. Kubánci totiž mluví hrozně. Polykají hned několik hlásek, mluví ohromě rychle a navíc používají množství typicky kubánských slovíček pocházejících z afrických jazyků.

Každopádně i když Kubu jako destinaci pro studium španělštiny rozhodně nedoporučuju, je to místo, kde rozhodně můžete strávit nádherné chvíle dovolené. Kuba je kouzelná, magická, divoká, horká až spalující, ale zároveň něžná, uklidňující a trošku líná. Je nádherná i když uznávám, že pro její stálé obyvatele dokáže být i pěkně ubíjející.

Autorka trvale žije v Mexiku.

Kuba, kousek Evropy v Karibiku – 1

Z letiště jsme zamířili do hotelu, kde na rozdíl od přehnané
mexické úslužnosti, nás personál chápal jako někoho, koho je potřeba
snášet (omezeně) protože si služby zaplatil. Další evropský rys.


Asi bude většině z vás divné, proč jsem tenhle článek nazvala právě takhle. Můj náhled na Kubu je ovlivněn mým nepřetržitým kontaktem s latinoameričany, konkrétně Mexičany, a tak to, co by návštěvníkovi žijícímu v Evropě, přišlo tak exotické a vzdálené, mě přišlo až melancholicky domácí.

Poměrně dlouho jsem cestě na Kubu odolávala a to především ze strachu z přístupu Kubánské cizinecké policie. Vzhledem, k mému služebnímu pasu a poměrně častým roztržkám mezi českými a kubánskými diplomaty, jsem se obávala problému. Na kubánském velvyslanectví v Mexiku, mi sdělili, že není důležitý můj migrační statut v Mexiku, ale to, že na Kubu mířím jako turista, takže se po mě bude chtít pouze poplatek za turistickou kartu, který mi vyřídí přímo cestovní kancelář a můžu vyrazit. Předpokládám, že to samé by mi řekli i v Praze.

I přes moje obavy, vše proběhlo skvěle. Migrační pracovník mě jen požádal, abych si sundala brýle, chvilku zkoumal moje doklady pak se krásně usmál a nechal mě vstoupit na oficiální kubánské území. První, co budete muset pravděpodobně udělat po té, co vás vyplivne letiště, bude směna peněz. A tady je má první značně užitečná rada. Kubánská vláda vybírá ze směny US dolaru poměrně vysokou daň (pokud se nemýlím až 20 %) a tak je mnohem výhodnější přivést si na Kubu Euro, které směníte bez daně na „Peso convertible – CUC“ kubánskou měnu, kterou bych přirovnala asi k něčemu podobnému jako byly „bony“, nejedná se totiž o peníze, kterými platí běžně Kubánci, ale o ty, které se používají při styku s cizinci.

Od okamžiku, kdy svíráte v rukou své první CUC mají tendenci se kutálet do všech směrů. Hned na proti směnárně Vám prodají zaručeně nejlepší mapu Havany za cenu, řekla bych ne příliš křesťanskou. Ale co? Člověk sem přeci nelétá denně.

Míříte-li na Kubu, vezměte si s sebou Eura. Jejich výměna za místní měnu není, na rozdíl od amerických dolarů, zatížena zhruba dvacetiprocentní daní. Smlouvat se vyplatí téměř vždy a všude a rozhodně si nenechte vnutit „mimořádně výhodné“ služby, či třeba menu v restauraci. Určitě se najde místo, kde totéž pořídíte za polovinu původně nabídnuté ceny.


Z letiště jsme zamířili do hotelu, kde na rozdíl od přehnané mexické úslužnosti, nás personál chápal jako někoho, koho je potřeba snášet (omezeně) protože si služby zaplatil. Další evropský rys. Každopádně jsme hned vyrazili na procházku prošli si promenádu – malecón a přes Paseo de Prado až do centra Habana vieja, kde jsme zakotvili na schodech jedné z krásných budov u Capitolia. Z celé procházky mě překvapil především fakt, že v okamžiku, kdy se setmělo nerozsvítilo se pouliční osvětlení a ani nic podobného. Kdyby nebyly skromně osvíceny některé důležité budovy, pohybovali bychom se téměř poslepu.

Na zpáteční cestu jsme se již nevydávali pěšky ale zvolili „Coco taxi“. Jedná se o motorku většinou žluté barvy, ve tvaru spíš vajíčka než kokosu, jež má dvě místa pro pasažéry a jedno pro řidiče – taxikáře. Na cenu se ptal raději náš kubánský kamarád a z původních 5 CUC ji usmlouval na 3 CUC. Smlouvat se tedy nejen povoluje ale vyplácí.

Další den jsme vyrazili prohlédnout především historické centrum – Habana vieja ve dne. Prošli jsme množství kouzelných koloniálních uliček, některé jsou krásně opravené, některé zase v ruinách, ale snad v každé visí prádlo z oken. Na náměstí u Havanské katedrály jsme zakoupili pohledy a nafotili pestře oděné dámy, které se tu fotily s turisty. Každou chvilku se k nám někdo přichomýtl a vyptával se odkud jsme a zda jsme něco nepřivezli. Nejčastější začátek takové konverzace můžete vytušit, jakmile se Vás někdo zeptá kolik je hodin a přitom má na ruce hodinky. Bohužel se nedá očekávat, tedy aspoň většině případů, že by dotazující opravdu zajímalo odkud jste, či jak se Vám Havana líbí. Spíš jde o začátek monologu, při kterém je tlačeno na Vaši lidskost a při kterém se snaží dotazující osoba získat od Vás peníze. Možná zní tahle má poznámka krutě, ale obávám se že s mým mexickým výcvikem, kterým jsem si prošla na toto téma jako bílá , tedy bohatá osoba, se moje naivita téměř vytratila. Člověk moc dobře pozná, kdy pomoci a kdy se ho snaží někdo obrat. Je pravda, že tak tučné spropitné jako na Kubě, jsme nenechávali nikde jinde. Na dotazy ohledně času jsme prostě nereagovali.

Po procházce centrem a po sledování systému čekání na MHD – mimochodem ohromě zajímavá záležitost, ke které se vrátím – jsme se vydali hledat nějaké jídlo. Pouliční občerstvení jsme neobjevili. Pravděpodobně tady ani neexistuje. Vydali jsme se tedy hledat nějaký „Paladar“, což jsou domácí maličké restaurace. První jsme objevili s výhledem na moře. Nádhera. Celé menu stalo 8 CUC a když jsme se optali, kolik by stal pouze hlavní chod bylo nám řečeno, že hlavní chod stoji 8 CUC za osobu a že zbytek menu je proste jen pozornost podniku. Rozhodli jsme se proto hledat někoho méně vychytralého. Gabriela napadlo něco v skutku naivního. Zeptal se hlídače u blízkého hotelu, kde bychom se mohli dobře najíst. Okamžitě byl přivolán bici-taxi (obdoba Coco-taxi ale místo motorky se jedná o kolo), který nás odvezl do ne příliš vzhledné čtvrti k nepříliš vzhlednému domečku, jehož dveře dlouho nikdo neotvíral. Poté jsme byli vedeni po příkrých schodech do místnosti se stoly a židlemi. Všichni se usmívali a všichni byli moc milí. Servírka nám začala přednášet naučené menu a dodala, že tohle všechno můžeme mít za 20 CUC za osobu. Uznávám, že ve mě pěnila krev a nechybělo příliš a uškrtila jsem toho taxikáře, který nám celou cestu, která stála 1 CUC vykresloval jak úžasný a levný je tenhle lokál. Za odvoz do našeho ne příliš vzdáleného hotelu, ještě před mým výbuchem za který by se nemusel stydět leckterý temperamentní latino, po nás chtěl 10 CUC. Následoval onen zmíněný výbuch kdy byl taxikář počastován několika typicky mexickými slovíčky, kterým ale určitě velmi dobře rozuměl. Odvoz na původní místo najednou zlevnil na 1 CUC. Do hotelu jsme se vraceli pěšky a nakonec jsme se najedli v hotelové restauraci a to v hodnotě 5 CUC na osobu.

Z tohoto článku o destinaci Kuba umístila odkaz na svůj web a zároveň reklamní sdělení cestovní kancelář Eso Travel. Dovolená Kuba – dejte se na dovolenou plnou neocenitelných životních zážitků.


Kubánská kuchyně je další z těch věcí, které rozvířily moje vzpomínky. Je velmi blízká evropské, aspoň co se zpracování masa týče. Z masa se neokrajuje nic. Ponechávají se všechny žilky, blány, žlázy a jiné hrůzy, které jsem tak nenáviděla ve školní jídelně a které ze mě udělaly v Čechách vegetariána. Maso často doplňují zeleninovou oblohou a smaženýma bramborama. Na typickou kubánskou kuchyni, především námi milovanou rýži s černýma fazolema, jsme si museli počkat až na typicky turistické Varadero. Překvapilo mě také, že v zemi, kde se tolik daří ovoci se podává jako pomerančová šťáva krabicový džus. Večeři už jsme raději odbyli ve francouzské pekárně a nepokoušeli se opět zkoušet osud.

Teď k té zmíněné dopravě. Už jsem psala o Coco-taxi, Bici-taxi, takže nám chybí ještě obyčejné taxi. Převažují starší auta jako Lada nebo Moskvič, ale také je často vidět Fabia. No a pak se dostáváme k MHD a proslulému „Camello“ aneb „Velbloud“, což je náklaďák, který má k sobě připojený „hrbatý“ návěs, sloužící jako autobus. Jedná se o téměř folklorní záležitost, ale vzhledem k jeho nepohodlnosti je postupně vyměňován za novější typy dopravy. Viděli jsme také několik druhů autobusů, uznávám, že ve značně žalostném stavu. Podle toho, co jsme mohli vypozorovat, narozdíl od Mexika má Havana autobusové zastávky, kde lidé poměrně dlouho čekají. Protože je MHD značně přeplněná každý si hlídá své pořadí nástupu, takže jakmile na zastávku dorazí nový cestující zakřičí: „Kdo je poslední do 106?“ Poslední se stane předposledním a tak to jde dál, než přijede očekávaný autobus 106.

Ráno jsme vyrazili na poloostrov Varadero, kde není k vidění téměř nic, až na úžasné tyrkysové moře, bílé pláže a hotely. A o tom příště, stejně tak jako o návratu do Havany.

Autorka trvale žije v Mexiku.

Pražské zahrady – Františkánská zahrada

Františkánská zahrada je jednou ze zahrad Pražany nejvíce využitých
k příjemnému krátkému odpočinku. Dlouho tam ale nevydržíte,
protože je v ní přespříliš rušno. A tak žije velmi
intenzivně, skoro bych řekla, že v ní tepe srdce Prahy.

Když byly mé dcery malé, nejraději z celé Prahy měly jediné místo. Cukrárnu Ovocný Světozor. Milovaly a dodnes milují tamní zmrzlinové poháry, ovocné a krémové dorty ale i zmrzlinku točenou. Vždycky to býval můj strategický tah, jak je dostat do Františkánské zahrady a pak na procházku starou Prahou. Opravdu vždycky se po zmrzlince zadařilo.


Klidná zahrada u Václavského náměstí

Františkánská zahrada (dříve nazývaná také zahradou karmelitánů nebo zahrada u Panny Marie Sněžné) leží kousíček od Světozoru, uvnitř bloku mezi Václavským a Jungmannovým náměstím, mezi Vodičkovou a Jungmannovou ulicí. Má výměru 0,6 ha a leží v nadmořské výšce 195–197 m. Zahrada je volně přístupná a je v ní pěkně rušno. Spousta laviček obsazených nejen turisty, ale hlavně Pražany, kteří si tady lahodí pod loubím plným popínavých růží, které jsou právě koncem jara v plném květu, bývá zcela zaplněná. Z velkých květů a růžové, červené a žluté zářící barvy až oči přecházejí. Nejvíce je jimi lemován vstupní prostor k bráně do pasáže Alfa. Na bílých železných konstrukcích stočených do oblouků se pnou desítky keřů a kvetou stovky růží. Ohradní zdí je oddělen pouze pás konventu bratří františkánů.

Zahrada vznikla po roce 1348 při první výstavbě Nového Města, které založil Karel IV. Budovali ji karmelitáni ve stylu středověkých klášterních zahrad. V těchto dobách se zde pěstovaly především léčivé bylinky, aromatické rostliny a květiny a částečně i zelenina. Snad tam byl i ovocný sad a chmelnice. Severně a západně za kostelem měli karmelitáni hřbitov. Od roku 1604 ale patřila zahrada už františkánům, došlo k protorenesančním úpravám, v roce 1708 byla zahrada znovuzaložena a v roce 1718 plně upravena pro pěstění výhradně léčivých bylin a koření.


Já pamatuji rozsáhlou opravu zahrady v letech 1985 až 1992 podle architekta Otakara Kuči. V té době také přibyly do zahrady vrata u pasáže Alfa s plastickými výjevy života sv. Františka (akademický sochař Petr Císařovský). Kousek od dětského hřiště, které je dodnes pod kostelem Panny Marie Sněžné (nejvyšší kostelní stavba v Praze) a podél konventního domu oddělené zdí s popínavou révou od ostatních prostor zahrady, přibyla soška chlapce s mušlí (akademický sochař Stanislav Hanzík) a sousoší Prameník s tančícími vílami (3 víly od Josefa Klimeše) je ve střední linii zahrady v západní části. Byl zachován půdorysný rozvrh zahrady, křížová osnova a průchod zahradou mezi pasáží Alfa a Jungmannovým náměstím. Zachovala se dokonce bylinářská zahrádka okolo raně barokního altánu. Ta je oddělena kovanou mříží a jsou v ní i různé jiné květiny a rostliny, které se pravidelně obměňují.



Další autorčiny fotky si můžete prohlédnout na stránkách www.ivanafili­pova.ic.cz

Zahrada je zdobena lemy z tisu červeného stříhanými do pásů. Jsou tam ale vysazeny i ovocné stromy a část zahrady je lemována vzrostlými lipami. Je tady k vidění ještě pahýl z nejstaršího stromu Prahy, tisu červeného, jehož stáří je odhadováno na 400 let. Při vchodu z Jungmannovy ulice uvidíte při zdi Františkánské zahrady oválnou kamennou empírovou kašnu s letopočtem 1824.

Františkánská zahrada je jednou ze zahrad Pražany nejvíce využitých k příjemnému krátkému odpočinku. Dlouho tam ale nevydržíte, protože je v ní přespříliš rušno. A tak žije velmi intenzivně, skoro bych řekla, že v ní tepe srdce Prahy.

Vítězové 1. kola fotosoutěže Domov objektivem cestovatelů

Slavnostně vyhlašujeme vítěze 1. kola naší fotosoutěže Domov
objektivem cestovatelů
. Vítěze a 3 postupující jste vybrali
hlasováním. Na dalším postupujícím se dohodla redakční porota. Pokud si
také chcete poměřit fotografický um, máte nejvyšší čas na zaslání
fotografií do 2. kola. Uzávěrka snímků končí již dnes!

Slavnostně vyhlašujeme vítěze 1. kola naší fotosoutěže Domov objektivem cestovatelů. Vítěze a 3 postupující jste vybrali hlasováním. Na dalším postupujícím se dohodla redakční porota. Pokud si také chcete poměřit fotografický um, máte nejvyšší čas na zaslání fotografií do 2. kola. Uzávěrka snímků končí již dnes!

Stránky naší fotografické soutěže naleznete na http://fotosou­tez.cestovatel­.cz

Ocenění jsou první tři autoři nejúspěšnějších snímků podle karmy nejúspěšnějšího snímku autora. Pořadí je tedy následující:

1. místo

Ivana Filipová – foto 7 – Oravské louky


Autorka získává software Zoner Photo Studio 9 Xpress + Zoner Web Gallery + Zoner Photo Print od firmy ZONER software – hlavního partnera soutěže, dále knihu Portrétní fotografie z vydavatelství Zoner Press, knihu Ondřeje Neffa: Digitální fotografie polopatě, kterou vydal Institut digitální fotografie (IDIF) a dárkový certifikát na slevu kurzu IDIFu.

2. místo

Tomáš Kypta – foto 15 – větrný mlýn Vrátno


Větrný mlýn holandského typu stojí poblíž Vrátna v polích asi 800 metrů na severovýchod. Postaven byl roku 1870 místním statkářem Václavem Marečkem. Roku 1878 vyrostla vedle mlýna ještě další budova, v níž se nacházely stoupy - dnes již téměř zapomenuté technické zařízení na drcení a likvidaci odpadu. Opuštěn byl vrátenský větrník roku 1923. Co se s ním dělo krátce poté, vystihuje nejlépe článek z dobové literatury:
...cizí lidé jej kus po kuse vykrádali a vnitřní zařízení rozbíjeli, tuláci a různá nekalá čeládka tu přespávali a pálili, co ještě zbylo...“.
iž roku 1934 stály jenom holé zdi, roku 1973 se uvádí pobořené zdivo sahající do výše prvního patra.
Nedávno prošel mlýn kompletní rekonstrukcí. Je ale i nadále obětí vandalů a v současnosti je volně přístupný, bohužel opět zdevastovaný. Z dálky vypadá stále krásně. Keywords: příroda;jaro,léto

Autor získává software Zoner Photo Studio 9 Xpress + Zoner Web Gallery od firmy ZONER software – hlavního partnera soutěže, knihu Z Královehradec­kého kraje za humna z vydavatelství OFTIS a knihu Neffův průvodce digitální fotokomorou, kterou vydal IDIF.

3. místo

Michal Hrabí – foto 9 – Až na vrchol


Autor získává software Zoner Photo Studio 9 Xpress od firmy ZONER software – hlavního partnera soutěže , knihy Cestovatelé a dobrodruzi Pardubického kraje z vydavatelství OFTIS a Fotografický blesk v digitální i klasické fotografii od IDIFu.

Ocenění poroty

Roman Nosek – foto 4 – Studničná a Sněžka od Pražské boudy


Tato fotografie postupuje do finálového kola o hlavní ceny. A to zejména díky tomu, že je vidět snaha autora o nalezení zajímavé přírodní kompozice.

Všem vítězům gratulujeme a přejeme dobré světlo!

Hlavní partner:

Zoner Photo Studio

Další parneři:

IDIF Humi OUTDOOR Zoner Press ... jednoduše dobré knihy Tiskárna a vydavatelství OFTIS Ústí nad Orlicí