Tennessee bylo původně šestnáctým státem nově vznikající Unie, tedy záhy po té původní třináctce bývalých kolonií. Tehdy se pyšnila jménem Franklin, ale v té době nebyla pravým státem a spíše byla jakýmsi přidruženým územím. Potom ale Severní Karolína vrátila federální vládě rozsáhlou část svého západního území, a místní obyvatele konečně napadlo udělat si vlastní ústavu a vyhlásit samostatnost.
Vzhůru do Apalačských hor
Průjezd napříč státem Tennessee je v každém případě zajímavý. Stát je plný krásných lesů i jezer, vesniček jako vymalovaných i odporně špinavých, ve kterých jsou satelitní antény surrealisticky umístěné v bahně prasečích výběhů jedinou známkou dnešní doby. Brzy ale objevíme i další tvář dnešní Ameriky. Jsou jí odumírající městečka ležící mimo tahy dálnic spojujících co nejkratším směrem jednotlivé státy nebo ležící daleko od turistických atrakcí a odsouzená proto k pomalé smrti z chudoby. Jsou to městečka tak nudná, že jedinou sobotní zábavou je jít k vrakovišti a poslouchat, jak rez chroupá plech. Není divu, že mladí, kteří umí alespoň trochu číst a psát, prchají někam jinam.
Posměšky
Apalačské pohoří zabírá největší část Tennessee, ale vlastně zahrnuje i zapomenuté okresy Kentucky, Virginie a Západní Virginie. Pro turisty je tu krásně, je to malebná směs hor, lesů a tabákových polí (pokud nenarazíme na pozůstatky těžby uhlí, což dá práci), ale pro ty, co tu žijí, je zde také spousta bídy. Nezaměstnanost často přesahuje 20 procent a na jednoho doktora připadá 5 000 lidí. Obyvatelé jsou zbytky Ameriky považovány za naprosté burany a trochu to připomíná Poláčkovu poznámku o děvčeti z Kašperských hor. Když tudy v roce 1964 projížděl prezident Lyndon Johnson, byl natolik zdrcen, že brzy vyhlásil svoji proslulou Válku chudobě. Že se jí nepodařilo vyhrát ani v Apalačských horách, ani nikde jinde, už je jiná otázka.
Smokey Mountains
Nicméně i tato oblast se pyšní místy, kvůli kterým se sem sjíždějí lidé z celých Spojených států. Jedním z nich je národní park Smokey Mountains. Znalci sem jezdí zejména na podzim, neboť krása zdejší přírody v období podzimního zbarvení listí je tak proslavená, že televize na celém území vyhlašuje kvalitu barev zdejšího listí. A návštěva stojí za to, stromy jsou zbarvené jako malířova paleta a chvílemi to vypadá, jakoby stromy někdo vysazoval turistům pro potěchu, převládá zelená se všemi odstíny žluti přes okrovou, pomerančově oranžovou, až po temně červenou. V dálce se z věčných obláčků mlhy – odtum pochází název Smokey, kouřící – vynořují jednotlivé kopce jako barevné bochánky. Musíme se ale dobře trefit, stačí pár dnů zimního počasí nebo prudší vítr a krása je pryč a musíme přijít o rok později.
Past na turisty
Obrovský zájem turistů pak dal vzniknout gigantické turistické pasti – konglomerátu atrakcí kolem města Gatlingburg, kde v podivné, a přiznejme si, nepříliš pohledné směsi Disneylandu, umělé hmoty a tyroláků najdeme všechno, po čem dnešní americký turista touží, od minigolfu přes nekonečné nákupy a zábavní parky až po kasína. Raději pryč a zpátky do přírody. Napříč tímto státem prochází i další atrakce, která láká jak naprosté amatéry, tak i ty nejskalnější turisty – slavná Apalačská stezka. Ta je úctyhodnou dávkou – od počátku v Mount Katahdin ve státě Maine na severovýchodě Spojených států až po konec v horách Springer Mountain ve státě Georgia měří plných 2 174 mil. A to už je na pěší stezku pořádný ranec.
Kdo tuto stezku zvládne, projde 14 států a šest Národních parků. Po kouskách se na stezku vydá každým rokem kolem 4 miliónů lidí, odvážlivců, kteří se o tuto „procházku“ pokusí na jeden zápřah, je každoročně přes 2 500. Kdo to zvládne, dostane za odměnu oficiální nálepku. Většinou se startuje na jihu a celá štreka trvá nejméně pět měsíců. Někteří na stezce oslaví své padesáté narozeniny, jiní, jako třeba Melody Blaneyová, využijí svých 178 dnů pochodu k psychické léčbě. I když Apalačskou stezku oficiálně rozeznal i americký Kongres, Správa Národních parků lišácky předala starosti o stezku dobrovolné organizaci Appalachian Trail Conservatory. A dobrovolníci si máknou, loni jich na stezce pracovalo přes 5 500 a odpracovali téměř 200 000 hodin. Možností ubytování cestou moc není, takže zásoby a spacák s sebou. Jednotlivé kousky stezky si ale může vyzkoušet i mnohem línější poutník. Pokud nechce k pochodům vyrážet z obludného Gatlingburgu, může si najmout jednu ze stovek chat. Jejich cena není zase tak děsivá, nicméně vzhledem k jejich velikosti jsou mnohem pro rodinu či větší partu. Vybavení odpovídá ceně, od myčky nádobí až po pohostinně narovnané dříví do krbu.
Pro Indiány stát nepříjemný
Stát Tennessee se do historie Spojených států zapsal celou řadou skutků či slavných rodáků, od známého zálesáka Davida Crocketta až po Elvise Presleyho, jehož procovský dům Graceland v blízkosti Memphisu si můžeme prohlédnout a nechat manželce cinknout v kasičce. Ne vždy se však jednalo o pozitivní zápis do historie, američtí Indiáni dodnes vzpomínají na jednu z mnoha smutných kapitol své historie, která začala právě tady. Na jaře roku 1838 přinutila americká armáda 16 000 pokojných Indiánů kmene Cherokee opustit domovy v Alabamě, Karolíně a Tennessee a vydat se na 1 500 km dlouhou cestu do Indiánského teritoria (jak se tehdy nazýval stát Oklahoma). Čtyři tisíce indiánů na nuceném pochodě zemřelo a Cherokeeové na něj dodnes vzpomínají pod názvem Nunahi-Duna-Dlo-Hilu-I, což se překládá jako Stezka slz. Tento kmen byl přitom prakticky nejpokojnější a nejpřizpůsobyvější a nepomohla mu ani skutečnost, že byli původními obyvateli Tennessee. Rozsudek podepsal nález zlata, které se přitom těžilo jen velice krátce. Jen několika stovkám Indiánů se podařilo uprchnout a ukrýt v divočině Smokey Mountains. O čtyřicet let později jim osvícenější vláda povolila návrat a na území dnešní rezervace Qualla Indian Reservation dnes nalezneme téměř 11,000 potomků původních uprchlíků.
Václav Větvička vydal knihu, není sice úplně cestovatelská, ale kdož máte rádi jeho způsob psaní, budete potěšeni.
Václav v knize Americká chalupa líčí své peripetie se stavěním domu v americkém Louisville. S ironií sobě vlastní popisuje krok za krokem od nápadu své ženy, že chce dům, až po péči o trávník, který podléhá neuvěřitelnému množství předpisů a nařízení.
