JirkaV Hory s okouzlujícími pohledy na jezera pod skalními štíty, se skalními stěnami, které jsou úchvatné pod modrou oblohou s bílými obláčky a děsivé, mizí-li v černých bouřkových mracích. Hřebeny navršené z kamenů, kam až oko dohlédne, nedozírné horské louky i nekonečné pěšiny klečí. Hory patřící ovcím, koním, oslům, ale i turistům. Vydáš-li se na ně v letních měsících, uvidíš stáda všech těchto stvoření. My jsme vyrazili až v polovině září a samotu rozptylovalo jen několik oslíků a pár poutníků objevivších se v mlhách.
Vzhůru do hor!
„Gura Zlata?“, táže se na náš cíl jakýsi Rumun hned po vystoupení z vlaku v Subcetate. Zdá se, že problém, jak se dopravit do hor, je právě vyřešen. Zbývá jen o čtvrtinu usmlouvat cenu a počkat, až přivolá druhý taxík, protože do jediného se opravdu nevejdeme. A už se řítíme po malých silničkách, hory na obzoru rostou a rostou, až se tyčí všude okolo. Vystupujeme u horské chaty, kde velká část výprav začíná či končí přechod pohoří. Do setmění stíháme už jenom navázat družbu, vyměnit zkušenosti s Čechy, kteří právě svou cestu končí, a postavit stany na nedaleké louce.
Nazítří nás čeká náročný nástup na hřeben. Vyrážíme podél potoka Radeşu Mare po cestě značené červenými trojúhelníčky. Brzy se noříme do bujného pralesa. Stezka nikterak nenarušuje divokou přírodu, lávka přes potok je dokonce tvořena staletým padlým bukem a tenkým kmínkem coby zábradlím. Stoupáme a stoupáme, batohy se zdají být stále těžší a my se snažíme zahnat myšlenky na znavené nohy debatami o nejrůznějších tématech. Najednou je únava ta tam a vrháme se střemhlav do husté smrčiny. Ocitli jsme se totiž v houbařském ráji. Počáteční nadšení po chvíli střídá konstatování „tak teď už jen pravé hřiby“ a nakonec musíme vyhlásit na všechny houby embargo, i tak bude problém je spořádat.
Smrky postupně přechází v kleč a jalovce a ty zase uvolňují místo horským loukám. Užíváme si zaslouženého odpočinku, sluníčka a výhledů na pohoří Ţarcu, působící dojmem rozlehlé poloniny. Čeká nás ještě hodinka cesty klečí a po travnatém hřebeni, než spatříme kotlinu s modravým plesem, jezerem Zănoaga, nejhlubším v celém Retezatu. Dlouze se kocháme výhledem a pak sestupujeme. Táboříme poblíž stanice horské služby. Celý Retezat je totiž národním parkem a stanovat se smí pouze na vyhrazených místech, kterých je však dostatek a jsou zdarma.
Do jezerní kotliny
Po snídani a seznámení s místními oslíky vyrážíme po hřebeni do centrální části hor. Z prosluněného rána se stává zamračené dopoledne pokračující poledním krupobitím. Do sedla Saua Judele přicházíme v pošmourném, avšak příjemném počasí a otevírá se nám fantastický pohled na dolinu s šesti jezery ohraničenou ze tří stran ostrými skalnatými štíty. Nejbližší z nich, Vârful Judele, se zdá být na dosah ruky a rozcestník tvrdí 20 minut. Představa kamzičího výletu nalehko nás všechny láká a tak batohy zůstávají opuštěny v sedle a lezeme po skalách vzhůru. Vrcholovou euforii kazí nedaleké zahřmění. Zjistit, kdo z nás je lepším hromosvodem, by byl zajisté význačný objev, ale asi nemáme to správné nadšení pro vědu, a tak rychle sestupujeme.
Chtěli jsme nalehko vyběhnout na Vârful Retezat, kterýžto je popisován jako nejkrásnější vrchol celého horstva a rozhodně za čtyřhodinovou zacházku stojí. Avšak plány se často mění, obzvláště když padají provazy deště a bouřka mlátí za nejbližším hřebenem. Sestupujeme po značce přes několik kamenných polí k jezeru Bucura. Tam se nachází další z řady legálních tábořišť, stanice horské služby a hlavně přístřešek se stolem a lavicemi, který ihned obsazujeme. Oblékáme teplé a suché vrstvy a vzápětí si uvědomujeme stížnosti ze strany našich žaludků – je totiž okolo čtvrté hodiny odpolední a oběd se zatím, vzhledem k útěku před bouřkou, nekonal. Tuto chybu ihned napravujeme, vaříme tortellini a hladově je hltáme.
Co se zbytkem dne, když je takový nečas? Stavíme tři stany, ale slézáme se v jediném a zakládáme diskusní klub. Stan, jehož kapacita je překročena alespoň trojnásobně, po chvíli připomíná více saunu než cokoli jiného, ale to nevadí, ba právě naopak.
Vrcholky v mracích
Probouzíme se do krásného dne, snídáme vločky a sledujeme, jak se sluníčko blíží po svahu hory až k našemu táboru. Mohlo nám svítit celý den, nebýt černočerného mraku, jenž se vynořil zpoza skal a pozřel je. To některým sebralo vrcholové odhodlání, dělíme se tedy a jedna skupina míří na nejvyšší část hřebenovky, druhá plánuje dosáhnout dnešního cíle kratší cestou dolinami. My nadšenější stoupáme mezi klečí a kamením, s nadmořskou výškou přibývá mlhy a vítr nabírá na síle. Dosahujeme vrcholu Peleagy, s 2509 metry nejvyšší hory Retezatu, všude kolem je bílo a mrazivo, takže výhledy si můžeme leda představovat drkotajíce zuby. Sestupujeme a vichřice nás chce sfouknout dolů ze skal, na hřebeni se držíme zuby nehty a hlavně nezdolným odhodláním. Najednou od nás odlítá cosi bílého a vzápětí mizí v dálce, neubráním se sprostým nadávkám – právě jsme přišli o mapu. Scházíme do sedla, kde se mezi mraky otevírá pohled na jezera, a lezeme na Papušu, která je o metr nižší než Peleaga a skýtá naprosto stejný výhled – to jest bílo. Obdivujeme však myšku pobíhající mezi kameny, která bourá naše představy o pustých a mrtvých vrcholcích.
Pokračujeme po hřebeni, mraky se trhají a my, posilněni obědem, v dobré náladě zdoláváme Custuru, poslední dnešní vrchol. Dále už klesáme, postupně se objevuje tráva, po chvíli kleč a nakonec osamělé stromy. Pod sedlem se potkáváme s druhou skupinou, která na nás již čeká.
Tento článek vám přinášíme ve spolupráci s CK Alpina – Cesty za dobrodružstvím, která pořádá Zájezdy do Rumunska.
Malý Retezat
Dalšího dne vyrážíme směrem, kde tušíme Malý Retězat. Nutno zdůraznit, že po včerejší ztrátě mapy je nejspolehlivějším a téměř jediným vodítkem náš orientační smysl. Cestička klečí mizící v mlze vypadá jako z pohádky či jako z hororu, záleží na úhlu pohledu. Až okolo poledního se mlhy zvedají a konečně před sebou vidíme ostrý vápencový hřeben. Stoupáme mělkou roklí z bílých kamenů a zanedlouho jsme na hřebeni se spoustou skalek, škrapů a závrtů. Na dohled od nás se tyčí Piatra Iorgovanului, Jorgovanův kámen, vyhlížející jako obrovitý hrad všemocného pána hor či jako hříčka dávných obrů, jenž nakupili na vrchol hory ty největší a nejbělejší kameny. Po chvíli lezeme na vrchol tohoto skalního divu a odpočíváme vyhlížejíce daleko do kraje.
Kochat se pohledem na hory bychom vydrželi opravdu dlouho, ale tábořiště Câmpuşel leží o osm set metrů níže – radši tedy zahajujeme sestup. Klesání je to opravdu náročné. Rozdělujeme se na ty, kteří si nemohou vynachválit své hůlky, a ty, kteří ostatním hůlky tiše závidí a hledají si vhodné sukovice. Konečně jsme dole. Čeká nás ještě poslední noc na Retezatu a zítra ráno cesta stopem a autobusem do Petroşani. A také nástup na pohoří Parâng, ale o tom až někdy příště.
Jirka a jeho kamarádi postupně budují sbírku průvodců, určených poutníkům, trampům, skautům, cestovatelům a podobné havěti vyrážející do hor za obzorem. Mrkněte se:
Hory s okouzlujícími pohledy na jezera pod skalními štíty, se skalními stěnami, které jsou úchvatné pod modrou oblohou s bílými obláčky a děsivé, mizí-li v černých bouřkových mracích. Hřebeny navršené z kamenů, kam až oko dohlédne, nedozírné horské louky i nekonečné pěšiny klečí. Hory patřící ovcím, koním, oslům, ale i turistům. Vydáš-li se na ně v letních měsících, uvidíš stáda všech těchto stvoření. My jsme vyrazili až v polovině září a samotu rozptylovalo jen několik oslíků a pár poutníků objevivších se v mlhách.
Vzhůru do hor!
„Gura Zlata?“, táže se na náš cíl jakýsi Rumun hned po vystoupení z vlaku v Subcetate. Zdá se, že problém, jak se dopravit do hor, je právě vyřešen. Zbývá jen o čtvrtinu usmlouvat cenu a počkat, až přivolá druhý taxík, protože do jediného se opravdu nevejdeme. A už se řítíme po malých silničkách, hory na obzoru rostou a rostou, až se tyčí všude okolo. Vystupujeme u horské chaty, kde velká část výprav začíná či končí přechod pohoří. Do setmění stíháme už jenom navázat družbu, vyměnit zkušenosti s Čechy, kteří právě svou cestu končí, a postavit stany na nedaleké louce.
Nazítří nás čeká náročný nástup na hřeben. Vyrážíme podél potoka Radeşu Mare po cestě značené červenými trojúhelníčky. Brzy se noříme do bujného pralesa. Stezka nikterak nenarušuje divokou přírodu, lávka přes potok je dokonce tvořena staletým padlým bukem a tenkým kmínkem coby zábradlím. Stoupáme a stoupáme, batohy se zdají být stále těžší a my se snažíme zahnat myšlenky na znavené nohy debatami o nejrůznějších tématech. Najednou je únava ta tam a vrháme se střemhlav do husté smrčiny. Ocitli jsme se totiž v houbařském ráji. Počáteční nadšení po chvíli střídá konstatování „tak teď už jen pravé hřiby“ a nakonec musíme vyhlásit na všechny houby embargo, i tak bude problém je spořádat.
Smrky postupně přechází v kleč a jalovce a ty zase uvolňují místo horským loukám. Užíváme si zaslouženého odpočinku, sluníčka a výhledů na pohoří Ţarcu, působící dojmem rozlehlé poloniny. Čeká nás ještě hodinka cesty klečí a po travnatém hřebeni, než spatříme kotlinu s modravým plesem, jezerem Zănoaga, nejhlubším v celém Retezatu. Dlouze se kocháme výhledem a pak sestupujeme. Táboříme poblíž stanice horské služby. Celý Retezat je totiž národním parkem a stanovat se smí pouze na vyhrazených místech, kterých je však dostatek a jsou zdarma.
Do jezerní kotliny
Po snídani a seznámení s místními oslíky vyrážíme po hřebeni do centrální části hor. Z prosluněného rána se stává zamračené dopoledne pokračující poledním krupobitím. Do sedla Saua Judele přicházíme v pošmourném, avšak příjemném počasí a otevírá se nám fantastický pohled na dolinu s šesti jezery ohraničenou ze tří stran ostrými skalnatými štíty. Nejbližší z nich, Vârful Judele, se zdá být na dosah ruky a rozcestník tvrdí 20 minut. Představa kamzičího výletu nalehko nás všechny láká a tak batohy zůstávají opuštěny v sedle a lezeme po skalách vzhůru. Vrcholovou euforii kazí nedaleké zahřmění. Zjistit, kdo z nás je lepším hromosvodem, by byl zajisté význačný objev, ale asi nemáme to správné nadšení pro vědu, a tak rychle sestupujeme.
Chtěli jsme nalehko vyběhnout na Vârful Retezat, kterýžto je popisován jako nejkrásnější vrchol celého horstva a rozhodně za čtyřhodinovou zacházku stojí. Avšak plány se často mění, obzvláště když padají provazy deště a bouřka mlátí za nejbližším hřebenem. Sestupujeme po značce přes několik kamenných polí k jezeru Bucura. Tam se nachází další z řady legálních tábořišť, stanice horské služby a hlavně přístřešek se stolem a lavicemi, který ihned obsazujeme. Oblékáme teplé a suché vrstvy a vzápětí si uvědomujeme stížnosti ze strany našich žaludků – je totiž okolo čtvrté hodiny odpolední a oběd se zatím, vzhledem k útěku před bouřkou, nekonal. Tuto chybu ihned napravujeme, vaříme tortellini a hladově je hltáme.
Co se zbytkem dne, když je takový nečas? Stavíme tři stany, ale slézáme se v jediném a zakládáme diskusní klub. Stan, jehož kapacita je překročena alespoň trojnásobně, po chvíli připomíná více saunu než cokoli jiného, ale to nevadí, ba právě naopak.
Vrcholky v mracích
Probouzíme se do krásného dne, snídáme vločky a sledujeme, jak se sluníčko blíží po svahu hory až k našemu táboru. Mohlo nám svítit celý den, nebýt černočerného mraku, jenž se vynořil zpoza skal a pozřel je. To některým sebralo vrcholové odhodlání, dělíme se tedy a jedna skupina míří na nejvyšší část hřebenovky, druhá plánuje dosáhnout dnešního cíle kratší cestou dolinami. My nadšenější stoupáme mezi klečí a kamením, s nadmořskou výškou přibývá mlhy a vítr nabírá na síle. Dosahujeme vrcholu Peleagy, s 2509 metry nejvyšší hory Retezatu, všude kolem je bílo a mrazivo, takže výhledy si můžeme leda představovat drkotajíce zuby. Sestupujeme a vichřice nás chce sfouknout dolů ze skal, na hřebeni se držíme zuby nehty a hlavně nezdolným odhodláním. Najednou od nás odlítá cosi bílého a vzápětí mizí v dálce, neubráním se sprostým nadávkám – právě jsme přišli o mapu. Scházíme do sedla, kde se mezi mraky otevírá pohled na jezera, a lezeme na Papušu, která je o metr nižší než Peleaga a skýtá naprosto stejný výhled – to jest bílo. Obdivujeme však myšku pobíhající mezi kameny, která bourá naše představy o pustých a mrtvých vrcholcích.
Pokračujeme po hřebeni, mraky se trhají a my, posilněni obědem, v dobré náladě zdoláváme Custuru, poslední dnešní vrchol. Dále už klesáme, postupně se objevuje tráva, po chvíli kleč a nakonec osamělé stromy. Pod sedlem se potkáváme s druhou skupinou, která na nás již čeká.
Tento článek vám přinášíme ve spolupráci s CK Alpina – Cesty za dobrodružstvím, která pořádá Zájezdy do Rumunska.
Malý Retezat
Dalšího dne vyrážíme směrem, kde tušíme Malý Retězat. Nutno zdůraznit, že po včerejší ztrátě mapy je nejspolehlivějším a téměř jediným vodítkem náš orientační smysl. Cestička klečí mizící v mlze vypadá jako z pohádky či jako z hororu, záleží na úhlu pohledu. Až okolo poledního se mlhy zvedají a konečně před sebou vidíme ostrý vápencový hřeben. Stoupáme mělkou roklí z bílých kamenů a zanedlouho jsme na hřebeni se spoustou skalek, škrapů a závrtů. Na dohled od nás se tyčí Piatra Iorgovanului, Jorgovanův kámen, vyhlížející jako obrovitý hrad všemocného pána hor či jako hříčka dávných obrů, jenž nakupili na vrchol hory ty největší a nejbělejší kameny. Po chvíli lezeme na vrchol tohoto skalního divu a odpočíváme vyhlížejíce daleko do kraje.
Kochat se pohledem na hory bychom vydrželi opravdu dlouho, ale tábořiště Câmpuşel leží o osm set metrů níže – radši tedy zahajujeme sestup. Klesání je to opravdu náročné. Rozdělujeme se na ty, kteří si nemohou vynachválit své hůlky, a ty, kteří ostatním hůlky tiše závidí a hledají si vhodné sukovice. Konečně jsme dole. Čeká nás ještě poslední noc na Retezatu a zítra ráno cesta stopem a autobusem do Petroşani. A také nástup na pohoří Parâng, ale o tom až někdy příště.
Jirka a jeho kamarádi postupně budují sbírku průvodců, určených poutníkům, trampům, skautům, cestovatelům a podobné havěti vyrážející do hor za obzorem. Mrkněte se:
