Praha, jakožto hlavní město České republiky, je vyhledávaným
turistickým centrem. Pokud plánujete i vy několikadenní pobyt
v tomto městě spojený s návštěvou tamějších památek,
věřte, že bude co obdivovat, možností je spousta.
Praha, jakožto hlavní město České republiky, je vyhledávaným turistickým centrem. Pokud plánujete i vy několikadenní pobyt v tomto městě spojený s návštěvou tamějších památek, věřte, že bude co obdivovat, možností je spousta. Určitě nezapomeňte také s předstihem zajistit kvalitní ubytování.
Zorganizujte si váš čas
Vůbec nejdůležitější je správně rozvrhnout čas, který ve městě strávíte. Určitě je vhodné promyslet a vytvořit alespoň orientační časový harmonogram. Ještě před výletem si odpovězte na otázku, která místa byste chtěli vzhlédnout.
Základem jsou hlavní památky a dominanty Prahy. Každý, kdo se vydá do hlavního města, nemůže nechat bez povšimnutí Pražský hrad, Karlův most nebo třeba Staroměstské náměstí.
Další plány se již budou odvíjet od vašeho zaměření. Někdo si nenechá ujít divadelní představení, jiného to zase potáhne do přírody a tak se vydá třeba do zoologické zahrady.
Jak se v Praze přesouvat z místa na místo?
I když se to nezdá, Praha je již docela velké město a dostat se z jednoho konce na druhý může být pro někoho problémem. Určitě se vyplatí využívat městskou hromadnou dopravu. Pražské metro má výborné pokrytí, a pokud nejede tam, kde potřebujete, jednoduše využijete tramvaje, trolejbusy nebo autobusy.
Výběr správného ubytování zajistí dočasné zázemí
Velice důležitým předpokladem ke spokojenosti s krátkodobým pobytem v Praze je rovněž zajištění kvalitního ubytování. Není zrovna nejlepší nechávat vše na poslední chvíli a shánět, kde přenocujete až v momentě, kdy dojedete do Prahy. Daleko vhodnější je předem zjistit, kde se nachází jaké ubytovací možnosti, kde lze počítat s krátkodobými pronájmy se zajištěním patřičného komfortu nejen turistům!
Kamencové jezero Chomutov o ploše bez mála 16 ha vzniklo
zatopením dolů po těžbě kamence a síry. Místo je vhodné jak pro
několikadenní rekreaci, tak krátkodobou návštěvu.
Kamencové jezero Chomutov o ploše bez mála 16 ha vzniklo zatopením dolů po těžbě kamence a síry. Místo je vhodné jak pro několikadenní rekreaci, tak krátkodobou návštěvu. K dispozici je prostor pro stanování, turistická ubytovna a dva hotely (hotel U Jezera a hotel Golf Club). Voda s příměsí minerálů má blahodárné účinky na zdraví.
V areálu Kamencového jezera je vybudován nový vodní svět. Jsou zde k dispozici travnaté a písčité pláže. Využít můžete tenisové, volejbalové a nohejbalové hřiště. Nechybí ani vyhledávaná půjčovna loděk a šlapadel. Jezero nabízí nejdelší okruh pro vodní lyžování v České republice, okruh měří 780 metrů. Malá část pobřeží je vyhrazena pro nudistickou pláž. V blízkosti se nachází podkrušnohorský lesopark a letní kino. Chomutovské kamencové jezero se nachází zhruba 15 minut od centra města a je dobře dostupné jak autobusovou, tak i vlakovou dopravou.
Zámek Valeč, nacházející se ve stejnojmenné obci v Karlovarském
kraji, kopíruje stavitelství z období vrcholného baroka
s krajinným urbanismem. První písemná zmínka o zámku Valeč
pochází z roku 1526 a je spojena se jménem Jakuba
Kyšperského.
Zámek Valeč, nacházející se ve stejnojmenné obci v Karlovarském kraji, kopíruje stavitelství z období vrcholného baroka s krajinným urbanismem. První písemná zmínka o zámku Valeč pochází z roku 1526 a je spojena se jménem Jakuba Kyšperského.
Původně se jednalo o hrad stojící na skalnatém návrší. Z této podoby se dochovalo pouze oválné tvrziště. Novověkými zásahy vznikl gotický hrad, následně byl potom přestavěný na zámek se čtyřhranným půdorysem. Zámek má čtyři dvoupatrová křídla. Uvnitř jsou situovány dva velké sály – jeden se zrcadlovou klenbou a druhý, větší s nástropní freskou. V zimním období se zde konají noční prohlídky s lucernou.
Součástí exteriérových prostorů zámku je park, který patří mezi nejkrásnější barokní zahrady v Čechách. V parku jsou dochované sochy z dílny umělce Matyáše Bernarda Brauna, za zhlédnutí stojí i skleník s vysokou kopulí nebo stará kovárna.
Plumlovská přehrada vybudovaná na řece Hloučela, nacházející se
3 km západně od města Prostějov, je jednou z nejstarších
přehradních nádrží na území České republiky.
Plumlovská přehrada vybudovaná na řece Hloučela, nacházející se 3 km západně od města Prostějov, je jednou z nejstarších přehradních nádrží na území České republiky. Počátek výstavby se datuje do roku 1912 a byl spojený s častými záplavami v okolních vesnicích a městech. Vodní dílo o objemu přes 5,5 milionu metrů krychlových vody se rozprostírá na území 68 ha na území měst Mostkovice a Plumlov. Hlavní funkcí Plumlovské přehrady je ochrana přilehlého území před jarními záplavami. Kvalita vody v přehradě v poslední době oslabovala, s tím byl spojený i snížený zájem o rekreační využití jinak krásné krajiny. V roce 2010 však byla přehrada na několik roků vypuštěna a následně proběhla kompletní oprava dna s odstraněním škodlivých nánosů. Výsledkem je poměrně slušná kvalita vody po většinu roku.
Plumlovská přehrada nabízí na každé straně dvě hlavní pláže. Jedná se o pláž u Lázníčka a pláž U vrbiček, v její blízkosti je situován velký kemp. Kousek od přehrady je Plumlovský zámek.
Aquacentrum Agricola v Jáchymově nabízí vodní zábavu pro všechny
věkové kategorie v jakémkoliv ročním období.
Aquacentrum Agricola v Jáchymově nabízí vodní zábavu pro všechny věkové kategorie v jakémkoliv ročním období. Hlavním prostorem je 25 metrů dlouhý bazén se dvěma plaveckými drahami, zbylá část je určena k zábavním aktivitám. Součástí bazénu jsou boční masážní trysky, vodopád a tobogán. Návštěvníkům je k dispozici také finská sauna, parní box a venkovní terasa. Velkým lákadlem je pobyt v solné jeskyni či široké portfolio masážních služeb a wellness procedur – nabízí se masáže lávovými kameny, čokoládové masáže, baňkování nebo terapie prostřednictvím Garra rufa rybiček.
V lázeňském centru, které nabylo aktuální podoby v roce 2009, se lze ubytovat v útulném hotelovém komplexu Astoria. O něco dále je k mání hotel Resort Jáchymov. Rozhodnete-li se pouze pro krátkodobou návštěvu ve formě výletu, můžete počítat s každodenní otevírací dobou aquacentra v době od 10 do 21 hodin.
Brzy ráno se vydáváme na autobus, jenž nás doveze ke Cramond Islandu,
malému ostrůvku poblíž Edinburghu, na který se dá za příznivých
podmínek dojít suchou nohou.
Brzy ráno se vydáváme na autobus, jenž nás doveze ke Cramond Islandu, malému ostrůvku poblíž Edinburghu, na který se dá za příznivých podmínek dojít suchou nohou. Ne vždy se to podaří za bílého dne, my máme ale štěstí, dle informací na internetu odliv tentokrát vychází na dopolední hodiny. Neprší, ale počasí tady ve Skotsku dokáže překvapit a během několika minut se změnit k nepoznání. Doufáme však, že nám dnes nepřipraví žádné nemilé překvapení. I přesto jsme raději vybaveni nepromokavými bundami s kapucemi, které nás před případným nevlídným počasím ochrání. Později se nám budou ještě hodit, nikoliv však kvůli dešti.
Od poslední autobusové zastávky procházíme kolem vysoké zdi, za kterou dle stromů a keřů odhadujeme park. Tato cesta je pravděpodobně méně obvyklá. Zvolili jsme ji ale, abychom nemuseli čekat na navazující autobus. Ten nám bohužel ujel přímo před nosem a další měl jet až za několik desítek minut. Jestli vůbec! Řidiči autobusů se v Edinburghu, jak jsme již několikrát zjistili, jízdními řády moc neřídí.
Zástavba lišící se od domů v centru
Přicházíme k prvním domkům. Tato čtvrť se zcela vymyká obvyklé edinburské kamenné zástavbě. Nízké domky, před kterými stojí drahé automobily, se nám líbí. Představujeme si tiše, že bydlíme v jednom z nich. Namísto toho si platíme pokojík v bytě s dalšími nájemníky. Jinak tady ani ti, kdo do Edinburghu nebo i kamkoliv jinam do Skotska či do Anglie, většinou zpočátku nebydlí. Nájmy jsou zde oproti Londýnu nebo jiným větším městům sice nižší, na české poměry však stále poměrně vysoké. Dva týdny ve sdílném bytě vyjdou dvě osoby na zhruba 300 liber, což je v přepočtu přes devět tisíc korun.
Suchou nohou až na ostrov
Přicházíme k místu, odkud už je vidět ostrůvek, na nějž jsme se vydali. Jsme plni očekávání. Dostat se na ostrov suchou nohou bez použití plavidla, v sobě nese nádech čehosi neobvyklého. Ranní slunce prosvítá skrz poslední stromy. Teď už nás čeká jen kamenitá cesta, která se v průběhu změní v betonový val. Jsme tu sami, nikde není vidět živáčka. Později ale přeci jen potkáme pár usmívajících se tváří.
Obklopuje nás vůně moře a křik racků. Kromě nich potkáváme také volavku stojící v mělké vodě vedle valu. Se zájmem pozorujeme odkryté dno moře. Ještě před chvílí tu byla všude kolem voda. Nyní je ale možné vidět obnažené mořské řasy, mušle, malé krabíky prchající do nejbližších úkrytů. Více než míli dlouhý val pomalu končí. Jsme na kamenitém břehu Cramond Islandu. Rozhlížíme se, kudy se dostaneme na vrcholek. Za jedním z nízkých keřů vidíme právě probuzené dobrodruhy, kteří i přes chladné skotské počasí na ostrově nocovali. Možná však jen nestihli odejít, než přišel příliv…
Zajímavosti ostrova
Na ostrově kromě polorozpadlé budovy a skotské fauny nic není. Neznamená to však, že by to místo bylo nezajímavé. Naopak. Ona nicota je pouze zdánlivá a bližší prozkoumání nás přesvědčuje o opaku. Pomalu se dostáváme na vrcholek ostrova. Je odsud opravdu zajímavý výhled. Větrné počasí nás donutí nasadit na hlavu kapuci. Ze silného větru nás začíná píchat v uších. Využíváme kamenité cestičky, okolo kterých jsou náhodně rozesety větší kamenité bloky. Obdivujeme houževnaté keříky nucené dennodenně bojovat s nepřízní počasí. Všude tady také roste vřes. V dáli vidíme další ostrov. Na ten se však bez použití lodě dostat nedá. Na druhé straně je možné zahlédnout část známého ForthRailBridge. I sem se možná vypravíme, budou-li nám okolnosti přát.
I přes to, že nám cedule na budově nedoporučuje vstupovat dovnitř, zvědavost nám nedá. Výsledkem naší sondáže je ale drobné zklamání, v budově nic zajímavého není. Nejsme schopni ani rozeznat, k čemu dřív tyto zdi sloužily. Nevadí. Shledáváme, že hodina strávená průzkumem ostrovu nám stačí k tomu, abychom byli spokojeni. Vracíme se tedy zpět na pevninské pobřeží. To už ale potkáváme rodinu s dětmi a několik lidí venčících své psí miláčky. Udivuje nás, jak jeden ze skotských gentlemanů poctivě uklízí po psovi nepořádek. Později však zjišťujeme, že je to tady naprosto normální. Kdyby to majitelé psů nedělali, hrozila by jim obrovská pokuta. Kéž by něco takového platilo i u nás.
Cesta zpět
Na konci betonové cesty si ještě fotíme velkou dřevěnou ceduli. Je na ní fotografie ostrova, který je uvězněn ve vodě. Protože takový obrázek nemůžeme vidět na vlastní oči, fotíme si alespoň tento. V ústí malé říčky, kterou nedokážeme pojmenovat, kotví menší plachetnice a motorové loďky. Je to milý pohled. Skoti i Angličané jsou mořeplavci každým svým coulem. Přijde nám to velmi sympatické, ale možná jen proto, že v naší vlasti to není obvyklé.
Konečně dojdeme k autobusové zastávce. Autobus nás tam za několik okamžiků vyzvedne a odveze zpět do centra skotského hlavního města. Těšíme se, až si dáme horký čaj, nad kterým budeme plánovat další výlet. Možná že bude do Glasgow. Možná ale jinam, kdo ví…
„Málo jest našinců, kteří stáli ve vědeckých službách
indické vlády. Nejpřednějším byl zajisté moravský rodák Ferdinand
Stolička. Jeho zásluhy o přírodovědecký výzkum asijských krajů
jsou tak významné, že by jméno slavného Moravana mělo žíti i v
paměti české mládeže“.
„Málo jest našinců, kteří stáli ve vědeckých službách indické vlády. Nejpřednějším byl zajisté moravský rodák Ferdinand Stolička. Jeho zásluhy o přírodovědecký výzkum asijských krajů jsou tak významné, že by jméno slavného Moravana mělo žíti i v paměti české mládeže“.
Takto vzpomíná cestovatel a cestopisný fotograf Josef Kořenský ve své publikaci „U cizích národů“ (1927) na svého slavného vrstevníka. Zatímco však bývalý učitel zeměpisu zemřel v Praze ve věku 91 let, Stolička měl osud mnohem pohnutější. V nedožitých 36-ti letech spočinul v kamenité půdě Malého Tibetu – Ladaku. O předčasném skonu tohoto cestovatelského workoholika se vedou dodnes debaty. Nemocné srdce, zánět míchy zkomplikovaný zánětem mozkových blan, tyfus nebo totální vyčerpání? Zjednodušeně lze říci, že následkem meningitidy je vlastně také otok mozku, což je stav podobný jedné z pokročilých forem vysokohorské nemoci. S dnešními znalostmi tohoto stavu lze konstatovat, že český přírodozpytec a zeměznalec zemřel pravděpodobně na nemoc, s jejímž nebezpečím dnes v Himálaji počítá každý trochu odpovědný turista.
Pitevní nález, který vypracoval lékař H. V. Bellew „Příčinou smrti bylo velké vypětí těla i ducha – jak při obtížném cestování, tak i přemýšlení a námaze mozku“ dnes působí spíše jako nekrolog. Vzpomínka na muže, který ještě den před smrtí ve výšce přes čtyři a půl tisíce metrů nad mořem přes silné bolesti hlavy a těžkou únavu zkoumal „jakési skály“.
Nevěřte pomníkům
Zastavme se na malém hřbitově v Lehu, městě ležícím v údolí řeky Indu (správní středisko oblasti Ladak). Tady odnesli přátelé Ferdinanda Stoličky jeho tělo. Indická koloniální vláda mu nechala vybudovat na důkaz úcty a obdivu k jeho práci honosný hrob. Jenom datum narození trochu „nesedí“. Fotím mramorovou desku na náhrobku tvaru obelisku, která hlásá narození 7.6.1838 (a údaj najdete i v několika zdrojích na internetu). Pokud si však vyhledáte rodný list v archivu Moravského zemského archivu Brno, zjistíte, že to bylo o měsíc později.
Stalo se tak v hájovně ležící nedaleko obce Bilany u Kroměříže. Stoličkové byl starý lesnický rod. Mladý Ferdinand však vystudoval německé gymnázium. Poté se přihlásil se na přírodovědeckou fakultu Vídeňské univerzity. Zde se nejvíce věnoval geologii. Ve třiadvaceti letech dosáhl doktorátu filosofie a nastoupil do služeb říšského ústavu Geologische Reichsanstalt ve Vídni jako mapující geolog. Pracoval zde dva roky, během nichž mapoval ve východních Alpách, v Uhrách, v Dalmácii. Stoličkovi však Vídeň nestačila. Nemohl tu uplatnit všechny své schopnosti, a proto přijal místo paleontologa ve Východoindickém státním geologickém ústavu, jehož byl zaměstnancem dvanáct let – až do své smrti. Publikoval pod jménem Stoliczka, ale svému národu se neodrodil, o rakouskou příslušnost moc nestál a hlásil se k Moravě jako ke své rodné zemi.
Pracoval tedy v Geological Survey of India (od 1863) a v letech 1868–73 také v Asiatic Society of Bengal jako sekretář její přírodovědné sekce. Uskutečnil dvě geologické expedice do Himálaje (1864 a 1865) a přírodovědeckou výpravu do Barmy, na Malajský poloostrov, Nikobary a Andamany (1869), na Kaččhský poloostrov (1871–72), do Dardžilingu (1872) a druhou cestu na Nikobary a Andamany (1873). V letech 1873–74 se jako přírodovědec účastnil T. D. Forsythovy politicko-obchodní mise do Čínského Turkestánu, při níž zkoumal geologii, faunu a flóru podél trasy cesty z ladackého Le do Kášgaru a v jeho okolí. Na zpáteční cestě prošel Vachánským údolím v Afghánistánu a překročil Pamír. Vyčerpán útrapami cesty skonal v ladackém Murghí 19.6.1874.
První Moravan…
Při pročítání tohoto bohatého curriculum vitae se zastavme v oblasti, kde i dneska po 150 letech od jeho první výpravy působí Moravané. Jeho tehdejší výzkumná cesta vedla z města Šimly, které se nachází pod dnešním Národním parkem Vysoké Himaláje. Výprava se vydala proti proudu řeky Spiti. V průsmyku Parangla se výprava skoro udusila v silné sněhové vichřici. Poté vystoupali do pětitisícových výšek, kde se před nimi objevila velká ledovcová pole a část nosičů utekla. Překonávali dravé horské bystřiny – až dvacetkrát za den – a ve stále nebezpečnějším terénu postupně prchali další nosiči. Stolička se musel vrátit. Geologicky však na čtyřměsíční cestě zmapoval rozsáhlé části pohoří. Zajímavé poznatky si přinesl i z dalších oborů, zejména z ornitologie a vůbec ze zoologie. Konal také pravidelná meteorologická pozorování.
Dnes toto území spadá pod správu indického státu Himachal Pradesh. Severněji se nachází Jammu a Kashmir s oblastí Ladak – místem posledního odpočinku našeho rodáka. Je to země starobylých lámaistických klášterů, vysokých hor a unikátní kultury tak podobné tibetské. Městečko Leh může připomínat zapomenutou podobu tibetské Lhasy. Najdete zde další české stopy v podobě kostela a školy Moravských bratří, kteří v 19. století dorazili z Německa.
…a další po něm
I v současnosti můžete najít mosty mezi La – dakem (zemí vysokých sedel) a Českou republikou. Právě ve zmíněném údolí Spiti pomáhá již několik let nezisková společnost MOST z Ostravy. Nedaleko města Kaza zajišťuje pomoc při stavbě ženského buddhistického kláštera linie Sakya. Stavba bude zároveň školou pro 40 mnišek, internátem, knihovnou a muzeem. Centrum napomůže k zachování tibetských i spitských tradic. Na stavbu přispěli čeští dárci od roku 2006 částkou téměř 800 000 Kč. Tím však výčet aktivit obecně prospěšné společnosti MOST nekončí. Ve Spiti i Ladaku formou adopce na dálku s názvem „Kmotrovství“ podporuje studia buddhistických mníšků v klášterech Ki, Tikse, Diskit, Komik a Namgyal v Dharamsale. Právě v těchto místech se zachovává původní forma tibetského způsobu vzdělání. Největší část pomoci štědrých Čechů však míří k Tibeťanům. Dětem v exilových školách, které utíkají ze země sněhu do Indie za vzděláním. Starým lidem, kteří byli v první vlně emigrantů po násilném obsazení Tibetu čínskou armádou. Tibetským nomádům. A pomoc proudí také přímo do tibetské školy ve východním Tibetu. I vy můžete projekty podpořit příspěvkem na účet programu Adopce na dálku – FIO banka č.ú. 2200249897/2010 nebo zasláním „ésemesky“ ve tvaru DMS PROTIBET na číslo 87 777 (cena 1 SMS je 30 Kč. Více informací lze najít na stránkách www.protibet.cz.
Obecně prospěšná společnost Most
Naším posláním je od roku 2004 podpora vzdělanosti a zlepšování životních podmínek tibetských dětí, tibetských seniorů, buddhistických mnichů a mnišek a nomádů. Zabýváme se rozvojovou pomocí v indickém Himálaji a Tibetu, podporujeme místní školy a řemeslné tradice. Pro českou veřejnost i školy pořádáme pravidelné kulturně vzdělávací akce jako každoroční Festival ProTibet, nabízíme přednášky, workshopy a výstavy.
Pár střípků na konec
Nechme na závěr opět promluvit pana Kořenského: „Památku svého člena uctilo i geologické oddělení kalkutského musea a zřídilo uprostřed tisícerých zkamenělin věrné poprsí Stoličkovo. Byl jsem blaženě rozechvěn, když jsem za pobytu v Kalkutě uviděl bronzový ten památník “.
Není to jediná připomínka zásluh statečného a vzdělaného rodáka. Kromě vědecké slávy se Ferdinand Stolička dočkal toho, že pronikl do vědecké nomenklatury. Přes svůj nízký věk byl váženým odborníkem své doby, dokonce se na něj v jednom díle odkazuje i sám Charles Darwin. Takže jen pár ukázek: jeden druh himálajského hlodavce nese jméno hraboš Stoličkův (Alticola Stoliczkanus). A ještě další dva savci: pavrápenec Stoličkův (což je netopýr), a bělozubka Stoličkova, toto jméno dostal nejmenší savec na světě, patřící do čeledi lejskovitých. Další jeho pomník v živočišné říši se týká pestře zbarveného ptáčka – pěnčíka Stoliczkana stoliczkana. Stolička popsal ještě jiný ptačí druh, a to bramborníčka pouštního (Saxicola macrorhynchus, Stoliczka), žijícího v indickém Rádžasthánu. Existuje i poddruh agamy, což je ještěr, jmenuje se latinsky Laudakia stoliczkana stoliczkana, jakož i několik druhů bezobratlých, pojmenovaných rovněž jménem tohoto badatele od Kroměříže. V rodném městě najdete ulici Stoličkovou.
V červnu 2008 vyšla emise příležitostných poštovních známek „Cestovatelé“, kde je Stoličkův portrét doplněn horami v dálce. Horami, které mu byly láskou i osudem.
Více než 3300 iráckých dětí na územích osvobozených od
takzvaného Islámského státu se mohlo vrátit do škol díky aktivitám
organizace Člověk v tísni.
Více než 3300 iráckých dětí na územích osvobozených od takzvaného Islámského státu se mohlo vrátit do škol díky aktivitám organizace Člověk v tísni.
Oblast Zumar v provincii Ninive na severu Iráku ovládli v polovině roku 2014 bojovníci z takzvaného Islámského státu. Před boji a násilím utekly desetitisíce lidí do bezpečnějších oblastí země. Na konci roku 2014 se kurdským jednotkám podařilo zatlačit radikály a posunout bojovou frontu. Po měsících vyhnanství se mohli vnitřní uprchlíci pomalu začít vracet domů. Měsíce bojů zanechaly často zničené domovy a infrastrukturu. V troskách zůstalo i zdejší vzdělávání. Člověk v tísni (ČvT) proto v polovině roku 2015 s podporou Dětského fondu OSN (UNICEF) a Ministerstva zahraničních věcí ČR pomohl vybavit 12 zdejších škol, 3350 dětem poskytl školní pomůcky a zajistil pro ně mimoškolní aktivity, 120 učitelům dal potřebné učební materiály a 160 učitelů vyškolil v základních výukových dovednostech a poskytování základní psychosociální podpory.
Podobně jako v Česku i v Iráku se blíží konec školního roku a třináctiletá Dunya Ghazi oblečená ve školní uniformě jde společně se svojí kamarádkou Zainab na jednu z posledních hodin matematiky. Školu mají jen 20 minut pěšky od domova, tak chodí pravidelně spolu. Ještě před rokem to ale vypadalo, že do školy vůbec chodit nebudou. Dunya žije se svými sourozenci a rodiči ve vesnici Talmous v okrese Zumar. Kvůli útokům ozbrojenců z tzv. Islámského státu, který od počátku roku 2014 okupuje značnou část země, museli z domova na čas utéct. „Museli jsme se odstěhovat, tady už kvůli útokům ISIS nebylo bezpečno. Vzal jsem manželku a děti a utekli jsme do sousední provincie Dohuk,“ vypráví Dunyin otec Ahmad Gazi. Po měsících vysídlení se mohli vrátit domů. Nyní je v Zumaru relativně bezpečno. Až na pozůstatky bojů, jako je nevybuchlá munice, která již zranila několik lidí včetně dětí.
Školní pomůcky i psychosociální podpora pro traumatizované děti
ČvT pomáhá navrátilcům do provincie Ninive na severu Iráku od poloviny roku 2015. „Tito lidé byli často násilně vyhnáni ze svých domovů, a když se po několika měsících na útěku vrátili zpět, našli své vesnice a domy v dezolátním stavu,“ popisuje situaci Naďa Aliová z Člověka v tísni. „Zaměřujeme se zde především na obnovu vzdělávacího systému, podporu učitelů a návrat dětí do škol. Působíme celkem ve 12 školách, což je dokonce o dvě školy více, než jsme původně plánovali,“ říká Naďa Aliová. „Vysvětlujeme rodičům, jak je chození do školy pro jejich děti prospěšné. Během několika měsíců jsme navíc vyškolili 160 učitelů v metodách psychosociální podpory pro traumatizované děti, psychologické první pomoci a řešení konfliktů. Učitelé jsou teď schopni lépe s dětmi komunikovat během výuky a organizují pro ně mimoškolní aktivity. Dále také rozdáváme školní pomůcky, které dostalo již více než 3 300 dětí,“ dodává.
Vzdělání je důležité pro budoucnost všech dětí
ČvT se snaží dětem, jako je Dunya, umožnit návrat do běžného života a vytvořit co nejlepší podmínky pro jejich budoucnost. „Do školy chodím moc ráda, protože jsem si tam našla kamarády,“ říká Dunya. „Škola je také důležitá, abychom uměli číst a psát. Nejradši mám matematiku, protože můj táta je učitelem matematiky. Jednou bych chtěla jít na univerzitu a být jako on. Letos jsem se hodně snažila a budu mít samé dobré známky. Za dobré známky asi dostanu i nějaký dárek.“ Když zrovna Dunya není ve škole, dělá si domácí úkoly s kamarádkou Zainab, hraje venku fotbal s ostatními dětmi nebo tráví čas se svými čtyřmi sourozenci.
Současný vzdělávací systém v Iráku se kvůli vysoké míře přesidlování a humanitární krizi potýká také s nedostatkem školního personálu. Řada učitelů musela odejít. Ti, co setrvávají a pokračují ve své práci, často dostávají výplaty až s několikaměsíčním zpožděním. To popisuje i Ahmad Gazi, který učí matematiku v dívčí škole Talmous, kam chodí jeho dcera. „Kvůli současné krizi nemá stát na výplaty. Školy nutně potřebují odborný personál a já jsem učitel. Potřebuji ale z něčeho žít, mám pět dětí a musím živit rodinu. Nedostatek peněz je pro nás teď vážný problém,“ říká Ahmad. ČvT se snaží zlepšovat podmínky i pro místní učitele. Vedle odborných školení jim poskytuje také potřebné učební materiály, které již obdrželo celkem 120 učitelů v deseti školách.
Pomoc je možné posílat přímo na konto sbírky SOS Sýrie & Irák 92329232/0300 nebo pomocí DMS ve tvaru DMS SYRIE na číslo 87777 Platbu kartou můžete provést ZDE. (Svůj dar si také můžete odečíst z daní)
I přes konec školního roku práce ve školách pokračuje
Příchodem prázdnin úspěšný projekt ČvT na severu Iráku nekončí. „Se začátkem léta začínají prázdniny i pro děti v Iráku. Naše pomoc tím ale ani zdaleka nekončí. Máme dva měsíce na to, abychom opravili dalších pět škol. Navíc budeme i po dobu prázdnin organizovat mimoškolní aktivity, do kterých se mohou zapojit všechny děti z okolí,“ vysvětluje Naďa Aliová „Jedná se o nejrůznější hry, tvůrčí dílny a sport. Děti tak stráví čas se svými vrstevníky, což jim pomáhá mimo jiné lépe zvládat složité životní situace. Nezapomínáme ani na rodiče. Přes léto budeme mluvit s rodiči dětí, které do školy nechodí, zjišťovat jejich důvody a pracovat na zlepšení,“ dodává. Před začátkem roku také ČvT znovu spustí úspěšnou kampaň, která běžela již vloni, nazvanou Zpět do školy.
Podle údajů OSN se v Iráku aktuálně nachází více než 3,3 milionů vnitřních uprchlíků, kteří čekají, až se budou moci vrátit domů. Situace v zemi je vážná. Přes 10 milionů Iráčanů, to je téměř každý čtvrtý, je odkázáno na humanitární pomoc. Polovinu z toho tvoří děti. ČvT pracuje v Iráku od roku 2003. Tato pomoc je možná pouze díky podpoře české veřejnosti, která přispěla do sbírky SOS Irák a prostřednictvím Klubu přátel Člověka v tísni. Institucionální pomoc poskytuje OSN prostřednictvím Dětského fondu UNICEF a Ministerstvo zahraničních věcí ČR. Člověk v tísni děkuje všem dárcům za jejich podporu.
V létě jsem se rozhodl vyrazit pomáhat s Brontosaury do Malého
Tibetu. Výuka matematiky ve vesnici Mulbekh byla pro mě obrovská změna
oproti všednímu životu a příležitostí přeskupit si vlastní žebříček
hodnot.
Na Brontosaury v Himálajích jsem narazil náhodou při plánování letošní dovolené. Smyslem projektu je podpora výuky a pomoc se stavbou internátu ve škole Spring Dales Public School v malé vesnici Mulbekh v indickém Ladakhu. Škola si klade za cíl poskytovat kvalitní vzdělání s důrazem na ladackou kulturu a také zastavení odlivu mladé generace do zbytku Indie. Myšlenka udělat něco dobrého ve mě začala hlodat, ale ve skutečnosti jsem pociťoval mírnou skepsi. Pochybnosti se však rozplynuly hned po prvním setkání s vedoucím projektu Jirkou Sázelem a se všemi ostatními lidmi, kteří se v projektu angažují. Od této chvíle jsem byl pevně rozhodnut přiložit ruku k dílu. Neoslovili mě však pouze lidé zde v Čechách, ale hlavně sám ředitel školy Norbo. Právě on před několika lety inicioval kontakt s českou dobrovolnickou organizací Brontosaurus a on má také zásluhu na pozitivních dopadech celého projektu. Zbývalo projít tvrdým přijímacím pohovorem a stal se ze mě učitel matematiky prvního stupně, který měl navíc 2 týdny žít v ladacké rodině podle jejich zvyklostí.
Co to Ladakh vůbec je? Sám jsem o něm nikdy neslyšel, a proto mi hned přišel jako ideální cíl k návštěvě. Ladakh je malá provincie (o něco větší než ČR) v republice Jammu & Kashmir v severozápadním cípu Indie. Celé území Ladakhu pokrývá vysokohorská poušt ve výšce 3500 až 7000 mnm. Hranice jsou tvořeny hřbety Himálaje, Karakoramu a údolím Indu. Celkově se jedná o dost nehostinné, ale velmi krásné místo k životu. Nalézá se tam druhé nejchladnější trvale obývané místo na světě Drass. V zimě je běžně –40, skoro tam neprší, všude jsou vysoké hory, vegetace roste pouze kolem řek a na svědomitě zavlažovaných polích. O to více v něm žijou zajímaví lidé. Majoritním náboženstvím v Ladakhu je tibetský Buddhismus a prakticky vše vypadá a je jako v samotném Tibetu. Proto také označení Malý Tibet. Jedná se bohužel o jediné místo na světě, kde není tibetská kultura nikým potlačována. Ladakh a vlastně podstatná část státu Jammu & Kashmir je důvodem územních sporů s Čínou a hlavně Pákistánem. Místo hranic jsou v Kašmíru a Ladakhu pouze linie kontroly, protože na jejich území si dělají nárok všechny tři státy. Toto je důvodem silné přítomnosti indické armády, což je paradoxně pro místní obyvatele vítaný zdroj peněz. Do poloviny 70 let byl Ladakh uzavřen neindickým turistům. Dnes je však turismus dalším zdrojem obživy a sami Indové říkají, že je to ráj na zemi. S okolím je Ladakh spojen letecky a nejvyššími sjízdnými sedly na světě. Těžké kamiony se běžně šplhají do výšek přes 5000 mnm. Ovšem pouze od června do září, protože po zbytek roku jsou průsmyky pod oponou sněhu a mrazu. Obyvatelé se tak musí na dlouhou zimu náležitě zásobit.
Před cestou jsem se zúčastnil několika setkání s ostatními dobrovolníky, podílel se na organizaci a hlavně se připravoval na výuku samotnou. Nikdy jsem nic podobného nedělal, takže jsem se na půl roku ponořil do didaktických knížek, článků o metodikách výuky a tvorby podkladů do jednotlivých hodin. Na konci června přišel den odletu a já se ocitl v letadle nad krajinou, kterou jsem nikdy neviděl. Barevně dominuje žlutá s azurově modrou a bílá barva sněhu na všudy přítomných vrcholcích Himálaje a Karakoramu. Pohled z letadla na K2 byl další důkaz, že jsem správně.
Prvních pár dní jsme se kultůrně a výškově aklimatizovali v hlavním městě Leh, který je ideální vstupní bránou do Ladakhu. Dnes je v Lehu již velmi rozvinutá infrastruktura pro turisty. Nespočet hotelů, cestovních kanceláří a restaurací bohužel snižuje jeho autentičnost. Navzdory tomu je v tam krásný Leh Palace, Shanti Stupa, Namgyal Tsemo Gompa, bazar plný barevných lákadel, ulice voní indickým kořením, všude je mumraj bavících se lidí, všichni se usmívají, zdraví, chtějí se přátelit a samozřejmě nabízejí k prodeji všechno možné. Krávy se mísí s babičkami ověšenými nůšemi, royal anfieldy se předhání s auty a povozy…hello my friend, how are you, where are you from? slyšíme na každém rohu… Před odjezdem do Mulbekhu jsme ještě stihli navštívit Mask vestival v Hemis gompě, což je jeden z největších místních klášterů. Za povšimnutí stojí také tibetská výzdoba a oblečení. Barevností látek se obyvatelé snaží kompenzovat jednotvárnost okolní přírody. Naše tmavá šeď obleků a kostýmků se zde naštěstí v menšině.
Samotný přesun do Mulbekhu je na celý den jízdy autem. Nám se to i s návštěvou Lamayuru gompy podařilo stihnout za 5 hodin. Měli jsme řidiče, který se nebál a po cestě plné výmolů, stěrku, kamení, nepřehledných úseků, hlubokých strží, protijedoucích kamiónů skoro letěl. Celkově cesty vypadají uplně jinak než tady. Na asfaltu se většinou teprve pracuje, všude řádí amatérští závodníci, všichni troubí, a hlavně nikdo neví co je za příští zatáčkou. Nehody jsou ale ojedinělé. Kde není nadmíru pravidel, tam se lidé chovají více zodpovědně a ve výsledku vše funguje lépe. Ladakh má také lék na dodržování rychlosti v obci. Je to jednoduché, stačí tam cestu vůbec nemít. Tankodromem se jede skutečně pomalu. K povšimnutí stojí i nápisy na značkách. Love me honey, but no so fast je důkaz, že smysl pro černý humor nemají pouze Češi. Vozový park vypadá také úplně jinak než u nás. Nejmenší Suzuki, Taty a Fabie se prodírají po cestách, na které by nestačily ani naše SUV. Další důkaz že vše je pouze o schopnostech lidí a ne věcí. Kolem cest je bohužel vidět i krutá realita. Na spojnici Leh-Šrínagar pracují asfaltéři z Nepálu. Celý den topí pod kotlem gumáky, čichají chemikálie, prach a pokládají toxický koberec, aby se usnadnil transport po této dopravní páteři. Po práci spí rovnou pod stroji nebo ve stanech nad vysokými srázy. Netušil jsem, že existují země, odkud se musí jezdit do Indie za výdělkem.
Po příjezdu jsme se ihned stali atrakcí číslo jedna. Mulbekh tvoří pár desítek domů v údolí Wakha, kde je skupina Evropanů největší pozdvižení za celý rok. Ihned se vynořily děti, které nás již týdny netrpělivě vyčkávaly. Lidé jsou ale velmi nesmělí, usmívají se, zdraví, ale sami si nedovolí nás oslovit nebo se k nám přiblížit. Tento počáteční ostych se v průběhu podaří jakž takž odbourat. Zítra je hned vyučovací den a tak se pouštíme do příprav a seznamování se se školou.
Areál školy tvoří budovy druhého stupně, školky, ředitelny, velké assembly hall, knihovny, hřiště, dalajlamova osobního pokoje, rozestavěného internátu a energo stanice se solárními panely. První stupeň bohužel chybí, protože se zřítil a z jeho trosek byla postavena ředitelna. Nejmenší děti se proto musí učit venku. Vybavení školy je velmi jednoduché. Prosté lavice, staré tabule, koberce pro venkovní výuku, pár psacích pomůcek, staré počítače v učebně informatiky a občas fungující internet. Děti nosí uniformy, velké baťohy s chatrnými učebnicemi, jedním sešitem pro všechny předměty a penálem. Nemají to co děti u nás, ale na druhou stranu se mnohem více smějí, lační po výuce, za všechno jsou velice vděčné a neremcají. Na všudy přítomný úsměv a good morning Sir budu vzpomínat celý život.
Školní den začíná v 10 ranním shromážděním v assembly hall. Děti půl hodiny zpívají indickou hymnu, we shall overcome, modlí se a prezentují novinky. Celé ranní setkání je v trochu vojenském duchu, ale na druhou stranu lze vidět soudržnost celé komunity. Starší děti se starají o menší a vše organizují. Výsledky hesla “Education is the soul of the society” jsou zde vidět na každém rohu. V 10:30 se děti rozutečou do svých tříd a nám začíná výuka. 2 x hodina a půl s krátkou přestávkou jsou sice náročné, ale neuvěřitelně nás naplňují. Děti se předbíhají k tabuli, děkují za domácí úkoly, pilně pracují, občas zlobí a hašteří. O přestávkách si s námi hrají, pomáhají nám s pomůckami, chtějí se nechat nosit, fotit a neustále nás pozorují. Od prvního momentu jsme si děti zamilovali.
Naše výuka probíhá venku, a proto pořád bojujeme se sluncem a silným větrem, který nám kosí tabuli a dětem rozfoukává papíry a sešity. Zajímavostí je, že v zimě se situace obrací, protože kvůli nedostatku dřeva a peněz se ve škole netopí a výuka je možná jenom díky tomu, že na přímém sluníčku se děti vyhřívají na cca –10 stupních. Prý se v tom dá pohodlně i psát. Učíme v angličtině, což je zejména v první třídě problém. Naštěstí máme k dispozici pohotovou místní učitelku Stanzin, která nám s komunikací pomáhá. Jazyky jsou palčivým problémem celého systému výuky. Děti jimi bohužel tráví moc času. Od první třídy se učí anglicky, bhoti (ladačtina) a Hindi. Aby toho nebylo dost, tak učebnice mají v jazyce a písmu urdu. Navíc se jim poslední rok ve škole vše přepne do angličtiny, protože další vzdělání je pouze v ní.
Svou výukou jsme nechtěli narušit curriculum, a proto jsme mu přizpůsobili své lekce. Na druhou stranu jsme se snažili, aby všechny hodiny byly zajímavé, takže jsme hráli hodně didaktických her a pracovali se zábavnými samostatnými úlohami. Naše příprava z Čech se samozřejmě musela za pochodu neustále přizpůsobovat aktuální situaci, ale to je asi běžné všude. Děti jsme možná trochu podcenili, protože čísla a základní početní operace zvládaly vcelku dobře, takže jsme do výuky zařadili více logických úloh a náročnějších aktivit. Naučili jsme je například sudoku nebo měřit metry z Ikey. V Mulbekhu jsme ovšem netrávili veškerý čas pouze ve škole.
Po obědě jsme měli cca 2 hodiny čas na relax a přípravu na další den a v 15:30 si nás děti odváděly domů. První den jsme se postavili do řady a děti si mohly vybrat, koho by na týden chtěly domů. Jako na koňském trhu. Nás si vybrala mladá slečna Stanzin a poté chlapec Rundup. Pobyt v tibetské rodině byl pro nás velký zážitek. Každé odpoledne se seběhly děti ze sousedství a hrály se hry, chodilo se na výlety po okolních horách a svatých místech. Nikdy jsem snad tolikrát nehrál pexeso a člověče nezlob se. Jednou dokonce se sedmi dětmi naráz. Jak se večery blížily k půlnoci, tak se debaty klonily k tématům života v Ladakhu a Čechách. Snažili jsme se vyvracet představy, že u nás je všechno jako v klipech z MTV, popíjeli slaný čas, smáli se, fotili, vyzvídali detaily z ladackého života a samozřejmě jedli. Jídlo byla kapitola sama pro sebe. Stručně řečeno je tradiční ladacká strava mouka na všechny způsoby. Což bylo většinou chutné, až na syrovou mouku s máslem a mlékem. Při této snídani jsme si museli představovat vajíčka nebo rohlíky s marmeládou Kromě tradiční ladacké stravy jsme dostávali i indická jídla, hlavně rýži, dušenou zeleninu na chuť sušenky všeho druhu. Denní cyklus pro nás byl trochu náročný, protože je poplatný tvrdé práci na poli, a tak se vstávalo brzy a chodilo spát pozdě. Večeře v 11 a hraní pexesa v 7 ráno bylo běžné. To ovšem nemělo vliv na to, že celý pobyt v rodině byl plný krásných malých nedorozumění a kouzelných situací. Pro mě osobně to byla obrovská zkušenost.
Cesta z a do školy byla někdy dlouhá (některé rodiny bydlí i hodinu a půl daleko), což jsme občas řešili stopováním kamioňáků. Vždy úspěšně, protože lidé si zde pomáhají. Jeden malý postřeh. Při večerních procházkách vesnicí mě nejvíce zaujalo, s jakou tichostí se místní lidé pohybují. Kolikrát jsem měl pocit, že jsem sám, ale opak byl pravdou. Lidé se po pěšinkách a uličkách neslyšně přesunují mezi políčky a domovy. Časté Jullay (dobrý den, děkuji, ahoj, na shledanou, prosím) je toho důkazem. Je tady prostě živo.
14 dní utekly jako voda. O víkendu jsme ještě stihli oslavit s místní komunitou dalajlámovy narozeniny, jet s dětmi na dvou denní piknik do hor, zdolat bezejmenné himálajské vrcholy, tančit/pařit s dětmi, uspořádat představení pro rodiče a bohužel se i rozloučit. Snad zase někdy příště…
Když vše shrnu, tak přínos ve svém působení vidím hlavně v mezikulturní výměně a v úsměvech na tvářích dětí. Pro mě osobně byl pobyt obrovská změna oproti všednímu životu a možnost přeskupit si žebříček hodnot. Škola a Ladakh samotný zůstanou navždy v mém srdci… snad se tam ještě jednou vrátím.
Chcete taky jet do vesnice Mulbekh pomáhat jako dobrovolník? Více se dozvíte na webu www.brontosaurivhimalajich.cz. Brontosauři v Himálajích odborně a finančně pomáhají v rozvoji školy ve vesnici Mulbekh v Malém Tibetu (Ladakh, sev. Indie). Jsou jedinou českou neziskovkou, jejíž rozvojový projekt sponzoruje 14. Dalajláma.
Při letošním dzudu se teploty přes den pohybovaly okolo mínus
25 °C a v noci klesaly až na mínus 40 °C. Velké množství
sněhu a silné vrstvy ledu pokryly většinu pastvin.
Šestnáct z jednadvaceti mongolských provincií zasáhl extrémní mráz zvaný dzud. Při letošním dzudu se teploty přes den pohybovaly okolo mínus 25 °C a v noci klesaly až na mínus 40 °C. Velké množství sněhu a silné vrstvy ledu pokryly většinu pastvin. Kvůli těmto extrémním podmínkám již zemřelo více než 200 000 kusů hospodářských zvířat. Stáda jsou přitom pro mongolské pastevce často jediným zdrojem obživy. Podle údajů Mezinárodní Federace Červeného kříže (IFRC) již dzud zasáhl téměř 965 000 lidí. Člověk v tísni (ČvT) proto spolu s EU a Charitou ČR pomáhá lidem v provinciích Süchbátar, Chenti, Dornod a Dornogobi na východě Mongolska. Nejzranitelnější rodiny, které přišly o svá zvířata, dostávají potravinové balíčky. Díky potravinové pomoci mohou přečkat nejkritičtější období, než se budou moci věnovat obnově svého živobytí.
„Vloni zažilo Mongolsko extrémně suché léto, po kterém obvykle přichází dzud. Společně s dalšími mezinárodními humanitárními organizacemi jsme proto od začátku zimy mapovali a vyhodnocovali situaci a konkrétní potřeby na místě,“ říká regionální koordinátor ČvT pro Asii Petr Drbohlav. „V současné chvíli řídí naši pracovníci na místě distribuci potravinových balíčků pro nejzranitelnější rodiny ve dvou provinciích na východě země,“ dodává s tím, že ČvT pomáhal mongolským pastevcům už při posledním dzudu v zimě 2010 a od té doby má v Mongolsku stálou kancelář s rozvojovými programy.
Nedostatek zásob
Třiatřicetiletý otec dvou dětí Zorigtbaatar Baasanjav se živí jako pastevec. Před dzudem mělo jeho stádo zhruba 165 kusů. Letošní mrazy ho připravily o více než 30 zvířat. „Na zimu jsem se snažil připravit a nachystat si velké zásoby sena a krmiva. Nezažil jsem ale dzud v předešlých letech, takže pro mě letošní zima byla extrémně náročná. Všechny zásoby jsou pryč. Nyní nemám seno ani dostatek peněz na jeho nákup,“ říká Baasanjav. „Jídlo od Člověka v tísni nám pomůže přečkat tohle těžké období. Pomoc se nám opravdu hodí. V budoucnu bych si pak rád pořídil nový dobytek, abych se mohl postarat o svou rodinu,“ dodává. Doprovází ho syn Nomin Erdene, který již ve svých pěti letech umí jezdit na koni a vypráví, jak ho baví život se zvířaty na venkově.
Mnoho mongolských pastevců, kteří kvůli drsným mrazům přijdou o svá stáda, se vydává hledat obživu do jurtovišť na okraji hlavního města Ulánbátar. Tam pro ně ale většinou není dostatek vhodné práce a kromě extrémní chudoby doprovází zdejší život další sociální problémy. Proto se většina místních kočovných pastevců stále nechce svého způsobu života vzdát a v odchodu do města nevidí řešení svých problémů.
Jako například jednačtyřicetiletý Gantsog Lhagvasuren, otec čtyř dětí. Aby mohl uživit svou početnou rodinu, choval koně, kozy, skot a ovce – celkem 100 zvířat. Letošní dzud ho připravil téměř o polovinu z nich. „Takhle krutou zimu jsem ještě nezažil. Zemřelo mi 40 zvířat. Ale věřím, že se nám opět podaří postavit se na vlastní nohy a žít bez cizí pomoci. I kdyby mi zbylo už jen pět koz, tak se do města nepřestěhuji. Co bych tam dělal? Já se radši budu starat o své stádo, to umím,“ říká Gantsog Lhagvasuren. „Moje děti se jednou budou moci rozhodnout, zda budou chtít pokračovat také jako pastevci,“ dodává. Jeho nejmladší sedmiletá dcera Ganzul vesele přitakává: „Já bych nechtěla bydlet ve městě. Budu žít stejně jako můj táta a máma.“
ČvT začal v Mongolsku pracovat během dzudu v roce 2010, kdy zemi postihly nezvykle kruté mrazy, při nichž zahynulo téměř 9 milionů kusů dobytka. Rodinám pastevců byla poskytována finanční i materiální pomoc, díky které mohly obnovit své zemědělské živnosti a připravit se na další, pravděpodobně opět velmi tuhé zimy. Od roku 2011 má ČvT v Mongolsku stálou misi. Podporoval střední odborné vzdělávání a drobné zemědělství, zlepšení dostupnosti a kvality zdravotnických služeb v odlehlých venkovských oblastech, vzdělávání prostřednictvím dokumentárních filmů nebo využívání vlny jako stavebního izolačního materiálu. Pomoc ČvT v Mongolsku probíhá ve spolupráci s Charitou ČR díky podpoře Evropská komise. Také díky podpoře české veřejnosti, která přispěla prostřednictvím Klubu přátel Člověka v tísni. Člověk v tísni děkuje všem dárcům za jejich podporu.
Člověk v tísni pomáhá na východě Mongolska pastevcům, které zasáhly extrémní mrazy dzud
Člověk v tísni pomáhá na východě Mongolska pastevcům, které zasáhly extrémní mrazy dzud
Člověk v tísni pomáhá na východě Mongolska pastevcům, které zasáhly extrémní mrazy dzud
Kromě tradiční ladacké stravy jsme dostávali i indická jídla, hlavně rýži, dušenou zeleninu na chuť sušenky všeho druhu. Denní cyklus pro nás byl trochu náročný, protože je poplatný tvrdé práci na poli, a tak se vstávalo brzy a chodilo spát pozdě. Večeře v 11 a hraní pexesa v 7 ráno bylo běžné. To ovšem nemělo vliv na to, že celý pobyt v rodině byl plný krásných malých nedorozumění a kouzelných situací. Pro mě osobně to byla obrovská zkušenost.
