Po deseti dnech strávených v horách nás probouzí nezvyklé horko. Vyrážíme na nádraží a chceme koupit lístky. Do druhé třídy jsou vyprodané, musíme tedy do první (stejně to není drahé). Konečně je paní pokladní všechny (rukou) vypsala, tak hurá do magazínu utratit poslední Leva a stotinky. Slečna prodavačka nám ochotně vymýšlí nejrůznější kombinace, co si můžeme přesně za onu částku koupit.
Přijíždí vlak a nastupujeme do prvotřídního řeckého vagónu. V kupé je spousta místa na nohy, klimatizace fouká, posouváme si sedačky do ležící polohy a zpátky, abychom viděli okolní krajinu.
Bohužel jsme si to moc neužili – za hranicí nám průvodčí sděluje, že kvůli lesním požárům pojedeme náhradním autobusem. Sice je taky luxusní a do Soluně přijíždíme včas, ale musíme cestovat s tou lůzou z druhé třídy. 
V Soluni se vydáváme na procházku po pobřežní promenádě, bohužel dojem kazí čtyřicetistupňové vedro a batohy na zádech. Zastavujeme se u Bílé věže, která je je považována za nejstarší památku v Soluni, přestože nikdo s jistotou neví, ze kdy pochází. Obědváme ve stínu stromů v parku u věže. Letní klid ruší čtyřproudá silnice vedoucí těsně okolo – říkám si, že se za magistrálu na pražském Václavském náměstí nemusíme tolik stydět.
Následně odjíždíme k Epanomi, kde tušíme kemp u moře. Jedeme autobusem linky 3 na konečnou stanici IKEA a pak liknou 69A až k pláži, po cestě kladně hodnotíme zdejší vozidla městské dopravy značek Volvo, Saab a Mercedes, která působí komfortním dojmem i přes pokročilý věk některých exemplářů.
Za cedulí Golden Sand se nachází písečná pláž, kde si za pár euro můžeme postavit stany ve stínu stromů. Víc jsme si těžko mohli přát. Odhazujeme batohy a běžíme se ochladit do moře. Paráda!
Další den se svědomitě věnujeme slastnému nicnedělání. Den zahajujeme pochutinami z nedalekého obchodu, jako jsou ovčí jogurty, broskve a třešňová marmeláda. Střídavě ve vodě, na písku a ve stínu stromů trávíme dopolední, polední i odpolední horka a nastává otázka, co večer. Většina chce okusit noční život Soluně, my zbylí míříme do nedalekého Epanomi. Během čekání na autobus i přes jazykovou bariéru čile konverzujeme s Řeky, popojíždíme pár zastávek a procházíme malé uličky, obdivujeme kostely a nasáváme atmosféru středomořského městečka.
Procházka končí u restaurace na náměstí. Chceme si dát nějakou místní specialitu, jenže číšník nám nerozumí ani slovo. Zato nám ukazuje, ať jdeme za ním, v kuchyni vyndavá ryby z mrazáku a ukazuje, jak se připravují. Fakt dobrý! Dávám si nějakou rybu, Pavel špíz a Markéta řecký salát. Všechno je naprosto vynikající, k tomu popíjíme retsinu – smolné víno. Na závěr nám přináší žlutý a červený meloun. Zcela spokojeni se chvíli před půlnocí vydáváme na cestu dom. Na zastávce autobusu není jízdní řád, jdu se tedy zeptat lidí sedících na zahrádce vinárny, zda něco ještě pojede. Moc si nerozumíme, chápu to tak, že za čtvrt hodiny pojede, když tu se jeden pán zvedá, že nás tam zaveze autem. Dovezl nás až k bráně na pláž, srdečně se loučíme a ještě dostáváme chipsy. Řekové jsou super!
Nakoupit snídani, ranní koupel, obstarat jídlo na cestu, naposledy se smočit v moři, autobusem na nádraží a koupit lehátka do Prahy. Tak vypadal stručný scénář posledního dne. Zádrhel se vyskytl až v posledním bodě – lehátka se prý kupují až ve vlaku.
Čekáme tedy na peróně, už je hodinu po odjezdu a vlak stále nikde a ani se nic o zpoždění nehlásí ani nepíše na informačních tabulích. Jsme už trochu nervózní, zatímco Řekové to berou s ledovým klidem. Konečně je tu! Úspěšně nastupujeme do komfortního lehátkového vozu, jehož obsluhu zajišťují dva milí Češi, se kterými se hned dáváme do řeči. Vyjíždíme k hranicím bývalé jugoslávské republiky Makedonie. (Vsuvka politická – Řekové nemají rádi stručný název Makedonie, protože označuje historické řecké území, jehož přirozeným centrem je Soluň, na což jsou místní obyvatelé náležitě hrdí. Například i všechny soluňské autobusy jsou v barvách makedonské trikolory.)
Celníci na hranicích výše zmíněné republiky nás odbavují balkánskou rychlostí a pokračujeme ke Skopje. Jedeme údolím divoké řeky, do které spadají strmé skály, na protějším břehu překonává silnice boční rokle elegantními mosty. V místech, kde se údolí rozšíří, vidíme na obzoru tajuplné hory. Stmívá se, my si ještě procházíme celý dlouhý vlak, který je složen z nejrůznějších, nám neznámých, vagónů, a jdeme spát.
Do Bělehradu přijíždíme samozřejmě dlouho poté, co odjelo EC Avala, na které nás měli přepojit, tak stojíme na odstavné koleji a přednosta se určitě škrábe na hlavě a přemýšlí, co s třemi přebývajícími vagóny. Po hodině či dvou nám přiděluje mašinu a ta nás táhne k maďarským hranicím. V Subotici se situace opakuje, sedíme na nástupišti, jíme zakoupený meloun a čekáme, co aisboňáci vymyslí.
Do Prahy nakonec nepřijíždíme o půlnoci, jak se píše v jízdním řádu, ale o půl osmé ráno. Prý se to u tohoto spoje stává kvůli kvalitě srbských železnic pravidelně. Smůla, jak jsme zjistili, vybrali jsme si ze všech přímých spojů vyjíždějících z našich zemí onu jedinou relaci, která trpí takovouto dilatací času…
Co říct závěrem? Asi jen to, že bulharské hory jsou opravdu nádherné a jejich návštěvu moc doporučuji a že prožít poslední den či dva u moře není vůbec špatné zakončení akce.
