Krippenstein * Schilcherhaus * Sprška * Sněžka * Sušení v Simonyhutte * Přesun k ledovci * Hunerkogl * Přespání na ledovci * Vichřice, sníh, déšť
Celou noc venku zuřila bouřka, ale ráno se udělalo hezky, sluníčko a celý dachsteinský masiv jsme měli jako na dlani. Rychlá snídaně a v půl jedenácté se vydáváme konečně na další cestu. Před startem ještě chvilku sledujeme vrtulník, který přivezl nějaké dělníky, nejspíš do práce – takové alpské MHD. Klesáme dolů k lanovce Gjaidalm (1791 m) a děsí nás pomyšlení, že to budeme muset znovu vystoupat. Cestou proti nám jede onen nesympatický stařík ze včerejška, tentokrát však usměvavý, jel do prudkého kopce proti nám na čtyřkolce tažené huski spřežením.
U Gjaidalmu potkáváme rakouské důchodce v polobotkách, jak akorát nasedají na lanovku a jedou nahoru na Krippenstein, asi do Lodge na oběd. My pokračujeme dále a u chaty Schilcherhaus dáváme trochu oddech. Okolní krajina je moc pěkná, v dáli jdou slyšet pasoucí se ovečky… a nejsou to ovečky ani pan Lorenz, jsou to krávy. Stoupáme a u rozcestníku vybíráme tu méně namáhavou, zato o půl hodiny delší tří hodinovou procházkovou trasu nosičů k Simonyhutte. Rakouští nosiči jsou asi velice zdatní, protože jsem si nedovedl představit sám sebe v jejich kůže a nést tu na zádech nějaký větší náklad k další chatě, cesta byla místy dost akční. Můj 15ti kilový batoh mě docela stačil.
Začíná pršet. Počasí není nijak valné, mlha, okolní kopce mizí z dohledu. Místy padají malé kroupky. Ti co nemají gelanotz jsou během chvilky mokří, my s teflonovým zátěrem jsme odolávali tak hodinu, než jsme byli durch. Brodíme se sněhem. Stále stoupáme, vítr, v dáli vidíme nějakou chatu, pochybujeme, že by to mohla být ta naše, stále stoupáme, v botech pěkně čvachtáme a ejhle – chata na obzoru – ještě odsunout dveře a jsme zachráněni – vivat Simonyhutte.
Převlékáme se do suchých hader a ty mokré, včetně ponožek a bot, dáváme do sušárny, kterou dobře rozhicovali, takže během těch třech hoděk, co jsme v chatě strávili, jsme se komplexně prosušili. Za vtipných 10 Eur za konvičku čaje a 3,5 Eura za misku teplé polévky s divnou houbovitou hmotou jsme se pěkně rozšoupli. Než jsme si však objednali, zažili jsme vtipnou příhodu se sháněním místa u očíslovaných stolů a pod heslem „Chyť si svého číšníka“ jsme si chytli pěkné místo u šestky. Po třech hodinách popíjení jednoho hrnku čaje a po partičce zviřátkového pexesa zjišťujeme, že venku přestalo pršet, takže můžeme v znovu vyrazit a to dokonce i v suché výbavě, které nám mezitím pěkně vyschla.
Na verandě chaty probíhá přípravná akce „Obleč si svůj sedák“, ale ještě že jsme měli s sebou Libora a Honzu, kteří nás do nich navlíkli, sami jsme se nebyli schopni zorientovat, co je předek, zadek, spodek… byl to docela dobrý nápad, se nachystat na ledovec už tady v teple, páč jsme pak nemuseli experimentovat pod ledovcem – víme (podle internetu na chatě a Medarda Online), že kolem 19–20h má začít zase pršet, takže musíme to stihnout dorazit až nahoru za sucha…
Kolem 17h tedy vyrážíme, nejdříve zase trochu klesáme, stoupáme, cesta vede většinou sněhovými poli a po šutrákách. Ledovec už máme na dohled, ale ještě stále k němu nesměřujeme, dokud to jde po kamenech…
Tak jsme u ledovce, Libor vyndává z batohu lano a libuje si, jak má bágl najednou lehký. Nasazujeme mačky, někteří členové týmu nadávají a zkouší různé metody násady, ale bez úspěchu, Libor ale zasahuje a ledovcové nováčky poučuje. Navazujeme se na lano a už stoupáme. Libor vepředu, já na ochozu (měli jsme jen dva cepíny) a stoupáme jako čuníci pěkně za sebou. Cesta je docela prudká, ale v mačkách to byla pohodová procházka. Občas odbíhám na laně do boku a dopředu abych udělal nějakou reportážní fotografii. Fantastické okolí
Znovu máme docela mokro v botách, ten rozbředlý sníh je skutečně moc i pro kvalitní šůty. Konečně vidíme vrchol dnešního putování a pomalu vyhlížíme místo, kde by se daly postavit stany. Výborně, jsme na vrcholu, nejen našich sil, ale i stanice lanovky Hunerkogl (2.700m). Zouváme mačky, odpojujeme se od lana a utíkáme do tepla lanovky. Naštěstí bylo zavřeno, takže je rozhodnuto – stavíme stany. Kousek od lanovky je taková ideální terasa, rychle vyšlapáváme místečko pro 3 stany, ale v tom hnusném větru moc stavět nejde. Tyčky se prohýbají, plachty lítají, byla to opravdu zábava stany erektovat. Nakonec jsme stan přivázali na jedné straně k zábradlí a na druhé zajistili cepínem.
Rychle s Romanem zalézáme do tepla našeho stanu a já rychle vytahuju spacák a schovávám nohy do teplíčka. Roman necítil prsty ještě asi půl hodiny. Jako příprava na Patagonii dost dobré. Dáváme baštu a zjišťujeme, kolik máme vody. Tým Cody&Jakub nám připravili exklusivně silné kafe a čaj, takže jsem dlouho do noci nemohl usnout. Tak jsem poslouchal, jak si vítr se stanem pohrává a tajně doufal, že se jeho směr nezmění, protože jsme byli chycení vlastně jen onim jedním cepínem, který držel celou plachtu stanu.
