Sobota 24. července
Ráno je dusné, v noci nás několikrát vzbudila neustále se vracející bouřka a neodbytné bubnování dešťových kapek. Ranní hygiena, sbalení a snídaně nám trvá hodinu a půl (v duchu se zlobíme, že jsme pomalí – až budeme balit po desáté, budeme už rychlejší). Francouzskou hranici překračujeme ve chvíli, kdy nás od domova oddělilo 828 ujetých kilometrů.
Labyrint štrasburských silnic opouštíme za minimálního provozu (kdo by také kam v sobotu před osmou ranní jezdil?), vyjíždíme směr Colmar a obloukem kolem Molsheimu začínáme stoupat po silnici procházející pohořím Vogézy ve směru na St. Dié. Naším neodbytným průvodcem se bohužel stává mlha a tak ani z výše položených míst nevidíme nic. Až u St. Dié sjedeme do nižších poloh, je k nám počasí přívětivější.
První zastávkou je město Nancy (nánsy). Toto město je nám, Čechům, sympatické. Odsud totiž přicestoval do našich Klatov první karafiát, aby pod šikovnýma rukama českých zahradníků vznikla nová odrůda zvlášť krásných klatovských karafiátů. Nancy, v minulosti sídlo lotrinských vévodů, rodiště manžela rakouské panovnice Marie Terezie Františka I., dnes domov sto tisíc obyvatel a průmyslové i obchodní středisko, nás vítá zalité sluncem. O to více by tedy na nás měly zapůsobit zlacené mříže z tepaného železa s ornamentálními branami, které lemují Stanislavovo náměstí, na něž určitě míří kroky všech turistů. Jenže – náměstí je důkladně rozkopané, polovina mříži se schovala pod nevzhledně vlajícími igelity. Chybí tedy ten správný estetický dojem. I přesto však náměstí věnujeme patřičnou pozornost. Jen krátce se zdržíme u katedrály postavené v letech 1703 – 1742 na půdorysu latinského kříže (má jednu hlavní loď, dvě postranní chodby a dvě postranní lodě s kaplemi) a pak rychle na již zmíněné náměstí.
Náměstí bylo vyměřeno v 50. letech 18. století v místě mezi starým městem z 10. stol. a novým městem ze 16. stol., dnes je nejznámější pozoruhodností města. V jeho rozích ho uzavírají již zmíněné překrásné mříže s branami, charakteristický znak města, a právě ty ho tvoří přímo jedinečným. Vzniklo během tří let práce několika stovek dělníků a u příležitosti jeho otevření v roce 1755 prý z jeho kašen tryskalo víno a jeho prostor osvětloval bezpočet svící. Ze čtyř stran shlížejí na souměrnou plochu náměstí elegantní paláce. V největším z nich je radnice s krásným schodištěm, které navrhl tentýž Jean Lamour, který vytvořil i mříže, v dalších palácích se nacházejí především stylové restaurace, návštěvník zde najde též budovu opery a muzeum umění (Musée des Beaux Arts). Uprostřed náměstí stojí socha polského krále Stanislava Leszczyňského, jehož jméno náměstí nese. Tento král, v roce 1736 sesazený Rusy, byl tchánem francouzského krále Ludvíka XV. a jako své útočiště po sesazení od něj obdržel lotrinské vévodství. Francouzský král mu ho dal doživotně a to doživotně trvalo skoro 30 let. Nutno říci, že se tak stalo ku prospěchu Nancy. Svou vděčnost Francii vyjádřil sesazený polský král tím, že veškeré své další úsilí věnoval obnově města.
Vítězným obloukem, jenž je napodobeninou antického Septimova oblouku v Římě, projdeme na podlouhlé náměstí Place de la Carriere, které rovněž zdobí budovy z 18. století a železné mříže Jeana Lamoura. O tomto náměstí se pro změnu tvrdí, že je obrazem elegantní harmonie. Přes stromořadí dohlédneme k mohutnému vládnímu paláci spojenému s okolím kolonádou. Do zahrady Parc de la Pépiniere jen nahlédneme a vydáme se přesně na druhou stranu od ní. Kroky nás zavedou na náměstí de Gaulla a do přilehlých ulic. I tato místa původního starého města skrývají mnohé architektonické skvosty.
Úzké uličky středověkého města s mnoha domy, v nichž žily významné lotrinské rodiny, dnes zvou k procházkám a rozjímání o tom, jak ten čas běží. Na ulici Grande Rue se nám představí další zbytek středověkého Nancy. Na jejím jednom konci se z původního opevnění dochovala mohutná brána Porte de la Craffe ze 14. – 15. století (sloužila i jako vězení) a na druhém konci stojí vévodský palác přestavěný v 16. století.
Na náměstí Place St. Epvre stojí další významná sakrální památka, bazilika St. Epvre. V Nancy se říká, že ta je nejen srdcem samotného města, ale i celého Lotrinska. Na tomto místě byla před více než devíti stoletími zřízena první farnost a od středověku zde postupně vznikly tři kostely. Do podoby toho dodnes stojícího se zapsala především pozdní gotika, své stopy na něm zanechala i pozdější období.
Ještě krátké bezcílné bloumání dalšími ulicemi (to zase tak bezcílné není, hledáme dědictví secese, která se též významně podepsala na podobě města, byť v tomto uměleckém stylu nebyla zde vytvořena žádná jednolitá čtvrť), pak následuje odjezd do nedalekého Toulu (tul), ležícího západně od Nancy. Na rozdíl od pulsujícího stotisícového Nancy je Toul, kdysi biskupské sídlo a pevnost, s necelými dvaceti tisíci obyvatel, ospalým a poněkud zanedbaným městem.
V horkém odpoledni zaparkujeme u nejvýznamnější památky, katedrály St-Etiénne. Ihned máme smíšené pocity, neboť z balkónů okolních „paneláků“ si nás zkoumavě prohlížejí oči tureckých (či všeobecně řečeno arabských) obyvatel. Starobylost katedrály nás však neodbytně láká. Její stavba byla započata ve 13. století, dokončena byla až po třech stech letech, a tak se v ní prolínají různé slohy, mezi nimiž převládá plaménková gotika. Bohužel tento architektonický skvost byl zničen za 2. světové války, bohudík po ní byl k radosti ctitelů letitých krás obnoven. Z patřičné dálky se nám katedrála zdá takzvaně bez chyby. Když přijdeme blíž, už není vše tak perfektní. Vytlučená okna, porušená fasáda, chrliče na spadnutí, vše drží pohromadě snad jen silou vlastní vůle. Škoda – i taková je skutečnost.
Projdeme ztichlým městem, možná i „zameditujeme,“ že není tomuto městu věnována větší pozornost turistů (ta by možná pomohla městu získat finanční prostředky na vylepšení stavu místních památek), i tak však nelitujeme, že jsme tomuto téměř zapomenutému městu věnovali dvě hodiny pozornosti. Poslední naše pohledy spočinou na katedrále zrcadlící se ve vodní hladině hradebního příkopu, lemujícího městské hradby.
Naším dalším cílem je Châlons-sur-Marne (šalón syr marn). Je vzdáleno od Toulu zhruba 150 km a jedeme k němu na pohled nekonečnou dálavou. Cestu zrychlují čtyřproudové rychlostní silnice (na nich je možno jet stodesítkou), jen občas se dva pruhy v jednom směru zúží na jeden a pak je nejvyšší dovolená rychlost devadesátka. Cesta je unavující, její jednotvárnost podtrhují i dělící svodidla, tolik nepříjemná pro jízdu. Na cestě nás provází nezvykle řídké osídlení a lány právě sklízeného obilí. Na jednom lánu napočítáme jedenáct kombajnů v plné práci.
Název města Châlons-sur-Marne nám nejprve trochu zamotá hlavu. V autoatlase je uvedeno právě pod tímto názvem, silniční ukazatelé nás však vedou do Châlons-en-Champagne, také jeden z námi používaných průvodců zná město pod tímto názvem, zatímco druhý ho uvádí pod zmíněným jiným názvem. Že by klamání turistů? Nevadí, tato skutečnost nás v žádném případě od návštěvy starobylého města neodradí. Proč je město nazýváno dvěma jmény, se dozvíme až z turistického letáku. Ten nám také prozradí podrobnosti o historii města i jednotlivých staveb.
Město vzniklo již kolem roku 20 před Kristem v místech, kde římská silnice překračovala řeku Marnu. V polovině 4. století po Kristu bylo zde založeno biskupství (prvním biskupem byl svatý Memmie), v roce 451 n. l. v jeho blízkosti, na Katalaunských polích, Římané porazili Huny i s jejich vojevůdcem Attilou. Ve středověku, především od 12. století, prožívalo město období rozkvětu díly svému obchodu s vlněnými šátky s Anglií. Rostlo směrem na východ, sever i jih a tak muselo být postaveno i nové opevnění. Město se stávalo jedním z nejvýznamnějších v oblasti Champagne, prý v době jeho největšího rozkvětu v něm žilo 60 000 lidí, což by bylo více než dnes, kdy se mluví o padesáti tisících obyvatel. Za Velké francouzské revoluce se Châlons-en-Champagne stalo centrem nového departementu Marna a dostalo název Châlons-sur-Marne. Původní název mu byl vrácen až v roce 1998. A tak náš autoatlas z roku 1994 i průvodce z téhož roku nemohl tuto změnu zaznamenat.
V pozdním odpoledni zaparkujeme u náměstí Place du Marché-aux-Fleurs a vydáváme se k věžím, které se rýsují nad střechami domů. Ano, za pár minut stojíme před klášterním chrámem Notre-Dame-en-Vaux, mistrovským dílem románského a gotického slohu. Se stavbou kostela se začalo krátce před rokem 1157, tedy právě v době přechodu od románského ke gotickému stylu, klášter sloužil jako centrum poutníkům na jejich cestě do španělského Santiaga de Compostella. V 19. století byl kostel restaurován architektem Lassusem a dnes je zařazen mezi památky UNESCO.
Rozměry tohoto církevního stánku jsou velkolepé. Střední loď je dlouhá 40 m a široká 10,30 m, postranní lodě mají šířku 5,15 m. Východní věže byly postaveny do výšky 32 m, špičaté západní věže jsou vysoké 65 m. V jedné věži se nachází známá padesáti šesti dílná zvonková hra. Také vnitřní vybavení kostela muselo na poutníky působit ohromujícím dojmem. Na sochy a obrazy dopadalo světlo procházející barevnými okenními skly a vytvářelo tak fascinující podívanou. Jak malý se musel cítit člověk ve srovnání s touto krásou, často umně vypočítanou.
I další městské kostely nabízejí turistům mnoho zajímavého. Poněkud stroze vyhlížející kostel Saint-Alpin má za sebou tisíciletou historii. Na jeho místě stál kostel už v 9. století, nová stavba vznikla kolem roku 1170, v příštích stoletích následovaly samozřejmě další její přestavby a úpravy. Ty poznamenaly jak vnější, tak vnitřní podobu kostela.
Stavitelem katedrály Saint-Étenne (sv.Štěpána) byl první biskup, svatý Memmie. Její první stavba se do dnešních dní nedochovala, ta dnešní je mladší, ale i tak by mohla o svých pohnutých dějinách dlouze vyprávět. Románskými částmi z 12. století jsou krypta a jedna z věží, největší část katedrály byla však postavena po velkém požáru v roce 1230 v pozdně gotickém stylu, svou pečeť na ní zanechalo i baroko. Barokní je i trochu nesourodě působící západní průčelí. Nádherná okna a roseta jsou vyplněna vitrážemi (nejstarší, ještě románské ze 12. století, se nacházejí v klenotnici), sochařská výzdoba i náhrobní kameny jsou též svědky dávné minulosti.
K návštěvě zvou i světské památky. Hrázděné domy i zde mají své zvláštní kouzlo, místy odpočinku jsou krásné zahrady (my jsme pobyli v tzv. Malé zahradě, v níž se nachází zajímavé arboretum), občerstvení nabízejí mnohé restaurace, vinárny a cukrárny. Ty téměř plné hostů jsme v tomto poklidném městě „potkali“ na náměstí Place de la République, mnohé hosty sem asi přilákala i hudební skupina vystupující na provizorním pódiu. I my jsme se chvíli „zaposlouchali…“
Naše další cesta směřuje k jihu, do města Troyes (trua). To ale navštívíme až zítra, teď se musíme poohlédnout po kempu. V městečku Arcis-sur-Aube se nám „Kemp na ostrově“ postaví přímo do cesty. Nachází se totiž hned vedle hlavní silnice a tak ho nelze přehlédnout. Využijeme jeho služeb a musíme říci, že nelitujeme. Byť v centru města, nic neruší jeho klid. Snad jen zvuk vody obtékající tento skutečný ostrov a občasný křik kachen.
