Rozmanitým Ekvádorem

Ukázalo se, ze Iberia investovala do business class opravdu hodně a jedenáctihodinová cesta nám na plnohodnotném lůžku uběhla velmi rychle. Trochu nás zaskočilo, že po přistání jsme dostali na naši odpověď, že jdeme do Quita, cedulku Transit. Nicméně, po několika pokusech dostat se k zavazadlům a ven z letiště a několika pro nas nesmyslných odpovědí personálu jsme zjistili, ze nejsme v Quitu, ale na letišti v Guayaguil a do Quita se dostaneme dalším přeletem. O tom Iberia ve svých letových plánech taktně pomlčela, a tak jsme dost překvapeně a s drobnou nedůvěrou čekali, až zprovozní naše letadlo, které při přistání do motoru nasálo ptáka a tomu se ani po kousíčkách moc z lopatek turbiny nechtělo. Při hodinovém přeletu do Quita jsme fascinovaně sledovali nad mraky vystupující zasněžený vrchol sopky Chimborazo, jednoho z potenciálních vrcholu naší cesty.

Přílet do Quita je fascinující ze dvou důvodů. Přilétáte do údolí mezi čtyřtisícovkami a přistávací dráha je součástí města. Nikde jsem nezažil přistání mezikontinentálního Airbusu vedle školních hřišť a sportovišť plných dětí.

Vzhledem k tomu, ze jsme měli přes tři hodiny času, rozhodli jsme se podívat do města. Taxíkem jsme byli na Plaza Grande, hlavním náměstí starého města, za necelých dvacet minut. V taxi jsme si poprvé vyzkoušeli španělštinu a zjistili, ze se se slovníčkem v ruce a Martinovými zbytky francouzštiny domluvíme.

Na náměstí se k nám ochotně přidal jeden z místních soukromých průvodců a za 18 dolarů nás za hodinku provedl několika místy starého Quita, kde se mísí koloniální španělská architektura a historie s fragmenty z doby Inků a oslavou vůdců boje za nezávislost Ekvádoru.

Po návratu na letiště a krátkém letu obstojně udržovaným letadlem jsme přistáli na pobřeží Pacifiku v městě Manta, kde na nás již čekal vůz, který nás měl dovézt do Puerto Lopez, kde jsme měli strávit další tři dny. Při asi hodinové cestě Škodou Octavia!! jsme se začali seznamovat s jihoamerickou přímořskou realitou. Jediný asfalt byla nová silnice a při projíždění několika vesnic jsme viděli jen prach a spinu, ve které si svorně hrály děti, pobíhali psi a klábosili dospělí. Celou cestu jsme projížděli neuvěřitelně vyprahlou pustinou se suchými keři a stromy, kde cokoliv zeleného působilo nepatřičně.

O to více nestandardně působila Hosteria Mandala, která má své domky rozesety uvnitř obrovské tropické zelené zahrady. Byli jsme ubytováni v zajímavém stylovém bungalovu Concha (mušle). Jeho okolí a střechu obývali dva nádherní leguáni, kteří se na nás hned přilezli podívat. Po podvečerní procházce po pláži a rybí večeři jsme po dvou dnech cestování spokojeně usnuli.

Isla de la Plata – „Malé Galapágy“

Ráno jsme vyrazili spolu s dalšími třemi hosty na jednu z místních atrakcí, ostrov Isla de la Plata, kterému se také říká malé Galapágy. Je proslulý zejména tím, ze se v okolních vodách páří velryby a žije na něm řada živočichů, zejména ptáci. Nyní, v době před začátkem období dešťů je ostrov vyprahlý a obsazený hnízdícími ptáky, které tam lze potkat na každém kroku, jak sedí na vejcích. Vedle toho jsme v průběhu tříhodinového treku po ostrově, který je vzdálený přes hodinu plavby z Puerto Lopez, zahlédli i dva lvouny sloní a řadu dalšího ptactva. Počasí bylo teplé (20 – 25st) a chvílemi mezi mraky vykouklo i slunce. To nás trochu zmátlo, takže jsme podcenili situaci a docela slušně jsme se spálili, zejména Jana, která večer chladila své tělo Pantenolem.

Ještě pár vět k Hosterii Mandala. Jak jsem již psal, je to velmi specifické ubytovací zařízení, jak stylem, tak komfortem (alespoň při letmém srovnání s okolními hostely). Vše je ve stylu ‚producto naturale‘, s nádechem Greenpeace zajmu o velrybí populaci. Majitelé nám přišli jako hippies na odpočinku, ale vše včetně jídla tu je super, všichni tu byli příjemní a vše fungovalo (za 40 USD za den).

Na jedné z nejkrásnějších pláží v Jižní Americe

Po pozdější snídani – jsme tu přeci na zasloužené dovolené! – jsme se vydali znovu do národního parku Machalilla, tentokráte na všemi průvodci opěvovanou pláž Los Frailes. Jako dopravní prostředek jsme zvolili místní moto taxi, což je levná a překvapivě i pohodlná doprava podobná rikšám v Indii. Nechali jsme se dovézt jen ke vstupní bráně parku a pak jsme se vydali pěšky po značené stezce.

Celý park je v tomto období vyschlý a jen sem tam vykukují mezi suchým křovím kaktusy a zelené kvetoucí stromy. Po chvíli se však dostáváme k pobřeží do první zátoky, kde zkoumáme jak to vypadá, když se v rámci geologického vývoje utrhne od pevniny její součást a pomalu cestuje do oceánu. To samé, ale s úplně jinou horninou, vidíme v další zátoce. Dále jsme pokračovali po stezce a z různých vyhlídek pozorovali pelikány a další mořské ptáky a všudypřítomné přírodní pláže. Zhruba po třech hodinách jsme dorazili na Los Frailes, kde jsme se v teplém Pacifiku i vykoupali. Na pláži už na nás čekal ‚náš‘ mototaxikář a odvezl nás zpět do Puerto Lopez. Protože se pres den konečně rozptýlily mraky a začalo svítit sluníčko, museli jsme konstatovat, ze vše najednou vypadá jinak, lépe. Zejména pláž před Hosterií přímo vybízela k návštěvě. My jsme vsak šetřili svoji spálenou kůži a v klidu strávili odpoledne na kryté terase u pláže. Navečer jsme se vydali do internetové kavárny, ale nakonec jsme vše vyřídili až u ‚hotspotu‘, který měl, na rozdíl od ostatních, pokrytý výpadek proudu vlastním generátorem. Již se nám to tu u Pacifiku krátí a jdeme brzo spát, abychom si jej ještě zítra před odletem do hor chvíli užili.

Peru – intermezzo naší cesty

Dnešek byl o přesunu do Peru, takže jsme se srdečně rozloučili s Hosterii Mandala a jejími majiteli. Mimochodem, on Ital, který je v Ekvádoru skoro dvacet pět let a jeho zena Švýcarka již třináct let. Po příletu do Quita jsme se vydali do města domluvit výstup na šestitisícovou sopku Cotopaxi, kam bych rád na závěr naší cesty vylezl. Co se ukázalo jako téměř neřešitelný problém, byla skutečnost, ze se Jana rozhodne, zda půjde také, až po pobytu v peruánských Andách. Nakonec jsme domluvili dobrý kompromis a vyrazili na krátkou procházku po New Quito a pak zpět na letiště.

Našemu pobytu v Peru se budeme věnovat v samostatném článku. Po návratu do Ekvádoru jsme se ubytovali v hotelu přímo na Mariscal, což je něco jako Václavské náměstí v Praze a jeho okolí. Jedna restaurace a bar za druhým, večer to tu žije. Naštěstí máme okna do dvora a mohu se v klidu vyspat před zítřejší cestou na Cotopaxi. Jana si bude užívat konec dovolené přes víkend ve městě a plánuje odpočinek před návratem domů.

Před výstupem na Cotopaxi

Po nezvykle dlouhém spánku a snídani v restauraci s výhledem na náměstí jsem odešel do agentury, kde jsme sbalili výbavu, seznámili se s dalšími účastníky výstupu na Cotopaxi a vyrazili na cestu. Na krásnou šestitisícovou sopku polezu s dvěma Indy, sympatickým mladým francouzským párem, Australanem a legračním Britem Olim, který je nejstarším členem výprav (je mu padesát šest let). Ani jeden moc nepůsobí jako zkušený horolezec, což je fajn.

Po docela náročné cestě ve velkém terénním pickupu cestou a necestou jsme vyšplhali na parkoviště v 4 600 metrech. Odsud jsme s proviantem vystoupali kolem třetí hodiny do chaty Jose Ribas ve 4 800 m., kde jsme začali s aklimatizací a tréninkem na ledu. Počasí je zatím nádherné, slunečno a teplo. Doufáme, že to vydrží. Po večeři jsme v osm zalezli do spacáku a zkusili usnout. V jednu hodinu ráno vyrazíme na vrchol. Adaptace na výšku je zatím bez problému.

Výstup na Cotopaxi

Po asi dvou hodinách převalování ve spacáku a dvou hodinách spánku vstáváme. Ze snídaně jsem schopný vypít jen dva hrnky čaje a nasoukat do sebe čokoládovou tyčinku. Po oblečení a nasazení výstroje konečně v půl druhé vyrážíme. Vzhledem k nezkušenosti ostatních při balení a nasazování sedáku a ostatních věcí vše trvalo déle a vyrážíme z chaty jako poslední skupina. Teplota je tři stupně pod nulou a na cestu nám září hvězdy i měsíc.

Po asi třičtvrtěhodinovém stoupání směrem k ledovci si nás rozdělili průvodci na tři dvojce a Oliho. Takto vyrážíme na vrchol. Můj průvodce se jmenuje Julio a jdeme spolu s Australanem Davidem (23 let). Vyrazili jsme svižným tempem k ledovci a brzo jsme začali míjet první skupinky, které si již začali nasazovat mačky či odpočívali. My jsme hledali co nejdelší cestu, kdy jsme mohli ještě rychle pokračovat jen v botách a získali tím docela náskok. Po nazutí maček však začal David v cca 5200 metrech pociťovat nevolnost od žaludku a museli jsme začít dělat často přestávky. Mně je dobře, cítím se v pohodě a plný síly. Po nějaké chvíli David potíže překonal a my pokračovali stoupáním po ledovci, pokrytém tvrdým sněhem. Obcházíme první obrovské trhliny v ledu, pak překračujeme jednu menší po úzkém sněžném můstku. Najednou narážíme na první příkrý svah, který zdoláváme po spádnici. Takovýchto úseků se sklonem až padesát stupňů nás nakonec čekalo několik. Jsem rád, že jsem si nakonec vzal i jednu hůlku, protože mi spolu s cepínem pomáhá do takových kopců lézt bokem. Moje artrozticke kotníky mi totiž nedovolují všude šplhat napřímo. Obešli jsme obrovskou skálu Yanasacha (kečuánsky Černý les) a v 5600 metrech jsme se v jejím závětří občerstvili před poslední částí výstupu. Počasí je stále vynikající, jen trochu začal foukat vítr. Teplota je kolem nuly, přesto mi zamrzá hadička od camelbacku, snažím se ji častým pitím udržet průchodnou.

Objevilo se před námi poslední dlouhé prudké stoupání a pak nás čekalo posledních 150 výškových metrů šikmo na vrchol Cotopaxi. V tomto úseku mi najednou začínají docházet síly, začínám mít krizi. Snažil jsem se do sebe dostat energetickou tyčinku a museli jsme začít častěji odpočívat. Rozednilo se, a v šest vyšlo slunce. Klasicky nejhorších bylo posledních pět set metrů, kde jsem viděl de facto vrchol a vracející se dvojice nám již gratulovali.

Jsme tam! V 6.30 dne 3. Ledna 2010 jsme dosáhli vrcholu vulkánu Cotopaxi. Stojíme za nádherného slunečného počasí a viditelnosti ve výšce 5897 metrů a shlížíme na okolní sopky. Jsem vyčerpaný, ale je to tu nádherné. Pod námi, asi padesát metrů, hledíme na obrovský pravidelný kráter, s průměrem petset metrů. Na jihu se krásně rýsuje nejvyšší vrchol Ekvádoru, 6310 metrů vysoké Chimborazo.

Asi po patnácti minutách, kdy, i přes ranní slunce a teplotu nad nulou, jsme stále prokřehlí, se vydáváme na cestu dolů. Máme před sebou podle průvodců 2–4 hodiny sestupu. Zvládli jsme to za dvě hodiny bez problémů a předběhli i většinu lidi před námi. V 8.35 jsme dorazili zpět na chatu. Byli jsme unavení, ale šťastní, že jsme to dokázali.

Ostatní začali postupně přicházet během dalších hodin. Z naší skupiny byl překvapivě první na vrcholu i zpět na chatě outsider Oli, který sice stále tvrdil, že nikdy takto nelezl, ale moc jsme mu to nevěřili. Z ostatních to vzdal jen jeden z Indů, který se musel vrátit asi z 5200 metrů.

Po poledni jsme sestoupili na parkoviště a odjeli zpět do Quita. Po vydatném pozdním obědě následoval ještě vydatnější spánek, kdy jsem se probudil až druhý den ráno. Jana si během víkendu prohlédla některé části Quita a hlavně odpočívala. Zítra nás čeká poslední den v Jižní Americe a odlet domů.

Quito

Dnešek jsme pojali velmi pohodově, a z hotelu jsme odešli až odpoledne. Zajeli jsme se ještě podívat na kopec uprostřed Quita, kde se tyčí obrovská socha anděla, strážce města. Odsud jsme si naposledy prohlédli město, udělali poslední fotografie a pak jsme se vydali na letiště.

Návrat domů

Cesta zpět proběhla bez problémů a v úterý večer jsme šťastně a odpočinutí přistáli ve Vídni. Odsud jsme autem vyrazili do Prahy, kam jsme před půlnocí bez problému dojeli. Bohužel, necestoval s námi můj batoh, který se zatoulal někde na nějakém letišti, včetně několika litrů peruánské pálenky. Nicméně, hned druhý den večer mi ho domů přivezli, takže ani tato drobnost nám nemohla zkazit naši úžasnou dovolenou ).

Ukázalo se, ze Iberia investovala do business class opravdu hodně a jedenáctihodinová cesta nám na plnohodnotném lůžku uběhla velmi rychle. Trochu nás zaskočilo, že po přistání jsme dostali na naši odpověď, že jdeme do Quita, cedulku Transit. Nicméně, po několika pokusech dostat se k zavazadlům a ven z letiště a několika pro nas nesmyslných odpovědí personálu jsme zjistili, ze nejsme v Quitu, ale na letišti v Guayaguil a do Quita se dostaneme dalším přeletem. O tom Iberia ve svých letových plánech taktně pomlčela, a tak jsme dost překvapeně a s drobnou nedůvěrou čekali, až zprovozní naše letadlo, které při přistání do motoru nasálo ptáka a tomu se ani po kousíčkách moc z lopatek turbiny nechtělo. Při hodinovém přeletu do Quita jsme fascinovaně sledovali nad mraky vystupující zasněžený vrchol sopky Chimborazo, jednoho z potenciálních vrcholu naší cesty.

Přílet do Quita je fascinující ze dvou důvodů. Přilétáte do údolí mezi čtyřtisícovkami a přistávací dráha je součástí města. Nikde jsem nezažil přistání mezikontinentálního Airbusu vedle školních hřišť a sportovišť plných dětí.

Vzhledem k tomu, ze jsme měli přes tři hodiny času, rozhodli jsme se podívat do města. Taxíkem jsme byli na Plaza Grande, hlavním náměstí starého města, za necelých dvacet minut. V taxi jsme si poprvé vyzkoušeli španělštinu a zjistili, ze se se slovníčkem v ruce a Martinovými zbytky francouzštiny domluvíme.

Na náměstí se k nám ochotně přidal jeden z místních soukromých průvodců a za 18 dolarů nás za hodinku provedl několika místy starého Quita, kde se mísí koloniální španělská architektura a historie s fragmenty z doby Inků a oslavou vůdců boje za nezávislost Ekvádoru.

Po návratu na letiště a krátkém letu obstojně udržovaným letadlem jsme přistáli na pobřeží Pacifiku v městě Manta, kde na nás již čekal vůz, který nás měl dovézt do Puerto Lopez, kde jsme měli strávit další tři dny. Při asi hodinové cestě Škodou Octavia!! jsme se začali seznamovat s jihoamerickou přímořskou realitou. Jediný asfalt byla nová silnice a při projíždění několika vesnic jsme viděli jen prach a spinu, ve které si svorně hrály děti, pobíhali psi a klábosili dospělí. Celou cestu jsme projížděli neuvěřitelně vyprahlou pustinou se suchými keři a stromy, kde cokoliv zeleného působilo nepatřičně.

O to více nestandardně působila Hosteria Mandala, která má své domky rozesety uvnitř obrovské tropické zelené zahrady. Byli jsme ubytováni v zajímavém stylovém bungalovu Concha (mušle). Jeho okolí a střechu obývali dva nádherní leguáni, kteří se na nás hned přilezli podívat. Po podvečerní procházce po pláži a rybí večeři jsme po dvou dnech cestování spokojeně usnuli.

Isla de la Plata – „Malé Galapágy“

Ráno jsme vyrazili spolu s dalšími třemi hosty na jednu z místních atrakcí, ostrov Isla de la Plata, kterému se také říká malé Galapágy. Je proslulý zejména tím, ze se v okolních vodách páří velryby a žije na něm řada živočichů, zejména ptáci. Nyní, v době před začátkem období dešťů je ostrov vyprahlý a obsazený hnízdícími ptáky, které tam lze potkat na každém kroku, jak sedí na vejcích. Vedle toho jsme v průběhu tříhodinového treku po ostrově, který je vzdálený přes hodinu plavby z Puerto Lopez, zahlédli i dva lvouny sloní a řadu dalšího ptactva. Počasí bylo teplé (20 – 25st) a chvílemi mezi mraky vykouklo i slunce. To nás trochu zmátlo, takže jsme podcenili situaci a docela slušně jsme se spálili, zejména Jana, která večer chladila své tělo Pantenolem.

Ještě pár vět k Hosterii Mandala. Jak jsem již psal, je to velmi specifické ubytovací zařízení, jak stylem, tak komfortem (alespoň při letmém srovnání s okolními hostely). Vše je ve stylu ‚producto naturale‘, s nádechem Greenpeace zajmu o velrybí populaci. Majitelé nám přišli jako hippies na odpočinku, ale vše včetně jídla tu je super, všichni tu byli příjemní a vše fungovalo (za 40 USD za den).

Na jedné z nejkrásnějších pláží v Jižní Americe

Po pozdější snídani – jsme tu přeci na zasloužené dovolené! – jsme se vydali znovu do národního parku Machalilla, tentokráte na všemi průvodci opěvovanou pláž Los Frailes. Jako dopravní prostředek jsme zvolili místní moto taxi, což je levná a překvapivě i pohodlná doprava podobná rikšám v Indii. Nechali jsme se dovézt jen ke vstupní bráně parku a pak jsme se vydali pěšky po značené stezce.

Celý park je v tomto období vyschlý a jen sem tam vykukují mezi suchým křovím kaktusy a zelené kvetoucí stromy. Po chvíli se však dostáváme k pobřeží do první zátoky, kde zkoumáme jak to vypadá, když se v rámci geologického vývoje utrhne od pevniny její součást a pomalu cestuje do oceánu. To samé, ale s úplně jinou horninou, vidíme v další zátoce. Dále jsme pokračovali po stezce a z různých vyhlídek pozorovali pelikány a další mořské ptáky a všudypřítomné přírodní pláže. Zhruba po třech hodinách jsme dorazili na Los Frailes, kde jsme se v teplém Pacifiku i vykoupali. Na pláži už na nás čekal ‚náš‘ mototaxikář a odvezl nás zpět do Puerto Lopez. Protože se pres den konečně rozptýlily mraky a začalo svítit sluníčko, museli jsme konstatovat, ze vše najednou vypadá jinak, lépe. Zejména pláž před Hosterií přímo vybízela k návštěvě. My jsme vsak šetřili svoji spálenou kůži a v klidu strávili odpoledne na kryté terase u pláže. Navečer jsme se vydali do internetové kavárny, ale nakonec jsme vše vyřídili až u ‚hotspotu‘, který měl, na rozdíl od ostatních, pokrytý výpadek proudu vlastním generátorem. Již se nám to tu u Pacifiku krátí a jdeme brzo spát, abychom si jej ještě zítra před odletem do hor chvíli užili.

Peru – intermezzo naší cesty

Dnešek byl o přesunu do Peru, takže jsme se srdečně rozloučili s Hosterii Mandala a jejími majiteli. Mimochodem, on Ital, který je v Ekvádoru skoro dvacet pět let a jeho zena Švýcarka již třináct let. Po příletu do Quita jsme se vydali do města domluvit výstup na šestitisícovou sopku Cotopaxi, kam bych rád na závěr naší cesty vylezl. Co se ukázalo jako téměř neřešitelný problém, byla skutečnost, ze se Jana rozhodne, zda půjde také, až po pobytu v peruánských Andách. Nakonec jsme domluvili dobrý kompromis a vyrazili na krátkou procházku po New Quito a pak zpět na letiště.

Našemu pobytu v Peru se budeme věnovat v samostatném článku. Po návratu do Ekvádoru jsme se ubytovali v hotelu přímo na Mariscal, což je něco jako Václavské náměstí v Praze a jeho okolí. Jedna restaurace a bar za druhým, večer to tu žije. Naštěstí máme okna do dvora a mohu se v klidu vyspat před zítřejší cestou na Cotopaxi. Jana si bude užívat konec dovolené přes víkend ve městě a plánuje odpočinek před návratem domů.

Před výstupem na Cotopaxi

Po nezvykle dlouhém spánku a snídani v restauraci s výhledem na náměstí jsem odešel do agentury, kde jsme sbalili výbavu, seznámili se s dalšími účastníky výstupu na Cotopaxi a vyrazili na cestu. Na krásnou šestitisícovou sopku polezu s dvěma Indy, sympatickým mladým francouzským párem, Australanem a legračním Britem Olim, který je nejstarším členem výprav (je mu padesát šest let). Ani jeden moc nepůsobí jako zkušený horolezec, což je fajn.

Po docela náročné cestě ve velkém terénním pickupu cestou a necestou jsme vyšplhali na parkoviště v 4 600 metrech. Odsud jsme s proviantem vystoupali kolem třetí hodiny do chaty Jose Ribas ve 4 800 m., kde jsme začali s aklimatizací a tréninkem na ledu. Počasí je zatím nádherné, slunečno a teplo. Doufáme, že to vydrží. Po večeři jsme v osm zalezli do spacáku a zkusili usnout. V jednu hodinu ráno vyrazíme na vrchol. Adaptace na výšku je zatím bez problému.

Výstup na Cotopaxi

Po asi dvou hodinách převalování ve spacáku a dvou hodinách spánku vstáváme. Ze snídaně jsem schopný vypít jen dva hrnky čaje a nasoukat do sebe čokoládovou tyčinku. Po oblečení a nasazení výstroje konečně v půl druhé vyrážíme. Vzhledem k nezkušenosti ostatních při balení a nasazování sedáku a ostatních věcí vše trvalo déle a vyrážíme z chaty jako poslední skupina. Teplota je tři stupně pod nulou a na cestu nám září hvězdy i měsíc.

Po asi třičtvrtěhodinovém stoupání směrem k ledovci si nás rozdělili průvodci na tři dvojce a Oliho. Takto vyrážíme na vrchol. Můj průvodce se jmenuje Julio a jdeme spolu s Australanem Davidem (23 let). Vyrazili jsme svižným tempem k ledovci a brzo jsme začali míjet první skupinky, které si již začali nasazovat mačky či odpočívali. My jsme hledali co nejdelší cestu, kdy jsme mohli ještě rychle pokračovat jen v botách a získali tím docela náskok. Po nazutí maček však začal David v cca 5200 metrech pociťovat nevolnost od žaludku a museli jsme začít dělat často přestávky. Mně je dobře, cítím se v pohodě a plný síly. Po nějaké chvíli David potíže překonal a my pokračovali stoupáním po ledovci, pokrytém tvrdým sněhem. Obcházíme první obrovské trhliny v ledu, pak překračujeme jednu menší po úzkém sněžném můstku. Najednou narážíme na první příkrý svah, který zdoláváme po spádnici. Takovýchto úseků se sklonem až padesát stupňů nás nakonec čekalo několik. Jsem rád, že jsem si nakonec vzal i jednu hůlku, protože mi spolu s cepínem pomáhá do takových kopců lézt bokem. Moje artrozticke kotníky mi totiž nedovolují všude šplhat napřímo. Obešli jsme obrovskou skálu Yanasacha (kečuánsky Černý les) a v 5600 metrech jsme se v jejím závětří občerstvili před poslední částí výstupu. Počasí je stále vynikající, jen trochu začal foukat vítr. Teplota je kolem nuly, přesto mi zamrzá hadička od camelbacku, snažím se ji častým pitím udržet průchodnou.

Objevilo se před námi poslední dlouhé prudké stoupání a pak nás čekalo posledních 150 výškových metrů šikmo na vrchol Cotopaxi. V tomto úseku mi najednou začínají docházet síly, začínám mít krizi. Snažil jsem se do sebe dostat energetickou tyčinku a museli jsme začít častěji odpočívat. Rozednilo se, a v šest vyšlo slunce. Klasicky nejhorších bylo posledních pět set metrů, kde jsem viděl de facto vrchol a vracející se dvojice nám již gratulovali.

Jsme tam! V 6.30 dne 3. Ledna 2010 jsme dosáhli vrcholu vulkánu Cotopaxi. Stojíme za nádherného slunečného počasí a viditelnosti ve výšce 5897 metrů a shlížíme na okolní sopky. Jsem vyčerpaný, ale je to tu nádherné. Pod námi, asi padesát metrů, hledíme na obrovský pravidelný kráter, s průměrem petset metrů. Na jihu se krásně rýsuje nejvyšší vrchol Ekvádoru, 6310 metrů vysoké Chimborazo.

Asi po patnácti minutách, kdy, i přes ranní slunce a teplotu nad nulou, jsme stále prokřehlí, se vydáváme na cestu dolů. Máme před sebou podle průvodců 2–4 hodiny sestupu. Zvládli jsme to za dvě hodiny bez problémů a předběhli i většinu lidi před námi. V 8.35 jsme dorazili zpět na chatu. Byli jsme unavení, ale šťastní, že jsme to dokázali.

Ostatní začali postupně přicházet během dalších hodin. Z naší skupiny byl překvapivě první na vrcholu i zpět na chatě outsider Oli, který sice stále tvrdil, že nikdy takto nelezl, ale moc jsme mu to nevěřili. Z ostatních to vzdal jen jeden z Indů, který se musel vrátit asi z 5200 metrů.

Po poledni jsme sestoupili na parkoviště a odjeli zpět do Quita. Po vydatném pozdním obědě následoval ještě vydatnější spánek, kdy jsem se probudil až druhý den ráno. Jana si během víkendu prohlédla některé části Quita a hlavně odpočívala. Zítra nás čeká poslední den v Jižní Americe a odlet domů.

Quito

Dnešek jsme pojali velmi pohodově, a z hotelu jsme odešli až odpoledne. Zajeli jsme se ještě podívat na kopec uprostřed Quita, kde se tyčí obrovská socha anděla, strážce města. Odsud jsme si naposledy prohlédli město, udělali poslední fotografie a pak jsme se vydali na letiště.

Návrat domů

Cesta zpět proběhla bez problémů a v úterý večer jsme šťastně a odpočinutí přistáli ve Vídni. Odsud jsme autem vyrazili do Prahy, kam jsme před půlnocí bez problému dojeli. Bohužel, necestoval s námi můj batoh, který se zatoulal někde na nějakém letišti, včetně několika litrů peruánské pálenky. Nicméně, hned druhý den večer mi ho domů přivezli, takže ani tato drobnost nám nemohla zkazit naši úžasnou dovolenou ).