Martin Lejsal Cesta z Mashadu do Teheranu byla jak jinak, nez zabavna. Zpozdeni
v delce dvou hodin uz pro mne nebylo nicim novym. Jen je potreba si
ohlidat, ktery autobus je pak ten vas. Zpozdeni bylo dano tim, ze se stale
cekalo na vsechny cestujici, kteri byli uvedeni v seznamu. Nakonec
i ten posledni, bez viditelneho spechu nastoupil k ostatnim a za
sboroveho zvolani Allah akbar ze strany cestujicich, jsme se konecne
rozjeli.
Mel jsem stesti, vedle mne nikdo nesedel a tak jsem mohl uzivat pohodli
dvousedadla. Pri celonocnim prejezdu je to vic nez potesujici. Jen klimatizace
vypovedela sluzbu, takze dusno, vcerejsi vecere slozena z fazoli a cibule
mnoha pritomnych poutniku vytvorila nezapomenutelnou atmosferu. Zastavek bylo
opet velmi poskrovnu. Jen jedna byla delsi, asi deset minut, kdy se mistni
panove museli stihnout ritualne ocistit pred modlitbou a v mesite
u dalnice se pomodlit. Stihli to vsichni, vcetne starickeho imama.
Teheran nas privital okolo desate dopoledne v nedeli. Mesto je to
skutecne obrovske a jeste mohutneji pusobi pohori Alborz, ktere ho temer jakoby
chrani pred vsim spatnym a zlym. Na jeho vrcholcich muzete spatrit snehove
jazyky a celkove to pusobi zhruba v 35 stupnovem klimatu docela
osvezujicim dojmem.
Trochu jsem mel obavy jak se v tak velkem meste vyznam. Verte mi, nic
takoveho jsem jeste nikdy nezazil. Ale kdyz vite jmeno hotelu, ulici kde se
nachazi, neni nic snazsiho, nez zajit na autobusovem terminalu do Informaci,
kde pri trose stesti umi alespon castecne anglicky a vse potrebne vam vysvetli.
Takze metrem na namesti Imama Chomejniho. Alespom poznam teheranskou
podzemku.
A dalsi prekvapeni. Cistota a moderni uprava interieru i vozoveho
parku je az zarazejici. Opravdu na vysoke urovni a velmi prehledne znacene
trasy i jednotlive stanice. Privital jsem, ze oboji bylo psano nejen ve
farsi, ale i v anglictine. A hned je pro vas temer hrackou pohybovat
se po meste, at uz je jeho rozloha a pocet obyvatel jakykoliv.
Hledal jsem sice jiny hotel, ale pri ceste jsem nalezl jiny, mensi, levnejsi
a velmi pratelsky. Bydlim uplne v tom nejcentrovatejsim centru, kousek od
namesti Imama Chomejniho. Velmi jsem privital, ze hotel ma pokojiky s okny
pouze do vnitrniho nadvori, protoze dopravni ruch a chaos dosahuje takove miry,
ze ani spunty do usi, by nemusely stacit. Cista mistnost pro jednoho, krasna
postel s pokryvkou plnou kvetinovych vzoru. Sprcha a toaleta je sice
spolecna, ale to uz je takovy detail, ktery neresim.
Spolu se mnou bydli v hotelu i dva zajimavi lide. Mlady iracan
z Baghdadu, ktery se zivi jako ucitel anglictiny a vzal si volno, aby mohl
cestovat. V Iranu uz je dva mesice. Dalsi osubkou je mlada divka
z Malajsie, ktera je take na cestach. Nedavno konvertovala
z krestanstvi na islam a tak jsme meli o cem spolecne debatovat. Pred
nejakym casem ji zemrel manzel a ona se citila nejen nestastne, ale pocitovala
ztracenost a potrebu nekoho, ke komu by mohla jit se svym trapenim. V noci
se ji zdal sen, ve kterem se ji zjevil muz v bilem rouchu a v turbanu
a spolu s ni byl v nadherne zahrade. Ten ji povedel, aby sla do
mesity za imamem a povedela mu, ze si preje dozvedet se o bohu. A tak
take udelala a postupne se stala muslimkou. Tak jsme nedelni vecer ztravili
spolecne byvala krestanka, muslim z Iraku a ja cechacek. Sedeli jsme na
koberci na malem nadvori hotelu, popijeli caj, majitel hotelu pokuroval vodni
dymku a bylo nam dobre. Takova rodina, ktera se sesla diky okolnostem, zitra uz
nebude, ale dnes, dnes citi pouto tohoto svazku velmi silne. Okolo pobihala mala
dcerka majitele hotelu a na jakekoliv me snahy priblizit se k ni nejen
fyzicky, ale i pohledem realgovala jako pri hre Honzo kolik je hodin.
V urcitou chvili se hraci take musi zastavit v te pozici, ve ktere se
prave nachazeji. A stejne i ona. Jakmile se nase pohledy stretly,
temer ztuhla a prestala se hybat. Kdyz jsem svuj pohled nasmeroval jen nepatrne
jinam, o kousek se presunula bliz k tatinkovi, nebo dedeckovi. Takova
mala princezna s nadhernyma ocima.
Rano, tedy dnes v pondeli, jsem se rozhodl vydat se overit si svuj
zpatecni listek na autobus, kterym pojedu ve ctvrtek odpoledne do Istanbulu.
West bus terminal je obrovska zmet nejruznejsich autobusovych kancelari,
stanovist a mnoha a mnoha cestujicich. Nakonec jsem tu svoji kancelar nasel a
byl ubezpecen, ze vse je v poradku a ve ctvrtek mne ocekavaji. Bohuzel.
Cestou jsem si prohledl pamatnik Azadi, ktery v roce 1971 nechal
postavit Mohammad Reza Sah k vyroci 2500 let Perske rise. Je to
i misto, kde se v dobe islamske revoluce schazeli studenti a vlastne
tim revoluci zacali. Podobnost s nasim rokem 1989 je vice nez
zrejma.
A nyni se dostvam k tomu, proc jsou dnes ulice Teheranu
v podstate liduprazdne a provoz na ulicich je tak minimalni, ze prejit
krizovatku by snad zvladlo i male dite. Dnes je pro Iran a kazdeho irance
velky den. Pred 18 lety zemrel totiz zakladatel Iranske islamske republiky a
tvurce islamske revoluce Velky ayatollah Chomejni. Cely Teheran a mnoho
poutniku z celeho Iranu se sjelo, aby uctili pamatku muze, ktery je pro ne
velkym vzorem a darcem jejich statu.
Vsichni mne zrazovali at k jeho pamatniku a hrobce nejezdim, ze tam
budou desitky, mozna stovky tisic lidi a nebude to nic zajimaveho. Ale ja jsem
prave uplne opacneho nazoru. Jeli to velky den pro irance, je mozne se na tomto
miste neco dozvedet prave o nich. A tak jsem se vydal metrem na
stanici Haram – e – Motahar. Povim Vam, tak preplnene vozy jsem
jeste nevidel. V tu chvili jsem tise zavidel zenam, pro ktere jsou
v kazde souprave vyhrazeny dva vozy. Mohou je pouzit pokud chteji.
V pripade, ze cestuji s manzelem a detmi, nebo s pritelem, mohou
vyuzit vozu urcenych pro muze. Ale mista tam na rozdil od nas muzskych mely
dost. Jakmile jsme dorazili do cilove stanice a vyhrnuli se na povrch, omracil
mne nepredstavitelny chaos a mnozstvi lidi zde shromazdenych. Vsudypritomni
policiste se vse snazili regulovat a usmernovat, ale bylo to nad jejich sili.
V davech tisicu se stale provolavala nejaka nabozenska hesla, jedni
zvolali a druzi sborove odpovidali. Mezi tim se tlacili skupinky s prapory
na nichz byly texty koranu. Pritomne byly sanitky, nakladni vozy s balenou
pitnou vodou a mezi davy neustale prochazeli tzv. ostrikovaci, kteri zastupy
kropili chladivou vodni mlhou. Jedni sedeli na travnicich, druzi se tlacili do
komplexu, jini museli vzit za vdek prachem pokrytou plochou. Po zemi vrstva
odpadku, ktere nebylo mozne uklidit pro mnozstvi pritomnych. Z amplionu se
ozyvala modlitba a pisen oslavujici Chomejniho. Atmosfera ackolic prasna, nekdy
zapachajici, prelidnena..ale presto vrela. Z pritomnych bylo znat, ze si
sveho zakladatele vazi a nejsou zde jen proto, aby si uzili dne volna. Krome
bohatych obchodniku jsou zde chudi iranci z malych vesnic. Mnoho jich
prijelo az od Pakistanskych hranic. casto bylo mozne spatrit tvare temer uplne
cerne s vlasy kudrnatymi. Byla to takova lidska zmet, kterou spojovala
vzpominka tak silna, ze jim dava touhu pokracovat v ni dal.
Jinym, temer protikladnym zazitkem byla navsteva byvale americke ambasady,
ktera zde samozrejme islamskou revoluci skoncila a ne jejich obvodovych zdech
muzete dodnes spatrit zajimave graffiti, vyjadrujici nazor mnoha irancu na
Spojene staty americke. Jen podotykam, ze tehdy v roce 1979 revoluci
zacali studenti, ale dnes mnozi ze studentu maji zcela opacne nazory.
A rovnez lide se vzdelanim zde maji urcity nadhled. Vcera byla velmi
zajimava diskuze s tim iracanem v hotelu. Pochopil jsem diky nemu
lecos o soucasnem Iraku. Za Saddama Husajna zde vladli sunnite a siite,
kteri jsou v Iranu, zde byli v mensine a do vyssich funkci se nikdy
nedostali a meli vzdy podradnejsi prace. Kdyz do Iraku vstoupila americka
armada, siite ji vitali jako osvoboditele od utlaku, ktery citili po leta.
Dnesni teroristicke utoky maji na svedomi sunnite, kteri chteji zpet svoji
tehdejsi moc a vladnout opet po svem. To siite nechteji dopustit, proto si
preji pritomnost armady USA. Je to temer neresitelny problem. Kdyz USA
z Iraku odejde, v podstate dojde k obcanske valce. Kdyz zustane,
zeme bude postupne, ale jiste vysilena terorismem. Neni lehke vladnout dnesnimu
svetu.
Z mista posledniho odpocinku Chomejniho jsem se dostal do centra mesta
opet metrem. Ale tlacenice byla takova, ze jsem si uz dokazal predstavit, proc
muslimove maji navstivit Mekku jen jednou v zivote. Tak jsou totiz zastupy
jeste vetsi.
Tak zase priste…mozna uz naposled. Kdo vi.
