Jak se Tráva na osmitisícovku vyškrábal

Proč lezeme na ty vrcholy

Tento blábol je takové zamyšlení nad tím, jak se srovnat s dosažením vrcholu. Ono to prostě dopadlo. A v této větě je asi schováno všechno důležité. Není to o tom, že my jsme něco dobyli. Prostě nám jen kopec dovolil, abychom jsme se po něm prošli. Ale pojďme na to popořádku. Já zde nechci popisovat postup k vrcholu (to zase třeba jinde). Spíš se chci zamyslet nad tím, co mi to dalo a co mi to vzalo a jestli jsem od té doby, co jsem koukal do údolí z osmitisícové výšky, lepší (jiný) člověk či horší?

Jasně, že jsem měl radost, že jsem tam vylezl, ale zas to nebyl takový šlágr. Možná to bylo tím, že se nám výstup povedl skoro stylem: přišli, viděli a vylezli. Čekání na počasí moc nebylo (dva dny v BC, 2×2dny v C1 v šesti tisících), takže mohla probíhat i rychle aklimatizace. V podstatě jsme kopec vylezli za 14 dnů od příchodu do BC. Ideální počasí, ideální podmínky na kopci. Čímž nechci zlehčovat naše fyzický a psychický dovednosti. To jistě ne! Ten kopec je prostě vysoký a zdaleka nepatří k těm lehčím osmitisícovkám. O čemž svědčí i dle nějakých statistik počet vylezených. My byli asi 7., 8. a 9. (10. Mára) Čech na vrcholu. Celkově 250 lidí. Letos se více lidem podařilo vylézt na G1 než na sousední G2. Asi to bylo tím, že když přišlo skutečně dobré počasí, už měli všichni vyčerpány pokusy na G2 (taky je to prý horší, když napadne více sněhu) a soustředili se na G1. Za sezonu vylezlo na G1: 1. Ueli Steck – rekordně rychle, 2. mezinárodní zbytek asi 12 ks i s náma.

A co si budem nalhávat. Kdyby Bulhaři nezajistili těžký japonský kuloár, měli bychom cestu hodně ztíženou. Výš už to problém není – nemít fixy. Ale „Japonec“ je docela zásadní. Přechod z 6400 do 7000 cca tímto kuloárem je skutečně lahůdka. Obzvláště, když třeba prošlapáváte stopu ve vyšších pasážích. Což se taky při našem útoku povedlo Davovi, Kubovi a Jardovi. Vyšli jsme nejdřív s tím, že by mělo být prošlápnuto od šerpů z předchozího dne a taky proto, aby nám tam nikdo neházel šutry na hlavu. Ale bylo to zafoukaný a kluci dosti „netakticky“ stále drželi první pozici. Když už nás došla skupina asi 5 španělů, neměli snahu nás vystřídat (já byl na konci naší skupiny, coby vytrvalý, ale pomalý člen. Tady bych se malinko pozastavil nad „morálkou“ a „přátelstvím“ na osmitisícovkách.

Mohu hodnotit z letoška sám či z minulých let z vyprávění úžasného člověka Zdeňka Hrubého. To je chlapík, jehož zážitky a životní zkušenosti jsou pro mě jedním z největších deviz celé akce. Jak jsem to vnímal. No prostě se jedná o to, že žádné velké kamarádství mezi expedicemi na kopci neexistuje. Ano, spolupráce ano a každý se snaží z ní vytřískat pro sebe co nejvíce užitku. Problémem jsou hlavně tzv. komerční expedice, jednou z ní byli i s námi postupivší Španělé. Jenže to člověku tak nějak docvakne až dole a já jsem se kvůli nim a samozřejmě své nešikovnosti málem zabil.

Jak to šlo nahoru

A jsme u rychlého popisu výstupu. Ale nebudu vás moc nudit, fakt jen rychle. V campu 3 nad hranicí 7 tisíc se nás vyskytuje asi 14 – Španělé (5), mezinárodní expedice, my a Korejka s 2 šerpy. Večer se domlouvají ostatní s Korejkou, že půjdou s nima v 1.30 hod. My ráno nespěcháme. Nebudeme určitě rychlejší než šerpové s kyslíkem. Ó jaký však omyl. Jdeme rychle, po předních hrotech a brzy doháníme velikou skupinu, která neustále postává a čeká až šerpové buď cestu prošlápnou či některé úseky i zafixujou. A pak hurá všichni na lano. Spíše bych řekl, že se nám tam jejich šerpové pletou. Postupujeme taky průběžně nejištěni vedle nich a ve vrcholové partii cca 400 m pod samotným vrcholem jsme první Jarda, Kuba, já a Daw v cca devět hodin. Hrozně fouká. Kuba to otáčí. My postupujeme dál sami – Daw, Jarda a já. Zde je již lezení o něco vážnější a po 200 m výše nás dohání šerpa, a že bude fixovat. Za ním v těsném závěsu zase všechny alegorické vozy.

Nevíme úplně přesně kudy, tak chvíli čekáme, ale zas to hrozně dlouho trvá, takže jdeme opět za nimi bez využití fixů. Jediné místo, kde nás dostanou při výstupu na fix je poslední délka, kde to šerpa prošlapává po odvěsnách trojúhelníku, ale fix je potom natažen po přeponě. No tak to aspoň prošlápneme. Což jsme si dost naběhli, neboť jsme se bořili po pás. Ale ono by to šlo sice pomalu, ale šlo, kdyby za náma na tom fixu nevisel i zbytek výpravy a jeden Španěl na nás nehulákal „come on“. Což nás dost nasralo a říkáme mu, ať si to jde zkusit a po chvíli jsme odstoupili a pustili ho do čela. Dost rychle zmlkl , kokot.

V asi 13 h jsme byly na vrcholu. Pekelně fičelo, takže žádné velké zdržování na přeplněném vrcholu – asi 9 lidí a 2 šerpové. Proběhlo docela rychlé focení, neboť v tom větru to nebylo nic moc (sponzoři prominou , šlo o omrzliny. Korejka sestupuje asi během tří minut. Povídá, ať na sestup použijeme její lana, což nám na tom nejvýše položeném úseku pomůže, že to můžeme proslaňovat. Zůstáváme asi 15 minut a sestupujeme poslední. Ještě fotím nějakýho Španěla s fotkou rodiny. No pěkné, srdceryvné, ale dovolím si takové malé zamyšlení, za které mě možná mnoho z vás rozcupuje. Ono je to pěkný, ta fotka rodiny na vrcholu, ale každý by si měl přiznat tu motivaci k tomu, proč se drápe na vrcholky hor. Vždyť je to, myslím, vždy jenom kvůli nám samým. Ukázat sám sobě, že na to mám. Že si umím sáhnout na dno. Snažíme se vždy racionálně vyhodnotit situaci, mám dost sil na to otočit to jednu hodinu pod vrcholem. Prostě přežít. A kdo do té motivace tahá rodinu, je dle mého sobec. Rodina by byla myslím radši, kdybych seděl doma a koukal na TV v bačkůrkách.

Je jasné, že vaši blízcí jsou na vás hrdí, když se vám něco v horách povede. Vy na ně taky myslíte při výstupu. Ale určitě by byli radši, kdybyste to riziko nepodstupovali. Než se vrátit domů v hliníkový rakvi, či zůstat v horách v trhlině. Ale to se prostě těm lidem, co do hor jezdí, špatně vysvětluje.

Trochu nebezpečný sestup

No to bylo takové odbočení a vraťme se k sestupu. Poměrně rychle jsme proslanili a sestoupili zpět k našim batohům, kde jsme dali sváču. Zde nás bohužel předešli Španěláci. Jardovi se ještě podařilo nacpat se před ně před posledním zajištěném úseku od Korejky ve výšce cca 7500 m. To co následovalo, byla hrůza, lehce řečeno. Začal slaňovat asi 75letý Carlos, který byl natolik prošitej, že nebyl ani schopen založit si sám slaňovátko na lano. Děsný. Po něm jela Španělka, která na mě hulákala, ať uhnu, a ještě jeden. Zde jsem se domluvil, že další dva mě pustí. Byl jsem asi dvakrát rychlejší než oni. Než jsem však proslanil jednu dýlku, Carlos nebyl ještě schopen slaňovat další úsek. Tak jsem počkal, až ho do toho přichystají a pak jsem šel jen volně za nima, přidržoval se lana. Dost jsem čekal, abych na něj neházel sníh a led. A pak to přišlo. Carlos dojel na konec a vypadal, že se asi nehne od slanění. Takže jsem z lana uhnul, aby za ním mohla přijet Španělka a následoval můj pád, neboť se náhle změnil sníh z hlubokého, který jsem šel popředu, na tvrdý firn a já zaškobrt. No co vám budu povídat, pro dobrotu na žebrotu. Kdybych zůstal na laně… Byla to samozřejmě moje chyba, to nepopírám – nedostatek soustředění apod., ale zas na druhou stranu, Španělé v tomto stavu, ve kterém by již dávno na kopec nepatřili. Takhle prošitý lidi prostě ohrožují sebe i celé své okolí. Měli to dávno otočit!!! A na tom názoru si vždy budu trvat. Je to však paradox, že já i přesto, že jsem byl daleko víc v pohodě než oni, jsem upadl a jen vcelku náhodou ten pád přežil. Možná právě proto, že se člověk cítí, že je v pohodě, nedává tolik pozor.

No což, poučení pro příště. Hlavně, že tyto řádky můžu psát z poklidu BC. Prostě jsem skončil v kotrmelcích i přesto, že jsem věděl a myslel na to jak zastavit pád s mačkama. Jak se vám to nepovede při prvních metrech pádu, nemáte pak šanci a zbývá vám se jen modlit. Já ateista měl tedy štěstí a zastavil jsem se na mírnějším svahu asi po 300 m pádu. No stačilo o něco více stranou a velice bych si zkrátil sestup přímo do campu 1 . Moje tělesná schránka se zdála zásadně nepoškozená. Naštěstí se mi uvolnily mačky z nohou, což asi poté přispělo k zastavení. Tak jsem se tak prohmatával (pozor měl jsem helmu! Noste ji, my byli asi jediní na kopci s helmou) a došel k názoru, že jsem OK. Bolelo akorát koleno a kotníky a nakoplá noha. Obrovské štěstí. Což také zhodnotila Korejka (byla na své 13.té osmitisícovce) a její dva šerpové, kteří mi pomáhali se sesbírat. „lucky man“ furt říkala. Pak přišel i Jarda, že prý doufal, že to je batoh, nebyl . Když věděl, že jsem OK, pokračoval dolů. Já jsem usoudil, že se ještě vrátím pro svůj cepín, který se mi při pádu vytrhnul z ruky (měl jsem ho na poutku na pevno na ruce). Došel jsem k názoru, že ho ještě budu potřebovat při dalším sestupu. Čeká na mě Daw a společně pak postupujeme do campu 3. Koleno se pěkně rozbolavělo, takže to byl boj. Ale nějak jsem se tam dohrabal.

V noci jsem docela trpěl, ráno jsem nebyl schopen udělat 3 kroky. Takže jsem i uvažoval o vrtulníku. Ale ten by stejně mohl přiletět max jen do campu 1 ve výšce cca šest tisíc. Takže jsem si zobnul dva růžováky (ibalginy) a hurá dolů. Kuba mi vzal věci a Jarda s Dowem mi pomáhali při slanění – dost jsme používali i naše lano v japonským kuloáru. Šlo to překvapivě dobře, takže po příchodu do campu 2 (v cca 16 h, výška cca 6400 m), kde byl Kamílek, jsme se domluvili ještě na dalším sestupu do campu 1 (6 tis.), neboť se mělo kazit počasí. Doktor prostě na to koukl a řekl, že to bude gut. Vzal jsem tedy dalšího růžováka a hurá dolů. Došli jsme sice za tmy, ale došli.

Zato další den byl pekelný. Můj pomalý postup přes ledovec z campu 1 do BC byl hororový zážitek. Jednak vedro, jednak již hrozně širokých trhlin. Při přeskocích jsem i ja „tvrďák“ asi 3× plakal, když jsem šlápnul na špatné koleno. Ale nějak jsme to zvládli a teď již píšu s fajfkou, kávou, převezen z BC.

No co na závěr říci. Škoda, že jsme ještě nezvládli udělat G2. Čas, počasí, podmínky by na to byly. Jen to moje zdraví ne a taky nám chybí permit. Ale na ledovci v BC už jsme úplně sami. Sezona výstupů skončila a přitom je tak krásně. Je ještě spousta summit daysů.

No tak bylo to pěkný být nahoře, ale bez mrknutí oka bych to vyměnil za to, abych doma zjistil, že nemám potrhaný vazy a že budu moci normálně fungovat. No Doktůrek to vyšetřil a prý OK . Pocit nesmírného štěstí se na kopci nějak nedostavil. No kdybych tady však čekal pod kopcem běžný měsíc jako ostatní, byl bych asi šťastnější. A co se týká té fyzické námahy. Řekl bych, že již jsem dělal horší věci. Zde je to akorát psychickofyzické spojení. Ale zase opakuji, je to možná tím, že nám skoro všechno vycházelo ideálně. Díky Máro za naplánování výletu.

A co v ČR?

Takže výše uvedené bylo sepsáno z BC a teď ten happy end s odstupem několika měsíců již z ČR (leden 2010).

Tak ANO – odnesly to vazy – takže mě nejspíše čeká operace. No sice se dá bez nich fungovat, ale… ať sem zdravej na další expedici. PS: info pro podobně postižené nešťastníky, dá se: lézt, běhat, jezdit na kole, lézt ledy, jezdit na běžkách (i skate); nedá se či to aspoň nechci pokoušet: fotbálek, basket, volejbal (i beach), skialpy. No já na operaci prostě půjdu, neboť jsme již vymysleli další akci na jaro 2011 a to MANASLU!!

To bylo řečí (viz výše), že na „osmě“ nic moc .

Těšíme se na nějaký přednášce!

Proč lezeme na ty vrcholy

Tento blábol je takové zamyšlení nad tím, jak se srovnat s dosažením vrcholu. Ono to prostě dopadlo. A v této větě je asi schováno všechno důležité. Není to o tom, že my jsme něco dobyli. Prostě nám jen kopec dovolil, abychom jsme se po něm prošli. Ale pojďme na to popořádku. Já zde nechci popisovat postup k vrcholu (to zase třeba jinde). Spíš se chci zamyslet nad tím, co mi to dalo a co mi to vzalo a jestli jsem od té doby, co jsem koukal do údolí z osmitisícové výšky, lepší (jiný) člověk či horší?

Jasně, že jsem měl radost, že jsem tam vylezl, ale zas to nebyl takový šlágr. Možná to bylo tím, že se nám výstup povedl skoro stylem: přišli, viděli a vylezli. Čekání na počasí moc nebylo (dva dny v BC, 2×2dny v C1 v šesti tisících), takže mohla probíhat i rychle aklimatizace. V podstatě jsme kopec vylezli za 14 dnů od příchodu do BC. Ideální počasí, ideální podmínky na kopci. Čímž nechci zlehčovat naše fyzický a psychický dovednosti. To jistě ne! Ten kopec je prostě vysoký a zdaleka nepatří k těm lehčím osmitisícovkám. O čemž svědčí i dle nějakých statistik počet vylezených. My byli asi 7., 8. a 9. (10. Mára) Čech na vrcholu. Celkově 250 lidí. Letos se více lidem podařilo vylézt na G1 než na sousední G2. Asi to bylo tím, že když přišlo skutečně dobré počasí, už měli všichni vyčerpány pokusy na G2 (taky je to prý horší, když napadne více sněhu) a soustředili se na G1. Za sezonu vylezlo na G1: 1. Ueli Steck – rekordně rychle, 2. mezinárodní zbytek asi 12 ks i s náma.

A co si budem nalhávat. Kdyby Bulhaři nezajistili těžký japonský kuloár, měli bychom cestu hodně ztíženou. Výš už to problém není – nemít fixy. Ale „Japonec“ je docela zásadní. Přechod z 6400 do 7000 cca tímto kuloárem je skutečně lahůdka. Obzvláště, když třeba prošlapáváte stopu ve vyšších pasážích. Což se taky při našem útoku povedlo Davovi, Kubovi a Jardovi. Vyšli jsme nejdřív s tím, že by mělo být prošlápnuto od šerpů z předchozího dne a taky proto, aby nám tam nikdo neházel šutry na hlavu. Ale bylo to zafoukaný a kluci dosti „netakticky“ stále drželi první pozici. Když už nás došla skupina asi 5 španělů, neměli snahu nás vystřídat (já byl na konci naší skupiny, coby vytrvalý, ale pomalý člen. Tady bych se malinko pozastavil nad „morálkou“ a „přátelstvím“ na osmitisícovkách.

Mohu hodnotit z letoška sám či z minulých let z vyprávění úžasného člověka Zdeňka Hrubého. To je chlapík, jehož zážitky a životní zkušenosti jsou pro mě jedním z největších deviz celé akce. Jak jsem to vnímal. No prostě se jedná o to, že žádné velké kamarádství mezi expedicemi na kopci neexistuje. Ano, spolupráce ano a každý se snaží z ní vytřískat pro sebe co nejvíce užitku. Problémem jsou hlavně tzv. komerční expedice, jednou z ní byli i s námi postupivší Španělé. Jenže to člověku tak nějak docvakne až dole a já jsem se kvůli nim a samozřejmě své nešikovnosti málem zabil.

Jak to šlo nahoru

A jsme u rychlého popisu výstupu. Ale nebudu vás moc nudit, fakt jen rychle. V campu 3 nad hranicí 7 tisíc se nás vyskytuje asi 14 – Španělé (5), mezinárodní expedice, my a Korejka s 2 šerpy. Večer se domlouvají ostatní s Korejkou, že půjdou s nima v 1.30 hod. My ráno nespěcháme. Nebudeme určitě rychlejší než šerpové s kyslíkem. Ó jaký však omyl. Jdeme rychle, po předních hrotech a brzy doháníme velikou skupinu, která neustále postává a čeká až šerpové buď cestu prošlápnou či některé úseky i zafixujou. A pak hurá všichni na lano. Spíše bych řekl, že se nám tam jejich šerpové pletou. Postupujeme taky průběžně nejištěni vedle nich a ve vrcholové partii cca 400 m pod samotným vrcholem jsme první Jarda, Kuba, já a Daw v cca devět hodin. Hrozně fouká. Kuba to otáčí. My postupujeme dál sami – Daw, Jarda a já. Zde je již lezení o něco vážnější a po 200 m výše nás dohání šerpa, a že bude fixovat. Za ním v těsném závěsu zase všechny alegorické vozy.

Nevíme úplně přesně kudy, tak chvíli čekáme, ale zas to hrozně dlouho trvá, takže jdeme opět za nimi bez využití fixů. Jediné místo, kde nás dostanou při výstupu na fix je poslední délka, kde to šerpa prošlapává po odvěsnách trojúhelníku, ale fix je potom natažen po přeponě. No tak to aspoň prošlápneme. Což jsme si dost naběhli, neboť jsme se bořili po pás. Ale ono by to šlo sice pomalu, ale šlo, kdyby za náma na tom fixu nevisel i zbytek výpravy a jeden Španěl na nás nehulákal „come on“. Což nás dost nasralo a říkáme mu, ať si to jde zkusit a po chvíli jsme odstoupili a pustili ho do čela. Dost rychle zmlkl , kokot.

V asi 13 h jsme byly na vrcholu. Pekelně fičelo, takže žádné velké zdržování na přeplněném vrcholu – asi 9 lidí a 2 šerpové. Proběhlo docela rychlé focení, neboť v tom větru to nebylo nic moc (sponzoři prominou , šlo o omrzliny. Korejka sestupuje asi během tří minut. Povídá, ať na sestup použijeme její lana, což nám na tom nejvýše položeném úseku pomůže, že to můžeme proslaňovat. Zůstáváme asi 15 minut a sestupujeme poslední. Ještě fotím nějakýho Španěla s fotkou rodiny. No pěkné, srdceryvné, ale dovolím si takové malé zamyšlení, za které mě možná mnoho z vás rozcupuje. Ono je to pěkný, ta fotka rodiny na vrcholu, ale každý by si měl přiznat tu motivaci k tomu, proč se drápe na vrcholky hor. Vždyť je to, myslím, vždy jenom kvůli nám samým. Ukázat sám sobě, že na to mám. Že si umím sáhnout na dno. Snažíme se vždy racionálně vyhodnotit situaci, mám dost sil na to otočit to jednu hodinu pod vrcholem. Prostě přežít. A kdo do té motivace tahá rodinu, je dle mého sobec. Rodina by byla myslím radši, kdybych seděl doma a koukal na TV v bačkůrkách.

Je jasné, že vaši blízcí jsou na vás hrdí, když se vám něco v horách povede. Vy na ně taky myslíte při výstupu. Ale určitě by byli radši, kdybyste to riziko nepodstupovali. Než se vrátit domů v hliníkový rakvi, či zůstat v horách v trhlině. Ale to se prostě těm lidem, co do hor jezdí, špatně vysvětluje.

Trochu nebezpečný sestup

No to bylo takové odbočení a vraťme se k sestupu. Poměrně rychle jsme proslanili a sestoupili zpět k našim batohům, kde jsme dali sváču. Zde nás bohužel předešli Španěláci. Jardovi se ještě podařilo nacpat se před ně před posledním zajištěném úseku od Korejky ve výšce cca 7500 m. To co následovalo, byla hrůza, lehce řečeno. Začal slaňovat asi 75letý Carlos, který byl natolik prošitej, že nebyl ani schopen založit si sám slaňovátko na lano. Děsný. Po něm jela Španělka, která na mě hulákala, ať uhnu, a ještě jeden. Zde jsem se domluvil, že další dva mě pustí. Byl jsem asi dvakrát rychlejší než oni. Než jsem však proslanil jednu dýlku, Carlos nebyl ještě schopen slaňovat další úsek. Tak jsem počkal, až ho do toho přichystají a pak jsem šel jen volně za nima, přidržoval se lana. Dost jsem čekal, abych na něj neházel sníh a led. A pak to přišlo. Carlos dojel na konec a vypadal, že se asi nehne od slanění. Takže jsem z lana uhnul, aby za ním mohla přijet Španělka a následoval můj pád, neboť se náhle změnil sníh z hlubokého, který jsem šel popředu, na tvrdý firn a já zaškobrt. No co vám budu povídat, pro dobrotu na žebrotu. Kdybych zůstal na laně… Byla to samozřejmě moje chyba, to nepopírám – nedostatek soustředění apod., ale zas na druhou stranu, Španělé v tomto stavu, ve kterém by již dávno na kopec nepatřili. Takhle prošitý lidi prostě ohrožují sebe i celé své okolí. Měli to dávno otočit!!! A na tom názoru si vždy budu trvat. Je to však paradox, že já i přesto, že jsem byl daleko víc v pohodě než oni, jsem upadl a jen vcelku náhodou ten pád přežil. Možná právě proto, že se člověk cítí, že je v pohodě, nedává tolik pozor.

No což, poučení pro příště. Hlavně, že tyto řádky můžu psát z poklidu BC. Prostě jsem skončil v kotrmelcích i přesto, že jsem věděl a myslel na to jak zastavit pád s mačkama. Jak se vám to nepovede při prvních metrech pádu, nemáte pak šanci a zbývá vám se jen modlit. Já ateista měl tedy štěstí a zastavil jsem se na mírnějším svahu asi po 300 m pádu. No stačilo o něco více stranou a velice bych si zkrátil sestup přímo do campu 1 . Moje tělesná schránka se zdála zásadně nepoškozená. Naštěstí se mi uvolnily mačky z nohou, což asi poté přispělo k zastavení. Tak jsem se tak prohmatával (pozor měl jsem helmu! Noste ji, my byli asi jediní na kopci s helmou) a došel k názoru, že jsem OK. Bolelo akorát koleno a kotníky a nakoplá noha. Obrovské štěstí. Což také zhodnotila Korejka (byla na své 13.té osmitisícovce) a její dva šerpové, kteří mi pomáhali se sesbírat. „lucky man“ furt říkala. Pak přišel i Jarda, že prý doufal, že to je batoh, nebyl . Když věděl, že jsem OK, pokračoval dolů. Já jsem usoudil, že se ještě vrátím pro svůj cepín, který se mi při pádu vytrhnul z ruky (měl jsem ho na poutku na pevno na ruce). Došel jsem k názoru, že ho ještě budu potřebovat při dalším sestupu. Čeká na mě Daw a společně pak postupujeme do campu 3. Koleno se pěkně rozbolavělo, takže to byl boj. Ale nějak jsem se tam dohrabal.

V noci jsem docela trpěl, ráno jsem nebyl schopen udělat 3 kroky. Takže jsem i uvažoval o vrtulníku. Ale ten by stejně mohl přiletět max jen do campu 1 ve výšce cca šest tisíc. Takže jsem si zobnul dva růžováky (ibalginy) a hurá dolů. Kuba mi vzal věci a Jarda s Dowem mi pomáhali při slanění – dost jsme používali i naše lano v japonským kuloáru. Šlo to překvapivě dobře, takže po příchodu do campu 2 (v cca 16 h, výška cca 6400 m), kde byl Kamílek, jsme se domluvili ještě na dalším sestupu do campu 1 (6 tis.), neboť se mělo kazit počasí. Doktor prostě na to koukl a řekl, že to bude gut. Vzal jsem tedy dalšího růžováka a hurá dolů. Došli jsme sice za tmy, ale došli.

Zato další den byl pekelný. Můj pomalý postup přes ledovec z campu 1 do BC byl hororový zážitek. Jednak vedro, jednak již hrozně širokých trhlin. Při přeskocích jsem i ja „tvrďák“ asi 3× plakal, když jsem šlápnul na špatné koleno. Ale nějak jsme to zvládli a teď již píšu s fajfkou, kávou, převezen z BC.

No co na závěr říci. Škoda, že jsme ještě nezvládli udělat G2. Čas, počasí, podmínky by na to byly. Jen to moje zdraví ne a taky nám chybí permit. Ale na ledovci v BC už jsme úplně sami. Sezona výstupů skončila a přitom je tak krásně. Je ještě spousta summit daysů.

No tak bylo to pěkný být nahoře, ale bez mrknutí oka bych to vyměnil za to, abych doma zjistil, že nemám potrhaný vazy a že budu moci normálně fungovat. No Doktůrek to vyšetřil a prý OK . Pocit nesmírného štěstí se na kopci nějak nedostavil. No kdybych tady však čekal pod kopcem běžný měsíc jako ostatní, byl bych asi šťastnější. A co se týká té fyzické námahy. Řekl bych, že již jsem dělal horší věci. Zde je to akorát psychickofyzické spojení. Ale zase opakuji, je to možná tím, že nám skoro všechno vycházelo ideálně. Díky Máro za naplánování výletu.

A co v ČR?

Takže výše uvedené bylo sepsáno z BC a teď ten happy end s odstupem několika měsíců již z ČR (leden 2010).

Tak ANO – odnesly to vazy – takže mě nejspíše čeká operace. No sice se dá bez nich fungovat, ale… ať sem zdravej na další expedici. PS: info pro podobně postižené nešťastníky, dá se: lézt, běhat, jezdit na kole, lézt ledy, jezdit na běžkách (i skate); nedá se či to aspoň nechci pokoušet: fotbálek, basket, volejbal (i beach), skialpy. No já na operaci prostě půjdu, neboť jsme již vymysleli další akci na jaro 2011 a to MANASLU!!

To bylo řečí (viz výše), že na „osmě“ nic moc .

Těšíme se na nějaký přednášce!