Banát – u krajanů v Rumunsku

O šesté ráno vyhlížíme u metra na Opatově nám neznámého řidiče, který nás prý má odvézt do rumunského Banátu. Vlastně pořádně nevím, kam jedu ani co tam budu dělat – akci vymyslel kamarád a já si před odjezdem stačil přečíst jen to, že Češi do hor na samém okraji rakousko-uherské monarchie odešli okolo roku 1820 a dodnes tam žije několik tisíc čechů v šesti vesnicích. Ostatní čtyři nevědí o mnoho více, necháme se překvapit…

Přijíždí „náš“ Transporter a vyrážíme po dálnici na Brno, Bratislavu, Budapešť a Szeged. Cestou se dozvídáme, že řidič z Banátu pochází a stejně jako mnoho dalších se před pár lety přestěhoval i s rodinou do Čech; nyní tady pracuje a přivydělává si dopravou turistů do svého rodiště. Odpoledne překračujeme rumunskou hranici, a jak se blížíme našemu cíli, začínají se z nekonečné roviny, která nás obklopovala téměř celou cestu, zvedat kopečky, kopce a hory. V Nové Moldavě končí silnice, jak ji chápeme v našem omezeném středoevropském pojetí, a do Gerníku pokračujeme po cestě, na které je více děr než asfaltu.

První dojmy

Přijíždíme už potmě a hned potkáváme paní Boudovou, se kterou máme domluvené ubytování. Moc se nám omlouvá, že v chalupě, kde jsme měli být ubytovaní, jsou ještě jiní turisté a že zatím budeme muset být v jiné. Nechápeme, co by nám na tom mělo vadit, odvádí nás totiž do malované chaloupky, která vypadá jako z pohádky, v kamnech plápolá oheň, prostě útulnější místo je těžko možné si představit. Není ještě tak pozdě – vydáváme se tedy poznávat místní kulturu do hostince, který je středobodem celé vesnice. Opravdu to tam žije, krom spousty místních potkáváme i skupinu brněnských fotografů, kteří se s námi nad pivem Timisoarana a slivovicí dělí o cenné zkušenosti a tipy na výlety.

Druhý den nás čeká první snídaně u Boudů – rozhodli jsme se totiž poznávat české vesnice všemi smysly a proto jsme přijali nabídku místní polopenze. Snídaně překonala všechny naše sny – chléb ještě teplý z místní pekárny, domácí máslo, marmeláda, med, smažená slanina, vajíčka, kompot,… Všechno z vlastního hospodářství nebo od sousedů. Posilněni na těle i na duchu, počali jsme se přesouvat do našeho definitivního obydlí, které nám připomělo pohádku o Šípkové Růžence – nenápadný domeček je totiž zcela porostlý vinnou révou, až úplně mizí v zeleni; zato však můžeme hrozny trhat z okna.

Gerník, okolí a jeskyně

S aktivitou se má začínat postupně – rozhodujeme se tedy pro prohlídku Gerníku a nejbližšího okolí. Dojem malebné vesničky s malovanými domky ještě podtrhují slepice u cesty, volně se potulující psi (na rozdíl od rumunských mají úmysly ryze přátelské), koňské povozy majestátně jedoucí po hlavní třídě i barevné dýně složené ve dvorech. Opouštíme vesnici, obcházíme ji přes louky, sady a přicházíme do míst, kde nemůže být pochyb – krasovatější kras jsme ještě nepotkali. Škrapová pole, závrty, nízké křoviny a bílé kameny. A kde je kras, tam bývají jeskyně; jedna je v mapě kreslena přímo za naším obydlím. Hledáme ji trochu s nedůvěrou – z našich zemí jsme zvyklí, že díra do země buďto nestojí za řeč, nebo je zamřížovaná, případně člověk platí vstupné a musí se pohybovat po betonových chodníčkách. Avšak tady už prostorná vstupní síň napověděla, že to není ani jeden ze zmíněných případů. Zmocňuje se nás objevitelské nadšení, postupujeme nízkými chodbami i většími sály stále níž a hlouběji do nitra hory. Najednou stojíme na břehu podzemní řeky a nad hladinou se rýsují krápníky. Brodíme se vodou a jílem a pokoušíme se pořídit neotřelou jeskynní fotografii. Nadšeni a umazaní od jílu až za ušima vylézáme na světlo denní, jdeme se trochu zkultivovat a následně zahnat hlad. Chléb máme z pekárny, avšak co na to? Stačí se zeptat prvního kolemjdoucího a jdeme najisto k babičce, která nám prodává nejen máslo, ale i podmáslí a tradiční šátky. Při večeři zjišťujeme, že jíst u Boudů má i další výhody kromě poznání výborné místní stravy – paní totiž ráda povídá a vyzná se v místních poměrech, takže za pár dní budeme dozajista vzdělanější než po přečtení celé knihovny místní vlastivědné literatury.

Výlet na Svatou Helenu

Další den jsme zasvětili výletu do další české vesnice – Svaté Heleny. Vede nás červená turistická značka, kterou vyznačil v rámci projektu na podporu turistiky v Banátu Člověk v tísni. Vyzbrojeni klacky pro případ setkání s divokými rumunskými psy jdeme první polovinu cesty lesem a pak už vycházíme na louky svažující se k Dunaji, kde osamělé stromy už podzim barví do žlutočervena. V Heleně kupujeme pohledy a občerstvujeme se zmrzlinou či pivem a jdeme se podívat na návrší nad vesnicí, odkud vidíme Dunaj v celé jeho šířce. Bohužel k němu nedojdeme, už je čas pomýšlet na návrat. Zpátky jdeme trochu jinou cestou, která nás vede k jeskyni Vranovec. Včerejší nadšení Filipovou dírou ustupuje do pozadí, když procházíme chodbami s nádhernou krápníkovou výzdobou a občas potkáváme netopýry. Pokračujeme dál domů a síla hladu působí stále silněji, takže cestu zvládáme v rekordním čase.

Další den trávíme procházkami po vsi a okolí, nasáváním místní atmosféry a odpočinkem – včerejších třicet kilometrů je pořád znát. A připravujeme se na zítrejší dvoudenní výlet do Rovenska.

Putování na Rovensko

Vyrážíme po brzké (a výborné) snídani. Nad Gerníkem potkáváme místního zemědělce orajícího pole s párem koní, který se s námi hned dává do řeči a nabízí nám místní slivovici. Odmítnout by byla nezdvořilost, a nelitujeme – je výborná. Přicházíme do údolí zvaného U Filipa, které je proslulé tradičními vodenicemi. Pod tímto tajuplným slovem se skrývá zařízení na mletí obilí, složené z malé přehrádky, potrubí vedoucího vodu na jednoduchou turbínu pohánějící mlýnské kolo, vše schované v malé roubené chaloupce. Mimo mlýnice nachází se zde ještě druhá místnost, sloužící jako garáž na koně. Dále míjíme několik rumunských salaší, kde nás vítá především zuřivý štěkot ovčáckých psů, ani hole v ruce moc nedodávají odvahy. Jdeme dál a dál po hřebeni, střídají se lesy, vypasené louky, stohy sena a Rovensko se pomalu, ale jistě blíží. Přicházíme do vsi společně s kravami, které se samy vrací z pastvin do svých stájí. Nemáme s sebou ani spacák a nemáme nic domluveného, doufáme, že něco najdeme. Avšak pohostinost místních nás opět překvapuje – na zdvořilou otázku u prvního stavení, zda neví o někom nabízejícím ubytování, odpovídá paní: „Klidně můžete u nás, a co vám mám udělat k večeři. A nevadí, že to bude až za půl hodiny? Zatím si zajděte do hospody aspoň na pivo, ať jen tak nečekáte.“ Rady se držíme, a po návratu k pohostinným lidem jsme překvapeni podruhé – místní zapečené brambory s klobásama vypadají úžasně a chutnají ještě lépe. Večer se ještě jdeme jako správné děti velkoměsta podívat na dojení krav a pak se ukládáme ke spánku do měkoučkých postelí v malované světnici.

Ráno si povídáme s místními, procházíme Rovensko, obdivujeme selátka a vydáváme se na cestu zpátky. Sice po stejné cestě, ale je tak pěkná, že nám to nevadí. Unavení po cestě přicházíme tak akorát na večeři.

Rozloučení s Banátem

A byla noc a bylo jitro, den poslední v Gerníku. Je toho hodně, co chceme stihnout před odjezdem. Sháníme slivovici, sýry, med a další dobroty pro blízké doma, vyrážíme na fotografickou procházku Gerníkem, na doporučení paní Boudové jdeme do jednoho hospodářství, kde kromě koupě sýra žasneme nad vařením šípkových povidel v ohromném hrnci nad ohněm (dostali jsme i ochutnat, je to vybraná pochoutka). Odpoledne se vydáváme na výlet do nedaleké vesnice Padina Matei. Rozdíl mezi českými vesnicemi a touto rumunskou jsme čekali velký, ale stejně nás překvapil. Místo pěkných chaloupek vidíme směs zřícenin, chatrčí i novostaveb místních zbohatlíků. Z různých jevů, které z domova neznáme, nás nejvíce zaujal komín tvořený trubkou vystrčenou z okna do silnice. Překvapila nás i záliba místních dětí ve fotografování – stačilo vyndat foťák a už běžely před objektiv. Zkušenost zajímavá, ale rádi se vracíme do „našeho“ Gerníku.

Čeká nás dlouhé loučení, zabalení věcí, nedlouhý spánek a před šestou ráno přijíždí domluvený řidič s Transporterem. Vyjíždíme zpátky do Čech. Ještě se stavujeme v pekárně, abychom měli na cestu chléb přímo z pece. Banát se nám opouští těžko; i za těch pár dní nám přirostl k srdci.