Autor: administrator

Albánská riviéra

Jet se válet na pláž do Albánie u nás jen tak někoho nenapadne.
Přitom albánské pobřeží poskytuje veškerý komfort, který může
pohodlné turisty, očekávající klidnou dovolenou strávenou nicneděláním
u moře, plně uspokojit.

RYCHLÁ REZERVACE LETU


Češi jezdí k moři do Chorvatska, do Itálie, do Francie, do Egypta nebo do Řecka. Jet se válet na pláž do Albánie u nás jen tak někoho nenapadne. Přitom albánské pobřeží poskytuje veškerý komfort, který může pohodlné turisty, očekávající klidnou dovolenou strávenou nicneděláním u moře, plně uspokojit.

Největší letoviska jsou Himara a Sarande na jihu země blízko hranic s Řeckem. Ale i severnější destinace nabízejí plno hotelů, restaurací a písečných pláží s lehátky a slunečníky. Tyto pláže zaplňují především Albánci a to jak ti, kteří přijíždějí z vnitrozemí, tak hlavně ti, kteří žijí v zahraničí a do Albánie se vrací jen o prázdninách. Potkali jsme zde i hodně kosovských Albánců a pak i obyvatel z různých dalších Balkánských zemí a z nedaleké Itálie. Mimo to tu není nouze ani o památky. Třeba městečko Dermi je poseté spoustou pravoslavných kostelů – od velkých, které tvoří jeho panorama, po úplně malinkaté schované v bočních uličkách. Nebo téměř na hranicích s Řeckem se nachází starověké město Butrint. My jsme největší pozornost věnovali městu Vlora a národnímu parku Logara.

Přímořské město Vlora

Do Vlory nás dovezl vlak z Tirany. Město je to rozlehlé, pokus přejít jej pěšky jsme na radu místních vzdali a raději jsme zvolili městský autobus. Autobusy jezdí naštěstí dost často, jízdenka stojí pár drobáků. Přestože autobusy ve zdejší zmatené dopravě projíždějí doslova šnečím tempem a zastavují občas i mimo značené zastávky, cestu to urychlí a zjednoduší.


Z historického centra k pláži vede široký bulvár se spoustou obchodů, restaurací, kavárniček i různých kanceláří. Nejvíc mě překvapilo luxusně vybavené informační centrum Evropské Unie určené pro osvětu místních obyvatel. Naopak v „informačním centru pro turisty“ (alespoň tak jsem pochopil význam malé budky uprostřed historického centra, která byla jako informační centrum označená) se žádná osvěta neprovádí. Když jsem se ptal na nějakou mapu města či letáček o místních památkách, nebyl jsem pochopen. Zdálo se, že zaměstnance překvapilo to, že tam vůbec nějaký cizinec přišel na něco zeptat.

I rozcestník na hlavní křižovatce v centru města odkazující k místním pamětihodnostem je poněkud zavádějící. Šipky ukazovaly jen přibližné směry bez udání vzdálenosti. Ukázalo se, že to, co je označováno jako „castle,“ je jedna široká zeď v parku. Ze starých památek tohoto starodávného města“ jsem našel už jenom malou mešitu, kterou bylo možno navštívit jen v době modliteb. Kousek dál stál monumentální pomník vyhlášení nezávislosti v roce 1912, které proběhlo právě v tomto městě a hrob jednoho významného vlastence.


„Fašist: Pao! Pao!“

Při bloudění okolními uličkami jsme nalezli další pomník. Tento připomínal albánský odboj proti italským fašistům za druhé světové války. Ironií osudu je to, že přímo naproti dnes stojí budova italského konzulátu. Tento malý pomníček bychom asi přešli bez povšimnutí, kdyby ze sousedního domu nepřišel drobný dědeček, který nám hned s velkým nadšením začal jakousi podivnou snětí albánštiny a italštiny vyprávět o krvavých bojích, jež probíhali ve Vloře a okolí. Než jsme stihli nějak zareagovat, oblékl si košili a obul pantofle, že nám něco ukáže. Zavedl nás na vyvýšený terasovitý vojenský hřbitov, aby nám na počtu bílých hrobů ukázal, kolik hrdinů zde tehdy padlo.

I když jsme vzájemně neuměli žádný společný jazyk, pokračoval dál ve svém horlivém výkladu, některá jména padlých speciálně zdůraznil a občas vypočítával, v kolika letech dotyční zemřeli. Pořád horlivě máchal rukama a dokola opakoval: „Fašist: Pao! Pao!“ a naznačoval při tom výstřely z pistole. Po podrobné prohlídce hřbitova, kde leželi i jeho příbuzní, se nám snažil pomoci najít hotel. Snažili jsme se vysvětlit, že v hotelu spát nechceme, ale stařík našemu vysvětlování nerozuměl. Až když jsme na ulici náhodně potkali mladou slečnu ovládající anglický jazyk, konečně se nám podařilo přes tuto tlumočnici našemu nevyžádanému průvodci sdělit, že od něj opravu nic nepotřebujeme a poradíme si sami.



Ve Vloře jsme navštívili také dvě muzea. Nebylo to úplně jednoduché se do nich dostat, protože se nám ponejprv nepodařilo se trefit do otevírací doby do jedné odpoledne a pak až od půl šesté do sedmi. Nejedná se o žádné velké muzejní komplexy zaměřené na turisty. Podmínky, ve kterých se exponáty nacházejí, jsou více než skromné. Průvodkyně v historickém muzeu se skoro až podivovala, že někdo dorazil a hned podala k vystaveným exponátům stručný anglický výklad. Uprostřed místnosti byly v plastových lavórech položené starověké amfory, podél zdí leželi kachlíky, sarkofágy a nejrůznější nástroje z doby římské říše i starší. Hned vedle vykopávek byly vystaveny zbraně z druhé světové války. Horní patro muzea patří vyhlášení nezávislosti v roce 1912 a válce s Itálií v roce 1920.

Entografické muzeum je skryto na trochu zastrčeném dvoře. Pokud se průvodkyně v historickém muzeu divila, že přišli návštěvníci, tak mohu říct, že pánové v etnografickém muzeu nad naší návštěvou doslova žasli. Jeden z nich nám slušnou ruštinou popsal všechny části muzea, včetně výstavy zemědělského náčiní, tradičně vybavených místností albánských domácností v minulých stoletích a lidových krojů. Moji kamarádku dokonce vybídl, aby si jeden z krojů vyzkoušela, aby se v něm mohla vyfotit.

Na pláži s Obamou

Přespali jsme na městské pláži, kde nám místní kápo přezdívaný Obama dokonce zdarma roztáhl jinak zpoplatněná lehátka a celý večer nám povídal všechno možné o Albánii a především o této oblasti. Pro lepší vysvětlení do písku nakreslil i pár schématických mapek a tabulek. Když po nás ráno jeho podřízený „Elvis“ chtěl za lehátka zaplatit, stačilo se odkázat na Obamu a hned svou žádost zamítl.


Logara – pohoří na břehu mořském

Silnice z Vlory stoupá do kopce, aby pak mohla zase klesat směrem k jižním destinacím. Vede totiž přes pohoří Logara. Autobus nás vyklopil uprostřed lesů mezi několika hotely a restauracemi. Když se nám podařilo se trochu zorientovat, vyrazili jsme po malé lesní cestičce na Céarovu stezku, což je kameny vytvořený chodník vedoucí na malou náhorní plošinu s nádhernými výhledy do údolí i na okolní hory. Na stromě visí cedule, že se zde jednou zastavil Julius César s vojskem, když táhl proti Pompeiovi. Jinak zde není nic, jen keře, pichlavá tráva a plácek na dva stany, kde jsme se utábořili.


Po té jsme znovu sešli na silnici a pokračovali po ní několik kilometrů do sedla asi kilometr nad mořem, odkud vede cesta na horu s několika vysílači. Na vrcholu, odkud víc jak tisíc metrů vysoký sráz končil přímo v moři, foukal horský vánek nijak podobný vedru na plážích vzdušnou čarou vzdálených jen pár kilometrů. Na rozdíl od těchto pláží jsme tady nahoře nepotkali vůbec žádné turisty. Přitom z těchto míst se naskýtají krásné výhledy na další hory v okolí, na serpentiny silnice slézající do údolí i na otevřené moře.

RYCHLÁ REZERVACE LETU

Tirana, s příchutí Itálie i socialistického realismu

Do hlavního města Albánie jsme přijeli starým rozpadajícím se vlakem
na nádraží, na kterém končí jedna z mála místních železničních
tratí. Místo obvyklého ruchu cestujících směřujících do
nejrůznějších směrů, jak by se dalo od hlavního nádraží očekávat,
zde vládne poklid.

Do hlavního města Albánie jsme přijeli starým rozpadajícím se vlakem na nádraží, na kterém končí jedna z mála místních železničních tratí. Místo obvyklého ruchu cestujících směřujících do nejrůznějších směrů, jak by se dalo od hlavního nádraží očekávat, zde vládne poklid. Když cestující z vlaku ze severu země odešli, zbylo tu jen pár líně polehávajících toulavých psů. Žádný další vlak v nejbližší době ani přijíždět, ani odjíždět neměl.


Přímo od nádraží se táhne hlavní bulvár, který de facto tvoří celé centrum města. U kraje parkují žluté taxíky, na chodníku stojí pár stánků se zeleninou a jako v každém velkém městě, i zde spodní část baráků zabírají obchody a služby. Mezi nimi jsme našli turistickou agenturu, přes kterou jsme měli smluvené ubytování. Do „hostelu“ nás zavedl jeden Švýcar, který zde pobýval za účelem studia albánského jazyka. To, co bylo prezentováno jako hostel, sestávalo se z ložnice s jednou postelí a dvěma rozkládacími gauči a skromnou koupelnou se sprchou. To vše za 10 euro na osobu. Měli jsme však štěstí, ubytování přímo v Tiraně sehnat lze, ale za velké peníze v luxusních hotelech. Kdybychom si toto ubytování nesjednali s předstihem, pravděpodobnost levného ubytování by se rázem velmi snížila. Skromné podmínky „hostelu“ byly pro naši skupinu dostačujícím luxusem, mimo jiné i proto, že nám za poledního srpnového žáru poskytl stín a alespoň relativní chládek.

S atmosférou maloměsta


Z důvodu vysokých teplot jsme se do centra vydali až v podvečer. Jak se ukázalo, tak to vůbec nevadilo, protože centrum Tirany je opravdu velmi malé a dá se projít za poměrně krátkou dobu. V informacích z různých turistických webů jsme se dočetli, že je zde několik zajímavých muzeí, kde je možno spatřit vykopávky z různých epoch bohaté albánské historie, či sbírky výtvarného umění, včetně početné kolekce socialistického realismu. Bohužel Tirana není město zařízené na turisty a všechna muzea i galerie jsou během letních prázdnin zavřena.

V Tiraně nehledejte žádné pradávné památky či staré město. Centrum bylo vystavěno ve dvacátých letech minulého století. Budovy kopírují italskou architekturu, protože právě Itálie měla na Albánii v té době silný kulturní i politický vliv. Na hlavním náměstí postaveném v oválném tvaru se nachází několik z nejvýznamnějších budov města, včetně opery, malé, ale významné mešity a budovy s velkou mozaikou oslavujících v duchu socialistického realismu albánskou historii i socialistického člověka. Uprostřed náměstí stojí socha dávného krále Skanderbega. Za jeho zády sídlí různá ministerstva a pár dalších aparátů státní moci. U zdí těchto budov stojí malé budky pro vojáky, dnes však zející prázdnotou. Budovy jsou ale stále střežené, mě například u jedné budovy zastavil člen ochranky s tím, že prý mám okamžitě schovat foťák.


Podél hlavního bulváru se rozprostírá několik parků s různými atrakcemi pro děti, pouličními prodavači opékané kukuřice a hospodami různých cenových kategorií. Po setmění jsou parky příjemně osvícené a po cestičkách chodí spousty lidí, někteří se na chvíli posadí na lavičku, jiní se jen tak prochází. Spíše než anonymita velkoměsta je zde cítit uvolněná atmosféra maloměsta. A abyste nezapomněli, že jste stále ještě na chudém Balkáně, přijdou k vám s nataženými rukami malé žebrající děti.

Tirana má k hlavním městům západního střihu opravdu velmi daleko. Na zadní straně mapy měst je mezi stručnými informacemi pro cizince vyzdvihnuto třeba to, že zde mají kino, kde se promítají americké filmy. Svou náklonost k západu tu reflektují do jmen kaváren a barů, které pojmenovávají po západních zemích a městech. Potkali jsme také cedulku „BAR KAFE NATO.“ Mezi budovami místní university jsme nalezli i fastfood, který tak trochu kompenzuje absenci sítě McDonald ‘s. Jmenuje se Kolonat a svým menu, vybavením i logem známý fastfoodový řetězec v mnohém připomíná.

Na věčnou památku Envera Hodži

Nejzajímavější památkou v Tiraně je obrovská betonová pyramida stojící vedle hlavního bulváru, kousek na jih od náměstí. Jedná se o památník mnohaletému komunistickému diktátorovi Enveru Hodžovi. Monumentální betonový kolos je postavený tak, aby z vrchu připomínal dvouhlavou orlici ze státního znaku. Dříve se tu prý konaly různé výstavy, koncerty a jiné kulturní akce. Slyšeli jsme také, že se prostor uvnitř stavby údajně používal jako televizní studio nebo diskotéka.



Dnes uvnitř není nic, budova chátrá, oprýskané zdivo je počmárané různými nápisy a sgrafity. Po betonových žebrech lze vylézt na plácek na vrcholu pyramidy, odkud je skvělý výhled po městě i na hory v jeho blízkém okolí. Vesměs se sem vydávají turisté a malé děti. Potkali jsme tu ale i skupinku mladíků, která zde nalezla úkryt před lidmi na ulici, kde si mohli pokojně ubalit jointy a nerušeně si zahulit.

Bali – Bohové a démoni

Bali je jedním z drahokamů tohoto gigantického náhrdelníku, byť ve
srovnání s ostatními ostrovy je relativně malé. V mnoha směrech
je to však ostrov výjimečný, stejně jako domorodci, kteří vyznávají
balijský hinduismus.

Indonéské souostroví, to je v pravdě smaragdový náhrdelník ležící mezi dvěma světadíly – Asií a Austrálií.


Bali je jedním z drahokamů tohoto gigantického náhrdelníku, byť ve srovnání s ostatními ostrovy je relativně malé. V mnoha směrech je to však ostrov výjimečný, stejně jako domorodci, kteří vyznávají balijský hinduismus.

Nerozlišuje se zde jaro, léto, podzim, zima, ale platí zde jen doba sucha a období dešťů. Přesto už ani tady tato období vždy neplatí, o čemž se mohla přesvědčit řada turistů na vlastní kůži.

Kolik je chrámů na Bali?

Když vidíte na celém Bali nespočet chrámů, neodpustíte si otázku, zda se vůbec ví, kolik těchto svatyň na ostrově stojí, jestli je někdy někdo spočítal. Proto jsem se zvídavě zeptal svého balijského přítele.


Počet, který mi Adi po chvíli váhání řekl, mě doslova šokoval. „Nevím, jestli je někde oficiálně tento počet zveřejněn, ale pokusím se ti ho alespoň trošku přiblížit“, řekl mi. „Začít musíme od hlavních chrámů přes svatyně v horách a u moře. Každá domácnost také vlastní svůj chrám a ne jeden. Na každém rýžovém poli u každého hřbitova také. Ve vesnicích jsou vždy tři…“, a začal vyjmenovávat bajnary – vesnické sněmy, danauy – jezera, nebo pura dalem – chrám mrtvých a řadu dalších, až nakonec došel ke sto tisícům chrámům. Shodli jsme se, že počet určitě není nadsazen.

Chrám, neboli pura, je otevřená, čistá, nazdobená hinduistická stavba, aby bohové kterým ostrované stále oznamují veškeré dění a záměry, zde měli ten nejjednodušší vstup. Jinak se můžou bohové rozhněvat, tak jak to udělali v roce 1963. To jim pak je jedno, že je to uprostřed stoleté slavnosti, a připraví o život mnoho lidí.

Sliny – sliny, ale též pálenka nežádoucím duchům

Zato démonům se hlavní vchod „zatarasí“ zdí postavenou z cihel, které místní říkají sliny – sliny. Navíc u hlavních vchodů můžete vidět strašidelné sochy a obrazy, které mají démony co nejvíce vystrašit a od chrámu odradit.


Sliny – sliny se staví proto, že balijci jsou přesvědčeni, že démoni chodí či létají přímo a náraz do této zdi je odradí a více se zde nevrátí. Pro zlé duchy tu místo není. Přesto démoni nepřijdou zkrátka, pravidelně i oni, stejně jako bohové, dostávají své dary, protože by se mohli rozhněvat. Dary jsou dávány na zem a jde o věci často zkažené, plesnivé, ale nechybí tam rýže, či kapky pálenky araku.

Abychom se na Bali zbavili zlých a nežádoucích duchů, pořádá se jednou za sto let na sopce Gunung Agung slavnostní rituál trvající několik dní.

Na Bali je každý sebemenší kopec, potůček sídlem nějakého boha či ducha.


Duchům moře patří Tanah Lot chrám který je postaven na skále kterou omývá oceán a leží na jihozápadním pobřeží. Založil ho údajně potulný jávský hinduistický kněz jménem Nirarthou. Z krátkého povídání se opět dozvídám, že pro našince a normálního evropského smrtelníka jsou místní zvyky, obyčeje, legendy, báje i tradice naprosto nepochopitelné. Čím více jsem se o zvyklostech dočítal a hlavně dovídal, tím méně jsem jim i já rozuměl.

Porozumět a pochopit život na Bali by nám nepomohlo ani nestačilo, kdybychom zde žili celý život. Pro poznání balijské víry bychom tu museli prožít hned několik životů.

Chrám je pro místní místo, které jim přináší pohodu a radost.

Pro turistu je rajský ostrov Bali zemi překvapení, kde stále prožívá skutečná dobrodružství a je svědkem exotických rituálů, které nikdy neviděl. Žijí zde krásní lidé s jedinečnou tradicí hudby, tance, divadla i poezie, ale také malování, sochařství a architektury. Salamat jalan Bali! Šťastnou cestu na Bali!


Autor článku, František Mamula, vydal knihu Z Beskyd do exotického ráje.

Na sto dvaceti stránkách píše o Srí Lance, Jávě, Bali, Sulawesi, Komodu, Rince, indonéských sopkách a dracích ze souostroví Komodo.

O knihu si určitě napište, cena je 190 Kč + poštovné. Objednávejte přímo na emailu f.mamula (at) sez­nam.cz.

Albánie: Prokleté Alpy

Albánií se od severu k jihu táhne pás hor. Ty nejvyšší jsou
v severní části země na hranicích s Černou Horou. Albánci jim
říkají Albánské Alpy, ale používá se pro ně i jiný název –
Prokletije. Obě jména mají své opodstatnění.

Albánií se od severu k jihu táhne pás hor. Ty nejvyšší jsou v severní části země na hranicích s Černou Horou. Albánci jim říkají Albánské Alpy, ale používá se pro ně i jiný název – Prokletije. Obě jména mají své opodstatnění.

Označení Alpy evokuje krásnou čistou přírodu, nádherná panoramata horských štítů a hřebenů. Takové tyto hory opravdu jsou, čisté a krásné. Název Prokletije zase připomíná hrůzyplné příběhy o krevní mstě, chudých zapadlých vesničkách a turistech, kteří se zde ztratili, a nikdy je už nikdo nespatřil.


Různé turistické weby toto pohoří popisují jako oblast bez značených cest, případně cest, které ani v nejmenším neodpovídají tomu, jak jsou na mapách vyznačeny. I skupina jiných českých turistů, které jsme potkali ke konci naší cesty, nám tyto informace potvrdila. Několik týdnů se toulali po odlehlejších oblastech hor a někdy i několik dní nedokázali na mapě objevit svou přesnou lokaci.

Naše zkušenost však žádnou z černých historek nepotvrzuje. Jediná negativní věc, která návštěvu hor doprovázela, se stala ještě ve Shkodře, největším městě severní Albánie, kde jsme nejprve směnili ve špatném kurzu a pak si zaplatili předražený furgon, mikrobus, který zde funguje jako běžná hromadná doprava, do vesnice Thethi. Ještě před nástupem do furgonu jsme se seznámili s Davidem, švédským turistou, který si jen tak na vlastní pěst vyjel po maturitě na Balkán. Vysvětlil nám plán své cesty, který se nám na rozdíl od našich původních plánů tolik zalíbil, že jsme pak spolu strávili následujících několik dní.

Vyrážíme z Thethi


Po dlouhé cestě úzkými serpentinami kamenitých cest s krátkou zastávkou v hospodě ve vesnici Böge, jsme dorazili do Thethi. Roztahaná vesnice v údolí mezi vysokými hřebeny je jedním z nejčastějších výchozích bodů na horské treky, turistů jsme nepotkali žádné davy, ale přesto pro místní nejsou tato podivná stvoření neznámým jevem. Hned, když jsme vylezli z furgonu, přišel k nám malý, tak asi dvanáctiletý kluk a výbornou angličtinou nás zval do rodinného hotelu. Popisoval nám, jakého komfortu se nám dostane, a bez vybízení nás vedl cestičkou mezi oplocenými políčky. Když jsme se ho ptali, kde se naučil tak dobře anglicky, říkal, že ve škole přímo tady ve vesnici. Údajně v těchto malých zapadlých vesničkách není nouze o zahraniční učitele angličtiny, kteří zde jistě krom práce hledají i kousek té dobrodružné romantiky. S místními učiteli je to horší. Stává se prý i to, že učitel i po několik měsíců vůbec do školy nedorazí. Ale ani skvělá angličtina malého syna nepřinesla jeho rodičům zázračné tržby. V „hotelu“ jsme si totiž dali jen pivo a pak jsme vyrazili.

Ještě před odchodem z vesnice jsme potřebovali nakoupit jídlo na cestu. Když se nám podařilo doptat se na něco na způsob obchodu, nalezli jsme malou budku se skromnými zásobami. Anglicky se tu dohovořit moc nedalo, ale když pochopili, že chceme chléb a sýr, přinesli nám jej z domova, protože v „obchodě“ žádný neměli. Pak jsme se už vydali na cestu kolem malého kostelíka, který, ač vypadal velmi staře, byl postaven teprve před několika lety. Jednalo se o kostel katolický, protože horské oblasti severní Albánie jsou téměř výhradně katolické.


Po cestě dál za kostelem jsme potkali další malé kluky v podobném věku, jako byl syn majitele „hotelu,“ kteří nám taktéž velmi dobrou angličtinou vysvětlili, kudy máme pokračovat. Přesto jsme po nějaké době ze správného směru sešli. Naštěstí nás zpět na správnou cestu odnavigovala jedna paní pořváváním a mohutnou gestikulací ze své vyvýšené zahrady. Poté již byla cesta snadná, vedly po ní obrovské bílo-červeno-bílé značky. Stejné červené značky vedly i po ostatních cestách, žádné modré, žluté či zelené, jak jsme zvyklí z České republiky. Naším směrem však vedla cesta jen jedna, bez vedlejších odboček a rozcestí, takže jsme se neměli šanci ztratit.

Cesta nás vedla do prudkého kopce, nejprve lesem, později ve vyšších polohách se objevily louky a pak i holá skála. V protisměru prošlo několik párů a jednotlivců, ale žádné velké skupiny, ani jiní Češi, jak to známe z jiných evropských pohoří. Asi půl hodiny cesty před hřebenem jsme k velkému překvapení objevili malou kavárničku – budku, kde postarší pán vařil výbornou tureckou kávu. Cena byla stejná jako všude jinde, žádná vysokohorská přirážka. Jednalo se také na dlouhou dobu o poslední místo, kde šlo doplnit vodu. Posilněni teplým nápojem jsme vylezli nahoru a pokocháni nádherným výhledem do obou údolí, která od sebe hřeben odděloval, jsme sestoupili na druhou stranu a našli místo ke spaní.

Luxusní hotely pod vlajkami USA

Druhý den po sestupu do údolí nás čekal šok. Po cestě podél vyschlého koryta řeky jsme došli k Rraganu, první vesnici v údolí. Čekal jsem zapadlou vesničku s malými dřevěnými domečky, kde žijí chudí horalé. Místo toho se před námi zjevilo parkoviště s nablýskanými auty a hned za ním obrovská restaurace s dobrými jídly. Zde končí nebezpečné prokleté hory a začínají luxusní Alpy. Restaurace vedle restaurace, hotel vedle hotelu, podél silnice auta se západními značkami. Ti, kteří luxusu těchto míst nejvíce využívají, nejsou západní turisté, ale albánští emigranti, kteří se do vlasti vrací už jen na letní prázdniny. Albánců žijících v zahraničí je dostatek na to, aby zaplnili zdaleka největší procento turistů, kteří sem o prázdninách přijíždí.


Ve Valboně, další vesnici na naší trase, jsme si dali v jedné restauraci výborný velký oběd za nepříliš vysokou cenu. Co nás také překvapilo, byly vlajky USA, EU a NATO, které byly vyvěšeny na některých domech vedle těch albánských. Tyto vlajky si sem místní prý vyvěsili jen tak, z pouhé sympatie. Ještě více nás překvapilo setkání s Američankou Catherine Bohne, která sem před pár lety přijela na krátkou dovolenou a tak se jí zde zalíbilo, že zde zůstala a provozuje malý penzion, který funguje zároveň i jako turistické informační centrum pro ty, kdo neumí albánsky.

Velká část zahraničních turistů, včetně Davida, díky kterému jsme se o ní dozvěděli, plánuje svou cestu do této oblasti na základě internetových stránek, které Catherine vytvořila. Utábořili jsme u řeky, kousek od hostelu a druhý den ráno si zaplatili odvoz velkým autem do městečka Fierze. Auto nám smluvila právě Catherine, jiným způsobem bychom se před šestou hodinou ranní k nádrži nedostali.


V šest ráno totiž z přístavu ve Fierze vyplouvá loď, která pro vesnice okolo nádrže Komani představuje místní hromadnou dopravu. Zastávky jsou malé usedlosti na břehu řeky, nebo jen místečka, kam vedou úzké pěšinky vedoucí odkudsi z druhé strany kopce. Na některých zastávkách nastoupí či vystoupí jeden dva lidé, jinde se jen vyloží náklad v podobě základních potravin nebo pytlů se vším možným, který se na břehu naloží na připraveného osla. Vodní nádrž vede dlouhým údolím se mnoha zákruty, obklopeným nádhernými panoramaty hor, které se v průběhu cesty pomalu snižují. Trasa končí v malém přístavu u plácku, odkud odjíždí furgony do různých měst, včetně Shkodry a Tirany. I my jsme se na tomto místě definitivně rozloučili s oblastí severoalbánských hor, abychom navštívili další části této pozoruhodné země.

Albánie: jiný svět v Evropě

První domy, které jsme z autobusu uviděli, neměly daleko od toho,
aby se staly ruinami. Odkudsi v protisměru se vynořil nuzný povoz
tažený koňmi a za chvíli jsme projeli kolem billboardu s obrovským
nápisem: „Welcome to Albania!“

Když jsme projížděli autobusem skrz hraniční přechod z Černé Hory do Albánie, pasy nám zkontrolovali jen na černohorské straně. V albánské celnici si nás nikdo zastavit neobtěžoval. Ostatně, ani to skrz okénko nevypadalo, že by tam vůbec někdo byl. Hned po přejezdu hranic se všude okolo silnice objevily nekonečné hromady odpadků, mezi kterými se občas pásly krávy. První domy, které jsme z autobusu uviděli, neměly daleko od toho, aby se staly ruinami. Odkudsi v protisměru se vynořil nuzný povoz tažený koňmi a za chvíli jsme projeli kolem billboardu s obrovským nápisem: „Welcome to Albania!“

Poté, co jsme po cestě sem projeli půl Balkánu, jsme se octli ve zcela jiném světě a Černá Hora i Srbsko se v tomto srovnání najednou jevili jako právoplatní členové západní Evropy. Hned po příjezdu do severoalbánské Shkodry nás první Albánec, kterého jsme zde potkali, nasměroval do směnárny s nevýhodným kurzem a pak zavedl k furgonu jedoucího do Thethi za předraženou cenu. Mluvil dobře anglicky, tvářil se velmi přátelsky a tvrdil, že z toho nechce žádné peníze. Bylo to ráno, a cesta vedla dlouhou ulicí plnou pouličních prodavačů se vším možným, včetně obrovských v ničem nezabalených chuchvalců tabáku a živých slepic.


Z prvního odstavce asi čtenář nebude mít příliš dobrý pocit. Kdybych na tomto místě své vyprávění o Albánii skončil, obrázek, který jsem úvodním popisem o této zemi vytvořil, by vyzníval velmi negativně, možná až děsivě. Přes ne příliš pozitivní první dojem mohu po návratu návštěvu této země pouze doporučit. Když jsem před cestou někomu říkal, že plánuji jet do Albánie, mnozí mě od cesty zrazovali. Vyslechl jsem si nejednu historku o tom, jak tu každý krade, jak se na horách střílí a jak se tam ztrácejí turisté. Je možné, že to bylo jen štěstí, že nás žádná tragédie nepostihla, přesto jsem přesvědčen, že předsudky o hrozbách této země jsou přehnané. Je jen potřeba se tu trochu zorientovat, protože spousta věcí zde funguje prostě trochu jinak, než jsme zvyklí.

Několik slov o dopravě

Asi největší problém pro cizince představuje doprava. Pokud nemáte vlastní auto, jste odkázáni na autobusy a furgony – mikrobusy jezdící bez přesných jízdních řádů. Vyjíždějí většinou tehdy, když se naplní a na přání lze kdekoli po trase vystoupit a když je místo, tak také nastoupit. Při placení cesty furgonem nejsou výjimkou dvojí ceny. Stalo se nám i to, že řidič slíbil, že nás odveze zadarmo a po příjezdu na místo si žádal tisíc leků (skoro dvě stě Kč). V jiném furgonu si po zaplacení a po příjezdu do cílové destinace vymysleli ještě příplatek za zavazadla. V obou případech jsme zaplatit odmítli, ale kdybychom neměli početní převahu, možná bychom se dostali do nepříjemné situace.

Když vám ujede autobus (autobusy nejezdí moc často, většinou vyjíždějí kolem šesté ráno) a nechcete jet předraženým furgonem, ani ještě dražším taxíkem, můžete zkusit stopovat. Jde to tu celkem rychle, potkal jsem řidiče, který mě kromě toho ještě zaplatil drahé pivo, ale i řidiče, který ode mne chtěl při příjezdu zaplatit jako za taxi, přestože jel naprosto obyčejným, nijak neoznačeným autem.

Hromadnou dopravu ve městech zajišťují autobusy. Autobusy, které zde jezdí, sem zakoupili z různých evropských zemí, podle toho, kde zrovna co vyřazovali. Nejedná se tedy o nejnovější kusy a na dveřích mimo albánských nápisů stále zůstávají cedulky v italštině, němčině či francouzštině. Jízdenky prodává průvodčí, který má nezáviděníhodný úkol procpávat se kvůli pár drobným davem cestujících.


Zvláštní odstavec o dopravě bych rád věnoval vlakům. I přímo od místních jsem slyšel názor, že v Albánii vlaky nejezdí. Není to pravda, vlaky zde jezdí, leč nejedná se o příliš hojně využívaný způsob dopravy. Síť železnic je velmi omezená a vlaky nejezdí příliš často, většinou vyjíždí v časných ranních hodinách. Jedná se o nejpomalejší, ale také nejlevnější způsob dopravy. Stejně jako městské autobusy i vlakové soupravy jsou vyřazené z jiných zemí (včetně Československa), kde stejné vagóny a lokomotivy najdete už jen v muzeu. Vagóny jsou v žalostném stavu, okna jsou rozbitá či úplně vymlácená, občas chybí dveře nebo zástěny v průchodu mezi vagony. Proto cestující, které zde potkáte, patří často k nejchudším vrstvám obyvatelstva, anebo jsou to zahraniční turisti.

Přesto dráhy nabízejí spoustu pracovních míst. Vlaky mají spoustu zastávek, kde se všude prodávají jízdenky, ve vlaku můžete potkat speciálně určeného policistu, i u každého přejezdu musí být zřízenec na otevírání a zavírání závor, které ještě nebyly automatizovány. Jiní zaměstnanci zase mají na starost třeba spalování keřů kolem tratě.

Italsky, řecky, nebo tak nějak všelijak

Kromě dopravy je pro cizince problémem jazyková bariéra. Starší generace často žádný cizí jazyk neovládají. Albánština tvoří samostatnou jazykovou skupinu, není tedy žádné jiné řeči podobná. Stejně jako v Československu i zde se za vlády komunistické strany ve školách vyučovala ruština. Místní nám ale vysvětlovali, že kvůli velké izolaci země od zbytku světa de facto neexistovala žádná možnost použít ruštinu v praxi a dnes už si ji jednoduše nikdo nepamatuje.

Angličtinu nejlépe ovládají malé děti tak kolem deseti let. S velmi dobrou angličtinou jsme se setkali i v nevelké vesnici vysoko v horách, kde děti ve škole vyučují přímo rodilí mluvčí. Mezi dospívající mládeží jsme zaznamenali úroveň angličtiny velmi různorodou a mezi dospělými se jednalo spíše o jednotlivce. I mezi lidmi pracujícími v turistickém ruchu jsme potkali takové, kteří se spoléhali jen na pár základních frází. Nejednou s námi místní chtěli zavést konverzaci v italštině či řečtině. Mnozí místní však v komunikaci na jazykovou bariéru příliš nehleděli a tak konverzace probíhala v poměrně zajímavých improvizovaných jazykových mutacích.

Albánci jsou přátelští lidé a to se projevuje nejen tím, že si s cizinci rádi popovídají. Jsem přesvědčen, že vás v Albánii můžou okrást, nebo minimálně slušně natáhnout, ale toto nebezpečí hrozí jen od těch, kteří pracují v turistickém ruchu a „už se v tom naučili chodit“. Jiní lidé nemají důvod vám jakkoli škodit a naopak jsou velmi pohostinní.

Stalo se nám jednou, že jsme stanovali za jedním malým městečkem, které se nevyskytuje žádnou přírodní zajímavostí, či úžasnou kulturní pamětihodností. Zkrátka turisti sem nejezdí, nikdo je zde ani neočekává. Tábořili jsme kousek od silnice na nepříliš krytém místě. Když jsme umývali nádobí po večeři, zastavilo kousek od nás auto, ze kterého vyskákali tři kluci okolo sedmnácti let a šli se za námi podívat. Poté nám přivezli vychlazenou vodu a dvě igelitky plné ovoce a jen tak jsme spolu seděli a povídali o všem možném dlouho do noci. Druhý den nám dokonce koupili jízdenky do Tirany a následující večer nám ještě v Tiraně zaplatili pivo.


Panorama skoro každého města obsahuje jeden či více minaretů, ze kterých se poctivě pětkrát denně ozývá muezzin. Během naší návštěvy Albánie byl zrovna ramadán. Snad na všech mešitách, ale i mimo ně byly rozvěšeny plakáty, které na tento svátek upozorňovaly. Někde bylo možné sehnat i letáčky s přesným rozpisem modliteb. Nebyl problém vstoupit do mešity i v době modliteb, dokonce mě i pokaždé vybízeli, že si mohu cokoli z výzdoby či vybavení vyfotit. Není výjimkou, když vedle minaretu naleznete i věž katolického či pravoslavného kostela. Muslimové, katolíci i pravoslavní zde po staletí žijí vedle sebe a nejeden Albánec nám hrdě vysvětloval, že mezi jednotlivými skupinami nikdy žádné konflikty nenastaly. Všichni jsou to Albánci, proč by se tedy mezi sebou měli nenávidět kvůli rozdílné víře?

NEVER HODŽA

Na začátku tohoto článku jsem se vymezil proti stereotypům. Nutno však říct, že jsou i stereotypy, které opravdu platí. Například ten, že Albánie je zemí mercedesů a bunkrů. Bunkry můžete spatřit opravdu úplně všude – podél silnic, v polích, ale i vysoko v horách, nebo v parku v centru Tirany. Nikdy nebyly k ničemu použity, a kdyby k tomu došlo, pravděpodobně by se ukázaly jako naprosto nefunkční. Je jich tady tolik, že nikdo ani přesný počet nezná a nikdo se nezdržuje jejich odstraňováním. Bunkry jsou památkou komunistického režimu, který zemi na řadu let zcela izoloval od zbytku světa.

Není divu, že velké množství Albánců žije v emigraci. Do emigrace ale neodcházeli během komunistické éry jako u nás, tehdy to totiž nebylo možné, ale až po jejím pádu. Devastace, kterou si Albánie za tvrdé diktatury prošla, je totiž stále znatelná na stavu měst, infrastruktury i na ekonomické situaci. Navíc, kdo mohl vědět, jestli rok 1990 není jen krátkodobým ochlazením poměrů.

Nejznámějším představitelem Albánské komunistické moci byl mnohaletý diktátor Enver Hodža. Dnes proklínán, dříve veřejně oslavovaný. Na svahu jednoho kopce u města Berat byl na jeho počest vytvořen obrovský nápis ENVER. Po revoluci někdo vyměnil první dvě písmena a dnes z beratského hradu čteme NEVER.


Hodža se spolu s Matkou Terezou stal vděčným vyobrazením na suvenýry pro turisty. Stejně jako jeho obraz se mění i celá Albánie, ze které si člověk může odnést rozličné dojmy. Již zmíněné město Shkodra má více tváří. Své dojmy z první návštěvy hned po příjezdu do Albánie jsem již popsal. Když jsme Shkodru navštívili podruhé, tentokrát poslední den před odjezdem, místo špinavých trhů a přátelského „pomocníka“ jsme v centru města viděli čisté ulice s obchody a restauracemi, jaké bych na první pohled tipoval do nějaké západní země.

Večer se na jedné ulici konal velkolepý koncert, po kterém nás jeden Albánec žijící v USA zcela spontánně pozval na pivo do luxusní restaurace. Přitom to bylo to samé město a pohybovali jsme se prakticky po těch stejných místech. Albánie je prostě země mnohých překvapení a paradoxů, jak se ještě budete moct dočíst v dalších článcích této série.

Hinduistický Prambanan a Jávské sopky

Další z cestovatelských střípků z putování po Indonesii.
O chámech v Prambananu, o sopkách a neskutečné dřině
dělníků v sirných dolech.

Prambanan


Platilo a stále platí, že Prambanan je velkým soupeřem, co do rozlohy a velikosti blízkému buddhistickému Borobuduru, který je stále největší stúpou světa. Stavbu prambadannského kolosu počala Dynastie Sanžajů a trvala téměř půl století. Vstoupit sem můžeme dvěma vchody. Naše volba byla východní branou i přesto že, druhá možnost nabízela vše shlédnout za pár minut zeleným vláčkem.

Návštěva nám dala hezky zabrat. Šest chrámů stojících na vyvýšeném nádvoří a neuvěřitelných 224 menších okolo. Časté přírodní katastrofy, sice řadu z nich zcela zničily, ale i tak jsme měli možnost vidět stavby v Evropě nevídané. Nejhorší „pohroma“ se datuje rokem 1903 a místní tvrdí, že vše se může opakovat každých deset let, ale naštěstí tomu tak není. Přesto tento komplex je neustále v ohrožení a sotva se dokončí opravy po tsunami, na „řadu“ přichází zemětřesení.


Největší chrám patří, jak jinak, než Šivovi. Nádherné plastiky jsou jak na jeho chrámu, tak i dalších dvou. V jižní části každého zaujme socha světce Agastyi. Na „vytvoření“ svého břicha, si nechal opravdu hodně záležet.

Pověst o Štíhlé panně

Legenda o soše, která je k vidění v Šivově chrámu, se jmenuje Durgy. Není to socha, ale údajně zkamenělina dcery krále Ratu Boko. Jmenovala se Loro Jonggrang – Štíhlá panna. Takto jí proměnil její nápadník a ženich v hněvu. Přestože splnil její nelehké požadavky, sňatku se nedočkal a zkamenělina byla na světě. Chrámy se obchází vždy tak, jak „běží“ hodinové ručičky. Domorodci tvrdí, že jinak neodháníte přítomné zlé duchy. Pouze muslimové, po návratu z Meky, obchází chrámy opačně.

Chrlící oheň – sopka Merapi

Šestá nejaktivnější na světě a nejmocnější v Indonésii, tímto označením se může pochlubit, stále dýmající kužel sopky Merapi, která, shlíží na půlmilionovou Jogyakartu z výšky 2911 metrů.


Poslední erupce sopky byla šestadvacátého října 2010. Lidé z vesničky Kinahrejo i nejbližšího okolí opustili svá obydlí. Na přání sultána měl svůj domov opustit i šaman a hlídač sopky mBah Madirjan. Tento skromný a vtipný člověk, který dostával od sultána měsíční plat ve výši jednoho dolaru, to ovšem odmítl. Spolu s dalšími třinácti lidmi je pak našli mrtvé v domě, kde žil. Horký popel zničil nejen tyto lidské životy, ale okolní krajinu změnil k nepoznání.

Dnes se příroda z této „šlamastiky“ vzpamatovává a domorodci se zde znova vrací a začínají zcela zničené domy opravovat, jiní staví domy nové. Tady jsem žil a dále budu, říká mi téměř každý, kterého se ptám, zda tady chce žít. Věří, že si bohy udobřují, když se v létě vypravují v procesí s dary a na vrchol sopky. Zatím je Merapi moc neposlouchá a „žuchne“ si, kdy se jí zlíbí. Pro nás věc nepochopitelná. Místo toho, aby se nastěhovali jinam, znova se „nasáčkují“, pod „Chrlící oheň“, kde jim hrozí smrt.


Východní Jáva – GUNUNG BROMO

Pokud se budete chtít dostat na okraj kráteru a podívat se, do tři sta metrů hluboké sopky Bromo, z vesničky Cemoro Lawang, budete muset nejdříve zdolat černé pouštní pole – „Moře písku“, které zde zbylo z vyhaslé sopky Gunung Tengger s pozoruhodným hinduistickým chrámem a poté 249 schodů. Okolo kouřícího kráteru vede úzká pěšina, a pokud nebude zamračeno a tesilové mraky nebudou sahat až k zemi, budete se kochat pohledem z výšky 2392 metrů na okolní sopky Kursi, Batok, i na 3676 metrů vysokou sopku Semeru.

Pracovití Tenggeřané a legenda o vzniku sopky Bromo

V okolí „Broma“ žije ve zhruba čtyřiceti vesnicích, tři sta tisíc pracovitých Tengeřanů, kteří se od Jávanců liší jak jazykově, tak etnicky i kulturně. Na neskutečně strmých sopečných svazích vidíte růst cibuli, česnek, kukuřici i brambory a v upravených zahradách zase nádherné exotické květiny.

Tenggeřané stále bezmezně věří, že Rara Anteng, poslední dcera krále majapahitského, která porodila pětadvacet dětí, zapomněla dodržet svůj slib. Bohové zemi potrestali nemocemi i smrtí. Otec se rozhodl darovat bohům nejmladšího syna. Následoval silný výbuch, po kterém vznikla hora a sopka Gunung Bromo. Legenda se slaví pohyblivým svátkem Kasada. Začíná motlitbou u chrámu a následně věřící rok co rok jdou darovat bohům nejen květiny, ale i peníze, ovoce a své výpěstky, které vypěstovali, na vrchol sopky.

Kawah Ijen – Cesta ke žlutým galejím

Bez šesti metrů měří dva tisíce, hloubka modrozeleného jezera dosahuje dvě stě metrů a teplotu má od dvaceti do čtyřiceti stupňů. Je největší a nejdéle existující sirným jezerem světa.


Samozřejmě, že jsme toto jezero chtěli vidět. Vydali jsme se na tři kilometrovou prudkou cestu zeleným lesem, kterou poté, vystřídala holá skaliska a v hloubce dvě stě metrů uviděli, hladinu Kawah Ijenu.

Žluté galeje


Na dno kráteru vede potrubí s čistou kapalnou sírou, kde kapalní, tuhne a následně jí primitivním způsobem (železnými tyčemi) těží horníci. Do dvou proutěných košů, spojených vahadlem, naloží holýma rukama síru o celkové váze i přes 80 kilogramů a vynáší jí k vážení, odkud pak putuje k dalšímu zpracování. Cesta těmito žlutými galejemi je dlouhá čtyři kilometry. Skalnaté bílé svahy kráteru jsou strmé a cesta dolů zabere půl hodiny. Ochranné a pracovní pomůcky se tady nenosí, pouze v ústech kus mokrého hadru, aby se nenadýchali sirných výparů. Za kilo vytěženého nerostu nedostanou ani celou korunu platu. Za den to „otočí“ dva krát. Vidět tyto drobné chlapy v otrhaných tílkách, galoších, nebo jen v pryžových šlapkách, kteří musí tímto způsobem, živit své rodiny moc příjemný zážitek nebyl a stejně tak vidět chatrče, kde po čas týdne žijí.


Autor článku, František Mamula, vydal knihu Z Beskyd do exotického ráje.

Na sto dvaceti stránkách píše o Srí Lance, Jávě, Bali, Sulawesi, Komodu, Rince, indonéských sopkách a dracích ze souostroví Komodo.

O knihu si určitě napište, cena je 190 Kč + poštovné. Objednávejte přímo na emailu f.mamula (at) sez­nam.cz.

Single traily – Česko vs. Švýcarsko

Pro každého, kdo miluje horské kolo, je single trail tím nejlepším
prožitkem z jízdy. Žádní automobilisté ani turisté. Jen krásná
příroda a speciálně připravená trať pro horské kolo. Ať už jedete
lesem, přes travnaté či kamenité sedlo nebo údolím, tak vám cyklistická
jednokolejka single trailu nabídne to nejlepší. Hupy, zatáčky, lávky,
úzké průjezdy i jiné technické pasáže vám budou pumpovat adrenalin
i zvyšovat nadšení z jízdy.


Pro každého, kdo miluje horské kolo, je single trail tím nejlepším prožitkem z jízdy. Žádní automobilisté ani turisté. Jen krásná příroda a speciálně připravená trať pro horské kolo. Ať už jedete lesem, přes travnaté či kamenité sedlo nebo údolím, tak vám cyklistická jednokolejka single trailu nabídne to nejlepší. Hupy, zatáčky, lávky, úzké průjezdy i jiné technické pasáže vám budou pumpovat adrenalin i zvyšovat nadšení z jízdy. Stejně jako mě na mých třech posledních zastávkách.

Singletrek pod Smrkem

Zastávka číslo 1 – Singletrek pod Smrkem, Liberecký kraj. V centru dění na mě čeká hustě vybarvená mapa. Jsou tady mraky single trailů. Začínám tedy těmi jednoduchými modrými – přes lávky a krásně upravené cesty kličkuju lesem nejdřív lehce nahoru a posléze po vrstevnicích šikmo dolů. Fantastické. Jdu na střední obtížnost. Tohle zvládne každý.


Červené singly jsou delší a čekají na mne delší pasáže. Hup nahoru a hup dolů, doleva a doprava, projíždím úzkou cestou mezi stromy. Chvilku stoupám a chvilku zase klesám. Ale žádná dřina. Nádheru z dynamiky jízdy občas přeruší krásný výhled do okolí. To černé singly přitvrzují. Ne technikou jízdy, ale úvodním stoupáním, které mne ale záhy dovoluje to rozjet ještě o chlup víc dolů. Bomba, skvělý flow, za den a půl projeta hustá mapa a mezitím ještě koupačka v rybníku. Rozhodně vynikající možnost.

Rychlebské stezky

Zastávka číslo 2 – Rychlebské stezky, Olomoucký kraj. Začíná přituhovat. Single trail kolem Černého potoka ještě pohodička. Lážo plážo a skvělá dynamika jízdy. Jen při dvou nucených objížďkách jednou zastavuju vlastní chybou uprostřed široké říčky. Bylo to za zatáčkou a už nemám rychlost. Jedna bota to tedy odnáší a začíná čvachtat. Dávám si oběd a vyrážím do druhé sekce. Delší výjezd korunuje velmi technickou pasáží s kořeny, kameny a lávkami, na kterou ještě nejsem připraven. Byl to dost velký skok. A tak několikrát zastavuju a šlapu si na zem. Ale určitě to vyjet jde. Cestou dolů volím střední obtížnost. Je to tu jak po výbuchu sopky. Samé větší kameny. Proskakuju svým užším pláštěm štěrbinami mezi kameny, ale občas se zaseknu. Kolo ještě drží. Pokouším se trošku skákat. Ruce mám už natřesené jako řízky. Šlapu kameny jako zelí. Konečně dorážím do sjízdnější pasáže. Už mě čeká jen sjezd dolů. Aspoň ten je super.

Černou už si dneska nedám. Jsem zvědav, co mě čeká příště. Musím svého oře ještě trochu pošetřit.


Sv. Mořic ve Švýcarsku

Zastávka číslo 3 – Východní Švýcarsko, oblast Sv. Mořice a Davosu. Těším se jako malý kluk. Kopce jsou tu o pár chlupů vyšší než u nás. Někde ještě ledovce. Single traily kam se podívám. Jen tu člověk čas od času potká i turisty a alpské krávy. Začínám vypečeným výjezdem do sedla a místním „čerňákem“. Párkrát musím nést pěšky. Ale stojí to za to. Drbání krav, nádherný sjezd a vrcholová prémie v podobě serpentin mne dodávají nutnou dávku euforie. Takové výjezdy a sjezdy holt v Čechách nejsou. Druhý den skoro nohou v Itálii a více než 1000 metrů převýšení. Techniku jsem již vyladil na poměry místních single trailů. Obtížné pasáže s kameny jsou tu taky, ale už jsem připraven z Rychlebských hor. Ruce vyklepané, ale šťastné. Kolo ještě žije. Několikrát míjím vlak. Slunce tu prý svítí 320 dnů v roce. Hlavně ty krásné single traily bez kamenů, to je bonbónek.

Při přejezdu šlapeme asfalt. Do průsmyku Albula. Neskutečná krajina a sjezd dolů. Kličkujeme single trailem mezi popadanými stromy. Najednou jdeme po vysokém viaduktu. Člověk nevěří svým očím. Vyjíždím lanovkou nahoru, abych si mohl užít sjezd dolů. Tu a tam údolí, průsmyk či visutý most. Paráda. Jen škoda, že začíná pršet.


Mizím do místních lázní a regeneruji se. Přežil jsem to. Stejně i mé kolo. Mám radost a nespočet zážitků. Ty tři zastávky za to stály. Singletrek po Smrkem je parádním rozjezdem a zážitkem pro všechny. Rychlebské stezky spíše pro tvrdé příznivce a rozjezd na cizinu. A Švýcarsko? Taková panoramata a stovky kilometrů single trailů s možností lanovek holt u nás nemáme. Prozatím?

Černá hora na kole

Kdysi jsme cestou k Jadranu projížděli fascinující balkánskou
krajinou, a já jsem získal pocit, že dovolená u moře je sice fajn, ale
nebylo by od věci se podívat i někam do vnitrozemí, do hor a na pusté
balkánské planiny.

Kdysi jsme cestou k Jadranu projížděli fascinující balkánskou krajinou, a já jsem získal pocit, že dovolená u moře je sice fajn, ale nebylo by od věci se podívat i někam do vnitrozemí, do hor a na pusté balkánské planiny. Když se mi naskytla možnost vyjet s Alpinou na cyklozájezd do Černé hory, tak jsem neváhal ani minutu.


A tak jsem se jednoho červnového pátečního odpoledne ocitl na Zvonařce, odkud zájezd odjížděl. Jedním autobusem s námi odjížděli tři zájezdy se stejným cílem, ale s jiným zaměřením. Nás cyklistů je nakonec pouze osm, tudíž k velké radosti řidičů nemáme vlek, ale nakládáme kola do kufru autobusu.

Do našeho cíle, města Žabljak, dorážíme druhý den odpoledne. Žabljak je relativně malé město přímo pod vrcholy skalnatého Durmitoru, jednoho z nejvyšších pohoří v Černé hoře (nejvyšší vrchol se nazývá Bobotov Kuk a měří 2523 metrů, ale někteří Češi název překřtili na snáze zapamatovatelnější Kokotov Buk). Ve městě je dostatek hospod, hotelů a dokonce i supermarket přímo v centru. My se ubytováváme v domcích v kempu na Razvršje, což je trochu odlehlejší část od centra. Je tu klid a naprosto luxusní výhled na Durmitorskou pláň.

První kilometry

Úplně první trasa je okruh mezi Sinjajevinou a Durmitorem, což je etapa o délce zhruba 50 km. Začínáme mírným klesáním a tak 12 km do první hospody jedeme průměrnou třicítkou. Kupujeme lahvové Nikšičko a jdeme si sednout ven do stínu před hospodou, jelikož uvnitř je mírně řečeno trochu zahuleno. Cestou od baru se ještě zmocňujeme několika židlí, hostinskému to nejen, že nevadí, ale ještě nám donese ven i stoly.

Když dopíjíme tak doráží další parta cyklistů z Čech, se kterými si měníme místa a pokračujeme v jízdě až ke Zminičko Jezeru. Odtud začíná stoupání po šotolinové cestě. Nahoře mám „štěstí“ a opravuji první defekt zájezdu. Měním duši a můžeme pokračovat dál. Sjíždíme do travnatého údolí, odkud znovu stoupáme po kamenité cestě nahoru.


Nic zlého netušíce si to štrádujeme po lesní cestě, když najednou se proti nám vyřítí gazík a z něho vylézá podezřelý chlápek v maskáčích. Nakonec nás ale nechce ani zastřelit ani prodat na orgány, nýbrž se nám snaží sdělit, že cesta dál je neprůjezdná. Vracíme se kousek zpět a odbočujeme na jinou cestu, která nás vyvádí z lesa zpět na asfalt. Po pár kilometrech stavíme u jezera, které tady má, jako každá voda co teče po vápenci, nefalšovanou tyrkysovou barvu. Hodinu trávíme plaváním a relaxováním při poslechu nejnovějších balkánských hitů linoucích se z auta stojícího opodál.

Do kempu už je to jen asi 12 km ale naše těla si po pauze nechtějí zvyknout na námahu a my trpíme. Nepomáhá nám ani to, že jedeme po dokonalém povrchu nové hlavní silnice ze Šavniku na Žabljak. V kempu si dáváme sprchu a večer vyrážíme na pivo pro změnu do hospody, kde vrchního dělá tajemný černokněžník.

Prstenec okolo Durmitoru

Vstáváme hodně brzy, abychom stihli včas vyrazit na náročnou etapu. Prstenec okolo Durmitoru měří asi 80 km. Převýšení 2000 metrů pro nás zatím znamená jen nějaké imaginární číslo, ale brzy se zhmotní v podobě ohromné dřiny a litrů potu. Krev naštěstí netekla skoro žádná, pokud nepočítám odřeniny při pokusech se vymanit z SPDéček, což byl zájezdový evergreen. Ze Žabljaku stoupáme směrem k vrcholu Momčilov Grad. U posledních domů se k nám přidává toulavý pes a drží se nás, potvora, až na vrchol. Nahoru to není taková dřina, protože většina stoupání vede stínem, i tak jsem ale upocený jak kapesník Karla Gotta.

Podjíždíme nějaký vlek či lanovku a za chvíli jsme nahoře, kde zastavujeme u restaurace. Bohužel je zavřeno, takže jen odpočíváme na terase a kocháme se okolím. Zbavit psa se nám daří až ve sjezdu dolů, snad se vrátil zpátky do města. Pokračujeme dál ke kaňonu řeky Sušice, kde nás čeká pár kilometrů jízdy terénem. Na dně kaňonu leží Sušičko jezero, na které se podle průvodkyně Sylvy ani nemáme těšit, protože zatím vždycky bylo vyschlé. Už podle názvu bych se tomu ani nedivil, ale o to větší bylo naše překvapení, když jsme z výšky zahlédli jeho průzračnou hladinu. Cesta dolů místy připomíná prosperující kamenolom a tak moc nespěchám, stejně není kam, hospoda u jezera je totiž taky zavřená.


Výjezd zdola je opět očistec. Ochlazení čeká až úplně nahoře, když si dáváme přestávku přímo nad kaňonem. Pár lidí nebere na nebezpečí žádný ohled a stoupají si přímo na hranu propasti, prý tam víc fouká a chladí. Naštěstí nikdo neztrácí balanc a můžeme odjet. Pokračujeme mírným stoupáním přes kopec a odbočujeme k vesnici Trsa, která se nachází v půlce etapy. V místní nálevně si dávám si lahváče za exkluzivní cenu 1.5 EUR. Ostatní si dávají oběd a tak se zvedáme až asi po hodině. Jedeme přes další kopec a cestou nepotkáváme ani živáčka, jenom v další vesnici je slyšet řev zedníků na stavbě. Míjíme zdejší obdobu JZD a začínáme pomalu stoupat do Sedla (1900 m). Zajímavostí tohoto stoupání je jeho délka, která činí asi 13 km. Zrádné je tím, že to vypadá jako by za každou zatáčkou byl konec, takže cyklista zoufale šlape a kýženého zlomu se nedočkává. Naše muka trochu zmírnil velký černý mrak, který se usadil nad Durmitorem a dokonce na nás i trochu zapršel.

Přichází na nás zoufalství a krize. Chvílemi kola tlačíme a nadáváme. Hlavně slovenské klení se tu rozléhá skoro jako v Tatrách. Provoz kolem nás se na zdejší poměry zvětšuje až na nevídanou frekvenci jedno auto za deset minut. Normální lidi totiž tuhle trasu jezdí autem, a když chtějí tak si zastaví na nějaké pěkné vyhlídce.

V prospektu psali, že zdejší krajina připomíná Himaláje, jenže v tomhle stavu to nějak nedovedu ocenit. Po pár hodinách se doplazíme až na úplný konec, počasí je tu tak akorát na bundu, kterou jsem si chytře nechal v kempu. Silnice nahoru i dolu je pěkně vyasfaltovaná a dalo by se sem v pohodě dojet na silničce. Nás čeká odměna v podobě sedmikilometrového sjezdu s výhledy, které bychom viděli, kdybychom nemuseli koukat na cestu. Do kempu jedeme pro změnu po staré silnici, která vypadá spíš jako obecní cesta. Pro změnu přijíždíme z vrchu a ušetřili jsme si výjezd od křižovatky. Zbytek večera chodíme poněkud nejistým krokem, ještě že zítra se jedeme rekreovat k moři.

Budva a Kotor

Cestou k moři děláme krátkou pauzu na mostě u Skadarského jezera. Skrz tunely přijíždíme na pobřeží do Budvy. Čtyři hodiny volna využívá většina lidí ke koupání v moři. Z Budvy přejíždíme do Kotoru, slavného města na břehu Boky Kotorské, zátoky připomínající norský fjord, akorát to vedro kazí dojem. Kotvila tu rakousko-uherská námořní flotila. Kdysi zde došlo ke vzpouře, v jejímž vzniku jsme měli prsty samozřejmě my Češi. Prohlížíme si staré město s křivolakými uličkami a hlavně chladivým stínem. Zpátky jedeme podél pobřeží Boky. Dokonce máme fotopauzu kousek před tunelem s možností vyfotit si moře osvětlené zapadajícím sluncem. Do kempu dorážíme až před 11 večer.

Na kole do Kolašinu


Nadobro opouštíme Žabljak a tak po snídani nakládáme věci do autobusu. Prvních 30 km etapy pořád klesáme rychlostí okolo 30 kilometrů za hodinu, je to vyhlídková jízda bez potřeby nějak brzdit nebo se soustředit na řízení. Z letargie mě vytrhává až splašená kráva, která se nepozorovaně pásla ve stínu u silnice, dokud jsme ji nevyplašili naším průjezdem. Chudák zvíře chtělo vzít roha, ale nízký součinitel tření kopyt na asfaltu způsobil jen bezmocné hrabání na místě, zakončené efektním rozplácnutím se na všechny čtyři přímo přede mnou. Kolo se mi naštěstí povedlo zastavit včas, ale od takto naštvané krávy můžete čekat všechno, takže jsem měl strach, aby mě ještě nenabrala na rohy, to by mi ani cyklistická helma nepomohla. Kravka ale měla rozumnější nápad a se zabučením zmizela v houští.

Na 35. kilometru definitivně končí sjezd a musíme vyjet asi 5 kilometrů stoupání na hřeben. Nahoře nás čekají kamenité horské louky, silně připomínající skotskou krajinu, jak někdo trefně poznamenal. Nikde nikdo, akorát od jedné salaše na nás vybíhá pes, zřejmě s úmyslem nás sežrat. Létající kamení mu kazí plány a my pokračujeme dál až ke sjezdu do údolí. Je tu kamenitá cesta a serpentiny, na jedné straně skály a na druhé propast. V případě pádu si můžete vybrat, kam to nasměrujete.


Tento článek vám přinášíme ve spolupráci s CK Alpina – Cesty za dobrodružstvím, která Zájezdy do Černé hory pořádá.

Klesáme až do vesnice, kde začíná asfalt. Bohužel, jeden kolega doráží pěšky. Na konci sjezdu to vzal přes řidítka a udělal si něco s ramenem. Ošetření ale odmítá a zbytek cesty hrdinně dojíždí. Posledních pár kilometrů jedeme po hlavní silnici. Provoz asi jako u nás zato na krajnici už asi nezbylo místo. Balancujeme nad příkopem a doufáme, že nás nesrazí nějaký kamion, což se naštěstí neděje. Největší monstrum, které nás za tu chvilku předjíždí je náš autobus.


Kolašin leží ve výšce asi 900 metrů a je známý především díky lyžování. I když lyžařské středisko Jezerine je asi o 500 metrů výš a dvanáct kilometrů dál. Ubytováváme se v hotelu Čile, na pokoji máme i gauč a televizi a co je hlavní, koupelnu se sprchovým koutem. V hotelu máme i polopenzi, ale za zábavou docházíme k sousedům. Každý večer se totiž v protějším domě, kde bydlí pěší zájezd, koná pravidelné mecheche.

Pohoří Bjelasica a Komovi

Ráno se chystáme na první vyjížďku do pohoří Bjelasica. Kola vyndáváme z kůlničky na dříví za hotelem, kam jsme je večer zamkli (pan majitel tvrdí že toto je dočasné řešení, tak uvidíme, jestli i na Balkáně platí že: jednotka dočasnosti= 1Furt). Oproti zavedeným zvyklostem na kola nenasedáme, nýbrž je ukládáme do busu a necháváme se na Jezerine vyvést spolu s pěší partou. Tam kola smontujeme a hurá po lesní cestě k vrcholu. Předjíždíme pěšáky, kteří už stihli ujít kus cesty a po chvíli dojíždíme na Planinarski dom, což je chata ve výšce okolo 1700 metrů nad mořem. Je zde pramen a ve žlabu pod ním se už chladí Nikšičko a jiné nápoje. Od domu stoupáme dál po kamenité cestě až k vrcholu Zekova Glava. Na vrcholu stojí zajímavý vojenský vysílač, proto je tam zákaz vstupu. Vyhazují nás i od brány kde čekáme na zbytek skupiny. Jediná Sylva má od vojáka dovoleno počkat na opozdilce a my ji necháváme samotnou na pospas maskáčovanému svůdci.


V mezičase uleháme na trávu pod vysílačem, baštíme svačiny a kocháme se pohledem na hory okolo. Chvíli nato doráží i Sylva se zbytkem lidí a můžeme vyrazit dolů. Slibovaný prudší sjezd je hodně strmý sráz, na začátku vylepšený sněhovým polem. Nicméně i toto zvládáme (pěšmo) a za chvilku můžeme osedlat naše kola. Cesta po hřebeni ubíhá rychle, výmoly na cestě jsou už tak obrovské, že jízda přes ně připomíná houpání na houpačce. Při sjezdu se zastavujeme u cikánské salaše a ochutnáváme domácí chléb a sýr. Nacpaní sjíždíme dolů až Biogradskému jezeru, které vypadá jako obyčejný rybník. Od jezera už jen sjedeme k hlavní silnici. Tam kola znovu cpeme do autobusu a poslední 15 km se necháme dovézt. Večer se věnujeme popíjení na náměstí a dělání výtržností.

Poslední den si na Jezerine jedeme hezky po svých. Z autobusu to vypadalo, jakoby to byl kousek, ale dnes se vlečeme jako šneci. Je nám vedro tak si zajíždíme znovu k Planinarskemu domu, kde kupujeme občerstvení. Dnes tu skoro nikdo není a tak máme čas popovídat si s majitelem. V zimě tu prý bývá 5 metrů sněhu a z domu kouká jen střecha. Tak to máme kliku, že je červen. Ochutnáváme domácí malinovou šťávu a vracíme se kus po cestě zpět na odbočku, která nás vede směrem k sedlu Trešnevik.

V sedle je hospoda kde si dáváme oběd. Na odjezdu se jeden náš kamarád vydává na špatnou stranu sedla, naštěstí náš řev ho zadržuje dříve, než nám ujede někam do údolí. Jinak by si to musel celé vyšlapat zpátky nahoru. Asfaltka do Kolašinu má dost děr ale cesta dolů ubíhá rychle. Za chvíli jsme u tunelu, kterým musíme projet. Měří asi 300 metrů a je do zatáčky, takže je v něm tma jak v pytli. Uvnitř je to trochu drama protože zjišťuji, že mám vybitou čelovku a jelikož jinou nemáme, tak nevidíme vůbec nic. Nakonec se z tunelu přece jen vyjíždíme a můžeme dojet posledních deset kilometrů do hotelu. Tam dorážíme přesně v okamžiku, kdy začnou létat blesky.

Večer se koná rozlučková párty, kterou si vytrvalci protahují až do snídaně. Pak zbývá jen zabalit, nasednout do busu a hurá domu. Západ slunce nás střetává až u Bělehradu a tak máme možnost si cestou prohlédnout skoro celé Srbsko. Do Brna se vracíme kolem 9 ráno a tím náš zájezd definitivně končí.

Poznejte historická města Maroka

Pokud toužíte po exotice, v Maroku ji dostanete se vším všudy.
Stačí navštívit známá města, jako jsou Fés, Ait Benhaddou nebo
Marrakéš.

Pokud toužíte po exotice, v Maroku ji dostanete se vším všudy. Stačí navštívit známá města, jako jsou Fés, Ait Benhaddou nebo Marrakéš. Odedávna Maroko táhne islámskou kulturou, ale i nezaměnitelnou arabskou atmosférou, kterou zmíněná místa rozhodně mohou nabídnout.


Fés – centrum marockých dějin

Pouť za ryzím Marokem začínáme v jednom z největších středověkých měst na světě. Fés nese také titul nejstaršího královského města v celém Maroku. Dlouhou dobu bylo toto město lidmi považované za centrum muslimské víry, tok dějin se tedy vždy přesouval sem, o čemž vypovídá i Fes al-Bali (staré město).

Kromě staré části Fésu tu poznáte i nové město, které již působí spíše turistickým dojmem. Většina návštěvníků se shoduje na tom, že nový Fés připomíná městečka jižní Francie. Setkáte se tu s noblesními kavárnami, elegantními restauracemi i širokými ulicemi jako kontrast ke starobylé části Fésu a vlastně k celému Maroku.

Ait Benhaddou – třešnička pro filmaře

Někdo Ait Benhaddou nazývá pouštním městem, někdo marockou vesničkou a jiní znají hlavně tu filmařskou část. A jaká by to byla dovolená v Maroku, kdybychom nenavštívili slavné město, kde se natáčel Gladiátor nebo z poslední doby třeba Princ z Persie (2010)? Režiséři moc dobře vědí, proč si Ait Benhaddou vybírají. Jde totiž o nejzachovalejší marocké místo, kde se nacházejí opravdu famózní historické kulisy včetně perfektního výhledu na kamennou poušť.

Marrakéš – červená perla jihu

Cestou po zajímavých místech Maroka se zastavíme ještě v Marrakéši. Městu se tu přezdívá „Červená perla jihu“, protože má červeně zbarvené hradby a půdu, což ale není ta nejzajímavější informace. Turisté cestují na last minute do Marakkéše, aby nasáli jedinečnou atmosféru a podívanou na známém náměstí Jemaa el-Fina. Seženete tu téměř cokoliv, ale hlavně se tady potkáte se zaklínači hadů, břišními tanečnicemi nebo kejklíři jako kdybyste se vydali do dob minulých. Kromě rušného náměstí ještě můžete prozkoumat osm století starý a 77 metrů vysoký minaret Kutubia. Nudit se v Marrakéši určitě nebudete.

Více se o dovolené v Maroku dozvíte na http://www.blue-style.cz/maroko/.

Pod Jávským nebem

Ostrov jen o něco málo větší, než bývalé Československo,
s vlnícími se čajovými plantážemi, terasovitými rýžovými poli,
majestátními sopkami, více než šedesáti procenty všeho obyvatelstva
Indonésie, je nazýván úrodná „Zahrada Východu“.

Ostrov jen o něco málo větší, než bývalé Československo, s vlnícími se čajovými plantážemi, terasovitými rýžovými poli, majestátními sopkami, více než šedesáti procenty všeho obyvatelstva Indonésie, je nazýván úrodná „Zahrada Východu“. Takto stručně se dá popsat pohádkový ostrov Jáva, ležící uprostřed Indonéských ostrovů.

Universitní město Yogyokarta a Sultánský palác


Historické prameny říkají, že město a provincie Yogyakarta, v jejímž čele je sultán, Hamengku Buwono X. sahají do roku 1755. Yogy, jak jej místní nazývají, je městem universit a také zde najdete desítky uměleckých škol, hlavně zaměřených na voskované batiky. Nejlepší mistři tohoto oboru, svedou namalovat voskovou malbou neskutečné vzory a obrazy. Největší počet obchodů s batikou nabízí známá ulice Jalan Malioboro, která leží v historickém městě Kraton, najdete i sultánův palác, kde se zastavil čas.

Vstup do prostoru paláce střeží dva postříbření rákšové – chrámoví strážci. Ke Žlutému domu (Gedung Kuning), který obývá sultán se svoji ženou a pěti dcerami, jsme to měli pár kroků, ale dovnitř jsme se nedostali, zato oběd v honosné restauraci, při živé hudbě stál opravdu zato.

Bazény s fontánami sultán zbožňoval

K velmi zajímavému místu v tomto rajském místě, patřily fontány a hlavně spousta bazénku, na které v dávných dobách sultán shlížel z vysoké věže, jak v něm dovádí jeho harém. Když mu některá spoře oděná konkubína padla do oka, jejich společná cesta vedla do ložnice přímo pod věží. Do této části paláce, jeho žena přístup neměla.


Jen o kousek dál, jsem obdivoval výrobu loutek z buvolího pergamenu, které v konečné fázi zdobí pestré barvy a zlacené ozdoby. Figurky se poté používají při klasickém jávském divadelním představení wayang – „duch“ nebo „stín“.

Co jinde ve světě nenajdete – Bulvár Malioboro

Malioboro street, kdysi slavnostní třída a květinová ulice, po které se promenádovaly, královské průvody se proměnila na ulici plnou motorek, aut, becaků, kočárů s gumovými koly taženými koňmi – andong – a hlavně prodavačů. Kasina, hrací automaty, či „vykřičené“ domy s červenými lampičkami a srdíčky, tady nenajdete. Smůlu budou mít i ti, kteří budou hledat obchod s „hračkami“ pro dospělé.

Čemu jsme se ale nevyhnuli, byla všudy přítomná „mafie batikářů.“ Nespočet běhajících mladíků, nás stále obtěžoval, že právě oni mají tu nejlevnější a nejlepší batiku, a střepat se jich bylo veliké umění.


Dvoukilometrový bulvár, je jako tekoucí řeka. Někdy nás „odnesla“ i jinam, než jsme měli v úmyslu, protože proud lidí nepřetlačíte. Hlady tady trpět nebudete, celý dvoukilometrový bulvár, je jeden nekonečný bufet. Po obou stranách si stačí vybrat to, nač máte chuť. Jídla vám připraví přímo před očima, výborné husté polévky, rýže, jakou doma neuděláte a k tomu třeba kuře. Tam, kde se myje nádobí, se raději nedívejte. „Škopek“ s mastnou vodou je odporný, ve druhém je voda čistější a stačí „umyté“ nádobí opláchnout a talíř znova nabídnout dalšímu jedlíkovi.

Místní miluji sport a cvičení. Každou neděli ráno se chodníky zaplní chtivými cvičenci a oblíbené taj- či začíná. Po vstřebání všeho pochopitelného i toho méně, opouštím rušný bulvár začouzený motorkami a uvažuji, zda někde jinde na světě toto existuje. A jedna mladá slečna mi řekla „Nikde jinde na světě toto nenajdete.“

Svítání nad Borobodurem


Pokud chcete vidět východ slunce nad největší buddhistickou stavbou Borobodur – budete si muset přivstat. Při vstupu dostanete po zaplacení baterku a hurá po schodech nahoru. Nejdříve se dostanete na šest čtvercových teras a poté na tři terasy kruhové. Vše zdobí více jak čtyři sta Buddhových soch a sedmdesát kamenných zvonů (stúp), kterým místní neřeknou jinak než, jávské zvony. Jen pár kilometrů odsud střeží tuto stavbu, která se stala jedním ze symbolu Indonésie, stále činná sopka Merapi.

Pouze jedné skupině z deseti, kterou zde už deset let, týden co týden vodím, se podaří východ slunce vyfotit. Snad budete ta desátá, říká s úsměvem jim vrozeným, náš průvodce. Buddha se smiloval a počasí opravdu vyšlo. Chrám, jehož stavba trvala třicet let, byl postaven v roce 880 našeho letopočtu, jenže po sopečné erupci zcela zmizel z povrchu zemského na dlouhých tisíc let. Až po této době, jej v rámci restaurátorského programu znova vyzdvihli na světlo světa.

Začalo svítat a svit vycházejícího slunce nám otvírá pohled na obrovskou džungli, kde uprostřed ní stojí tento monument a nedaleko už vidíme kouřící sopku Merapi. Fotím a fotím, nemůžu se nabažit té krásy a už brzo, zavítám k dalšímu skvostu, hinduistickému Prambananu a hlavně uvidím z blízka javánské sopky.


Autor článku, František Mamula, vydal knihu Z Beskyd do exotického ráje.

Na sto dvaceti stránkách píše o Srí Lance, Jávě, Bali, Sulawesi, Komodu, Rince, indonéských sopkách a dracích ze souostroví Komodo.

O knihu si určitě napište, cena je 190 Kč + poštovné. Objednávejte přímo na emailu f.mamula (at) sez­nam.cz.