Dnes zůstaneme nezvykle celou dobu na malém místě, které nepatří k vyhledávaným cestovatelským cílům, ba právě naopak. Řeč bude o hraničních přechodech. V pasu mám dvě stránky razítek z hranic ukrajinsko-slovenských a ukrajinsko-maďarských a ke každému se váže alespoň jedna historka, ať už úsměvná, poučná či smutná. O ty nejzajímavější se nyní podělím.
Poprvé na Ukrajinu
Puťák na Podkarpatské Rusi v létě 2006 nám přichystal spoustu překvapení a první z nich už na hranici. S představou, že linkový autobus z Michalovců do Užhorodu dojede podle jízdního řádu, jsme se rozloučili už spatřivše dlouhou kolonu aut před hranicí. Avšak to jsme ještě netušili, že o první hodiny zpoždění se postarají už bratři Slováci. Jak jsme se doslechli, celníci se nedokázali shodnout, zda jeden z pasažérů, snad odkudsi z Portorika, potřebuje či nepotřebuje slovenské vízum a tak nevěděli, zda jej mají zavřít za nelegální pobyt či nechat vycestovat. A aby toho nebylo málo, po zadání čísla jeho pasu do počítače se jim prý úplně zhroutil (tedy ten počítač, nikoliv Portoričan). Značně prekérní situaci údajně řešilo až ministerstvo v Bratislavě, konečný verdikt byl naštěstí ve prospěch onoho cizince, takže se zatýkání nekonalo.
S velkou slávou popojíždíme několik stovek metrů k celnici ukrajinské. Řidič nám rozdává asi desetikolonkové imigrační karty (ty se vyplňují doposud) a dlouhatánské celní prohlášení, se kterým se naštěstí už dnes nesetkáte. Nemůžeme se ubránit dojmu, že formulář pamatuje Sovětský svaz, neboť do azbukou nadepsaných kolonek se mají napsat nejen zbraně a cenné předměty, ale i léky, knihy, tiskopisy a informační materiály. Vyplňování formuláře přerušují jen zoufalé dotazy typu: „To chtějí vědět počet tablet nebo počet nebo počet balení?“ nebo „Mám jim tam vypisovat všechny mapy?!“
A přichází vojáci s velkýma čepicema, úplně všechno z autobusu ven, vezměte si věci a za námi do budovy. Postupně nás kontrolují a nestačím se divit, co všechno je zajímá. Kamarád vysvětluje nechápajícímu celníkovi: „To je ži-vo-či-šné uhlí.“ „???“ „Na průjem.“ „???“ „Sračka!“ A já jsem moc rád, že jsem existenci lékárničky v prohlášení zatajil a mám ji až vespod batohu. To ale netuším, že kontrola bude pokračovat rentgenem zavazadel. Další celník vždy koukne na prastarý monitor, zapíchne někam prst a pronese: „Ščo éto?“ Kolegové ho pracně přesvědčují, že jejich nože jsou dostatečně malé a já si zatím uvědomuju, že v mém batohu jsou nejen kotlíky, ale i plynové bomby pro celou výpravu. Držím se vzadu a očekávám, že několik kilogramů kapalnéno propan-butanu vyvolá mezinárodní konflikt. Jako poslední pokládám batoh na pás a úkosem sleduji, co se objeví na monitoru. Zřejmě jsem kovové věci složil k sobě tak těsně, že přes celý batoh je sytě černá plocha. Je ve mě malá dušička, avšak celník z nepochopitelného důvodu máchne rukou, ať pokračuju dál a já se snažím při zvedání batohu předstírat, že je lehký jako pírko a rychle zmizet.
Jak to vidí řidiči
Následující roky už zavazadla tak poctivě nekontrolují a tak se ostřílení cestující po příjezdu na hranici začtou do knížky s vědomím, že je čekat věčně nenechají, tak o co vlastně jde, že?
Hůře jsou na tom řidiči autobusů a náklaďáků, celníci vymyslí pokaždé několik nových obstrukcí, aby dostali úplatek. Varianta: „Mám žízeň, dones mi kafe nebo pivo,“ je ještě nejmírnější. Jednou našemu řidiči předložili formulář, kam musel sehnat čtyři razítka. Tři nějaká pochopitelná, čtvrté od veterináře. Vysvětlování, že žádná zvířata nevezeme, bylo zbytečné. „Veterinář“ ve vojenské uniformě byl tak opilý, že se držel stolu, aby nespadl ze židle a jediné, co dokázat vyslovit, bylo: „Surok (čtyřicet) euro.“
Jeden řidič mi vyprávěl, že jednou jel na Ukrajinu s přívěsem a nepustili jej přes hranici. Počkal tedy, až celníkům skončí osmihodinová směna a zkusil to znova. Projel po čtvrtém střídání.
Cesta po kolejích
Úplně jinak vypadá přejezd vlakem. Vyjíždíme z Čierné nad Tisou a vzápětí zastavujeme přesně na hranici Schengenu. V tomto směru není prohlídka zdaleka tak důkladná jako opačně, takže po chvíli pokračujeme dále. Po příjezdu do Čopu stojí od vagónu k nádražní budově kordon policistů, kteří nás směřují do správných dveří. Tam fasujeme na vyplnění známé imigrační karty a pak po jednom přistupujeme k celníkům zodpovídat dotěrné otázky a zběžně ukázat batohy: „Kudi vi jděše?“ „Krasna, Svidovec,“ odpovídám názvy známých pohoří. „Ščo tam?“ „Tutistika,“ o plánované pomoci v klášteře se v zájmu další cesty nezmiňujeme. „Mistectvo?“ ptá se celník na umělecká díla. „Ne“, přece nepovezu v krosně míšeňský porcelán… „Zbroja?“ „Ne“ odpovídám, spoléhaje že sekera je důkladně zatočená v karimatce. „Marihuana?“ „Ne“ „Prečo ni?“ Zřejmě i celníci mají smysl pro humor…
Vlakem nazpátek
Cesta vlakem zpátky na Slovensko mohla proběhnout celkem hladce, nebýt jednoho setkání, které zpočátku vypadalo celkem mile. Na ukrajinském nádraží se s námi dává do řeči Slovenka středního věku a po chvíli se zmíní: „Koupila jsem tady více cigaret než můžu provézt, moc by mi pomohlo, kdybyste mi pár kartonů vzali přes hranici.“ Nemám dostatek odhodlání tuto nepříliš lákavou nabídku kategoricky odmítnout za celou skupinu a tak trpně sleduji, jak se balíky cigaret stěhují do batohů mých kolegů.
Nastupujeme do vagónu, který je zřejmě určen jen na popojíždění přes hranici tam a zpátky, neboť je kompletně rozkládací. Proč? Vysvětlím vzápětí. První kolo rozebírání probíhá hned po nástupu, když několik „obchodních cestujících“ schovává cigarety a lahve vodky do sedaček, pod kryty kabelů, nad stropní podhledy a do rozličných jiných úkrytů. Druhé kolo je o chvíli později v režii slovenských celníků, kteří se snaží co nejvíce skrýší vyprázdnit.
Kolegové začínají své ochoty převážet cigarety litovat už ve chvíli, kdy dostanou k vyplnění čtyřstránkový „formulář o dovozu zboží podléhajícího clu“. Celníkům je zřejmě jasné, že cigarety nevezou pro sebe, neboť si svoji pozici vyloženě užívají: „Vy fajčíte?“ zahajuje celník výslech. „Ne, nekouřím.“ „A prečo teda veziete tie cigarety?“ ptá se vysloveně podezíravě. „Pro otce.“ „A otec fajčí?“ „Tak trochu…“ „A prečo ste nenapísal číslo tovaru?“ „A co tam mám napsat?“ „Keď dovážate cigarety do EÚ, musíte vedieť, že majú číslo 54231!“
V Čierné nad Tisou přestupujeme do vlaku na Košice a naše „známá“, kterou již hodnou chvíli proklínáme, také. Na plošině vozu stojí dva chlapíci v tričkách s nápisem policie, asi ne náhodou. Pašeračka se dožaduje cigaret, kterých se milarádi zbavíme, a potvrzených celních prohlášení, které ji samozřejmě nedáme, protože jsou tam všechny osobní údaje včetně velikosti bot. Nakonec vztekle bere kartony do tašky a chystá se vystupovat. V tom okamžiku přiskakují policisté: „Dobrý deň pani Kováčová, čo to veziete? A to ste priviezla z Ukrajiny legálne? Tak oni vám to venovali? No, to nám vysvetlíte na stanici.“ A my jsme moc rádi, že nejsme zatčeni také.
Na závěr nutno podotknout, že často celní kontrola obnáší pouze hodinu či dvě čekání a žádná nemilá překvapení, takže s dobrou knížkou může být i celkem příjemná. Návštěva krásných polonin a kraje Nikoly Šuhaje za chvíli zdržení na hranicích rozhodně stojí.
Dnes zůstaneme nezvykle celou dobu na malém místě, které nepatří k vyhledávaným cestovatelským cílům, ba právě naopak. Řeč bude o hraničních přechodech. V pasu mám dvě stránky razítek z hranic ukrajinsko-slovenských a ukrajinsko-maďarských a ke každému se váže alespoň jedna historka, ať už úsměvná, poučná či smutná. O ty nejzajímavější se nyní podělím.
Poprvé na Ukrajinu
Puťák na Podkarpatské Rusi v létě 2006 nám přichystal spoustu překvapení a první z nich už na hranici. S představou, že linkový autobus z Michalovců do Užhorodu dojede podle jízdního řádu, jsme se rozloučili už spatřivše dlouhou kolonu aut před hranicí. Avšak to jsme ještě netušili, že o první hodiny zpoždění se postarají už bratři Slováci. Jak jsme se doslechli, celníci se nedokázali shodnout, zda jeden z pasažérů, snad odkudsi z Portorika, potřebuje či nepotřebuje slovenské vízum a tak nevěděli, zda jej mají zavřít za nelegální pobyt či nechat vycestovat. A aby toho nebylo málo, po zadání čísla jeho pasu do počítače se jim prý úplně zhroutil (tedy ten počítač, nikoliv Portoričan). Značně prekérní situaci údajně řešilo až ministerstvo v Bratislavě, konečný verdikt byl naštěstí ve prospěch onoho cizince, takže se zatýkání nekonalo.
S velkou slávou popojíždíme několik stovek metrů k celnici ukrajinské. Řidič nám rozdává asi desetikolonkové imigrační karty (ty se vyplňují doposud) a dlouhatánské celní prohlášení, se kterým se naštěstí už dnes nesetkáte. Nemůžeme se ubránit dojmu, že formulář pamatuje Sovětský svaz, neboť do azbukou nadepsaných kolonek se mají napsat nejen zbraně a cenné předměty, ale i léky, knihy, tiskopisy a informační materiály. Vyplňování formuláře přerušují jen zoufalé dotazy typu: „To chtějí vědět počet tablet nebo počet nebo počet balení?“ nebo „Mám jim tam vypisovat všechny mapy?!“
A přichází vojáci s velkýma čepicema, úplně všechno z autobusu ven, vezměte si věci a za námi do budovy. Postupně nás kontrolují a nestačím se divit, co všechno je zajímá. Kamarád vysvětluje nechápajícímu celníkovi: „To je ži-vo-či-šné uhlí.“ „???“ „Na průjem.“ „???“ „Sračka!“ A já jsem moc rád, že jsem existenci lékárničky v prohlášení zatajil a mám ji až vespod batohu. To ale netuším, že kontrola bude pokračovat rentgenem zavazadel. Další celník vždy koukne na prastarý monitor, zapíchne někam prst a pronese: „Ščo éto?“ Kolegové ho pracně přesvědčují, že jejich nože jsou dostatečně malé a já si zatím uvědomuju, že v mém batohu jsou nejen kotlíky, ale i plynové bomby pro celou výpravu. Držím se vzadu a očekávám, že několik kilogramů kapalnéno propan-butanu vyvolá mezinárodní konflikt. Jako poslední pokládám batoh na pás a úkosem sleduji, co se objeví na monitoru. Zřejmě jsem kovové věci složil k sobě tak těsně, že přes celý batoh je sytě černá plocha. Je ve mě malá dušička, avšak celník z nepochopitelného důvodu máchne rukou, ať pokračuju dál a já se snažím při zvedání batohu předstírat, že je lehký jako pírko a rychle zmizet.
Jak to vidí řidiči
Následující roky už zavazadla tak poctivě nekontrolují a tak se ostřílení cestující po příjezdu na hranici začtou do knížky s vědomím, že je čekat věčně nenechají, tak o co vlastně jde, že?
Hůře jsou na tom řidiči autobusů a náklaďáků, celníci vymyslí pokaždé několik nových obstrukcí, aby dostali úplatek. Varianta: „Mám žízeň, dones mi kafe nebo pivo,“ je ještě nejmírnější. Jednou našemu řidiči předložili formulář, kam musel sehnat čtyři razítka. Tři nějaká pochopitelná, čtvrté od veterináře. Vysvětlování, že žádná zvířata nevezeme, bylo zbytečné. „Veterinář“ ve vojenské uniformě byl tak opilý, že se držel stolu, aby nespadl ze židle a jediné, co dokázat vyslovit, bylo: „Surok (čtyřicet) euro.“
Jeden řidič mi vyprávěl, že jednou jel na Ukrajinu s přívěsem a nepustili jej přes hranici. Počkal tedy, až celníkům skončí osmihodinová směna a zkusil to znova. Projel po čtvrtém střídání.
Cesta po kolejích
Úplně jinak vypadá přejezd vlakem. Vyjíždíme z Čierné nad Tisou a vzápětí zastavujeme přesně na hranici Schengenu. V tomto směru není prohlídka zdaleka tak důkladná jako opačně, takže po chvíli pokračujeme dále. Po příjezdu do Čopu stojí od vagónu k nádražní budově kordon policistů, kteří nás směřují do správných dveří. Tam fasujeme na vyplnění známé imigrační karty a pak po jednom přistupujeme k celníkům zodpovídat dotěrné otázky a zběžně ukázat batohy: „Kudi vi jděše?“ „Krasna, Svidovec,“ odpovídám názvy známých pohoří. „Ščo tam?“ „Tutistika,“ o plánované pomoci v klášteře se v zájmu další cesty nezmiňujeme. „Mistectvo?“ ptá se celník na umělecká díla. „Ne“, přece nepovezu v krosně míšeňský porcelán… „Zbroja?“ „Ne“ odpovídám, spoléhaje že sekera je důkladně zatočená v karimatce. „Marihuana?“ „Ne“ „Prečo ni?“ Zřejmě i celníci mají smysl pro humor…
Vlakem nazpátek
Cesta vlakem zpátky na Slovensko mohla proběhnout celkem hladce, nebýt jednoho setkání, které zpočátku vypadalo celkem mile. Na ukrajinském nádraží se s námi dává do řeči Slovenka středního věku a po chvíli se zmíní: „Koupila jsem tady více cigaret než můžu provézt, moc by mi pomohlo, kdybyste mi pár kartonů vzali přes hranici.“ Nemám dostatek odhodlání tuto nepříliš lákavou nabídku kategoricky odmítnout za celou skupinu a tak trpně sleduji, jak se balíky cigaret stěhují do batohů mých kolegů.
Nastupujeme do vagónu, který je zřejmě určen jen na popojíždění přes hranici tam a zpátky, neboť je kompletně rozkládací. Proč? Vysvětlím vzápětí. První kolo rozebírání probíhá hned po nástupu, když několik „obchodních cestujících“ schovává cigarety a lahve vodky do sedaček, pod kryty kabelů, nad stropní podhledy a do rozličných jiných úkrytů. Druhé kolo je o chvíli později v režii slovenských celníků, kteří se snaží co nejvíce skrýší vyprázdnit.
Kolegové začínají své ochoty převážet cigarety litovat už ve chvíli, kdy dostanou k vyplnění čtyřstránkový „formulář o dovozu zboží podléhajícího clu“. Celníkům je zřejmě jasné, že cigarety nevezou pro sebe, neboť si svoji pozici vyloženě užívají: „Vy fajčíte?“ zahajuje celník výslech. „Ne, nekouřím.“ „A prečo teda veziete tie cigarety?“ ptá se vysloveně podezíravě. „Pro otce.“ „A otec fajčí?“ „Tak trochu…“ „A prečo ste nenapísal číslo tovaru?“ „A co tam mám napsat?“ „Keď dovážate cigarety do EÚ, musíte vedieť, že majú číslo 54231!“
V Čierné nad Tisou přestupujeme do vlaku na Košice a naše „známá“, kterou již hodnou chvíli proklínáme, také. Na plošině vozu stojí dva chlapíci v tričkách s nápisem policie, asi ne náhodou. Pašeračka se dožaduje cigaret, kterých se milarádi zbavíme, a potvrzených celních prohlášení, které ji samozřejmě nedáme, protože jsou tam všechny osobní údaje včetně velikosti bot. Nakonec vztekle bere kartony do tašky a chystá se vystupovat. V tom okamžiku přiskakují policisté: „Dobrý deň pani Kováčová, čo to veziete? A to ste priviezla z Ukrajiny legálne? Tak oni vám to venovali? No, to nám vysvetlíte na stanici.“ A my jsme moc rádi, že nejsme zatčeni také.
Na závěr nutno podotknout, že často celní kontrola obnáší pouze hodinu či dvě čekání a žádná nemilá překvapení, takže s dobrou knížkou může být i celkem příjemná. Návštěva krásných polonin a kraje Nikoly Šuhaje za chvíli zdržení na hranicích rozhodně stojí.
