Když bylo Maroko roku 1912 rozděleno mezi Španělsko a Francii, připadla Španělsku mimo jiné oblast Rífu. Tato severní hornatá část země, táhnoucí se od mysu Spartel až k alžírské hranici, byla srdcem a duší oblasti bilád as-sibá, nezkrocené země, kam slovo sultána sotva doléhalo.
Novým evropským správcům, toužícím vytěžit z onoho danajského daru co nejvíce, trvalo patnáct let, než mohli cokoliv začít spravovat. Stálo je to obrovské prostředky a několik drtivých vojenských porážek. V rífských horách se zocelili diktátoři jako Primo de Rivera či Franco, rífští vojáci se stali pod vlajkou generalissima postrachem španělských republikánů. Životy na protějších březích Gibraltarského průlivu, plynoucí od dobytí Granady každý svým vlastním tokem, se na půl století znovu úzce provázaly. V dobrém i ve zlém.
„Se svými nabílenými fasádami a strmými uličkami, Xauen vyhlíží v klidném odpoledni jako jedna z oněch andaluských horských vesnic, kde světlo utichá, aby usnulo na domovním prahu,“ píše současný španělský literát Lorenzo Silva. Podobný pocit důvěrnosti měli i španělští vojáci, kterým byl Chefchaouen (často nazývaný zkráceně Chaouen, španělsky Xauen) nucen otevřít své brány roku 1920. Do té doby byl marockou Lhasou, „zakázaným městem“, kam křesťan pod trestem smrti nesměl vkročit.
Výrazný andaluský ráz, který tolik udivoval španělské příchozí, vtiskli Chefchaouenu andaluští moriskové (muslimové, kteří z donucení přijali křest, ale posléze byli ze Španělska rovněž vyhnáni) a sefardští Židé. Usazovali se v těchto končinách od konce 15. stol., poté co xenofobní a krátkozraká politika španělských katolických králů rozhodla několika dekrety o jejich vyhoštění.
Chefchaouen, obklopen divokými horskými masivy a opevněn svým vlastním životním rytmem, patří k nejpůvabnějším lokalitám nejen Rífu, ale celé země. Tradiční zelenou na okenicích a domovních dveřích nahradily od 30. let minulého století odstíny podmanivé modré, která v létě konkuruje azurově modrému nebi, zatímco v zimě kontrastuje s pochmurně šedou oblohou a zasněženými vrcholky okolních hor. Úzké a malebné uličky medíny, po setmění tajemné svou nachovou modří, stoupají a klesají po strmém svahu, na němž se Chefchaouen rozkládá, aby se jak říční toky slily a vyústily v srdci starého města, na náměstí Uta el-Hammam. Tomu dominuje otevřený, rozvolněný prostor, příjemné kavárny, velká mešita a okrová barva městských zdí spolu s nově opravenou Alcazabou.
Chefchaouen leží na hranici národního parku Talassemtane. Během jednoho dne je možné vystoupat na nedaleký vrchol El Kelaá (1616 m), navštívit několik kaskád podél stejnojmenné říčky nebo zamířit k Al Qantara de Rabí, Božímu mostu, působivému přírodnímu monumentu, který ve výšce 35 m spojuje prudké svahy zvedající se nad řekou Farda. Ne nadarmo znamená Talassemtane v místním berberském dialektu tarifit „studený pramen“. Právě průzračné vody parku, zejména 100 m vysoký Velký vodopád na řece El Kelaá, patří k jeho nejvyhledávanějším cílům. O letním víkendu se tak návštěva této nádherné přírodní lokality stává spíše zážitkem kulturním. Po pětikilometrové stezce vedoucí od vesničky Akchour k vodopádu putuje téměř nepřetržitý zástup výletníků. K těm nejhalasnějším patří pověstně veselí obyvatelé Casablanky, k jejichž lehkosti bytí patří rádia, bubínky, štěrchadla a zpěv. Příslušníci všech věkových kategorií, včetně zasloužilých matek a pramatek v sešlapaných sandálcích, se navíc pohybují v překvapivě svižném tempu, takže se vyplatí být v dobré kondici, aby člověk nezdržoval. Běžecký rytmus naštěstí cestou rozvolňuje několik menších kaskád, řada říčních přechodů i série dřevěných a bambusových stánečků, které nabízejí občerstvení a čerstvě grilované jehněčí.
Tento článek Vám přinášíme ve spolupráci s časopisem Země světa. V internetovém obchodě si můžete vydání věnované Maroka pořídit.
Naprostá většina skoro 600 km2 velkého parku Talassemtane je ale oázou klidu, v níž se střídají hluboká údolí, kaňony, strže a průzračné říční toky. Ke zdejšímu jedinečnému ekosystému, kterému dominují endemické cedry a borovice, stejně jako poslední zbytky jedlových lesů v Maroku, patří na 240 rostlinných druhů, 40 druhů savců a téměř 120 druhů ptáků, v mnoha případech také endemických.
V regionu úspěšně funguje několik družstev, která je možno navštívit, a dozvědět se tak více o tradiční výrobě kozího sýru, medu, olivového oleje či koberců. Výrobky z těchto dílen putují jak do místních prodejen, tak i do zahraničí, zejména do Francie.
Zbožím číslo jedna je ale v Rífu konopí, místně pokuřované coby kif, pašované do ciziny coby marihuana či hašiš a nabízené na potkání, byť je to samozřejmě ilegální. Konopí se v oblasti Rífu pěstuje snad už od dob Féničanů. Ani španělští protektoři, kteří zde po šesti letech bojů nakonec roku 1927 prosadili své správcovství, když s pomocí francouzské vojenské techniky pokořili odboj spojených rífských kmenů a rozmetali pokrokovou a demokratickou Rífskou republikou, která žádala o mír a spolupráci, nijak nezasáhli do tohoto sektoru místní ekonomiky. Marocká vláda se dlouhodobě snaží pěstování konopí omezovat a postupně dosáhnout jeho úplné likvidace. Zároveň podporuje jiné formy obživy, ať už v cestovním ruchu nebo v chovu skotu a koz. Jen za posledních deset let byla rozloha plochy, na které se konopí pěstuje, zredukována o více než polovinu. To však nemění nic na skutečnosti, že kif zůstává neoddělitelnou součástí místní kultury a že zaručuje obživu podle některých odhadů až 800 000 obyvatel Rífu.
Ještě jsme se v Chefchaouenu ani nestačili rozhlédnout, a už nám kif nabídnul Abdul – Berber s bezmezně vytříbeným smyslem pro osobní svobodu, zcela nečitelným rodinným životem a se stálou zásobou kuřiva v kapse. Abdul je zároveň vlastníkem skromného stánku s občerstvením, který zcela jistě nebude hlavním zdrojem jeho příjmů. Zatímco jeho mladý zaměstnanec připravuje ovocné džusy, Abdul pokuřuje, rokuje s majiteli sousedních stánků a podle potřeby mizí na pár hodin, dnů nebo i týdnů. Když se ho zeptám, zda by se on sám dokázal kifu vzdát, podívá se na mě zcela nechápavě. Ta otázka nejenže není hodna odpovědi, ale evidentně pro něj ani nedává smysl.
Projíždět jako turisté Rífem znamená stát se zájemcem o „zbožíčko“. Prodejci předhánějí náš vůz, přibrzďují těsně před ním a vystavují na odiv igelitové sáčky se zcela zřejmým obsahem. S jedním na nás mává asi pětileté dítě, vystrčené do půl těla svými spolujezdci z okénka. Vzorce běžného myšlení v tomto regionu neplatí. Uprostřed rozsáhlého cedrového lesa sedí u silnice mladík a vedle něj se leskne motorový člun. Mladík neodpočívá, ani není na cestě k moři. Je to jen další prodejní místo, „taková reklama, oni to tak dělají,“ krčí rameny majitelka penzionu v městečku Taounate na jižním okraji Rífu, když jí zážitek vyprávíme.
Ríf, který by mohl být jedním z nejbohatších krajů Maroka, čeká na zásadní změny, které zatím přicházejí jen pomalu. Některá gesta, pár vylepšených komunikací i několik návštěv, které do oblasti podnikl současný král, snad znamenají, že drsnému, zapomenutému Rífu se blýská na lepší časy.
