Autor: administrator

Speciality havajského menu

Havajské ostrovy mohou na neznalce působit jako monotónní místo
k cestování. Jen samé pláže a válení. Ale opak je pravdou. Hned
první ostrov, který jsme navštívili, nám nabídl výběr vskutku
různorodý. Na své si přijde milovník mořských aktivit či opalování a
povalování u moře, horský turista, ale i dobrodruh. Nejlepší je
ochutnat od všeho trochu.

RYCHLÁ REZERVACE LETU

Havajské ostrovy mohou na neznalce působit jako monotónní místo k cestování. Jen samé pláže a válení. Ale opak je pravdou. Hned první ostrov, který jsme navštívili, nám nabídl výběr vskutku různorodý. Na své si přijde milovník mořských aktivit či opalování a povalování u moře, horský turista, ale i dobrodruh. Nejlepší je ochutnat od všeho trochu.

Ostrov Kaua´i

Z vody do bahna, shora dolů


Naše cestovatelská parta na tomto zeleném ostrově, strávila šest a půl dne. Kaua ´i je ostrov tak maličký, že autem objedete silnici, která lemuje ¾ ostrova, za necelé tři hodiny. Přesto bychom si zábavu našli i na více než šest dní. O adrenalinové zážitky se postarají vodopády Wailua Falls nebo Kipu Falls. Pohodové válení a krásné šnorchlování si můžete vychutnat na nádherných plážích Hanalei Beach, Tunnels Beach a Ke´e Beach na severu ostrova. Na jižní straně ostrova se zastavte na Poipu Beach. Součástí této pláže je totiž místo přezdívané „Tortugs“ – podle výskytu velkých želv, karet obrovských. Flegmatické želvy levitují v blízkosti břehu a líně okousávají plankton z korálů, při čemž je můžete pod vodou sledovat z bezprostřední blízkosti. Stejně tak si je můžete detailně prohlédnout i na břehu, když se želva rozhodne si chvíli odpočinout či se prospat. Na Kaua´i se můžete také vydat na cestu do pravěku. Alaka´i Swamp Trail vás po dřevěných chodníčcích zavede mezi orchideje, obří přesličky a kapradiny. Chcete-li si sejít do miniatury Grand-Canyonu, i to vám Kaua´i umožní. Waimea Canyon se od arizonského Velkého kaňonu liší svoji velikostí, zeleností ale také jasnějším výhledem (hlavně z Waimea Canyon Lookout) bez přítomnosti smogového oparu. Největší nadšení v nás ale vzbudily hory. Moc pěkná byla túra na Sleeping Giant nebo vyhlídky v Koke´e NP, ale nic se nevyrovná výletu po Na Pali Coast.


Tak tohle je ráj

Dominantou zeleného ostrova je určitě Na Pali Coast – pohoří lemující severozápadní část ostrova. Rozeklané zelené pohoří vytváří nádhernou barevnou fantazii v kombinaci s azurovým mořem, které ho oblévá. Čím dále po „Kalalau Trail“, která pohořím vede, ujdete, tím krásnější výhledy se vám otevřou. Trek se rozděluje do třech částí. První dlouhé 2 míle (cca jedna hod chůze), druhá je dlouhá 4 míle (cca 2 hod chůze) a třetí je pětimílová (cca dvě a půl hod). K vydání se na tuto rajskou cestu potřebujete povolení a podle domorodců a průvodců alespoň 2 dny. Povolení se stejně jako permity na nocleh vydávají v hlavním městě Lihue. Kontrola je údajně přísná, obzvlášť ve státních parcích a hrozí pokuta až $150 (v případě povolení k noclehu). Povolení k vydání se na Kalalu Trail je bezplatné, nesmíte ovšem dojít dále než na konec druhé části (Hanakapi Valley). Chcete-li pohoří přejít celé, musíte si zakoupit permit k noclehu na konci Trailu v Kalalau Valley za $10/osoba. Když jsme odvážně požadovali toto povolení, že trasu zvládneme ujít v jednom dni, dostalo se nám pouze výsměšného:“You will never make it!“ („To nikdy nedáte!“). Potvrzení byla navíc na půlroku dopředu vyprodána. Letos by údajně jeho zakoupení mělo být možné i online. I když jsme nemohli jít „Kalalau Trail“ celou, udělala na nás obrovský dojem. Ochutnali jsme také místní tropické plody žluté kvajávy. Později jsme se od domorodců dozvěděli, že je to právě kvajáva, která má tak blahodárný účinek na naše vyměšování.

Havajský ostrov Big Island

Respirátor do kapsy


Hawai´i neboli Big Island definují hlavně sopky. Z pěti přítomných jsou hned 3 mezi světovými „nej“. Nejvíce aktivní Kilauea, kolem které můžete jednoduše jet okružní cestou Crater Rim Drive. Další dvě sopky jsou havajské největší, a kdyby se jejich velikost měřila už od mořského dna, byly by také nejvyšší sopky světové (dosahovaly by cca 10000 m). Mauna Loa se 4170 m a Mauna Kea s 4205 m. Přístupné jsou oba vrcholy. My jsme se vydali na Maunu Lou. Přijeli jsme do výšky 3300 m, kde jsme strávili noc, abychom se aklimatizovali. Teplotní rozdíl oproti pláži byl tak obrovský, že jsme museli spát i obutí v pohorkách. Po dobu výšlapu jsme veškeré oblečení nesli v batozích, slunce do nás nemilosrdně pálilo. Je dobré jít středním tempem a mít dostatek odpočinku, přísunu energie i tekutin. Jinak by se mohly dostavit projevy výškové nemoci. Celá naše posádka, včetně jednoho astmatika, výstup díky dodržení bezpečnostních doporučení úspěšně zvládla. Odměnou nám byla kadibudka s výhledem do kráteru a spálené obličeje. Trasu Observatory Trail dlouhou celkem 12 km jsme šli 6,5 hod.

Hledá se Nemo

Kromě sopek mělo pro nás na ostrově Big Island prim také šnorchlování. Zajet se potápět k monumentu Cpt. Cooka je povinnost! Půjčili jsme si kajaky v ubytovacím zařízení Pineapple Park v Kealakekuu Bay za bezkonkurenční cenu $18/osoba na 4 hodiny a vyrazili jsme. Zátoku jsme po moři v půjčených dvojkajacích zdolali za 25 minut. U monumentu jsme si užili 90 minut opravdu nádherného šnorchlinku. Pestrobarevné rybky v hejnech, malé černé rybičky skákající nad hladinu, sasanky, havajská národní ryba „Humuhumunuku­nukuapua´a“ (název znamená „ryba s prasečím čumákem“) a mnoho dalších nejrůznějších druhů, až nám přecházel zrak. Šťastlivci tady můžou vidět i hejna delfínů „Spinner Dolphins“, ale my jsme bohužel žádné nepotkali.


Ostrov Maui

Výlet na Měsíc


Na třetím ostrově, který jsme navštívili, jsme už více odpočívali a nakupovali suvenýry. Maui má především dovolenkový potenciál. Zámožní lidé sem jezdí na dovolené a líbánky, čemuž odpovídají také četné luxusní hotelové komplexy podél pobřeží. Ta tam je neposkvrněnost Kaua´i a živelnost Big Islandu. Lenošivá atmosféra nás částečně ukonejšila a částečně zlákala. Rozhodli jsme se pro pohodlnější pobyt bez námahy. Zakoupili jsme výlet na sousední ostrov Molokini, jednu z desíti nejoblíbenějších šnorchlovacích destinací na světě. Ostrov má tvar měsíčního srpku, což způsobily pokusy amerického námořnictva za 2. světové války. Cena zájezdu ($52 /osoba) zahrnovala snídani, oběd, dopravu, zapůjčení výbavy a přejezd do zátoky Turtle Town, kde žijí karety obrovské. Za želvami nás sympatická posádka kvůli nepříznivým podmínkám ale nezavezla. Šnorchlování u Molokini, bez želví zátoky, pro nás pak bylo trochu zklamáním. U Cpt. Cooka na ostrově Big Island se nám potápění zamlouvalo více. Místo želv nám udělali poznávací plavbu s komentářem kolem sousedních ostrovů. Dozvěděli jsme se, že svatební veselku na ostrově Maui pořádal i Bill Gates, který si za tímto účelem pronajal všechny hotely i lodě, aby se do jeho blízkosti nedostal žádný paparazzi. Jednomu se to přece povedlo a Billa to nakonec stálo hodně peněz. To bychom radši viděli ty želvy…

Východ slunce po havajsku


Co na Maui ale nikdy nezklame, je východ Slunce nad místním kráterem Haleakalou. Přespali jsme v nejbližším kempu Hosmer Grove a autem ke kráteru vyrazili v pět ráno. Na chlup jsme stihli obsadit místa vhodná k fotografování barevné podívané. Na vyhlídce u Visitor Centra už se tísnily desítky lidí. Východ slunce uvedly odstíny tmavé fialové, modré, rudé, oranžové a žluté, až postupně kráter zalily světlé prameny slunečního svitu. Dalším nej na ostrově Maui je bezesporu Hana Road. Tuto 45 mil dlouhou cestu, čítající 600 zatáček a 54 jednosměrných mostů, má na seznamu top míst k vidění každý turista. Nutno podotknout, že od toho se odvíjí také průjezdnost cesty, která nakonec není tak výborným zážitkem, jaký vybásnili v průvodcích. Celkem nám projetí této opěvované silnice trvalo čtyři hodiny. Stojí za to se párkrát cestou zastavit (např. u Twin Falls – vodopády dva km od silnice s jezírkem, možnost koupání, ovocný stánek), ale rozhodně neposlouchat všechny tipy průvodce k zastávkám. Často vedly k vodopádu, který vypadal jak česká horská studánka. Za Hana Road jsme vjeli do národního parku Halekala. Za zmínku stojí túra po Pipiwai Trail, cca 2 míle dlouhá, vedoucí k Waimoku Falls s velmi působivou scenérií. Navíc při cestě procházíte kvajávovým, bambusovým a banyanovým lesem.


Nejznámější ostrov Oahu

Válečné memento

Na nejznámějším z ostrovů – Oahu, jsme pobyli už jen velmi krátce, 2 dny. Cestovnímu ruchu se tu daří nejlépe. Turisty lákají lekce surfování na známé Waikiki Beach, zdolání Diamond Head – pozůstatku vybuchlého kráteru, který byl svého času užíván pro vojenské účely a v neposlední řadě návštěva Pearl Harboru. Nejjednodušší způsob dopravy do Pearl Harboru je autem, ale jezdí tam i autobusy. V Pearl Harboru se nabízejí prohlídky USS Arizona Memorial (památníku potopené válečné lodi), ponorky USS Bowfin nebo památník válečné lodi Missouri Memorial. Vstupenky s určeným časem prohlídky do USS Arizona Monumentu si můžete bezplatně vyzvednout na pokladně. V celém objektu platí přísná bezpečnostní opatření, a proto s sebou nenoste kabelky ani větší fotoaparáty.


Prohlídka zahrnuje návštěvu Visitor Centra, součástí které je i třicetiminutový dokumentární film o Pearl Harboru, a posléze návštěva Památníku potopené válečné lodě USS Arizona. K památníku se z přístavu převáží kyvadlovou lodní dopravou. Část těla lodi Arizona je zrekonstruována přesně v místě, kde se 7. 12. 1941 po neočekávaném bombardování japonskými letadly potopila válečná loď pod hladinu moře i s 80% její posádky. Boční okna i průhledy v podlaze umožňují vidět pozůstatky válečné lodě a představit si, jakých rozměrů dosahovala. Součástí trupu lodi je také památeční síň s mramorovou deskou nesoucí 1177 jmen námořníku, kteří na lodi zahynuli. Zajímáte- li se o válečné události více, jistě si nenecháte ujít ani prohlídku ponorky USS Bowfin nebo památník válečné lodi Missouri. Obě tyto atrakce už jsou placené: Bowfin $10/osoba a Missuri $15/osoba. Nám už ale jejich návštěvu čas nedovolil. Nabrali jsme směr New York, abychom po téměř měsíci cestování políbili rodnou hroudu.

Havajské ostrovy mohou na neznalce působit jako monotónní místo k cestování. Jen samé pláže a válení. Ale opak je pravdou. Hned první ostrov, který jsme navštívili, nám nabídl výběr vskutku různorodý. Na své si přijde milovník mořských aktivit či opalování a povalování u moře, horský turista, ale i dobrodruh. Nejlepší je ochutnat od všeho trochu.

Ostrov Kaua´i

Z vody do bahna, shora dolů


Naše cestovatelská parta na tomto zeleném ostrově, strávila šest a půl dne. Kaua ´i je ostrov tak maličký, že autem objedete silnici, která lemuje ¾ ostrova, za necelé tři hodiny. Přesto bychom si zábavu našli i na více než šest dní. O adrenalinové zážitky se postarají vodopády Wailua Falls nebo Kipu Falls. Pohodové válení a krásné šnorchlování si můžete vychutnat na nádherných plážích Hanalei Beach, Tunnels Beach a Ke´e Beach na severu ostrova. Na jižní straně ostrova se zastavte na Poipu Beach. Součástí této pláže je totiž místo přezdívané „Tortugs“ – podle výskytu velkých želv, karet obrovských. Flegmatické želvy levitují v blízkosti břehu a líně okousávají plankton z korálů, při čemž je můžete pod vodou sledovat z bezprostřední blízkosti. Stejně tak si je můžete detailně prohlédnout i na břehu, když se želva rozhodne si chvíli odpočinout či se prospat. Na Kaua´i se můžete také vydat na cestu do pravěku. Alaka´i Swamp Trail vás po dřevěných chodníčcích zavede mezi orchideje, obří přesličky a kapradiny. Chcete-li si sejít do miniatury Grand-Canyonu, i to vám Kaua´i umožní. Waimea Canyon se od arizonského Velkého kaňonu liší svoji velikostí, zeleností ale také jasnějším výhledem (hlavně z Waimea Canyon Lookout) bez přítomnosti smogového oparu. Největší nadšení v nás ale vzbudily hory. Moc pěkná byla túra na Sleeping Giant nebo vyhlídky v Koke´e NP, ale nic se nevyrovná výletu po Na Pali Coast.


Tak tohle je ráj

Dominantou zeleného ostrova je určitě Na Pali Coast – pohoří lemující severozápadní část ostrova. Rozeklané zelené pohoří vytváří nádhernou barevnou fantazii v kombinaci s azurovým mořem, které ho oblévá. Čím dále po „Kalalau Trail“, která pohořím vede, ujdete, tím krásnější výhledy se vám otevřou. Trek se rozděluje do třech částí. První dlouhé 2 míle (cca jedna hod chůze), druhá je dlouhá 4 míle (cca 2 hod chůze) a třetí je pětimílová (cca dvě a půl hod). K vydání se na tuto rajskou cestu potřebujete povolení a podle domorodců a průvodců alespoň 2 dny. Povolení se stejně jako permity na nocleh vydávají v hlavním městě Lihue. Kontrola je údajně přísná, obzvlášť ve státních parcích a hrozí pokuta až $150 (v případě povolení k noclehu). Povolení k vydání se na Kalalu Trail je bezplatné, nesmíte ovšem dojít dále než na konec druhé části (Hanakapi Valley). Chcete-li pohoří přejít celé, musíte si zakoupit permit k noclehu na konci Trailu v Kalalau Valley za $10/osoba. Když jsme odvážně požadovali toto povolení, že trasu zvládneme ujít v jednom dni, dostalo se nám pouze výsměšného:“You will never make it!“ („To nikdy nedáte!“). Potvrzení byla navíc na půlroku dopředu vyprodána. Letos by údajně jeho zakoupení mělo být možné i online. I když jsme nemohli jít „Kalalau Trail“ celou, udělala na nás obrovský dojem. Ochutnali jsme také místní tropické plody žluté kvajávy. Později jsme se od domorodců dozvěděli, že je to právě kvajáva, která má tak blahodárný účinek na naše vyměšování.

Havajský ostrov Big Island

Respirátor do kapsy


Hawai´i neboli Big Island definují hlavně sopky. Z pěti přítomných jsou hned 3 mezi světovými „nej“. Nejvíce aktivní Kilauea, kolem které můžete jednoduše jet okružní cestou Crater Rim Drive. Další dvě sopky jsou havajské největší, a kdyby se jejich velikost měřila už od mořského dna, byly by také nejvyšší sopky světové (dosahovaly by cca 10000 m). Mauna Loa se 4170 m a Mauna Kea s 4205 m. Přístupné jsou oba vrcholy. My jsme se vydali na Maunu Lou. Přijeli jsme do výšky 3300 m, kde jsme strávili noc, abychom se aklimatizovali. Teplotní rozdíl oproti pláži byl tak obrovský, že jsme museli spát i obutí v pohorkách. Po dobu výšlapu jsme veškeré oblečení nesli v batozích, slunce do nás nemilosrdně pálilo. Je dobré jít středním tempem a mít dostatek odpočinku, přísunu energie i tekutin. Jinak by se mohly dostavit projevy výškové nemoci. Celá naše posádka, včetně jednoho astmatika, výstup díky dodržení bezpečnostních doporučení úspěšně zvládla. Odměnou nám byla kadibudka s výhledem do kráteru a spálené obličeje. Trasu Observatory Trail dlouhou celkem 12 km jsme šli 6,5 hod.

Hledá se Nemo

Kromě sopek mělo pro nás na ostrově Big Island prim také šnorchlování. Zajet se potápět k monumentu Cpt. Cooka je povinnost! Půjčili jsme si kajaky v ubytovacím zařízení Pineapple Park v Kealakekuu Bay za bezkonkurenční cenu $18/osoba na 4 hodiny a vyrazili jsme. Zátoku jsme po moři v půjčených dvojkajacích zdolali za 25 minut. U monumentu jsme si užili 90 minut opravdu nádherného šnorchlinku. Pestrobarevné rybky v hejnech, malé černé rybičky skákající nad hladinu, sasanky, havajská národní ryba „Humuhumunuku­nukuapua´a“ (název znamená „ryba s prasečím čumákem“) a mnoho dalších nejrůznějších druhů, až nám přecházel zrak. Šťastlivci tady můžou vidět i hejna delfínů „Spinner Dolphins“, ale my jsme bohužel žádné nepotkali.


Ostrov Maui

Výlet na Měsíc


Na třetím ostrově, který jsme navštívili, jsme už více odpočívali a nakupovali suvenýry. Maui má především dovolenkový potenciál. Zámožní lidé sem jezdí na dovolené a líbánky, čemuž odpovídají také četné luxusní hotelové komplexy podél pobřeží. Ta tam je neposkvrněnost Kaua´i a živelnost Big Islandu. Lenošivá atmosféra nás částečně ukonejšila a částečně zlákala. Rozhodli jsme se pro pohodlnější pobyt bez námahy. Zakoupili jsme výlet na sousední ostrov Molokini, jednu z desíti nejoblíbenějších šnorchlovacích destinací na světě. Ostrov má tvar měsíčního srpku, což způsobily pokusy amerického námořnictva za 2. světové války. Cena zájezdu ($52 /osoba) zahrnovala snídani, oběd, dopravu, zapůjčení výbavy a přejezd do zátoky Turtle Town, kde žijí karety obrovské. Za želvami nás sympatická posádka kvůli nepříznivým podmínkám ale nezavezla. Šnorchlování u Molokini, bez želví zátoky, pro nás pak bylo trochu zklamáním. U Cpt. Cooka na ostrově Big Island se nám potápění zamlouvalo více. Místo želv nám udělali poznávací plavbu s komentářem kolem sousedních ostrovů. Dozvěděli jsme se, že svatební veselku na ostrově Maui pořádal i Bill Gates, který si za tímto účelem pronajal všechny hotely i lodě, aby se do jeho blízkosti nedostal žádný paparazzi. Jednomu se to přece povedlo a Billa to nakonec stálo hodně peněz. To bychom radši viděli ty želvy…

Východ slunce po havajsku


Co na Maui ale nikdy nezklame, je východ Slunce nad místním kráterem Haleakalou. Přespali jsme v nejbližším kempu Hosmer Grove a autem ke kráteru vyrazili v pět ráno. Na chlup jsme stihli obsadit místa vhodná k fotografování barevné podívané. Na vyhlídce u Visitor Centra už se tísnily desítky lidí. Východ slunce uvedly odstíny tmavé fialové, modré, rudé, oranžové a žluté, až postupně kráter zalily světlé prameny slunečního svitu. Dalším nej na ostrově Maui je bezesporu Hana Road. Tuto 45 mil dlouhou cestu, čítající 600 zatáček a 54 jednosměrných mostů, má na seznamu top míst k vidění každý turista. Nutno podotknout, že od toho se odvíjí také průjezdnost cesty, která nakonec není tak výborným zážitkem, jaký vybásnili v průvodcích. Celkem nám projetí této opěvované silnice trvalo čtyři hodiny. Stojí za to se párkrát cestou zastavit (např. u Twin Falls – vodopády dva km od silnice s jezírkem, možnost koupání, ovocný stánek), ale rozhodně neposlouchat všechny tipy průvodce k zastávkám. Často vedly k vodopádu, který vypadal jak česká horská studánka. Za Hana Road jsme vjeli do národního parku Halekala. Za zmínku stojí túra po Pipiwai Trail, cca 2 míle dlouhá, vedoucí k Waimoku Falls s velmi působivou scenérií. Navíc při cestě procházíte kvajávovým, bambusovým a banyanovým lesem.


Nejznámější ostrov Oahu

Válečné memento

Na nejznámějším z ostrovů – Oahu, jsme pobyli už jen velmi krátce, 2 dny. Cestovnímu ruchu se tu daří nejlépe. Turisty lákají lekce surfování na známé Waikiki Beach, zdolání Diamond Head – pozůstatku vybuchlého kráteru, který byl svého času užíván pro vojenské účely a v neposlední řadě návštěva Pearl Harboru. Nejjednodušší způsob dopravy do Pearl Harboru je autem, ale jezdí tam i autobusy. V Pearl Harboru se nabízejí prohlídky USS Arizona Memorial (památníku potopené válečné lodi), ponorky USS Bowfin nebo památník válečné lodi Missouri Memorial. Vstupenky s určeným časem prohlídky do USS Arizona Monumentu si můžete bezplatně vyzvednout na pokladně. V celém objektu platí přísná bezpečnostní opatření, a proto s sebou nenoste kabelky ani větší fotoaparáty.


Prohlídka zahrnuje návštěvu Visitor Centra, součástí které je i třicetiminutový dokumentární film o Pearl Harboru, a posléze návštěva Památníku potopené válečné lodě USS Arizona. K památníku se z přístavu převáží kyvadlovou lodní dopravou. Část těla lodi Arizona je zrekonstruována přesně v místě, kde se 7. 12. 1941 po neočekávaném bombardování japonskými letadly potopila válečná loď pod hladinu moře i s 80% její posádky. Boční okna i průhledy v podlaze umožňují vidět pozůstatky válečné lodě a představit si, jakých rozměrů dosahovala. Součástí trupu lodi je také památeční síň s mramorovou deskou nesoucí 1177 jmen námořníku, kteří na lodi zahynuli. Zajímáte- li se o válečné události více, jistě si nenecháte ujít ani prohlídku ponorky USS Bowfin nebo památník válečné lodi Missouri. Obě tyto atrakce už jsou placené: Bowfin $10/osoba a Missuri $15/osoba. Nám už ale jejich návštěvu čas nedovolil. Nabrali jsme směr New York, abychom po téměř měsíci cestování políbili rodnou hroudu.

RYCHLÁ REZERVACE LETU

Havaj – 22 zapeklitých dní v ráji

Rčení „To je ale Havaj!“ nabírá po pobytu na tomto
„pohodářském“ souostroví vše vysvětlující rozměr. Člověk si tady
opravdu může užít božskou pohodičku, pokud ovšem nezatouží vytěžit
z havajského menu co nejvíce. Stejně jako naše šestičlenná
posádka.


Rčení „To je ale Havaj!“ nabírá po pobytu na tomto „pohodářském“ souostroví vše vysvětlující rozměr. Člověk si tady opravdu může užít božskou pohodičku, pokud ovšem nezatouží vytěžit z havajského menu co nejvíce. Stejně jako naše šestičlenná posádka.

Dopravní maratón

Chcete-li letět na Havaj přímým spojením z New Yorku, musíte vyrazit pouze z newyorského Newark Liberty International Airport, z jiných letišť se na Havaj nelétá. Je proto výhodné tomu přizpůsobit také odlet domů do ČR, abyste se vyhnuli zdlouhavým a nákladným transferům mezi letišti. My jsme přesun z Newarku na letiště JFK absolvovali – zdlouhavou variantu, při které jsme za 2,5 hodiny vystřídali autobus, vlak, metro a air train za cenu $11.

Máte fobii z létání? Vezměte jed na to, že se jí snadno zbavíte. Letadlo se na čas stane vaším druhým domovem. Naše posádka celkem za toto léto nastoupila do letadla, počítám-li také dopravu z ČR do USA a zpět, patnáctkrát! Zvyknete si na neustále se opakující check-in, sundávání bot a pásků, monotónní kolovrátek stevardek i přetlak v uších. V porovnání s obrovskými boeingy dopravujícími cestující z Evropy do USA, jsou letadýlka, zajišťující přesun mezi jednotlivými ostrovy, opravdu malinkatá. Pojmou maximálně 30 lidí a přistávají někdy i za 20 minut, skoro ve stejné době, kdy zadýchaná letuška teprve končí svůj výklad.


Které společnosti se vyhnout? Při letu z USA do Honolulu se vyhněte United Airlines (odbavení zavazadla na letišti za $20 a jídlo na palubě od $10), raději vyberte společnost Continental Airlines (neplatí se za odbavení zavazadla a jídlo na palubě dostanete zdarma).

V meziostrovních transferech se nám neosvědčila Go! Messa Airlines (zpoplatněné zavazadlo za 10$ a velmi častá zpoždění, nebo dokonce zrušení letů). Budete-li mít na vybranou, leťte s Hawaiian Airlines (bez poplatků a spolehlivý spoj).

Kolik stojí cesta do ráje?

Přesun z USA na Hawaii a zpět stál jednu osobu $571 a meziostrovní přelety vyšly na $334, celkem se tedy výdaje za dopravu vyšplhaly na $905. Zpáteční letenka do USA zakoupená na jaře 2009 stála 12 600 Kč.

Cestujete-li na Hawaii sami nebo ve dvou, můžete ušetřit a projet si jednotlivé ostrovy stopem. Ovšem často za cenu toho, že neuvidíte z časových důvodů vše, co byste si přáli. Naše posádka čítala 6 osob, půjčovali jsme si tedy na každém ostrově auto. Využili jsme služeb společnosti Enterprise Car Rental . Jednak jde o společnost s velmi solidním jednáním, a auto si můžete zabukovat přes internet dopředu, což u lokálních havajských společností nejde.


Ne-Bojte se adrenalinu


Havajské ostrovy nabízejí opravdu peprné speciality. Hned první den na zeleném ostrově Kaua´i jsme jednu ochutnali. U silniční vyhlídky na Wailua Falls (četnost vodopádů na havajských ostrovech určitě přispěla k tomu, že se Havaji říká „perla Pacifiku“) jsme si nechali poradit od místního prodavače náramků a i přes varovnou značku „Danger Do Not Go Beyond This Wall“ (Nebezpečí, nechoď ze tuto zeď) jsme se vydali až dolů k vodopádům. Ze silniční vyhlídky jsme se pomocí lan navázaných v pralesovém porostu dostali na úroveň vodopádu. Wailua Falls neboli „Dvě vody“ se s obrovským šumem valí z výšky 52 metrů do hlubokého jezírka. Naši chuť hltat adrenalin plnými doušky jsme hodlali uspokojit cestou pod vodopády, přímo za valící se proudy vody. Balancujíc na oslizlých kamenech za stěnou vodopádů, jsme pak plnými doušky hltali taky přívaly vody, které nás současně oslepovaly. Když jsme nacuclí jak houby vylévali vodu z pohorek, živí a zdraví, domorodec se uznale usmíval.

Adrenalin ale můžete podstoupit i nedobrovolně. Například, když se letadla zpozdí o 5 hodin (Go!Messa Airlines) a nevratně vám pozmění časový harmonogram, jak se to stalo nám. Půjčovna Enterprise na dalším ostrově už byla zavřená, takže jsme půjčili auto u jiné společnosti – havajské, což se odrazilo na ceně a přístupu k pojištění vozu. Také krádeže nejsou na Havaji ničím neobvyklým. Ani my jsme nezůstali ušetřeni. Do auta se nám vloupali zadním oknem a odnesli elektroniku a cigarety – věk zlodějíčků je tedy zřejmý. Přivolaný policista byl empatický. Ovšem vůči zlodějům. „Víte je krize, tady na ostrově není práce a je tu tak draho.“ Grifem profesionála sejmul otisky prstů, vždyť to taky na stejném parkovišti už dělal toho dne potřetí. Vyplynulo pro nás jednoznačné poučení – poslouchat varování o nebezpečích v průvodci.


Třetí injekci adrenalinu vám může připravit počasí a příroda. Změny počasí jsou docela běžné. Dvakrát jsme vyšli vstříc úžasným vyhlídkám a výhledům a dočkali jsme se jen husté mlhy, co by se dala krájet, v horším případě jsme u toho ještě řádně promokli. Zahrávat si nelze ani s lávovým povrchem. Na ostrově Big Island jsme podnikli výšlap k vyhlídce na Napau Crater a bohužel jsme sešli z bezpečné cesty značené mohylkami z kusů lávy. V praxi to znamenalo pár jizev, které nám na holeních září dodnes. Láva „pahoehoe“ (má větší tekutost a hladkost povrchu po zatuhnutí než „´a´a“ láva, která je hrubější a nedoteče daleko) je totiž tak zkřehlá, že se snadno prolomí a dá vám okusit své ostrosti. Na lehkou váhu by se neměla brát ani varování před leptospirozou, která se přenáší z hlodavců, potulných psů, nebo divokých prasat stykem s infikovanou vodou. Oblasti s výskytem jsou označeny varovnými cedulemi a taky zmíněny v průvodcích. Voda by se neměla nejen pít, ale ani dostat do kontaktu s otevřenými ranami či sliznicemi. Naše posádka se snažila v daných oblastech vodu nepít, ale například brodění se vodou jsme přečkali bez infikování.

Vrať se, až přestaneš mutovat


Havaj vás nepřestane překvapovat. Chcete-li kempovat, je to možné, ale s permitem (povolením), které vám vystaví na příslušných místech v hlavních městech a to ve všedních dnech a v předem určené době. Plni pochopení jsou vám ovšem ochotni vypsat permit i na místě noclehu. Jednalo se o $5/ osoba na noc a kontrolovali a vybírali opravdu poctivě, ale párkrát jsme přece jen měli štěstí. Naším druhým nočním domovem bez poplatků se tak stal Lydgate Park na ostrově Kaua´i a Papalua Beach Park na ostrově Mau´i. První noc na Kaua´i byla výjimečná taky budíčkem, o který se v brzkých ranních hodinách postaralo hejno slepic a kohoutů. Hned jsme pochopili, proč je tento ostrov spojován se symbolem kohouta. K přemnožení divoké drůbeže tu došlo hned z několika důvodů – vypuštění bojových kohoutů do přírody v období hurikánu, jejich přemnožení a nepřítomnost hadů nebo šelem, kteří by udržovali jejich počet v limitu. Proto vás klidně i o půlnoci může vzbudit nehorázné skřehotání kohoutů, prohánějících se kolem vašich hlav a hledajících svůj správný dospělý kohoutí hlas. Ale ani na Big Islandu nemáte se spánkem vyhráno. Hejna kohoutů tu střídají hejna žab „coqui“. Puertorické žabky velikosti čtvrťáku tady nenacházejí predátora, který by je ohrozil. Proto se jejich árie dosahující hlasitosti až 100 decibelů (ekvivalentní hlasitosti např. vysavače) mohou „poklidně“ rozléhat do noci.

Vyber si svůj havajský sendvič

Když roku 1778 Havaj pro Evropany objevil britský cestovatel James Cook, pojmenoval souostroví „Sandwich Islands“ na počest svého sponzora Johna Montana IV., hraběte ze Sandwiche. Z nabídky „sendvičových ostrovů“ si musí vybrat opravdu všichni. Bohaté menu nabízí tyto speciality:

  • Kaua´i – Svěží sendvič s čerstvým nebeským salátem
  • Big Island -Ďábelský sendvič z rozpálené pece
  • Maui – Dozlatova opečený sendvič pro gurmány
  • Oahu –Vojínův sendvič přímo z Harbouru


I když se havajské souostroví skládá z 8 hlavních ostrovů a ten devátý už pomalu vzniká pod mořským dnem, k návštěvě jsou nejvíce doporučovány právě 4 zmíněné ostrovy. Jak jsme si je naservírovali jeden po druhém, si můžete přečíst v dalším dílu.


Rčení „To je ale Havaj!“ nabírá po pobytu na tomto „pohodářském“ souostroví vše vysvětlující rozměr. Člověk si tady opravdu může užít božskou pohodičku, pokud ovšem nezatouží vytěžit z havajského menu co nejvíce. Stejně jako naše šestičlenná posádka.

Dopravní maratón

Chcete-li letět na Havaj přímým spojením z New Yorku, musíte vyrazit pouze z newyorského Newark Liberty International Airport, z jiných letišť se na Havaj nelétá. Je proto výhodné tomu přizpůsobit také odlet domů do ČR, abyste se vyhnuli zdlouhavým a nákladným transferům mezi letišti. My jsme přesun z Newarku na letiště JFK absolvovali – zdlouhavou variantu, při které jsme za 2,5 hodiny vystřídali autobus, vlak, metro a air train za cenu $11.

Máte fobii z létání? Vezměte jed na to, že se jí snadno zbavíte. Letadlo se na čas stane vaším druhým domovem. Naše posádka celkem za toto léto nastoupila do letadla, počítám-li také dopravu z ČR do USA a zpět, patnáctkrát! Zvyknete si na neustále se opakující check-in, sundávání bot a pásků, monotónní kolovrátek stevardek i přetlak v uších. V porovnání s obrovskými boeingy dopravujícími cestující z Evropy do USA, jsou letadýlka, zajišťující přesun mezi jednotlivými ostrovy, opravdu malinkatá. Pojmou maximálně 30 lidí a přistávají někdy i za 20 minut, skoro ve stejné době, kdy zadýchaná letuška teprve končí svůj výklad.


Které společnosti se vyhnout? Při letu z USA do Honolulu se vyhněte United Airlines (odbavení zavazadla na letišti za $20 a jídlo na palubě od $10), raději vyberte společnost Continental Airlines (neplatí se za odbavení zavazadla a jídlo na palubě dostanete zdarma).

V meziostrovních transferech se nám neosvědčila Go! Messa Airlines (zpoplatněné zavazadlo za 10$ a velmi častá zpoždění, nebo dokonce zrušení letů). Budete-li mít na vybranou, leťte s Hawaiian Airlines (bez poplatků a spolehlivý spoj).

Kolik stojí cesta do ráje?

Přesun z USA na Hawaii a zpět stál jednu osobu $571 a meziostrovní přelety vyšly na $334, celkem se tedy výdaje za dopravu vyšplhaly na $905. Zpáteční letenka do USA zakoupená na jaře 2009 stála 12 600 Kč.

Cestujete-li na Hawaii sami nebo ve dvou, můžete ušetřit a projet si jednotlivé ostrovy stopem. Ovšem často za cenu toho, že neuvidíte z časových důvodů vše, co byste si přáli. Naše posádka čítala 6 osob, půjčovali jsme si tedy na každém ostrově auto. Využili jsme služeb společnosti Enterprise Car Rental . Jednak jde o společnost s velmi solidním jednáním, a auto si můžete zabukovat přes internet dopředu, což u lokálních havajských společností nejde.


Ne-Bojte se adrenalinu


Havajské ostrovy nabízejí opravdu peprné speciality. Hned první den na zeleném ostrově Kaua´i jsme jednu ochutnali. U silniční vyhlídky na Wailua Falls (četnost vodopádů na havajských ostrovech určitě přispěla k tomu, že se Havaji říká „perla Pacifiku“) jsme si nechali poradit od místního prodavače náramků a i přes varovnou značku „Danger Do Not Go Beyond This Wall“ (Nebezpečí, nechoď ze tuto zeď) jsme se vydali až dolů k vodopádům. Ze silniční vyhlídky jsme se pomocí lan navázaných v pralesovém porostu dostali na úroveň vodopádu. Wailua Falls neboli „Dvě vody“ se s obrovským šumem valí z výšky 52 metrů do hlubokého jezírka. Naši chuť hltat adrenalin plnými doušky jsme hodlali uspokojit cestou pod vodopády, přímo za valící se proudy vody. Balancujíc na oslizlých kamenech za stěnou vodopádů, jsme pak plnými doušky hltali taky přívaly vody, které nás současně oslepovaly. Když jsme nacuclí jak houby vylévali vodu z pohorek, živí a zdraví, domorodec se uznale usmíval.

Adrenalin ale můžete podstoupit i nedobrovolně. Například, když se letadla zpozdí o 5 hodin (Go!Messa Airlines) a nevratně vám pozmění časový harmonogram, jak se to stalo nám. Půjčovna Enterprise na dalším ostrově už byla zavřená, takže jsme půjčili auto u jiné společnosti – havajské, což se odrazilo na ceně a přístupu k pojištění vozu. Také krádeže nejsou na Havaji ničím neobvyklým. Ani my jsme nezůstali ušetřeni. Do auta se nám vloupali zadním oknem a odnesli elektroniku a cigarety – věk zlodějíčků je tedy zřejmý. Přivolaný policista byl empatický. Ovšem vůči zlodějům. „Víte je krize, tady na ostrově není práce a je tu tak draho.“ Grifem profesionála sejmul otisky prstů, vždyť to taky na stejném parkovišti už dělal toho dne potřetí. Vyplynulo pro nás jednoznačné poučení – poslouchat varování o nebezpečích v průvodci.


Třetí injekci adrenalinu vám může připravit počasí a příroda. Změny počasí jsou docela běžné. Dvakrát jsme vyšli vstříc úžasným vyhlídkám a výhledům a dočkali jsme se jen husté mlhy, co by se dala krájet, v horším případě jsme u toho ještě řádně promokli. Zahrávat si nelze ani s lávovým povrchem. Na ostrově Big Island jsme podnikli výšlap k vyhlídce na Napau Crater a bohužel jsme sešli z bezpečné cesty značené mohylkami z kusů lávy. V praxi to znamenalo pár jizev, které nám na holeních září dodnes. Láva „pahoehoe“ (má větší tekutost a hladkost povrchu po zatuhnutí než „´a´a“ láva, která je hrubější a nedoteče daleko) je totiž tak zkřehlá, že se snadno prolomí a dá vám okusit své ostrosti. Na lehkou váhu by se neměla brát ani varování před leptospirozou, která se přenáší z hlodavců, potulných psů, nebo divokých prasat stykem s infikovanou vodou. Oblasti s výskytem jsou označeny varovnými cedulemi a taky zmíněny v průvodcích. Voda by se neměla nejen pít, ale ani dostat do kontaktu s otevřenými ranami či sliznicemi. Naše posádka se snažila v daných oblastech vodu nepít, ale například brodění se vodou jsme přečkali bez infikování.

Vrať se, až přestaneš mutovat


Havaj vás nepřestane překvapovat. Chcete-li kempovat, je to možné, ale s permitem (povolením), které vám vystaví na příslušných místech v hlavních městech a to ve všedních dnech a v předem určené době. Plni pochopení jsou vám ovšem ochotni vypsat permit i na místě noclehu. Jednalo se o $5/ osoba na noc a kontrolovali a vybírali opravdu poctivě, ale párkrát jsme přece jen měli štěstí. Naším druhým nočním domovem bez poplatků se tak stal Lydgate Park na ostrově Kaua´i a Papalua Beach Park na ostrově Mau´i. První noc na Kaua´i byla výjimečná taky budíčkem, o který se v brzkých ranních hodinách postaralo hejno slepic a kohoutů. Hned jsme pochopili, proč je tento ostrov spojován se symbolem kohouta. K přemnožení divoké drůbeže tu došlo hned z několika důvodů – vypuštění bojových kohoutů do přírody v období hurikánu, jejich přemnožení a nepřítomnost hadů nebo šelem, kteří by udržovali jejich počet v limitu. Proto vás klidně i o půlnoci může vzbudit nehorázné skřehotání kohoutů, prohánějících se kolem vašich hlav a hledajících svůj správný dospělý kohoutí hlas. Ale ani na Big Islandu nemáte se spánkem vyhráno. Hejna kohoutů tu střídají hejna žab „coqui“. Puertorické žabky velikosti čtvrťáku tady nenacházejí predátora, který by je ohrozil. Proto se jejich árie dosahující hlasitosti až 100 decibelů (ekvivalentní hlasitosti např. vysavače) mohou „poklidně“ rozléhat do noci.

Vyber si svůj havajský sendvič

Když roku 1778 Havaj pro Evropany objevil britský cestovatel James Cook, pojmenoval souostroví „Sandwich Islands“ na počest svého sponzora Johna Montana IV., hraběte ze Sandwiche. Z nabídky „sendvičových ostrovů“ si musí vybrat opravdu všichni. Bohaté menu nabízí tyto speciality:

  • Kaua´i – Svěží sendvič s čerstvým nebeským salátem
  • Big Island -Ďábelský sendvič z rozpálené pece
  • Maui – Dozlatova opečený sendvič pro gurmány
  • Oahu –Vojínův sendvič přímo z Harbouru


I když se havajské souostroví skládá z 8 hlavních ostrovů a ten devátý už pomalu vzniká pod mořským dnem, k návštěvě jsou nejvíce doporučovány právě 4 zmíněné ostrovy. Jak jsme si je naservírovali jeden po druhém, si můžete přečíst v dalším dílu.

Zvolenský Pustý hrad

Pred dvoma desaťročiami málokto tušil, čo sa skrýva na kopci nad
Zvolenom s príznačným názvom Pustý hrad. Už vtedy to síce bol
zaujímavý cieľ turistickej vychádzky, ale spod nánosu zeme trčali iba
skromné zvyšky múrov a jedinou zachovalejšou stavbou bola vstupná
brána.


Pred dvoma desaťročiami málokto tušil, čo sa skrýva na kopci nad Zvolenom s príznačným názvom Pustý hrad. Už vtedy to síce bol zaujímavý cieľ turistickej vychádzky, ale spod nánosu zeme trčali iba skromné zvyšky múrov a jedinou zachovalejšou stavbou bola vstupná brána. V roku 1992 sa začalo s archeologickým výskumom, ktorý až do svojej predčasnej smrti (23. 4. 2009) viedol Václav Hanuliak. Prvé veľké prekvapenie prinieslo zmeranie hradného areálu. Hradný komplex (horný a dolný hrad a spojovacia časť) má rozlohu 7,6 ha, čím sa mu nemôže vyrovnať žiadna zo slovenských stredovekých pevností. Zvolenčania s dávkou lokálpatriotizmu dokonca tvrdia, že ich hrad nemá – čo sa týka rozlohy – konkurenciu na celom európskom kontinente.

Na Pustý hrad smerujú z centra mesta a od hlavnej osobnej železničnej stanice modré turistické značky. Upravený chodník, po ktorom sa na hrad dostaneme asi za jeden a pol hodiny, je zároveň chodníkom náučným s informačnými tabuľami, ktoré nám približujú nielen slávnu históriu hradu, ale aj prírodné pozoruhodnosti hradného vrchu. Náučný chodník, ktorý má začiatok na malom parkovisku za zimným štadiónom, sa vracia do východiska okolo vyhľadávaného a upraveného prameňa minerálnej vody nazývanej Červený medokýš.

{{reklama()}}

Vlani bol hrad sprístupnený pevnými lesnými cestami. Vjazdu áut síce zabraňujú rampy (súhlas k vjazdu dáva Mestský lesný podnik), no kvalitné cesty uvítajú najmä tí, ktorí sa rozhodnú vyšliapať na vrchol v sedle bicykla.


Z horopisného hľadiska patrí masív Pustého hradu do Javoria, teda do pohoria, ktoré sa rozprestiera južne až juhovýchodne od Zvolena a ktoré rovnomenným vrchom dosahuje maximálnu výšku 1 044 m n. m. Javorie je od susedných Štiavnických vrchov oddelené Pliešovskou kotlinou a od Kremnických vrchov sedlom Stráže, ktorým tiekol Hron v dávnych geologických dobách, teda predtým, než si vyerodoval kaňonovitý prielom medzi Pustým hradom a Strážami.

Chotár Zvolena patrí medzi tie územia Slovenska, ktoré boli osídlené človekom už od najstarších čias. Z paleolitu sa našli silicitové úštepy a jadrá, a to na Bakovej jame a na Hrádku pri Lieskovci. Neskorú dobu kamennú – eneolit (4 200 – 2 200 rokov pred n. l.) – dokumentujú už aj nálezy priamo z Pustého hradu a z miest na jeho úpätí (Haputka, Pod Dráhami). Rušno tu bolo najmä v mladšej a neskorej dobe bronzovej (1 300 – 700 rokov pred n. l.), keď tu žil ľud patriaci do okruhu lužickej kultúry. V tej dobe bolo zrejme na hradnom kopci výšinné opevnenie a pod ním rozkvitajúce osady, po ktorých sa našlo rozsiahle pohrebisko, ale aj päť bronzových depotov a kamenný kadlub na odlievanie bronzových výrobkov.


Prvý z bronzových pokladov sa našiel na Pustom hrade pri kopaní zákopov na jeseň 1944 a obsahoval 78 nástrojov, zbraní a ozdôb. Časť z nich sa podarilo zachrániť a umiestniť do miestneho múzea. V roku 2001 sa archeológovia vrátili na miesto „partizánskeho“ nálezu a ani tentoraz nevyšli naprázdno. V historických expozíciách vo Zvolenskom zámku, ktoré sú dnes súčasťou Lesníckeho a drevárskeho múzea, nechýbajú ani pamiatky na dobu halštatskú, laténsku a rímsku. Centrom Slovanov sa stal Hrádok (Priekopa) nad Môťovou (táto kedysi samostatná dedina je dnes súčasťou mesta). Asi v 11. stor. prevzal správnu funkciu hrad Zvolen (Starý Zvolen, teda dnešný Pustý hrad). Podľa zmienky v Anonymovej kronike, ktorý opisuje život kráľa Belu III., ho dal postaviť knieža Borš, a to údajne na mieste, kde skolil mohutného jeleňa. Hrad sa stal nielen centrom feudálneho panstva, ale aj strediskom rozsiahlej župy, ktorá siahala od Hrona až na Liptov, Oravu a do Turca.

Jej podstatnú časť zaberali pralesy bohaté na zver a tak sa Zvolenský les stal jedným veľkým kráľovským poľovným revírom. Najneskôr v čase panovania Belu III. postavili na vrchole hradného kopca obytnú vežu. Mohutné základy o rozmeroch 10,8×11,7 m naznačujú, že mohlo ísť až o osempodlažnú stavbu. Ani Zvolenský hrad neobišli Tatári pri svojom pustošení v roku 1241. Aj s podporou kráľa Belu IV. sa však dočkal rýchlej opravy. Belo IV. pri svojej návšteve na hrade koncom roka 1243 obnovil mestské práva Zvolena, keďže pôvodná listina zhorela v ohni bojov. Na hrade sídlili zvolenskí župani, z ktorých sa v pamäti uchoval najmä legendárny rytier Donč na začiatku 14. stor. Donč sa síce najprv pridal na stranu „pána Váhu a Tatier“ Matúša Čáka Trenčianskeho, no neskôr si osvojil reformné snahy nového kráľa Karola I. Róberta z Anjou, podporoval ich a uplatnil sa aj v diplomatických službách. Do Dončových čias spadá aj najväčšia stavebná úprava horného hradu, preto bádatelia nazvali jeho časť Dončovým hradom. Už o polstoročie neskôr však sláva Starého Zvolena začala pohasínať. V rokoch 1370 – 82 totiž Karolov nástupca Ľudovít I. Veľký dal priamo v meste vybudovať nový zámok, do ktorého sa presťahovala aj správa župy.


Zvolenský zámok bol sídlom Jana Jiskru z Brandýsa, ktorý na starom hrade umiestnil vojenskú posádku. Pri útoku Huňadyho vojsk hrad vyhorel, no ešte v časoch tureckého nebezpečenstva (16. – 17. stor.) bola na hrade strážna veža – vartovka, čo nám dokladá aj Willenbergova kresba z roku 1599. V tom čase – ako ukázal archeologický výskum – tu bdeli a bojovali žoldnieri až z ďalekého Valónska. Od 17. stor. však hrad definitívne zapadal prachom a stal sa naozaj Pustým. Samozrejme, že kamene z jeho múrov využili na výstavbu mesta a o zvyšok sa postaral neúprosný zub času. Prvý archeologický prieskum tu urobil v rokoch 1886 – 89 Jozef Könyöki, no so systematickým výskumom i s konzerváciou zachovaných zvyškov sa začalo – ako som už uviedol – až v roku 1992 pod vedením Václava Hanuliaka.


Súvislým odlesnením bolo temeno hradného vrchu „vyholené“, takže dnes sa z neho otvárajú nerušené výhľady nielen na mesto Zvolen, ale aj do údolia Hrona a na okolité pohoria (Poľanu, Javorie, Kremnické a Štiavnické vrchy, Veľkú Fatru a Nízke Tatry). Členovia združenia Priaznivci Pustého hradu za pomoci mesta a sponzorov postavili na hrade chatku, ktorá však slúži predovšetkým archeologickému výskumu, no v letných víkendových dňoch v nej môžeme dostať aj drobné občerstvenie a suveníry. Pred rokom postavili na hrade zastrešenú terasu, kde sa môžu návštevníci ukryť pri daždi alebo nepríjemnej páľave.

Na hradnom vrchu nie je prameň vody. Tá sa v čase, keď bol hrad obývaný, zadržiavala v obrovskej cisterne. Legendy o tom, že práve cez túto cisternu bol hrad spojený podzemnou chodbou s mestom, sú len bájkami. A či prejdú do ríše bájok aj plány na výstavbu lanovky, alebo sa napokon pristúpi k jej realizácii, to ukáže budúcnosť. V každom prípade mesto Zvolen podporuje ďalší archeologický výskum na Pustom hrade a na jeho prebudovanie na príťažlivý rekreačný lesopark.


Pred dvoma desaťročiami málokto tušil, čo sa skrýva na kopci nad Zvolenom s príznačným názvom Pustý hrad. Už vtedy to síce bol zaujímavý cieľ turistickej vychádzky, ale spod nánosu zeme trčali iba skromné zvyšky múrov a jedinou zachovalejšou stavbou bola vstupná brána. V roku 1992 sa začalo s archeologickým výskumom, ktorý až do svojej predčasnej smrti (23. 4. 2009) viedol Václav Hanuliak. Prvé veľké prekvapenie prinieslo zmeranie hradného areálu. Hradný komplex (horný a dolný hrad a spojovacia časť) má rozlohu 7,6 ha, čím sa mu nemôže vyrovnať žiadna zo slovenských stredovekých pevností. Zvolenčania s dávkou lokálpatriotizmu dokonca tvrdia, že ich hrad nemá – čo sa týka rozlohy – konkurenciu na celom európskom kontinente.

Na Pustý hrad smerujú z centra mesta a od hlavnej osobnej železničnej stanice modré turistické značky. Upravený chodník, po ktorom sa na hrad dostaneme asi za jeden a pol hodiny, je zároveň chodníkom náučným s informačnými tabuľami, ktoré nám približujú nielen slávnu históriu hradu, ale aj prírodné pozoruhodnosti hradného vrchu. Náučný chodník, ktorý má začiatok na malom parkovisku za zimným štadiónom, sa vracia do východiska okolo vyhľadávaného a upraveného prameňa minerálnej vody nazývanej Červený medokýš.

{{reklama()}}

Vlani bol hrad sprístupnený pevnými lesnými cestami. Vjazdu áut síce zabraňujú rampy (súhlas k vjazdu dáva Mestský lesný podnik), no kvalitné cesty uvítajú najmä tí, ktorí sa rozhodnú vyšliapať na vrchol v sedle bicykla.


Z horopisného hľadiska patrí masív Pustého hradu do Javoria, teda do pohoria, ktoré sa rozprestiera južne až juhovýchodne od Zvolena a ktoré rovnomenným vrchom dosahuje maximálnu výšku 1 044 m n. m. Javorie je od susedných Štiavnických vrchov oddelené Pliešovskou kotlinou a od Kremnických vrchov sedlom Stráže, ktorým tiekol Hron v dávnych geologických dobách, teda predtým, než si vyerodoval kaňonovitý prielom medzi Pustým hradom a Strážami.

Chotár Zvolena patrí medzi tie územia Slovenska, ktoré boli osídlené človekom už od najstarších čias. Z paleolitu sa našli silicitové úštepy a jadrá, a to na Bakovej jame a na Hrádku pri Lieskovci. Neskorú dobu kamennú – eneolit (4 200 – 2 200 rokov pred n. l.) – dokumentujú už aj nálezy priamo z Pustého hradu a z miest na jeho úpätí (Haputka, Pod Dráhami). Rušno tu bolo najmä v mladšej a neskorej dobe bronzovej (1 300 – 700 rokov pred n. l.), keď tu žil ľud patriaci do okruhu lužickej kultúry. V tej dobe bolo zrejme na hradnom kopci výšinné opevnenie a pod ním rozkvitajúce osady, po ktorých sa našlo rozsiahle pohrebisko, ale aj päť bronzových depotov a kamenný kadlub na odlievanie bronzových výrobkov.


Prvý z bronzových pokladov sa našiel na Pustom hrade pri kopaní zákopov na jeseň 1944 a obsahoval 78 nástrojov, zbraní a ozdôb. Časť z nich sa podarilo zachrániť a umiestniť do miestneho múzea. V roku 2001 sa archeológovia vrátili na miesto „partizánskeho“ nálezu a ani tentoraz nevyšli naprázdno. V historických expozíciách vo Zvolenskom zámku, ktoré sú dnes súčasťou Lesníckeho a drevárskeho múzea, nechýbajú ani pamiatky na dobu halštatskú, laténsku a rímsku. Centrom Slovanov sa stal Hrádok (Priekopa) nad Môťovou (táto kedysi samostatná dedina je dnes súčasťou mesta). Asi v 11. stor. prevzal správnu funkciu hrad Zvolen (Starý Zvolen, teda dnešný Pustý hrad). Podľa zmienky v Anonymovej kronike, ktorý opisuje život kráľa Belu III., ho dal postaviť knieža Borš, a to údajne na mieste, kde skolil mohutného jeleňa. Hrad sa stal nielen centrom feudálneho panstva, ale aj strediskom rozsiahlej župy, ktorá siahala od Hrona až na Liptov, Oravu a do Turca.

Jej podstatnú časť zaberali pralesy bohaté na zver a tak sa Zvolenský les stal jedným veľkým kráľovským poľovným revírom. Najneskôr v čase panovania Belu III. postavili na vrchole hradného kopca obytnú vežu. Mohutné základy o rozmeroch 10,8×11,7 m naznačujú, že mohlo ísť až o osempodlažnú stavbu. Ani Zvolenský hrad neobišli Tatári pri svojom pustošení v roku 1241. Aj s podporou kráľa Belu IV. sa však dočkal rýchlej opravy. Belo IV. pri svojej návšteve na hrade koncom roka 1243 obnovil mestské práva Zvolena, keďže pôvodná listina zhorela v ohni bojov. Na hrade sídlili zvolenskí župani, z ktorých sa v pamäti uchoval najmä legendárny rytier Donč na začiatku 14. stor. Donč sa síce najprv pridal na stranu „pána Váhu a Tatier“ Matúša Čáka Trenčianskeho, no neskôr si osvojil reformné snahy nového kráľa Karola I. Róberta z Anjou, podporoval ich a uplatnil sa aj v diplomatických službách. Do Dončových čias spadá aj najväčšia stavebná úprava horného hradu, preto bádatelia nazvali jeho časť Dončovým hradom. Už o polstoročie neskôr však sláva Starého Zvolena začala pohasínať. V rokoch 1370 – 82 totiž Karolov nástupca Ľudovít I. Veľký dal priamo v meste vybudovať nový zámok, do ktorého sa presťahovala aj správa župy.


Zvolenský zámok bol sídlom Jana Jiskru z Brandýsa, ktorý na starom hrade umiestnil vojenskú posádku. Pri útoku Huňadyho vojsk hrad vyhorel, no ešte v časoch tureckého nebezpečenstva (16. – 17. stor.) bola na hrade strážna veža – vartovka, čo nám dokladá aj Willenbergova kresba z roku 1599. V tom čase – ako ukázal archeologický výskum – tu bdeli a bojovali žoldnieri až z ďalekého Valónska. Od 17. stor. však hrad definitívne zapadal prachom a stal sa naozaj Pustým. Samozrejme, že kamene z jeho múrov využili na výstavbu mesta a o zvyšok sa postaral neúprosný zub času. Prvý archeologický prieskum tu urobil v rokoch 1886 – 89 Jozef Könyöki, no so systematickým výskumom i s konzerváciou zachovaných zvyškov sa začalo – ako som už uviedol – až v roku 1992 pod vedením Václava Hanuliaka.


Súvislým odlesnením bolo temeno hradného vrchu „vyholené“, takže dnes sa z neho otvárajú nerušené výhľady nielen na mesto Zvolen, ale aj do údolia Hrona a na okolité pohoria (Poľanu, Javorie, Kremnické a Štiavnické vrchy, Veľkú Fatru a Nízke Tatry). Členovia združenia Priaznivci Pustého hradu za pomoci mesta a sponzorov postavili na hrade chatku, ktorá však slúži predovšetkým archeologickému výskumu, no v letných víkendových dňoch v nej môžeme dostať aj drobné občerstvenie a suveníry. Pred rokom postavili na hrade zastrešenú terasu, kde sa môžu návštevníci ukryť pri daždi alebo nepríjemnej páľave.

Na hradnom vrchu nie je prameň vody. Tá sa v čase, keď bol hrad obývaný, zadržiavala v obrovskej cisterne. Legendy o tom, že práve cez túto cisternu bol hrad spojený podzemnou chodbou s mestom, sú len bájkami. A či prejdú do ríše bájok aj plány na výstavbu lanovky, alebo sa napokon pristúpi k jej realizácii, to ukáže budúcnosť. V každom prípade mesto Zvolen podporuje ďalší archeologický výskum na Pustom hrade a na jeho prebudovanie na príťažlivý rekreačný lesopark.

FOR TRAVEL 2010: pozvánka na veletrh a Cestovatelský festival

Cestovatelský festival na FOR TRAVEL již
tento víkend! Redakce www.Cestovatel­.cz, která se podílí
na organizaci festivalu, vás všechny srdečně zve


Srdečně Vás zveme na další ročník veletrhu cestovního ruchu, který proběhne od 18. do 21. 3. 2010 v Pražském veletržním areálu v Letňanech. Nabídku cestovních kanceláří ve srovnání s loňským rokem ještě rozšíří sortiment sportovního vybavení, potřeb pro kempování i turistiku a celá nová sekce FOR CARAVAN. Mimořádně bohatý letos bude i doprovodný program – na vysokou oblibu předchozích cyklů přednášek naváže především Cestovatelský festival. Těšíme se na Vás!

FOR TRAVEL 2010: již 3. ročník s bohatým Cestovatelským festivalem!

Cestovatelský festival proběhne ve dvou dnech, v sobotu a v neděli 20. – 21. března 2010.

Sobota 20. 3.

  • Blanka Müllerová ze společnosti Orbis Link nás vezme na plavbu zaoceánskou lodí.
  • Petr Čermák, odborník na cestování vlakem, vás pozve na cestu napříč Švýcarskem slavným Ledovcovým Expresem.
  • Zuzana Churanová ze Španělské centrály cestovního ruchu zase předloží tip na zajímavou výpravu s poutníky po Svatojakubské cestě do Santiaga de Compostela.
  • Daniel Hagen bude vyprávět o lodích a vydáme se s ním na plavbu po holandských kanálech a jezerech.
  • Barbora Lišková nás pozve na toulky čarovnou Indií, na jejichž konci vystoupí orientální tanečnice.
  • Sylva Santarová ze zastoupení Kenya Tourist Boardu vás vezme k moři, do velkoměst, ale především na safari – do ráje divokých zvířat, který nemá na světě obdoby!

Neděle 21. 3.

  • Tomáš Peterka (Západ USA) otevře neděli postřehy a fotkami z cest po západní části USA.
  • Robby Kubáň (Krajní meze: Indie, Ladakh) zase zprostředkuje své poznatky z indické země Ladakh ležící v údolí řeky Indu a obklopené himálajskými vrcholky.
  • Daniel Balcar (Expedice PAPUA – Nová Guinea) s Expedicí Papua 2008 absolvoval pochod do oblasti ostrova Nová Guinea zvané Irian Jaya.
  • Marek Audy (Cesta na Jenisej – Rusko, Sibiř) popíše Sibiřskou tajgu jako pusté místo bez lidí a jeden z posledních svobodných kusů planety, kde vás nikdo hledat nebude.
  • Kristina Studená (Cestou k lidem – Rumunsko) představí český Banát v Rumunsku jako kouzelné místo čítající několik českých vesnic, kde naši krajané hovoří původní češtinou, dodržují tradiční zemědělství a používají původní řemesla.
  • Josef Habrovec (potápění v Patagonii – Argentina) prostřednictvím svých fotografií zprostředkuje své zážitky z potápění v ledovém oceánu s kosatkami a tučňáky i obtížně dostupný svět pod vodní hladinou.
  • Ondřej Mužík (Žigulíkem do Mongolska) odvypráví plán tří smělých studentů s 22 let starým vozem Lada 2104.
  • Jiří Kráčalík představí Mezinárodní festival outdoorových filmů spolu s ukázkami toho nejlepšího z programu festivalu.
  • Martin Loew (Irsko: nejnovější digitální dia show) na závěr festivalu předvede své unikátní záběry a zprostředkuje své zážitky ze severní poloviny Smaragdového ostrova.


Připojte se k události na Facebooku

Všichni naši čtenáři mohou získat letáček s 50% slevou na vstup, mimo další negarantované, na tomto místě: Prodejna HUMI Outdoor Karlovo náměstí, Myslíkova 32 na rohu ulic Spálená a Myslíkova PO–PÁ 10.00–19.30 SO 10.00–15.00 http://www.hu­mi.cz/?…

Podrobné informace najdete také na www.for-travel.cz a na novém webu promitani.ces­tovatel.cz

Partneři festivalu:

www.humi.cz


www.alpina.cz


{{reklama()}}

Srdečně Vás zveme na další ročník veletrhu cestovního ruchu, který proběhne od 18. do 21. 3. 2010 v Pražském veletržním areálu v Letňanech. Nabídku cestovních kanceláří ve srovnání s loňským rokem ještě rozšíří sortiment sportovního vybavení, potřeb pro kempování i turistiku a celá nová sekce FOR CARAVAN. Mimořádně bohatý letos bude i doprovodný program – na vysokou oblibu předchozích cyklů přednášek naváže především Cestovatelský festival. Těšíme se na Vás!

FOR TRAVEL 2010: již 3. ročník s bohatým Cestovatelským festivalem!

Cestovatelský festival proběhne ve dvou dnech, v sobotu a v neděli 20. – 21. března 2010.

Sobota 20. 3.

  • Blanka Müllerová ze společnosti Orbis Link nás vezme na plavbu zaoceánskou lodí.
  • Petr Čermák, odborník na cestování vlakem, vás pozve na cestu napříč Švýcarskem slavným Ledovcovým Expresem.
  • Zuzana Churanová ze Španělské centrály cestovního ruchu zase předloží tip na zajímavou výpravu s poutníky po Svatojakubské cestě do Santiaga de Compostela.
  • Daniel Hagen bude vyprávět o lodích a vydáme se s ním na plavbu po holandských kanálech a jezerech.
  • Barbora Lišková nás pozve na toulky čarovnou Indií, na jejichž konci vystoupí orientální tanečnice.
  • Sylva Santarová ze zastoupení Kenya Tourist Boardu vás vezme k moři, do velkoměst, ale především na safari – do ráje divokých zvířat, který nemá na světě obdoby!

Neděle 21. 3.

  • Tomáš Peterka (Západ USA) otevře neděli postřehy a fotkami z cest po západní části USA.
  • Robby Kubáň (Krajní meze: Indie, Ladakh) zase zprostředkuje své poznatky z indické země Ladakh ležící v údolí řeky Indu a obklopené himálajskými vrcholky.
  • Daniel Balcar (Expedice PAPUA – Nová Guinea) s Expedicí Papua 2008 absolvoval pochod do oblasti ostrova Nová Guinea zvané Irian Jaya.
  • Marek Audy (Cesta na Jenisej – Rusko, Sibiř) popíše Sibiřskou tajgu jako pusté místo bez lidí a jeden z posledních svobodných kusů planety, kde vás nikdo hledat nebude.
  • Kristina Studená (Cestou k lidem – Rumunsko) představí český Banát v Rumunsku jako kouzelné místo čítající několik českých vesnic, kde naši krajané hovoří původní češtinou, dodržují tradiční zemědělství a používají původní řemesla.
  • Josef Habrovec (potápění v Patagonii – Argentina) prostřednictvím svých fotografií zprostředkuje své zážitky z potápění v ledovém oceánu s kosatkami a tučňáky i obtížně dostupný svět pod vodní hladinou.
  • Ondřej Mužík (Žigulíkem do Mongolska) odvypráví plán tří smělých studentů s 22 let starým vozem Lada 2104.
  • Jiří Kráčalík představí Mezinárodní festival outdoorových filmů spolu s ukázkami toho nejlepšího z programu festivalu.
  • Martin Loew (Irsko: nejnovější digitální dia show) na závěr festivalu předvede své unikátní záběry a zprostředkuje své zážitky ze severní poloviny Smaragdového ostrova.


Připojte se k události na Facebooku

Všichni naši čtenáři mohou získat letáček s 50% slevou na vstup, mimo další negarantované, na tomto místě: Prodejna HUMI Outdoor Karlovo náměstí, Myslíkova 32 na rohu ulic Spálená a Myslíkova PO–PÁ 10.00–19.30 SO 10.00–15.00 http://www.hu­mi.cz/?…

Podrobné informace najdete také na www.for-travel.cz a na novém webu promitani.ces­tovatel.cz

Partneři festivalu:

www.humi.cz


www.alpina.cz


{{reklama()}}

Jak se Tráva na osmitisícovku vyškrábal

Tento blábol je takové zamyšlení nad tím, jak se srovnat
s dosažením vrcholu. Ono to prostě dopadlo. A v této větě je asi
schováno všechno důležité. Není to o tom, že my jsme něco dobyli.
Prostě nám jen kopec dovolil, abychom jsme se po něm prošli. Ale pojďme na
to popořádku. Já zde nechci popisovat postup k vrcholu (to zase třeba
jinde).

Proč lezeme na ty vrcholy

Tento blábol je takové zamyšlení nad tím, jak se srovnat s dosažením vrcholu. Ono to prostě dopadlo. A v této větě je asi schováno všechno důležité. Není to o tom, že my jsme něco dobyli. Prostě nám jen kopec dovolil, abychom jsme se po něm prošli. Ale pojďme na to popořádku. Já zde nechci popisovat postup k vrcholu (to zase třeba jinde). Spíš se chci zamyslet nad tím, co mi to dalo a co mi to vzalo a jestli jsem od té doby, co jsem koukal do údolí z osmitisícové výšky, lepší (jiný) člověk či horší?


Aktuálně k roku 2014: Tři expedice, tři pokusy a tři vrcholy. Vždy po svém návratu hlásím: Už nikdy další osma.

A přesto se Honza letos chystá na další osmitisícovku, nejobtížnější himalájský vrchol K2 (spolu s Radkem Jarošem, Petrem Maškem a Martinem Havlenou). Více na stránce www.honzatrav­nicek.cz. Držte Honzovi palce.

Jasně, že jsem měl radost, že jsem tam vylezl, ale zas to nebyl takový šlágr. Možná to bylo tím, že se nám výstup povedl skoro stylem: přišli, viděli a vylezli. Čekání na počasí moc nebylo (dva dny v BC, 2×2dny v C1 v šesti tisících), takže mohla probíhat i rychle aklimatizace. V podstatě jsme kopec vylezli za 14 dnů od příchodu do BC. Ideální počasí, ideální podmínky na kopci. Čímž nechci zlehčovat naše fyzický a psychický dovednosti. To jistě ne! Ten kopec je prostě vysoký a zdaleka nepatří k těm lehčím osmitisícovkám. O čemž svědčí i dle nějakých statistik počet vylezených. My byli asi 7., 8. a 9. (10. Mára) Čech na vrcholu. Celkově 250 lidí. Letos se více lidem podařilo vylézt na G1 než na sousední G2. Asi to bylo tím, že když přišlo skutečně dobré počasí, už měli všichni vyčerpány pokusy na G2 (taky je to prý horší, když napadne více sněhu) a soustředili se na G1. Za sezonu vylezlo na G1: 1. Ueli Steck – rekordně rychle, 2. mezinárodní zbytek asi 12 ks i s náma.


A co si budem nalhávat. Kdyby Bulhaři nezajistili těžký japonský kuloár, měli bychom cestu hodně ztíženou. Výš už to problém není – nemít fixy. Ale „Japonec“ je docela zásadní. Přechod z 6400 do 7000 cca tímto kuloárem je skutečně lahůdka. Obzvláště, když třeba prošlapáváte stopu ve vyšších pasážích. Což se taky při našem útoku povedlo Davovi, Kubovi a Jardovi. Vyšli jsme nejdřív s tím, že by mělo být prošlápnuto od šerpů z předchozího dne a taky proto, aby nám tam nikdo neházel šutry na hlavu. Ale bylo to zafoukaný a kluci dosti „netakticky“ stále drželi první pozici. Když už nás došla skupina asi 5 španělů, neměli snahu nás vystřídat (já byl na konci naší skupiny, coby vytrvalý, ale pomalý člen. Tady bych se malinko pozastavil nad „morálkou“ a „přátelstvím“ na osmitisícovkách.


Mohu hodnotit z letoška sám či z minulých let z vyprávění úžasného člověka Zdeňka Hrubého. To je chlapík, jehož zážitky a životní zkušenosti jsou pro mě jedním z největších deviz celé akce. Jak jsem to vnímal. No prostě se jedná o to, že žádné velké kamarádství mezi expedicemi na kopci neexistuje. Ano, spolupráce ano a každý se snaží z ní vytřískat pro sebe co nejvíce užitku. Problémem jsou hlavně tzv. komerční expedice, jednou z ní byli i s námi postupivší Španělé. Jenže to člověku tak nějak docvakne až dole a já jsem se kvůli nim a samozřejmě své nešikovnosti málem zabil.

Jak to šlo nahoru

A jsme u rychlého popisu výstupu. Ale nebudu vás moc nudit, fakt jen rychle. V campu 3 nad hranicí 7 tisíc se nás vyskytuje asi 14 – Španělé (5), mezinárodní expedice, my a Korejka s 2 šerpy. Večer se domlouvají ostatní s Korejkou, že půjdou s nima v 1.30 hod. My ráno nespěcháme. Nebudeme určitě rychlejší než šerpové s kyslíkem. Ó jaký však omyl. Jdeme rychle, po předních hrotech a brzy doháníme velikou skupinu, která neustále postává a čeká až šerpové buď cestu prošlápnou či některé úseky i zafixujou. A pak hurá všichni na lano. Spíše bych řekl, že se nám tam jejich šerpové pletou. Postupujeme taky průběžně nejištěni vedle nich a ve vrcholové partii cca 400 m pod samotným vrcholem jsme první Jarda, Kuba, já a Daw v cca devět hodin. Hrozně fouká. Kuba to otáčí. My postupujeme dál sami – Daw, Jarda a já. Zde je již lezení o něco vážnější a po 200 m výše nás dohání šerpa, a že bude fixovat. Za ním v těsném závěsu zase všechny alegorické vozy.


Nevíme úplně přesně kudy, tak chvíli čekáme, ale zas to hrozně dlouho trvá, takže jdeme opět za nimi bez využití fixů. Jediné místo, kde nás dostanou při výstupu na fix je poslední délka, kde to šerpa prošlapává po odvěsnách trojúhelníku, ale fix je potom natažen po přeponě. No tak to aspoň prošlápneme. Což jsme si dost naběhli, neboť jsme se bořili po pás. Ale ono by to šlo sice pomalu, ale šlo, kdyby za náma na tom fixu nevisel i zbytek výpravy a jeden Španěl na nás nehulákal „come on“. Což nás dost nasralo a říkáme mu, ať si to jde zkusit a po chvíli jsme odstoupili a pustili ho do čela. Dost rychle zmlkl :-), kokot.

V asi 13 h jsme byly na vrcholu. Pekelně fičelo, takže žádné velké zdržování na přeplněném vrcholu – asi 9 lidí a 2 šerpové. Proběhlo docela rychlé focení, neboť v tom větru to nebylo nic moc (sponzoři prominou :-), šlo o omrzliny. Korejka sestupuje asi během tří minut. Povídá, ať na sestup použijeme její lana, což nám na tom nejvýše položeném úseku pomůže, že to můžeme proslaňovat. Zůstáváme asi 15 minut a sestupujeme poslední. Ještě fotím nějakýho Španěla s fotkou rodiny. No pěkné, srdceryvné, ale dovolím si takové malé zamyšlení, za které mě možná mnoho z vás rozcupuje. Ono je to pěkný, ta fotka rodiny na vrcholu, ale každý by si měl přiznat tu motivaci k tomu, proč se drápe na vrcholky hor. Vždyť je to, myslím, vždy jenom kvůli nám samým. Ukázat sám sobě, že na to mám. Že si umím sáhnout na dno. Snažíme se vždy racionálně vyhodnotit situaci, mám dost sil na to otočit to jednu hodinu pod vrcholem. Prostě přežít. A kdo do té motivace tahá rodinu, je dle mého sobec. Rodina by byla myslím radši, kdybych seděl doma a koukal na TV v bačkůrkách.


Je jasné, že vaši blízcí jsou na vás hrdí, když se vám něco v horách povede. Vy na ně taky myslíte při výstupu. Ale určitě by byli radši, kdybyste to riziko nepodstupovali. Než se vrátit domů v hliníkový rakvi, či zůstat v horách v trhlině. Ale to se prostě těm lidem, co do hor jezdí, špatně vysvětluje.

Trochu nebezpečný sestup

No to bylo takové odbočení a vraťme se k sestupu. Poměrně rychle jsme proslanili a sestoupili zpět k našim batohům, kde jsme dali sváču. Zde nás bohužel předešli Španěláci. Jardovi se ještě podařilo nacpat se před ně před posledním zajištěném úseku od Korejky ve výšce cca 7500 m. To co následovalo, byla hrůza, lehce řečeno. Začal slaňovat asi 75letý Carlos, který byl natolik prošitej, že nebyl ani schopen založit si sám slaňovátko na lano. Děsný. Po něm jela Španělka, která na mě hulákala, ať uhnu, a ještě jeden. Zde jsem se domluvil, že další dva mě pustí. Byl jsem asi dvakrát rychlejší než oni. Než jsem však proslanil jednu dýlku, Carlos nebyl ještě schopen slaňovat další úsek. Tak jsem počkal, až ho do toho přichystají a pak jsem šel jen volně za nima, přidržoval se lana. Dost jsem čekal, abych na něj neházel sníh a led. A pak to přišlo. Carlos dojel na konec a vypadal, že se asi nehne od slanění. Takže jsem z lana uhnul, aby za ním mohla přijet Španělka a následoval můj pád, neboť se náhle změnil sníh z hlubokého, který jsem šel popředu, na tvrdý firn a já zaškobrt. No co vám budu povídat, pro dobrotu na žebrotu. Kdybych zůstal na laně… Byla to samozřejmě moje chyba, to nepopírám – nedostatek soustředění apod., ale zas na druhou stranu, Španělé v tomto stavu, ve kterém by již dávno na kopec nepatřili. Takhle prošitý lidi prostě ohrožují sebe i celé své okolí. Měli to dávno otočit!!! A na tom názoru si vždy budu trvat. Je to však paradox, že já i přesto, že jsem byl daleko víc v pohodě než oni, jsem upadl a jen vcelku náhodou ten pád přežil. Možná právě proto, že se člověk cítí, že je v pohodě, nedává tolik pozor.


No což, poučení pro příště. Hlavně, že tyto řádky můžu psát z poklidu BC. Prostě jsem skončil v kotrmelcích i přesto, že jsem věděl a myslel na to jak zastavit pád s mačkama. Jak se vám to nepovede při prvních metrech pádu, nemáte pak šanci a zbývá vám se jen modlit. Já ateista měl tedy štěstí a zastavil jsem se na mírnějším svahu asi po 300 m pádu. No stačilo o něco více stranou a velice bych si zkrátil sestup přímo do campu 1 :-). Moje tělesná schránka se zdála zásadně nepoškozená. Naštěstí se mi uvolnily mačky z nohou, což asi poté přispělo k zastavení. Tak jsem se tak prohmatával (pozor měl jsem helmu! Noste ji, my byli asi jediní na kopci s helmou) a došel k názoru, že jsem OK. Bolelo akorát koleno a kotníky a nakoplá noha. Obrovské štěstí. Což také zhodnotila Korejka (byla na své 13.té osmitisícovce) a její dva šerpové, kteří mi pomáhali se sesbírat. „lucky man“ furt říkala. Pak přišel i Jarda, že prý doufal, že to je batoh, nebyl :-). Když věděl, že jsem OK, pokračoval dolů. Já jsem usoudil, že se ještě vrátím pro svůj cepín, který se mi při pádu vytrhnul z ruky (měl jsem ho na poutku na pevno na ruce). Došel jsem k názoru, že ho ještě budu potřebovat při dalším sestupu. Čeká na mě Daw a společně pak postupujeme do campu 3. Koleno se pěkně rozbolavělo, takže to byl boj. Ale nějak jsem se tam dohrabal.

V noci jsem docela trpěl, ráno jsem nebyl schopen udělat 3 kroky. Takže jsem i uvažoval o vrtulníku. Ale ten by stejně mohl přiletět max jen do campu 1 ve výšce cca šest tisíc. Takže jsem si zobnul dva růžováky (ibalginy) a hurá dolů. Kuba mi vzal věci a Jarda s Dowem mi pomáhali při slanění – dost jsme používali i naše lano v japonským kuloáru. Šlo to překvapivě dobře, takže po příchodu do campu 2 (v cca 16 h, výška cca 6400 m), kde byl Kamílek, jsme se domluvili ještě na dalším sestupu do campu 1 (6 tis.), neboť se mělo kazit počasí. Doktor prostě na to koukl a řekl, že to bude gut. Vzal jsem tedy dalšího růžováka a hurá dolů. Došli jsme sice za tmy, ale došli.


Zato další den byl pekelný. Můj pomalý postup přes ledovec z campu 1 do BC byl hororový zážitek. Jednak vedro, jednak již hrozně širokých trhlin. Při přeskocích jsem i ja „tvrďák“ asi 3× plakal, když jsem šlápnul na špatné koleno. Ale nějak jsme to zvládli a teď již píšu s fajfkou, kávou, převezen z BC.

No co na závěr říci. Škoda, že jsme ještě nezvládli udělat G2. Čas, počasí, podmínky by na to byly. Jen to moje zdraví ne a taky nám chybí permit. Ale na ledovci v BC už jsme úplně sami. Sezona výstupů skončila a přitom je tak krásně. Je ještě spousta summit daysů.

No tak bylo to pěkný být nahoře, ale bez mrknutí oka bych to vyměnil za to, abych doma zjistil, že nemám potrhaný vazy a že budu moci normálně fungovat. No Doktůrek to vyšetřil a prý OK :-). Pocit nesmírného štěstí se na kopci nějak nedostavil. No kdybych tady však čekal pod kopcem běžný měsíc jako ostatní, byl bych asi šťastnější. A co se týká té fyzické námahy. Řekl bych, že již jsem dělal horší věci. Zde je to akorát psychickofyzické spojení. Ale zase opakuji, je to možná tím, že nám skoro všechno vycházelo ideálně. Díky Máro za naplánování výletu.


A co v ČR?


Takže výše uvedené bylo sepsáno z BC a teď ten happy end s odstupem několika měsíců již z ČR (leden 2010).

Tak ANO – odnesly to vazy – takže mě nejspíše čeká operace. No sice se dá bez nich fungovat, ale… ať sem zdravej na další expedici. PS: info pro podobně postižené nešťastníky, dá se: lézt, běhat, jezdit na kole, lézt ledy, jezdit na běžkách (i skate); nedá se či to aspoň nechci pokoušet: fotbálek, basket, volejbal (i beach), skialpy. No já na operaci prostě půjdu, neboť jsme již vymysleli další akci na jaro 2011 a to MANASLU!!

To bylo řečí (viz výše), že na „osmě“ nic moc :-).

Těšíme se na nějaký přednášce!

Proč lezeme na ty vrcholy

Tento blábol je takové zamyšlení nad tím, jak se srovnat s dosažením vrcholu. Ono to prostě dopadlo. A v této větě je asi schováno všechno důležité. Není to o tom, že my jsme něco dobyli. Prostě nám jen kopec dovolil, abychom jsme se po něm prošli. Ale pojďme na to popořádku. Já zde nechci popisovat postup k vrcholu (to zase třeba jinde). Spíš se chci zamyslet nad tím, co mi to dalo a co mi to vzalo a jestli jsem od té doby, co jsem koukal do údolí z osmitisícové výšky, lepší (jiný) člověk či horší?


Aktuálně k roku 2014: Tři expedice, tři pokusy a tři vrcholy. Vždy po svém návratu hlásím: Už nikdy další osma.

A přesto se Honza letos chystá na další osmitisícovku, nejobtížnější himalájský vrchol K2 (spolu s Radkem Jarošem, Petrem Maškem a Martinem Havlenou). Více na stránce www.honzatrav­nicek.cz. Držte Honzovi palce.

Jasně, že jsem měl radost, že jsem tam vylezl, ale zas to nebyl takový šlágr. Možná to bylo tím, že se nám výstup povedl skoro stylem: přišli, viděli a vylezli. Čekání na počasí moc nebylo (dva dny v BC, 2×2dny v C1 v šesti tisících), takže mohla probíhat i rychle aklimatizace. V podstatě jsme kopec vylezli za 14 dnů od příchodu do BC. Ideální počasí, ideální podmínky na kopci. Čímž nechci zlehčovat naše fyzický a psychický dovednosti. To jistě ne! Ten kopec je prostě vysoký a zdaleka nepatří k těm lehčím osmitisícovkám. O čemž svědčí i dle nějakých statistik počet vylezených. My byli asi 7., 8. a 9. (10. Mára) Čech na vrcholu. Celkově 250 lidí. Letos se více lidem podařilo vylézt na G1 než na sousední G2. Asi to bylo tím, že když přišlo skutečně dobré počasí, už měli všichni vyčerpány pokusy na G2 (taky je to prý horší, když napadne více sněhu) a soustředili se na G1. Za sezonu vylezlo na G1: 1. Ueli Steck – rekordně rychle, 2. mezinárodní zbytek asi 12 ks i s náma.


A co si budem nalhávat. Kdyby Bulhaři nezajistili těžký japonský kuloár, měli bychom cestu hodně ztíženou. Výš už to problém není – nemít fixy. Ale „Japonec“ je docela zásadní. Přechod z 6400 do 7000 cca tímto kuloárem je skutečně lahůdka. Obzvláště, když třeba prošlapáváte stopu ve vyšších pasážích. Což se taky při našem útoku povedlo Davovi, Kubovi a Jardovi. Vyšli jsme nejdřív s tím, že by mělo být prošlápnuto od šerpů z předchozího dne a taky proto, aby nám tam nikdo neházel šutry na hlavu. Ale bylo to zafoukaný a kluci dosti „netakticky“ stále drželi první pozici. Když už nás došla skupina asi 5 španělů, neměli snahu nás vystřídat (já byl na konci naší skupiny, coby vytrvalý, ale pomalý člen. Tady bych se malinko pozastavil nad „morálkou“ a „přátelstvím“ na osmitisícovkách.


Mohu hodnotit z letoška sám či z minulých let z vyprávění úžasného člověka Zdeňka Hrubého. To je chlapík, jehož zážitky a životní zkušenosti jsou pro mě jedním z největších deviz celé akce. Jak jsem to vnímal. No prostě se jedná o to, že žádné velké kamarádství mezi expedicemi na kopci neexistuje. Ano, spolupráce ano a každý se snaží z ní vytřískat pro sebe co nejvíce užitku. Problémem jsou hlavně tzv. komerční expedice, jednou z ní byli i s námi postupivší Španělé. Jenže to člověku tak nějak docvakne až dole a já jsem se kvůli nim a samozřejmě své nešikovnosti málem zabil.

Jak to šlo nahoru

A jsme u rychlého popisu výstupu. Ale nebudu vás moc nudit, fakt jen rychle. V campu 3 nad hranicí 7 tisíc se nás vyskytuje asi 14 – Španělé (5), mezinárodní expedice, my a Korejka s 2 šerpy. Večer se domlouvají ostatní s Korejkou, že půjdou s nima v 1.30 hod. My ráno nespěcháme. Nebudeme určitě rychlejší než šerpové s kyslíkem. Ó jaký však omyl. Jdeme rychle, po předních hrotech a brzy doháníme velikou skupinu, která neustále postává a čeká až šerpové buď cestu prošlápnou či některé úseky i zafixujou. A pak hurá všichni na lano. Spíše bych řekl, že se nám tam jejich šerpové pletou. Postupujeme taky průběžně nejištěni vedle nich a ve vrcholové partii cca 400 m pod samotným vrcholem jsme první Jarda, Kuba, já a Daw v cca devět hodin. Hrozně fouká. Kuba to otáčí. My postupujeme dál sami – Daw, Jarda a já. Zde je již lezení o něco vážnější a po 200 m výše nás dohání šerpa, a že bude fixovat. Za ním v těsném závěsu zase všechny alegorické vozy.


Nevíme úplně přesně kudy, tak chvíli čekáme, ale zas to hrozně dlouho trvá, takže jdeme opět za nimi bez využití fixů. Jediné místo, kde nás dostanou při výstupu na fix je poslední délka, kde to šerpa prošlapává po odvěsnách trojúhelníku, ale fix je potom natažen po přeponě. No tak to aspoň prošlápneme. Což jsme si dost naběhli, neboť jsme se bořili po pás. Ale ono by to šlo sice pomalu, ale šlo, kdyby za náma na tom fixu nevisel i zbytek výpravy a jeden Španěl na nás nehulákal „come on“. Což nás dost nasralo a říkáme mu, ať si to jde zkusit a po chvíli jsme odstoupili a pustili ho do čela. Dost rychle zmlkl :-), kokot.

V asi 13 h jsme byly na vrcholu. Pekelně fičelo, takže žádné velké zdržování na přeplněném vrcholu – asi 9 lidí a 2 šerpové. Proběhlo docela rychlé focení, neboť v tom větru to nebylo nic moc (sponzoři prominou :-), šlo o omrzliny. Korejka sestupuje asi během tří minut. Povídá, ať na sestup použijeme její lana, což nám na tom nejvýše položeném úseku pomůže, že to můžeme proslaňovat. Zůstáváme asi 15 minut a sestupujeme poslední. Ještě fotím nějakýho Španěla s fotkou rodiny. No pěkné, srdceryvné, ale dovolím si takové malé zamyšlení, za které mě možná mnoho z vás rozcupuje. Ono je to pěkný, ta fotka rodiny na vrcholu, ale každý by si měl přiznat tu motivaci k tomu, proč se drápe na vrcholky hor. Vždyť je to, myslím, vždy jenom kvůli nám samým. Ukázat sám sobě, že na to mám. Že si umím sáhnout na dno. Snažíme se vždy racionálně vyhodnotit situaci, mám dost sil na to otočit to jednu hodinu pod vrcholem. Prostě přežít. A kdo do té motivace tahá rodinu, je dle mého sobec. Rodina by byla myslím radši, kdybych seděl doma a koukal na TV v bačkůrkách.


Je jasné, že vaši blízcí jsou na vás hrdí, když se vám něco v horách povede. Vy na ně taky myslíte při výstupu. Ale určitě by byli radši, kdybyste to riziko nepodstupovali. Než se vrátit domů v hliníkový rakvi, či zůstat v horách v trhlině. Ale to se prostě těm lidem, co do hor jezdí, špatně vysvětluje.

Trochu nebezpečný sestup

No to bylo takové odbočení a vraťme se k sestupu. Poměrně rychle jsme proslanili a sestoupili zpět k našim batohům, kde jsme dali sváču. Zde nás bohužel předešli Španěláci. Jardovi se ještě podařilo nacpat se před ně před posledním zajištěném úseku od Korejky ve výšce cca 7500 m. To co následovalo, byla hrůza, lehce řečeno. Začal slaňovat asi 75letý Carlos, který byl natolik prošitej, že nebyl ani schopen založit si sám slaňovátko na lano. Děsný. Po něm jela Španělka, která na mě hulákala, ať uhnu, a ještě jeden. Zde jsem se domluvil, že další dva mě pustí. Byl jsem asi dvakrát rychlejší než oni. Než jsem však proslanil jednu dýlku, Carlos nebyl ještě schopen slaňovat další úsek. Tak jsem počkal, až ho do toho přichystají a pak jsem šel jen volně za nima, přidržoval se lana. Dost jsem čekal, abych na něj neházel sníh a led. A pak to přišlo. Carlos dojel na konec a vypadal, že se asi nehne od slanění. Takže jsem z lana uhnul, aby za ním mohla přijet Španělka a následoval můj pád, neboť se náhle změnil sníh z hlubokého, který jsem šel popředu, na tvrdý firn a já zaškobrt. No co vám budu povídat, pro dobrotu na žebrotu. Kdybych zůstal na laně… Byla to samozřejmě moje chyba, to nepopírám – nedostatek soustředění apod., ale zas na druhou stranu, Španělé v tomto stavu, ve kterém by již dávno na kopec nepatřili. Takhle prošitý lidi prostě ohrožují sebe i celé své okolí. Měli to dávno otočit!!! A na tom názoru si vždy budu trvat. Je to však paradox, že já i přesto, že jsem byl daleko víc v pohodě než oni, jsem upadl a jen vcelku náhodou ten pád přežil. Možná právě proto, že se člověk cítí, že je v pohodě, nedává tolik pozor.


No což, poučení pro příště. Hlavně, že tyto řádky můžu psát z poklidu BC. Prostě jsem skončil v kotrmelcích i přesto, že jsem věděl a myslel na to jak zastavit pád s mačkama. Jak se vám to nepovede při prvních metrech pádu, nemáte pak šanci a zbývá vám se jen modlit. Já ateista měl tedy štěstí a zastavil jsem se na mírnějším svahu asi po 300 m pádu. No stačilo o něco více stranou a velice bych si zkrátil sestup přímo do campu 1 :-). Moje tělesná schránka se zdála zásadně nepoškozená. Naštěstí se mi uvolnily mačky z nohou, což asi poté přispělo k zastavení. Tak jsem se tak prohmatával (pozor měl jsem helmu! Noste ji, my byli asi jediní na kopci s helmou) a došel k názoru, že jsem OK. Bolelo akorát koleno a kotníky a nakoplá noha. Obrovské štěstí. Což také zhodnotila Korejka (byla na své 13.té osmitisícovce) a její dva šerpové, kteří mi pomáhali se sesbírat. „lucky man“ furt říkala. Pak přišel i Jarda, že prý doufal, že to je batoh, nebyl :-). Když věděl, že jsem OK, pokračoval dolů. Já jsem usoudil, že se ještě vrátím pro svůj cepín, který se mi při pádu vytrhnul z ruky (měl jsem ho na poutku na pevno na ruce). Došel jsem k názoru, že ho ještě budu potřebovat při dalším sestupu. Čeká na mě Daw a společně pak postupujeme do campu 3. Koleno se pěkně rozbolavělo, takže to byl boj. Ale nějak jsem se tam dohrabal.

V noci jsem docela trpěl, ráno jsem nebyl schopen udělat 3 kroky. Takže jsem i uvažoval o vrtulníku. Ale ten by stejně mohl přiletět max jen do campu 1 ve výšce cca šest tisíc. Takže jsem si zobnul dva růžováky (ibalginy) a hurá dolů. Kuba mi vzal věci a Jarda s Dowem mi pomáhali při slanění – dost jsme používali i naše lano v japonským kuloáru. Šlo to překvapivě dobře, takže po příchodu do campu 2 (v cca 16 h, výška cca 6400 m), kde byl Kamílek, jsme se domluvili ještě na dalším sestupu do campu 1 (6 tis.), neboť se mělo kazit počasí. Doktor prostě na to koukl a řekl, že to bude gut. Vzal jsem tedy dalšího růžováka a hurá dolů. Došli jsme sice za tmy, ale došli.


Zato další den byl pekelný. Můj pomalý postup přes ledovec z campu 1 do BC byl hororový zážitek. Jednak vedro, jednak již hrozně širokých trhlin. Při přeskocích jsem i ja „tvrďák“ asi 3× plakal, když jsem šlápnul na špatné koleno. Ale nějak jsme to zvládli a teď již píšu s fajfkou, kávou, převezen z BC.

No co na závěr říci. Škoda, že jsme ještě nezvládli udělat G2. Čas, počasí, podmínky by na to byly. Jen to moje zdraví ne a taky nám chybí permit. Ale na ledovci v BC už jsme úplně sami. Sezona výstupů skončila a přitom je tak krásně. Je ještě spousta summit daysů.

No tak bylo to pěkný být nahoře, ale bez mrknutí oka bych to vyměnil za to, abych doma zjistil, že nemám potrhaný vazy a že budu moci normálně fungovat. No Doktůrek to vyšetřil a prý OK :-). Pocit nesmírného štěstí se na kopci nějak nedostavil. No kdybych tady však čekal pod kopcem běžný měsíc jako ostatní, byl bych asi šťastnější. A co se týká té fyzické námahy. Řekl bych, že již jsem dělal horší věci. Zde je to akorát psychickofyzické spojení. Ale zase opakuji, je to možná tím, že nám skoro všechno vycházelo ideálně. Díky Máro za naplánování výletu.


A co v ČR?


Takže výše uvedené bylo sepsáno z BC a teď ten happy end s odstupem několika měsíců již z ČR (leden 2010).

Tak ANO – odnesly to vazy – takže mě nejspíše čeká operace. No sice se dá bez nich fungovat, ale… ať sem zdravej na další expedici. PS: info pro podobně postižené nešťastníky, dá se: lézt, běhat, jezdit na kole, lézt ledy, jezdit na běžkách (i skate); nedá se či to aspoň nechci pokoušet: fotbálek, basket, volejbal (i beach), skialpy. No já na operaci prostě půjdu, neboť jsme již vymysleli další akci na jaro 2011 a to MANASLU!!

To bylo řečí (viz výše), že na „osmě“ nic moc :-).

Těšíme se na nějaký přednášce!

Nedotčená ledová Antarktida

A konečně na pevnině! Již kolem 8 hodiny ráno jsme se teple se
oblékli a naskákali do člunů směr Mikkelsen Harbour. Průvodce nás napřed
povozil kolem ledovcových stěn a potom jsme již vystoupili na pevninu mezi
hnízda tučňáků Gentoo. Byla jich tu celá kolonie roztroušena kolem vody a
na kopci.

Konečně přišel den, kdy se jdu nalodit na loď v přístavu nejjižnějšího města světa Ushuaia v Argentině. Odpoledne jsou všichni pasažéři na lodi a my můžeme vyplout k břehům posledního kontinentu nedotčeného lidskou rukou, Antarktidě. Naše loď nepatří k největším a má kapacitu asi 60 pasažérů a 20 členů posádky, kteří se o nás velmi dobře starají. Cesta lodí zatím trvala 3 dny.

Antarktida – první vylodění, tučňáci, tuleni a velryby


A konečně na pevnině! Již kolem 8 hodiny ráno jsme se teple se oblékli a naskákali do člunů směr Mikkelsen Harbour. Průvodce nás napřed povozil kolem ledovcových stěn a potom jsme již vystoupili na pevninu mezi hnízda tučňáků Gentoo. Byla jich tu celá kolonie roztroušena kolem vody a na kopci. Že jste mezi tučňáky bezpečně poznáte podle typického zápachu. K tučňákům můžete jít asi na 4 metry, ale tučňáci samotní to mohou porušit, a tak když se člověk přikrčí, často dojdou až na metr k Vám. Ke každému hnízdišti je pečlivě vyšlapaná cestička po které tučňáci chodí do moře pro potravu. V nedalekém jezírku někteří tučňáci nahánějí sami sebe a hrají si ve vodě. I když je venku kolem 3 stupňů nad nulou tučňákům to nevadí, jejich peří jim poskytuje skvělou tepelnou izolaci. Po důkladné návštěvě tohoto místa a s desítkami pěkných fotek již spěcháme na oběd.

Z lodi máme brzy krásný výhled na sluncem ozářenou zátoku Curtis, která je plná ledových ker a plovoucích úlomků z ledovců. Nádherný den na Antarktidě. Po chvíli odpočinku máme ještě lepší výhled přímo z člunů, kterými objíždíme celou zátoku, fotíme ledové kry a po chvíli zahlédneme ploutve velryby (Minke whale), která nám ale rychle zmizí. O kousek dál se na kusu ledu slunní tuleň. Z obřích ledovců se co chvíli odlomí větší či menší kus ledu a za hromového zvuku padá do vody. Pokračujeme v prohlídce a jednotlivé čluny si předávají zprávy o objevených zvířatech. Vidíme tak další tučňáky a o kousek dál máme také skvělý výhled na samičku sloního tuleně, jejíž velikost odpovídá jménu.


Po několikahodinovém zážitku na člunu jsme zpět na lodi, která se vydává na cestu jižněji k dalším zajímavým místům. Zátoka Curtis je opravdu zážitkem a z kapitánského můstku máme opravdu nezapomenutelný výhled na krajinu plnou ledu za stále ještě slunečného počasí. Máme štěstí a před námi se objevuje velryba (Humpback whale) a náš kapitán úspěšně kormidluje v blízkosti velryby. Asi půl hodiny si tak celá loď prohlíží tohoto krásného živočicha a všechny fotoaparáty jsou v akci. Po opravdu skvělé večeři následuje dokumentární film o místě, na které se vypravíme následující den.

  • Antarktida nepatří žádnému státu.
  • Na Antarktidě byla naměřena nejnižší teplota na světě.
  • Na Antarktidě nenajdete žádné lední medvědy (ti žijí na severu).
  • Antarktida je poslední nedotčený kontinent světa s nádhernou přírodou.
  • Nejlepší ceny, největší výběr zájezdů na Antarktidu najdete na www.vivatravel­.cz.
  • CK Viva Travel – specialista na Antarktidu a celou Jižní Ameriku.

Kempování na Antarktidě

Vzbudili jsme se do chladného dne, ale zato v krásné zátoce v Port Lockroy, kde se nachází jedna z nejstarších chat (stanice), kde již před mnoha desítkami let pobývali britští výzkumníci. Chata je dnes zrekonstruována a nachází se na krásném místě v zátoce obklopena hnízdy tučňáků. Dnes slouží jako muzeum, jak tady žili lidé v minulém století, je zde taky funkční pošta, jediná na Antarktidě. A tak i většina z nás posílá pohledy a kupuje suvenýr z Antarktidy. Celé toto místo je obklopeno krásnými ledovci a vrcholky zasněžených hor, a tak za pěkného počasí se je na co dívat.


Před plavbou si člověk mohl připlatit za extra aktivity, jako jsou kajakování a horolezení. Pravidelně v určený čas se tak pasažéři rozdělí a jedna skupina vyráží kajakovat kolem ledovcového pobřeží a druhá skupina zase zdolávat blízké kopce či ledovcové vrcholy.

Kolem oběda vychází slunce a člověk si opět připadá jako v ráji! Všechno září neposkvrněnou bílou barvou a celý obrázek ještě vylepšuje velryba, která se líně potuluje v těsné blízkosti naší lodi, nádhera. Všichni lidé jsou na palubě a snaží se o nejlepší záběr, ke kterému je spousta příležitostí. Poté se přesunujeme kanálem, který nabízí opět skvostné pohledy na okolní přírodu, na další místo naší plavby. Po cestě míjíme několik velryb, dokonce hejno asi 10 Minke velryb. Celé odpoledne máme krásné slunečné počasí a klidné moře.


V pozdním odpoledni přijíždíme k ostrovu Pleanau a přilehlá zátoka nabízí asi nejlepší pohled v oblasti na ledové kry (icebergs) plovoucí ve vodě. Celá oblast působí jako vrakoviště odpadlých kusů ledu a zátoka je zaplněna nekonečným množstvím ledovců. Později nasedáme na malé čluny a vyrážíme do těsné blízkosti ledových ker, každý kus má svůj osobitý tvar, barvu, velikost a s jasné zářícím sluncem vytvářejí nádhernou podívanou. Celá zátoka je obklopena vysokými štíty zasněžených hor a je těžké si vybrat kterým směrem je lepší podívaná. Nedílnou součástí celé scenérie jsou slunící se tuleni a tučňáci. Zážitkem bylo i to, když se nedaleko našeho člunu objevilo asi 30 tučňáků v řadě vedle sebe a všichni najednou se vydali proti nám a vyskakovali z vody jako delfíni.

Po večeři, na základě krásného počasí a čisté oblohy, přišla další vzrušující část plavby a to kempování pod širým nebem na pevnině Antarktidy! Toto nocování je samozřejmě dobrovolné a minimálně polovina pasažérů nadšeně souhlasí. Opravdu skvělý zážitek uložit se do spacáku mezi hromady sněhu s výhledem na růžově ozářené kusy ledů a ledových ker. V naší těsné blízkosti se prochází zvědaví tučňáci Gentoo a opodál líně leží velký tuleň. Slunce zapadá kolem půlnoci a nabízí neuvěřitelnou podívanou, na bílé Antarktidě je hra světla opravdu zážitkem. Na hvězdnou oblohu samozřejmě nedojde, protože úplná tma tady za celou noc nenastane ani jednou. Když se člověk dobře obleče a navrství než zaleze do spacáku, tak je zima lehce snesitelná. Spal jsem jako zabitý asi do 6 hodiny ráno kdy nás vzbudil hluk tučňáků. Probouzet se uprostřed bíle krajiny bude určitě patřit k mým největším zážitkům z této expedice.


Polární výzkumná stanice a kolonie tučňáků

Zpět na lodi a po vydatné snídani se přesunujeme dále k jihu k argentinským ostrovům a kotvíme poblíž ukrajinské výzkumné stanice Vernadsky. Před sebou máme další naprosto nádherný den s čistou, jasně modrou oblohou. Jako obvykle se jednotlivé skupiny rozprchli z lodi k dalšímu programu. Navštívili jsme výzkumnou stanici, která byla velmi útulná a skvěle vybavená vším, co si dovedete představit, výkonná kuchyň, posilovna, ordinace, bar (s velkou zásobou vodky), kulečník, sauna, pracoviště pro zkoumání ozónové díry a mnohé další. Posádka na stanici je velmi milá a ochotně nám ukazuje celou stanici. V další zátoce navštěvujeme původní chatu, která sloužila výzkumníkům ve čtyřicátých letech a vše je zde skvěle zachované. Výhled na okolní ledovce a hory je za jasného počasí famózní. Nedaleko chaty se povalují 2 druhy tuleňů (Weddell a Fure seals), kteří se námi nenechávají rozptylovat.


Odpoledne trávíme několik hodin na ostrově Petermann, kde se nachází mnoho kolonií tučňáků. K vidění byli tučňáci Gentoo a Adelie, antarktičtí kormoráni, všichni v období rozmnožování rozloženi po okolních skalách. Je opravdu fascinující pozorovat život tučňáků z několika metrů, jak se starají o své vejce, jak si kamínek po kamínku budují své hnízdo, anebo jak vyrážejí svou houpavou a legrační chůzí k moři pro potravu.

Večer je pro nás přichystáno malé překvapení v podobě grilovaní na zádi lodi a celá večeře je pojata jako párty, hraje hudba, nalévá se svařák, kolem dokola jsou švédské stoly a panuje skvělá atmosféra. Kuchaři se opravdu činí, a tak máme skvělou večeři s výhledem na krásné ledovce a kolem lodi dokonce plave velryba. Lepší zakončení dne jsme si ani nemohli přát.

Ledovce, ledové kry a plavání na Antarktidě

Přesunuli jsme se do zátoky Paradise, která je celá lemována strmými ledovcovými stěnami. Na člunech vyrážíme na prohlídku a fotíme světle modré bloky ledu, kterých je tady opravdu hodně. Dnes je potřeba se pořádně obléct a přidat vrstvu navíc, při zatažené obloze a foukajícím větru není těžké pocítit chlad místního podnebí. Následuje vylodění na pevnině a výšlap na jeden menší kopec odkud je nádherný výhled na celou oblast. Cestou dolů používáme přírodní skluzavky ve sněhu a všichni se dobře baví. Kolem oběda opět vykukuje slunce a my pokračujeme k ostrovu Cuverville.


Odpolední vylodění probíhá v nádherné zátoce ostrova Cuverville při nádherném slunečném počasí. Krém na obličej, batoh na záda a asi čtyři z nás vyrážejí na tůru na nejvyšší kopec na ostrově. Mezi koloniemi tučňáků a kopci sněhu šlapeme vzhůru a asi po hodině stojíme na vrcholu a máme asi nejhezčí výhled během celého pobytu na Antarktidě. Počasí je neskutečné a pohled na zasněžené hory, modrou oblohu, zátoku plnou do modra zbarvených ledových ker vytváří scenérii, na kterou člověk nikdy nezapomene. Cesta dolů zvládáme velmi rychle, stačí se posadit na zadek a vytvořit si svou vlastní skluzavku směrem dolů.

Brzy po návratu na loď vedoucí skupiny vyhlásil koupání ve vodách Antarktidy pro ty otužilejší z nás. Slunečné počasí povzbuzuje k tomuto neobvyklému zážitku, ale teplota vody budí respekt, teploměr vody ukazuje 0° C. Nicméně člověk je tady možná jen jednou v životě, a tak to beru skokem z paluby ve 3. patře rovnou do hlubin, asi nemusím popisovat jak studená voda byla, pár temp podél lodi a rychle na loď a do sauny. Všichni se skvěle bavili a zážitek stál za to.

Po večeři kapitán hlásí na obzoru kosatky, tento druh jsme ještě během plavby nepotkali, během dvaceti minut je celá rodinka (asi 5 kosatek) v těsné blízkosti lodi a při západu slunce nabízí opět neobyčejné pohledy na divokou přírodu Antarktidy. Ještě během večera se přesunujeme směrem na sever k ostrovu Deception.

Deception Island a obří tuleňi


Ráno jsme dopluli k ostrovu Deception, který je známý svou vulkanickou činností a je stále aktivní. Oblíbeným místem jsou tak černé pláže, kde si můžete vyhloubit díru do písku a povalovat se v horké vodě, která je ohřívána horkou, sopečnou půdou. Kolem sebe máte výhled na zasněžené kopce a procházející se tučňáky.

Po obědě jsme se přesunuli o pár kilometrů dále k Elephant Point, kde nás čekalo poslední vylodění a pár hodin strávených na pevnině před tím než loď nabere směr zpět do Ushuaia. Měl jsem pocit, že už mě nic nepřekvapí, ale poslední procházka stála opravdu za to. Navštívili jsme pláž, kde se povalovaly desítky či stovky obřích sloních tuleňů. Tito „drobečkové“ váží kolem 1–2 tun a když se dali do pohybu, bylo se na co dívat. Opravdu fantastický pohled na pláž obsypanou masivními zvířaty, která se válejí jeden přes druhého. Mezi nimi se opět procházejí tučňáci a my se procházíme jen pár metrů vedle nich. Zvířata se téměř vůbec nebojí a to nám dovoluje si z Antarktidy odnést opravdu neobyčejné zážitky.


Zpátky do Argentiny

Po devíti dnech, co jsme vypluli z Uschuaia, se vydáváme zpět do Argentiny přes Drakeovu pasáž. Na palubě probíhá ještě vysílání a prezentace různých programů či filmů. Teď je vhodný čas zrekapitulovat si v hlavě celé končící dobrodružství anebo si prohlédnout spoustu nádherných fotek. O popularitě expedice na Antarktidu svědčí i fakt, že na lodi je několik lidí, kteří se sem vypravují opakovaně, jedná paní dokonce již po sedmé!

Celá plavba byla skvěle zorganizována, vše šlo tak, jak bylo naplánováno, jídlo bylo výborné, posádka byla příjemná, průvodci byli skvělí od začátku do konce, nabídnutý program mě každý den mile překvapil a počasí bylo bonusem navíc. Tento výlet na Antarktidu se tak stal neopakovatelným a výjimečným zážitkem, který těžko srovnávat s jiným místem na světě. Vřele doporučuji tuto plavbu na poslední kontinent světa, který Vás prostě nemůže zklamat.

Konečně přišel den, kdy se jdu nalodit na loď v přístavu nejjižnějšího města světa Ushuaia v Argentině. Odpoledne jsou všichni pasažéři na lodi a my můžeme vyplout k břehům posledního kontinentu nedotčeného lidskou rukou, Antarktidě. Naše loď nepatří k největším a má kapacitu asi 60 pasažérů a 20 členů posádky, kteří se o nás velmi dobře starají. Cesta lodí zatím trvala 3 dny.

Antarktida – první vylodění, tučňáci, tuleni a velryby


A konečně na pevnině! Již kolem 8 hodiny ráno jsme se teple se oblékli a naskákali do člunů směr Mikkelsen Harbour. Průvodce nás napřed povozil kolem ledovcových stěn a potom jsme již vystoupili na pevninu mezi hnízda tučňáků Gentoo. Byla jich tu celá kolonie roztroušena kolem vody a na kopci. Že jste mezi tučňáky bezpečně poznáte podle typického zápachu. K tučňákům můžete jít asi na 4 metry, ale tučňáci samotní to mohou porušit, a tak když se člověk přikrčí, často dojdou až na metr k Vám. Ke každému hnízdišti je pečlivě vyšlapaná cestička po které tučňáci chodí do moře pro potravu. V nedalekém jezírku někteří tučňáci nahánějí sami sebe a hrají si ve vodě. I když je venku kolem 3 stupňů nad nulou tučňákům to nevadí, jejich peří jim poskytuje skvělou tepelnou izolaci. Po důkladné návštěvě tohoto místa a s desítkami pěkných fotek již spěcháme na oběd.

Z lodi máme brzy krásný výhled na sluncem ozářenou zátoku Curtis, která je plná ledových ker a plovoucích úlomků z ledovců. Nádherný den na Antarktidě. Po chvíli odpočinku máme ještě lepší výhled přímo z člunů, kterými objíždíme celou zátoku, fotíme ledové kry a po chvíli zahlédneme ploutve velryby (Minke whale), která nám ale rychle zmizí. O kousek dál se na kusu ledu slunní tuleň. Z obřích ledovců se co chvíli odlomí větší či menší kus ledu a za hromového zvuku padá do vody. Pokračujeme v prohlídce a jednotlivé čluny si předávají zprávy o objevených zvířatech. Vidíme tak další tučňáky a o kousek dál máme také skvělý výhled na samičku sloního tuleně, jejíž velikost odpovídá jménu.


Po několikahodinovém zážitku na člunu jsme zpět na lodi, která se vydává na cestu jižněji k dalším zajímavým místům. Zátoka Curtis je opravdu zážitkem a z kapitánského můstku máme opravdu nezapomenutelný výhled na krajinu plnou ledu za stále ještě slunečného počasí. Máme štěstí a před námi se objevuje velryba (Humpback whale) a náš kapitán úspěšně kormidluje v blízkosti velryby. Asi půl hodiny si tak celá loď prohlíží tohoto krásného živočicha a všechny fotoaparáty jsou v akci. Po opravdu skvělé večeři následuje dokumentární film o místě, na které se vypravíme následující den.

  • Antarktida nepatří žádnému státu.
  • Na Antarktidě byla naměřena nejnižší teplota na světě.
  • Na Antarktidě nenajdete žádné lední medvědy (ti žijí na severu).
  • Antarktida je poslední nedotčený kontinent světa s nádhernou přírodou.
  • Nejlepší ceny, největší výběr zájezdů na Antarktidu najdete na www.vivatravel­.cz.
  • CK Viva Travel – specialista na Antarktidu a celou Jižní Ameriku.

Kempování na Antarktidě

Vzbudili jsme se do chladného dne, ale zato v krásné zátoce v Port Lockroy, kde se nachází jedna z nejstarších chat (stanice), kde již před mnoha desítkami let pobývali britští výzkumníci. Chata je dnes zrekonstruována a nachází se na krásném místě v zátoce obklopena hnízdy tučňáků. Dnes slouží jako muzeum, jak tady žili lidé v minulém století, je zde taky funkční pošta, jediná na Antarktidě. A tak i většina z nás posílá pohledy a kupuje suvenýr z Antarktidy. Celé toto místo je obklopeno krásnými ledovci a vrcholky zasněžených hor, a tak za pěkného počasí se je na co dívat.


Před plavbou si člověk mohl připlatit za extra aktivity, jako jsou kajakování a horolezení. Pravidelně v určený čas se tak pasažéři rozdělí a jedna skupina vyráží kajakovat kolem ledovcového pobřeží a druhá skupina zase zdolávat blízké kopce či ledovcové vrcholy.

Kolem oběda vychází slunce a člověk si opět připadá jako v ráji! Všechno září neposkvrněnou bílou barvou a celý obrázek ještě vylepšuje velryba, která se líně potuluje v těsné blízkosti naší lodi, nádhera. Všichni lidé jsou na palubě a snaží se o nejlepší záběr, ke kterému je spousta příležitostí. Poté se přesunujeme kanálem, který nabízí opět skvostné pohledy na okolní přírodu, na další místo naší plavby. Po cestě míjíme několik velryb, dokonce hejno asi 10 Minke velryb. Celé odpoledne máme krásné slunečné počasí a klidné moře.


V pozdním odpoledni přijíždíme k ostrovu Pleanau a přilehlá zátoka nabízí asi nejlepší pohled v oblasti na ledové kry (icebergs) plovoucí ve vodě. Celá oblast působí jako vrakoviště odpadlých kusů ledu a zátoka je zaplněna nekonečným množstvím ledovců. Později nasedáme na malé čluny a vyrážíme do těsné blízkosti ledových ker, každý kus má svůj osobitý tvar, barvu, velikost a s jasné zářícím sluncem vytvářejí nádhernou podívanou. Celá zátoka je obklopena vysokými štíty zasněžených hor a je těžké si vybrat kterým směrem je lepší podívaná. Nedílnou součástí celé scenérie jsou slunící se tuleni a tučňáci. Zážitkem bylo i to, když se nedaleko našeho člunu objevilo asi 30 tučňáků v řadě vedle sebe a všichni najednou se vydali proti nám a vyskakovali z vody jako delfíni.

Po večeři, na základě krásného počasí a čisté oblohy, přišla další vzrušující část plavby a to kempování pod širým nebem na pevnině Antarktidy! Toto nocování je samozřejmě dobrovolné a minimálně polovina pasažérů nadšeně souhlasí. Opravdu skvělý zážitek uložit se do spacáku mezi hromady sněhu s výhledem na růžově ozářené kusy ledů a ledových ker. V naší těsné blízkosti se prochází zvědaví tučňáci Gentoo a opodál líně leží velký tuleň. Slunce zapadá kolem půlnoci a nabízí neuvěřitelnou podívanou, na bílé Antarktidě je hra světla opravdu zážitkem. Na hvězdnou oblohu samozřejmě nedojde, protože úplná tma tady za celou noc nenastane ani jednou. Když se člověk dobře obleče a navrství než zaleze do spacáku, tak je zima lehce snesitelná. Spal jsem jako zabitý asi do 6 hodiny ráno kdy nás vzbudil hluk tučňáků. Probouzet se uprostřed bíle krajiny bude určitě patřit k mým největším zážitkům z této expedice.


Polární výzkumná stanice a kolonie tučňáků

Zpět na lodi a po vydatné snídani se přesunujeme dále k jihu k argentinským ostrovům a kotvíme poblíž ukrajinské výzkumné stanice Vernadsky. Před sebou máme další naprosto nádherný den s čistou, jasně modrou oblohou. Jako obvykle se jednotlivé skupiny rozprchli z lodi k dalšímu programu. Navštívili jsme výzkumnou stanici, která byla velmi útulná a skvěle vybavená vším, co si dovedete představit, výkonná kuchyň, posilovna, ordinace, bar (s velkou zásobou vodky), kulečník, sauna, pracoviště pro zkoumání ozónové díry a mnohé další. Posádka na stanici je velmi milá a ochotně nám ukazuje celou stanici. V další zátoce navštěvujeme původní chatu, která sloužila výzkumníkům ve čtyřicátých letech a vše je zde skvěle zachované. Výhled na okolní ledovce a hory je za jasného počasí famózní. Nedaleko chaty se povalují 2 druhy tuleňů (Weddell a Fure seals), kteří se námi nenechávají rozptylovat.


Odpoledne trávíme několik hodin na ostrově Petermann, kde se nachází mnoho kolonií tučňáků. K vidění byli tučňáci Gentoo a Adelie, antarktičtí kormoráni, všichni v období rozmnožování rozloženi po okolních skalách. Je opravdu fascinující pozorovat život tučňáků z několika metrů, jak se starají o své vejce, jak si kamínek po kamínku budují své hnízdo, anebo jak vyrážejí svou houpavou a legrační chůzí k moři pro potravu.

Večer je pro nás přichystáno malé překvapení v podobě grilovaní na zádi lodi a celá večeře je pojata jako párty, hraje hudba, nalévá se svařák, kolem dokola jsou švédské stoly a panuje skvělá atmosféra. Kuchaři se opravdu činí, a tak máme skvělou večeři s výhledem na krásné ledovce a kolem lodi dokonce plave velryba. Lepší zakončení dne jsme si ani nemohli přát.

Ledovce, ledové kry a plavání na Antarktidě

Přesunuli jsme se do zátoky Paradise, která je celá lemována strmými ledovcovými stěnami. Na člunech vyrážíme na prohlídku a fotíme světle modré bloky ledu, kterých je tady opravdu hodně. Dnes je potřeba se pořádně obléct a přidat vrstvu navíc, při zatažené obloze a foukajícím větru není těžké pocítit chlad místního podnebí. Následuje vylodění na pevnině a výšlap na jeden menší kopec odkud je nádherný výhled na celou oblast. Cestou dolů používáme přírodní skluzavky ve sněhu a všichni se dobře baví. Kolem oběda opět vykukuje slunce a my pokračujeme k ostrovu Cuverville.


Odpolední vylodění probíhá v nádherné zátoce ostrova Cuverville při nádherném slunečném počasí. Krém na obličej, batoh na záda a asi čtyři z nás vyrážejí na tůru na nejvyšší kopec na ostrově. Mezi koloniemi tučňáků a kopci sněhu šlapeme vzhůru a asi po hodině stojíme na vrcholu a máme asi nejhezčí výhled během celého pobytu na Antarktidě. Počasí je neskutečné a pohled na zasněžené hory, modrou oblohu, zátoku plnou do modra zbarvených ledových ker vytváří scenérii, na kterou člověk nikdy nezapomene. Cesta dolů zvládáme velmi rychle, stačí se posadit na zadek a vytvořit si svou vlastní skluzavku směrem dolů.

Brzy po návratu na loď vedoucí skupiny vyhlásil koupání ve vodách Antarktidy pro ty otužilejší z nás. Slunečné počasí povzbuzuje k tomuto neobvyklému zážitku, ale teplota vody budí respekt, teploměr vody ukazuje 0° C. Nicméně člověk je tady možná jen jednou v životě, a tak to beru skokem z paluby ve 3. patře rovnou do hlubin, asi nemusím popisovat jak studená voda byla, pár temp podél lodi a rychle na loď a do sauny. Všichni se skvěle bavili a zážitek stál za to.

Po večeři kapitán hlásí na obzoru kosatky, tento druh jsme ještě během plavby nepotkali, během dvaceti minut je celá rodinka (asi 5 kosatek) v těsné blízkosti lodi a při západu slunce nabízí opět neobyčejné pohledy na divokou přírodu Antarktidy. Ještě během večera se přesunujeme směrem na sever k ostrovu Deception.

Deception Island a obří tuleňi


Ráno jsme dopluli k ostrovu Deception, který je známý svou vulkanickou činností a je stále aktivní. Oblíbeným místem jsou tak černé pláže, kde si můžete vyhloubit díru do písku a povalovat se v horké vodě, která je ohřívána horkou, sopečnou půdou. Kolem sebe máte výhled na zasněžené kopce a procházející se tučňáky.

Po obědě jsme se přesunuli o pár kilometrů dále k Elephant Point, kde nás čekalo poslední vylodění a pár hodin strávených na pevnině před tím než loď nabere směr zpět do Ushuaia. Měl jsem pocit, že už mě nic nepřekvapí, ale poslední procházka stála opravdu za to. Navštívili jsme pláž, kde se povalovaly desítky či stovky obřích sloních tuleňů. Tito „drobečkové“ váží kolem 1–2 tun a když se dali do pohybu, bylo se na co dívat. Opravdu fantastický pohled na pláž obsypanou masivními zvířaty, která se válejí jeden přes druhého. Mezi nimi se opět procházejí tučňáci a my se procházíme jen pár metrů vedle nich. Zvířata se téměř vůbec nebojí a to nám dovoluje si z Antarktidy odnést opravdu neobyčejné zážitky.


Zpátky do Argentiny

Po devíti dnech, co jsme vypluli z Uschuaia, se vydáváme zpět do Argentiny přes Drakeovu pasáž. Na palubě probíhá ještě vysílání a prezentace různých programů či filmů. Teď je vhodný čas zrekapitulovat si v hlavě celé končící dobrodružství anebo si prohlédnout spoustu nádherných fotek. O popularitě expedice na Antarktidu svědčí i fakt, že na lodi je několik lidí, kteří se sem vypravují opakovaně, jedná paní dokonce již po sedmé!

Celá plavba byla skvěle zorganizována, vše šlo tak, jak bylo naplánováno, jídlo bylo výborné, posádka byla příjemná, průvodci byli skvělí od začátku do konce, nabídnutý program mě každý den mile překvapil a počasí bylo bonusem navíc. Tento výlet na Antarktidu se tak stal neopakovatelným a výjimečným zážitkem, který těžko srovnávat s jiným místem na světě. Vřele doporučuji tuto plavbu na poslední kontinent světa, který Vás prostě nemůže zklamat.

Poznávání Kaliningradské oblasti

V poloprázdném nočním vlaku z Vilniusu do Kaliningradu jsme
byli asi jediní cizinci – dva Češi a jeden Slovák. Ráno jsme byli
v Kaliningradu, vlak zastavil na nádraží pamatujícím ještě Německou
říší, kde jsme se v místní noclehárně ubytovali. Bylo na čase
vyrazit objevovat nejzápadnější ruskou oblast…

V poloprázdném nočním vlaku z Vilniusu do Kaliningradu jsme byli asi jediní cizinci – dva Češi a jeden Slovák. Ráno jsme byli v Kaliningradu, vlak zastavil na nádraží pamatujícím ještě Německou říší, kde jsme se v místní noclehárně ubytovali. Bylo na čase vyrazit objevovat nejzápadnější ruskou oblast…

Poznávání západního Ruska – Kaliningrad


Kaliningrad je zvláštní město, snoubí se tu německá, sovětská a ruská architektura a jen ta německá ale vypadá zajímavě. Před nádražím míjíme sochu Michaila Kalinina, sovětského funkcionáře, který dal městu jméno. Procházíme německou městskou branou, za kterou se nachází několik starých ‚chruščovek‘, paneláků, které se začaly stavět za Chruščova. Když si je fotíme, přichází k nám Vitalij, už má trochu přihnuto a dlouho nám vysvětluje, kam se máme jít podívat a jak se mu žije, nakonec se ptá, jestli si vydělal na pivo a když ho dostane, spokojeně vypráví dál.

Za chvílí již kráčíme po Leninově prospektu k největší dominantě Kaliningradu – Královecké katedrále, umístěné na ostrově uprostřed řeky Pregolji. Barokní stavba ze 14. století je nově zrekonstruována, ale chrám je zavřený, a tak si ji aspoň prohlížíme zvenčí, v severní stěně je hrob Immanuela Kanta. Naproti přes řeku kdysi stával Královecký zámek, za války byl zničen, a tak se komunisté rozhodli postavit tam budovu sovětu, stavěli ji asi 40 let (kvůli špatnému podloží) a pořád vypadá nedokončeně. Někde jsem četl, že se umístila hodně vysoko na žebříčku nejošklivějších sovětských staveb.


Jdeme dále po nábřeží řeky až k námořnímu muzeu, mají tu ponorku, tak se jdeme podívat. Ponorka je mrňavá, připadá mi, že kromě nás tří a průvodce by se tam už nikdo nevešel, ale prý tam normálně žilo několik desítek námořníků. To si neumím moc představit. Vidět Kaliningrad skrz periskop stálo za to.

Večer se procházíme v centru, hlavní náměstí je zrekonstruované a kromě nového pravoslavného chrámu prakticky nic nepřipomíná, že jsme v Rusku. Ještě se koukneme, kde sídlí Baltská flotila (německá budova před kterou stojí socha Petra I.), vyfotíme si divadlo a vedlejšími uličkami kolem kaskády rybníků se vracíme zpátky na nádraží.

Nejzápadnější ruské město – Baltijsk

Ráno vyrážíme mimo Kaliningrad, pojedeme do Baltijsku, nejzápadnějšího ruského města a zároveň hlavního přístavu Baltské flotily. Prý proto, že je to vojensky důležité město se před ním provádí vojenské kontroly a jako cizinci bychom prý měli mít propustku. Paní průvodčí v autobuse však nevěděla, jestli propustku opravdu musíme mít nebo ne a nakonec se zeptala, jakou barvu mají naše pasy. Když jsme řekli, že červenou, řekla, že Rusové mají taky červené pasy a ať při kontrole ukážeme jen obal, třeba si podle barvy nevšimnou, že nejsme Rusové. Nakonec autobus zastavuje na kontrolním stanovišti, ale vystoupila jen paní průvodčí, pozdravila se s nějakou vojákyní a jedeme dál.


Baltijsk je vojenské město, Rusové tu mají armádu, Němci tu měli armádu, předtím tu Švédové měli armádu, a tak ve městě vidíme staré německé vojenské domy, starou švédskou pevnost (ta je dost zdevastovaná a zavřená) a jednoho sovětského Lenina. Naše první kroky směřují k moři, došli jsme až k dlouhému ostrohu, kam se sešlo snad celé mužské obyvatelstvo města, aby lovilo ryby. Jdeme okolo nich a vypadá to, že ulovit rybu se povedlo málokomu. Hlavním cílem tohoto rybaření však asi bude pokec s kamarády, pití vodky a relaxace bez manželek. Vracíme se zpátky do centra, působí hodně ospale, ještě ho rychle procházíme, mají tu starý maják a sochu Petra. Válečné lodě jsme neviděli žádné. Pak už ale musíme zpátky do Kaliningradu, kluci jedou večer do Varšavy a máme na knap.

Přímořské město Zelenogradsk

Kluci už jsou v Polsku a já vyrážím autobusem do Zelenogradsku, lázní na pobřeží Baltu. Cesta trvá asi půl hodiny.

Zelenogradsk je malé město, připomíná spíše vesnici. Je zde plno malých domečků, podobných těm, které jsou vidět v českém pohraničí. Procházím několika ulicemi, moc se mi líbí starý hotel, před ním je opět socha Lenina, který spíše připomíná lázeňského hosta, než státníka. Ještě pár kroku a jsem u moře. Nedá mi to a jdu se projít kousek po pláži. Je nedělní poledne a stejná procházka napadla spoustu dalších lidí, pláž se mění v promenádu. Pláž je oblázkovopísečná s navátými dunami, kousek odtud začíná Kurská kosa, na tu ale nemám čas. Začíná poprchávat a já se vracím zpátky do města. Opět procházím uličkami, v jedné z nich je starý luteránský kostel, rusky se mu říká kircha, nyní však slouží pravoslavným věřícím. Vypadá moc zajímavě, vevnitř má pravoslavný ikonostas a zvenku na věži, kde dřív byly hodiny je ikona.


Dorážím k nádraží, doufám, že pojede autobus do Světlogorsku, dalších lázní. Podle jízdního řádu by měl jet, ale žádný se neobjevuje. Začíná mnohem víc pršet a tak bude nejlepší vrátit se do Kaliningradu. Autobus taky žádný, ale zrovna bude odjíždět električka. Prý se dá lístek koupit ve vlaku, nakonec jsem jediný z celého vagónu nemusel platit. Nechápu to, asi pozornost vůči turistům…

Kaliningradská oblast není hledanou turistickou destinací, přesto však má své kouzlo a dokáže příjemně překvapit. Rozhodně se sem musím někdy vrátit.

Doprava a vstup do oblasti Kaliningradu

Ke vstupu do oblasti je potřeba ruské vízům. Pokud cizinec jede do Kaliningradu z vlastního Ruska, musí mít alespoň dvouvstupové vízum (a samozřejmě běloruské tranzitní vízum), přejezd přes země oddělující Rusko a Kaliningrad se totiž počítá jako opuštění ruského teritoria a to i když jedete např. přímým vlakem Moskva – Kaliningrad. Jediná možnost, jak se do Kaliningradu dostat s vízem na jeden vstup, je letecky. Vnitrostátní letenky do Kaliningradu jsou často levnější než vlak. Z České republiky do Kaliningradu přímé spojení neexistuje. Jednou denně jezdí do Kaliningradu vlak z Berlína. Autobusová společnost Eurolines spojuje Kaliningrad s pobaltskými státy, společnost Königsavto zajišťuje spoj do Gdaňsku.


Ubytovat se v Kaliningradu je možné přímo na nádraží (Južnyj vokzal), kde je v hlavní budově zřízen poměrně komfortní a levný hostel. Noc v třílůžkovém pokoji stojí přibližně 300 korun na osobu. Cestování po Kaliningradské oblasti je snadné. Z autobusového nádraží, které leží hned vedle železničního, odjíždějí autobusy do všech významnějších měst oblasti.

V poloprázdném nočním vlaku z Vilniusu do Kaliningradu jsme byli asi jediní cizinci – dva Češi a jeden Slovák. Ráno jsme byli v Kaliningradu, vlak zastavil na nádraží pamatujícím ještě Německou říší, kde jsme se v místní noclehárně ubytovali. Bylo na čase vyrazit objevovat nejzápadnější ruskou oblast…

Poznávání západního Ruska – Kaliningrad


Kaliningrad je zvláštní město, snoubí se tu německá, sovětská a ruská architektura a jen ta německá ale vypadá zajímavě. Před nádražím míjíme sochu Michaila Kalinina, sovětského funkcionáře, který dal městu jméno. Procházíme německou městskou branou, za kterou se nachází několik starých ‚chruščovek‘, paneláků, které se začaly stavět za Chruščova. Když si je fotíme, přichází k nám Vitalij, už má trochu přihnuto a dlouho nám vysvětluje, kam se máme jít podívat a jak se mu žije, nakonec se ptá, jestli si vydělal na pivo a když ho dostane, spokojeně vypráví dál.

Za chvílí již kráčíme po Leninově prospektu k největší dominantě Kaliningradu – Královecké katedrále, umístěné na ostrově uprostřed řeky Pregolji. Barokní stavba ze 14. století je nově zrekonstruována, ale chrám je zavřený, a tak si ji aspoň prohlížíme zvenčí, v severní stěně je hrob Immanuela Kanta. Naproti přes řeku kdysi stával Královecký zámek, za války byl zničen, a tak se komunisté rozhodli postavit tam budovu sovětu, stavěli ji asi 40 let (kvůli špatnému podloží) a pořád vypadá nedokončeně. Někde jsem četl, že se umístila hodně vysoko na žebříčku nejošklivějších sovětských staveb.


Jdeme dále po nábřeží řeky až k námořnímu muzeu, mají tu ponorku, tak se jdeme podívat. Ponorka je mrňavá, připadá mi, že kromě nás tří a průvodce by se tam už nikdo nevešel, ale prý tam normálně žilo několik desítek námořníků. To si neumím moc představit. Vidět Kaliningrad skrz periskop stálo za to.

Večer se procházíme v centru, hlavní náměstí je zrekonstruované a kromě nového pravoslavného chrámu prakticky nic nepřipomíná, že jsme v Rusku. Ještě se koukneme, kde sídlí Baltská flotila (německá budova před kterou stojí socha Petra I.), vyfotíme si divadlo a vedlejšími uličkami kolem kaskády rybníků se vracíme zpátky na nádraží.

Nejzápadnější ruské město – Baltijsk

Ráno vyrážíme mimo Kaliningrad, pojedeme do Baltijsku, nejzápadnějšího ruského města a zároveň hlavního přístavu Baltské flotily. Prý proto, že je to vojensky důležité město se před ním provádí vojenské kontroly a jako cizinci bychom prý měli mít propustku. Paní průvodčí v autobuse však nevěděla, jestli propustku opravdu musíme mít nebo ne a nakonec se zeptala, jakou barvu mají naše pasy. Když jsme řekli, že červenou, řekla, že Rusové mají taky červené pasy a ať při kontrole ukážeme jen obal, třeba si podle barvy nevšimnou, že nejsme Rusové. Nakonec autobus zastavuje na kontrolním stanovišti, ale vystoupila jen paní průvodčí, pozdravila se s nějakou vojákyní a jedeme dál.


Baltijsk je vojenské město, Rusové tu mají armádu, Němci tu měli armádu, předtím tu Švédové měli armádu, a tak ve městě vidíme staré německé vojenské domy, starou švédskou pevnost (ta je dost zdevastovaná a zavřená) a jednoho sovětského Lenina. Naše první kroky směřují k moři, došli jsme až k dlouhému ostrohu, kam se sešlo snad celé mužské obyvatelstvo města, aby lovilo ryby. Jdeme okolo nich a vypadá to, že ulovit rybu se povedlo málokomu. Hlavním cílem tohoto rybaření však asi bude pokec s kamarády, pití vodky a relaxace bez manželek. Vracíme se zpátky do centra, působí hodně ospale, ještě ho rychle procházíme, mají tu starý maják a sochu Petra. Válečné lodě jsme neviděli žádné. Pak už ale musíme zpátky do Kaliningradu, kluci jedou večer do Varšavy a máme na knap.

Přímořské město Zelenogradsk

Kluci už jsou v Polsku a já vyrážím autobusem do Zelenogradsku, lázní na pobřeží Baltu. Cesta trvá asi půl hodiny.

Zelenogradsk je malé město, připomíná spíše vesnici. Je zde plno malých domečků, podobných těm, které jsou vidět v českém pohraničí. Procházím několika ulicemi, moc se mi líbí starý hotel, před ním je opět socha Lenina, který spíše připomíná lázeňského hosta, než státníka. Ještě pár kroku a jsem u moře. Nedá mi to a jdu se projít kousek po pláži. Je nedělní poledne a stejná procházka napadla spoustu dalších lidí, pláž se mění v promenádu. Pláž je oblázkovopísečná s navátými dunami, kousek odtud začíná Kurská kosa, na tu ale nemám čas. Začíná poprchávat a já se vracím zpátky do města. Opět procházím uličkami, v jedné z nich je starý luteránský kostel, rusky se mu říká kircha, nyní však slouží pravoslavným věřícím. Vypadá moc zajímavě, vevnitř má pravoslavný ikonostas a zvenku na věži, kde dřív byly hodiny je ikona.


Dorážím k nádraží, doufám, že pojede autobus do Světlogorsku, dalších lázní. Podle jízdního řádu by měl jet, ale žádný se neobjevuje. Začíná mnohem víc pršet a tak bude nejlepší vrátit se do Kaliningradu. Autobus taky žádný, ale zrovna bude odjíždět električka. Prý se dá lístek koupit ve vlaku, nakonec jsem jediný z celého vagónu nemusel platit. Nechápu to, asi pozornost vůči turistům…

Kaliningradská oblast není hledanou turistickou destinací, přesto však má své kouzlo a dokáže příjemně překvapit. Rozhodně se sem musím někdy vrátit.

Doprava a vstup do oblasti Kaliningradu

Ke vstupu do oblasti je potřeba ruské vízům. Pokud cizinec jede do Kaliningradu z vlastního Ruska, musí mít alespoň dvouvstupové vízum (a samozřejmě běloruské tranzitní vízum), přejezd přes země oddělující Rusko a Kaliningrad se totiž počítá jako opuštění ruského teritoria a to i když jedete např. přímým vlakem Moskva – Kaliningrad. Jediná možnost, jak se do Kaliningradu dostat s vízem na jeden vstup, je letecky. Vnitrostátní letenky do Kaliningradu jsou často levnější než vlak. Z České republiky do Kaliningradu přímé spojení neexistuje. Jednou denně jezdí do Kaliningradu vlak z Berlína. Autobusová společnost Eurolines spojuje Kaliningrad s pobaltskými státy, společnost Königsavto zajišťuje spoj do Gdaňsku.


Ubytovat se v Kaliningradu je možné přímo na nádraží (Južnyj vokzal), kde je v hlavní budově zřízen poměrně komfortní a levný hostel. Noc v třílůžkovém pokoji stojí přibližně 300 korun na osobu. Cestování po Kaliningradské oblasti je snadné. Z autobusového nádraží, které leží hned vedle železničního, odjíždějí autobusy do všech významnějších měst oblasti.

Cesta na Antarktidu

Z můstku byl opravdu pěkný výhled na divoký oceán a masivní vlny
které bezpečně proráží naše loď. Kromě velkého množství různých
ptáků, z kterých poznávám jen albatrosy, jsme dnes viděli skákat ve
vodě podél lodi i čtyři tučňáky. Objevit by se brzo měli
i velryby.

Měl jsem to štěstí se vydat na 11ti denní plavbu na jedinečný kontinent Antarktidy v prosinci 2009. Poslední kontinent, který je uchován ve své panenské čistotě bez zásahů civilizace a je domovem největšího množství zvířat na světě. Většina těchto plaveb (expedicí) vyplouvá ze samého jihu Jižní Ameriky, a tak i má cesta začínala příletem do Argentiny.


Buenos Aires


Město přezdívané stará Paříž, město tanga a fotbalu, to je Buenos Aires. Toto město má několik zcela odlišných částí, a tak i při své druhé návštěvě stále objevuji nepoznané místa a zajímavosti. Turisticky nejoblíbenější částí města je dělnická čtvrť La Boca, kde najdete uličky s pestrobarevnými baráčky a tango se tančí na každém rohu. Tato čtvrť společně se čtvrtí San Telmo je považována za místo, kde Tango vzniklo a domácí jsou na to patřičně hrdí. Stejně tak jako na svůj fotbalový klub Boca Juniors, kde kdysi válel sám Maradona. Ve čtvrti San Telmo to nejvíce žije v neděli kdy jsou zde trhy a celá čtvrť je doslova obsypána turisty.

V centru města najdete oblíbené třídy plné obchodů, ve čtvrti Palermo Hollywood a Palermo Soho zase trendové obchůdky a stylové boutique hotely. Buenos Aires je město mnoha tváří, kde můžete najít atmosféru starobylé Paříže a stejně tak moderní čtvrtě plné stylových barů.


Po prozkoumání města jsem se vydal také na celodenní výlet do Uruguaje, historického městečka Colonia, které je vzdáleno jen asi hodinu jízdy trajektem z Buenos Aires. Starobylé uličky a historické domečky si získávají pravidelně velkou pozornost turistů.

Velmi oblíbeným výletem je přelet na vodopády Iguazu, na tento výlet Vám stačí pár dnů a můžete se na vlastní oči přesvědčit proč je tento komplex vodopádů považován za jeden z nejhezčích na světě. Toto místo jsem již navštívil v nedávné minulosti, a tak má cesta pokračuje přeletem do Ohňové země, města Ushuaia.

Ushuaia a Ohňová země

Na rozdíl od horkého Buenos Aires nás vítá studené, horské počasí a teplota uprostčed léta kolem 7 stupnů celsia. Ale pohled na zasněžené vrcholky hor odrážející se na hladině moře vše vynahrazuje. Vítete v nejjižnějším městě světa! Menší městečko se svou osobitou atmosférou je obklopeno vrcholky hor a národními parky Patagonie. Již první den se přesvědčuji o tom, že počasí se tady mění každých 5 minut. Větším překvapením však bylo když v 10 hodin večer je stále ještě světlo a slunce teprve pomalu zapadá. Žádny div, že většina lidí zde večeří až kolem 9 hodiny večerní.

Následující volný den využívám k celodennímu výletu do nedalekého národního parku Tierra del Fuego. Sešla se příjemná skupinka lidí se kterou kajakujeme po řece až k Beaglovu kanálu, dále pak lodí na ostrov s tučnáky, navštěvujeme ranč prvních osadníků a výlet zakončujeme procházkou v krásné přírodě a úžasnými výhledy na národní park a jezera.

  • Antarktida nepatří žádnému státu.
  • Na Antarktidě byla naměřena nejnižší teplota na světě.
  • Na Antarktidě nenajdete žádné lední medvědy (ti žijí na severu).
  • Antarktida je poslední nedotčený kontinent světa s nádhernou přírodou.
  • Nejlepší ceny, největší výběr zájezdů na Antarktidu najdete na www.vivatravel­.cz.
  • CK Viva Travel – specialista na Antarktidu a celou Jižní Ameriku.


Nalodění v Ushuaia

Konečně přišel den, kdy se jdu nalodit na loď v přístavu nejjižnějšího města světa Ushuaia v Argentině. Odpoledne jsou všichni pasažéři na lodi a my můžeme vyplout k břehům posledního kontinentu nedotčeného lidskou rukou, Antarktidě.

Naše loď nepatří k největším a má kapacitu asi 60 pasažérů a 20 členů posádky. Kabiny na lodi jsou velmi útulné, většinou jsou pro 2 osoby a k mému překvapení je zde hodně úložného prostoru na všechny naše věci. Přímo v kajutě máme také psací stůl, pohovku, umyvadlo a okýnko ven.

Po zabydlení se v teplé kabině následuje seznámení se s posádkou a přivítání na lodi. Všichni se chovají velmi přátelsky a na lodi se opravdu setkávají lidé z celého světa. Loď je původem ruská a tak i posádka je převážně ruská. Kromě posádky je tady asi 7 členný tým anglicky hovořících zaměstnanců, kteří se budou starat o naše pohodlí, odborné informace,vylodění na břeh apod. Loď má asi 7 podlaží a je relativně jednoduché se po ní pohybovat. Dnešní část plavby je velice klidná, a tak není problém vyjít na jednu z venkovních plošin a vychutnávat si okolní zasněžené hory pomalu se vzdalujícího kontinentu Jižní Ameriky. Následuje bohatá večeře a poté se již jdeme uložit k první noci na lodi.


Drakeova pasáž

Probuzení nebylo nejlepší, protože se nikdo moc nevyspal, v noci jsme vpluli do známe Drakeovy pasáže a houpání lodi způsobilo neklidný spánek. Ti kdo si včera po večeři nevzali tabletku proti mořské nemoci raději ani nesnídali. Na to, že Drakeova pasáž není z nejklidnějších jsem byl připraven, a tak v pravidelných intervalech do sebe soukám tabletky, abych předešel nepříjemnému času na toaletách.

Cesta touto pasáží k ostrovům Jižní Shetlandy trvá asi 2 dny. Po tyto dny je na programu odborný výklad o přírodě a zvířatech, která bychom měli vidět, dále promítání videa v konferenční místnosti a také nezbytné školení o bezpečnostních procedurách na lodi. Hned na začátku plavby jsme si tak vyzkoušeli cvičení pro evakuaci lodi do polárních záchranných člunů, které jsou celé uzavřeny, mají vlastní motor, zásobu jídla i vody na několik dnů. Musím se přiznat, že kromě zmiňovaných instruktáží jsem většinu dne prospal unaven neustálým houpáním naší lodi.


Jižní Shetlandské ostrovy

Po klidné noci na moři hned člověka napadne, že tu nejhorší část Drakeovy pasáže má za sebou, ale omyl. Kolem snídaně se zvedly vlny a loď začala tancovat nejvíc od našeho vyplutí. Snídani jsem tím pádem víceméně vynechal a šel si vzít pilulku proti mořské nemoci a lehnout si. Pro upřesnění, nebylo to tak špatné, věřím, že to může být i horší a záleží na každém jednotlivci, jak to snáší. Někteří pasažéři si i tuto neklidnou část plavby užívali a pravidelně hodovali v jídelně. Dnes večer bychom měli konečně dorazit k Jižním Shetlandským ostrovům, kde by se mělo zklidnit i moře a my bychom měli mít klidnou plavbu.

Na oběd už bylo všechno lepší, já se dobře najedl a vyrazil se podívat na kapitánský můstek odkud je nejlepší výhled. Vůbec mě překvapilo, jak je celá loď přístupná nám pasažérům, můžeme se jít podívat kamkoliv a sledovat ovládání lodi, navigaci apod.

Z můstku byl opravdu pěkný výhled na divoký oceán a masivní vlny které bezpečně proráží naše loď. Kromě velkého množství různých ptáků, z kterých poznávám jen albatrosy, jsme dnes viděli skákat ve vodě podél lodi i čtyři tučňáky. Objevit by se brzo měli i velryby.


Na lodi je mimo jiného k dispozici i sauna, takže se člověk může ze studeného počasí pěkně prohřát. Odpoledne už mají lidé fotky prvních ledovců. Následuje instruktáž o tom, jak budeme postupovat následující den při vylodění na pevninu, doplněná o přednášku o jedinečnosti Antarktidy a zachování její čistoty.

Konečně stojíme na pevnině a jsme plni očekávání, co všechno nám Antarktida nabídne.

Měl jsem to štěstí se vydat na 11ti denní plavbu na jedinečný kontinent Antarktidy v prosinci 2009. Poslední kontinent, který je uchován ve své panenské čistotě bez zásahů civilizace a je domovem největšího množství zvířat na světě. Většina těchto plaveb (expedicí) vyplouvá ze samého jihu Jižní Ameriky, a tak i má cesta začínala příletem do Argentiny.


Buenos Aires


Město přezdívané stará Paříž, město tanga a fotbalu, to je Buenos Aires. Toto město má několik zcela odlišných částí, a tak i při své druhé návštěvě stále objevuji nepoznané místa a zajímavosti. Turisticky nejoblíbenější částí města je dělnická čtvrť La Boca, kde najdete uličky s pestrobarevnými baráčky a tango se tančí na každém rohu. Tato čtvrť společně se čtvrtí San Telmo je považována za místo, kde Tango vzniklo a domácí jsou na to patřičně hrdí. Stejně tak jako na svůj fotbalový klub Boca Juniors, kde kdysi válel sám Maradona. Ve čtvrti San Telmo to nejvíce žije v neděli kdy jsou zde trhy a celá čtvrť je doslova obsypána turisty.

V centru města najdete oblíbené třídy plné obchodů, ve čtvrti Palermo Hollywood a Palermo Soho zase trendové obchůdky a stylové boutique hotely. Buenos Aires je město mnoha tváří, kde můžete najít atmosféru starobylé Paříže a stejně tak moderní čtvrtě plné stylových barů.


Po prozkoumání města jsem se vydal také na celodenní výlet do Uruguaje, historického městečka Colonia, které je vzdáleno jen asi hodinu jízdy trajektem z Buenos Aires. Starobylé uličky a historické domečky si získávají pravidelně velkou pozornost turistů.

Velmi oblíbeným výletem je přelet na vodopády Iguazu, na tento výlet Vám stačí pár dnů a můžete se na vlastní oči přesvědčit proč je tento komplex vodopádů považován za jeden z nejhezčích na světě. Toto místo jsem již navštívil v nedávné minulosti, a tak má cesta pokračuje přeletem do Ohňové země, města Ushuaia.

Ushuaia a Ohňová země

Na rozdíl od horkého Buenos Aires nás vítá studené, horské počasí a teplota uprostčed léta kolem 7 stupnů celsia. Ale pohled na zasněžené vrcholky hor odrážející se na hladině moře vše vynahrazuje. Vítete v nejjižnějším městě světa! Menší městečko se svou osobitou atmosférou je obklopeno vrcholky hor a národními parky Patagonie. Již první den se přesvědčuji o tom, že počasí se tady mění každých 5 minut. Větším překvapením však bylo když v 10 hodin večer je stále ještě světlo a slunce teprve pomalu zapadá. Žádny div, že většina lidí zde večeří až kolem 9 hodiny večerní.

Následující volný den využívám k celodennímu výletu do nedalekého národního parku Tierra del Fuego. Sešla se příjemná skupinka lidí se kterou kajakujeme po řece až k Beaglovu kanálu, dále pak lodí na ostrov s tučnáky, navštěvujeme ranč prvních osadníků a výlet zakončujeme procházkou v krásné přírodě a úžasnými výhledy na národní park a jezera.

  • Antarktida nepatří žádnému státu.
  • Na Antarktidě byla naměřena nejnižší teplota na světě.
  • Na Antarktidě nenajdete žádné lední medvědy (ti žijí na severu).
  • Antarktida je poslední nedotčený kontinent světa s nádhernou přírodou.
  • Nejlepší ceny, největší výběr zájezdů na Antarktidu najdete na www.vivatravel­.cz.
  • CK Viva Travel – specialista na Antarktidu a celou Jižní Ameriku.


Nalodění v Ushuaia

Konečně přišel den, kdy se jdu nalodit na loď v přístavu nejjižnějšího města světa Ushuaia v Argentině. Odpoledne jsou všichni pasažéři na lodi a my můžeme vyplout k břehům posledního kontinentu nedotčeného lidskou rukou, Antarktidě.

Naše loď nepatří k největším a má kapacitu asi 60 pasažérů a 20 členů posádky. Kabiny na lodi jsou velmi útulné, většinou jsou pro 2 osoby a k mému překvapení je zde hodně úložného prostoru na všechny naše věci. Přímo v kajutě máme také psací stůl, pohovku, umyvadlo a okýnko ven.

Po zabydlení se v teplé kabině následuje seznámení se s posádkou a přivítání na lodi. Všichni se chovají velmi přátelsky a na lodi se opravdu setkávají lidé z celého světa. Loď je původem ruská a tak i posádka je převážně ruská. Kromě posádky je tady asi 7 členný tým anglicky hovořících zaměstnanců, kteří se budou starat o naše pohodlí, odborné informace,vylodění na břeh apod. Loď má asi 7 podlaží a je relativně jednoduché se po ní pohybovat. Dnešní část plavby je velice klidná, a tak není problém vyjít na jednu z venkovních plošin a vychutnávat si okolní zasněžené hory pomalu se vzdalujícího kontinentu Jižní Ameriky. Následuje bohatá večeře a poté se již jdeme uložit k první noci na lodi.


Drakeova pasáž

Probuzení nebylo nejlepší, protože se nikdo moc nevyspal, v noci jsme vpluli do známe Drakeovy pasáže a houpání lodi způsobilo neklidný spánek. Ti kdo si včera po večeři nevzali tabletku proti mořské nemoci raději ani nesnídali. Na to, že Drakeova pasáž není z nejklidnějších jsem byl připraven, a tak v pravidelných intervalech do sebe soukám tabletky, abych předešel nepříjemnému času na toaletách.

Cesta touto pasáží k ostrovům Jižní Shetlandy trvá asi 2 dny. Po tyto dny je na programu odborný výklad o přírodě a zvířatech, která bychom měli vidět, dále promítání videa v konferenční místnosti a také nezbytné školení o bezpečnostních procedurách na lodi. Hned na začátku plavby jsme si tak vyzkoušeli cvičení pro evakuaci lodi do polárních záchranných člunů, které jsou celé uzavřeny, mají vlastní motor, zásobu jídla i vody na několik dnů. Musím se přiznat, že kromě zmiňovaných instruktáží jsem většinu dne prospal unaven neustálým houpáním naší lodi.


Jižní Shetlandské ostrovy

Po klidné noci na moři hned člověka napadne, že tu nejhorší část Drakeovy pasáže má za sebou, ale omyl. Kolem snídaně se zvedly vlny a loď začala tancovat nejvíc od našeho vyplutí. Snídani jsem tím pádem víceméně vynechal a šel si vzít pilulku proti mořské nemoci a lehnout si. Pro upřesnění, nebylo to tak špatné, věřím, že to může být i horší a záleží na každém jednotlivci, jak to snáší. Někteří pasažéři si i tuto neklidnou část plavby užívali a pravidelně hodovali v jídelně. Dnes večer bychom měli konečně dorazit k Jižním Shetlandským ostrovům, kde by se mělo zklidnit i moře a my bychom měli mít klidnou plavbu.

Na oběd už bylo všechno lepší, já se dobře najedl a vyrazil se podívat na kapitánský můstek odkud je nejlepší výhled. Vůbec mě překvapilo, jak je celá loď přístupná nám pasažérům, můžeme se jít podívat kamkoliv a sledovat ovládání lodi, navigaci apod.

Z můstku byl opravdu pěkný výhled na divoký oceán a masivní vlny které bezpečně proráží naše loď. Kromě velkého množství různých ptáků, z kterých poznávám jen albatrosy, jsme dnes viděli skákat ve vodě podél lodi i čtyři tučňáky. Objevit by se brzo měli i velryby.


Na lodi je mimo jiného k dispozici i sauna, takže se člověk může ze studeného počasí pěkně prohřát. Odpoledne už mají lidé fotky prvních ledovců. Následuje instruktáž o tom, jak budeme postupovat následující den při vylodění na pevninu, doplněná o přednášku o jedinečnosti Antarktidy a zachování její čistoty.

Konečně stojíme na pevnině a jsme plni očekávání, co všechno nám Antarktida nabídne.

Rumunský Suhard a Rodnei

Léto konečně klepe na dveře a já po dlouhém odkládání mířím do
rumunských hor. V konečném výběru zůstala pohoří Suhard a Rodna.
Hory bez turistů! Sýr za cigarety! K večeři brynza, tvaroh a kefír
přímo od ovce! Nechce se mi v létě šlapat českou turistickou
magistrálu Fagaraš, a nebo Retezat.

Léto konečně klepe na dveře a já po dlouhém odkládání mířím do rumunských hor. V konečném výběru zůstala pohoří Suhard a Rodna. Nechce se mi v létě šlapat českou turistickou magistrálu Fagaraš, a nebo Retezat.


Sranda ve vlaku

Náš dvoučlenný tým odjíždí do Rumunska po až nudné cestě vlakem přes Budapešť. Ovšem hned na hranicích s Rumunskem začíná zábava. Nejdřív kupuju načerno od průvodčího v ECéčku jízdenku do Kluže, ve vlacích tu asi není zvykem prodávat jízdenky. Sice za polovinu ceny než podle tarifu, ale také bez jízdenky, takže ty další 4 hodiny jízdy vlakem třídy EC si moc v klidu neužiju. V Cluji kupuji jízdenku do Vatra Dornei. Jeden vlak do Vatra Dornei právě odjíždí. „To určitě bude až na ten příští,“ říkám si. Po hodině si prohlížím jízdenku, ale ta je fakt napsaná na vlak, co už dávno odjel. U okýnka na mě jen zavrtí paňmáma hlavou: „To si musíte vyměnit do půlhodiny po odjezdu vlaku, teď máte smůlu.“ „A jak to mám asi vědět…!!“ vesele se anglicky bavíme. Po několika marných pokusech to vzdávám, je to jak házet hrách na stěnu. Pro vysvětlení, v Rumunsku se do rychlíků (accelerato) a vyšších vlaků prodává pouze místenka, v jiném vlaku je neplatná. Parťák Kuře se po celou dobu jen vesele pošklebuje, má to na FIBku, mizera, jeho rodiče se zaprodali dráze. Naštěstí jedeme až kolem jedné ráno, průvodčí je utahaný a po kontrole Kuřete už moji jízdenku jen přejede pohledem a pořádně nečte čas. Asi to mám rozházené s nějakým dopravním bohem, Hermésem nebo kýmkoliv, protože nakonec i zpáteční vlak přes Maďarsko bude mít trasu, která je delší než ta zaplacená. Cesta je o pár hodin pomalejší a já bych za to ještě měl platit.


První dny v horách Suhard

Suhard je pohoří táhnoucí se od lázeňského městečka Vatra Dornei na severozápad. Cesta se od města příjemně zvedá, překračuje alpinské louky, na kterých se místy popásají stáda koní nebo ovcí vždy kus pod hřebenem se salašemi.

Oběd vaříme na ohni, konečně hory, kde se člověk cítí svobodně. Vyšší partie dosahují výšek 1500 – 1900 m. n. m., ale nejvyšší vrcholy cesta zpravidla obchází. Druhý den narážíme na salaš. Konverzace vázne, posunková řeč je možná univerzální, ale o počasí se s ní bavit nedá. Nakonec nakoupíme dvoukilovou nálož brynzy za dvě krabičky cigaret. To je tady v horách tvrdá měna, nejdřív po nás bača chtěl asi 400 korun.

Cesta skrz pohoří je dobře značená, krom jednoho místa před sedlem Rotunda, jinak je orientace bezproblémová. Po dvou dnech cesta klesá do sedla Pasul Prislop, kde opět nastoupává na sousední Rodnou.


Pohoří Rodnei

Rodnei je nejvyšší pohoří severní oblasti rumunských Karpat, nejvyšší vrcholy jsou Vf. Pietrosul (2303 m. n. m.) a Vf. Ineu (2279 m. n. m.). Celá oblast má status národního parku a to si každopádně zaslouží. Sice už není tak opuštěná jako Suhard nebo Maramureš, ale stále to ještě ujde. Za sedlem na nás konečně čeká trochu horského očistce. Cesta se vine kousek bokem kolem nádherného ledovcového Lacu ostrohem strmě nahoru přímo na vrchol sousedící s Vf. Ineu. Drápu se nahoru do stoprocentního stoupání, ramena protestují pod váhou pětadvacetikilového mazlíčka, slunce pálí, jak kdyby si mě spletlo s beduínem. Nahoře můžu chvíli popřemýšlet, co jsem tady nahoře vlastně našel??, a pokračujeme do sedla pod další krpál. Proč mě tahle šílenost vlastně baví? Asi bych měl vyhledat pomoc psychologa, možná psychiatra :-). V sedle mezi nimi je možnost nabrat v lacu vodu, až po Gargalau už se hluboko pod hřebeny člověk zapotí .


Potkáváme skupinku rumunských studentů. Říkají, že jim cesta z Bukurešti sem na sever trvá vlakem 12 hodin, tedy stejně jako z Prahy na hranice s Rumunskem. Dost otřesná rychlost. Až doteď přející počasí se kazí, dává nám ochutnat trochu ze skotského šálku čaje. Naštěstí to nevydrží dlouho, chození v mlze ani moc nemusím. Ale z Ineu, nejvyšší hory na které budeme, samozřejmě nevidíme ani h… Dále stezka valí přes jako nůž ostré hřebínky (zas tak ostré ne). Opravdu lahůdka, super výhledy na obě strany, jedna z nejhezčích horských partií, co jsem viděl. Ale pozor dost často se jde pouze po uzoučkých pěšinách obklopených travou, za mokrého počasí opravdu nebezpečná kratochvíle.


Na jih masiv pozvolně klesá až do zalesněných klínů strží, na sever naopak prudce spadá do hluboce vyrytého údolí, v něm potok líně meandruje v oceánu zeleně, nahoře vidím skrz ostrý vítr jen a jen další hory, které nás obklopují. Trocha romantiky…

Rodnei se táhne v kompaktním hřebeni od východu na západ v rozloze, kterou lze přejít asi za 5 – 7 dní, my ale zahýbáme na sever za horou Gargalau do sedla Rotunda, spojovacího bodu mezi Rodnei a Maramurešem. Cestou pozorujeme stádo ovcí pasoucí se na ostrém výběžku hřebene, na který já bych se ani neodvážil dostat.

Jota

Na cestě jsem využil průvodce Rumunsko od nakladatelství JOTA ze série Rough Guides. Mohu ho se spokojeností doporučit i ostatním, kteří nejedou pouze do jedněch hor a zpět. Rozdělení podle regionů Rumunska je příhodné a mapy každého regionu jsou výhodou pro plánování cesty veřejnou dopravou anebo stopem.

Celkově byl obsah o oblastech, které jsem navštívil, velmi dobrý. Například když nám skupinka místních radila, během třiceti sekund se jich k nám seběhlo nejmíň dvanáct, kam se máme vydat dál, doporučili nám vesničku Sepuenca (Sapanta) a ejhle, tahle vesnička je vypíchnutá i v našem průvodci. Zkrátka jsem měl pocit, že obsah přijatelně koresponduje s realitou, což přiznejme si, s některými knížečkami bývá trochu na štíru.

Průvodce obsahuje i slovníček k základní domluvě. Bohužel, zrovna uvedená slovíčka mi v mých občas zapeklitých situacích moc nepomohla. Ale to není to, k čemu je průvodce primárně určen.

Další články z letních putování s průvodci od JOTY:


Rumunské vesnice

Během dalších pár dní ještě navštívíme župu Maramureše, dostaneme se autostopem do Sighetu a Sepuenci (pravopis asi jako Sapanta s diakritikou). O této oblasti se říká, že zde je k vidění staré Rumunsko. Nyní v každé vesnici, do které vede silnice, rostou betonové domy, mladí lidé se stěhují do měst, neudržují tradice a zapomínají na ně. Země je v tak divokém rozvoji, až ji to obrací vzhůru nohama. To není pouze z mého pozorování, ale podle slov lidí, kteří tam posledních několik let žijí. Na druhou stranu některá města opravdu žijí, také infrastruktura minibusové dopravy mezi vesnicemi je opravdu dobrá. Staré vesnické kultury lze asi v Rumunsku stále ještě najít, ale výhodou by byla vlastní doprava. Jinak se starší ráz kultury zachoval prý spíše v sousedním Moldavsku.

Rumunsko je stále zemí, kde lze nalézt opravdovou divočinu. V horách v drsném podnebí vás stále překvapí lidé, kteří neodmítnou pomoc, nebo hladového člověka pozvou na večeři. To se tak moc odlišuje od zvyklostí většiny lidí, že občas zatoužím po takové změně, a je škoda, že pokrokem se to vše ztrácí.

Pár informací k cestě

1lei = podle kurzu 6 – 8 korun

Zpáteční jízdenka pro jednoho do Oradey stojí kolem dvou tisíc, kupoval jsem ji u Wasteels na pražském hlavním nádraží. Po Rumunsku je jízda ECéčkem skutečně drahá, výhodnější jsou accelerata, je potřeba místenka, ta je nutná dokoupit i pro FIBku. Pro vlaky nižší třídy by místenka neměla být potřeba. Lze použít na vlak slevu Euro 26, ale nevím, jak velkou slevu dává. Kartu ISIC na nádraží nebrali. Cesta z Cluje do Vatra Dornei stála přibližně 40 lei, myslím, bez slevy. Výhodnou dopravou jsou minibusy, jezdí jednak do sousední vesnice a zpět, drahé asi jako u nás a jednak autobusy dálkové; cesta od Sighetu do Oradey stála 30 až 40 lei.


Kultura dopravy je spíš podobná Jižní Americe – stopnout autobus, zaplatit, baťoh dozadu a jede se, akorát se nesmlouvá. Autostopem se lze také dostat, ale lidé jezdí spíš na trasách město – vesnice a nazpátek, do vzdálenějších vesnic, které jsou kolmo na obvyklý směr aut, těžko něco stopnete. Většina lidí je zvyklá za stop dostat nějaké peníze. Cena jídla přibližně stejné jako u nás, i v nejzapadlejších vesničkách u hor byl aspoň jeden obchod.

Pokud člověk nemíří pouze do hor, ale i do Rumunska jako celku vyplatí se zvážit koupi průvodce. Využil jsem průvodce Rumunsko Rough Guides od nakladatelství Jota a se spokojeností ho mohu doporučit. Základy rumunštiny nejsou moc těžké, není složité po nějakém čase domluvit základní věci. I když má hodně podobných slov se španělštinou, tak španělsky to nefunguje.

Léto konečně klepe na dveře a já po dlouhém odkládání mířím do rumunských hor. V konečném výběru zůstala pohoří Suhard a Rodna. Nechce se mi v létě šlapat českou turistickou magistrálu Fagaraš, a nebo Retezat.


Sranda ve vlaku

Náš dvoučlenný tým odjíždí do Rumunska po až nudné cestě vlakem přes Budapešť. Ovšem hned na hranicích s Rumunskem začíná zábava. Nejdřív kupuju načerno od průvodčího v ECéčku jízdenku do Kluže, ve vlacích tu asi není zvykem prodávat jízdenky. Sice za polovinu ceny než podle tarifu, ale také bez jízdenky, takže ty další 4 hodiny jízdy vlakem třídy EC si moc v klidu neužiju. V Cluji kupuji jízdenku do Vatra Dornei. Jeden vlak do Vatra Dornei právě odjíždí. „To určitě bude až na ten příští,“ říkám si. Po hodině si prohlížím jízdenku, ale ta je fakt napsaná na vlak, co už dávno odjel. U okýnka na mě jen zavrtí paňmáma hlavou: „To si musíte vyměnit do půlhodiny po odjezdu vlaku, teď máte smůlu.“ „A jak to mám asi vědět…!!“ vesele se anglicky bavíme. Po několika marných pokusech to vzdávám, je to jak házet hrách na stěnu. Pro vysvětlení, v Rumunsku se do rychlíků (accelerato) a vyšších vlaků prodává pouze místenka, v jiném vlaku je neplatná. Parťák Kuře se po celou dobu jen vesele pošklebuje, má to na FIBku, mizera, jeho rodiče se zaprodali dráze. Naštěstí jedeme až kolem jedné ráno, průvodčí je utahaný a po kontrole Kuřete už moji jízdenku jen přejede pohledem a pořádně nečte čas. Asi to mám rozházené s nějakým dopravním bohem, Hermésem nebo kýmkoliv, protože nakonec i zpáteční vlak přes Maďarsko bude mít trasu, která je delší než ta zaplacená. Cesta je o pár hodin pomalejší a já bych za to ještě měl platit.


První dny v horách Suhard

Suhard je pohoří táhnoucí se od lázeňského městečka Vatra Dornei na severozápad. Cesta se od města příjemně zvedá, překračuje alpinské louky, na kterých se místy popásají stáda koní nebo ovcí vždy kus pod hřebenem se salašemi.

Oběd vaříme na ohni, konečně hory, kde se člověk cítí svobodně. Vyšší partie dosahují výšek 1500 – 1900 m. n. m., ale nejvyšší vrcholy cesta zpravidla obchází. Druhý den narážíme na salaš. Konverzace vázne, posunková řeč je možná univerzální, ale o počasí se s ní bavit nedá. Nakonec nakoupíme dvoukilovou nálož brynzy za dvě krabičky cigaret. To je tady v horách tvrdá měna, nejdřív po nás bača chtěl asi 400 korun.

Cesta skrz pohoří je dobře značená, krom jednoho místa před sedlem Rotunda, jinak je orientace bezproblémová. Po dvou dnech cesta klesá do sedla Pasul Prislop, kde opět nastoupává na sousední Rodnou.


Pohoří Rodnei

Rodnei je nejvyšší pohoří severní oblasti rumunských Karpat, nejvyšší vrcholy jsou Vf. Pietrosul (2303 m. n. m.) a Vf. Ineu (2279 m. n. m.). Celá oblast má status národního parku a to si každopádně zaslouží. Sice už není tak opuštěná jako Suhard nebo Maramureš, ale stále to ještě ujde. Za sedlem na nás konečně čeká trochu horského očistce. Cesta se vine kousek bokem kolem nádherného ledovcového Lacu ostrohem strmě nahoru přímo na vrchol sousedící s Vf. Ineu. Drápu se nahoru do stoprocentního stoupání, ramena protestují pod váhou pětadvacetikilového mazlíčka, slunce pálí, jak kdyby si mě spletlo s beduínem. Nahoře můžu chvíli popřemýšlet, co jsem tady nahoře vlastně našel??, a pokračujeme do sedla pod další krpál. Proč mě tahle šílenost vlastně baví? Asi bych měl vyhledat pomoc psychologa, možná psychiatra :-). V sedle mezi nimi je možnost nabrat v lacu vodu, až po Gargalau už se hluboko pod hřebeny člověk zapotí .


Potkáváme skupinku rumunských studentů. Říkají, že jim cesta z Bukurešti sem na sever trvá vlakem 12 hodin, tedy stejně jako z Prahy na hranice s Rumunskem. Dost otřesná rychlost. Až doteď přející počasí se kazí, dává nám ochutnat trochu ze skotského šálku čaje. Naštěstí to nevydrží dlouho, chození v mlze ani moc nemusím. Ale z Ineu, nejvyšší hory na které budeme, samozřejmě nevidíme ani h… Dále stezka valí přes jako nůž ostré hřebínky (zas tak ostré ne). Opravdu lahůdka, super výhledy na obě strany, jedna z nejhezčích horských partií, co jsem viděl. Ale pozor dost často se jde pouze po uzoučkých pěšinách obklopených travou, za mokrého počasí opravdu nebezpečná kratochvíle.


Na jih masiv pozvolně klesá až do zalesněných klínů strží, na sever naopak prudce spadá do hluboce vyrytého údolí, v něm potok líně meandruje v oceánu zeleně, nahoře vidím skrz ostrý vítr jen a jen další hory, které nás obklopují. Trocha romantiky…

Rodnei se táhne v kompaktním hřebeni od východu na západ v rozloze, kterou lze přejít asi za 5 – 7 dní, my ale zahýbáme na sever za horou Gargalau do sedla Rotunda, spojovacího bodu mezi Rodnei a Maramurešem. Cestou pozorujeme stádo ovcí pasoucí se na ostrém výběžku hřebene, na který já bych se ani neodvážil dostat.

Jota

Na cestě jsem využil průvodce Rumunsko od nakladatelství JOTA ze série Rough Guides. Mohu ho se spokojeností doporučit i ostatním, kteří nejedou pouze do jedněch hor a zpět. Rozdělení podle regionů Rumunska je příhodné a mapy každého regionu jsou výhodou pro plánování cesty veřejnou dopravou anebo stopem.

Celkově byl obsah o oblastech, které jsem navštívil, velmi dobrý. Například když nám skupinka místních radila, během třiceti sekund se jich k nám seběhlo nejmíň dvanáct, kam se máme vydat dál, doporučili nám vesničku Sepuenca (Sapanta) a ejhle, tahle vesnička je vypíchnutá i v našem průvodci. Zkrátka jsem měl pocit, že obsah přijatelně koresponduje s realitou, což přiznejme si, s některými knížečkami bývá trochu na štíru.

Průvodce obsahuje i slovníček k základní domluvě. Bohužel, zrovna uvedená slovíčka mi v mých občas zapeklitých situacích moc nepomohla. Ale to není to, k čemu je průvodce primárně určen.

Další články z letních putování s průvodci od JOTY:


Rumunské vesnice

Během dalších pár dní ještě navštívíme župu Maramureše, dostaneme se autostopem do Sighetu a Sepuenci (pravopis asi jako Sapanta s diakritikou). O této oblasti se říká, že zde je k vidění staré Rumunsko. Nyní v každé vesnici, do které vede silnice, rostou betonové domy, mladí lidé se stěhují do měst, neudržují tradice a zapomínají na ně. Země je v tak divokém rozvoji, až ji to obrací vzhůru nohama. To není pouze z mého pozorování, ale podle slov lidí, kteří tam posledních několik let žijí. Na druhou stranu některá města opravdu žijí, také infrastruktura minibusové dopravy mezi vesnicemi je opravdu dobrá. Staré vesnické kultury lze asi v Rumunsku stále ještě najít, ale výhodou by byla vlastní doprava. Jinak se starší ráz kultury zachoval prý spíše v sousedním Moldavsku.

Rumunsko je stále zemí, kde lze nalézt opravdovou divočinu. V horách v drsném podnebí vás stále překvapí lidé, kteří neodmítnou pomoc, nebo hladového člověka pozvou na večeři. To se tak moc odlišuje od zvyklostí většiny lidí, že občas zatoužím po takové změně, a je škoda, že pokrokem se to vše ztrácí.

Pár informací k cestě

1lei = podle kurzu 6 – 8 korun

Zpáteční jízdenka pro jednoho do Oradey stojí kolem dvou tisíc, kupoval jsem ji u Wasteels na pražském hlavním nádraží. Po Rumunsku je jízda ECéčkem skutečně drahá, výhodnější jsou accelerata, je potřeba místenka, ta je nutná dokoupit i pro FIBku. Pro vlaky nižší třídy by místenka neměla být potřeba. Lze použít na vlak slevu Euro 26, ale nevím, jak velkou slevu dává. Kartu ISIC na nádraží nebrali. Cesta z Cluje do Vatra Dornei stála přibližně 40 lei, myslím, bez slevy. Výhodnou dopravou jsou minibusy, jezdí jednak do sousední vesnice a zpět, drahé asi jako u nás a jednak autobusy dálkové; cesta od Sighetu do Oradey stála 30 až 40 lei.


Kultura dopravy je spíš podobná Jižní Americe – stopnout autobus, zaplatit, baťoh dozadu a jede se, akorát se nesmlouvá. Autostopem se lze také dostat, ale lidé jezdí spíš na trasách město – vesnice a nazpátek, do vzdálenějších vesnic, které jsou kolmo na obvyklý směr aut, těžko něco stopnete. Většina lidí je zvyklá za stop dostat nějaké peníze. Cena jídla přibližně stejné jako u nás, i v nejzapadlejších vesničkách u hor byl aspoň jeden obchod.

Pokud člověk nemíří pouze do hor, ale i do Rumunska jako celku vyplatí se zvážit koupi průvodce. Využil jsem průvodce Rumunsko Rough Guides od nakladatelství Jota a se spokojeností ho mohu doporučit. Základy rumunštiny nejsou moc těžké, není složité po nějakém čase domluvit základní věci. I když má hodně podobných slov se španělštinou, tak španělsky to nefunguje.

Expedice Ledoborec

Začínám se bát, že se něco pokazilo. Náš šestičlenný tým se
roztrhal po celé délce i šířce ledovce, výstup všem dává zabrat
víc a víc a lano si leží spokojeně na dně Honzova batohu. Šťastni jsou
ti, kteří mají alespoň teleskopické hůlky. Nešťastni zas ti, co se
dostanou do místa, odkud není možné jít dál. Tam ani zpátky.


Jak to nedělat aneb Expedice LEDOBORLBEC

Krásná Marmolada. Sluníčko se opírá o majestátné štíty částečně zakryté bílou peřinou sněhu. Je časné ráno, když si náš tým v základním táboře balí ve veselé náladě a perfektní kondici úvazy, lano, helmy a proviant. Na nohy pohorky a hurá zdolávat náš výškový rekord.

Již předem získané informace ze třetí ruky o tom, že cesta na nahoru je rozměklý vyšlapaný chodníček, nás ukolébá a nechá usnout na vavřínech sladké vidiny vrcholu. Tempo udržujeme poměrně svižné, je nám veselo, tím spíš, když díky azurovému nebi nás provází jedinečný výhled na okolní hory.

{{reklama()}}

Za chvíli se nám naskytne první pohled na nástup na ferratu, který začíná těsně nad bílou svážnou plochou hustě zasypanou sutí. Na ní se právě nachází snad tři tucty lidí. Jejich tempo výstupu se nám zdá tuze pomalé, u mnohých se zdá, že se nehýbou vůbec. Smějeme se a s vervou sobě vlastní se vydáváme nahoru s egoistickým cílem všechny je předejít. Když se dosoukáme výš, zjišťujeme, proč stáli na místě. Nazouvali mačky. My mačky nemáme a tak se nahlas přesvědčujeme, že mačky jsou díky kamenům naprostou zbytečností a hloupostí. Ale kameny se postupně mění na kamínky až štěrk a s přibývající nadmořskou výškou přímo úměrně řídnou. A řídnou tak, že po poměrně krátké době došlapujeme na s bídou centimetrové kamínky rozsypané spíše již jen jakoby náhodou v uctivých vzdálenostech od sebe.


Začínám se bát, že se něco pokazilo. Náš šestičlenný tým se roztrhal po celé délce i šířce ledovce, výstup všem dává zabrat víc a víc a lano si leží spokojeně na dně Honzova batohu. Šťastni jsou ti, kteří mají alespoň teleskopické hůlky. Nešťastni zas ti, co se dostanou do místa, odkud není možné jít dál. Tam ani zpátky. Jirka je už příliš vysoko a příliš vlevo, kde je ledovec nejstrmější a úplně holý, a tak setrvává na místě v nepříjemném stínu.


Láďa sedí na velkém balvanu, a když k němu dojdu, vidím, jak ustaraně se tváří. „To jsme přehnali, oni to nezvládnou!“, říká a upírá pohled na Květu s Honzou trápících se o notných pár metrů pod námi. „Zvládnou!“, oponuji mu. Ale mýlím se. Ve vteřině leží Květa na zemi, v další vteřině jede dolů. Namísto kýženého zastavení se po několika metrech nabírá rychlost. Co se docela určitě v tu chvíli zastavilo, bylo moje srdce. Nemůžeme nic dělat, jsme příliš daleko. Ale nakonec nemůže dělat nic ani Honza, který byl v době pádu metr od ní. Jen bezmocně přihlížíme, jak se její tělo sesouvá stále níž a níž. Trvá to nekonečnou dobu, než to vypadá, že se její tělo zastaví o větší kámen, ale kámen zradí. O dalších několik metrů níž je zastavení definitivní. Zůstává bezvládně ležet, Láďa vyskakuje na nohy a neuvěřitelnou rychlostí, o níž si myslím, že ani ledovec za normálních okolností nedovoluje, sestupuje k manželce. Za chvíli na mě volá, že potřebuje lékárnu, která zůstala v Květině batohu a ten mám na zádech já. A tak sestupuji také. Mám půjčenou Jendovu hůlku, jinak bych docela určitě Květu následovala v rychlosjezdu. Poté, co jsem viděla, že se Květa začala hýbat a vypadá relativně v pořádku, jsem nabyla mylný dojem, že jí nic moc nebude. Když stanu přímo u nich, vidím na plochém kameni obří krvavou skvrnu a tisíc malých kolem a dojde mi naše donebevolající hloupost.

Květa je tvrdá žena, svůj stav pobírá poměrně dobře. Je potlučená, oblečení rozervané kde se dá, ale to je naštěstí všechno. Po rychlém ošetření se navazují na lano a sestupují dolů, což je asi první dnešní rozumná věc.


Mezitím se Jirky uvíznuvšího nahoře na strmém ledovém svahu zželelo dvěma dokonale vybaveným Polákům a jali se ho zachraňovat. V mačkách byli v pár vteřinách u něj, navázali ho na lano a do ruky strčili cepín. Byl vysvobozen ze svého vězení uprostřed ledového pole. Nyní byla situace taková, že Květa s Láďou jsou dole, já s Honzou uprostřed, Jirka s Jednou nahoře. Hulákáním na lesy (na hory) se těžce domluvíme na dalším postupu. Já s Honzou sestoupíme s jištěním dolů, ti nahoře lano nemají, pokračují tedy ferratou vzhůru doufajíc, že na druhé straně bude sestupová cesta schůdnější.

Aby nám hory daly náležitě najevo svoji sílu, jako takový bonbonek na závěr se kdesi nahoře uvolnil obří kámen a řítil se dolů nabírajíce s každým dalším odrazem na rychlosti. To by samo o sobě nevadilo, kdyby ovšem dole nebyli Láďa s Květou a kdyby se balvan neřítil přímo na ně. Minul je asi o tři metry, ale od nás shora to vypadalo jako třicet centimetrů. Dnes již podruhé se o mě pokoušely mrákoty a dech mi uvízl kdesi na půli cesty.

Cestou dolů jsme si nadávali do nezodpovědných šílenců a hlupců. Honzu čekal ještě další úkol – dojet pro zbylé členy týmu, kteří se zdárně dostali bez další újmy na jakousi horskou chatu, kde ukončili dnešní sebevražedné aktivity.

V základním táboře mě zalévalo nevýslovné štěstí. Mohlo to dopadnout i mnohem hůř… Hora má nad člověkem vždycky navrch, a když si usmyslí, že vás na svůj vrchol nepustí, nic neuděláte. Můžete být pak jen rádi, že se vám za vaši drzost nepomstila víc.


Jak to nedělat aneb Expedice LEDOBORLBEC

Krásná Marmolada. Sluníčko se opírá o majestátné štíty částečně zakryté bílou peřinou sněhu. Je časné ráno, když si náš tým v základním táboře balí ve veselé náladě a perfektní kondici úvazy, lano, helmy a proviant. Na nohy pohorky a hurá zdolávat náš výškový rekord.

Již předem získané informace ze třetí ruky o tom, že cesta na nahoru je rozměklý vyšlapaný chodníček, nás ukolébá a nechá usnout na vavřínech sladké vidiny vrcholu. Tempo udržujeme poměrně svižné, je nám veselo, tím spíš, když díky azurovému nebi nás provází jedinečný výhled na okolní hory.

{{reklama()}}

Za chvíli se nám naskytne první pohled na nástup na ferratu, který začíná těsně nad bílou svážnou plochou hustě zasypanou sutí. Na ní se právě nachází snad tři tucty lidí. Jejich tempo výstupu se nám zdá tuze pomalé, u mnohých se zdá, že se nehýbou vůbec. Smějeme se a s vervou sobě vlastní se vydáváme nahoru s egoistickým cílem všechny je předejít. Když se dosoukáme výš, zjišťujeme, proč stáli na místě. Nazouvali mačky. My mačky nemáme a tak se nahlas přesvědčujeme, že mačky jsou díky kamenům naprostou zbytečností a hloupostí. Ale kameny se postupně mění na kamínky až štěrk a s přibývající nadmořskou výškou přímo úměrně řídnou. A řídnou tak, že po poměrně krátké době došlapujeme na s bídou centimetrové kamínky rozsypané spíše již jen jakoby náhodou v uctivých vzdálenostech od sebe.


Začínám se bát, že se něco pokazilo. Náš šestičlenný tým se roztrhal po celé délce i šířce ledovce, výstup všem dává zabrat víc a víc a lano si leží spokojeně na dně Honzova batohu. Šťastni jsou ti, kteří mají alespoň teleskopické hůlky. Nešťastni zas ti, co se dostanou do místa, odkud není možné jít dál. Tam ani zpátky. Jirka je už příliš vysoko a příliš vlevo, kde je ledovec nejstrmější a úplně holý, a tak setrvává na místě v nepříjemném stínu.


Láďa sedí na velkém balvanu, a když k němu dojdu, vidím, jak ustaraně se tváří. „To jsme přehnali, oni to nezvládnou!“, říká a upírá pohled na Květu s Honzou trápících se o notných pár metrů pod námi. „Zvládnou!“, oponuji mu. Ale mýlím se. Ve vteřině leží Květa na zemi, v další vteřině jede dolů. Namísto kýženého zastavení se po několika metrech nabírá rychlost. Co se docela určitě v tu chvíli zastavilo, bylo moje srdce. Nemůžeme nic dělat, jsme příliš daleko. Ale nakonec nemůže dělat nic ani Honza, který byl v době pádu metr od ní. Jen bezmocně přihlížíme, jak se její tělo sesouvá stále níž a níž. Trvá to nekonečnou dobu, než to vypadá, že se její tělo zastaví o větší kámen, ale kámen zradí. O dalších několik metrů níž je zastavení definitivní. Zůstává bezvládně ležet, Láďa vyskakuje na nohy a neuvěřitelnou rychlostí, o níž si myslím, že ani ledovec za normálních okolností nedovoluje, sestupuje k manželce. Za chvíli na mě volá, že potřebuje lékárnu, která zůstala v Květině batohu a ten mám na zádech já. A tak sestupuji také. Mám půjčenou Jendovu hůlku, jinak bych docela určitě Květu následovala v rychlosjezdu. Poté, co jsem viděla, že se Květa začala hýbat a vypadá relativně v pořádku, jsem nabyla mylný dojem, že jí nic moc nebude. Když stanu přímo u nich, vidím na plochém kameni obří krvavou skvrnu a tisíc malých kolem a dojde mi naše donebevolající hloupost.

Květa je tvrdá žena, svůj stav pobírá poměrně dobře. Je potlučená, oblečení rozervané kde se dá, ale to je naštěstí všechno. Po rychlém ošetření se navazují na lano a sestupují dolů, což je asi první dnešní rozumná věc.


Mezitím se Jirky uvíznuvšího nahoře na strmém ledovém svahu zželelo dvěma dokonale vybaveným Polákům a jali se ho zachraňovat. V mačkách byli v pár vteřinách u něj, navázali ho na lano a do ruky strčili cepín. Byl vysvobozen ze svého vězení uprostřed ledového pole. Nyní byla situace taková, že Květa s Láďou jsou dole, já s Honzou uprostřed, Jirka s Jednou nahoře. Hulákáním na lesy (na hory) se těžce domluvíme na dalším postupu. Já s Honzou sestoupíme s jištěním dolů, ti nahoře lano nemají, pokračují tedy ferratou vzhůru doufajíc, že na druhé straně bude sestupová cesta schůdnější.

Aby nám hory daly náležitě najevo svoji sílu, jako takový bonbonek na závěr se kdesi nahoře uvolnil obří kámen a řítil se dolů nabírajíce s každým dalším odrazem na rychlosti. To by samo o sobě nevadilo, kdyby ovšem dole nebyli Láďa s Květou a kdyby se balvan neřítil přímo na ně. Minul je asi o tři metry, ale od nás shora to vypadalo jako třicet centimetrů. Dnes již podruhé se o mě pokoušely mrákoty a dech mi uvízl kdesi na půli cesty.

Cestou dolů jsme si nadávali do nezodpovědných šílenců a hlupců. Honzu čekal ještě další úkol – dojet pro zbylé členy týmu, kteří se zdárně dostali bez další újmy na jakousi horskou chatu, kde ukončili dnešní sebevražedné aktivity.

V základním táboře mě zalévalo nevýslovné štěstí. Mohlo to dopadnout i mnohem hůř… Hora má nad člověkem vždycky navrch, a když si usmyslí, že vás na svůj vrchol nepustí, nic neuděláte. Můžete být pak jen rádi, že se vám za vaši drzost nepomstila víc.