Pocit příjemné klaustrofobie, když se ocitnete v údolí mezi
velikány je elektrizující. Nutí vás to se vyškrábat na nejvyšší bod
v okolí, abyste se mohli opět nadechnout z plných plic a nasát
sebeuspokojení. Když se dostanu na pomyslný trůn nějaké oblasti,
neříkám si, že jsem horu pokořil, ale chovám k ní ještě větší
respekt a pokoru. Je to moment, kdy si můžete být aspoň na 10 minut
rovni.
Kromě cestování za poznáváním nových kultur, cestuji také za horami. Prostředí hor a jejich kouzlo se dají jen těžko popsat, to si musí člověk zažít. Pocit příjemné klaustrofobie, když se ocitnete v údolí mezi velikány je elektrizující. Nutí vás to se vyškrábat na nejvyšší bod v okolí, abyste se mohli opět nadechnout z plných plic a nasát sebeuspokojení. Když se dostanu na pomyslný trůn nějaké oblasti, neříkám si, že jsem horu pokořil, ale chovám k ní ještě větší respekt a pokoru. Je to moment, kdy si můžete být aspoň na 10 minut rovni. Některé hory jsou „jen“ obcházeny, protože jsou posvátné a je k nim chován obrovský respekt a úcta. Příští rok máme v plánu zdolat Štít Korženěvského, ale prozatím je naším nejvyšším zdolaným vrcholem Elbrus. Nebyl to můj nejtěžší výstup, ale vše, co mu předcházelo, bylo jedinečné. A proto jsem si k popisu vybral právě Elbrus.
Loni v červnu jsme se s kamarádem Martinem rozhodli, že vyrazíme na nejvyšší horu Ruska a podle starého zeměpisu, také nejvyšší horu Evropy- Elbrus (5642 m n. m.). Cestování po Rusku bylo naplánováno zhruba na 3 týdny a cesta na Elbrus byla zařazena až nakonec. Svoji pouť na vrchol jsme začali ve stejnojmenné vesnici Elbrus. . Přijeli jsme do ní něco kolem 17 hodiny. Prioritou bylo doplnit zásoby jídla, zaregistrovat se u místní horské služby z ryze bezpečnostních důvodů a ne těch byrokratických, jak je v Rusku zvykem. Vesnička Elbrus se nachází ve výšce kolem 2000 m n. m. Rozhodli jsme se, že do setmění ještě něco ujdeme. Prvním cílem byla spodní stanice lanovky, která už byla mimo provozní hodiny. Jelikož lanovky na horách nevyužíváme, nějak nás to nemrzelo a pokračovali jsme ve svahu pod ní. Při západu slunce jsme se dostali pod horní stanici lanovky.
Stan jsme si postavili na betonových základech, najedli se a šli spát, protože nás čekal další den plný potu a dřiny, měli jsme za cíl dostat se do výšky 4500 m n. m. (Pastuchovské kameny – bod odkud se většinou vychází na vrchol ).Ušli jsme asi 200–300 výškových metrů, když se za námi vyřítil zásobovací náklaďák plný propanbutanových bomb a z korby na nás pokřikovala střapatá, blonďatá hlava ať naskočíme, že nás vezmou nahoru. Ušetřili nám asi 200 výškových metrů. Byla to dvojice Francouzů, muž a žena. Na korbě jsme se dali do řeči. Zjistili jsme, že se zde jeli aklimatizovat před výstupem na Pik Lenina (7134 m n. m.). Ani jeden bychom v tu chvíli neřekli, že za rok nás bude užírat stejná sedmitisícová myšlenka. Myšlenka, která vás nutí podřídit vše ostatní tomu jedinému vrcholovému kroku, abyste mohli s hrdostí říct: „Dokázal jsem to“. Kodrcavá cesta skončila a my jsme byli pod spodní stanicí druhé lanovky. Tady jsme si mohli zase po pár měsících sáhnout na sníh. Cesta už vedla jen po sněhu a bez větších obtíží jsme dorazili do výšky 4100 m. Bylo zde skvělé místo na rozbití tábora. Sice jsme ten den nedobyli Pastuchovské kameny, ale toto skvělé místo nešlo odmítnout, protože zde byl pramen a nemuseli jsme jako blázni roztápět sníh. Další den bylo v plánu dojít do 5000 m n. m. a zpět z důvodu aklimatizace. S cestou jsme si moc hlavu nedělali a vyšli jsme až v 11 hodin a našeho cíle, přesněji pěti-tisíc-šesti metrů, jsme dosáhli asi za dvě a půl hodiny. Martin přikládal velkou váhu tomu, abychom se dostali nad 5000 m. Náš výškový osobák byl pokořen. Musím přiznat, že mi nebylo zrovna nejlépe a centimetrové kolečko poctivé Tesco vysočiny jsem do sebe soukal asi 5 minut. Otočili jsme to dolů s tím, že další den staneme na vrcholu. V našem základním táboře jsme byli asi za hodinku. Pořádně jsme si užívali chůzi dolů v měkkém poledním sněhu. Po příchodu ke stanu jsme si zalezli dovnitř a spali jako zabití.
Když jsme se vzbudili kolem 17:00, venku už to vypadalo, jako kdybyste přišli domů z práce, vaši manželku nachytali při nevěře a jediná možnost jak uvolnit svůj vztek by byla házet na náš stan sníh. Takovou změnu počasí jsem ještě nezažil. Viditelnost byla sotva 5 m. Čekal nás tedy „příjemný“ zbytek dne ve stanu o rozměrech 2×2 metry s osobou, se kterou jste už více než dva týdny v kuse. Tématem zabývajícím se „ponorkou“ bych se chtěl ještě v nějakém dalším článku zaobírat, ale teď zpět do stanu. Když jsem šel večer vykonat potřebu, potkal jsem chlapíčka z horské služby. Byli jsme pozváni na večeři. Nedaleko od nás měli záchranáři zbudovanou provizorní stanici. Uvnitř bylo teplo a hlavně nám dali najíst normálního jídla namísto naší instantní stravy. Strávili jsme s nimi asi hodinku a dověděli jsme se spoustu nových informací o Jordánsku a Afghánistánu, doufám, že je jednou využijeme v praxi. Zeptali jsme se na počasí na další dny. Předpověď nevypadala vůbec dobře, příští tři dny měl vládnout počasí stejný manžel – hrůza. Zklamaní jsme se rozloučili. Ve stanu jsme s nadějí nastavili budík na 4 ráno. Při tom tupém zvonění mobilu jsme doufali v zázrak, který nepřišel. Čekal nás další den ve stanu. Dali jsme si ultimátum, buď bude zítra hezky, nebo jdeme dolů. Pocity frustrace, které jsem zažíval, se mi jen těžko popisují. Tisíce kilometrů od domova, Elbrus na dosah a vše přijde vniveč kvůli počasí. Byl to velice tichý den. Upřímně, těšil jsem se, až usnu.
V 1:30 ráno mě probudilo volání přírody, slyšel jsem křupání sněhu. Při pohledu ven bylo vidět několik, mihotajících se světýlek, které stoupaly nahoru. Zvedl jsem hlavu a mé oči zaplavila záře hvězd. Ten pocit nikdy nezapomenu.
Měl jsem chuť skočit na stan a vzbudit tím Martina, každý jiný způsob se mi v tu chvíli zdál zdlouhavý. Měl jsem v sobě tolik euforie a nadšení, že udělat tři kroky a rozepnout zip stanu mi připadalo jako hadžadž*. Takže jsme posnídali a vyrazili na cestu.
Šlo se nám skvěle a už v 5:00 jsme předešli většinu lidí, kteří vyrazili buď hodinu před námi nebo o 400 m výše z Pastuchovských kamenů. Tady se mi začal Martin vzdalovat. Takže to byl pro každého z nás sólo výstup. Byla mi hrozná zima na nohy, protože boty HanWag Alaska nejsou přímo určené na ledovec a nemají v podrážce izolační vrstvu, ale chuť dostat se tam nahoru byla silnější, než cokoliv jiného.
V sedle 5300 m n. m. jsme se konečně dostali na slunce, sice to moc nepomohlo, ale aspoň byly hezké fotky. V 5500 jsem musel v úzké traverze předběhnout dva Poláky. Potom už mě čekala jen cesta na vrchol. Martin tam byl asi o půl hodiny dříve. S hrdostí můžu říct, že to byl dobrý sportovní výkon. 4100 – 5642 m jsme zvládli za necelých 6 hodin a v ten den jsme tam byli první a moc jsme si užívali pocit klidu, který nahoře vládl. Strávili jsme nahoře půl hodiny, když přišli zmiňovaní dva Poláci. Prohodili jsme pár slov a otočili se směrem dolů. Po cestě nás zastavilo mnoho lidí a gratulovalo nám k výstupu Z toho jsme nabyli vědomí, že Elbrus už nebyl „jen“ kopec z Beskyd (se vší úctou k nim). Při cestě dolů jsme moc nemluvili, oba jsme se tak nějak uzavřeli a vstřebávali tu ohromnou radost ze života. Byl jsem spokojený sám se sebou a s tím co dělám.
Když jsme dorazili ke stanu, dopřáli jsme si trochu spánku. Byli jsme tak unavení, že jsme si řekli: „další výstup až za hodně, hodně dlouho“, ale asi za měsíc jsme už podnikli další.
*hadžadž – jeden z pěti pilířů muslimské víry, jedná se o pouť do Mekky
Kromě cestování za poznáváním nových kultur, cestuji také za horami. Prostředí hor a jejich kouzlo se dají jen těžko popsat, to si musí člověk zažít. Pocit příjemné klaustrofobie, když se ocitnete v údolí mezi velikány je elektrizující. Nutí vás to se vyškrábat na nejvyšší bod v okolí, abyste se mohli opět nadechnout z plných plic a nasát sebeuspokojení. Když se dostanu na pomyslný trůn nějaké oblasti, neříkám si, že jsem horu pokořil, ale chovám k ní ještě větší respekt a pokoru. Je to moment, kdy si můžete být aspoň na 10 minut rovni. Některé hory jsou „jen“ obcházeny, protože jsou posvátné a je k nim chován obrovský respekt a úcta. Příští rok máme v plánu zdolat Štít Korženěvského, ale prozatím je naším nejvyšším zdolaným vrcholem Elbrus. Nebyl to můj nejtěžší výstup, ale vše, co mu předcházelo, bylo jedinečné. A proto jsem si k popisu vybral právě Elbrus.
Loni v červnu jsme se s kamarádem Martinem rozhodli, že vyrazíme na nejvyšší horu Ruska a podle starého zeměpisu, také nejvyšší horu Evropy- Elbrus (5642 m n. m.). Cestování po Rusku bylo naplánováno zhruba na 3 týdny a cesta na Elbrus byla zařazena až nakonec. Svoji pouť na vrchol jsme začali ve stejnojmenné vesnici Elbrus. . Přijeli jsme do ní něco kolem 17 hodiny. Prioritou bylo doplnit zásoby jídla, zaregistrovat se u místní horské služby z ryze bezpečnostních důvodů a ne těch byrokratických, jak je v Rusku zvykem. Vesnička Elbrus se nachází ve výšce kolem 2000 m n. m. Rozhodli jsme se, že do setmění ještě něco ujdeme. Prvním cílem byla spodní stanice lanovky, která už byla mimo provozní hodiny. Jelikož lanovky na horách nevyužíváme, nějak nás to nemrzelo a pokračovali jsme ve svahu pod ní. Při západu slunce jsme se dostali pod horní stanici lanovky.
Stan jsme si postavili na betonových základech, najedli se a šli spát, protože nás čekal další den plný potu a dřiny, měli jsme za cíl dostat se do výšky 4500 m n. m. (Pastuchovské kameny – bod odkud se většinou vychází na vrchol ).Ušli jsme asi 200–300 výškových metrů, když se za námi vyřítil zásobovací náklaďák plný propanbutanových bomb a z korby na nás pokřikovala střapatá, blonďatá hlava ať naskočíme, že nás vezmou nahoru. Ušetřili nám asi 200 výškových metrů. Byla to dvojice Francouzů, muž a žena. Na korbě jsme se dali do řeči. Zjistili jsme, že se zde jeli aklimatizovat před výstupem na Pik Lenina (7134 m n. m.). Ani jeden bychom v tu chvíli neřekli, že za rok nás bude užírat stejná sedmitisícová myšlenka. Myšlenka, která vás nutí podřídit vše ostatní tomu jedinému vrcholovému kroku, abyste mohli s hrdostí říct: „Dokázal jsem to“. Kodrcavá cesta skončila a my jsme byli pod spodní stanicí druhé lanovky. Tady jsme si mohli zase po pár měsících sáhnout na sníh. Cesta už vedla jen po sněhu a bez větších obtíží jsme dorazili do výšky 4100 m. Bylo zde skvělé místo na rozbití tábora. Sice jsme ten den nedobyli Pastuchovské kameny, ale toto skvělé místo nešlo odmítnout, protože zde byl pramen a nemuseli jsme jako blázni roztápět sníh. Další den bylo v plánu dojít do 5000 m n. m. a zpět z důvodu aklimatizace. S cestou jsme si moc hlavu nedělali a vyšli jsme až v 11 hodin a našeho cíle, přesněji pěti-tisíc-šesti metrů, jsme dosáhli asi za dvě a půl hodiny. Martin přikládal velkou váhu tomu, abychom se dostali nad 5000 m. Náš výškový osobák byl pokořen. Musím přiznat, že mi nebylo zrovna nejlépe a centimetrové kolečko poctivé Tesco vysočiny jsem do sebe soukal asi 5 minut. Otočili jsme to dolů s tím, že další den staneme na vrcholu. V našem základním táboře jsme byli asi za hodinku. Pořádně jsme si užívali chůzi dolů v měkkém poledním sněhu. Po příchodu ke stanu jsme si zalezli dovnitř a spali jako zabití.
Když jsme se vzbudili kolem 17:00, venku už to vypadalo, jako kdybyste přišli domů z práce, vaši manželku nachytali při nevěře a jediná možnost jak uvolnit svůj vztek by byla házet na náš stan sníh. Takovou změnu počasí jsem ještě nezažil. Viditelnost byla sotva 5 m. Čekal nás tedy „příjemný“ zbytek dne ve stanu o rozměrech 2×2 metry s osobou, se kterou jste už více než dva týdny v kuse. Tématem zabývajícím se „ponorkou“ bych se chtěl ještě v nějakém dalším článku zaobírat, ale teď zpět do stanu. Když jsem šel večer vykonat potřebu, potkal jsem chlapíčka z horské služby. Byli jsme pozváni na večeři. Nedaleko od nás měli záchranáři zbudovanou provizorní stanici. Uvnitř bylo teplo a hlavně nám dali najíst normálního jídla namísto naší instantní stravy. Strávili jsme s nimi asi hodinku a dověděli jsme se spoustu nových informací o Jordánsku a Afghánistánu, doufám, že je jednou využijeme v praxi. Zeptali jsme se na počasí na další dny. Předpověď nevypadala vůbec dobře, příští tři dny měl vládnout počasí stejný manžel – hrůza. Zklamaní jsme se rozloučili. Ve stanu jsme s nadějí nastavili budík na 4 ráno. Při tom tupém zvonění mobilu jsme doufali v zázrak, který nepřišel. Čekal nás další den ve stanu. Dali jsme si ultimátum, buď bude zítra hezky, nebo jdeme dolů. Pocity frustrace, které jsem zažíval, se mi jen těžko popisují. Tisíce kilometrů od domova, Elbrus na dosah a vše přijde vniveč kvůli počasí. Byl to velice tichý den. Upřímně, těšil jsem se, až usnu.
V 1:30 ráno mě probudilo volání přírody, slyšel jsem křupání sněhu. Při pohledu ven bylo vidět několik, mihotajících se světýlek, které stoupaly nahoru. Zvedl jsem hlavu a mé oči zaplavila záře hvězd. Ten pocit nikdy nezapomenu.
Měl jsem chuť skočit na stan a vzbudit tím Martina, každý jiný způsob se mi v tu chvíli zdál zdlouhavý. Měl jsem v sobě tolik euforie a nadšení, že udělat tři kroky a rozepnout zip stanu mi připadalo jako hadžadž*. Takže jsme posnídali a vyrazili na cestu.
Šlo se nám skvěle a už v 5:00 jsme předešli většinu lidí, kteří vyrazili buď hodinu před námi nebo o 400 m výše z Pastuchovských kamenů. Tady se mi začal Martin vzdalovat. Takže to byl pro každého z nás sólo výstup. Byla mi hrozná zima na nohy, protože boty HanWag Alaska nejsou přímo určené na ledovec a nemají v podrážce izolační vrstvu, ale chuť dostat se tam nahoru byla silnější, než cokoliv jiného.
V sedle 5300 m n. m. jsme se konečně dostali na slunce, sice to moc nepomohlo, ale aspoň byly hezké fotky. V 5500 jsem musel v úzké traverze předběhnout dva Poláky. Potom už mě čekala jen cesta na vrchol. Martin tam byl asi o půl hodiny dříve. S hrdostí můžu říct, že to byl dobrý sportovní výkon. 4100 – 5642 m jsme zvládli za necelých 6 hodin a v ten den jsme tam byli první a moc jsme si užívali pocit klidu, který nahoře vládl. Strávili jsme nahoře půl hodiny, když přišli zmiňovaní dva Poláci. Prohodili jsme pár slov a otočili se směrem dolů. Po cestě nás zastavilo mnoho lidí a gratulovalo nám k výstupu Z toho jsme nabyli vědomí, že Elbrus už nebyl „jen“ kopec z Beskyd (se vší úctou k nim). Při cestě dolů jsme moc nemluvili, oba jsme se tak nějak uzavřeli a vstřebávali tu ohromnou radost ze života. Byl jsem spokojený sám se sebou a s tím co dělám.
Když jsme dorazili ke stanu, dopřáli jsme si trochu spánku. Byli jsme tak unavení, že jsme si řekli: „další výstup až za hodně, hodně dlouho“, ale asi za měsíc jsme už podnikli další.
*hadžadž – jeden z pěti pilířů muslimské víry, jedná se o pouť do Mekky
