Autor: administrator

Cesta za hudbou Gruzie

„Tenhle tanec je z Kacheti… a tenhle z Chevsureti…,“ náš
známý, člen mladého divadelního souboru z Tbilisi, nám popisuje
počínání svého kolegy, který se poté, co se zvedl od dlouhého stolu
plného jídla, pustil bez varování do tance. Mužského sólového tance,
jaký se tančí po celém severním Kavkaze.

RYCHLÁ REZERVACE LETU

„Tenhle tanec je z Kacheti… a tenhle z Chevsureti…,“ náš známý, člen mladého divadelního souboru z Tbilisi, nám popisuje počínání svého kolegy, který se poté, co se zvedl od dlouhého stolu plného jídla, pustil bez varování do tance. Mužského sólového tance, jaký se tančí po celém severním Kavkaze. „A tenhle tanec?“ ptáme se, „Ten je odkud?“ – „Ten? Ten už je ze srdce!“


I když je Gruzie rozlohou země malá – menší, než naše republika – podle povahy hudebního a tanečního folkloru se dělí na sedmnáct etnografických regionů (osmnáctý, Lazeti, leží v Turecku). Charakterem a instrumentářem se tento folklor řadí k dalším oblastem pohoří Kavkaz, je příbuzný folkloru čečenskému, dagestánskému, osetinskému aj. a souhrnně se nazývá iberokavkazský. Obvyklými nástroji jsou zejména loutně příbuzné strunné nástroje, v Gruzii zvané panduri nebo čonguri (podle výšky ladění), bubny nagara, z dechových různé píšťaly (salamuri, pilili) a také akordeon. Tradiční vícehlasy znějí v harmoniích pro naše evropské uši nezvyklých a právě to je jeden z hlavních rozdílů v povaze hudby jižních sousedů Gruzie: národů Arménie, Ázerbajdžánu a dalších arabských zemí – tam se totiž, kromě odlišných nástrojů, používá jednohlasý zpěv (rozdílů je ale daleko více, např. požadovaná barva hlasu, technika hry a zpěvu apod.). Takhle „nasucho“ se to ale všechno hůře vysvětluje a o mnoho hůře chápe, takže pro lepší představu ukázka tradiční písně v podání tušetinské kapely Kolcheti:

První zastávka – aklimatizační

Jestli jsem do této země přijížděla s nějakou tezí, bylo to snad jen přesvědčení, že se nám podaří setkat se po cestě s živou produkcí „tradiční hudby“ (etnologové mi tento termín snad prominou:)), tedy, že mezi lidmi není interpretace a vůbec znalost původního zpěvného repertoáru nečím neobvyklým nebo vzácným. Jak se mi to ověřilo, můžete posoudit sami.

První náloží pro naše ucho byla cesta teréňáky z města Telavi do tušetinských hor, která, protože trvala několik dlouhých hodin, byla dobrým kulturně-aklimatizačním zážitkem. Náš milý pan řidič (jinak ošlehaný horal!) se nám snažil zřejmě vyhovět, a tak jsme si zpočátku vyslechli několik kousků, směle se řadících k slabému ruskému vodka-popu, ale po naší o mnoho méně smělé žádosti („gruzinskij folklor óčiň krasívij…“) vsunul do rozhrkaného přehrávače – všechno ve vozidle bylo rozhrkané – ošumělou kazetu a již jsme se nestačili divit! Vedle jemných a zasněných i drsných a bojovných lidových písní, ve kterých se to hemžilo tradičními vícehlasy, zaznělo třeba také gruzínské zpracování proslulé finské lidovky Levan polkka, ve kterém nechyběly ojedinělé harmonie a žádaná barva mužského hlasu, a kterýžto počin jen dokládal gruzínský smysl pro hudební humor.

Bohužel není tato veselost v našich končinách zřejmě jen tak k sehnání, a tak si můžete poslechnout aspoň původní – finskou verzi písně a krásné harmonie si k ní domyslet:):

Druhá zastávka – osudová

Další „hudební zastávku“ jsme v horách ani v nejmenším nečekali zdaleka tak brzy, jak se dostavila. V malém horském městečku Omalo totiž – k naší velké radosti – probíhaly v den našeho příjezdu přípravy na kulturní festival, představující folklor tušetinské oblasti. Ačkoliv nedorazil některými z naší skupiny vehementně očekávaný Saakašvili, užili jsme si dosyta nejen vystoupení ženské pěvecké čtveřice se dvěma akordeony…


… i mužského souboru ve složení: čtyři hlasy, buben, dvě panduri a jeden akordeon.


Toužebným přáním nás všech bylo mimo jiné naučit se nějakou gruzínskou píseň nazpaměť, abychom si ji mohli po cestě prozpěvovat do kroku, a také, abychom se jí mohli chlubit při případném dalším navazování známostí s místními. Díky tomu, že se naše Vlaďka na omalském festivalu setkala se svým gruzínským otcem, strávili jsme ve společnosti jeho a jeho tří veselých přátel ještě další krásný večer u ohně, při kterém nás „máma“ (tak se gruzínsky řekne táta) naučil kousek jeho oblíbené písně.

Bohužel, víc, než tento popěvek (doslova: „čito, grito, čito margarito, dáááááá…ta da da da!“) jsme z něj nedostali – zřejmě si nemohl na pokračování vzpomenout. Naoplátku jsme naše přátele naučili oblíbenou hitovku Bejvávalo, bejvávalo, kterou jsme si s nimi také mnohokrát a na mnoho hlasů zazpívali. I s tradičním tancem jsme se poprvé setkali díky těmto milým společníkům. Jelikož jeden z nich býval za mlada mistrem mužského sólového tance, předvedl nám několik základních kroků za hlasitého počítání dob: erty! ori! sami! ótchi! chuty!

Milé setkání, ale nám už nadešel čas na další cestu. Jaká asi bude naše další hudební zastávka?


Výprava se uskutečnila za podpory firmy HUMI OUTDOOR, která nám poskytla kvalitní nepromokavé bundy a další vybavení.

Třetí zastávka – pod armádním dohledem

Na stanici pohraniční policie ve vesnici Dartlo bývá přes léto kolem dvaceti vojáků. Přijdou-li do vesnice turisté, nabídnou jim soldáti nejprve fotbalový duel, a když odmítnou, navštíví je alespoň večer na jejich tábořišti na kus řeči. Protože s námi celou dobu cestovala kytara, neváhali jsme ani chvilku a už jeden z junáků třímal nástroj v ruce a hrál jednu dojímavou píseň za druhou. Byly to vesměs tklivé písně o neopětovaných či ztracených láskách v ruštině i gruzínštině a zřejmě velmi profláklé, protože ostatní pohraničníci si ke hře svého kamaráda sborově pobrukovali a tesknili nad osiřelostí vojenského života až do chvíle, kdy jsme se vytasili s písničkou na přání: neuměl byste zahrát „čito grito“??? Prosíme! No, tenhle kamarád to neumí, ale tadyten ji zná… Zatajil se nám dech, když moloděc udeřil do strun a již jsme nábožně poslouchali „skutečné“ podání naší posvátné písně… Věru, lišilo se o mnoho. Ale že se může lišit ještě o více, jsem pochopila, když jsem si potom v Praze o měsíc později pustila na youtube tuto verzi:

Čtvrtá zastávka – chevsurská

Festival v Šatili, překrásném, trochu tajemném městě v horách, se zaměřuje na lidovou kulturu Chevsureti, kraje sveřepých horalů, známých z historie svou odvahou a bojovností. Proto tu byl jako doma soubor tradičního šermu, jehož členové předváděli bojové techniky typické pro region, obohacené ještě o působivou fireshow, pro region sice netypickou, ale diváky velmi nadšeně přijatou. Měli jsme velké štěstí (které se nás ostatně chytlo už na Hlavním nádraží v Praze, kde se nás za měsíc zase pustilo), protože když jsme pak druhý den stopovali do Tbilisi, zastavil nám právě autobus s těmito artisty, vracejícími se do hlavního města, takže jsme s nimi absolvovali celodenní cestu, plnou zpěvu (artisté byli také vynikajícími interprety lidových chevsurských vícehlasů), vyprávění a bubnování (jeli s námi totiž také členové Tbiliského divadelního souboru vybavení množstvím bubnů) a nechybělo ani pozvání na hostinu do restaurace pod širým nebem. Během pojídání masových chinkali je člověk jenom kousek od sedmého nebe, a když k tomu spolustolovníci zpívají silnými hlasy procítěné písně, stačí opravdu už jen krůček. Třeba když se od vedlejšího stolu zvedne neznámý Gruzínec, představí se a poprosí, jestli by se nemohl přidat se svou oblíbenou písní. Nejen nám se v očích leskly slzy…


Pátá zastávka – odborná

Tbilisi je město, probuzené k životu. Lidé v ulicích vypadají, jako by spěchali, v centru se začínají objevovat obchody a butiky značek, na které Gruzínci sice zatím nemají, ale nejspíš brzy mít budou a všude se o překot staví. Staví se i Muzeum tradičních gruzínských písní a hudebních nástrojů. A tak jsem během procházení exponátů poslouchala mezi odborným výkladem milého pana zástupce ředitele jeho neustálé omluvy, že interiéry ještě nejsou hotové, a že většina sbírek je ještě v depozitářích, ale mně se toto skromné muzeum velice líbilo, a to nejen proto, že to, co je v něm k vidění, žádnou skromnost určitě nepotřebuje.

Tvoří ho tři místnosti, z nichž jedna je věnována dějinám evropské klasické hudby a jejím nástrojům a vévodí jí kromě harmonia i velkolepé křídlo, druhá hudbě arménské a ázerbájdžánské, se kterou se v Gruzii vždy bylo možné setkat a třetí místnost patří hudbě gruzínské, tedy iberokavkazské, protože nástroje zde vystavené jsou i z jiných končin Kavkazu.

Dozvěděla jsem se ještě, že pan J. Kubíček, který si zde v roce 2005 založil dnes oblíbený pivovar, není jediným Čechem, který v Gruzii udělal kariéru. V osmdesátých letech 19. století sem byl umělcem Lado Agniašvilim pozván český etnomuzikolog Josef Navrátil, který pomáhal se založením prvního souboru lidové hudby a stál v začátcích gruzínského hudebního národopisu vůbec. Ptejte se ale na jméno Joseph Ratili – Gruzínci si svého oblíbence překřtili a že do místního vskutku zapadal jsem poznala, když jsem se pokoušela najít ho na zašlé fotografii mezi krojovanými vousatými horaly v beranicích… nenašla jsem ho, ukázal mi ho láskyplně až milý pan zástupce ředitele.

Nejstarším exponátem muzea je kostěná píšťalka salamuri nalezená v hrobě malého chlapce, jejíž stáří se odhaduje na 1500 let př. Kr. a neméně zajímavé jsou nejstarší dochované dudy kavkazské oblasti nebo jeden z prvních Edisonových fonografů, který se do Gruzie dostal v roce 1901. V muzeu mají k dispozici také asi hodinový naučný film, ve kterém jsou formou archivních záběrů představeny etnografické regiony země. Když jsem opakovaně nemohla pochopit ojedinělost místní lidové hudby, řekl mi můj milý průvodce, že jejich stupnice má třináct tónů. Já jsem ho požádala, abych se ještě více znemožnila, jestli by mi ji teda nemohl zahrát na klavír. Pan zástupce ředitele se se shovívavým úsměvem zadíval na přezdobené křídlo a řekl: „Naše stupnice nejde zahrát na klavír. Nejde zahrát na žádný z těchto evropských nástrojů.“ A právě v této velké bohatosti a v základní vlastnosti tradiční hudby – improvizaci, spočívá tajemství hudební rozmanitosti země. Písně jsou totiž rozdílné, pevně zařaditelné do konkrétního regionu, nedá se tedy o žádné místní písni říct, že by byla „gruzínská národní“. Zároveň je pro zpěváka velice složité zazpívat „správně“ píseň z jiné oblasti, až folklorní soubory posledních desetiletí zahrnují do svých repertoárů folklor více etnografických regionů.

To bylo tedy moje letmé setkání s vědeckým pohledem na věc, ale zpátky mezi lidi.


Poslední zastávka – mírně opilá

Křivdili bychom tomuto kulturnímu národu, kdybychom zapomněli uvést také něco z oblíbené hudby pro široké vrstvy (tou v Gruzii do velké míry stále jsou, díky Bohu, i ony tradiční lidové písně) a tak zabrousíme i do popíku místní výroby, ale pro jistotu jen na samý okraj, protože bychom se v něm mohli snadno začít topit!

Sakartvelo hledá superstar:

a ještě jeden povedenější kousek: (protože i Gruzie miluje youtube:))

Na vlastní kůži jsme to zažili v Zugdidi, kde jsme se chtěli naposledy dosyta najíst vynikajícího gruzínského jídla a pomalu se tak rozžehnat s tímto pohostinným krajem. Místní nás okázali na jednu z – pravděpodobně – lepších hospod ve městě, která byla dokonce tak dobrá, že byla téměř plná, naštěstí až na jeden stůl, postavený přímo u dvou poctivých reprobeden. Reprobedny byly napojeny na klávesovou samohrajku a několik mikrofonů, což nás, díky tomu, že jsme byli zaměstnáni kuřetem v ořechách a skopovým na paprikách, příliš nezajímalo… až do chvíle, než DJ za klávesami spustil „zábavu“ na plné obrátky. Celá příjemná restaurace se začala natřásat v rytmu toho nejpopulárnějšího západního popu a jedinou možností, jak nebýt mohutnými decibely odhozeni někam směrem k toaletám, bylo vstát od ohroženého stolu a přidat se k roztančeným hostům na parketu.

Na tomto místě by byla ukázka zřejmě nadbytečná, jelikož Shakiru a její globální hitovky asi všichni znají… I tato hudební zátoka ale do moře hudby, ketrou jsme na cestě slyšeli, patří, a tak se nám, ovíněným a trsajícím v teplákách a pohorkách mezi o nic méně ovíněnými Gruzínci, pěkně uzavřela celá gruzínská hudební kapitola a společným nadšeným zpěvem „vaka, vaká!“ jsme se rozloučili s předposledním dnem v této čarokrásné kavkazské zemi. Další den jsme totiž strávili v přístavním Batumi a ještě ten večer jsme překročili tureckou hranici.

A na závěr jeden audiovizuální důkaz toho, že jsou Gruzínci vskutku veselým a kulturně tolerantním národem aneb „na pláži je veselo“ (v poslední třetině jsou dokonce k slyšení krásné gruzínské vícehlasy, pokud ovšem vydržíte poslouchat až tam):

Další odkazy:

„Tenhle tanec je z Kacheti… a tenhle z Chevsureti…,“ náš známý, člen mladého divadelního souboru z Tbilisi, nám popisuje počínání svého kolegy, který se poté, co se zvedl od dlouhého stolu plného jídla, pustil bez varování do tance. Mužského sólového tance, jaký se tančí po celém severním Kavkaze. „A tenhle tanec?“ ptáme se, „Ten je odkud?“ – „Ten? Ten už je ze srdce!“


I když je Gruzie rozlohou země malá – menší, než naše republika – podle povahy hudebního a tanečního folkloru se dělí na sedmnáct etnografických regionů (osmnáctý, Lazeti, leží v Turecku). Charakterem a instrumentářem se tento folklor řadí k dalším oblastem pohoří Kavkaz, je příbuzný folkloru čečenskému, dagestánskému, osetinskému aj. a souhrnně se nazývá iberokavkazský. Obvyklými nástroji jsou zejména loutně příbuzné strunné nástroje, v Gruzii zvané panduri nebo čonguri (podle výšky ladění), bubny nagara, z dechových různé píšťaly (salamuri, pilili) a také akordeon. Tradiční vícehlasy znějí v harmoniích pro naše evropské uši nezvyklých a právě to je jeden z hlavních rozdílů v povaze hudby jižních sousedů Gruzie: národů Arménie, Ázerbajdžánu a dalších arabských zemí – tam se totiž, kromě odlišných nástrojů, používá jednohlasý zpěv (rozdílů je ale daleko více, např. požadovaná barva hlasu, technika hry a zpěvu apod.). Takhle „nasucho“ se to ale všechno hůře vysvětluje a o mnoho hůře chápe, takže pro lepší představu ukázka tradiční písně v podání tušetinské kapely Kolcheti:

První zastávka – aklimatizační

Jestli jsem do této země přijížděla s nějakou tezí, bylo to snad jen přesvědčení, že se nám podaří setkat se po cestě s živou produkcí „tradiční hudby“ (etnologové mi tento termín snad prominou:)), tedy, že mezi lidmi není interpretace a vůbec znalost původního zpěvného repertoáru nečím neobvyklým nebo vzácným. Jak se mi to ověřilo, můžete posoudit sami.

První náloží pro naše ucho byla cesta teréňáky z města Telavi do tušetinských hor, která, protože trvala několik dlouhých hodin, byla dobrým kulturně-aklimatizačním zážitkem. Náš milý pan řidič (jinak ošlehaný horal!) se nám snažil zřejmě vyhovět, a tak jsme si zpočátku vyslechli několik kousků, směle se řadících k slabému ruskému vodka-popu, ale po naší o mnoho méně smělé žádosti („gruzinskij folklor óčiň krasívij…“) vsunul do rozhrkaného přehrávače – všechno ve vozidle bylo rozhrkané – ošumělou kazetu a již jsme se nestačili divit! Vedle jemných a zasněných i drsných a bojovných lidových písní, ve kterých se to hemžilo tradičními vícehlasy, zaznělo třeba také gruzínské zpracování proslulé finské lidovky Levan polkka, ve kterém nechyběly ojedinělé harmonie a žádaná barva mužského hlasu, a kterýžto počin jen dokládal gruzínský smysl pro hudební humor.

Bohužel není tato veselost v našich končinách zřejmě jen tak k sehnání, a tak si můžete poslechnout aspoň původní – finskou verzi písně a krásné harmonie si k ní domyslet:):

Druhá zastávka – osudová

Další „hudební zastávku“ jsme v horách ani v nejmenším nečekali zdaleka tak brzy, jak se dostavila. V malém horském městečku Omalo totiž – k naší velké radosti – probíhaly v den našeho příjezdu přípravy na kulturní festival, představující folklor tušetinské oblasti. Ačkoliv nedorazil některými z naší skupiny vehementně očekávaný Saakašvili, užili jsme si dosyta nejen vystoupení ženské pěvecké čtveřice se dvěma akordeony…


… i mužského souboru ve složení: čtyři hlasy, buben, dvě panduri a jeden akordeon.


Toužebným přáním nás všech bylo mimo jiné naučit se nějakou gruzínskou píseň nazpaměť, abychom si ji mohli po cestě prozpěvovat do kroku, a také, abychom se jí mohli chlubit při případném dalším navazování známostí s místními. Díky tomu, že se naše Vlaďka na omalském festivalu setkala se svým gruzínským otcem, strávili jsme ve společnosti jeho a jeho tří veselých přátel ještě další krásný večer u ohně, při kterém nás „máma“ (tak se gruzínsky řekne táta) naučil kousek jeho oblíbené písně.

Bohužel, víc, než tento popěvek (doslova: „čito, grito, čito margarito, dáááááá…ta da da da!“) jsme z něj nedostali – zřejmě si nemohl na pokračování vzpomenout. Naoplátku jsme naše přátele naučili oblíbenou hitovku Bejvávalo, bejvávalo, kterou jsme si s nimi také mnohokrát a na mnoho hlasů zazpívali. I s tradičním tancem jsme se poprvé setkali díky těmto milým společníkům. Jelikož jeden z nich býval za mlada mistrem mužského sólového tance, předvedl nám několik základních kroků za hlasitého počítání dob: erty! ori! sami! ótchi! chuty!

Milé setkání, ale nám už nadešel čas na další cestu. Jaká asi bude naše další hudební zastávka?


Výprava se uskutečnila za podpory firmy HUMI OUTDOOR, která nám poskytla kvalitní nepromokavé bundy a další vybavení.

Třetí zastávka – pod armádním dohledem

Na stanici pohraniční policie ve vesnici Dartlo bývá přes léto kolem dvaceti vojáků. Přijdou-li do vesnice turisté, nabídnou jim soldáti nejprve fotbalový duel, a když odmítnou, navštíví je alespoň večer na jejich tábořišti na kus řeči. Protože s námi celou dobu cestovala kytara, neváhali jsme ani chvilku a už jeden z junáků třímal nástroj v ruce a hrál jednu dojímavou píseň za druhou. Byly to vesměs tklivé písně o neopětovaných či ztracených láskách v ruštině i gruzínštině a zřejmě velmi profláklé, protože ostatní pohraničníci si ke hře svého kamaráda sborově pobrukovali a tesknili nad osiřelostí vojenského života až do chvíle, kdy jsme se vytasili s písničkou na přání: neuměl byste zahrát „čito grito“??? Prosíme! No, tenhle kamarád to neumí, ale tadyten ji zná… Zatajil se nám dech, když moloděc udeřil do strun a již jsme nábožně poslouchali „skutečné“ podání naší posvátné písně… Věru, lišilo se o mnoho. Ale že se může lišit ještě o více, jsem pochopila, když jsem si potom v Praze o měsíc později pustila na youtube tuto verzi:

Čtvrtá zastávka – chevsurská

Festival v Šatili, překrásném, trochu tajemném městě v horách, se zaměřuje na lidovou kulturu Chevsureti, kraje sveřepých horalů, známých z historie svou odvahou a bojovností. Proto tu byl jako doma soubor tradičního šermu, jehož členové předváděli bojové techniky typické pro region, obohacené ještě o působivou fireshow, pro region sice netypickou, ale diváky velmi nadšeně přijatou. Měli jsme velké štěstí (které se nás ostatně chytlo už na Hlavním nádraží v Praze, kde se nás za měsíc zase pustilo), protože když jsme pak druhý den stopovali do Tbilisi, zastavil nám právě autobus s těmito artisty, vracejícími se do hlavního města, takže jsme s nimi absolvovali celodenní cestu, plnou zpěvu (artisté byli také vynikajícími interprety lidových chevsurských vícehlasů), vyprávění a bubnování (jeli s námi totiž také členové Tbiliského divadelního souboru vybavení množstvím bubnů) a nechybělo ani pozvání na hostinu do restaurace pod širým nebem. Během pojídání masových chinkali je člověk jenom kousek od sedmého nebe, a když k tomu spolustolovníci zpívají silnými hlasy procítěné písně, stačí opravdu už jen krůček. Třeba když se od vedlejšího stolu zvedne neznámý Gruzínec, představí se a poprosí, jestli by se nemohl přidat se svou oblíbenou písní. Nejen nám se v očích leskly slzy…


Pátá zastávka – odborná

Tbilisi je město, probuzené k životu. Lidé v ulicích vypadají, jako by spěchali, v centru se začínají objevovat obchody a butiky značek, na které Gruzínci sice zatím nemají, ale nejspíš brzy mít budou a všude se o překot staví. Staví se i Muzeum tradičních gruzínských písní a hudebních nástrojů. A tak jsem během procházení exponátů poslouchala mezi odborným výkladem milého pana zástupce ředitele jeho neustálé omluvy, že interiéry ještě nejsou hotové, a že většina sbírek je ještě v depozitářích, ale mně se toto skromné muzeum velice líbilo, a to nejen proto, že to, co je v něm k vidění, žádnou skromnost určitě nepotřebuje.

Tvoří ho tři místnosti, z nichž jedna je věnována dějinám evropské klasické hudby a jejím nástrojům a vévodí jí kromě harmonia i velkolepé křídlo, druhá hudbě arménské a ázerbájdžánské, se kterou se v Gruzii vždy bylo možné setkat a třetí místnost patří hudbě gruzínské, tedy iberokavkazské, protože nástroje zde vystavené jsou i z jiných končin Kavkazu.

Dozvěděla jsem se ještě, že pan J. Kubíček, který si zde v roce 2005 založil dnes oblíbený pivovar, není jediným Čechem, který v Gruzii udělal kariéru. V osmdesátých letech 19. století sem byl umělcem Lado Agniašvilim pozván český etnomuzikolog Josef Navrátil, který pomáhal se založením prvního souboru lidové hudby a stál v začátcích gruzínského hudebního národopisu vůbec. Ptejte se ale na jméno Joseph Ratili – Gruzínci si svého oblíbence překřtili a že do místního vskutku zapadal jsem poznala, když jsem se pokoušela najít ho na zašlé fotografii mezi krojovanými vousatými horaly v beranicích… nenašla jsem ho, ukázal mi ho láskyplně až milý pan zástupce ředitele.

Nejstarším exponátem muzea je kostěná píšťalka salamuri nalezená v hrobě malého chlapce, jejíž stáří se odhaduje na 1500 let př. Kr. a neméně zajímavé jsou nejstarší dochované dudy kavkazské oblasti nebo jeden z prvních Edisonových fonografů, který se do Gruzie dostal v roce 1901. V muzeu mají k dispozici také asi hodinový naučný film, ve kterém jsou formou archivních záběrů představeny etnografické regiony země. Když jsem opakovaně nemohla pochopit ojedinělost místní lidové hudby, řekl mi můj milý průvodce, že jejich stupnice má třináct tónů. Já jsem ho požádala, abych se ještě více znemožnila, jestli by mi ji teda nemohl zahrát na klavír. Pan zástupce ředitele se se shovívavým úsměvem zadíval na přezdobené křídlo a řekl: „Naše stupnice nejde zahrát na klavír. Nejde zahrát na žádný z těchto evropských nástrojů.“ A právě v této velké bohatosti a v základní vlastnosti tradiční hudby – improvizaci, spočívá tajemství hudební rozmanitosti země. Písně jsou totiž rozdílné, pevně zařaditelné do konkrétního regionu, nedá se tedy o žádné místní písni říct, že by byla „gruzínská národní“. Zároveň je pro zpěváka velice složité zazpívat „správně“ píseň z jiné oblasti, až folklorní soubory posledních desetiletí zahrnují do svých repertoárů folklor více etnografických regionů.

To bylo tedy moje letmé setkání s vědeckým pohledem na věc, ale zpátky mezi lidi.


Poslední zastávka – mírně opilá

Křivdili bychom tomuto kulturnímu národu, kdybychom zapomněli uvést také něco z oblíbené hudby pro široké vrstvy (tou v Gruzii do velké míry stále jsou, díky Bohu, i ony tradiční lidové písně) a tak zabrousíme i do popíku místní výroby, ale pro jistotu jen na samý okraj, protože bychom se v něm mohli snadno začít topit!

Sakartvelo hledá superstar:

a ještě jeden povedenější kousek: (protože i Gruzie miluje youtube:))

Na vlastní kůži jsme to zažili v Zugdidi, kde jsme se chtěli naposledy dosyta najíst vynikajícího gruzínského jídla a pomalu se tak rozžehnat s tímto pohostinným krajem. Místní nás okázali na jednu z – pravděpodobně – lepších hospod ve městě, která byla dokonce tak dobrá, že byla téměř plná, naštěstí až na jeden stůl, postavený přímo u dvou poctivých reprobeden. Reprobedny byly napojeny na klávesovou samohrajku a několik mikrofonů, což nás, díky tomu, že jsme byli zaměstnáni kuřetem v ořechách a skopovým na paprikách, příliš nezajímalo… až do chvíle, než DJ za klávesami spustil „zábavu“ na plné obrátky. Celá příjemná restaurace se začala natřásat v rytmu toho nejpopulárnějšího západního popu a jedinou možností, jak nebýt mohutnými decibely odhozeni někam směrem k toaletám, bylo vstát od ohroženého stolu a přidat se k roztančeným hostům na parketu.

Na tomto místě by byla ukázka zřejmě nadbytečná, jelikož Shakiru a její globální hitovky asi všichni znají… I tato hudební zátoka ale do moře hudby, ketrou jsme na cestě slyšeli, patří, a tak se nám, ovíněným a trsajícím v teplákách a pohorkách mezi o nic méně ovíněnými Gruzínci, pěkně uzavřela celá gruzínská hudební kapitola a společným nadšeným zpěvem „vaka, vaká!“ jsme se rozloučili s předposledním dnem v této čarokrásné kavkazské zemi. Další den jsme totiž strávili v přístavním Batumi a ještě ten večer jsme překročili tureckou hranici.

A na závěr jeden audiovizuální důkaz toho, že jsou Gruzínci vskutku veselým a kulturně tolerantním národem aneb „na pláži je veselo“ (v poslední třetině jsou dokonce k slyšení krásné gruzínské vícehlasy, pokud ovšem vydržíte poslouchat až tam):

Další odkazy:

RYCHLÁ REZERVACE LETU

Svanetie – budoucnost turismu na Kavkaze

Pokud se zeptáte, která horská oblast v Gruzii je nejkrásnější,
dost pravděpodobně dostanete odpověď, že Svanetie. Svanové žijí sice
již po staletí pod nadvládou Gruzie, ale jedná se o samostatný národ
s vlastním jazykem. Naše expedice HUMI Outdoor Jižní Kavkaz se tam
dostala maršrutou od nádraží v Zugdidi.

Pokud se zeptáte, která horská oblast v Gruzii je nejkrásnější, dost pravděpodobně dostanete odpověď, že Svanetie. Mně se osobně nejvíce líbila Tušetie, a to především proto, že do Svanetie jezdí podstatně více turistů. Z hlediska kulturně-historického se od zbytku Gruzie v mnohém liší. Svanové žijí sice již po staletí pod nadvládou Gruzie, ale jedná se o samostatný národ s vlastním jazykem. Naše expedice HUMI Outdoor Jižní Kavkaz se tam dostala maršrutou od nádraží v Zugdidi (tam jsme dojeli nočním vlakem z Tbilisi). Klikatá cesta přes hory trvá několik hodin, ale již brzy se doprava zrychlí. Turistický ruch ve Svanetii je totiž hojně dotován vládou a tak se ze Zugdidi do Mestie, hlavního centra oblasti, staví asfaltová silnice.


Mestia

Celí rozlámaní po dlouhé cestě s jedinou zastávkou jsme dorazili do Mestie. I v tomto městě je vidět rozvoj směřující ke zlepšení služeb pro turisty. Dnes je to tu samá jáma, halda štěrku a těžká technika, ale za rok za dva zde bude stát gruzínská varianta Špindlerova Mlýnu. Už nyní tu potkáte několik hotelů a informační centrum. Město má však stále ještě hodně vad na kráse. Po prašných ulicích se prochází prasata a krávy, nerušeny hřmotem gigantických bagrů. Obchodů s potravinami je tu sice asi deset, ale pokud chcete udělat větší nákup, musíte obejít všechny, protože v každém mají jen něco. Banka se nachází na hlavní ulici v domě, který budí dojem, že se každou chvíli rozpadne. Aby sis mohl vybrat peníze, musíš projít špinavou chodbou s pavučinami u stropu, podél ohyzdných místností s rozbitým nábytkem. A pošta? Jejím hledáním byste se zbytečně zdržovali. Žádná tu není.

Co však dělá Mestii atraktivní, a co zároveň přitahuje do Svanetie turisty (kromě krásných hor), jsou obranné věže. Podobné věže nalezneme v různých částech hor podél gruzínsko-ruské hranice, v každé oblasti ale vypadají trochu jinak a pochází z jiného období. Ty Svanské vznikaly od devátého do dvanáctého století a je jich opravdu hodně. Když se rozhlédnete po Mestii, každým směrem na nějakou narazíte. Mají čtyři nebo pět pater a dosahují do výše až dvaceti pěti metrů. Některé jsou již velmi zchátralé a chybí jim kusy zdí, jiné jsou napojené na domy běžných obyvatel. Jedna z věží je opravena a zpřístupněna pro veřejnost. Protože k ní nevedou žádné směrovky ani poutavé cedule, bloudili jsme tam asi hodinu. Hned vedle stojí „Svanský dům“ – jedna místnost vybavená co možná nejtypičtěji a nejtradičněji. Paní, které jsme za vstup zaplatili každý 3 lari (30 Kč), nám vysvětlila, že dříve žili lidé a dobytek v jedné místnosti. Chlévy stojící ze tří stran byly dole a nad nimi se spalo. U čtvrté zdi stála pec a uprostřed se sedělo. Inu smrádek, ale teplíčko…


Stanovat se může všude

V Gruzii si můžete stan postavit prakticky kdekoliv a nikomu to nevadí. Alespoň tak to platilo v době naší expedice. Jak to bude za pár let, až se zde turistický ruch náležitě rozvine, se zatím lze jen dohadovat. Utábořili jsme se nahoře nad Mestií u bývalé turistické chaty, dnes ruiny, kterou navštěvují už jen krávy. Z toho místa jsme měli krásný výhled na město, nádherná horská panoramata a malé letiště, kam každý den přilétá z Tbilisi letadlo s pohodlnými turisty, kteří strašně spěchají. Ani to, že jsme si rozdělali oheň, nikomu nevadilo, dokonce ani okolo procházejícím pastevcům. Na tomto místě jsme nakonec strávili tři noci.


Mimo turistické trasy

Druhý den naší návštěvy Svanetie jsme podnikli výlet po malých vesničkách v blízkém údolí. Dostávali jsme se tam poněkud obtížně, skrz hluboký porost a hustý les. Nicméně podle GPS navigace jsme šli po cestě. Po cca dvou hodinách bloudění jsme konečně dorazili na normální cestu, která údolím vedla. Pak jsme procházeli jednu vesničku za druhou. Na rozdíl od Mestie zde byl klid. I zde bylo spoustu obranných věží a občas nějaké krávy. Místních jsme potkali jen málo, turisty žádné. Ti si vybírají populární trasy k nejvyšším vrcholům, nekrásnějším ledovcům a jezerům.

Svanetie je také známa malými kostelíky se starými freskami. Přestože i po naší trase měly nějaké být, potkali jsme jen jeden, který do tohoto popisu nezapadal. U přední zdi na římse stálo několik ikon a láhev vodky, uprostřed se nacházelo vyhaslé ohniště. Domníváme se, že se v tomto kostele stále ještě praktikuje Jvarismus, staré kavkazské náboženství, jehož rituály se často během christianizace odlehlých oblastí zkombinovaly s těmi křesťanskými. Škoda, že jsme ve Svanetii měli tak málo času, kdybychom měli o pár dní víc, nemuseli bychom se ve vesničce Mulakhi otáčet a podél řeky se vracet zpátky, ale mohli bychom pokračovat pár dní do městečka Ushguli, kde je k vidění také strašná spousta obraných věží. Údajně jsou ale o mnoho krásnější než v těchto malých vesničkách, nebo v Mestii. Jsou dokonce tak krásné, že je můžeme najít i na seznamu Světového kulturního dědictví UNESCO.


Výprava se uskutečnila za podpory firmy HUMI OUTDOOR, která nám poskytla kvalitní nepromokavé bundy a další vybavení.

Od ledovce do nemocnice

Jak již jsem zmínil, turisté si ve Svanitii vybírají hlavně trasy vedoucí k vrcholům hor, k velkým ledovcům a jezerům. I my jsme se rozhodli náš poslední celodenní výlet po Svanetii zaměřit k ledovci Chalaadi, který patří k nejoblíbenějším a z Mestie nejdostupnějším. Nejprve jsme šli několik hodin údolím, až jsme došli k malé vojenské základně. Kdo chce jít dál, musí se zde registrovat. Vojáci zde totiž dávají pozor, aby se jim turisté neztráceli do Ruské federace, jejíž hranice jsou vzdálené již jen pár kilometrů. Po úspěšné registraci jsme se vydali na poslední úsek cesty za ledovcem. Bylo nám trochu trapno, když jsme na cestě lesem podél ledovcové řeky potkali asi bambilión turistů, včetně řady důchodců.


Po nějaké době se nám konečně otevřel výhled na slibovaný ledovec. Kdo by však čekal nádherný masiv zářící bílé hmoty, byl by zklamán. Povrch této ledové masy je totiž pokryt šedivým písečkem a kusy kamenů z okolních hor. Nádherná namodralá barva zářila jen pod ledovcem v místě, kde vytékala ledovcová řeka. My, coby hloupý a nezkušení turisté, jsme se k tomuto výtoku samozřejmě šli podívat, abychom se mohli vyfotit. Přátelé, prosím vás, NIKDY SI NESTOUPEJTE POD LEDOVEC! Jak je známo, ledovce tají, což nemá za následek jenom vznik ledovcových řek, ale i také to, že utává i jejich povrch, díky čemuž se uvolňují již zmiňované kameny. A když jeden z těchto kamenů zasáhl člena naší expedice do hlavy, nebyl to příliš krásný pohled. Naštěstí bez problémů (leč se zkrvavenou hlavou) došel až na vojenskou stanici. Vojáci nám zavolali sanitku (pradávné auto, které by u nás již dávno bylo sešrotované nebo vystavené v muzeu).

Záchranka přijela asi za hodinu a dovezla naši skupinu a ještě další lidi na kraj Mestie a raněného kamaráda až do malé nemocnice. Mají tam dva sály a vždy jen jednoho doktora ve službě. Ten, aniž by zrentgenoval lebku (jednoduše proto, že rentgen neměli), ránu zašil, našeho pacienta si nechal přes noc na pozorování a ráno mu předepsal léky, které se ve městě nikde nedají koupit… Naštěstí jsme krátce na to Svanetii opustili, léky sehnali a prasklá lebka se během pár týdnů zahojila.

Pokud se zeptáte, která horská oblast v Gruzii je nejkrásnější, dost pravděpodobně dostanete odpověď, že Svanetie. Mně se osobně nejvíce líbila Tušetie, a to především proto, že do Svanetie jezdí podstatně více turistů. Z hlediska kulturně-historického se od zbytku Gruzie v mnohém liší. Svanové žijí sice již po staletí pod nadvládou Gruzie, ale jedná se o samostatný národ s vlastním jazykem. Naše expedice HUMI Outdoor Jižní Kavkaz se tam dostala maršrutou od nádraží v Zugdidi (tam jsme dojeli nočním vlakem z Tbilisi). Klikatá cesta přes hory trvá několik hodin, ale již brzy se doprava zrychlí. Turistický ruch ve Svanetii je totiž hojně dotován vládou a tak se ze Zugdidi do Mestie, hlavního centra oblasti, staví asfaltová silnice.


Mestia

Celí rozlámaní po dlouhé cestě s jedinou zastávkou jsme dorazili do Mestie. I v tomto městě je vidět rozvoj směřující ke zlepšení služeb pro turisty. Dnes je to tu samá jáma, halda štěrku a těžká technika, ale za rok za dva zde bude stát gruzínská varianta Špindlerova Mlýnu. Už nyní tu potkáte několik hotelů a informační centrum. Město má však stále ještě hodně vad na kráse. Po prašných ulicích se prochází prasata a krávy, nerušeny hřmotem gigantických bagrů. Obchodů s potravinami je tu sice asi deset, ale pokud chcete udělat větší nákup, musíte obejít všechny, protože v každém mají jen něco. Banka se nachází na hlavní ulici v domě, který budí dojem, že se každou chvíli rozpadne. Aby sis mohl vybrat peníze, musíš projít špinavou chodbou s pavučinami u stropu, podél ohyzdných místností s rozbitým nábytkem. A pošta? Jejím hledáním byste se zbytečně zdržovali. Žádná tu není.

Co však dělá Mestii atraktivní, a co zároveň přitahuje do Svanetie turisty (kromě krásných hor), jsou obranné věže. Podobné věže nalezneme v různých částech hor podél gruzínsko-ruské hranice, v každé oblasti ale vypadají trochu jinak a pochází z jiného období. Ty Svanské vznikaly od devátého do dvanáctého století a je jich opravdu hodně. Když se rozhlédnete po Mestii, každým směrem na nějakou narazíte. Mají čtyři nebo pět pater a dosahují do výše až dvaceti pěti metrů. Některé jsou již velmi zchátralé a chybí jim kusy zdí, jiné jsou napojené na domy běžných obyvatel. Jedna z věží je opravena a zpřístupněna pro veřejnost. Protože k ní nevedou žádné směrovky ani poutavé cedule, bloudili jsme tam asi hodinu. Hned vedle stojí „Svanský dům“ – jedna místnost vybavená co možná nejtypičtěji a nejtradičněji. Paní, které jsme za vstup zaplatili každý 3 lari (30 Kč), nám vysvětlila, že dříve žili lidé a dobytek v jedné místnosti. Chlévy stojící ze tří stran byly dole a nad nimi se spalo. U čtvrté zdi stála pec a uprostřed se sedělo. Inu smrádek, ale teplíčko…


Stanovat se může všude

V Gruzii si můžete stan postavit prakticky kdekoliv a nikomu to nevadí. Alespoň tak to platilo v době naší expedice. Jak to bude za pár let, až se zde turistický ruch náležitě rozvine, se zatím lze jen dohadovat. Utábořili jsme se nahoře nad Mestií u bývalé turistické chaty, dnes ruiny, kterou navštěvují už jen krávy. Z toho místa jsme měli krásný výhled na město, nádherná horská panoramata a malé letiště, kam každý den přilétá z Tbilisi letadlo s pohodlnými turisty, kteří strašně spěchají. Ani to, že jsme si rozdělali oheň, nikomu nevadilo, dokonce ani okolo procházejícím pastevcům. Na tomto místě jsme nakonec strávili tři noci.


Mimo turistické trasy

Druhý den naší návštěvy Svanetie jsme podnikli výlet po malých vesničkách v blízkém údolí. Dostávali jsme se tam poněkud obtížně, skrz hluboký porost a hustý les. Nicméně podle GPS navigace jsme šli po cestě. Po cca dvou hodinách bloudění jsme konečně dorazili na normální cestu, která údolím vedla. Pak jsme procházeli jednu vesničku za druhou. Na rozdíl od Mestie zde byl klid. I zde bylo spoustu obranných věží a občas nějaké krávy. Místních jsme potkali jen málo, turisty žádné. Ti si vybírají populární trasy k nejvyšším vrcholům, nekrásnějším ledovcům a jezerům.

Svanetie je také známa malými kostelíky se starými freskami. Přestože i po naší trase měly nějaké být, potkali jsme jen jeden, který do tohoto popisu nezapadal. U přední zdi na římse stálo několik ikon a láhev vodky, uprostřed se nacházelo vyhaslé ohniště. Domníváme se, že se v tomto kostele stále ještě praktikuje Jvarismus, staré kavkazské náboženství, jehož rituály se často během christianizace odlehlých oblastí zkombinovaly s těmi křesťanskými. Škoda, že jsme ve Svanetii měli tak málo času, kdybychom měli o pár dní víc, nemuseli bychom se ve vesničce Mulakhi otáčet a podél řeky se vracet zpátky, ale mohli bychom pokračovat pár dní do městečka Ushguli, kde je k vidění také strašná spousta obraných věží. Údajně jsou ale o mnoho krásnější než v těchto malých vesničkách, nebo v Mestii. Jsou dokonce tak krásné, že je můžeme najít i na seznamu Světového kulturního dědictví UNESCO.


Výprava se uskutečnila za podpory firmy HUMI OUTDOOR, která nám poskytla kvalitní nepromokavé bundy a další vybavení.

Od ledovce do nemocnice

Jak již jsem zmínil, turisté si ve Svanitii vybírají hlavně trasy vedoucí k vrcholům hor, k velkým ledovcům a jezerům. I my jsme se rozhodli náš poslední celodenní výlet po Svanetii zaměřit k ledovci Chalaadi, který patří k nejoblíbenějším a z Mestie nejdostupnějším. Nejprve jsme šli několik hodin údolím, až jsme došli k malé vojenské základně. Kdo chce jít dál, musí se zde registrovat. Vojáci zde totiž dávají pozor, aby se jim turisté neztráceli do Ruské federace, jejíž hranice jsou vzdálené již jen pár kilometrů. Po úspěšné registraci jsme se vydali na poslední úsek cesty za ledovcem. Bylo nám trochu trapno, když jsme na cestě lesem podél ledovcové řeky potkali asi bambilión turistů, včetně řady důchodců.


Po nějaké době se nám konečně otevřel výhled na slibovaný ledovec. Kdo by však čekal nádherný masiv zářící bílé hmoty, byl by zklamán. Povrch této ledové masy je totiž pokryt šedivým písečkem a kusy kamenů z okolních hor. Nádherná namodralá barva zářila jen pod ledovcem v místě, kde vytékala ledovcová řeka. My, coby hloupý a nezkušení turisté, jsme se k tomuto výtoku samozřejmě šli podívat, abychom se mohli vyfotit. Přátelé, prosím vás, NIKDY SI NESTOUPEJTE POD LEDOVEC! Jak je známo, ledovce tají, což nemá za následek jenom vznik ledovcových řek, ale i také to, že utává i jejich povrch, díky čemuž se uvolňují již zmiňované kameny. A když jeden z těchto kamenů zasáhl člena naší expedice do hlavy, nebyl to příliš krásný pohled. Naštěstí bez problémů (leč se zkrvavenou hlavou) došel až na vojenskou stanici. Vojáci nám zavolali sanitku (pradávné auto, které by u nás již dávno bylo sešrotované nebo vystavené v muzeu).

Záchranka přijela asi za hodinu a dovezla naši skupinu a ještě další lidi na kraj Mestie a raněného kamaráda až do malé nemocnice. Mají tam dva sály a vždy jen jednoho doktora ve službě. Ten, aniž by zrentgenoval lebku (jednoduše proto, že rentgen neměli), ránu zašil, našeho pacienta si nechal přes noc na pozorování a ráno mu předepsal léky, které se ve městě nikde nedají koupit… Naštěstí jsme krátce na to Svanetii opustili, léky sehnali a prasklá lebka se během pár týdnů zahojila.

Tunis – cesta za sluncem

Mnozí z nás znají Tunisko z pohledu přímořských destinací,
z perspektivy hotelových komplexů a bohatých švédských stolů.
Cestujeme na sever Afriky, aniž bychom si všímali její bohaté historie a
tajuplných a mnohdy divokých městských zákoutí, která tato země
skýtá.

Mnozí z nás znají Tunisko z pohledu přímořských destinací, z perspektivy hotelových komplexů a bohatých švédských stolů. Cestujeme na sever Afriky, aniž bychom si všímali její bohaté historie a tajuplných a mnohdy divokých městských zákoutí, která tato země skýtá. Za pouhé dvě hodinky letadlem jste na místě. Miliónové hlavní město Tunis hoří neutěšeným životem. Přijmete pozvání?


Proč se vydat do hlavního města

Tunis, ležící na severozápadním pobřeží Tuniska, patří mezi nejstarší města na světě. Již na počátku 9. století před naším letopočtem založili Féničané v těchto místech první osadu zvanou Kartágo. Dnes patří Kartágo k severnímu předměstí Tunisu a je archeologickým klenotem zdejšího kraje. Z Tunisu se k němu krásně dostanete.

Tunis v sobě snoubí jak historii, tak i moderní architekturu. A to je na něm právě to výjimečné. Město se skládá z mediny, tedy starého města a ze středověkých čtvrtí, které takřka splývají s historickým jádrem. Rozmanitou atmosféru města doplňuje rozsáhlé moderní předměstí s přístavem. Na chuť si zde zkrátka přijde každý.

V celém Tunisku nemusíte v ruce obracet každou korunu (ani dinár). Tunisko se stále řadí mezi rozvojové země, a tak nemusíte dlouho spořit, abyste si mohli koupit arabské koberce nebo vodní dýmky. Mají tu docela levno, zvlášť pokud si uvědomíme, že Tunisané jsou ochotni s vámi dlouho smlouvat a rádi dostávají například propisky. Atmosféra tuniské vstřícnosti vás určitě vtáhne do víru, někdy trochu komediálního, arabského vyjednávání.


Vzhůru do mediny!

Pokud se vyžíváte v rušném životě města, zavítejte nejprve do mediny. Staré město bylo založeno již v 8. století za vlády Arabů, což je znát dodnes. Medinu bych nedoporučila ani tak kvůli zajímavým památkám jako spíš kvůli impozantním úzkým uličkám, kterým osobně říkám „ohnivé uličky“. Proč ohnivé? Ze všech stran se na vás line křik a hluk z okolních obchodů či tržišť. Každý Tunisan vás žoviálně zve do svého obchodu, přičemž hádá, z jaké země jste, a lámanou angličtinou se s vámi pokouší domlouvat za pochodu. Rozhodně je to skvělá zkušenost, možná si tak vysmlouváte pěknou lampu nebo pouštní růži.

V „ohnivých“ uličkách se setkáte s malými krámky, kavárnami a krčmami, v kterých je o zábavu postaráno. Dříve nebo později ještě narazíte na rozdělená tržiště podle toho, co se kde prodává. Hrnčíři, tkalci, zámečníci nebo kováři, dále pak obchody s rybami, ovocem nebo kořením vás na cestě medinou neminou.

Za pohodovějším prostředím do moderních čtvrtí

Moderní předměstí s přístavem je o poznání uvolněnější. V moderních čtvrtích je i patrná francouzská architektura, takže se tu dočkáte zase trochu jiného života. Celkově se zdá předměstí čistší a upravenější i díky zavlažovaným zahradám, které podporují až nezvyklou pohodu v této oblasti.


Za zmínku i návštěvu (tomu se určitě nevyhnete) stojí bulvár Habiba Bourguiby (nebo-li bulvár 7.listopadu, ale takový název asi neuslyšíte, všichni říkají Habiba Bourguiby). Bulvár jde od přístavu ke starému městu. Čeští turisté se shodují, že bulvár funguje podobně jako náš Václavák, s čímž se nedá než souhlasit. Veprostřed se procházíte na pěší zóně a po okrajích vedou dva automobilové pruhy. 1,5 kilometrová ulice platí zčásti jako středobod místního života. Bulvár Habiba Bourguiby vám nabídne i luxusnější obchůdky, zahrádky a kavárničky vyšší kategorie na rozdíl od starého města.

Kousek od Tunisu vzpomínka na antické město – Kartágo

Starověké Kartágo, ze kterého můžeme vidět dnes už jen trosky, bývalo symbolem severní Afriky, obchodním centrem, ale také ohniskem několika válek. Kartágo je opředeno mnoha legendami o jeho založení. Zřejmě bylo založeno na začátku 9. století před naším letopočtem Féničany. Vykopávky najdete především z vrcholného římského období.

Nejnavštěvovanější a nejzajímavější jsou nepochybně Antoniovy lázně, chrám a divadlo Svatého Cypriána nebo římské vily. Poblíž ruin najdete muzeum, ve kterém mj. dostanete odpovědi na otázky ohledně některých historických událostí týkajících se Kartága. Kromě historických vykopávek si všimněte krásných zahrad. Cypřiše, eukalypty ani pepřovníky vás tu nepřekvapí.

Kartágo dnes spadá do severního předměstí Tunisu. Oblast je poměrně rozlehlá. Podle vlastní zkušenosti vím, že jeden den na prohlídku celého Kartága bohužel nestačí. Během jednoho dne zřejmě stačíte navštívit jen ty „nejprofláklejší“ památky. Vyrazte do Kartága na dvakrát anebo brzo ráno, pak máte šanci, že si všechno projdete.

Tento článek jsme připravili ve spolupráci s CK EXIM Tours, která zájezdy do Tuniska organizuje.

Jak se dostanete do Kartága z Tunisu? Je to jednoduché. Vlakem zvaným TGM (Tunis-Goulette-Marsa) se do Kartága dostanete zhruba za půl hodiny. Cesta vás bude stát v přepočtu maximálně 20–25 korun (v Kartágu je jinak celkem šest zastávek, takže ho určitě neminete).

Co dodat závěrem? Snad už jen to, že ideálním časem pro poznávání Tunisu a jeho okolí je duben až květen. Teploty jsou rozhodně snesitelnější než v hlavní letní sezóně. Tak teď už jen sbalte kufry a leťte vstříc novým cestovatelským výzvám!

Mnozí z nás znají Tunisko z pohledu přímořských destinací, z perspektivy hotelových komplexů a bohatých švédských stolů. Cestujeme na sever Afriky, aniž bychom si všímali její bohaté historie a tajuplných a mnohdy divokých městských zákoutí, která tato země skýtá. Za pouhé dvě hodinky letadlem jste na místě. Miliónové hlavní město Tunis hoří neutěšeným životem. Přijmete pozvání?


Proč se vydat do hlavního města

Tunis, ležící na severozápadním pobřeží Tuniska, patří mezi nejstarší města na světě. Již na počátku 9. století před naším letopočtem založili Féničané v těchto místech první osadu zvanou Kartágo. Dnes patří Kartágo k severnímu předměstí Tunisu a je archeologickým klenotem zdejšího kraje. Z Tunisu se k němu krásně dostanete.

Tunis v sobě snoubí jak historii, tak i moderní architekturu. A to je na něm právě to výjimečné. Město se skládá z mediny, tedy starého města a ze středověkých čtvrtí, které takřka splývají s historickým jádrem. Rozmanitou atmosféru města doplňuje rozsáhlé moderní předměstí s přístavem. Na chuť si zde zkrátka přijde každý.

V celém Tunisku nemusíte v ruce obracet každou korunu (ani dinár). Tunisko se stále řadí mezi rozvojové země, a tak nemusíte dlouho spořit, abyste si mohli koupit arabské koberce nebo vodní dýmky. Mají tu docela levno, zvlášť pokud si uvědomíme, že Tunisané jsou ochotni s vámi dlouho smlouvat a rádi dostávají například propisky. Atmosféra tuniské vstřícnosti vás určitě vtáhne do víru, někdy trochu komediálního, arabského vyjednávání.


Vzhůru do mediny!

Pokud se vyžíváte v rušném životě města, zavítejte nejprve do mediny. Staré město bylo založeno již v 8. století za vlády Arabů, což je znát dodnes. Medinu bych nedoporučila ani tak kvůli zajímavým památkám jako spíš kvůli impozantním úzkým uličkám, kterým osobně říkám „ohnivé uličky“. Proč ohnivé? Ze všech stran se na vás line křik a hluk z okolních obchodů či tržišť. Každý Tunisan vás žoviálně zve do svého obchodu, přičemž hádá, z jaké země jste, a lámanou angličtinou se s vámi pokouší domlouvat za pochodu. Rozhodně je to skvělá zkušenost, možná si tak vysmlouváte pěknou lampu nebo pouštní růži.

V „ohnivých“ uličkách se setkáte s malými krámky, kavárnami a krčmami, v kterých je o zábavu postaráno. Dříve nebo později ještě narazíte na rozdělená tržiště podle toho, co se kde prodává. Hrnčíři, tkalci, zámečníci nebo kováři, dále pak obchody s rybami, ovocem nebo kořením vás na cestě medinou neminou.

Za pohodovějším prostředím do moderních čtvrtí

Moderní předměstí s přístavem je o poznání uvolněnější. V moderních čtvrtích je i patrná francouzská architektura, takže se tu dočkáte zase trochu jiného života. Celkově se zdá předměstí čistší a upravenější i díky zavlažovaným zahradám, které podporují až nezvyklou pohodu v této oblasti.


Za zmínku i návštěvu (tomu se určitě nevyhnete) stojí bulvár Habiba Bourguiby (nebo-li bulvár 7.listopadu, ale takový název asi neuslyšíte, všichni říkají Habiba Bourguiby). Bulvár jde od přístavu ke starému městu. Čeští turisté se shodují, že bulvár funguje podobně jako náš Václavák, s čímž se nedá než souhlasit. Veprostřed se procházíte na pěší zóně a po okrajích vedou dva automobilové pruhy. 1,5 kilometrová ulice platí zčásti jako středobod místního života. Bulvár Habiba Bourguiby vám nabídne i luxusnější obchůdky, zahrádky a kavárničky vyšší kategorie na rozdíl od starého města.

Kousek od Tunisu vzpomínka na antické město – Kartágo

Starověké Kartágo, ze kterého můžeme vidět dnes už jen trosky, bývalo symbolem severní Afriky, obchodním centrem, ale také ohniskem několika válek. Kartágo je opředeno mnoha legendami o jeho založení. Zřejmě bylo založeno na začátku 9. století před naším letopočtem Féničany. Vykopávky najdete především z vrcholného římského období.

Nejnavštěvovanější a nejzajímavější jsou nepochybně Antoniovy lázně, chrám a divadlo Svatého Cypriána nebo římské vily. Poblíž ruin najdete muzeum, ve kterém mj. dostanete odpovědi na otázky ohledně některých historických událostí týkajících se Kartága. Kromě historických vykopávek si všimněte krásných zahrad. Cypřiše, eukalypty ani pepřovníky vás tu nepřekvapí.

Kartágo dnes spadá do severního předměstí Tunisu. Oblast je poměrně rozlehlá. Podle vlastní zkušenosti vím, že jeden den na prohlídku celého Kartága bohužel nestačí. Během jednoho dne zřejmě stačíte navštívit jen ty „nejprofláklejší“ památky. Vyrazte do Kartága na dvakrát anebo brzo ráno, pak máte šanci, že si všechno projdete.

Tento článek jsme připravili ve spolupráci s CK EXIM Tours, která zájezdy do Tuniska organizuje.

Jak se dostanete do Kartága z Tunisu? Je to jednoduché. Vlakem zvaným TGM (Tunis-Goulette-Marsa) se do Kartága dostanete zhruba za půl hodiny. Cesta vás bude stát v přepočtu maximálně 20–25 korun (v Kartágu je jinak celkem šest zastávek, takže ho určitě neminete).

Co dodat závěrem? Snad už jen to, že ideálním časem pro poznávání Tunisu a jeho okolí je duben až květen. Teploty jsou rozhodně snesitelnější než v hlavní letní sezóně. Tak teď už jen sbalte kufry a leťte vstříc novým cestovatelským výzvám!

Tbilisi – pradávné město mnoha kouzel

Po nějakých deseti dnech toulání se po kavkazských hřebenech a
údolích přijela naše expedice HUMI Outdoor Jižní Kavkaz do hlavního
města Gruzie, aby zde nechala spočinuti svá těla a zbavila je nánosu
špíny.

Po nějakých deseti dnech toulání se po kavkazských hřebenech a údolích přijela naše expedice HUMI Outdoor Jižní Kavkaz do hlavního města Gruzie, aby zde nechala spočinuti svá těla a zbavila je nánosu špíny. Ubytování jsme si našli v lehce undergroundovém Tbilisi Hostelu ve čtvrti Alvabari. Po sprše a ochutnání oblíbeného gruzínského piva Natakhtari, vařeného českým sládkem, jistým panem Kubíčkem, jsme ulehli do pokoje, sdíleného s turisty z Izraele, Dánska a dalších zemí.


Ve Starém Městě, v kostelech i sirných lázních

Teprve po vydatném spánku jsme začali Tbilisi, to pradávné město mnoha kouzel, objevovat. Tbilisi bylo založeno již v pátém století králem Vagantem Gorgasali. O sto let později se stalo hlavním městem Iberie, království pokrývajícím východní část dnešní Gruzie. Díky tomu, že tudy procházela Hedvábná stezka, město zkvétalo a rostlo. Již tehdy zde stálo mnoho kostelů, neboť Iberie byla jednou z prvních zemí, která přijala křesťanství.

Dnes panorama města vytváří kopec se zříceninou starodávné pevnosti Narikala původně ze čtvrtého století a dvacetimetrovou bílou sochou Kartlis Deda, matky Gruzie, ze století dvacátého.

Pod kopcem se rozkládá Staré Město, rozlohou poměrně malé, leč na památky bohaté. Když se propleteš mezi luxusně se jevícími restauracemi, dorazíš do klikatých uliček, kde na každém rohu potkáš kostel. Většina z nich je pravoslavných, ale některé patří pod arménskou církev, protože v Tbilisi již po staletí žije početná arménská menšina. Nejvýznamnější pravoslavnou sakrální památkou Starého Města je překrásná katedrála Sioni, postavená původně v osmém století. Bohužel všechny kostely byly mnohokrát přestavovány a jejich současné podoby jsou třeba tři sta let staré, pokud ovšem nebyly po velkém ničení za vlády Stalina zbourány a postaveny nově až po pádu Sovětského svazu. Přesto většina gruzínských kostelů velmi konzervativně kopíruje starý sloh i vnitřní výzdobu. Proto uvnitř všech kostelů, nehledě na jejich stáří, naleznete zbožné Gruzínce zapalující svíčky u překrásných ikon s Pannou Marií, svatou Nino či svatým Jiřím, popy s dlouhými vousy a pomocnice úklidu kostela, které vás vykážou ven, nemáte-li na sobě dlouhé kalhoty.


Kromě kostelů jsem zde potkal i jednu synagogu. Přítomný Žid se mě zde ujal a vyprávěl mi, že Židé do těchto končin přišli již před 2600 lety, a že po rozpadu SSSR jich v Gruzii žilo na sto tisíc. Dnes jsou to jen asi tři tisíce, protože většina odešla do Izraele, USA, nebo do Evropy.

Na kraji Starého Města leží proslavené sirné lázně. Koupat se sem chodí jak turisté, tak i místní. Rozděleny jsou na jednotlivé místnosti, zvlášť pro muže, zvlášť pro ženy, postavené v orientálním stylu, kde se nachází vany s horkou smradlavou vodou, sprchy se studenou vodou a lehátka, kde si můžete nechat udělat masáž. My jsme si masáž zaplatili a jak se ukázalo, byla to chyba. O masáž v pravém slova smyslu se totiž nejednalo. Masér nám trochu protáhl svaly, pomlátil záda a pak nás ještě pořádně vymydlil a nakonec poslal do sprchy.

Occupation still continues

Na hranici Starého Města stojí náměstí Míru se zlatou sochou svatého Jiří a jediným informačním centrem ve městě (kde nic neví, s ničím nám neporadili a kromě mapy nám nic nedali). Na severozápad se odtud táhne hlavní třída Rustaveli, pojmenovaná podle středověkého gruzínského básníka. V devatenáctém století se jednalo o krásný bulvár procházející moderní výstavní čtvrtí. Dnes se jedná spíše o hlavní silniční tah, který lze přirovnat k pražské magistrále. Podél této silnice stojí parlament s vlajkou Evropské Unie, ke které Gruzínci shlížejí s velkými nadějemi. Naproti se nalézá obrovská budova Národního muzea. Většina pater je momentálně prázdných, z mnoha slibovaných expozic jsme tu našli pouhé tři, z nichž jedna se věnovala historii muzea. Ty dvě ostatní ale stály za to, uvážíme-li, že studentské vstupné bylo v přepočtu pouhých deset korun. Dole ve sklepení je místnost plná nádherných šperků vykopaných v různých částech Gruzie. Mnohé z těchto drobných a pracně vyrobených artefaktů pochází z dob dávno před Kristem. V době, kdy u nás žily barbarské národy, které si dokázaly maximálně upatlat z hlíny misku, zde již dávno byla rozvinutá civilizace srovnatelná s Řeckem.


Oslněni krásou zlatých a stříbrných kovů, vyšli jsme do horního patra, kde nás zamrazila expozice o éře Sovětského svazu. Tato výstava velmi syrově vypovídá o sovětském teroru, především za vlády Stalina. Na informačních panelech si v angličtině můžeš pročítat opravdové příběhy perzekuovaných lidí a nekonečné výčty obětí. Jen ve dvacátých a třicátých letech to byly řádově statisíce. Gruzínci jsou hrdí na svou identitu, bojují za ni a nechtějí se poddat. Toho je důkazem i poslední část této expozice. Pod nápisem „Occupation still continues“ je mapa Gruzie s vyznačenou Abcházií a Jižní Osetií. Ve vedlejší místnosti běží ve smyčce videoprojekce z války s Ruskem, kde se objevují emotivní záběry z protiruských demonstrací ve Tbilisi.


Výprava se uskutečnila za podpory firmy HUMI OUTDOOR, která nám poskytla kvalitní nepromokavé bundy a další vybavení.

Fungl nová katedrála

Na druhém břehu řeky Mtkvari leží čtvrť Avlabari, kterou jsem již zmínil v souvislosti s hostelem. Zde se v opozici k Narikale nacházejí dvě nové dominanty města. Obrovský prezidentský palác a ještě větší komplex monumentální katedrály Svaté trojice, vysvěcené v roce 2004. Pozlacená střecha, obrovské ikony, několik postraních kaplí, velký obchod s náboženskými předměty a spoustu lidí, mezi nimiž modlící se Gruzínci stále mají převahu nad zvědavými turisty. Je to obrovská nádherná stavba, dokazující, že křesťanství je v Gruzii stále aktuální. Kontroverzní je však tím, že vznikla na místě bývalého arménského hřbitova. Nezbývá než dodat, že Gruzíni obecně Armény příliš v lásce nemají.


Jak se ve Tbilisi hledá pošta

Byla by ale škoda toulat se pouze po pamětihodnostech a nevšímat si obyčejných věcí. Já jsem se při své návštěvě procházel i skrz čtvrti zdánlivě nezajímavé, ležící zcela mimo zájem turistů. Když tudy jdeš, vidíš šikmé ulice, nesmyslně postavené domy s oprýskanou omítkou, trubky vedoucí od nikud nikam, šikmé balkóny, které by se podle všeobecně uznávaných fyzikálních zákonů měly už dávno rozpadnout, a domorodce posedávající jen tak na ulicích. Krásné jsou také místní pekařství. U pultu si můžeš koupit čerstvý chleba, placku s masem, koláček, nebo chačapuri (místní pečivo se sýrem) a přitom nahlížíš přímo do pekárny, kde se jídlo připravuje. Vyjeď si na výlet maršrutou, projeď se také hromadnou dopravou či tbiliským metrem. V mnohém se podobá tomu pražskému, neboť je také postavené v jednotném sovětském stylu. Je ale o něco temnější a méně výstavní. Všude tu narazíš na nějaké zaměstnance, kteří sledují bezpečnost provozu a to tak důsledně, že nám zakázali fotit i filmovat.

Zajdi si na trh. Kup si skleničku kvasu, čerstvou broskev nebo nelegální kopii tradiční gruzínské hudby. Velmi zábavné je také shánění poštovní známky. Pohledy jsem sehnal v jediném obchodě, gruzínskou známku v žádném. Ptám se místních: „Kde je pošta?“ Ukazují mi na mapě několik míst někde daleko na předměstí. V centru není žádná. Na jedno z rčených míst jsem došel, ale uviděl jsem jen temný kout pod nejodpornějším panelákem, který jsem kdy spatřil. „Pošta byla,“ řekl mi stařeček sedící na lavičce, „uže nět.“

Po nějakých deseti dnech toulání se po kavkazských hřebenech a údolích přijela naše expedice HUMI Outdoor Jižní Kavkaz do hlavního města Gruzie, aby zde nechala spočinuti svá těla a zbavila je nánosu špíny. Ubytování jsme si našli v lehce undergroundovém Tbilisi Hostelu ve čtvrti Alvabari. Po sprše a ochutnání oblíbeného gruzínského piva Natakhtari, vařeného českým sládkem, jistým panem Kubíčkem, jsme ulehli do pokoje, sdíleného s turisty z Izraele, Dánska a dalších zemí.


Ve Starém Městě, v kostelech i sirných lázních

Teprve po vydatném spánku jsme začali Tbilisi, to pradávné město mnoha kouzel, objevovat. Tbilisi bylo založeno již v pátém století králem Vagantem Gorgasali. O sto let později se stalo hlavním městem Iberie, království pokrývajícím východní část dnešní Gruzie. Díky tomu, že tudy procházela Hedvábná stezka, město zkvétalo a rostlo. Již tehdy zde stálo mnoho kostelů, neboť Iberie byla jednou z prvních zemí, která přijala křesťanství.

Dnes panorama města vytváří kopec se zříceninou starodávné pevnosti Narikala původně ze čtvrtého století a dvacetimetrovou bílou sochou Kartlis Deda, matky Gruzie, ze století dvacátého.

Pod kopcem se rozkládá Staré Město, rozlohou poměrně malé, leč na památky bohaté. Když se propleteš mezi luxusně se jevícími restauracemi, dorazíš do klikatých uliček, kde na každém rohu potkáš kostel. Většina z nich je pravoslavných, ale některé patří pod arménskou církev, protože v Tbilisi již po staletí žije početná arménská menšina. Nejvýznamnější pravoslavnou sakrální památkou Starého Města je překrásná katedrála Sioni, postavená původně v osmém století. Bohužel všechny kostely byly mnohokrát přestavovány a jejich současné podoby jsou třeba tři sta let staré, pokud ovšem nebyly po velkém ničení za vlády Stalina zbourány a postaveny nově až po pádu Sovětského svazu. Přesto většina gruzínských kostelů velmi konzervativně kopíruje starý sloh i vnitřní výzdobu. Proto uvnitř všech kostelů, nehledě na jejich stáří, naleznete zbožné Gruzínce zapalující svíčky u překrásných ikon s Pannou Marií, svatou Nino či svatým Jiřím, popy s dlouhými vousy a pomocnice úklidu kostela, které vás vykážou ven, nemáte-li na sobě dlouhé kalhoty.


Kromě kostelů jsem zde potkal i jednu synagogu. Přítomný Žid se mě zde ujal a vyprávěl mi, že Židé do těchto končin přišli již před 2600 lety, a že po rozpadu SSSR jich v Gruzii žilo na sto tisíc. Dnes jsou to jen asi tři tisíce, protože většina odešla do Izraele, USA, nebo do Evropy.

Na kraji Starého Města leží proslavené sirné lázně. Koupat se sem chodí jak turisté, tak i místní. Rozděleny jsou na jednotlivé místnosti, zvlášť pro muže, zvlášť pro ženy, postavené v orientálním stylu, kde se nachází vany s horkou smradlavou vodou, sprchy se studenou vodou a lehátka, kde si můžete nechat udělat masáž. My jsme si masáž zaplatili a jak se ukázalo, byla to chyba. O masáž v pravém slova smyslu se totiž nejednalo. Masér nám trochu protáhl svaly, pomlátil záda a pak nás ještě pořádně vymydlil a nakonec poslal do sprchy.

Occupation still continues

Na hranici Starého Města stojí náměstí Míru se zlatou sochou svatého Jiří a jediným informačním centrem ve městě (kde nic neví, s ničím nám neporadili a kromě mapy nám nic nedali). Na severozápad se odtud táhne hlavní třída Rustaveli, pojmenovaná podle středověkého gruzínského básníka. V devatenáctém století se jednalo o krásný bulvár procházející moderní výstavní čtvrtí. Dnes se jedná spíše o hlavní silniční tah, který lze přirovnat k pražské magistrále. Podél této silnice stojí parlament s vlajkou Evropské Unie, ke které Gruzínci shlížejí s velkými nadějemi. Naproti se nalézá obrovská budova Národního muzea. Většina pater je momentálně prázdných, z mnoha slibovaných expozic jsme tu našli pouhé tři, z nichž jedna se věnovala historii muzea. Ty dvě ostatní ale stály za to, uvážíme-li, že studentské vstupné bylo v přepočtu pouhých deset korun. Dole ve sklepení je místnost plná nádherných šperků vykopaných v různých částech Gruzie. Mnohé z těchto drobných a pracně vyrobených artefaktů pochází z dob dávno před Kristem. V době, kdy u nás žily barbarské národy, které si dokázaly maximálně upatlat z hlíny misku, zde již dávno byla rozvinutá civilizace srovnatelná s Řeckem.


Oslněni krásou zlatých a stříbrných kovů, vyšli jsme do horního patra, kde nás zamrazila expozice o éře Sovětského svazu. Tato výstava velmi syrově vypovídá o sovětském teroru, především za vlády Stalina. Na informačních panelech si v angličtině můžeš pročítat opravdové příběhy perzekuovaných lidí a nekonečné výčty obětí. Jen ve dvacátých a třicátých letech to byly řádově statisíce. Gruzínci jsou hrdí na svou identitu, bojují za ni a nechtějí se poddat. Toho je důkazem i poslední část této expozice. Pod nápisem „Occupation still continues“ je mapa Gruzie s vyznačenou Abcházií a Jižní Osetií. Ve vedlejší místnosti běží ve smyčce videoprojekce z války s Ruskem, kde se objevují emotivní záběry z protiruských demonstrací ve Tbilisi.


Výprava se uskutečnila za podpory firmy HUMI OUTDOOR, která nám poskytla kvalitní nepromokavé bundy a další vybavení.

Fungl nová katedrála

Na druhém břehu řeky Mtkvari leží čtvrť Avlabari, kterou jsem již zmínil v souvislosti s hostelem. Zde se v opozici k Narikale nacházejí dvě nové dominanty města. Obrovský prezidentský palác a ještě větší komplex monumentální katedrály Svaté trojice, vysvěcené v roce 2004. Pozlacená střecha, obrovské ikony, několik postraních kaplí, velký obchod s náboženskými předměty a spoustu lidí, mezi nimiž modlící se Gruzínci stále mají převahu nad zvědavými turisty. Je to obrovská nádherná stavba, dokazující, že křesťanství je v Gruzii stále aktuální. Kontroverzní je však tím, že vznikla na místě bývalého arménského hřbitova. Nezbývá než dodat, že Gruzíni obecně Armény příliš v lásce nemají.


Jak se ve Tbilisi hledá pošta

Byla by ale škoda toulat se pouze po pamětihodnostech a nevšímat si obyčejných věcí. Já jsem se při své návštěvě procházel i skrz čtvrti zdánlivě nezajímavé, ležící zcela mimo zájem turistů. Když tudy jdeš, vidíš šikmé ulice, nesmyslně postavené domy s oprýskanou omítkou, trubky vedoucí od nikud nikam, šikmé balkóny, které by se podle všeobecně uznávaných fyzikálních zákonů měly už dávno rozpadnout, a domorodce posedávající jen tak na ulicích. Krásné jsou také místní pekařství. U pultu si můžeš koupit čerstvý chleba, placku s masem, koláček, nebo chačapuri (místní pečivo se sýrem) a přitom nahlížíš přímo do pekárny, kde se jídlo připravuje. Vyjeď si na výlet maršrutou, projeď se také hromadnou dopravou či tbiliským metrem. V mnohém se podobá tomu pražskému, neboť je také postavené v jednotném sovětském stylu. Je ale o něco temnější a méně výstavní. Všude tu narazíš na nějaké zaměstnance, kteří sledují bezpečnost provozu a to tak důsledně, že nám zakázali fotit i filmovat.

Zajdi si na trh. Kup si skleničku kvasu, čerstvou broskev nebo nelegální kopii tradiční gruzínské hudby. Velmi zábavné je také shánění poštovní známky. Pohledy jsem sehnal v jediném obchodě, gruzínskou známku v žádném. Ptám se místních: „Kde je pošta?“ Ukazují mi na mapě několik míst někde daleko na předměstí. V centru není žádná. Na jedno z rčených míst jsem došel, ale uviděl jsem jen temný kout pod nejodpornějším panelákem, který jsem kdy spatřil. „Pošta byla,“ řekl mi stařeček sedící na lavičce, „uže nět.“

Festival CYKLOCESTOVÁNÍ opět v Brně na veletrhu Bike Brno/Sportlife ve dnech 12.-13.11.2011

I letos se v rámci prestižních sportovních veletrhů na
brněnském výstavišti uskuteční oblíbený a úspěšný festival
Cyklocestování, jehož hosté-promítající nás zavedou do všech koutů
světa a společně s nimi budeme putovat v sedle kola, poznávat
svět a cestovat.


I letos se v rámci prestižních sportovních veletrhů na brněnském výstavišti uskuteční oblíbený a úspěšný festival Cyklocestování, jehož hosté-promítající nás zavedou do všech koutů světa a společně s nimi budeme putovat v sedle kola, poznávat svět a cestovat.

Největším lákadlem 13. Cyklocestování je bezesporu projekce světoznámých cyklocestovatelů z Francie manželů Hervéových, kteří 14 let cestovali po světě na kole. Při expedici se jim dokonce narodila dcerka, s níž cestovali až do doby, kdy musela do školy. Nenechte si tuto zcela ojedinělou projekci ujít, která je mimo jiné premiérou ve střední Evropě.

Opomenout nesmíme projekci z jedinečné a dobrodružné cyklocesty černou Afrikou od Jirky Boška a Terez Šírové či premiérové promítání druhé části diashow o půlročním cykloputování Renči a Martina Stillerových Amerikou.


Sobota 12.11.2011 10:00 – Josef Honz – „Pico Veleta – nejvyšší silnice v Evropě“ 11:15 – Terka Šírová & Jirka Bošek – „Pruhovaná Uganda“ PREMIÉRA 12:45 – SPECIÁL – Francoise & Claude Hervé – „14 let na kole kolem světa“PREMIÉRA 15:00 – Renáta & Martin Stillerovi – „Amerikou na kole 2 – přírodou USA“ PREMIÉRA 16:45 –Slávka Chrpová – „S hvězdáři pod polynéskou oblohou – EbiTahicykl“ PREMIÉRA

Neděle 13.11.2011 10:30 – Petr Srp – „V sedle napříč kamennou pouští (Izrael)”“ 12:00 – Monika & Jirka Vackovi – „Japonsko – do Tokia pod stan“ PREMIÉRA 13:45 – Martina & Miloš Poživilovi – „Z Písku přes poušť až k moři aneb To je dost, žes´nás taky vyvez´, táto! 15:00 – Honza Vlasák – „Šrí Lanka“

Podrobnější informace naleznete na: Cyklocestování.cz


I letos se v rámci prestižních sportovních veletrhů na brněnském výstavišti uskuteční oblíbený a úspěšný festival Cyklocestování, jehož hosté-promítající nás zavedou do všech koutů světa a společně s nimi budeme putovat v sedle kola, poznávat svět a cestovat.

Největším lákadlem 13. Cyklocestování je bezesporu projekce světoznámých cyklocestovatelů z Francie manželů Hervéových, kteří 14 let cestovali po světě na kole. Při expedici se jim dokonce narodila dcerka, s níž cestovali až do doby, kdy musela do školy. Nenechte si tuto zcela ojedinělou projekci ujít, která je mimo jiné premiérou ve střední Evropě.

Opomenout nesmíme projekci z jedinečné a dobrodružné cyklocesty černou Afrikou od Jirky Boška a Terez Šírové či premiérové promítání druhé části diashow o půlročním cykloputování Renči a Martina Stillerových Amerikou.


Sobota 12.11.2011 10:00 – Josef Honz – „Pico Veleta – nejvyšší silnice v Evropě“ 11:15 – Terka Šírová & Jirka Bošek – „Pruhovaná Uganda“ PREMIÉRA 12:45 – SPECIÁL – Francoise & Claude Hervé – „14 let na kole kolem světa“PREMIÉRA 15:00 – Renáta & Martin Stillerovi – „Amerikou na kole 2 – přírodou USA“ PREMIÉRA 16:45 –Slávka Chrpová – „S hvězdáři pod polynéskou oblohou – EbiTahicykl“ PREMIÉRA

Neděle 13.11.2011 10:30 – Petr Srp – „V sedle napříč kamennou pouští (Izrael)”“ 12:00 – Monika & Jirka Vackovi – „Japonsko – do Tokia pod stan“ PREMIÉRA 13:45 – Martina & Miloš Poživilovi – „Z Písku přes poušť až k moři aneb To je dost, žes´nás taky vyvez´, táto! 15:00 – Honza Vlasák – „Šrí Lanka“

Podrobnější informace naleznete na: Cyklocestování.cz

Cestovatelské středy 2011

I letos budou v Brně na Masarykově univerzitě Cestovatelské
středy.

Na našem webu propagujeme mimo jiné různá cestovatelská promítání, veletrhy, festivaly besedy a další podobné počiny. I letos tedy upozorňujeme na Cestovatelské středy na Masarykově univerzitě. Takže zase něco pro Brňáky.


Na našem webu propagujeme mimo jiné různá cestovatelská promítání, veletrhy, festivaly besedy a další podobné počiny. I letos tedy upozorňujeme na Cestovatelské středy na Masarykově univerzitě. Takže zase něco pro Brňáky.


Přenocuj a jdi dál – nouzové nocoviště na Šumavě

Láká vás přespat v divočině? Nebojíte se divoké zvěře,
temných vřesovišť ani močálů? Je na čase vyrazit mimo civilizaci. Díky
síti nouzových nocovišť můžete legálně přespat přímo v srdci
šumavských lesů.

Příliš dlouho krotíte svou dobrodružnou povahu? Láká vás aspoň jednou v životě přespat v divočině? Nebojíte se divoké zvěře, temných vřesovišť ani močálů? Je na čase vyrazit mimo civilizaci. Najít v dnešní době místo, nedotčené činností člověka, je vskutku úkol hodný dobrodruha. Ovšem není to úkol nemožný. Poslední ostrůvky panenské přírody lze ještě dnes nalézt na Šumavě. Díky síti nouzových nocovišť Přenocuj a jdi dál, mohou návštěvníci přespat přímo v srdci šumavských lesů.


Kromě projektu Přenocuj a jdi dál, který určitě návštěvníky potěší, jsou nastartovány další zajímavé projekty jako Zelené pivo nebo Zelená Šumava. „Určitě si všimnete, že se na místech dnešních holin, na které při svém putování Šumavou nejspíš narazíte, začínají vysazovat mladé listnáče,“ říká Jiří Mánek ze Správy NP Šumava. Kromě zeleného piva ve vybraných hospodách, si tak budete moc vysadit vlastní buk či jedli a pomoci obnovit poničená území. Správa Šumavy slibuje, že brzy by se mohla Šumava stát opět zelenou střechou Evropy a možností zapojit se do její obnovy bude přibývat.

Jen tak se procházet po vyznačených cestách šumavskou přírodou je sice úžasný zážitek, ale něco mu přeci jen chybí. Na území NP platí přísná pravidla ochrany přírody. Díky nim se tyto místa daří zachovat i pro další generace. Na druhou stranu divočina je tak trochu spoutaná a nepřístupná. Jedním z omezení je i zákaz nocování. Občas je daleko účinnější jen nezakazovat, ale také něco povolit. V duchu zpřístupnění Šumavy návštěvníkům se Správa NP snaží v blízkosti páteřní turistické trasy vytvořit podmínky pro legální nocování. Pro milovníky bivakování ve volné přírodě, vznikají v rámci projektu nouzových nocovišť v jižní části NP Šumava ohraničené prostory, určené pro nouzové přespání. Tato červeně značená turistická stezka se klikatí napříč Šumavou a to úctyhodných 103 kilometrů.

Nocoviště fungují celoročně vždy od 18.00 do 9.00 hodin ráno. Návštěvníci si zde mohou posedět a dojít si i na mobilní toaletu. Bez ní by to byla časem až příliš velká divočina. Nouzová nocoviště ke svému názvu nepřišla náhodou. Na jednom místě by se měl nocležník zdržet vždy jen jednu noc. Pokud vezmete na výpravu i známé, nemělo by vás zde přespat více než 15. Je to sice pochopitelné, ale určitě nezaškodí si připomenout, že si na nouzových stanovištích buřty neopečete a obaly od tatranek společně s PET lahvemi si odnesete s sebou. Pokud si budete chtít opravdu vychutnat noc v přírodě a třeba se i setkat tváří v tvář s místními chráněnými zvířaty, bude dobré dodržovat další pravidlo nouzových nocovišť a tedy nekřičet, nelomozit, prostě být tiše. Pokud vaše výše zmiňované PET lahve zejí po ránu prázdnotou, nemusíte mít obavy. Na každém nocovišti najdete i informaci, kde najít nejbližší dostupný zdroj vody. Na své cestě divočinou žízní neumřete. Ačkoli je na nouzových nocovištích třeba dodržet některá pravidla, odměnou je jedinečný zážitek z nocování v srdci šumavské přírody. Díky nocovištím můžete projít po hřbetu Šumavy, aniž byste se museli vracet do civilizace.


Pokud byste se i vy chtěli vydat objevovat Šumavu a využít nouzová nocoviště, mapu s konkrétními místy nouzových nocovišť najdete na oficiálních internetových stránkách. http://www.npsu­mava.cz/…a-nocoviste/

Příliš dlouho krotíte svou dobrodružnou povahu? Láká vás aspoň jednou v životě přespat v divočině? Nebojíte se divoké zvěře, temných vřesovišť ani močálů? Je na čase vyrazit mimo civilizaci. Najít v dnešní době místo, nedotčené činností člověka, je vskutku úkol hodný dobrodruha. Ovšem není to úkol nemožný. Poslední ostrůvky panenské přírody lze ještě dnes nalézt na Šumavě. Díky síti nouzových nocovišť Přenocuj a jdi dál, mohou návštěvníci přespat přímo v srdci šumavských lesů.


Kromě projektu Přenocuj a jdi dál, který určitě návštěvníky potěší, jsou nastartovány další zajímavé projekty jako Zelené pivo nebo Zelená Šumava. „Určitě si všimnete, že se na místech dnešních holin, na které při svém putování Šumavou nejspíš narazíte, začínají vysazovat mladé listnáče,“ říká Jiří Mánek ze Správy NP Šumava. Kromě zeleného piva ve vybraných hospodách, si tak budete moc vysadit vlastní buk či jedli a pomoci obnovit poničená území. Správa Šumavy slibuje, že brzy by se mohla Šumava stát opět zelenou střechou Evropy a možností zapojit se do její obnovy bude přibývat.

Jen tak se procházet po vyznačených cestách šumavskou přírodou je sice úžasný zážitek, ale něco mu přeci jen chybí. Na území NP platí přísná pravidla ochrany přírody. Díky nim se tyto místa daří zachovat i pro další generace. Na druhou stranu divočina je tak trochu spoutaná a nepřístupná. Jedním z omezení je i zákaz nocování. Občas je daleko účinnější jen nezakazovat, ale také něco povolit. V duchu zpřístupnění Šumavy návštěvníkům se Správa NP snaží v blízkosti páteřní turistické trasy vytvořit podmínky pro legální nocování. Pro milovníky bivakování ve volné přírodě, vznikají v rámci projektu nouzových nocovišť v jižní části NP Šumava ohraničené prostory, určené pro nouzové přespání. Tato červeně značená turistická stezka se klikatí napříč Šumavou a to úctyhodných 103 kilometrů.

Nocoviště fungují celoročně vždy od 18.00 do 9.00 hodin ráno. Návštěvníci si zde mohou posedět a dojít si i na mobilní toaletu. Bez ní by to byla časem až příliš velká divočina. Nouzová nocoviště ke svému názvu nepřišla náhodou. Na jednom místě by se měl nocležník zdržet vždy jen jednu noc. Pokud vezmete na výpravu i známé, nemělo by vás zde přespat více než 15. Je to sice pochopitelné, ale určitě nezaškodí si připomenout, že si na nouzových stanovištích buřty neopečete a obaly od tatranek společně s PET lahvemi si odnesete s sebou. Pokud si budete chtít opravdu vychutnat noc v přírodě a třeba se i setkat tváří v tvář s místními chráněnými zvířaty, bude dobré dodržovat další pravidlo nouzových nocovišť a tedy nekřičet, nelomozit, prostě být tiše. Pokud vaše výše zmiňované PET lahve zejí po ránu prázdnotou, nemusíte mít obavy. Na každém nocovišti najdete i informaci, kde najít nejbližší dostupný zdroj vody. Na své cestě divočinou žízní neumřete. Ačkoli je na nouzových nocovištích třeba dodržet některá pravidla, odměnou je jedinečný zážitek z nocování v srdci šumavské přírody. Díky nocovištím můžete projít po hřbetu Šumavy, aniž byste se museli vracet do civilizace.


Pokud byste se i vy chtěli vydat objevovat Šumavu a využít nouzová nocoviště, mapu s konkrétními místy nouzových nocovišť najdete na oficiálních internetových stránkách. http://www.npsu­mava.cz/…a-nocoviste/

Pálava a Pohansko – fascinující krajiny jihu Moravy

Vápencová skaliska Pálavy s nekonečnými řádky vinic na
úbočích. Osamělé staré duby tyčící se ze zaplavovaných luk, mračna
komárů zahalených mlhou a šerem lužního lesa na soutoku Moravy a Dyje. To
jsou dvě esence nejhezčích krajin jižní Moravy, ležící nedaleko
Břeclavi.

Vápencová skaliska Pálavy s nekonečnými řádky vinic na úbočích. Osamělé staré duby tyčící se ze zaplavovaných luk, mračna komárů zahalených mlhou a šerem lužního lesa na soutoku Moravy a Dyje. To jsou dvě esence nejhezčích krajin jižní Moravy, ležící nedaleko Břeclavi.


Putování můžeme začít u nádrží přehrady Nové Mlýny, která v 70. – 90. létech minulého století trvale zatopila velké plochy lužního lesa přímo pod Pálavou. Do dnešních dob se zachoval jen jejich zlomek, chráněný v rezervaci Křivé jezero. V hladině nádrží se zrcadlí kostel na ostrůvku, jediná památka na ves Mušov. Hned za tímto „pálavským mořem“ se zvedají bílá skaliska Děvína, nejvyššího bodu Pálavy a zároveň největšího masivu nejmenších moravských velehor. Jednotlivé bloky vápence se ukládaly na dně druhohorního moře kdesi na území dnešního Slovenska a sem byly přesunuty za Karpatského vrásnění. Od těch dob tvoří nepřehlédnutelnou dominantu v okolní jen mírně zvlněné krajině, tvořené převážně říčními sedimenty, sprašovými návějemi a měkkým flyšem. Zároveň jsou ostrůvkem teplomilné květeny i zvířeny, s druhy reprezentujícími oblast panonskou a karpatskou. Na jaře zde rozkvétají lány kosatců, konikleců, hlaváčků, v horkém létě se nad vlnícími stébly kavylů prohánějí motýli.

Pozadu nezůstávají ani památky kulturní, sahající od pravěkých nalezišť sídlišť lovců mamutů, přes středověké strážní hrady Děvičky a Sirotčí hrádek po mikulovský zámek, Svatý kopeček a židovské stavby. A pak samozřejmě víno, kterému se na zdejších výslunných, teplých a suchých stráních mimořádně daří. Množství cyklostezek, vedoucích mezi vinicemi, vás zavede i do chladných sklípků, kde můžete ochutnat třeba zde vyšlechtěnou odrůdu, Pálavu.


Když se posuneme o kousek více na jihovýchod, podél řeky Dyje, krajina se rázem změní. Místo suchých a teplých hor nastupuje příšeří lužního lesa, protkaného spletí starých říčních ramen, periodicky protékaných vodotečí a pomalu vysychajících tůní. Od jara do podzimu je nejhlasitějším zvukem bzukot mračen komárů, který občas přeruší troubení jelena či štěkání srnce. O něco blíže soutoku Dyje a Moravy pak na loukách stojí množství mohutných, několik set let starých dubů – pozůstatků z doby, kdy velká část zdejších lesů připomínala spíše africkou savanu s rozptýlenými dřevinami, než zapojený les, jaký – téměř výhradně – známe dnes.

Právě v těchto přestárlých dubech přežívají populace ohrožených brouků, jako je roháč obecný – největší evropský brouk, tesařík obrovský s úctyhodným rozpětím dlouhých tykadel nebo několik druhů krasců. Naopak v rozpadajících se porostech měkkého luhu žije zvláštní, nížinná populace tesaříka alpského, nádherně modrého brouka. Staré stromy také s oblibou vyhledávají ke svému hnízdění čápi i dravci, pozorovat zde můžete i orla mořského.

Do těchto dvou lokalit zavítá podzimní fotokurz, zaměřený na krajinářskou a panoramatickou fotografii, který se uskuteční na podzim 2012 Další informace včetně možnosti přihlášení naleznete na www.fotokurz.cz.

Vápencová skaliska Pálavy s nekonečnými řádky vinic na úbočích. Osamělé staré duby tyčící se ze zaplavovaných luk, mračna komárů zahalených mlhou a šerem lužního lesa na soutoku Moravy a Dyje. To jsou dvě esence nejhezčích krajin jižní Moravy, ležící nedaleko Břeclavi.


Putování můžeme začít u nádrží přehrady Nové Mlýny, která v 70. – 90. létech minulého století trvale zatopila velké plochy lužního lesa přímo pod Pálavou. Do dnešních dob se zachoval jen jejich zlomek, chráněný v rezervaci Křivé jezero. V hladině nádrží se zrcadlí kostel na ostrůvku, jediná památka na ves Mušov. Hned za tímto „pálavským mořem“ se zvedají bílá skaliska Děvína, nejvyššího bodu Pálavy a zároveň největšího masivu nejmenších moravských velehor. Jednotlivé bloky vápence se ukládaly na dně druhohorního moře kdesi na území dnešního Slovenska a sem byly přesunuty za Karpatského vrásnění. Od těch dob tvoří nepřehlédnutelnou dominantu v okolní jen mírně zvlněné krajině, tvořené převážně říčními sedimenty, sprašovými návějemi a měkkým flyšem. Zároveň jsou ostrůvkem teplomilné květeny i zvířeny, s druhy reprezentujícími oblast panonskou a karpatskou. Na jaře zde rozkvétají lány kosatců, konikleců, hlaváčků, v horkém létě se nad vlnícími stébly kavylů prohánějí motýli.

Pozadu nezůstávají ani památky kulturní, sahající od pravěkých nalezišť sídlišť lovců mamutů, přes středověké strážní hrady Děvičky a Sirotčí hrádek po mikulovský zámek, Svatý kopeček a židovské stavby. A pak samozřejmě víno, kterému se na zdejších výslunných, teplých a suchých stráních mimořádně daří. Množství cyklostezek, vedoucích mezi vinicemi, vás zavede i do chladných sklípků, kde můžete ochutnat třeba zde vyšlechtěnou odrůdu, Pálavu.


Když se posuneme o kousek více na jihovýchod, podél řeky Dyje, krajina se rázem změní. Místo suchých a teplých hor nastupuje příšeří lužního lesa, protkaného spletí starých říčních ramen, periodicky protékaných vodotečí a pomalu vysychajících tůní. Od jara do podzimu je nejhlasitějším zvukem bzukot mračen komárů, který občas přeruší troubení jelena či štěkání srnce. O něco blíže soutoku Dyje a Moravy pak na loukách stojí množství mohutných, několik set let starých dubů – pozůstatků z doby, kdy velká část zdejších lesů připomínala spíše africkou savanu s rozptýlenými dřevinami, než zapojený les, jaký – téměř výhradně – známe dnes.

Právě v těchto přestárlých dubech přežívají populace ohrožených brouků, jako je roháč obecný – největší evropský brouk, tesařík obrovský s úctyhodným rozpětím dlouhých tykadel nebo několik druhů krasců. Naopak v rozpadajících se porostech měkkého luhu žije zvláštní, nížinná populace tesaříka alpského, nádherně modrého brouka. Staré stromy také s oblibou vyhledávají ke svému hnízdění čápi i dravci, pozorovat zde můžete i orla mořského.

Do těchto dvou lokalit zavítá podzimní fotokurz, zaměřený na krajinářskou a panoramatickou fotografii, který se uskuteční na podzim 2012 Další informace včetně možnosti přihlášení naleznete na www.fotokurz.cz.

Povydří – podél nejkrásnější řeky Šumavy

Pokud se někdy budete chtít odreagovat od starostí všedních dní,
projít krásnou přírodou, nadýchat se čerstvého vzduchu a načerpat
energii, určitě navštivte přírodní rezervaci Povydří. Tato oblast Vás
nadchne ještě dříve, než překročíte první turistickou značku.


Pokud se někdy budete chtít odreagovat od starostí všedních dní, projít krásnou přírodou, nadýchat se čerstvého vzduchu a načerpat energii, určitě navštivte přírodní rezervaci Povydří. Tato oblast Vás nadchne ještě dříve, než překročíte první turistickou značku. Nádherná scenerie Vás nenechá na pochybách, že se sem budete rádi vracet, ať už v létě nebo v zimě, neboť každé roční období v této oblasti má své kouzlo. Rezervace je zastoupena mnoha vzácnými rostlinami. Jmenovat můžeme například plavuň vidlačku, prhu chlumní, kapradinku skalní, vřes obecný a vrbovku úzkolistou. Z teplomilnějších rostlin je to třeba lýkovec jedovatý či lilie zlatohlavá. Z korun stromů zas můžete zaslechnout ořešníka kropenatého nebo jeřábka lesního. Celá oblast Povydří vede pohodlnou cestou vhodnou i pro kočárky a vozíčkáře s doprovodem. Jízda na kole je přísně zakázána, stezka je určena pouze pro pěší.


Nejprve Hamerský potok

Naše trasa však nezačíná v Povydří, neboť by byla škoda vynechat krásnou cestu podél Hamerského potoka, ale od rozcestníku na Horské Kvilně (1075 m.n.m.). Hned na začátku na Vás dýchne atmosféra klidu a pohody a zaručeně potkáte první turisty, jenž se budou občerstvovat na terase hotelu Rank. Půjdete mírným klesáním po modré turistické značce procházkou dlouhou 4 km. Sejdete z mírného kopečku a dostanete se na pěšinu, kde po několika desítkách metrech narazíte na Hamerský potok. Jeho tok je dlouhý 9 km a pramení v Mezilesní slati. Procházka podél této říčky Vás nadchne.Cesta vede lesem a když se slunce začne opírat do stromů a paprsky si najdou své místo mezi větvemi, spatříte obdivuhodnou krásu této scenerie. Cestou si můžete odpočinout na některé z laviček a zaposlouchat se do ticha této krásné lokality. Na konci trasy dojdete na most Antýgl, kde se Hamerský potok vlévá do řeky Vydry. Tím ale naše procházka nekončí, neboť jsme se dostali na turistickou křižovatku Antýgl, kde začíná již zmíněná nejznámější naučná stezka Povydří.


Antýgl (898 m.n.m.) – dříve sklářská huť, dnes zastávka pro turisty s možností občerstvení nebo kempinku. Nachází se mezi obcemi Srní a Modrava. Tato bývala sklárna zde byla v provozu od roku 1523 až do roku 1815. Huť měla zpočátku jen jednu pánev a odtud nese název – ein Tiegel. Vyrábělo se tu především duté sklo nebo korálky do růžence, tzv. pateříky.

Nejkrásnější naučná stezka

My se vydáme po červené turistické značce podél řeky Vydry směrem na Čeňkovu Pilu. Tato naučná stezka je jednou z nejkrásnějších a nejnavštěvova­nějších míst Šumavy a je dlouhá zhruba 7 km. Její okolí a samotná horská řeka Vám často vyrazí dech. Název Vydra si nese od soutoku Modravského, Roklanského a Filipohuťského potoka a celý tok je dlouhý zhruba 23 km. Ze začátku se říčka zdá být docela klidná, s mnoha menšími kameny, ale po chvíli se začne měnit v divokou horskou řeku, která si hledá cestu mezi obrovskými žulovými balvany. Tím vznikají peřeje a úchvatné vodopády. Vzhledem k tomu, že potoky napájející Vydru vytékají z rašelinišť, má voda temně rezavou barvu, ale přesto je nádherně čistá a v mělčinách průsvitná až na samé dno.


Důkazem čistoty říčky je přítomnost pstruhů či lipanů. Po 3 km dorazíte k Turnerově chatě (820 m.n.m.). Tato typická šumavská roubenková chata byla postavena roku 1888 a sloužila lesním dělníkům jako občerstvovací. Bohužel roku 1932 zde došlo k požáru a chata vyhořela. Po čase, v roce 1934, se postavila nová, která dodnes slouží turistům jako restaurace. Pod Turnerovou chatou jsou příkré svahy Vydry pokryty balvanitými poli, kterým se odborně říká kamenná moře.Vznikly trháním skal v puklinách, kde zamrzla voda. Dále tu najdete veliké a zajímavé útvary v kamenných podložích – obří hrnce či obří mísy, které vznikly činností písku a drobného štěrku v rule a žule.V neposlední řadě stojí za zhlédnutí tři balvany nesoucí jména Baba, Pana a Mnich. Tyto obrovské viklany najdete v nejdivočejší části Vydry mezi Turnerovou a Hálkovou chatou.


Na samém konci naučné stezky dojdete k cílovému místu Čeňkova Pila (670 m.n.m.). Zde se Vydra spojí s Křemelnou a společně se vlévají do Otavy. Čeňkovu Pilu nechal postavit v roce 1868 pražský obchodních dřívím Čeněk Bubeníček a stavba trvala asi dva roky. V letech 1912 se přebudovala na vodní elektrárnu, a dnes slouží jako funkční národní technická památka s možností prohlídky.Také stojí za zmínku, že hostem zde byl v roce 1867 i Bedřich Smetana, jehož šumění této řeky inspirovalo k napsání symfonické básně Vltava.

Divoká řeka Vydra

Řeka Vydra je tou nejkrásnější horskou říčkou Šumavy. Není nad to, zaposlouchat se do šumění vody a zažít klid v této nádherné přírodní rezervaci. Kamenité koryto řeky Vám po celé délce svého toku ukazuje nepřeberné množství své krásy, uvidíte nádherné peřeje, obrovské viklany a žulové kameny. Břeh lemují vzrostlé stromy, které střídavě do řeky propouštějí sluneční paprsky a voda se stříbřitě leskne a září, až Vás bude přecházet zrak. Říká se, že kdo se neprošel bosýma nohama po balvanech Vydry, jakoby na Šumavě vůbec nebyl. Ale pozor, kameny jsou kluzké a může se stát, že se zanoříte do vody víc než byste chtěli. Teplota vody je i v horkých letních měsících poměrně chladná, což sice může být na jedné straně výhoda v podobě příjemného ochlazení, nicméně studené nohavice kalhot třeba na konci října už tak příjemně nepůsobí.


A tady naučná stezka Povydří končí. Z Čeňkovi Pily se zpět dostanete autobusem na Antýgl, ale protože my jsme si procházku prodloužili o Hamerský potok, vystoupíte pouze tehdy, pokud se chcete na Antýglu občerstvit. Jinak pokračujete autobusem dál až na Kvildu. Tam se buď můžete vydat po svých a ještě cestou zhlédnout Jezerní slať nebo počkat na další autobus, který Vás odveze zpátky na Horskou Kvildu, kde naše procházka začínala. Zkrátka záleží na tom, kolik máte času, v jaké jste fyzické kondici a podle toho podřídit svůj plán a trasy. Tato oblast skýtá nepřeberné množství turistických cest a spousty zajímavých míst k vidění. Nikdy však nezapomínejte na to, že se nacházíte v Chráněné krajinné oblasti a tomu byste měli přizpůsobit i své chování k této lokalitě. Již básník Adolf Heyduk kdysi prohlásil: „Není krásnější země v celé střední Evropě nad Čechy, není krásnějšího pohoří nad Šumavu…“


Pokud se někdy budete chtít odreagovat od starostí všedních dní, projít krásnou přírodou, nadýchat se čerstvého vzduchu a načerpat energii, určitě navštivte přírodní rezervaci Povydří. Tato oblast Vás nadchne ještě dříve, než překročíte první turistickou značku. Nádherná scenerie Vás nenechá na pochybách, že se sem budete rádi vracet, ať už v létě nebo v zimě, neboť každé roční období v této oblasti má své kouzlo. Rezervace je zastoupena mnoha vzácnými rostlinami. Jmenovat můžeme například plavuň vidlačku, prhu chlumní, kapradinku skalní, vřes obecný a vrbovku úzkolistou. Z teplomilnějších rostlin je to třeba lýkovec jedovatý či lilie zlatohlavá. Z korun stromů zas můžete zaslechnout ořešníka kropenatého nebo jeřábka lesního. Celá oblast Povydří vede pohodlnou cestou vhodnou i pro kočárky a vozíčkáře s doprovodem. Jízda na kole je přísně zakázána, stezka je určena pouze pro pěší.


Nejprve Hamerský potok

Naše trasa však nezačíná v Povydří, neboť by byla škoda vynechat krásnou cestu podél Hamerského potoka, ale od rozcestníku na Horské Kvilně (1075 m.n.m.). Hned na začátku na Vás dýchne atmosféra klidu a pohody a zaručeně potkáte první turisty, jenž se budou občerstvovat na terase hotelu Rank. Půjdete mírným klesáním po modré turistické značce procházkou dlouhou 4 km. Sejdete z mírného kopečku a dostanete se na pěšinu, kde po několika desítkách metrech narazíte na Hamerský potok. Jeho tok je dlouhý 9 km a pramení v Mezilesní slati. Procházka podél této říčky Vás nadchne.Cesta vede lesem a když se slunce začne opírat do stromů a paprsky si najdou své místo mezi větvemi, spatříte obdivuhodnou krásu této scenerie. Cestou si můžete odpočinout na některé z laviček a zaposlouchat se do ticha této krásné lokality. Na konci trasy dojdete na most Antýgl, kde se Hamerský potok vlévá do řeky Vydry. Tím ale naše procházka nekončí, neboť jsme se dostali na turistickou křižovatku Antýgl, kde začíná již zmíněná nejznámější naučná stezka Povydří.


Antýgl (898 m.n.m.) – dříve sklářská huť, dnes zastávka pro turisty s možností občerstvení nebo kempinku. Nachází se mezi obcemi Srní a Modrava. Tato bývala sklárna zde byla v provozu od roku 1523 až do roku 1815. Huť měla zpočátku jen jednu pánev a odtud nese název – ein Tiegel. Vyrábělo se tu především duté sklo nebo korálky do růžence, tzv. pateříky.

Nejkrásnější naučná stezka

My se vydáme po červené turistické značce podél řeky Vydry směrem na Čeňkovu Pilu. Tato naučná stezka je jednou z nejkrásnějších a nejnavštěvova­nějších míst Šumavy a je dlouhá zhruba 7 km. Její okolí a samotná horská řeka Vám často vyrazí dech. Název Vydra si nese od soutoku Modravského, Roklanského a Filipohuťského potoka a celý tok je dlouhý zhruba 23 km. Ze začátku se říčka zdá být docela klidná, s mnoha menšími kameny, ale po chvíli se začne měnit v divokou horskou řeku, která si hledá cestu mezi obrovskými žulovými balvany. Tím vznikají peřeje a úchvatné vodopády. Vzhledem k tomu, že potoky napájející Vydru vytékají z rašelinišť, má voda temně rezavou barvu, ale přesto je nádherně čistá a v mělčinách průsvitná až na samé dno.


Důkazem čistoty říčky je přítomnost pstruhů či lipanů. Po 3 km dorazíte k Turnerově chatě (820 m.n.m.). Tato typická šumavská roubenková chata byla postavena roku 1888 a sloužila lesním dělníkům jako občerstvovací. Bohužel roku 1932 zde došlo k požáru a chata vyhořela. Po čase, v roce 1934, se postavila nová, která dodnes slouží turistům jako restaurace. Pod Turnerovou chatou jsou příkré svahy Vydry pokryty balvanitými poli, kterým se odborně říká kamenná moře.Vznikly trháním skal v puklinách, kde zamrzla voda. Dále tu najdete veliké a zajímavé útvary v kamenných podložích – obří hrnce či obří mísy, které vznikly činností písku a drobného štěrku v rule a žule.V neposlední řadě stojí za zhlédnutí tři balvany nesoucí jména Baba, Pana a Mnich. Tyto obrovské viklany najdete v nejdivočejší části Vydry mezi Turnerovou a Hálkovou chatou.


Na samém konci naučné stezky dojdete k cílovému místu Čeňkova Pila (670 m.n.m.). Zde se Vydra spojí s Křemelnou a společně se vlévají do Otavy. Čeňkovu Pilu nechal postavit v roce 1868 pražský obchodních dřívím Čeněk Bubeníček a stavba trvala asi dva roky. V letech 1912 se přebudovala na vodní elektrárnu, a dnes slouží jako funkční národní technická památka s možností prohlídky.Také stojí za zmínku, že hostem zde byl v roce 1867 i Bedřich Smetana, jehož šumění této řeky inspirovalo k napsání symfonické básně Vltava.

Divoká řeka Vydra

Řeka Vydra je tou nejkrásnější horskou říčkou Šumavy. Není nad to, zaposlouchat se do šumění vody a zažít klid v této nádherné přírodní rezervaci. Kamenité koryto řeky Vám po celé délce svého toku ukazuje nepřeberné množství své krásy, uvidíte nádherné peřeje, obrovské viklany a žulové kameny. Břeh lemují vzrostlé stromy, které střídavě do řeky propouštějí sluneční paprsky a voda se stříbřitě leskne a září, až Vás bude přecházet zrak. Říká se, že kdo se neprošel bosýma nohama po balvanech Vydry, jakoby na Šumavě vůbec nebyl. Ale pozor, kameny jsou kluzké a může se stát, že se zanoříte do vody víc než byste chtěli. Teplota vody je i v horkých letních měsících poměrně chladná, což sice může být na jedné straně výhoda v podobě příjemného ochlazení, nicméně studené nohavice kalhot třeba na konci října už tak příjemně nepůsobí.


A tady naučná stezka Povydří končí. Z Čeňkovi Pily se zpět dostanete autobusem na Antýgl, ale protože my jsme si procházku prodloužili o Hamerský potok, vystoupíte pouze tehdy, pokud se chcete na Antýglu občerstvit. Jinak pokračujete autobusem dál až na Kvildu. Tam se buď můžete vydat po svých a ještě cestou zhlédnout Jezerní slať nebo počkat na další autobus, který Vás odveze zpátky na Horskou Kvildu, kde naše procházka začínala. Zkrátka záleží na tom, kolik máte času, v jaké jste fyzické kondici a podle toho podřídit svůj plán a trasy. Tato oblast skýtá nepřeberné množství turistických cest a spousty zajímavých míst k vidění. Nikdy však nezapomínejte na to, že se nacházíte v Chráněné krajinné oblasti a tomu byste měli přizpůsobit i své chování k této lokalitě. Již básník Adolf Heyduk kdysi prohlásil: „Není krásnější země v celé střední Evropě nad Čechy, není krásnějšího pohoří nad Šumavu…“

Leonardo da Vinci v Londýně!

Nevíte co se zimními večery? Sedět doma už vás nebaví? Chce trochu
kultury a cestování k tomu? Potom vyrazte do Londýna, protože právě
tady budete mít šanci shlédnout velkou část děl slavného renesančního
mistra malíře, sochaře, vynálezce a vědce, toskánského rodáka Leonarda
da Vinciho!

Nevíte co se zimními večery? Sedět doma už vás nebaví? Chce trochu kultury a cestování k tomu? Potom vyrazte do Londýna, protože právě tady budete mít šanci shlédnout velkou část děl slavného renesančního mistra malíře, sochaře, vynálezce a vědce, toskánského rodáka Leonarda da Vinciho!

Národní galerie slavného města nad Temží otevře 9. listopadu toho roku expozici, na které veřejnosti představí polovinu ze 14 dochovaných maleb tohoto italského vědce a umělce. Dále budou k vidění mistrovy kresby a kresby některých jeho následovníků – vše z období posledních dvaceti let patnáctého století, kdy renesanční umělec pobýval na dvoře milánského vévody Lodovica Sforzy, mecenáše, který jej podporoval. Zajímavým faktem je, že Leonardo původně žádal o zaměstnání jako odborný vojenský inženýr a své malířské nadání zmínil jen tak okrajově. Podle kurátorů výstavy výhodou placeného angažmá bylo, že autor měl „uměleckou svobodu a mohl hledat nové cesty, jak vnímat a zachycovat přírodu, a zaměřoval se přitom hlavně na lidskou anatomii, duši a emoce“.

Jedinečná příležitost


Z tohoto milánského období slavného mistra pochází celá řady jeho děl, které londýnská galerie zapůjčila z několika zemí. Budete tedy mít jedinečnou příležitost shlédnout je pod jednou střechou v ucelené kolekci. A na co se těšit? Třeba na odborníky velice ceněný obraz Dámy s hranostajem – jak uvedla galerie, „portrét Cecilie Galleraniové namalovaný v letech 1488 až 1490 je považován za první skutečně moderní portrét“. Pokud byste jej chtěli vidět běžně, museli byste navštívit krakovské Czartoryski Museum. Takhle ho ale máte možnost spatřit ve společnosti dalších mistrových děl – například jediného portrétu muže, který kdy slavný umělec vytvořil, Portrétu hudebníka – za tímto kouskem byste naopak museli do Milána. Některé kresby výstavě zapůjčila také britská královna, tudíž se jedná o jedinečnou příležitost je vidět. Kromě toho, sama Národní galerie vlastní nedávno zrestaurovanou Leonardovu Madonu ve skalách, rané dílo milánského období, za které Leonardo nedostal požadovanou cenu, tak jej prodal jinému kupci. Později byl ale přesvědčen, aby dílo namaloval znovu – a tento kus visí právě v londýnské galerii.


K dalším „kouskům“, které návštěvník galerie uvidí, patří Madona s dítětem (Petrohrad), Sv. Jeroným (Vatikán) a Portrét dámy z pařížského Louvru. Nečekejte zde ale zřejmě nejznámější mistrovo dílo – Monu Lisu – tento obraz už nespadá do koncepce výstavy, která má podtitul „malíř na milánském dvoře“ – byl totiž namalován zpátky ve Florencii.

Velkým „tahákem“ výstavy je ale dobová kopie Poslední večeře, kterou vytvořil jeden z Leonardových žáků Giampietrino, doplněná o Leonardovy kresby a náčrtky k originální malbě. Impozantní obraz má rozměry 440 × 880 cm a znázorňuje biblický výjev z Nového zákona, kdy Ježíš naposledy večeří se svými učedníky a promění chleba a víno v tělo a krev.

Vyplatí se neotálet

Výstava bude otevřena každý den od 10 do 18 hodin, přičemž v pátek a sobotu je otvírací doba prodloužena do 22 hodin a v neděli do 19 hodin místního času. Poslední návštěvníci budou vpuštěni hodinu před zavírací dobou. Vstupné činí 16 liber (poloviční pro studenty). Rodina se dvěma dětmi do 12 let zaplatí 32 liber. Pokud jste se tedy rozhodli, že si rozšíříte obzory a dopřejete si nevšední kulturní zážitek, tak vězte, že je záhodno si vstupenku do galerie rezervovat. Výstava probíhá od 9. listopadu 2011 do 5. února 2012, ale počet návštěvníků, kteří mohou expozici shlédnout je oproti kapacitě sálů omezen. Podle organizátorů z londýnské Národní galerie je důvodem komfort návštěvníků, kteří si při jedné z předchozích akcí stěžovali na přeplněné sály. A to se vám nyní nemůže stát!

Nevíte co se zimními večery? Sedět doma už vás nebaví? Chce trochu kultury a cestování k tomu? Potom vyrazte do Londýna, protože právě tady budete mít šanci shlédnout velkou část děl slavného renesančního mistra malíře, sochaře, vynálezce a vědce, toskánského rodáka Leonarda da Vinciho!

Národní galerie slavného města nad Temží otevře 9. listopadu toho roku expozici, na které veřejnosti představí polovinu ze 14 dochovaných maleb tohoto italského vědce a umělce. Dále budou k vidění mistrovy kresby a kresby některých jeho následovníků – vše z období posledních dvaceti let patnáctého století, kdy renesanční umělec pobýval na dvoře milánského vévody Lodovica Sforzy, mecenáše, který jej podporoval. Zajímavým faktem je, že Leonardo původně žádal o zaměstnání jako odborný vojenský inženýr a své malířské nadání zmínil jen tak okrajově. Podle kurátorů výstavy výhodou placeného angažmá bylo, že autor měl „uměleckou svobodu a mohl hledat nové cesty, jak vnímat a zachycovat přírodu, a zaměřoval se přitom hlavně na lidskou anatomii, duši a emoce“.

Jedinečná příležitost


Z tohoto milánského období slavného mistra pochází celá řady jeho děl, které londýnská galerie zapůjčila z několika zemí. Budete tedy mít jedinečnou příležitost shlédnout je pod jednou střechou v ucelené kolekci. A na co se těšit? Třeba na odborníky velice ceněný obraz Dámy s hranostajem – jak uvedla galerie, „portrét Cecilie Galleraniové namalovaný v letech 1488 až 1490 je považován za první skutečně moderní portrét“. Pokud byste jej chtěli vidět běžně, museli byste navštívit krakovské Czartoryski Museum. Takhle ho ale máte možnost spatřit ve společnosti dalších mistrových děl – například jediného portrétu muže, který kdy slavný umělec vytvořil, Portrétu hudebníka – za tímto kouskem byste naopak museli do Milána. Některé kresby výstavě zapůjčila také britská královna, tudíž se jedná o jedinečnou příležitost je vidět. Kromě toho, sama Národní galerie vlastní nedávno zrestaurovanou Leonardovu Madonu ve skalách, rané dílo milánského období, za které Leonardo nedostal požadovanou cenu, tak jej prodal jinému kupci. Později byl ale přesvědčen, aby dílo namaloval znovu – a tento kus visí právě v londýnské galerii.


K dalším „kouskům“, které návštěvník galerie uvidí, patří Madona s dítětem (Petrohrad), Sv. Jeroným (Vatikán) a Portrét dámy z pařížského Louvru. Nečekejte zde ale zřejmě nejznámější mistrovo dílo – Monu Lisu – tento obraz už nespadá do koncepce výstavy, která má podtitul „malíř na milánském dvoře“ – byl totiž namalován zpátky ve Florencii.

Velkým „tahákem“ výstavy je ale dobová kopie Poslední večeře, kterou vytvořil jeden z Leonardových žáků Giampietrino, doplněná o Leonardovy kresby a náčrtky k originální malbě. Impozantní obraz má rozměry 440 × 880 cm a znázorňuje biblický výjev z Nového zákona, kdy Ježíš naposledy večeří se svými učedníky a promění chleba a víno v tělo a krev.

Vyplatí se neotálet

Výstava bude otevřena každý den od 10 do 18 hodin, přičemž v pátek a sobotu je otvírací doba prodloužena do 22 hodin a v neděli do 19 hodin místního času. Poslední návštěvníci budou vpuštěni hodinu před zavírací dobou. Vstupné činí 16 liber (poloviční pro studenty). Rodina se dvěma dětmi do 12 let zaplatí 32 liber. Pokud jste se tedy rozhodli, že si rozšíříte obzory a dopřejete si nevšední kulturní zážitek, tak vězte, že je záhodno si vstupenku do galerie rezervovat. Výstava probíhá od 9. listopadu 2011 do 5. února 2012, ale počet návštěvníků, kteří mohou expozici shlédnout je oproti kapacitě sálů omezen. Podle organizátorů z londýnské Národní galerie je důvodem komfort návštěvníků, kteří si při jedné z předchozích akcí stěžovali na přeplněné sály. A to se vám nyní nemůže stát!