Gibraltar: Opičí skála

Na pastvinách podél silnice se pasou početná stáda býků. Zdá se nám
neuvěřitelné, že je pro býčí zápasy potřeba takové množství
zvířat. Přijíždíme na pobřeží a na obzoru se již rýsují typické
obrysy Gibraltarské skály.

Využíváme výhodné polohy Monte Gorda ležícího nedaleko hranic se Španělskem a vydáváme se na výlet na Gibraltar. Po tom co přejedeme hraniční řeku Guadianu, objíždíme národní park Coto de Doňana rozprostírající se kolem ústí řeky Guadalquivir, pak míjíme město Cádiz a míříme k rozsáhlé pahorkatině. Tu protíná silnice zvaná Toro Road. Jméno silnice je odvozeno od toho, že jsou na farmách ležících téměř podél celé její délky, chováni býci pro býčí zápasy. Na pastvinách podél silnice se pasou početná stáda býků. Zdá se nám neuvěřitelné, že je pro býčí zápasy potřeba takové množství zvířat. Přijíždíme na pobřeží a na obzoru se již rýsují typické obrysy Gibraltarské skály. Zakrátko již projíždíme městem La Linea, na jehož okraji leží hranice s Gibraltarem. Gibraltar je britské území s rozšířenou autonomií. Má plochu necelých šest kilometrů čtverečných a žije zde kolem třiceti tisíc obyvatel. Území má strategický význam, neboť je zde umístěna britská námořní a letecká základna.


Zastavujeme nedaleko kontrolního stanoviště a pěšky se vydáváme k hranici. U závory stojí voják, který namátkově kontroluje doklady přicházejících turistů. Máme trochu obavy, neboť nemáme britské vstupní vízum a nejsme si jisti, zda by nás bez víza hlídka pustila. Kontrola dokladů na nás nevyšla a tak již kráčíme přes letištní plochu, která leží napříč příjezdové komunikace. Za letištěm nastupujeme do mikrobusu a vydáváme se na okružní jízdu Gibraltarem, nazvanou příhodně Rock-Tour. Projíždíme okrajem města podél nízkých domů se zahradami. Pak nás úzká asfaltová silnice vede do tunelu vyhloubeného v Gibraltarské skále. Z tunelu vyjíždíme na jižním cípu poloostrova. Obě strany silnice zde lemuje vysoký plot s ostnatým drátem. Projíždíme totiž vojenskou základnou. V nedalekém přístavu kotví vojenské lodě. Plot podél silnice mizí a my zastavujeme u terasy vedle silnice. Z místa, kudy prochází pomyslná čára oddělující Atlantický oceán a Středozemní moře, pozorujeme Gibraltarskou úžinu, za kterou se v mlžném oparu rýsuje pobřeží Afriky. Černý kontinent je od nás vzdálený jen asi patnáct kilometrů. Silnice nás dále vede k majáku, nedaleko kterého se do výše vypíná štíhlý bílý minaret místní mešity. Na Gibraltaru působí dvacet tři různých náboženství a většina z nich zde má i svůj svatostánek.

Stojíme u majáku a pozorujeme moře, ze kterého k nám doléhají silné detonace, pocházející z výstřelů lodních děl. To ve Středozemním moři právě probíhají manévry britského vojenského námořnictva. Opouštíme maják a vydáváme se po silnici vedoucí ke skále. Úzká silnice stoupá do prudkého kopce. Asi po jednom kilometru zastavujeme v místě, kde se silnice rozšiřuje. Pod námi se na břehu rozkládá závod na odsolování mořské vody. Je to jediný zdroj pitné vody pro celý poloostrov. Během chvíle se kolem nás začínají shlukovat proslulé gibraltarské opice. Jsou velice drzé a neodbytně se od nás a od dalších turistů domáhají nějakého pamlsku. Krmení opic je nezapomenutelný zážitek. Opice skáčou na auta, dobývají se turistům do tašek a skáčou na všechny, kteří mají v ruce něco k snědku. Nepohrdnou ničím, co se dá sníst. Přímo z ruky nám berou sušenky, jablka, banány a cukrovinky. Místní člověk je dokonce krmí neuvařenými těstovinami. Berou si kousky, které drží v ruce ale i těstoviny, které má sevřené mezi rty. Opice zde žijí od šestnáctého století. Po druhé světové válce byly téměř vyhubeny. Od té doby jsou chráněny a dnes jich tu v pěti rodinách žije přes dvě stě. Opice spořádaly poslední jablko, které máme a my sjíždíme dolů do města.

Projíždíme kolem pevnosti Džebel-al-Tárika postavené Araby. Pod pevností již vjíždíme do města, jehož část leží na místě vysušeného moře. Okružní jízda končí, vystupujeme a pěšky se vydáváme na prohlídku centra.

Procházíme branou přes hradby, které pochází z dob arabské nadvlády a ocitáme se na náměstí plném obchodů a restaurací. Z náměstí vede pěší zóna, která prochází celým středem města. Procházíme živou ulicí, ta je lemována výkladními skříněmi mnoha obchodů. Prohlížíme si nabízené zboží a sledujeme jeho ceny. Ty jsou zde velmi vysoké. V porovnání se sousedním Španělskem jsou až o polovinu vyšší. Korzujeme ulicí a míjíme typickou červenou poštovní schránku, nedaleko stojí červená telefonní budka, a když potkáváme strážníka s typickou černou anglickou helmou, připadáme si jako v Londýně. Prohlídka končí a my se přes letiště vracíme zpátky do Španělska.

Za zády nám zůstává Gibraltarská skála, ve která je spousta otvorů. Jsou to střílny, neboť skála je provrtána mnoha chodbami a tvoří velikou přírodní pevnost. Jsme asi uprostřed cesty, když se znenadání ozve zvuk sirény. Zprvu nechápeme co se děje, pak ale vidíme, jak voják uzavírá závoru přes silnici. Stejně tak byla spuštěna závora přes cestu pro pěší. Na letišti bude přistávat letadlo. Přicházíme na okraj přistávací plochy, obcházíme spuštěnou závoru a zastavujeme se, abychom se podívali na přistání letadla. Vedle nás kontroluje voják zábranu z ocelových bodců, položenou přes silnici. Zábrana má zajistit to, aby se nedalo vjet na přistávací dráhu. Od západu je slyšet motor letadla, které se blíží k přistávací dráze. Stroj klesá a posléze přistává. Je to malé letadlo pro několik cestujících. Kromě podobných malých letadel zde denně přistávají dva spoje z Londýna. Do jiných destinací se z tohoto letiště nelétá. Letiště využívá rovněž vojenské letectvo. Po přistání letadla jdeme k hraničnímu přechodu. Přicházíme ke stanovišti celní a pasové kontroly. Pozorujeme celníka, jak zastavuje ženu s dvěma taškami v ruce a důkladně prohlíží její plné tašky. Hledá alkohol a cigarety. Gibraltar je bezcelní pásmo a tento artikl je zde, na rozdíl od všeho ostatního, o mnoho levnější než ve Španělsku. Někteří Španělé toho využívají a chodí na Gibraltar toto zboží nakupovat.

Procházíme kontrolním stanovištěm a ocitáme se zpátky v ulicích města La Linea. Usedáme na lavičce v nedalekém parku a pojídáme plody opuncie, které jsme koupili u pouličního prodavače. Je již podvečer a začíná nás zmáhat únava. Již těšíme na sprchu a na odpočinek. Před tím nás ale ještě čeká přesun do přístavního města Algeciras, kde máme zajištěno ubytování.

Írán – když je náboženství zákonem

Způsobů, jak se dostat do Íránu, je přemnoho. Vzduchem, pro vytrvalé po
zemi, pro dobrodruhy i po vodě. My volili kombinovaný způsob – půlku
letět a zbytek dojet autobusem. Přechod přes hranice byl pro nás, české
turisty, naprosto bezproblémový. Jen jsme se museli zahalit (dlouhé kalhoty
pro pány, dlouhý rukáv a šátek pro dámy) a mít v pořádku víza.
Celý autobus musel ven i se všemi věcmi.


Způsobů, jak se dostat do Íránu, je přemnoho. Vzduchem, pro vytrvalé po zemi, pro dobrodruhy i po vodě. My volili kombinovaný způsob – půlku letět a zbytek dojet autobusem. Konkrétně jsme letěli z Vídně do Istanbulu a odtud jsme s íránskou společností jeli 35 hodin autobusem. Do Íránu jsme vstoupili (opravdu vstoupili) hraničním přechodem Bazargan. Je odtud krásný pohled na biblický Ararat.

Přechod přes hranice byl pro nás, české turisty, naprosto bezproblémový. Jen jsme se museli zahalit (dlouhé kalhoty pro pány, dlouhý rukáv a šátek pro dámy), mít v pořádku víza do Iránu (ta jsme vyřizovali v ČR, pouhá formalita a tahání peněz). Celý autobus musel ven i se všemi věcmi. Vzali jsme si batohy a prošli jsme do Iránské islámské republiky. Prohlídka ostatních a autobusu trvala cca tři hodiny. No, ale byli jsme tam!

První dojmy: jak to, že se s námi všichni bez okolků baví? Jak to, že některé slečny nosí šátky dost ležérně? To my jsme byly víc zahalené. Na chodníku pořádek, na silnici neuvěřitelný zmatek. Lidé jsou zvídaví, někteří si s námi povídají (tady snad každý mluví anglicky?), jiní se jen zastavují a pozorují nás méně či více nápadně. Zdá se, že i když sem jezdí turistů relativně hodně, ještě pořád je baťůžkář pro Iránce novinkou. Lidé jsou moc příjemní, každý nám chce pomoci. Dokonce tak moc, že přesto že vůbec neví, co chceme, nebo neví kde je to, co chceme, vše vám odkývají, jen aby vám udělali radost. Ještě, kromě několika taxikářů, tu nejsou zkažení a nesnaží se turisty podvádět a vytřískat z nich peníze.

Lidé: Mužští tu chodí oblíkaní naprosto normálně, přímo evropsky. Jediné, co musí mít, jsou dlouhé kalhoty. Jinak nagelovaná číra, uplá trička… Musím dodat, že tady je každý druhý homosexuál… A je to dost vidět. A chovají se tak, že vám bez ostychu nabídnou cokoliv… Musím říct, že mi ta země na znásilnění připadne víc nebezpečná pro mužský než pro holky. A to beze srandy…

Ženy tu chodí většinou v černém. Tak dvě třetiny z nich opravdu nosí čádor, černý obří závoj, do kterého se celé halí. A jsou tu i extrémistky, které mají jen průzor na oči. Pod čádorem nosí již téměř cokoliv. Mohou mít i kalhoty, jen blůza s dlouhým rukávem musí být přes boky volná a zakrývat zadek. Zkrátka nemají být vidět ženské tvary. Kdo nenosí čádor, má buď kuklu nebo šátek. Rebelky nosí barevné šátky a to jen tak, aby se neřeklo, a s ním sladěné botky. Většinou používají křiklavé barvy, aby to bylo vidět, aby se odlišily. No, občas jsou to zajímavé modely… Ale my, dámské zastoupení naší výpravy, jsme nevypadaly o moc lépe. Doslechli jsme se totiž, že kdyby nebylo mravnostní policie, která kontroluje oblékání, hodně dívek by už šátek nenosilo… Jako holky jsme si pro jistotu vzaly ještě prstýnek, jakože jsme vdané. A to fungovalo skvěle. Oslovovali nás „paní“ a zprostili jsme se tím obtěžování.


Země je to pro nás v současné době laciná. Ubytování zhruba 5 dolarů, přesun klimatizovaným autobusem na 600 km taky 5 dolarů, jídlo na ulici kolem dolaru a půl, jídlo v restauraci pro turisty kolem 8 dolarů.

Írán je velmi suchá země. Je unavující dívat se stále na vybledlou až šedou barvu. Zato na městské zeleni si dávají záležet až přespříliš. Ve městech jsou mezi silnicemi krásné aleje stromů s čerstvou trávou, kde je místo, je umístěný parčík s fontánou. Podle toho, jak to vše neustále kropí proudy vody, jejím nedostatkem nejspíš netrpí. Tato zelená místa slouží k odpočinku a k večerním piknikům, ale hlavně jako zvlhčovadla a čističe vzduchu. Jinak je tu horko, sucho, prašně a je tu hrozný smog, protože každý jezdí v autě nebo na motorce. Takovou dopravu jsem ještě neviděla a to si myslím, že jsem viděla hodně.

Zdá se, že všichni zde pracují. Na ulici skoro nepotkáte žebráka. To na procházce Brnem jich vás osloví několikanásobně víc. Je pravda, že některá povolání jsou taková skoro nepracovní. Lidská práce je zde velmi levná, takže lidé dělají všechno. Jsou tu ale taková legrační zaměstnání. Třeba v lékárně jsme se setkali s podavačem a pokladníkem. Ti dva jsou od sebe asi metr a půl. Ale podavač vám dá zboží, pak vám na jméno vytiskne lístek, který vyjede pokladníkovi, vy se otočíte od pultu k pultu, pokladník se vás ještě třikrát zeptá, jestli je to opravdu váš lístek a pak teprve platíte. A nemůžete-li se s pokladníkem domluvit na ceně, odněkud se objeví radič – překladatel. A tak je to téměř všude.

Domluvení se na ceně a placení komplikuje snaha zjednodušit počítání škrtáním nul. Íránskou oficiální měnou je riál. (10 000 riálů je asi 16 Kč). Oni jsou tam prostě milionáři, akorát ty nuly nemají žádnou cenu. To jsme byli v pěkným balíku. No ale snaží se ty nuly škrtat, takže když Vám někdo řekl 1000 tumanů, znamená to totéž, jako 10 000 riálů. Škrtli jen jednu nulu. Aby toho nebylo málo, tak tu mají ještě 1 chomejný = 10 000 riálů. Nemají na to speciální bankovky, funguje to jenom ústně. Takže musíte dávat sakramentsky pozor, co Vám prodávající říká. Oni sami občas neví, co vlastně chtějí, mají problém i s tou jednou škrtnutou nulou.

A kde jsme všude byli? První zastávka byla v předhůří pohoří Elborz. Tam jsme chtěli udělat přechod ke Kaspickému moři, ale museli jsme se podřídit většině… takže se bohužel nedokončil. Přes noc jsme se dopravili do horské vesničky Reynek. Odtud se jelo na schelter 1, první výchozí bod na Damavand (5671 mn.m.). Další tři dny jsme zdolávali toho jejich obra. Podařilo se. Z hor jsme přes Teherán zamířili na jih. Drželi jsme se jen průvodce Lonely Planet a jak bylo demokraticky rozhodnuto, co nebylo v průvodci, nebylo zajímavé… Isfahán, tady jsme zůstali kvůli obřímu náměstí s největší iránskou mešitou, jednou menší mešitou, královským palácem. Kolem náměstí je docela hezký bazar s místními výrobky. Pak tu mají pět historických mostů. Ty opravdu stály za to. Dále je tu arménská čtvrť s křesťanskými kostely. Také tu jsou Shaking minarets, hrobka, se dvěma minarety. Když jeden rozhoupete tím, že se do něj opíráte, začne se kymácet i ten druhý. Opravdu jsme to viděli! Akorát lidí, co chtěli kymácet s minarety bylo tolik, že hrozilo spadnutí minaretů, tudíž se dnes kývá jednou za hodinu a činí tak osoba pověřená a nejspíš i k tomu to účelu vyškolená.


Yazd, pouštní město na okraji se dvěma věžemi ticha. Je to město, kde bylo dříve rozšířeno zoroastriánství, druh náboženství, postavené na uctívání čtyř základních živlů. Na věžích ticha pohřbívali své mrtvé tím způsobem, že je tam posadili a nechali je sežrat dravci…To aby neznesvětili posvátnou půdu, vzduch, vodu a oheň. Samotné městečko se mi líbilo ze všech navštívených měst nejvíce. Je splácané z bláta. Doslova a do písmene. Ale mešity tu mají klasické kachličkové. Krásné, ale všechny jsou stejné, jen jinak veliké a trochu jinak uspořádané.

Z Yazdu jsme se přesunuli do Shirazu. Toto město je známé hlavně kvůli Šeherezádině zahradě a pomerančové zahradě. Pak je tu citadela a ta je vlastně to jediné, co jsme zde navštívili. Hlavní důvod, proč jsme jeli do Shirazu byl ten, že je to výchozí místo pro návštěvu Persepolis.

Persepolis byla tedy naše další zastávka. Vstupné byl půl dolaru. Co mám psát? Krásné. Vůbec si nedokážu představit původní velikost těch staveb. Alexandr Veliký prý potřeboval 3000 velbloudů, jen aby odnesl bohatství z Xerxovy pokladny, když Persepolis raboval…

Kousek od Persepolis je Nekropolis, jsou to čtyři hrobky, vytesané do skály, údajně je v jedné z nich pohřben právě sám Xerxes. Monumentální dílo. Obrovské… A té práce… A na tomto místě stojí také zoroastriánská věž, kde hoříval věčný oheň.


Islámská republika Írán (Jomhuri-ye Islāmi-ye Irān) Počet obyvatel: asi 68 mil. Hlavní město: Teherán (asi 7,8 mil obyv.) Rozloha: 1 648 000 km2 Hustota obyvatel: 41 / km2 (ČR – 154 / km2) Úřední jazyk: Perština (fársí) Gramotnost: 80% Měna: Íránský rijál (IRR) Časové pásmo: + 3:30 Národnostní složení: Íránci (51%), Ázerové (25%), Kurdové (8%), Arabové (4%), Turkmeni, Lúrové, Baličové, Židé, Asyřané Náboženství: muslimové (99%), z toho 91 % šíité a 8 % sunnité, křesťané, zoroastrijci, židé Nejvyšší bod: Damávand – 5671 m n. m. Nerostné suroviny: asi 15% prokázaných světových zásob zemního plynu, 11,5% prokázaných světových zásob ropy

No a už bylo na čase cestovat zase zpátky. Přes Teherán, o němž nestojí za to psát. Je tam sice spousta krásných muzeí, jako Muzeum šperků, ale půldenní zastávka v Teheránu nás odradila od jakéhokoliv delšího pobytu. Tolik smogu, lidí, aut…to se nedalo. Takže se pokračovalo směrem na západ do Tabrízu.

Samotné město je nic moc, nic k vidění. Je proslulé akorát svým bazarem, který má údajně dvacet kilometrů chodeb. Abych objasnila pojem bazar – je to místo spletené z úzkých uliček, které je zastřešené, v tomto případě klenbou, která se podobala gotické. Mysleli jsme, že to bude alespoň částečně tradiční bazar, s místními věcmi, malovanými miniaturami, kořením, čajem, tabákem, koberci… Oni z toho udělali normální hadrárnu, jako u nás u ťamanů… To bylo veliké zklamání. Ještě že jsme si dýmku koupili už v Shirazu.

Asi 50 km o Tabrizu je k vidění městečko Chandovan. Jestli vám to něco říká, je v podobném stylu jako turecká Kapadocie. Je to maličké, na prohlídku nepotřebujete ani hodinu, ale posedět se tam dá samozřejmě déle. Tady se člověk krásně schová před těmi smradlavými velkoměsty. Celé městečko je vytesané do skály, která je z nějakého sopečného tufu, relativně měkkého materiálu. Všechno je tu do kopce, má to takový flinstounovský ráz. A lidé tu dodnes opravdu žijí! A není to žádná habaďura. Alespoň prozatím. Věřím, že až se do Iránu požene více turistů, už to bude jinak…

Všechna místa jsou od sebe Zhruba 500 – 600 kilometrů, přesouvali jsme se v noci. Zbytek se dospával v nádražním parčíku. Když jsme někde zůstávali víc jak den, samozřejmě jsme spali v místním hotelu. Ale byly i takové přesuny, kdy se přes noc jelo, přes den město a v noci se zase jelo. No a to by bylo z naší cesty Iránem v kostce vše. Je to jen takový náčrt, jak to v Iránu teď vypadá. Zážitky se sem nevešly.

Lázně Libverda

Lázně bývají synonymem osvobození z rodinných a manželských
stereotypů. Lidé bez ohledu na svůj věk a mnohdy i zdravotní stav se
pokouší zavzpomínat na nevázaná období svých životů. Ne všechna
lázeňská místa však takovou míru vyžití umožňují. Patří mezi ně
rozhodně i severočeská Libverda. Oč méně taškařic zde lázenští
hosté mají příležitost prožít, o to více zde načerpají
blahodárného klidu a osvěžení (nutno podotknout, že i zde se
v jednom lázeňském domě taneční večery pořádají).


Lázně bývají synonymem osvobození z rodinných a manželských stereotypů. Lidé bez ohledu na svůj věk a mnohdy i zdravotní stav se pokouší zavzpomínat na nevázaná období svých životů. A tak v lázních praskají ve švech taneční parkety i restaurace a na lavičky v parcích by se téměř vyplatilo vydávat rezervační lístky. Ne všechna lázeňská místa však takovou míru vyžití umožňují. Patří mezi ně rozhodně i severočeská Libverda. Oč méně taškařic zde lázenští hosté mají příležitost prožít, o to více zde načerpají blahodárného klidu a osvěžení (nutno podotknout, že i zde se v jednom lázeňském domě taneční večery pořádají).

Svojí polohou ve stejnojmenném údolí Jizerských hor v nadmořské výšce 424 metrů jsou přímo předurčeny k relaxaci a uvolnění. Ale i toto zajímavé místo, byť tak trochu stojící mimo ruch dnešních středisek, má zajímavou historii svého vzniku. A jak jinak, než že vše začalo krásnou legendou. Podle pověsti se na místě dnešní obce usadil salikvarda, neboli hajník, který střežil pohraniční stezku a pěším strážcům hranic poskytoval občerstvení a lože k odpočinku. Na svém pozemku pěstoval nejrůznější zvířata a mezi nimi i kohouta. Ten ale nechodil pít tak jako ostatní zvířata do potoka, ale na nepřístupné místo blízkého mokřadu. Bylo mu to divné, ale k jeho překvapení kohout kypěl zdravím a přibýval na váze. Když nakonec uhynul, salikvarda ho rozřízl a zjistil, že má mimořádně vyvinuté vnitřní orgány. Byl přesvědčen, že je to vodou, kterou kohout pil a tak se vydal na průzkum. Nakonec nalezl nedaleko ležící studánku, která na povrchu bublala velkými bublinami. Začal tedy vodu sám pít a po čase již nedokázal před ostatními utajit její posilující účinky. Lidé ze širokého okolí proto počali přicházet a vodu pít ve velkém.

První oficiální zmínka o Libverdě se objevuje roku 1381 v písemných zprávách v urbáři frýdlantského panství, který je zachován ve státním archivu v Děčíně. Pověsti o uzdravujících vlastnostech libverdského pramene se časem donesly až na drážďanský dvůr saského panovníka a kurfiřta Augusta I., který si roku 1583 nechal z Libverdy dovézt několik soudků léčivé vody. V roce 1593 zkoumal vlastnosti libverdského pramene Paul Luther, syn známého náboženského reformátora a jeho osobní lékař. Sám Luther uznal léčivé schopnosti a nechal vodu pravidelně do Drážďan dovážet. Později si tuto zázračnou vodu nechal posílat také syfilidou trpící Albrecht z Valdštejna (dokonce ji s sebou vozil i na svá vojenská tažení), od roku 1622 majitel Frýdlantského panství.

Vznik lázní je však spojen se šlechtickou rodinou Clam-Gallasů. Původní rod Gallasů (který vymřel v polovině 18. století po meči a přechodem majetku na synovce Kristiána Filipa Clama a s příslibem, že navždy uchová erb i jméno Gallas, vzniklo jméno Clam – Gallas) získala roku 1636 Frýdlantské panství od císaře Ferdinanda II. jako odměnu za věrnost císaři v tažení proti Albrechtu z Valdštejna. A právě za vlády Kristiána Filipa hraběte Clam – Gallase začaly kolem roku 1760 vznikat první lázeňské stavby. Další lázeňské budovy, o kterých máme písemné zmínky, byly postaveny zhruba po dvaceti letech. Ke konci 18.století Kristián Filip vybudoval lázeňský park v anglickém stylu, kde byl 22. července roku 1790 odhalen pomníček zakladatelům lázní a i sedlákům, kteří postoupili pro zřízení lázní své pozemky. Kolem roku 1800 nechal Kristián Filip pro sebe zbudovat promenádu a empírový zámeček s Clam-Gallasovským erbem, v němž v letních měsících pobýval. Všechny postavené budovy z té doby jsou v klasicistním či empírovém slohu.


V roce 1836 byl lázním udělen zemským výborem statut Státních léčivých lázní. Na přelomu 18. a 19. století se staly natolik věhlasnými, že zde pobývali mnohé významné osobnosti. Pobýval zde nejen císař Josef II., ruská princezna a velkokněžna Anna Fjodorovna, ale také například slavný německý skladatel Carl Maria von Weber o kterém se traduje, že právě zdejší okolí ho inspirovalo k napsání opery Čarostřelec. V lázních ale trávili čas i další významní hosté, mimo jiné spisovatel Franz Kavka, německý přírodovědec a spoluzakladatel geografie jako empirické vědy, Alexander von Humbold, dále český historik a profesor Karlovy univerzity Josef Vítězslav Šimák, syn zakladatele českého státu a pozdější ministr zahraničních věcí Jan Masaryk a v neposlední řadě světoznámý dirigent Václav Talich.

V roce 1868 se vývoj lázní zastavil, protože lidé začali dávat přednost nově vzniklým Teplicím a dalším, zejména západočeským lázním. Libverda ale i přesto zůstává překrásným místem. Okolní malebné kopce přímo lákají k procházkám a pozorování vší krásy, která je zde nabízena plnými hrstmi a zdarma. Na co lázeňský turista narazí především, je restaurace a hotel Obří sud, jehož stavba byla započata v roce 1930 a je jedinou svého druhu v České republice.

Brněnské Cyklocestování za námi a královéhradecké před námi!

O víkendu 8.-9.11. proběhl v rámci veletrhu Sportlife na
brněnském výstavišti také cyklocestovatelský festival Cyklocestování.
Tato akce byla nováčkem na již tradičním veletrhu a nezůstala programem
nijak pozadu.

Tento víkend 15.-16.11.2008 se můžeme těšit na
českou premiéru festivalu Cyklocestování, kdy tato ojedinělá akce vypukne
poprvé v Hradci Králové.

O víkendu 8.-9.11. proběhl v rámci veletrhu Sportlife na brněnském výstavišti také cyklocestovatelský festival Cyklocestování. Tato akce byla nováčkem na již tradičním veletrhu a nezůstala programem nijak pozadu. Během soboty a neděle vystoupili se svými projekcemi známí čeští cyklocestovatelé a cyklodobrodruzi jako například svérázný cyklotramp Honza Vlasák, specialista na lehokola Honza Galla, cyklocestovatelská dvojice Martin Stiller a Renáta Lorišová, závodník na vysokém kole Josef Zimovčák či cyklohoralové Pepa Honz s Martinem Vejmělkou. Všichni se starali o výbornou atmosféru, ukázali kupu nádherných snímků a předali řadu cenných informací a zkušeností.

Z hlediska návštěvnosti jsme jako organizátoři byli spokojeni s ohledem na to, že se místo konání sál Morava velmi špatně hledal a mnohé zájemce to tak možná odradilo. Ale ani to neodradilo několik set diváků, kteří odcházeli z festivalu poté velmi příjemně naladěni a spokojeni.

Rád bych tímto poděkoval organizátorům veletrh Sportlife, že nás festival do Brna pozvali, všem divákům za jejich účast, promítajícím za jejich výborné besedy a organizačnímu teamu ve složení Petr, Lenka, Renča a Tomáš za pomoc při realizaci.

Tento víkend 15.-16.11.2008 se můžeme těšit na českou premiéru festivalu Cyklocestování, kdy tato ojedinělá akce vypukne poprvé v Hradci Králové. Těšit se můžeme zase na plno zvučných cyklocestovatel­ských jmen jako Honza Vlasák, Lucie a Michal, Martin Stiller a Renáta Lorišová, Josef Zimovčák, Josef Kozák a mnozí další. Přijeďte se tedy za námi do Hradce Králové podívat. Určitě nebudete litovat.

Rila, Pirin a Soluň (III.): slunné Řecko

Za cedulí Golden Sand se nachází písečná pláž, kde si za pár euro
můžeme postavit stany ve stínu stromů. Víc jsme si těžko mohli přát.
Odhazujeme batohy a běžíme se ochladit do moře. Paráda!

Po deseti dnech strávených v horách nás probouzí nezvyklé horko. Vyrážíme na nádraží a chceme koupit lístky. Do druhé třídy jsou vyprodané, musíme tedy do první (stejně to není drahé). Konečně je paní pokladní všechny (rukou) vypsala, tak hurá do magazínu utratit poslední Leva a stotinky. Slečna prodavačka nám ochotně vymýšlí nejrůznější kombinace, co si můžeme přesně za onu částku koupit.


Přijíždí vlak a nastupujeme do prvotřídního řeckého vagónu. V kupé je spousta místa na nohy, klimatizace fouká, posouváme si sedačky do ležící polohy a zpátky, abychom viděli okolní krajinu.

Bohužel jsme si to moc neužili – za hranicí nám průvodčí sděluje, že kvůli lesním požárům pojedeme náhradním autobusem. Sice je taky luxusní a do Soluně přijíždíme včas, ale musíme cestovat s tou lůzou z druhé třídy. :-)

V Soluni se vydáváme na procházku po pobřežní promenádě, bohužel dojem kazí čtyřicetistupňové vedro a batohy na zádech. Zastavujeme se u Bílé věže, která je je považována za nejstarší památku v Soluni, přestože nikdo s jistotou neví, ze kdy pochází. Obědváme ve stínu stromů v parku u věže. Letní klid ruší čtyřproudá silnice vedoucí těsně okolo – říkám si, že se za magistrálu na pražském Václavském náměstí nemusíme tolik stydět.


Autor je horským průvodcem CK Alpina – cesty za dobrodružstvím.

Následně odjíždíme k Epanomi, kde tušíme kemp u moře. Jedeme autobusem linky 3 na konečnou stanici IKEA a pak liknou 69A až k pláži, po cestě kladně hodnotíme zdejší vozidla městské dopravy značek Volvo, Saab a Mercedes, která působí komfortním dojmem i přes pokročilý věk některých exemplářů.

Za cedulí Golden Sand se nachází písečná pláž, kde si za pár euro můžeme postavit stany ve stínu stromů. Víc jsme si těžko mohli přát. Odhazujeme batohy a běžíme se ochladit do moře. Paráda!


Další den se svědomitě věnujeme slastnému nicnedělání. Den zahajujeme pochutinami z nedalekého obchodu, jako jsou ovčí jogurty, broskve a třešňová marmeláda. Střídavě ve vodě, na písku a ve stínu stromů trávíme dopolední, polední i odpolední horka a nastává otázka, co večer. Většina chce okusit noční život Soluně, my zbylí míříme do nedalekého Epanomi. Během čekání na autobus i přes jazykovou bariéru čile konverzujeme s Řeky, popojíždíme pár zastávek a procházíme malé uličky, obdivujeme kostely a nasáváme atmosféru středomořského městečka.

Procházka končí u restaurace na náměstí. Chceme si dát nějakou místní specialitu, jenže číšník nám nerozumí ani slovo. Zato nám ukazuje, ať jdeme za ním, v kuchyni vyndavá ryby z mrazáku a ukazuje, jak se připravují. Fakt dobrý! Dávám si nějakou rybu, Pavel špíz a Markéta řecký salát. Všechno je naprosto vynikající, k tomu popíjíme retsinu – smolné víno. Na závěr nám přináší žlutý a červený meloun. Zcela spokojeni se chvíli před půlnocí vydáváme na cestu dom. Na zastávce autobusu není jízdní řád, jdu se tedy zeptat lidí sedících na zahrádce vinárny, zda něco ještě pojede. Moc si nerozumíme, chápu to tak, že za čtvrt hodiny pojede, když tu se jeden pán zvedá, že nás tam zaveze autem. Dovezl nás až k bráně na pláž, srdečně se loučíme a ještě dostáváme chipsy. Řekové jsou super!

Soluň, řecky nazývaná Thessaloniki, je přirozeným centrem historické oblasti Makedonie, významným přístavem i východiskem do proslulé rekreační oblasti Chalkidiki. V čile žijícím městě je množství památek, některé ještě z antických dob. Pěkné pláže jsou v dosahu městské hromadné dopravy.

Nakoupit snídani, ranní koupel, obstarat jídlo na cestu, naposledy se smočit v moři, autobusem na nádraží a koupit lehátka do Prahy. Tak vypadal stručný scénář posledního dne. Zádrhel se vyskytl až v posledním bodě – lehátka se prý kupují až ve vlaku.

Čekáme tedy na peróně, už je hodinu po odjezdu a vlak stále nikde a ani se nic o zpoždění nehlásí ani nepíše na informačních tabulích. Jsme už trochu nervózní, zatímco Řekové to berou s ledovým klidem. Konečně je tu! Úspěšně nastupujeme do komfortního lehátkového vozu, jehož obsluhu zajišťují dva milí Češi, se kterými se hned dáváme do řeči. Vyjíždíme k hranicím bývalé jugoslávské republiky Makedonie. (Vsuvka politická – Řekové nemají rádi stručný název Makedonie, protože označuje historické řecké území, jehož přirozeným centrem je Soluň, na což jsou místní obyvatelé náležitě hrdí. Například i všechny soluňské autobusy jsou v barvách makedonské trikolory.)


Celníci na hranicích výše zmíněné republiky nás odbavují balkánskou rychlostí a pokračujeme ke Skopje. Jedeme údolím divoké řeky, do které spadají strmé skály, na protějším břehu překonává silnice boční rokle elegantními mosty. V místech, kde se údolí rozšíří, vidíme na obzoru tajuplné hory. Stmívá se, my si ještě procházíme celý dlouhý vlak, který je složen z nejrůznějších, nám neznámých, vagónů, a jdeme spát.

Do Bělehradu přijíždíme samozřejmě dlouho poté, co odjelo EC Avala, na které nás měli přepojit, tak stojíme na odstavné koleji a přednosta se určitě škrábe na hlavě a přemýšlí, co s třemi přebývajícími vagóny. Po hodině či dvou nám přiděluje mašinu a ta nás táhne k maďarským hranicím. V Subotici se situace opakuje, sedíme na nástupišti, jíme zakoupený meloun a čekáme, co aisboňáci vymyslí.

Do Prahy nakonec nepřijíždíme o půlnoci, jak se píše v jízdním řádu, ale o půl osmé ráno. Prý se to u tohoto spoje stává kvůli kvalitě srbských železnic pravidelně. Smůla, jak jsme zjistili, vybrali jsme si ze všech přímých spojů vyjíždějících z našich zemí onu jedinou relaci, která trpí takovouto dilatací času…

Co říct závěrem? Asi jen to, že bulharské hory jsou opravdu nádherné a jejich návštěvu moc doporučuji a že prožít poslední den či dva u moře není vůbec špatné zakončení akce.

Martin Lejsal: Ve stínu minaretů

Martin Lejsal, náš dlouholetý autor vydal knihu. Je nám ctí vás na tuto
knihu upozornit. Martin píše skvěle, nejlépe se o tom přesvědčíte
v jeho článcích nebo v zápiscích na cestovatelském
blogu…


Martin Lejsal, náš dlouholetý autor vydal knihu. Je nám ctí vás na tuto knihu upozornit. Martin píše skvěle, nejlépe se o tom přesvědčíte v jeho článcích nebo v zápiscích na cestovatelském blogu.

Hluboko pod povrchem mediálního obrazu Íránu, leží ukryto bohatství dávných civilizací, které se navzdory mnoha režimům a systémům moci vrylo hluboko do srdcí všech, kteří zde žijí. Mnohá místa dovedou okouzlit svojí krásou a nevšedním půvabem, ale objevit daleko od domova člověka jiného a přesto tak podobného, nalézt pod nánosy věků a předsudků sebe sama v tom druhém, byl skutečný cíl této cesty.


Tuto publikaci vydává nakladatelství Mladá Fronta.

Křest knihy proběhne 19.11.2008 od 17 hodin v Klubu cestovatelů Karavanseráj, Masarykovo nábřeží 22, Praha 1.

Kmotrem knihy a zpívat bude účastník soutěže „Česko hledá Superstar“ Ali Amiri.


Ukázka z knihy

„…když jsem se vrátil do hotelu, bylo kolem poledne. Na divanu v zahradě jsem seděl sám. Kousek ode mne byli dva mladí Íránci (chlapec a dívka) a majitel hotelu. Mladí hráli dámu a popíjeli limonádu. Jakmile ale majitel odešel, scéna se velmi rychle změnila. Mě asi nepokládali jako cizince ze západu za ohrožení a tak už déle nedokázali skrývat svoji lásku v rámci na veřejnosti povolené hranice. V jeden okamžik přestali pít každý svoji limonádu a brčka vložili pouze do jedné láhve. Nejdříve jsem nechápal proč, ale když jsem viděl, jak jim tento jednoduchý trik umožnil dotýkat se navzájem svými hlavami a poskytovat si tak nepřeberné množství důkazů o své lásce, pochopil jsem. Láska nedokáže skrývat svoji krásu. A byť ukryta pod splývavými hábity, prýští-li ze srdce, touží se dotýkat, pohladit, či jen tak zlehka se dotknout tváře milého. Měl jsem v tu chvíli pocit, že uprostřed pouště vyrostla a rozkvetla nejkrásnější z květin v lidské zahradě. Růže lásky. Možná když na chvilku zavřete oči, jemně chytnete svého partnera za ruku, ucítíte to samé a voňavé, co dva mladí obyvatelé dalekého Jazdu.“

Fotosoutěž: Známe výherce čtvrtého kola

Druhý ročník fotosoutěže Domov objektivem cestovatelů
se chýlí ke konci. Přinášíme vám výsledky předposledního, čtvrtého
kola.

Druhý ročník fotosoutěže Domov objektivem cestovatelů se chýlí ke konci. Přinášíme vám výsledky předposledního, čtvrtého kola.

Přesto, že kvalitních fotografií přišla spousta, na základě výsledků hlasování odborné poroty jsme mohli vybrat pouze tři fotografie v každé kategorii, jejichž autoři budou ohodnocení věcnou cenou. Všem ostatním děkujeme za účast a snad se bude dařit lépe zas za rok.

Můžete hlasovat o fotografiích do posledního kola

Na stránce fotosoutez.ces­tovatel.cz se od příštího měsíce objeví přehledná galerie všech fotografií, včetně fotografií minulého ročníku. Také vás seznámíme se způsobem, kterým vybereme celkového vítěze.

Děkujeme našim partnerům, kteří pomohli s věcnými cenami a zvláště děkujeme všem členům odborné poroty za věnovaný čas.

Ve čtvrtém kole hodnotila porota spolu s hlasem lidu fotografie ve třech vyhlášených kategoriích:

  • Umělecká fotografie – 78 fotografií
  • Fototip na výlet – 80 fotografií
  • Dobrodružství – 20 fotografií

Výsledné pořadí fotografií je následující (všechny fotografie navíc postupují do finálového kola):


Kategorie Umělecká fotografie

1. místo: Jakub Kokeš


2. místo: Martin Kabat


3. místo: Ondra Vošta


hlasování lidu: Petr Šiška



Kategorie Tip na výlet

1. místo: Jakub Kokeš


2. místo: Jan Kondziolka


3. místo: Josef Mejzeš


hlasování lidu: Ivana Filipová



Kategorie Dobrodružství

1. místo: Dana Berkovcová


2. místo: Tomáš Fibír


3. místo: Jana Vicariová


hlasování lidu: Petr Nejtek



Výhercům blahopřejeme.


Partneři, bez kterých by fotosoutěž nemohla probíhat:

www.Zoner.cz

Do finálového věnuje brněnský Zoner něco ze své dílny.

Zoner sdílí stejné zaujetí pro přidávání GPS souřadnic k fotografiím jako my, proto jsme rádi, že je partnerem naší fotosoutěže již druhým rokem.



Institut digitální fotografie – IDIF.cz

Do každého kola, stejně jako loňský rok, věnuje IDIF ze své nabídky kvalitní publikace o digitální fotografii.



Humi Outdoor

Pro nejlepší fotografy HUMI Outdoor připravil dohromady 4000 Kč v poukázkách na nákup vybavení.

HUMI Outdoor máme dlouholeté, velmi dobré vztahy a věříme, že se vám nějaká ta voděodolná výbava, až budete na čekat na ten správný fotografický okamžik někde v dešti, bude hodit.



LevnéPrůvodce.cz

Lukáš z LevnéPrůvod­ce.cz věnuje každé kolo slevový kupón na nákup jakéhokoliv zboží (turistické průvodce, mapy, cestopisy, GPS atd.). V každém kole to bude 700 Kč, ve finále pak 1000 Kč.



www.DigitalniS­tudio.cz

Digitální studio věnuje výhercům v každém kole tisky:

  • 430×650 mm zdarma + sleva 30% na jednu další obj.
  • 290×430 mm zdarma + sleva 30% jednu na další obj.
  • A4 zdarma + sleva 30% na jednu další obj.

a ve finále pak:

  • 1. místo 430×650 mm + sleva 20% na neomezené množství objednávek po dobu 9 měsíců
  • 2. místo 430×650 mm + sleva 20% na neomezené množství objednávek po dobu 6 měsíců
  • 3. místo 430×650 mm + sleva 20% na neomezené množství objednávek po dobu 3 měsíců



Nakladatelství Libri.cz

Nakladatelství Libri věnuje do druhého kola fotosoutěže 3 ks publikace Víta Ryšánka Soutoky řek na území Čech, Moravy a Slezska.



Pražské ostrovy – Slovanský ostrov neboli Žofín

My Pražáci mu neřekneme jinak než Žofín a je to taková naše matka
pražských ostrovů. Je nejznámější, nejnavštěvovanější,
nejkulturnější a paradoxně možná nejmladší. Jedním z předchůdců
Slovanského ostrova byl malý ostrůvek, kde roku 1495 stál mlýn a
vodárna. Ostrov sám pak nejspíš vznikal až mezi 17. a 18. stoletím
náplavami, které přinášela v průběhu času řeka.


Slovanský ostrov má rozlohu 2,24 ha a leží v nadmořské výšce 189 až 190 metrů. Je tři sta padesát metrů dlouhý a v nejširším místě měří 95 metrů.

My Pražáci mu neřekneme jinak než Žofín a je to taková naše matka pražských ostrovů. Je nejznámější, nejnavštěvovanější, nejkulturnější a paradoxně možná nejmladší. Jedním z předchůdců Slovanského ostrova byl malý ostrůvek, kde roku 1495 stál mlýn a vodárna. Ostrov sám pak nejspíš vznikal až mezi 17. a 18. stoletím náplavami, které přinášela v průběhu času řeka. Nejdříve vznikaly malé ploché ostrůvky a ty se pak s časem přirozeně a přírodně spojovaly v celek. Lidská ruka do jeho tvorby zasáhla až po povodni roku 1784. Tehdy byl obehnán zdí a jeho zemina byla osázena stromy. Aby byl chráněn před vnějšími vlivy po celém jeho obvodu byly plánovitě vysazeny topoly, nejvyšší stromy.

Nově vzniklý ohrazený ostrov patřil Novému Městu pražskému. Roku 1760 byl městem prodán barvíři Josefu Ignáci Saengerovi ke stavbě barvířského bělidla. Vznikla zde celá osada barvířů, měli tady svůj život a své chatrče a řemeslo zde začalo vzkvétat. Odtud také plyne název ostrova v té době, a to Barvířský. Pražané mu často říkali zkráceně Barvířka. František Antonín Engel tady ale vybudoval známou kartounku a také hospůdku. Hospůdka byla sice jen dřevěná, ale měla častou návštěvnost, nejen od lidí, pracujících v kartounce. Ostrovu se začalo říkat počeštěně Andělský ostrov, nebo-li Andělák. Po roce 1801 dostal oficiální název Engelův ostrov.


Zlomem pro vývoj na ostrově byl rok 1830, kdy ostrov zakoupil mlynář Václav Antonín Novotný a postavil tady rodinný dům a místo starého dřevěného hostince patrovou budovu restaurace a ještě lázně. Ty měly dvě části, vanovou a parní. Byly to čtyři budovy s klasicistní fasádou a zanikly již na přelomu 20. a 30. let 20. století.

Restaurace už tenkrát měla taneční sály, plesový a koncertní. Prvním otevíracím dnem tanečního sálu byl 30. květen 1837, kdy se v něm pořádal první bál. Nejen budova na ostrově skvěla novotou a byla atrakcí pro Pražany. Novotný nechal v téže době předělat a upravit celý ostrov od vyhlídky v severním cípu až po vysázení dalších stromů. Nechyběly trávníky s květinovými záhony a keři a kruhová vodní nádrž s plastikou. Dokonce město se uvolilo a aby ostrov mohl být zpřístupněn Pražanům a nechalo postavit dřevěný most. Sám arcivévoda František Karel roku 1840 po mostě přišel a ostrov navštívil. Po té byl oficiálně požádán, zda by ostrov mohl být pojmenován k poctě jeho manželky Žofie, Žofínským ostrovem. Toto pojmenování arcivévoda osobně schválil svým podpisem dne 19.ledna 1841.


Žofín se proslavil už v květnu 1841 další atrakcí. Na kruhové dráze v délce 158 metrů tady jel malý parní vlak s názvem Český lev. Byla to zdrobnělina vlakové soupravy parního vlaku. Pro Prahu událost nevídaná. Vláček prý dokázal jet rychlostí 11 km v hodině. Po celé 19. století se v budově konaly prestižní bály, plesy a tancovačky mající hlavně vlastenecký charakter. Stýkaly se tady společensky známé osobnosti té doby. Dámy se předháněly v plesových toaletách a Pražané na ně a na jejich kočáry zvědavě pokukovali před můstkem. Jezdívala sem i Božena Němcová, která tehdejší společnost okouzlila svým šarmem, mládím a krásou. Dodnes má na ostrově plastiku uprostřed trávníku a keřů od sochaře Karla Pokorného z r. 1955, architektem byl Jaroslav Fragner.

Ostrov má dlouhou tradici hudební. Byla zde založena Žofínská akademie, koncertoval tady známý český pěvecký spolek Hlahol, také svůj první samostatný koncert zde měl Antonín Dvořák, dále tu koncertoval Bedřich Smetana, kterému poprvé zde zazněla jeho Má vlast v pozadí s šumem Vltavy. Nejen Češi tady předvedli svůj um. Prostory hostily takové umělce, jako byl Franc Liszt, Hector Berlioz, Petr Iljič Čajkovskij. Dirigoval tady např. Richard Wagner.

Dnešní jméno Slovanský ostrov nese místo podle roku 1848, kdy zde byl 2. června zahájen Slovanský sjezd, na němž vznikl dokument Manifest k evropským národům. Mnozí z dějepisu víme, že sjezd musel být předčasně ukončen již po deseti dnech kvůli povstání pražského lidu, které bylo krvavě potlačeno a vzalo si za oběť 43 mrtvých a 63 zraněných Pražanů. Na budově se nalézají pamětní desky vážící se k historii místa. Ostrov byl přejmenován roku 1925. Jeho název se příliš nezažil, dodnes Pražané místo označují jednoduše Žofín.


Nejvýznamnějším rokem pro Žofín byl rok 1884. Toho roku byl v dražbě a městu se ho podařilo koupit za 285 099 zlatých včetně všech nemovitostí. Od té doby byla zásadním způsobem přestavěna jednopatrová klasicistní budova restaurace na dvoupatrovou novorenesanční budovu s čp. 226 podle architekta Jindřicha Fialky z roku 1885. Budova byla nová a z jihu k ní přiléhal jednopatrový dům se sály. K němu byla pak přistavěna veranda. Bylo to úžasné propojení původní stavby se zcela novou. K původním sálům přibyl reprezentační sál v prvním patře. O malířskou výzdobu budovy se postarali František Duchoslav a Viktor Oliva. Novou parkovou úpravu ostrova navrhnul zahradní architekt Thomayer ( psala jsem o něm již několikrát, např. v souvislosti s úpravou Karlova náměstí). Díky němu místo předčilo mnohá ostatní a bylo až dojemné souhrou květinové výzdoby, známými květinovými ornamentálními vzory, stále zeleným podrostem. Byly zde dokonce skupiny palem nebo vázy z vysázených květin.

Protože provoz na dřevěném mostě sílil, jezdily přes něj hlavně těžké kočáry s koňmi, vzniknul roku 1875 na jeho místě železný most s délkou téměř padesát metrů. Byl usazen na litinových pilířích. Ty však nevydržely nápor vody při povodni roku 1940 a most se zřítil do rozbouřených vod Vltavy. Jeho následník, který vydržel až do dnešních časů tu stojí od roku 1950 a je železobetonový.

Rok 1886 přinesl místu novou veřejnou plovárnu, jejíž provozovatelem byl pražský továrník Karel Zellinger. Už tenkrát si tady návštěvníci mohli zapůjčovat lodičky. Je tomu tak i dnes a to hned na několika místech za velmi přijatelnou cenu. I rok 1891 byl pro Žofín významným. Konal se zde sjezd českých sociálních demokratů.


Roku 1904 hostil ostrov poprvé výstavu motocyklů a automobilů. Tenkrát to bylo se značkami ještě jednoduché, byly vystaveny stroje osmi výrobců z toho tří českých (Laurin a Klement, Josef Walter, Vilém Michl). Výstavy se opakovaly každoročně po deset let. Po demolici lázeňských budov byla tato část upravena podle architekta Františka Šrámka jednoduše a geometricky.

Rok 1933 přinesl změnu prostoru východně od paláce, kde bylo zbudováno rozárium a květnice. Také na jižní straně ostrova přibyla velká květnatá plocha. Jihozápadní strana byla obohacena o kamennou terasu, která je součástí plavební komory. Jižní cíp má po mnoho století vodárenskou věž. Původně Šítkovská vodárenská věž bývala obklopena několika mlýny. Poslední z nich byl zbořen roku 1928 a věž byla staticky stabilizovaná. Roku 1930 byla dokončena novostavba Mánesa, spolková a výstavní budova.

Ostrov byl poničen povodněmi roku 1890 a 2002. Po rekonstrukci budov, obnově zeleně a hřišť pro děti se stal ostrov opět místem různého společenského dění a kulturních akcí. Nejvíce se tady konají koncerty a plesy nebo politická setkání. Opět tady fungují půjčovny lodiček a vodních šlapadel a restaurace u řeky a nad řekou. Krásné vyžití tady mají děti na moderním hřišti, které je plné barev a má široké vybavení: pískoviště, počítadlo, točidlo, „vývrtky“, „otočný kyblík“, pružinová houpadla, závěsné houpačky, skluzavky, závěsná šplhací lana, šplhací síť. Hlavní dominantou hřiště jsou barevné bloky, do kterých jsou jednotlivé herní prvky osazeny Toto hřiště bylo opravováno během měsíce srpna 2008 a vše je tady krásně nově natřené a funkční. Pro děti opravdový ráj.


Na ostrově najdeme jedno ze známých děl sochaře Ladislava Šalouna, sochu Souzvuk. Pochází z roku 1946 a znázorňuje dudáka. Žofín byl a je pro většinu z nás oázou zeleně a klidu v centru velkoměsta a pro mnohé Pražany vzpomínkou na taneční a plesy. Návštěvníci Žofína navíc nyní okouzlí i nová krytá zahradní restaurace Žofín Garden s neopakovatelným výhledem na Vltavu a historické jádro města. Je umístěna mezi neorenesančním palácem a zahradním altánem a je plná příjemných překvapení, a to nejen díky svému interiéru koncipovanému jako oranžerie s živými citrusy a palmami, ale i díky kosmopolitní atmosféře a dobrému jídlu.

Další autorčiny fotky si můžete prohlédnout na stránkách www.ivanafili­pova.ic.cz

Portugalsko: Na konci světa

Míříme do pohoří Monchique. Projíždíme lesem korkových dubů. Na
každém stromě je barvou napsán letopočet. Je tak označen rok, kdy byla
naposledy oloupána ze stromu kůra. Ta se loupe vždy po deseti letech. Za tu
dobu kůra doroste do tloušťky několika centimetrů.

Jihozápad Pyrenejského poloostrova – červenec 2003..

Jedeme po dobře udržované silnici od pobřeží Atlantiku do vnitrozemí. Po obou stranách silnice míjíme sklizená pole. Mnohá z nich jsou černá od vyhořelé slámy. Z některých polí ještě stoupá šedý dým. Není to důsledek požárů ale záměrného vypalování slámy. Farmáři ji sami po sklizni zapálí, aby tímto způsobem zničili škodlivý hmyz. Tento způsob péče o pole je pak každoročně příčinou mnoha požárů.


Blížíme se k městu Silves, které bývalo za vlády Arabů hlavním městem maurské říše. Projíždíme městem ke starému maurskému hradu, který se vypíná na kopci nad městem. Před branou stojí veliká bronzová socha portugalského krále Alfonsa III, který se významně podílel na porážce Arabů. Vcházíme mohutnou branou do hradu, jehož zdi jsou vystavěny z červeného pískovce. Po chodníku vedoucím po širokých hradbách obcházíme celý hrad. Míjíme kamenná sila na obilí. Na nádvoří hradu je podzemní cisterna zadržující dešťovou vodu. Nádrž je dodnes funkční. Díky ní byli obránci hradu nezávislí na venkovním zdroji vody. Na nádvoří probíhá archeologický průzkum. Přes část nádvoří je natažena síť z provazů vymezující jednotlivé sektory, ze kterých archeologové odkrývají nánosy zeminy. Z hradu se vydáváme ke gotické katedrále, která je rovněž postavena z krásného červeného pískovce. V katedrále je hrobka krále Jana II . a známá jaspisová socha Panny Marie. Opouštíme město.

Míříme do pohoří Monchique. Projíždíme lesem korkových dubů. Na každém stromě je barvou napsán letopočet. Je tak označen rok, kdy byla naposledy oloupána ze stromu kůra. Ta se loupe vždy po deseti letech. Za tu dobu kůra doroste do tloušťky několika centimetrů. Silnice prudce stoupá v mnohých zatáčkách až na vrcholek Foia, který je se svou výškou 902 metrů nejvyšší v celém pohoří. Vystupujeme na nevelkém parkovišti. Na vrcholu stojí restaurace a televizní vysílač. V restauraci je pro nás připravena ochutnávka místních vín a likérů. Po ochutnávce jdeme na vyhlídkovou terasu, která je nedaleko vysílače. Je odtud krásný výhled do širokého okolí. Máme štěstí, že je dobrá viditelnost. V lehkém mlžném oparu před sebou vidíme modré vody Atlantiku a jeho pobřeží. Nedaleko od břehu se rýsuje město Portimao a vpravo od něj jsou dobře patrné obrysy přístavního města Lagos.


Sjíždíme z vrcholu po klikaté silnici dolů k oceánu. Pobřeží je zde většinou skalnaté a příboj na mnoha místech vytvořil ve skalách bizarní útvary. Zastavujeme na jednom takovém místě a na loďkách se vydáváme na prohlídku skalisek. Proplouváme kolem osamocených skal vystupujících z moře. Mnohé ze skal byly vytvarovány mořem do roztodivných podob, připomínajících různá zvířata a předměty. Postupně rozeznáváme slona, psa a další. Na některých místech voda vytvořila ve skalách jeskyně. Muž řídící člun bravurně proplouvá mezi skalisky a vede nás hluboko do jedné jeskyně. K našemu velkému překvapení vidíme v jeskyni nahého člověka, skrývajícího se před našimi pohledy. Vyplouváme z jeskyně a na kamenitém břehu vedle ní vidíme ležet další naháče. Je zde totiž nudistická pláž. Blížíme se k přístavu. Ještě míjíme pevnost Forteleza de Ponto střežící záliv a loď připlouvá ke břehu. Nacházíme se ve městě Lagos. Vydáváme se na prohlídku města. Procházíme starobylými úzkými uličkami kolem sochy krále Sebastiána, jehož vojsko bylo ve druhé polovině šestnáctého století poraženo při dobyvačné výpravě do Maroka. Kolem památníku Jindřicha Mořeplavce přicházíme k domu, ve kterém byl umístěn nejstarší trh s otroky v Evropě. V zamřížovaném podloubí stáli otroci a zájemci si je přes mříže vybírali. Vcházíme do kostela sv. Antonína. Kostel s bohatou pozlacenou výzdobou je zvláštní tím, že zde nejsou žádné lavice. Věřící sem totiž mohli vjíždět na koních. Z kostela míříme do muzea, kde jsou vystaveny různé rarity. Vedle mnoha jiných předmětů můžeme pozorovat i vypreparované telátko se šesti nohama. Malebnými uličkami se vracíme do přístavu, odkud se vydáváme na další cestu.

Vyjíždíme z města a po silnici lemující pobřeží jedeme na západ k jednomu z nejodlehlejších míst Evropy, k mysu sv. Vincenta. Jedeme nyní po skalnatém výběžku, který se táhne daleko do moře. Silnice končí před bránou malé pevnosti s majákem. Pevnost stojí na šedesát metrů vysokém skalním útesu. Vstupujeme branou dovnitř a procházíme po kamenném chodníku, který vede po okraji útesu. Při pohledu přes kamenné zábradlí do šedesátimetrové hloubky se nám tají dech. Vstupujeme do domu pod majákem. Je zde byt strážce majáku a místnost, ze které vedou schody nahoru na maják. Máme štěstí, strážce nás zve na prohlídku majáku. Otevírá těžké dveře vedoucí na schody. Pět lidí, kteří se právě nachází v místnosti může vstoupit. Stoupáme po točitém schodišti, jehož stěny jsou obloženy světlým keramickým obkladem. Přicházíme do patra, ve kterém je umístěn zdroj elektrického proudu pro maják. Všude je čisto a pořádek. Stoupáme dál po schodech až ke stropu místnosti. Prolézáme průchodem a pokračujeme dál. Přicházíme do nejvyššího poschodí majáku. Uprostřed je umístěn reflektor, jehož světlo v noci upozorňuje lodi na nebezpečí. Reflektor je tvořen křišťálovými hranoly trojúhelníkového průřezu o straně asi pět centimetrů. Reflektor má tvar duté koule o průměru kolem čtyř metrů. Uprostřed koule jsou umístěny dvě veliké elektrické výbojky. Celé zařízení je otočné. Každou noc se světlo automaticky zapne. Světlo z majáku je viditelné na vzdálenost až sto kilometrů. Stojíme u okna majáku a díváme se na nekonečný oceán. Kam až oko dohlédne, je jen masa modrozelené vody. Ani se nedivíme, že lidé toto místo před objevitelskými cestami považovali za konec světa. Vracíme se po schodech zpátky dolů. Správce se s námi loučí a žádá od nás odměnu za prohlídku majáku. Každý mu dáváme pár eur a odcházíme. Mysleli jsme si, že si správce neoficiálními prohlídkami krátí dlouhou službu, nyní vidíme, že si tak i přivydělává. Na zpáteční cestě se zastavujeme v restauraci ležící nedaleko majáku. Vydávají se zde certifikáty pro návštěvníky mysu sv. Vincenta, jako doklad o tom, že navštívili nejjihozápadnější cíp Starého kontinentu. Certifikát jsme bohužel nedostali, neboť je sobota a o víkendech se doklady nevydávají. Trochu zklamáni z toho, že osvědčení nemáme, se vracíme zpátky. Vzpomínka na návštěvu majáku na „konci světa“ však navždy zůstane vryta do naší paměti.

Rila, Pirin a Soluň (II.): království skal

Přijíždíme tedy z Rily autobusem k Razlogu a před námi se
tyčí vysoká zalesněná hradba. To musíme až nahoru? Ne, my jdeme ještě
výš… Vyrážíme po silničce vstříc horám, procházíme
rozestavěným hotelovým komplexem a vzhledem k pozdní hodině jsme
rádi, že nacházíme schovaný plácek na stany hned v prvním lese.

Přijíždíme tedy z Rily autobusem k Razlogu a před námi se tyčí vysoká zalesněná hradba. To musíme až nahoru? Ne, my jdeme ještě výš… Vyrážíme po silničce vstříc horám, procházíme rozestavěným hotelovým komplexem a vzhledem k pozdní hodině jsme rádi, že nacházíme schovaný plácek na stany hned v prvním lese.


U snídaně se psychicky připravujeme, že dnes to bude pořád nahoru. Červená značka nás vede po lesní pěšině, výškové metry, stovky metrů i kilometr zdoláváme zabráni v různé filosofické i religionistické debaty. Konečně je před námi naše první meta – chata Javorov (1740 m. n. m.). Objednáváme si polévku a čaj a k tomu přikusujeme vlastní chleba se sýrem; už jsme pochopili, že na horských chatách není toto proti etiketě.

Dál stoupáme úbočím rokle, kus pod námi hučí potok a na protější straně je ohromná bílá skalní stěna. Míjíme bivak – kamenný přístřešek, který nás svou čistotou či spíše nečistotou nadobro odrazuje od nápadu tam přespat, a dál už les končí a před námi jsou jen loučky a pásy kleče. Vzadu v ose údolí vidíme hluboko dole Razlog, vpředu stoupají skály a kameny až k obloze. Najednou přicházíme k nádhernému kruhovému jezírku, obklopenému skalkami a svahy porostlými klečí; jen na jedné straně je těsně u vody plošinka, asi tak na čtyři stany. Tábořiště jako z pohádky.


Autor je horským průvodcem CK Alpina – cesty za dobrodružstvím. Popisovaná místa můžete spatřit na zájezdech do Bulharska.

Ráno nás probouzí bubnování deště na stan. Tohle počasí nám byl čert dlužen, zrovna když máme jít nejvyšší úsek hřebenovky! Déšť sice ustává, ale vršky skal se stále skrývají v mracích. Stoupáme na (sedlo) Suchodolski preval, mraky se trochu trhají, ale fouká lezavý vítr. Jdeme traversem těsně pod hřebenem, vlevo se tyčí vrcholy Kamenica (2726 m) a Bajuvi dupki (2820 m). Nad cestou se objevuje zaslon – přístřešek pro pocestné. Je to bouda 2×3 m, uvnitř je šest postelí, vzhledem k jejich šířce by se zde vyspalo deset lidí celkem pohodlně. My to tu využíváme jako příležitost naobědvat se v bezvětří, protože očekáváme, že s plným bachorem půjde všechno líp.


V mlze vycházíme na hřeben Končeto. Někteří jsou možná rádi, že nevidí, kam se dá spadnout, mě to celkem mrzí. Držíme se řetězu, krok vlevo by znamenal dlouhý pád do prázdna, vpravo by se člověk po skalách kutálel až do údolí. Najednou se mraky trhají a otevírá se nám pohádkový výhled. Stojíme na hřebeni připomínajícím ostří gigantické sekery, před námi se zvedá pravidelná pyramida Kutela a vedle ní vykukuje mramorový štít Vichrenu. Vlevo jsou hluboko pod námi červené střechy měst a vesniček a za nimi se zvedají zalesněné Rodopy.

Pirin má charakter podobný Rile, je však o něco divočejší. Tvoří jej více skalních hřebenů i samostatných masivů, mezi kterými jsou desítky jezer a travnatá i lesnatá údolí divokých horských řek. Na jihu pohoří se nachází, obklopena roztodivnými skalními městy a útvary, osada Melnik, u které je prastarý Roženský manastýr a nadto je její okolí vyhlášenou vinařskou oblastí.

Na konci Končeta se řetězy dělí, většina jde traversem a tři nadšenci přes vrchol Kutela (stálo to za to). Potkáváme se v sedle pod Vichrenem a společně lezeme vzhůru po skalních schodech, které určitě vyšlapali dávní obři. Drobně prší a pod námi je nádherná duha. Konečně stojíme na nejvyšším vrcholu naší cesty, 2914 metrů nad mořem. Fotíme vrcholovou fotku, vychutnáváme vrcholovou čokoládu a Maki vytahuje své nezbytné vrcholové lízátko. Radši odcházíme, protože nás čeká ještě sestup ke stejnojmenné chatě ležící o 900 metrů níž.


Unavení a hladoví konečně vidíme štít s nápisem chiša Vichren. Proti večeři v chatě nikdo nic nenamítá, po dnešku si to zasloužíme. Vychutnáváme poctivé porce masa, šopský salát, piva a závěrečnou palačinku. Už potmě vyrážíme podle GPS k půl kilometru vzdálenému Okotu jezeru a stavíme stany na loučce u vody.

Únava z hřebenovky je znát i ráno, takže dopoledne trávíme odpočinkem u jezera. Následně vyrážíme dál po červené značce údolím kolem několika jezer.

Před námi se objevuje Dalgo jezero a za ním kamenné pole až do závratné výšky. Na hřebeni voda nebude, tak musíme nabrat. Uvažujeme, zda nejsou na závadu tisíce pulců v jezeře: „To bude asi známka čistoty, ale dávej pozor ať nějakého nenabereš.“

Po svahu tvořeném ohromnými, náhodně nasypanými kameny zdoláváme 300 metrů vzhůru na hřeben a pak si užíváme zaslouženého výhledu do kraje. Všude okolo jsou skalnaté hřebeny a pod nimi jezera a ostrůvky lesa.

Zběžně se koukám do mapy a při svém vrozeném optimismu říkám: „Je to ještě tři kilometry a tohle byl dneska poslední kopec.“ Obojí bylo příliš optimistické; za soumraku lezeme na nějakou hroznou horu a kdosi mě chce (oprávněně) zabít: „Jirko, tenhle kopec se taky nepočítal?!“ Konečně stojíme v sedle s nádherným názvem Vinarska porta. Všude tu jsou buď kravince nebo kameny, nejčastěji obojí, scházíme tedy kousek k jezeru a stavíme stany na poloostrově.


Probouzíme se na nádherné plošince obklopené ze tří stran jezerem lákajícím ke koupání, za vodou zvoní zvonce pasoucích se krav. Nemusíme spěchat, v plánu máme odpočinkové čtyři kilometry přes sedlo Mozgoviška porta. Náš cíl – Tevnoto jezero je ve výšce 2500 metrů a je u něho nejvýše položená chata na Pirinu. Z jedné strany jej obklopují louky a na nich stáda koní, z druhé kamenné pole táhnoucí se až k hřebeni. Pustá divoká krása.

Přicházíme sem po poledni, většina odpočívá, na krátký výlet nalehko k Samodivski jezerům se nakonec vydáváme jen dva, ale nelitujeme.

Další den se rozdělujeme – pohodová skupina jde přes Kozi preval ke stejnojmenné řece, horalové chtějí zdolat vrchol Kamenice a přijít ke Kozí řece shora. Jsme zvědaví, jak to půjde, v mapě cestu nemáme, ale jeden Bulhar říkal, že tam je. Nechme mluvit deník…

Před námi je pás suti a nestabilních šutrů a skalní žebro, obojí nám kříží cestu a směrem dolů se táhne snad až do údolí. Vrátit se či pokračovat? Navrhuji kompromis – podívám se sám, zda to jde dále. Oblézám suť po skále, o něco níž se dá překonat skalní žebro a jsem na horské louce. Sice tak šikmá, že se jde fakt blbě, ale nic tu nehrozí. O kus dál už vidím až k vrcholu Kamenice – ode mě až k hřebeni je travnatý pás s trochou šutrů, pak je kousíček hřebene docela zubatý a dál až k vrcholu se táhne pruh trávy. Podtrženo, sečteno, to půjde. Vracím se a hlásám dobré zprávy. Nenapadlo mě, že suťová skluzavka není taková sranda. Někomu se pod nohou urval šutr a skončil (ten šutr) o stovky metrů níže – v tu chvíli se už fakt bojím. Uf, všichni jsou v pořádku u mě. Jdeme loukou, přelézáme jedno kamenné políčko, posilňujeme se glukopurem – zatím dobrý. Přicházíme na hřeben v místě, kde ho kříží hluboký zářez. V cestě k vrcholu stojí deset metrů vysoká svislá skalní stěna. Obhlížíme terén a zjišťujeme, že jde oblézt zleva po skalních schodech, tak 2– UIAA. Nevíme ale, zda je toto poslední překvapení, vydávám se tedy na průzkum a po chvíli přináším dobré zprávy. Překonáváme tedy všichni skálu a lehkým terénem dosahujeme vrcholu.


Takže konečně nahoře! Pátý nejvyšší štít Pirinu, rozhodně nejtěžší hora naší cesty. Snažíme se zachytit signál, vyfotit vrcholové panorama a sníst Salko – ani jeden z úkolů není triviální. Valí se mračna a Markéta chce co nejrychleji dolů; souhlasíme. Sice strmě a po šutrech, ale bez problémů se dostáváme ke Kozím jezerům.

Zjišťujeme zradu – naše druhá polovička nám odnesla drtivou většinu zásob, takže obědváme konzervu tuňáka se čtyřmi kousky čokolády na osobu. Takto posilněni scházíme nádherným údolím Kozí řeky až k chatě Kamenica, kde se setkáváme se zbytkem a využíváme možnosti utábořit se a rozdělat oheň.

Ráno už jenom scházíme k silnici a po dvojicích stopujeme do Sandanski. S Maki máme ještě speciální úkol – na nádraží za městem zjišťujeme ceny jízdenek, abychom vyměnili dostatek peněz.

Těžko říct, proč jsme tak aktivní, možná je to deformace vedením skautského oddílu… Prostě, přestože je alespoň 40 °C ve stínu (který ale téměř nikde není), rozhodujeme se najít tábořiště na poslední bulharskou noc. V pražícím slunci překonáváme trať, pás křovin a plotů a ocitáme se na poli, které se táhne až k řece. Maki zůstává s oběma bágly ve stínu stromu a já běžím dobrý kilometr ke Strumě a zpátky. Fajn, lepší tábořiště nenajdeme. Vracíme se k nádraží a úspěšně nastupujeme do autobusu jedoucího do města, přestože nemáme nemáme Leva.

Po setkání se zbytkem nakupujeme zásoby a jdeme se podívat na chrám sv. Georgije, kde obdivujeme tento architektonický skvost a nadto nabíráme vodu a myjeme se u vodovodu v zahradě. Cestou zpátky se zastavujeme na zmrzlinu, kterou mají v Bulharsku vskutku jedinečnou. K večeru jedeme na nádraží a přesunujeme se do vyhlédnutého topolového hájku u řeky Strumy, do které si jdeme hned zaplavat.

A zítra? Zítra ráno odjedeme do Řecka. Zítra už budeme u moře.