Příroda a krajina
Nedotčená ledová Antarktida
A konečně na pevnině! Již kolem 8 hodiny ráno jsme se teple se
oblékli a naskákali do člunů směr Mikkelsen Harbour. Průvodce nás napřed
povozil kolem ledovcových stěn a potom jsme již vystoupili na pevninu mezi
hnízda tučňáků Gentoo. Byla jich tu celá kolonie roztroušena kolem vody a
na kopci.
Konečně přišel den, kdy se jdu nalodit na loď v přístavu nejjižnějšího města světa Ushuaia v Argentině. Odpoledne jsou všichni pasažéři na lodi a my můžeme vyplout k břehům posledního kontinentu nedotčeného lidskou rukou, Antarktidě. Naše loď nepatří k největším a má kapacitu asi 60 pasažérů a 20 členů posádky, kteří se o nás velmi dobře starají. Cesta lodí zatím trvala 3 dny.
Antarktida – první vylodění, tučňáci, tuleni a velryby
A konečně na pevnině! Již kolem 8 hodiny ráno jsme se teple se oblékli a naskákali do člunů směr Mikkelsen Harbour. Průvodce nás napřed povozil kolem ledovcových stěn a potom jsme již vystoupili na pevninu mezi hnízda tučňáků Gentoo. Byla jich tu celá kolonie roztroušena kolem vody a na kopci. Že jste mezi tučňáky bezpečně poznáte podle typického zápachu. K tučňákům můžete jít asi na 4 metry, ale tučňáci samotní to mohou porušit, a tak když se člověk přikrčí, často dojdou až na metr k Vám. Ke každému hnízdišti je pečlivě vyšlapaná cestička po které tučňáci chodí do moře pro potravu. V nedalekém jezírku někteří tučňáci nahánějí sami sebe a hrají si ve vodě. I když je venku kolem 3 stupňů nad nulou tučňákům to nevadí, jejich peří jim poskytuje skvělou tepelnou izolaci. Po důkladné návštěvě tohoto místa a s desítkami pěkných fotek již spěcháme na oběd.
Z lodi máme brzy krásný výhled na sluncem ozářenou zátoku Curtis, která je plná ledových ker a plovoucích úlomků z ledovců. Nádherný den na Antarktidě. Po chvíli odpočinku máme ještě lepší výhled přímo z člunů, kterými objíždíme celou zátoku, fotíme ledové kry a po chvíli zahlédneme ploutve velryby (Minke whale), která nám ale rychle zmizí. O kousek dál se na kusu ledu slunní tuleň. Z obřích ledovců se co chvíli odlomí větší či menší kus ledu a za hromového zvuku padá do vody. Pokračujeme v prohlídce a jednotlivé čluny si předávají zprávy o objevených zvířatech. Vidíme tak další tučňáky a o kousek dál máme také skvělý výhled na samičku sloního tuleně, jejíž velikost odpovídá jménu.
Po několikahodinovém zážitku na člunu jsme zpět na lodi, která se vydává na cestu jižněji k dalším zajímavým místům. Zátoka Curtis je opravdu zážitkem a z kapitánského můstku máme opravdu nezapomenutelný výhled na krajinu plnou ledu za stále ještě slunečného počasí. Máme štěstí a před námi se objevuje velryba (Humpback whale) a náš kapitán úspěšně kormidluje v blízkosti velryby. Asi půl hodiny si tak celá loď prohlíží tohoto krásného živočicha a všechny fotoaparáty jsou v akci. Po opravdu skvělé večeři následuje dokumentární film o místě, na které se vypravíme následující den.
- Antarktida nepatří žádnému státu.
- Na Antarktidě byla naměřena nejnižší teplota na světě.
- Na Antarktidě nenajdete žádné lední medvědy (ti žijí na severu).
- Antarktida je poslední nedotčený kontinent světa s nádhernou přírodou.
- Nejlepší ceny, největší výběr zájezdů na Antarktidu najdete na www.vivatravel.cz.
- CK Viva Travel – specialista na Antarktidu a celou Jižní Ameriku.
Kempování na Antarktidě
Vzbudili jsme se do chladného dne, ale zato v krásné zátoce v Port Lockroy, kde se nachází jedna z nejstarších chat (stanice), kde již před mnoha desítkami let pobývali britští výzkumníci. Chata je dnes zrekonstruována a nachází se na krásném místě v zátoce obklopena hnízdy tučňáků. Dnes slouží jako muzeum, jak tady žili lidé v minulém století, je zde taky funkční pošta, jediná na Antarktidě. A tak i většina z nás posílá pohledy a kupuje suvenýr z Antarktidy. Celé toto místo je obklopeno krásnými ledovci a vrcholky zasněžených hor, a tak za pěkného počasí se je na co dívat.
Před plavbou si člověk mohl připlatit za extra aktivity, jako jsou kajakování a horolezení. Pravidelně v určený čas se tak pasažéři rozdělí a jedna skupina vyráží kajakovat kolem ledovcového pobřeží a druhá skupina zase zdolávat blízké kopce či ledovcové vrcholy.
Kolem oběda vychází slunce a člověk si opět připadá jako v ráji! Všechno září neposkvrněnou bílou barvou a celý obrázek ještě vylepšuje velryba, která se líně potuluje v těsné blízkosti naší lodi, nádhera. Všichni lidé jsou na palubě a snaží se o nejlepší záběr, ke kterému je spousta příležitostí. Poté se přesunujeme kanálem, který nabízí opět skvostné pohledy na okolní přírodu, na další místo naší plavby. Po cestě míjíme několik velryb, dokonce hejno asi 10 Minke velryb. Celé odpoledne máme krásné slunečné počasí a klidné moře.
V pozdním odpoledni přijíždíme k ostrovu Pleanau a přilehlá zátoka nabízí asi nejlepší pohled v oblasti na ledové kry (icebergs) plovoucí ve vodě. Celá oblast působí jako vrakoviště odpadlých kusů ledu a zátoka je zaplněna nekonečným množstvím ledovců. Později nasedáme na malé čluny a vyrážíme do těsné blízkosti ledových ker, každý kus má svůj osobitý tvar, barvu, velikost a s jasné zářícím sluncem vytvářejí nádhernou podívanou. Celá zátoka je obklopena vysokými štíty zasněžených hor a je těžké si vybrat kterým směrem je lepší podívaná. Nedílnou součástí celé scenérie jsou slunící se tuleni a tučňáci. Zážitkem bylo i to, když se nedaleko našeho člunu objevilo asi 30 tučňáků v řadě vedle sebe a všichni najednou se vydali proti nám a vyskakovali z vody jako delfíni.
Po večeři, na základě krásného počasí a čisté oblohy, přišla další vzrušující část plavby a to kempování pod širým nebem na pevnině Antarktidy! Toto nocování je samozřejmě dobrovolné a minimálně polovina pasažérů nadšeně souhlasí. Opravdu skvělý zážitek uložit se do spacáku mezi hromady sněhu s výhledem na růžově ozářené kusy ledů a ledových ker. V naší těsné blízkosti se prochází zvědaví tučňáci Gentoo a opodál líně leží velký tuleň. Slunce zapadá kolem půlnoci a nabízí neuvěřitelnou podívanou, na bílé Antarktidě je hra světla opravdu zážitkem. Na hvězdnou oblohu samozřejmě nedojde, protože úplná tma tady za celou noc nenastane ani jednou. Když se člověk dobře obleče a navrství než zaleze do spacáku, tak je zima lehce snesitelná. Spal jsem jako zabitý asi do 6 hodiny ráno kdy nás vzbudil hluk tučňáků. Probouzet se uprostřed bíle krajiny bude určitě patřit k mým největším zážitkům z této expedice.
Polární výzkumná stanice a kolonie tučňáků
Zpět na lodi a po vydatné snídani se přesunujeme dále k jihu k argentinským ostrovům a kotvíme poblíž ukrajinské výzkumné stanice Vernadsky. Před sebou máme další naprosto nádherný den s čistou, jasně modrou oblohou. Jako obvykle se jednotlivé skupiny rozprchli z lodi k dalšímu programu. Navštívili jsme výzkumnou stanici, která byla velmi útulná a skvěle vybavená vším, co si dovedete představit, výkonná kuchyň, posilovna, ordinace, bar (s velkou zásobou vodky), kulečník, sauna, pracoviště pro zkoumání ozónové díry a mnohé další. Posádka na stanici je velmi milá a ochotně nám ukazuje celou stanici. V další zátoce navštěvujeme původní chatu, která sloužila výzkumníkům ve čtyřicátých letech a vše je zde skvěle zachované. Výhled na okolní ledovce a hory je za jasného počasí famózní. Nedaleko chaty se povalují 2 druhy tuleňů (Weddell a Fure seals), kteří se námi nenechávají rozptylovat.
Odpoledne trávíme několik hodin na ostrově Petermann, kde se nachází mnoho kolonií tučňáků. K vidění byli tučňáci Gentoo a Adelie, antarktičtí kormoráni, všichni v období rozmnožování rozloženi po okolních skalách. Je opravdu fascinující pozorovat život tučňáků z několika metrů, jak se starají o své vejce, jak si kamínek po kamínku budují své hnízdo, anebo jak vyrážejí svou houpavou a legrační chůzí k moři pro potravu.
Večer je pro nás přichystáno malé překvapení v podobě grilovaní na zádi lodi a celá večeře je pojata jako párty, hraje hudba, nalévá se svařák, kolem dokola jsou švédské stoly a panuje skvělá atmosféra. Kuchaři se opravdu činí, a tak máme skvělou večeři s výhledem na krásné ledovce a kolem lodi dokonce plave velryba. Lepší zakončení dne jsme si ani nemohli přát.
Ledovce, ledové kry a plavání na Antarktidě
Přesunuli jsme se do zátoky Paradise, která je celá lemována strmými ledovcovými stěnami. Na člunech vyrážíme na prohlídku a fotíme světle modré bloky ledu, kterých je tady opravdu hodně. Dnes je potřeba se pořádně obléct a přidat vrstvu navíc, při zatažené obloze a foukajícím větru není těžké pocítit chlad místního podnebí. Následuje vylodění na pevnině a výšlap na jeden menší kopec odkud je nádherný výhled na celou oblast. Cestou dolů používáme přírodní skluzavky ve sněhu a všichni se dobře baví. Kolem oběda opět vykukuje slunce a my pokračujeme k ostrovu Cuverville.
Odpolední vylodění probíhá v nádherné zátoce ostrova Cuverville při nádherném slunečném počasí. Krém na obličej, batoh na záda a asi čtyři z nás vyrážejí na tůru na nejvyšší kopec na ostrově. Mezi koloniemi tučňáků a kopci sněhu šlapeme vzhůru a asi po hodině stojíme na vrcholu a máme asi nejhezčí výhled během celého pobytu na Antarktidě. Počasí je neskutečné a pohled na zasněžené hory, modrou oblohu, zátoku plnou do modra zbarvených ledových ker vytváří scenérii, na kterou člověk nikdy nezapomene. Cesta dolů zvládáme velmi rychle, stačí se posadit na zadek a vytvořit si svou vlastní skluzavku směrem dolů.
Brzy po návratu na loď vedoucí skupiny vyhlásil koupání ve vodách Antarktidy pro ty otužilejší z nás. Slunečné počasí povzbuzuje k tomuto neobvyklému zážitku, ale teplota vody budí respekt, teploměr vody ukazuje 0° C. Nicméně člověk je tady možná jen jednou v životě, a tak to beru skokem z paluby ve 3. patře rovnou do hlubin, asi nemusím popisovat jak studená voda byla, pár temp podél lodi a rychle na loď a do sauny. Všichni se skvěle bavili a zážitek stál za to.
Po večeři kapitán hlásí na obzoru kosatky, tento druh jsme ještě během plavby nepotkali, během dvaceti minut je celá rodinka (asi 5 kosatek) v těsné blízkosti lodi a při západu slunce nabízí opět neobyčejné pohledy na divokou přírodu Antarktidy. Ještě během večera se přesunujeme směrem na sever k ostrovu Deception.
Deception Island a obří tuleňi
Ráno jsme dopluli k ostrovu Deception, který je známý svou vulkanickou činností a je stále aktivní. Oblíbeným místem jsou tak černé pláže, kde si můžete vyhloubit díru do písku a povalovat se v horké vodě, která je ohřívána horkou, sopečnou půdou. Kolem sebe máte výhled na zasněžené kopce a procházející se tučňáky.
Po obědě jsme se přesunuli o pár kilometrů dále k Elephant Point, kde nás čekalo poslední vylodění a pár hodin strávených na pevnině před tím než loď nabere směr zpět do Ushuaia. Měl jsem pocit, že už mě nic nepřekvapí, ale poslední procházka stála opravdu za to. Navštívili jsme pláž, kde se povalovaly desítky či stovky obřích sloních tuleňů. Tito „drobečkové“ váží kolem 1–2 tun a když se dali do pohybu, bylo se na co dívat. Opravdu fantastický pohled na pláž obsypanou masivními zvířaty, která se válejí jeden přes druhého. Mezi nimi se opět procházejí tučňáci a my se procházíme jen pár metrů vedle nich. Zvířata se téměř vůbec nebojí a to nám dovoluje si z Antarktidy odnést opravdu neobyčejné zážitky.
Zpátky do Argentiny
Po devíti dnech, co jsme vypluli z Uschuaia, se vydáváme zpět do Argentiny přes Drakeovu pasáž. Na palubě probíhá ještě vysílání a prezentace různých programů či filmů. Teď je vhodný čas zrekapitulovat si v hlavě celé končící dobrodružství anebo si prohlédnout spoustu nádherných fotek. O popularitě expedice na Antarktidu svědčí i fakt, že na lodi je několik lidí, kteří se sem vypravují opakovaně, jedná paní dokonce již po sedmé!
Celá plavba byla skvěle zorganizována, vše šlo tak, jak bylo naplánováno, jídlo bylo výborné, posádka byla příjemná, průvodci byli skvělí od začátku do konce, nabídnutý program mě každý den mile překvapil a počasí bylo bonusem navíc. Tento výlet na Antarktidu se tak stal neopakovatelným a výjimečným zážitkem, který těžko srovnávat s jiným místem na světě. Vřele doporučuji tuto plavbu na poslední kontinent světa, který Vás prostě nemůže zklamat.
Konečně přišel den, kdy se jdu nalodit na loď v přístavu nejjižnějšího města světa Ushuaia v Argentině. Odpoledne jsou všichni pasažéři na lodi a my můžeme vyplout k břehům posledního kontinentu nedotčeného lidskou rukou, Antarktidě. Naše loď nepatří k největším a má kapacitu asi 60 pasažérů a 20 členů posádky, kteří se o nás velmi dobře starají. Cesta lodí zatím trvala 3 dny.
Antarktida – první vylodění, tučňáci, tuleni a velryby
A konečně na pevnině! Již kolem 8 hodiny ráno jsme se teple se oblékli a naskákali do člunů směr Mikkelsen Harbour. Průvodce nás napřed povozil kolem ledovcových stěn a potom jsme již vystoupili na pevninu mezi hnízda tučňáků Gentoo. Byla jich tu celá kolonie roztroušena kolem vody a na kopci. Že jste mezi tučňáky bezpečně poznáte podle typického zápachu. K tučňákům můžete jít asi na 4 metry, ale tučňáci samotní to mohou porušit, a tak když se člověk přikrčí, často dojdou až na metr k Vám. Ke každému hnízdišti je pečlivě vyšlapaná cestička po které tučňáci chodí do moře pro potravu. V nedalekém jezírku někteří tučňáci nahánějí sami sebe a hrají si ve vodě. I když je venku kolem 3 stupňů nad nulou tučňákům to nevadí, jejich peří jim poskytuje skvělou tepelnou izolaci. Po důkladné návštěvě tohoto místa a s desítkami pěkných fotek již spěcháme na oběd.
Z lodi máme brzy krásný výhled na sluncem ozářenou zátoku Curtis, která je plná ledových ker a plovoucích úlomků z ledovců. Nádherný den na Antarktidě. Po chvíli odpočinku máme ještě lepší výhled přímo z člunů, kterými objíždíme celou zátoku, fotíme ledové kry a po chvíli zahlédneme ploutve velryby (Minke whale), která nám ale rychle zmizí. O kousek dál se na kusu ledu slunní tuleň. Z obřích ledovců se co chvíli odlomí větší či menší kus ledu a za hromového zvuku padá do vody. Pokračujeme v prohlídce a jednotlivé čluny si předávají zprávy o objevených zvířatech. Vidíme tak další tučňáky a o kousek dál máme také skvělý výhled na samičku sloního tuleně, jejíž velikost odpovídá jménu.
Po několikahodinovém zážitku na člunu jsme zpět na lodi, která se vydává na cestu jižněji k dalším zajímavým místům. Zátoka Curtis je opravdu zážitkem a z kapitánského můstku máme opravdu nezapomenutelný výhled na krajinu plnou ledu za stále ještě slunečného počasí. Máme štěstí a před námi se objevuje velryba (Humpback whale) a náš kapitán úspěšně kormidluje v blízkosti velryby. Asi půl hodiny si tak celá loď prohlíží tohoto krásného živočicha a všechny fotoaparáty jsou v akci. Po opravdu skvělé večeři následuje dokumentární film o místě, na které se vypravíme následující den.
- Antarktida nepatří žádnému státu.
- Na Antarktidě byla naměřena nejnižší teplota na světě.
- Na Antarktidě nenajdete žádné lední medvědy (ti žijí na severu).
- Antarktida je poslední nedotčený kontinent světa s nádhernou přírodou.
- Nejlepší ceny, největší výběr zájezdů na Antarktidu najdete na www.vivatravel.cz.
- CK Viva Travel – specialista na Antarktidu a celou Jižní Ameriku.
Kempování na Antarktidě
Vzbudili jsme se do chladného dne, ale zato v krásné zátoce v Port Lockroy, kde se nachází jedna z nejstarších chat (stanice), kde již před mnoha desítkami let pobývali britští výzkumníci. Chata je dnes zrekonstruována a nachází se na krásném místě v zátoce obklopena hnízdy tučňáků. Dnes slouží jako muzeum, jak tady žili lidé v minulém století, je zde taky funkční pošta, jediná na Antarktidě. A tak i většina z nás posílá pohledy a kupuje suvenýr z Antarktidy. Celé toto místo je obklopeno krásnými ledovci a vrcholky zasněžených hor, a tak za pěkného počasí se je na co dívat.
Před plavbou si člověk mohl připlatit za extra aktivity, jako jsou kajakování a horolezení. Pravidelně v určený čas se tak pasažéři rozdělí a jedna skupina vyráží kajakovat kolem ledovcového pobřeží a druhá skupina zase zdolávat blízké kopce či ledovcové vrcholy.
Kolem oběda vychází slunce a člověk si opět připadá jako v ráji! Všechno září neposkvrněnou bílou barvou a celý obrázek ještě vylepšuje velryba, která se líně potuluje v těsné blízkosti naší lodi, nádhera. Všichni lidé jsou na palubě a snaží se o nejlepší záběr, ke kterému je spousta příležitostí. Poté se přesunujeme kanálem, který nabízí opět skvostné pohledy na okolní přírodu, na další místo naší plavby. Po cestě míjíme několik velryb, dokonce hejno asi 10 Minke velryb. Celé odpoledne máme krásné slunečné počasí a klidné moře.
V pozdním odpoledni přijíždíme k ostrovu Pleanau a přilehlá zátoka nabízí asi nejlepší pohled v oblasti na ledové kry (icebergs) plovoucí ve vodě. Celá oblast působí jako vrakoviště odpadlých kusů ledu a zátoka je zaplněna nekonečným množstvím ledovců. Později nasedáme na malé čluny a vyrážíme do těsné blízkosti ledových ker, každý kus má svůj osobitý tvar, barvu, velikost a s jasné zářícím sluncem vytvářejí nádhernou podívanou. Celá zátoka je obklopena vysokými štíty zasněžených hor a je těžké si vybrat kterým směrem je lepší podívaná. Nedílnou součástí celé scenérie jsou slunící se tuleni a tučňáci. Zážitkem bylo i to, když se nedaleko našeho člunu objevilo asi 30 tučňáků v řadě vedle sebe a všichni najednou se vydali proti nám a vyskakovali z vody jako delfíni.
Po večeři, na základě krásného počasí a čisté oblohy, přišla další vzrušující část plavby a to kempování pod širým nebem na pevnině Antarktidy! Toto nocování je samozřejmě dobrovolné a minimálně polovina pasažérů nadšeně souhlasí. Opravdu skvělý zážitek uložit se do spacáku mezi hromady sněhu s výhledem na růžově ozářené kusy ledů a ledových ker. V naší těsné blízkosti se prochází zvědaví tučňáci Gentoo a opodál líně leží velký tuleň. Slunce zapadá kolem půlnoci a nabízí neuvěřitelnou podívanou, na bílé Antarktidě je hra světla opravdu zážitkem. Na hvězdnou oblohu samozřejmě nedojde, protože úplná tma tady za celou noc nenastane ani jednou. Když se člověk dobře obleče a navrství než zaleze do spacáku, tak je zima lehce snesitelná. Spal jsem jako zabitý asi do 6 hodiny ráno kdy nás vzbudil hluk tučňáků. Probouzet se uprostřed bíle krajiny bude určitě patřit k mým největším zážitkům z této expedice.
Polární výzkumná stanice a kolonie tučňáků
Zpět na lodi a po vydatné snídani se přesunujeme dále k jihu k argentinským ostrovům a kotvíme poblíž ukrajinské výzkumné stanice Vernadsky. Před sebou máme další naprosto nádherný den s čistou, jasně modrou oblohou. Jako obvykle se jednotlivé skupiny rozprchli z lodi k dalšímu programu. Navštívili jsme výzkumnou stanici, která byla velmi útulná a skvěle vybavená vším, co si dovedete představit, výkonná kuchyň, posilovna, ordinace, bar (s velkou zásobou vodky), kulečník, sauna, pracoviště pro zkoumání ozónové díry a mnohé další. Posádka na stanici je velmi milá a ochotně nám ukazuje celou stanici. V další zátoce navštěvujeme původní chatu, která sloužila výzkumníkům ve čtyřicátých letech a vše je zde skvěle zachované. Výhled na okolní ledovce a hory je za jasného počasí famózní. Nedaleko chaty se povalují 2 druhy tuleňů (Weddell a Fure seals), kteří se námi nenechávají rozptylovat.
Odpoledne trávíme několik hodin na ostrově Petermann, kde se nachází mnoho kolonií tučňáků. K vidění byli tučňáci Gentoo a Adelie, antarktičtí kormoráni, všichni v období rozmnožování rozloženi po okolních skalách. Je opravdu fascinující pozorovat život tučňáků z několika metrů, jak se starají o své vejce, jak si kamínek po kamínku budují své hnízdo, anebo jak vyrážejí svou houpavou a legrační chůzí k moři pro potravu.
Večer je pro nás přichystáno malé překvapení v podobě grilovaní na zádi lodi a celá večeře je pojata jako párty, hraje hudba, nalévá se svařák, kolem dokola jsou švédské stoly a panuje skvělá atmosféra. Kuchaři se opravdu činí, a tak máme skvělou večeři s výhledem na krásné ledovce a kolem lodi dokonce plave velryba. Lepší zakončení dne jsme si ani nemohli přát.
Ledovce, ledové kry a plavání na Antarktidě
Přesunuli jsme se do zátoky Paradise, která je celá lemována strmými ledovcovými stěnami. Na člunech vyrážíme na prohlídku a fotíme světle modré bloky ledu, kterých je tady opravdu hodně. Dnes je potřeba se pořádně obléct a přidat vrstvu navíc, při zatažené obloze a foukajícím větru není těžké pocítit chlad místního podnebí. Následuje vylodění na pevnině a výšlap na jeden menší kopec odkud je nádherný výhled na celou oblast. Cestou dolů používáme přírodní skluzavky ve sněhu a všichni se dobře baví. Kolem oběda opět vykukuje slunce a my pokračujeme k ostrovu Cuverville.
Odpolední vylodění probíhá v nádherné zátoce ostrova Cuverville při nádherném slunečném počasí. Krém na obličej, batoh na záda a asi čtyři z nás vyrážejí na tůru na nejvyšší kopec na ostrově. Mezi koloniemi tučňáků a kopci sněhu šlapeme vzhůru a asi po hodině stojíme na vrcholu a máme asi nejhezčí výhled během celého pobytu na Antarktidě. Počasí je neskutečné a pohled na zasněžené hory, modrou oblohu, zátoku plnou do modra zbarvených ledových ker vytváří scenérii, na kterou člověk nikdy nezapomene. Cesta dolů zvládáme velmi rychle, stačí se posadit na zadek a vytvořit si svou vlastní skluzavku směrem dolů.
Brzy po návratu na loď vedoucí skupiny vyhlásil koupání ve vodách Antarktidy pro ty otužilejší z nás. Slunečné počasí povzbuzuje k tomuto neobvyklému zážitku, ale teplota vody budí respekt, teploměr vody ukazuje 0° C. Nicméně člověk je tady možná jen jednou v životě, a tak to beru skokem z paluby ve 3. patře rovnou do hlubin, asi nemusím popisovat jak studená voda byla, pár temp podél lodi a rychle na loď a do sauny. Všichni se skvěle bavili a zážitek stál za to.
Po večeři kapitán hlásí na obzoru kosatky, tento druh jsme ještě během plavby nepotkali, během dvaceti minut je celá rodinka (asi 5 kosatek) v těsné blízkosti lodi a při západu slunce nabízí opět neobyčejné pohledy na divokou přírodu Antarktidy. Ještě během večera se přesunujeme směrem na sever k ostrovu Deception.
Deception Island a obří tuleňi
Ráno jsme dopluli k ostrovu Deception, který je známý svou vulkanickou činností a je stále aktivní. Oblíbeným místem jsou tak černé pláže, kde si můžete vyhloubit díru do písku a povalovat se v horké vodě, která je ohřívána horkou, sopečnou půdou. Kolem sebe máte výhled na zasněžené kopce a procházející se tučňáky.
Po obědě jsme se přesunuli o pár kilometrů dále k Elephant Point, kde nás čekalo poslední vylodění a pár hodin strávených na pevnině před tím než loď nabere směr zpět do Ushuaia. Měl jsem pocit, že už mě nic nepřekvapí, ale poslední procházka stála opravdu za to. Navštívili jsme pláž, kde se povalovaly desítky či stovky obřích sloních tuleňů. Tito „drobečkové“ váží kolem 1–2 tun a když se dali do pohybu, bylo se na co dívat. Opravdu fantastický pohled na pláž obsypanou masivními zvířaty, která se válejí jeden přes druhého. Mezi nimi se opět procházejí tučňáci a my se procházíme jen pár metrů vedle nich. Zvířata se téměř vůbec nebojí a to nám dovoluje si z Antarktidy odnést opravdu neobyčejné zážitky.
Zpátky do Argentiny
Po devíti dnech, co jsme vypluli z Uschuaia, se vydáváme zpět do Argentiny přes Drakeovu pasáž. Na palubě probíhá ještě vysílání a prezentace různých programů či filmů. Teď je vhodný čas zrekapitulovat si v hlavě celé končící dobrodružství anebo si prohlédnout spoustu nádherných fotek. O popularitě expedice na Antarktidu svědčí i fakt, že na lodi je několik lidí, kteří se sem vypravují opakovaně, jedná paní dokonce již po sedmé!
Celá plavba byla skvěle zorganizována, vše šlo tak, jak bylo naplánováno, jídlo bylo výborné, posádka byla příjemná, průvodci byli skvělí od začátku do konce, nabídnutý program mě každý den mile překvapil a počasí bylo bonusem navíc. Tento výlet na Antarktidu se tak stal neopakovatelným a výjimečným zážitkem, který těžko srovnávat s jiným místem na světě. Vřele doporučuji tuto plavbu na poslední kontinent světa, který Vás prostě nemůže zklamat.
Příroda a krajina
Rýžové dědictví lidu Ifugao
Jedna z nejúchvatnějších vyhlídek světa se naskýtá
návštěvníkům Filipínských Kordiller. Rýžové terasy Ifugaů staré
přes dva tisíce let jsou cílem mnoha cestovatelů.
Jedna z nejúchvatnějších vyhlídek světa se naskýtá návštěvníkům Filipínských Kordiller. Rýžové terasy Ifugaů staré přes dva tisíce let jsou cílem mnoha cestovatelů.
Nic ale není zadarmo. Celý den cesty z Manily po špatně udržovaných cestách, často bez krajnic, je zážitkem sám o sobě. Pokud se oprostíte od adrenalinové jízdy a začnete si užívat výhled do krajiny, kde se údolí zařezávají stovky metrů hluboko a horské vrcholky sahají až nad mraky, zatají se vám dech. Na svazích jsou stále častěji vidět rolníci, jednotlivá pole propojují kanály, hráze zamezují úniku vody dolů po svahu. Krajina začíná získávat svoji specifickou tvář. Brzy se ocitáte v Banaue.
Tento článek Vám přinášíme ve spolupráci s časopisem Země světa. V internetovém obchodě si můžete vydání věnované Filipínám pořídit.
Rýžové terasy na Filipínách
Terasový způsob obdělávání půdy se v provincii Ifugao praktikuje už asi dva tisíce let. Dávní budovatelé teras zjevně oplývali značnými znalostmi pozemního i vodního stavitelství. Teoretické vědomosti i praktické dovednosti potřebné k údržbě teras, podporované nejrůznějšími obřady, se předávaly ústně z generace na generaci. První plodinou, která se na terasách v minulosti pěstovala, bylo taro. Teprve později ho postupně nahrazovala rýže, která se do horských oblastí dostala zhruba před tisícem let a dnes je zde plodinou převažující. Zdomácněla tu natolik, že je v zásadě považována za původní plodinu. V současnosti se v kraji pěstuje dokonce dvanáct druhů původní rýže, každá s poetickým názvem a vlastním příběhem. Všechny jsou ale často nahrazovány vyšlechtěnou odrůdou, která je daleko odolnější vůči škůdcům. Kromě rýže se na svazích pěstují i další plodiny, např. zelenina, cukrová třtina, banány, citrusy či káva, která je hlavním vývozním artiklem.
Pěstování rýže bylo spojeno s určitou společenskou prestiží, kdežto obhospodařování hlízovitých rostlin naopak náleželo nižším vrstvám. Jednotlivé klany se tak společensky rozrůznily, k čemuž přispěly i jejich majetkové poměry. Pro sociální postavení bylo rozhodující bohatství představované rýží, vodními buvoly a v minulosti též otroky. V obchodu rýže zcela zastupovala platidlo, Ifugaové ji často směňovali s lidmi z nížin za bavlnu, tkaniny nebo dokonce kov a sklo.
Zemědělství určovalo nejen postavení člověka ve společnosti, ale i běh každodenního života. Hlavními mezníky místního kalendáře byla období setí, sklizně a údržby polí. Ta se od pradávna provádí ručně nebo jen s primitivními dřevěnými nástroji. Terasy se dodnes zahrazují kameny a blátem; vzniká tak důmyslný systém hrází a kanálů, který využívá každičkou kapku vody, jež spadne na vrcholcích hor a postupně projde od svrchních teras až k těm níže položeným. Práce na polích se tradičně účastní všichni příslušníci rodu. Díky tomu se znalosti předávají z generace na generaci v neměnné podobě. Zároveň se utužují sousedské vztahy, jelikož udržení celého systému hospodaření na rýžovištích vyžaduje spolupráci celé komunity.
Způsob života filipínských Ifuagaů
Každou činnost doprovází řada rituálů, které mají zajistit bohatou sklizeň a usmířit bohy. Většinou se odehrávají přímo na polích, případně ve vesnici. Starší lidé vyprávějí za žvýkání betelu mytické příběhy o významu a původu rýže, a předávají tak příběhy svých otců dál.
Zdejší osady tvoří vždy jen několik málo staveb. Tradiční domy Ifugaů jsou charakteristické čtvercovým půdorysem, pyramidovitou střechou ze sloní trávy, ale hlavně tím, že obytná část stojí vyvýšena na čtyřech kůlech nad zemí, což je ochranné opatření proti hadům. Masivní střecha překrývá boční stěny domku, jediným místem, kudy může dovnitř vstoupit světlo, je vchod. Dokonce chybí i komín, kouř prochází při vaření přímo mezi stébly trávy, a střechu tak impregnuje. Nad vchodem nebo po jeho stranách bývá zvykem zavěsit zvířecí lebky. Pro zdejší bohy je to signál úcty a obětování.
S nástupem moderní doby odcházejí mladí lidé stále častěji do měst, a pole nemá kdo obdělávat. Neudržovaná pole se však začínají rozpadat. Zdejší krajina se pravidelně potýká se sesuvy půdy, které jsou pro nezpevněné terasy skutečnou pohromou. K záchraně unikátního systému terasovitých polí, který je jedinou filipínskou památkou nedotčenou kolonialismem, by mělo přispět i to, že byl již v roce 1995 zapsán na seznam Světového dědictví UNESCO.
Příroda a krajina
Za poslední filipínskou divočinou
Příroda Filipín zažila během posledních desetiletí drastické změny.
Velkoplošné odlesňování a zemědělství vyvíjejí na zdejší faunu a
flóru velký tlak. Poslední zbytky nedotčené krajiny se dnes tísní na
pouhém zlomku původní rozlohy na Mindanau a také na severovýchodě Luzonu
kolem Palananu.
Do nitra filipínské přírody
Příroda Filipín zažila během posledních desetiletí drastické změny. Velkoplošné odlesňování a zemědělství vyvíjejí na zdejší faunu a flóru velký tlak. Poslední zbytky nedotčené krajiny se dnes tísní na pouhém zlomku původní rozlohy na Mindanau a také na severovýchodě Luzonu kolem Palananu.
Cesta za panenskou přírodou v pohoří Sierra Madre probíhajícím podél severovýchodního pobřeží Luzonu je zdlouhavá, vede přes nekonečné planiny, které jako by nikdy nepoznaly nic vyššího než rostlinky obilnin. Všechny říční toky jsou zregulovány člověkem, aby veškerou svou vodu dodaly na okolní pole. Každý, koho se zeptáte na Palanan, nevěřícně kroutí hlavou, jako byste hledali cestu do Atlantidy. Vstupní branou do zelené divočiny je město Cauayan. Místo k rekreaci to rozhodně není. Jedinou „zábavou“ těchto končin je pěstování rýže a oprava traktorů. Celé město má atmosféru obřího prašného tržiště. Cizinců tu mnoho není, a proto je na každém kroku sledují zvídavé pohledy.
Zdejší letiště na první pohled aeroport opravdu nepřipomíná. Lidé s balíčky posedávají podél prašné cesty a uvnitř menší plechové haly. Postupně jeden po druhém váží své balíky a skládají je na hromadu. Všemu tomu chaosu zřejmě šéfuje menší usměvavá žena. U provizorního okénka se ptám na let do Palananu. Po koupi letenky mne žena posílá na osobní váhu a já zatím vůbec netuším, co je špatně. Po chvíli čekání je čas k odletu. Na pokyn ženy se vydávám na travnatou ranvej a teprve teď mi dochází, že o takovou cestu zase až tolik nestojím. V ten okamžik se mě ale na názor už nikdo neptá. Jeden z pracovníků letiště mi bere batoh a cpe ho do zavazadlového prostoru mezi slepice, zatímco druhý mužík mě usazuje vedle pilota. Ve chvíli, kdy jsem se nadechovala k protestní tirádě, zabouchla se za mnou dvířka a čtyřmístná cessna se dala do pohybu.
Tento článek Vám přinášíme ve spolupráci s časopisem Země světa. V internetovém obchodě si můžete vydání věnované Filipínám pořídit.
Z ptačí perspektivy vypadá kraj zprvu stejně nudně jako ze země. Pod námi leží malá políčka, mezi kterými se klikatí prašné cesty. Po chvíli se ale tu a tam začínají objevovat první stromy a zemědělská krajina začíná ustupovat divočině. Reliéf se rázem mění v hornatou krajinu a po zemědělských planinách už není ani památky. Všude, kam oko dohlédne, se rozprostírají hory pokryté zelenými lesy. Bujná vegetace tropické džungle vytváří celistvý zelený koberec. Po půl hodince letu se krajina opět viditelně mění a znovu ohlašuje přítomnost člověka. Příležitostná políčka narušují celistvost pralesní pokrývky, kterou navíc protkávají klikatící se vodní toky. Na břehu řeky se objevuje několik málo domků a mezi nimi prašná silnice vedoucí odnikud nikam. Pilot začíná pomalu klesat a srovnává se s horizontem. První kontakt se zemí rozhodně není nijak příjemný.
Jakmile letadlo zastaví, začínají se kolem shromažďovat vesničané a přebírají náklad zaslaný z civilizace. Přes všechen ruch panující kolem letadla mi neušlo, že jsem středem pozornosti. Filipínci všeobecně nemají příliš pochopení pro osamocené cestovatele. Často se k vám připojí, jen abyste nebyli sami. V odlehlém místě typu Palananu je pro ně představa osamoceného cestovatele naprosto absurdní.
Život v Palananu
Palanan je město s 16 000 obyvateli převážně pinoyského původu, založené španělskými kolonizátory už v roce 1609. Koloniální éra se však na jeho vzhledu nijak výrazně nepodepsala. Dějiny vstoupily do Palananu jedinkrát, a to v roce 1901, když zde na konci filipínsko-americké války Američané zajali prvního filipínského prezidenta Emilia Aguinalda. Dnešní stavby jsou pravděpodobně velmi podobné těm, jaké stavěli první osadníci. Bambusové domky, na zahrádce palmy a slepice. Snad jen střechy z vlnitého plechu jsou vymožeností moderní doby. Jediná dvoupatrová budova patří místním obchodníkům. V přízemí se nachází malý obchůdek s kávou, sušenkami, hygienickými potřebami, sušenými rybami a rýží. Z betonové terasy ve druhém patře lze přehlédnout takřka celé město. Všechny cesty zde končí za hranicemi lidských příbytků a do neprostupné hradby stromů jako by se neodvažovaly. Stavba cest je v těchto končinách nesmyslnou a sisyfovskou prací. Jejich údržba je kvůli zarůstání vegetací a častým sesuvům půdy nákladná a v zásadě i zbytečná. Hlavní dopravní komunikací je řeka.
Agtové v divoké Sierra Madre
Díky své špatné dostupnosti si svahy nejdelšího filipínského pohoří Sierra Madre uchránily svou divokost a krásu až do dnešních dnů. Stejnojmenný národní park o velikosti Švýcarska je domovem unikátních druhů rostlin a živočichů, např. ohroženého orla opičího nebo krokodýla mořského. Opravdovou raritou jsou ale původní domorodé kmeny Agta.
Agtové jsou příslušníci negritské skupiny. Tento termín nese v dnešní době na Filipínách lehce pejorativní nádech. Přestože Negritos patří k nejpůvodnějším obyvatelům celého souostroví, nejsou jejich přesné kořeny ani v dnešních dobách zcela známy. Černou barvou pleti, kudrnatými vlasy a neobyčejně malým vzrůstem se na první pohled značně liší od všech ostatních obyvatel země. V pralesích severovýchodního Luzonu žije na státem chráněném území o rozloze 50 km2 zhruba 700 příslušníků této etnické skupiny.
Vesnice jednotlivých kmenů leží nejčastěji na březích řek nebo na mořském pobřeží. Jednotlivé rodiny žijí v malých dřevěných chýších s vyvýšenou podlahou, kolem nichž často pobíhají slepice a prasata. V čele každé vesnice stojí náčelník rozhodující o chodu celé osady.
Pralesy na strmých svazích Sierra Madre zůstaly díky své nepřístupnosti po dlouhou dobu nedotčeny děním v okolním světě. Proto i v období, kdy si zbytek Filipín podmaňovaly západní velmoci, si místní kmeny dál nerušeně žily svým tempem. Ne však na dlouho. S narůstajícím zájmem o dřevo začaly těžební společnosti stále více pronikat hlouběji do zdejších lesů a kontakt s civilizací byl nevyhnutelný. S lidmi ze západu sem přišla znalost pěstování plodin a obdělávání půdy, a tak domorodci živící se do té doby pouze lovem divoké zvěře, rybařením a sběrem různých rostlin, začali kolem osad zakládat políčka. Dodnes se však také vydávají s primitivními zbraněmi do lesa na lov, kterému předcházejí rituály k uctění lesních duchů, předávané z generace na generaci.
Navzdory svému malému vzrůstu mají Agtové velice tuhý kořínek. Jejich domovem je úchvatná divočina, která umí být okouzlující, ale i nelítostná a drsná. Silné deště jsou tu na denním pořádku. Při několikadenních loveckých výpravách na pobřeží doprovázejí lovce často jejich ženy a děti. Zatímco muži v rozbouřených vlnách rybaří, ženy v provizorních přístřešcích z banánových listů udržují oheň. Ten je za chladných a deštivých nocí jediným zdrojem tepla, který se na vlhkém plážovém písku i tak poněkud míjí účinkem. Čekání na úlovek si ženy krátí sběrem škeblí, jež posléze vkládají do ohně a drtí na prach. Vápno ze schránek měkkýšů je pak drahocennou přísadou při žvýkání betelových listů a arekových oříšků.
Svět za hranicemi národního parku se až tak neliší od kulturní krajiny, kterou lze nalézt kdekoli v Evropě. Silně zemědělsky využívaný sever už ničím nepřipomíná původní divočinu, která zůstala jen uvnitř parku. Rostoucí počet obyvatel a jejich stále se zvyšující nároky na půdu vyvíjejí každým dnem velký tlak na zemědělsky nevyužívané pralesní oblasti. I zde je častým problémem nelegální těžba dřeva. Lidé z lesa dnes stále více mění luky a šípy za moderní náčiní a z chýší se stále častěji stěhují do větších vesnic, i když jejich místo je na okraji společnosti a ostatní Filipínci jimi pohrdají. Ještě včera Agtové neznali vymoženosti moderní techniky, zatímco dnes se modlí ke Kristovi a jejich děti ve školních lavicích píší první písmena. Stejně jako zdejší divočina, také identita filipínských Negritů postupně nenávratně mizí.
Příroda a krajina
Pět důvodů, proč si zamilujete Skotsko
I pro znalce angličtiny může být šokující skotská mluva,
protože severský přízvuk Skotů, především starší generace, není moc
podobný angličtině, kterou známe ze školy. Skotsko je ideální ke
zlepšení angličtiny z hlediska jazykové zdatnosti, tak i bohaté
historie a kultury, kterou zde můžete poznávat. Jiný a nezvyklý přízvuk
je třeba brát jako výzvu a postavit se k ní čelem.
Při mé první návštěvě Skotska jsem se až zarazila, jak bylo oproti Anglii odlišné. Změnil se ráz krajiny, i města měla zcela jinou podobu zvláště pak v porovnání s Londýnem. Lidé jsou velmi přátelští jak ve Skotsku, tak i v Anglii, avšak pro zachování milé atmosféry je lepší používat pojmy jak „skotská snídaně“ a „skotský čaj“ než ty v anglické podobě. Skoti jsou velmi hrdí na svou zem a často nechtějí být považováni za Brity.
1. Umělecký Fringe Festival
Každý rok v srpnu hostí hlavní město Skotska Edinburgh největší festival umění na světě Fringe Festival. Ulice jsou v tuto dobu plné hudebníků, živých soch, stand-up komediantů a dalších umělců. Koncerty, divadelní hry a představení probíhají dokonce i v kostelech, což se mi zdálo být dost netypické, také ale sympatické. Město Edinburgh tak praská ve švech, protože málokdo si nechá takovou nevšední událost ujít.
2. Skotský přízvuk
I pro znalce angličtiny může být šokující skotská mluva, protože severský přízvuk Skotů, především starší generace, není moc podobný angličtině, kterou známe ze školy. Skotsko je ideální ke zlepšení angličtiny z hlediska jazykové zdatnosti, tak i bohaté historie a kultury, kterou zde můžete poznávat. Jiný a nezvyklý přízvuk je třeba brát jako výzvu a postavit se k ní čelem. Na severu Británie a ve Skotsku poskytuje jazykové kurzy například i úspěšná a spolehlivá agentura ESL-jazykovky. Procvičit si angličtinu 400 mil od Londýna je jistě zážitkem na celý život.
3. Příroda a historie
Ve Skotsku máte na dosah nejen moře, ale i přírodu, která je naprosto nádherná a jedinečná. Hemží se barvami, staletými stromy a krásou, kterou známe z filmů. Můžete navštívit různé hrady, monumenty a přírodní krásy. Lákadlem je zajisté i jezero, které údajně obývá Lochneská příšera. Pokud budete mít štěstí, spatříte dokonce polární záři. Skotská příroda a hory jsou snem každého správného turisty.
4. Smysl pro humor
Skotský smysl pro humor je surový, sarkastický a dost podobný tomu českému. I Skoti jsou velmi přátelští, upřímní a zábavní.
Přestože je Edinburgh od Glasgow vzdálený jen čtyřicet kilometrů, lidé mají dost odlišný humor a v jednom městě vtipům pocházejícím z města druhého nerozumí. Všichni společně se ale rádi posmívají Angličanům na jihu. A obráceně, ti na jihu se zase smějí samotnému jazyku, hlavně skotskému přízvuku, který rádi napodobují.
5. Kultura
Tradičně důležitými skotskými pojmy jsou kilt a hra na dudy, kterou zaslechnete při procházení jakýmkoli skotských městem. Muž v sukni tedy také není nic divného, naopak. Skoti mají také své vlastní slavné tance, které tančí při různých festivalech a slavnostech a cizinci pobývající delší dobu ve Skotsku, se je obvykle učí tančit. Skoti jsou velmi pyšní na svou zem, která zrodila například televizi či Sherlocka Holmese.