„Letošní rok nám není vůbec příznivě nakloněn“ – tento fakt konstatujeme začátkem května po několika nepříjemných a smutných událostech. Ale ani to nám nezabrání, abychom i letos uspokojili své toulavé nohy a nevydali se za krásami evropských zemí. Nakonec nuceni okolnostmi se rozhodneme pro zemi relativně blízko, zemi, kterou jsme navštívili v roce 1989 a potom jsme se jí jen třikrát na krátkou chvíli „dotkli. Tou zemí je Švýcarsko. Dost dlouho jsme se mu při našich cestách „vyhýbali“, aniž dokážeme přesně říci, proč tomu tak bylo. Snad i proto, že máme trochu ze Švýcarů strach. Jsme přesvědčeni, že se na nás budou dívat jako na chudé příbuzné a že nám to taky budou dávat najevo. Teď jen doufáme, že se nám tato naše představa nenaplní.
Letošní léto nelze snad ani nazvat létem. Sice pár horkých dnů – a je pravda, že až příliš horkých, doslova tropických, s nimiž se v našich zeměpisných šířkách spíše nemáme setkávat – už bylo, ale tento extrém nedělá léto létem. Kvůli neustálé zimě a příliš častým srážkám náš odjezd neustále odkládáme. Jeďte si do Švýcarska, do alpské země, v nejistém počasí. Z těch hor pak mnoho neuvidíte. A my letos chceme spíše než kulturní památky poznávat přírodní krásy. Vzhledem k nestálosti počasí připravujeme nejen tzv. „suchou“ variantu programu, ale i variantu „mokrou“. Snad tu druhou zmíněnou nebudeme muset využívat.
Nakonec 21. července se smíšenými pocity odjíždíme. I v tento den si potvrzujeme, že čím jsme starší, tím jsme nemožnější. A nestiháme. Rádi bychom odjeli do devíti hodin ráno, abychom projeli beze spěchu Německem. Odjezd se ale uskuteční až deset minut před pravým polednem. Letos jsme se nemuseli vracet (loni nás tři návraty vytrestaly), nic důležitého (doklady, peníze) jsme nezapomněli a tak cesta začala podle našeho mínění šťastně.
Ujíždíme směr Praha, Plzeň a hraniční přechod Rozvadov. Slunce nás neprovází, jen občas cudně vykoukne z mraků. Zatím si nestěžujeme, pod oblačnou oblohou se cestuje lépe. Je čtvrtek, provoz na silnicích není tak hektický, jako bývá o prázdninových víkendech. My sice jedeme přesně opačným směrem než většina turistů (ti míří k moři), ale i ten „náš“ směr může být o víkendech „nacpanější.“ Uháníme téměř stabilní rychlostí kolem sto šedesáti kilometrů, jen občas musíme zpomalit, to když se rozhodne předjíždět autobus, rychlejší náklaďák či některý ze „šnečků“ (tak říkáme turistům, kteří pro své pohodlí připojili za auto obytný přívěs).
Po dvacáté hodině máme za sebou téměř osm set kilometrů, stojíme na krásném nábřeží Rýna, na polderu Söllingen/Greffern. Už dvakrát při cestě do Francie jsme zde pozorovali rybáře, labutě a lysky, lodě proplouvající jedním i druhým směrem, dohlédneme až na druhý, francouzský břeh, již dvakrát jsme zde bez problémů přespali „nadivoko“. Uvaříme večeři a když se setmí, uléháme. Snad i dnešní noc bude klidná.
Od švýcarských hranic nás dělí necelých sto kilometrů. Čím více se k nim v pátek přibližujeme, tím je horší počasí. Mraky olověně šednou a klesají níž a níž. Na předním skle „oktice“ se objevují dešťové kapky. A naše nálada? Pochopitelně pod psa. Včera jsme byli přílišnými optimisty, počasí však pokračuje v letos obvyklém stylu.
Na německo – švýcarské hranici se nám nálada přece jen zlepší. Hranice projedeme bez problémů (měli jsme trochu strach, v informačním materiálu jsme se doma dověděli, že Švýcaři kontrolují množství přivážených potravin, a my přece jen vezeme „něco nad limit“) a také obloha vypadá trochu přívětivěji. Chvílemi se i slunce ukáže. V jeho doprovodu vjíždíme v devět ráno do ulic Basileje.
Nejprve projedeme třikrát část města, kterou už považujeme za okraj centra – teprve jsme se totiž „na potřetí“ konečně zorientovali v mapě. Zaparkujeme v parkovacím domě na náměstí Aeschenplatz – je pravda, že ani tato naše činnost se neobejde bez potíží, trvá nám chvíli, než najdeme vjezd – a pak si už můžeme vychutnávat historické i současné krásy tohoto města, druhého největšího města Švýcarska, ležícího na řece Rýn, na pomezí Německa, Francie a Švýcarska. Tato jeho poloha ho už v dávných dobách předurčila stát se centrem obchodu, nejen pozemního, ale i „vodního.“ Město je několik staletí i důležitým přístavem.
Jak už bylo v předchozích řádcích naznačeno, historie Basileje sahá daleko. „Chytrý bedekr“ praví, že první zmínka o městě, v němž dnes žije téměř 200 000 obyvatel, pochází z roku 374 po Kristu – tehdy psali římští historikové o vojenské pevnosti Bezilia. Osídlení v této oblasti je s největší pravděpodobností mnohem a mnohem starší. Jisté je, že na vrcholku, kde dnes stojí hlavní městský kostel, vzniklo v 2. polovině 1. století před Kristem keltské oppidum a že v roce 44 př. n. l. Plancus, důstojník Caesarovy armády a Cicerův přítel, založil nedaleko odsud město Augusta Raurica. Jeho pozůstatky přitahují „historiemilovné“ turisty dodnes. My jsme bohužel na jejich návštěvu tentokrát čas nenašli, přestože ukazatelé na cestu k němu jsou i na odbočkách z dálnice. Prostě vše se nedá stihnout, snad zde nejsme naposledy. Příště se k němu určitě vydáme.
Od 6. stol. n. l. bylo město začleněno do území pod vládou franckých králů. V 10. stol. se vládci změnili – v této oblasti se prosadili „francouzští zájemci“ – a kontrolu nad městem převzali Burgundové. V polovině 11. stol. byla Basilej připojena k německému císařství pod přímou vládou biskupa. Během století mezi lety 1160 a 1260 pomalu získávaly politickou moc na úkor biskupa stavovské a kupecké spolky, jejich členové nakonec vykoupili svou zemi od církve a Basilej se stala svobodným městem německého císařství.
V Basileji se odehrálo mnoho událostí, které vstoupily do historie nejen samotného města, ale i bližších a vzdálenějších zemí. Začněme těmi, které se dotkly i našich zemí. Když sem v roce 1212 přicestoval budoucí císař Fridrich II., král sicilský, byl mezi těmi, kdo ho vítali, i český král Přemysl Otakar I. Fridrich zde stvrdil svou sicilskou pečetí privilegia, která určovala vztah českého státu k římskoněmeckému císařství. Dokument vstoupil do našich dějin jako Zlatá bula sicilská a stal se jedním z významných dokumentů přinášejících změnu v postavení českého království.
V roce 1433 dorazila do Basileje skupina představitelů husitského hnutí v čele s Prokopem Holým. Ohlas husitských spanilých jízd do zahraničí i ostudný konec křížové výpravy proti husitům u Domažlic přiměl basilejský koncil k povolení veřejného slyšení husitům. Česká delegace prokázala, že myšlenkami vládne stejně dobře jako mečem. Jediným výsledkem setkání ale bylo rozhodnutí, že se bude v jednáních pokračovat v Praze. Než se ale uskutečnila, došlo k bratrovražednému boji u Lipan.
Vraťme se ještě do Basileje 13. století. V roce 1225 byl ve městě postaven most, jenž přispěl k rozvoji mezinárodního obchodu. Slibný vývoj však přerušilo v roce 1356 zemětřesení, z jeho tragických následků se ale město vzpamatovalo a začalo opět vzkvétat. Hospodářský a vědecký význam Basileje pozvedly další události. K těm nejvýznamnějším patřily založení univerzity v roce 1460, vznikající tiskárny a papírny, jež zajistily městu pověst centra knihtisku, a v neposlední řadě i pořádání velkých veletrhů od roku 1471, jejichž tradice pokračuje dodnes. Rozvoj města pochopitelně přilákal množství umělců a vědců včetně teologa Erasma Rotterdamského a malíře Hanse Holbeina, v letech 1527 – 28 zde bydlel lékař Paracelsus, v letech 1858 – 93 kunsthistorik Jacob Burckhardt a v letech 1869 – 79 filozof Friedrich Nietzsche.
Také politické události změnily postavení města. V roce 1501 se Basilej připojila ke Švýcarské konfederaci, původním záměrem tohoto počinu byla ochrana města proti snaze Habsburků převzít nad ním kontrolu. V roce 1529 sem dorazila reformace, město přijalo protestantskou víru a otevřelo brány protestantům hledajícím úkryt před náboženským útlakem ve Francii i v italském regionu Ticino. Přicházející lidé, především zruční tkalci, přispěli k prosperitě zdejší textilní výroby a hedvábnictví. V 18. století se stala Basilej známou svou misionářskou společností, která vysílala své členy do Afriky a Asie. Do dějin města zasáhla i velká francouzská revoluce – ta přinesla dočasně obyvatelům rovná práva – a také vláda Napoleona. Po jeho porážce se opět měšťanské rodiny zmocnily vlády a prosadily svá zvláštní privilegia.
