Iowa: Placaté Švýcarsko

V severovýchodní Iowě, blízko hranic s Minessotou, se nachází
oblast, kterou tu přezdívají „Švýcarsko.“ Rovná krajina kukuřičných
polí se na těchto místech poněkud zvlní a když jedete autem směrem
z jihu, náhle zjistíte, že sjíždíte autem z kopečka a pak
jedete zase mírně do kopečka…

V severovýchodní Iowě, blízko hranic s Minessotou, se nachází oblast, kterou tu přezdívají „Švýcarsko.“ Rovná krajina kukuřičných polí se na těchto místech poněkud zvlní a když jedete autem směrem z jihu, náhle zjistíte, že sjíždíte autem z kopečka a pak jedete zase mírně do kopečka. Není to nic extrémního, ale když žijete celý život někde ve střední Iowě a nemáte žádné cestovatelské zkušenosti, příjezd sem ve vás může vytvořit dojem, že jste obklopeni velehorami. Jeden známý, který mě sem zavezl, nad tímto jevem doslova žasl. Já se mu snažil vysvětlit, že v České republice bychom tuto krajinu považovali za rovinu. V oblasti nalezneme několik míst, o kterých bych se rád blíže zmínil.

Decorah, malé Norsko bez fjordů


Největší město oblasti se hlásí k norskému odkazu. Předkové většiny jeho obyvatel se v Norsku narodili a přinesli sem svou kulturu. Město je považováno za centrum norské kultury v USA. Pravidělně sem jezdí na návštěvu norský král.

Dodnes většinové obyvatelstvo města tvoří luteráni. Nemalou část města zabírá komplex vysoké školy Martina Luthera. Americká vysoká škola, či univerzita, funguje jako stát ve státě. Školní budovy spolu s kolejemi a sportovními areály vytvářejí samostatnou čtvrť města. Vysoká škola v Decorah patří k několika málo prestižním soukromým vysokým školám v Iowě. Na takového škole vás rok studia může stát třeba padesát tisíc amerických dolarů.

Na Main Street, postavené ve stylu americkém, stojí překrásná budova nejvýznamnějšího norského muzea ve Spojených státech. Ukrývá artefakty, které si sem osadníci přivezli, nebo podle norské tradice na místě vyrobili. Nahlédnou tu můžete do malé komůrky vybavené jako vnitřek domečků prvních osadníků. K vidění tu jsou staré oltáře, pseudo-vikingská loď, různé obrazy, keramika, obrovské nádoby na pivo a co bych zvláště vypíchl, je nábytek. Různé skříně, křesla, stolky, postele atp. To vše pečlivě do detailů vyřezávané, složené z různobarevných dřevin, prostě nádherné. Doba, kdy si lidé po dlouhých zimních večerech tyto věci podomácku vyráběli, je už nenávratně pryč. Malé staré tradiční americké Norsko se již neprodyšně uzavřelo do muzea a norské Američany plně pohltila kultura americká.


To se tak úplně nedá říci o komunitě sekty Amishů. Tito lidé se sice také považují za Američany, ale z náboženských důvodů uchovávají staré zvyklosti, pro většinovou společnost nepochopitelné. Odmítají používání elektřiny nebo gumy. Většinu věcí, které používají, i jídlo, si sami vyrábějí. V oblasti mají vlastní farmy a vesničky. Je překvapivé, že se jejich počty neustále zvětšují, protože amishské rodiny mají hodně dětí . O jejich přítomnosti v oblasti svědčí třeba Amishký obchod stojící hned vedle norského muzea.

Decorah je na iowské poměry zajímavá i geologicky. Již jsme si řekli, že se nachází ve „Švýcarsku,“ tedy v kopcovaté krajině. Na severní straně města se táhne relativně velké skalisko porostlé lesem, kudy dokonce vedou turistické trasy (v Iowě nevídané). Zde se nachází dvě geologické pozoruhodnosti. Vodopád na říčce Dunning Springs je moc krásný a široký a ve stínu okolního lesa vytváří iluzi, že stojíme v nějakém národním parku v údolí mezi vysokými horami, ne však v Iowě. A v ledové jeskyni je tma a strašná zima, leč led jsem tu žádný neviděl. Jeskyně je to poměrně malá, i když je fakt, že celou jsem ji neprolezl, neboť jediné světlo, které jsem měl k dispozici, byl blesk od foťáku. Ale jeskyně to je a to se v Iowě hned tak nevidí. Tak na ni místní mají právo být patřičně pyšní.

Indiáni proti indiánům


Původním obyvatelstvem severní Ameriky byli Indiáni. Tento fakt je všeobecně znám a v době kolonizace se s ním chtě nechtě bílí osadníci museli nějakým způsobem vyrovnat. S některými kmeny to šlo lehce, s jinými byly obtíže. Některé kmeny, kromě válek s bílými, válčily také mezi sebou. Bílé osadnictvo se spřátelilo s kmenem Winnebagů, které přestěhovali do této oblasti. Zároveň jim však museli poskytnout ochranu před dalšími kmeny. Proto vystavěli pevnost Fort Atkinson. Kromě dřevěné palisády a vojenské základny tu vznikla i hospodářská stavení, aby pevnost v době ohrožení mohla fungovat jako samostatná vesnice, kde by Indiáni mohli žít v bezpečí pod ochranou amerických vojáků. To se stalo léta páně 1840. Pevnost sloužila pouze devět let. Dlouhou dobu byla v soukromých rukou a až ve dvacátém století se o ni vrátil zájem státu Iowa, který ji vyhlásil za kulturní památku.

Dodnes zbyla jen obdélníková hradba a pár kamenných baráků s muzeem, které v době mé návštěvy bohužel nebylo otevřeno. K vidění tu je dále několik pobouraných zdí a půdorysů již neexistujícíh budov. Na posekané trávě uvnitř obdélníku nalezneme stojící cedule označující místa někdejších obchodů. Popravdě řečeno na mnohých středověkých pevnostech v Evropě se toho zachovalo víc než zde, ale za to tady je to památka ojedinělá a dýchá z ní historie. Té při prvním pohledu po americkém venkově není zdaleka tak patrná jako na venkově českém. Je to vlastně jedno z mála míst v oblasti, které připomíná, že Amerika skutečně nějakou historii má a že Amerika není odjakživa jen zemí playstationů, velkoplošných televizí a všudypřítomných fast foodů.

Nejmenší kostel na světě


Sjedete z hlavní silnice a pokračujete několik kilometrů po štěrkové cestě. Po nějaké době dorazíte k malému shluku stromů, rostoucích uprostřed ničeho. Zde stojí jakási malá oplocená zahrádka s malým domečkem, několika hroby a kostelíkem svatého Antonína. Ten byl vystavěn roku 1885. Důvod jeho výstavby byl ale o pár desetiletí starší. Jistý mladík, Johann Gaertner, byl naverbován do Napoleonovy armády a byl nucen bojovat v Rusku. Jeho matka jej svěřila v modlitbách Bohu a učinila slib, že pokud se syn vrátí živý a zdravý, postaví kostel. Slib se podařilo naplnit až za velkou louží a kvůli nedostatku peněz vzniknuvší kostel nedosahoval přílišných rozměrů. Nedá se tedy nijak prakticky využít, kvůli jeho velikosti i kvůli lokaci zcela mimo osídlení. Slouží jen jako místní kuriozita. O tom, že se sem lidé jezdí na tuto zvláštnost dívat, svědčí návštěvní knihy. Mají je tu všechny, udržované po desetiletí až do současnosti, vyskládané hezky vedle sebe a zaplňují celé čtyři poličky. Nejstarší návštěvní kniha, kterou jsem našel, byla z roku 1939.

V severovýchodní Iowě, blízko hranic s Minessotou, se nachází oblast, kterou tu přezdívají „Švýcarsko.“ Rovná krajina kukuřičných polí se na těchto místech poněkud zvlní a když jedete autem směrem z jihu, náhle zjistíte, že sjíždíte autem z kopečka a pak jedete zase mírně do kopečka. Není to nic extrémního, ale když žijete celý život někde ve střední Iowě a nemáte žádné cestovatelské zkušenosti, příjezd sem ve vás může vytvořit dojem, že jste obklopeni velehorami. Jeden známý, který mě sem zavezl, nad tímto jevem doslova žasl. Já se mu snažil vysvětlit, že v České republice bychom tuto krajinu považovali za rovinu. V oblasti nalezneme několik míst, o kterých bych se rád blíže zmínil.

Decorah, malé Norsko bez fjordů


Největší město oblasti se hlásí k norskému odkazu. Předkové většiny jeho obyvatel se v Norsku narodili a přinesli sem svou kulturu. Město je považováno za centrum norské kultury v USA. Pravidělně sem jezdí na návštěvu norský král.

Dodnes většinové obyvatelstvo města tvoří luteráni. Nemalou část města zabírá komplex vysoké školy Martina Luthera. Americká vysoká škola, či univerzita, funguje jako stát ve státě. Školní budovy spolu s kolejemi a sportovními areály vytvářejí samostatnou čtvrť města. Vysoká škola v Decorah patří k několika málo prestižním soukromým vysokým školám v Iowě. Na takového škole vás rok studia může stát třeba padesát tisíc amerických dolarů.

Na Main Street, postavené ve stylu americkém, stojí překrásná budova nejvýznamnějšího norského muzea ve Spojených státech. Ukrývá artefakty, které si sem osadníci přivezli, nebo podle norské tradice na místě vyrobili. Nahlédnou tu můžete do malé komůrky vybavené jako vnitřek domečků prvních osadníků. K vidění tu jsou staré oltáře, pseudo-vikingská loď, různé obrazy, keramika, obrovské nádoby na pivo a co bych zvláště vypíchl, je nábytek. Různé skříně, křesla, stolky, postele atp. To vše pečlivě do detailů vyřezávané, složené z různobarevných dřevin, prostě nádherné. Doba, kdy si lidé po dlouhých zimních večerech tyto věci podomácku vyráběli, je už nenávratně pryč. Malé staré tradiční americké Norsko se již neprodyšně uzavřelo do muzea a norské Američany plně pohltila kultura americká.


To se tak úplně nedá říci o komunitě sekty Amishů. Tito lidé se sice také považují za Američany, ale z náboženských důvodů uchovávají staré zvyklosti, pro většinovou společnost nepochopitelné. Odmítají používání elektřiny nebo gumy. Většinu věcí, které používají, i jídlo, si sami vyrábějí. V oblasti mají vlastní farmy a vesničky. Je překvapivé, že se jejich počty neustále zvětšují, protože amishské rodiny mají hodně dětí . O jejich přítomnosti v oblasti svědčí třeba Amishký obchod stojící hned vedle norského muzea.

Decorah je na iowské poměry zajímavá i geologicky. Již jsme si řekli, že se nachází ve „Švýcarsku,“ tedy v kopcovaté krajině. Na severní straně města se táhne relativně velké skalisko porostlé lesem, kudy dokonce vedou turistické trasy (v Iowě nevídané). Zde se nachází dvě geologické pozoruhodnosti. Vodopád na říčce Dunning Springs je moc krásný a široký a ve stínu okolního lesa vytváří iluzi, že stojíme v nějakém národním parku v údolí mezi vysokými horami, ne však v Iowě. A v ledové jeskyni je tma a strašná zima, leč led jsem tu žádný neviděl. Jeskyně je to poměrně malá, i když je fakt, že celou jsem ji neprolezl, neboť jediné světlo, které jsem měl k dispozici, byl blesk od foťáku. Ale jeskyně to je a to se v Iowě hned tak nevidí. Tak na ni místní mají právo být patřičně pyšní.

Indiáni proti indiánům


Původním obyvatelstvem severní Ameriky byli Indiáni. Tento fakt je všeobecně znám a v době kolonizace se s ním chtě nechtě bílí osadníci museli nějakým způsobem vyrovnat. S některými kmeny to šlo lehce, s jinými byly obtíže. Některé kmeny, kromě válek s bílými, válčily také mezi sebou. Bílé osadnictvo se spřátelilo s kmenem Winnebagů, které přestěhovali do této oblasti. Zároveň jim však museli poskytnout ochranu před dalšími kmeny. Proto vystavěli pevnost Fort Atkinson. Kromě dřevěné palisády a vojenské základny tu vznikla i hospodářská stavení, aby pevnost v době ohrožení mohla fungovat jako samostatná vesnice, kde by Indiáni mohli žít v bezpečí pod ochranou amerických vojáků. To se stalo léta páně 1840. Pevnost sloužila pouze devět let. Dlouhou dobu byla v soukromých rukou a až ve dvacátém století se o ni vrátil zájem státu Iowa, který ji vyhlásil za kulturní památku.

Dodnes zbyla jen obdélníková hradba a pár kamenných baráků s muzeem, které v době mé návštěvy bohužel nebylo otevřeno. K vidění tu je dále několik pobouraných zdí a půdorysů již neexistujícíh budov. Na posekané trávě uvnitř obdélníku nalezneme stojící cedule označující místa někdejších obchodů. Popravdě řečeno na mnohých středověkých pevnostech v Evropě se toho zachovalo víc než zde, ale za to tady je to památka ojedinělá a dýchá z ní historie. Té při prvním pohledu po americkém venkově není zdaleka tak patrná jako na venkově českém. Je to vlastně jedno z mála míst v oblasti, které připomíná, že Amerika skutečně nějakou historii má a že Amerika není odjakživa jen zemí playstationů, velkoplošných televizí a všudypřítomných fast foodů.

Nejmenší kostel na světě


Sjedete z hlavní silnice a pokračujete několik kilometrů po štěrkové cestě. Po nějaké době dorazíte k malému shluku stromů, rostoucích uprostřed ničeho. Zde stojí jakási malá oplocená zahrádka s malým domečkem, několika hroby a kostelíkem svatého Antonína. Ten byl vystavěn roku 1885. Důvod jeho výstavby byl ale o pár desetiletí starší. Jistý mladík, Johann Gaertner, byl naverbován do Napoleonovy armády a byl nucen bojovat v Rusku. Jeho matka jej svěřila v modlitbách Bohu a učinila slib, že pokud se syn vrátí živý a zdravý, postaví kostel. Slib se podařilo naplnit až za velkou louží a kvůli nedostatku peněz vzniknuvší kostel nedosahoval přílišných rozměrů. Nedá se tedy nijak prakticky využít, kvůli jeho velikosti i kvůli lokaci zcela mimo osídlení. Slouží jen jako místní kuriozita. O tom, že se sem lidé jezdí na tuto zvláštnost dívat, svědčí návštěvní knihy. Mají je tu všechny, udržované po desetiletí až do současnosti, vyskládané hezky vedle sebe a zaplňují celé čtyři poličky. Nejstarší návštěvní kniha, kterou jsem našel, byla z roku 1939.

Iowa: Život mezi kukuřicí

Spoustu čtverců nalajnovaných silnicemi, vedoucími stovky kilometrů
pořád rovně od severu na jih a od východu na západ. U silnice občas
malá tečka, většinou blízko křižovatky. Farma. A obsah čtverce
zaplňuje pole. Kukuřičné pole.


Iowa. Viděl jsem to z letadla. Spoustu čtverců nalajnovaných silnicemi, vedoucími stovky kilometrů pořád rovně od severu na jih a od východu na západ. U silnice občas malá tečka, většinou blízko křižovatky. Farma. A obsah čtverce zaplňuje pole. Kukuřičné pole. Řeky normálně tečou z kopce dolů. Mississippi a Missouri, které tvoří hranice tohoto Amerického státu však tečou dolů po mapě ze severu na jih prostě jenom proto, že mapy mají sever nahoře a jih dole. Kdyby někdo mapu otočil, řeky by si možná na té placce našly jiné koryto a vůbec by neřešily nadmořskou výšku. Jo, a ještě jsem z toho letadla viděl i pár měst. Pár domečků, které vyplňovaly třeba půlku toho jednoho čtverce, nebo někdy i víc. Iowa je zkrátka to, čemu se v Americe říká „middle of nowhere.“ Mimochodem, Iowa, nacházející se mezi státy Minnesota, Wisconsin, Illinois, Missouri, Nebraska a Jižní Dakota, zabírá větší rozlohu než celá Česká republika.

Američani na východním a západním pobřeží vnitrozemské státy nazývají „Fly over states,“ čili státy, přes které se pouze přelétává, ale neexistuje žádného důvodu v nich přistát. A opravdu, kromě kukuřice toho tu k vidění moc není, proto je zde prakticky nulový turistický ruch, protože všechno je tu od sebe daleko a celkem nic moc se tady nedá dělat. To málo, co jsem tu viděl, ale stálo za to.

Podnebí: tropická vedra i arktické blizardy

Kvůli kontinentálnímu pobřeží tu mají v létě nepředstavitelné vedro a zimy přináší teploty pod nulou (samozřejmě Fahrenheita, protože metrický systém si Američané ještě neosvojili), vrstva sněhu leží na zemi konstantě třeba po tři měsíce bez přestávky a nebezpečné blizardy, při kterých není radno vycházet ven. Je totiž strašlivá zima a venku prudký vítr žene drobounké kousky ledu. Toto extrémní počasí je ovlivněno nejen absencí moře, ale i absencí hor, které by srážky zadržely a vítr ztlumily. Jako turista bych Iowu z největší pravděpodobností nikdy nenavštívil, osud mě ale zanesl přímo do jejího středu, města Marshalltown, jakožto výměnného studenta na High School. Díky tomu jsem se mohl lépe seznámit s konkrétními lidmi a vidět opravdový průřez americké společnosti.

Lidé


Nejvíce mě překvapilo, že i zde, daleko na sever od mexických hranic, žije početná hispánská menšina a přes iowskou zapadákovatost tu můžete potkat emigranty prakticky z celého světa. To samozřejmě platí především o větších městech. Menší města si uchovávají obyvatelstvo jednoho, nebo několika určitých původů. Mnozí se hrdě prohlašují za Iry, někteří za Němce, Francouze, nebo Italy, silné zastoupení mají skandinávské národy jako Dánové a Norové, potkal jsem tu ale i „Poláky“ a „Čechy.“ Z hlediska každodenního života mezi obyvateli různých původů nenaleznete žádné rozdíly a většina lidí o kultuře země, ze které jejich předci přišli, mnoho neví. Zvláštní skupiny tvoří indiáni a potom také Amisové, velmi ortodoxní sekta, která si pevně drží staré zvyky a navzdory většinové společnosti z náboženských důvodů odmítá například elektřinu, nebo gumové pneumatiky. Kraj je to i jinak velmi religiózní. V každém městě najdete třeba až několik desítek kostelů nejrůznějších církví, z nichž některé stále zastávají velmi extrémní názory, například na podobu pekla či odmítání evoluce. Zároveň ale všichni mají ještě jeden druh víry a totiž víru v Ameriku a v rovnost, proto se různé církve s různými názory vzájemně respektují a žijí vedle sebe v přátelských vztazích.

Nyní se ale vypravme na několik konkrétních míst, která z té jednotvárnosti kukuřice poněkud vyčnívají.

Nejstarší dálnice napříč Amerikou

První dálnice spojující východní a západní pobřeží Spojených státu se jmenuje Lincoln Way. Má šířku běžné meziměstské silnice, klikatí se krajinou podle toho, jak to bylo nejjednodušší postavit a dodnes mnohé části stojí. Nejlépe ji najdete ve městech, kde se z dálnice stala normální ulice uchovávající si původní název. Poblíž města Pella jsem viděl i starý mostek, kde fontem ze začátku 20. století je vytvořen nápis Lincoln Way.

Living History Farms


V hlavním městě Des Moines je několik málo muzeí, galerií a ulic, které vykazují, že se jedná přece jen o trošku větší město a nejen o venkovskou farmu. Počtem obyvatel je srovnatelné s Brnem. Je to jediné takto veliké město v okruhu mnoha set kilometrů. Ta turisticky nejzajímavější atrakce, kterou je tu možno nalézt, je ale spíše vesnického charakteru. Skanzen Living History Farms má dvě části. Tu první, malé americké městečko jak asi vypadalo roku 1870, nalezneme hned za vstupní branou. Americká městečka se nerozrůstala od náměstí do všech stran, jak tomu bylo třeba ve středověké Evropě, ale jejich centrum tvoří hlavní třída – Main Street. I zde stojí v jedné řadě domy reprezentující různé obchody a služby, které bývaly v druhé polovině předminulého století na americkém venkově k dispozici. Od jednoduchého kostela směrem k vesnické škole na naproti nalezneme domy jako je třeba kovárna, tiskárna, banka, obchod se smíšeným zbožím, drogérie atp. Nechybí ani dva nádherné příbytky (skoro jako malé zámečky) bohatších farmářů. Vše je plně vybavené a (přestože ve většině případech nově) postavené co možná nejvěrněji situaci kolem roku 1870. Dokonce v každém domě čeká plně informovaný průvodce ve stylovém oblečení náležejícímu dané profesi, která v něm byla vykonávána.

Do druhé části se dostaneme vláčkem. Ale pozor, jako lokomotiva slouží traktor! Inu, je to již předzvěst následující expozice. Po vystoupení z vláčku turista zahlédne ceduli vítající na cestu skrz třísetletou historii zemědělství v Iowě. Je to tedy doba delší, než po jakou trvá osídlení oblasti bílým obyvatelstvem. Cesta vede po úzké pěšině nádherným lesem, jehož mohutné stromy zastupují původní porost. Z toho původního, tedy z lesů a nekonečných prérií, toho do dnešních dnů přetrvalo jen velmi malé procento. Naprostá většina iowské půdy byla kompletně předělána v zemědělskou půdu. A tato velmi zásadní dalekosáhlá proměna krajiny trvala pouze několik desetiletí.


První zastávka na cestě zemědělskou historií je rekonstrukce primitivního sídla původních obyvatel, indiánů. Jako druhá se objevuje farma odpovídající situaci kolem poloviny devatenáctého století. Roste tu ještě obilí a žádná kukuřice. Pastvina pro krávy je ohraničena o sebe opřenými větvemi. Vše je ze dřeva, žijí zde opravdová hospodářská zvířata a dokonce způsob, jakým se o ně starají, a jak tu vše udržují, zůstal nezměněn. Podobně je na tom i poslední farma ze začátku dvacátého století, kde se už objevují kromě zvířat třeba i drtičky kukuřice.

Poslední zastávkou v Living History Farms, před cestou traktorovým vláčkem zpátky, je památník Henryho Wallace, iowského rodáka, který se zásadně zasloužil o pokroky v zemědělství v průběhu 20. století. Expozice popisuje dnes používané moderní technologie a vývoj, který k nim směřoval. Informační panely popisují třeba to, proč se v současnosti na stejné ploše vypěstuje mnohem více kukuřice s mnohem menší námahou, než třeba před padesáti lety.

Dvě zajímavosti: údolí a osobní vlak

I Iowu protínají železniční tratě. Není jich mnoho a většina slouží výhradně k přepravě nákladních vlaků přejíždějících možná přes celý kontinent z jednoho pobřeží na druhé. Mají sto sedmdesát devět vagonů a silnici pro průjezd zablokují na dobrých deset minut. Přes den i ve tři ráno hlasitě houkají a budí místní ze spaní. Na osobní vlakovou dopravu v Iowě prakticky nenarazíte. Jezdí tu jen autobusy, ale ne příliš často a efektivně. Lidé jsou odkázáni prakticky pouze na vlastní automobily.


Severozápadně od Des Moines se nachází město Boone, kde stojí dokonce i jedno fungující nádraží. Je zde možnost si připomenout jak se po Americe cestovalo, když ještě všichni neměli auta. Za jednu jízdenku jsme platili tuším 16 dolarů, což na to, že jsme jeli jen pár kilometrů, bylo opravdu hodně. Vlak byl samozřejmě historický, s logem CHICAGO AND NORTHWESTERN SYSTEM, a pan strojvedoucí, veselý chlapík, nám vyprávěl o tom, jaké to bylo za starých časů, když se ještě jezdilo vlakem. Kdo neposlouchal, díval se z okénka, neboť se bylo na co dívat. Nás, zvyklé na českou krajinu, výhled nijak neoslní, ale lidé z kukuřice hledí ven jako na zjevení. Je zde totiž vidět tábor YMCA – běžné chatky. Pro nás Čechy nic neobvyklého, pro Američany unikát. Dále se přejíždí most. Most nad údolím s řekou. Snad jediným údolím v Iowě. A musím říci, že i pro mě to byl trochu šok, po neustálém hledění z okýnka auta do nekonečné roviny. Kousek za mostem kolej končila, sedačky se překlopily aby směřovaly na druhou stranu a jelo se zpátky. Pak už nezbývalo než dojít na přilehlé parkoviště a jet domů autem, prostě po americku.


Iowa. Viděl jsem to z letadla. Spoustu čtverců nalajnovaných silnicemi, vedoucími stovky kilometrů pořád rovně od severu na jih a od východu na západ. U silnice občas malá tečka, většinou blízko křižovatky. Farma. A obsah čtverce zaplňuje pole. Kukuřičné pole. Řeky normálně tečou z kopce dolů. Mississippi a Missouri, které tvoří hranice tohoto Amerického státu však tečou dolů po mapě ze severu na jih prostě jenom proto, že mapy mají sever nahoře a jih dole. Kdyby někdo mapu otočil, řeky by si možná na té placce našly jiné koryto a vůbec by neřešily nadmořskou výšku. Jo, a ještě jsem z toho letadla viděl i pár měst. Pár domečků, které vyplňovaly třeba půlku toho jednoho čtverce, nebo někdy i víc. Iowa je zkrátka to, čemu se v Americe říká „middle of nowhere.“ Mimochodem, Iowa, nacházející se mezi státy Minnesota, Wisconsin, Illinois, Missouri, Nebraska a Jižní Dakota, zabírá větší rozlohu než celá Česká republika.

Američani na východním a západním pobřeží vnitrozemské státy nazývají „Fly over states,“ čili státy, přes které se pouze přelétává, ale neexistuje žádného důvodu v nich přistát. A opravdu, kromě kukuřice toho tu k vidění moc není, proto je zde prakticky nulový turistický ruch, protože všechno je tu od sebe daleko a celkem nic moc se tady nedá dělat. To málo, co jsem tu viděl, ale stálo za to.

Podnebí: tropická vedra i arktické blizardy

Kvůli kontinentálnímu pobřeží tu mají v létě nepředstavitelné vedro a zimy přináší teploty pod nulou (samozřejmě Fahrenheita, protože metrický systém si Američané ještě neosvojili), vrstva sněhu leží na zemi konstantě třeba po tři měsíce bez přestávky a nebezpečné blizardy, při kterých není radno vycházet ven. Je totiž strašlivá zima a venku prudký vítr žene drobounké kousky ledu. Toto extrémní počasí je ovlivněno nejen absencí moře, ale i absencí hor, které by srážky zadržely a vítr ztlumily. Jako turista bych Iowu z největší pravděpodobností nikdy nenavštívil, osud mě ale zanesl přímo do jejího středu, města Marshalltown, jakožto výměnného studenta na High School. Díky tomu jsem se mohl lépe seznámit s konkrétními lidmi a vidět opravdový průřez americké společnosti.

Lidé


Nejvíce mě překvapilo, že i zde, daleko na sever od mexických hranic, žije početná hispánská menšina a přes iowskou zapadákovatost tu můžete potkat emigranty prakticky z celého světa. To samozřejmě platí především o větších městech. Menší města si uchovávají obyvatelstvo jednoho, nebo několika určitých původů. Mnozí se hrdě prohlašují za Iry, někteří za Němce, Francouze, nebo Italy, silné zastoupení mají skandinávské národy jako Dánové a Norové, potkal jsem tu ale i „Poláky“ a „Čechy.“ Z hlediska každodenního života mezi obyvateli různých původů nenaleznete žádné rozdíly a většina lidí o kultuře země, ze které jejich předci přišli, mnoho neví. Zvláštní skupiny tvoří indiáni a potom také Amisové, velmi ortodoxní sekta, která si pevně drží staré zvyky a navzdory většinové společnosti z náboženských důvodů odmítá například elektřinu, nebo gumové pneumatiky. Kraj je to i jinak velmi religiózní. V každém městě najdete třeba až několik desítek kostelů nejrůznějších církví, z nichž některé stále zastávají velmi extrémní názory, například na podobu pekla či odmítání evoluce. Zároveň ale všichni mají ještě jeden druh víry a totiž víru v Ameriku a v rovnost, proto se různé církve s různými názory vzájemně respektují a žijí vedle sebe v přátelských vztazích.

Nyní se ale vypravme na několik konkrétních míst, která z té jednotvárnosti kukuřice poněkud vyčnívají.

Nejstarší dálnice napříč Amerikou

První dálnice spojující východní a západní pobřeží Spojených státu se jmenuje Lincoln Way. Má šířku běžné meziměstské silnice, klikatí se krajinou podle toho, jak to bylo nejjednodušší postavit a dodnes mnohé části stojí. Nejlépe ji najdete ve městech, kde se z dálnice stala normální ulice uchovávající si původní název. Poblíž města Pella jsem viděl i starý mostek, kde fontem ze začátku 20. století je vytvořen nápis Lincoln Way.

Living History Farms


V hlavním městě Des Moines je několik málo muzeí, galerií a ulic, které vykazují, že se jedná přece jen o trošku větší město a nejen o venkovskou farmu. Počtem obyvatel je srovnatelné s Brnem. Je to jediné takto veliké město v okruhu mnoha set kilometrů. Ta turisticky nejzajímavější atrakce, kterou je tu možno nalézt, je ale spíše vesnického charakteru. Skanzen Living History Farms má dvě části. Tu první, malé americké městečko jak asi vypadalo roku 1870, nalezneme hned za vstupní branou. Americká městečka se nerozrůstala od náměstí do všech stran, jak tomu bylo třeba ve středověké Evropě, ale jejich centrum tvoří hlavní třída – Main Street. I zde stojí v jedné řadě domy reprezentující různé obchody a služby, které bývaly v druhé polovině předminulého století na americkém venkově k dispozici. Od jednoduchého kostela směrem k vesnické škole na naproti nalezneme domy jako je třeba kovárna, tiskárna, banka, obchod se smíšeným zbožím, drogérie atp. Nechybí ani dva nádherné příbytky (skoro jako malé zámečky) bohatších farmářů. Vše je plně vybavené a (přestože ve většině případech nově) postavené co možná nejvěrněji situaci kolem roku 1870. Dokonce v každém domě čeká plně informovaný průvodce ve stylovém oblečení náležejícímu dané profesi, která v něm byla vykonávána.

Do druhé části se dostaneme vláčkem. Ale pozor, jako lokomotiva slouží traktor! Inu, je to již předzvěst následující expozice. Po vystoupení z vláčku turista zahlédne ceduli vítající na cestu skrz třísetletou historii zemědělství v Iowě. Je to tedy doba delší, než po jakou trvá osídlení oblasti bílým obyvatelstvem. Cesta vede po úzké pěšině nádherným lesem, jehož mohutné stromy zastupují původní porost. Z toho původního, tedy z lesů a nekonečných prérií, toho do dnešních dnů přetrvalo jen velmi malé procento. Naprostá většina iowské půdy byla kompletně předělána v zemědělskou půdu. A tato velmi zásadní dalekosáhlá proměna krajiny trvala pouze několik desetiletí.


První zastávka na cestě zemědělskou historií je rekonstrukce primitivního sídla původních obyvatel, indiánů. Jako druhá se objevuje farma odpovídající situaci kolem poloviny devatenáctého století. Roste tu ještě obilí a žádná kukuřice. Pastvina pro krávy je ohraničena o sebe opřenými větvemi. Vše je ze dřeva, žijí zde opravdová hospodářská zvířata a dokonce způsob, jakým se o ně starají, a jak tu vše udržují, zůstal nezměněn. Podobně je na tom i poslední farma ze začátku dvacátého století, kde se už objevují kromě zvířat třeba i drtičky kukuřice.

Poslední zastávkou v Living History Farms, před cestou traktorovým vláčkem zpátky, je památník Henryho Wallace, iowského rodáka, který se zásadně zasloužil o pokroky v zemědělství v průběhu 20. století. Expozice popisuje dnes používané moderní technologie a vývoj, který k nim směřoval. Informační panely popisují třeba to, proč se v současnosti na stejné ploše vypěstuje mnohem více kukuřice s mnohem menší námahou, než třeba před padesáti lety.

Dvě zajímavosti: údolí a osobní vlak

I Iowu protínají železniční tratě. Není jich mnoho a většina slouží výhradně k přepravě nákladních vlaků přejíždějících možná přes celý kontinent z jednoho pobřeží na druhé. Mají sto sedmdesát devět vagonů a silnici pro průjezd zablokují na dobrých deset minut. Přes den i ve tři ráno hlasitě houkají a budí místní ze spaní. Na osobní vlakovou dopravu v Iowě prakticky nenarazíte. Jezdí tu jen autobusy, ale ne příliš často a efektivně. Lidé jsou odkázáni prakticky pouze na vlastní automobily.


Severozápadně od Des Moines se nachází město Boone, kde stojí dokonce i jedno fungující nádraží. Je zde možnost si připomenout jak se po Americe cestovalo, když ještě všichni neměli auta. Za jednu jízdenku jsme platili tuším 16 dolarů, což na to, že jsme jeli jen pár kilometrů, bylo opravdu hodně. Vlak byl samozřejmě historický, s logem CHICAGO AND NORTHWESTERN SYSTEM, a pan strojvedoucí, veselý chlapík, nám vyprávěl o tom, jaké to bylo za starých časů, když se ještě jezdilo vlakem. Kdo neposlouchal, díval se z okénka, neboť se bylo na co dívat. Nás, zvyklé na českou krajinu, výhled nijak neoslní, ale lidé z kukuřice hledí ven jako na zjevení. Je zde totiž vidět tábor YMCA – běžné chatky. Pro nás Čechy nic neobvyklého, pro Američany unikát. Dále se přejíždí most. Most nad údolím s řekou. Snad jediným údolím v Iowě. A musím říci, že i pro mě to byl trochu šok, po neustálém hledění z okýnka auta do nekonečné roviny. Kousek za mostem kolej končila, sedačky se překlopily aby směřovaly na druhou stranu a jelo se zpátky. Pak už nezbývalo než dojít na přilehlé parkoviště a jet domů autem, prostě po americku.

Opárenské údolí nejen na kole

Jedinečné území CHKO České středohoří je jedním
z optimálních výchozích míst jak pro pěší turistiku, tak
především cykloturistiku do širokého okolí. Napomáhá tomu bezesporu
síť kvalitních cyklotras, které se neustále rozšiřují. Tato oblast
skýtá pohled na nádhernou přírodu, jejímž úsekem prochází také
malebné Opárenské údolí, které se v poslední době stalo oblíbeným
výletním místem.

Jedinečné území CHKO České středohoří je jedním z optimálních výchozích míst jak pro pěší turistiku, tak především cykloturistiku do širokého okolí. Napomáhá tomu bezesporu síť kvalitních cyklotras, které se neustále rozšiřují. Tato oblast skýtá pohled na nádhernou přírodu, jejímž úsekem prochází také malebné Opárenské údolí, které se v poslední době stalo oblíbeným výletním místem.


Opárenské údolí se táhne severně od Lovosic, pod svahem Lovoše. I když je v dnešních mapách a průvodcích za Opárenské údolí považován pouze dolní úsek údolí mezi Oparném a Žernoseky, původně tak bylo označováno celé údolí, které se začíná tvořit v oblasti u Vilemína. Protéká tudy také Milešovský potok, podél kterého se nabízí přes 5 km dlouhá, příjemná a nenáročná procházka. Údolí je ve své horní části lučinaté, ve střední a dolní partii pak převážně lesnaté, místy i skalnaté. Jeho úbočí po celé délce lemuje lokální železniční trať spojující města Lovosice a Teplice.

Dříve zde stávalo několik mlýnů. Poslední z nich byl v provozu ještě za 2. světové války. Za zmínku stojí také zřícenina gotického hradu Opárno, která stojí na zalesněném vršku nad stejnojmennou obcí. Hrad pochází ze 14. století a v jeho okolí jsou k vidění pozůstatky pravěkých lomů. Tomu, kdo si dá tu námahu a dojde až na hrad, se nabízí pěkný výhled na samotné údolí i vrcholky v blízkém okolí. V malebném Opárenském údolí je návštěvníkům od roku 2005 k dispozici moderní rekreační areál perfektně vybavený pro sport. K dispozici je například zázemí pro tenis, malou a velkou kopanou, volejbal, nohejbal, basketbal, badminton, petangue a další. Základna v Opárenském údolí nabízí jak aktivity uvnitř areálu, tak v okolní přírodě, která je ideálním místem pro turistiku, kondiční běh, vyjížďky na koni i zmiňovanou cyklistiku. Bylo myšleno samozřejmě také na děti, které si mohou vyhrát na nově postaveném dětském hřišti. Areál se nachází přímo na páteřní cyklomagistrále Most – Doksy, přívozem na Labi je dostupná i nedaleká evropská cyklomagistrála Greenways Hamburk – Vídeň.


V horní části Opárenského údolí jsou k vidění mohutné překlenovací oblouky dálnice D8. Opárenské údolí totiž leží na trase posledního dostavovaného úseku dálnice D8, jejíž součástí je i 275 metrů dlouhý most Oparno. Tato jedinečná stavba mostu v chráněné oblasti Českého středohoří byla zahájena počátkem roku 2008. Je unikátní už proto, že se tato část stavby dálnice D8 realizuje v krajinném pásmu, kde musí být splněny zvláštní požadavky na ochranu přírody. Stavaři tak vůbec nesmí vstoupit do údolí. Projektanti tak navrhli konstrukci, která celé údolí překlenuje bez nutnosti stavebního zásahu pod mostem samotným. Vznikl tak výjimečný obloukový most. Podle stavebních expertů jsou takto velké železobetonové obloukové mosty poměrně neobvyklé. Most Oparno je mezi nimi druhý největší. Větší je už jen Podolský most přes Orlík, který se stavěl před 70 lety a který měří o 15 metrů více.

Chráněná krajinná oblast Českého středohoří je z hlediska rozmanitosti rostlinných a živočišných druhů jedna z nejbohatších přírodních lokalit u nás. Rozhodně stojí za to vydat se ať už na kole, či jinak touto krajinou a podívat se například na lokalitu Opárenského údolí, které se může pyšnit unikátní stavbou mostu Oparno, který nijak neubírá okolní přírodě na kráse.

Jedinečné území CHKO České středohoří je jedním z optimálních výchozích míst jak pro pěší turistiku, tak především cykloturistiku do širokého okolí. Napomáhá tomu bezesporu síť kvalitních cyklotras, které se neustále rozšiřují. Tato oblast skýtá pohled na nádhernou přírodu, jejímž úsekem prochází také malebné Opárenské údolí, které se v poslední době stalo oblíbeným výletním místem.


Opárenské údolí se táhne severně od Lovosic, pod svahem Lovoše. I když je v dnešních mapách a průvodcích za Opárenské údolí považován pouze dolní úsek údolí mezi Oparném a Žernoseky, původně tak bylo označováno celé údolí, které se začíná tvořit v oblasti u Vilemína. Protéká tudy také Milešovský potok, podél kterého se nabízí přes 5 km dlouhá, příjemná a nenáročná procházka. Údolí je ve své horní části lučinaté, ve střední a dolní partii pak převážně lesnaté, místy i skalnaté. Jeho úbočí po celé délce lemuje lokální železniční trať spojující města Lovosice a Teplice.

Dříve zde stávalo několik mlýnů. Poslední z nich byl v provozu ještě za 2. světové války. Za zmínku stojí také zřícenina gotického hradu Opárno, která stojí na zalesněném vršku nad stejnojmennou obcí. Hrad pochází ze 14. století a v jeho okolí jsou k vidění pozůstatky pravěkých lomů. Tomu, kdo si dá tu námahu a dojde až na hrad, se nabízí pěkný výhled na samotné údolí i vrcholky v blízkém okolí. V malebném Opárenském údolí je návštěvníkům od roku 2005 k dispozici moderní rekreační areál perfektně vybavený pro sport. K dispozici je například zázemí pro tenis, malou a velkou kopanou, volejbal, nohejbal, basketbal, badminton, petangue a další. Základna v Opárenském údolí nabízí jak aktivity uvnitř areálu, tak v okolní přírodě, která je ideálním místem pro turistiku, kondiční běh, vyjížďky na koni i zmiňovanou cyklistiku. Bylo myšleno samozřejmě také na děti, které si mohou vyhrát na nově postaveném dětském hřišti. Areál se nachází přímo na páteřní cyklomagistrále Most – Doksy, přívozem na Labi je dostupná i nedaleká evropská cyklomagistrála Greenways Hamburk – Vídeň.


V horní části Opárenského údolí jsou k vidění mohutné překlenovací oblouky dálnice D8. Opárenské údolí totiž leží na trase posledního dostavovaného úseku dálnice D8, jejíž součástí je i 275 metrů dlouhý most Oparno. Tato jedinečná stavba mostu v chráněné oblasti Českého středohoří byla zahájena počátkem roku 2008. Je unikátní už proto, že se tato část stavby dálnice D8 realizuje v krajinném pásmu, kde musí být splněny zvláštní požadavky na ochranu přírody. Stavaři tak vůbec nesmí vstoupit do údolí. Projektanti tak navrhli konstrukci, která celé údolí překlenuje bez nutnosti stavebního zásahu pod mostem samotným. Vznikl tak výjimečný obloukový most. Podle stavebních expertů jsou takto velké železobetonové obloukové mosty poměrně neobvyklé. Most Oparno je mezi nimi druhý největší. Větší je už jen Podolský most přes Orlík, který se stavěl před 70 lety a který měří o 15 metrů více.

Chráněná krajinná oblast Českého středohoří je z hlediska rozmanitosti rostlinných a živočišných druhů jedna z nejbohatších přírodních lokalit u nás. Rozhodně stojí za to vydat se ať už na kole, či jinak touto krajinou a podívat se například na lokalitu Opárenského údolí, které se může pyšnit unikátní stavbou mostu Oparno, který nijak neubírá okolní přírodě na kráse.

Život v sedle aneb cyklistika na nizozemský způsob

Nizozemci nepovažují jízdu na kole za sport. Je to prostě způsob
přepravy, která funguje za každého počasí a je imunní vůči dopravním
zácpám. Taky je bezpečná, i když se to nám cizincům na první pohled
nemusí zdát. Cyklostezky vás dovedou všude.

FIETS (vyslovujte FIC) je nizozemské označení pro jízdní kolo. A to si dobře zapamatujte, protože je to v Nizozemsku jedno z nejpoužívanějších slov vůbec. Jedna z teorií praví, že se používá už od první poloviny 19. století, jde o slovo zvukomalebné a má napodobovat zvuk projíždějícího cyklisty. FIETS kolem vás a je pryč!


Jízda zručnosti

A Nizozemci opravdu sviští. Jsou rychlí a především zruční. Není divu, vždyť na kole vyrůstají. Je celkem běžné vidět matku vezoucí v koši na řidítkách týdenní nákup a vzadu na nosiči dvě děti. Nebo má takzvaný „bakfiets“, který je velkým rodinám a nákupům přímo uzpůsoben.


Velmi kuriózní je pak pozorovat mládež třeba o páteční noci (spíše o sobotním brzkém ránu), kdy ve značně podroušeném stavu nasedá před hospůdkou na bicykly a šněruje si to od kraje ke kraji domů. Nutno podotknout, že cesta často vede kolem grachtu a ten občas není ohrazen zábradlím. Kola ve vodě nejsou ojedinělým jevem, na články o utopených cyklistech jsem však v novinách asi nikdy nenarazila.

Za střízliva pak běžně uvidíte slečnu v minisukni a s vysokými podpatky, jak veze na nosiči další slečnu v minisukni – ta elegantně zaujímá boční posed, v ruce drží mobil a během kodrcavé jízdy po dlažebních kostkách esemeskuje. To, že se dokáží bravurně vyhnout na úzké cyklostezce, asi nemusím zdůrazňovat. Já jsem vždycky trnula strachy, že o sebe s protijedoucím „drnkneme“ řídítky.

Kolo za 5 EUR

A jak vypadá takové běžné kolo běžného Nizozemce? Když pomineme bakfiets…. Silniční městské kolo s velkým a bytelným rámem a bez přehazovačky, často vypadá jako po babičce. Čekali jste něco sofistikovanějšího, když na něm tráví tolik času? Jenže to by pak lákalo zloděje, kteří bloudí ulicemi s kleštěmi a kteří by se jej obratem ruky snažili na nádraží prodat za 5 EUR, aby měli třeba na drogy.


Je fakt, že tohle se týká spíše větších měst a je taky fakt, že v posledních letech se situace v tomto směru hodně zlepšila. Především díky razantnímu postupu policie, která jde tvrdě nejen po překupnících, ale taky jejich zákaznících. Zdá se mi, že na ulicích přibývá krásných nových kol kultovních nizozemských značek Gazelle nebo Batavus. Obchod s kradenými koly už asi tak nekvete a lidé se tedy o ně tolik nebojí. To však neplatí pro ty, co jezdí do práce vlakem a kolo nechávají celý den například před amsterodamským nádražím.

Postrašila jsem vás? Žádné strachy. Ve městech stačí dodržovat pár zásadních bezpečnostních pravidel a můžete být v pohodě.

1. Pořiďte si festovní zámek – nejlépe v Nizozemsku a hned po příjezdu. Seženete jej i na tržišti od 15 EUR. Je sice těžší (protože tlustší) než „naše“ zámky, ale odlehčí vám od starostí.

2. Zámek vždy protáhněte rámem + předním kolem (to jde totiž snadno odmontovat) a upevněte ke stojanu či zábradlí.

3. Zamykejte více kol k sobě.

A ještě jedno upozornění: za tmy musí jezdit cyklisté se světlem či blikačkou (bílou vpředu a a červenou vzadu). Policie to kontroluje a pokutuje. A taky rada: pořiďte si kryt na sedlo, aby vám za deště nenavlhlo, když kolo necháte někde stát. Nizozemci běžně používají igelitový pytlík a gumičku.



Tento článek vám přinášíme ve spolupráci s cestovní kanceláří Mundo, která pořádá zájezd Holandsko na kole a také další cyklozájezdy.

Dobré vědět

Nizozemci nepovažují jízdu na kole za sport. Je to prostě způsob přepravy, která funguje za každého počasí a je imunní vůči dopravním zácpám. Taky je bezpečná, i když se to nám cizincům na první pohled nemusí zdát. Cyklostezky vás dovedou všude. Mají zvláštní přejezdy na křižovatkách a zvláštní semafory. Pokud stezka křižuje silnici a semafor či značka chybí, má cyklista absolutní přednost před auty. Nizozemští řidiči jsou maximálně ohleduplní a trpěliví.

Cyklostezky jsou přehledně značeny rozcestníky s udáním vzdálenosti a/nebo číslem. Existuje síť národních tras označených LF (Landelijke Fietsroutes) a číslem, případně rozlišením a, b, c, která spojují větší města a všechny provincie. Jsou to delší trasy, a pokud byste se jich drželi, provezly by vás celým Nizozemskem.


Kanceláře turistických informací označených VVV vám nabídnou (ne vždy zdarma) cyklomapy. Ale pro pohyb v Nizozemsku si vystačíte s jakoukoliv mapou. Systém značení je takřka dokonalý. Na internetu si můžete trasu na kole dokonce plánovat a poté stáhnout do GPS. Pěkně vychytané plánovače jsou například na www.lekkerweg.nl nebo www.fietsen.123­.nl.

FIETS (vyslovujte FIC) je nizozemské označení pro jízdní kolo. A to si dobře zapamatujte, protože je to v Nizozemsku jedno z nejpoužívanějších slov vůbec. Jedna z teorií praví, že se používá už od první poloviny 19. století, jde o slovo zvukomalebné a má napodobovat zvuk projíždějícího cyklisty. FIETS kolem vás a je pryč!


Jízda zručnosti

A Nizozemci opravdu sviští. Jsou rychlí a především zruční. Není divu, vždyť na kole vyrůstají. Je celkem běžné vidět matku vezoucí v koši na řidítkách týdenní nákup a vzadu na nosiči dvě děti. Nebo má takzvaný „bakfiets“, který je velkým rodinám a nákupům přímo uzpůsoben.


Velmi kuriózní je pak pozorovat mládež třeba o páteční noci (spíše o sobotním brzkém ránu), kdy ve značně podroušeném stavu nasedá před hospůdkou na bicykly a šněruje si to od kraje ke kraji domů. Nutno podotknout, že cesta často vede kolem grachtu a ten občas není ohrazen zábradlím. Kola ve vodě nejsou ojedinělým jevem, na články o utopených cyklistech jsem však v novinách asi nikdy nenarazila.

Za střízliva pak běžně uvidíte slečnu v minisukni a s vysokými podpatky, jak veze na nosiči další slečnu v minisukni – ta elegantně zaujímá boční posed, v ruce drží mobil a během kodrcavé jízdy po dlažebních kostkách esemeskuje. To, že se dokáží bravurně vyhnout na úzké cyklostezce, asi nemusím zdůrazňovat. Já jsem vždycky trnula strachy, že o sebe s protijedoucím „drnkneme“ řídítky.

Kolo za 5 EUR

A jak vypadá takové běžné kolo běžného Nizozemce? Když pomineme bakfiets…. Silniční městské kolo s velkým a bytelným rámem a bez přehazovačky, často vypadá jako po babičce. Čekali jste něco sofistikovanějšího, když na něm tráví tolik času? Jenže to by pak lákalo zloděje, kteří bloudí ulicemi s kleštěmi a kteří by se jej obratem ruky snažili na nádraží prodat za 5 EUR, aby měli třeba na drogy.


Je fakt, že tohle se týká spíše větších měst a je taky fakt, že v posledních letech se situace v tomto směru hodně zlepšila. Především díky razantnímu postupu policie, která jde tvrdě nejen po překupnících, ale taky jejich zákaznících. Zdá se mi, že na ulicích přibývá krásných nových kol kultovních nizozemských značek Gazelle nebo Batavus. Obchod s kradenými koly už asi tak nekvete a lidé se tedy o ně tolik nebojí. To však neplatí pro ty, co jezdí do práce vlakem a kolo nechávají celý den například před amsterodamským nádražím.

Postrašila jsem vás? Žádné strachy. Ve městech stačí dodržovat pár zásadních bezpečnostních pravidel a můžete být v pohodě.

1. Pořiďte si festovní zámek – nejlépe v Nizozemsku a hned po příjezdu. Seženete jej i na tržišti od 15 EUR. Je sice těžší (protože tlustší) než „naše“ zámky, ale odlehčí vám od starostí.

2. Zámek vždy protáhněte rámem + předním kolem (to jde totiž snadno odmontovat) a upevněte ke stojanu či zábradlí.

3. Zamykejte více kol k sobě.

A ještě jedno upozornění: za tmy musí jezdit cyklisté se světlem či blikačkou (bílou vpředu a a červenou vzadu). Policie to kontroluje a pokutuje. A taky rada: pořiďte si kryt na sedlo, aby vám za deště nenavlhlo, když kolo necháte někde stát. Nizozemci běžně používají igelitový pytlík a gumičku.



Tento článek vám přinášíme ve spolupráci s cestovní kanceláří Mundo, která pořádá zájezd Holandsko na kole a také další cyklozájezdy.

Dobré vědět

Nizozemci nepovažují jízdu na kole za sport. Je to prostě způsob přepravy, která funguje za každého počasí a je imunní vůči dopravním zácpám. Taky je bezpečná, i když se to nám cizincům na první pohled nemusí zdát. Cyklostezky vás dovedou všude. Mají zvláštní přejezdy na křižovatkách a zvláštní semafory. Pokud stezka křižuje silnici a semafor či značka chybí, má cyklista absolutní přednost před auty. Nizozemští řidiči jsou maximálně ohleduplní a trpěliví.

Cyklostezky jsou přehledně značeny rozcestníky s udáním vzdálenosti a/nebo číslem. Existuje síť národních tras označených LF (Landelijke Fietsroutes) a číslem, případně rozlišením a, b, c, která spojují větší města a všechny provincie. Jsou to delší trasy, a pokud byste se jich drželi, provezly by vás celým Nizozemskem.


Kanceláře turistických informací označených VVV vám nabídnou (ne vždy zdarma) cyklomapy. Ale pro pohyb v Nizozemsku si vystačíte s jakoukoliv mapou. Systém značení je takřka dokonalý. Na internetu si můžete trasu na kole dokonce plánovat a poté stáhnout do GPS. Pěkně vychytané plánovače jsou například na www.lekkerweg.nl nebo www.fietsen.123­.nl.

Solověcké ostrovy – výprava na konec světa

Na Solovkách jsou na turisty zvyklí a místní hned po přistání
nabízejí ubytování. K nám se taky někdo žene, ale není mu moc
rozumět, a tak ho necháváme, ať si najde někoho jiného. Přichází
k nám další „hoteliér“, prý má jeho matka chaloupku, kde můžeme
bydlet a už nás odvádí. Paní, u které budeme bydlet, je stará babka,
chce nás ubytovat hned na verandě, nám se to moc nelíbí.

Starý taxikář řídí svůj žigulík s nosem přilepeným na přední sklo, jedeme z nádraží v malém karelském městečku Kem k Bílému moři. Čeká nás cesta na Solověcké ostrovy, zkráceně Solovky, místo, kde leží jedno z nedůležitějších center ruského pravoslaví a zároveň místo, kde se nacházel jeden z prvních gulagů v Rusku.


Cesta na Solovky

Z přístavu Rabočeostrovsk vyjíždí loď na Solovky (konkrétně na Velký Solověcký ostrov) každé ráno a večer se zase vrací zpátky. Setkáváme se s prvním úskalím naší cesty, ceny za lístek pro cizince jsou dvakrát vyšší než pro Rusy. Rozhodneme se, že lístky koupí naše polská kamarádka, která umí rusky nejlépe a my ostatní se aspoň nebude usmívat, aby se nepoznalo, že nejsme Rusové. Povedlo se a jsme na lodi. Brzy začíná být jasné, proč se Bílému moří říká bílé. Voda je skutečně bílá a mlha nad ní dojem ještě umocňuje. Asi po hodině cesty se v dálce začínají vynořovat věže Solověckého kláštera. Vypadá to jako v pohádce.

Po příjezdu si musíme najít ubytování. Na Solovkách jsou na turisty zvyklí a místní hned po přistání nabízejí ubytování. K nám se taky někdo žene, ale není mu moc rozumět, a tak ho necháváme, ať si najde někoho jiného. Přichází k nám další „hoteliér“, prý má jeho matka chaloupku, kde můžeme bydlet a už nás odvádí. Paní, u které budeme bydlet, je stará babka, chce nás ubytovat hned na verandě, nám se to moc nelíbí. Babka se po chvíli vzdává a nakonec nám pronajímá celou chatku, cena je ale vyšší, než bylo domluveno. Ukazuje nám, kde je záchod, kam se chodí pro vodu a pod kterým kamenem máme nechávat klíč, až odejdeme.


Solověcký klášter

Hned po ubytování vyrážíme ke klášteru, nejdeme přímo, ale skrz vesnici. Vesnice sestává z malých dřevěných domků obehnaných většinou polorozpadlým dřevěným plůtkem. Jediná cesta ve vesnici je vytvořená z betonových panelů, po kterých občas projede stará dodávka uaz nebo motorka se sajdkárou.

Skrz vesnici docházíme k moři a prohlížíme si malé lodní vrakoviště. Pak už nás čeká hlavní perla ostrovů, Solověcký klášter. Klášter vznikl v 15. století a postupně se stal jedním z nejvýznamnějších pravoslavných center. Působí monumentálně, z mlhy se pomalu noří jedna z hradebních věží. Hradby samotné jsou 8 až 11 metrů vysoké a tlusté okolo 5 metrů. Toto opevnění, postavené z velkých balvanů vzniklo v 16. století a pomohlo klášteru přečkat útoky livonského řádu, Švédů nebo Britů. Velké bludné balvany jsou po ostrovech rozesety úplně všude, a tak není divu, že posloužily jako stavební materiál.


Klášter vypadá podobně jako jiné ruské kláštery, má několik kostelů a hospodářských budov. Přesto ale působí jinak. Na rozdíl od klášterů v centru Ruska je tu turistů jen několik. Víc než jinde jsou zde vidět mniši a také poutníci, kteří sem přijeli hledat duchovní klid. Žijí v klášterech, přes den pomáhají s úklidem a večery tráví na mších. Celý klášter prochází rekonstrukcí, některé budovy již jsou opravené, jiné na opravu teprve čekají.

Solověcký klášter ve 20. a 30. letech fungoval jako gulag a vězení. Tomuto období je v jedné z budov kláštera věnována expozice. Po její prohlídce klášter opouštíme a jdeme se podívat dál po vesnici. Kousek od kláštera už budovy nejsou jenom dřevěné, je tu několik větších dřevěných domů, asi činžáku, ale také pravých zemljanek. Přímo před klášterem leží jezero, kolem kterého se volně pasou krávy. Za rybníkem jsou vidět dva velké vysílače a ještě kousek dál je letiště. My však míříme k moři, přes den se mlha vybrala, moře má krásnou modrou barvu, svítí sluníčko a je docela teplo.

Navečer se vracíme do kláštera, abychom se podívali na mši. Mše je jedna velká šou, dlouhá snad 3–4 hodiny (musím přiznat, že jsem tam tak dlouho nevydržel). Dlouhé litanie se střídají se čtením jmen svatých, čas od času obejde jeden mnich s kadidlem všechny věřící, kteří čtou knížky se jmény svatých, modlí se u ikon a křižují se.


Solověcká příroda

Další dny věnujeme místní přírodě. Je to fantazie. Solovky jsou malinkým souostrovím, ale mají stovky různě velkých jezer. Jdeme opět k moři, samozřejmě se musíme vykoupat. Moře je však tak studené, že už několik metrů před ním z vody sála děsivý chlad. Ve vodě jsme taky dlouho nevydrželi, pár temp a rychle zpátky na břeh.

Obcházíme ještě několik malých pláží nebo umělých hrází a přicházíme na místní skládku. Než skládka odpadků to vypadá na skládku nepotřebných věcí, váli se tu zrezivělé sudy, kabiny od náklaďáků a spousta dalších zajímavostí.

Hora Sekirná

Třetí de ráno vyrážíme na sever, na jeden z nejvyšších bodů Solověckých ostrovů, Sekirnou. Cesta k ní je dlouhá asi deset kilometrů, procházíme po prašné cestě vedoucí mezi jezery a lesy. Stopy po civilizaci prakticky žádné. Na vrcholu Sekirné (má jen 73 metrů, ale i tak to byl výšlap) stojí malý kostelík, od kterého je úžasný pohled na celý ostrov, vidíme jezera skrytá v lesích a v dálce moře. Večer po návratu jdeme ještě jednou na skládku, kamarád rád fotografuje a hledá si tu zajímavé motivy.

Ostrov Velká Muksalma

Poslední den se vydáváme na jeden z menších Solověckých ostrovů, ostrov Velká Muksalma. Díky neskutečné dřině mnichů, kteří v 19. století navršili k tomuto ostrovu umělý most, ani nemusíme lodí. Místo toho využíváme jednu z místních půjčoven kol a jedeme na kole. Cesta se různě klikatí mezi lesy a loukami. Pak přijde umělý most. Je asi kilometr dlouhý a přibližně deset metrů široký, dřív po něm mniši vodili stáda krav na pastvu. Na Velké Muksalmě přijíždíme k několika budovám, jedna je zděná, druhá dřevěná, v dálce je vidět další dřevěná polorozpadlá budova. Jsou to tzv. skity, dříve to byly budovy sloužící mnichům, pak zde byli drženi vězni gulagu.

Pomalu je čas vrátit se zpátky. Vracíme kola, loučíme se s babkou a jedeme lodí do Kemu. Autobusem se dostáváme na nádraží, kde ještě čekáme sedm hodin na vlak do Petrohradu.


Pár doporučení na závěr

Solověcké ostrovy patří k jednomu z mých největších cestovatelských zážitků. Připadal jsem si, jako bych byl na konci světa, ze kterého se už dál nelze dostat. Solovky jsou poměrně známé, ale naštěstí zatím nejsou cílem masové turistiky. Proto si také uchovávají svoje kouzlo. Stále je tu možné vidět takové scénky, jako vousatého mnicha v černé bundě, který vytáhne z garáže motor a jde ho přidělávat ke člunu, nebo krávu, koně, či kozu, kteří se pasou na pozadí Solověckého kláštera.

Při naší cestě jsme se dostali jen na dva ze šesti ostrovů. Zbylé čtyři ostrovy však také skrývají mnoho zajímavých, většinou církevních staveb.

Dostat se na Solovky je možné buď lodí z přístavu Rabočeostrovsk, kam jezdí taxíky a autobusy z Kemu, města na železnici mezi Petrohradem a Murmanskem (z Petrohradu sem cesta vlakem trvá přibližně 17 hodin). Nebo letadlem z Archangelsku. V zimě je letecké spojení jediné možné, protože moře zamrzá. Ubytování lze najít velmi snadno a velmi levně u někoho z místních usedlíků. Na ostrově je několik obchodů se základními potravinami, fungují zde mobilní telefony, v době naší cesty však na ostrově nebyly žádné automaty na peníze (tak na to pozor). Na ostrovech funguje několik půjčoven kol. Rozhodně se vyplatí si je půjčit, ostrovy jsou rovinaté a kolo umožní je lépe prozkoumat.

Starý taxikář řídí svůj žigulík s nosem přilepeným na přední sklo, jedeme z nádraží v malém karelském městečku Kem k Bílému moři. Čeká nás cesta na Solověcké ostrovy, zkráceně Solovky, místo, kde leží jedno z nedůležitějších center ruského pravoslaví a zároveň místo, kde se nacházel jeden z prvních gulagů v Rusku.


Cesta na Solovky

Z přístavu Rabočeostrovsk vyjíždí loď na Solovky (konkrétně na Velký Solověcký ostrov) každé ráno a večer se zase vrací zpátky. Setkáváme se s prvním úskalím naší cesty, ceny za lístek pro cizince jsou dvakrát vyšší než pro Rusy. Rozhodneme se, že lístky koupí naše polská kamarádka, která umí rusky nejlépe a my ostatní se aspoň nebude usmívat, aby se nepoznalo, že nejsme Rusové. Povedlo se a jsme na lodi. Brzy začíná být jasné, proč se Bílému moří říká bílé. Voda je skutečně bílá a mlha nad ní dojem ještě umocňuje. Asi po hodině cesty se v dálce začínají vynořovat věže Solověckého kláštera. Vypadá to jako v pohádce.

Po příjezdu si musíme najít ubytování. Na Solovkách jsou na turisty zvyklí a místní hned po přistání nabízejí ubytování. K nám se taky někdo žene, ale není mu moc rozumět, a tak ho necháváme, ať si najde někoho jiného. Přichází k nám další „hoteliér“, prý má jeho matka chaloupku, kde můžeme bydlet a už nás odvádí. Paní, u které budeme bydlet, je stará babka, chce nás ubytovat hned na verandě, nám se to moc nelíbí. Babka se po chvíli vzdává a nakonec nám pronajímá celou chatku, cena je ale vyšší, než bylo domluveno. Ukazuje nám, kde je záchod, kam se chodí pro vodu a pod kterým kamenem máme nechávat klíč, až odejdeme.


Solověcký klášter

Hned po ubytování vyrážíme ke klášteru, nejdeme přímo, ale skrz vesnici. Vesnice sestává z malých dřevěných domků obehnaných většinou polorozpadlým dřevěným plůtkem. Jediná cesta ve vesnici je vytvořená z betonových panelů, po kterých občas projede stará dodávka uaz nebo motorka se sajdkárou.

Skrz vesnici docházíme k moři a prohlížíme si malé lodní vrakoviště. Pak už nás čeká hlavní perla ostrovů, Solověcký klášter. Klášter vznikl v 15. století a postupně se stal jedním z nejvýznamnějších pravoslavných center. Působí monumentálně, z mlhy se pomalu noří jedna z hradebních věží. Hradby samotné jsou 8 až 11 metrů vysoké a tlusté okolo 5 metrů. Toto opevnění, postavené z velkých balvanů vzniklo v 16. století a pomohlo klášteru přečkat útoky livonského řádu, Švédů nebo Britů. Velké bludné balvany jsou po ostrovech rozesety úplně všude, a tak není divu, že posloužily jako stavební materiál.


Klášter vypadá podobně jako jiné ruské kláštery, má několik kostelů a hospodářských budov. Přesto ale působí jinak. Na rozdíl od klášterů v centru Ruska je tu turistů jen několik. Víc než jinde jsou zde vidět mniši a také poutníci, kteří sem přijeli hledat duchovní klid. Žijí v klášterech, přes den pomáhají s úklidem a večery tráví na mších. Celý klášter prochází rekonstrukcí, některé budovy již jsou opravené, jiné na opravu teprve čekají.

Solověcký klášter ve 20. a 30. letech fungoval jako gulag a vězení. Tomuto období je v jedné z budov kláštera věnována expozice. Po její prohlídce klášter opouštíme a jdeme se podívat dál po vesnici. Kousek od kláštera už budovy nejsou jenom dřevěné, je tu několik větších dřevěných domů, asi činžáku, ale také pravých zemljanek. Přímo před klášterem leží jezero, kolem kterého se volně pasou krávy. Za rybníkem jsou vidět dva velké vysílače a ještě kousek dál je letiště. My však míříme k moři, přes den se mlha vybrala, moře má krásnou modrou barvu, svítí sluníčko a je docela teplo.

Navečer se vracíme do kláštera, abychom se podívali na mši. Mše je jedna velká šou, dlouhá snad 3–4 hodiny (musím přiznat, že jsem tam tak dlouho nevydržel). Dlouhé litanie se střídají se čtením jmen svatých, čas od času obejde jeden mnich s kadidlem všechny věřící, kteří čtou knížky se jmény svatých, modlí se u ikon a křižují se.


Solověcká příroda

Další dny věnujeme místní přírodě. Je to fantazie. Solovky jsou malinkým souostrovím, ale mají stovky různě velkých jezer. Jdeme opět k moři, samozřejmě se musíme vykoupat. Moře je však tak studené, že už několik metrů před ním z vody sála děsivý chlad. Ve vodě jsme taky dlouho nevydrželi, pár temp a rychle zpátky na břeh.

Obcházíme ještě několik malých pláží nebo umělých hrází a přicházíme na místní skládku. Než skládka odpadků to vypadá na skládku nepotřebných věcí, váli se tu zrezivělé sudy, kabiny od náklaďáků a spousta dalších zajímavostí.

Hora Sekirná

Třetí de ráno vyrážíme na sever, na jeden z nejvyšších bodů Solověckých ostrovů, Sekirnou. Cesta k ní je dlouhá asi deset kilometrů, procházíme po prašné cestě vedoucí mezi jezery a lesy. Stopy po civilizaci prakticky žádné. Na vrcholu Sekirné (má jen 73 metrů, ale i tak to byl výšlap) stojí malý kostelík, od kterého je úžasný pohled na celý ostrov, vidíme jezera skrytá v lesích a v dálce moře. Večer po návratu jdeme ještě jednou na skládku, kamarád rád fotografuje a hledá si tu zajímavé motivy.

Ostrov Velká Muksalma

Poslední den se vydáváme na jeden z menších Solověckých ostrovů, ostrov Velká Muksalma. Díky neskutečné dřině mnichů, kteří v 19. století navršili k tomuto ostrovu umělý most, ani nemusíme lodí. Místo toho využíváme jednu z místních půjčoven kol a jedeme na kole. Cesta se různě klikatí mezi lesy a loukami. Pak přijde umělý most. Je asi kilometr dlouhý a přibližně deset metrů široký, dřív po něm mniši vodili stáda krav na pastvu. Na Velké Muksalmě přijíždíme k několika budovám, jedna je zděná, druhá dřevěná, v dálce je vidět další dřevěná polorozpadlá budova. Jsou to tzv. skity, dříve to byly budovy sloužící mnichům, pak zde byli drženi vězni gulagu.

Pomalu je čas vrátit se zpátky. Vracíme kola, loučíme se s babkou a jedeme lodí do Kemu. Autobusem se dostáváme na nádraží, kde ještě čekáme sedm hodin na vlak do Petrohradu.


Pár doporučení na závěr

Solověcké ostrovy patří k jednomu z mých největších cestovatelských zážitků. Připadal jsem si, jako bych byl na konci světa, ze kterého se už dál nelze dostat. Solovky jsou poměrně známé, ale naštěstí zatím nejsou cílem masové turistiky. Proto si také uchovávají svoje kouzlo. Stále je tu možné vidět takové scénky, jako vousatého mnicha v černé bundě, který vytáhne z garáže motor a jde ho přidělávat ke člunu, nebo krávu, koně, či kozu, kteří se pasou na pozadí Solověckého kláštera.

Při naší cestě jsme se dostali jen na dva ze šesti ostrovů. Zbylé čtyři ostrovy však také skrývají mnoho zajímavých, většinou církevních staveb.

Dostat se na Solovky je možné buď lodí z přístavu Rabočeostrovsk, kam jezdí taxíky a autobusy z Kemu, města na železnici mezi Petrohradem a Murmanskem (z Petrohradu sem cesta vlakem trvá přibližně 17 hodin). Nebo letadlem z Archangelsku. V zimě je letecké spojení jediné možné, protože moře zamrzá. Ubytování lze najít velmi snadno a velmi levně u někoho z místních usedlíků. Na ostrově je několik obchodů se základními potravinami, fungují zde mobilní telefony, v době naší cesty však na ostrově nebyly žádné automaty na peníze (tak na to pozor). Na ostrovech funguje několik půjčoven kol. Rozhodně se vyplatí si je půjčit, ostrovy jsou rovinaté a kolo umožní je lépe prozkoumat.

Dobro došli u Ravnu

Rok se s rokem sešel, čas workcampů nadešel. Tentokrát mě vrtkavý
rozum, rozmary duše a přízemní pudy zavedly na živelný jihovýchod… Po
krátkém zastaveníčku v srbské metropoli Bělehrad jsem se vydala na
workcamp, směr Knjaževac! S jízdenkou na autobus mi načesaná paní
s výhružně červenými nehtíky darovala také žetonek, který jsem
okamžitě ztratila.

Štěpánka Burešová je dlouholetá dobrovolnice INEX-SDA. Je jí 27 let, vystudovala humanitní studia a indologii. Velmi ráda cestuje a vůbec nejradši poznává cizí země a kultury skrz workcampy.

Rok se s rokem sešel, čas workcampů nadešel. Tentokrát mě vrtkavý rozum, rozmary duše a přízemní pudy zavedly na živelný jihovýchod…


Po krátkém zastaveníčku v srbské metropoli Bělehrad jsem se vydala na workcamp, směr Knjaževac! S jízdenkou na autobus mi načesaná paní s výhružně červenými nehtíky darovala také žetonek, který jsem okamžitě ztratila. Přesto mě po česko-srbské výměně zmatených úsměvů a nechápavých výrazů fešák v uniformě pustil do prostoru nástupiště. A v autobusu určeném nejspíš pro nějaké liliputy (při svých 170 cm a uměřených mírách jsem se na sedadlo skoro nevešla) mezi poli a kopci tradá na jihovýchod. Nádražíčku v Knjaževaci dodávaly poryvy větru, vynášející do oblak různé harampádí, dojem místa spíše pro sjezd duchů než sraz dobrovolníků. Nicméně se toho večera šťastnou náhodou sešlo hned šest krasavic – dvě drobné Baskyně Ane a Irune, workcampy protřelá Madriďanka Gema nespecifikova­telného věku, Ruska Irina s tváří Jelcina, Ukrajinka Mirka s aurou Janis Joplin a moje maličkost. Ivan a Voja, dva chrabří Srbové, nás našli a dovezli do malé vísky Ravny, kde se skrývá „archeo-etno park“ (ten byl po deset následujících dní naším domovem) a přilehlé vykopávky římského vojenského tábora zvané Timacum Minus.

První večeře se nesla v duchu uctivého mlčení, neb francouzští holoubci Sarah a Quentin, kteří dorazili na workcamp jako první, uvařili špagety (bez soli) s kousky párku. A pak že francouzská kuchyně je proslulá… První den pršelo, proto na pohled nevinná „vrchní velitelka“ workcampu Nevena připravila spolu s Vojou, z něhož se vtipy za každé situace jen hrnou, spoustu organizované zábavy, prý abychom se lépe poznali a ztratili zábrany… nu, lepší než si navzájem vybírat blechy. Nezbytnou součástí workcampu bylo rozdělení do „cooking & cleaning“ týmů na všech devět dnů. Odpoledne dorazil „medvídkoidní“ Napolitánec (byl na svůj sopečný domov hrdý) Davide a „čertíkovsko-bertíkovský“ Francouz Arnold a jako omluvu za pozdní příjezd nám přivezli sluneční svit, který nás do konce workcampu nehodlal opustit!


INEX – Sdružení dobrovolných aktivit (INEX-SDA) je nevládní nezisková organizace působící od roku 1991 v oblasti mezinárodního dobrovolnictví. Zprostředkováváme dobrovolnické projekty po celém světě a pro zahraniční zájemce organizujeme podobné pobyty u nás. Ročně vyšleme do světa na krátkodobé či dlouhodobé projekty kolem 700 dobrovolníků a pro 400 zahraničních zajišťujeme program v Česku. Cílem naší činnosti je umožňovat lidem, aby prostřednictvím dobrovolné práce pomáhali tam, kde je potřeba, a věnovali svůj čas aktivitám, které prospějí dobré věci a obohatí i je samotné.

S krumpáči, hráběmi, kopáčky a zbrusu novými pracovními rukavicemi jsme se vypravili očistit Timacum Minus od plev a uhladit cestičky kolem zdí z kamenů a cihel, které přečkávají s jistým poločasem rozpadu již 17. století! Pánové chtěli dát slečnám ochutnat aspoň ždibec ze své mužné síly a ke zděšení dohlížejících archeologů rvali tuhé stvoly hlava nehlava, až cihly i kameny lítaly! Zmoženi po pracovním výkonu jsme se cestou domů občerstvili obřími ostružinami. A nadešel vlahý večer… čas vína, lásky a rozjímání. Z polí se vraceli zemědělci na veteránských traktorech či kravských povozech a hned se ukázalo, kdo viděl filmy Emira Kusturici. Za soumraku jsme koštovali výtečné moky z vinařství Jovič, největší obdiv sklidila tamější raritka „višňica“ – vínko granátové barvy vyráběné výhradně z višní. S hvězdnou oblohou nad hlavou houpavou jsme hravě odhodili všechny počáteční pochyby o sobě i druhých a u improvizované večeře z pita chlebů a zbytků zeleniny od oběda jsme půl hodinky před půlnocí pojedli v družné zábavě.


Třetího dne časně ráno jsme v minibusu za zvuku nakřáplého turbofolku z autorádia bez antény dorazili do okresního města Zaječar, kde se nachází Archeologické muzeum a kousek opodál další archeologický skvost, staré římské městečko Felix Romuliana. Spouště foťáků cvakaly jako o závod – tu sloupořadí, tam mozaika či oltář pro zvířecí obětiny. Vždyť naší metou bylo vytvořit propagační materiály pro turistickou kancelář v Knjaževaci! Odpoledne jsme naposledy použili hrubé síly k vytrhání neposedné trávy, které se k nelibosti správců archeo-etno parku zalíbilo na kamenných chodníčcích zavádějících senzacechtivé návštěvníky od jednoho starého lidového stavení ke druhému. Od té doby nás čekaly už jen rajské rozkoše v podobě výletů za pamětihodnostmi a zajímavostmi tamějšího kraje.

Knjaževac, kde žije a tvoří jeden ze známých srbských malířů Dragoslav Živkovič, jehož postava, duch i obrazy jsou snově mohutné, přičemž inspiraci čerpá asi jen z hladiny říčky Timok, když na „Mostíku lásky“ vede dialog se svým druhým já, neb nic víc turisticky atraktivního jsme neobjevili. Stará Planina, pompézní pohoří při hranicích s Bulharskem, jemuž vévodí hora zvaná Babin Zub, budoucí ski areál a sportovců ráj! Kostel Panenky Marie a klášter svaté Trojice, u něhož pramení „živá voda“, povznesou na duchu i toho nejzarytějšího ateistu – krásné fresky a úctyhodné stáří malebných staveb jsou vskutku ojedinělé.


Nejen duchem živ je člověk, proto jsme pátého dne, když nám pořádně vytrávilo po výstupu na jedno z nesčetných posvátných míst (naší průvodkyni, kouzelné babičce s obřím hrbem, jsme cestou do kopce skoro nestačili!), bohatýrsky pojedli pečeně a popili rakije v „rádoby-budoucím“ penzionu ve vísce Lubetinac.

Poslední tři dny workcampu jsme napjali tětivy naší představivosti a vystřelili šípy do míst na mapě, která byla odbornou komisí ve složení dobrovolníci a Milena, pracovnice turistické kanceláře a oblastního muzea, uznána za viděníhodná, případně záviděníhodná. Malůvky a krkolomnou angličtinou barvitě opsané osobní dojmy se vlepily do „old-fashioned“ cestovatelského deníku a z fotek kvapně upravených ve Photoshopu vznikly návrhy pohlednic, které v onom kraji doposud jaksi nejsou k mání.

Vrcholem celého našeho snažení byla „vernisáž“ s ochutnávkou italských (pizza), francouzských (citronový koláč a zapečená zelenina), ukrajinských (rozdrobená maková buchta zvaná „žiža“), španělských (sangría) a baskických (mřížkový koláč) kulinářských výtvorů. No a já konečně využila pro strýčka příhodu pečlivě střeženou becherovku. Pozvaní hosté, ať už obyvatelé Ravny či umělci a VIP z Knjaževace, také přispěli svou troškou do mezinárodního mlýna, a tak jsme okusili srbské dobroty dosud nepoznané. Za přítomnosti reportérů z oblastní televize jsme si všichni navzájem poděkovali a v dobrém rozmaru slavili až do rána. S těmi otužilejšími jsme se nad ránem symbolicky „očistili“ v říčce Timok (naštěstí byla tma a odpadky ani žabinec nebyly vidět…).


Protože byl náš workcamp netradičně krátký a skončil by sotva jsme se stali jednou rodinou, prodloužili jsme si jej společnou cestou do Bělehradu. Ale to už by byla nová kapitola.

Co dodat na závěr? Hm, nevím, jestli v tom má prsty rakije, cikády, hvězdy, zlatavá pole, nabobtnalé ostružiny, cyrilice, pohostinnost místních nebo prdící traktory, Srbsko je pro mě navzdory patrné bídě a sociálním problémům ráj na zemi, protože lidé se tam ještě umějí radovat z maličkostí (a to není klišé!) a život neutíká tak zběsilým tempem jako v přetechnizovaných a „předčasně“ vyspělých zemích. Navidimo!

Štěpánka Burešová je dlouholetá dobrovolnice INEX-SDA. Je jí 27 let, vystudovala humanitní studia a indologii. Velmi ráda cestuje a vůbec nejradši poznává cizí země a kultury skrz workcampy.

Rok se s rokem sešel, čas workcampů nadešel. Tentokrát mě vrtkavý rozum, rozmary duše a přízemní pudy zavedly na živelný jihovýchod…


Po krátkém zastaveníčku v srbské metropoli Bělehrad jsem se vydala na workcamp, směr Knjaževac! S jízdenkou na autobus mi načesaná paní s výhružně červenými nehtíky darovala také žetonek, který jsem okamžitě ztratila. Přesto mě po česko-srbské výměně zmatených úsměvů a nechápavých výrazů fešák v uniformě pustil do prostoru nástupiště. A v autobusu určeném nejspíš pro nějaké liliputy (při svých 170 cm a uměřených mírách jsem se na sedadlo skoro nevešla) mezi poli a kopci tradá na jihovýchod. Nádražíčku v Knjaževaci dodávaly poryvy větru, vynášející do oblak různé harampádí, dojem místa spíše pro sjezd duchů než sraz dobrovolníků. Nicméně se toho večera šťastnou náhodou sešlo hned šest krasavic – dvě drobné Baskyně Ane a Irune, workcampy protřelá Madriďanka Gema nespecifikova­telného věku, Ruska Irina s tváří Jelcina, Ukrajinka Mirka s aurou Janis Joplin a moje maličkost. Ivan a Voja, dva chrabří Srbové, nás našli a dovezli do malé vísky Ravny, kde se skrývá „archeo-etno park“ (ten byl po deset následujících dní naším domovem) a přilehlé vykopávky římského vojenského tábora zvané Timacum Minus.

První večeře se nesla v duchu uctivého mlčení, neb francouzští holoubci Sarah a Quentin, kteří dorazili na workcamp jako první, uvařili špagety (bez soli) s kousky párku. A pak že francouzská kuchyně je proslulá… První den pršelo, proto na pohled nevinná „vrchní velitelka“ workcampu Nevena připravila spolu s Vojou, z něhož se vtipy za každé situace jen hrnou, spoustu organizované zábavy, prý abychom se lépe poznali a ztratili zábrany… nu, lepší než si navzájem vybírat blechy. Nezbytnou součástí workcampu bylo rozdělení do „cooking & cleaning“ týmů na všech devět dnů. Odpoledne dorazil „medvídkoidní“ Napolitánec (byl na svůj sopečný domov hrdý) Davide a „čertíkovsko-bertíkovský“ Francouz Arnold a jako omluvu za pozdní příjezd nám přivezli sluneční svit, který nás do konce workcampu nehodlal opustit!


INEX – Sdružení dobrovolných aktivit (INEX-SDA) je nevládní nezisková organizace působící od roku 1991 v oblasti mezinárodního dobrovolnictví. Zprostředkováváme dobrovolnické projekty po celém světě a pro zahraniční zájemce organizujeme podobné pobyty u nás. Ročně vyšleme do světa na krátkodobé či dlouhodobé projekty kolem 700 dobrovolníků a pro 400 zahraničních zajišťujeme program v Česku. Cílem naší činnosti je umožňovat lidem, aby prostřednictvím dobrovolné práce pomáhali tam, kde je potřeba, a věnovali svůj čas aktivitám, které prospějí dobré věci a obohatí i je samotné.

S krumpáči, hráběmi, kopáčky a zbrusu novými pracovními rukavicemi jsme se vypravili očistit Timacum Minus od plev a uhladit cestičky kolem zdí z kamenů a cihel, které přečkávají s jistým poločasem rozpadu již 17. století! Pánové chtěli dát slečnám ochutnat aspoň ždibec ze své mužné síly a ke zděšení dohlížejících archeologů rvali tuhé stvoly hlava nehlava, až cihly i kameny lítaly! Zmoženi po pracovním výkonu jsme se cestou domů občerstvili obřími ostružinami. A nadešel vlahý večer… čas vína, lásky a rozjímání. Z polí se vraceli zemědělci na veteránských traktorech či kravských povozech a hned se ukázalo, kdo viděl filmy Emira Kusturici. Za soumraku jsme koštovali výtečné moky z vinařství Jovič, největší obdiv sklidila tamější raritka „višňica“ – vínko granátové barvy vyráběné výhradně z višní. S hvězdnou oblohou nad hlavou houpavou jsme hravě odhodili všechny počáteční pochyby o sobě i druhých a u improvizované večeře z pita chlebů a zbytků zeleniny od oběda jsme půl hodinky před půlnocí pojedli v družné zábavě.


Třetího dne časně ráno jsme v minibusu za zvuku nakřáplého turbofolku z autorádia bez antény dorazili do okresního města Zaječar, kde se nachází Archeologické muzeum a kousek opodál další archeologický skvost, staré římské městečko Felix Romuliana. Spouště foťáků cvakaly jako o závod – tu sloupořadí, tam mozaika či oltář pro zvířecí obětiny. Vždyť naší metou bylo vytvořit propagační materiály pro turistickou kancelář v Knjaževaci! Odpoledne jsme naposledy použili hrubé síly k vytrhání neposedné trávy, které se k nelibosti správců archeo-etno parku zalíbilo na kamenných chodníčcích zavádějících senzacechtivé návštěvníky od jednoho starého lidového stavení ke druhému. Od té doby nás čekaly už jen rajské rozkoše v podobě výletů za pamětihodnostmi a zajímavostmi tamějšího kraje.

Knjaževac, kde žije a tvoří jeden ze známých srbských malířů Dragoslav Živkovič, jehož postava, duch i obrazy jsou snově mohutné, přičemž inspiraci čerpá asi jen z hladiny říčky Timok, když na „Mostíku lásky“ vede dialog se svým druhým já, neb nic víc turisticky atraktivního jsme neobjevili. Stará Planina, pompézní pohoří při hranicích s Bulharskem, jemuž vévodí hora zvaná Babin Zub, budoucí ski areál a sportovců ráj! Kostel Panenky Marie a klášter svaté Trojice, u něhož pramení „živá voda“, povznesou na duchu i toho nejzarytějšího ateistu – krásné fresky a úctyhodné stáří malebných staveb jsou vskutku ojedinělé.


Nejen duchem živ je člověk, proto jsme pátého dne, když nám pořádně vytrávilo po výstupu na jedno z nesčetných posvátných míst (naší průvodkyni, kouzelné babičce s obřím hrbem, jsme cestou do kopce skoro nestačili!), bohatýrsky pojedli pečeně a popili rakije v „rádoby-budoucím“ penzionu ve vísce Lubetinac.

Poslední tři dny workcampu jsme napjali tětivy naší představivosti a vystřelili šípy do míst na mapě, která byla odbornou komisí ve složení dobrovolníci a Milena, pracovnice turistické kanceláře a oblastního muzea, uznána za viděníhodná, případně záviděníhodná. Malůvky a krkolomnou angličtinou barvitě opsané osobní dojmy se vlepily do „old-fashioned“ cestovatelského deníku a z fotek kvapně upravených ve Photoshopu vznikly návrhy pohlednic, které v onom kraji doposud jaksi nejsou k mání.

Vrcholem celého našeho snažení byla „vernisáž“ s ochutnávkou italských (pizza), francouzských (citronový koláč a zapečená zelenina), ukrajinských (rozdrobená maková buchta zvaná „žiža“), španělských (sangría) a baskických (mřížkový koláč) kulinářských výtvorů. No a já konečně využila pro strýčka příhodu pečlivě střeženou becherovku. Pozvaní hosté, ať už obyvatelé Ravny či umělci a VIP z Knjaževace, také přispěli svou troškou do mezinárodního mlýna, a tak jsme okusili srbské dobroty dosud nepoznané. Za přítomnosti reportérů z oblastní televize jsme si všichni navzájem poděkovali a v dobrém rozmaru slavili až do rána. S těmi otužilejšími jsme se nad ránem symbolicky „očistili“ v říčce Timok (naštěstí byla tma a odpadky ani žabinec nebyly vidět…).


Protože byl náš workcamp netradičně krátký a skončil by sotva jsme se stali jednou rodinou, prodloužili jsme si jej společnou cestou do Bělehradu. Ale to už by byla nová kapitola.

Co dodat na závěr? Hm, nevím, jestli v tom má prsty rakije, cikády, hvězdy, zlatavá pole, nabobtnalé ostružiny, cyrilice, pohostinnost místních nebo prdící traktory, Srbsko je pro mě navzdory patrné bídě a sociálním problémům ráj na zemi, protože lidé se tam ještě umějí radovat z maličkostí (a to není klišé!) a život neutíká tak zběsilým tempem jako v přetechnizovaných a „předčasně“ vyspělých zemích. Navidimo!

Masopust po italsku, Carnevale di Venezia

Hlavní karnevalový program se odehrává na nejznámějším benátském
náměstí Piazza San Marco a přilehlém nábřeží, kudy rovněž prochází
tradiční masopustní průvod, který byste si při návštěvě karnevalu
neměli nechat ujít. Ovšem karnevalem žije celé historické centrum města,
je možné navštívit spoustu koncertů, divadelních a pouličních
představení.

V únoru na karneval


Benátský karneval je asi nejznámější evropský masopustní rej (carne-maso, vale-sbohem). Každý rok v únoru se do Benátek sjíždí tisíce návštěvníků zažít nezapomenutelnou atmosféru slavnosti, jejichž historie sahá až do patnáctého století. Benátský karneval byl světově známý a hojně navštěvovaný již před několika sty lety. Anonymita pod maskou bourala všechny zábrany, třídní rozdíly byly smazány a masopustní festival v Benátkách dostával podobu starověkých pohanských slavností. Díky přispění církve v 18. století byla masopustní oslava na více než sto let v Benátkách zakázána. K obnovení karnevalu došlo až v druhé polovině 20. století.

Nová podoba karnevalu se stala spíše turistickou atrakcí než bujarou nespoutaností jako kdysi, avšak i dnes stojí za to slavný italský masopustní festival masek navštívit. Uprostřed romantického města, plného křivolakých úzkých uliček protkaných bezpočtem vodních kanálů, které se hemží černými gondolami, můžeme nasát nezapomenutelnou atmosféru, kterou Benátky oplývají. Město plné maškar v historických kostýmech vás naprosto uchvátí.

Hlavní karnevalový program se odehrává na nejznámějším benátském náměstí Piazza San Marco a přilehlém nábřeží, kudy rovněž prochází tradiční masopustní průvod, který byste si při návštěvě karnevalu neměli nechat ujít. Ovšem karnevalem žije celé historické centrum města, je možné navštívit spoustu koncertů, divadelních a pouličních představení a karneval si lze užít, aniž byste si museli plánovat pevný program. Stačí se jen prostě zatoulat v bludišti benátských ulic a karneval si vás sám najde. Ačkoli se lze celé hodiny potulovat historickým jádrem města, spletí uliček, které jsou nezřídka úzké na šířku ramen a ve které je prakticky nemožné se orientovat (na naší návštěvě jsme potkali i šílence snažící se spletité bludiště rozluštit v mapě), nakonec vás uličky, můstky a průchody vždy bezpečně dovedou na známá místa a nemusíte mít obavu, že byste se ve městě ztratili, na každém rohu můžete najít směrovky, které vám poradí cestu a směr (vetšinou napovídají, že všechny směry, kterými se vydáte, jsou správné).


Bez masky neodejdem!

Maškary benátského karnevalu jsou vyhlášené a typické svou pestrostí. Můžete potkat nepředstavitelné kostýmy všech tvarů a barev, které jsou často rodinným pokladem a dědictvím místních obyvatel a ti jsou na své převleky náležitě pyšní. Ale každý návštěvník má možnost se schovat pod roušku masky, kterou si může pořídit na každém rohu či v každém druhém benátském obchůdku, a záleží jen na něm, zda je to jen škraboška na obličej za pár Euro či nákladný kostým, jehož cena může vystoupat do tisíců. Pokud nestojíte o plastovou alternativu od pouličních prodejců, tak při troše trpělivosti není obtížné narazit na obchůdek-dílničku, kde nakoupíte ručně vyráběné a malované masky v cenách ne příliš odlišných od jinde nabízeného průmyslového zboží. Každopádně nelitujte obětovat deset-dvacet Euro za masku, která se při odjezdu stane krásným suvenýrem, stejně tak jako hromada fotografií maškar, které ochotně zapózují před vaším hladovým objektivem.


Benátky nejsou jen karneval

Na náměstí San Marco vám rozhodně nemůže ujít jeho dominanta věž Kampanila (Campanile), ze které lze krásně zhlédnout na celé město, Bazilika Svatého Marka (Basilica di San Marco), bohatě zdobená díly slavných italských mistrů, Dóžecí palác (Palazzo Ducale), sídlo benátských panovníků, které je pomocí slavného mostu vzdechů (Ponte dei Sospiri) spojené s někdejším vězením. I v období karnevalu má dozajista smysl navštívit aspoň ty nejznámější benátská místa, i když právě v této době je potřeba počítat s vysokou návštěvností a u vstupů se tvoří nemalé fronty. Je téměř povinností se vydat na výlet lodí „vaporetti“ (obdobou našich městských autobusů) nebo na gondole po Canal Grande a proplout pod největším z místních mostů* Ponte Rialto. Ponte Rialto je most rozdělený do tří částí, z dvou krajních se můžete kochat pohledem na kanál a jeho čilý život zatímco v prostřední části mostu naleznete množství obchůdků, převážně se zlatnickým zbožím. Dalším místem k zastavení je *Galleria dell´Academia, galerie s největší sbírkou benátského umění plná děl těch nejznámějších nejen italských mistrů. Benátky jsou městem umění, a pokud nejste příznivci složitého plánování a rozvrhů nezoufejte, umělecká díla a zážitky na vás čekají snad na každém rohu. Nelze spočítat množství galerií, muzeí, kostelů a paláců, které na procházce městem potkáte.


Pohodlně do Benátek

Rozhodnete-li se vydat na benátský karneval, máte několik možností. Tou asi nejsnazší je pomocí cestovní kanceláře. Téměř každá cestovní kancelář má ve své nabídce dvou nebo jednodenní návštěvu karnevalu, pomocí autokaru. Ovšem upozorňuji, že jednodenní návštěva byť lákavá svou nízkou cenou, je na karneval těchto rozměrů opravdu málo. Výhodou výletu s CK je, že o ubytování s dopravou je postaráno a vždy je po ruce kvalifikovaný průvodce, který vám alespoň v prvotní orientaci po Benátkách a karnevalu ochotně poradí. Další možností dopravy je vozem, cca 700 km za volantem sice není úkol nezvladatelný ovšem z důvodu úspor sil na samotnou slavnost, bych volil variantu třetí a to vlakem. Z České Republiky není problém vyhledat vhodné vlakové spojení přímo do Benátek s nočním přejezdem. A ve vagónu s lůžkovou úpravou se jedná o jeden z nepohodlnějších a cenově dostupných způsobů přepravy.


Ubytování je možné sehnat přímo v Benátkách, ačkoli cenově je jistě přijatelnější rezervovat si ubytování v některém přilehlém letovisku poblíž samotného města například v Mestre či Lido di Jesolo. Rozhodnete-li se o cestu ve vlastní režii je nutné si ubytování zajistit s dostatečným předstihem, karneval je hojně navštěvován a době samotné slavnosti by mohlo být poměrně náročné snad přímo nemožné sehnat volný hotel či penzion. Doprava z letovisek do samotných Benátek je dobře zajišťována hromadnou dopravou (lodě a autobusy), která v pravidelných a dostatečně krátkých intervalech toto spojení zajišťuje, takže není potřeba tak úplně pečlivě sledovat jízdní řády všech společností, ovšem alespoň všeobecná představa o odjezdech směrem k místu vašeho bydlení není nikdy na škodu.

Karneval v Benátkách je skvělý tip na začátek cestovatelské sezóny roku. Slavnost barev vás po dlouhé a šedivé zimě naladí, k dalším cestám za poznáním a zážitky.

V únoru na karneval


Benátský karneval je asi nejznámější evropský masopustní rej (carne-maso, vale-sbohem). Každý rok v únoru se do Benátek sjíždí tisíce návštěvníků zažít nezapomenutelnou atmosféru slavnosti, jejichž historie sahá až do patnáctého století. Benátský karneval byl světově známý a hojně navštěvovaný již před několika sty lety. Anonymita pod maskou bourala všechny zábrany, třídní rozdíly byly smazány a masopustní festival v Benátkách dostával podobu starověkých pohanských slavností. Díky přispění církve v 18. století byla masopustní oslava na více než sto let v Benátkách zakázána. K obnovení karnevalu došlo až v druhé polovině 20. století.

Nová podoba karnevalu se stala spíše turistickou atrakcí než bujarou nespoutaností jako kdysi, avšak i dnes stojí za to slavný italský masopustní festival masek navštívit. Uprostřed romantického města, plného křivolakých úzkých uliček protkaných bezpočtem vodních kanálů, které se hemží černými gondolami, můžeme nasát nezapomenutelnou atmosféru, kterou Benátky oplývají. Město plné maškar v historických kostýmech vás naprosto uchvátí.

Hlavní karnevalový program se odehrává na nejznámějším benátském náměstí Piazza San Marco a přilehlém nábřeží, kudy rovněž prochází tradiční masopustní průvod, který byste si při návštěvě karnevalu neměli nechat ujít. Ovšem karnevalem žije celé historické centrum města, je možné navštívit spoustu koncertů, divadelních a pouličních představení a karneval si lze užít, aniž byste si museli plánovat pevný program. Stačí se jen prostě zatoulat v bludišti benátských ulic a karneval si vás sám najde. Ačkoli se lze celé hodiny potulovat historickým jádrem města, spletí uliček, které jsou nezřídka úzké na šířku ramen a ve které je prakticky nemožné se orientovat (na naší návštěvě jsme potkali i šílence snažící se spletité bludiště rozluštit v mapě), nakonec vás uličky, můstky a průchody vždy bezpečně dovedou na známá místa a nemusíte mít obavu, že byste se ve městě ztratili, na každém rohu můžete najít směrovky, které vám poradí cestu a směr (vetšinou napovídají, že všechny směry, kterými se vydáte, jsou správné).


Bez masky neodejdem!

Maškary benátského karnevalu jsou vyhlášené a typické svou pestrostí. Můžete potkat nepředstavitelné kostýmy všech tvarů a barev, které jsou často rodinným pokladem a dědictvím místních obyvatel a ti jsou na své převleky náležitě pyšní. Ale každý návštěvník má možnost se schovat pod roušku masky, kterou si může pořídit na každém rohu či v každém druhém benátském obchůdku, a záleží jen na něm, zda je to jen škraboška na obličej za pár Euro či nákladný kostým, jehož cena může vystoupat do tisíců. Pokud nestojíte o plastovou alternativu od pouličních prodejců, tak při troše trpělivosti není obtížné narazit na obchůdek-dílničku, kde nakoupíte ručně vyráběné a malované masky v cenách ne příliš odlišných od jinde nabízeného průmyslového zboží. Každopádně nelitujte obětovat deset-dvacet Euro za masku, která se při odjezdu stane krásným suvenýrem, stejně tak jako hromada fotografií maškar, které ochotně zapózují před vaším hladovým objektivem.


Benátky nejsou jen karneval

Na náměstí San Marco vám rozhodně nemůže ujít jeho dominanta věž Kampanila (Campanile), ze které lze krásně zhlédnout na celé město, Bazilika Svatého Marka (Basilica di San Marco), bohatě zdobená díly slavných italských mistrů, Dóžecí palác (Palazzo Ducale), sídlo benátských panovníků, které je pomocí slavného mostu vzdechů (Ponte dei Sospiri) spojené s někdejším vězením. I v období karnevalu má dozajista smysl navštívit aspoň ty nejznámější benátská místa, i když právě v této době je potřeba počítat s vysokou návštěvností a u vstupů se tvoří nemalé fronty. Je téměř povinností se vydat na výlet lodí „vaporetti“ (obdobou našich městských autobusů) nebo na gondole po Canal Grande a proplout pod největším z místních mostů* Ponte Rialto. Ponte Rialto je most rozdělený do tří částí, z dvou krajních se můžete kochat pohledem na kanál a jeho čilý život zatímco v prostřední části mostu naleznete množství obchůdků, převážně se zlatnickým zbožím. Dalším místem k zastavení je *Galleria dell´Academia, galerie s největší sbírkou benátského umění plná děl těch nejznámějších nejen italských mistrů. Benátky jsou městem umění, a pokud nejste příznivci složitého plánování a rozvrhů nezoufejte, umělecká díla a zážitky na vás čekají snad na každém rohu. Nelze spočítat množství galerií, muzeí, kostelů a paláců, které na procházce městem potkáte.


Pohodlně do Benátek

Rozhodnete-li se vydat na benátský karneval, máte několik možností. Tou asi nejsnazší je pomocí cestovní kanceláře. Téměř každá cestovní kancelář má ve své nabídce dvou nebo jednodenní návštěvu karnevalu, pomocí autokaru. Ovšem upozorňuji, že jednodenní návštěva byť lákavá svou nízkou cenou, je na karneval těchto rozměrů opravdu málo. Výhodou výletu s CK je, že o ubytování s dopravou je postaráno a vždy je po ruce kvalifikovaný průvodce, který vám alespoň v prvotní orientaci po Benátkách a karnevalu ochotně poradí. Další možností dopravy je vozem, cca 700 km za volantem sice není úkol nezvladatelný ovšem z důvodu úspor sil na samotnou slavnost, bych volil variantu třetí a to vlakem. Z České Republiky není problém vyhledat vhodné vlakové spojení přímo do Benátek s nočním přejezdem. A ve vagónu s lůžkovou úpravou se jedná o jeden z nepohodlnějších a cenově dostupných způsobů přepravy.


Ubytování je možné sehnat přímo v Benátkách, ačkoli cenově je jistě přijatelnější rezervovat si ubytování v některém přilehlém letovisku poblíž samotného města například v Mestre či Lido di Jesolo. Rozhodnete-li se o cestu ve vlastní režii je nutné si ubytování zajistit s dostatečným předstihem, karneval je hojně navštěvován a době samotné slavnosti by mohlo být poměrně náročné snad přímo nemožné sehnat volný hotel či penzion. Doprava z letovisek do samotných Benátek je dobře zajišťována hromadnou dopravou (lodě a autobusy), která v pravidelných a dostatečně krátkých intervalech toto spojení zajišťuje, takže není potřeba tak úplně pečlivě sledovat jízdní řády všech společností, ovšem alespoň všeobecná představa o odjezdech směrem k místu vašeho bydlení není nikdy na škodu.

Karneval v Benátkách je skvělý tip na začátek cestovatelské sezóny roku. Slavnost barev vás po dlouhé a šedivé zimě naladí, k dalším cestám za poznáním a zážitky.

Na workcamp do jihozápadní Keni

O návštěvě Afriky a jejích národních parků jsem snila od
dětství, kdy mě zcela pohltily film a knížka Volání divočiny.
I když se to zdálo i mně zprvu neuvěřitelné, nakonec jsem
skutečně odletěla a poznala tak obě tváře kouzelného černého kontinentu
– krásnou přírodu i neskutečnou chudobu. A to vše skrz workcamp
v jihozápadní Keni.

O návštěvě Afriky a jejích národních parků jsem snila od dětství, kdy mě zcela pohltily film a knížka Volání divočiny. I když se to zdálo i mně zprvu neuvěřitelné, nakonec jsem skutečně odletěla a poznala tak obě tváře kouzelného černého kontinentu – krásnou přírodu i neskutečnou chudobu. A to vše skrz workcamp v jihozápadní Keni.

Šok čerstvého řidiče

Jako největší problém celého výletu se ukázala letenka, tedy lépe řečeno místo odletu. Po prozkoumání téměř všech možných i nemožných spojů jsem se rozhodla pro let přes Dubaj se společností Emirates za příjemných patnáct tisíc. Cesta letadlem z Mnichova směrem na Arabský poloostrov a poté do Nairobi trvala skoro celý den. Prvním ostrým kontrastem oproti Evropě a hlavně luxusu Spojených arabských emirátů byli po zuby ozbrojení vojáci na letišti a nepříjemný a podezřívavý personál na odbavení. Nejprve se jim moc nezdálo moje vízum, které vydala britská ambasáda v Praze, poté mě zpovídali, co že to vezu v batohu. Marně jsem lovila v paměti anglická slovíčka pro spodní prádlo a hygienické potřeby. Na letišti už čekali k mé velké úlevě zástupci Kenya Voluntary Development Association a dopravili mě do předem objednaného hotelu. Cesta v taxíku byla trochu šokem. V Keni se podle britských pravidel jezdí vlevo, to ale nebylo z jízdy mého řidiče vůbec poznat, jakožto čerstvý absolvent autoškoly jsem napočítala kolem deseti různých dopravních přestupků.


Masajské volání divočiny

Před začátkem workcampu jsem se spolu se čtyřmi dalšími dobrovolníky vypravila na safari. V oblasti parku Maasai Mara žijí převážně Masajové, jeden z dvaačtyřiceti keňských kmenů. Přestože nepatří ani k největším, ani ke kulturně nejvyspělejším považuje se díky dokumentárním filmům za jakýsi symbol Keni. Masajský štít symbolizující odvahu a bojovnost se dokonce stal součástí keňské vlajky. Masajové věří, že bůh jim věnoval veškerý skot na světě a podle toho se také chovají. Tradičně se živí pastevectvím a život celé vesnice čítající zpravidla kolem stovky obyvatel se točí výhradně kolem domácích zvířat. Přes den děti a muži hlídají stáda a ženy zatím ve vesnici staví domy a vyrábí upomínkové předměty pro turisty, vaří a starají se o děti. Oproti ostatním kmenům vstupují Masajové do manželství mnohem později, dívky obvykle ve věku mezi sedmnácti a dvaceti lety, muži se žení ve dvaadvaceti nebo později. Typické pro masajskou rodinu je mnohoženství, které dokazuje zámožnost manžela, jelikož ze zvyku muž povinně za manželku platí její rodině dvacet krav. Rodiče a všechny děti bydlí v jednom domku zvaném „maňata“. Synové zůstávají v matčině domě do doby, než se ožení, poté nabývají naprosté samostatnosti a rodina se o ně přestává zajímat.

Cesta za slony do nejznámějšího národního parku Maasai Mara Rezervace Maasai Mara sousedí s tanzanským Serengeti. Místo lovců s puškami dnes nahání zvířata turisté s fotoaparáty. Linus, náš řidič a průvodce parkem, byl v hledání zvířat opravdu velmi zkušený, často jsme ani netušili, proč tak najednou uhnul z cesty, a pak se před námi vynořil párek pštrosů, skupina zeber či rodinka levhartů.


Druhý den v parku jsme míjeli jedno z mála jezírek, najednou vynořila se zpoza keře sloní samice a zastavila se asi pět metrů od auta. Stála a prohlížela si nás a my jí, vytáhli jsme foťáky a začali fotit, k našemu překvapení se slonice otočila přímo na nás, roztáhla uši, a pak se ještě zvolna otočila o devadesát stupňů. „Úplná modelka,“ smáli jsme se. Díky slonímu setkání nás přepadl hlad, že bychom „snědli i slona“, a tak přišla na řadu svačinová pauza. Vždycky jsem si myslela, že okrást se těmi malými milými opičkami může nechat jen opravdový turista-blb, ale pokud se nechci za takového považovat, musím svůj názor přehodnotit. Ihned po rozbalení svačin, začal nefalšovaný opičí útok. Organizovaná tlupa paviánů se na nás vrhla stylem kapsářů z Václaváku. Zatímco nejmenší člen rodinky odlákal pozornost pokusem ukrást banán, opičí samec skočil na stůl a ukradl celou krabici s kuřetem, sendvičem a ovocem. Linus nás však uklidnil tím, že okradených je devět skupin z deseti. Pokud prý se chceme pomstít, ať příště uděláme jednu krabici navíc a sendviče naplníme feferonkami. To jsme sice nestihli, ale příště to určitě zkusíme.

Třetí den safari jsme vyrazili na cesty velmi brzy, ještě před svítáním. Nutno podotknout, že díky poloze těsně kolem rovníku trvají keňské dny a noci stejnou dobu, a proto ke svítání dochází kolem sedmé hodiny. Rána jsou velmi chladná a pro příště si balím i podzimní bundu a rukavice, nicméně pozorování pasoucích se zvířat při východu slunce je nezapomenutelný zážitek a teplé kakao při pozdní snídani v anglickém stylu prohřeje i nejzmrzlejší části těla. Snad každý v tuto chvíli pocítí důvod, proč byla Afrika tak oblíbeným místem pro dobrodruhy století páry.

Výškové budovy a slum? Vítejte v Nairobi!

V den odjezdu na workcamp jsem měla úžasnou možnost poznat pravou tvář Nairobi. Toto nepříliš staré město, postavené na železniční trase z přímořské Mombasy do Kisumu, největšího přístavu Viktoriina jezera, je také městem obrovských rozporů. V nové části se honosí vysokými kancelářskými budovami z šedesátých let, konferenčním centrem Kenyatta International Conference Centre a nově postaveným sportovním stadionem pro třicet tisíc lidí, většina tamějších obyvatel však žije v Kibeře, druhém největším africkém slumu. Doprava se potýká s obrovskými problémy a horko spolu s výfukovými plyny z prastarých aut dotváří tíživou atmosféru dusícího se města. Po několika minutách chůze směrem na autobusové nádraží jsme byli od typického afrického prachu špinaví od hlavy až k patě. „Vážně nevím, jak to místní zvládají, vypadat pořád tak čistě,“ polemizoval jeden z kolegů – dobrovolníků.


INEX – Sdružení dobrovolných aktivit (INEX-SDA) je nevládní nezisková organizace působící od roku 1991 v oblasti mezinárodního dobrovolnictví. Zprostředkováváme dobrovolnické projekty po celém světě a pro zahraniční zájemce organizujeme podobné pobyty u nás. Ročně vyšleme do světa na krátkodobé či dlouhodobé projekty kolem 700 dobrovolníků a pro 400 zahraničních zajišťujeme program v Česku. Cílem naší činnosti je umožňovat lidem, aby prostřednictvím dobrovolné práce pomáhali tam, kde je potřeba, a věnovali svůj čas aktivitám, které prospějí dobré věci a obohatí i je samotné.

Reklama v autobuse

Cestování po Keni je pokaždé velký zážitek, a to i pokud vás nepostihnou žádné nehody ani defekty. Řidiči autobusů, kteří by se z fleku mohli přihlásit na Rallye Paříž – Dakar s velkou šancí na úspěch, absolutně neberou v potaz katastrofální stav cest a pravidelné zastávky po čtyřech hodinách jim opravdu nic neříkají. Místo u nás tak oblíbených promítání filmů během cest prochází uličkou obchodníci a prodávají všemožné zboží, někteří dokonce využívají prvků telemarketingu, který nás velice pobavil, přestože celé představení probíhalo ve svahilštině. Po osmi hodinách cesty jsme konečně vystoupili z autobusu v naději, že jde konečnou zastávkou. Nicméně nás po šesti až sedmi lidech naskládali do taxíků a jelo se dál. „Tohle nemůžu říct nikdy našim,“ vysoukala jsem ze sebe francouzsky přemýšlejíc o tom, jak by reagovali rodiče na náš způsob přepravy. To jsem ještě netušila, že přijdou časy, kdy nás v tom autě bude dvanáct.

Jsem boháč, protože mám mobil

Přivítání obyvatel Kuria West bylo více než srdečné, přestože jsme se cítili opravdu velice unaveni po dlouhé cestě, nemohli jsme netancovat s místními. Ve dvaceti prostě neodmítnete, když vás o tanec požádá šedesátiletý stařík.

Divize Kuria West je považována za jednu z nejchudších částí Keni. Lidé se živí převážně zemědělstvím, méně často pak pastevectvím. Kmen Kuria patří mezi minoritní a jejich jazykem mluví velké množství lidí v sousední Tanzanii. „Do Tanzanie to dojdete pěšky, vždyť je to jen třicet mil,“ sdělil nám místní stařík.

Při povinné představovací návštěvě v lokálních úřadech jsme se stali svědky další pro Afričany tolik typické vlastnosti, krom faktu, jak moc si potrpí na oficiality, veřejné proslovy ze svých úst a tituly, tak stejně tolik nevěnují pozornost komukoli jinému. Během oficiálního představování africký protějšek klidně bez omluvy zvedl zvonící mobilní telefon a se slovy:„Go on, please,“ začal telefonovat. Mobil slouží v Keni jako důkaz, že jste bohatí. Nebo spíše, že si na bohatého hrajete, protože drtivá většina majitelů telefonů nemá zavedenou doma elektřinu, a tak i za dobíjení musí platit.

Pole plná trávy

Jedním z hlavních vývozních artiklů Keni je tabák. Jeho pěstování na malebných kopečkách jihozápadní Keni mimo jiné způsobuje, že velké množství tamějších dětí vymění studium za okamžitý výdělek na poli. Nicméně nedostatek vzdělání i peněz nedovolí místním produkovat skutečně kvalitní plodiny, pole zůstávají zpravidla zarostlá trávou a jiným plevelem. O to tragikomičtěji pak vyzní několik prosperujících rostlin marihuany uprostřed skomírající kukuřice, která slouží místním jako základ stravování. Mhindi (svahilský výraz pro kukuřici) se připravuje buď pečená v ohni, jak jï známe i my v podobě kaše zvané porridge, nebo jako ugali, keňské variaci na houskový knedlík.


Syn Afriky aneb Obamamánie

Po dvou týdnech strávených návštěvami domů a domečků místních lidí a zapojování se do kultury komunity Nyamagagana jsme se rozhodli zbaběle utéct na víkend do míst s elektřinou a teplou vodou. Jelikož z Migori, „krajského města“ naší oblasti, to do Kisumu trvá jen kolem dvou a půl hodin podle autodopravce, což v evropském časy znamená čtyři hodinky cesty, cíl cesty byl jasný. Přístav Kisumu je třetí největší město v Keni, dnes známé celému světu zejména díky blízkosti rodného domu babičky Barracka Obamy. „Born Africa, manage America,“ hlásají snad všechny plakáty ve městě a hrdě zobrazují černošského prezidenta před vlajícími vlajkami USA a Keni. Pýchu na svého syna nezkalí ani fakt, že během červencové návštěvy Afriky prezident Obama navštívil Ghanu a ne „rodnou“ Keňu. I tak počet dětí se jménem Barrack Obama raketově vzrostl. Sama jsem měla tu čest jednoho chovat, zatímco jeho matka nám pobaveně ukazovala, jak dostat všudypřítomný oranžový prach z oblečení.

Nessie ve Viktoriině jezeru

Největší jezero černého kontinentu se kromě své rozlohy pyšní i jednou z největších kolonií vodního ptactva a skupinou hrochů, kteří jsou zde přísně chráněni. Jelikož nejsme žádní ornitologové, naše zvědavost nás zavedla do hroší zátoky. Díky citlivé kůži tráví tlustokožci celý den ponořeni do vody, a tak jsme se vydali „na hrochy“ k večeru. Loďka nás dovezla za šera asi na sto metrů od rodinky líně si plavajících obrů, kteří z dálky a v šeru připomínali fotky dokazující přítomnost pravěké příšery ve skotském Loch Ness. Blíž jsme se k nejnebezpeč­nějšímu zvířeti Afriky neodvážili.

Všechny turistické průvodce považují Kisumu za ideální místo pro nákup typicky afrických „crafts“, a proto jsme neodolali a vydali se na tržiště. Snaha prodejců vzbudit soucit provází Muzungu (svahilský výraz pro bělocha) na každém kroku a je opravdu nutné se obrnit, jelikož prodejci suvenýrů opravdu nepatří mezi chudinu. Co je pro Evropana pakatel, vydělá průměrný Keňan za měsíc. Bez smlouvání to nejde a neškodí ani drobné divadlo na téma „odcházím, protože naproti to prodávají za polovic“.


Nesnáším loučení

Odjezd se nesnesitelně blížil a my si uvědomovali, jak moc si lidé na sebe zvyknou během měsíce a jak málo vlastně potřebujeme k životu. Během posledních dní jsme dokončili práci na škole, rozloučili se s místními a slíbili, že hned jak se vrátíme zpět do Keni, určitě je navštívíme. Také začaly naplno přípravy na projekt zaměřený proti ženské obřízce, tak hojně praktikované v afrických zemích, a na podporu středoškolského vzdělání dívek. S těžkým srdcem a velkolepými plány jsme dojeli zpět do Nairobi a odtud každý sám domů.

Když jsme se poprvé setkali s naším campleaderem, řekl nám: „Pamatujte si, co cítíte, až budete opouštět Afriku, a řekněte to doma všem.“ Štěstí, že uvidím své blízké, se mísí se smutkem z opouštění té kouzelné země, kde děti chtějí chodit do školy, ale nemůžou, a dospělí doufají v lepší budoucnost, která v nejbližší době nepřijde.

O návštěvě Afriky a jejích národních parků jsem snila od dětství, kdy mě zcela pohltily film a knížka Volání divočiny. I když se to zdálo i mně zprvu neuvěřitelné, nakonec jsem skutečně odletěla a poznala tak obě tváře kouzelného černého kontinentu – krásnou přírodu i neskutečnou chudobu. A to vše skrz workcamp v jihozápadní Keni.

Šok čerstvého řidiče

Jako největší problém celého výletu se ukázala letenka, tedy lépe řečeno místo odletu. Po prozkoumání téměř všech možných i nemožných spojů jsem se rozhodla pro let přes Dubaj se společností Emirates za příjemných patnáct tisíc. Cesta letadlem z Mnichova směrem na Arabský poloostrov a poté do Nairobi trvala skoro celý den. Prvním ostrým kontrastem oproti Evropě a hlavně luxusu Spojených arabských emirátů byli po zuby ozbrojení vojáci na letišti a nepříjemný a podezřívavý personál na odbavení. Nejprve se jim moc nezdálo moje vízum, které vydala britská ambasáda v Praze, poté mě zpovídali, co že to vezu v batohu. Marně jsem lovila v paměti anglická slovíčka pro spodní prádlo a hygienické potřeby. Na letišti už čekali k mé velké úlevě zástupci Kenya Voluntary Development Association a dopravili mě do předem objednaného hotelu. Cesta v taxíku byla trochu šokem. V Keni se podle britských pravidel jezdí vlevo, to ale nebylo z jízdy mého řidiče vůbec poznat, jakožto čerstvý absolvent autoškoly jsem napočítala kolem deseti různých dopravních přestupků.


Masajské volání divočiny

Před začátkem workcampu jsem se spolu se čtyřmi dalšími dobrovolníky vypravila na safari. V oblasti parku Maasai Mara žijí převážně Masajové, jeden z dvaačtyřiceti keňských kmenů. Přestože nepatří ani k největším, ani ke kulturně nejvyspělejším považuje se díky dokumentárním filmům za jakýsi symbol Keni. Masajský štít symbolizující odvahu a bojovnost se dokonce stal součástí keňské vlajky. Masajové věří, že bůh jim věnoval veškerý skot na světě a podle toho se také chovají. Tradičně se živí pastevectvím a život celé vesnice čítající zpravidla kolem stovky obyvatel se točí výhradně kolem domácích zvířat. Přes den děti a muži hlídají stáda a ženy zatím ve vesnici staví domy a vyrábí upomínkové předměty pro turisty, vaří a starají se o děti. Oproti ostatním kmenům vstupují Masajové do manželství mnohem později, dívky obvykle ve věku mezi sedmnácti a dvaceti lety, muži se žení ve dvaadvaceti nebo později. Typické pro masajskou rodinu je mnohoženství, které dokazuje zámožnost manžela, jelikož ze zvyku muž povinně za manželku platí její rodině dvacet krav. Rodiče a všechny děti bydlí v jednom domku zvaném „maňata“. Synové zůstávají v matčině domě do doby, než se ožení, poté nabývají naprosté samostatnosti a rodina se o ně přestává zajímat.

Cesta za slony do nejznámějšího národního parku Maasai Mara Rezervace Maasai Mara sousedí s tanzanským Serengeti. Místo lovců s puškami dnes nahání zvířata turisté s fotoaparáty. Linus, náš řidič a průvodce parkem, byl v hledání zvířat opravdu velmi zkušený, často jsme ani netušili, proč tak najednou uhnul z cesty, a pak se před námi vynořil párek pštrosů, skupina zeber či rodinka levhartů.


Druhý den v parku jsme míjeli jedno z mála jezírek, najednou vynořila se zpoza keře sloní samice a zastavila se asi pět metrů od auta. Stála a prohlížela si nás a my jí, vytáhli jsme foťáky a začali fotit, k našemu překvapení se slonice otočila přímo na nás, roztáhla uši, a pak se ještě zvolna otočila o devadesát stupňů. „Úplná modelka,“ smáli jsme se. Díky slonímu setkání nás přepadl hlad, že bychom „snědli i slona“, a tak přišla na řadu svačinová pauza. Vždycky jsem si myslela, že okrást se těmi malými milými opičkami může nechat jen opravdový turista-blb, ale pokud se nechci za takového považovat, musím svůj názor přehodnotit. Ihned po rozbalení svačin, začal nefalšovaný opičí útok. Organizovaná tlupa paviánů se na nás vrhla stylem kapsářů z Václaváku. Zatímco nejmenší člen rodinky odlákal pozornost pokusem ukrást banán, opičí samec skočil na stůl a ukradl celou krabici s kuřetem, sendvičem a ovocem. Linus nás však uklidnil tím, že okradených je devět skupin z deseti. Pokud prý se chceme pomstít, ať příště uděláme jednu krabici navíc a sendviče naplníme feferonkami. To jsme sice nestihli, ale příště to určitě zkusíme.

Třetí den safari jsme vyrazili na cesty velmi brzy, ještě před svítáním. Nutno podotknout, že díky poloze těsně kolem rovníku trvají keňské dny a noci stejnou dobu, a proto ke svítání dochází kolem sedmé hodiny. Rána jsou velmi chladná a pro příště si balím i podzimní bundu a rukavice, nicméně pozorování pasoucích se zvířat při východu slunce je nezapomenutelný zážitek a teplé kakao při pozdní snídani v anglickém stylu prohřeje i nejzmrzlejší části těla. Snad každý v tuto chvíli pocítí důvod, proč byla Afrika tak oblíbeným místem pro dobrodruhy století páry.

Výškové budovy a slum? Vítejte v Nairobi!

V den odjezdu na workcamp jsem měla úžasnou možnost poznat pravou tvář Nairobi. Toto nepříliš staré město, postavené na železniční trase z přímořské Mombasy do Kisumu, největšího přístavu Viktoriina jezera, je také městem obrovských rozporů. V nové části se honosí vysokými kancelářskými budovami z šedesátých let, konferenčním centrem Kenyatta International Conference Centre a nově postaveným sportovním stadionem pro třicet tisíc lidí, většina tamějších obyvatel však žije v Kibeře, druhém největším africkém slumu. Doprava se potýká s obrovskými problémy a horko spolu s výfukovými plyny z prastarých aut dotváří tíživou atmosféru dusícího se města. Po několika minutách chůze směrem na autobusové nádraží jsme byli od typického afrického prachu špinaví od hlavy až k patě. „Vážně nevím, jak to místní zvládají, vypadat pořád tak čistě,“ polemizoval jeden z kolegů – dobrovolníků.


INEX – Sdružení dobrovolných aktivit (INEX-SDA) je nevládní nezisková organizace působící od roku 1991 v oblasti mezinárodního dobrovolnictví. Zprostředkováváme dobrovolnické projekty po celém světě a pro zahraniční zájemce organizujeme podobné pobyty u nás. Ročně vyšleme do světa na krátkodobé či dlouhodobé projekty kolem 700 dobrovolníků a pro 400 zahraničních zajišťujeme program v Česku. Cílem naší činnosti je umožňovat lidem, aby prostřednictvím dobrovolné práce pomáhali tam, kde je potřeba, a věnovali svůj čas aktivitám, které prospějí dobré věci a obohatí i je samotné.

Reklama v autobuse

Cestování po Keni je pokaždé velký zážitek, a to i pokud vás nepostihnou žádné nehody ani defekty. Řidiči autobusů, kteří by se z fleku mohli přihlásit na Rallye Paříž – Dakar s velkou šancí na úspěch, absolutně neberou v potaz katastrofální stav cest a pravidelné zastávky po čtyřech hodinách jim opravdu nic neříkají. Místo u nás tak oblíbených promítání filmů během cest prochází uličkou obchodníci a prodávají všemožné zboží, někteří dokonce využívají prvků telemarketingu, který nás velice pobavil, přestože celé představení probíhalo ve svahilštině. Po osmi hodinách cesty jsme konečně vystoupili z autobusu v naději, že jde konečnou zastávkou. Nicméně nás po šesti až sedmi lidech naskládali do taxíků a jelo se dál. „Tohle nemůžu říct nikdy našim,“ vysoukala jsem ze sebe francouzsky přemýšlejíc o tom, jak by reagovali rodiče na náš způsob přepravy. To jsem ještě netušila, že přijdou časy, kdy nás v tom autě bude dvanáct.

Jsem boháč, protože mám mobil

Přivítání obyvatel Kuria West bylo více než srdečné, přestože jsme se cítili opravdu velice unaveni po dlouhé cestě, nemohli jsme netancovat s místními. Ve dvaceti prostě neodmítnete, když vás o tanec požádá šedesátiletý stařík.

Divize Kuria West je považována za jednu z nejchudších částí Keni. Lidé se živí převážně zemědělstvím, méně často pak pastevectvím. Kmen Kuria patří mezi minoritní a jejich jazykem mluví velké množství lidí v sousední Tanzanii. „Do Tanzanie to dojdete pěšky, vždyť je to jen třicet mil,“ sdělil nám místní stařík.

Při povinné představovací návštěvě v lokálních úřadech jsme se stali svědky další pro Afričany tolik typické vlastnosti, krom faktu, jak moc si potrpí na oficiality, veřejné proslovy ze svých úst a tituly, tak stejně tolik nevěnují pozornost komukoli jinému. Během oficiálního představování africký protějšek klidně bez omluvy zvedl zvonící mobilní telefon a se slovy:„Go on, please,“ začal telefonovat. Mobil slouží v Keni jako důkaz, že jste bohatí. Nebo spíše, že si na bohatého hrajete, protože drtivá většina majitelů telefonů nemá zavedenou doma elektřinu, a tak i za dobíjení musí platit.

Pole plná trávy

Jedním z hlavních vývozních artiklů Keni je tabák. Jeho pěstování na malebných kopečkách jihozápadní Keni mimo jiné způsobuje, že velké množství tamějších dětí vymění studium za okamžitý výdělek na poli. Nicméně nedostatek vzdělání i peněz nedovolí místním produkovat skutečně kvalitní plodiny, pole zůstávají zpravidla zarostlá trávou a jiným plevelem. O to tragikomičtěji pak vyzní několik prosperujících rostlin marihuany uprostřed skomírající kukuřice, která slouží místním jako základ stravování. Mhindi (svahilský výraz pro kukuřici) se připravuje buď pečená v ohni, jak jï známe i my v podobě kaše zvané porridge, nebo jako ugali, keňské variaci na houskový knedlík.


Syn Afriky aneb Obamamánie

Po dvou týdnech strávených návštěvami domů a domečků místních lidí a zapojování se do kultury komunity Nyamagagana jsme se rozhodli zbaběle utéct na víkend do míst s elektřinou a teplou vodou. Jelikož z Migori, „krajského města“ naší oblasti, to do Kisumu trvá jen kolem dvou a půl hodin podle autodopravce, což v evropském časy znamená čtyři hodinky cesty, cíl cesty byl jasný. Přístav Kisumu je třetí největší město v Keni, dnes známé celému světu zejména díky blízkosti rodného domu babičky Barracka Obamy. „Born Africa, manage America,“ hlásají snad všechny plakáty ve městě a hrdě zobrazují černošského prezidenta před vlajícími vlajkami USA a Keni. Pýchu na svého syna nezkalí ani fakt, že během červencové návštěvy Afriky prezident Obama navštívil Ghanu a ne „rodnou“ Keňu. I tak počet dětí se jménem Barrack Obama raketově vzrostl. Sama jsem měla tu čest jednoho chovat, zatímco jeho matka nám pobaveně ukazovala, jak dostat všudypřítomný oranžový prach z oblečení.

Nessie ve Viktoriině jezeru

Největší jezero černého kontinentu se kromě své rozlohy pyšní i jednou z největších kolonií vodního ptactva a skupinou hrochů, kteří jsou zde přísně chráněni. Jelikož nejsme žádní ornitologové, naše zvědavost nás zavedla do hroší zátoky. Díky citlivé kůži tráví tlustokožci celý den ponořeni do vody, a tak jsme se vydali „na hrochy“ k večeru. Loďka nás dovezla za šera asi na sto metrů od rodinky líně si plavajících obrů, kteří z dálky a v šeru připomínali fotky dokazující přítomnost pravěké příšery ve skotském Loch Ness. Blíž jsme se k nejnebezpeč­nějšímu zvířeti Afriky neodvážili.

Všechny turistické průvodce považují Kisumu za ideální místo pro nákup typicky afrických „crafts“, a proto jsme neodolali a vydali se na tržiště. Snaha prodejců vzbudit soucit provází Muzungu (svahilský výraz pro bělocha) na každém kroku a je opravdu nutné se obrnit, jelikož prodejci suvenýrů opravdu nepatří mezi chudinu. Co je pro Evropana pakatel, vydělá průměrný Keňan za měsíc. Bez smlouvání to nejde a neškodí ani drobné divadlo na téma „odcházím, protože naproti to prodávají za polovic“.


Nesnáším loučení

Odjezd se nesnesitelně blížil a my si uvědomovali, jak moc si lidé na sebe zvyknou během měsíce a jak málo vlastně potřebujeme k životu. Během posledních dní jsme dokončili práci na škole, rozloučili se s místními a slíbili, že hned jak se vrátíme zpět do Keni, určitě je navštívíme. Také začaly naplno přípravy na projekt zaměřený proti ženské obřízce, tak hojně praktikované v afrických zemích, a na podporu středoškolského vzdělání dívek. S těžkým srdcem a velkolepými plány jsme dojeli zpět do Nairobi a odtud každý sám domů.

Když jsme se poprvé setkali s naším campleaderem, řekl nám: „Pamatujte si, co cítíte, až budete opouštět Afriku, a řekněte to doma všem.“ Štěstí, že uvidím své blízké, se mísí se smutkem z opouštění té kouzelné země, kde děti chtějí chodit do školy, ale nemůžou, a dospělí doufají v lepší budoucnost, která v nejbližší době nepřijde.

Expedice do slovenských jeskyní

Ráno jsem byla na nohách jako první, protože mne vzbudily zvony kostela.
U nás se zvoní v šest a na Slovensku v pět. Ostatní vůbec
neměli pochopení pro moje brzké vstávání, ale nakonec vylezli. Dali a
Pavel spali v portále jeskyně a odtamtud se naskýtal úžasný výhled
na Velkou Fatru.

Slovákia MINIEXPE 21. – 23. 8. 2009

Personální složení: Pavel Kotrla, Dalibor Pastorek, Tomáš Pastrňák, Pavel Piskoř, Martina Šmídová, Martina Žourková

Tak tahle hora vápence nás vyprovokovala k zorganizování mini expedice na Slovensko a dala do kupy partu úžasných lidiček. Všechny nás totiž spojila snaha prožít něco nevšedního a taky obrovská zvědavost a zvídavost, jaké krásy skrývá Slovenské podzemí.

Vyjeli jsme z OV v 16.30 a se zastávkami v Petřvaldě a Příboře jsme byli v Lískovej v 20.15. Našli jsme se s kamarády z Ružomberské skupiny bez nějakých problémů, protože nás prozradil netopýr na kufru. Po zběžné lustraci co, kdo, jak a proč jsme vybalili, postavili stany a hlavně se pustili do konzumace hory zásob. Jak jsme později zjistili, chleba měl každý hořčici nikdo. Slovenské jeskyňáře očividně rozradostnil ostravský mls – což je domácí kořalka Š+J+H (mix švestky, jablka, hrušky). Nastala pružnější komunikace a najednou jsme se bavili jako bychom se znali celou věčnost a byli velmi dobří známí. Každý mlsal na co měl chuť a přitom jsme vstřebávali důležité informace o jeskyni. Já měla jen představu, že to je klasický nenáročný choďák podle videa, které mají na stránkách, a proto jsem vzala i dva úplné začátečníky. Uf, kde že byla pravda. Při opékání z kluků začalo vypadávat, kde jsou náročné lezecí partie a mně začal docházet optimismus a představa co se může stát, mi nedopřála klidného spánku.


Ráno jsem byla na nohách jako první, protože mne vzbudily zvony kostela. U nás se zvoní v šest a na Slovensku v pět. Ostatní vůbec neměli pochopení pro moje brzké vstávání, ale nakonec vylezli. Dali a Pavel spali v portále jeskyně a odtamtud se naskýtal úžasný výhled na Velkou Fatru. Probrali se i Slovenští bratia Miro, Miro a Maro. Miro Jurečka nám při snídani povídal o historii jeskyně, jenž je velice zajímavá.

Název kopce, kde se jeskyně nachází je údajně odvozen od červených mnichů (Templářů), kteří zde údajně pobývali a snad zde zanechali i nějakou bednu s pokladem. Ovšem jeskyně byla známa už od dob eneolitu, o čem svědčí nálezy kosterní, keramické a ozdobné. Jednoznačně nejvýznamnějším je objev měděného býčího dvojzápřahu, který je datován do roku 4 tis. p. n. l. Jeho výjimečnost spočívá v tom, že takové výtvarné zpracování domestikovaného zvířete nemá na Slovensku obdobu. Navíc podobný nález byl zaznamenán ještě v Polské Bytyni, ale všeobecně se předpokládá import těchto výrobků ze středomoří či Mezopotámie. Poté byla jeskyně obývána i v období kultur lužické, púchovské, v době římské a také částečně ve středověku.

V poslední době sloužila jako úkryt partyzánů během Slovenského Národního Povstání. Poté už nastala éra, kdy začali v jeskyni pracovat jeskyňáři, kteří jeskyně nedrancují, ale starají se o jejich záchranu pro příští generace.

Dobrodružství začíná

Kolem desáté hodiny jsme vlezli celí nadržení do jeskyně a podle Mira nás čeká 6hodinový pobyt v podzemí. Náležitě jsme se na to vybavili pitím, tatrankama a chlebem. Nejdříve jsme procházeli docela prostorné úvodní partie a nestačili obdivovat a fotit tu nádheru kolem nás. Poté se kluci rozhodli zpestřit nám prohlídku i náročnějšími partiemi. Když jsem se asi po dvacáté soukala do plazivky, která byla evidentně uzší než některé mé partie abdikovala jsem na funkci vůdce smečky a už jsem volila pobyt jen v prostorách, kde se dala narovnat záda a nehoblovaly se hýždě. V partiích zvané hotel B jsme potkali jinou skupinu jeskyňářů, kterou vedl Ken a ke které jsme se připojili. Prošli jsme si další hodně prostorné části jeskyně a ta méně korpulentní část výpravy pokračovala dál a já jsem se rozhodla prozkoumat terén i na povrchu. Venku svítilo sluníčko, a tak můj zablácený overal brzy oschnul a všude přítomné bláto šlo pěkně dolů.


Vydávám se prohlídnout si vodopád Lúčky a pociťuji hlad. Vracím se do Lískovej a odpočívám. Najednou ke mně kráčejí dva lidé, mám obavy, co se stalo. Ovšem oni byli krajané z Kopřivnice a došli na pokec. Už jsem měla strach, že je to krvelačný starosta Lískové a roztrhá mě na kusy. Po nějaké chvíli přicházejí celá banda a všeci zdrávi. Jsou jedna velká kula bahna. Dojmů je spousta a nabíráme směr hospoda na nějaké fajné papíno. Usnuli jsme jako by nás hodili do vody.

Dëmenovská ladová jeskyně

Druhý den jsme se probudili do ne moc příjemného počasí, prší a je chladno. To nás ovšem neodradí od návštěvy Dëmenovské ladové jeskyně, kde jako jeskyňáři máme vstup zdarma. Všem se nám prohlídka líbila, ale jsme zvyklí na něco jiného. Tak nám kluci slíbili, že nás příště vezmou do nepřístupných částí. Loučíme se opět u dobrého jídla v Mikuláši a po té nabíráme směr Ostrava.


Byl to zase jednou povedený víkend plný prožitků a zážitků, na které jen tak brzy nezapomene. Hlavní ale bylo, že se podařilo dát dohromady 10 super lidiček, kteří mají společnou lásku k přírodě a jsou ochotni pro ni také něco obětovat. Hodně mě překvapilo, že v Ružomberské skupině jsou i studenti tedy mlaďoši, kteří místo sobotní diskotéky tráví čas v bahně jeskyní. Klobouk dolů.

Dojeli jsme v pořádku akorád si nějakou dobu budeme lízat rány. Asi po třech dnech za mnou přišla sekretářka s otázkou, jestli mě doma přítel nebije, protože jsem byla samá modřina. Těžce jsem ji přesvědčovala, že na mě nikdo nesáhl, že za vše může můj obdiv k podzemním prostorám.

Už se těším na další akce v podzemí a zase vám o nich podám report.

Slovákia MINIEXPE 21. – 23. 8. 2009

Personální složení: Pavel Kotrla, Dalibor Pastorek, Tomáš Pastrňák, Pavel Piskoř, Martina Šmídová, Martina Žourková

Tak tahle hora vápence nás vyprovokovala k zorganizování mini expedice na Slovensko a dala do kupy partu úžasných lidiček. Všechny nás totiž spojila snaha prožít něco nevšedního a taky obrovská zvědavost a zvídavost, jaké krásy skrývá Slovenské podzemí.

Vyjeli jsme z OV v 16.30 a se zastávkami v Petřvaldě a Příboře jsme byli v Lískovej v 20.15. Našli jsme se s kamarády z Ružomberské skupiny bez nějakých problémů, protože nás prozradil netopýr na kufru. Po zběžné lustraci co, kdo, jak a proč jsme vybalili, postavili stany a hlavně se pustili do konzumace hory zásob. Jak jsme později zjistili, chleba měl každý hořčici nikdo. Slovenské jeskyňáře očividně rozradostnil ostravský mls – což je domácí kořalka Š+J+H (mix švestky, jablka, hrušky). Nastala pružnější komunikace a najednou jsme se bavili jako bychom se znali celou věčnost a byli velmi dobří známí. Každý mlsal na co měl chuť a přitom jsme vstřebávali důležité informace o jeskyni. Já měla jen představu, že to je klasický nenáročný choďák podle videa, které mají na stránkách, a proto jsem vzala i dva úplné začátečníky. Uf, kde že byla pravda. Při opékání z kluků začalo vypadávat, kde jsou náročné lezecí partie a mně začal docházet optimismus a představa co se může stát, mi nedopřála klidného spánku.


Ráno jsem byla na nohách jako první, protože mne vzbudily zvony kostela. U nás se zvoní v šest a na Slovensku v pět. Ostatní vůbec neměli pochopení pro moje brzké vstávání, ale nakonec vylezli. Dali a Pavel spali v portále jeskyně a odtamtud se naskýtal úžasný výhled na Velkou Fatru. Probrali se i Slovenští bratia Miro, Miro a Maro. Miro Jurečka nám při snídani povídal o historii jeskyně, jenž je velice zajímavá.

Název kopce, kde se jeskyně nachází je údajně odvozen od červených mnichů (Templářů), kteří zde údajně pobývali a snad zde zanechali i nějakou bednu s pokladem. Ovšem jeskyně byla známa už od dob eneolitu, o čem svědčí nálezy kosterní, keramické a ozdobné. Jednoznačně nejvýznamnějším je objev měděného býčího dvojzápřahu, který je datován do roku 4 tis. p. n. l. Jeho výjimečnost spočívá v tom, že takové výtvarné zpracování domestikovaného zvířete nemá na Slovensku obdobu. Navíc podobný nález byl zaznamenán ještě v Polské Bytyni, ale všeobecně se předpokládá import těchto výrobků ze středomoří či Mezopotámie. Poté byla jeskyně obývána i v období kultur lužické, púchovské, v době římské a také částečně ve středověku.

V poslední době sloužila jako úkryt partyzánů během Slovenského Národního Povstání. Poté už nastala éra, kdy začali v jeskyni pracovat jeskyňáři, kteří jeskyně nedrancují, ale starají se o jejich záchranu pro příští generace.

Dobrodružství začíná

Kolem desáté hodiny jsme vlezli celí nadržení do jeskyně a podle Mira nás čeká 6hodinový pobyt v podzemí. Náležitě jsme se na to vybavili pitím, tatrankama a chlebem. Nejdříve jsme procházeli docela prostorné úvodní partie a nestačili obdivovat a fotit tu nádheru kolem nás. Poté se kluci rozhodli zpestřit nám prohlídku i náročnějšími partiemi. Když jsem se asi po dvacáté soukala do plazivky, která byla evidentně uzší než některé mé partie abdikovala jsem na funkci vůdce smečky a už jsem volila pobyt jen v prostorách, kde se dala narovnat záda a nehoblovaly se hýždě. V partiích zvané hotel B jsme potkali jinou skupinu jeskyňářů, kterou vedl Ken a ke které jsme se připojili. Prošli jsme si další hodně prostorné části jeskyně a ta méně korpulentní část výpravy pokračovala dál a já jsem se rozhodla prozkoumat terén i na povrchu. Venku svítilo sluníčko, a tak můj zablácený overal brzy oschnul a všude přítomné bláto šlo pěkně dolů.


Vydávám se prohlídnout si vodopád Lúčky a pociťuji hlad. Vracím se do Lískovej a odpočívám. Najednou ke mně kráčejí dva lidé, mám obavy, co se stalo. Ovšem oni byli krajané z Kopřivnice a došli na pokec. Už jsem měla strach, že je to krvelačný starosta Lískové a roztrhá mě na kusy. Po nějaké chvíli přicházejí celá banda a všeci zdrávi. Jsou jedna velká kula bahna. Dojmů je spousta a nabíráme směr hospoda na nějaké fajné papíno. Usnuli jsme jako by nás hodili do vody.

Dëmenovská ladová jeskyně

Druhý den jsme se probudili do ne moc příjemného počasí, prší a je chladno. To nás ovšem neodradí od návštěvy Dëmenovské ladové jeskyně, kde jako jeskyňáři máme vstup zdarma. Všem se nám prohlídka líbila, ale jsme zvyklí na něco jiného. Tak nám kluci slíbili, že nás příště vezmou do nepřístupných částí. Loučíme se opět u dobrého jídla v Mikuláši a po té nabíráme směr Ostrava.


Byl to zase jednou povedený víkend plný prožitků a zážitků, na které jen tak brzy nezapomene. Hlavní ale bylo, že se podařilo dát dohromady 10 super lidiček, kteří mají společnou lásku k přírodě a jsou ochotni pro ni také něco obětovat. Hodně mě překvapilo, že v Ružomberské skupině jsou i studenti tedy mlaďoši, kteří místo sobotní diskotéky tráví čas v bahně jeskyní. Klobouk dolů.

Dojeli jsme v pořádku akorád si nějakou dobu budeme lízat rány. Asi po třech dnech za mnou přišla sekretářka s otázkou, jestli mě doma přítel nebije, protože jsem byla samá modřina. Těžce jsem ji přesvědčovala, že na mě nikdo nesáhl, že za vše může můj obdiv k podzemním prostorám.

Už se těším na další akce v podzemí a zase vám o nich podám report.

Dobrodružstvo v oblakoch

Každoročne rogalisti a paraglidisti známi ako „padáčkari“ otvárajú
oblohu prvými letmi. Inak tomu nebolo ani jedno slnečné sobotné popoludnie.
Bez foťáku ani na krok. A vyrazila som na neďalekú otvorenú trávnatú
plochu kúsok za centrom Myjavy, pre miestnych známu ako U Vankov.


Každoročne rogalisti a paraglidisti známi ako „padáčkari“ otvárajú oblohu prvými letmi. Inak tomu nebolo ani jedno slnečné sobotné popoludnie. Bez foťáku ani na krok. A vyrazila som na neďalekú otvorenú trávnatú plochu kúsok za centrom Myjavy, pre miestnych známu ako U Vankov.

Už po príchode ma zaujal veľký počet nadšencov tohto mierne adrenalínového športu. Sadnúc do slnkom vyhriatej trávy začala som pozorovať dianie okolo. Veľmi som bola zvedavá obzvlášť na padáčkarov, no tých nikde. Za to rogalisti stáli pri svojich rogalách pekne za sebou a každý sa venoval posledným úpravám a kontrole svojho stroja. Začala som ich obchádzať a robiť zábery pred prvými letmi. Čas utekal a na poli sa začali objavovať aj muži s veľkými vrtuľami a padákmi. Tak predsa.


Ako prví vzlietali toho roku rogalisti s veľkým hukotom motorov, ktoré však rýchlo utíchlo ako sa začali vzďaľovať za horizont strácajúc sa v oblakoch.

Čakanie. Nikto nevzlietol, nikto nepristál. Viac ma lákali padáčkari, ale akoby sa im hore ani nechcelo. Akoby čakali na rogalistov, ktorí im po návrate z prvého letu oznámia, či už sú vhodné podmienky alebo to tu zabalia. Padáky nachystané a nie a nie zapnúť motor a vyletieť. Asi z toho dnes nič nebude. Pomyslela som si. Prvé skúšobné fotky z takejto akcie. Keby som sa tak dostala hore.

Obďaleč ležali v tráve dvaja muži pri rozloženom padáku, ktorý sa mierne nafukoval v smere vetra. Isto sa chystajú na štart. Urobiť tak fotku ako sa paraglidista práve odráža zo zeme tesne nado mnou, to by bolo niečo. Kompozične som tú fotku úplne mala pred očami. Prakticky však nemožné ľahnúť si padáčkarovi s ťažkou motorovou vrtuľou na chrbte do cesty. Ak by padák nestačil včas zodvihnúť, odniesol by si to nielen môj foťák. Mysliac na toto riziko a blížiac sa k padáku som však stále kráčala po okraji vzletovej a zároveň pristávacej dráhy. Urobím aspoň pár detailných fotiek. Z mojich myšlienok ma prebudil jeden z ležiacich mužov. „Nechceš si zalietať?“ „A to vážne môžem?“ „Jasne, sadaj a pripútaj sa.“ Niekde v zmesi pocitov – prekvapenie, radosť, šťastie – som začula mužov hlas, ktorý zanikal v hukote štartujúceho motora. „Som Jožo, budem ti robiť inštruktora, poriadne si zapni vetrovku lebo hore je riadna z…“


Než som sa stačila spamätať, Jožo sedel predo mnou. Stroj sa pohol vpred. Na hrboľatom teréne som mala pocit ako by som sedela v nejakej minikáre. Tento pocit ale netrval dlho. Plynule sme sa odlepili zo zeme a vzlietnuť sa podarilo na prvýkrát. „Uau, to je úžasné!“ „Nebojíš sa?“ spýtal sa Jožo trochu neveriacky, opatrne letiac len tri – štyri metre nad zemou. „Nie, leťme vyššie!“ Ďalej sme sa dorozumievali už len posunkami, či je všetko v poriadku. Cez hučiaci motor to inak ani nešlo.

Začala som si vychutnávať výhľad. Nevedela som, na ktorú stranu sa pozrieť prv, až som zabudla fotiť. „A fotiť si nechcela?“ pripomenul mi po chvíli môj pôvodný zámer. Až potom, spamätajúc sa, opatrne som vytiahla foťák so skrehnutými prstami a kŕčovito ho držiac snažila som sa zdokumentovať tú nádheru z výšky – okolité kopce, srnky bežiace po poliach lemovaných pásmi lesov, Myjavu, zapadajúce slnko i ďalších padáčkarov, ktorých bola zrazu plná obloha. Páni, tu je ozaj riadna zima.


Vtom hučanie motora prestalo. Čo sa stalo? skúmavo som sa pozrela vpred. Až teraz som pocítila mierny strach. „Funguje to aj bez motora, ale dlho by sme si nezalietali. Chceš si vyskúšať riadenie? Je to jednoduché.“ To už motor opäť bežal a ja som v rukách držala až pochybne tenké lanká, pomocoou ktorých sa riadil padák. Začala som si viac všímať čo sa technicky deje okolo mňa. Veľká motorová vrtuľa stále nepríjemne hlučne hučala, nado mnou obrovský padák ktorý bol z nejakého tenkého materiálu, k nemu pripevnené tenké lanká… A riadenie celého tohto stroja, nevediac ako funguje, som mala v rukách ja. Doprava, doľava, povoliť, zatiahnuť… Začala som vnímať svoj pulz a tú zimu tu hore. Nadšenie, zážitok, adrenalín,… a hlavne rešpekt.

Slnko sa rýchlo blížilo k horizontu a tak riadenie prebral môj inštruktor. Z malých bodiek kdesi dolu na zemi som rýchlo začala rozpoznávať ľudí a ani neviem ako, hučanie motora stíchlo a my sme hladko pristali.


O týždeň neskôr, napriek tomu že teplomer ukazoval už takmer 25 ºC, ja som sedela doma s poriadnou nádchou a nadšene si pozerala rozmazané fotky z paraglidingu. Dnes, keď si spomeniem na svoj prvý let,… úžasný pocit slobody tam hore, hneď by som išla zase.

Z môjho pohľadu úplného amatéra je to oveľa jednoduchšie ako riadiť auto. Aj premávka je tam hore o čosi prehľadnejšia. Avšak viac ako len adrenalínový zážitok vo mne ostal pocit rešpektu.


Každoročne rogalisti a paraglidisti známi ako „padáčkari“ otvárajú oblohu prvými letmi. Inak tomu nebolo ani jedno slnečné sobotné popoludnie. Bez foťáku ani na krok. A vyrazila som na neďalekú otvorenú trávnatú plochu kúsok za centrom Myjavy, pre miestnych známu ako U Vankov.

Už po príchode ma zaujal veľký počet nadšencov tohto mierne adrenalínového športu. Sadnúc do slnkom vyhriatej trávy začala som pozorovať dianie okolo. Veľmi som bola zvedavá obzvlášť na padáčkarov, no tých nikde. Za to rogalisti stáli pri svojich rogalách pekne za sebou a každý sa venoval posledným úpravám a kontrole svojho stroja. Začala som ich obchádzať a robiť zábery pred prvými letmi. Čas utekal a na poli sa začali objavovať aj muži s veľkými vrtuľami a padákmi. Tak predsa.


Ako prví vzlietali toho roku rogalisti s veľkým hukotom motorov, ktoré však rýchlo utíchlo ako sa začali vzďaľovať za horizont strácajúc sa v oblakoch.

Čakanie. Nikto nevzlietol, nikto nepristál. Viac ma lákali padáčkari, ale akoby sa im hore ani nechcelo. Akoby čakali na rogalistov, ktorí im po návrate z prvého letu oznámia, či už sú vhodné podmienky alebo to tu zabalia. Padáky nachystané a nie a nie zapnúť motor a vyletieť. Asi z toho dnes nič nebude. Pomyslela som si. Prvé skúšobné fotky z takejto akcie. Keby som sa tak dostala hore.

Obďaleč ležali v tráve dvaja muži pri rozloženom padáku, ktorý sa mierne nafukoval v smere vetra. Isto sa chystajú na štart. Urobiť tak fotku ako sa paraglidista práve odráža zo zeme tesne nado mnou, to by bolo niečo. Kompozične som tú fotku úplne mala pred očami. Prakticky však nemožné ľahnúť si padáčkarovi s ťažkou motorovou vrtuľou na chrbte do cesty. Ak by padák nestačil včas zodvihnúť, odniesol by si to nielen môj foťák. Mysliac na toto riziko a blížiac sa k padáku som však stále kráčala po okraji vzletovej a zároveň pristávacej dráhy. Urobím aspoň pár detailných fotiek. Z mojich myšlienok ma prebudil jeden z ležiacich mužov. „Nechceš si zalietať?“ „A to vážne môžem?“ „Jasne, sadaj a pripútaj sa.“ Niekde v zmesi pocitov – prekvapenie, radosť, šťastie – som začula mužov hlas, ktorý zanikal v hukote štartujúceho motora. „Som Jožo, budem ti robiť inštruktora, poriadne si zapni vetrovku lebo hore je riadna z…“


Než som sa stačila spamätať, Jožo sedel predo mnou. Stroj sa pohol vpred. Na hrboľatom teréne som mala pocit ako by som sedela v nejakej minikáre. Tento pocit ale netrval dlho. Plynule sme sa odlepili zo zeme a vzlietnuť sa podarilo na prvýkrát. „Uau, to je úžasné!“ „Nebojíš sa?“ spýtal sa Jožo trochu neveriacky, opatrne letiac len tri – štyri metre nad zemou. „Nie, leťme vyššie!“ Ďalej sme sa dorozumievali už len posunkami, či je všetko v poriadku. Cez hučiaci motor to inak ani nešlo.

Začala som si vychutnávať výhľad. Nevedela som, na ktorú stranu sa pozrieť prv, až som zabudla fotiť. „A fotiť si nechcela?“ pripomenul mi po chvíli môj pôvodný zámer. Až potom, spamätajúc sa, opatrne som vytiahla foťák so skrehnutými prstami a kŕčovito ho držiac snažila som sa zdokumentovať tú nádheru z výšky – okolité kopce, srnky bežiace po poliach lemovaných pásmi lesov, Myjavu, zapadajúce slnko i ďalších padáčkarov, ktorých bola zrazu plná obloha. Páni, tu je ozaj riadna zima.


Vtom hučanie motora prestalo. Čo sa stalo? skúmavo som sa pozrela vpred. Až teraz som pocítila mierny strach. „Funguje to aj bez motora, ale dlho by sme si nezalietali. Chceš si vyskúšať riadenie? Je to jednoduché.“ To už motor opäť bežal a ja som v rukách držala až pochybne tenké lanká, pomocoou ktorých sa riadil padák. Začala som si viac všímať čo sa technicky deje okolo mňa. Veľká motorová vrtuľa stále nepríjemne hlučne hučala, nado mnou obrovský padák ktorý bol z nejakého tenkého materiálu, k nemu pripevnené tenké lanká… A riadenie celého tohto stroja, nevediac ako funguje, som mala v rukách ja. Doprava, doľava, povoliť, zatiahnuť… Začala som vnímať svoj pulz a tú zimu tu hore. Nadšenie, zážitok, adrenalín,… a hlavne rešpekt.

Slnko sa rýchlo blížilo k horizontu a tak riadenie prebral môj inštruktor. Z malých bodiek kdesi dolu na zemi som rýchlo začala rozpoznávať ľudí a ani neviem ako, hučanie motora stíchlo a my sme hladko pristali.


O týždeň neskôr, napriek tomu že teplomer ukazoval už takmer 25 ºC, ja som sedela doma s poriadnou nádchou a nadšene si pozerala rozmazané fotky z paraglidingu. Dnes, keď si spomeniem na svoj prvý let,… úžasný pocit slobody tam hore, hneď by som išla zase.

Z môjho pohľadu úplného amatéra je to oveľa jednoduchšie ako riadiť auto. Aj premávka je tam hore o čosi prehľadnejšia. Avšak viac ako len adrenalínový zážitok vo mne ostal pocit rešpektu.