Platilo a stále platí, že Prambanan je velkým soupeřem, co do rozlohy a velikosti blízkému buddhistickému Borobuduru, který je stále největší stúpou světa. Stavbu prambadannského kolosu počala Dynastie Sanžajů a trvala téměř půl století. Vstoupit sem můžeme dvěma vchody. Naše volba byla východní branou i přesto že, druhá možnost nabízela vše shlédnout za pár minut zeleným vláčkem.
Návštěva nám dala hezky zabrat. Šest chrámů stojících na vyvýšeném nádvoří a neuvěřitelných 224 menších okolo. Časté přírodní katastrofy, sice řadu z nich zcela zničily, ale i tak jsme měli možnost vidět stavby v Evropě nevídané. Nejhorší „pohroma“ se datuje rokem 1903 a místní tvrdí, že vše se může opakovat každých deset let, ale naštěstí tomu tak není. Přesto tento komplex je neustále v ohrožení a sotva se dokončí opravy po tsunami, na „řadu“ přichází zemětřesení.
Největší chrám patří, jak jinak, než Šivovi. Nádherné plastiky jsou jak na jeho chrámu, tak i dalších dvou. V jižní části každého zaujme socha světce Agastyi. Na „vytvoření“ svého břicha, si nechal opravdu hodně záležet.
Legenda o soše, která je k vidění v Šivově chrámu, se jmenuje Durgy. Není to socha, ale údajně zkamenělina dcery krále Ratu Boko. Jmenovala se Loro Jonggrang – Štíhlá panna. Takto jí proměnil její nápadník a ženich v hněvu. Přestože splnil její nelehké požadavky, sňatku se nedočkal a zkamenělina byla na světě. Chrámy se obchází vždy tak, jak „běží“ hodinové ručičky. Domorodci tvrdí, že jinak neodháníte přítomné zlé duchy. Pouze muslimové, po návratu z Meky, obchází chrámy opačně.
Šestá nejaktivnější na světě a nejmocnější v Indonésii, tímto označením se může pochlubit, stále dýmající kužel sopky Merapi, která, shlíží na půlmilionovou Jogyakartu z výšky 2911 metrů.
Poslední erupce sopky byla šestadvacátého října 2010. Lidé z vesničky Kinahrejo i nejbližšího okolí opustili svá obydlí. Na přání sultána měl svůj domov opustit i šaman a hlídač sopky mBah Madirjan. Tento skromný a vtipný člověk, který dostával od sultána měsíční plat ve výši jednoho dolaru, to ovšem odmítl. Spolu s dalšími třinácti lidmi je pak našli mrtvé v domě, kde žil. Horký popel zničil nejen tyto lidské životy, ale okolní krajinu změnil k nepoznání.
Dnes se příroda z této „šlamastiky“ vzpamatovává a domorodci se zde znova vrací a začínají zcela zničené domy opravovat, jiní staví domy nové. Tady jsem žil a dále budu, říká mi téměř každý, kterého se ptám, zda tady chce žít. Věří, že si bohy udobřují, když se v létě vypravují v procesí s dary a na vrchol sopky. Zatím je Merapi moc neposlouchá a „žuchne“ si, kdy se jí zlíbí. Pro nás věc nepochopitelná. Místo toho, aby se nastěhovali jinam, znova se „nasáčkují“, pod „Chrlící oheň“, kde jim hrozí smrt.
Pokud se budete chtít dostat na okraj kráteru a podívat se, do tři sta metrů hluboké sopky Bromo, z vesničky Cemoro Lawang, budete muset nejdříve zdolat černé pouštní pole – „Moře písku“, které zde zbylo z vyhaslé sopky Gunung Tengger s pozoruhodným hinduistickým chrámem a poté 249 schodů. Okolo kouřícího kráteru vede úzká pěšina, a pokud nebude zamračeno a tesilové mraky nebudou sahat až k zemi, budete se kochat pohledem z výšky 2392 metrů na okolní sopky Kursi, Batok, i na 3676 metrů vysokou sopku Semeru.
V okolí „Broma“ žije ve zhruba čtyřiceti vesnicích, tři sta tisíc pracovitých Tengeřanů, kteří se od Jávanců liší jak jazykově, tak etnicky i kulturně. Na neskutečně strmých sopečných svazích vidíte růst cibuli, česnek, kukuřici i brambory a v upravených zahradách zase nádherné exotické květiny.
Tenggeřané stále bezmezně věří, že Rara Anteng, poslední dcera krále majapahitského, která porodila pětadvacet dětí, zapomněla dodržet svůj slib. Bohové zemi potrestali nemocemi i smrtí. Otec se rozhodl darovat bohům nejmladšího syna. Následoval silný výbuch, po kterém vznikla hora a sopka Gunung Bromo. Legenda se slaví pohyblivým svátkem Kasada. Začíná motlitbou u chrámu a následně věřící rok co rok jdou darovat bohům nejen květiny, ale i peníze, ovoce a své výpěstky, které vypěstovali, na vrchol sopky.
Bez šesti metrů měří dva tisíce, hloubka modrozeleného jezera dosahuje dvě stě metrů a teplotu má od dvaceti do čtyřiceti stupňů. Je největší a nejdéle existující sirným jezerem světa.
Samozřejmě, že jsme toto jezero chtěli vidět. Vydali jsme se na tři kilometrovou prudkou cestu zeleným lesem, kterou poté, vystřídala holá skaliska a v hloubce dvě stě metrů uviděli, hladinu Kawah Ijenu.
Na dno kráteru vede potrubí s čistou kapalnou sírou, kde kapalní, tuhne a následně jí primitivním způsobem (železnými tyčemi) těží horníci. Do dvou proutěných košů, spojených vahadlem, naloží holýma rukama síru o celkové váze i přes 80 kilogramů a vynáší jí k vážení, odkud pak putuje k dalšímu zpracování. Cesta těmito žlutými galejemi je dlouhá čtyři kilometry. Skalnaté bílé svahy kráteru jsou strmé a cesta dolů zabere půl hodiny. Ochranné a pracovní pomůcky se tady nenosí, pouze v ústech kus mokrého hadru, aby se nenadýchali sirných výparů. Za kilo vytěženého nerostu nedostanou ani celou korunu platu. Za den to „otočí“ dva krát. Vidět tyto drobné chlapy v otrhaných tílkách, galoších, nebo jen v pryžových šlapkách, kteří musí tímto způsobem, živit své rodiny moc příjemný zážitek nebyl a stejně tak vidět chatrče, kde po čas týdne žijí.
Autor článku, František Mamula, vydal knihu Z Beskyd do exotického ráje.
Na sto dvaceti stránkách píše o Srí Lance, Jávě, Bali, Sulawesi, Komodu, Rince, indonéských sopkách a dracích ze souostroví Komodo.
O knihu si určitě napište, cena je 190 Kč + poštovné. Objednávejte přímo na emailu f.mamula (at) seznam.cz.
