Autor: administrator

Byli jsme svědky dob, kdy docházelo k zázračným proměnám a stále k nim dochází, zahrady dostávají nový háv, nové květiny i chodníky. Jejich rekonstrukce jsou nákladné, zahradníci pilní, je dbáno zákonů přírody a výsledkem jsou vůně vetkané do jemných ornamentů květin a půvab zachovaný světu přes všechna předchozí strádání.

Rajská zahrada

Tuto zahradu nechal založit arcivévoda Ferdinand v 16. století, kdysi zde byla lázeň, voliéra a letohrádek, který je zde dodnes. V 18. století byla zahrada jako mnoho jiných zbarokizována. V 19. století opět jako mnoho jiných pražských zahrad ani ji neminula anglická úprava a v 19.století byla opětně upravena společně se zahradou NaValech.

Dnešní vzhled zahrady Rajské a zahrady Na Valech je ale ze 20. let 20. století opětně podle Josipa Plečnika jako i některé z ostatních hradních zahrad. Pod výrazným masivním schodištěm zaujímá velkou plochu trávník, v jehož středu se nachází obří kruhová mísa z mrákotínské žuly, polovina nedokončeného Plečnikova projektu. Slovinský architekt totiž chtěl do zahrad zakomponovat spojení mužského a ženského principu. Mísa prý měla být reprezentantem ženského lůna a kontrast k ní měl dotvářet vysoký sloup či obelisk, symbol mužství.

Vpravo kousek pod ní najdeme Matyášův altánek z roku 1614 s výzdobou interiéru od J.Navrátila. Nepřehlédneme ani barokní kašnu z roku 1703 a Dobrého pastýře z roku 1922 od J.Kalvody. Mezi běžnými stromy zde dominuje jerlín japonský, loubinec trojlaločný a křivouš kořenující.

Rajská zahrada má výměru 0,38 ha a najdeme ji v nadmořské výšce od 239 do 249 metrů. My jsme se tam dostali obejitím Hradu přes Hradčanské náměstí, ale dobře tam dojdete také po Nových zámeckých schodech. Zahrada je krásná a reprezentativní, v sezoně otevřená denně jako ostatní hradní zahrady. V červenci je otevřená od 10 do 21 hodin, v srpnu od 10 do 20 hodin a v září od 10 do 19 hodin.

Zahrada Na Valech

Je to zahrada mnoha tváří. Navazuje na Rajskou zahradu a táhne se podél jižní části Hradu. Má výměru 1,43 ha a nachází se ve výšce 235 – 245 metrů. Má dvě významná propojení. Jedním se dostaneme na III. nádvoří Pražského hradu a druhé vede do jižních palácových zahrad Hradu, přímo do Velké Pálffyovské zahrady.

V době turistické sezony je tato krásná reprezentativní zahrada plná lidí. Nejen cizinců, kteří obdivují neznámé krásy Prahy ale i Čechů a zejména Pražanů, kteří se mají chuť a náladu pokochat kouzelným výhledem na město jako na dlani. V zahradě je na jednu stranu neustálý ruch, spousty korzujících lidí se mění před očima během chvíle, na druhou stranu tu posedávají i polehávají po lavičkách jiní, zmožení vedrem a únavou. Jsou klidní a uvolnění a okolní ruch a spěch jde mimo ně. Nevnímají nic, jen šumění větru a zpěv ptáků.

V zahradě Na Valech je také možno vidět známé umělce, pořádají se tu čas od času koncerty a divadelní představení. Žijeme v klidné a civilizované době, alespoň v Praze na Hradě. V 17. století tady byly jiné produkce. Např. létali lidé z oken. Roku 1618 se zahrada stala němým svědkem defenestrace císařských místodržících.

V 60. letech 19. století bylo po mnoho let místo anglikanizováno, ale konečnou úpravu a zcela jinou navrhnul opět architekt Josip Plečnik. Ve 20. letech 20. století byly návrhy zrealizovány. Zůstala zachována osová promenádní cesta a výhledy na panoramata Prahy. Skrz Malý altán lze pergolou sejít dolů na vinici a do alpina, které bylo zrekonstruováno roku 1997. Pod budovou Ústavu šlechtičen najdete pavilon Velké Bellevue s dech beroucí vyhlídkou na město. V zahradě lze nalézt velké množství plastik. Jejich dominantou je opukový jehlan nad polokruhovou vyhlídkou. Zajímavý je empírový domek zahradníka nedaleko.

Hartigovská zahrada

Výměra zahrady je 757 metrů čtverečních, nachází se v nadmořské výšce 250 – 262 metrů

Zahrada byla založena Isabelou Švihovskou, rozenou ze Salmu po roce 1670 a patřila k paláci. Hartigovskému v době, kdy jej hrabě Josef Hartig kolem roku 1720 nechal přestavět.

Dnes je zahrada složena ze dvou malých teras, které se rozkládají nad opěrnou zdí zahrady Na Valech, ze které se sem dá také dostat. Terasy jsou propojené schodištěm a hudebním pavilonkem. Najdete zde pět plastik antických božstev z dílny Matyáše Brauna, ale tvořil je jeho synovec. Čtyři plastiky jsou umístěné podél zdiva, pátá, Bůh Bakchus známý též jako Dionýsos, syn Dia a dcery krále Kadma Semely, je uvnitř hudebního pavilonku. Krásu a romantiku místa vychutnají především ti, kteří jako já milují pnoucí rostliny. Těch si tady opravdu užijete. Celé obvodové zdivo porůstá břečťan popínavý a loubinec trojlaločný a zahrada je díky nim snivá a zelená. Zajímavé na této zahradě je, že tu nejsou žádné trávníkové plochy. Jsou nahrazeny bloky břečťanu v zemních partiích. I tady, na klidném uzavřeném prostoru schovaném před očima nahoře korzujících Pražanů a cizinců, se kdysi pořádaly koncerty a divadlo.

Současná podoba zahrady vznikla roku 1965 podle návrhu architektů Adolfa Benše a Richarda Podzemného. Letos v červenci (2007) zde ale probíhá rekonstrukce. Mezi sochami jsou složené cihly a vstup do prostoru za hudební pavilon je zahrazen pásem a nepřístupný. Pronikla jsem na ta místa s fotoaparátem jen na malou chvíli a pořídila několik záběrů. I tady budeme svědky zázračné proměny. Žijeme v době, kdy dříve nemožné se stává možným a každá ze zahrad dostává nový šat a odkrývá nově své osobité půvaby. I tahle zahrada brzy ožije a v hudebním altánku snad znovu zazní struny hudebních nástrojů… A osamělý Dionýsos se imaginárně pousměje.

Než si dnes povíme něco o dalších hradních zahradách dovolila bych si zacitovat Nezvala: „Zakleté město dívali jsme se na tebe dost dlouho jako slepci Hledali jsme tě v dálce Praho dnes to uznávám Jsi temná jak oheň v hloubi skal a jak má fantazie Tvá krása vytryskla z jeskyň a z podzemních achátů Jsi stará jak prérie z níž se vznáší píseň Když bijí Tvé orloje jsi temná jak ostrovní noc Vznešená jako hrob jak čelenka etiopských králů Jsi jakoby z jiného světa jak zrcadlo imaginace Jsi krásná jak tajemství lásky…

Kouzelné zahrady a poezie, kouzelná Praha a my, uspěchaní lidé… My slepci, kteří se stále někam ženeme a nemáme stání. Kdo z nás se zastaví, aby uslyšel bít Orloj, kdo z nás se zasní a popustí uzdu své fantazii…kdo z nás přitom bloudí hradními zahradami v polosnu a dokáže vnímat poklady historie… Kdo z nás hledá a nachází? Kdo opravdu hledá najde. Pražské zahrady poskytují barvy, vůně, krásno i tajemství…

Zahrada Na terase Jízdárny

Je nejmladší hradní zahradou. Najdete ji na adrese Praha 1 Hradčany, vstup je z ulice U Prašného mostu. Když byla vybudována Jízdárna koncem 17. století plocha kolem ní se začala využívat k provádění koní a k jezdeckým účelům. Od konce 18. století místo sloužilo vojsku. V dalších letech zde bydlel zámecký hejtman a hrad tady měl hospodářské zázemí. Po roce 1948 byly vybudovány na místě bývalé letní jízdárny garáže. Zajímavé bylo, že na střeše nově zbudovaných garáží vyprojektoval architekt Pavel Janák ojedinělou zahradu , kterou dokončil jiný architekt, Vladimír Tintěra.

Výměra terasy je 3452 m čtverečních a dvora 2241 metrů čtverečních. Rozkládá se ve výšce 260 m.n.m. Nyní je v rekonstrukci a není přístupná veřejnosti. Tady za zavřenými dveřmi a zábranou pro vstup ucítíte tajemství. Jaká asi bude po té?

Zahrada Na Baště

Nachází se v západním křídle Pražského hradu a její výměra je 2720 metrů čtverečních. Je o 10 metrů níž, než předchozí zahrada, tedy ve 250 metrech. Jako většina dalších návštěvníků hradních prostor jsme šly s dcerou Kájou cestou přes Prašný most a prošly právě zahradou Na Baště na Hradčanské náměstí.

Tato zahrada vznikla podle návrhu architekta Josipa Plečnika a byla zrealizována na přelomu 20. a 30. let 20. století. V roce 1984 došlo ke stavebním úpravám kruhového schodiště, které je dominantou zahrady. V nevelké zahradě najdete zahradní pavilon, ve kterém je hospůdka. Pavilon byl dokončen roku 1958, ale pergola pochází až z rekonstrukce podle Plečnikových úprav z roku 1998. Zahrada je na vyvýšeném prostoru, od IV. hradního nádvoří je oddělena právě kruhovitým schodištěm. Na travnaté obdélníkové ploše je zde vysázeno množství akátů. Místy jsou solitéry, místy skupiny dřevin a lavičky k odpočinku. Lavičky pro vás.

Lumbeho zahrada

Nad severní částí Horního Jeleního příkopu západně od Jízdárny byla zřízena za vlády Rudolfa II. bažantnice a postaveny hospodářské objekty. Nachází se tu zahrada Lumbeho, nazvaná podle jejího majitele, pražského chirurga Karla Lumbeho, který v roce 1852 tyto pozemky zakoupil. Roku 1925 je od dědiců odkoupila Kancelář prezidenta republiky. Dnes je zde zahradní hospodářství Správy Pražského hradu, zahrada je střežena vojskem a není přístupná veřejnosti. Přes vysokou bránu a kovové hrazení je vidět obrovský prostor, středová cesta a záhony růží. Tady má fantazie pré, protože skutečnost je nedostupná.

To pravé krásno s výhledy na Prahu, na město plné poezie a místa hodná poetů si ale přiblížíme až příště, to přijde řada na jižní zahrady Hradu, na Rajskou zahradu, zahradu Na Valech a Hartigovskou zahradu. Teprve odtud je jak na dlani vidět město, půvabné město, na něhož se mnozí z nás dívají jako slepci. A je možná proto nejvyšší čas projít se zahradami pražského Hradu, od severu až na jih, podívat se, uvidět a prohlédnout. Hledat tě v dálce Praho a nacházet tvou krásu. Co příjemnějšího může být než obdivovat tě právě ze tvých zahrad a psát o Tobě a o tvých zahradách slovy básníkovy duše.

V areálu Pražského hradu v údolí potoka Brusnice se vine Jelení příkop.Dolní Jelení příkop a Horní Jelení příkop leží v nadmořské výšce 200–250 metrů a jeho rozloha je 8,15 ha.

S dcerou jsme se sem vydaly rovnou z Královské zahrady. Rozdíl mezi nimi je nebetyčný. Zatímco Královská zahrada je cíleně zkrášlována, anglický trávník, květinové plochy, giardinetto s krásnou dekorativní úpravou, v Jelením příkopě se ocitnete v polodivoké krajině, která je takto též záměrně udržována. Rostlinstvo zde roste volně a nespoutaně, je zde jediná relativně úzká cesta v nejnižším místě příkopu vedená podél regulovaného potoka Brusnice a po procházce tady nezůstanete na pochybách, že Jelení příkop měl původně ochranný charakter na severní straně. Horní část údolí je protkána porosty stromů a keřů a množstvím stezek a cest. Na cestách najdete lavičky k odpočinku. Milovníci umění ocení sochu Ponocného od F. Úprky a grottu se studánkou. Pod Prašným mostem je plastika F. Stupecké Krakonoš. Na severním okraji Horního Jeleního příkopu roste staletá lípa, pod níž sedával prezident Masaryk. Architekt Plečnik tuto lípu obkroužil tzv. Masarykovou vyhlídkou, ze které je krásný a ojedinělý pohled na areál Hradu, hradčanské paláce i na Petřín.

Jak z Královské zahrady tak z Jeleního příkopu je dobrý výhled na hradní věže. My šly odzadu, takže naše oči nejprve spočinuly na Daliborce a Černé věži. Daliborka byla kdysi vězením a byla pojmenována podle svého prvního vězně rytíře Dalibora z Kozojed, který byl po potlačení vzpoury poddaných, v době husitství, proti robotním povinnostem od roku 1497 vězněn v této věži. Neměl prý co dělat a tak se učil hrát na housle. Dokázal prý hrát tak krásně, že se jeho fanynky srocovaly pod věží a naslouchaly tónům houslí loupeživého rytíře do nočních hodin. Netrvalo to dlouho, v březnu 1498 byl odsouzen ke ztrátě majetku a titulu a 13.3. 1498 pod Starými zámeckými schody sťat. Tento příběh se také stal předlohou pro Bedřicha Smetanu k opeře Dalibor. Věž byla zbudována za Vladislava Jagellonského v letech 1492 – 1494 architektem Benediktem Riedlem. Nad ní se nacházela skrytá chodba, která spojovala vězení v dalších hradních věžích. Za ní je Černá věž z 12. století, v dnešním stavu je ale z roku 1538.

S Daliborkou a Jelením příkopem je spojena jedna hrůzostrašná pověst. Podle ní měli ve Zlaté uličce své dílny alchymisté. Rudolf II. je přísně střežil a nedovolil jim vycházet ven. Alchymisté se vzbouřili a vyházeli své přístroje okny ven do Jeleního příkopu. Císaře tato událost rozběsnila, zavřel je do Daliborky, nechal ukovat obří železné mříže, alchymisty do nich nechal zakovat a mříže pověsil na nejvyšší stromy v Jelením příkopě. Tam nechal alchymisty zemřít hlady. To pro výstrahu každému, kdo by chtěl opustit své dílo během jeho zrání, v procesu tvorby. Potrestal je za nedokončení díla.

Další z hradních věží je tzv. Bílá věž z konce 15. století. Jméno zdědila po původní románské stavbě v západní hradbě, která v roce 1541 vyhořela. Původně obranná Bílá věž sloužila od roku 1586 také jako vězení. Svůj trest si zde odpykávali především provinilci ze šlechtického stavu ale i dlužníci a výtržníci. Střelci ze Zlaté uličky tady vykonávali službu nejen jako strážní, ale i jako sluhové, kuchaři, topiči či ošetřovatelé. Známým vězněm v té původní Bílé věži byl Záviš. Jeho rožmberští příbuzní zůstali zarytými odpůrci krále Václava II. a rozhodně odmítli jakékoli vydání majetku. Záviš tak strávil dva roky žaláře v bílé věži nade branou Pražského hradu. Záviš byl také duše tklivé a umělecké jako o 2 století později Dalibor a umělecky se vyžíval ve vězení tím, že psal překrásné písně. Skončil stejně jako později Dalibor. Byla mu roku 1290 pod hradem Hluboká sťata hlava. Poslední vězeň opustil Bílou věž v roce 1743.

Třetí z hradních věží a zároveň vězení v severní části Hradu, postavená jako součást nového opevnění roku 1492 hutí Benedikta Rieda, je dobře viditelná Prašná věž Mihulka. Její jméno pochází zřejmě až z 19. století. Dříve se věž nazývala mnoha různými jmény, vypadá to, že skoro každé století mělo svůj název. Pro zajímavost se historicky dochovala jména: Nová, Kulatá bašta, Laboratorium nebo Švédské laboratorium a Prašná věž. Tato věž byla nejmohutnější z dělových věží, jejíž obrané kvality však nebyly nikdy vyzkoušeny. V 16. století v ní bydlel zvonař kovolijec Tomáš Jaroš (autor Zpívající fontány z Královské zahrady). V době Rudolfa II. zde byla alchymistická dílna a později sklad střelného prachu. Až do 20. století byly v Mihulce byty kostelníků katedrály sv. Víta.

Ještě trochu historie Jeleního příkopu. Ve 14. století se zde na jižních svazích nacházely vinice, v 16. století byl přes příkop vybudován Prašný most. Spojoval nově založenou Královskou zahradu s rezidencí vladaře. V té době se místy Jeleního příkopu proháněla vysoká zvěř, která sem byla zavezena. Jeleny zde žijící panstvo lovilo mnohdy přímo z oken rezidence. Nevydrželi zde ale dlouho. Za francouzské okupace v letech 1741 až 1742 byli během dvou let všichni do jednoho vystříleni. Zůstalo po nich jen jméno příkopu. Za Marie Terezie nahradila Prašný most hráz, která dělila příkop na Horní a Dolní. Odtud název, který přetrval až do dnešních let. Právě tady si dcera vzpomněla na text písně: „Na tom Prašným mostě rozmarýna roste….“ Faktem je, že Jelení příkop nebyl veřejnosti přístupný téměř 200 let.

Za 2. světové války byla zbudována vyhlídková cesta nad dolní částí příkopu a v 80. až 90. letech 20. století zde došlo k rozsáhlé rekonstrukci, hlavně cest v horní části příkopu. Pročistilo se stromoví od uschlých dřevin, byl dosázen nový keřový porost. Příkop je ale plný nespoutané divoké romantiky díky volně rostlým a velmi vzrostlým javorům, jírovcům, jasanům. Punc lesní vůně dodávají duby, modříny, smrky a borovice. A právě v tuto dobu (červen 2007) místo svou typickou sladkou vůní prosytí právě kvetoucí lípy. V roce 2002 byl slavnostně otevřen tunel, který dokázal obě části příkopu, Dolní a Horní Jelení příkop zase propojit. Dnes jsme tedy s dcerou prošly celým Jelením příkopem.

Z Klárova se podél Chotkovy ulice dá dostat do dolního Jeleního příkopu, dále trasa vede podél potoku Brusnice až k valu Prašného mostu a po průchodu více než osmdesát metrů dlouhým tunelem se dostanete do horní části Jeleního příkopu až k takzvané bažantnici a k severní bráně Pražského hradu.

Zkuste vstoupit a ucítit vůni lip, nechat se ukolébat šuměním listů ve větru a opájet se paletou barev všech odstínů zelené co si jen dokážete představit. V tichu tady uslyšíte zpěv ptáků z ptačích domovů v korunách stromů a ve svém nitru můžete porovnat mnohotvárnost hradních zahrad a naslouchat jim až k oněmění.

Ještě jedno malé tajemství.Jelení příkop je propojen starou brankou se zahradou Na Opyši. Tato zahrada patří k domu Na Opyši číslo 5, nachází se v areálu Pražského hradu na jihovýchodě ( pod Černou věží a Daliborkou), má výměru 4184 metrů čtverečních, nadmořskou výšku 245–250 metrů, slouží k soukromým účelům obyvatel nemovitosti a je tedy veřejně nepřístupná. Dům v zahradě pochází z roku 1848, po vzniku Československé republiky byl v užívání Kanceláře prezidenta republiky. V zahradě je možno zahlédnout jabloně, hrušně a ořešáky, ale i smrky a borovice.

Jako rodilá Pražačka jsem tato místa navštěvovala hojně, jako prcek za ruku s rodiči, jako žačka na vycházkách se základní školou, jako slečna na rande s klukama, pak jako matka se svými ratolestmi a dnes jako zralá žena s fotoaparátem v ruce a vzpomínkami v srdci. Ke každému životnímu období se vážou jiné zážitky a jiné lásky, jen ta místa plná zeleně, romantiky a pohlcené, ztracené historie zůstávají stále. Procházeli se tu kdysi, stejně jako nyní já, králové, prezidenti i prostý lid. I oni tady prožívali své radosti a strasti, meditovali při toulkách cestami a zelení a prostě jen tak žili svůj osud. Stejně tak po mnoho staletí žijí, mění se a přetrvávají všechny pražské hradní zahrady. V každé době mají své kouzlo pro svoji generaci a kvetou, usychají, mění se a znovuožívají, prostě jsou tady v symbióze s námi. Tahle místa, kde čiší energie minulosti, mám opravdu ráda.

Zahrady obklopující Pražský hrad lze rozdělit do několika celků. Na zahrady severní, které se nazývají Královská zahrada, Horní a Dolní Jelení příkop, zahrada Na terase Jízdárny, zahrada Na Baště a Lumbeho zahrada. Zahrady jižní, což jsou Rajská zahrada, zahrada Na Valech, Hartigovská zahrada, a na palácové zahrady pod Pražským hradem, které spojují Pražský hrad s Malou stranou, těch je pět. Ledeburská, Malá a Velká Pálffyovská, Kolowratská a Malá a Velká Fürstenberská zahrada. Součástí objektu je i Galerie Ledeburské zahrady a všechny jižní zahrady jsou mezi sebou průchozí.

Ze severních zahrad Hradu je historicky nejcennější Královská zahrada. A protože právě ta byla úplně nejblíže mému bydlišti z dětství, navštěvovala jsem ji často a více jak 20 let. Do zahrady jsem procházela vchodem u Letohrádku královny Anny a od dětských let přikládala ucho ke Zpívající fontáně. A představte si, ty kapky i proudy vody dopadající z horní mísy do spodní opravdu hrály pokaždé jinou píseň, koncert nebo sonátu. Jako malá holka jsem slýchávala Červený šátečku kolem se toooč, kolem se toooč…. A jako dospělá klavírní koncert B mol, pubertu raději zmiňovat nebudu. Velmi často ale byla období, kdy kašna mlčela. Neměla totiž vodu.

Hlavní vchod do zahrady je branou z ulice U Prašného mostu přibližně naproti Jízdárně Pražského hradu. Zahrada se rozprostírá na ploše 3,6 ha mezi Jelením příkopem a ulicí Mariánské hradby. V zahradě se střídají travnaté plochy s geometricky sázenými květinami, které se rok co rok a někdy i mezi sezónami mění. Rostou tu ale i vzácné stálezelené listnaté dřeviny a jehličnany. Dalších stromů je tady také heurékom. Javory, buky, habry i jírovce pozná každý, dětem dá možná práci poznat platany. Minulost se současností zde spojuje středem procházející překrásná lipová alej tvořící dominantu zahrady. Alej je zakončená barokní nikou s kašnou zdobenou sochou Herkula. Tuto sochu vytvořil Jan Jiří Bendl. Nedaleko od ní , v popředí, je umístěna kamenná váza z roku 1729 od Matyáše Brauna.

Návštěvníci zahrady dnes ale nejvíce využívají prostor před Letohrádkem královny Anny, tzv. giardinetto. Je to nevelká ozdobná zahrada, kterou kdysi upravil architekt Pavel Janák podle vzoru nizozemského architekta de Vriesse v čistém renesančním stylu. Právě v jejím středu stojí už výše zmiňovaná Zpívající fontána. Pousmála jsem se, když ke spodní míse přikládala ucho má dcera a říkala jsem si co asi za melodii slyší dnes ona. Od fontány jsme se spolu vydaly nedlouho zpřístupněnou (od roku 1999) vyhlídkovou cestou kolem Míčovny do dolní části Jeleního příkopu.

Míčovna umístěná v zahradě vznikala v letech 1567 až 1569, architektem byl Bonifác Wolmut a Oldřich Aostalis. Po požáru roku 1945 byla obnovena architektem Pavlem Janákem. Pozoruhodná původní sgrafita, alegorie Věd, Ctností a Živlů byla obnovena v letech 1966 až 1967. Ještě stojí za zmínku tapiserie Antonius a Kleopatra, umístěná uvnitř Míčovny.

A ještě pár slov k historii. Zahradu založil Ferdinand I. Habsburský roku 1534. Kdysi na tomto místě bývaly vinice stejně jako v širokém okolí a na Petříně. Architektem zahrady byl Giovanni Spazio a zahradníkem Francesco. Původní zahrada byla pořízena v italském zahradním slohu. Ve stejné době započala výstavba ohradní zdi a Královského letohrádku, který byl původně budován pro slavnosti královského dvora. V letech 1581–3 vzniknul zvěřinec- Lví či Medvědí dvůr podle návrhu architekta Oldřicha Aostalise. Objekt byl roku 1970 upravený na vinárnu a restauraci. Míčovna, jak jsem se zmínila, byla dostavěna roku 1569, Fíkovna roku 1590 a oranžérie 1601. V letech 1555 až 1558 byla zahrada rozšířena a hned na to upravena roku 1563 Janem Vredemanem de Vries v holandském slohu. Podruhé rozšířena byla v druhé polovině 17. století. V 18. století byla zahrada zbarokizována, na počátku 19. stol. přeměněna na anglický park. V letech 1989 – 99 byl zrekonstruován Letohrádek královny Anny i prezidentská rezidence, ve které bydleli všichni prezidenti od roku 1938 do roku 1989. Na místě staré oranžérie byla koncem 90.let postavena nová se skleníkem podle architektonického návrhu Evy Jiřičné. Skleněná stavba z kovu a skel je dlouhá sto metrů a slouží k regeneraci vysokých rostlin a hrnkových květin. V provozu je od roku 1999.

Ještě se vrátím ke Zpívající fontáně, která je tak nazvána skutečně podle dopadu vodních kapek do bronzové nádrže. Vznikala v letech 1564 až 1568 a je dílem brněnského zvonaře Tomáše Jaroše. Vznikla podle precizního návrhu sochaře Francesca Terbia a sem do zahrady na střed giardinetta před západní průčelí letohrádku byla instalována roku 1573. Letohrádek se nazýval původně Královský letohrádek až v 19. století byl přejmenován na Letohrádek královny Anny, to proto, že mezi dvěmi arkádami na západní straně letohrádku existuje reliéf na kterém Ferdinand I podává královně Anně květ. Reliéf pochází z doby kolem roku 1540 z hutě Paola della Stelly. Ještě po určitou dobu v mezidobí byl letohrádek kolem poloviny 18. století nazýván Belvedér. Některé zdroje uvádějí, že je to prý slohově nejčistší renesanční stavba ve střední Evropě.

Copak změny názvů, ale moci se tak přenést o pár století zpátky a usadit se tiše na některou ze slavností královského dvora, tady pořádanou a velkolepou. Chtěla bych vidět, jak král a jeho dvůr odhazovali okousané kosti rovnou za sebe královským chrtům jako milodary, jak dámy tančily své polonézy v těžkých sametových šatech a při tom se dokázaly usmívat, i když pražilo slunce a bylo třeba 30 stupňů nad nulou. Asi bych si uvědomila krásu a lehkost odívání mé doby existence. Na druhou stranu ráda bych si s nimi připila těžkým vínem z bohatých českých vinic na jižních svazích Prahy.