Autor: administrator

Demirkazik (3756 m) – Tak trochu úprk na vrchol

Do Turecka jsme odjeli prvního dubna a byli jsme tady už čtrnáct dní.
Úspěšně jsme vystoupili na Ararat (5137 m) a Süphan (4058 m). Abychom
dodrželi posloupnost, museli jsme teď vylézt na vrchol, který se bude
pohybovat v rozmezí 3000–3999 metrů.

RYCHLÁ REZERVACE LETU


Do Turecka jsme odjeli prvního dubna a byli jsme tady už čtrnáct dní. Úspěšně jsme vystoupili na Ararat (5137 m) a Süphan (4058 m). Abychom dodrželi posloupnost, museli jsme teď vylézt na vrchol, který se bude pohybovat v rozmezí 3000–3999 metrů. Pro tento cíl jsme si vybrali nádhernou horu, která se tyčí do výšky 3756 metrů a leží v pohoří Ala Daglar, které se nachází uprostřed Turecka.

Dobrodružství začíná

Kolem osmi hodin večer jsme přijeli do stejnojmenné vesnice Demirkazik (cca 1570 m). Moc jídla jsme neměli, a proto nám nezbylo nic jiného, než doufat v to, že bude otevřena nějaká večerka. Štěstí se k nám obrátilo čelem a v obchůdku na konci vesnice ještě bylo otevřeno. Pečivo už bylo vyprodáno, takže jsme se museli ráno vrátit. Ještě bylo zapotřebí zjistit, jestli bude zítra v neděli otevřeno. Řekli byste si „snadná věc“. Do této chvíle jsem si myslel, že pomocí gestikulace, pantomimi, tužky a papíru se člověk na základních věcech domluví po celém světě. Mýlil jsem se. Po patnácti minutách neustálého vcházení a vycházeni do prodejny, klepání na dveře, ukazování na hodinky a několika podrobných obrázcích jsme to vzdali. Noc jsme strávili na louce, kousek nad vesnicí. Na večeři jsme dojedli poslední kousky pečiva a modlili se, ať je další den otevřeno. Alláh naše prosby vyslyšel. S čerstvým pečivem v doprovodu ovcí jsme vyrazili k vrcholu Demirkaziku. Cestou byly malé neshody ohledně plánu pro dnešní den. Někdo chtěl na vrchol vystoupit už dnes, druhý názor byl, že přespíme v kempu Sokulupinar (cca 2150 m) a až další den provedeme výstup. Nakonec jsme do tábora došli kolem tří hodin odpoledne. Rozhodli jsme se, že se o výstup pokusíme už dnes.

Jen my a Demirkazik


Postavili jsme stan a vzali si jen to nejpotřebnější. Cestou jsme potkávali jen lidi, kteří šli dolů. Dívali se na nás jako na blázny, když jsme jim říkali, že jdeme na vrchol. K tomuto výstupu byste měli vyrážet brzy ráno, ale my jsme si tento plán trochu upravili. Další blbost byla to, že jsme neměli cepín ani mačky, které jsou v těchto měsících nutností, když jdete na Demirkazik. Asi po 20 minutách, co jsme vyšli z tábora, už jsme nikoho nepotkali. Na hoře už jsme byli jen my a na pár hodin byla jen naše, tento pocit byl skvělý. Počasí nám přálo a po cestě došlo i na opalování. Když jsme se dostali do výšky 3000 metrů, sluníčko už přelezlo přes skály a znovu jsme ho viděli až na vrcholu. Z tohoto místa začalo strmé stoupání na hřeben. To trvalo asi 300 výškových metrů.

Závěrečná pasáž s příchutí adrenalinu

Po výstupu na hřeben jsme si uvědomili, že až se sem vrátíme, bude už skoro tma a my budeme muset 2/3 cesty absolvovat za tmy za pomoci čelovek. Od tohoto místa by se v naší výbavě hodily mačky a cepín, protože strmost svahu nabrala na síle. Cestou jsme ještě překonali pár problematických míst a za nedlouho se radovali na vrcholovém hřebínku. Nevím proč, ale když jsme tak stoupali, pořád dokola jsem si opakoval hlavní města Evropy, asi abych si zkrátil čas :-D. Na vrcholu náš foťák vytvořil několik kouzelných fotek. Začaly přípravy k sestupu a věděli jsme, že při něm, musíme být dvakrát tak opatrní, než při výstupu. V takových situacích je sestup nebezpečnější než jindy. Čas vás tlačí dolů, navíc nám chybělo potřebné vybavení a profil terénu nám taky moc nepřidával na jistotě. Díky svědomitě vykopaným stupům jsme se dostali zpět na hřeben relativně bez problémů a v překvapivě dobrém čase. Chvíli nás ještě v sestupu doprovázelo slunce, abychom tohoto doprovodu využili co nejvíce, sestup jsme urychlili klouzáním po zadku. Byla to skvělá zábava, i přesto, že jsem si při tom obnovil díru v kalhotách. Z toho plyne ponaučení „Pokud máte gore-texovou záplatu na zadku nesjíždějte po něm svahy“.


Odměnou byla chutné večeře a dobrý pocit

Po sjezdu hřebene byla i ve tmě orientace lehká. Cestou se nestalo nic dramatického a kolem 23:00 jsme si už užívali večeři v podobě chlebu s máslem, mrkví a jarní cibulkou. Na náš výkon jsem dodnes hrdý, i když to nebyl nejsvědomitěji naplánovaný výstup.


Do Turecka jsme odjeli prvního dubna a byli jsme tady už čtrnáct dní. Úspěšně jsme vystoupili na Ararat (5137 m) a Süphan (4058 m). Abychom dodrželi posloupnost, museli jsme teď vylézt na vrchol, který se bude pohybovat v rozmezí 3000–3999 metrů. Pro tento cíl jsme si vybrali nádhernou horu, která se tyčí do výšky 3756 metrů a leží v pohoří Ala Daglar, které se nachází uprostřed Turecka.

Dobrodružství začíná

Kolem osmi hodin večer jsme přijeli do stejnojmenné vesnice Demirkazik (cca 1570 m). Moc jídla jsme neměli, a proto nám nezbylo nic jiného, než doufat v to, že bude otevřena nějaká večerka. Štěstí se k nám obrátilo čelem a v obchůdku na konci vesnice ještě bylo otevřeno. Pečivo už bylo vyprodáno, takže jsme se museli ráno vrátit. Ještě bylo zapotřebí zjistit, jestli bude zítra v neděli otevřeno. Řekli byste si „snadná věc“. Do této chvíle jsem si myslel, že pomocí gestikulace, pantomimi, tužky a papíru se člověk na základních věcech domluví po celém světě. Mýlil jsem se. Po patnácti minutách neustálého vcházení a vycházeni do prodejny, klepání na dveře, ukazování na hodinky a několika podrobných obrázcích jsme to vzdali. Noc jsme strávili na louce, kousek nad vesnicí. Na večeři jsme dojedli poslední kousky pečiva a modlili se, ať je další den otevřeno. Alláh naše prosby vyslyšel. S čerstvým pečivem v doprovodu ovcí jsme vyrazili k vrcholu Demirkaziku. Cestou byly malé neshody ohledně plánu pro dnešní den. Někdo chtěl na vrchol vystoupit už dnes, druhý názor byl, že přespíme v kempu Sokulupinar (cca 2150 m) a až další den provedeme výstup. Nakonec jsme do tábora došli kolem tří hodin odpoledne. Rozhodli jsme se, že se o výstup pokusíme už dnes.

Jen my a Demirkazik


Postavili jsme stan a vzali si jen to nejpotřebnější. Cestou jsme potkávali jen lidi, kteří šli dolů. Dívali se na nás jako na blázny, když jsme jim říkali, že jdeme na vrchol. K tomuto výstupu byste měli vyrážet brzy ráno, ale my jsme si tento plán trochu upravili. Další blbost byla to, že jsme neměli cepín ani mačky, které jsou v těchto měsících nutností, když jdete na Demirkazik. Asi po 20 minutách, co jsme vyšli z tábora, už jsme nikoho nepotkali. Na hoře už jsme byli jen my a na pár hodin byla jen naše, tento pocit byl skvělý. Počasí nám přálo a po cestě došlo i na opalování. Když jsme se dostali do výšky 3000 metrů, sluníčko už přelezlo přes skály a znovu jsme ho viděli až na vrcholu. Z tohoto místa začalo strmé stoupání na hřeben. To trvalo asi 300 výškových metrů.

Závěrečná pasáž s příchutí adrenalinu

Po výstupu na hřeben jsme si uvědomili, že až se sem vrátíme, bude už skoro tma a my budeme muset 2/3 cesty absolvovat za tmy za pomoci čelovek. Od tohoto místa by se v naší výbavě hodily mačky a cepín, protože strmost svahu nabrala na síle. Cestou jsme ještě překonali pár problematických míst a za nedlouho se radovali na vrcholovém hřebínku. Nevím proč, ale když jsme tak stoupali, pořád dokola jsem si opakoval hlavní města Evropy, asi abych si zkrátil čas :-D. Na vrcholu náš foťák vytvořil několik kouzelných fotek. Začaly přípravy k sestupu a věděli jsme, že při něm, musíme být dvakrát tak opatrní, než při výstupu. V takových situacích je sestup nebezpečnější než jindy. Čas vás tlačí dolů, navíc nám chybělo potřebné vybavení a profil terénu nám taky moc nepřidával na jistotě. Díky svědomitě vykopaným stupům jsme se dostali zpět na hřeben relativně bez problémů a v překvapivě dobrém čase. Chvíli nás ještě v sestupu doprovázelo slunce, abychom tohoto doprovodu využili co nejvíce, sestup jsme urychlili klouzáním po zadku. Byla to skvělá zábava, i přesto, že jsem si při tom obnovil díru v kalhotách. Z toho plyne ponaučení „Pokud máte gore-texovou záplatu na zadku nesjíždějte po něm svahy“.


Odměnou byla chutné večeře a dobrý pocit

Po sjezdu hřebene byla i ve tmě orientace lehká. Cestou se nestalo nic dramatického a kolem 23:00 jsme si už užívali večeři v podobě chlebu s máslem, mrkví a jarní cibulkou. Na náš výkon jsem dodnes hrdý, i když to nebyl nejsvědomitěji naplánovaný výstup.

RYCHLÁ REZERVACE LETU

Černá hora do Unie? Za kolik?

Černá hora neboli Crna gora je jedno z nejklidnějších míst
Balkánu. Spíše, než bojištěm byla Černá hora v nedávné historii
poklidným místem, kde se docela dobře daří turistickému ruchu. Člověk se
ani nemůže divit, že se zástupci černé hory snaží dlouhá léta dostat
do Evropské unie.

Černá hora neboli Crna gora je jedno z nejklidnějších míst Balkánu. Spíše, než bojištěm byla Černá hora v nedávné historii poklidným místem, kde se docela dobře daří turistickému ruchu. Člověk se ani nemůže divit, že se zástupci černé hory snaží dlouhá léta dostat do Evropské unie.

{{reklama()}}

Doteď se jim to ale nepodařilo. Proč? Důvodů je hned několik a vlastně pořád ten samý. Pokusím se vám je popsat na svých zážitcích z cesty do Kotoru, historického centra Černé Hory. Černá hora se nachází na pobřeží Jaderského moře a sousedí se samými sympatickými státy – Bosna- Hercegovina, Albánie a Srbsko. Nejčastěji se tedy turisté do Černé Hory dopravují letecky. Když se ale vydáte směr Černá Hora po českých dálnicích, máte hned několik možností. Můžete totiž dojet velice pohodlně po dálnici až hluboko do Chorvatska, odkud jsou pak hranice Černé Hory relativně blízko. Dálnice přes Chorvatsko je krásná, nová a s českými se vůbec nedá srovnat. Je to přesně ten typ dálnice, za kterou člověk velmi rád zaplatí. Mě ale přišla zajímavější cesta vnitrozemím Maďarska, Bosny-Hercegoviny se zajížďkou do Srbska atd. Návštěva Černé Hory tak dostává úplně jiný rozměr.


Je to cesta kopcovitá, ale donutí vás mnohem víc vnímat kraj, kterým projíždíte. Například návštěva Sarajeva je nezapomenutelný zážitek. Vydat se na cestu po Balkáně s sebou nese určité předsudky. Člověk očekává, že na Bosenských hranicích se bude střílet, pašovat drogy atd. Nakonec ale dojede k malé závoře, u které sedí jeden muž v uniformě, který kontroluje pasy. Nuda. Největší zábava byla až na hranicích s Černou Horou.

Nejen, že si celníci dali záležet na tom, abychom z batohu vytáhli i tu nejzastrčenější pěnu na holení a oni ji mohli významně zkontrolovat, ale hned jakmile nás celníci propustili, nebyl čas ani nastartovat auto a už se objevil usměvavý pán, který vyžadoval „ekologickou taxu“. To se ví, že ji člověk zaplatí. Sotva jsme se objevili u domu mého známého, kde jsme měli týden přebývat, objevila se jiná usměvavá paní, která chtěla „turistickou taxu“. Když přišel druhý den další její kolega s žádostí o „ubytovací taxu“, došlo nám, že pokud budeme platit všechny kolemjdoucí taxy, nezbude nám ani na jídlo, natož na Rakiji. Při návštěvě postraší robustní Černohorkyně, která si přišla pro „dopravní taxu“, jsme řekli o našich neustálých poplatcích známému. Ten se sebral a po pěti minutách diskuse s výběrčí se vrátil s tím, že už nic vybírat nebudou. Nechápali jsme, jak se mu to podařilo zařídit. Vysvětlení bylo prosté: „Dal jsem mu deset euro a odešel.“

Černá hora, oficiální video

Černá Hora byla první zemí na světě, kde se platilo eurem. Vyšlo to z historické potřeby, když byly zrušeny německé marky, kterými se v Montenegru (historický název Černé Hory) platilo. Do Unie se ale Černohorci jen tak nedostanou, kvůli své naprosto všudypřítomné a automatické korupci.

Černohorci jsou výbornými válečníky. Město Kotor rozkládající se v zálivu obklopeném skalnatými horami je největší chlouba Černohorců, protože nebylo nikdy v historii dobyto. V období míru jsou však velmi velmi líní, a pokud se dá něco vyřešit snadno a rychle úplatkem, jsou vždycky pro. Než se z přímořského ráje stane turistický ráj, budeme si muset počkat na změnu myšlení Černohorců, která se snad projeví v dalších generacích.

Balkánské národy proti sobě mají výhrady stejně jako všichni sousedi. Černohorci se ale vyznačují tím, že svou lenost nijak nezakrývají, ba co víc ještě na sebe vymýšlí vtipy:

Leží Černohorec na trávě a volá na ženu: „Ženo, přines sérum!“ „Uštknul tě had, muži?“ ptá se žena. Černohorec bez mrknutí oka odvětí: „Ne, ale blíží se z křoví.“

Článek je sponzorován stránkou TravelPortal.cz – vaše dovolená 2011 může vypadat i takto!

Černá hora neboli Crna gora je jedno z nejklidnějších míst Balkánu. Spíše, než bojištěm byla Černá hora v nedávné historii poklidným místem, kde se docela dobře daří turistickému ruchu. Člověk se ani nemůže divit, že se zástupci černé hory snaží dlouhá léta dostat do Evropské unie.

{{reklama()}}

Doteď se jim to ale nepodařilo. Proč? Důvodů je hned několik a vlastně pořád ten samý. Pokusím se vám je popsat na svých zážitcích z cesty do Kotoru, historického centra Černé Hory. Černá hora se nachází na pobřeží Jaderského moře a sousedí se samými sympatickými státy – Bosna- Hercegovina, Albánie a Srbsko. Nejčastěji se tedy turisté do Černé Hory dopravují letecky. Když se ale vydáte směr Černá Hora po českých dálnicích, máte hned několik možností. Můžete totiž dojet velice pohodlně po dálnici až hluboko do Chorvatska, odkud jsou pak hranice Černé Hory relativně blízko. Dálnice přes Chorvatsko je krásná, nová a s českými se vůbec nedá srovnat. Je to přesně ten typ dálnice, za kterou člověk velmi rád zaplatí. Mě ale přišla zajímavější cesta vnitrozemím Maďarska, Bosny-Hercegoviny se zajížďkou do Srbska atd. Návštěva Černé Hory tak dostává úplně jiný rozměr.


Je to cesta kopcovitá, ale donutí vás mnohem víc vnímat kraj, kterým projíždíte. Například návštěva Sarajeva je nezapomenutelný zážitek. Vydat se na cestu po Balkáně s sebou nese určité předsudky. Člověk očekává, že na Bosenských hranicích se bude střílet, pašovat drogy atd. Nakonec ale dojede k malé závoře, u které sedí jeden muž v uniformě, který kontroluje pasy. Nuda. Největší zábava byla až na hranicích s Černou Horou.

Nejen, že si celníci dali záležet na tom, abychom z batohu vytáhli i tu nejzastrčenější pěnu na holení a oni ji mohli významně zkontrolovat, ale hned jakmile nás celníci propustili, nebyl čas ani nastartovat auto a už se objevil usměvavý pán, který vyžadoval „ekologickou taxu“. To se ví, že ji člověk zaplatí. Sotva jsme se objevili u domu mého známého, kde jsme měli týden přebývat, objevila se jiná usměvavá paní, která chtěla „turistickou taxu“. Když přišel druhý den další její kolega s žádostí o „ubytovací taxu“, došlo nám, že pokud budeme platit všechny kolemjdoucí taxy, nezbude nám ani na jídlo, natož na Rakiji. Při návštěvě postraší robustní Černohorkyně, která si přišla pro „dopravní taxu“, jsme řekli o našich neustálých poplatcích známému. Ten se sebral a po pěti minutách diskuse s výběrčí se vrátil s tím, že už nic vybírat nebudou. Nechápali jsme, jak se mu to podařilo zařídit. Vysvětlení bylo prosté: „Dal jsem mu deset euro a odešel.“

Černá hora, oficiální video

Černá Hora byla první zemí na světě, kde se platilo eurem. Vyšlo to z historické potřeby, když byly zrušeny německé marky, kterými se v Montenegru (historický název Černé Hory) platilo. Do Unie se ale Černohorci jen tak nedostanou, kvůli své naprosto všudypřítomné a automatické korupci.

Černohorci jsou výbornými válečníky. Město Kotor rozkládající se v zálivu obklopeném skalnatými horami je největší chlouba Černohorců, protože nebylo nikdy v historii dobyto. V období míru jsou však velmi velmi líní, a pokud se dá něco vyřešit snadno a rychle úplatkem, jsou vždycky pro. Než se z přímořského ráje stane turistický ráj, budeme si muset počkat na změnu myšlení Černohorců, která se snad projeví v dalších generacích.

Balkánské národy proti sobě mají výhrady stejně jako všichni sousedi. Černohorci se ale vyznačují tím, že svou lenost nijak nezakrývají, ba co víc ještě na sebe vymýšlí vtipy:

Leží Černohorec na trávě a volá na ženu: „Ženo, přines sérum!“ „Uštknul tě had, muži?“ ptá se žena. Černohorec bez mrknutí oka odvětí: „Ne, ale blíží se z křoví.“

Článek je sponzorován stránkou TravelPortal.cz – vaše dovolená 2011 může vypadat i takto!

Turecký Süphan 4058 m v doprovodu dětí

Po výstupu hory Ararat jsme se přesunuli do města Dogubeyazit.
Z důvodu pokročilé doby jsme museli strávit noc ve městě a vzít si
hotel. To víte, tři studenti, no nebyli jsme z toho moc nadšení. Pokud
si dobře vzpomínám, tak pokoj nás vyšel na 25 euro, asi jsme škrti,
ale jak se říká „jde o princip“.

Po výstupu hory Ararat jsme se přesunuli do města Dogubeyazit. Z důvodu pokročilé doby jsme museli strávit noc ve městě a vzít si hotel. To víte, tři studenti, no nebyli jsme z toho moc nadšení. Pokud si dobře vzpomínám, tak pokoj nás vyšel na 25 euro, asi jsme škrti, ale jak se říká „jde o princip“. Na zádech mám spacák, ve kterém můžu za tohoto počasí spát i nahý a stejně mi bude vedro. Společníka mu dělá expediční stan, pro který je každé prostředí mimo hory jako dovolená v Karibiku. Po cestě na pokoj už nám to bylo jedno, protože vydrápat se pět pater s dvaceti-pěti kily na zádech, to vám změní myšlenky.

Ze stanu do postele, štěstí nebo smůla?


Člověk by řekl, že když po šesti dnech postaví tři lidi do vzdálenosti 2 metry od sprchy, tak se o ni poperou. U nás byste tento pud „sebečistoty“ hledali marně. Naše první kroky vedly za jídlem. Po uspokojení žaludků jsme šli brzo spát. Další den jsme si zabalili saky paky a vyrazili směr Süphan. Süphan je hora sahající do výšky 4 058 metrů, která leží blízko vesnice Aydinlar 120 kilometrů západně od Dogubeyazit. Náš plán byl jasný: dostat se za město a „chytit stopa“. Na periférii města jsme potkali místní dítka, která pobíhala kolem a pokřikovala na nás. Náš nezájem je asi dost naštval, protože po nás začaly házet kameny. Naštěstí bylo jejich svalstvo v pažích stejně slabé jako to, které (možná) měly v mozku a kameny na nás buď nedolétly, nebo se netrefily. Po chvíli přišlo setkání s další takovou skupinkou. Tady už jsem si půjčil jejich míč a ukázal jím pár kousků, aby se situace neopakovala. Když jsme se konečně dostali za město, začali jsme stopovat. Ze začátku byl Jiří v této, pro něj nové disciplíně, docela nesmělý, ale časem se z něj stal stopař par excellence. Přísný pohled, křečovitý úsměv a ocelový palec. To vše si Jiří osvojil a zvládal na výbornou. Nakonec jsme stejně museli jet busem, protože nám tři hodiny nikdo nezastavil.

Fotbal jako světový jazyk

Cesta pod Süphan v sobě obnášela tři přestupy. Při jednom z nich jsem se šel do místního bistra zeptat na další spoj. Chlapíci, kteří tam seděli, ze mě měli takovou radost, že mě pohostili zadarmo. Naservírovali mi něco, co vypadalo jako čevapčiči a k tomu kopec zeleniny a pečiva. Anglicky neuměli, takže se naše konverzace smrskla na Baroš-Galatasaray, Rosický-Arsenal, Čech-Chelsea, Nedvěd-Juventus. Když jsme si to všechno řekli, nastala minutka ticha, kterou prolomilo opět vyjmenování několika fotbalistů. Po snědení jídla, jsem jim na památku dal pohled Araratu a českou minci. To, že pohled vystavili hned vedle plakátu Rüştü Reçbera (bývalý turecký reprezentační brankář) znamenalo, že z toho měli opravdovou radost. Po tomto setkání nám pomáhala polovina vesnice sehnat plynovou bombu k vařiči. Byli to skvělí lidé.


Kurz sebekontroly

Po příjezdu k Süphanu, respektive vysazení nás uprostřed pustiny, jsme museli ujít ještě další čtyři kilometry do vesnice po rovné a nezáživné asfaltové cestě. Tady jsme zažili to nejhorší z celé turecké cesty. Opět v tom byly turecké děti (moc bych si přál nazvat je jinak, ale to by asi neprošlo :-D). Zkusím vás vnést do naší situace. Od rána jsme na cestě v třiceti stupňovém vedru. Ještě včera jsem byl ve výšce nad 4000 metrů. K tomu vláčíte 25 kilovou krosnu a na jídlo taky moc času nebylo. Teď jsem vám nastínil naše rozpoložení, pojďme tedy pokračovat v ději. Uprostřed vesnice nás obklopilo asi 20 uřvaných tureckých dětí. Ve vesnici po nás jen křičeli, protože tam byli dospělí, ale jen co jsme vytáhli paty za její hranice, začaly být mnohem otravnější a agresivnější. Házely po nás kameny, tahaly nás za oblečení, snažily se ukrást věci, které byly připnuté na krosně a žebraly. To celé nás provázelo čtyři kilometry ve strmém terénu (nástup k hoře). Byl jsem zpocený jak Eskymák v sauně. Do rukou už nás chytaly tiky a chtěli jsme ta protivná děcka roztrhat. Možná, že kdybychom jim dali nějaký peníz, tak nás nechají, ale ze zkušenosti vím, že když je obdarujete, jsou ještě vlezlejší. Navíc, za to jak se chovaly, bych jim nic nedal, ani kdybych měl krosnu plnou peněz. Naštěstí se začalo stmívat a ony musely domů. Asi kilometr po tomto „rozloučení“ jsme našli místo na spaní ve výšce 2200 metrů.

Vzhůru k vrcholu

Ráno nebylo kam spěchat, protože náš další cíl byl hřeben ve výšce 3700 metrů. Začátek cesty vedl přes velké louky, na kterých se pásly ovce. Čas od času nás spláchl déšť, ale nebylo to nic velkého. Když jsme dorazili na místo, postavili jsme si stan přímo na hřebeni. Jak se ráno ukázalo, byla to pěkná blbost, protože to, co se začalo dít venku, bylo jako v pekle. Vítr byl tak silný, že jsme vlastními těly a krosnami museli dělat oporu nosným tyčím stanu.


Asi po dvou hodinách nejistoty, co bude dál, se počasí uklidnilo a my mohli vyrazit k vrcholu. Počasí pořád nebylo nic moc. Celá obloha byla bílá, viditelnost 200–300 metrů, takže vrchol nebyl vidět. Po strmém stoupání do výšky 4058 metrů jsme ho pomocí GPS našli. Tomuto momentu předcházelo bloudění, protože nebylo jasně poznat, co je absolutní vrchol. Byly tam další tři vrcholky, které nás zmátly. Ten nejvyšší pro nás přichystal pěkné drama. Když jsem chtěl Martina vyfotit na vrcholu, dal se na úprk, který provázel mnoho vulgarizmů a věta „musíme rychle dolů“. Nechápavě jsme se po sobě s Jiřím dívali a běželi za ním. Když seběhl asi 20 metrů pod vrchol, zastavil se a celou situaci nám objasnil. Ten běh dolů zapříčinilo počasí. Martinovi se do krku začal nabíjet blesk, aspoň tak ten brnivý pocit v zátylku popsal. Zkušenosti s blesky jsme měli z Dolomitů, když jsme lezli ferrátou na Marmoladu (nejvyšší hora Dolomit-3343 m) a chytla nás bouřka. Nikdy nezapomenu na ten vrčivý zvuk ocelových lan (to už jsme, ale byli na vrcholu a dráty byly jistící body boudy, která byla nahoře).

Pohodový sestup a jedeme dál

Po této dramatické chvíli jsme to otočili dolů. Asi za dvacet hodin od této chvíle už dřepíme na stejném místě (v pustině), kde nás vysadil autobus, a snažíme se někoho stopnout, abychom se přesunuli do další horské oblasti.

Po výstupu hory Ararat jsme se přesunuli do města Dogubeyazit. Z důvodu pokročilé doby jsme museli strávit noc ve městě a vzít si hotel. To víte, tři studenti, no nebyli jsme z toho moc nadšení. Pokud si dobře vzpomínám, tak pokoj nás vyšel na 25 euro, asi jsme škrti, ale jak se říká „jde o princip“. Na zádech mám spacák, ve kterém můžu za tohoto počasí spát i nahý a stejně mi bude vedro. Společníka mu dělá expediční stan, pro který je každé prostředí mimo hory jako dovolená v Karibiku. Po cestě na pokoj už nám to bylo jedno, protože vydrápat se pět pater s dvaceti-pěti kily na zádech, to vám změní myšlenky.

Ze stanu do postele, štěstí nebo smůla?


Člověk by řekl, že když po šesti dnech postaví tři lidi do vzdálenosti 2 metry od sprchy, tak se o ni poperou. U nás byste tento pud „sebečistoty“ hledali marně. Naše první kroky vedly za jídlem. Po uspokojení žaludků jsme šli brzo spát. Další den jsme si zabalili saky paky a vyrazili směr Süphan. Süphan je hora sahající do výšky 4 058 metrů, která leží blízko vesnice Aydinlar 120 kilometrů západně od Dogubeyazit. Náš plán byl jasný: dostat se za město a „chytit stopa“. Na periférii města jsme potkali místní dítka, která pobíhala kolem a pokřikovala na nás. Náš nezájem je asi dost naštval, protože po nás začaly házet kameny. Naštěstí bylo jejich svalstvo v pažích stejně slabé jako to, které (možná) měly v mozku a kameny na nás buď nedolétly, nebo se netrefily. Po chvíli přišlo setkání s další takovou skupinkou. Tady už jsem si půjčil jejich míč a ukázal jím pár kousků, aby se situace neopakovala. Když jsme se konečně dostali za město, začali jsme stopovat. Ze začátku byl Jiří v této, pro něj nové disciplíně, docela nesmělý, ale časem se z něj stal stopař par excellence. Přísný pohled, křečovitý úsměv a ocelový palec. To vše si Jiří osvojil a zvládal na výbornou. Nakonec jsme stejně museli jet busem, protože nám tři hodiny nikdo nezastavil.

Fotbal jako světový jazyk

Cesta pod Süphan v sobě obnášela tři přestupy. Při jednom z nich jsem se šel do místního bistra zeptat na další spoj. Chlapíci, kteří tam seděli, ze mě měli takovou radost, že mě pohostili zadarmo. Naservírovali mi něco, co vypadalo jako čevapčiči a k tomu kopec zeleniny a pečiva. Anglicky neuměli, takže se naše konverzace smrskla na Baroš-Galatasaray, Rosický-Arsenal, Čech-Chelsea, Nedvěd-Juventus. Když jsme si to všechno řekli, nastala minutka ticha, kterou prolomilo opět vyjmenování několika fotbalistů. Po snědení jídla, jsem jim na památku dal pohled Araratu a českou minci. To, že pohled vystavili hned vedle plakátu Rüştü Reçbera (bývalý turecký reprezentační brankář) znamenalo, že z toho měli opravdovou radost. Po tomto setkání nám pomáhala polovina vesnice sehnat plynovou bombu k vařiči. Byli to skvělí lidé.


Kurz sebekontroly

Po příjezdu k Süphanu, respektive vysazení nás uprostřed pustiny, jsme museli ujít ještě další čtyři kilometry do vesnice po rovné a nezáživné asfaltové cestě. Tady jsme zažili to nejhorší z celé turecké cesty. Opět v tom byly turecké děti (moc bych si přál nazvat je jinak, ale to by asi neprošlo :-D). Zkusím vás vnést do naší situace. Od rána jsme na cestě v třiceti stupňovém vedru. Ještě včera jsem byl ve výšce nad 4000 metrů. K tomu vláčíte 25 kilovou krosnu a na jídlo taky moc času nebylo. Teď jsem vám nastínil naše rozpoložení, pojďme tedy pokračovat v ději. Uprostřed vesnice nás obklopilo asi 20 uřvaných tureckých dětí. Ve vesnici po nás jen křičeli, protože tam byli dospělí, ale jen co jsme vytáhli paty za její hranice, začaly být mnohem otravnější a agresivnější. Házely po nás kameny, tahaly nás za oblečení, snažily se ukrást věci, které byly připnuté na krosně a žebraly. To celé nás provázelo čtyři kilometry ve strmém terénu (nástup k hoře). Byl jsem zpocený jak Eskymák v sauně. Do rukou už nás chytaly tiky a chtěli jsme ta protivná děcka roztrhat. Možná, že kdybychom jim dali nějaký peníz, tak nás nechají, ale ze zkušenosti vím, že když je obdarujete, jsou ještě vlezlejší. Navíc, za to jak se chovaly, bych jim nic nedal, ani kdybych měl krosnu plnou peněz. Naštěstí se začalo stmívat a ony musely domů. Asi kilometr po tomto „rozloučení“ jsme našli místo na spaní ve výšce 2200 metrů.

Vzhůru k vrcholu

Ráno nebylo kam spěchat, protože náš další cíl byl hřeben ve výšce 3700 metrů. Začátek cesty vedl přes velké louky, na kterých se pásly ovce. Čas od času nás spláchl déšť, ale nebylo to nic velkého. Když jsme dorazili na místo, postavili jsme si stan přímo na hřebeni. Jak se ráno ukázalo, byla to pěkná blbost, protože to, co se začalo dít venku, bylo jako v pekle. Vítr byl tak silný, že jsme vlastními těly a krosnami museli dělat oporu nosným tyčím stanu.


Asi po dvou hodinách nejistoty, co bude dál, se počasí uklidnilo a my mohli vyrazit k vrcholu. Počasí pořád nebylo nic moc. Celá obloha byla bílá, viditelnost 200–300 metrů, takže vrchol nebyl vidět. Po strmém stoupání do výšky 4058 metrů jsme ho pomocí GPS našli. Tomuto momentu předcházelo bloudění, protože nebylo jasně poznat, co je absolutní vrchol. Byly tam další tři vrcholky, které nás zmátly. Ten nejvyšší pro nás přichystal pěkné drama. Když jsem chtěl Martina vyfotit na vrcholu, dal se na úprk, který provázel mnoho vulgarizmů a věta „musíme rychle dolů“. Nechápavě jsme se po sobě s Jiřím dívali a běželi za ním. Když seběhl asi 20 metrů pod vrchol, zastavil se a celou situaci nám objasnil. Ten běh dolů zapříčinilo počasí. Martinovi se do krku začal nabíjet blesk, aspoň tak ten brnivý pocit v zátylku popsal. Zkušenosti s blesky jsme měli z Dolomitů, když jsme lezli ferrátou na Marmoladu (nejvyšší hora Dolomit-3343 m) a chytla nás bouřka. Nikdy nezapomenu na ten vrčivý zvuk ocelových lan (to už jsme, ale byli na vrcholu a dráty byly jistící body boudy, která byla nahoře).

Pohodový sestup a jedeme dál

Po této dramatické chvíli jsme to otočili dolů. Asi za dvacet hodin od této chvíle už dřepíme na stejném místě (v pustině), kde nás vysadil autobus, a snažíme se někoho stopnout, abychom se přesunuli do další horské oblasti.

Když se řekne Strážnicko…

Vybaví se nám lidové zvyky a folklór, krása nekončících zelených
vinic, vinné sklepy, tradiční košty a vinařské slavnosti. Vydejte se
s námi do malebného regionu Strážnicka za krásami přírody
i nevšední atmosférou zdejšího kraje.

Vybaví se nám lidové zvyky a folklór, krása nekončících zelených vinic, vinné sklepy, tradiční košty a vinařské slavnosti. Vydejte se s námi do malebného regionu Strážnicka za krásami přírody i nevšední atmosférou zdejšího kraje.

Strážnice je jedním z hlavních center Strážnické vinařské oblasti, která se s výměrou vinic 600 ha řadí na čtvrté místo na Slovácku. Oblast proslavilo známkové víno „Blatnický roháč“, směs Sylvánského zeleného a Rulandského bílého. O zdejším vinařství a vínu se můžete hodně dozvědět v zajímavých muzejních expozicích. Ve strážnickém skanzenu najdete například ukázku řady vinohradnických staveb a jejich zařízení, doplněnou vinohradem představujícím pěstění vína od nejstarších dob po současnost. Je jedinou expozicí svého druhu na našem území.


Vrátit se do minulosti a pocítit atmosféru dávných století Vám umožní historické zámecké sklepy ve slovácké Strážnici. Pocházejí již z konce 14. století a svou rozlohou o třech patrech nemají na Moravě obdoby. Rekonstrukce historických prostor umožnila jejich původní využití. Přímo ve sklepích se skladují a zrají ročníková a přívlastková vína. Červená vína jsou ve sklepích skladována v originálních až 200 let starých dubových sudech, kde mají ideální podmínky pro své zrání.

Ve sklepeních je zachováno původní gotické zdivo. Zaklenuté sloupy pokrývají ušlechtilé plísně. Příjemné a nevšední prostředí láká znalce vína i historie. Pro zájemce jsou připravovány prohlídky sklepů s průvodcem, spojené s ochutnávkou vín z produkce společnosti a odborným výkladem. Ve sklepích jsou rekonstruovány tři historické místnosti, kde se pravidelně konají nejrůznější kulturní i soukromé akce.

Milovníci vína každoročně míří do Strážnice na celou řadu vinařských akcí, jako je březnový košt vín nebo srpnová slavnost zarážání hory. Asi nejvýznamnější akcí na celém Hodonínsku je pak zářijové strážnické vinobraní s bohatým programem. Nechybí zde jarmark, krojovaný průvod s povozy, cimbálové muziky a hlavně dobré víno a burčák.

Další možností, jak se s okolím Strážnice blíže seznámit, jsou naučné a vinařské stezky, které pokrývají celou oblast. Ze Strážnice se můžete vydat do Bílých Karpat nebo do údolí řeky Moravy. Stezka Strážnickým Pomoravím je dlouhá sice jen deset kilometrů, přesto Vám poodhalí krásu přírody zdejšího kraje. Začíná ve Strážnici, vede kolem Baťova kanálu směrem k Petrovu. Nabízí Vám i možnost nahlédnout až k meandrům Moravy nebo si prohlédnout petrovské přístaviště či obec Plže se známými sklepy Památkové rezervace lidové architektury.

Strážnice je ale také těsně spojena s vodní turistikou. Přímo ve Strážnici je půjčovna motorových lodí a kanoí. Známý Baťův kanál a jeho okolí nabízí návštěvníkům možnost letní dovolené či víkendových pobytů. Mnozí lidé přijíždějí ve svém volném čase, aby se svezli na lodi a poznali tak další zajímavosti přírody z paluby lodi. Oblíbený je například sjezd přírodních meandrů řeky Moravy. Ve Strážnici cesta na motorových lodích končí, na kanoích je však kanál sjízdný až k Petrovské komoře.

Češi jsou známí jako národ turistů a přesvědčili jsme se, že i naše země nabízí zajímavá místa, která stojí za to navštívit. Zvláště pokud jsou spojena s dobrým jídlem a pitím. Proto jsou vinařské oblasti na jižní Moravě stále oblíbenějším výletním cílem.

www.zameckeskle­py.cz

Vybaví se nám lidové zvyky a folklór, krása nekončících zelených vinic, vinné sklepy, tradiční košty a vinařské slavnosti. Vydejte se s námi do malebného regionu Strážnicka za krásami přírody i nevšední atmosférou zdejšího kraje.

Strážnice je jedním z hlavních center Strážnické vinařské oblasti, která se s výměrou vinic 600 ha řadí na čtvrté místo na Slovácku. Oblast proslavilo známkové víno „Blatnický roháč“, směs Sylvánského zeleného a Rulandského bílého. O zdejším vinařství a vínu se můžete hodně dozvědět v zajímavých muzejních expozicích. Ve strážnickém skanzenu najdete například ukázku řady vinohradnických staveb a jejich zařízení, doplněnou vinohradem představujícím pěstění vína od nejstarších dob po současnost. Je jedinou expozicí svého druhu na našem území.


Vrátit se do minulosti a pocítit atmosféru dávných století Vám umožní historické zámecké sklepy ve slovácké Strážnici. Pocházejí již z konce 14. století a svou rozlohou o třech patrech nemají na Moravě obdoby. Rekonstrukce historických prostor umožnila jejich původní využití. Přímo ve sklepích se skladují a zrají ročníková a přívlastková vína. Červená vína jsou ve sklepích skladována v originálních až 200 let starých dubových sudech, kde mají ideální podmínky pro své zrání.

Ve sklepeních je zachováno původní gotické zdivo. Zaklenuté sloupy pokrývají ušlechtilé plísně. Příjemné a nevšední prostředí láká znalce vína i historie. Pro zájemce jsou připravovány prohlídky sklepů s průvodcem, spojené s ochutnávkou vín z produkce společnosti a odborným výkladem. Ve sklepích jsou rekonstruovány tři historické místnosti, kde se pravidelně konají nejrůznější kulturní i soukromé akce.

Milovníci vína každoročně míří do Strážnice na celou řadu vinařských akcí, jako je březnový košt vín nebo srpnová slavnost zarážání hory. Asi nejvýznamnější akcí na celém Hodonínsku je pak zářijové strážnické vinobraní s bohatým programem. Nechybí zde jarmark, krojovaný průvod s povozy, cimbálové muziky a hlavně dobré víno a burčák.

Další možností, jak se s okolím Strážnice blíže seznámit, jsou naučné a vinařské stezky, které pokrývají celou oblast. Ze Strážnice se můžete vydat do Bílých Karpat nebo do údolí řeky Moravy. Stezka Strážnickým Pomoravím je dlouhá sice jen deset kilometrů, přesto Vám poodhalí krásu přírody zdejšího kraje. Začíná ve Strážnici, vede kolem Baťova kanálu směrem k Petrovu. Nabízí Vám i možnost nahlédnout až k meandrům Moravy nebo si prohlédnout petrovské přístaviště či obec Plže se známými sklepy Památkové rezervace lidové architektury.

Strážnice je ale také těsně spojena s vodní turistikou. Přímo ve Strážnici je půjčovna motorových lodí a kanoí. Známý Baťův kanál a jeho okolí nabízí návštěvníkům možnost letní dovolené či víkendových pobytů. Mnozí lidé přijíždějí ve svém volném čase, aby se svezli na lodi a poznali tak další zajímavosti přírody z paluby lodi. Oblíbený je například sjezd přírodních meandrů řeky Moravy. Ve Strážnici cesta na motorových lodích končí, na kanoích je však kanál sjízdný až k Petrovské komoře.

Češi jsou známí jako národ turistů a přesvědčili jsme se, že i naše země nabízí zajímavá místa, která stojí za to navštívit. Zvláště pokud jsou spojena s dobrým jídlem a pitím. Proto jsou vinařské oblasti na jižní Moravě stále oblíbenějším výletním cílem.

www.zameckeskle­py.cz

Člověk v tísni: hladomor v Somálsku

Společnost Člověk v tísni vyhlašuje sbírku na pomoc obyvatelům
Afrického rohu, zasaženého nejhorším suchem za posledních 60 let.
Podle místních lidí je situace obdobná jako při hladomoru na počátku
devadesátých let a má se nadále zhoršovat.

Společnost Člověk v tísni vyhlašuje sbírku na pomoc obyvatelům Afrického rohu, zasaženého nejhorším suchem za posledních 60 let. Podle místních lidí je situace obdobná jako při hladomoru na počátku devadesátých let a má se nadále zhoršovat. Tisíce lidí opouštějí zemi a prchají do přeplněných uprchlických táborů. Právě na zlepšení životních podmínek lidí budou použity prostředky vybrané ve sbírce.

„Lidé ze Somálska hledají pomoc v okolních zemích, které na tom ale nejsou o mnoho lépe. Bez pomoci humanitárních organizací jsou vyhlídky těchto lidí naprosto beznadějné,“ komentuje situaci Jan Mrkvička, ředitel humanitárních a rozvojových programů společnosti Člověk v tísni.

Podrobněji se můžete o způsobech pomoci dočtete na stránkách společnosti Člověk v tísni.


Společnost Člověk v tísni vyhlašuje sbírku na pomoc obyvatelům Afrického rohu, zasaženého nejhorším suchem za posledních 60 let. Podle místních lidí je situace obdobná jako při hladomoru na počátku devadesátých let a má se nadále zhoršovat. Tisíce lidí opouštějí zemi a prchají do přeplněných uprchlických táborů. Právě na zlepšení životních podmínek lidí budou použity prostředky vybrané ve sbírce.

„Lidé ze Somálska hledají pomoc v okolních zemích, které na tom ale nejsou o mnoho lépe. Bez pomoci humanitárních organizací jsou vyhlídky těchto lidí naprosto beznadějné,“ komentuje situaci Jan Mrkvička, ředitel humanitárních a rozvojových programů společnosti Člověk v tísni.

Podrobněji se můžete o způsobech pomoci dočtete na stránkách společnosti Člověk v tísni.


Yucatán – domov tajemné mayské civilizace

Mayové – tajemný národ, podle jehož předpovědi přijde v roce
2012 konec světa, národ, který v džunglích na poloostrově
Yucatán vystavěl ohromné chrámy. Ty cestovatelům berou dech ještě dnes,
když se jako tiší svědci dávných časů vynoří z dusného přítmí
džungle.

Yucatán leží ve Střední Americe, a zatímco dříve patřil spíš k těm zapadlejším koutům, dnes sem vyrážejí turisté ve statisících. A tajemné soubory mayských památek táhnou s blížícím se rokem 2012 stále víc.

Nejznámějším místem celého Yucatánu je bezesporu komplex Chichén Itzá se slavnou Kukulkánovou pyramidou. Komplex vznikl už v 6. století před naším letopočtem a podle legend je to jedno z nejkrvavějších míst celého poloostrova.

{{reklama()}}

Krvavá historie Chichén Itzá


V tomto směru nejproslulejší je takzvaná „Studna obětí“, kam Mayové vhazovali své kolegy v období roku, kdy byl nedostatek vody. Těžko říct, jestli si těmito oběťmi naklonili svá božstva, ale současné vědecké výzkumy říkají, že nejčastěji v temné hlubině končili malí chlapci. Tajemstvím je opředený i odchod Mayů z tohoto místa. Ti odešli náhle, okolo roku 1500 a nechali celý, v té době už kompletně vybudovaný komplex, napospas džungli a divoké přírodě.

Nejvíc fascinující stavbou je tady Kukulkánova pyramida, od roku 2007 jeden z nově zvolených divů světa. Přesnost, s jakou byla vystavěna, bere dech i dnes, v době moderních technologií. Na její vrchol vede 365 schodů, které ovíjí kamenný hrad. Ten se pak v den jarní rovnodennosti díky hře stínů dokonce „plazí“ dolů z pyramidy.

V komplexu Chichén Itzá si dnes turisté mohou prohlednou i hřiště na míčové hry. I ty si ale Mayové přizpůsobili svým potřebám. Tým, který prohrál, byl ihned po utkání obětovaný bohům. I když někteří vědci dnes přicházejí s domněnkou, že oběťmi se stali vítězové – pro které to prý byla vítězná pocta.

Konec světa v roce 2012?

Buď, jak buď, Mayové jsou dodnes jednou z nejzáhadnějších civilizací, která kdy existovala. Na poloostrově Yucatán dodnes žije asi 6 milionů jejich potomků. V posledních letech pak zájem o celou jejich kulturu roste. A to v souvislosti s 21. prosincem 2012. V ten den totiž končí mayský kalendář a podle proroctví se právě v tento den otevřou „dveře do nebes“


Mnozí proto předpokládají, že přijde konec světa. Jestli skutečně k něčemu dojde – o tom můžeme zatím jen spekulovat. Jisté ale je, že Mayové byli výborní matematici a astronomové a jejich výpočty byly jen málokdy nepřesné…

Komplex Chichén Itzá není zdaleka jediné místo, kam vyrážejí turisté. Další známou lokalitou jsou ruiny města Palenque. Ty byly uprostřed džungle objeveny až v roce 1773 a do dneška se historikům podařilo odkrýt jen zhruba jednu třetinu celého města. Palenque sice není největší, ale mezi cestovateli boduje svou magickou atmosférou.

Na vzniku tohoto článku se podílela cestovní kancelář ESO Travel , která je specialistou na exotickou dovolenou a v její pestré nabídce zájezdů figurují i zájezdy do Mexika

Leží totiž v pralese v nadmořské výšce okolo 3000 metrů nad mořem a po většinu času jsou zdejší stavby zahalené do lehkého mlžného oparu. Pak už jen stačí vzpomenout na několik tisíc lidských obětí a o mrazení v zádech máte zaručeně postaráno.

Jedním z dalších středisek mayské civilizace byl potom i Uxmal. Španělé ho objevili na počátku 16. století. To už bylo město a jeho okolí opuštěné. Což je postup tak typický pro jihoamerické civilizace. Většina budov je dodnes udržována v perfektním stavu a tak mohou turisté navštívit Guvernérský palác, Kouzelníkovu pyramidu nebo Želví dům.

Pro ESO Travel Lucie Štěrbová

Yucatán leží ve Střední Americe, a zatímco dříve patřil spíš k těm zapadlejším koutům, dnes sem vyrážejí turisté ve statisících. A tajemné soubory mayských památek táhnou s blížícím se rokem 2012 stále víc.

Nejznámějším místem celého Yucatánu je bezesporu komplex Chichén Itzá se slavnou Kukulkánovou pyramidou. Komplex vznikl už v 6. století před naším letopočtem a podle legend je to jedno z nejkrvavějších míst celého poloostrova.

{{reklama()}}

Krvavá historie Chichén Itzá


V tomto směru nejproslulejší je takzvaná „Studna obětí“, kam Mayové vhazovali své kolegy v období roku, kdy byl nedostatek vody. Těžko říct, jestli si těmito oběťmi naklonili svá božstva, ale současné vědecké výzkumy říkají, že nejčastěji v temné hlubině končili malí chlapci. Tajemstvím je opředený i odchod Mayů z tohoto místa. Ti odešli náhle, okolo roku 1500 a nechali celý, v té době už kompletně vybudovaný komplex, napospas džungli a divoké přírodě.

Nejvíc fascinující stavbou je tady Kukulkánova pyramida, od roku 2007 jeden z nově zvolených divů světa. Přesnost, s jakou byla vystavěna, bere dech i dnes, v době moderních technologií. Na její vrchol vede 365 schodů, které ovíjí kamenný hrad. Ten se pak v den jarní rovnodennosti díky hře stínů dokonce „plazí“ dolů z pyramidy.

V komplexu Chichén Itzá si dnes turisté mohou prohlednou i hřiště na míčové hry. I ty si ale Mayové přizpůsobili svým potřebám. Tým, který prohrál, byl ihned po utkání obětovaný bohům. I když někteří vědci dnes přicházejí s domněnkou, že oběťmi se stali vítězové – pro které to prý byla vítězná pocta.

Konec světa v roce 2012?

Buď, jak buď, Mayové jsou dodnes jednou z nejzáhadnějších civilizací, která kdy existovala. Na poloostrově Yucatán dodnes žije asi 6 milionů jejich potomků. V posledních letech pak zájem o celou jejich kulturu roste. A to v souvislosti s 21. prosincem 2012. V ten den totiž končí mayský kalendář a podle proroctví se právě v tento den otevřou „dveře do nebes“


Mnozí proto předpokládají, že přijde konec světa. Jestli skutečně k něčemu dojde – o tom můžeme zatím jen spekulovat. Jisté ale je, že Mayové byli výborní matematici a astronomové a jejich výpočty byly jen málokdy nepřesné…

Komplex Chichén Itzá není zdaleka jediné místo, kam vyrážejí turisté. Další známou lokalitou jsou ruiny města Palenque. Ty byly uprostřed džungle objeveny až v roce 1773 a do dneška se historikům podařilo odkrýt jen zhruba jednu třetinu celého města. Palenque sice není největší, ale mezi cestovateli boduje svou magickou atmosférou.

Na vzniku tohoto článku se podílela cestovní kancelář ESO Travel , která je specialistou na exotickou dovolenou a v její pestré nabídce zájezdů figurují i zájezdy do Mexika

Leží totiž v pralese v nadmořské výšce okolo 3000 metrů nad mořem a po většinu času jsou zdejší stavby zahalené do lehkého mlžného oparu. Pak už jen stačí vzpomenout na několik tisíc lidských obětí a o mrazení v zádech máte zaručeně postaráno.

Jedním z dalších středisek mayské civilizace byl potom i Uxmal. Španělé ho objevili na počátku 16. století. To už bylo město a jeho okolí opuštěné. Což je postup tak typický pro jihoamerické civilizace. Většina budov je dodnes udržována v perfektním stavu a tak mohou turisté navštívit Guvernérský palác, Kouzelníkovu pyramidu nebo Želví dům.

Pro ESO Travel Lucie Štěrbová

Petrohrad – to je slavná Ermitáž s 3 miliony děl, Jantarová komnata i bílé noci

Tři stovky výstavních sálů a tři miliony exponátů – to jsou
základní čísla, která popisují slavnou petrohradskou Ermitáž, tedy
galerii, která láká statisíce návštěvníků ročně. Není to ale jediné
unikum, za kterým se do Petrohradu jezdí. Své příznivce má i replika
slavné Jantarové komnaty v Carském selu.


Říká se, že jen na letmé prohlédnutí těch nejznámějších výstavních sálů potřebujete v Ermitáži mít zhruba 4 hodinky času. Na důkladnější prohlídku pěti budov a tří seti výstavních sálů, které Ermitáž tvoří, je pak zapotřebí několik dní. A pokud by snad někdo zatoužil zhlédnout každý exponát na dobu zhruba deseti vteřin, strávil by ve slavné galerii asi tři roky života.

Součástí Ermitáže je i Zimní palác. Komplex, z kterého řídili ruští carové celé impérium, má téměř tisíc pokojů a právě útokem na něj začala říjnová revoluce. Název Zimní palác pak dává i jasnou odpověď na to, jaký byl původní účel celé megalomanské stavby – ta původně sloužila jako zimní sídlo ruských panovníků.

{{reklama()}}

Petrohrad – Benátky východu

Petrohrad leží na čtyřiceti ostrovech, které spojuje zhruba 300 mostů. Díky tomu si vysloužil přezdívku „Benátky východu“ a zároveň pověst města, při jehož výstavbě bylo zmařeno několik stovek lidských životů.

O jeho výstavbě rozhodl na počátku 18. století Petr Veliký. Podle něj potřebovalo takové impérium jako carské Rusko přístup k moři. A tak nechal uprostřed bažin na pobřeží Baltu podél řeky Něvy vystavět novou ruskou metropoli.


Od listopadu do dubna je řeka Něva kompletně zamrzlá, po zbytek roku ale pod nízkými oblouky petrohradských mostů proplouvají lodě z Finského zálivu do Ladošského jezera a pak dál do Moskvy. A po jedné hodině v noci se vám potom klidně může stát, že na některém z ostrůvků uvíznete. Na mostech se totiž postupně zastavuje provoz a jejich ramena se zvedají do výšky. Až v tom okamžiku pod nimi mohou proplout těžké nákladní lodě.

Neméně známé jsou potom slavné bílé noci, kdy slunce v Petrohradu, nejsevernější milionové metropoli naší planety, svítí ještě chvíli před půlnocí. Bílé noci obvykle trvají od května do září a noc v tomto období roku má jen zhruba tři hodiny. A hladinu Něvy potom každý večer křižují výletní lodě s těmi, kteří si kouzelnou atmosféru chtějí užít z jejich paluby.

Na vzniku tohoto článku se podílela cestovní kancelář ESO travel , která je specialistou na exotickou dovolenou a v její pestré nabídce zájezdů figurují i zájezdy do Ruska

Záhada Jantarové komnaty

Jantarová komnata byla právem považována za osmý div světa. Do Ruska se dostala na začátku 18. století jako dar Fridricha Viléma carovi Petrovi Velikému. Podle dobových údajů ji tvořilo několik desítek čtverečních metrů jantarové mozaiky, jantarem vykládaný nábytek a okamžitě se stala chloubou ruského impéria. Jenže…

Při obléhání Petrohradu v roce 1941 ji do 27 beden rozmontovali Němci a následně ji převezli do Královce, kde její stopa v roce 1945 definitivně mizí. A nic o ní nevíme ani po více než pětašedesáti letech od jejího zmizení.

Zbývají jen domněnky a spekulace. Prý byla v potopeném parníku Wilmelm Gustloff, který zničilo sovětské torpédo, ale potápěči našli v potopeném trupu akorát díru po „řádění“ autogenu a prázdný nákladní prostor. Hledalo se i na hradě Königstein nedaleko Drážďan a hledači pokladů nějaký čas obléhali i štoly v okolí krušnohorské obce Hora sv. Kateřiny. Dnes tak mohou turisté obdivovat jen kopii. Ta je ale prý naprosto k nerozeznání od originálu. Vyrazit do ní ale musí těsně za hranice Petrohradu, do Carského selu.

Pro ESO Travel Lucie Štěrbová


Říká se, že jen na letmé prohlédnutí těch nejznámějších výstavních sálů potřebujete v Ermitáži mít zhruba 4 hodinky času. Na důkladnější prohlídku pěti budov a tří seti výstavních sálů, které Ermitáž tvoří, je pak zapotřebí několik dní. A pokud by snad někdo zatoužil zhlédnout každý exponát na dobu zhruba deseti vteřin, strávil by ve slavné galerii asi tři roky života.

Součástí Ermitáže je i Zimní palác. Komplex, z kterého řídili ruští carové celé impérium, má téměř tisíc pokojů a právě útokem na něj začala říjnová revoluce. Název Zimní palác pak dává i jasnou odpověď na to, jaký byl původní účel celé megalomanské stavby – ta původně sloužila jako zimní sídlo ruských panovníků.

{{reklama()}}

Petrohrad – Benátky východu

Petrohrad leží na čtyřiceti ostrovech, které spojuje zhruba 300 mostů. Díky tomu si vysloužil přezdívku „Benátky východu“ a zároveň pověst města, při jehož výstavbě bylo zmařeno několik stovek lidských životů.

O jeho výstavbě rozhodl na počátku 18. století Petr Veliký. Podle něj potřebovalo takové impérium jako carské Rusko přístup k moři. A tak nechal uprostřed bažin na pobřeží Baltu podél řeky Něvy vystavět novou ruskou metropoli.


Od listopadu do dubna je řeka Něva kompletně zamrzlá, po zbytek roku ale pod nízkými oblouky petrohradských mostů proplouvají lodě z Finského zálivu do Ladošského jezera a pak dál do Moskvy. A po jedné hodině v noci se vám potom klidně může stát, že na některém z ostrůvků uvíznete. Na mostech se totiž postupně zastavuje provoz a jejich ramena se zvedají do výšky. Až v tom okamžiku pod nimi mohou proplout těžké nákladní lodě.

Neméně známé jsou potom slavné bílé noci, kdy slunce v Petrohradu, nejsevernější milionové metropoli naší planety, svítí ještě chvíli před půlnocí. Bílé noci obvykle trvají od května do září a noc v tomto období roku má jen zhruba tři hodiny. A hladinu Něvy potom každý večer křižují výletní lodě s těmi, kteří si kouzelnou atmosféru chtějí užít z jejich paluby.

Na vzniku tohoto článku se podílela cestovní kancelář ESO travel , která je specialistou na exotickou dovolenou a v její pestré nabídce zájezdů figurují i zájezdy do Ruska

Záhada Jantarové komnaty

Jantarová komnata byla právem považována za osmý div světa. Do Ruska se dostala na začátku 18. století jako dar Fridricha Viléma carovi Petrovi Velikému. Podle dobových údajů ji tvořilo několik desítek čtverečních metrů jantarové mozaiky, jantarem vykládaný nábytek a okamžitě se stala chloubou ruského impéria. Jenže…

Při obléhání Petrohradu v roce 1941 ji do 27 beden rozmontovali Němci a následně ji převezli do Královce, kde její stopa v roce 1945 definitivně mizí. A nic o ní nevíme ani po více než pětašedesáti letech od jejího zmizení.

Zbývají jen domněnky a spekulace. Prý byla v potopeném parníku Wilmelm Gustloff, který zničilo sovětské torpédo, ale potápěči našli v potopeném trupu akorát díru po „řádění“ autogenu a prázdný nákladní prostor. Hledalo se i na hradě Königstein nedaleko Drážďan a hledači pokladů nějaký čas obléhali i štoly v okolí krušnohorské obce Hora sv. Kateřiny. Dnes tak mohou turisté obdivovat jen kopii. Ta je ale prý naprosto k nerozeznání od originálu. Vyrazit do ní ale musí těsně za hranice Petrohradu, do Carského selu.

Pro ESO Travel Lucie Štěrbová

Rakouský Ötztal nadchne každého

Jednou z alpských oblastí, která turistům a sportovcům nabízí
obrovské množství možností, je bezesporu mohutné údolí Ötztal
v rakouském Tyrolsku. Řeka Ötztaler Ache a její zdrojnice zde
vytvořily místy širokou a rovinatou dolinu, kterou z obou stran
svírají kolmé a vysoké skalní stěny.

Jednou z alpských oblastí, která turistům a sportovcům nabízí obrovské množství možností, je bezesporu mohutné údolí Ötztal v rakouském Tyrolsku. Řeka Ötztaler Ache a její zdrojnice zde vytvořily místy širokou a rovinatou dolinu, kterou z obou stran svírají kolmé a vysoké skalní stěny. Mnohé vrcholy zde dosahují do nadmořské výšky až přes 3000 metrů a nachází se zde i několik ledovců. Ty umožňují užívat si lyžařských radovánek, jako například v lyžařském středisku Sölden, který funguje i v době, kdy jinde ještě (nebo již) nebývá sníh.


Ledovec však toto údolí proslavil i po jiné stránce. Pod vrstvou ledu se po několik tisíc let ukrývala mumie pravěkého člověka, kterou v roce 1991 zcela náhodou našla manželská dvojice horalů přímo na konci Ötztalu, kde horský hřeben odděluje Rakousko od Itálie. Mimochodem až slavný horolezec Reinold Messner, který zde též byl na treku, rozpoznal, že zmrzlé tělo nenáleží nějakému nedávnému horolezci, ale bude mnohem starší. Messner totiž pochopil, že předmět, který měla mumie při sobě, není předpotopní cepín, ale jedná se o pravěkou sekerku. Přestože se nakonec ukázalo, že místo nálezu tzv. Ötziho těsně náleží již italskému území (dnes je „muž z ledu“ umístěn v muzeu v Bolzanu), považují obyvatelé Ötztalu pravěkého člověka i za svého. Na konci vesnice Umhausen tak dnes může návštěvník shlédnout rozsáhlý skanzen s muzeem – tzv. Ötzi Dorf, kde názorně představují jednak samotného Ötziho, tak návštěvníkům přibližují život v pravěku v těchto končinách.


Umhausen nabízí i další atrakci, jakou skýtá obrovský vodopád Stuibenfall, který se v mnoha skocích a slajdech řítí z pozoruhodné výšky. Zvláště po deštích si tento vodopád co do monumentálnosti v ničem nezadá ani s lecjakou norskou kaskádou. Navíc kolem tohoto přírodního skvostu vysokého celých 159 metrů vede mimo normální pěšiny s ocelovými vyhlídkami i zajištěná cesta – klettersteig. Člověk má tedy možnost přímo vedle hřmících mas vody stoupat po skále nahoru (samozřejmě s patřičným ferratovým vybavením). Dokonce je ve vrchní části připraven po dvou ocelových lanech i traverz přímo přes vodopád.


V Ötztalu se nacházejí i další dvě ferraty. Lehner Wasserfall je opět natažená přímo podél vodopádu a navíc se u parkoviště nachází muzeum vodních mlýnů, které je přístupné zdarma. Poslední klettersteig Reinhard Schiestl nabízí lezení po dominantním skalním bloku přímo nad silnicí. Žádná zajištěná cesta nepřevyšuje obtížnost C/D a charakterem se jedná o relativně krátké ferraty, které trvají i se sestupem max. do dvou hodin. Doporučuji tak na všechny nastupovat až k večeru, kdy zde již nebývají žádní jiní lidé. Obtížnější a i časově náročnější klettersteig (Kühtai Panorama Klettersteig) se nachází nad střediskem Kühtai, kam se dostaneme po silnici odbočující na začátku Ötztalu. Cesta nabízí několik převislých míst a celkově zhruba 650 m ocelového lana nás dovede na vrchol Pockkogel (2807 m), který skýtá panoramatický rozhled na Stubaiské Alpy.


Mimo zajištěných cest lze v Ötztalu nalézt i tradiční horolezecký terén v podobě mnoha lezeckých oblastí s jednodélkovými sportovními cestami. Některé z nich jsou situovány na skalách vystupujících přímo z trávou porostlé doliny, kde se pasou krávy a někdy i koně. Občas to jen chce dávat pozor na volně odložené věci, protože dobytek se je kolikrát snaží řádně přežvýkat. Zalézt si zde může opravdu každý, jelikož se zde nachází spousta cest a to od těch zcela nejlehčích až po pořádné prásky (8C+/9a). Pravidlem zde bývá časté jištění a dokonce jsou zde v některých oblastech místa určená pro děti či začátečníky, které jsou vysloveně přejištěné. Detailní informace o všech ferratách i lezeckých oblastech lze zdarma formou letáčků získat v jakémkoliv informačním středisku v Ötztalu a není třeba být dopředu vybaven průvodcem. Parkování u oblastí je všude samozřejmostí a je vždy označené. Údolí samozřejmě poskytuje i vícedélkové lezení, u kterého však je vhodné mít i vlastní jištění.

Ötztal je také proslulý jako jedna z evropských vodáckých destinací. Zdejší Ötztaler Ache je typická ledovcová řeka našedlé neprůhledné barvy, kterou způsobují malé částečky horniny obsažené v odtávajícím ledu. Řeka nabízí úseky, kde je možné se nechat svézt na raftu s profesionálními guidy. Zároveň však řeku a její přítoky často vyhledávají kajakáři a splouvají zde úseky od obtížnosti WW III až po ty nejextrémnější – WW VI. Například pod městečkem Tumpen se nachází jeden z nejobtížnějších úseků, jaký si lze vůbec představit. Dodnes tuto část řeky sjelo jen několik málo kajakářů.


Na Ötztaler Ache se také každoročně na podzim pořádají extrémní kajakářské závody na úseku nazývaném Wellerbrücke, kde samozřejmě nechybějí ty nejznámější jména extrémních jezdců z celého světa (včetně účastníků z ČR). Pro diváky jsou vždy na břehu postaveny tribuny a člověk tak může sledovat závodníky, kteří na speciálních plastových kajacích projíždějí opravdu těžké peřeje a ke konci skákají i menší zákeřný vodopád. Nicméně prohlídka Wellerbrücke stojí rozhodně za to i kdykoliv jindy. Podél řeky zde vede pěšina doplněná mostíky a lávkami a navíc zde má pomník zakladatel Sokola Miroslav Tyrš, který zde tragicky zemřel – respektive zde bylo nalezeno jeho bezvládné tělo.


Tento článek vám přinášíme ve spolupráci s CK Alpina – Cesty za dobrodružstvím, která pořádá Zájezdy do Rakouska.

V Ötztalu lze dále najít i několik míst, kde se komerčně provozuje kaňoning. Jedná se o sport provozovaný v úzkých soutěskách, kde protéká potok vytvářející různé skoky, laguny a vodopády. Člověk pak oblečený v neoprénu různě skáče či slaňuje dolů. Samozřejmě se v Ötztalu využijí i horská kola, nebo zde můžete pěšky putovat po horách, či zlézat ty nejvyšší vrcholy, navštěvovat ledovce, zapomenout nelze ani na provozování paraglajdingu. Podle místních zde mají i jedno z nejteplejších jezer v Rakousku – Piburger See. Občas u něj bývá až příliš mnoho turistů, ale koupání je tu opravdu luxusní, čili se rozhodně vyplatí udělat v jezeře alespoň pár temp. V Ötztalu můžete v neposlední řadě vyzkoušet i četné místní termální lázně, které jsou umístěné v malebných vesničkách. Ubytovací kapacity jsou zde nepřeberné, nebo lze využít i zdejších kempů. V Ötztalu si prostě opravdu každý najde to své…

Jednou z alpských oblastí, která turistům a sportovcům nabízí obrovské množství možností, je bezesporu mohutné údolí Ötztal v rakouském Tyrolsku. Řeka Ötztaler Ache a její zdrojnice zde vytvořily místy širokou a rovinatou dolinu, kterou z obou stran svírají kolmé a vysoké skalní stěny. Mnohé vrcholy zde dosahují do nadmořské výšky až přes 3000 metrů a nachází se zde i několik ledovců. Ty umožňují užívat si lyžařských radovánek, jako například v lyžařském středisku Sölden, který funguje i v době, kdy jinde ještě (nebo již) nebývá sníh.


Ledovec však toto údolí proslavil i po jiné stránce. Pod vrstvou ledu se po několik tisíc let ukrývala mumie pravěkého člověka, kterou v roce 1991 zcela náhodou našla manželská dvojice horalů přímo na konci Ötztalu, kde horský hřeben odděluje Rakousko od Itálie. Mimochodem až slavný horolezec Reinold Messner, který zde též byl na treku, rozpoznal, že zmrzlé tělo nenáleží nějakému nedávnému horolezci, ale bude mnohem starší. Messner totiž pochopil, že předmět, který měla mumie při sobě, není předpotopní cepín, ale jedná se o pravěkou sekerku. Přestože se nakonec ukázalo, že místo nálezu tzv. Ötziho těsně náleží již italskému území (dnes je „muž z ledu“ umístěn v muzeu v Bolzanu), považují obyvatelé Ötztalu pravěkého člověka i za svého. Na konci vesnice Umhausen tak dnes může návštěvník shlédnout rozsáhlý skanzen s muzeem – tzv. Ötzi Dorf, kde názorně představují jednak samotného Ötziho, tak návštěvníkům přibližují život v pravěku v těchto končinách.


Umhausen nabízí i další atrakci, jakou skýtá obrovský vodopád Stuibenfall, který se v mnoha skocích a slajdech řítí z pozoruhodné výšky. Zvláště po deštích si tento vodopád co do monumentálnosti v ničem nezadá ani s lecjakou norskou kaskádou. Navíc kolem tohoto přírodního skvostu vysokého celých 159 metrů vede mimo normální pěšiny s ocelovými vyhlídkami i zajištěná cesta – klettersteig. Člověk má tedy možnost přímo vedle hřmících mas vody stoupat po skále nahoru (samozřejmě s patřičným ferratovým vybavením). Dokonce je ve vrchní části připraven po dvou ocelových lanech i traverz přímo přes vodopád.


V Ötztalu se nacházejí i další dvě ferraty. Lehner Wasserfall je opět natažená přímo podél vodopádu a navíc se u parkoviště nachází muzeum vodních mlýnů, které je přístupné zdarma. Poslední klettersteig Reinhard Schiestl nabízí lezení po dominantním skalním bloku přímo nad silnicí. Žádná zajištěná cesta nepřevyšuje obtížnost C/D a charakterem se jedná o relativně krátké ferraty, které trvají i se sestupem max. do dvou hodin. Doporučuji tak na všechny nastupovat až k večeru, kdy zde již nebývají žádní jiní lidé. Obtížnější a i časově náročnější klettersteig (Kühtai Panorama Klettersteig) se nachází nad střediskem Kühtai, kam se dostaneme po silnici odbočující na začátku Ötztalu. Cesta nabízí několik převislých míst a celkově zhruba 650 m ocelového lana nás dovede na vrchol Pockkogel (2807 m), který skýtá panoramatický rozhled na Stubaiské Alpy.


Mimo zajištěných cest lze v Ötztalu nalézt i tradiční horolezecký terén v podobě mnoha lezeckých oblastí s jednodélkovými sportovními cestami. Některé z nich jsou situovány na skalách vystupujících přímo z trávou porostlé doliny, kde se pasou krávy a někdy i koně. Občas to jen chce dávat pozor na volně odložené věci, protože dobytek se je kolikrát snaží řádně přežvýkat. Zalézt si zde může opravdu každý, jelikož se zde nachází spousta cest a to od těch zcela nejlehčích až po pořádné prásky (8C+/9a). Pravidlem zde bývá časté jištění a dokonce jsou zde v některých oblastech místa určená pro děti či začátečníky, které jsou vysloveně přejištěné. Detailní informace o všech ferratách i lezeckých oblastech lze zdarma formou letáčků získat v jakémkoliv informačním středisku v Ötztalu a není třeba být dopředu vybaven průvodcem. Parkování u oblastí je všude samozřejmostí a je vždy označené. Údolí samozřejmě poskytuje i vícedélkové lezení, u kterého však je vhodné mít i vlastní jištění.

Ötztal je také proslulý jako jedna z evropských vodáckých destinací. Zdejší Ötztaler Ache je typická ledovcová řeka našedlé neprůhledné barvy, kterou způsobují malé částečky horniny obsažené v odtávajícím ledu. Řeka nabízí úseky, kde je možné se nechat svézt na raftu s profesionálními guidy. Zároveň však řeku a její přítoky často vyhledávají kajakáři a splouvají zde úseky od obtížnosti WW III až po ty nejextrémnější – WW VI. Například pod městečkem Tumpen se nachází jeden z nejobtížnějších úseků, jaký si lze vůbec představit. Dodnes tuto část řeky sjelo jen několik málo kajakářů.


Na Ötztaler Ache se také každoročně na podzim pořádají extrémní kajakářské závody na úseku nazývaném Wellerbrücke, kde samozřejmě nechybějí ty nejznámější jména extrémních jezdců z celého světa (včetně účastníků z ČR). Pro diváky jsou vždy na břehu postaveny tribuny a člověk tak může sledovat závodníky, kteří na speciálních plastových kajacích projíždějí opravdu těžké peřeje a ke konci skákají i menší zákeřný vodopád. Nicméně prohlídka Wellerbrücke stojí rozhodně za to i kdykoliv jindy. Podél řeky zde vede pěšina doplněná mostíky a lávkami a navíc zde má pomník zakladatel Sokola Miroslav Tyrš, který zde tragicky zemřel – respektive zde bylo nalezeno jeho bezvládné tělo.


Tento článek vám přinášíme ve spolupráci s CK Alpina – Cesty za dobrodružstvím, která pořádá Zájezdy do Rakouska.

V Ötztalu lze dále najít i několik míst, kde se komerčně provozuje kaňoning. Jedná se o sport provozovaný v úzkých soutěskách, kde protéká potok vytvářející různé skoky, laguny a vodopády. Člověk pak oblečený v neoprénu různě skáče či slaňuje dolů. Samozřejmě se v Ötztalu využijí i horská kola, nebo zde můžete pěšky putovat po horách, či zlézat ty nejvyšší vrcholy, navštěvovat ledovce, zapomenout nelze ani na provozování paraglajdingu. Podle místních zde mají i jedno z nejteplejších jezer v Rakousku – Piburger See. Občas u něj bývá až příliš mnoho turistů, ale koupání je tu opravdu luxusní, čili se rozhodně vyplatí udělat v jezeře alespoň pár temp. V Ötztalu můžete v neposlední řadě vyzkoušet i četné místní termální lázně, které jsou umístěné v malebných vesničkách. Ubytovací kapacity jsou zde nepřeberné, nebo lze využít i zdejších kempů. V Ötztalu si prostě opravdu každý najde to své…

Přírodou Tachovska vás provede Přimdská a Kolowratova naučná stezka

Unikátní přírodní památky, lesy plné vzácných rostlin a živočichů
a řada historických pozoruhodností lákají do kraje pod starobylým
románským hradem Přimda, nejstarším známým kamenným hradem u nás.
Zdatní turisté i rodiny s dětmi se mohou vydat na Přimdskou
naučnou stezku, o něco delší výlet za poznáním nabízí Kolowratova
naučná stezka. Nádhernou krajinu tohoto koutu republiky je možné objevovat
také na kole. Přes území Kolowratových lesů vede několik cyklostezek,
které spojují jednotlivé oblasti Českého lesa.


Čas prázdnin a dovolených stále více lidí využívá k aktivnímu odpočinku v České republice. Unikátní přírodní památky, lesy plné vzácných rostlin a živočichů a řada historických pozoruhodností lákají do kraje pod starobylým románským hradem Přimda, nejstarším známým kamenným hradem u nás.

Zdatní turisté i rodiny s dětmi se mohou vydat na Přimdskou naučnou stezku. Sedmikilometrový, středně náročný okruh nabízí 12 tematických zastávek přibližujících historii města Přimdy a historii starého šlechtického rodu Kolowrat-Krakovských, který je s regionem úzce propojen. Při příjemné procházce malebnou krajinou, pod zříceninou hradu Přimda, se dozvíte zajímavé informace o zdejším kostele, hradu i kapli v podhradí, přírodních rezervacích Přimda a Mílov, historii výstavby dálnice D5, Kolowratském lesním hospodářství, slavném automobilovém závodníkovi Alexandru Kolowrat-Krakowském i Jindřichu Kolowrat-Krakovském, jehož 15. výročí úmrtí připadá právě na letošní rok. Přimdská naučná stezka začíná a končí u kostela Sv. Jiří na náměstí v Přimdě.


O něco delším výletem za poznáním je Kolowratova naučná stezka, která začíná u budovy obecního úřadu v Rozvadově. Dvacet kilometrů dlouhá trasa vede z větší části územím Kolowratových lesů, v chladivém stínu stromů, příjemném především v horkých letních dnech. Po cestě je 18 zastávek věnovaných většinou historii a současnosti Kolowratského panství, např. Kolowratovy lesy, Dolování Kolowratů na Rozvadovsku, Kolowratova lesní železnice, Dianská rota, Přírodní rezervace Diana, Svatá Kateřina a další.

Prvotřídní gastronomické i ubytovací služby nabízí horský hotel Kolowrat pod hradem Přimda. Nezapomenutelným kulinářským zážitkem je například zdejší vyhlášená specialita – kuře na pomerančích.

Nádhernou krajinu tohoto koutu republiky je možné bez obav objevovat také na kole. Přes území Kolowratových lesů vede několik cyklostezek, které spojují jednotlivé oblasti Českého lesa.

„Páni z Kolowrat jsou s krajem v okolí starobylého hradu Přimda těsně spojeni již téměř 350 let, proto se turisté téměř na každém kroku setkávají s jejich jménem. Kolowraté zde vystavěli dvě barokní zámecká sídla – barokní zámek Velké Dvorce a lovecký zámeček Diana a významně se zasloužili o průmyslový rozvoj zdejšího kraje,“ připomíná JUDr. Dominika Kolowrat-Krakovská, správkyně majetku po zesnulém Františku Tomáši Kolowrat-Krakovském.


Čas prázdnin a dovolených stále více lidí využívá k aktivnímu odpočinku v České republice. Unikátní přírodní památky, lesy plné vzácných rostlin a živočichů a řada historických pozoruhodností lákají do kraje pod starobylým románským hradem Přimda, nejstarším známým kamenným hradem u nás.

Zdatní turisté i rodiny s dětmi se mohou vydat na Přimdskou naučnou stezku. Sedmikilometrový, středně náročný okruh nabízí 12 tematických zastávek přibližujících historii města Přimdy a historii starého šlechtického rodu Kolowrat-Krakovských, který je s regionem úzce propojen. Při příjemné procházce malebnou krajinou, pod zříceninou hradu Přimda, se dozvíte zajímavé informace o zdejším kostele, hradu i kapli v podhradí, přírodních rezervacích Přimda a Mílov, historii výstavby dálnice D5, Kolowratském lesním hospodářství, slavném automobilovém závodníkovi Alexandru Kolowrat-Krakowském i Jindřichu Kolowrat-Krakovském, jehož 15. výročí úmrtí připadá právě na letošní rok. Přimdská naučná stezka začíná a končí u kostela Sv. Jiří na náměstí v Přimdě.


O něco delším výletem za poznáním je Kolowratova naučná stezka, která začíná u budovy obecního úřadu v Rozvadově. Dvacet kilometrů dlouhá trasa vede z větší části územím Kolowratových lesů, v chladivém stínu stromů, příjemném především v horkých letních dnech. Po cestě je 18 zastávek věnovaných většinou historii a současnosti Kolowratského panství, např. Kolowratovy lesy, Dolování Kolowratů na Rozvadovsku, Kolowratova lesní železnice, Dianská rota, Přírodní rezervace Diana, Svatá Kateřina a další.

Prvotřídní gastronomické i ubytovací služby nabízí horský hotel Kolowrat pod hradem Přimda. Nezapomenutelným kulinářským zážitkem je například zdejší vyhlášená specialita – kuře na pomerančích.

Nádhernou krajinu tohoto koutu republiky je možné bez obav objevovat také na kole. Přes území Kolowratových lesů vede několik cyklostezek, které spojují jednotlivé oblasti Českého lesa.

„Páni z Kolowrat jsou s krajem v okolí starobylého hradu Přimda těsně spojeni již téměř 350 let, proto se turisté téměř na každém kroku setkávají s jejich jménem. Kolowraté zde vystavěli dvě barokní zámecká sídla – barokní zámek Velké Dvorce a lovecký zámeček Diana a významně se zasloužili o průmyslový rozvoj zdejšího kraje,“ připomíná JUDr. Dominika Kolowrat-Krakovská, správkyně majetku po zesnulém Františku Tomáši Kolowrat-Krakovském.

Tip na kino: Život v jednom dni

Milí čtenáři, ve spolupráci s Aerofilms (kino Aero, Světozor a Bio
Oko) vás chceme pozvat na film Život v jednom dni, vytvořený ze
záběrů lidí z celého světa, kteří je natočili v jediném
dni.

Milí čtenáři, ve spolupráci s Aerofilms (kino Aero, Světozor a Bio Oko) vás chceme pozvat na film Život v jednom dni.


Dle tiskových materiálů se jedná unikátní celosvětový experiment. Poprvé v historii vznikl dokumentární film vytvořený ze záběrů lidí z celého světa, kteří je natočili v jediném dni.


Tvůrci obdrželi od dobrovolníků ze 197 zemí světa 80 000 příspěvků, což dalo celkem 4 500 hodin materiálu. Nejpřesvědčivější a nejzajímavější snímky byly sestříhány do filmu, který produkoval Ridley Scott (Vetřelec, Blade Runner a další) a režíroval Kevin Macdonald (Pád do ticha a další). Nutno říci, že příspěvky nedošly pouze z rozvinutých částí světa. Díky řadě neziskových organizací se mohli projektu zúčastnit i lidé, kteří by jinak přístup ke kamerám neměli. Vznikl tak úplný portrét světa, jak vypadal přesně 24. července 2010. Tento unikátní celovečerní film měl premiéru na filmovém festivalu Sundance v lednu 2011.


Trailer je ke shlédnutí na stránkách Aerofilms

„Když jsem poprvé slyšel o filmovém experimentu Život v jednom dni, okamžitě jsem zpozorněl. Tento nápad se mi zdál úžasný. V prvním minutách při sledování filmu jsem ale dostal strach, zda je v lidských silách prokousat se tak nezměrným množstvím materiálu nejrůznějších kvalit a poskládat z něj něco smysluplného. Po hodině a půl jsem z kina ale odcházel naprosto omráčený, spokojený, dojatý a přesvědčený, že se režiséru Kevinu Macdonaldovi podařilo něco mimořádného. Neposkládal za sebe jen hitparádu nejlepších záběrů, ale vytvořil tvar, který má počátek i konec, adekvátní peripetii s katarzí a spíše než syrovým dokumentem je kvalitním dramatem.“


Díky řadě neziskových organizací se mohli projektu zúčastnit i lidé z méně rozvinutých zemí, kteří by jinak přístup ke kamerám neměli. Vznikl tak nejen portrét světa, jak vypadal 24. července 2010, ale filmem se podařilo zachytit i lidský příběh procházející dějinami. Tento unikátní celovečerní film měl premiéru na filmovém festivalu Sundance v lednu 2011. Film byl uveden i letos na MFF Karlovy Vary a zaznamenal obrovský divácký úspěch.

Do YouTube experimentu se aktivně zapojili i čeští uživatelé, kteří celkem poslali 472 příspěvků a předstihli tak i země jako je Indonésie, Čína nebo z evropských zemí Maďarsko. Mezi příspěvky, které se dostaly do filmu, se objevil i videoklip zástupce České republiky Sergeje Kondakova a slovenského kameramana Marka Mackoviče. Oba tvůrci svým osobním pojetím ztvárnili běh jednoho červencového dne.

„Ve svém filmu jsem zachytil příběh Korejce Okhwana Yoona, který cestuje po celém světě na bicyklu. 24. července, kdy jsem natáčel jeho cestu po Nepálu, měl za sebou již 192 procestovaných zemí. Tento člověk, který svým putováním chce upozornit na problém rozdělené Koreje, zároveň svojí cestou kolem světa tyto země symbolicky propojuje. Do projektu Život v jednom dni se tak ideálně hodí,“ říká Marek Mackovic, autor slovenského příspěvku, a dodává: „Na slavnostní premiéře filmu na festivalu v Sundance jsem se setkal s dalšími autory videí z opačných koutů světa. Skvěle jsme si rozuměli a s některými z nich jsem dodnes v kontaktu.“

Příběh korejského cyklisty, narození žirafího mláděte v Zoo Praha a stovky dalších příběhů jednoho dne na planetě Zemi mohou diváci vidět v kinech od 24. července 2011, tedy přesně rok poté, co byly natočeny jednotlivé příspěvky.

Webové stránky filmu www.aerofilms­.cz/zivotvjed­nomdni Trailer ke zhlédnutí. Další informace najdete na www.youtube.com/li­feinaday

Jiří Šebesta, Aerofilms

Milí čtenáři, ve spolupráci s Aerofilms (kino Aero, Světozor a Bio Oko) vás chceme pozvat na film Život v jednom dni.


Dle tiskových materiálů se jedná unikátní celosvětový experiment. Poprvé v historii vznikl dokumentární film vytvořený ze záběrů lidí z celého světa, kteří je natočili v jediném dni.


Tvůrci obdrželi od dobrovolníků ze 197 zemí světa 80 000 příspěvků, což dalo celkem 4 500 hodin materiálu. Nejpřesvědčivější a nejzajímavější snímky byly sestříhány do filmu, který produkoval Ridley Scott (Vetřelec, Blade Runner a další) a režíroval Kevin Macdonald (Pád do ticha a další). Nutno říci, že příspěvky nedošly pouze z rozvinutých částí světa. Díky řadě neziskových organizací se mohli projektu zúčastnit i lidé, kteří by jinak přístup ke kamerám neměli. Vznikl tak úplný portrét světa, jak vypadal přesně 24. července 2010. Tento unikátní celovečerní film měl premiéru na filmovém festivalu Sundance v lednu 2011.


Trailer je ke shlédnutí na stránkách Aerofilms

„Když jsem poprvé slyšel o filmovém experimentu Život v jednom dni, okamžitě jsem zpozorněl. Tento nápad se mi zdál úžasný. V prvním minutách při sledování filmu jsem ale dostal strach, zda je v lidských silách prokousat se tak nezměrným množstvím materiálu nejrůznějších kvalit a poskládat z něj něco smysluplného. Po hodině a půl jsem z kina ale odcházel naprosto omráčený, spokojený, dojatý a přesvědčený, že se režiséru Kevinu Macdonaldovi podařilo něco mimořádného. Neposkládal za sebe jen hitparádu nejlepších záběrů, ale vytvořil tvar, který má počátek i konec, adekvátní peripetii s katarzí a spíše než syrovým dokumentem je kvalitním dramatem.“


Díky řadě neziskových organizací se mohli projektu zúčastnit i lidé z méně rozvinutých zemí, kteří by jinak přístup ke kamerám neměli. Vznikl tak nejen portrét světa, jak vypadal 24. července 2010, ale filmem se podařilo zachytit i lidský příběh procházející dějinami. Tento unikátní celovečerní film měl premiéru na filmovém festivalu Sundance v lednu 2011. Film byl uveden i letos na MFF Karlovy Vary a zaznamenal obrovský divácký úspěch.

Do YouTube experimentu se aktivně zapojili i čeští uživatelé, kteří celkem poslali 472 příspěvků a předstihli tak i země jako je Indonésie, Čína nebo z evropských zemí Maďarsko. Mezi příspěvky, které se dostaly do filmu, se objevil i videoklip zástupce České republiky Sergeje Kondakova a slovenského kameramana Marka Mackoviče. Oba tvůrci svým osobním pojetím ztvárnili běh jednoho červencového dne.

„Ve svém filmu jsem zachytil příběh Korejce Okhwana Yoona, který cestuje po celém světě na bicyklu. 24. července, kdy jsem natáčel jeho cestu po Nepálu, měl za sebou již 192 procestovaných zemí. Tento člověk, který svým putováním chce upozornit na problém rozdělené Koreje, zároveň svojí cestou kolem světa tyto země symbolicky propojuje. Do projektu Život v jednom dni se tak ideálně hodí,“ říká Marek Mackovic, autor slovenského příspěvku, a dodává: „Na slavnostní premiéře filmu na festivalu v Sundance jsem se setkal s dalšími autory videí z opačných koutů světa. Skvěle jsme si rozuměli a s některými z nich jsem dodnes v kontaktu.“

Příběh korejského cyklisty, narození žirafího mláděte v Zoo Praha a stovky dalších příběhů jednoho dne na planetě Zemi mohou diváci vidět v kinech od 24. července 2011, tedy přesně rok poté, co byly natočeny jednotlivé příspěvky.

Webové stránky filmu www.aerofilms­.cz/zivotvjed­nomdni Trailer ke zhlédnutí. Další informace najdete na www.youtube.com/li­feinaday

Jiří Šebesta, Aerofilms