07.07.2005 čtvrtek
V noci jsem mile překvapen a to tím, že mi je teplo. Sice, vyslíct se v tom spacáku bylo hodně těžký, ale všechno jde, když se chce. Vstávám v osm. Modroha. Vaříme, balíme, fotíme Ushbu, sebe s Ushbou, Ushbu s námi. Já se polokoupu v ledovcový říčce. Dokonce i zuby si čistím. Trošku. Vyrážíme údolím kde se koně střídají s krávama. Pořád do kopca, jak jinak taky. Začínají první sněhová pole.
Za šest hodin chůze jsme v sedle Irikchat, někde kolem 3600 m. No, chůze, závěrečná půlhodinka byla dobrý supění. Naproti nám jdou navázaní čtyři lidi, chodí od jedný trhlině k druhý a jsou z toho očividně zmateni. Nicméně cestu nacházejí, žádný drama se nekoná. Škoda.
Vidíme Elbrus. Je to teda hromada šutrů a ledu, vypadá impozantně. Další pětitisícovka tady je až v Bezingerský stěně. Pěkný.
Za závětřím z kamenů, který ještě vylepšujeme, stavíme stan na docela rovný ploše, ale na bahýnku. Ble. Dáváme proto pod podlážku bashu, to je lepší. Minulej rok tu údajně všude byl sníh. Jsme trochu pod hřebenem na návětrné straně, tak to se stanama mlátí fest. Pár lidí si staví stany na hřebeni, ale tam se už musí zakopávat do sněhu. Honza s Jiřím si od nás pučují lopatu a staví si kolem stanu sněhovou zábranu, vypadá to spíš, jak kdyby ten stan chtěli obstavit iglú.
Vaříme bramborovou kaši s chilli a kouskem sejra, už mi to začíná chutnat. Pro jistotu se pak ale musím dezinfikovat zbytkem slivovice. Dvakrát. Tavíme sníh do flašek, ať máme pitnej režim, kterej oba silně podceňujeme. Ale víme o tom, to je hlavní.
Ještě dotvářím závětří kolem stanu. Je tu docela bordel po našich předchůdcích, jako všude v rusku. Jsou to hovada. Jdeme se mrknout na jeden vrchol, co je mezi naším sedlem a Elbrusem. Jmenuje se, jak jinak, Irichat a má 3667 metrů nad mořem. Mám zase vejškovej rekord, he he. Jinak, Vrocholky se jménem Irikchat jsme tady našli tři a není to tu nic neobvyklýho, jedno jméno pro víc věcí tu je na denním pořádku. Ještě prozkoumáváme trhlinu, respektive poměrně slušněj odtrh sněhu a hopkáme zpátky. Pořád řešíme možnost průstupu východní stěnou na Elbrus, ono by to šlo, ale já absolutně nemám potuchy co se mnou udělá výška, Karaf zase není úplně zběhlej v horověcech. Ale brbláme o tom dlouho.
Je nádherná viditelnost, pod námi jsou mraky, zapadá slunce a začíná foukat. Studeně.
Na platu Jikaugenkioz se pohybuje skupinka devíti lidí (asi na jednom laně) a začíná pomalu stoupat k nám. Když se k nám dosápou, vypadne z nich něco jako že jsou z Moskvy a že jdou ještě dnes dolů. Co mne ale zaujalo, že sedm z nich jsou ženský.
Je zima, jdeme spát. Ještě zašívám pracovní tenkou rukavicu a Karaf u toho počítá prachy. Protože se motá v dolarech, korunách Českých i Slovenských, rublech, hřivnách, rupiích, francích, eurech a bůh ví v čem ještě je z toho poměrně dost zmatenej.
V noci vítr mlátí se stanem jak blbej, my za ochranným valem z kamenů jsme v pohodě. Ač to je neuvěřitelný, je mi zase teplo.
08.07.2005 pátek
V 7:30 lezu ze stanu. Zase pere slunko a je modrý nebe. Kontroluju tropiko, protože jisté poryvy nočního větru dávaly tušit, že ten stan uletí i s námi. Chceme vařit kaši s chilli, ale po zapálení vařiče hoří všechno okolo, jenom ne ten Var.
„Jsem si už večer říkal, že tu smrdí plyn, sakra.“ „To bude asi zacpaná tryska.“;
Demontujeme vařič a strunou, která je pořád přilepená na reklamačním listu i přes to že je už dva roky neplatnej, šmrdolíme v nějakým průřezu abychom pak zjistili, že tryska je na tý části, co jsme odmontovali. Tak čistíme tu trysku, profukujeme a smontováváme zpět.
„Jé. Ono když se to utáhne, tak to hoří jenom tam kde má.“ „No, ono to je vlastně logický.“
Kaše nakonec uvařena, chilli máme taky stále větší spotřebu. Začínám chápat, proč to Karaf nepřesypal do filmovky a vzal toho celý balení. Už není sejra, ale Karaf odněkud záhadně vytahuje Korbáčiky. Velikonoční. Je tam i ta stuha. Aspoň to bude mít i funkci solničky, koneckonců mám bejt zvyklej z Maltatalu, tam jsme zas měli vánoční balení.
Dáváme do kupy tři lanový družstva. Jedno vede Fugas, jedno Vlasta a jedno já. To i z důvodu, protože jako jeden z mála mám prsák, tak abych tam zahučel radši já. Probíhá rychlokurs o pohybu na ledovci a zastavování pádu, prusíkování z trhlin se radši vyhýbáme. Stejně půjdeme jenom kousek, to navázání je hlavně z důvodu, aby to trošku přešlo do krve těm, co jsou na laně poprvý. Ještě mě Petr učí vázat butterflye jinou metodou, ta je supr a je to takový blbuvzdornější. Ne tak pro Karafa, kterej tento způsob odmítá a šmodrchá to dál starým způsobem.
Traverzujeme hřeben Kyrtyk, jeho severozápadní stranu. Docela to jde. Závěr do sedýlka je už takový lezení, ale kolmý to není, tak valíme nahoru. Sundáváme mačky, sedáme na prdel a mažeme to do údolí, k řece Subashi. Při jednom zvlášť peprném sjezdu kterej už spíše hraničí s nekontrolovatelným pádem se mi rozpadá treková hůlka a půlka zůstává na svahu. Ani projíždějící Karaf není schopen ji chytnout, tak musím znovu nahoru a absolvovat ten mazec ještě jednou. Dole se sušíme, žereme zbytky jídla, odborně spravuju hůlku a zjišťuju, že se mi zase uvolňuje jeden hrot. To nic zas tak hroznýho není, jenom jej musím co pár kroků utahovat, abych jej neztratil, protože náhradní bych už asi nesehnal. Toto jsem koneckonců dělal minulej rok celej pochod po zimním hřebeni Malé Fatry, tak jsem dobře zautomatizovanej. Ten hrot jsem pak doma zalepil a na druhej jsem se vysral a to je právě ten, co blbne teď. Achich.
Jdeme podél Subashi, všude hromady Rododendronů, je nádherně. Docházíme k soutoku s řekou Mkiara. Rozhodujeme se, zda jít na hřeben Syltran k jezeru Syltran, ale vzhledem k situaci, že by jsme zítra museli poměrně prudce naklesat něco přes výškovej kilometr a naše kolena už nejsou co bejvaly volíme jednodušší cestu kolem řeky Kyrtyk, která vzniká soutokem právě Subashi a Mkiary.
Chvíli hledáme most, když ho vidíme, tak by jsme jej radši ani nenašli, vypadá fakt hrozně. Hledáme brod. A to vše u říčky, kterí je široká tak pět metrů, ale kurevsky rychlá a hluboká. Nakonec to po jednom přecházíme po tom mostku. A ono to jde.
Všude smrdí bylinky. To už zase jdeme údolím po širokých pastvinách po cestě, která tu byla vytvořena kvůli těžbě něčeho, ale nakonec se na několika místech propadla, tak se tu netěží, nic tu nemůže jezdit a to je moc dobře. Stačí, že kousek na východ je v kopcích neutronová laboratoř. Kempujeme u řeky kousek od potůčku s relativně pitnou vodou. Vaříme polívku, jaká to změna po těch kaších, s chilli. Sypeme tam toho hromadu.
„Hele, mě to vůbec nepřijde ostrý.“ „No, mě taky teda ne.“ „Fugas, pojď to otestovat, to je nějaký divný.“ „He, teda jako ostrý to je!“ „Fakt jo?“
On, když člověk žere tejden chilli ve všech jídlech a pořád zvedá dávky, tak se na to nějak adaptuje. A chilli údajně vyplavuje endorfiny, takže se cejtíme šťastně. Prej teda.
Jsme asi tak v 2500 metrech, stanujeme na trávě, na severu se tyčí Elbrus, svítí slunce, sem tam připluje mrak. Vařím čaj, Karaf se učí Hindi, spíš opakuje, protože to už kdysi uměl a zdárně to zapomněl. Nevím teda, kde se to tady chystá využít.
Karaf se jde mejt do potoka, vzhledem k tomu, že se vrací skoro suchej nevím jak to dělal. Slunce zapadá, citelně se ochlazuje, tak lezu do spacáku a komunikuju z něj, po chvíli tak činí i Karaf. Někdy před desátou definitivně usínáme.
09.07.2005 sobota
Po ránu mě něco šimrá na držce. Protože v rámci snížení rosnýho bodu ve stanu nezavíráme ložnici, má sem přístup všelijaká havěť jakožto i třeba Fugas s kusem trávy, což je příčina onoho šimrání. Vylízám tedy. Je půl devátý, modrý nebe a slunko.
Balíme, vaříme kaši s chilli. Pučujeme plynovou bombu Fugasovi, kterýmu ten jeho supr vařič s plamenem srovnatelným s odpalem nějaký balistický střely vyžral veškerej plyn. Ten toho využívá a vaří jak o život. Z hůlek a repky děláme sušák na prádlo, protože Karaf šel pro změnu prát a tentokrát má ty věci teda fakt mokrý. Pavla zase dělá čaj s mateřídoušky a vytahuje slivovici s naloženou a vyluhovanou mateřídouškou, tož to do sebe lejem.
Jdeme zase po cestě, která je místy propadlá, místy zasypaná. Nad námi krouží Orlosup. Karaf to chce fotit, ale ten jeho fotopřístroj, kterej je zvláštní tím, že mu bezchybně funguje elektronika ale už ne mechanika, pořád zaostřuje a to tak dlouho, že fógl mu mizí za obzorem.
Řvou na nás dva ovčáci, že musíme kolem nich, protože voda vzala cestu, taky tak činíme, dokonce nás ani nesežrali ti dva psi velikosti telat. Po chvíli potkáváme čtyry Bělorusy s vybavením jako před čtyřiceti lety, rifle vyztužený na kolenech a na prdeli kůží, pletený svetry, kanady a že jdou na Elbrus. Tak nevím.
Míjíme hodně salaší a totálně brutálním kopcem jdeme do Vierkhniho Baksanu. Ještě potkáváme čtveřici dalších Bělorusů, co jdou taky na Elbrus. Výbavu mají navázanou na koních, krámů, že to svět neviděl, stavební přilby a ten poslední už očividně nemůže, a to ušli tak půl kilometru. Nalehko.
A jsme v magazinu, neboli obchodu. Kupuju pivo a několik balíků cigaret pro kamarády doma, jeden balík stojí 3,5 ruble. Po příchodu Karafa, kterej tu má i funkci peněženky kupujume další piva, sejra, bonbóny a na závěr 300 gramů chalvy. Karaf ještě letí koupit vajíčka, já kupuju za sto rublů pravý vlněný chlupatý ponožky pro Hanku. Velikost beru tak od oka do doby, než tam zůstanou poslední, tak se po tom sápu a je to vyřešený.
Autobusem, co sem přivezl zbytek lidí a teď pro nás přijel jedeme do base campu. Stavíme stan a jdeme mrknout do půjčovny, co tam ještě mají. Fugas kupuje starej cepín za tři stovky, ještě s dřevěným toporem, težkej jak sviňa. Taky nad tím přemejšlím, ale pak na to kašlu, kupuju jednu skrutku, už za ni chce dvě stovky ale ukecáváme to zase na kilo a ještě dvě tam sprostě kradu, dyť jich tam má ještě hromadu. Ivan jich bere sedm, Roko čtyři celokovový cepíny, ty ještě ukecává na tři stovky za kus z původního pětikila a mažeme zpátky.
Jdu do sprchy. Fakt. Ani se moc nevyslíkám, kraťase, trenky a ponožky stejně potřebujou trochu vody. Vlastně docela dost vody. Pak natahujem mezi stromy repku, suším to, Karafovým nožem si stříhám nehty. Vaříme vajca. Kudrnovci dělaj školení na pochod přes ledovec, to je docela sranda.
„Ivane, proč máš někde navázaný butterflye a někde vůdcáky?“ „No přece aby věděli, kam se maj cvaknout.“
A sakra, tak toto má logiku. Stejně to je prdel. Zděšeně zjišťuju, že stav mých světaznalých pohorek už není úplně ideální. O popraskaný kůži vím, ale že se mi začíná pomalu rozpadat podrážka, to mě docela překvapilo. A nasralo.
Žereme ty vajca, zapíjíme heřmánkovou slivovicí a že jako skočíme na jedno. Karaf zase něco zašívá a že dojde. Dávám si chičin, kdosi šašlik z berana a pak na něj čeká tři hodiny. Tady se zkrátka nikam nespěchá. Ke všemu je to maso takový gumový. Pivo bylo teplý, tak to nalupali do mrazáku, takže teď mi v lahváči plavou zmrzlý kry. Jeden místní děda popíjí venku s průvodcema od Kudrny, ti aby to vydrželi, tak se musí střídat. Vypadaj dost hrubě, ale uchlastali ho. Pivo taje pomalu a dost klouže jak má na sobě tu ledovou krustu. Tak to nemůže dopadnout jinak, než že se chce Petr napít a po vyklouznutí flašky z ruky sprchuje čtyři lidi naproti. Kdybych mezi nimi neseděl já, tak se bavím ještě o něco víc.
Chci odejít, ale Karaf zrovna došil, tak jsem rychle vrácen zpátky. A že dáme panáka. Putinku s percem. Čili vodku s papričkou.
„Kurva, tak to je hrubý.“
Podle nálady obsluhy nám ji dávají někdy za patnáct, někdy za dvacet rublů. A už to lítá. Ivana už Osman odnáší, ten je total. A repete. A pivo. Fugas kalí s jedním borečkem, co se mě tu snažil první večer opít nad borščem, ne bez neúspěchu, a vypadá taky už nějak sešle. Chlápek se furt ptá po mně, alpinist Robert (to že jsem horolezec mu silně imponovalo), naštěstí jsem zapřen.
„…no, a pak … vylezeme severní vrchol … Elbrusu….“
No, Martin v tom má teda taky jasno. Vlasta, kterej je jako druhej průvodce donucen chlastat s místníma nám tajně nosí panáky vodky. Vždycky to do sebe klopnu, až později mě dochází, že tady se pod deci nepije. Pozdě. Roko tancuje kavkazské tance.
„Umění být průvodce je umění chlastat.“
No hotovo. Všichni našrot a pořád jeden panák za druhým. Putinka.
