Dost bylo filozofických úvah. Před námi se náhle objevuje další historické město, město Aarau. Po krátkém „motání se“ zdárně zamíříme do centra a zaparkujeme téměř v něm. Jen co vyjdeme z podzemního parkoviště, uvidíme velký poutač na informační centrum. A to je pro nás „to pravé ořechové.“ I tady nejsme zklamáni. Nabídka je bohatá, slečny či paní příjemné, poradí a vůbec nedají najevo pohoršení nad naší mizernou němčinou. Že nám hned stoupne sebevědomí, to snad nemusíme dodávat.
Aarau leží na řece Aare, má prý krásné historické centrum, postavené ve stylu, jenž naznačuje, že na jeho architekturu mělo rozhodující vliv období, kdy toto území kontroloval Bern. Pro svou jednotnou výstavbu s řadou pozdně gotických a barokních domů je nazýváno „městem štítů.“ Bylo založeno ve 13. století a patřilo k habsburskému majetku. Od roku 1415 bylo ovládáno již zmíněným Bernem, roku 1803 se stalo správním střediskem nově zřízeného kantonu. Dnes sice patří s osmnácti tisíci obyvatel k malým městům, ale o to by podle informačních materiálů mělo být půvabnější. Takže hurá za poznáním jeho krás.
Hned vedle informačního centra se majestátně do výšky tyčí Horní brána s Horní věží. Její základy byly položeny kolem roku 1270, v 16. století byla přistavěna další tři patra. Od paty ke špičce prý věž měří 61,24 m, čas města zde odměřují hodiny z roku 1532.
Městský kostel září do dáli svou bělostí, neomylně k něm směřujeme ulicí lemovanou starobylými domy. Jejich štíty se široce převislými římsami upoutají naši pozornost dříve, než samotný kostel. Ten je trojlodní bazilikou z let 1471 – 1478 a byl postaven Sebastianem Giselem. Barokní věž ho zdobí od 17. století. Varhany byly původně sestaveny pro francouzský kostel v Bernu, později je „vzácní muži z Bernu“ darovali do Aarau. Okna v kostele jsou sice moderní, ale velice dobře zapadají do středověkého interiéru. Chvíli se uvnitř kostela zasníme, potom pokračujeme dál.
Po schodech seběhneme mezi další starobylé domy do části nazývané Halde. Vpravo, ve stráni pod kostelem, stojí věž, tzv. Turm Rose, což je pozůstatek původního malého městského hradu. V roce 1515 přešel hrad do rukou města a byl přebudován na radnici. Kamenná masa věže je dosud výmluvnou výpovědí o jeho někdejší slávě. Rozhlížíme se vpravo i vlevo, dopředu i dozadu a v každém pohledu nalézáme něco nového, čeho jsme si dosud nevšimli. Ale právě o tom je přece poznávání neznámého.
I naše další cesta vede kolem domů, které by mohly dlouze vyprávět o tom, co se událo v jejich útrobách i v jejich nejbližším okolí. Kolem radnice, jejíž střední část je pozdně gotická, dojdeme k historickému obchodnímu domu, který provokuje kolemjdoucí červenou barvou omítky. Nahlédneme i k tzv. Schlössli, dnes muzeu, jinak nejstarší stavbě ve městě, pocházející z 11. století.
Kolem moderních obchodů se vrátíme na parkoviště, kde jsme zanechali svého čtyřkolového miláčka. První den našeho švýcarského pobytu se pomalu chýlí ke konci. Můžeme říci, že se vydařil. Ještě alespoň přes sklo auta oceníme krásu malebného města Aarburgu, jehož klid střeží mohutná pevnost (mimochodem právě v opravě), a pak se už soustředíme na hledání kempu. Je sice teprve pět hodin odpoledne, ale cítíme se dost unavení.
Při sjezdu k jezeru Sursee nás zve poutač do kempu Sursee – Waldheim. Neváháme, zastavíme a na terase rodinného domu objevíme „pana ubytovatele.“ Jeho usměvavá tvář a vstřícnost nás nenechává na pochybách, že tady je pro nás to pravé místo pro strávení dnešní noci. Vyplníme dotazník, dostaneme písemné rady pro pobyt v kempu dokonce v češtině, postavíme stan, provedeme hygienu, uvaříme večeři. A po ní „padneme.“ Měli jsme sice představu, že se projdeme k jezeru, po večeři však tuto možnost zavrhneme a raději si užíváme poklidnou siestu. Jen co ulehneme, přemůže nás úvaha a my se ocitáme v objetí posilujícího spánku.
