Ať už jste zkušení kosmopolitní lyžaři, kteří se rádi prohánějí
po zahraničních prvotřídních a hlavně mnohakilometrových sjezdovkách,
nebo jste tzv. tuzemský lyžař, který chce konečně vyzkoušet mnohými
opěvované velehory, přečtěte si následující tipy na lyžařské
destinace se skvělým zázemím a přátelskými obyvateli.
Ať už jste zkušení kosmopolitní lyžaři, kteří se rádi prohánějí po zahraničních prvotřídních a hlavně mnohakilometrových sjezdovkách, nebo jste tzv. tuzemský lyžař, který chce konečně vyzkoušet mnohými opěvované velehory, přečtěte si následující tipy na lyžařské destinace se skvělým zázemím a přátelskými obyvateli.
Francouzské Val Cenis
Savojské Alpy a středisko Val Cenis na hranici Itálie a Francie okouzlí milovníky krásné přírody a profesionálního servisu. Středisko se nachází na okraji národního parku Vanoise a místní údolí lemují malebná městečka s kamennými domky a zvonicemi.
Široká možnost cenově přijatelného i luxusního ubytování a variace sáhodlouhých sjezdovek činí z Val Cenis vyhledávanou lokalitu, ale i v plné sezóně se v rozsáhlém areálu skoro nepotkáte s ostatními lyžaři. Nadmořská výška až 2800 m. n. m činí z tohoto idylického místa jistotu, co se týče sněhové nadílky, od prosince do dubna. Val Cenis uspokojí jak náročné tak začínající zimní sportovce.
Rakouský ledovec Kaunertal
Ti Rakušané se ale mají, že? Takové možnosti lyžařského vyžití na ledovcích v jiných zemích jen tak nenajdete. Kdo vyzkoušel jízdu na nadýchaném sněhu a přitom si v tričku opaloval vybledlou kůži, většinou nechce zkoušet už nic jiného. Ovšem i v teplejších měsících nebo při předsezónním lyžování si na ledovec přibalte kvalitní prodyšné outdoorové oblečení. Letos vyrazte na méně známý ledovec Kaunertal, kde znalci oceňují menší „profláklost“ a tudíž minimální fronty.
Kaunertal patří k těm ledovcům s nejvyšší nadmořskou výškou. Je pouhých 600 km od Prahy a proto stojí za to objevit jeho sjezdovky a impozantní výhledy. Ze stanice osmisedačkové kabinové lanovky ve výšce 3160 m. n. m. pohlédnete na švýcarské Alpy i italské Dolomity.
Středisko se stále rozvíjí a momentálně zde naleznete 40 km tratí spíše pro pokročilé sjezdaře. Návštěvníci si vychvalují i spoustu freeridových možností, snowparky a přívětivé prostředí pro rodiny, jejichž ratolesti do sedmi let lyžují zdarma.
Italské Trentino
Oblast Trentina nabízí 13 rozsáhlých lyžařských areálů, pohodlně propojených do větších celků, mezi kterými lze přejíždět, a nemusíte se tedy uvazovat striktně na jedno místo. Při volbě jakéhokoliv střediska nešlápnete vedle. Nadstandartní vyžití zde najdou i běžkaři.
Italské Dolomity jsou rovněž ideálním prostředím k vyzkoušení skialpinismu, který má v této oblasti dlouhou tradici. Dnes už se na běžné lyže nenatahují tulení pásy, ale používá se moderní vybavení – tedy speciální skialpové boty a lyže. Můžete vyrazit se zkušenými horskými vůdci na tematické okruhy např. po pevnostech z 1. světové války nebo po nejznámějších vrcholech.
Příjemným bonusem, který dokoná bezchybný zážitek z lyžování, je místní gastronomie a alternativní aktivity jako túry na sněžnicích, projížďky na saních a psích spřeženích, stejně jako wellness centra a lezecké sněhy pro případ špatného počasí.
Náš sofistikovaný počítač karmy u jednotlivých článků vybral
deset nejlépe hodnocených článků za rok 2012. Články vám pro
připomenutí přinášíme v malém souhrnu.
Náš sofistikovaný počítač karmy u jednotlivých článků vybral deset nejlépe hodnocených článků za rok 2012. Články vám pro připomenutí přinášíme v malém souhrnu.
Díky všem autorům (nejen těm z vybraných článků) za prima spolupráci v roce 2012 a díky i všem čtenářům.
Vybrané články v abecedním pořadí:
Albánie: Prokleté Alpy
Albánií se od severu k jihu táhne pás hor. Ty nejvyšší jsou v severní části země na hranicích s Černou Horou. Albánci jim říkají Albánské Alpy, ale používá se pro ně i jiný název – Prokletije. Obě jména mají své opodstatnění.
Sabah, „Země pod větry“, tak zní název jedinečného domova slona trpasličího (Elephas maximus borneensis), území státu Malajsie, který se nachází na severu Bornea, a často ho protínají tajfuny zuřící v oblasti blízkých Filipín.
Jako asi každý člověk podléhám tu a tam všelijakým trendům a nejsilnějším vlivům okolí. Dnes se kupříkladu já i moji vrstevníci ze všech stran dovídáme, že bez vynikající znalosti cizího jazyka/jazyků a bez zkušenosti s pobytem v zahraničí jsme v budoucnu zcela jistě ztracení. Proto jsem se před časem rozhodla, že opráším svou angličtinu a vycestuji na stáž ještě před dokončením studií.
Indonésie je největší souostrovní republika, kterou tvoří tisíce ostrovů, kde můžete najít všechno, o čem jste v dětství četli v dobrodružných knížkách. Navštívit všechny rovníkové ostrovy od Sumatry, až po Irian Jaye, je zcela nemožné. Stejně tak vybrat ty nejpřitažlivější, které po staletí obdivují cestovatelé celého světa.
Přenášíme se o více něž třicet let zpátky, na konec sedmdesátých let minulého století. Svět byl rozdělen takzvanou železnou oponou na kapitalistický Západ a socialistický Východ. Navzdory všemu, co tato doba přinášela, lidé v tehdejší ČSSR rádi cestovali.
Je neděle 26. března odpoledne, poslední den jednoho z nejživějších svátků v Rusku. Maslenica je v plném proudu. Lidé tančí na hudbu, která roztančí snad každého. Mrznou ve frontách na medovinu a bliny, hrají volejbal na sněhu a v parku u stolečků hrají šachy, jako by se nechumelilo.
Tanzánia, krajina Východnej Afriky, krajina prekrásnych prírodných scenérií, rozmanitej fauny a flóry, miesto na Zemi, na ktorom sa čas akoby zastavil. Krajina usmiatych a veselých ľudí… aj napriek chudobe, v akej žijú.
Přistáváme večer na letišti v Nairobi. Na základě informací z webu sleepinginairports.net by se zde mělo dát přespat. K mému drobnému překvapení příletová hala není větší než vlakové nádraží na maloměstě a protože je otevřené, je tu nepříjemná zima.
Pokud patříte mezi milovníky hor, ale nějaké pěti- a vícedenní túry po rozeklaných hřebenech s těžkým batohem na zádech vám nejsou přímo po chuti, je pro vás tenhle pohodový výlet na dvě noci ideální.
Tušetie je pro mne probuzení se v rozkvetlé louce. Východ slunce za skalními štíty a hra světel a stínů na strmých svazích hor. Dusot koňských kopyt a mihnutí jezdce cválajícího kamsi do neznáma. Zvonky ovcí a štěkot ovčáckého psa. Pozvání do skromného obydlí na mateřídouškový čaj.
Sychravé dny tuzemského podzimu můžete vyměnit za prohřátý tropický
vzduch jen po několika hodinách letu. Co takhle spojit Srí Lanku a Maledivy
v jeden zájezd a poznat ostrov, jehož chuť k vám možná každé
ráno promlouvá z šálku cejlonského čaje?
Nádherná příroda, bohaté kulturní dědictví, zajímavá současnost a luxusní zázemí. Do těchto několika bodů se dá shrnout to, co nabízí pro našince dovolená na Maledivách nebo dovolená na Srí Lance.
Sychravé dny tuzemského podzimu můžete vyměnit za prohřátý tropický vzduch jen po několika hodinách letu. Co takhle spojit Srí Lanku a Maledivy v jeden zájezd a poznat ostrov, jehož chuť k vám možná každé ráno promlouvá z šálku cejlonského čaje?
Během osmi dnů načerpáte zážitky i informace, za což si zasloužíte odměnu v podobě relaxace v luxusním resortu na Maledivách. Zní to jako pohádka? Vězte, že ji můžete prožít během zájezdu na Srí Lanku s pobytem na Maledivách.
Tam, kde se sklízí cejlonský čaj
Ostrov čajovníkových plantáží a nádherných památek – Srí Lanka – patří právem k místům, kam stojí za to se vypravit. Srí Lanka – v překladu Krásná země – je známá rozmanitostí přírody i zachovalým kulturním dědictvím buddhismu a hinduismu. Zkušení průvodci vás pozvou k navštívení čtyř památek UNESCO. Patří k nim Polonnaruwa, nejstarší královské město, jeskynní chrámy v Dambulle i město sinhálských králů Kandy. Ani osmý div světa – zbytky paláce Sigiriya, nelze vynechat. Být na Srí Lance a minout tento překrásný komplex zahrad, fontán a vodních nádrží na Lví skále by bylo trestuhodné.
Hmotné památky jsou však jen částí bohatství, jež je možné na Srí Lance poznat. K ostrovu, jak už bylo naznačeno v úvodu, patří neodmyslitelně čaj. Způsob jeho pěstování a výroby místní odborníci poutavě vysvětlují zájemcům přímo při exkurzi v továrně. A vynechat ochutnávku? To by byl hřích. Zastávka v ajurvédské zahradě koření patří také k tradicím, které nelze vynechat, stejně jako návštěvu nejposvátnějšího buddhistického místa Srí Lanky, chrámu Dalada Maligawa, taktéž nazývaného podle uchovávané relikvie – Buddhova zubu.
Kouzlo tropické přírody
Úchvatné rostliny deštných lesů vás okouzlí, podobně jako pozorování volně žijících slonů, opic, pelikánů či pestrobarevných papoušků – třeba v národním parku Minneriya.
Atraktivní výčet je jen náznakem toho, co vás nadchne pod hladinou oceánu na další štaci, Maledivách. Souostroví, kam je výhodné se ze Srí Lanky přesunout, je známé úchvatnými písčitými plážemi, které lemují palmové háje. Pravá nádhera se však skrývá v moři. Korálové útesy jsou útočištěm řady pozoruhodných živočichů. Čtyři dny na atolu South Malé Kaafu jsou pro každého cestovatele správnou tečkou za zájezdem, na který se nezapomíná. Koupání v průzračném Indickém oceánu a relaxace na bílých plážích je před návratem do české kotliny více než žádoucí.
Představení cenově přijatelné varianty dlouhodobého parkování
nedaleko Letiště Václava Havla.
Kufry jsou zabaleny, pasy nachystány a vy už se těšíte, jak si užijete dovolenou daleko od domova a každodenních starostí. K dokonalé idylce schází jen jedno, zorganizovat přesun na pražské letiště. Kodrcat se vlakem do Prahy a pak ještě letištním autobusem, to se chce málokomu. A sehnat někoho známého, kdo vás odveze autem, je také někdy oříšek. Zvláště pokud odlétáte z druhého konce republiky, v pracovní den a navíc uprostřed noci.
Přitom řešení je jednodušší, než by se zdálo. Na hlavní příjezdové komunikaci Chomutov-Slaný-Praha jen 5 minut od letiště Václava Havla se nachází parkování firmy Parkování R7. Jeďte pohodlně vlastním autem a nechte ho na tomto hlídaném parkovišti. Parkování R7 se vám o něj během vaší dovolené postará a váš vůz bude v naprostém bezpečí a komplexní služba vás vyjde levněji než cesta taxíkem. Nechat auto nehlídané před domem třeba na dva týdny je holé šílenství.
Parkování R7 je rodinná firma, která se ke svým zákazníkům a jejich motorovým miláčkům chová jako k vlastním. Auto bude umístěno při domu na hlídaném důmyslně oploceném parkovišti, nonstop střeženo a monitorováno kamerovým systémem a navíc kryto komplexním pojištěním. Zatím, co vy budete třeba na druhém konci světa, váš plechový miláček na vás bude čekat na parkovišti, bude o něj spolehlivě pečováno. Po návratu si nemusíte plánovat pěší túru nebo shánět drahého taxíka. Přímo k terminálu po vašem zavolání pro vás přijedou a dopraví vás zpět k vašemu autu.
Už se jistě těšíte, až vás hotelový personál ve vysněné destinaci bude rozmazlovat. Nepřidělávejte si zbytečně starosti s dopravou k vašim odletům a užívejte si dovolenou v klidu a pohodě. Stejnou péči, můžete zatím dopřát svému plechovému příteli. Můžete také využít některé z nadstandardních služeb Parkování R7 a necháte si auto umýt, vyčistit interiéry nebo dohustit pneumatiky.
Pokud jste slyšeli, že parkování u ruzyňského letiště je drahé a máte hrůzu, že váš rozpočet dostane pořádnou ránu, nepodléhejte panice. Není důvod k obavám. I když svůj vůz u firmy Parkování R7 necháte několik týdnů, vaše peněženka si rozhodně stěžovat nebude. Spíše naopak. Ceny za parkování jsou podstatně nižší než byste zaplatili za auto odstavené hned vedle letištních terminálů a za stejnou dobu vás na letiště dopraví i se zavazadly a přímo k odletové hale. Proč tedy necestovat pohodlněji a ještě ušetřit.
Obavy a noční můry, jestli vám automobil někdo neukradl nebo závistivě neobjel klíčem, nechejte s klidným svědomím ostatním. Vy můžete krátce po příletu nasednout do vlastního auta a pohodlně, s novou energií v žilách a bez starostí se v klidu vydat směrem k domovu.
Vydáte-li se na sever Čech, pak už je to jen co by kamenem dohodil na
česko-německou hranici, a do jednoho ze spolkových států republiky Německo
– Saska.
Vydáte-li se na sever Čech, pak už je to jen co by kamenem dohodil na česko-německou hranici, a do jednoho ze spolkových států republiky Německo – Saska. Náš hraniční soused vyniká mnohými krásami, mezi ty největší (z hlediska rozlohy a výšky) však patří hrady a zámky, které zde můžete potkat takřka na každém druhém kroku. Putovat po nich lze pěšky či na kole, pokud jste zdatní sportovci, pokud chcete stihnout více, pak je doporučováno auto, vlak či autobus.
Kromě rozličných architektonických stylů, podmanivých přírodních scenérií kolem a samotného interiéru zámků a hradů se můžete dozvědět i mnoho o bohaté společné historii s Českem – ať už se jedná o majetek, provdané princezny nebo přímo rody, kterým, dnes už většinou státní nebo soukromé zámky, patřily.
Zámek Augustusburg, na dohled Česka
My budeme tentokrát cestovat autem (na kolo je už přece jen chladno) – vydáme se na zámek Augustusburg a do známé kolébky evropského porcelánu – Míšňě (Meissen). Jak je vše daleko? Na Augustusburg z Prahy nejdále – 150 km (2,5 hodiny). Z Ústí je cesta o hodinu kratší a například Cheb je co by kamenem dohodil – pouze 59 km.
Koruna Krušných hor, neboli Augustusburg, se rozkládá na východ od města Chemnitz – při dobrém počasí a troše štěstí je ze zámku vidět až k nám do Čech – konkrétně na hraniční oblast v Krušných horách. Původně lovecký zámek z druhé poloviny 16. století dnes nabízí mnoho atrakcí a zajímavostí. Kromě raritní opravdu hluboké studny (65m k hladině), která dlouhou dobu jako jediná zajišťovala přívod vody na zámek, lze obdivovat jak krátkodobé výstavy, tak trvalé expozice motorek a kočárů a samozřejmě celý zámek zevnitř i zvenčí.
Veškeré doprovodné materiály k výstavám a prohlídce zámku jsou v češtině, což je příjemně vstřícný krok vůči českým návštěvníkům. Pokud se chcete na Augustusburg vydat v listopadu či prosinci, pak můžete návštěvu zámku spojit i s tradičními trhy v podzámčí – ve stejnojmenném městečku.
Za míšenským porcelánem.
Druhým cílem na našem putování po Sasku je na Labi ležící Míšeň, od Augustusburgu hodinu jízdy, a nacházejí se zde hned dvě památky. Zámek Albrechtsburg a Míšeňská katedrála. Míšeň je proslulá především porcelánem – v roce 1710 zde vznikla první továrna na jeho výrobu (přímo v zámku!) a od roku 1720 zná svět slavnou značku – dva zkřížené meče. Mimochodem, víte, proč říkáme „cibulák“? A proč je pravý porcelán modrý?
Výstava pouze o porcelánu se může zdát nudná, ale není to tak – kromě vystavených exponátů je vše maximálně interaktivní a zabaví i děti. Kdo by měl všudypřítomného porcelánu už dost, může se porozhlédnout po další zábavě, kterou Míšeň nabízí. Od katedrály (kde opravdu žádný porcelán není), až po krásné procházky podél Labe a městečku obecně. A stejně jako na Augustusburgu – i zde naleznete vánoční trhy – se vším všudy.
Na obou místech najdete množství restaurací i německých „Kneipen“, kde se můžete občerstvit, abyste měli sílu na další cestu. Kdybyste se přece jen cítili moc unaveni na cestu domů, či si chtěli prodloužit výlet do Saska až do druhého dne, pak můžete přenocovat například v klášteře Altzella. Magické místo – z části ruiny, z části zachovalé budovy prastarého cisterciánského kláštera. Pro ranní procházku doporučuji místní důmyslně vytvořenou zahradu z 19. století, o které by na první pohled nikdo neřekl, že jí vytvořila lidská ruka.
Doufám, že ať už se necháte inspirovat doslova nebo si vytvoříte vlastní program, bude se Vám v Zemi hradů a zámků líbít !
Festival zahájí částečně autobiografický snímek Běžec (The Runner)
režiséra Amira Naderiho, který pojednává o nelehkém údělu sirotka,
vyrůstajícím v ulicích přístavního města, situovaného
v Perském zálivu.
Běžec (The Runner)
Festival zahájí částečně autobiografický snímek Běžec (The Runner) režiséra Amira Naderiho, který pojednává o nelehkém údělu sirotka, vyrůstajícím v ulicích přístavního města, situovaného v Perském zálivu. Hlavní hrdina, asi třináctiletý chlapec, který se točí v začarovaném kruhu sociální bídy, představuje velice silnou postavu, jež přes každodenní boj o přežití neupozaďuje humánnost a schopnost vše prožívat velice intenzivně. Chvíle okouzlení a fantazijního snění prožívá při pozorování technického světa letadel, vlaků a lodí, které mu jsou později inspirací při prvním kroku z kruhu ven po vlastní trase. Intenzivní zvukový doprovod skládající se z křiku perské abecedy doprovází nejsilnější momenty filmu.
Bílý balónek (The White Balloon)
Poetický snímek Bílý balónek (The White Balloon) Jafara Panahiho nabízí řadu postřehů o městě, o životním stylu jeho obyvatel a o jejich lidské podstatě. Film vypráví o dobrodružstvích malé holčičky. Příběh se odehrává během příprav oslavy Nového Roku, tzv. Norouz, který Íránci slaví s příchodem jara. Kromě tradičních pokrmů, naklíčené pšenice, svíček či zrcadla nesmí v tento den na slavností tabuli chybět ani akvárium se zlatou rybkou, perským symbolem života – a právě tu chce holčička co největší. Film na pozadí blížící se slavnosti citlivě vykresluje rozmanitost všední reality, kde i konfliktní postavy jsou v závěru smířlivé, ať už se jedná o předváděče hadů, vojáka či afghánského chlapce prodávajícího bílé balónky.
Kde je dům mého přítele? (Where is the Friends Home?)
Film Kde je dům mého přítele? (Where is the Friends Home?) Abbase Kiarostamiho je situován do rustikálního prostředí na severu Íránu. Realisticky ztvárněný příběh mapuje napínavou cestu chlapce, který se snaží vrátit svému spolužákovi sešit, aniž by blíže tušil, kde ho hledat. Dětská nevinnost, zodpovědnost vůči druhému a ryzost přátelství tak motivují malého hrdinu k intimnímu objevování neznámého světa kolem něj. Na pozadí chlapcova pátrání se vyjevují laskavé mezilidské vztahy ovlivněné přísnou morálkou, problémy dospělých a pracovní hektičností. S přicházejícím večerem je možné navíc nahlédnout do světa tajemna a tradičního dekorativního umění světel a stínů.
Bashu, malý cizinec (Bashu, the little stranger)
Tento film vypráví příběh osiřelého chlapce, který se na korbě náklaďáku dostane z válkou zmítaného jihu do severnější části Íránu, a vzbudí odlišným vzhledem a jazykem značnou pozornost místních vesničanů. Post-válečné trauma a chlapcovy vidiny jsou v přímém kontrastu s mírumilovným krajem, snímaném pohyblivou kamerou. Rytmický zvukový doprovod, ať už se jedná o Bashuovu rituální hru, imitaci ptáků či halekání při odhánění divočáka, posiluje intenzivní vztah mezi lidmi a přírodou.
Kompletní program festivalu:
Středa 9. 1. 2013
Světozor velký sál
19:30 Slavnostní zahájení: Běžec / The Runner (Amir Naderi )
Světozor malý sál
18:30 Domácí úkol / Homework (Abbas Kiarostami) – dokument
20:45 Klíč / The Key (Ebrahim Forouzesh)
Čtvrtek 10. 1. 2013
Světozor velký sál
18:15 The Grass; A Nation’s Battle for Life (Merian C. Cooper, Ernest Schoedsack, Marguerite Harrison
20:30 Bashu, malý cizinec / Bashu, The Little Stranger (Bahram Beizai)
Světozor malý sál
18:30 Kolekce krátkých filmů od průkopníků íránské kinematografie (první část)
20:45 Kolekce íránské současné animace
Pátek 11. 1. 2013
Světozor velký sál:
18:15 Afghánský večer: Earth and Ashes
20:30 Afghánský večer: Osama
Světozor malý sál
18:30 Kolekce krátkých filmů od průkopníků íránské kinematografie (druhá část)
20:45 Tinar (Mahdi Moniri) – dokument
Sobota 12. 1. 2013
Světozor velký sál
16:00 Zloběj z Bagdádu / Thief of Bagdad (Michael Powell, Ludwig Berger, Tim Whelan)
18:15 Kde je dům mého přítele? / Where Is the Friend’s Home? (Abbas Kiarostami)
20:30 Bílý balónek / The White Balloon (Jafar Panahi)
Světozor malý sál
16:15 Klíč / The Key (Ebrahim Forouzesh)
18:30 Bashu, malý cizinec / Bashu, the Little Stranger (Bahram Beizai)
0:45 The Grass; A Nation’s Battle for Life (Merian C. Cooper, Ernest Schoedsack, Marguerite Harrison)
Neděle 13. 1. 2013
Světozor velký sál
16:00 Domácí úkol / Homework (Abbas Kiarostami) – dokument
18:15 Běžec / The Runner (Amir Naderi )
20:30 Tinar (Mahdi Moniri) – dokument
Světozor malý sál
16:15 Kolekce íránské současné animace
18:30 Kde je dům mého přítele? / Where Is the Friend’s Home? (Abbas Kiarostami)
20:45 Kolekce krátkých filmů od průkopníků íránské kinematografie (první část)
„Vyslov přání, jdi na místo vysoko v horách, rozvěs modlitební
praporky a vítr Tvé modlitby promění ve skutečnost.“ Slyšela jsem
vyprávění jednoho nádherného muže z vesnice Mulbekh. Vyprávěl při
světle svíčky ve svém malém obchůdku s obnošeným oblečením.
Obyvatelé oblasti Ladakh mají pro srdce i mysl stejné slovo – „Sems“ a to určuje jejich čas. Čas smyslu.
Každý rok organizace Brontosauři přijímá v Himalájích dobrovolníky k realizaci různých druhů pomocí v himálajských vesnicích. Takto strávený volný čas je vhodný pro všechny, kteří mají touhu více se spojit s místní kulturou, a tak ji poznat hlouběji z velmi lidského pohledu při tvorbě společného díla.
Buddhismus a hinduismus vedle sebe
Nejdůležitější hodnotou oblasti Ladakh v severní části Indie je právě společnost a lidská společenství. Vedle sebe tu žijí lidé, kteří vyznávají víru islámu, lidé kteří se modlí k hinduistickým božstvům jako je Ganesha a lidé, kteří vzdávají úctu Buddhovi, který jim ukazuje filosofii života. V ladackém magazínu si často můžete přečíst názory místních obyvatel na společenství v oblasti Ladakh a vzácné myšlenky vedoucí k ideálu jak by takové soužití mělo vypadat. Někdy je také možné číst rozličné články ladackých obyvatel o tom, jak nějaký důležitý člověk prokázal jen málo úcty jinému náboženství či filosofickému systému a že je třeba respektovat stejným způsobem všechna náboženství, která se v oblasti vyskytují.
Největší část ladackých obyvatel následuje filosofii buddhismu, a tak můžete vidět, jak muži z vesnice, mladíci i stařešinové pracují na vytvoření nové Stupy. Stupy a Čhorteny jsou nejobvyklejšími stavbami v této části Indie. V dřívějších dobách se dovnitř ukládaly ostatky svatých, dnes často postačí motlitby napsané na mnoha papírech, které jsou následně rozstříhány na malé kousky a vloženy dovnitř stavby. Uznání její svatosti či jen prokázání úcty stavbě, na které se podílelo mnoho lidí, doložíte tak, že Stupu vždy při procházení kolem budete mít po pravé ruce.
Modlitby mnichů i obyvatel proudí éterem celé oblasti Ladakhu tak, jako vlny mobilních sítí křižují vzduch v celém ostatním světě. Zní to až magicky: „Vyslov přání, jdi na místo vysoko v horách, rozvěs modlitební praporky a vítr tvé modlitby promění ve skutečnost.“
Brontosauři v Himálajích pomáhají škole ve vesnici Mulbekh v jejím rozvoji. Jsou jedinou českou organizací, jejíž rozvojový projekt financuje 14. Dalajláma. S Brontosaury v Himálajích můžete odjet do Mulbekhu jako dobrovolník, více informací na www.brontosaurivhimalajich.cz.
Púdža – modlitby k bohyni Taře
Slyšela jsem vyprávění jednoho nádherného muže z vesnice Mulbekh. Vyprávěl při světle svíčky ve svém malém obchůdku s obnošeným oblečením: „Můj otec si vzal mou maminku ve 13-ti letech, ale dokonce ani po dvaceti letech manželství jeho žena neotěhotněla. Můj otec jel tenkrát s koňmi do Lehu prodat obilí a cestou zpět v jedné vesnici viděl zástupy lidí hrnoucí se do jednoho domu. Lidé říkali, že zde zůstává jeden velmi mladý Rinpočhe. Kamarád, který cestoval s ním, otci říkal, že by se měl mladého Rinpočhe zeptat, zda je možné, aby měl dítě. Šel tedy otec a položil otázku. Mladý Rinpočhe udělal všechny potřebné obřady, pak zvedl hlavu, široce se usmál a řekl mu, že může mít děti! Doporučil otci měsíc trvající púdžu, obřad recitací modliteb k bohyni Taře, která byla zrozena ze slzy Avalokitéšvary, osvíceného bódhisattvy. Tuto měsíc trvající púdžu mělo vykonat sedm Lámů z kláštera v blízkosti Mulbekhu. A ač to bylo velmi nákladné, otec nechal ve svém domě tuto púdžu vykonat a jeho žena mu po té porodila ne jedno dítě, ale dokonce tři syny a já jsem z nich nejstarší bratr.“ Když tento muž viděl Mulbekhem projíždět první automobil byl ještě malý chlapec a od té doby jde prý celý rozvoj oblasti kupředu velmi rychle.
Vesnice Mulbekh a hnutí Brontosaurus
Ve vesnici Mulbekh stojí obrovská socha budoucího Buddhy – Maitreja Buddha, Buddha budoucnosti o kterém toho běžní buddhisté mnoho nevědí. Socha Chamby – Maitreji Buddhy je vytesaná ve skále a je zde přibližně 2000 let. Atributem budoucího Buddhy je Čhorten, Stupa, kterou na všech zobrazeních nese na hlavě, pravděpodobně jako symbol vědomého vystoupení z nebes Tušita a sestoupení na Zemi, kam přijde učit Dharmu – nauku o etických, mravních, přírodních a světových zákonech.
V Mulbekhu také vyrostla škola Spring Dales Public School dříve Lamdon (Světlo) z horoucí touhy místních obyvatel po kvalitním vzdělání. V současnosti je tato škola hlavním středem zájmu dobročinné organizace Brontosaurus v Himalájích, která je zde velmi nápomocna při plnění idejí obyvatel vesnice Mulbekh o vzdělání svých dětí. Rodiče vybírají pro vzdělání svých dětí tuto školu právě kvůli přítomnosti českých dobrovolníků, díky nimž se ladacké děti mohou setkat s jinou kulturou, se kterou by se za jiných okolností tak blízce neseznámili neboť často i vycestování na jih Indie zůstává pro mnoho zdejších obyvatel pouhým snem.
Život v Ladakhu
Lidé v oblasti Ladakhu nemají běžně k dostání elektřinu, nemají pračky, vaří na ohni a pracují na polích a se zvířaty jako za našich starých časů. Mají tvrdou práci vepsanou ve tvářích, ale takovou vnitřní pevnost, odvahu v jednání, přímost srdce a radost ze života u lidí z kanceláře běžně nenajdete. Lidé, kteří v Himalájích žijí, jsou velmi silní díky dnes tak vzácnému daru myšlení srdcem a tvrdé práci nejen na polích vnějších, ale především také díky práci na polích vnitřního, morálního řádu lidské bytosti, která žije vědomě ve společenství s ostatními lidmi a je schopna se v tomto společenství láskyplně orientovat bez lstivosti a strachu.
Rozhodnete – li se Ladakh navštívit, pak vás mnohému z toho mohou naučit také mniši, Lámové ze starých buddhistických klášterů, pokud se v některém z nich zdržíte déle než na vyfotografování Buddhy s modrýma očima. A radostný ladacký pozdrav, „ju-le“, vám pak bude svítit na cestu kdekoli.
V místě, kde přemýšlíme o kempování, nám zbývá ještě
dost času do soumraku. Nechceme riskovat zítřejší posun v počasí a
tak nakonec vyrážíme na lehko na vrchol ještě to odpoledne. Batohy
schováváme v křoví opodál. Je nádherně. Z vrcholku je krásný
pohled do všech stran, jen baterky foťáku přestaly kvůli silnému větru a
zimě pracovat.
Báli jsme se toho již na začátku naší cesty Jižní Amerikou. V Kolumbii jsme několikrát viděli její stopu. Ale tentokráte nás čekalo setkání tváří v tvář.
Patagonie, národní park Los Glaciares, vesnička El Chaltén. Všechny oficiální kempy jsou plné a tak rozděláváme stan 200m od posledního baráčku za skalkou, tak aby na nás nebylo moc vidět. V noci máme divný pocit a nasloucháme různým zvukům. Ráno za skalkou nalézáme koně, který je přivázán k zemi a pase se. Balíme stan, nakupujeme zásoby a vyrážíme na dva několikadenní výlety.
Počasí nám bohužel po prvním dni nadělilo silný vítr a déšť, a tak dokonce jeden celý den trávíme ve stanu, povídáme si a hrajeme karty. Až pátý den je krásně a tak se kocháme okolní přírodou a scenériemi. Poslední nocování a ráno pelášíme do vesničky, abychom si mohli koupit lístek na autobus, který zde jezdí jen 3–4 týdně. Bohužel je již obsazeno. Další jede až za 2 dny. Zjišťujeme, že na dnešek a zítřek je předpovídáno extrémně dobré počasí na zdejší region. To, na které horolezci vydrží čekat několik týdnů. Proto se rozhodujeme podniknout rychle ještě jeden výlet. Na horu, z jejíhož vrcholu je vidět krásně do všech stran na okolní vrcholky.
Po dokoupení zásob tedy po obědě vyrážíme. V místě, kde přemýšlíme o kempování, nám zbývá ještě dost času do soumraku. Nechceme riskovat zítřejší posun v počasí a tak nakonec vyrážíme na lehko na vrchol ještě to odpoledne. Batohy schováváme v křoví opodál. Je nádherně. Z vrcholku je krásný pohled do všech stran, jen baterky foťáku přestaly kvůli silnému větru a zimě pracovat. Škoda. Vracíme se dolů k batohům. Když přicházíme, zbývá asi 45 minut do soumraku. Zpátky do vesnice to rozhodně nestíháme. A tak stavíme stan v lese, kousek od potůčku a asi 300m od nedaleké louky tak, aby nás nebylo vidět. Jsme přeci jenom v národním parku a stanovat se zde mimo vyhrazené kempy nesmí.
Nafukuji karimatku, když náhle periferně vidím v lese nějaký pohyb. Je to puma! Světle hnědá, není až tak vysoká jak bych předpokládal, ale na délku má určitě dva metry. Štráduje si to zleva lesem cca dvacet metrů před námi. Neví o nás. Až když ji přítelkyni ukazuji, tak si nás všimla. Zastavuje se a všichni se na sebe díváme cca pět vteřin z uctivé vzdálenosti dvacet metrů. Zdá se to ale šíleně dlouhá doba. Přestávám foukat karimatku. Otáčí se a jde okruhem směrem k té louce. Uf, to byl adrenalin. Víme, že jsou vysokohorské pumy plaché a že většinou o lidi zájem nemají, ale přeci jen je to jiný pocit ji vidět zblízka naživo. Nikdy nevíte co má za lubem.
Trvám na tom, že si jde pro večeři na nedalekou louku, kde se pasou krávy. I tak ale upevňujeme jídlo daleko od stanu a dovnitř stanu si beru i dlouhý klacek pro všechny případy. Zalézáme do spacáku a nasloucháme zvukům přírody. Teď si teprve uvědomuji klasické bečení krav. Čekáme na to nestandardní. A tím i její večeři. Bohužel stále nepřichází. Začínáme přemýšlet, zda-li se za námi náš kolemjdoucí nepřijde v noci podívat. Moc nespíme, slyšíme růst trávu i běhat brouky. Hrůza. Úlevu přináší až ranní rozbřesk. Přežili jsme to. Balíme stan a jdeme zpátky do vesnice. Tohle se moc lidem nepoštěstí. Do odjezdu autobusu nám zbývá ještě den a tak si dopřáváme nutného oddechu a dobrého jídla. Večer opět stanujeme na okraji vesnice u naší známé skalky. Konečně se trochu vyspíme. Jaké je naše překvapení, když ráno při procházce za skalku objevujeme ožrané zbytky kostry a kůže. Nejsem odborník, ale musí to být tak tři dny staré. Vypadá to na koně. Že by náš kamarád z první noci?
Více o pumě najdete v mezinárodní encyklopedii rostlin, hub a živočichů BioLib nebo na Wikipedii.
Měsíc po návratu do Čech koukám na jeden z přírodovědných kanálů. Dávají dokument o přepadení dvojice turistů v národním parku v USA vysokohorskou pumou. Chvíli je sledovala a pak udeřila. Pán to nakonec zázračně přežil, protože si dobře chránil krk. Ale skalpovala mu většinu obličeje a zátylku a málem vykrvácel, než se dostal do nemocnice. Inu, občas se ty výjimky stávají. Jsem rád, že náš jihoamerický kolemjdoucí byl přátelštější.
Proč hledáš Čechy v Rumunsku, když teď přímo jedeme do města,
které je také z velké části české? Pozorně hledí dopředu na
silnici a začíná mi vyjmenovávat česká příjmení, se kterými se
v této oblasti setkal. Familia Leksa. Familia Mareš.
Stopuji takhle z města Vršac v srbské Vojvodině do Bele Crkve, odkud chci dál pokračovat přes hranice do rumunské části Banátu na český festival ve vesnici Eibenthal. Zastaví auto, řídí jej postarší sympatický pán. Srbsky sice neumím, a on neumí česky, při troše snahy se ale svými rodnými jazyky a chatrnou znalostí některých dalších slovanských řečí poměrně slušně domluvíme. Ptá se, kam že to jedu. Říkám, že na český festival do rumunského Banátu. A proč do Rumunska? Ptá se můj řidič. Proč hledáš Čechy v Rumunsku, když teď přímo jedeme do města, které je také z velké části české? Pozorně hledí dopředu na silnici a začíná mi vyjmenovávat česká příjmení, se kterými se v této oblasti setkal. Familia Leksa. Familia Mareš. Asi minutu upjatě přemýšlí dál. Familia Pospišil. Postupně vyjmenuje asi dvacet příjmení. V Bele Crkvi prý žije Čechů víc než tisíc. Zastavíme na kraji města u rekreačního zařízení, už se setmělo, děkuji za odvoz a jdu si najít místo na přespání.
Druhý den mi to nedá, a místo, abych se hned vydal na kraj města a začal stopovat ke hranicím, jdu se podívat do centra. Bela Crkva je sympatické městečko, mají tu pár hezkých ulic, náměstí, pravoslavný i katolický kostel. Abych si mohl civilizovaně odskočit, dám si v kavárně preso. Pak si v pekárně koupím snídani a velkou veku, abych měl co jíst přes den. To ještě netuším, že o žádné další jídlo se ten den už starat nemusím. S naplněným žaludkem se konečně dávám hledat místní českou komunitu. První mě trkne do oka budova s nápisem „Česká beseda.“ Ta je však zavřená. Jdu se tedy zeptat do informačního centra. Ne, tady nic českého pro turisty nemáme, říká slečna v informacích, ani v muzeu nic není, musíte do Češka Sela, to je česká vesnice. Ukáže mi na mapě, jak se tam dostat a já se vracím k silnici ve směru, ze kterého jsem včera přijel. Do Crvené Crkve se ještě dostopovat dá, ale těch pár kilometrů odtamtud už musím pěšky. Cesta vede jen do Češka Sela, dál nikam nepokračuje a tudíž není příliš frekventovaná. Za celou cestu kolem projel jen jeden cyklista.
Mezi mnoha národy
V oblasti Banátu, a to jak na srbské, tak na rumunské straně, žije spoustu národnostních menšin, třeba Maďaři, Slováci nebo Němci, ale také Češi. V Srbsku má největší procentuální podíl na českém obyvatelstvu právě Češko Selo, česky Česká vesnice. Češi také žijí v Bele Crkvy, Kruščici a městečku Gaj. Česká populace se zde neustále snižuje, což je dáno jak migrací do Čech, tak tím, že mladší generace často už ani češtinu neovládají a splynuli se srbskou populací. Přesto zde Češi mají dlouhou tradici. Přišli sem v polovině 19. stol. pravděpodobně z rumunského Valašska, kde se jim příliš nevedlo.
Češko Selo je malá vesnička, jsou tu dvě krátké souběžné ulice. Mezi staveními a velkými zahradami stojí kostel sv. Jana Nepomuckého. Všude kolem jsou malá políčka se vším možným. Tu rostou slunečnice, tu brambory a kukuřice, tamhle jablečný sad. Kousek za vesnicí stojí malý hřbitov, kde si lze udělat představu o jménech rodů, které zde žili, nebo stále ještě žijí. Patří mezi ně třeba příjmení Tesař, Sloup nebo Leksa.
Host do domu, Bůh do domu
Hned po příchodu jsem potkal na jinak klidné návsi dva místní, se kterými jsem se hned dal do řeči. Česky to nebyl žádný problém. Hned jsem tedy viděl, že tato vesnice není česká jen podle názvu. Jestli by mě něco zajímalo o historii a prostě celkově o místních Češích mám se stavit za panem Karlem, ten toho prý ví nejvíc.
Zaklepal jsem na dveře příslušné chalupy. Pan Karel byl doma. Z plánované krátké návštěvy se vyklubalo několik hodin, kdy jsme si povídali nejen o této vesnici, ale pak i o všem možném, co s původním záměrem dozvědět se něco málo o zdejší české menšině nemělo nic společného. Kromě toho se mi dostalo i milého přijetí od jeho manželky a nezištného pohoštění, počínajícím paprikovou polévkou k obědu, pokračujícím domácí pálenkou, kávou a melounem. Když jsem se zmínil o tom, že o srbských Češích, jsem na rozdíl od těch rumunských ještě neslyšel, mi pan Karel odpověděl, že už i sem jezdí turisti z Čech. Včera tady byli dva, předevčírem tři. Sem tam přijede i celý autobus, třeba nedávno přijeli z partnerského města Čermná nad Orlicí a koncem srpna se tu bude ve velkém vařit paprikaš a na to se také očekávají hosté z České republiky.
Českým osadám na Balkáně se věnují i stránky www.banat.cz
Když jsem se rozloučil s panen Karlem, vyhledal jsem rodinu, která se zrovna starala o klíč od společných vesnických prostor. Každý měsíc má u sebe klíče jiná rodina a návštěvníkům na požádání ukáže kostel, společenskou místnost a malé muzeum se starým vybavením domácností, různými fotografiemi a písemnostmi i starými českými učebnicemi. Čeština se zde stále učí, letos se sem přistěhoval nový učitel. Tyto prostory mi ukázala sympatická slečna, která mi rovnou domluvila odvoz, abych nemusel jít zase pěšky. Poradila mi, že než srbský manželský pár pojede večer domů, můžu se stavit třeba támhle u sousedů.
Ani jsem se nestačil představit, už mě paní domácí hostila polévkou, koláčem, slaným pečivem a už si nepamatuji, čím ještě. Přísloví host do domu, Bůh do domu zde stále ještě funguje. Postarší manželský pár si na mně hned udělal čas. Povídali jsme si tak dvě tři hodiny a téměř nebylo znát, že žijeme v odlišných koutech Evropy. Potom zazvonil telefon, že se prý mám dostavit do chalupy na druhé straně vesnice, kde jsou ti lidé, kteří mě svezou. Jakmile jsem dorazil do označeného domu, dostal jsem ještě pořádnou večeři. Navečer mě srbští manželé odvezli do Bele Crkve, kde mě nechali přespat u sebe doma.
Srbští Češi mě velice potěšili svou nezištnou pohostinností a překvapili, jak snadno se s nimi dalo hovořit. Rozuměli jsme si zcela bez problémů, i když jsem nemluvil spisovně, ale takovou tou běžnou „pražštinou“ a oni používali češtinu, kterou si jejich předci přinesli v devatenáctém století. Jediná výrazná odlišnost byla některá slova. Většinou šlo o výrazy, které se prostě v devatenáctém století nepoužívaly a místní je převzali z jiných jazyků, nebo se během generací trochu pozměnily. Jak třeba Číňani jsou Kinési a rožniky jsou hrozny. Běžně také používají plošnou jednotku joch, která odpovídá padesáti sedmi arům. Když se třeba zamyslím nad exponáty ve vesnickém muzeu, musím říci, že nebyly nepodobné tomu, co najdeme na půdách českého venkova. Žijí zde zkrátka trochu jiní Češi, ale ta jinakost je míněna pouze v dobrém slova smyslu.
Jednou z nejvíce prošlapaných stezek v Beskydech je určitě
hřebenovka ze Starých Hamer přes Gruň na Bílý Kříž a dále na
Visalaje.
Jednou z nejvíce prošlapaných stezek v Beskydech je určitě hřebenovka ze Starých Hamer přes Gruň na Bílý Kříž a dále na Visalaje. Protože tato nádherná cesta je vhodná jak pro pěší turistiku, kterou zvládnou i ti dříve narození, pro vycházku s malými dětmi, cykloturistiku, či zimní běžkaře, povíme si o ní blíže a také o všech možných variantách.
Pomník Maryčky Magdónové
Ten kdo se rozhodne vydat do těchto míst veřejnou hromadnou dopravou, tak z Ostravice bude muset dále autobusem, kolem vodní nádrže Šance, která byla vybudovaná v roce 1969, do „Hamer“, na zastávku u kostela. Ve Starých Hamrech je nádherný kostelík svatého Jindřicha a na místním hřbitově můžete vidět při zdi i pomník bez křížku i kvítí. Tam leží bez víry samovrazi. Tam má pomník Maryčka Magdónová, o které napsal báseň Petr Bezruč. V místě určitě neminete ani léčivý pramen.
Od kostela k nejstaršímu Hotelu v Beskydech, Charbulákovi, na parkoviště, to je po žluté značené cestě 3 – 4 kilometry s převýšením necelých tři sta metrů. Dá se jít i po dosti strmé asfaltové silnici. Na parkoviště se dá dojet autem, ale dále už se musíte vydat jen po svých. Nenáročná hřebenová cesta vás ovšem pohladí po duši. Pohledy na vrcholky Beskyd, nejvyšší vrchol Lysou horu a při dobré viditelnosti i na Chočské vrchy, Malou Fatru a dále až na Nízké i Vysoké Tatry, vás na nějaký čas zastaví.
„Občerstvovacích stanic“ a krásného výhledu je dostatek
Ale pojďme pěkně popořádku. Vyjdeme z parkoviště a hned jste u Hotelu Charbulák. Potom minete bývalou místní školu a dojdete k další horské chatě, Dům sv. Josefa a kousek dále bude dřevěný kostelík Panny Marie (820m. n. m.), který má i svoji kapli sloužící k duchovním aktivitám a rozjímání. V dalším úseku cesty zbystřete. Horská cesta vede dále k samotnému vrcholku Gruně, ke Švarné Hance, další krásné nově opravené chatě, a co je hlavní, po obou stranách budete mít nádherný výhled do dálav. Odtud možná uvidíte i Vysoké Tatry.
Kozlena je část zdejší horské osady v nadmořské výšce 886 metrů, kde se z pravé strany na naší červenou značku přidá modrá vedoucí z Konečné na Visalaje. Zajímavé občerstvení vám poskytne bačovská Chyže. Bývalá dřevěná usedlost sloužila za starých času bačům – lidem, kteří chovali a pásli ovce, nejen pro maso a vlnu, ale dělali i velmi chutný sýr.
Úzkou asfaltovou cestu (auta zde nejezdí) a oboustranné krásné výhledy, změníte za kamenitou cestu lesem a dojdete k pobočce Vědeckého centra na výzkum globálních změn klímat, k Bílému Kříži. Navíc se na „červenou cestu“, připojí modře a o pár metrů dále i zeleně značené cesty.
Historie Bílého Kříže
Pašování nejen tabáku v dávných letech (1830) přes tamní hraniční místo se stalo osudným nejen pašerákům samotným, ale i hlídačům hranice tzv. jägrum. Pašeráci jednoho usmrtili a na onom místě mordu, postavili lidé kříž. Tím, že jej zbavili kůry, svítil bíle do dálky. Proto, když v dnešní době potřebuje obnovit, natírá se též na bílo.
Eura mít nemusíte
Asi po jednom kilometru dojdete nejen na hraniční rozmezí s našim východním sousedem Slovenskem, ale i k dvěma horským chatám v nadmořské výšce 923 metrů – Sulov a slovenské Baron Kysuca. Eura mít nemusíte, platit se dá i naší měnou.
Celková trasa od parkoviště u Charbuláka až sem, je zhruba 6 –7 kilometrů. Ti, kteří mají na parkovišti auto, se budou poklidnou cestou vracet zpátky. Druhá skupina se může vydat kolem „kříže“ na Visalaje, odkud je autobus dopraví třeba do Frýdku – Místku. Trasa je dlouhá tři kilometry.
Závěrem
Tento tip na výlet je na jaro, léto, podzim i zimu. Je to místo, kde můžete strávit den, dva a utéci tak před ruchem vašeho města. Vše zvládnete i na kole, po dobře značených cyklostezkách a v zimě na běžkách. Běžecké tratě jsou udržovány v bezvadném stavu. Pokud v některé z chat uslyšíte melodii, kterou hraje skupina Buty, nedivte se. Ve Starých Hamrech bydlí jeden z členů této veleznámé kapely!
Ale na jednu věc přeci jen nezapomeňte. V zimním období není možné vždy počítat se zcela umetenou cestičkou.
Autor článku, František Mamula, vydal knihu Z Beskyd do exotického ráje.
Na sto dvaceti stránkách píše o Srí Lance, Jávě, Bali, Sulawesi, Komodu, Rince, indonéských sopkách a dracích ze souostroví Komodo.
O knihu si určitě napište, cena je 190 Kč + poštovné. Objednávejte přímo na emailu f.mamula (at) seznam.cz.