„Tak kam letos?“
„No, snad na sever, když na něj stále vzpomínáme.“
„Neblbněte. Řekli jsme, že se nebudeme dvakrát vracet do stejných míst, a tam jsme už byli dokonce dvakrát. To už snad stačilo.“
„Tak něco navrhni ty, když nesouhlasíš.“
„Já bych si dala říct třeba na Španělsko. Tam se mi líbilo a určitě si tam ohřeju své zimomřivé kosti.“
Nějak podobně vypadal rozhovor členů naší rodiny brzy po příchodu nového roku, neboť my myslíme jen na cestování.
Na nějaký čas tyto a podobné úvahy ustoupily do pozadí před návalem pracovních povinností, ale nezapadly úplně. Když jsme se doslechli o veletrhu cestovního ruchu, úvahy o dovolené opět vypluly na povrch. Tam by se přece daly sehnat materiály.
Od slov k činům u nás není daleko a tak se vypravím do bývalé „Fučíkárny“ a tam sbírám rozumy. Podaří se mi protlačit se davem k delegátovi jakési madridské turistické centrály a začínám: „Víte, chtěli bychom se v létě vydat do vaší země a tak bych byla ráda, kdybyste mi mohl poskytnout nějaké informační materiály.“ Než se zmůžu na pokračování, už přede mnou leží prospekty o pobřeží Středozemního moře. „Ne, tam my asi nepojedeme. My bychom chtěli do Pyrenejí a na pobřeží Atlantického oceánu.“ Onen muž chvíli zaváhá, pak sáhne pod pult a navrší přede mne kupu úplně jiných prospektů. Je očividně potěšen tím, že někdo má zájem také o další kouty Španělska než jen o místa, jejichž názvy jsou pro většinu lidí tím pravým synonymem pro rekreaci. Ptám se na vše, co mě momentálně napadne, a dostávám vyčerpávající odpovědi. A nutno dodat, že odpovědi jsou často zajímavé a že mně doslova vyrážejí dech. Dozvím se, že mnoho silnic – zvláště v Pyrenejích – je prašných, úzkých a plných zatáček, že nemusíme mít strach z Basků, že Atlantik není tak studený, jak se traduje a že na západě Španělska i v létě klesají noční teploty pod 10 stupňů a denní se často vyšplhají s bídou na 17 stupňů.
Nabita vědomostmi se vracím domů a postupně se k informacím vracím. Pak zase přijde období, kdy nikdo z nás nemá na dovolenou ani pomyšlení, a než se nadějeme, je tady červen a ten je přece jakousi bránou do období sladkého „nicnedělání“. A znovu je tady otázka, kam vyrazíme. Skeptici špitnou, že třeba i nikam, ale tato alternativa je okamžitě zavržena. Nezbývá tedy nic jiného, než učinit konečné rozhodnutí – v této rozhodující chvíli zvítězilo Španělsko – a rychle připravit itinerář cesty a nutný finanční rozpočet.
Než jsme schopni si to uvědomit, je 15. července. To je právě ten den, v němž máme na 20 dní opustit klid domova a vydat se po cestách necestách na prázdninové putování. „Oktice“ je připravena, stav jejího „sčítače kilometrů“ je 14 394. Až se vrátíme, měl by se zvednout o asi 8 000 km. Odjíždíme se smíšenými pocity. Jednak počasí v celé Evropě není zrovna letní a jednak přece jen máme před sebou dlouhou cestu a nejsme si tak docela jisti, jak nás bude po všech trablech Oktavie poslouchat. Jsme optimisté a věříme, že vše proběhne v pohodovém duchu.
Ráno vyjíždíme za slunečného počasí. Šumava se nám už ale halí do tmavých mraků a před německým Degendorfem spadne i pár kapek. Najíždíme na dálnici, chceme se dnes dostat co nejdále. Rychlost mezi 160 a 170 kilometry za hodinu je pro Oktavii hračkou. Kolem nás ubíhají vesnice, města, pole, louky, lesy. V rychlém sledu míjíme Pilsting, Landshut, Freising a záhy se ocitáme ve spleti dálnic a jejich křížení v okrajových částech Mnichova. Stejně rychle se dostaneme před Garmisch-Partenkirchen, kde dálnice končí. Po kvalitní silnici za neustálé asistence horských velikánů dojedeme do pohraničního Griesenu. Hranice jakoby neexistovala, přírodní scenérie jsou také stále stejně uchvacující, jen stát se změnil. Jsme v Rakousku. Směřujeme k jihozápadu. Neodoláme však přírodním krásám a zastavujeme alespoň na parkovišti nad jezerem Blindsee. Za Landekem, po ujetých více než sedmi stech kilometrech, se ukládáme ke spánku. Pod námi plynou vody řeky Inn, na kopcích nad ním se rozsvěcují okna roztroušených usedlostí.
Ve čtvrtek ráno je slunečno, ale chladno. O to se stará především řeka Inn, která nás ještě několik desítek kilometrů bude dnes provázet. Spolu s ní překračujeme rakousko – švýcarské hranice a hlubokým kaňonem se zalesněnými svahy dojíždíme do prvního švýcarského městečka Martiny. Oceňujeme dílo lidských rukou. Silnice se od rakouských hranic vine v mnoha zatáčkách, zaříznuta do skal. Na druhé straně kaňonu – tam je ještě Rakousko – jsme sledovali též silnici s mnoha tunely a galeriemi.
Za Martinou se údolí rozšiřuje a nám umožňuje stále nové a nové pohledy. Údolí je střeženo nejen horskými velikány, ale i mnoha hrady. Z nich do dnešního dne zbyly často jen tajuplné a hrdé zříceniny. I ty však vypovídají o moci tehdejších jejich pánů. Jen na nich kdysi záleželo, zda pocestným umožní průchod divokým údolím. Názvy mnoha vesnic a městeček v této části Švýcarska nám připomínají, že jsme v oblasti s početným italským obyvatelstvem. Tomu odpovídají i mnohé stavby. Ramosch, Bad Scuol, Susch, Zernez, Brail, Samedan. Různorodost názvů, různé osudy jejich obyvatel, všude však stejně krásná příroda. Slibujeme si, že do tohoto koutu se musíme někdy vypravit k podrobnějšímu „průzkumu“. Mondénní centrum turistiky St. Moritz nás neláká, zato dvě nedaleká jezera, jezero Silvaplaner See a Silser See, jsou i pro nás lákadlem nad jiné silným. Pobyt v půvabné Maloji nad jezerem Silser See by určitě nebyl k zahození. Dnes ale tímto městečkem jen projedeme a spěcháme k italským hranicím. Brzy je ale po spěchu. Sjezd průsmykem Malojapass je příšerný. Prudké klesání, zatáčka střídá zatáčku. Oči máme jen upřené na silnici a tak si ani nestihneme všimnout, že se nám opět zatáhlo.
Na švýcarsko – italských hranicích si chvíli počkáme, zastavíme v Chiavenně, městečku nad průzračnou řekou. Pokračujeme už známou trasou kolem jezer Lago di Como a Lago di Lecco. Jen občas je nám dovoleno zahlédnout vodní hladinu a zdejší turistická centra, protože jedeme objízdnou silnicí, která vede více v tunelech než po denním světle. Před Monzou vjíždíme na italskou dálnici, jejíchž výhod i nevýhod jsme zatím nikdy nevyužili. Placení mýtného na ní je nám zatím záhadou a nutno dodat, že nám trvá dost dlouho, než tento systém pochopíme. Po prožitých zmatcích zvládneme průjezd „tangenciálou vest“ a „tangenciálou ovest“ kolem Milána a podaří se nám najet na dálnici A 7 směřující k středomořskému pobřeží. Dlouhá jízda nás značně unavila a tak se rozhodujeme, že zastavíme ve starobylém městě Pavii. Z dálnice sjíždíme na odbočce na Binasco. Patrně všem našim „kopancům“ není ještě konec. Nevíme jak, nevíme kudy, ale sjeli jsme bez zaplacení mýtného. Notnou dobu strávíme více či méně úspěšnými „domluvami“ – tedy domlouvejte se, když neumíte italsky – s místními usedlíky, kteří nám velice ochotně radí, co máme udělat se stvrzenkou na 2 500 lir, jež jsme na jednom úseku nezaplatili, protože jsme vjeli do špatného „chlívečku“. Italové nám vysvětlují, že tyto stvrzenky se platí na poště, ale prý by se takovouto sumou vůbec nezabývali. A navíc neustále nechápavě kroutí hlavami nad tím, že jsme sjeli bez placení. To se jim prý ještě nepodařilo.
Téměř stotisícové staré lombardské město Pavia, hlavní město stejnojmenné provincie, leží v západní části severoitalské nížiny, nedaleko ústí řeky Ticino do Pádu. Splavným kanálem Naviglio di Pavia je město spojeno s Milánem. Jeho historie se začíná psát už od římských dob, kdy zde vzniklo město Ticinum. Potom bylo oblíbeným sídlem ostrogótského krále Teodoricha, po pádu Ravenny se na krátký čas stalo dokonce hlavním městem Ostrogótů. V letech 572 – 774 byla Pavia hlavním městem langobardského království, od 7. století bylo město známé pod názvem Popia. Až do 11. století bylo rezidenčním a korunovačním městem italských králů v rámci římsko – německé říše. Byli tu korunováni císaři Jindřich II. a Fridrich Barbarossa. Do města zavítal i císař Karel IV., ten ho v roce 1359 přenechal milánským Viscontiům.
Podaří se nám dobře zaparkovat – v blízkosti starobylého centra – a můžeme se vydat do rozpálených městských ulic. Prohlídku začínáme u zámku Castello Visconteo, obrovského stavebního komplexu z r. 1365. Jeho mohutnost nám doslova vyráží dech. Naše další kroky vedou na nejznámější náměstí, na Piazza della Vittoria, lemované domy ze 14. a 15. století. Nejvýznamnější stavbou je zde bezesporu stará městská radnice Broletto. Její zdi pamatují tak dávné 12. století, průčelí je o 4 století mladší.
V blízkosti náměstí se nachází poněkud ponuře působící dóm. Ten je údajně významným dílem lombardské renesance ze 16. století (průčelí a kupole dómu ale pocházejí až z 19. století). S jeho stavbou začal v r. 1488 Cristoforo Rocchi, dále se na ní podíleli mimo jiné Bramante a Leonardo da Vinci. Prostor kolem dómu je obehnán polorozpadlým plotem, v jeho blízkosti je množství sutin. Že by byly ještě připomínkou neštěstí z roku 1989? Vedle dómu totiž až do tohoto roku stála Torre Civica (městská věž), 78 m vysoká z pálených cihel, pocházející z 11. století. Ta byla původně zvonicí staršího kostela. Ráno 17. března 1989 se však zřítila a v jejích troskách našli smrt čtyři lidé.
Jako v ostatních městech i v Pavii se návštěvníkům nabízejí ke zhlédnutí především kostely. K nim patří hlavně románský kostel San Teodoro z 12. století s pěknými freskami uvnitř, z nichž nejznámější je obraz Pavie z roku 1522, dále korunovační kostel San Michele, románsko – lombardská stavba, dokončená v roce 1155, a konečně románský chrám S. Pietro in Ciel d Oro z 12. století, jehož strop byl původně zdoben zlatem. V posledně zmiňovaném chrámu je v chóru nad oltářem gotický náhrobek z roku 1362 z bílého mramoru, v němž jsou uloženy ostatky sv. Augustina. V kryptě jsou uloženy též pozůstatky římského filozofa Boetia, zavražděného v r. 524 z příkazu ostrogótského krále Theodoricha. Kroky návštěvníků města vedou také často ke krytému mostu Ponte Coperto z r. 1354. Zajímavostí je kaple sv. Jana Nepomuckého, umístěná v jeho středu. Pavia se také pyšní komplexem univerzitních budov. Univerzita zde vznikla v roce 1361 rozšířením právnické školy, pocházející z 11. století. Dnešní stavba univerzity je ze 14. – 15. století, konečnou podobu získala po rozšíření v 18. století. Na pěti nádvořích jsou památníky slavných profesorů a studentů, z jednoho z nádvoří se naskýtá pěkný pohled na tři staré věže z pálených cihel, pozůstatky šlechtických hradů. Nedaleko univerzity stojí další kostel, kostel Santa Maria del Carmine, raně gotická cihlová stavba s věncem kaplí z r. 1390.
Po silnici kolem kanálu se vracíme zhruba 10 km ve směru Miláno. Tam někde tušíme další významnou církevní stavbu, kartuziánský klášter Certosa di Pavia. Klášter založil v r. 1396 Gian Galeazzo Visconti jako mauzoleum rodu Viscontiů. V roce 1784 byl klášter zrušen, v letech 1843 – 1881 obnoven, pak znovu zrušen a k jeho konečnému obnovení došlo v r. 1968. Za průchodem se nám představí v celé své kráse klášterní kostel, jehož fotografii najdeme v mnoha uměleckých publikacích. S jeho stavbou v gotickém slohu se začalo v r. 1396, v r. 1453 byl kostel za vedení Guiniforta Solariho dostavěn. Proslulé mramorové průčelí, údajně nejskvělejší příklad severoitalské rané renesance, které navrhl Giovanni Antonio Amadeo, se začalo stavět v r. 1491, stavba pokračovala až do r. 1550, v letech 1500 – 1507 ji řídil proslulý Benedetto Briosco. Sokl zdobí medailonové podobizny římských císařů, dále je průčelí zdobeno množstvím soch. Bílý mramor je vykládán mramorem dalších barev.
Interiér hlavní lodi tohoto trojlodního chrámu si zachoval gotický ráz, v příčné lodi, chóru a kupoli nad křížením je už patrný vliv renesance. Oltářní malba a výzdoba bočních kaplí pochází většinou ze 17. století. Z bohaté umělecké výzdoby vynikají především ležící mramorové postavy Lodovica il Moro (Sforza, + 1508) a jeho manželky Beatrice d Este (+1496) od Christofora Solariho, v chóru je bohatě zdobený oltář z r. 1568 a lavice z let 1486 – 1498, které navrhl Bergognone. Vpravo od chóru je renesanční fontána z r. 1490, v pravé příčné lodi je překrásný náhrobek Giana Galeazza Viscontiho (+ 1402), na kterém pracovali od r. 1494 Gian Cristoforo Romano a b. Briosco, ale až v r. 1562 ho dokončil Galeazzo Alessi. V nové sakristii je Nanebevzetí Panny Marie od Andrea Solaria, ve staré sakristii polyptych ze slonoviny s výjevy ze Starého a Nového zákona.
Pravá příčná loď je pěkným raně renesančním portálem spojena s Přední křížovou chodbou s mramorovými sloupky a keramickými ozdobami z let 1462 – 1472. Ze západní strany je pěkný pohled na delší stranu kostela a jižní příčnou loď. U Velké křížové chodby stojí 24 mnišských domků. Teprve na zpáteční cestě si všimneme, že v předním nádvoří kláštera je stará lékárna, v níž se nabízejí všechny možné i nemožné bylinky a též zde vyráběný likér.
Po šesté hodině na večer odjíždíme. Tentokrát už bez problémů najedeme na dálnici a míříme k jihu. Dálnici A 7 zaměníme za A 26, z ní sjedeme u Ovada. Po úzkých silnicích, neustále stoupajících a klesajících a především se samými zatáčkami, pokračujeme směr Ácqui Terme. Opět se stáčíme k jihu a hledáme vhodné místo k přenocování. Kemp jsme nikde „nepotkali“ a tak budeme spát „nadivoko“. U řeky Erro objevíme to pravé místo. Pak už jen večeře, pohled na „palubní počítač“, který nám prozradí dnešní průměrnou spotřebu, pohled na mapu, abychom si oživili, kudy jsme dnes jeli, zopakování itineráře na zítřek a – spěte sladce. Usínáme se zapadajícím sluncem.
Ráno nás probudí šustění v křoví. Ne, nic se neděje. Jen se na nás přišel podívat místní ušák. Asi jsme vetřelci v jeho revíru. Když zjistí, že pro něj nejsme zajímaví, „odhopká“ o kus dál. Než se nasnídáme a připravíme k odjezdu, podívá se na nás ještě několikrát.
Po místních komunikacích sjíždíme k moři. Když řeknu, že to je jeden z nejkrkolomnějších sjezdů, jaké jsme kdy zažili, tak to stále nevystihuje situaci. Silnice je samá zatáčka, snad ani metr není rovný. Nejvíce nás vždy pobaví značka „konec padesátky“. Jedeme sotva třicítkou a i tak si v autě připadáme jak v přesýpacích hodinách a rychlost se nám zdá až příliš vysoká. Občas kolem nás profrčí s mohutným troubením domorodec a my se jen modlíme, aby někdo nejel v protisměru. Bez újmy se nám podaří dojet k moři. Nenajíždíme zatím na dálnici, chceme si vychutnat kouzlo probouzejícího se mořského pobřeží.
Albisolu Marinu jenom projedeme, zastavíme až ve větším středisku, v Savoně. jsme svědky otevírání krámků, ranní úpravy pláží, příchodu prvních rekreantů na pláže, křiku racků peroucích se o kořist, vplouvání lodí do savonského přístavu. Plnými doušky vychutnáváme tuto atmosféru, nám, středozemcům, tak vzdálenou a vzácnou. Smočíme nohy v teplé mořské vodě a pomalu pokračujeme k francouzským hranicím po silnici téměř věrně kopírující pobřeží. Projíždíme jedním centrem za druhým, každé z nich se může pochlubit něčím zajímavým a především neopakovatelnými přírodními scenériemi, v nichž hlavní roli hraje moře a příkře se zvedající skály.
Vado Ligure leží v místech, kde se spojovaly stará Via Aurelia a Via Julia Augusta. Státní silnice s přímo symbolickým číslem 1 odtud vede úsekem vysekaným ve skále kolem mysu Vado s majákem. Vlevo v moři je skalnatý ostrov Isola di Bergeggi s římskou věží na vrcholu. Přímořské lázně Spotorno mají – jak také jinak – překrásnou pláž. Při další cestě se nám otevírá pohled na mys Noli. K němu bychom se dostali ze stejnojmenné půvabné rybářské vesničky, která je též lázněmi. Projedeme 114 m dlouhým nolským tunelem a dále podél vysokých převislých stěn. Silnice zde se prý nazývá Malpasso. Obsah tohoto názvu nám zůstává utajen. Passo je průsmyk, co znamená první část slova, nevíme. Ostatně, na tom vůbec nezáleží, důležitá pro nás je krása krajiny.
Finale Ligure je opět vyhledávané lázeňské centrum s pěkným okolím. Nad městem se tyčí hrad Castelfranco z r. 1342, ve městě najde návštěvník i další historické památky. Pak následují lázně Pietra Ligure a Loano. Další cestu provázejí pohledy na Ligurské Alpy s vrcholem Monte Carmo (1389 m). Více než dvacetitisícová Albenga je starobylé město se zachovanými městskými hradbami a četnými věžemi starých šlechtických paláců. Pozoruhodná je románská katedrála z 11. – 14. století, na staré Via Aurelia je středověký most Ponte Lungo, pod nímž tekla kdysi říčka Centa.
V Albenze si uvědomujeme, že s naší dnešní dosavadní průměrnou rychlostí 38 km za hodinu bychom se daleko nedostali, a tak – byť neradi – se loučíme s příbřežní silnicí a najíždíme na dálnici. Pohledy z ní na mořské pobřeží nejsou také k zahození. Ty nás už ale nevyvádějí z míry, známe je z loňského zájezdu na Francouzskou Riviéru. Teď si všímáme spíše detailů, které nám loni unikly. Tak např. zjišťujeme, že dělící pás dálnice je hustě posázen oleandry, jejichž květy různých barev oživují strohost dálnice. Zase si přiznáváme, že návraty do míst, jimiž jsme už někdy projížděli, nám přinášejí vždy něco nového, zajímavého.
Na italsko – francouzské hranice přijíždíme téměř hluší. Dálnice tady stoupá a zase klesá a při vysoké rychlosti je především vjezd do tunelu a výjezd z něj – a že těch tunelů je zde nepočítaně – provázen praskáním v uších. Máme pocit, jakoby nám někdo dával rány do hlavy.
Chvíli nám zase trvá, než pochopíme systém placení na francouzských dálnicích. Nejzajímavější pro nás jsou koše – připomínají skutečně koše odpadkové – při vjezdu do „mýtných“ boxů. Do nich se hodí drobné – nad košem je vypsáno, které mince lze do něj házet – jakýsi přístroj si peníze „přebere“ a – zvedne se závora a my můžeme pokračovat v cestě. Pokud máme jen papírové peníze, musíme vždy zamířit k boxu, nad nímž je znázorněn „panáček“. Tam sedí obsluha v lidské podobě. Peníze nám rozmění a pak už se odehrává vše stejně. Závora jde nahoru a my jedeme dál.
Před Frejus sjíždíme z dálnice a pokračujeme silnicí po pobřeží. Děje se tak jednak z úsporných důvodů – mýtné na dálnicích je pro nás vysoké – a jednak se chceme někde vykoupat. U Port Grimaud uhýbáme do vnitrozemí a zastavujeme až v městě Hyéres. O městě téměř nic nevíme, chceme si ale odpočinout od únavného dlouhého jetí. Pomalu procházíme uličkami starého města, prohlížíme pohledy, na nich vždy najdeme vyfotografované největší zajímavosti. Pokusíme se sehnat plánek města, v tomto případě ale nejsme úspěšní. A tak se jen bezcílně touláme.
Opět se vyhneme dálnici a pokračujeme pobřežní silnicí. Chtěli jsme se ještě zastavit v Toulonu, na jeho návštěvu nám však nezbývá čas. Rádi bychom přespali v některém hotelu Formule. Víme, že ubytování máme naději sehnat jen tehdy, když budeme u hotelu v 17 hodin, kdy se tyto hotely otevírají. Zamíříme do Aubagne, města, které je jakýmsi předměstím Marseille a v němž se má nacházet právě jedna z Formulí. Přijíždíme něco málo po páté a máme štěstí. Mají ještě volné pokoje. Mladík, který nás ubytovává, zná dokonce i několik slov česky, jinak mluví dobře anglicky. Za deset minut už jsme v pokoji.
Navečeříme se, opláchneme a přemýšlíme, co s načatým večerem. Nakonec se dohodneme, že pojedeme ještě do Marseille. Vyrážíme. V mém mozku zahlodá na chvíli červíček nejistoty. Budeme vůbec trefit zpět? Jsem ale okamžitě umlčena. Tedy hurá do největšího francouzského přístavu a druhého největšího města Francie. V tomto okamžiku ještě vůbec netušíme, jaké horké chvilky nám osud připraví.
Marseille se honosí ještě jedním přídomkem s nej. Údajně je též nejstarším francouzským městem. Již kolem roku 600 př. n. l. založili Řekové z maloasijského města Phokaia v místě dnešního starého přístavu obchodní kolonii Massalia, která velmi dobře prosperovala. Stala se výchozím bodem pro kolonizaci oblasti kolem řeky Rhony zvané potom Gallia Graeca. Obyvatelé Massalie záhy podnikali plavby k africkým břehům i na Island. Když Římané ve 2. století př. n. l. obsadili téměř celé Středomoří a vytvořili Zaalpskou Galii, Massalia – po „římsku“ Massilia – zůstala svobodnou městskou republikou. V době bojů mezi Caesarem a Pompeiem ztrácela na významu, podřadnou roli hrála i v době vlády Merovejců a v karolinské době. Středověk přinesl městu období klidu i tragédií. Ty byly spjaty především s řáděním moru, na který vymírala většina obyvatelstva právě nedostatečně hygienicky zajištěných měst. Takový osud postihl i Marseille. Nové úkoly postavilo před Marseille obsazení Alžírska Francií v roce 1830. Tehdy se stala nejvýznamnějším středomořským přístavem. Její význam stoupl ještě ve chvíli, kdy byl prokopán Suezský průplav. V nedávné minulosti přinesla Marseille smutné chvíle 2. světová válka. Město bylo silně poškozeno bombardováním Němců i spojenců. Dnes má Marseille milion dvě stě tisíc obyvatel a je nazývána bránou do světa.
Na kopci Moulins vyrostla čtvrť zvaná Panier, dnes nejvěrnější podoba staré Marseille. Panier je čtvrtí přistěhovalců. Vedle sebe tady žijí Vietnamci, Katalánci, Arabové, přistěhovalci z různých koutů Afriky. Prý už dávno tato čtvrť není čtvrtí pašeráků a prodejců drog. O čem se ale my okamžitě po vjezdu do Marseille přesvědčíme, je fakt, že zde žije většina „nefrancouzského“ obyvatelstva a že se zde jezdí příšerně. Že se neustále troubí, to nás tolik nevzrušuje, ale kromě toho se běžně jezdí na červenou, v protisměru, i když v něm právě někdo jede, na přechodu, byť pro chodce svítí zelená, se nedává přednost. A praktiky při parkování? Když se Marseillan nemůže vejít mezi už parkující auta, tak do nich naráží nárazníkem tak dlouho, až se mu podaří na vyhlédnuté místo se vecpat. Při bližším pohledu zjišťujeme, že snad každé druhé auto je nabourané buď zpředu, zezadu nebo z boku.
Pod vlivem těchto prvních dojmů se nám ani nechce vjet do vnitřního města. Zastavíme pouze u prefektury a pak stoupáme ke 162 m vysokému vrcholu, na němž stojí chrám Notre Dame de la Garde. Byl postaven v románsko – byzantském slohu v polovině 19. století na místě staré kaple zdejších námořníků, na jeho štíhlé věži stojí zlacená socha Panny Marie. Tento symbol Marseille slouží i jako zdaleka viditelný maják a zároveň vyhledávaná vyhlídka, poskytující pohled na město z ptačí perspektivy.
Nejprve si prohlédneme interiér kostela, teprve potom se věnujeme vyhlídce. Vnitřek kostela je zvláštní. Dole se nachází jakási krypta, vlastní kostel je až o patro výše. Stěny jsou pokryty obrazy a malými destičkami se jménem, letopočtem a často jediným slůvkem: „Merci“. Bohužel neumíme francouzsky, neumíme si přeložit další text. Jen odhadujeme, že se jedná o poděkování za šťastný návrat námořníka z moře či za klid jeho duše.
Po prohlídce kostela se věnujeme pohledu na Marseille. Naši pozornost upoutá nejprve hustý les stěžňů jachet, škunerů, rybářských bárek i výletních lodí, zakotvených ve starém přístavu. A pak už se náš pohled zastavuje na dalších zajímavostech. Hned vedle přístavu se nachází pevnost Saint – Jean, která chránila přístup do přístavu. Za přístavem se majestátně tyčí katedrála de la Major. Ve 12. století zde byla postavena stará katedrála, ta byla v 15. a v 17. století rozšířena. Přehlédneme změť střech a dohlédneme až na obzor, kde město obepínají hřebeny bělavých vápencových hor. Z města odjíždíme v době, kdy se rozsvěcují lampy pouličního osvětlení.
Vracíme se do hotelu. Tedy přesněji, rádi bychom se vrátili. Bohužel mé pochybnosti o naší schopnosti bez problémů se vrátit se potvrdily. Absolvujeme anabázi hledání, necháváme si vysvětlovat od ochotných obyvatel cestu. Jenže – kdyby nebyla ta prokletá jazyková bariéra. Po dlouhém bloudění přece jen cestu najdeme a jsme rádi, když zajíždíme za bránu Formule. Večer ještě dlouho sedíme u okna, zjišťujeme, že brána se na noc zamyká a že ten, kdo chce vjet za ni po jejím uzavření, musí naklapat kód svého pokoje. Chytré zařízení. Nemůžeme dlouho usnout, začínají nás pálit některé části těla. Ramena a záda hnědnou, nos červená. Ach jo, to zase budou noci, než si naše těla zvyknou na přemíru slunečních paprsků.
V sobotu ráno proběhne rychle rituál „zcivilizování se“ a ani ne za hodinu následuje odjezd. Představa průjezdu Marseillí nás děsí. A průjezd také nedopadne nejlépe. Zabloudíme a tak si uděláme nechtěně okružní jízdu městem. Silnice nás zavede na pobřeží a nám se naskytne pohled na ostrovy v jeho blízkosti. Z nich je pochopitelně nejznámější ostrov If. Ve vězení na tomto ostrově se přece začal odvíjet příběh hrdiny románu Alexandra Dumase hraběte Monte Christa.
Ukazatelé konečně nabízejí směr na Arles, tam máme namířeno. Za sebou necháváme – a nutno dodat že rádi – Marseilles a za městem Martigues se ocitáme v nekonečné rovině jednoho z nejznámějších francouzských krajů, kraje Camargue. Nejprve míříme do starobylého města Arles, potom se chceme obrátit opět k jihu, do srdce tohoto zvláštního kraje.
Padesátitisícové Arles leží v místě, kde se Rhona rozděluje na tzv. Malou Rhonu a Velkou Rhonu. Po keltských a řeckých základech začalo město vzkvétat za vlády Římanů. Ve 4. století se Arles stalo hlavním městem Gallie a centrem pokřestění v této oblasti. Od r. 879 do roku 1032 zde vznikla královská říše Dolní Burgundsko. Potom bylo město městskou republikou, v roce 1239 přešlo pod panství Provence a v roce 1486 se připojilo k Francii. V polovině 19. století přispěl Fréderic Mistral s celou právě jím založenou básnickou školou k péči o provensálský jazyk a tím i k povznesení celé regionální kultury francouzského jihu. Arles je také neodmyslitelně spjato s působením malíře Vincenta van Gogha, který zde údajně namaloval více než 300 obrazů a jimiž se dnes pyšní mnohé galerie.
Zaparkujeme nedaleko řeky a vydáváme se do míst, kde tušíme historické centrum města. Než tam dorazíme, vychutnáme si ještě atmosféru pestrobarevného trhu po obou stranách jedné z hlavních ulic sledující okraj historického městského centra. Pod košatými stromy si své stánky rozložili obchodníci se vším možných. Nabízí se zde potraviny typické pro tuto oblast, oblečení, boty, výrobky lidových umělců, nechybí ani pro francouzská města tak typický „blešák“.
Když se dost „vynadíváme“ a „vynadivíme“, vydáme se do městského centra. Prohlídku začínáme na Náměstí republiky. Dominantami tohoto náměstí jsou obelisk, radnice a chrám Saint Trophine. Počátky stavby kostela sahají do doby karolínské. Karolínskou podobu pak ale setřela přestavba z 11. a 12. století, 12. století přidalo stavbě také známý hlavní portál. Ten jasně ukazuje, jak se románský sloh Provence nechával ovlivnit římskými vzory, především římskými triumfálními oblouky.
Zahneme za roh a opět se nám připomenou staří Římané. Římské divadlo vzniklo pravděpodobně v 1. století za vlády císaře Augusta a nabízelo místo pro 10 000 diváků. Jeho zbytky dodnes svědčí o jeho velikosti. Jen o kousek dál se nachází římská aréna. I ta pochází z 1. století a vzorem pro její stavbu se stala aréna v Nimes. Je 107 m široká, 136 m dlouhá a v této elipse se mohlo usadit 22 000 diváků. Nad původními dvěma arkádovými poschodími s 6O oblouky bylo později dostavěno ještě třetí patro. To ale bylo ve středověku strženo. Aréna potom také změnila své poslání. Uvnitř ní byla vybudována pevnost, byly zde vystavěny domy. Dnes aréna slouží pro býčí zápasy v provensálském stylu. Ještě o kousek dál se nachází prostor příznačně pojmenovaný Place du Forum. Název napovídá, že náměstí zde bylo už v římské době. Římany připomíná i další památka. Je jí tzv. Les Alyscamps, jakési starověké pohřebiště. Féničané, Keltové, Řekové a především Římané totiž pohřbívali své mrtvé před branami města. Raně křesťanské období tento zvyk pak zlikvidovalo. Část této památky padla v nové době za oběť stavbě železnice, mnohé hroby byly však zničeny už dříve.
Křivolakými uličkami se dostaneme na nábřeží Rhony. Pohled na její vodu není příliš vábný. Voda je špinavá, odnáší s sebou různý odpad. Ani domy nepůsobí upraveným dojmem, procházíme i kolem zřícených kostelů. Všude je mnoho psích exkrementů, takže procházka po ulicích se stává v tomto ohledu i dost nebezpečnou.
Vrátíme se k autu a za pár minut vjíždíme do centrální oblasti Camargue. Jedinečné přírodní prostředí unikátní bažinaté krajiny v deltě Rhony se vzácnými druhy flóry a fauny bylo již v roce 1927 prohlášeno národní rezervací a v roce 1970 oblastním přírodním parkem. Jeho nejpřísněji chráněná část, lagunové jezero Vaccares, je veřejnosti nepřístupná. Některé oblasti jsou však hospodářsky využívány, v mnoha kvete především turistický ruch. Parkem procházejí dvě několikakilometrové stezky s informačními tabulemi a maskovanými pozorovatelnami, všude se nabízí výlety na koních, projížďky terénními automobily, projížďky několika typy lodí. Toto a mnoho dalšího jsme se dověděli z propagačních materiálů a teď se na to vše těšíme.
Jedeme zase nekonečně rovnou krajinou a s netrpělivostí očekáváme, kdy se nám naskytne pohled na symboly Camargue, na polodivoké bílé koně a černé býky. Zatím vidíme jen osedlané bílé koně v ohradách. Tak tedy nevíme, jak to s tou jejich polodivokostí je. Jen občas zahlédneme bílá stavení s modrými okenicemi a dveřmi a rákosovými střechami, v nichž údajně žijí camarští pastevci nazývaní gardines.
Trochu zklamaní dojedeme do turistického centra na mořském pobřeží při ústí Malé Rhony, do Saintes-Maries-de-la-Mer. Nejprve vyzkoušíme kvalitu zdejšího moře a pak se rozhlédneme po městě. Všude mnoho lákadel pro turisty, především nepřeberné množství nabídek výletů na lodích do delty Rhony. Přemýšlíme, zda se i my necháme zlákat. Prohlédneme si opevněný kostel z 9. – 11. století, projdeme uličkami kolem nesčetných restaurací a nakonec přece jen neodoláme nabídce výletu lodí. O půl třetí nastupujeme na palubu lodi Les Quatre Maries a vydáváme se na hodinu a půl dlouhou projížďku.
Nejprve vyplujeme na moře, abychom mohli vychutnat romantický pohled na celé městečko, zároveň průvodce v pěti jazycích seznamuje s historií a přírodními zajímavostmi kraje. Asi za dvacet minut vplouváme do vod Malé Rhony, jejíž šířka zde podle průvodce dosahuje 80 až 15O m a hloubka 2 až 8 m. Posloucháme výčet vzácných zvířat, která zde žijí. Volavky, plameňáci, vodouši, rybáci, různé druhy racků a opět koně a býci. Podaří se nám zahlédnout volavku, racci jsou našimi křiklavými průvodci. A co se to bude dít? Loď se přibližuje ke břehu. No ne, to jsme nečekali. Z proutěné ohrady vyjíždí na koni pastevec a vyhání několik koní a býků, které láká na seno. Spouště fotoaparátů cvakají, jakoby návštěvníci tušili, že třeba tato zvířata vidí poprvé a naposled. Poněkud kýčovité, ale asi oblíbené a vynášející zisk.
Na řece panuje čilý dopravní ruch. Jedna loď tam, druhá zpět. Nejoriginálnější ze všech je asi kolesový parník TIKI III. Ten si dokonce veze i seno v balících pro koně a býky. Na příhodných místech ho pak přímo z prodlouženého můstku servíruje. A tak turisté snad uvidí býky i koně i mimo ohrady. Nutno přiznat, že na zpáteční cestě bylo toto potěšení dopřáno i nám.
V pozdním odpoledni, z pobytu na lodi spíše spáleni než opáleni projíždíme krajem směrem na sever a pak se stáčíme na západ. Chceme dnes ještě stihnout prohlídku opevněného města Aigues-Mortes. Najednou, až příliš neočekávaně, se před námi vynoří. A hned první dojem? Skutečně autor článku v časopise Lidé a země měl pravdu, když článek začínal slovy: „Jen málo míst dokáže vyvolat atmosféru středověku tak živě jako město Aigues-Mortes, schované za hradbami v kraji mokřin, jezer a salin.“ U zrodu města stál král Ludvík IX. Svatý. Ten dal v těchto místech stavět město – přístav, který měl v obchodě konkurovat flotilám Pisy a Janova. Zárodkem města se stala věž Constance (budovaná v letech 1241 – 1249) na dubových pylonech zapuštěných do močálu. Věž má podobu masivního kamenného válce, z něhož se ještě vypíná pozorovací věžička strážného. Moře bylo vzdáleno pouze 3 km a každý, kdo chtěl vjet do přístavu, musel řádně zaplatit poplatek.
Středověk připomínají především mohutné hradby. Jejich dobudování se však král už nedočkal. Zemřel před jejich stavbou na morovou nákazu, kterou onemocněl u tuniských břehů při křížové výpravě. Na konci 13. století doplnilo hradby dvacet mohutných věží chránících brány. Z historie těchto věží se nejčastěji připomíná krvavá příhoda z doby Stoleté války spjatá s historií věže Burgunďanů. V roce 1418 dobyli město Burgunďané. Po krvavé řeži se však žoldnéřům francouzského krále podařilo město dobýt zpět. Následovalo obvyklé vyvraždění nepřátel. Mrtvých těl však bylo tolik, že je vítězové nestačili pohřbívat. Protože se báli nákazy, naházeli mrtvé Burgunďany do věže a zasypali je solí, aby nedošlo k jejich rozkladu.
Do 14. století bylo Aigues-Mortes prosperujícím městem. Pak se ale začal kanál spojující město s mořem zanášet a moře ustupovalo.Spolu s ním opouštěla město i prosperita. Z věže Constance se stalo vězení, opevnění města pozbylo na významu, bylo však stále udržováno. A tak se dochovalo až do dnešních dnů. Uvnitř hradeb přežily staletí i středověké domky. Základy některých z nich sahají až do 16. století.
Znovu sjedeme na pobřeží a jedeme po šíji oddělující od sebe moře a četné laguny. Míjíme provozy na těžbu soli odpařováním mořské vody Salins de Midi. Na mnoha místech v blízkosti silnice se nabízí ve stáncích víno z kraje Camargue. Když potom objíždíme městečko Le Grau-du-Roi, uvidíme poprvé „létající květy Camargue“, neboli plameňáky. O několik kilometrů dále jsou plameňáci tak blízko vozovky, že je můžeme i bez problémů fotografovat. Jsou krásní, pohybují se lehce. Ani nám příliš nevěnují pozornost.
V okrajových částech města Montpellieru a v nedalekém Lattes hledáme nocleh v hotelu Formule. Všude ale slyšíme: „Bohužel, máme plno.“ Nakonec zamíříme do prvního kempu, který uvidíme. Jmenuje se Oasis a je označen čtyřmi hvězdičkami. Zaplatíme stejnou sumu jako ve Formuli, ale nelitujeme. Kemp je umístěn ve stínu stromů, každé místo pro auto a stan je obsázeno už poměrně vzrostlými stromky nebo keři a tím poskytuje i kus soukromí. Kemp nabízí i další příjemné služby. Nechybí zde samozřejmě restaurace, o kousek dál se prodávají hračky a další drobnosti pro zábavu dětí, dočasní obyvatelé si mohou pronajmout jeden z mnoha chladících boxů rozmístěných po celém kempu, v obchodě s potravinami je otevřeno ještě v 8 hodin večer. A co je vůbec v tomto kempu nejlepší? Je to bazén s krásně teplou vodou. Kdo by tomuto lákadlu po celodenní únavě odolal! A jak sladce se nám potom spí.
