Do Země čistých 13

0
405

Křižujeme nížinami Sindhu a Pandžábu a před námi ožívá svět přírodopisných dokumentů, dosud známých jen z televizní obrazovky. North Western Railway zde uhýbá výběžkům pouště Thár a vzápětí se noří do bludiště zavlažovacích kanálů povodí Indu s lenošícími vodními buvoly a lesklými zrcadly rýžových poli. Severněji je střídají nekonečné lány obilí a podél trati se nepřestávají míhat zahrady obsypané bohatstvím pomerančů a datlí.

V Multánu snídáme placky s rýží a fazolemi a opatrně zapíjíme bílým čajem. Seznamuji se se studenty zdejší medresy a z formálního hovoru se brzy stává pokus o mezináboženský dialog. Vstřícnost a noblesu tureckých a íránských muslimů jsem u těchto nesmiřitelných vousáčů ovšem postrádal, ostře se ohradili i proti fotografování, a tak mi jen potvrdili často vyslovovanou domněnku o militantnosti pákistánských studentů islámu. Právě v jejich řadách se před třemi lety zrodilo nesnášenlivé afghánské hnutí Taliban, jehož metody zavádění přísného islámského režimu považoval nedávno za nutné odsoudit i Írán.

Byl to právě Multán, kde se r. 711 shodou okolností právě v tomtéž roce, kdy se islám začal šířit přes Gibraltar do Evropy – objevilo toto náboženství nesené arabskou trestnou výpravou poprvé na území dnešního Pákistánu. Mocněji zde ale zakořenilo po nájezdech z prostoru dnešního Afghánistánu ve staletích následujících. Stejně jako předtím východní křesťané i muslimové hlásali svou novou víru v prostředí hinduistického kastovního světa a svým apelem na důstojnost každé lidské osoby ulehčili často osud těch nejposlednějších nedotknutelných. Dnes se však Pákistán hodlá stát novou pevností islámského světa, vyhrocuje se napětí mezi jednotlivými islámskými směry a tolerance vůči ostatním vyznáním se znovu povážlivě vytrácí.

Tentokrát jen s několikahodinovým zpožděním přijíždíme do čtyřmilionové pandžábské metropole Láhauru, ležící už v těsné blízkosti hranice s Indií. Přes noční hodinu se na nás vrhají náhončí jednotlivých hotelů a vzájemně se překřikují. Nejpodnikavější z nich po zjištění našeho původu bleskurychle vytáhl lejstro a až patolízalskou chválou svého podniku – v bezchybné češtině. Mé překvapení nebylo o nic menší než před třemi lety na jednom arabském trhu, kde nás malí prodavači suvenýrů rozesmáli výkřiky: „Za tričko, za boty, za hodinky! Naučili jsme je tehdy jedno kouzelné slůvko navíc a snad ještě dnes tam tedy ohromují české turisty zvoláním: „Zadarmo!

Láhaurské hotely jsou ovšem široko daleko pověstné svou zlodějinou a tak jsme už dávno rozhodnuti pro zavedenou značku Armády spásy K jejímu nocležišti najímáme taxi“ a skútrová rikša nám brzy s pýchou předvádí, čeho je vozítko na třech kolech schopno. Zběsilou jízdou bulváry a ulicemi velkoměsta se z nás za pirátského předjíždění snaží vytřást duši, řítí se jako tsunami. I zkušeným Zikmundovi a Hanzelkovi tu před desítkami let připomínalo dění na ulici „dopravní kulečník“ – kdyby v těsném prostoru vyseli na báglech z oken ven jako my asi by neváhali označit tyto zdivočelé dostihy ještě případněji.

Při pohledu na beznadějně zavřenou bránu Armády spásy se nám udělalo špatně podruhé – tak náhončí měli přece jenom pravdu. Tentokrát již bezpečně po vlastních polykáme stovky a tisíce metrů obrovitého města a uvědomujeme si, oč lépe a bezpečněji se nyní v šesti cítíme. Dva Poláci, dva Madaři a dva Češi tu jakoby v malém zažili, že jejich země patří svými osudy minulými i budoucími k sobě a že svrchovaně prozíravé táhnutí za jeden provaz se vyplatí.

A po vzkazu diplomatům ještě zpráva pro naše případné následovníky: neberte příliš vážně tvrzení našich choulostivých průvodců; že cizinec v Pákistánu nepřežije bez každodenního koupání, používání zásypů a hotelů 1. třídy Až v jedné noční láhaurské uličce objevíte skromnou noclehárnu křesťanské YMCY, budete nejšťastnější.na světě. A z batohu se vám přes noc zaručeně neztratí ani rupie.

ZANECHAT ODPOVĚĎ

Zadejte svůj komentář!
Zde prosím zadejte své jméno