Po rodinných problémech jsme odjeli z Brna směr Mongolsko až 21.
v neděli kolem 12 hodiny… Přinášíme úryvky
z cestovního deníku expedice Žigulíkem do
Mongolska.
Student pedagogiky, student práv a béžová Lada 2104 se vydali na
východ, aby poznali krásy a nástrahy států bývalého sovětského bloku.
V závěru cesty podpoří budoucí školáky v Mongolsku.
Po rodinných problémech jsme odjeli z Brna až 21. v neděli kolem 12 hodiny směr Bratislava. Na dálnici byl klid, na Slovensku jsme jeli po staré silnici. Chtěli jsme si zkrátit cestu za strýčkem v Bratislavě, bohužel to zkončilo jenom projíždkou po národním parku. Železnou závoru na koci cesty se nám nepodařila prorazit, zkouška odjet jí se nevydařila. Zadní kolo zůstalo ve vzduchu a měli jsme co dělat dostat Laďu na silnici a projet park zpět. Tentokrát to zkončilo naštěstí bez pokuty.
Večer jsme pokračovali do Maďarska na Budapešť. Za hranicemi začal blbnout volnoběh, prostě při zastavení zhasl. Ten den jsme jeli až do noci. Spali jsme asi 50km od srbských hranic. Ráno volnoběh nedržel, po očištění kontaktů se situace trochu zlepšila, ale nic moc. Pošteloval jsem to od ucha a Laďa frčí pěkně.
Student pedagogiky, student práv a béžová Lada 2104 se vydali na východ, aby poznali krásy a nástrahy států bývalého sovětského bloku. Vrcholky hor, skalní stěny, zrádné kamenné silnice a v závěru cesty podpora budoucích školáků v Mongolsku jsou cílem těchto tří dobrodruhů. Cestou se k nim ještě přidá kameraman a když vše půjde dobře, vznikne i dokumentární film.
Celníci na hranicích jsou zábavní a dá se říct že nám fandí, prostě charašoj mašina, Spotřeba je kolem 9L/100km což nás mile překvapilo stejně jako Bulhaři. Fajn země. Benzín po Turecko 26–29 Kč/l. Bohužel v Turecku stojí kolem 35Kč a to už je hoší. Naštěstí sme o ceně bezínu věděli už z domu, tak před tureckými hranicemi jsme nabrali do kanystrů a s přetékající nádrží jsem upalovali do Turecka.
Istanbul se svými 16milóny obyvateli je fááááááááákt obrovský město, po padesátikilometrovém předměsti sme se regulelně ztratili. Dělníci nám dali čaj, poradili a drnkali jsme se podívat na centrum. Paráda, v lidech vzbuzujeme sympatie, koukají, smějí se, fandí, safari, safari, smích prostě paráda.
Pokud máte zájem podpořit cestu, která není jen samoúčelným dobrodružstvím, ale vytkla si i další cíle, ozvěte se nám na adresu redakce (at) cestovatel.cz Rádi zprostředkujeme kontakt a dle našich možností dáme o Vaší podpoře vědět světu. Podrobnosti o průběhu expedice najdete na stránkách Žigulíkem do Mongolska
Obrovský dík patří Víťovi a Kačce do Tvarožné, jejich výdrž byla neuvěřitelná při přípravách Ladíka. Momentálně se nacházíme za Istanbulem v jedné lezecké oblasti a relaxujeme po 1654km. Je tu krásně, spíme nedaleko silnic, vaříme si, je pohoda. Potrvzuje se nám nepsané pravidlo: čím dál jedete na východ tím jsou lidé pohostinější.
Turci nás zvou na snídaně, obědy, dávájí nám ovoce, zvou nás na čaj, jsou super. Trochu nás oba zmáhá nemoc(rýma, zanícené průdušky) ale léčíme se, večer a ráno slivovička… Snad to bude dobrý. V nejbližích dnech se chystáme na východ Turecka do hor, někam kde bude klid a málo lidí. Děkujeme Všem kdo nás podpořili, podporují a podpoří. {{reklama()}}
Po rodinných problémech jsme odjeli z Brna až 21. v neděli kolem 12 hodiny směr Bratislava. Na dálnici byl klid, na Slovensku jsme jeli po staré silnici. Chtěli jsme si zkrátit cestu za strýčkem v Bratislavě, bohužel to zkončilo jenom projíždkou po národním parku. Železnou závoru na koci cesty se nám nepodařila prorazit, zkouška odjet jí se nevydařila. Zadní kolo zůstalo ve vzduchu a měli jsme co dělat dostat Laďu na silnici a projet park zpět. Tentokrát to zkončilo naštěstí bez pokuty.
Večer jsme pokračovali do Maďarska na Budapešť. Za hranicemi začal blbnout volnoběh, prostě při zastavení zhasl. Ten den jsme jeli až do noci. Spali jsme asi 50km od srbských hranic. Ráno volnoběh nedržel, po očištění kontaktů se situace trochu zlepšila, ale nic moc. Pošteloval jsem to od ucha a Laďa frčí pěkně.
Student pedagogiky, student práv a béžová Lada 2104 se vydali na východ, aby poznali krásy a nástrahy států bývalého sovětského bloku. Vrcholky hor, skalní stěny, zrádné kamenné silnice a v závěru cesty podpora budoucích školáků v Mongolsku jsou cílem těchto tří dobrodruhů. Cestou se k nim ještě přidá kameraman a když vše půjde dobře, vznikne i dokumentární film.
Celníci na hranicích jsou zábavní a dá se říct že nám fandí, prostě charašoj mašina, Spotřeba je kolem 9L/100km což nás mile překvapilo stejně jako Bulhaři. Fajn země. Benzín po Turecko 26–29 Kč/l. Bohužel v Turecku stojí kolem 35Kč a to už je hoší. Naštěstí sme o ceně bezínu věděli už z domu, tak před tureckými hranicemi jsme nabrali do kanystrů a s přetékající nádrží jsem upalovali do Turecka.
Istanbul se svými 16milóny obyvateli je fááááááááákt obrovský město, po padesátikilometrovém předměsti sme se regulelně ztratili. Dělníci nám dali čaj, poradili a drnkali jsme se podívat na centrum. Paráda, v lidech vzbuzujeme sympatie, koukají, smějí se, fandí, safari, safari, smích prostě paráda.
Pokud máte zájem podpořit cestu, která není jen samoúčelným dobrodružstvím, ale vytkla si i další cíle, ozvěte se nám na adresu redakce (at) cestovatel.cz Rádi zprostředkujeme kontakt a dle našich možností dáme o Vaší podpoře vědět světu. Podrobnosti o průběhu expedice najdete na stránkách Žigulíkem do Mongolska
Obrovský dík patří Víťovi a Kačce do Tvarožné, jejich výdrž byla neuvěřitelná při přípravách Ladíka. Momentálně se nacházíme za Istanbulem v jedné lezecké oblasti a relaxujeme po 1654km. Je tu krásně, spíme nedaleko silnic, vaříme si, je pohoda. Potrvzuje se nám nepsané pravidlo: čím dál jedete na východ tím jsou lidé pohostinější.
Turci nás zvou na snídaně, obědy, dávájí nám ovoce, zvou nás na čaj, jsou super. Trochu nás oba zmáhá nemoc(rýma, zanícené průdušky) ale léčíme se, večer a ráno slivovička… Snad to bude dobrý. V nejbližích dnech se chystáme na východ Turecka do hor, někam kde bude klid a málo lidí. Děkujeme Všem kdo nás podpořili, podporují a podpoří. {{reklama()}}
V úterý 23. června zvolila porota dvanáct stromů, které postupují
do celostátní ankety Strom roku 2009 vyhlašované programem Strom
života Nadace Partnerství a Ministerstvem životního prostředí. Oblíbenost
ankety, v níž se setkávají příběhy stromů a lidí, rok od roku
stoupá. Anketu podporuje společnost Skanska.
O vítězi celorepublikové ankety Strom roku 2009 již bude
rozhodovat sama veřejnost od 1. srpna do 10. října prostřednictvím
dárcovských SMS zpráv nebo zpoplatněných hlasovacích archů. Vybrané
peníze poputují do veřejné sbírky a budou přerozděleny na výsadby
stromů a pokácených alejí nebo zvelebování veřejných prostranství.
V úterý 23. června zvolila porota dvanáct stromů, které postupují do celostátní ankety Strom roku 2009 vyhlašované programem Strom života Nadace Partnerství a Ministerstvem životního prostředí. Oblíbenost ankety, v níž se setkávají příběhy stromů a lidí, rok od roku stoupá. Anketu podporuje společnost Skanska, která v roce 2009 věnovala na činnost programu Strom života pět milionů korun.
„V letošním roce jsme obdrželi 65 nominací jednotlivců, obcí, škol, firem či občanských sdružení. Většinou to byly pečlivě zpracované návrhy, do kterých se se značným úsilím zapojilo velké množství lidí. Některé stromy poukazují na úzké sepětí s dlouholetou historií obce či města, jiné jsou vyjádřením odporu proti znečišťování životního prostředí. Rozhodování poroty tedy rozhodně nebylo lehké,“ uvedla Adéla Badáňová z Nadace Partnerství. „V minulém roce podali obyvatelé Římova při sbírání hlasů pro svou vítěznou Lípu Jana Gurreho neuvěřitelný výkon – díky rozsáhlé kampani se jim podařilo nasbírat plných 33 967 hlasů. Pro svůj strom sháněli příznivce z okolních obcí a škol, do kampaně se podařilo zapojit také řadu místních firem. Uvidíme, jak si finalisté povedou letos,“ doplnila Magdaléna Dobišová ze společnosti Skanska.
Program Strom života Nadace Partnerství pomáhá nevládním organizacím, obcím a dalším partnerům vytvářet zdravé a příjemné prostředí pro každodenní život, a to zejména podporou výsadeb stromů a péče o krajinu či veřejná prostranství. Péči o stromy mohou lidé podporovat formou veřejné sbírky, každoročním hlasováním v anketě Strom roku nebo přímou účastí při výsadbách. Generálním partnerem programu Strom života je již pátým rokem společnost Skanska.
Od 1. srpna do 10. října můžete hlasovat o stromu roku 2009 prostřednictvím dárcovských SMS zpráv ve tvaru DMS STROM1–12 odeslaných na číslo 87 777 nebo prostřednictvím zpoplatněných hlasovacích archů. Podrobnosti o projektu najdete na stránkách projektu Strom života
Letošní finálový výběr je velice pestrý, uspělo šest lip, dva duby, skupina vrb, jasan, hrušeň a oskeruše. „Lípa je každoročně nejčastěji navrhovaným druhem stromu. V letošním roce jich do finále postoupilo šest a to nejen díky úctyhodnému stáří a krásnému vzhledu, ale také díky jejich zajímavé historii. Raritou je lípa v zámeckém parku v Kamenici nad Lipou, na jejíž vodorovných větvích stál údajně taneční parket, dodala Adéla Badáňová. Detailní informace o jednotlivých finalistech budou v nejbližší době k dispozici na stránkách www.stromzivota.cz/anketa.
Kromě finalistů ankety Strom roku 2009 vybrala porota také čtyři stromy, které získaly titul „Strom hrdina“. Jedná se o stromy, které v současné době poškozuje, či v minulosti poškozovala lidská činnost. Například hrušeň v Borovanech v Jihočeském kraji přežila již několik pokusů o likvidaci trávením neznámým pachatelem.
{{reklama()}}
O vítězi celorepublikové ankety Strom roku 2009 již bude rozhodovat sama veřejnost. Hlasovat bude možné od 1. srpna do 10. října prostřednictvím dárcovských SMS zpráv ve tvaru DMS STROM1–12 odeslaných na číslo 87 777 nebo zpoplatněných hlasovacích archů. Vybrané peníze poputují do veřejné sbírky a budou přerozděleny na výsadby stromů a pokácených alejí nebo zvelebování veřejných prostranství. Vítězný strom Nadace Partnerství slavnostně vyhlásí 22. října na Koncertu pro stromy, kde zazpívá Marta Kubišová.
Dvanáct finalistů ankety Strom roku 2009:
Žižkova hrušeň v Otěvěku – Jihočeský kraj
Lípa Samaritánka v Hradišti – Jihomoravský kraj
Pozořické vrby – Jihomoravský kraj
Lípa u fary v Horním Maršově – Královéhradecký kraj
Lípa v obci Kotel-Osečná – Liberecký kraj
Jasan ve Světlé Hoře – Vévoda z Morgenlandu – Moravskoslezský kraj
V úterý 23. června zvolila porota dvanáct stromů, které postupují do celostátní ankety Strom roku 2009 vyhlašované programem Strom života Nadace Partnerství a Ministerstvem životního prostředí. Oblíbenost ankety, v níž se setkávají příběhy stromů a lidí, rok od roku stoupá. Anketu podporuje společnost Skanska, která v roce 2009 věnovala na činnost programu Strom života pět milionů korun.
„V letošním roce jsme obdrželi 65 nominací jednotlivců, obcí, škol, firem či občanských sdružení. Většinou to byly pečlivě zpracované návrhy, do kterých se se značným úsilím zapojilo velké množství lidí. Některé stromy poukazují na úzké sepětí s dlouholetou historií obce či města, jiné jsou vyjádřením odporu proti znečišťování životního prostředí. Rozhodování poroty tedy rozhodně nebylo lehké,“ uvedla Adéla Badáňová z Nadace Partnerství. „V minulém roce podali obyvatelé Římova při sbírání hlasů pro svou vítěznou Lípu Jana Gurreho neuvěřitelný výkon – díky rozsáhlé kampani se jim podařilo nasbírat plných 33 967 hlasů. Pro svůj strom sháněli příznivce z okolních obcí a škol, do kampaně se podařilo zapojit také řadu místních firem. Uvidíme, jak si finalisté povedou letos,“ doplnila Magdaléna Dobišová ze společnosti Skanska.
Program Strom života Nadace Partnerství pomáhá nevládním organizacím, obcím a dalším partnerům vytvářet zdravé a příjemné prostředí pro každodenní život, a to zejména podporou výsadeb stromů a péče o krajinu či veřejná prostranství. Péči o stromy mohou lidé podporovat formou veřejné sbírky, každoročním hlasováním v anketě Strom roku nebo přímou účastí při výsadbách. Generálním partnerem programu Strom života je již pátým rokem společnost Skanska.
Od 1. srpna do 10. října můžete hlasovat o stromu roku 2009 prostřednictvím dárcovských SMS zpráv ve tvaru DMS STROM1–12 odeslaných na číslo 87 777 nebo prostřednictvím zpoplatněných hlasovacích archů. Podrobnosti o projektu najdete na stránkách projektu Strom života
Letošní finálový výběr je velice pestrý, uspělo šest lip, dva duby, skupina vrb, jasan, hrušeň a oskeruše. „Lípa je každoročně nejčastěji navrhovaným druhem stromu. V letošním roce jich do finále postoupilo šest a to nejen díky úctyhodnému stáří a krásnému vzhledu, ale také díky jejich zajímavé historii. Raritou je lípa v zámeckém parku v Kamenici nad Lipou, na jejíž vodorovných větvích stál údajně taneční parket, dodala Adéla Badáňová. Detailní informace o jednotlivých finalistech budou v nejbližší době k dispozici na stránkách www.stromzivota.cz/anketa.
Kromě finalistů ankety Strom roku 2009 vybrala porota také čtyři stromy, které získaly titul „Strom hrdina“. Jedná se o stromy, které v současné době poškozuje, či v minulosti poškozovala lidská činnost. Například hrušeň v Borovanech v Jihočeském kraji přežila již několik pokusů o likvidaci trávením neznámým pachatelem.
{{reklama()}}
O vítězi celorepublikové ankety Strom roku 2009 již bude rozhodovat sama veřejnost. Hlasovat bude možné od 1. srpna do 10. října prostřednictvím dárcovských SMS zpráv ve tvaru DMS STROM1–12 odeslaných na číslo 87 777 nebo zpoplatněných hlasovacích archů. Vybrané peníze poputují do veřejné sbírky a budou přerozděleny na výsadby stromů a pokácených alejí nebo zvelebování veřejných prostranství. Vítězný strom Nadace Partnerství slavnostně vyhlásí 22. října na Koncertu pro stromy, kde zazpívá Marta Kubišová.
Dvanáct finalistů ankety Strom roku 2009:
Žižkova hrušeň v Otěvěku – Jihočeský kraj
Lípa Samaritánka v Hradišti – Jihomoravský kraj
Pozořické vrby – Jihomoravský kraj
Lípa u fary v Horním Maršově – Královéhradecký kraj
Lípa v obci Kotel-Osečná – Liberecký kraj
Jasan ve Světlé Hoře – Vévoda z Morgenlandu – Moravskoslezský kraj
Mladějovická lípa – Olomoucký kraj
Dub u kláštera v Kladrubech – Plzeňský kraj
Dub u Postupic – Středočeský kraj
Žeberská lípa – Ústecký kraj
Lípa v Kamenici nad Lipou – kraj Vysočina
Titul Strom hrdina 2009:
Písecký akát – Jihočeský kraj
Borovanská hrušeň – Jihočeský kraj
Buk na Vinařské v Brně – Jihomoravský kraj
Douchův doubek v Kochánově – kraj Vysočina
Mladějovická lípa je jedním z finalistů ankety Strom roku 2009
Žeberská lípa je jedním z finalistů ankety Strom roku 2009
Mladějovická lípa je jedním z finalistů ankety Strom roku 2009
Žeberská lípa je jedním z finalistů ankety Strom roku 2009
Žižkova hrušeň v Otěvěku je jedním z finalistů ankety Strom roku 2009
Znáte ten příběh z hlubokých divokých lesů první poloviny 11.
století, kdy opuštěné děti bloudily lesem, plakaly a hledaly slunce a
něčí dlaň, když tu se lesem přihnala družina přemyslovského knížete
Oldřicha, muže dobrého srdce. Děti nejen že k sobě vzal ale hned obec
v lesích jim postavit dal a na jejich počest Dětenicemi ji pojmenoval.
Dnes tady najdete zámek s parkem a zámeckým pivovarem, ve kterém se
vaří místní proslulé Pivo lásky. Neméně proslulá je i zdejší
středověká krčma.
Znáte ten příběh z hlubokých divokých lesů první poloviny 11. století, kdy opuštěné děti bloudily lesem, plakaly a hledaly slunce a něčí dlaň, když tu se lesem přihnala družina přemyslovského knížete Oldřicha, muže dobrého srdce. Děti nejen že k sobě vzal ale hned obec v lesích jim postavit dal a na jejich počest Dětenicemi ji pojmenoval.
Dětenice jsou brány za bránu do Českého ráje, leží v jižní části okresu Jičín uprostřed lesů, pahorkatiny a rybníků. Už roku 1295 vznikla v Dětenicích gotická tvrz . Postavit ji nechal Beneš, nejstarší ze 4 synů Jaroslava z Hruštičce z rodu Markvarticů. Další známé české rody se zde střídaly po celé 15. a 16. století, Okořtí, Semečkové, Blektové, Valkounové, známí Černínové, mocný český rod Křineckých z Ronova.
Jiří Křinecký nechal roku 1619 postavit ohromnou věž, která zde stojí dodnes. Po bitvě na Bílé hoře roku 1621 byl Křineckým majetek zkonfiskován a dostal jej Albrecht z Valdštejna. A jak si někdy osud pohraje, ten v té době již zámek vyměnil za tři jiná panství a k srdci mu nepřirostl. Naštěstí ho získal příbuzný, Adam z Valdštejna a tak Valdštejnové stejně drželi zámek ve svých rukách 100 let až do doby, kdy je sňatkem s Adamovou dcerou získal hrabě z Kunburku. Jan Kristián Clam-Gallas nechal přebudovat renesanční zámek na pozdně barokní v letech 1762–1765 dle projektu stavitele Zachariáše Fiegerta. Téměř v této podobě se zámek zachoval.
Své sídlo zde měli i baron Jakub Wimmer z Wiemmersberku, roku 1808 koupil Dětenice baron Jan Filip Wessenberk z Ampringen významný rakouský diplomat, který nechal dostavět 2. patra obou křídel a roku 1820 původně francouzský park proměnil na přírodně krajinářský. Jeho éru zde na zámku ukončila sebevražda roku 1873, kdy byl obviněn z vlastizrady a jako Maltézský rytíř zámek odkázal tomuto nejstaršímu rytířskému řádu křesťanství, který zámek spravoval prostřednictvím svých velkopřevorů. Řád zámek prodal až roku 1903 velkoprůmyslníkovi Adolfu Blochovi, jehož syn Rudolf Bloch prohrál celé jejich jmění za jediný den na burze.
Roku 1927 koupil panství v dražbě stavitel ing. Emanuel Řehák, velký vlastenec, který místo pozvedl k prosperitě.Část zámku zpřístupnil veřejnosti už kdysi za 1. republiky. Roku 1948 byl Řehákův majetek znárodněn, Řehákovi vystěhováni a byl jim přidělen jednopokojový byt na Kladně, kde prý po roce oba zemřeli. Na zámku místo nich sídlila dívčí škola zahradnická, později zvláštní internátní chlapecká škola, sbírky byly rozebrány, budova zdevastována. V tomto stavu ji koupil roku 1998 pan Pavel Ondráček, který provedl náročnou, za to šetrnou rekonstrukci a zámek zpřístupnil veřejnosti.
Dnes v zámku zaujme unikátní sbírka zbraní maltézských rytířů stejně jako lovecká sbírka trofejí, které mají různé odchylky. Střílela se především zvířata zdegenerovaná, aby nebyla možnost přenosu vad na další generaci zvěře. Renesanční salonek vás okouzlí také odkrytými freskami. Jsou na nich vyobrazeni Křinečtí z Ronova o nichž se říká, že Jiří zakopal v tajných chodbách zámku své jmění, když prchal do Saska, protože měl být popraven mezi 27 českými pány na Staroměstském náměstí. Život si zachránil a poklad zřejmě ukryl tak dobře, že ho nikdy nikdo nenašel.
Zámecká kaple bývala zasvěcena Panně Marii, byly zde odkryty původní fresky Adam a Eva v ráji a další zbytky fresek, jen tam kde bylo okénko do kuchyně, když zde sídlila zvláštní chlapecká škola, je bílá zeď a oltářní obrázek .
Zajímavým prostorem je taneční sál, kde se odjakživa tančilo a koncertovalo. Tradice zůstala zachována dodnes. Místnost je charakteristická stropní freskou ,která připomíná spojení dvou rodů Clamů a Gallasů a překrásným lustrem z českého křišťálu, má 180 svíček a váží kolem 600 kilogramů.
Na zámku je možno shlédnout i další skvosty, jako Hudební salonek, Rokokový salonek, Zlatý salonek, Stříbrný salonek, Lovecký salonek, Přijímací sál, Květinový salonek Emy Destinové či Rytířský sál. Jako žena bych zdůraznila Modrou jídelnu, ve které je na stole vidět překrásný 105 dílný servis ve stylu Delfské fajáns a nádoba uprostřed, která sloužila na mytí rukou .
Na tajemství všech těchto salónků se ale přijeďte podívat osobně. Návštěva Dětenic skutečně stojí za to a věřte, že tady prožijete celý den ani nebudete vědět jak ten čas běží… Určitě se zde projděte dvouhektarovým volně koncipovaným zámeckým parkem, ve kterém mimo jiné uvidíte ve výběhu koně nebo pštrosy v oboře.
Před budovou zámku můžete posedět v okolí kašny se sousoším Kentaura s nymfou od F. Rouse z roku 1860 nebo se projít cestami po zahradě mezi květinami a vysokými vzrostlými stromy. Jaro přineslo spousty různobarevných květů rododendronů, kterými je zahrada ve skupinkách protkána. Do budovy bývalého purkrabství je umístěna prodejna suvenýrů, oblečení, korálky, šperky, dětenické pivo a spousta dalších věcí.
Roku 1790 byla hrabětem Clam-Gallasem postavena vedle Starého sklepa nedaleko od parku zámku budova varny s ležáckými sklepy, spilkou a ledárnou. Poslední stavební úpravy převážně na sladovně byly koncem 19. století za maltézských rytířů a toto pivo bylo velmi oblíbeno. Pivovar byl znovu zprovozněn v polovině dubna 2003. Vaření piva probíhá na otevřeném ohni, scezuje se přes slámu, kvasí v dubových kádích a leží v dobových ležáckých sudech. Dětenické pivo si zachovalo prastarou chuť. Dnes chutná stejně jako kdysi chutnalo našim předkům. V budově pivovaru bylo i muzeum pivovarnictví. Součástí prohlídky pivovaru byla samozřejmě také ochutnávka piva. Říká se, že toto místní pivo dává nadlidskou chuť na sex. Místnímu červenému ležáku se proto říká Pivo lásky. Jako první si toto pivo zvyšující chuť na sex nechával vařit loupeživý a též sexu chtivý rytíř Artur mladými pannami, které byly jeho otrokyněmi. Aby neprozradily recept, nechal jim vždy vyříznout jazyk.
Dnes na příchozí středověk dýchá v historických sklepích, kde původně vznikla středověká krčma a kde stylově oděná obsluha oslovuje hosty jadrnou i peprnou staročeštinou. Dnes se dá posedět i venku v předzahrádce u dřevěných stolů a lavic. Večer se uvnitř krčmy dějí věci. Vystupují zde šermíři, kejklíři, tanečnice i fakír. Pro ohromný zájem z širého a dalekého okolí je krčma již v několika stylových místnostech. V jedné z nich dokonce visí u stropu klec s uvězněným „ vycpaným“ člověkem. Sedíte na dřevěných lavicích, kde se místy povalují teplé kožešiny, jíte za masivními dřevěnými stoly a u stropu visí železné lustry se svícemi. Na každém ze stolů hoří další mohutné svíce a drobné svíčky, které probleskují přítmím.
Báječnou baštu, samozřejmě především masitou a vynikající tamtéž pečený chléb můžete okusit právě tady, ve středověké krčmě, která se proslavila až za hranice a kde na vás pokřikuje úslužná obsluha“ Tak se nestyď a žer !“ a když si objednáte vodu, abyste zapili „flákotu mastnou“ okatý mladík se vás jemně optá: „ A chceš do ní naprdět?“ Kupodivu i malé děti pochopí, že jde o vodu s bublinkami či bez!!!
Dětenice, to je celodenní výlet s očima na vrch hlavy!!! Myslím, že tam určitě nezajedete jen jednou…O tom svědčí přeplněná parkoviště stejně jako štrůdly aut podél silnice… ‘Ženy jistě okouzlí zámek se zahradou, děti pštrosi a koně a muže uzené ovarové koleno, klobásky a dětenický ležák, ale abych jim nekřivdila, možná tanečnice na stolech, jemnější povahy při prohlídce zámku trofeje zvěře a milovníky zbraní sbírka různých zbraní Maltézských rytířů. No a na příjemně prožitou noc, si můžete nakoupit Pivo lásky v atraktivních lahvích s sebou.
Znáte ten příběh z hlubokých divokých lesů první poloviny 11. století, kdy opuštěné děti bloudily lesem, plakaly a hledaly slunce a něčí dlaň, když tu se lesem přihnala družina přemyslovského knížete Oldřicha, muže dobrého srdce. Děti nejen že k sobě vzal ale hned obec v lesích jim postavit dal a na jejich počest Dětenicemi ji pojmenoval.
Dětenice jsou brány za bránu do Českého ráje, leží v jižní části okresu Jičín uprostřed lesů, pahorkatiny a rybníků. Už roku 1295 vznikla v Dětenicích gotická tvrz . Postavit ji nechal Beneš, nejstarší ze 4 synů Jaroslava z Hruštičce z rodu Markvarticů. Další známé české rody se zde střídaly po celé 15. a 16. století, Okořtí, Semečkové, Blektové, Valkounové, známí Černínové, mocný český rod Křineckých z Ronova.
Jiří Křinecký nechal roku 1619 postavit ohromnou věž, která zde stojí dodnes. Po bitvě na Bílé hoře roku 1621 byl Křineckým majetek zkonfiskován a dostal jej Albrecht z Valdštejna. A jak si někdy osud pohraje, ten v té době již zámek vyměnil za tři jiná panství a k srdci mu nepřirostl. Naštěstí ho získal příbuzný, Adam z Valdštejna a tak Valdštejnové stejně drželi zámek ve svých rukách 100 let až do doby, kdy je sňatkem s Adamovou dcerou získal hrabě z Kunburku. Jan Kristián Clam-Gallas nechal přebudovat renesanční zámek na pozdně barokní v letech 1762–1765 dle projektu stavitele Zachariáše Fiegerta. Téměř v této podobě se zámek zachoval.
Své sídlo zde měli i baron Jakub Wimmer z Wiemmersberku, roku 1808 koupil Dětenice baron Jan Filip Wessenberk z Ampringen významný rakouský diplomat, který nechal dostavět 2. patra obou křídel a roku 1820 původně francouzský park proměnil na přírodně krajinářský. Jeho éru zde na zámku ukončila sebevražda roku 1873, kdy byl obviněn z vlastizrady a jako Maltézský rytíř zámek odkázal tomuto nejstaršímu rytířskému řádu křesťanství, který zámek spravoval prostřednictvím svých velkopřevorů. Řád zámek prodal až roku 1903 velkoprůmyslníkovi Adolfu Blochovi, jehož syn Rudolf Bloch prohrál celé jejich jmění za jediný den na burze.
Roku 1927 koupil panství v dražbě stavitel ing. Emanuel Řehák, velký vlastenec, který místo pozvedl k prosperitě.Část zámku zpřístupnil veřejnosti už kdysi za 1. republiky. Roku 1948 byl Řehákův majetek znárodněn, Řehákovi vystěhováni a byl jim přidělen jednopokojový byt na Kladně, kde prý po roce oba zemřeli. Na zámku místo nich sídlila dívčí škola zahradnická, později zvláštní internátní chlapecká škola, sbírky byly rozebrány, budova zdevastována. V tomto stavu ji koupil roku 1998 pan Pavel Ondráček, který provedl náročnou, za to šetrnou rekonstrukci a zámek zpřístupnil veřejnosti.
Dnes v zámku zaujme unikátní sbírka zbraní maltézských rytířů stejně jako lovecká sbírka trofejí, které mají různé odchylky. Střílela se především zvířata zdegenerovaná, aby nebyla možnost přenosu vad na další generaci zvěře. Renesanční salonek vás okouzlí také odkrytými freskami. Jsou na nich vyobrazeni Křinečtí z Ronova o nichž se říká, že Jiří zakopal v tajných chodbách zámku své jmění, když prchal do Saska, protože měl být popraven mezi 27 českými pány na Staroměstském náměstí. Život si zachránil a poklad zřejmě ukryl tak dobře, že ho nikdy nikdo nenašel.
Zámecká kaple bývala zasvěcena Panně Marii, byly zde odkryty původní fresky Adam a Eva v ráji a další zbytky fresek, jen tam kde bylo okénko do kuchyně, když zde sídlila zvláštní chlapecká škola, je bílá zeď a oltářní obrázek .
Zajímavým prostorem je taneční sál, kde se odjakživa tančilo a koncertovalo. Tradice zůstala zachována dodnes. Místnost je charakteristická stropní freskou ,která připomíná spojení dvou rodů Clamů a Gallasů a překrásným lustrem z českého křišťálu, má 180 svíček a váží kolem 600 kilogramů.
Na zámku je možno shlédnout i další skvosty, jako Hudební salonek, Rokokový salonek, Zlatý salonek, Stříbrný salonek, Lovecký salonek, Přijímací sál, Květinový salonek Emy Destinové či Rytířský sál. Jako žena bych zdůraznila Modrou jídelnu, ve které je na stole vidět překrásný 105 dílný servis ve stylu Delfské fajáns a nádoba uprostřed, která sloužila na mytí rukou .
Na tajemství všech těchto salónků se ale přijeďte podívat osobně. Návštěva Dětenic skutečně stojí za to a věřte, že tady prožijete celý den ani nebudete vědět jak ten čas běží… Určitě se zde projděte dvouhektarovým volně koncipovaným zámeckým parkem, ve kterém mimo jiné uvidíte ve výběhu koně nebo pštrosy v oboře.
Před budovou zámku můžete posedět v okolí kašny se sousoším Kentaura s nymfou od F. Rouse z roku 1860 nebo se projít cestami po zahradě mezi květinami a vysokými vzrostlými stromy. Jaro přineslo spousty různobarevných květů rododendronů, kterými je zahrada ve skupinkách protkána. Do budovy bývalého purkrabství je umístěna prodejna suvenýrů, oblečení, korálky, šperky, dětenické pivo a spousta dalších věcí.
Roku 1790 byla hrabětem Clam-Gallasem postavena vedle Starého sklepa nedaleko od parku zámku budova varny s ležáckými sklepy, spilkou a ledárnou. Poslední stavební úpravy převážně na sladovně byly koncem 19. století za maltézských rytířů a toto pivo bylo velmi oblíbeno. Pivovar byl znovu zprovozněn v polovině dubna 2003. Vaření piva probíhá na otevřeném ohni, scezuje se přes slámu, kvasí v dubových kádích a leží v dobových ležáckých sudech. Dětenické pivo si zachovalo prastarou chuť. Dnes chutná stejně jako kdysi chutnalo našim předkům. V budově pivovaru bylo i muzeum pivovarnictví. Součástí prohlídky pivovaru byla samozřejmě také ochutnávka piva. Říká se, že toto místní pivo dává nadlidskou chuť na sex. Místnímu červenému ležáku se proto říká Pivo lásky. Jako první si toto pivo zvyšující chuť na sex nechával vařit loupeživý a též sexu chtivý rytíř Artur mladými pannami, které byly jeho otrokyněmi. Aby neprozradily recept, nechal jim vždy vyříznout jazyk.
Dnes na příchozí středověk dýchá v historických sklepích, kde původně vznikla středověká krčma a kde stylově oděná obsluha oslovuje hosty jadrnou i peprnou staročeštinou. Dnes se dá posedět i venku v předzahrádce u dřevěných stolů a lavic. Večer se uvnitř krčmy dějí věci. Vystupují zde šermíři, kejklíři, tanečnice i fakír. Pro ohromný zájem z širého a dalekého okolí je krčma již v několika stylových místnostech. V jedné z nich dokonce visí u stropu klec s uvězněným „ vycpaným“ člověkem. Sedíte na dřevěných lavicích, kde se místy povalují teplé kožešiny, jíte za masivními dřevěnými stoly a u stropu visí železné lustry se svícemi. Na každém ze stolů hoří další mohutné svíce a drobné svíčky, které probleskují přítmím.
Báječnou baštu, samozřejmě především masitou a vynikající tamtéž pečený chléb můžete okusit právě tady, ve středověké krčmě, která se proslavila až za hranice a kde na vás pokřikuje úslužná obsluha“ Tak se nestyď a žer !“ a když si objednáte vodu, abyste zapili „flákotu mastnou“ okatý mladík se vás jemně optá: „ A chceš do ní naprdět?“ Kupodivu i malé děti pochopí, že jde o vodu s bublinkami či bez!!!
Dětenice, to je celodenní výlet s očima na vrch hlavy!!! Myslím, že tam určitě nezajedete jen jednou…O tom svědčí přeplněná parkoviště stejně jako štrůdly aut podél silnice… ‘Ženy jistě okouzlí zámek se zahradou, děti pštrosi a koně a muže uzené ovarové koleno, klobásky a dětenický ležák, ale abych jim nekřivdila, možná tanečnice na stolech, jemnější povahy při prohlídce zámku trofeje zvěře a milovníky zbraní sbírka různých zbraní Maltézských rytířů. No a na příjemně prožitou noc, si můžete nakoupit Pivo lásky v atraktivních lahvích s sebou.
Zámek v Dětenicích
Zámecký park
interiéry dětenického zámku
interiéry dětenického zámku
interiéry dětenického zámku
v zámeckém pivovaru se vaří proslulé Pivo lásky. Hospoda je zas proslulá svou svéráznou obsluhou.
Treking v Alpách a Dolomitech patří mezi nejoblíbenější aktivity
mnoha Čechů. To je dáno zejména blízkostí těchto hor, ale také jejich
krásou a velkým množstvím značených cest různé délky a obtížnosti.
Každá alpská země má vlastní, velmi široký výběr turistických map a
tak je občas těžké si vybrat toho pravého vydavatele. Zejména pokud
nevíte jaký je mezi mapami rozdíl a které oblasti jednotlivá vydavatelství
pokrývají.
Treking v Alpách a Dolomitech patří mezi nejoblíbenější aktivity mnoha Čechů. To je dáno zejména blízkostí těchto hor, ale také jejich krásou a velkým množstvím značených cest různé délky a obtížnosti. Každá alpská země má vlastní, velmi široký výběr turistických map a tak je občas těžké si vybrat toho pravého vydavatele. Zejména pokud nevíte jaký je mezi mapami rozdíl a které oblasti jednotlivá vydavatelství pokrývají. Tato drobná recenze Vám, doufám, pomůže se alespoň trochu zorientovat při pořizování těchto map. Pro větší přehlednost budu postupovat podle jednotlivých alpských zemí.
Rakousko
Tato asi nejoblíbenější alpská země je zmapována skutečně dokonale. Turistické mapy rakouských nakladatelství Freytag & Berndt (F & B) a Kompass pokrývají téměř celé území v měřítku 1:50 000. Nejzajímavější oblasti (např. Vysoké Taury, Dachstein) jsou pak k dispozici v měřítku 1:35 000 (F & B) nebo 1:25 000/1:35 000 (Kompass). Množství zobrazovaných informací (turistické trasy, cyklotrasy, vrstevnice, zajímavá místa, letiště atd.) je u obou nakladatelství téměř totožné a tak hlavní rozdíl představuje zejména pokrytí.
{{reklama()}}
V porovnání s F & B mají mapy Kompass o trochu horší pokrytí středního Rakouska (oblast Seetaler Alpen a Gleinalpe), ale na druhou stranu mají mnohem komplexnější pokrytí ostatních oblastí, větší nabídku velmi detailních map v měřítku 1:25 000 a často lepší návaznost přeshraničních map. Obě vydavatelství distribuují mapy v plastovém pouzdře a některé mají navíc malého knižního průvodce (v němčině), kde jsou adresy na turistické chaty dané oblasti a tipy na nejlepší trasy, včetně jejich délek a časové náročnosti. Nakladatelství Kompass vydalo pro některé destinace (např. Solná komora, Vysoké Taury) speciální sety obsahující 2–3 mapy dané oblasti za velmi výhodnou cenu ve zvláštním nepromokavém pouzdře. Cenově jsou mapy Kompass o trochu dražší, ale celkově vzato se dá říci, že jsou si obě nakladatelství v podstatě rovna, záleží hlavně na zvyku a na tom, do jaké oblasti se chystáte/jaké měřítko preferujete. Výše dvě uvedená nakladatelství pak doplňují turistické mapy rakouského horského svazu Alpenverein (OEAV) v měřítku 1:50 000 a 1:25 000. Tyto mapy jsou velmi detailně provedeny a svým zpracováním reliéfu jsou pravděpodobně nejlepším produktem na trhu, čemuž ovšem odpovídá i poněkud vyšší cena. Pro milovníky skialpinismu navíc vydal OEAV pro některé oblasti speciální zimní mapy.
Itálie
Italské Alpy a Dolomity jsou zmapovány také dokonale, ale stupeň pokrytí se u jednotlivých vydavatelů značně liší. Oproti třem výše zmíněným vydavatelům (F & B, Kompass, Alpenverein), jsou k dostání ještě mapy Tabacco a IGC (Istituto Geografico Centrale). Zatímco turistické mapy od F & B pokrývají pouze velmi malou oblast v okolí Bolzana, Trenta, Cortiny d’Ampezzo a Ortleru většinou v měřítku 1:50 000, mapy od Kompassu pokrývají, až na malé výjimky, kompletně celou oblast Alp a Dolomit v měřítku 1:50 000. Navíc, jako jediná ze všech společností, zahrnuje příhraniční oblasti se Švýcarskem a Francií a velmi oblíbenou oblast Lago di Garda. Celá oblast Dolomit je navíc zpracována ve velmi detailním měřítku 1:25 000.
Vynikající italské mapy Tabacco pokrývají část Dolomit (Cortina d’Ampezzo, Brixen, Brenta, Latemar, Civetta) v měřítku 1:50 000 a navíc oblast od Bormia po slovinské hranice v měřítku 1:25 000. Jejich značnou výhodou je široký záběr území jednotlivých map. Jako jediné zahrnují oblast východních italských alp (např. Tarvisio). Mapy IGC jsou unikátní záběrem západních italských alp (zejména oblast Torina, Vale d’Aosta) v měřítku 1:50 000 a příhraničních alpských oblasti s Francií v měřítku 1:50 000 a 1:25 000. Rakouský horský svaz Alpenverein nabízí pouze 2 mapy v měřítku 1:25 000 (oblast Langkofel a Brenta).
Lukáš, který tento článek o turistických mapách napsal, provozuje internetový obchod Levnéprůvodce.cz. Nabízí kompletní sortiment turistických průvodců edic Lonely Planet, Rough Guide, Dorling Kindersley, Freytag & Berndt, Rother, široký výběr turistických map, cykloprůvodců a atlasů. Taky velice rád s čímkoliv poradí, chystáte-li se na nějakou cestu.
Švýcarsko
Sortiment švýcarských turistických map není, co se týká nakladatelství, tak široký, nicméně rozsáhlá nabídka různých měřítek a typů map, nemá konkurenci. Federální švýcarský kartografický ústav Swisstopo vydává topografické mapy různých druhů zahrnující celé území Švýcarska v měřítku 1:100 000, 1:50 000 a 1:25 000, trekové mapy v měřítku 1:50 000 (včetně několika speciálních edicí, např. pro oblast Matterhornu) a zimní mapy určené zejména pro skialpinismus v měřítku 1:50 000. Způsobem zpracování jsou tyto mapy podobné mapám Alpenverein, jejich snad jedinou nevýhodou je vysoká cena. Alternativu k mapám Swisstopo v podstatě představují turistické mapy Kompass v měřítku 1:50 000, které ovšem pokrývají pouze jižní a východní část Švýcarska a jsou zpracovány stejným způsobem jako ostatní mapy od tohoto vydavatelství.
Německo
Německé Alpy jsou kompletně pokryty turistickými mapami Kompass v měřítku 1:50 000 a 1:25 000 a při hranicích s Rakouskem rovněž mapami F & B v měřítku 1:50 000. Oba typy map mají klasické zpracování jako v případě jejich rakouských a italských typů.
Francie
Turistické mapy francouzských alp (a potažmo celé Francie a jejích zámořských území) jsou doménou francouzského geografického ústavu IGN (Institut Geographique National). Tato společnost vydává mapy převážně ve dvou měřítkách: (a) 1:100 000, které jsou určeny hlavně pro cykloturistiku (nicméně nová vydání z roku 2009 již obsahují rovněž turistické trasy:) a (b) velmi detailní mapy v měřítku 1:25 000 určené zejména pro turistiku. Mapy mají trochu rozdílný formát (11×22 cm) oproti ostatním mapám uvedeným výše (cca. 13×22 cm) a nejsou dodávány v plastovém pouzdře.
Slovinsko
Oblast Julských alp je velmi detailně pokryta v měřítku 1:50 000 a 1:25 000 jak mapami od F & B tak mapami Kompass. Pohoří Karawanken a Steiner Alpen jsou zatím pokryty spíše z rakouské strany mapami v měřítku 1:50 000 (F & B, Kompass), ale v pololetí roku 2009 by měly konečně vyjít nové mapy od nakladatelství Kompass, které budou zaměřeny zejména na slovinské části těchto pohoří.
Treking v Alpách a Dolomitech patří mezi nejoblíbenější aktivity mnoha Čechů. To je dáno zejména blízkostí těchto hor, ale také jejich krásou a velkým množstvím značených cest různé délky a obtížnosti. Každá alpská země má vlastní, velmi široký výběr turistických map a tak je občas těžké si vybrat toho pravého vydavatele. Zejména pokud nevíte jaký je mezi mapami rozdíl a které oblasti jednotlivá vydavatelství pokrývají. Tato drobná recenze Vám, doufám, pomůže se alespoň trochu zorientovat při pořizování těchto map. Pro větší přehlednost budu postupovat podle jednotlivých alpských zemí.
Rakousko
Tato asi nejoblíbenější alpská země je zmapována skutečně dokonale. Turistické mapy rakouských nakladatelství Freytag & Berndt (F & B) a Kompass pokrývají téměř celé území v měřítku 1:50 000. Nejzajímavější oblasti (např. Vysoké Taury, Dachstein) jsou pak k dispozici v měřítku 1:35 000 (F & B) nebo 1:25 000/1:35 000 (Kompass). Množství zobrazovaných informací (turistické trasy, cyklotrasy, vrstevnice, zajímavá místa, letiště atd.) je u obou nakladatelství téměř totožné a tak hlavní rozdíl představuje zejména pokrytí.
{{reklama()}}
V porovnání s F & B mají mapy Kompass o trochu horší pokrytí středního Rakouska (oblast Seetaler Alpen a Gleinalpe), ale na druhou stranu mají mnohem komplexnější pokrytí ostatních oblastí, větší nabídku velmi detailních map v měřítku 1:25 000 a často lepší návaznost přeshraničních map. Obě vydavatelství distribuují mapy v plastovém pouzdře a některé mají navíc malého knižního průvodce (v němčině), kde jsou adresy na turistické chaty dané oblasti a tipy na nejlepší trasy, včetně jejich délek a časové náročnosti. Nakladatelství Kompass vydalo pro některé destinace (např. Solná komora, Vysoké Taury) speciální sety obsahující 2–3 mapy dané oblasti za velmi výhodnou cenu ve zvláštním nepromokavém pouzdře. Cenově jsou mapy Kompass o trochu dražší, ale celkově vzato se dá říci, že jsou si obě nakladatelství v podstatě rovna, záleží hlavně na zvyku a na tom, do jaké oblasti se chystáte/jaké měřítko preferujete. Výše dvě uvedená nakladatelství pak doplňují turistické mapy rakouského horského svazu Alpenverein (OEAV) v měřítku 1:50 000 a 1:25 000. Tyto mapy jsou velmi detailně provedeny a svým zpracováním reliéfu jsou pravděpodobně nejlepším produktem na trhu, čemuž ovšem odpovídá i poněkud vyšší cena. Pro milovníky skialpinismu navíc vydal OEAV pro některé oblasti speciální zimní mapy.
Itálie
Italské Alpy a Dolomity jsou zmapovány také dokonale, ale stupeň pokrytí se u jednotlivých vydavatelů značně liší. Oproti třem výše zmíněným vydavatelům (F & B, Kompass, Alpenverein), jsou k dostání ještě mapy Tabacco a IGC (Istituto Geografico Centrale). Zatímco turistické mapy od F & B pokrývají pouze velmi malou oblast v okolí Bolzana, Trenta, Cortiny d’Ampezzo a Ortleru většinou v měřítku 1:50 000, mapy od Kompassu pokrývají, až na malé výjimky, kompletně celou oblast Alp a Dolomit v měřítku 1:50 000. Navíc, jako jediná ze všech společností, zahrnuje příhraniční oblasti se Švýcarskem a Francií a velmi oblíbenou oblast Lago di Garda. Celá oblast Dolomit je navíc zpracována ve velmi detailním měřítku 1:25 000.
Vynikající italské mapy Tabacco pokrývají část Dolomit (Cortina d’Ampezzo, Brixen, Brenta, Latemar, Civetta) v měřítku 1:50 000 a navíc oblast od Bormia po slovinské hranice v měřítku 1:25 000. Jejich značnou výhodou je široký záběr území jednotlivých map. Jako jediné zahrnují oblast východních italských alp (např. Tarvisio). Mapy IGC jsou unikátní záběrem západních italských alp (zejména oblast Torina, Vale d’Aosta) v měřítku 1:50 000 a příhraničních alpských oblasti s Francií v měřítku 1:50 000 a 1:25 000. Rakouský horský svaz Alpenverein nabízí pouze 2 mapy v měřítku 1:25 000 (oblast Langkofel a Brenta).
Lukáš, který tento článek o turistických mapách napsal, provozuje internetový obchod Levnéprůvodce.cz. Nabízí kompletní sortiment turistických průvodců edic Lonely Planet, Rough Guide, Dorling Kindersley, Freytag & Berndt, Rother, široký výběr turistických map, cykloprůvodců a atlasů. Taky velice rád s čímkoliv poradí, chystáte-li se na nějakou cestu.
Švýcarsko
Sortiment švýcarských turistických map není, co se týká nakladatelství, tak široký, nicméně rozsáhlá nabídka různých měřítek a typů map, nemá konkurenci. Federální švýcarský kartografický ústav Swisstopo vydává topografické mapy různých druhů zahrnující celé území Švýcarska v měřítku 1:100 000, 1:50 000 a 1:25 000, trekové mapy v měřítku 1:50 000 (včetně několika speciálních edicí, např. pro oblast Matterhornu) a zimní mapy určené zejména pro skialpinismus v měřítku 1:50 000. Způsobem zpracování jsou tyto mapy podobné mapám Alpenverein, jejich snad jedinou nevýhodou je vysoká cena. Alternativu k mapám Swisstopo v podstatě představují turistické mapy Kompass v měřítku 1:50 000, které ovšem pokrývají pouze jižní a východní část Švýcarska a jsou zpracovány stejným způsobem jako ostatní mapy od tohoto vydavatelství.
Německo
Německé Alpy jsou kompletně pokryty turistickými mapami Kompass v měřítku 1:50 000 a 1:25 000 a při hranicích s Rakouskem rovněž mapami F & B v měřítku 1:50 000. Oba typy map mají klasické zpracování jako v případě jejich rakouských a italských typů.
Francie
Turistické mapy francouzských alp (a potažmo celé Francie a jejích zámořských území) jsou doménou francouzského geografického ústavu IGN (Institut Geographique National). Tato společnost vydává mapy převážně ve dvou měřítkách: (a) 1:100 000, které jsou určeny hlavně pro cykloturistiku (nicméně nová vydání z roku 2009 již obsahují rovněž turistické trasy:) a (b) velmi detailní mapy v měřítku 1:25 000 určené zejména pro turistiku. Mapy mají trochu rozdílný formát (11×22 cm) oproti ostatním mapám uvedeným výše (cca. 13×22 cm) a nejsou dodávány v plastovém pouzdře.
Slovinsko
Oblast Julských alp je velmi detailně pokryta v měřítku 1:50 000 a 1:25 000 jak mapami od F & B tak mapami Kompass. Pohoří Karawanken a Steiner Alpen jsou zatím pokryty spíše z rakouské strany mapami v měřítku 1:50 000 (F & B, Kompass), ale v pololetí roku 2009 by měly konečně vyjít nové mapy od nakladatelství Kompass, které budou zaměřeny zejména na slovinské části těchto pohoří.
Máte-li pocit, že už vás Evropská unie nemůže ničím překvapit, že
jste sedmadvacítku procestovali křížem krážem a napříště už chcete
zamířit do exotických končin, ještě to s Unií nevzdávejte. Po
dvanácti hodinách letu z Paříže, poté co přeletíte velkou část
Afriky a minete Madagaskar, dosednete s obrovským Boeingem na provinční
letiště Rolanda Garrose na ostrově Réunion.
A světe div se, nebudete potřebovat víc než občanský průkaz, platit budete eurem a obejdete se bez jakéhokoliv očkování. Přistáli jste totiž v jednom z francouzských departementů a neopustili prostor EU, byť během letu se pod vámi rozprostřel nádherný africký reliéf. Réunion je relativně malý ostrov v Indickém oceánu, má 70 km na délku, 50 km na šířku a jako svůj domov ho uvádí 750 tisíc obyvatel.
Na ostrově jsem s rodinou před pár lety strávila šest týdnů během takzvané zimní sezóny, která trvá od června do září. Pro nás Evropany je to na ostrově nejlepší doba, protože se vyhneme velkému teplotnímu skoku a za příjemného stabilního počasí kolem 25 stupňů můžeme ostrov objevovat, aniž bychom upadali do bezvědomí z vedra. A ačkoliv místní mají pocit, že je touto dobou příroda málo barevná, my Evropané se cítíme jako v pohádkovém světě. Barvy a vůně jsou tím nejintenzivnějším dojmem, který si na ostrově vytvoříme.
Rozvoj i zachování tradic
Réunion – dříve také Bourbonský ostrov – jedna z bývalých francouzských kolonií, prodělal za posledních padesát let překotný hospodářský rozvoj. A ten jakoby ne všichni místní obyvatelé stačili vstřebat. Těsně po skončení druhé světové války patřil ostrov k nejchudším místům na světě, chyběla mu rozvinutá infrastruktura a nacházel se hluboko v hospodářské krizi. Dnes zde nalezneme nechvalně proslavenou “nejdražší silnici Evropy” a související čilý, či spíše neúnosný automobilový ruch, komerční a obchodní centra, banky a drahé hotely. Z velké části vděčí Reunionci tomuto trendu EU a jejím finančním tokům, především strukturálním fondům.
Sousedé z vedlejších ostrovů – Madagaskaru a Mauricia – si o životní úrovni Réunionců mohou nechat jen zdát. Zároveň si řada místních ponechala své zvyky a tradice či desetiletími navyklý způsob života. Vedle moderních paneláků nebo tradičních kreolských budov se krčí skromné plechové boudy. Obyvatelé jedněch i druhých se setkávají na stejném tržišti a klábosí na lavičkách jako před lety.
Zbožňovaná i odmítaná Francie
Citlivý pozorovatel se však neubrání obavám z dalšího modernizačního procesu, který ostrov unifikuje s takzvaným vyspělým světem a okrádá o mnohé, co jej činí zajímavým. Cítí zde nelogičnost a hrubost, kterou zanechává civilizační kvalt. Ochrana životního prostředí lidem moc neříká. Okouzlení bujícím konzumem je silnější. Místní se zbavují svých odpadků vskutku necitlivě. Staré pračky, ledničky a harampádí všeho druhu se často povaluje na břehu oceánu i v odlehlých horách. Osvěta i praxe naplňování běžných návyků ekologicky šetrného života jsou pouze zbožnou fantazií.
Etnické složení obyvatel se udává následovně: Indové, Afričané, Evropané a Asiati. Ostrov obývají se svou kulturou také Kreolci – tedy potomci černých otroků a později příchozích Asiatů, Indů a Evropanů. Hovoří francouzsky nebo kreolsky a svého prezidenta Nicolase Sarkozyho mají všichni v Elysejském paláci v Paříži. Kontinentální Francie je pro ně metropole, kterou zbožňují i odmítají zároveň. Většina obyvatel podléhá kouzlu Bollywoodských filmových hvězd, ale ještě více touží po tom, podívat se na Paříž z Eiffellovky. Podaří se to většinou jen těm bohatším a také mladým lidem, kteří – za pomoci různých stipendií – odcházejí studovat do Evropy.
Multikultura v praxi
Ostrovní populace je mladá, a proto se každým rokem otevírají nové školky a školy. Děti hrající si na školním dvoře nám můžou připadat jako kompars ve filmu o multikulturní výchově, tady jde ale o přirozenou skladbu etnik a kultur tak, jak ji nikde jinde asi nenajdeme.
A jak je to na ostrově s náboženstvím? Pohodově a podle hesla, čím víc, tím líp – na škodu nemůže být nic! Součet udávaných náboženství při dotazníkovém šetření vydá přes sto procent, protože řada obyvatel se hlásí k více než jedné konfesi. V neděli se jde do křesťanského kostela, a když je člověku těžko, zajde si i do tamulského chrámu. Náboženská praxe na ostrově se dá s čistým svědomím označit za ekumenickou v nejširším smyslu toho slova.
Měnící se klima
Stvořitel – ať už jím byl kdokoliv – byl k ostrovu štědrý. Na malém prostoru zde naleznete tolik rozmanitých krajinných scenérií a kontrastní klima jako málokde. Klidné a písčité pláže na západním pobřeží, skalnaté břehy a bouřící oceán na východě. Během několika málo kilometrů se zelená tropická krajina a třtinová pole promění v měsíční poušť, nad níž se majestátně tyčí vulkán, který pravidelně – rok co rok – předvádí úžasný ohňostroj a chrlí proud rozžhavené lávy, která se vine krajinou, aby svedla vzrušující boj s chladnými vlnami oceánu. Ostrované očekávají tuto podívanou se vzrušením již týdny dopředu a podivují se obavám, které tato zpráva vyvolává u nově příchozích.
Také teplotní rozdíl kolísá na rozloze 50 kilometrů vzdušnou čarou o 15 stupňů Celsia a literatura udává, že se na ostrově vyskytuje až 200 různých mikroklimat. Na písčitých plážích s korálovými útesy se můžete slunit a oddávat pozorování pestrého a úchvatného podmořského spektáklu a ve stejný okamžik fouká vysoko v horách studený vítr, který vás donutí obléknout si bundu a ohřát se teplým čajem. Výborně se zde daří tropickým rostlinám. Mezi nejúžasnější se řadí nádherné a pestrobarevné orchideje, mezi něž patří také vanilka, dnes známá a ceněná téměř po celém světě jako bourbonská.
Dobrou chuť!
Kreolská kuchyně, stejně jako veškerá kreolská kultura, se vyznačuje kombinací celé řady vlivů – Asie, Indie, Afriky a Evropy. Nejčastější přílohu k hlavnímu pokrmu tvoří, stejně jako v Asii a Indii, rýže. Kromě té bílé mají Kreolci rádi rýži kombinovanou s luštěninami – nejčastěji hnědými fazolkami. Příprava takovéto přílohy není náročná a výsledkem je pro nás neobvyklá, ale velice chutná a sytá pochoutka. Do osmahnuté, na proužky nakrájené cibulky vsypeme lžičku kurkumy (místní jí říkají selský šafrán) a omyté fazolky. Vše zalijeme vodou. Jakmile fazolky změknou, přisypeme pečlivě propláchnutou rýži a celou směs vaříme doměkka. Přisolíme a servírujeme jako přílohu.
Nejčastějším hlavním pokrmem je takzvané curi, doprovázené omáčkou, které se říká rougail (čti rugaj). Cari a rugail jsou indická slova a oba pokrmy vařily původně indické ženy, které na ostrov přišly. Cari má shodný základ pro celou řadu pokrmů, ať už jsou z masa, ryb či zeleniny. Velice jednoduché je například zelné cari: Cibulku pokrájíme na proužky, spolu s nasekaným česnekem a zázvorem osmahneme na oleji. Zasypeme kurkumou, posolíme a přidáme oloupaná a nakrájená rajčata. Krátce osmahneme a přidáme na proužky pokrájenou hlávku zelí. Dusíme, dokud zelí nezměkne. V případě ryb nebo masa postupujeme obdobně, místo zelí přidáme do rajčatového základu kousky masa či ryb. Vyvarujeme se při tom rajčatových protlaků – Kreolci vaří pouze z čerstvých rajčat, kterých je vždy dostatek.
Článek nám napsala Kateřina Jacques ze Strany zelených, která v cestování hledá příjemný odpočinek od dlouhých debat v poslanecké sněmovně.
Omáčku rougail připravíme z různých druhů zeleniny. Nejčastější je rajčatový. Pokrájené rajče vložíme do hmoždíře spolu s česnekem, zázvorem a několika chilli papričkami. Osolíme, případně okořeníme, vše podrtíme a podáváme studené jako přílohu hlavního pokrmu. Díky lánům cukrové třtiny mají Réunionci v oblibě rum a punč, který si sami připravují. Například kávový rum – který se nesmí zaměnit s českým Tuzemákem – připravíme tak, že do láhve vhodíme jeden lusk čerstvé vanilky a několik kávových zrn. Můžeme osladit třtinovým cukrem a nejméně tři měsíce macerujeme.
A světe div se, nebudete potřebovat víc než občanský průkaz, platit budete eurem a obejdete se bez jakéhokoliv očkování. Přistáli jste totiž v jednom z francouzských departementů a neopustili prostor EU, byť během letu se pod vámi rozprostřel nádherný africký reliéf. Réunion je relativně malý ostrov v Indickém oceánu, má 70 km na délku, 50 km na šířku a jako svůj domov ho uvádí 750 tisíc obyvatel.
Na ostrově jsem s rodinou před pár lety strávila šest týdnů během takzvané zimní sezóny, která trvá od června do září. Pro nás Evropany je to na ostrově nejlepší doba, protože se vyhneme velkému teplotnímu skoku a za příjemného stabilního počasí kolem 25 stupňů můžeme ostrov objevovat, aniž bychom upadali do bezvědomí z vedra. A ačkoliv místní mají pocit, že je touto dobou příroda málo barevná, my Evropané se cítíme jako v pohádkovém světě. Barvy a vůně jsou tím nejintenzivnějším dojmem, který si na ostrově vytvoříme.
Rozvoj i zachování tradic
Réunion – dříve také Bourbonský ostrov – jedna z bývalých francouzských kolonií, prodělal za posledních padesát let překotný hospodářský rozvoj. A ten jakoby ne všichni místní obyvatelé stačili vstřebat. Těsně po skončení druhé světové války patřil ostrov k nejchudším místům na světě, chyběla mu rozvinutá infrastruktura a nacházel se hluboko v hospodářské krizi. Dnes zde nalezneme nechvalně proslavenou “nejdražší silnici Evropy” a související čilý, či spíše neúnosný automobilový ruch, komerční a obchodní centra, banky a drahé hotely. Z velké části vděčí Reunionci tomuto trendu EU a jejím finančním tokům, především strukturálním fondům.
Sousedé z vedlejších ostrovů – Madagaskaru a Mauricia – si o životní úrovni Réunionců mohou nechat jen zdát. Zároveň si řada místních ponechala své zvyky a tradice či desetiletími navyklý způsob života. Vedle moderních paneláků nebo tradičních kreolských budov se krčí skromné plechové boudy. Obyvatelé jedněch i druhých se setkávají na stejném tržišti a klábosí na lavičkách jako před lety.
Zbožňovaná i odmítaná Francie
Citlivý pozorovatel se však neubrání obavám z dalšího modernizačního procesu, který ostrov unifikuje s takzvaným vyspělým světem a okrádá o mnohé, co jej činí zajímavým. Cítí zde nelogičnost a hrubost, kterou zanechává civilizační kvalt. Ochrana životního prostředí lidem moc neříká. Okouzlení bujícím konzumem je silnější. Místní se zbavují svých odpadků vskutku necitlivě. Staré pračky, ledničky a harampádí všeho druhu se často povaluje na břehu oceánu i v odlehlých horách. Osvěta i praxe naplňování běžných návyků ekologicky šetrného života jsou pouze zbožnou fantazií.
Etnické složení obyvatel se udává následovně: Indové, Afričané, Evropané a Asiati. Ostrov obývají se svou kulturou také Kreolci – tedy potomci černých otroků a později příchozích Asiatů, Indů a Evropanů. Hovoří francouzsky nebo kreolsky a svého prezidenta Nicolase Sarkozyho mají všichni v Elysejském paláci v Paříži. Kontinentální Francie je pro ně metropole, kterou zbožňují i odmítají zároveň. Většina obyvatel podléhá kouzlu Bollywoodských filmových hvězd, ale ještě více touží po tom, podívat se na Paříž z Eiffellovky. Podaří se to většinou jen těm bohatším a také mladým lidem, kteří – za pomoci různých stipendií – odcházejí studovat do Evropy.
Multikultura v praxi
Ostrovní populace je mladá, a proto se každým rokem otevírají nové školky a školy. Děti hrající si na školním dvoře nám můžou připadat jako kompars ve filmu o multikulturní výchově, tady jde ale o přirozenou skladbu etnik a kultur tak, jak ji nikde jinde asi nenajdeme.
A jak je to na ostrově s náboženstvím? Pohodově a podle hesla, čím víc, tím líp – na škodu nemůže být nic! Součet udávaných náboženství při dotazníkovém šetření vydá přes sto procent, protože řada obyvatel se hlásí k více než jedné konfesi. V neděli se jde do křesťanského kostela, a když je člověku těžko, zajde si i do tamulského chrámu. Náboženská praxe na ostrově se dá s čistým svědomím označit za ekumenickou v nejširším smyslu toho slova.
Měnící se klima
Stvořitel – ať už jím byl kdokoliv – byl k ostrovu štědrý. Na malém prostoru zde naleznete tolik rozmanitých krajinných scenérií a kontrastní klima jako málokde. Klidné a písčité pláže na západním pobřeží, skalnaté břehy a bouřící oceán na východě. Během několika málo kilometrů se zelená tropická krajina a třtinová pole promění v měsíční poušť, nad níž se majestátně tyčí vulkán, který pravidelně – rok co rok – předvádí úžasný ohňostroj a chrlí proud rozžhavené lávy, která se vine krajinou, aby svedla vzrušující boj s chladnými vlnami oceánu. Ostrované očekávají tuto podívanou se vzrušením již týdny dopředu a podivují se obavám, které tato zpráva vyvolává u nově příchozích.
Také teplotní rozdíl kolísá na rozloze 50 kilometrů vzdušnou čarou o 15 stupňů Celsia a literatura udává, že se na ostrově vyskytuje až 200 různých mikroklimat. Na písčitých plážích s korálovými útesy se můžete slunit a oddávat pozorování pestrého a úchvatného podmořského spektáklu a ve stejný okamžik fouká vysoko v horách studený vítr, který vás donutí obléknout si bundu a ohřát se teplým čajem. Výborně se zde daří tropickým rostlinám. Mezi nejúžasnější se řadí nádherné a pestrobarevné orchideje, mezi něž patří také vanilka, dnes známá a ceněná téměř po celém světě jako bourbonská.
Dobrou chuť!
Kreolská kuchyně, stejně jako veškerá kreolská kultura, se vyznačuje kombinací celé řady vlivů – Asie, Indie, Afriky a Evropy. Nejčastější přílohu k hlavnímu pokrmu tvoří, stejně jako v Asii a Indii, rýže. Kromě té bílé mají Kreolci rádi rýži kombinovanou s luštěninami – nejčastěji hnědými fazolkami. Příprava takovéto přílohy není náročná a výsledkem je pro nás neobvyklá, ale velice chutná a sytá pochoutka. Do osmahnuté, na proužky nakrájené cibulky vsypeme lžičku kurkumy (místní jí říkají selský šafrán) a omyté fazolky. Vše zalijeme vodou. Jakmile fazolky změknou, přisypeme pečlivě propláchnutou rýži a celou směs vaříme doměkka. Přisolíme a servírujeme jako přílohu.
Nejčastějším hlavním pokrmem je takzvané curi, doprovázené omáčkou, které se říká rougail (čti rugaj). Cari a rugail jsou indická slova a oba pokrmy vařily původně indické ženy, které na ostrov přišly. Cari má shodný základ pro celou řadu pokrmů, ať už jsou z masa, ryb či zeleniny. Velice jednoduché je například zelné cari: Cibulku pokrájíme na proužky, spolu s nasekaným česnekem a zázvorem osmahneme na oleji. Zasypeme kurkumou, posolíme a přidáme oloupaná a nakrájená rajčata. Krátce osmahneme a přidáme na proužky pokrájenou hlávku zelí. Dusíme, dokud zelí nezměkne. V případě ryb nebo masa postupujeme obdobně, místo zelí přidáme do rajčatového základu kousky masa či ryb. Vyvarujeme se při tom rajčatových protlaků – Kreolci vaří pouze z čerstvých rajčat, kterých je vždy dostatek.
Článek nám napsala Kateřina Jacques ze Strany zelených, která v cestování hledá příjemný odpočinek od dlouhých debat v poslanecké sněmovně.
Omáčku rougail připravíme z různých druhů zeleniny. Nejčastější je rajčatový. Pokrájené rajče vložíme do hmoždíře spolu s česnekem, zázvorem a několika chilli papričkami. Osolíme, případně okořeníme, vše podrtíme a podáváme studené jako přílohu hlavního pokrmu. Díky lánům cukrové třtiny mají Réunionci v oblibě rum a punč, který si sami připravují. Například kávový rum – který se nesmí zaměnit s českým Tuzemákem – připravíme tak, že do láhve vhodíme jeden lusk čerstvé vanilky a několik kávových zrn. Můžeme osladit třtinovým cukrem a nejméně tři měsíce macerujeme.
Že jste o těchto ostrovech nikdy neslyšeli? Vezmu Vás na výlet do
Austrálie, přesněji řečeno nedaleko Velkého bariérového útesu, kde se
nachází 74 tropických ostrůvků Whitsundays. Tyto ostrůvky jsou
oblíbenou destinací Australanů a turistů z celého světa, ale nenechte
se zmást, na pravý turistický ruch zde nenarazíte.
Že jste o těchto ostrovech nikdy neslyšeli? Vezmu Vás na výlet do Austrálie, přesněji řečeno nedaleko Velkého bariérového útesu, kde se nachází 74 tropických ostrůvků Whitsundays.
Tyto ostrůvky jsou oblíbenou destinací Australanů a turistů z celého světa, ale nenechte se zmást, na pravý turistický ruch zde nenarazíte. Velké množství a členitost ostrůvků nabízí dostatečný klid a dokonalé místo pro relaxaci. Po většinu roku zde můžete bez obtíží najít romantická místa, kde můžete mít celou pláž jen pro sebe. Jedním z největších lákadel je asi nejhezčí pláž celé Austrálie, vyhlášená Whiteheaven beach, na které najdete ten nejbělejší písek, jaký si dovedete představit.
Ostrovy ležící v tropickém pásmu nabízejí během celého roku příjemné počasí a mnoho slunečných dnů. Celá oblast je známá ideálními podmínkami pro sailování a plavbu lodí. Nabízí se tři možnosti, jak strávit Vaši dovolenou na těchto ostrovech. Vybrat si můžete z bohaté nabídky jednodenních až sedmidenních plaveb kolem ostrůvků s veškerým servisem nebo si také můžete vybrat pobyt na jednom z ostrůvků v luxusním resortu. Třetí možností je pronajmutí jachty jen pro Vás! K tomu dokonce nemusíte být ani držiteli žádné licence a můžete být kapitánem na Vámi vybrané jachtě či motorové lodi. Zní to neuvěřitelné, ale je to tak, oblast patří k nejbezpečnějším, a pokud mate přece jen strach, můžete si najmout kapitána či si vybrat jednu z několika nabízených plaveb s plným servisem.
Whitsundays se skládají ze 74 ostrovů.
Nacházejí se v blízkosti jižního konce Velkého bariérového útesu.
Nejlepší čas se sem vydat je od srpna do konce roku, případně na jaře.
Výchozím místem Vašeho dobrodružství je městečko Airlie Beach, kde se nachází mnoho ubytovacích kapacit všech kategorii, umělá laguna na koupání a přístav plný plachetnic. Samotné městečko je hlavně místem pro turisty před jejich plavbou po ostrovech. Samotné plavení se na jachtě je zážitkem, vítr se Vám opírá do plachet a Vy si připadáte jako v dobrodružném filmu. Všude kolem jsou ostrovy porostlé bujnou vegetací a Vy můžete byt za kormidlem lodi nebo si v klidu na palubě užívat sluníčka.
Moře je většinou klidně, protože se většinu času pohybujete nedaleko ostrovů. Celé oblasti dominují dva velké ostrovy Hook Island a Whitsunday Island, které nabízejí nesčetné množství krásných a liduprázdných pláží. Severní pláže jsou vyhlášené pro úžasné šnorchlovaní, což jenom potvrzuje blízkost Velkého bariérového útesu. Zátoky jako Manta Ray jsou posety barevnými korály a hejny barevných ryb. Za každým rohem se skrývá nějaká zajímavost, a tak můžete narazit na velké mořské želvy, krmit velké ryby přímo z lodi, nebo se koupat na písečném výběžku, který se objevuje s odlivem a mizí s přílivem.
Taková dovolená Vám dá pocit neskutečné svobody, člověk může jet téměř všude, kam se mu zachce, zastavit na jakékoliv pláži a mít soukromí, jakého se Vám na podobných místech málokdy dostane. Nádherné jsou také večery, kdy si můžete opravdu vychutnávat dovolenou v naprosté izolovanosti, s úžasnou oblohou plnou hvězd nad Vámi. Pokud máte rádi společnost, můžete naplánovat zastávku v jednom z resortu a zajít si na skleničku do baru. Lodě samotné jsou dostatečně pohodlné a komfortní pro klidný spánek. Interiér lodi je příjemný jak pro vaření, tak pro posezení s přáteli. Většina lodí má gril a výjimkou není televize s DVD přehrávačem. Možností noclehu se nabízí více, ale pokud spíte na lodi (doporučuji) samozřejmostí by mělo být kotvení v klidných a tomu vyhrazených zátokách, kde loď není vystavena houpání vln. Pokud se rozhodnete obeplout tyto ostrovy dokola, budete na to potřebovat alespoň 1 týden. Populární jsou rovněž třídenní výlety.
Nejhezčím místem, pokud se dá vůbec nějaké vybrat, je zátoka Hill Inlet u Whiteheaven beach. Z nedaleké vyhlídky se Vám při odlivu, kdy voda klesne až o 4 m, naskytne úžasný pohled na nejhezčí pláž a zátoku v Austrálii, Whiteheaven beach. Na první pohled to vypadá, jak kdyby někdo přenesl mléčnou dráhu z oblohy do moře. Nekonečné množství třpytivě bílého písku vystupuje z křišťálové vody a vypadá, že nemá konce. Člověk cítí, že by chtěl seběhnout do zátoky a brouzdat se ve vytvořených jezírkách. A proč ne? Z vyhlídky je to jen 10 minut do zátoky a rázem se cítíte jak v ráji. Při koupáni uprostřed vzniklé laguny s průzračnou vodou můžete vidět množství malých rejnoků, kteří se prohání ve Vaší blízkosti. Pro člověka zvyklého na srnky a zajíce je na Whitsundays nezvyklých zvířat plno, vidět můžete papoušky, velké ještěry a na některých ostrovech dokonce i klokany.
Autor článku je provozovatelem www.viva-australie.cz, specializuje se na Austrálii, Nový Zéland a Fiji. Pomůže naplánovat dovolenou v těchto končinách.
Zpáteční letenka ČR – Austrálie již od 25 500 Kč.
Pronájem jachty pro 6 lidí od 7 000 Kč na den.
Za zmínku stojí ještě 2 ostrovy, a to Hayman Island, na kterém se nachází luxusní letoviska, výborné podmínky pro šnorchlování a také krásné pláže, na které si můžete zaletět třeba helikoptérou a strávit tak den na opuštěném ostrůvku. Druhým ostrovem je Hamilton Island, který je ideálním místem pro noční život, zahrát si zde můžete golf nebo si aspoň v golfovém autíčku projet část ostrova. Taktéž je zde přístav pro doplnění zásob a letiště pro snadný přístup na Whitsundays ostrovy. Takže pokud přemyslíte nad ideálním místem pro dovolenou Vašich snu, Whitsundays může být tím pravým místem!
Že jste o těchto ostrovech nikdy neslyšeli? Vezmu Vás na výlet do Austrálie, přesněji řečeno nedaleko Velkého bariérového útesu, kde se nachází 74 tropických ostrůvků Whitsundays.
Tyto ostrůvky jsou oblíbenou destinací Australanů a turistů z celého světa, ale nenechte se zmást, na pravý turistický ruch zde nenarazíte. Velké množství a členitost ostrůvků nabízí dostatečný klid a dokonalé místo pro relaxaci. Po většinu roku zde můžete bez obtíží najít romantická místa, kde můžete mít celou pláž jen pro sebe. Jedním z největších lákadel je asi nejhezčí pláž celé Austrálie, vyhlášená Whiteheaven beach, na které najdete ten nejbělejší písek, jaký si dovedete představit.
Ostrovy ležící v tropickém pásmu nabízejí během celého roku příjemné počasí a mnoho slunečných dnů. Celá oblast je známá ideálními podmínkami pro sailování a plavbu lodí. Nabízí se tři možnosti, jak strávit Vaši dovolenou na těchto ostrovech. Vybrat si můžete z bohaté nabídky jednodenních až sedmidenních plaveb kolem ostrůvků s veškerým servisem nebo si také můžete vybrat pobyt na jednom z ostrůvků v luxusním resortu. Třetí možností je pronajmutí jachty jen pro Vás! K tomu dokonce nemusíte být ani držiteli žádné licence a můžete být kapitánem na Vámi vybrané jachtě či motorové lodi. Zní to neuvěřitelné, ale je to tak, oblast patří k nejbezpečnějším, a pokud mate přece jen strach, můžete si najmout kapitána či si vybrat jednu z několika nabízených plaveb s plným servisem.
Whitsundays se skládají ze 74 ostrovů.
Nacházejí se v blízkosti jižního konce Velkého bariérového útesu.
Nejlepší čas se sem vydat je od srpna do konce roku, případně na jaře.
Výchozím místem Vašeho dobrodružství je městečko Airlie Beach, kde se nachází mnoho ubytovacích kapacit všech kategorii, umělá laguna na koupání a přístav plný plachetnic. Samotné městečko je hlavně místem pro turisty před jejich plavbou po ostrovech. Samotné plavení se na jachtě je zážitkem, vítr se Vám opírá do plachet a Vy si připadáte jako v dobrodružném filmu. Všude kolem jsou ostrovy porostlé bujnou vegetací a Vy můžete byt za kormidlem lodi nebo si v klidu na palubě užívat sluníčka.
Moře je většinou klidně, protože se většinu času pohybujete nedaleko ostrovů. Celé oblasti dominují dva velké ostrovy Hook Island a Whitsunday Island, které nabízejí nesčetné množství krásných a liduprázdných pláží. Severní pláže jsou vyhlášené pro úžasné šnorchlovaní, což jenom potvrzuje blízkost Velkého bariérového útesu. Zátoky jako Manta Ray jsou posety barevnými korály a hejny barevných ryb. Za každým rohem se skrývá nějaká zajímavost, a tak můžete narazit na velké mořské želvy, krmit velké ryby přímo z lodi, nebo se koupat na písečném výběžku, který se objevuje s odlivem a mizí s přílivem.
Taková dovolená Vám dá pocit neskutečné svobody, člověk může jet téměř všude, kam se mu zachce, zastavit na jakékoliv pláži a mít soukromí, jakého se Vám na podobných místech málokdy dostane. Nádherné jsou také večery, kdy si můžete opravdu vychutnávat dovolenou v naprosté izolovanosti, s úžasnou oblohou plnou hvězd nad Vámi. Pokud máte rádi společnost, můžete naplánovat zastávku v jednom z resortu a zajít si na skleničku do baru. Lodě samotné jsou dostatečně pohodlné a komfortní pro klidný spánek. Interiér lodi je příjemný jak pro vaření, tak pro posezení s přáteli. Většina lodí má gril a výjimkou není televize s DVD přehrávačem. Možností noclehu se nabízí více, ale pokud spíte na lodi (doporučuji) samozřejmostí by mělo být kotvení v klidných a tomu vyhrazených zátokách, kde loď není vystavena houpání vln. Pokud se rozhodnete obeplout tyto ostrovy dokola, budete na to potřebovat alespoň 1 týden. Populární jsou rovněž třídenní výlety.
Nejhezčím místem, pokud se dá vůbec nějaké vybrat, je zátoka Hill Inlet u Whiteheaven beach. Z nedaleké vyhlídky se Vám při odlivu, kdy voda klesne až o 4 m, naskytne úžasný pohled na nejhezčí pláž a zátoku v Austrálii, Whiteheaven beach. Na první pohled to vypadá, jak kdyby někdo přenesl mléčnou dráhu z oblohy do moře. Nekonečné množství třpytivě bílého písku vystupuje z křišťálové vody a vypadá, že nemá konce. Člověk cítí, že by chtěl seběhnout do zátoky a brouzdat se ve vytvořených jezírkách. A proč ne? Z vyhlídky je to jen 10 minut do zátoky a rázem se cítíte jak v ráji. Při koupáni uprostřed vzniklé laguny s průzračnou vodou můžete vidět množství malých rejnoků, kteří se prohání ve Vaší blízkosti. Pro člověka zvyklého na srnky a zajíce je na Whitsundays nezvyklých zvířat plno, vidět můžete papoušky, velké ještěry a na některých ostrovech dokonce i klokany.
Autor článku je provozovatelem www.viva-australie.cz, specializuje se na Austrálii, Nový Zéland a Fiji. Pomůže naplánovat dovolenou v těchto končinách.
Zpáteční letenka ČR – Austrálie již od 25 500 Kč.
Pronájem jachty pro 6 lidí od 7 000 Kč na den.
Za zmínku stojí ještě 2 ostrovy, a to Hayman Island, na kterém se nachází luxusní letoviska, výborné podmínky pro šnorchlování a také krásné pláže, na které si můžete zaletět třeba helikoptérou a strávit tak den na opuštěném ostrůvku. Druhým ostrovem je Hamilton Island, který je ideálním místem pro noční život, zahrát si zde můžete golf nebo si aspoň v golfovém autíčku projet část ostrova. Taktéž je zde přístav pro doplnění zásob a letiště pro snadný přístup na Whitsundays ostrovy. Takže pokud přemyslíte nad ideálním místem pro dovolenou Vašich snu, Whitsundays může být tím pravým místem!
V poslední době přibylo několik zajimavých zápisků na našem
cestovatelském blogu. Tři upoutávky vám nyní přinášíme: Cesty po
Albánii, Nepál a Indie
V poslední době přibylo několik zajímavých zápisků na našem cestovatelském blogu. Tři upoutávky vám nyní přinášíme.
Cesty po Albánii
Michal Setnička je náš nejnovější „bloger“. Svůj zápisník věnuje cestám na Balkán.
…Asi po hodině prodírání konečně vylézáme z bukového pralesa a přicházíme na náhorní planinu plnou ostrých škrapů a krasových závrtů. Cestu zde však bohužel opět nevidíme. Posíláme výzvědnou skupinu na obhlídku okolí a nalezení cesty, ale bohužel nic. Vyšplháme se tedy všichni na jeden z vršků, kocháme se zdejší pro nás nezvyklou krajinou a přemýšlíme kudy nejlépe dál.
Po dlouhém koukání do mapy, do GPSky a do terénu kolem nás pomalu vyrážíme touto bezvodou krajinou. Chvíli se snažíme jít po jakémsi falešném hřebenu, abychom měli přehled a viděli na „cestu“, ale po několika minutách jsme nuceni krkolomně slézat do jednoho ze závrtů na jehož dně Vojta potkává první, zatím malou, zmiji růžkatou.
Zmije růžkatá – Vipera ammodytes je malý had, termín „růžkatá“ pochází z výběžku malých šupin umístěných na špičce jeho nosu. Tato zmije je odpovědná za mnoho smrtelných uštknutí. Její jed je hemotoxický, způsobuje kruté bolesti a masivní poškození tkáně. Šance na přežití se zlepšuje při včasné lékařské pomoci.)
Když se propleteme hustým porostem, který je na dně každého závrtu opět šplháme nahoru, abychom v zápětí spadli do dalšího a tak dále.
Takovouto krajinou jdeme až do odpoledne, kdy přicházíme pod vysoké sedlo, v němž již zezdola jasně rozeznáváme kamenného mužíka, který nás utvrzuje, že jdeme správně. Plni radosti z toho, že jdeme správně a očekávání, že za sedlem již nebude takováto bezútěšná krajina, téměř běžíme po travnatém svahu nahoru. Když se vydrápeme asi o 120 metrů výše do sedla, zjišťujeme, že se vlastně o žádné sedlo nejedná (sedla jsou v krasu většinu falešná za nimi je závrt a další sedlo) a i krajina není zelenější, ale naopak. Ještě více ubylo zeleně a stromů a závrty s travnatým dnem vystřídaly jako břitva ostré škrapy…
Michal ve svém blogu Cesty na východ popisuje zážitky ze svých cest, jak je asi zřejmé, na východ. Mimo jiné, je vášnivým vyznavačem Canyoningu a právě se nachází na expedici Reunion 2009
Po horách v Nepálu
…Už tradičně vstávání v 7:11, a musím říct, že dnes v noci jsem se poprvé přioblékal do teplých kalhot a mikiny a pak mi bylo fajn. Snídani jsme pořešili polévkou a čajem. Záchod byl slámový, ale upgradovaný na dvě díry, ta druhá je asi pisoár.
Záchod tu vůbec procházel zajímavým vývojem. V Káthmándú začínáte tlačit na pěkných porcelánových mísách jako u nás, ale stačí popojet kousek do hor a uz se klátíte nad tureckým hajzlíkem někde v hotýlku a nad temnou dírou u někoho doma. A ta už se nesplachuje, ale spíš jen zalévá ze sudu. No a pak už příjde jen chybějící prkno v podlaze a zametání vašeho výtvoru loňským listím. A tím se stáváte součástí krajiny, protože vás určitě použijí k hnojení.
Jen co jsme vyšli, narazili jsme na zmrzlý potok, takže se vyjasnilo proč jsem se musel v noci doobléct. Čekal nás výstup na 3071m vysoký kopec, takže jsme zákonitě stoupali. Dokonce jsme správně odbočili u mani zídky k lesu. Normálně se kolem mani zídek chodí vlevo, ale v tomhle případě je dobré udělat vyjímku, protože jinak můžete překročit bludnej kořen a cestu si pořádně zkomplikovat. Konečně jsme se zase napojili na šerpskou cestu tak přestal být klid a potkávali jsme šerpy a lidi s jejich zvířecím doprovodem.
Z čista jasna se z jedné zatáčky vynořila starobylá, kamená gompa, opět s pozadím zasnežených hor a vytvářela jedno z monha nezapomenutelných magických míst. Chvíli jsme vyčkávali na přibližující se cinkání jaků či oslů a doufali v úžasné fotky, ale ukázalo se, že se nic nepřibližuje a jednoduše se jentak flákáme. Lesem plným pasoucích se jaků (to bysme se načekali) jsme vyšli na vrchol vyzdobený chortenem (čorten- zjednodušeně gompa s relikvii) bránou ověšenou praporky a obrovským kamenem popsaným mantrou. Jen baterka mě nepotěšila a začla signalizovat konec radovánek. Dal jsem ji do kapsy a poctivě zahříval.
A pak už následoval jen strašně nudný sestup. Akorát jsme si vyprali a naobědvali v Nhutala s komunistickým altánkem kde Maoisté svolávají své rudé bratry. Aspoň tak si to představuji já. Poprvé jsme si nedali rýži a obětovali pár peněz navíc za špagety se sýrem a zeleninou a bylo to něco delikatesního. A zase jsme klesali a dostal jsem údolní nemoc. Klesání z 3000m. do 1500m. během pár hodin s váma může pěkně zamávat. Možná je to uplně nová nemoc tak vylíčím pár postřehů. Příznaky: obličej vám sála jak starosta Varšavy těsně před vznícením, chcete se vykoupat v každém zaplivaném potoku, špatně se vám dýchá hustý vzduch a spáleniny, nespáleniny musíte si obléct nejmenší kus oblečení co máte v batohu. Léčba: hodně píjte, nestydtě se vykoupat, pokud máte čas vystoupejte opět výš a aklimatizujte se, při silných příznacích omezte dýchání.
Tomášův blog se jmenuje CikCak. Nepál je fotogenické místo a Tomáš tam ulovil pár hodně podařených fotek.
S Vojtou v Indii
…Nás hned po příjezdu oslovila jedna postarší Němka a doporučila nám ubytování, kde je ona, v rodinném domku, za příjemnou cenu. Tak jsme se ubytovali a celý týden příjemně proflákali na pláži. Večer nám ta Němka vyprávěla o tom, jak tu byla v 70. letech, když tu na pláži žili stovky hipíků, všichni chodili nahatí, kouřili trávu, brali LSD a užívali si svobodu. Živili se prodejem věci na marketu a měli všechno dohromady. Říkala že někteří tu ještě jsou, vyprávěla nám o jednom, kterému je už 80, a pořád si jezdí do Nepálu prodlužovat víza. Čekali jsme tam na Anju, která měla po meditačním týdnu přijet do Arambolu, ale pak se rozhodla, že tam zůstane, a tak dál pojedeme už bez ní.
Měli jsme to štěstí shlédnout každoroční arambolský karneval pořádaný turisty, moc hezká podívaná, už si jen říkám, jaké to asi musí být v Riu, když už i tady dokáže poměrně malá skupina udělat úžasnou atmosféru.
Pokračujte ve čtení na Vojtově blogu Do Indie a dál. Vojta je v Indii už docela dlouho a jeho zápisky mohou posloužit i jako dobrá inspirace pro další cestovatele.
Zaregistrujte se jako uživatel a napište nám do redakce (redakce (at) cestovatel.cz) vaše uživatelské jméno a název blogu. Vše připravíme a můžete volně tvořit.
V poslední době přibylo několik zajímavých zápisků na našem cestovatelském blogu. Tři upoutávky vám nyní přinášíme.
Cesty po Albánii
Michal Setnička je náš nejnovější „bloger“. Svůj zápisník věnuje cestám na Balkán.
…Asi po hodině prodírání konečně vylézáme z bukového pralesa a přicházíme na náhorní planinu plnou ostrých škrapů a krasových závrtů. Cestu zde však bohužel opět nevidíme. Posíláme výzvědnou skupinu na obhlídku okolí a nalezení cesty, ale bohužel nic. Vyšplháme se tedy všichni na jeden z vršků, kocháme se zdejší pro nás nezvyklou krajinou a přemýšlíme kudy nejlépe dál.
Po dlouhém koukání do mapy, do GPSky a do terénu kolem nás pomalu vyrážíme touto bezvodou krajinou. Chvíli se snažíme jít po jakémsi falešném hřebenu, abychom měli přehled a viděli na „cestu“, ale po několika minutách jsme nuceni krkolomně slézat do jednoho ze závrtů na jehož dně Vojta potkává první, zatím malou, zmiji růžkatou.
Zmije růžkatá – Vipera ammodytes je malý had, termín „růžkatá“ pochází z výběžku malých šupin umístěných na špičce jeho nosu. Tato zmije je odpovědná za mnoho smrtelných uštknutí. Její jed je hemotoxický, způsobuje kruté bolesti a masivní poškození tkáně. Šance na přežití se zlepšuje při včasné lékařské pomoci.)
Když se propleteme hustým porostem, který je na dně každého závrtu opět šplháme nahoru, abychom v zápětí spadli do dalšího a tak dále.
Takovouto krajinou jdeme až do odpoledne, kdy přicházíme pod vysoké sedlo, v němž již zezdola jasně rozeznáváme kamenného mužíka, který nás utvrzuje, že jdeme správně. Plni radosti z toho, že jdeme správně a očekávání, že za sedlem již nebude takováto bezútěšná krajina, téměř běžíme po travnatém svahu nahoru. Když se vydrápeme asi o 120 metrů výše do sedla, zjišťujeme, že se vlastně o žádné sedlo nejedná (sedla jsou v krasu většinu falešná za nimi je závrt a další sedlo) a i krajina není zelenější, ale naopak. Ještě více ubylo zeleně a stromů a závrty s travnatým dnem vystřídaly jako břitva ostré škrapy…
Michal ve svém blogu Cesty na východ popisuje zážitky ze svých cest, jak je asi zřejmé, na východ. Mimo jiné, je vášnivým vyznavačem Canyoningu a právě se nachází na expedici Reunion 2009
Po horách v Nepálu
…Už tradičně vstávání v 7:11, a musím říct, že dnes v noci jsem se poprvé přioblékal do teplých kalhot a mikiny a pak mi bylo fajn. Snídani jsme pořešili polévkou a čajem. Záchod byl slámový, ale upgradovaný na dvě díry, ta druhá je asi pisoár.
Záchod tu vůbec procházel zajímavým vývojem. V Káthmándú začínáte tlačit na pěkných porcelánových mísách jako u nás, ale stačí popojet kousek do hor a uz se klátíte nad tureckým hajzlíkem někde v hotýlku a nad temnou dírou u někoho doma. A ta už se nesplachuje, ale spíš jen zalévá ze sudu. No a pak už příjde jen chybějící prkno v podlaze a zametání vašeho výtvoru loňským listím. A tím se stáváte součástí krajiny, protože vás určitě použijí k hnojení.
Jen co jsme vyšli, narazili jsme na zmrzlý potok, takže se vyjasnilo proč jsem se musel v noci doobléct. Čekal nás výstup na 3071m vysoký kopec, takže jsme zákonitě stoupali. Dokonce jsme správně odbočili u mani zídky k lesu. Normálně se kolem mani zídek chodí vlevo, ale v tomhle případě je dobré udělat vyjímku, protože jinak můžete překročit bludnej kořen a cestu si pořádně zkomplikovat. Konečně jsme se zase napojili na šerpskou cestu tak přestal být klid a potkávali jsme šerpy a lidi s jejich zvířecím doprovodem.
Z čista jasna se z jedné zatáčky vynořila starobylá, kamená gompa, opět s pozadím zasnežených hor a vytvářela jedno z monha nezapomenutelných magických míst. Chvíli jsme vyčkávali na přibližující se cinkání jaků či oslů a doufali v úžasné fotky, ale ukázalo se, že se nic nepřibližuje a jednoduše se jentak flákáme. Lesem plným pasoucích se jaků (to bysme se načekali) jsme vyšli na vrchol vyzdobený chortenem (čorten- zjednodušeně gompa s relikvii) bránou ověšenou praporky a obrovským kamenem popsaným mantrou. Jen baterka mě nepotěšila a začla signalizovat konec radovánek. Dal jsem ji do kapsy a poctivě zahříval.
A pak už následoval jen strašně nudný sestup. Akorát jsme si vyprali a naobědvali v Nhutala s komunistickým altánkem kde Maoisté svolávají své rudé bratry. Aspoň tak si to představuji já. Poprvé jsme si nedali rýži a obětovali pár peněz navíc za špagety se sýrem a zeleninou a bylo to něco delikatesního. A zase jsme klesali a dostal jsem údolní nemoc. Klesání z 3000m. do 1500m. během pár hodin s váma může pěkně zamávat. Možná je to uplně nová nemoc tak vylíčím pár postřehů. Příznaky: obličej vám sála jak starosta Varšavy těsně před vznícením, chcete se vykoupat v každém zaplivaném potoku, špatně se vám dýchá hustý vzduch a spáleniny, nespáleniny musíte si obléct nejmenší kus oblečení co máte v batohu. Léčba: hodně píjte, nestydtě se vykoupat, pokud máte čas vystoupejte opět výš a aklimatizujte se, při silných příznacích omezte dýchání.
Tomášův blog se jmenuje CikCak. Nepál je fotogenické místo a Tomáš tam ulovil pár hodně podařených fotek.
S Vojtou v Indii
…Nás hned po příjezdu oslovila jedna postarší Němka a doporučila nám ubytování, kde je ona, v rodinném domku, za příjemnou cenu. Tak jsme se ubytovali a celý týden příjemně proflákali na pláži. Večer nám ta Němka vyprávěla o tom, jak tu byla v 70. letech, když tu na pláži žili stovky hipíků, všichni chodili nahatí, kouřili trávu, brali LSD a užívali si svobodu. Živili se prodejem věci na marketu a měli všechno dohromady. Říkala že někteří tu ještě jsou, vyprávěla nám o jednom, kterému je už 80, a pořád si jezdí do Nepálu prodlužovat víza. Čekali jsme tam na Anju, která měla po meditačním týdnu přijet do Arambolu, ale pak se rozhodla, že tam zůstane, a tak dál pojedeme už bez ní.
Měli jsme to štěstí shlédnout každoroční arambolský karneval pořádaný turisty, moc hezká podívaná, už si jen říkám, jaké to asi musí být v Riu, když už i tady dokáže poměrně malá skupina udělat úžasnou atmosféru.
Pokračujte ve čtení na Vojtově blogu Do Indie a dál. Vojta je v Indii už docela dlouho a jeho zápisky mohou posloužit i jako dobrá inspirace pro další cestovatele.
Zaregistrujte se jako uživatel a napište nám do redakce (redakce (at) cestovatel.cz) vaše uživatelské jméno a název blogu. Vše připravíme a můžete volně tvořit.
Kdysi dávno, mezi roky 1290 až 1310, na pohádkově romantické
zalesněné stráni uprostřed neprostupných hvozdů si dva oblíbení
komorníci krále Karla IV. řekli, že právě zde nechají postavit vysokou
obvodovou hradbu s cimbuřím. Nejdříve byla dřevěná a hrázděná.
Až později zde začaly vznikat kamenné hradní paláce, nejprve jižní a
potom severní. Oba paláce byly propojené hradbami. Hrad byl původně
budován jako rodové sídlo pánů z Velhartic.
V lůně šumavských hvozdů leží středověký gotický hrad, zřícenina gotického paláce Rajský dům a pozdně renesanční zámek Velhartice, který byl k Rajskému domu připojen roku 1627. Zámek nese jméno Huertovo křídlo podle svého stavitele, Martina de Hoef Huerta. Komplex je chráněn romantickou kulisou lesů a Borkem.
Kdysi dávno, mezi roky 1290 až 1310, na pohádkově romantické zalesněné stráni uprostřed neprostupných hvozdů si dva oblíbení komorníci krále Karla IV. řekli, že právě zde nechají postavit vysokou obvodovou hradbu s cimbuřím. Nejdříve byla dřevěná a hrázděná. Až později zde začaly vznikat kamenné hradní paláce, nejprve jižní a potom severní. Oba paláce byly propojené hradbami. Hrad byl původně budován jako rodové sídlo pánů z Velhartic. Vzpomenete si na Nerudovu Romanci o Karlu IV.? Král Karel s Buškem z Velhartic ted‘ zasedli si k dubovému stolu, ti dva už mnohé víno pili spolu a zapěli si z plných plic. ,,Nuž dej sem zlaté číše, páže. Nalej vína, dolej výš! Dnes pane Bušku čehos zvíš!“ Král Karel vesel káže.
Na nejvyšším místě skály stojí severní palác, zvaný Rajský dům a jižní palác stojí na místě nižším. Hrad je budován jako dvoupalácová dispozice bezvěžového typu na skalnatém ostrohu. Později aby bylo lépe kryto severozápadní čelo hradu je zde přistavěna na konci 14. století hranolová obytná a obranná věž zvaná donjon a také Putna. Ze stejné doby pochází i velký a mohutný kamenný most se čtyřmi lomenými oblouky, který v tehdejší střední Evropě neměl obdoby. Z něj se po padacím můstku dá dostat jediným možným přístupem do věže. Je to zhruba úroveň druhého podlaží.
Stavbu započal Bohumil z Budětic, pokračoval Bušek starší a jeho syn Bušek mladší z Velhartic, oba oblíbení a věrní komorníci krále a císaře Karla IV. Pánové z Velhartic měli hrad v rukou do roku 1390, kdy tento majetek přešel sňatkem do vlastnictví Jana z Hradce. Často sídlil ve Velharticích i jeho syn Menhart a představte si, že právě zde na hradě byly schovány korunovační klenoty Království českého, v době kdy měl být korunován Jiří z Poděbrad. Klenoty zde byly uschovány od roku 1448 do roku 1453. V 15. stol. za pánů z Hradce bylo vystavěno nové opevnění s věžemi, baštami a vrátnicí. Na dolním nádvoří byl vybudován pivovar a vinopalna.
Koncem 15. století byl významným majitelem hradu Zdeněk Lev z Rožmitálu a tomu se podařilo získat pro oblast mnoho privilegií včetně práva těžit drahé kovy. Po třicetileté válce,v 17. století, kdy byl hrad v dost zoufalém stavu získal místo jako konfiskovaný majetek císařský generál Martin de Hoeff Huerta. Na jedné straně poddaným zrušil robotu, na druhé straně celý kraj rekatolizoval. Dodnes se vypráví hrůzostrašné zkazky, jak se svými třiceti jezdci tvrdě stál na svém. Byl to ale právě on, kdo velhartický hrad obnovil, přestavěl a nechal přistavět ve východní části horního nádvoří renesanční palác.
Posledním majitelem velhartického panství byl právník Josef Windischgrätz, který na Velharticích pobýval do roku 1946. Odtud byl nucen odejít do Rakouska, protože mu byl majetek zkonfiskován na základě Benešových dekretů. Zámecká část pak byla upravena jako rekreační objekt a od 1952 až do roku 1978 sloužila k rekreačním účelům ROH.
Dnes v areálu najdete ještě zbytky hradebních zdí, hospodářských objektů a rekonstruovanou budovu pivovaru vše ve velmi malebném hávu posečených trav a hlubokých lesů. Hradní i zámecká část Velhartice stojí v rekreační části oblasti Šumavy, proto je od roku 1978 ve správě Památkového ústavu Plzeň, který zde provedl záchrannou rekonstrukci jednotlivých budov a opevnění.
O historii a obnově hradu je možné na místě shlédnout ojedinělý audiovizuální pořad před prohlídkou hradu či zámku. Tento překrásný hradní i zámecký komplex najdete uprostřed lesů na skalním ostrohu, kolem kterého teče říčka Ostružná, místními nazývaná Pstružná. Místo je asi v polovině cesty mezi městy Klatovy a Sušice.
Auto lze nechat na parkovišti 350 metrů od hradu a v areálu je dostupné občerstvení. V září je hrad otevřený od 9 do 17 hodin kromě pondělí, v říjnu ale už jen o sobotách, nedělích a ve svátek a pouze do 16 hodin. Za příplatek 100 % ke vstupnému je možno ale hrad i zámek shlédnout celoročně mimo otevírací dobu i mimo sezonu.
Původní hrad si můžete prohlédnout na samostatné prohlídce. Setkáte se zde s tématickou expozicí o životě v 15.století podle středověkého autora Tomáše Štítného, který život jako takový přirovnává ke hře v šachy.
V renesanční zámeckém paláci je tématická expozice o každodenních zálibách šlechtické rodiny v 16. a 17.století na venkovském šlechtickém sídle. Procházíte renesančně zařízenými sály, kde jsou prezentovány i dobové hry a zábavy. Najdete tu například známé královské vrchcáby nebo ručně malované karty, domino a další.
Hned v první prohlídkové místnosti uvidíte na zemi medvěda s vypreparovanou hlavou. V zámku nechybí ani tehdejší zbraně dospělých mužů. Pokoje a činnosti jsou doplněny malovanými postavami na papírových kartonech v lidské velikosti, které znázorňují šlechtu i další obyvatele zámku při různých činnostech, při tanci, při hře na nástroje a podobně.
V ložnici uvidíte překrásnou postel s nebesy a dámské šaty z tmavě zeleného sametu, jejichž pořízení prý vyšlo na dnešních 50 000 korun. Šaty mají dvojité prý proto, že do vnitřního rukávu šlechtična smrkala. Na zemi pod šaty jsou nákresy a návrhy dalších dobových oděvů. V témže pokoji uvidíte obrovskou a krásně zdobenou šperkovnici, které v té době mívaly až 250 zásuvek a byly důmyslně dělány nejen pro šperky, ale měly tajnou skrýš i pro milostné dopisy šlechtičen. Ve vedlejším pokoji je dřevěná postel chůvy a dřevěná vyřezávaná kolébka pro malé dítě. Na zemi před kolébkou jsou umístěné tehdejší hračky malých rytířů. Jsou obvykle dřevěné a najdete tu nejen káči, ale i meče.
Na prostoru venku před zámkem najdete velké ručně vyřezávané šachy. To, co zdálky vypadá jako šibenice, se zblízka pak za stromy objeví jako velké dřevěné kuželky, které můžete specifickým kruhovým pohybem na laně zavěšené koule začít porážet. Tuhle zábavu využijí hlavně malé děti.
Já sama byla místem doslova okouzlená a to i přes velmi špatné počasí. Je to jeden z mála komplexů, který má mimořádný náboj i atmosféru a všem, kdo zde ještě nepobyli vřele doporučuji.
V lůně šumavských hvozdů leží středověký gotický hrad, zřícenina gotického paláce Rajský dům a pozdně renesanční zámek Velhartice, který byl k Rajskému domu připojen roku 1627. Zámek nese jméno Huertovo křídlo podle svého stavitele, Martina de Hoef Huerta. Komplex je chráněn romantickou kulisou lesů a Borkem.
Kdysi dávno, mezi roky 1290 až 1310, na pohádkově romantické zalesněné stráni uprostřed neprostupných hvozdů si dva oblíbení komorníci krále Karla IV. řekli, že právě zde nechají postavit vysokou obvodovou hradbu s cimbuřím. Nejdříve byla dřevěná a hrázděná. Až později zde začaly vznikat kamenné hradní paláce, nejprve jižní a potom severní. Oba paláce byly propojené hradbami. Hrad byl původně budován jako rodové sídlo pánů z Velhartic. Vzpomenete si na Nerudovu Romanci o Karlu IV.? Král Karel s Buškem z Velhartic ted‘ zasedli si k dubovému stolu, ti dva už mnohé víno pili spolu a zapěli si z plných plic. ,,Nuž dej sem zlaté číše, páže. Nalej vína, dolej výš! Dnes pane Bušku čehos zvíš!“ Král Karel vesel káže.
Na nejvyšším místě skály stojí severní palác, zvaný Rajský dům a jižní palác stojí na místě nižším. Hrad je budován jako dvoupalácová dispozice bezvěžového typu na skalnatém ostrohu. Později aby bylo lépe kryto severozápadní čelo hradu je zde přistavěna na konci 14. století hranolová obytná a obranná věž zvaná donjon a také Putna. Ze stejné doby pochází i velký a mohutný kamenný most se čtyřmi lomenými oblouky, který v tehdejší střední Evropě neměl obdoby. Z něj se po padacím můstku dá dostat jediným možným přístupem do věže. Je to zhruba úroveň druhého podlaží.
Stavbu započal Bohumil z Budětic, pokračoval Bušek starší a jeho syn Bušek mladší z Velhartic, oba oblíbení a věrní komorníci krále a císaře Karla IV. Pánové z Velhartic měli hrad v rukou do roku 1390, kdy tento majetek přešel sňatkem do vlastnictví Jana z Hradce. Často sídlil ve Velharticích i jeho syn Menhart a představte si, že právě zde na hradě byly schovány korunovační klenoty Království českého, v době kdy měl být korunován Jiří z Poděbrad. Klenoty zde byly uschovány od roku 1448 do roku 1453. V 15. stol. za pánů z Hradce bylo vystavěno nové opevnění s věžemi, baštami a vrátnicí. Na dolním nádvoří byl vybudován pivovar a vinopalna.
Koncem 15. století byl významným majitelem hradu Zdeněk Lev z Rožmitálu a tomu se podařilo získat pro oblast mnoho privilegií včetně práva těžit drahé kovy. Po třicetileté válce,v 17. století, kdy byl hrad v dost zoufalém stavu získal místo jako konfiskovaný majetek císařský generál Martin de Hoeff Huerta. Na jedné straně poddaným zrušil robotu, na druhé straně celý kraj rekatolizoval. Dodnes se vypráví hrůzostrašné zkazky, jak se svými třiceti jezdci tvrdě stál na svém. Byl to ale právě on, kdo velhartický hrad obnovil, přestavěl a nechal přistavět ve východní části horního nádvoří renesanční palác.
Posledním majitelem velhartického panství byl právník Josef Windischgrätz, který na Velharticích pobýval do roku 1946. Odtud byl nucen odejít do Rakouska, protože mu byl majetek zkonfiskován na základě Benešových dekretů. Zámecká část pak byla upravena jako rekreační objekt a od 1952 až do roku 1978 sloužila k rekreačním účelům ROH.
Dnes v areálu najdete ještě zbytky hradebních zdí, hospodářských objektů a rekonstruovanou budovu pivovaru vše ve velmi malebném hávu posečených trav a hlubokých lesů. Hradní i zámecká část Velhartice stojí v rekreační části oblasti Šumavy, proto je od roku 1978 ve správě Památkového ústavu Plzeň, který zde provedl záchrannou rekonstrukci jednotlivých budov a opevnění.
O historii a obnově hradu je možné na místě shlédnout ojedinělý audiovizuální pořad před prohlídkou hradu či zámku. Tento překrásný hradní i zámecký komplex najdete uprostřed lesů na skalním ostrohu, kolem kterého teče říčka Ostružná, místními nazývaná Pstružná. Místo je asi v polovině cesty mezi městy Klatovy a Sušice.
Auto lze nechat na parkovišti 350 metrů od hradu a v areálu je dostupné občerstvení. V září je hrad otevřený od 9 do 17 hodin kromě pondělí, v říjnu ale už jen o sobotách, nedělích a ve svátek a pouze do 16 hodin. Za příplatek 100 % ke vstupnému je možno ale hrad i zámek shlédnout celoročně mimo otevírací dobu i mimo sezonu.
Původní hrad si můžete prohlédnout na samostatné prohlídce. Setkáte se zde s tématickou expozicí o životě v 15.století podle středověkého autora Tomáše Štítného, který život jako takový přirovnává ke hře v šachy.
V renesanční zámeckém paláci je tématická expozice o každodenních zálibách šlechtické rodiny v 16. a 17.století na venkovském šlechtickém sídle. Procházíte renesančně zařízenými sály, kde jsou prezentovány i dobové hry a zábavy. Najdete tu například známé královské vrchcáby nebo ručně malované karty, domino a další.
Hned v první prohlídkové místnosti uvidíte na zemi medvěda s vypreparovanou hlavou. V zámku nechybí ani tehdejší zbraně dospělých mužů. Pokoje a činnosti jsou doplněny malovanými postavami na papírových kartonech v lidské velikosti, které znázorňují šlechtu i další obyvatele zámku při různých činnostech, při tanci, při hře na nástroje a podobně.
V ložnici uvidíte překrásnou postel s nebesy a dámské šaty z tmavě zeleného sametu, jejichž pořízení prý vyšlo na dnešních 50 000 korun. Šaty mají dvojité prý proto, že do vnitřního rukávu šlechtična smrkala. Na zemi pod šaty jsou nákresy a návrhy dalších dobových oděvů. V témže pokoji uvidíte obrovskou a krásně zdobenou šperkovnici, které v té době mívaly až 250 zásuvek a byly důmyslně dělány nejen pro šperky, ale měly tajnou skrýš i pro milostné dopisy šlechtičen. Ve vedlejším pokoji je dřevěná postel chůvy a dřevěná vyřezávaná kolébka pro malé dítě. Na zemi před kolébkou jsou umístěné tehdejší hračky malých rytířů. Jsou obvykle dřevěné a najdete tu nejen káči, ale i meče.
Na prostoru venku před zámkem najdete velké ručně vyřezávané šachy. To, co zdálky vypadá jako šibenice, se zblízka pak za stromy objeví jako velké dřevěné kuželky, které můžete specifickým kruhovým pohybem na laně zavěšené koule začít porážet. Tuhle zábavu využijí hlavně malé děti.
Já sama byla místem doslova okouzlená a to i přes velmi špatné počasí. Je to jeden z mála komplexů, který má mimořádný náboj i atmosféru a všem, kdo zde ještě nepobyli vřele doporučuji.
Gordes du Verdon, nebo chcete-li Grand canon du Verdon, jak zní jeho druhé
jméno, je největším evropským kaňonem. Vyhloubila ho světle tyrkysová
řeka Verdon a na jeho konci vytvořila jezero. Kaňon je vskutku obdivuhodné
dílo a musela dát řece hodně zabrat. Vždyť jeho délka činí
25 kilometrů a hloubka od tří set do sedmi set metrů!
Gordes du Verdon, nebo chcete-li Grand canon du Verdon, jak zní jeho druhé jméno, je největším evropským kaňonem. Vyhloubila ho světle tyrkysová řeka Verdon a na jeho konci vytvořila jezero. Kaňon je vskutku obdivuhodné dílo a musela dát řece hodně zabrat. Vždyť jeho délka činí 25 kilometrů a hloubka od tří set do sedmi set metrů! Stěny kaňonu jsou buď zcela kolmé, nebo jen velmi strmé. Na těch velmi strmých rostou lesy, na těch kolmých pochopitelně nic. Když už se ve srázu objeví víceméně rovné místo, je buď nepřístupné, nebo po něm vede cesta. Těch cest tu vede několik a jsou učeny turistům. Dá se po nich dojít z vršku srázu až úplně na dno k řece.
My jsme tento sestup zvládli asi za hodinu. Výstup byl o něco delší. Tam na dně kaňonu se naskýtá krásný pohled nahoru. Při tom pohledu ztrácíte pojem o vzdálenosti a o výšce. Je támhleta skála vysoká sto nebo tři sta metrů? Nebo víc? Nebo méně? Těžko říct. V každém případě tenhle pohled zespoda není zdaleka tak děsivý jako pohled seshora z té skály. Dole, na dně kaňonu jsem se prošel po krásném závěsném můstku nad řekou. Hezky se houpal, když jsem po něm šel a krásně se z něj pozoroval dravý proud řeky pod mostem. Řeka je tam moc krásná, i balvany v řece a malé peřeje jimi vytvořené.
Jezero za kaňonem je také hezké a docela studené. Na jeho březích sídlí několik firem, které pronajímají loďky, aby se návštěvníci kaňonu mohli podívat i do míst pěším nepřístupných, protože kolmý sráz tam vede povětšinou od vody až vysoko nahoru. Pronajímají šlapadla, motorové čluny, kajaky, ale my jsme před tím vším dali přednost kánoi. Za dvacet sedm euro jsme si ji pronajali spolu s pádly, vestami a barelem na čtyři hodiny. Vyjeli jsme ráno kolen deváté, krátce po otevření půjčovny. Nejprve jsme vpluli mezi skalami do kaňonu. Při pohledu na ty skály z dálky by vás ve snu nenapadlo, že skrz ně teče řeka. Řeka se totiž hned za jezerem tak zatáčí, že není vidět a skály stojí tak, že opticky téměř splývají v jednu. Když jsme se dostali na řeku, plavili jsme se podle mapy proti proudu. Ale ve skutečnosti šlo o takový volej, že voda tekla tím směrem, kam foukal vítr.
Kaňon se sice jen takovou prasklinou v krajině, ale není natolik zase úzký, aby jím nefoukal vítr. O tom, že není natolik úzký, svědčí i stíhačky, které jím cvičně prolétávají. Můžu to dosvědčit, jednu jsme viděli. Ale vraťme se k naší plavbě. Tedy, plavili jsme se kupředu proti proudu, míjeli jsme strmé útesy, občas nějaký les, jeden vodopád a sem tam nějakou jinou loďku, ale těch bylo zatím poměrně málo. Až dost daleko od jezera konečně započal proud neřízený větrem a dokonce tak silný, že se nedal místy vůbec upádlovat. Museli jsme lodě táhnout. U nejužší části řeky, kterou jsme na trase pro splavování viděli, jsme se obrátili a jeli zpět. Když jsme se před jednou hodinou odpolední vraceli do půjčovny, pluly proti nám doslova davy kanoí, kajaků, motorových člunů i šlapadel. V devět je pro mnoho lidí moc brzo na vstávání, natožpak na plavbu po řece. A tak spousty lidí se vypravuje na cestu až odpoledne.
Jsou lidé, kteří jsou líní plout po řece ráno. Jsou lidé, kteří jsou líní plout po řece kdykoli. Jsou lidé, kteří jsou líní i chodit kaňonem pěšky. I pro ty kaňon nabízí své krásné pohledy. Na těch nejrovnějších místech na srázech vedou totiž silnice. Kaňon lze po kvalitních silnicích objet celý a je z nich skoro celý dobře vidět. Podél silnic se nalézají četné vyhlídky, kde lze zaparkovat a sledovat z nich třeba zákruty řeky, strmé skály i několik málo domů, které asi netrpí závratěmi, neboť jinak by tak těsně u hluboké strže těžko vydržely stát. Asi nejkrásnější, a také nejnavštěvovanější vyhlídka se jmenuje Point Sublime. Vede od ní také jedna z cest na dno kaňonu.
Gordes du Verdon, nebo chcete-li Grand canon du Verdon, jak zní jeho druhé jméno, je největším evropským kaňonem. Vyhloubila ho světle tyrkysová řeka Verdon a na jeho konci vytvořila jezero. Kaňon je vskutku obdivuhodné dílo a musela dát řece hodně zabrat. Vždyť jeho délka činí 25 kilometrů a hloubka od tří set do sedmi set metrů! Stěny kaňonu jsou buď zcela kolmé, nebo jen velmi strmé. Na těch velmi strmých rostou lesy, na těch kolmých pochopitelně nic. Když už se ve srázu objeví víceméně rovné místo, je buď nepřístupné, nebo po něm vede cesta. Těch cest tu vede několik a jsou učeny turistům. Dá se po nich dojít z vršku srázu až úplně na dno k řece.
My jsme tento sestup zvládli asi za hodinu. Výstup byl o něco delší. Tam na dně kaňonu se naskýtá krásný pohled nahoru. Při tom pohledu ztrácíte pojem o vzdálenosti a o výšce. Je támhleta skála vysoká sto nebo tři sta metrů? Nebo víc? Nebo méně? Těžko říct. V každém případě tenhle pohled zespoda není zdaleka tak děsivý jako pohled seshora z té skály. Dole, na dně kaňonu jsem se prošel po krásném závěsném můstku nad řekou. Hezky se houpal, když jsem po něm šel a krásně se z něj pozoroval dravý proud řeky pod mostem. Řeka je tam moc krásná, i balvany v řece a malé peřeje jimi vytvořené.
Jezero za kaňonem je také hezké a docela studené. Na jeho březích sídlí několik firem, které pronajímají loďky, aby se návštěvníci kaňonu mohli podívat i do míst pěším nepřístupných, protože kolmý sráz tam vede povětšinou od vody až vysoko nahoru. Pronajímají šlapadla, motorové čluny, kajaky, ale my jsme před tím vším dali přednost kánoi. Za dvacet sedm euro jsme si ji pronajali spolu s pádly, vestami a barelem na čtyři hodiny. Vyjeli jsme ráno kolen deváté, krátce po otevření půjčovny. Nejprve jsme vpluli mezi skalami do kaňonu. Při pohledu na ty skály z dálky by vás ve snu nenapadlo, že skrz ně teče řeka. Řeka se totiž hned za jezerem tak zatáčí, že není vidět a skály stojí tak, že opticky téměř splývají v jednu. Když jsme se dostali na řeku, plavili jsme se podle mapy proti proudu. Ale ve skutečnosti šlo o takový volej, že voda tekla tím směrem, kam foukal vítr.
Kaňon se sice jen takovou prasklinou v krajině, ale není natolik zase úzký, aby jím nefoukal vítr. O tom, že není natolik úzký, svědčí i stíhačky, které jím cvičně prolétávají. Můžu to dosvědčit, jednu jsme viděli. Ale vraťme se k naší plavbě. Tedy, plavili jsme se kupředu proti proudu, míjeli jsme strmé útesy, občas nějaký les, jeden vodopád a sem tam nějakou jinou loďku, ale těch bylo zatím poměrně málo. Až dost daleko od jezera konečně započal proud neřízený větrem a dokonce tak silný, že se nedal místy vůbec upádlovat. Museli jsme lodě táhnout. U nejužší části řeky, kterou jsme na trase pro splavování viděli, jsme se obrátili a jeli zpět. Když jsme se před jednou hodinou odpolední vraceli do půjčovny, pluly proti nám doslova davy kanoí, kajaků, motorových člunů i šlapadel. V devět je pro mnoho lidí moc brzo na vstávání, natožpak na plavbu po řece. A tak spousty lidí se vypravuje na cestu až odpoledne.
Jsou lidé, kteří jsou líní plout po řece ráno. Jsou lidé, kteří jsou líní plout po řece kdykoli. Jsou lidé, kteří jsou líní i chodit kaňonem pěšky. I pro ty kaňon nabízí své krásné pohledy. Na těch nejrovnějších místech na srázech vedou totiž silnice. Kaňon lze po kvalitních silnicích objet celý a je z nich skoro celý dobře vidět. Podél silnic se nalézají četné vyhlídky, kde lze zaparkovat a sledovat z nich třeba zákruty řeky, strmé skály i několik málo domů, které asi netrpí závratěmi, neboť jinak by tak těsně u hluboké strže těžko vydržely stát. Asi nejkrásnější, a také nejnavštěvovanější vyhlídka se jmenuje Point Sublime. Vede od ní také jedna z cest na dno kaňonu.
Známý „skalní hrad“ byl vybudován na úplně odděleně stojící
30 metrů vysoké pískovcové skále na jižní straně obce Sloup
nedaleko České Lípy. Skála je nejen vysoká, ale také 100 metrů
dlouhá a 60 metrů široká a je v plochém údolí
nepřehlédnutelná.
Hrabě Jan Josef Maxmilián Kinský, potřeboval ke svému pobytu ve Sloupu
objekt hodný jeho osobnosti. Nechal tedy postavit v blízkosti kostela
zámek. Stavba byla původně barokní, později ji pak hrabě Karel Kinský
nechal upravit empírově.
Známý „skalní hrad“ byl vybudován na úplně odděleně stojící 30 metrů vysoké pískovcové skále na jižní straně obce Sloup nedaleko České Lípy. Skála je nejen vysoká, ale také 100 metrů dlouhá a 60 metrů široká a je v plochém údolí nepřehlédnutelná.
Opevnění tady bylo už kdysi dávno ve středověku. Skála je rozčleněna na patra, hlavně z jižní strany, kam se opírá sluníčko. Ale i uvnitř je vykutána, jsou v ní vyhloubené chodby a chodbičky a podél ní je řada schodišť z kamene. Dokonce je v ní vytesán prostor pro kostel, který má svou věž. Do skály byl kdysi udělán sedm metrů hluboký prostor ve tvaru džbánu, kde se uskladňovalo v zimě a chladu zrno, později paradoxně právě v tomto místě vznikla hladomorna, kde v zimě a chladu umírali lidé hlady. Jeden prostor může být buď zásobárnou životadárných potravin a naopak může týrat člověka hladem až k smrti. Dnes se do bývalé sýpky a hladomorny dostanete z boku.
A další paradox. V hradu bývalo buď útočiště lidí před bitkami a válkami. Jiní odtud naopak jako ze sídelního místa vyráželi do lesů a polí na loupeživé výpravy jako známý Mikeš Pancíř. Místo je zkrátka vějířem paradoxů.
Skála nestřídala majitele tak často, jako jiné objekty. Od počátku 14. do počátku 17. století byla v držení Berků z Dubé. V 15. století se zde krátce mihli Hanuš Welfl, Pancířové ze Smojna, a Vilém Ilburk.
Nejdříve bylo místo využíváno skoro jako vojenský objekt, opevnění, bitky, války. Během třicetileté války byl majitelem Zdeněk Lev Libštejnský z Kolovrat. Po válce bylo místo značně zdevastované, opevnění rozbořené. Svojí originalitou a spiritualitou přitáhlo až za doby baroka zraky svého nového majitele. Nábožensky silně cítící Ferdinand Hroznata Kokořovec z Kokořova zde začal budovat v od počátku magií opředených prostorách nová místa a roku 1690 se pustil do přestavby původních staveb. Nejvyšším cílem jeho ambic měl být klášter a vybudování poutního místa v kraji. Z jeho snů se mnoho nevyplnilo. Zemřel a místo pompézního kláštera na skále zde v komůrkách vytesaných ve skále žilo šest poustevníků. Chudě a pokorně v 18. století obývali svoji zapomenutou poustevnu. Nicméně hlavně díky Ferdinandu Hroznatovi je „hrad“ barokním sakrálním objektem, který přišel o romantiku rádoby rytířských schodů, obranných ochozů či hladomoren.
Později, od roku 1710 do roku 1940, místo vlastnili šlechtici, hrabata Kinští z Vchynic a Tetova. Ti vodili na kuriózní místo své přátele a významné hosty. Na konci 18. století poustevnu zrušili a místo se stalo stále vyhledávanějším a více se ukazovalo. Již roku 1827 se stalo veřejnosti přístupným jako velká kuriozita kraje. Posledním šlechtickým majitelem byl August František Kinský. Dnes je provozovatelem skalního hradu a poustevny kastelán a nájemce Ivan Volman, který zde jako kastelán pracoval od roku 1977. V roce 1998 se stal nájemcem hradu.
Objekt je jeden z nejkurióznějších v republice a svoji romantiku určitě má. „Skalní hrad, klášter a poustevna“ se od roku 1998 vydala svojí vlastní cestou a ještě kurióznější je, že se snaží na svůj provoz, opravy a další existenci vydělat z vlastních příjmů. Její životnost financujete přímo vy, návštěvníci místa.
Hrabě Jan Josef Maxmilián Kinský, potřeboval ke svému pobytu ve Sloupu objekt hodný jeho osobnosti. Nechal tedy v letech 1730 až 1733 postavit v blízkosti kostela zámek. Stavba byla původně barokní, až roku 1828 ji pak hrabě Karel Kinský nechal upravit empírově. To se projevilo hlavně ve výzdobě interiérů, ale to dnes už nezjistíte. V zámku sídlí domov důchodců. Pouze v portálu zámku jsou dodnes umístěny tři sochy od Matyáše Brauna, Atlas, Diana a Ceres. V chodbě zámku v přízemí jsou ve výklencích v průchodu směrem k zahradě umístěny sochy Merkura a Argose a naproti nim je Královna Omfale a Herkules. Všechny také od Brauna. Od místního sochaře Antonína Maxe najdete v zahradě uvnitř kašny s vodotryskem postavu Neptuna s delfínem.
Zámek dlouho, až do roku 1945, patřil rodu Kinských, respektive Preysingům. Pak se v něm vystřídala ozdravovna, škola v přírodě, ústav sociální péče a dnes domov důchodců. Zámek byl přístupný během dnů Evropského dědictví letos (2008) v září a tak jsem se tam dostala na prohlídku i já. Běžně přístupný není.
Myslím, že místo srší pozitivní energií, je v něm klid a mír a co důležitějšího si dědečkové a babičky na sklonku svého života mohou přát. Po většinu roku mohou sedět v překrásné zahradě a vyhřívat se na sluníčku, když počasí dovolí. Zahradu založil již hrabě Jan Josef Maxmilián Kinský. Roku 1750 pak byla rozšířena na anglický park, který byl v roce 1828 přeměněn na francouzský park. Podle dostupných informací by zde mělo být 15 druhů jehličnanů a 40 druhů listnáčů. Z mnoha vzácných dřevin se do dnešní doby zachovaly červený buk, pyramidální dub, zerav řasnatý, jalovec obecný, skupina habrů a tis červený. Pravdou ale je, že dnešní vzhled parku neodpovídá žádné klasické parkové úpravě. Přesto je tady velmi příjemně.
A co v okolí určitě nepřehlédnete? Je to překrásná lipová alej vysázená mezi kaplí a zámkem již od roku 1740, kdy zde stromy nechal zasadit Jan Josef Maxmilián Kinský. Alej je dlouhá celých 320 metrů a najdeme v ní osmdesát lip. Tato skvostná dominanta okolí byla roku 1996 registrována jako významný krajinářský prvek. Lípy jsou pro obec Sloup typické a mají tady dokonce jednu víc než „stoletou“. U bývalého statku v ulici Ke Hradu je lípa s obvodem šest metrů a výškou nad dvacet metrů. I tento strom je státem chráněný pro své stáří dokonce několika set let.
Známý „skalní hrad“ byl vybudován na úplně odděleně stojící 30 metrů vysoké pískovcové skále na jižní straně obce Sloup nedaleko České Lípy. Skála je nejen vysoká, ale také 100 metrů dlouhá a 60 metrů široká a je v plochém údolí nepřehlédnutelná.
Opevnění tady bylo už kdysi dávno ve středověku. Skála je rozčleněna na patra, hlavně z jižní strany, kam se opírá sluníčko. Ale i uvnitř je vykutána, jsou v ní vyhloubené chodby a chodbičky a podél ní je řada schodišť z kamene. Dokonce je v ní vytesán prostor pro kostel, který má svou věž. Do skály byl kdysi udělán sedm metrů hluboký prostor ve tvaru džbánu, kde se uskladňovalo v zimě a chladu zrno, později paradoxně právě v tomto místě vznikla hladomorna, kde v zimě a chladu umírali lidé hlady. Jeden prostor může být buď zásobárnou životadárných potravin a naopak může týrat člověka hladem až k smrti. Dnes se do bývalé sýpky a hladomorny dostanete z boku.
A další paradox. V hradu bývalo buď útočiště lidí před bitkami a válkami. Jiní odtud naopak jako ze sídelního místa vyráželi do lesů a polí na loupeživé výpravy jako známý Mikeš Pancíř. Místo je zkrátka vějířem paradoxů.
Skála nestřídala majitele tak často, jako jiné objekty. Od počátku 14. do počátku 17. století byla v držení Berků z Dubé. V 15. století se zde krátce mihli Hanuš Welfl, Pancířové ze Smojna, a Vilém Ilburk.
Nejdříve bylo místo využíváno skoro jako vojenský objekt, opevnění, bitky, války. Během třicetileté války byl majitelem Zdeněk Lev Libštejnský z Kolovrat. Po válce bylo místo značně zdevastované, opevnění rozbořené. Svojí originalitou a spiritualitou přitáhlo až za doby baroka zraky svého nového majitele. Nábožensky silně cítící Ferdinand Hroznata Kokořovec z Kokořova zde začal budovat v od počátku magií opředených prostorách nová místa a roku 1690 se pustil do přestavby původních staveb. Nejvyšším cílem jeho ambic měl být klášter a vybudování poutního místa v kraji. Z jeho snů se mnoho nevyplnilo. Zemřel a místo pompézního kláštera na skále zde v komůrkách vytesaných ve skále žilo šest poustevníků. Chudě a pokorně v 18. století obývali svoji zapomenutou poustevnu. Nicméně hlavně díky Ferdinandu Hroznatovi je „hrad“ barokním sakrálním objektem, který přišel o romantiku rádoby rytířských schodů, obranných ochozů či hladomoren.
Později, od roku 1710 do roku 1940, místo vlastnili šlechtici, hrabata Kinští z Vchynic a Tetova. Ti vodili na kuriózní místo své přátele a významné hosty. Na konci 18. století poustevnu zrušili a místo se stalo stále vyhledávanějším a více se ukazovalo. Již roku 1827 se stalo veřejnosti přístupným jako velká kuriozita kraje. Posledním šlechtickým majitelem byl August František Kinský. Dnes je provozovatelem skalního hradu a poustevny kastelán a nájemce Ivan Volman, který zde jako kastelán pracoval od roku 1977. V roce 1998 se stal nájemcem hradu.
Objekt je jeden z nejkurióznějších v republice a svoji romantiku určitě má. „Skalní hrad, klášter a poustevna“ se od roku 1998 vydala svojí vlastní cestou a ještě kurióznější je, že se snaží na svůj provoz, opravy a další existenci vydělat z vlastních příjmů. Její životnost financujete přímo vy, návštěvníci místa.
Hrabě Jan Josef Maxmilián Kinský, potřeboval ke svému pobytu ve Sloupu objekt hodný jeho osobnosti. Nechal tedy v letech 1730 až 1733 postavit v blízkosti kostela zámek. Stavba byla původně barokní, až roku 1828 ji pak hrabě Karel Kinský nechal upravit empírově. To se projevilo hlavně ve výzdobě interiérů, ale to dnes už nezjistíte. V zámku sídlí domov důchodců. Pouze v portálu zámku jsou dodnes umístěny tři sochy od Matyáše Brauna, Atlas, Diana a Ceres. V chodbě zámku v přízemí jsou ve výklencích v průchodu směrem k zahradě umístěny sochy Merkura a Argose a naproti nim je Královna Omfale a Herkules. Všechny také od Brauna. Od místního sochaře Antonína Maxe najdete v zahradě uvnitř kašny s vodotryskem postavu Neptuna s delfínem.
Zámek dlouho, až do roku 1945, patřil rodu Kinských, respektive Preysingům. Pak se v něm vystřídala ozdravovna, škola v přírodě, ústav sociální péče a dnes domov důchodců. Zámek byl přístupný během dnů Evropského dědictví letos (2008) v září a tak jsem se tam dostala na prohlídku i já. Běžně přístupný není.
Myslím, že místo srší pozitivní energií, je v něm klid a mír a co důležitějšího si dědečkové a babičky na sklonku svého života mohou přát. Po většinu roku mohou sedět v překrásné zahradě a vyhřívat se na sluníčku, když počasí dovolí. Zahradu založil již hrabě Jan Josef Maxmilián Kinský. Roku 1750 pak byla rozšířena na anglický park, který byl v roce 1828 přeměněn na francouzský park. Podle dostupných informací by zde mělo být 15 druhů jehličnanů a 40 druhů listnáčů. Z mnoha vzácných dřevin se do dnešní doby zachovaly červený buk, pyramidální dub, zerav řasnatý, jalovec obecný, skupina habrů a tis červený. Pravdou ale je, že dnešní vzhled parku neodpovídá žádné klasické parkové úpravě. Přesto je tady velmi příjemně.
A co v okolí určitě nepřehlédnete? Je to překrásná lipová alej vysázená mezi kaplí a zámkem již od roku 1740, kdy zde stromy nechal zasadit Jan Josef Maxmilián Kinský. Alej je dlouhá celých 320 metrů a najdeme v ní osmdesát lip. Tato skvostná dominanta okolí byla roku 1996 registrována jako významný krajinářský prvek. Lípy jsou pro obec Sloup typické a mají tady dokonce jednu víc než „stoletou“. U bývalého statku v ulici Ke Hradu je lípa s obvodem šest metrů a výškou nad dvacet metrů. I tento strom je státem chráněný pro své stáří dokonce několika set let.
Sochařská výzdoba od Antonína Brauna
Sochařská výzdoba od Antonína Brauna
Poustevník shlížející z vrcholu hradu je jen maketa.
Poustevník shlížející z vrcholu hradu je jen maketa.
Poustevník shlížející z vrcholu hradu je jen maketa.
