Soutěž Endurance: Zaživa upečeni v horách (málem)

Píše se rok 2006, měsíc červenec, a já mám kupodivu o svých letních prázdninách pár dní volna. Oslovuji svého dobrého kamaráda Jirku, zda by nejel na pár dní z tohoto civilizovaného světa do zapomenutých hor, docela kousek vzdušnou čarou od našeho bydliště – do „Rychlebek“. Trochu jsem čekal, že Jirka pojede, ale i přesto jsem byl moc rád, že jsem měl parťáka. Ostatní buď brigádničili, nebo se jim zkrátka nechtělo. Ještě ten den večer dohadujeme podrobnosti ohledně stravování a abychom neztráceli moc času, druhý den ráno pojedeme.

Tento článek je ze soutěže o knihu:

Alfred Lansing: Endurance – neuvěřitelné putování Shackletonovy Královské transantarktické expedice

Loď Endurance zamrzla v lednu 1915 v ledových polích antarktického Weddellova moře, po deseti měsících ji ledové kry rozdrtily. Ernest Shackleton a jeho posádka 27 mužů zůstali 850 mil od nejbližší základny. Nastal čas tvrdých zkoušek a utrpení…

Brilantně napsaná kniha novináře Alfreda Lansinga je uznávaná jako naprosto úplný popis osudné plavby Endurance. Toto ohromující vyprávění o přežití Shackletona a všech dvaceti sedmi mužů více než rok na ledem pokrytých antarktických mořích označil Time za „definici hrdinství“. Český překlad vychází u příležitosti Mezinárodního polárního roku. Váz., asi 280 str., originální fotografie, mapy a ilustrace, asi 350 Kč.

„Shackleton se stal mým hrdinou.“ (Reinhold Messner)

---

I vy můžete soutěžit, zkuste to tady

Druhý den se tedy úspěšně setkáváme na vlakovém nádraží. Vítáme se a je z nás cítit velká radost, že zase někam vyrážíme. Mám vypsané spoje, pojedeme asi 3 hodiny (bohužel). Cestu se snažíme zkrátit povídáním o všem možném, kartami, jídlem atp. Okolo 8 ráno se už ve vlaku začíná dělat pěkně dusno, jelikož se sluníčko opírá do soupravy jak jen může. Oba dobře víme, že nadchází zase jeden ze dnů, kdy je stín a chládek vyvažován zlatem. Okolo 11. hodiny konečně úspěšně vystupujeme v Javorníku, kam nás zavezla místní lokálka. Nasazujeme zrychlené tempo a utíkáme z otevřeného prostranství nádraží do středu městečka, odkud nám jede za malý okamžik autobus dále – do osady Bílá voda, nejsevernější vesnice českého Slezska. Nastupujeme do přistaveného dopravního prostředku a modlíme se, aby šli otevírat okénka – ano, jdou, a tak neváháme a pootevíráme je po celém autobuse. Sedáme si za řidiče a čekáme na ostatní pasažéry. Po chvilce vyrážíme na klikatou a úzkou cestu směrem na Bílou vodu. Místy se pan řidič očividně nudil, a tak sledoval hory na levé straně – no, docela jsme strnuli, když se tam pořád díval a proti nám jelo několik osobních automobilů, které bych velmi nerad potkal čelním nárazem. Řidič ale vše zvládl, ani se neobtěžoval pohlédnout zpět na silnici a já si přál, aby už byl konec. Naštěstí jsem se asi po 15 minutách dočkal a hrdě vystoupil. Užíváme stejnou taktiku jako v Javorníku – nalézt stín, sednout si a v poklidu promyslet další plán. Velmi příjemné prostředí poskytuje obchůdek kdesi uprostřed vesnice, kde dokonce prodávají starodávné skleněné lahve s limonádou, kterou jsem snad deset let neviděl. Kupujeme každý po lahvi a jdeme na plánování. To nám jde velice rychle, poněvadž nás zaujala na mapě poznámka u jedné budovy: PROTIALKHOLNÍ LÉČEBNA a ty my musíme vidět! (Možná to zní posměšně, ale opak je pravdou: zajímalo nás zcela vážně, jak taková budova vypadá a prosperuje ve vesnici v cípu naší republiky). Cesta po vyprahlém asfaltu ubíjí a počasí nás nutí neustále pít – čepujeme tedy u místí obyvatelky, kterou tímto zdravím a děkuji, studenou vodu ze studny do svých prázdných lahví. Asi 200 metrů před námi je onen slavný „ústav“, takže se kocháme – no, nic moc, docela hezká budova, takže jsme trošku zklamaní . Nad léčebnou se tyčí první kopec, po kterém vede naše cesta. Listnatý a jehličnatý les tvoří výborné předpoklady pro naší další cestu. Konečně se dostáváme z asfaltu na příjemnou luční trávu a poté do stínu lesa. Pokračujeme tak asi hodinu, poté narážíme na hraniční patníky a kameny, podél kterých vede naše značení, jdeme ale stále do kopce. Cestou jíme borůvky a užíváme pohody. Procházíme podél Kraví hory a první oddych dáváme na Borůvkové hoře. Na té se staví nová rozhledna, moc pěkná bude, a tak se smíme podívat jenom asi z půlky výšky, nahoře makají místní. I přesto byl rozhled vynikající – viděli jsme polská Otmuchowská jezera a možná ještě dále. Po malé svačině se opět vydáváme na cestu – cíl: malý turistický přístřešek na cestě do malebné vesničky Travná, ve kterém přespíme. Do „útulku“ přicházíme v pozdním odpoledni, a tak stíháme uvařit večeři, pobít asi 10 vos, které se v přístřešku utábořili rovněž a nakonec jít spát. Noc už proběhla v poklidu a čekalo nás krásné ráno.

Ranní ptáče, dál doskáče. To bylo naše motto, a tak kvapně snídáme, v 8 hodin vyrážíme zase o kus dál. Pokračujeme do Travné, kde si načerpáme vodu. Vzadu na mapě jsem se dočetl, že je tam krásný radioaktivní pramen. Opravdu, věřte mi! Asi za půlhodinky jsme na místě a čepujeme s místním domorodcem, který vodu vychvaluje. No, jsme zvědaví, co to s námi udělá (s odstupem skoro jednoho roku: nic). Proklouzáváme po cestě podél zahrady plné sádrových kýčů – trpaslíci, trakaře,.. a nasměrováváme si to rovnou do obchodu, kde mají naštěstí jak rohlíky, tak i chleba, který potřebujeme. Opět se sluníčko dostává do nadhlavníku a je po legraci, nastávají perné chvilky. Záhadným způsobem se napojujeme na zelenou (využíváme místních asfaltových silnic) a jdeme ke zřícenině hradu Rychleby. Je krásná, přesně taková, jakou jsem si jako malý představoval. Tam vaříme oběd a dáváme chvíli oddych. Bohužel tam nikde není příjemný stín, a tak zase vyrážíme. Pokračujeme přes nádherné vesničky Červený Důl či Vilémovice směrem na Hraničky, což je pro mě nejkouzelnější místo v celém pohoří. Po cestě načerpáváme vodu u pražských chatařů a dokonce nám je nabízeno i koupání ve sprše. Odmítáme, poněvadž bychom tím zlenivěli a už bychom nikam nedošli. Dnes máme za cíl vodopády Stříbrného potoka, což je něco přes 45km od původního bivaku. Teď jsme asi v půlce. Pokračujeme asi hodinu do kopce a konečně se před námi objevují krásné louky Hraniček, kde nakonec objevujeme i tábor skautů, a protože i my jsme skauti, velice dobře si rozumíme, čerpáme vodu, informace a zdejší mechanické sprše už neodoláme. Nebýt tohoto všeho, asi bychom někde omdleli vedrem, ve stínu jídelny ukazoval skautům teploměr teplotu 38°C, kdo ví, kolik bylo na sluníčku. Děkujeme, loučíme se a pokračujeme na poslední štaci k našim vysněným vodopádům. Cesta opět do kopce, ale asi po půl hodince prudce klesá dolů a napojuje se na asfaltku, po které jdeme možná 20 minut, než konečně slyšíme líbezný zvuk vody, které je v tomto kraji tak málo. Shazujeme věci a zákon nezákon skáčeme do vody plni nadšení. K večeři se pak pořádně nacpeme, neboť nás čeká zítra výstup na nejvyšší horu Smrk (1125 m.n.m.) a poprvé uvažujeme o odjezdu domů. Přespáváme opět v turistickém přístřešku, což nás moc a moc těší., neboť u nás, v horách Orlických těchto přístřešků moc není, a je to škoda!

Ráno snídáme, koupeme se, a pak vyrážíme po asfaltu po zelené značce směr Smrk, který před obědem úspěšně pokořujeme. Jelikož už máme dost propocených trik a vedra k nevydržení, rozhodujeme se, že přidáme a stihneme přímý vlak domů. (Popravdě řečeno se nám vůbec nechtělo, ale my už jsme celé pohoříi přešli Vyrážíme na pekelnou cestu pořád z kopce, cestou jdeme i rozvodněným potokem (kde se vzal, když je pořád tak sucho?), který zaplavil cestu a nakonec se fotíme u největšího smrku široko daleko. Má přes 50 výškových metrů a průměr přes 3 metry (aspoň doufám, že jsem si to zapamatoval dobře, případně se omlouvám za mystifikaci). Modrá turistická značka nás nakonec vyvedla až do vesničky Horní Lipová, odkud asi za hodinu odjíždíme.

Máváme opuštěným horám, skautům a všem hodným lidem, které jsme na cestě potkali, byl to krásný výlet. Cestou domů nás průvodčí ani nekontroloval, možná viděl naše zničené obličeje a říkal si, že to nemá cenu . Při odjezdu ze stanice si všímám, že se nad horami dělá mlžný opar, asi bude pršet…