Óm, mani padmé, húm – po staletí pronášená modlitba, denně je odváta z nesčetných proužků látek, zdobících na tyčích obydlí Tibeťanů, rozvěšených na keřích a kolem chrámů, klášterů a stup.
Tisíce modlitebních mlýnků se denně otáčí v rukách věřících a vysílají nespočitatelné množství této modlitby na důkaz víry a pokory věrných buddhistů. Rty šeptají Óm, mani padmé, húm, tu nejkratší modlitbu, rty nejen mnichů, ale i těch věřících, kterým osud nedopřál příliš hmotné přízně. Óm, mani padmé, húm vytesaly ruce věřících do kamenných desek a balvanů při cestách, po kterých putují vesničané, poutníci i lidé z dalekých zemí.
Pod Potalou ve Lhase kameníci nepřetržitě, tak jak je to naučili jejich předchůdci, mniši i otcové, tesají do kamenných desek a destiček modlitby a nesčetněkrát i tato posvátná slova. Poutníci putující zdaleka do Lhasy, sídla jejich nejvyššího představitele Dalaj Lamy, nuceného žít v exilu, zakupují tyto kamenné modlitby a budují z nich na úpatí Potaly pyramidy darů.
Ruce věřících roztáčí dlouhé řady modlitebních mlýnů. Lemující posvátné stupy s ostatky lamů. Roztáčí pravou rukou obří mlýny u vchodů do templů i menší kovové, na jejichž povrchu je do žlutého kovu vytepáno a uvnitř na pruzích papíru mnohokráte opakováno Óm, mani padmé, húm – Ó klenote na lotosu, húm. Každým otočením jsou tato slova vysílána, nesčetněkrát opakována, věčná ve své prostotě.
Od templů zaznívají zvony a zvonky, každý věřící, muž i žena, mniši i novici neminou zvon, aniž by jeho zazněním nevyjádřili svoji víru a naději. Modlitby, zvuky zvonů, naděje v jejich zvucích skrytá má nejen posílit naději věřících, ale i otřást svědomím světa. Měly by připomenout přes milion lidských obětí, tisíce zbořených a vyloupených klášterů a templů, zotročení okupovaného Tibetu, exil Dalaj Lamy, uvěznění nejmladšího politického vězně, devítiletého XI. Panšen Lamu a jeho rodiny, jehož tradiční sídlo Tašilhinpo z 15. stol. je v troskách a většina jeho 6 000 mnichů postřílena. Modlitby, holé ruce a mnišský háv byly slabou obranou.
Na každém zvonu a zvonku jsou ulitá posvátná slova a jejich zvukem symbolicky rozeznívají prostor, připomínající všem, jaká myšlenka letí s každým úderem. Zvoní do dály jako věčné poselství Buddhy, aby bylo naplňováno jeho učení, zmírnit utrpení lidu.
Óm, mani padmé, húm šeptají věřící před sochami buddhů a jeho následovníků, totéž a opět opakují ticíce poutníků, kteří se pachtili desítky dnů přes hory, aby se mohli na kamenných deskách, před nejposvátnějším buddhistickým chrámem Ouglaghang ve Lhase, dotknout čelem země, povstat, opět se uklonit, pokleknout a položit a toto opakovat mnohokrát, bez ohledu na únavu.
Setkal jsem se v Indii s Tibeťany, přivezl jsem si z daleké země tibetský zvon a na něm je také ulito Óm, mani padmé, húm. Jeho čistý, jasný zvuk mně připomíná krásy bhútánského templu, zářivé barvy dřevěných trámů a stěn. Připomíná mi pozlaceného Buddhu v Sarnáthu nedaleko Varanasi, kde Buddha došel poznání. Přivezl jsem si z oné cesty do daleké země mnoho vzpomínek, obdivoval jsem díla lidských rukou, ale ani neuzavřel své srdce nad utrpením tibetského lidu doma i v exilu.
Dne 26. května 1998