Náboženství, víra, zázraky

0
193

Při procházce po břehu zamrzlé řeky jsi se mne, můj pane, otázal, jaký je můj vztah k náboženství. Protože je to téma obsáhlé, nechal jsi mi několik dnů na rozmyšlenou. Uplynulo již dostatek času a já se pokusím můj postoj osvětlit.

Vyrůstal a dospíval jsem v době, ve které bylo náboženství potlačováno. Ve škole tento předmět již dávno nevyučovali. Rodiče snad kdysi uváděli, že byli věřící, ale do kostela pravidelně nedocházeli. Literatura, která by mne s otázkou víry a náboženství seznámila, doma dostupná nebyla. Kostely, kláštery, sochy a obrazy byly pro mne spíše památkou na jakousi minulost. Že k jejich vzniku musela přispět nebo je podmínila duchovní síla, jsem chápal. Byl to ale stále jen pohled na minulost. Moderní literatura se hlouběji náboženstvím nezabývá, klasická či obrozenecká literatura, mám na mysli např. Jiráska apod. mne nepřitahovala a mimo povinné školní četby jsem se k ní již nevrátil. Stejně tak jsem neuvažoval o tom studovat jiné náboženské směry – islám, buddhismus či jiné. Musím se přiznat, že obdivuji zástupy lidí všech věků a ras či barev, vítající papeže, neodmítám vliv církve na posilování morálky, souhlasím z názory církevních představitelů. Sám jsem ale mimo toto společenství. Budu Ti proto, můj pane, s potěšením naslouchat a pokusím se i já přispět k rozhovoru.

Děkuji Ti, můj mladý příteli, že jsi byl ochoten svěřit se mi s Tvým postojem k náboženství. Pokud ode mne očekáváš nějaké poučení, navedení na cestu k pochopení tajemství víry, pak Tě musím zklamat. Nejsem na tom o mnoho lépe než Ty. Snad jsem o těchto otázkách více přemýšlel, o to více pochybností vyvstalo. Abych ale předešel jakémukoli nedorozumění. O náboženství, víře, církvích a o všem co s tím souvisí bylo napsáno tolik knih, že by zaplnily mnoho sálů knihoven. Předem se omlouvám, že mé myšlenky budou pouhým nepatrným nahlédnutím do této oblasti.

Můžeme začít otázkou, proč si lidé od pradávna představovali, že jejich život je ovlivňován čímsi nadpřirozeným. Proč uctívali a přinášeli oběti soškám, slunci, měsíci, posvátnému býku, bytostem milosrdným i krutým, vyžadujícím lidské oběti. Proč a kdo je vymýšlel. Byla jejich původem touha šamana, egyptského kněze, kohokoli, kdo pod rouškou čehosi tajemného chtěl míti moc? Nebo si již primitivní lidé v dávnověku a pak všichni další přáli míti nad sebou něco nepochopitelného, mocného, pomáhajícího, odstrašujícího, zkrátka nadpřirozeného a sami dali podnět k tomu, aby se našel mezi nimi prostředník, zajišťující spojení s oním tajemným, nadpřirozeným světem? Vše co bylo nepochopitelné, všechny přírodní úkazy v sobě ukrývaly tajemství a staly se předmětem uctívání. Každá kultura měla svá božstva, nic se v průběhu věků neměnilo, jen jedna božstva vystřídala nová. Zdá se, že člověk bez čehosi nadpřirozeného žít nemůže. Zjednodušeně řečeno by bylo možné tvrdit, že všechna náboženství jsou dílem lidských mozků, že nepřišla z neznáma a že v sobě odráží úroveň myšlení a představivosti té doby, ve které vznikala.

Domníváš se, můj mladý příteli, že k jejich vzniku mohly přispět i jiné důvody?

Zdá se mi, můj pane, že jsi nevyčerpal všechny možnosti. Co na příklad touha po nesmrtelnosti, po životě posmrtném? Také zde bylo nutné býti s bohy smířen a získat jejich podporu a to je velmi pádný důvod ve víru v taková božstva. Podobně lidé toužili po bozích, kteří by je zbavili bolesti, útrap, nejistot, odpustili jim hříchy, požehnali zbraním, zajistit vítězství v boji a porážku nepříteli. Je to asi odvěká touha přenést svá vlastní rozhodnutí na nějakou mocnou, neznámou sílu. Zdá se, že zdaleka nevyčerpám všechny důvody, proč lidé uctívají bohy. Jaká je, můj pane, další otázka?

Milý příteli, stejně nesnadná a odpověď na ni bude neméně obtížná. Zde tedy je. Které náboženství je to pravé? Než budeš míti možnost odpovědět, pokusím se zamyslet nad některými náboženskými směry, které mají větší množství vyznavačů. Kolébkou velké kultury je Indie. Její eposy staré několik let, vedy, purany, upanišady, Bhagavad Cita, Ramajana a Mahabharata jsou označovány za zdroj mnoha božstev. Hinduismus po dlouhé generace ovládá mysl lidí veliké části Asie a přilehlých oblastí. Myslím, že se právem domnívám, že hinduismus je s denním životem vyznavačů spjat mnohem úžeji, než náboženství křesťanská. Pantheon hinduistických božstev čítá asi 2 000 bájných postav i zvířat.

Buddhismus, jehož tvůrcem se stala historická postava královského prince Siddhart Gautma v 6. stol. př. Kr. Smyslem jeho učení je zbavit člověka utrpení, býti „osvícen „, to je zbaven žádosti – použiji-li velmi zjednodušenou formuli.

Islám, taktéž dílo konkrétní osoby, proroka Muhammada (7. stol. po Kr.). Islám představuje, podobně jako jiná z velkých náboženských ideologií, ucelené vyjádření smyslu života. Dokázal řešit zásady soužití, stanovil normy lidského soužití, stanovil normy lidského chování jednotlivců i společnosti. Korán byl předán jako boží poselství Muhammadovi. Bohem je jedině Alláh a člověk se má Alláha obávat a prosit o ochranu.

Antičtí bohové sídlící na Olympu, mající mnoho lidských slabostí, podléhali vášním, plodili levobočky, oplývali tělesnou krásou a soupeřili navzájem. Mohlo by se říci, že celý Olymp byl obrazem tehdejší společnosti a její historie. Přesto i antičtí bohové byli zahaleni hávem nadpřirozenosti a obdařeni mocí.

Jsou náboženství vzniklá v zemích navzájem velmi vzdálených, jejichž kultury se nemohly nikdy setkat a přitom jejich učení mají společný základ v uctívání slunce. Na jedné straně Egypt a na druhé kultury střední a jižní Ameriky. Pro obě bylo slunce nejvyšším božstvem, bez kterého by život nebyl možný. Všechny kultury uctívající slunce rozdělovaly pouze s uctíváním spojené rituály.

Zde maličko odbočím. (Tam kde tyto rituály byly spojeny s krvavými lidskými obětmi, byl příchod nového, nekrvavého učení, přijat s ulehčením). Víra – nevíra.

Z judaismu a křesťanství, posledních dvou náboženství která získala mnoho přívrženců, těžil i Islám.

Židovský bůh Jahve, Adonai, milující své věrné a krutě trestající odpadlíky předal své poselství Mojžíšovi. Jeho poselství je kodexem stále platným a uznávaným. V zásadě se neliší od křesťanských zásad. U obou vyznání uznávejme, že starozákonní postavy žily. Lze pouze věřit či pochybovat o jejich styku s nadpřirozeným. Spíše by stálo za úvahu, proč se postupem doby křesťanství nesjednocovalo ale tříštilo. Pravoslavní, anglikáni, protestanti, baptisti, metodisti, luteráni atd. V mnohém dělení jsou světské, mocenské zájmy, vzdálené vůli boží.

Ani nová doba není ušetřena před vznikem dalších vyznání, či sekt. Za nejvýznamnější lze považovat Mormony, správněji Církev Ježíše Krista Svatých posledních dnů. Léta 1820 a 1837 nejsou tak vzdálena a přece i ona jsou spojena s nadpřirozeným děním, s božím poselstvím. Ani toto hnutí či náboženství nebylo ušetřeno nenávisti ze strany jinověrců, i když samo od počátku nehlásalo žádné nepřátelství. Pro každého je to jeho to pravé.

Domnívám se, můj mladý příteli, že pro účel našeho rozhovoru můžeme tuto kapitolu uzavřít.

Zbývá poslední ke které vše směřuje a kterou bych mohl nazvat „zázraky a pochybnosti“.

Zázraky a nadpřirozené skutky jsou součástí náboženství. Šamani a kouzelníci u primitivnějších národů tvrdili, že ovládají záhadné síly, které jim umožňují komunikovat s tajemnými bytostmi, zázračně léčit, vyrábět ochranné amulety, atd. Ve vyspělejších společenstvech vystupovali kněží jako prostředníci mezi lidem a božstvy. V některých chrámech byly tajné chodby, které umožňovaly kněžím budit dojem, že v chrámu se dějí nadpřirozené skutky. Nejbližší jsou nám zázraky popisované ve Starém zákoně, připisované Bohu a u Židů Jahvemu. Křesťanská éra vrcholí příchodem Krista, s nímž jsou spojeny mnohé zázraky.

Zázraky ale náhle skončily. Poslední dva byly zjevení Koránu Muhammadovi v 7. století a předání Knihy Mormon božím poslem Mormonům. Žádný zázrak nelze ověřit, lze jim buď věřit, nebo o nich pochybovat.

Z tohoto velmi stručného výčtu je zřejmé, že se historie různých náboženství nepřetržitě odvíjela. V průběhu věků zanikly říše a s nimi i různá náboženství, Řecký Olymp, většina blízkovýchodních náboženství podlehla nástupu islámu, zaniklo uctívání egyptských bohů, zmizely mayské, aztécké a podobné kultury s jejich božstvy. Křesťanské náboženství zapustilo kořeny ve všech světadílech a Židé stále věří v Jehovu. A my se, milý příteli, začínáme přibližovat k průsečíku, k poslednímu bodu, do kterého se pokouším svést svoji úvahu, otázku a pochybnost.

Dříve než budu pokračovat, chci se Tě, milý příteli, otázat, zda souhlasíš s tím, že víra je dar.

Můj pane, nejsem si touto definicí zcela jist. Státi se např. buddhistou je přece možné i pouhým poznáním zásad tohoto náboženství, jeho studiem, bez víry v cokoli nadpřirozeného. Je ale možné, že víra je dar v tom případě, že máme uznat jsoucnost čehosi nadpřirozeného, případně věčnou přítomnost boží.

Zdá se, můj mladý příteli, že jednou definicí nevyřešíme otázku, co je víra. A tam kde není řešení, je pochybnost. Musím se přiznat, že pochybuji o mnohém. O nekonečné dobrotě Boží a zejména o jeho schopnosti a vůli napomáhat dobru a trestat zlo. Ve dvacátém století bylo pokořeno, zdeptáno, umučeno, povražděno a ponecháno zemřít hladem 50 – 100 milionů lidí jen v Sovětském Svazu. V obou světových válkách padly miliony, při čemž v prvé bylo zbraním žehnáno. Miliony obětí byly umučeny v koncentračních táborech. Šest milionů Židů, většinou věřících v Jehovu, se nedovolalo pomoci a bylo povražděno. Ani druhou světovou válkou nic neskončilo. Ve jménu čehokoli, touhy po moci, národnostní nebo náboženské nesnášenlivosti, ve jménu Allaha se vraždí a ničí neustále. Kde je, kde zůstal bůh milosrdný, spravedlivý, pomáhající neb trestající?

Souhlasím, že víra posiluje, pomáhá překonat příkoří. Souhlasím s tím, že věřící snadněji překoná útisk, násilí, ponižování, mučení a hlad. Uznávám, že věřící mohl lépe pomáhat ostatním trpícím. Žádného věřícího ale jeho víra nezachránila od smrtící kulky, šibenice, plynové komory. Víra a motlitba nedokázala zničit děla, bombardovací letadla ani plynové komory, nic z toho, co zabíjelo nevinné. Kruté násilí vždy zastavila jen ještě větší ničivá síla.

Můj milý příteli, nezatracuji víru, naopak, nechť je věřících čím dále tím více. Je nutné, aby lidé obraceli své myšlenky k dobru. Společnost bez víry, náboženství, bez uznávání morálních hodnot, bez pocitu vzájemné zodpovědnosti, tolerance, taková společnost trpí, jak se sami o tom v současnosti přesvědčujeme.

Na začátku našeho povídání jsi řekl, že stojíš mimo společenství věřících. Zajisté jsem nepřispěl k tomu, abych Ti ukázal cestu k víře. Přesto bych Ti rád řekl, že věřit je cosi obdivuhodného, co člověku pomáhá. Vždyť i ti, co prošli tím nejhorším peklem na zemi a vrátili se z táborů smrti, neztratili všichni víru a pokračují v tradici předků. Je to cosi silnějšího než hrůzy, které prožili. Snad jim víra zůstala právě proto, že přežili, jako zázrakem. Někteří víru a boha zavrhli a ani jim to není možné míti za zlé. Bylo pro ně té hrůzy přespříliš.

Vidíš, můj mladý příteli, že náš rozhovor nic nerozřešil. Asi proto, že se v tomto tématu setkávají otázky o pozemském a nadpřirozeném. Nelze úspěšně konfrontovat vědu a víru. Slibme si proto aspoň tolik, že budeme uznávat víru v pozemský, morální kodex.

Zima zvolna odchází a já doufám, že se nám podaří najít chvilku ke společné vycházce do předjarní přírody. Možná, že by stálo za úvahu, přemýšlet o větě s Talmudu „Každý se bude jednou zodpovídat za radosti, které opomněl zažít“.

Dne 23. února 1997

ZANECHAT ODPOVĚĎ

Zadejte svůj komentář!
Zde prosím zadejte své jméno